Asceho výběr střípků každodenních

Osobní sdílení od členů, detailní popisy jejich životních osudů, vyprávění zajímavých příběhů, případně kazuistiky a příběhy z druhé ruky - příběhy zneužitých, životopisy slavných pedofilů ap.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 724
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2479 x
Oceněn: 2265 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 27.12.2015 22:30:00

Upozornění pro čtenáře

Drobné každodenní příhody budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Audience u krále Pedonie


V mém životopisu, který je na Pedonii postupně publikován ve Střípcích, je obsažen příběh, který je pro mne nesmírně povznášející, rozhodně mnohem výš, než odpovídá rčení „až do oblak“. Toto míří někam do hlubokého vesmíru, až k samému středobodu všeho. Úplně stejně tak jde o příběh, který mne i po letech velmi, velmi bolí, tak jak už to někdy u životní lásky bývá… Příběh jsem podle svého názoru sepsal citlivě a diskrétně. Je v něm plno romantiky, protože romantický byl. Podle mého úsudku jde o nejsilnější příběh ze Střípků. Přesto jsem si u dvou kratičkých pasáží, obě jen o dvou třech větách, nebyl jistý, zda nemohou vyznít jinak, než je zamýšleno. V dnešní době není nic jednoduššího, než zvednout telefon a zavolat příteli: „Prosím, je přítomen arbiter elegantiarum?“ „Příteli, nevím, co tím přesně míníš, ale povídej, rád tě slyším…“

Musím vám na Plyšáčka něco prozradit. Pokud chcete v rozhovoru s ním sdělit nějakou svoji myšlenku, nezbyde vám, než být drsňák. Jinak se nedostanete ke slovu. Toto píšu proto, aby vynikla absurdnost dále popsaného telefonátu.

„Hele, tak já ti to přečtu, je to dohromady jen pět vět. Názor mi pak řekneš najednou, ano? Tak čtu!“ Dočetl jsem. No, raději to napíšu ještě jednou – dočetl jsem. Ticho. To ticho se pomalu začínalo zhmotňovat a vyplňovat moji pracovnu. Skoro jsem začínal mít obavu, jestli nějaká vyšší moc pomyslným knoflíkem nevypnula v celém vesmíru veškeré zvuky… Po chvíli se však ozvalo hlasité a evidentně silně prožívané: „Ty vado!!!“
A tak jsme se s Plyšáčkem dohodli, že přijedu a probereme to osobně. Navíc se nashromáždila i další témata, která je obtížné projednat pomocí neosobní komunikace. Šlo o více věcí týkajících se mj. tehdy ještě virtuálního projektu Pedonia, ale i spřátelených webů a mnoho dalších záležitostí.

Tak tedy na audienci u pedokrále… To, co Plyšáček nazývá jako „pedoupě“, tedy jeho byt, na mne zapůsobilo úžasným dojmem. Překrásné snové obrazy, sošky a další vysoce hodnotné umělecké předměty ztvárňující pohádkové bytosti a dívenky… Finanční hodnota jenom těchto uměleckých předmětů, myslím, několikanásobně přesahuje veškerý majetek běžných spoluobčanů… Vše uspořádáno nesmírně vkusně, nic není přeplácáno… V knihovnách je vyrovnáno mnoho odborných knih týkajících se dětské problematiky a problematiky pedofilie, některé z těchto knih jsou v cizích jazycích… Před starožitným stolem na počítač je pro jeho uživatele připraveno luxusní dřevěné křeslo zdobené ornamenty, žádná imitace, skutečný trůn i s kožešinou. Pracovní nástroj, čili počítač, ten raději nebudu popisovat, snad jen tolik, že za cenu jeho špičkového monitoru by se asi dal vybavit menší byt… Pedoupě? Ne, toto je prostě pracovna krále Pedonie…

Přivítání proběhlo u šálku skvělého japonského čaje. No a poté již začal nabitý „pracovní“ program. Začnu tím nejsložitějším, současně nejkrásnějším a taktéž i nejsmutnějším.

Vyprávěl jsem Plyšáčkovi příběh o Jítě. Sladko – hořký příběh nadpozemsky nádherné opětované lásky, kterou ale nešlo přetavit do vztahu, který by společnost akceptovala. Nad společenským smýšlením nešlo vyhrát. Neexistovala ani naděje. Ten nevyhnutelný konec tak moc bolel, že po zbytek života nosím v srdci hlubokou ránu, kterou nezhojil ani čas. Ano, jak jsem životem kráčel dál, přišlo mnoho dalších událostí, i mnoho radostných chvil. Ale stačí malinko, třeba se jen podívat na noční nebe, zastavit se, zamyslet – a ta bolest je najednou zpět… I po desítkách let… Když jsem příběh Plyšáčkovi vyprávěl, musel jsem dělat pauzy, protože se mi třásl hlas. A při závěrečné pasáži jsem se díval jinam, aby nebylo vidět, že mám v očích slzy…

Dalším bodem audience byly Plyšáčkovy fotografie. Já osobně fotím moc rád, mám plno fotografií krajin i blízkých osob… Ale když jsem viděl, co nafotil Plyšáček, usoudil jsem, že fotoaparát nejspíš zahodím – i s rukama… Po krátké chvíli jsem se dozvěděl, že Plyšáček vyhrál jistou dost prestižní fotografickou soutěž… Nepotřeboval bych vidět žádný diplom – fotografie mluvily samy za sebe. No, ale pak už jsem oněměl v úžasu – to mi Plyšáček promítal snímky svojí Ilienky (přezdívka). Z těch obrazů dýchala taková síla, že to nelze popsat. Skvěle technicky zvládnuté obrazy nádherné dívky, z níž vyzařuje intenzivní láska k tomu, kdo ji fotí. Tohle prostě jen tak nikde neuvidíte. A kdybyste viděli, už nikdy nevkročíte na servery, jako je imgsrc.ru. Proč byste chodili za odpadem, když FOTKY jsou jinde… Bohužel chápu, že Plyšáček vlastní tvorbu zveřejnit nemůže, tak pro potěšení oka nejednoho našince vkládá na fórum alespoň ty nejvkusnější obrázky ze známých webů…

Poznámka:
Ilienka byla Plyšáčkova „první dáma“ (nejvíce od 6 do 9 let). Ty fotografie doslova mluví a říkají, že i ona jej vroucně milovala. Jsem o tom přesvědčen. V tom okamžiku jsem si se slzou v oku zase vzpomněl na svoji Jíťu. Naše civilizace mi přijde naprosto ujetá. Vymyslet společenské konvence tak, aby se dvě milující bytosti nemohly potkat – to už je pořádný kus sadismu. A jsou ještě další lidé, kteří ten sadismus obhajují v zájmu jakéhosi dobra, o kterém ovšem nic neví a které nápadně připomíná zlo.
Pokud někoho napadají jisté nepatřičné otázky ohledně zmíněných fotografií, pak vězte, že jsem neviděl naprosto nic, co by se dalo nazvat byť jen choulostivým. Ale člověka s pravou GL orientací potěší zejména výraz v obličeji focené dívky. Z něj vyčte vše…

Sezení pokračovalo promítáním „Plyšových pohádek“. Jde o pracovní videa z nacvičování scének malých děcek pro rodiče. Na konci nacvičování mají děcka trochu volněji, čehož některé dívenky hbitě využívají k tomu, aby se dožadovaly nějaké laskavosti od pohlazení po vlasech až po pochování na klíně. Je to podobné jako u těch výše zmíněných fotografií. Ústředním motivem je výraz těch dívek. S jakou nadějí a současně obavami, zda si pan učitel na ni vyhradí těch pár okamžiků, za ním přichází. A jaké štěstí z nich doslova sálá, když je skutečně pan učitel pochová. Ty výrazy a jejich proměny podle situace, to jsem prostě nikdy v takové intenzitě neviděl. Jde o něco tak jemného, přitom silně prožívaného, současně laskavého, dojemného, ušlechtilého… to ani nejde popsat. Ano, toto je pedofilie… A ty dívky to bez jakékoliv pochyby cítí. Opravdový pedofil je totiž pro ně ochránce, jistota, bezpečí…
Možná bych v této souvislosti mohl zmínit, že Plyšáček není nějaký řadový učitel, ale asi by mě zabil – nejspíš doslova, kdybych prozradil více...

Plyšáček je skvělý hostitel. Skutečně jsem si připadal jak na královském dvoře. Také jsme vyrazili do restaurace. Slovo „vyrazili“ volím záměrně. Jízda autem po Praze, pokud řídí Plyšáček, je zážitek sám o sobě. Skoro si myslím, že by měl inzerovat pořádání adrenalinových pobytů pro celou rodinu – tatínek by se neodtrhl od Plyšových pohádek, synek by jásal nad tou jízdou autem, mladinká dceruška… laskavý čtenář jistě pochopí, že toto bych blíže nerozváděl… No jo, ale co s maminkou? Hm, tak nic…

Ale on i ten pobyt v restauraci byl pro mne zážitkem – bylo úžasné pozorovat obsluhu, jak opravdu chce vyhovět, protože Plyšáčka zde dobře znají a ví, že snaha bude oceněna. Například když jsem vyjevil jisté velmi speciální přání týkající se chuti vína – chtěl jsem 2 dcl, servírka přinesla několik lahví, které po konzultaci se znalcem vytipovali a teprve když jsem byl spokojen, nalila mi do číše, takže při ochutnávkách jsem vypil více, než co jsem nakonec měl ke konzumaci… Asi jste pochopili, že jsme nebyli v tuctovém zařízení… Součástí personálu, pravděpodobně jen na různé drobnosti, byla také velmi sympatická učenka. Učí se prvním rokem a je jí 15 let. Plyšáček na ni vlídně promluvil, tak jak je jeho zvykem - je laskavý na každého. I když pravda, při jednom telefonátu, kdy byl oprávněně rozladěn, z něj šla až hrůza. Ale zpět k naší okouzlující servírce. Bylo vidět, že dívka má trochu trému, tou vlídností se přeci jen uvolnila. Řekla nám své jméno… Sotva poodešla dva tři kroky, začal jsem o ní básnit, ale Plyšáček mě z legrace napomenul: „Asce, ovládej se trochu, taková stará!“ Chtěl jsem mu opáčit, aby se podíval na ten její rozkošný zadeček a že vím, o čem mluvím, neboť jsem v jistém období života měl tolik přítelkyň v jejím věku, že je ani nedokážu spatra vyjmenovat. No, ale raději jsem tyto myšlenky spolkl. Tak to byla za celý víkend jediná drobná „neshoda“ mezi mnou a Plyšáčkem. Jinak jsme doslova souzněli na jedné vlně…
Po výtečném obědě přišel čas na kávu. Tu Plyšáček ve své vzornosti nepije, takže jsem si vedle něj připadal tak trochu jako nějaký „závislák“. Ten typ kávy, který mám nejraději, zde neměli, ale servírka si nechala vysvětlit podrobnosti a řekla, že dají hlavy dohromady a určitě pro mne něco vymyslí, abych byl spokojen. No, popravdě – byl jsem nadšen!

Milý Plyšáčku, děkuji ti za nádherný pobyt. Kdo z lidí, kteří si vyjeli třeba na nějaký eurovíkend, může říci co já? Totiž že jsem byl na dvoře opravdového krále…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 724
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2479 x
Oceněn: 2265 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 31.12.2015 15:12:46

Seznámení na jarmarku



Příhoda se mi stala 29.11.2015

S dcerou Niki jsme se dohodli, že půjdeme navštívit zdejší lidový jarmark, který se koná u příležitosti počátku Adventu. Na příslušné náměstíčko jsme měli přijít samostatně – tedy já z domova a dcera se svým přítelem z jeho bytu. Když jsem dorazil, „mladí“ už na mě čekali. Potřásl jsem si rukou s budoucím zetěm (neznalý pozorovatel by si mohl myslet, že se potkal dědeček s otcem přítomné drobné dívky). S dcerami praktikujeme při setkání i loučení takový rituál – plácneme si rukama a dáme si pusu. Nejinak tomu bylo i nyní.

Odešel jsem si vystát kratší frontu na švestkovou omáčku s perníkem. Jak tak stojím, všiml jsem si, že jsem neustále pozorován asi patnáctiletou dívkou. Byla docela sympatická, delší tmavé vlasy… No ale proč by asi tak pozorovala zrovna mne? Její pohled naznačoval, jako by mi chtěla něco říci. Skoro jsem začal zmatkovat – že bych měl rozepnutý příklopec? To už se ale od jiného stánku ke mně vracela dcera se snoubencem: „Tati, toto je moje nová kamarádka Andrea,“ představila mi Niki onu dívku. Pomyslel jsem si: „Že si Niki pořád hledá takové mladé kamarádky. No, i když on se věk nedá uhádnout přesně, třeba jí je 16, 17, no těch sedmnáct sotva. Ale hlavně aby jí nebylo 14!“ Andrea mi podala ruku a hezky mě pozdravila. Chtěli jsme zajít do jednoho obchůdku, ale byla tam jen uzounká ulička. Lehce jsem Andreje pohybem ruky na jejím pase naznačil, že mi nemusí dávat přednost, ať jde první.

Niki to s otcem i snoubencem umí. Takže tu jsme jí kupovali různé drobnosti i větší dárky jeden, tu druhý. Po nějaké chvíli mi došlo, že se Andrea asi nemusí cítit dobře, když se všichni věnují její kamarádce, ta dostává spoustu pozornosti a ona nic. Stáli jsme u pultíku s různými náhrdelníky, které byly vyráběny přímo na místě z různobarevných skel. Paní sklářka, která je s pomocí kahanu vytvářela, byla evidentně velmi šikovná. Řekl jsem: „Andreo, tak který by se líbil tobě?“ Dívka chvilku vybírala a potom ukázala na jeden opravdu krásný náhrdelník. Povídám: „Dobře, ale musíme ho vyzkoušet!“ Sundal jsem jej ze stojanu a začal jej Andreje zkoušet. Dal jsem jí na stranu vlasy. „Prosím, rozepni si tu bundičku!“ Andrea vyhověla. Konce náhrdelníku jsem vzal mezi palec a ukazováček a při zapínání, které mi jakoby moc nešlo, jsem ji zbylými prsty neustále hladil na krku. Vím, že dívky jsou na tomto místě citlivé. Musím uznat, že náhrdelník Andreje moc slušel…
Takto podobně jsem jí koupil ještě několik drobností. Je pro mne, coby starého muže, opravdu potěšení dotýkat se tak mladé dívky…

Niki mi řekla, že slíbili Andreu vrátit jejím rodičům už před půl hodinou, je to 30 km, takže budou muset vyrazit k autu a odjet. Jak je to u nás zvykem, když Niki skončila řeč, plácli jsme si a dali lehký polibek. Řekl jsem si: „Za zkoušku to stojí…“ Naznačil jsem Andreje, že bychom si mohli plácnout. Ihned to pochopila a bylo to vstřícné. Tak proč nechtít víc, že… Přiblížil jsem se k ní pro polibek. Pane bože, to byla krásná pusa. Ne, jistěže to nebyl milenecký polibek, ale rozhodně dost, opravdu dost jiný, než ten, co si dáváme s dcerami…

Asi o dvě hodiny později, to už byla doma i Niki, jen tak mezi řečí povídám, že se budu muset jít oholit. Asi za 3 týdny totiž tetička, o které byla řeč ve Střípcích, slaví 85 let a chceme jí dát fotomontáž celé širší rodiny. Musíme se vyfotit a bylo by dobré, abych na fotce nebyl jak loupežník. Dcera Ivanka mi povídá: „A tati, oholíš si i ten knír, jak ti radil Plyšáček?“ Na vysvětlenou – Plyšáček mi to neradil, ale je to napsáno v jeho manuálu v naší Pedonii, což jsem takto pochopitelně doma nepodal. „Ale sama jsi říkala, že Plyšáček je poněkud volnomyšlenkářský, tak proč bych hned měl dělat všechno, co řekne?“ Dcera na to: „No, Niki mi říkala, jak ses věnoval té její 27 leté kamarádce na jarmarku, tak jsem myslela, abys vypadal ještě mladší…“ Vyhrkl jsem: „Cože?!“ Hned jsem zahulákal do druhého pokoje na Niki: „Prosím tě, kolik je té tvé kamarádce?“ „No, vždyť ti to Ivanka říká, 27!“.

Ježíši… a já jí ihned tykal jak nějaké puberťačce… No, ale i tak mě to odpoledne potěšilo. Neodolal jsem, abych se Niki nezeptal, kdy k nám Andrea přijede na návštěvu…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 724
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2479 x
Oceněn: 2265 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 3.1.2016 1:41:04

Pár ohlédnutí za právě uplynulými Vánocemi


Dnes už jsou moje děti dospělé, přesto Vánoce prožíváme stále velmi intenzivně. Možná bych mohl na tomto místě znovu připomenout, že jakožto otec samoživitel jsem své tři děti vychovával sám od jejich čtyř let, a to nejen bez manželky, ale i bez babiček…

V předvečer Štědrého dne vyrážíme se synem na Živý betlém. Je to úžasné představení a stejně úžasná je atmosféra mezi diváky. Obsazení herci se v různých letech obměňují, obvykle „hrají“ i živá zvířata, často je Ježíšek opravdové miminko a Panna Marie se svatým Josefem pak jeho rodiče. Na zahřání si kupujeme svařené víno, ke kterému přikusujeme perníčky… Moje dcery Ivanka a Niky s námi v obecenstvu nejsou, protože již léta jsou součástí ansámblu. Mezi diváky se zdravíme s řadou známých. Na konec představení jsou zařazeny krátké projevy pana starosty, našeho pana faráře a obvykle také zdravice představitele spřízněného německého nebo rakouského města. Poté se řadíme do výjimečně spořádané fronty, abychom do našeho domu odnesli kousek Betlémského světla…

Na Štědrý den se u nás ustálila praxe, kdy syn a starší dcera Ivanka obsadí kuchyni a připravují bramborový salát, několik druhů chlebíčků a jednohubek, smaží řízky… zatímco já a mladší dcera Niki se přesuneme do našeho stylového středověkého sklepení. Zde nejprve zatopím v krbu. Potom s Niki usazujeme do stojanu stromeček, zdobíme jej slaměnými ozdobami, na stoly z hoblovaných borových fošen, mimochodem podle vzoru, o kterém bude řeč na jiném místě Střípků, rozmisťujeme mnoho malých proutěných košíčků s nejrozličnějšími dobrotami – spoustou druhů cukroví, ale také s oříšky, mandlemi, rozinkami, ovocem…

Jak moje děti dospěly, přeci jen se vnímání Ježíškova překvapení změnilo. Dříve psaly Ježíškovi psaníčka, kde mu vyjevovaly svá přání a touhy. Zajímavé bylo, že tato psaníčka záhadně přes noc „mizela“, což si děcka neuměla vysvětlit jinak, než že jsou již právě u Ježíška. No, pravda byla taková, že přáníčka mých dcer končila v dalekém městě, v rukách jedné nádherné dívky, která byla jen o rok starší než moje dcery. Toto děvče pak se svojí matkou procházelo spoustu obchodů, požadované oblečení na sobě zkoušelo, a to co se jí samotné líbilo, pak její matka zakoupila. Tato dívka byla doslova nakupovacím talentem. Samozřejmě si za odměnu vybrala také něco hezkého pro sebe. Moje dcery bývaly z dárků doslova nadšené, vše se líbilo, perfektně pasovalo… Se synovými přáníčky jsem si musel poradit sám, ale to pro mne nepředstavovalo zas takový problém, oproti tomu, kdybych měl vybírat dárky i pro dcery. Nyní si moje děti vybírají dárky již samy, takže jediným překvapeným jsem já, neboť stále do poslední chvíle netuším, jestli jsem byl dostatečně hodný…

Slavnostní Štědrovečerní večeře v našem útulném sklepení začíná přesně v 18:00 mým krátkým slavnostním proslovem a přípitkem. Jakmile dojíme, postupně z hromádky pod stromečkem předávám příslušným adresátům jeden úhledný balíček za druhým… Většinou u nás Ježíšek zanechává i několik dárečků pro jednu až dvě milované duše, kterým dárečky předáme později. Jde o dívky z chudších rodin, nejčastěji bývá takto obdarovanou dívkou Terka.

Samozřejmě si nemůžeme nechat ujít půlnoční mši. Nechodíme ale do našeho křestního kostela, ale jedeme do kostelíku asi 20 km od našeho bydliště. Ten kostelík totiž doslova miluju. V noci je vždy zvenku osvětlen, takže mě již z dáli vítává, když se pozdě v noci vracívám z dlouhých služebních cest. Je zasvěcen sv. Jakubovi Staršímu. To je ten bojovník, který je mým vzorem. Je patronem rekonkvisty (vyhnání muslimů z dnešního Španělska). Bohužel nemám dostatek peněz podívat se k jeho hrobu v katedrále ve městě Santiago de Compostela, a tak jej uctívám aspoň u jeho obrazu na oltáři ve zmíněném kostelíku u nás. Mimochodem název slavného poutního města, pokud by byl přeložen doslovně, by správně měl znít „Svatý Jakub pod Mléčnou dráhou“ – což mi připomíná jednu z mých důležitých životních křižovatek…

Letos se ovšem ze smutných důvodů v oblíbeném kostelíku půlnoční mše nekonala, a tak jsme vzali zavděk svatostánkem, kde jsme byli pokřtěni, tedy v našem městě. Jak tak kráčím po starých kamenných schodech ke kostelu, všiml jsem si, že přímo přede mnou, o pár stupínků výše, vede starou babičku nádherná mladá žena. Měla legíny, takže jsem se mohl kochat jejím překrásně tvarovaným zadečkem… No, teď by bylo možno vidět ten rozdíl. Zde po schodech kráčel tatík od rodiny, ve kterém zbyla snad už jen poslední jiskřička rebelství. To u malého venkovského kostelíku, tam na konci světa, by po vyšlapané hrbolaté pěšině kráčel sebevědomý a disciplinovaný bojovník, kterého by nějaká prdelka vůbec nerozhodila…

Obrázek
(odkaz: Kostel sv. Jakuba Staršího)

Jakube, čest a slávu na výsostech tobě… Modlím se, přijď zas mezi nás, potřebujeme tě…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 724
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2479 x
Oceněn: 2265 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 4.1.2016 21:06:21

Setkání s Terkou


Příhoda z konce Vánoc 2015

Poznámka
Krátké seznámení s Terkou pro ty, kteří nečetli část mého životopisu, která byla nějakou dobu publikována na Čepeku a který postupně vychází v podrobnější verzi zde.
Několik let jsem měl hospodyni Ivu, což byla mladá žena české národnosti z naší místní komunity sociálně slabých. Po nějakém čase se mě dovolila, jestli si s sebou výjimečně může přivést svojí pětiletou dceru Terku. Moje první setkání s Terkou bych přirovnal k něčemu jako „sen GL“. Bylo to na našem dvoře. Terka, jak mě uviděla, se prostě rozběhla a skočila na mne – musel jsem jí chytit, jinak by si natloukla. Nohama mě sevřela okolo pasu a rukama okolo krku. Já jí držel za zadeček… Místo na seznámení to vypadalo tak, jako kdybychom se znali odjakživa… Terka se začala řehtat a přitom jsme si hleděli jen z několika centimetrů do očí. Naše rty se blížily… V tu chvíli Iva Terku hrubě okřikla. Z jejího hlasu byl cítit strach, že mě Terka obtěžuje a že je tak nejspíš vyhodím obě. Iva vůbec nepostřehla, jak jsem si to setkání naopak užíval…
Jakmile na chviličku Iva zmizela v kuchyni, Terka se ke mně přitočila a radostně zahlaholila: „Mám nové kalhotky, chceš je vidět?“ Samozřejmě, že bych chtěl, ale Iva byla od nás sotva čtyři metry, jen za rohem, takže jsem pochopitelně řekl něco jiného, něco ve smyslu, že nikoliv. Ale bylo více než jasné, že mě ta malá šibalka prokoukla, protože se zase rozřehtala na celé kolo. Ještě týž den přespala u mě doma. V pokoji mých dcer, který byl prázdný, protože jsem děti odvezl na víkend k jejich matce. No, tedy do toho pokoje jsem ji sice původně ke spánku uložil a sám odešel spát do svého pokoje, ale za pár minut za mnou Terka stejně přiběhla…
Postupně jsem došel k jasnému přesvědčení, že Terka byla nejspíš již od narození masivně zneužívána v jejich komunitě…
Vybudovali jsme si k sobě velmi vřelý vztah („mít rád“, nikoliv „milovat“). Terka nebyla, již jen s přihlédnutím k věku, hlubokého citu schopna, ale proč jsem se do ní nezamiloval já, mi není tak úplně jasné. Když jsem se zorientoval v jejím životě, rozhodl jsem se, že ji adoptuji, protože jsem to vyhodnotil jako jedinou možnost, jak jí zajistit slušnou budoucnost. Uplatil jsem Ivu, aby s adopcí souhlasila, předjednal vše na úřadech… Bohužel přesně v tu dobu se „probudil“ Terčin biologický otec a o dceru zažádal, takže můj plán se nenaplnil. Biologický otec Terku naprosto nezvládl. Jakožto příslušník mainstreamu vůbec nepochopil sexualitu svého dítěte, protože přeci žádnou mít nemůže… Terka v nové rodině svého otce zneužila obě jejich děti, chlapce i dívku. V tamní škole, to jí v té době bylo 7 let, vypukl velký skandál, protože to, co tam Terka prováděla se spolužáky, se jinak než orgie nazvat nedá. Rodiče „postižených“ dětí šíleli… Sociálka pak Terku přidělila do náhradní rodiny. Tam jí drželi jako vězně, cpali do ní utišující léky a nikoho k ní nepustili (včetně matky). Přesto se mi tu a tam podařilo s Terkou v přítomnosti pěstounky prohodit pár slov. Ale bylo to postupně stále méně a méně, až nakonec Terka zůstala jen v mých vzpomínkách coby malá rebelka, kterou jsem chtěl zachránit a nezachránil…
-------
Je sv. Štěpána (26. prosince 2015) odpoledne. Moje bývalá hospodyně Iva, nyní něco jako „kamarádka s bonusy“, vchází do dveří mé pracovny, rozesmátá jako obvykle. Rád si s ní povídám. Jednak, co si budeme namlouvat, dělá mi dobře, že za mnou běhá o 20 let mladší žena, a jednak mi vždy sdělí, co se děje v širokém okolí. Je přitom spousta zábavy. Přiznám se, že také zneužívám toho, že stále ve mně vidí něco jako poloboha, z čehož plyne její důvěřivost vůči mně. Takže jí škádlívám tím, že jí namluvím kdejakou hloupost, a pak se tím bavím. Například jí pochválím kalhoty, „žasnu“ nad látkou a tu pak musím prozkoumat hmatem z rubu i líce. Pravda, nemusel bych to zkoumání látky provádět zrovna Ivě mezi nohama, že… Prostě, i když Iva zaběhne jen na chviličku, obvykle jsem rád. Když musím něco nutně dodělat nebo mám důležitý hovor, jednoduše ji vyhodím za dveře, kde pak čeká na můj pokyn, že může vejít…

Tentokrát Iva přišla s novinou, že má po několika letech nyní dovoleno, že bude moci být se svojí dcerou Terkou delší chvilku sama. Dvě hodiny. Řekla mi, že tedy ráno pojede do onoho města, kde je Terka v péči pěstounů. Pak bude čekat, až nastane ona chvíle, kdy si Terku převezme. Bohužel, až Terku odevzdá zpět, zase bude muset čekat na autobus, takže domů se dostane po dvanácti hodinách, z čehož vlastně jen dvě stráví se svojí dcerou. A hned dodala, že na takovou dobu nemá zajištěno hlídání ostatních svých dětí, takže nejspíš nikam nepojede, že to zkrátka Terka musí pochopit. Na takové názorové kotrmelce během několika vět už jsem ale u Ivy zvyklý. Pak pokračovala monologem o tom, jak Terku miluje a určitě si o ni zase zažádá. Tyto řeči doslova nenávidím, protože vím, že je to takové divadlo, prázdná slova… Povídám: „Hele Ivčo, když mi svatosvatě slíbíš, že to nějak nezneužiješ, tak tě tam odvezu a budeme s Terkou spolu“. Narážel jsem na to, že se mi v dřívější době, když byla Terka ještě malá, několikrát stalo, že Iva z dohodnuté cesty vycouvala. Já jsem koupil tenkrát dárky, aby za dcerou nejela s prázdnou. V domluvený čas odjezdu Iva sice přiběhla, ale oznámila mi, že nemůže, abych dárky předal sám. To byly ony zmiňované okamžiky, kdy jsem s Terkou krátce mluvil. Předával jsem jí svoje dárky na chodbě před pootevřenými dveřmi, za kterými bylo lze vytušit paní pěstounku. Namísto radostného shledání to byl vždy jen kratičký a navíc trapný okamžik, kdy jsme nemohli ani jeden říci, co máme na srdci, kdy jsme si nemohli dát ani pusinku, prostě nic…

Iva slíbila, že když jí včas přivezu zpět, tak že rozhodně za dcerou pojede, a že vadit jí tam nebudu, vždyť jsem přeci měl Terku také rád. Tak domluveno…

Ráno Iva skutečně dorazila, a to dokonce s taškou oblečení, které měla pro Terku připraveno. Co se týká výběru oděvů, musím uznat, že v tom se Ivě nedá nic vytknout. Má opravdu dobrý vkus. I když jsou to věci z druhé ruky, vypadají skutečně jako nové, jsou luxusní a praktické. Iva je získává za pár korun od zmlsaných bohatých slečen, které je dostávají od rodičů, ale protože mají oblečení nadbytek, prodávají je, prakticky nepoužité, hluboko pod cenou. Takže jsme vyrazili. Iva radostně šveholila, vše bylo, jak má být.

Asi v půli cesty Iva povídá: „Víš, já se do velkého města vlastně pořádně nedostanu, tak mě napadlo, že bych tu schůzku s Terkou pojala tak, že bychom se setkali v obchoďáku a při nákupu bychom si s ní povídali.“ Rázem jsem měl po náladě: „Zapomeň děvče!“ Chvíli bylo ticho, ale pak Iva řekla: „Tak co kdybys mě hodil k obchoďáku a s Terkou byl sám?“ „Ale Ivo, vždyť já ji v jejích šestnácti letech už vůbec nepoznám!“ „Hm, co bys jí nepoznal… Ale dobře, tak se s ní sejdeme na dohodnutém místě a já pak půjdu na ten nákup…“ Tak se také stalo.

Iva se nemýlila. Terku jsem poznal okamžitě. Je z ní už ale velká slečna. Moc hezká velká slečna. Podal jsem jí ruku a dali jsme si lehkou pusinku na přivítanou. Ta pusinka byla opravdu lehká, i tak to ale byl velice zvláštní pocit. Bylo totiž na první pohled jasné, že mám před sebou úplně jinou osobnost, než byla ta nezkrotná divoká malá dívenka, kterou jsem kdysi chtěl adoptovat. Iva nás opustila a my s Terkou zamířili k blízké kavárně.

Ty dvě hodiny s Terkou byly naprosto úžasné. Krátkou chviličku se nám do hovoru pletla servírka s hloupými otázkami na téma, co si dáme ke konzumaci. Jako kdyby to snad nebylo jedno, protože tady přeci nejde o zákusek a kávu, ale o mě a Terku. V tu chvíli pochopitelně hovor malinko vázl, ale jakmile servírka zmizela, připadalo mi, že Terka opustila můj život včera a nyní musíme dokončit načaté téma. Co chvíli jsem si přesedával – když jsem si tu rozkošnou dívku fotil, seděl jsem naproti ní, když jsme si špitali, mačkal jsem se na ní z vedlejší židle. Terka mi úplně otevřela svoji psychiku. Mohl jsem se jí dotýkat, hladit jí po rukou, po vlasech, držet jí v pase nebo okolo ramen. Samozřejmě, že víc jsem si nedovolil – i tak mi přišlo, že servírka je příliš zvědavá a nechtěl jsem způsobit nějakou trapnou situaci. Ostatně nevím, jestli bych Terku v tuto chvíli dokázal sbalit. Spíš ne. V jejích šestnácti letech jsem pro ni pravděpodobně jako partner nepřijatelný. Ale ani mi o to nešlo. Byl jsem nesmírně rád, že Terka má ke mně důvěru, že mi sděluje velmi intimní věci a na mobilu ukazuje fotografie, které nejsou tak úplně běžné… Terka mi dokonce ochotně odpovídala na dost citlivé otázky týkající se některých svých velice perverzních aktivit. Byla to témata, která mi její matka Iva v průběhu let občas nastínila jakožto Terky průšvihy, tak, jak se k ní samé donesly, a při jejichž zpracování mým úchylným myšlením se mi doslova dělaly vzrušením mžitky před očima. Ve své perverznosti jsem si uměl představit leccos, ale Terka mě svojí výpovědí doslova šokovala. Bože, jak ona je perverzní, na to prostě nemám ani v představách. Pochopitelně mě zajímalo, jak ty situace prociťovala. Je zvláštní, jak se v té citlivé a bezbranné duši současně ukrývá chladná bestie… Kdo se do ní zamiluje, toho upřímně lituji…

Ach jak je ten život hloupý. Kdybychom se s Terkou kdysi neodloučili, mohli bychom spolu být nesmírně šťastní. Máme stejné myšlení, její avantýry bych jí rád trpěl a přitom by u mne měla bezpečné útočiště…

Milá Terko, tak snad v některém z příštích životů… Mám tě moc rád, prosím opatruj se…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 724
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2479 x
Oceněn: 2265 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 10.1.2016 23:35:34

Hlášení z cesty: Narozeniny tetičky ze Střípků


Ve Střípcích později přijde řeč na jednu moji tetičku. Ta nyní oslavila svoje 85. narozeniny. Nejbližší příbuzní pro ni uspořádali velkolepou oslavu. Bylo nás tam opravdu mnoho. Oslava se podařila – mnoho legrace, oprášení kouzelných vzpomínek, setkání s příbuznými, se kterými jsme se léta neviděli, také přibylo něco drobotiny lahodící GL oku…

Asi dva týdny před oslavou mi zcela nečekaně od tetiččiny vnučky – tj. mojí „vzdálenější“ neteře Táni, přišla tato sms: „Musím přiznat, že mi to nikdo neudělal tak dobře a rychle jako ty!“ Jde o evidentní narážku na to, že kdysi dávno jsme spolu prožili docela hezký románek. Ovšem nyní je Táňa již dvacetiletá, má malou holčičku a je vdaná. Proč to píše? Léta jsme se nijak nekontaktovali a najednou tohle? Já už nyní ve svém věku (jsem o cca 35 let starší) pro ni nemůžu být atraktivní – a upřímně řečeno, ona pro mne, jakožto obyvatele Pedonie, také ne…

„Víš, já už o tom přemýšlím dlouho,“ stálo v jedné z dalších sms. „Můj muž je jen normální kluk, je to sice s ním docela prima, ale mně už to vůbec nestačí.“ Odepsal jsem: „A v čem je problém, pokud si pamatuji to, co jsem občas zaslechl, neměla jsi o různé přítelíčky nikdy nouzi…“ „No jo, ti umí to samé prd, co můj manžel…“ Nakonec jsme usoudili, že bude nejlepší, když si vše spolu probereme na tetiččiných narozeninách…

Už je po předávce krásných kytic a drobných i velkých dárků, už byl sněden slavnostní oběd, funíme spokojeností po mnoha zákuscích, nejedna sklenka vína svlažila hrdlo… Správný čas někam se ztratit s neteřinkou. Vzali jsme si kávu do jednoho z pokojíčků připravených pro hosty. Pamatoval jsem si, že na Táňu platila rozhodnost, přímočarost, no, skoro bych řekl, že i drzost. Tak říkám: „Hele, Táničko, jestli si mám s tebou o něčem povídat, tak jedině s navoněnou rukou…“ Zabralo to i po letech, nechala moje prsty vklouznout hluboko… Konečně jsme si sedli k té kávě. „Tak spusť,“ řekl jsem. Pravda, začátkem svého povídání mě Táňa poněkud zarazila, skoro jsem měl nutkání se zvednout a odejít zpět do víru oslavy. Její proslov začal tím, že je ve finančních problémech, protože s manželem neplatili nájemné bytu a nyní jim hrozí exekuce.
Řekl jsem: „Jestli máš na mysli to, že se mi někde položíš a já zaplatím tvoje dluhy, tak to jsi vedle jako ta jedle…“
„Ale ne, tak jsem to nemyslela…“
Skočil jsem jí dost neurvale do řeči: „Opravdu nemám potřebu utrácet za něco úplně obyčejného, s úplně obyčejnou ženskou, za něco, co mi nijak nechybí!“
„Já vím, že už nejsem ta vlasatá mladinká dívenka, jako tenkrát,“ posmutněla Táňa, „ale já jsem to myslela jinak. Kdybys mi půjčil, já bych ti to splácela, každý měsíc by sis přijel pro splátku a přitom bychom spolu mohli zkusit něco zvláštního… Kdyby tě… něco… napadlo… klidně… řekni…“ Ke konci svého proslovu se Táňa zadrhávala a čím dál víc šeptala. No, bylo moc dobře, že šeptala, protože do místnosti vstoupila v jedné osobě hlavní organizátorka oslavy, moje (vzdálená) sestřenice a matka Táni: „Aha, tak tady jste vy dva tajnůstkáři… Promiň, Asce, ale já bych potřebovala, aby mi Táňa pomohla připravit balíčky s výslužkou“…

Odešel jsem k ostatním slavícím, ale po chviličce mi to nedalo a poslal jsem Táně sms: „Táničko, zaslechl jsem tady, že nějaké Jarušce nejde matematika. Já mám matematiku v malíku. Mohla bys zprostředkovat, abych jí doučoval? Asi bych pak k té půjčce byl vstřícnější.“
Rychlost odpovědi naznačovala, že má za bráchu blesk: „Ty chceš jedenáctku? Blázníš? Víš, co by z toho mohlo být za průšvih?“
Pomyslel jsem si: „Ach jo, a kolik asi bylo tenkrát tobě…“ No pravda, nebylo to jedenáct, ale o malinko víc, ale ta Jaruška, která dnes přišla prababičce na oslavu… hm…
Z úvah mě vyrušila další sms od Táni: „Asce, mě opravdu láká s tebou zkusit…“ Další text mi vyrazil dech. Okamžitě jsem odpověděl: „Jo, to mě zajímá! Zabodovala jsi!“ Doslova jsem cítil, jak se ve mně aktivuje všechno zlo, které jinak pečlivě držím pod pokličkou: „Ty máš ráda bolest?“ A dodal jsem mnoho upřesňujících nápadů, které by měly běžnou ženu přimět k okamžitému odcestování na druhou stranu zeměkoule, než kde se nalézám já.
Odpovědní sms byla v mém telefonu opět v mžiku: „Ano, tak můžeme zkusit to, co píšeš. Není problém. Obzvlášť mě zaujal ten roubík, aby nebyl slyšet můj křik. Jo, souhlasím.“
„Abych ti to řekl jasně – akceptuji jedinou podmínku, a sice že moje hrátky na tobě nezanechají trvalé fyzické následky. Bereš to?“
„Beru. Jsem zvědavá. A doufám, že se pak budeme scházet často.“
„Uvědomuješ si, co vše se vejde do formulace, že jediná podmínka je, aby moje hrátky na tobě nezanechaly trvalé následky? Tedy například, že bych si poslušnost k čemukoliv vynutil násilím, protože bych to měl dovoleno?“
„Jistě. Měl bys to dovoleno, pokud bys to chtěl. Jak říkám, mě to láká to s tebou zkusit.“
„Fajn. Předběžně jsme domluveni. Ještě to musíme upřesnit a můžeme začít… Jo, chci se zeptat, jestli ti nebude vadit poněkud vulgární mluva. Myslím v sms, ve vlastních hrátkách se tě na to ptát samozřejmě nebudu…“
„Nevadí mi to…“
„Dobře, ty malá děvko! Teď upaluj na WC a tam se pusť do pořádné ruční práce s tou svojí nádhernou .... Zítra si upřesníme, kdy a kde se poprvé sejdeme k hrátkám ve vyšším levelu.“
(Poznámka: Zatímco ostatní sms jsou téměř doslovným přepisem z telefonu, jak lze poznat i na jejich nedbalém slohu, tato byla výrazně "změkčena". Čtenář toto opatření jistě chápe. Bohužel tak ale nevyniká to, co je skrytým poselstvím - můj vztah k dospělým ženám...)
Ani nyní jsem na odpověď nečekal dlouho: „Ano, jdu na WC splnit rozkaz“…

…Když jsem dorazil z oslavy domů, tedy po třech hodinách jízdy autem, před dveřmi mé pracovny už postávala Iva (matka Terky). Jak mě uviděla, už radostně šveholila a pomáhala mi odnést věci z auta – výslužku, a pak také kabát a další nezbytnosti, které pro jistotu beru na delší cestu. Jakmile jsme si sedli u čaje – já byl překafovaný a Iva kávu nepije, dostal jsem od Ivy kázání, že už bych se měl konečně vykašlat na mladé holky. No, povídala „holky“, ale určitě měla na mysli Terku. Což mi ani nemusela říkat, protože tak jako tak s Terkou máme oba momentálně „po breberkách“. Svojí přednášku Iva zakončila tím, že si koupila nové spodní prádlo. Že logika plynutí proslovu u ní není na nejvyšší úrovni, jsem si tak nějak již zvykl. Z kabelky vyndala krásný růžový komplet. Pravda je, že když si ho oblékla, tak jí slušel. Ovšem ani to oblékání samo o sobě nebylo zas tak špatné… I když raději bych asi v jiném městě doučoval matematiku… No jo, no...
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 724
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2479 x
Oceněn: 2265 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 20.1.2016 0:22:49

Smutné události


Myslel jsem, že se již o Terce dále ani nebudu zmiňovat. Na základě zásahu pěstounů spolu nesmíme komunikovat, což původně platilo i pro její matku, ale ta už jí velmi omezeně a za podmínky příposlechu pěstounů, přeci jen smí aspoň zatelefonovat. V dřívějším příspěvku jsem ono výchovné opatření komentoval v tom smyslu, že po pár hodinách se vše pokazilo. Přesněji řečeno, bylo to skoro přesně po 24 hodinách.

Toho dne, co jsem se s Terkou krásně rozloučil a její matku Ivu rozesmutněl a současně pěkně naštval zmínkou o prstenu, jsme ale ještě stihli s pěstouny domluvit dvě věci. První byla ta, že Terka bude smět druhý den v nepříliš vzdálené vesničce navštívit svého dědečka, Ivy otce. Toho viděla naposledy před osmi roky, a to ještě jen kratičce. Další dohoda zněla tak, že Terka pojede za čtyři dny s matkou na celodenní výlet do velkého města, aby byly spolu již trochu déle. Na vysvětlenou uvádím poznámku, že pěstouni by nesouhlasili se žádným pobytem delším než dvě hodiny v místě, kde Iva bydlí, tedy v její komunitě sociálně slabých spoluobčanů. A jako další vysvětlení uvádím, že tu dohodu, aby Terka mohla jet s matkou do cizího města na celý den, jsem Ivě našeptal já, protože mi bylo jasné, jak to skončí – „šoupnu“ Ivě jistou bankovku, aby si šla za svými nákupy, a budu mít Terku sám pro sebe celý den…

Vypadalo to, že mi někde někdo Terku vysloveně přeje. Já měl totiž onen den, kdy Terka měla v doprovodu matky navštívit dědečka, namířeno za jedním vzácným přítelem. Město, kde žiji já i Iva, město, kde žije Terka, vesnice s dědečkem i město – bydliště mého kamaráda, leží na jedné a téže hlavní silnici. Tedy nic snazšího, než akceptovat návrh, že místo aby se holky trmácely autobusem, Iva ještě k tomu s přestupováním, tak je k dědečkovi hodím. Když jsme ráno s Ivou dorazili k místu setkání s Terkou, bez jakýchkoliv skrupulí jsem Ivu vyhodil z přední sedačky svého vozu, abych mohl mít Terku vedle sebe. Dostal jsem krásnou pusinku a byl v sedmém nebi…

Další události vím jen od Ivy, zato postupně v několika obměnách, protože se evidentně styděla říci, jak se věci udály. Nu, nakonec mi i tak popsala vše… Prostě Iva… Vybírám tu nejpravděpodobnější variantu, a ještě ji doplňuji svým pohledem a z kusých informací doplňuji příběh, protože si dovoluji tvrdit, že Terce rozumím mnohem více, než její matka.

Ivy otec je starší pán, který holduje alkoholu, nevrlý, poněkud zanedbaný… Ale je to její otec, resp. dědeček Terky. Je invalidou. Je připoután k invalidnímu vozíku a není soběstačný. Nicméně ruce mu slouží, takže po pokojíku, který mu ve svém domečku jeho syn vyhradil, se může přiměřeně přesouvat. Když Iva s Terkou vstoupili do jeho pokoje, něco na Ivu zavrčel, ale Terku vůbec nepoznal. Když mu Iva vysvětlila, že mu přivedla ukázat jeho vnučku, řekl opileckým hlasem: „Jé, ty jsi krásná…“ Pak se rozvzpomněl, že někde má Terčinu fotku z dřívější doby a chtěl se s vozíkem přesunout ke stolku. Terka se chopila iniciativy: „Dělej ty mrzáku! Jak to, že jedeš tak pomalu?! To neumíš přidat?“ V tu chvíli Iva Terku dost hrubě okřikla. Zde bych měl určité pochybnosti – Terka je psychicky mnohem silnější než Iva. Pokud Iva Terku opravdu okřikla, tak to nejspíš bylo dost formální a nemělo to valný účinek. Další vývoj události je pro Ivu dost charakteristický, nazval bych jej psychickým útěkem: „Já musím ještě něco probrat s bratrem, budu o patro výš, kdyby něco, tak mě Terko zavolej.“ Co se dělo dál, rekonstruuji podle toho, jak mi Iva vylíčila stav pokojíku po nějaké chvíli, z dalších informací od Ivy a díky bezprecedentní znalosti některých životních příběhů Terky. Jak to asi bylo dál?

Když Terka a její postižený dědeček zůstali sami, Terka mu položila mně důvěrně známou otázku: „Chtěl bys něco vidět?“ Myslím si, že tentokrát ji ale Terka vyšperkovala nějakým hrubým a vulgárním výrazem týkajícím se zdravotního stavu dědečka. Bez ohledu na to, jaká přišla od dědečka odpověď, svlékla si legíny i kalhotky někam pod kolena, přišla k dědečkovi co nejblíže, do vhodné polohy a upřeně se mu začala dívat do očí. Přesněji řečeno do obličeje, protože kam směřoval dědečkův zrak, je asi každému jasné. Po malé chvilce si Terka dala ruce na ono místo, ale ne kvůli nějakému svému vzrušování, ale kvůli tomu, aby mohutný nazlátlý proud čůrání, který z ní v tu chvíli vytryskl, nasměrovala na správné místo na dědečkovi. Ten jen strnule seděl, ani se nepohnul a jen zíral, aby ani na chviličku neztratil pohled na dívčí přirození, které léta neviděl. Když Terka vykonala potřebu, za huronského smíchu se oblékla a přitom dědečka častovala jízlivými poznámkami typu: „Takový velký chlapeček a takhle se nám pocíkal?“ Toto jí ovšem nestačilo, jak lze soudit z dalšího průběhu. Iva o patro výše, samozřejmě i její bratr, zaslechli dědečkovo silné naříkání. Iva ve zlé předtuše běžela ze schodů první. Když rozrazila dveře, Terka držela v ruce dědečkovo přirození a nakládala s ním způsobem, který bychom kulantně nazvali nešetrným. Zajímavé je, že dědeček údajně měl ruce na opěradlech vozíku a nijak Terce nebránil, jen bolestí naříkal. To už byl v místnosti také Ivy bratr. Takže se tam všichni důkladně zhádali, Iva s Terkou byli vyhozeni…

Zpáteční cesta byla poněkud dramatická, protože jim nic nejelo - šli stopovat. Přitom se stále hádali. Když jim jedno auto zastavilo, měli štěstí, že jelo do města, kde bydlí Terka. Jakmile se ty dvě usadily, ihned pokračovaly v hádce. Semlely páté přes deváté, nezapomněly ani na to, která z nich je víc lehčích mravů a pochopitelně nevynechaly ani mojí osobu. Občas byly napomenuty – auto řídila postarší paní. V první chvíli ani Terce, ani Ivě nebylo divné, že vozidlo zastavilo přesně před domem Terčiných pěstounů. Inu známá paní pěstounky a řidička auta v jedné osobě, z toho poštěkávání mezi dvěma puberťačkami (na věku zde nějak nesejde, že), správně vyrozuměla, koho veze… Takže proč došlo na ona opatření ze strany pěstounů, je nyní jistě každému jasné.

Dědeček, který již tak byl silným alkoholikem, začal pít ještě více a vedl řeči o tom, že už nechce být na světě. Jednoho dne se mu podařilo okno svého pokojíku otevřít dokořán a zcela opilý u něj usnout. Dostal těžký zápal plic. Když si pro něj záchranka přijela, snažil se s nimi prát, aby jej nemohli odvézt a snad vyléčit. Ovšem vzhledem k jeho stavu jej snadno zpacifikovali. V nemocnici byl také agresivní, údajně jej uspali, aby nemohl provést nějakou nepředloženost. Jestli jsem to správně zaregistroval, tak to byl třetí den v nemocnici, kdy ráno zemřel. Bylo to asi 14 dnů poté, co po létech spatřil Terku. Ivě zprvu rodina ani nic neřekla. Informovali ji až před pohřbem. Jakmile se Iva zprávu dozvěděla, přiběhla se mi vyplakat na rameno. Na pohřeb nejela… No, upřímně řečeno, otci na pohřeb by jet měla. Na druhou stranu to, jak se k ní v jejím dětství a mládí choval, je tak strašně kruté… Ale o mrtvých jen dobré…

P. S.
Jsme lidé různí. Terka není dívka pro každého…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 724
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2479 x
Oceněn: 2265 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 2.2.2016 18:21:03

Reportáž ze zasedání na zámku


Tak jsme si s Plyšáčkem řekli, že po nějakém tom týdnu by nebylo špatné opět probrat záležitosti říše osobně. Dnešní vymoženosti jako je Skype, sdílená plocha a podobné vychytávky jsou sice úžasnými pomůckami, ale není nad klidné podumání při šálku kvalitního čaje…

Víkendového jednání se bohužel nemohl zúčastnit náš úžasný moderátor Neptun, a tak jsme s ním byli v kontaktu alespoň telefonicky. Podle úsloví: „Víc hlav, víc rozumu,“ jsme na část porady přizvali Plyšáčkova přítele a aktivního člena Pedonie, kterého jsem dosud neměl tu čest poznat osobně – Leonida. Byl jsem na něj zvědavý, mám totiž jako administrátor k dispozici některá jeho literární dílka, včetně úplné, necenzurované Filoménky. Připadalo mi, že osobní pohovor s autorem by pro mne mohl být přínosný.

To, jakým způsobem Leonid naše seznámení pojal, mi dokonale vyrazilo dech. Myslím, že jsem musel vypadat jako totální křupan – nebyl jsem schopen žádné smysluplné reakce a měl jsem namále, abych se nerozbrečel. Do Plyšáčkova pedoupěte, kde se porada a tedy i ono seznámení mezi mnou a Leonidem odehrávalo, totiž vstoupily dvě překrásné dívenky. Obě něžné blondýnky měly v rukách Asceho osobní vlaječky, které podle Střípků pro tuto příležitost Leonid vyrobil, a mávaly jimi. Nejen výroba vlaječek, ale vůbec i samo vypůjčení děvčátek, která nejsou v žádném příbuzenském vztahu k Leonidovi, ukazují na pracovní i diplomatický um tohoto našeho soukmenovce. Byl jsem také obdarován lahví lehčího alkoholu s velmi, velmi zvláštní etiketou…

Obrázek
Foto Asce. Vlaječky a likér ze seznámení s Leonidem; na pozadí část obrazu v Asceho pracovně

Po přivítání a vzájemném představení jsme se všichni, jako správní GL, začali věnovat děvčátkům, středobodu našeho vesmíru. Plyšáček předvedl, jak umí tipovat věk. Starší Ivanku odhadl na osm. Ivanka souhlasně přikyvovala. „A tobě je šest, viď,“ obrátil se na mladší Leonku. Ta ovšem opáčila, že pět. Chtěl jsem poznamenat něco lehce škodolibého, ale než jsem stačil cokoliv říci, Ivanka za sestřičku dodala: „Leonka bude mít za týden narozeniny.“ Tak jsem si ušetřil další trapas a znovu se přesvědčil, že Plyšáček prostě ten věk pozná dokonale. No, pravda, ani já bych v tomto případě nebyl nijak zvlášť mimo, hádal bych sedm a pět.

Plyšáček se o dívenky ihned postaral. O dívčí návštěvě neměl dopředu vůbec potuchy, ale předvedl perfektní improvizaci. Na zem rozprostřel mocně chundelatou deku, do překrásných hrníčků s motýlkovými motivy udělal čaj, všichni jsme děvčátka zásobovali čokoládovými a marcipánovými bonbonky… Přitom jsme si s dívkami povídali a hráli si s nimi. S třemi dospělými chlapy asi nejsou samy každý den, ale přesto se po krátké chvilce děvčátka uvolnila. No, možná k tomu přispěla i krásná modelka tvořící pozadí pracovní plochy Plyšáčkova "vládního" počítače. Bylo to vidět i z toho, že Leonka začala předvádět dychtivého pejska… Plyšáček byl celý nadšený, že může konečně řádně "zajet" svoji novou kameru... Hodinka, po kterou dívky mohly být s námi, uplynula jako voda…

Když Leonid vrátil ta roztomilá koťátka matce a sebe zpět do pedoupěte, byl akorát tak čas vyrazit na oběd. Jeli jsme do restaurace, o které jsem vyprávěl v dřívějším dílu. No, opět musím poznamenat, že řidič už nejspíš musel mít pořádný hlad, protože při té bláznivé jízdě se pomalu ani nevyplatilo zavírat dveře vozu – na místě jsme byli skoro v ten samý okamžik, v jakém jsme vyjeli. Nezasvěcený pozorovatel musel mít nejspíš dojem, že jsme vyloupili banku a prcháme před policií. Plyšáček to komentoval: "No co, musím trénovat..." Ještě, že jsem díky dívčí návštěvě „nesežral“ všechny čokoládové bonbony sám – nejspíš bych během jízdy tak jako tak o ně přišel…

V restauraci jsme měli rezervovaný stůl, ale Plyšáček s ním nebyl spokojen, řkouc, že pro naše tajná jednání musíme být někde, kde nás nemůže nikdo slyšet, protože nerad by potom musel někoho zabít. Když se při tom díváte po uhlazené obsluze, seběhlo se jich k nám hned několik, tak nevíte, zda se při těch řečech a jejich reakcích na ně smát nebo utéct. V každém případě je to zajímavá psychologická studie, protože obsluha se tváří zcela vážně, přikyvuje, protože host má zajisté vždy pravdu a oni tu jsou od toho, aby vyhověli. Současně cítí, že to, co host říká, jsou naprosté hlouposti, takže v jejich očích se zračí taková směs protichůdných pocitů… Inu, Plyšáček…

Posadili nás do velké, příjemně temperované, kryté a zcela prosklené terasy, kde jsme byli sami. Cítili jsme se zde nesmírně příjemně. Bylo to, jako kdybychom seděli v parku, kde je však teplo a naprosté pohodlí. Tentokrát nás obsluhoval pán ve středních letech. Ovšem i když nebyl onou mladinkou vytrémovanou servírečkou s hezounkou prdelkou z minula, přesto jsme byli s obsluhou naprosto spokojeni. Takhle by to mělo podle mého názoru vypadat všude. Dobře zaplacený pracovník, zjevně bez existenčních starostí, profesionální, současně velice přívětivý, kterého jeho práce spočívající v tom, aby uspokojil své hosty, evidentně těší.

Stylově jsme si objednali "panenku". Při obědě, který byl mimochodem výtečný, jsme hovořili jak o pracovních záležitostech, tak i nezávazně konverzovali o GL tématech. No, nebyl by to Plyšáček, aby ze mě nevydyndal nějakou tu podrobnost z mého života… Jestli to bude takto pokračovat, tak snad nakonec nejspíš třeba Terku bude znát lépe než já…

No a pak už jen práce a zase práce. Ale byl to vydařený víkend…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 724
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2479 x
Oceněn: 2265 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 12.2.2016 1:16:17

Tak tentokrát doslova ministřípek...


Tyto dva dny jsem byl služebně ve městě, kde bydlí jeden z členů Pedonie. Bohužel, osobně se neznáme, takže jsem jej nenavštívil, a ani bych nemohl, měl jsem i tak dost nabitý pracovní program. Jednal jsem s vysoce postavenými funkcionáři tamní prestižní instituce. Tato jednání zde vedu čas od času již po mnoho let. Cesta do onoho města je sice pro mne daleká, ale docela mi ubíhá, to jak v různých městech, kterými postupně projíždím, míjím hotely, kde jsem se scházel se svojí "celoživotní" tajnou přítelkyní. Už jsem o ní hovořil, nyní jen připomenu, že v době, kdy jsme spolu začali naplno sexuálně žít, jí bylo 16 a mně 36, že jsem tenkrát obzvlášť často jezdíval na služební cesty po celé republice, vždy jsem jí řekl město a hotel a ona tam díky autostopu již na mě pak čekávala. Byla to nádherná - čistí pedofilové prominou - prsatá hnědoočka s temně hnědými vlasy do pasu… Cestu si tak krátím vzpomínkami… a údivem, že jsme v žádném hotelu nikdy neměli sebemenší průšvih, přestože jsme se oddávali i čůracím orgiím, takže na pokoji po nás bývalo kde co pročůráno - postele, křesílka, koberce…

Když se blížím k cílovému městu, nemravné myšlenky v mé mysli střídá hold geniálnímu, přesto kontroverznímu nositeli Nobelovy ceny, který byl válečným zločincem, ačkoliv o něm kdosi prohlásil: "Člověk, který sytí milióny lidí ze vzduchu." Na tomto principu je založena výroba v městečku, z kterého mi zbývá již jen pár kilometrů okolo nádherné řeky s chybným jménem a jsem tam ...

... A teď zase zpět domů… Rozhodl jsem se, že na zpáteční cestě rovnou udělám víkendový nákup, ať ho mám „z krku“, když už tak jako tak projíždím i okolo nejednoho velkého nákupního centra. Jak se tak potuluji s nákupním vozíkem mezi regály, z ničeho nic mi do cesty vjela dívka na invalidním vozíku. Měl jsem co dělat, abych svůj pohyb zastavil a nevrazil do ní. Jak jsem svůj košík strhl, vrazil jsem do police s nějakým nářadím, naštěstí se nic nevysypalo ani nerozbilo. Dívce v invalidním vozíku mohlo být tak 13 let. Podívala se na mě vyděšeně, asi čekala, že budu nadávat. Evidentně se u nějakého zboží zdržela a poté se snažila dohnat matku. Podíval jsem se na ni, byla docela hezká, ale v tuto chvíli bylo rozhodující to, že mi jí bylo líto. Vykouzlil jsem ten nejhezčí úsměv, jakého jsem byl schopen a pokýval hlavou na znamení, že je všechno v pořádku. Nejraději bych jí pohladil po vlasech, ale netroufl jsem si z obavy, aby to nevyznělo nějak jinak, než bych to myslel. Dívka se na mě také usmála, trochu se začervenala a odjela za svou opodál se pohybující matkou, která si nejspíš ani ničeho nevšimla. Ještě chvíli jsem se za dívkou díval a přitom mě přepadl takový nával lítosti, že jsem neměl daleko k slzám. Ne, to od života není spravedlivé, aby takové dívky byly připoutány k invalidnímu vozíku! Kdyby to šlo, chtěl bych na ten vozík usednout místo ní. Já už mám život v podstatě za sebou, mnoho jsem prožil, mnoho dokázal – a ona je tak mladinká, skoro všechno ji teprve čeká a přitom má obrovský hendikep. Já pochopitelně vím, že taková výměna je nemožná. A upřímně řečeno, kdyby možná byla, nemohl bych, aspoň zatím, ten dar poskytnout – moje děti jsou sice již starší, ale stále nejsou soběstačné a denně se přesvědčuji, že mě potřebují mít v plné síle… Milá neznámá dívko, tak ti aspoň takto virtuálně přeji, ať nějaká reinkarnace zmíněného vědce odčiní jeho špatnosti a svojí genialitu upře na tvoje vyléčení…

P. S.
Zkusí si někdo na základě indicií tipnout jméno zmíněného vědce, co znamená ten výrok o něm, co se vyrábí v městě kousek před mým cílem na základě jeho objevu, proč se citovaná řeka špatně jmenuje a místo mého jednání? (5 otázek, každá za 1 bod)
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 724
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2479 x
Oceněn: 2265 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 14.2.2016 13:47:07

Hledá se ten, jenž manipulacím vládne….


Za oknem se probouzí nedělní ráno. Na mrazivě čirém nebi pomrkávají poslední opozdilé hvězdy, ale i ony se již chystají přepustit své místo zatím jen tušené sluneční záři. Tak si tak sladce podřimuji, s rukama jako obvykle v tento čas na „onom“ místě… Zkrátka aby probuzení přineslo díky nočnímu spánku uvolnění tělu a činnost rukou uvolnění zejména duši… Jelikož jsem v uplynulých dnech měl samá tvrdá jednání, taková, kdy jste sice samý úsměv, ale musí z vás vyzařovat rozhodnost, sebevědomí, síla, … tak logicky v mých představách při zmíněné bohulibé činnosti rád přepínám do submisivní polohy. Nejinak tomu je i toto ráno. V myšlenkách „trpím“ pod nadvládou Přítelkyně – a že ona to týrání opravdu umí… Mohl bych o tom psát celé romány…

Z příjemného snění mě vyruší nekompromisní tón příchozí SMS. No, kdo jiný, než Přítelkyně, hádám. Skutečně: „Kdy jsi naposledy onanoval? A jak to, že na mě nemyslíš? Co je tohle za pořádek?!“ Když už jsem se nechal vyrušit, odepisuji: „Onanuji právě teď.“ Ach jo, že jsem to vůbec psal - odpověď je tu vzápětí: „Já vím, proto to píšu. Ale máš myslet na mě!!!“ Podle pravdy píšu: „Myslím na tebe.“ Kdybych nenapsal nic, asi bych udělal lépe, protože skoro ihned přijímám zprávu o tom, jak si právě představuje, jak ji biji mezi nohy a další, ještě mnohem rafinovanější způsoby mučení, které jí v představách provádím. A ještě dodává: „A že ty to mučení umíš…“ Asi ano, ostatně nejspíš i o tom bych mohl psát celé romány… No nic, moje chvilková submisivita se pro tuto chvíli ruší…

Odpočívám po dobře vykonané „práci“ na fiktivním trýznění své dlouholeté přítelkyně, když tu mě vyruší zvuk další SMS. Je mi to divné, protože s Přítelkyní jsme právě náš rozhovor i „rozhovor“ dokončili. Ale ne, je to Táňa. Máme se za nedlouho sejít. Její zpráva je dlouhá, začíná opatrně, vlastně připomínkou, abych na ni nezapomněl, ale po chviličce se pěkně „rozjíždí“, jak popouští uzdu fantazii ohledně toho, co ji ode mne čeká za tresty, protože i když se snaží, domácí úkoly se jí nedaří plnit. Minule jsem jí totiž řekl do telefonu, že na ní budu velice hodný, ale na druhou stranu, že na plnění úkolů musím trvat. A že je to ona, tak některá zadání jsem jí i dopředu prozradil, aby mohla trénovat. No nevím, přeci nafouknout PET láhev jako balonek, abychom si s ním mohli házet či podlézt fixem na zemi namalovanou čáru, by neměl být žádný problém… V odpovědi jsem zdůraznil, že na ní nechci vidět jediný chloupek, jinak jí ho vypálím hořící cigaretou. Táňa je drobné postavy, a pokud je dobře vyholená, vypadá skoro jako tenkrát…

Usoudil jsem, že dneska už si ráno více nevychutnám a odešel jsem si do křesílka číst. Mám zde kromě mnoha knih také různé časopisy. Nedávno jsem si sem přinesl várku, kterou jsem měl v pracovně, ze které si je v teplých dnech beru k pohovění si po obědě venku na lehátku pod slunečníkem. Ale ne vše jsem v létě stačil přečíst, tak nyní tyto resty doháním. V červnovém čísle skvělého přírodovědného časopisu mi padl zrak na zajímavý článek o slunéčku. Píše se tam o manipulování larvy lumčíka nebohým slunéčkem tak, aby z něj měla bezpečný úkryt pro svůj vývoj ve stádiu kukly. Dočetl jsem se, že dříve se soudilo, že ta manipulace probíhá buď na základě mechanického poškození slunéčka či že lumčík používá nějakou chemickou látku. Článek ale konstatuje, že se dospělo k závěru, že vlastním manipulátorem je symbiotický virus. Zaujala mě ta řada manipulací – kdo s kým a jak. Tak největším manipulátorem je nakonec ten nejmenší… Napadlo mě, že bych se měl někdy také zamyslet, jak je to vlastně ohledně manipulací mezi mnou, Přítelkyní a Táňou…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 724
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2479 x
Oceněn: 2265 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 19.2.2016 14:54:25

Odpoledne s Ivčou


Sedím si ve své pracovně a srdnatě buším do klávesnice další a další řádky programového kódu, když tu najednou: „Ťuk, ťuk…“ Bohužel, žádná víla, na druhou stranu ani Jezinky, co by prstík jen smočit chtěly… Přišla mě navštívit má bývalá hospodyně Iva. I když už dávno není mojí hospodyní, stejně občas zajde – někdy jen na pokec, někdy… ale to bych raději snad ani nerozváděl, co kdyby tento text náhodou četl její partner, že… Dělá mi moc dobře, že za mnou běhá o dvacet let mladší žena, nebudeme si nalhávat, že mužská ješitnost zkrátka občas zalomcuje i se mnou. Je mi tedy s Ivou báječně na duši, někdy i na těle…

Zase to Ivě moc sluší. Je s podivem, jak tato žena z komunity sociálně slabších spoluobčanů o sebe dbá. Její dokonale padnoucí a vypasované kalhoty jasně vypovídají o tom, jak má krásné nohy a že i to místečko mezi nimi by mohlo být zajímavé. No je, vím to… Nejsem čistý pedofil…

Dneska je ale Iva nějaká posmutnělá. No jo, čekají ji narozeniny, a to je vždycky naměkko. Syndrom stárnoucí ženy. Iva je velmi muži obletovaná, často jí nadbíhají, kupují jí různé drobnosti, zvou „na panáka“… Ona si přitom uvědomuje, že roky přibývají… Ivě slouží ke cti, že větší dary nepřijímá a zejména to, že opravdu jen tak s někým nejde – ve všech smyslech toho slova. Já mám u Ivy naprosto výsadní postavení. Se vším se mi svěřuje, často mi říká nejpodrobnější podrobnosti ze svého intimního života – např. vím délky ztopořených penisů všech jejích partnerů (jak jsem naznačoval ve Střípcích), takže mám pochopitelně i přehled o všech Iviných sexuálních aktivitách. Je poměrně věrná. Nu, jak jsem psal, já se tu a tam těším z jistého výsadního postavení… Možná proto, že jsem na ni přísný, ale laskavý zároveň, také jsem pro ni mnoho vykonal, a hlavně – nijak jí nenadbíhám.

Navrhl jsem, že bychom si mohli dát onen vaječný koňak speciál, co jsem dostal od Leonida. Ochutnal jsem jej a vím, že je výborný a o mnoho silnější, než běžný likér. Ivy jsem se se smíchem zeptal, zda jí nevadí ta etiketa (obrázek je v předchozím dílu). Nejprve vytřeštila oči, ale pak mi dle mého očekávání odvětila: „No, každý jsme nějaký“. Evidentně tím ale myslela dárce láhve, tedy ne mne, protože o mně „ví“, že jsem sice na mladinké slečinky, tak dejme tomu od dvanácti let věku, ale nikoliv na dětičky. Ostatně sama mi jednu takovou slečnu kdysi přivedla… Také zná celou mojí historii s Táňou… Iva ale má pochopení – pokud by se to ovšem netýkalo jejích dětí. To by nepřipustila, resp. musela by svoji psychiku donutit k selektivní slepotě, tak jako tomu bylo v případě její dcery Terky. Je velmi pravděpodobné, že s Ivou si rozumím i z toho důvodu, že ji nesmírně přitahují chlapci ve věku 13 až 16 let, je tedy také trochu úchylná. Svého času měla zakázáno pohybovat se v okolí místního dětského domova, protože věčně stávala pod okny, komunikovala s mládenci a poněkud „lidovějším“ způsobem si domlouvali, co spolu budou dělat o vycházkách chovanců. Doslova jim nadbíhala, brávala si je k sobě domů… (zapojte fantazii)

Vaječný koňak s jemností dívčí prdelky Ivě moc chutnal a díky jeho mimořádné síle jí rychle začala svítit očička. Nějak se mezi námi pomalu a jistě zmenšovala vzdálenost… No, trošku jsem to „pokakal“, když jsem se pochlubil, že po delší době mám zase jet za Táňou. Přeci jen, Táňa je o dalších 15 let mladší než Iva a to víte – i ženy jsou ješitné, často kam se na ně hrabou muži… Tak jsem dostal přednášku, že se zase hloupě zamiluju, jestli to mám zapotřebí… Také jsme znovu přepočítávali, jestli Táni děcko přeci jen nemůže být moje… a že bych si měl dát pozor, protože Táňa by mě jistě v takovém případě finančně sedřela z kůže, což by mi ona, Iva, nikdy neudělala…

No, Ivy děcka, kdyby věděla, by mě musela doslova nenávidět. Nejen, že doma byla opět sama celé odpoledne, ale klobásky, které měly být pro ně k večeři a s nimiž se tu po nákupu původně jen na skok Iva zastavila, skončily svou pozemskou pouť u mě v pracovně. Byly výborné… A pro mne odpoledne s Ivou také… Jak je ten život relativní…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 724
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2479 x
Oceněn: 2265 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 23.2.2016 19:55:36

Ztráty a nálezy


Byl jsem nucen koupit 8 nových šanonů na účetnictví a další s mým podnikáním spojené doklady. No, když pan Neruda již před mnohými lety vyřešil svůj problém "Kam s ním", snad bych to mohl zvládnout i já se šanony nyní, ne? Což takhle jednu skříňku, kam dávám léta nepoužívané věci a dokumenty, trochu protřídit? Plánuju to již dlouho, tak snad konečně bych se do toho mohl pustit…

Jak takové třídění funguje? Vyndám nějakou věc. V duchu si řeknu: „Tak tohle je naprostý krám. Vyhodit!“ Než ale vezmu do ruky něco dalšího, ještě pohledem o onu věc zavadím, protože to už mi v hlavě běží vzpomínky na dávno zmizelá léta, příběhy… „No, vždyť on to zas takový krám není, řeknu si poté a předmět z hromádky na vyhození přendávám na kopičku „Vrátit zpět“. Takže ještě jednou: „Jak takové třídění funguje?“ Inu na… Teď by se mi chtělo napsat výraz, kterým bych porušil pravidla fóra…

Do ruky beru oranžové desky. Je to velký sešit nadepsaný Fyzika II. Následuje název vysoké školy, kde jsem kdysi studoval, samozřejmě moje jméno a letopočet. Vím, že nějaké své zápisky z přednášek jsem si ponechal, jsem zvědav, proč zrovna tyto. Otevírám desky, ale k mému překvapení jsou tu také nějaké výstřižky z dobových novin. Tak copak to tu máme? Hm, básničky, které v tom období vycházely v kulturním „koutku“ některých deníků. Čtu třeba:

František Uher

SLOVO O NEDOHLEDNU

Nesmírně smutně padá
Každá
Osamělá hvězda

Hvězda osamělá
Člověk v nedohlednu
(nebo ve stáří)
Nedohledno v člověku
(kolik má tváří)
Poutník hledající studnu
(a tisíc přání)

Zní ryšavé vlání
Širé jak čerstvě padlý sníh
Na jizvách krajiny
Kterou hřeje stříbrný smích

Zda poznáme konečně
Že nelze žít netečně
Že každý má svá trápení
- svou minutu velikosti
- svou minutu věčnosti
- svou minutu půlnoci

- svou osamělou hvězdu


No, dost dobré, ne? Tak co tu ještě objevím za poklady? Hm, nějaké složené noviny… Prolétám očima titulky:
„Proletáři všech zemí, spojte se!“
„Orgán Západočeského krajského výboru Komunistické strany Československa“
„Přijetí delegace…“
„Agresor opět porušil příměří“
„Cestou příštích úspěchů“
„Hlavním hrdinou je lid“

„Tábory nepatří jen dětem, ale i vedoucím“
Počkat, nebyl jsem v tom roce vedoucím na táboře? Počkat, není to ten rok, kdy jsem na táboře sbalil svoji jedenáctku snů, svoji Jíťu? Pomalu se rozvzpomínám, že tam tehdy byla reportérka a že o táboře vyšel článek. Začetl jsem se. Ano, ano, ano! Je to ono! V článku se píše také o mně a je zde uvedeno moje jméno a příjmení, jméno školy, kde studuji i jméno fabriky, které tábor patřil a které jsem již dávno zapomněl. Je tu plným jménem i kolegyně Mili, o které se zde píše: „Děti se snaží, ‚říká Milena,‘ už si našly kamarády, ani se jim moc nestýská. A když přece, tak jim večer přečtu pohádku a hned je zase dobře.“ No, dětem se možná po nějaké době nestýskalo, jak ostatně píšu ve Střípcích, ale zato mně v tuto chvíli strašně moc. Bože, moje dávná lásko… Ještě pořád to bolí…

V sešitu je vložena ještě nějaká větší obálka. Zvědavě nakukuji. Čtyři fotografie - jedna barevná a tři černobílé. No jo, reportérka měla drahý profesionální přístroj a cvakala jak o život. Nic z toho jí neotiskli, ale jako gesto nám udělala nějaké skupinové fotografie a onu krásnou barevnou fotografii zámečku, ve kterém bydlela některá děcka, včetně Jíti, a kde se odehrávala velká část našich milostných hrátek… Ach jo… Beru do ruky skupinové fotky. Všichni vedoucí – Mili to opravdu sluší… Já se svými svěřenci budovateli bunkru a hráze… Milá vzpomínka… Ježíši! Všechna mladší děcka a… a také Jíťa… Pane bože, já mám fotku Jíti! Vůbec to těch cca 35 let nevím. Já jsem Jíťu nefotil, nebylo čím, dívky v jejím věku tenkrát neměly běžně svá fota, ale úplně jsem zapomněl na tuto „skupinovku“. Celou tu věčnost, ty desítky let, tyto fotografie ležely zapomenuté v sešitu z té doby… Co na tom, že ta fotografie je skupinová, postavy jsou maličké - ale je tam Jíťa. Chápete to? Je to, jako kdybych našel poklad… Otáčím obrázek. Na druhé straně jsou podpisy. Jíťa je podepsána hned na prvním místě a celým jménem… To už se mi po tváři kutálí slzy… Jíťo, největší lásko mého života, pořád tě miluju…

Zámeček ze Střípků:
Obrázek
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 724
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2479 x
Oceněn: 2265 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 11.3.2016 1:49:22

10. březen. Asceho sváteční den. Další rok bez Jíti…

Tvoje duše mě svádí
Ach jak tě potřebuji
Zas další den bez tebe

Vzdal bych se všeho pro jeden dotyk
Abych zas viděl tvou tvář
Abych cítil, jak mě tvoje vášeň volá
Prosím, nepřestaň volat
Cítím tu touhu rozlézat se uvnitř mne

Pojď a sleduj, jak mi modrají rty
Napsal jsem tuhle píseň jen pro tebe
To je to, co jsi způsobila, vytvořila
Topím se ve studni svých hříchů a sobectví

Obrázek

Kašlu na tenhle svět
Kašlu na tohle místo
Nikdy jsem se na tohle neptal
Nikdy jsem to nechtěl
Nikdy jsem se na tebe neptal
Nikdy jsem tě nechtěl

Ale touha mě neustále tahá zpět
Být tak opět ve tvé náruči
Nemůžu zapomenout na to, když jsem tě cítil
Bylo mi jasné, že tě potřebuju

Nemůžu zapomenout na věci, které jsi mi způsobila
Nemůžu zapomenout
Nelituju toho jedu, který mě osvobodil
Ne, nelituju
Tvoje duše mě svádí
Tvojí přítomnost potřebuji
Nemůžu žít další den bez tebe

NEMŮŽU !!!
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 724
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2479 x
Oceněn: 2265 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 14.3.2016 17:51:35

Trochu o Jítě a ještě více o Neptunově genetice


Jíti fotografická dvojnice

Před pár dny jsem vzpomněl výročí naší „svatby“ s Jíťou, což je akt, na který vzpomínám s dojetím, láskou a vděčností po celý život. Ty soukmenovce, kteří nečetli můj příběh o Jítě na jiném fóru, kde však již není k dispozici, a měli by o něj zájem, mohu ubezpečit, že za nějaký nedlouhý čas na něj v mém životopisu přijde řada pochopitelně i zde, na Pedonii. Aby bylo jasnější, kde nastaly ony osudové okamžiky, za které oné dívce po předlouhá léta z celé své duše děkuji, které ovšem ve skutečnosti nesou cejch bolestivé hořkosti a především z mé strany nikdy neměly nastat, tak příběh bude na Pedonii uveden podrobněji a s větší mírou odhalení, než bylo původně zamýšleno.

Proč to ale píšu. Potřeboval jsem nové místo na doklady, a tak jsem se rozhodl pro dlouho odkládaný krok. Protřídit jednu ze skříněk, kam jsem roky odkládal věci, které se budou někdy hodit – ve skutečnosti sotva použitelné krámy a hlouposti. Nicméně k mému překvapení jsem objevil i několik věciček, které pro mne mají značný význam. Jako příklad jste mohli ve Střípcích vidět zašlou fotografii mojí matky se mnou coby miminkem v náručí. Další významné materiály nemohu zveřejnit, tak alespoň Plyšáček při své návštěvě u mne mohl spatřit na skupinové fotografii Jíťu, ale i ony rozverné dívenky, co mi pomáhaly osudového večera Jíťu lochtat a vlastně si ji tak otestovat a připravit…

Když jsem psal příspěvek o výročí, které si v mysli po nesčetné roky udržuji, chtěl jsem pro vaši představu použít nějakou ilustrační fotografii, abyste si aspoň přibližně uměli představit, o kom „je řeč“. Měl jsem to připraveno již na dřívějším fóru, nyní jsem použil jen jinou fotografii stejné dívky. Po obrázcích, které by dostatečně ilustrovaly moji Jíťu, jsem na webu pátral týdny – hodiny a hodiny času. Bohužel, stále se nedařilo, až po nezměrném úsilí mi do oka padlo několik fotografií ruské modelky, která je opravdu Jítě podobná: delší hnědé vlasy, výrazný nos, široká ústa, celkové vyznění obličeje i postavy.

Po publikování příspěvku mi překvapeně volá Plyšáček: „Tys našel ještě další fotografii Jíti?“ Tak přátelé soukmenovci, tohle opravdu potěšilo… Díky, Plyšáčku! +ok+

Hrátky genů v našem příbuzenstvu, které se děly v poslední době

Kdysi jsem nadhodil, že mám několik neteří a že vesměs jsou to pěkné divošky, až na jednu, která se jmenuje Ema. Ta je hezkou dívkou, velmi inteligentní a v otázkách sexu velmi zdrženlivou. Pokud mohu s poměrně značnou mírou pravděpodobnosti, nikoliv však jistoty, soudit z různých náznaků, tak i po sedmnáctých narozeninách nic… No, však vy víte, co míním oním „nic“, že… Ema žije sama s matkou, její otec, což jest můj nevlastní bratr, od nich odešel. S onou Eminou matkou poměrně dost kamarádím – tedy nevím, jestli bych neměl použít minulý čas… Co se stalo? Inu Ema u nás dlela o těchto jarních prázdninách – celý týden. A nějak se zakoukala do mého syna. No, kdyby jenom zakoukala… Zkrátka místo v pokoji mých dcer začala nocovat v pokoji mého syna, více jistě nemusím dodávat… Když se vrátila domů, tak matce nesměle naznačila něco ve smyslu: „On ten Asceho syn je fakt prima kluk, docela bych si ho mohla představit jako přítele.“ No a oheň negativních vášní byl zařehnut: „Jsi blbá, vždyť by to byl incest!“ Pak se tam ty dvě dokonale zhádaly. Ema v návalu vzteku prozradila, že nezůstalo jen u představ, ba ani u polibku, ba ani… Matka na dceru přestala týden mluvit, takže se nám to zvrhlo do citového vydírání. Potom zas mluvila až moc a na dceru si pro posílení svých argumentů přivedla kamarádku. No nechci nikoho podceňovat, ale přeci jen bych raději, kdyby ono vysvětlování příbuznosti a rizik s tím spojených, podával náš skvělý odborník Neptun a ne soustružnice ze stejné výrobní haly jako Emy matka… No, dopadlo to špatně. Babám se podařilo tu rašící lásku zašlapat zpět do země… Syn chodí jak bez duše, na Emu jsem se raději neptal…

Zkusil jsem tu příbuznost vyjádřit číselně podle Neptunových proslovů o genetice. Doufám, že jsem to moc nepopletl:

S mým nevlastním bratrem (otcem Emy) sdílíme společného otce, ale nikoli matku. To znamená, že máme polovinu z poloviny, tedy čtvrtinu společných genů. Jeho dcera ještě polovinu z toho, což je osmina. Z toho ale musíme vzít opět jen polovinu, protože sledujeme mého syna a nikoliv mne. Výsledek je tedy 1/16, tj.cca 6,25% příbuznosti. Hm… kvůli tomu takový humbuk… Ach ty stárnoucí ženy…

Po delší době, jak jsem psal na chatu, jsme se opětovně „dali dohromady“ s jinou mojí neteřinkou, Táňou. Ta je ovšem poněkud vzdálenější neteří, protože její matka Ivana není moje sestra, ale dokonce až sestřímě (máme společného nikoliv dědečka, jako by tomu bylo u sestřenice, ale až pradědečka). Moje příbuznost vůči Ivaně je tedy polovina (byl by společný otec), z toho polovina (byl by společný dědeček), z toho polovina (je společný pradědeček). Výsledek je takový, že já a Ivana máme společné geny z jedné osminy. Protože ale nesrovnáváme mne s Ivanou, ale s její dcerou, musíme to opět ještě vydělit dvěma a dostáváme se k 1/16, tj.cca 6,25% příbuznosti, shodou okolností stejně jako u mého syna a Emy. Ale i jestli jsem to spočítal špatně, nic to nemění na tom, že si Táňu opravdu užívám. Dokonce mi ani nevadí to, že jakmile jsem se o Táně zmínil před Ivou (bývalou hospodyní a kamarádkou), tak mám u té „útrum“, ani pusu mi nechce dát, potvora jedna… A to ještě do mě pořád „hustí“, že ten Táni syn je beztak můj a nechce si to nechat vymluvit… Ach jo, ty ženské… No, není lepší být pedofil? :D

Neplánovaný comming out

V sobotu jsme měli návštěvu. Přijel známý se svojí novou, sice postarší, ale přesto velice sympatickou přítelkyní. Hodně jsme si povídali. Paní se zabývá historií regionu a věděla spoustu zajímavostí o místě, kde žiji. Ovšem i já mám, myslím, docela slušné znalosti o naší lokalitě. Jak se najednou hodí postřehy získané při dorosteneckém budování bunkrů, skrýší a prošmejdění kdejakého zapadlého koutu, půdy, … Bylo vidět, že také získávám sympatie oné dámy. Pokud by někdo chtěl spekulovat, není o čem – mluvím opravdu jen o sympatiích. Pán na mě prozradil, že jsem původně vystudoval a nějaký čas i byl učitelem, proto že umím tak dobře věci podat. Dámě svítila očička, už se neudržela a pronesla: „Vy jste musel být úžasný učitel, vás museli mít žáci moc rádi. Proč jste toho nechal?“ Odpověděl jsem: „No, nejenom, že mě žáci měli rádi, ale navíc jsem byl i dost přísný, takže jsem měl velkou autoritu…“ „Aha, takže vám kolegové záviděli, neustáli to… Hm, to je smutné.“ „No, ono je to tak, že když vás mají žáci rádi a ještě k tomu máte autoritu… působí to na některé… dost mocně. A neustojí to nejen kolegové, ale ani matinky dotyčných dívek…“ „…Aha…“

P.S.
Už jsem příspěvek chtěl poslat před více než dvěma hodinami, ale zrovna přišla Ivča. No jo no, pozval jsem jí na příští sobotu na zvěřinové hody do jedné skvělé restaurace. Tak snad to bude dobré… Nemyslím pochopitelně jen to jídlo, že…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 724
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2479 x
Oceněn: 2265 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 19.3.2016 22:58:35

Bílá jako černá


Jsem naplněn jedním konkrétním smutkem. Vlastně tak nějak znovu po létech. Je to smutek za jednou duší, o které jsem kdysi doufal, že se stane zázrak a já jí pomůžu nalézt správnou cestu. Ano, je řeč o Terce. A je to nejspíš poslední řeč o této zvláštní dívce, kterou zde, v Asceho výběru střípků každodenních, o ní uslyšíte. To, jak se Terka nyní projevila, mě už definitivně utvrdilo v tom, že vše je ztraceno…

Jak jsem psal dříve, pozval jsem Ivu, matku Terky, na výběr lahůdek v podání jedné naší místní restaurace, která u příležitosti konce zimy pořádá zvěřinové hody. Nu, opravdové delikatesy, jako srnčí roláda ve švestkové omáčce či jelení kýta se šípkovou omáčkou, biftečky z bizona, jako předkrm například paštičky tří chutí s brusinkovou zálivkou, tousty a zeleninovou oblohou…

Takže jsme se s Ivou pustili nejen do úžasného jídla, ale také do povídání. Tedy povídala hlavně Iva, a já se snažil co nejvíce poslouchat a tu a tam přispěchat s nějakou radou či názorem na některý z plného pytle problémů, které Iva má. Tentokrát jsem navíc musel žehlit, že jsem se zase začal věnovat Táně, na kterou Iva díky její mladosti žárlí. Je to zvláštní. Nejsem Ivy partner, ani milenec, jen prostě kamarád, pravda takzvaný „kamarád s bonusy“, tedy tu a tam, ale opravdu zřídka… No, však vy víte co, že…

Konečně mi došlo, že Iva je celá nesvá, protože se mi chce nejspíš s něčím svěřit, nejspíš s něčím, co ji trápí, ale neví, jak do toho. Což o svěření jako takové by jistě nešlo, Iva mi svěřuje takové důvěrnosti, že vlastně vím o ní absolutně všechno. Ale má ode mne zakázáno říkat mi choulostivé věci kdekoliv, kde nejsme naprosto sami, ale smí tak činit jen tam, kde nikdo nemůže zaslechnout ani slovíčko. To proto, že již několikrát mi díky svým důvěrnostem, které ale zaslechli jiní, nadělala různé nepříjemnosti. Těžko totiž pak vysvětlit lidem, že Iva není moje partnerka… Obzvlášť, když nás neustále lidé vídají v poněkud netradičních situacích, jako třeba před několika dny. To jsem byl nakoupit, vyjdu z obchoďáku s taškou doslova přetékající nákupem, když tu okolo kvačí Ivča. Jak je to u ní obvyklé, zahlaholí na celé kolo: „Já jsem tvá hospodyně, sice bývalá, ale to nevadí. Přece nepůjdu naprázdno, zatímco ty se budeš dřít. A kromě toho mám mladší nohy…“ S tím mi vyrve tašku, já si vykračuji jako pán, lidé zírají…

Ale zpět do restaurace k našemu obědu. Když odešli lidé od vedlejšího stolu, Iva se na mě podívala s výrazem, který značil otázku: „Už můžu?“ „No, tak spusť! To jsem zvědavý, co to bude,“ povídám. Ivu jsem opravdu nemusel pobízet…

„Představ si, co zase ta káča provedla…“
„Předpokládám, že máš na mysli Terku. Co, zas ji na vycházce vzal tatínek do restaurace a ona tam chytila nějakého číšníka s plnýma rukama talířů s jídlem za přirození?“
„No jo, to tenkrát byla příšerná ostuda, ale bylo to v cizím městě a nikdo je tam neznal, takže urychleně odešli a dál se to moc neřešilo. Tentokrát rozeslala některým mým známým video, co si natočila mobilem…“
„Video? Jo tak, dělá na něm striptýz a pak s tou svojí velkou… ehm… předvádí pořádný orgáč? Hm, tak to chci taky vidět,“ pokusil jsem se o trochu hraniční humor, ovšem podle mého odhadu s nezanedbatelnou příměsí reality.
„Ale ne,“ řekla Iva a začala vyprávět. Zkusil bych z toho pro vás něco dát dohromady, aby to vyznělo tak, jak jsem to od Ivy pochopil.

Takže: Na videu Terka tancuje. Sice nikoliv zrovna ve skafandru, ale přeci jen oblečená. A do toho si zpívá vlastní píseň poněkud pokleslé úrovně, zhruba tohoto vyznění:

Bílej nebo černej, tralala
hlavně když mu ho vyndám ven
bílej nebo černej, tralala
pak mu ho kouřím, to je sen
bílej nebo černej, tralala
ať ho má tvrdej jako kmen
bílej nebo černej, tralala
a pak nakopu mu koule jen
bílej nebo černej, tralala
bolestí bude skučet celej den

Bílej nebo cigoš, tralala
vystříkám ho každýmu
bílej nebo cigoš, tralala
zasměju se proudu vlažnýmu
bílej nebo cigoš, tralala
ať si ten můj miláček nemyslí
bílej nebo cigoš, tralala
že je snad na to můj jediný
bílej nebo cigoš, tralala

Obsahem písně je to, že Terky náplň života je vzrušit muže, ale pak místo jím očekávaných erotických hrátek, mu rozkopat přirození a bavit se tím, jak jej to bolí. To, že Terka toto dělává, to jsem již věděl, protože jsem se o tom bavil přímo s ní. Ale že je to doslova její náplň života, to mě přeci jen zaskočilo. Přirození rozkopává i svému příteli, a pokud by to nechtěl strpět, pak, jak sama říká: „Dám mu konec!“ Navíc jasně dává najevo, že její přítel musí strpět i to, že mu bude naprosto masivně nevěrná a navíc, že se tím nijak nebude tajit. A to je ten problém, který je z mého pohledu kritický. Můžeme být jakkoliv úchylní, ale musíme si to držet pod pokličkou a ne se tím ještě chlubit a veřejně zesměšňovat ty, kteří jsou obětí oněch choutek…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 724
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2479 x
Oceněn: 2265 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 29.4.2016 23:28:34

Rande s Táňou


Tak nakonec se, byť po četných peripetiích, zadařilo. Jenom pro připomenutí – moje vzdálená neteř Táňa, o které později bude ve Střípcích řeč, je v současné době mladá žena, které je malinko přes dvacet let. Je tak o něco více než 35 let mladší než já. Jak šel čas, několikrát jsme se spolu intimně potkali - to když mne ve svých dvanácti letech vyloženě svedla, pak jsme měli kratičký románek v jejích šestnácti, nádhernou dvoudenní oslavu jejích osmnáctin… a pak už nic…

Táňa mne kontaktovala. Ostatně jak jinak, vždy to bylo tak, že nadhodila udičku a čekala, jak zareaguji… Tentokrát šlo o to, že tato mladá paní s malým synkem, o kterém je moje bývalá hospodyně a přítelkyně Iveta nezvratně přesvědčena, že je synem mým, dostala chuť na trochu silnější prožitky, než jsou ty, které jí nabízí manžel či přičinlivý soused… Táňa se za normálních okolností může uvolnit, zajet si k nějaké „přítelkyni“, ale nikoliv v případě, že u jejího synka propukne byť nepatrná rýmička. To by jí u příbuzenstva neprošlo. No a vzhledem k tomu, jak se ochladilo, byl tento problém nyní poměrně frekventovaný. Nu, ale nakonec jsme se přeci jen sešli.

Bydleli jsme v zaměstnaneckém bytě v areálu jisté univerzity, kolega ajťák byl opravdu kolegiální. Z části jsme se stravovali v menze, protože občas řeším na této univerzitě specializované zakázky, a tak mám i stravovací kartu…
No, pravda, byteček sice perfektní, ale pro hrátky s Táňou jsem jej musel dovybavit. Přeci za to, že nám kolega poskytl útočiště, mu nemůžeme zanechat počůrané… kde co, že… Také různé blbůstky jsem musel pořídit, a to v utajení – moje děti by se asi divily, proč na stará kolena chci hrát ping – pong. No, nechci, tedy aspoň ne ten, který je běžnou sportovní disciplínou…

Táňu jsem si vyzvedl na nádraží. Je to drobnější mladá žena s dlouhými rovnými hnědými vlasy, menšími prsy, hnědýma očima… Jako vždy, tak i dnes jí to slušelo. Přesto cítila potřebu se mi ihned omlouvat, že se nelíčila, protože vzhledem k tomu, co by ráda abychom spolu dělali, tak očekává proudy slziček, takže by se jí šminky akorát tak rozmazaly… No ale nejprve jsme zašli do restaurace na takovou dřívější večeři. Když má totiž člověk prázdné bříško, tak si nejspíš nevychutnal žádné jídlo, a to se pak nevychutná ani bolest…

Ve svém přechodném bydlišti jsme si nejprve připravili útulný a hebounký pelíšek. Samozřejmě opatřený hned několika nepromokavými vrstvami, abychom majiteli bytu nezpůsobili nějakou škodu. Táňa je šikovná, takže jí práce šla dobře od ruky. Já jsem jen trochu „přicmrndával“ a kochal se jejím tělem, protože ihned, jak za námi zapadly vchodové dveře, tak se svlékla donaha. No jo no, je to dospělá žena – zatímco v těch dvanácti letech byla prostě nádherná, nyní už to je jen slabý odvar bývalé krásy. Na druhou stranu by mě tehdy opravdu ani v divokém snu nenapadlo, že bych do ní měl zapichovat špendlíky či jinak ji mučit – to jsem se s ní nesmírně něžně mazlil, byl jsem do ní úplně blázen…

Tak snad abych uvedl pár příkladů, co s takovou ženou dělat, aby si jeden mírným sadismem šmrncnutý starší pán trochu užil a znuděná panička také přišla na své. Jistě je laskavému čtenáři jasné, že v našich končinách se nic nedá přehánět. Už proto, že její manžel by mohl činit nechtěné závěry ohledně toho, co to s jeho manželkou ta „kamarádka“ vlastně dělala…

Nejprve samozřejmě klystýrek injekční stříkačkou. Přeci jen ne úplně všechno mi sedí, na hovínka zkrátka musí být jisté rozpoložení mysli, a také kdo by chtěl vzácný čas ztrácet uklízením. Takže partnerku vyčistit zevnitř a hurá do radovánek. Zatlačit tři ping – pongové míčky do malého zadečku Táni, ještě k tomu téměř nasucho, dá docela práci, ale vzhledem k tomu, že mým koníčkem je sekání metrových polen dřeva těžkým kalačem, tak žádný problém. Nevím, ale nejspíš jsem u toho musel říkat něco nevhodného, protože Táňa se rozbrečela – nebo, že by to nebylo mým komentářem…? Tak konečně míčky uvnitř. Chvíli to zabralo a Táňa dokonce při vtlačování třetího chtěla mít nějaké protesty, ale pořádná facka to spravila, hned z ní byla zase poslušná otrokyňka. A přichází chvíle na pálku – když už máme míčky na místě, je třeba je odpálkovat. Smůla, tedy pro Táňu – v cestě pálky k míčkům je přeci růžovoučký kyprý zadeček. No, po nějaké chvíli už není růžovoučký, ale fialovo rudý, s četnými žluto-fialovými a modrými proužky… Krátce jsem Táňu nechal vydýchat a potom jsem si zopakoval legrácku, o které bude ještě později ve Střípcích řeč (pro ty, co četli autocenzurovaný výtah na Čepeku, tak jde o Mission Exocet, Denisa). Šup do podřepu a z reálných míčků máme fiktivní vajíčka, přičemž při jejich vytlačování musí naše slepička pořádně kdákat. Je to nejenom bolestivé, ale pro ženu i značně ponižující… Táňa ovšem, na rozdíl od Denisy před léty, podstupuje vše na základě vlastního chtíče, a tak by měla dostat nějakou odměnu… Ach jo, když mě obyčejná soulož už v mém věku prakticky nebaví. No ale co, stejně jsem z té svojí slepice vzrušený…

Bylo to sice fajn, ale člověk se musí také trochu vyrelaxovat. Lehl jsem si na záda a po dobře odvedené práci odpočíval. Táňa ovšem neměla žádné „padla“, musela mi dělat dobře jazykem po celém těle. Stejně by se jí kvůli bolavému zadečku na zádech špatně leželo. No, když už tak používá ústa způsobem, který je u ženy chvályhodný, tak co nespojit příjemné s užitečným? Chtělo se mi čůrat, ale proč bych se měl trmácet až na záchod, když mi po těle rejdí ochotná ústa. Tak jsem si z Táni udělal pisoár. Vleže je to příjemné, člověk se vyprázdní a ještě si přitom užívá pohodlí. Jen jsem začal Táně čůrat do úst, zvoní mi telefon. Ach to 21. století! Jako kdyby Plyšáček nevěděl, že dnes nemá volat…

No, nebudu dopodrobna líčit všechno, přeci jen za dva dny se dá stihnout tolik věcí, že bych to sepisoval bůhví kdy do noci. Snad bych ještě vyzdvihl, jak jsem Táně opakovaně dělal to, že jsem si na ni lehl takovým způsobem, abych jí svýma nohama a jednou rukou udržel i proti její vůli nohy od sebe a pak jí řezal těžkou nerezovou lžící do přirození, až jí vždycky pořádně nateklo. Takové velké rudé extrémně citlivé pysky pak baví souložit i mne… Pochopitelně nemohlo chybět vpichování špendlíků na citlivá místa. Jde o špendlíky s krásnými barevnými hlavičkami – zapíchnou se pěkně hluboko, až je na pokožce vidět jen ta hlavička. Dané místo je pak těmi barevnými hlavičkami hezky vyzdobeno… Také vetření obzvlášť pálivé masti do citlivých míst, popřípadě důkladné namazání vibrátoru takovou pastou, vytvoří plno zábavy – kam se hrabou nějaké kopřivy, i když pravda, s nimi a v přírodě je to zase takové romantičtější, např. Alenka by mohla vyprávět a vyprávět…

Mimo jiné jsme si s Táňou také hodně povídali. Oba jsme perfektně souzněli, vytvořila se taková důvěrná atmosféra. Řeč přišla i na moje avantýry. Táňa chtěla vědět, jestli jsem měl někdy mladší dívku, než byla ona sama ve svých dvanácti letech. Vrtalo jí totiž hlavou to, jak jsem ji přemlouval, aby mi dohodila doučování matematiky s naší společnou příbuznou, jedenáctiletou Jaruškou. Tak jsem po pravdě přiznal Terku… Naproti tomu mi Táňa vyprávěla některé své zážitky ze svého dětství. Musím říci, že některé se mnou tak trochu zamávaly.

V poměrně více Tániných příbězích figuruje její mladší sestra. O té již také ve Střípcích byla řeč. Je to ta dívka, která přišla ve třinácti letech do jiného stavu, což mělo pochopitelně soudní dohru. Ve Střípcích budu říkat oné dívce Šárka. Tak tedy Šárka je o pět let mladší než Táňa, jinak jsou si holky dost podobné. Také Šárka má dlouhé hnědé rovné vlasy, jen jestli se nemýlím, tak zelené oči. Je velmi hezká.

Táňa si tak nějak od šesti sedmi let svého věku pamatuje na své dvě kamarádky, se kterými tvořily takřka nerozlučné uskupení. Důležité je zmínit, že už právě od onoho věku, tedy od mala, měla Táňa svůj vlastní pokojík. Ten byl jako jediný v podkroví vily jejích rodičů, byl překrásný a šlo se k němu po starých dřevěných točitých rozvrzaných schodech. Tedy naprosto dokonalé místečko pro holčičí experimenty, protože o nezvaném hostu by holčiny věděly dávno dopředu. V dalším textu budu používat „názvosloví“ dle Táni. Takže holky již od tohoto věku si vzájemně okukovaly svoje pipiny. Postupně se osmělovaly a zkoušely složitější věci, než jen prosté prohlížení, jak vypadá pipina té které. Zkoušely se různě dráždit prstíky. Dělaly to různě, ale nic do sebe nestrkaly. Například jedna ležela, masturbovala a ostatní dvě dívky ji přitom pozorovaly. Nebo jedna ležela, druhá ji masturbovala a třetí jí intenzivně pozorovala obličej. Toto později vylepšily tím, že místo pozorování se pusinkovaly. Jazyky při pusinkách nepoužívaly, spíše k sobě přiložily rty a tak setrvaly. Samozřejmě také zkoušely blbnout tak, že bych to s trochou nadsázky nazval něco jako vynucený orgasmus. Tedy dvě chytily tu třetí, svlékly ji a proti její vůli ji tak dlouho osahávaly a masturbovaly, až dotyčná dobrovolně dala nohy od sebe a pak už se nechala… Když se holky takto dráždily, tak potom Táňa neměla zrovna klidné spaní a pokračovala v tom sama. Vzájemné hrátky dívek prakticky skončily pubertou, to už každá masturbovala o samotě a podle Táni ty orgasmické prožitky v pubertě byly mnohem intenzivnější. Současně se také v té pubertě změnil repertoár představ, které Táňa při masturbaci k vyvrcholení používala. Byly to představy spolužáků, ale i dospělých pánů, jak s ní tvrdě, ale klasicky, souloží. Je to zajímavé, protože to už bylo poté, co jsme spolu prožili velmi krásné chvíle protknuté erotikou…

Asi tak ve věku deset let začaly holky do svých hrátek zapojovat také Šárku, tedy na počátku pětiletou. Vzniklo to tak, že Šárka neměla nějaké výraznější kamarádky a snažila se za sestrou a jejími kamarádkami běhat jako pejsek. Holky to otravovalo, snažily se ji setřást, obzvlášť když měly zrovna náladu na jisté hrátky. Pak ale nějakou náhodou dostaly nápad, že když Šárka za nimi běhá JAKO pejsek, tak ať JE pejsek. Šárce to podaly tak, že jestli s nimi chce být, tak je musí poslouchat a dělat vše, co jí řeknou. A Šárka to s radostí přijala. Začalo to opravdu hraním si na pejska. Táňa vzala obojek s řemínkem, nasadily to Šárce a chodily s ní na procházku. Pochopitelně ji nenutily ke svlékání, ale měly obrovskou legraci z toho, když někoho na ulici potkaly, tedy z toho, jak se díval. Šárka poslušně štěkala, aportovala a holky se bavily… Když dívky spolu různě blbly, také se pochopitelně lochtaly. Někdy tak, až se některá nepatrně připočůrala. Nyní dostaly nápad, že by takto mohly zlochtat malou Šárku. Dvě ji ve stoje držely a jedna intenzivně lochtala. Toto se odehrávalo ve velké kuchyni s jídelnou – holky věděly, kdy rodiče přijdou z práce, takže měly volné pole působnosti. Táňa říkala, že napoprvé ji překvapilo, že Šárka se nepřipočůrala, jak s kamarádkami očekávala, ale doslova „zechcala“ jak Amina. Měla důkladně pročůrané kalhoty a ještě pod ní byla obrovská loužička. Holky se řehtaly na celé kolo, zatímco Šárka se rozbrečela. Ale společně ji uklidnily, hladily ji po vlasech a říkaly jí, jak je šikovná. Táňa vše také sama uklidila. Napodruhé Šárce řekly, ať se jednoduše v kuchyni vyčůrá sama. A ta poslechla. Normálně si stáhla oblečení, přidřepla a vyčůrala se na podlahu. Pak si chudák namočila ponožky do čůránek… Holky měly tentokrát ještě silnější prožitek, než minule – jednak měly legraci z toho, jak malá holka čůrá v kuchyni a zejména z toho, jak vzorně je poslouchá. Táňa říkala, že Šárka skutečně poslechla a vykonala kdejakou hloupost, která je napadla. Čůrání Šárky holky stále vylepšovaly. Jako příklad mi uvedla dvě varianty, kdy Šárka byla v kuchyni nahá. Jedna varianta byla taková, že se vestoje poněkud prohnula a holky pak měřily, kam až dočůrá. A Šárka se snažila, aby s ní starší kamarádky byly spokojeny a neodháněly ji od sebe. Jiná varianta byla taková, kdy si Šárka přidřepla nahá na okraj stolu a čůrala takto z výšky. Táňa říkala, že kolikrát už s holkami smíchy ani nemohly… Vrcholem bylo, když oblečenou Šárku násilně dovlekly do její postele a tam ji lochtaly tak dlouho, až měla celou postel důkladně pročůranou. Potom se ale domluvily, co má Šárka říci matce, připravily ji, že dostane od matky vynadáno, ale podplatily ji pochvalami a nějakými drobnými dárky. Skutečně Šárka matce řekla, že odpoledne v posteli usnula a bohužel, když se probudila, tak zjistila, že je počůraná. V nepravidelných intervalech pak Šárka pro pobavení starších holek už čůrala v posteli dobrovolně a bez lochtání… Více méně těchto praktik nechaly, respektive je velmi omezily, až když matka začala uvažovat o tom, že bude muset se Šárkou k urologovi. Snad ještě za zmínku stojí, že Táňa pak několik let Šárku zneužívala – ale jen ona, do toho už žádné kamarádky zapojeny nebyly. Spočívalo to v tom, že si Šárku důkladně prohlížela, masturbovala ji, nechala se masturbovat od ní a to i lehce jazykem…

Myslím, že rande s Táňou se vydařilo. Soudím tak nejen podle svojí spokojenosti, ale i podle toho, že mi od ní přišla sms, kde mi píše, že bychom setkání mohli co nejdříve zase zopakovat. Prý co hned nastávající týden. No nevím, přeci jen ty dva dny musím nějak napracovat a také když si uvědomím, že jsem včera sotva dojel domů - ta dračice mě odrovnala tak, že vlastně nakonec nevím, kdo koho mučil…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 724
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2479 x
Oceněn: 2265 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 12.5.2016 22:59:47

První jarní ohlédnutí


Tento Střípek bude pel – mel běžných událostí, řekněme takový náhled do běžného Asceho života. Pokud tedy laskavý čtenář očekává nějaké erotické scény, nejspíš bude zklamán…

Asce dřevorubcem

Jak už jsem psal dříve, nesmírně dobře se cítím při práci v lese a se dřevem vůbec. Je to dřina pro chlapy a já se i přes svůj pokročilý věk stále za chlapa považuji. Práce je za vámi vidět a je už na první pohled užitečná – nejen, že získám dřevo na otop, ale současně provádím i pěstební zásahy.

Letos jsme dostali přidělen lesní pozemek vysoko v Severních horách. Slovem „vysoko“ je myšleno vysoko na naše poměry, pochopitelně, tedy zhruba okolo výšky 1200 m nad mořem. Je to zalesněná stráň plná volných kamenů a balvanů, občas i rostlá skála. Pokud je kdekoliv nějaký rovný plácek, můžete se vsadit, že pod bujnou zelení se ukrývá bažina. Jsou tu drobounké potůčky i šumějící bystřiny…

Obrázek
Zdroj: Asceho archiv

Ráno se do lesa přijede a z něj se odjíždí v pozdním odpoledni. Svačinové přestávky i oběd, vše se odehrává pod šumějící klenbou stromů. Někdy se přes horu převaluje mrak, a tak jsme přímo v něm. Pokud jsou nízká oblaka roztrhaná, je zajímavé pozorovat, jak se k vám postupně valí jednotlivé cáry. Občasný ostře svištící vítr, dešťové, ale i sněhové přeháňky dřevorubce pochopitelně nijak nevyvedou z míry…

Do rachoty si Asce veze dvě motorové pily a sadu ručního nářadí. Některé dřevo je nahnilé, tenké či jinak snadno opracovatelné, jiné přesně naopak. Na všechno se musí pamatovat, a tak je ve výbavě jak malá jednoruční sekyrka na větvičky, tak Asceho oblíbená dvouruční sekyra na větve větší – je potřeba šetřit, a tak se odvětvuje ručně, žádný „benzín“. Některá polena se musí štěpit podélně, k čemuž Asce používá dvojici těžkých seker typu kalač a dva železné klíny.

Obrázek
Zdroj: Asceho archiv

Další z audiencí u krále Pedonie

Tak se nám zase po čase nahromadilo pár věcí ohledně chodu říše, které je lépe probírat osobně, protože je to nejnázornější a nejjednodušší způsob, jak se dobrat rozumného výsledku v rozumném čase. Ach jo, přátelé, ani si neumíte představit, co času a prakticky neviditelné práce, často psychicky náročné, naše Pedonia od svého kancléře vyžaduje. Ale nestěžuji si, je to radostné dílo…

Víkend, který jsem k návštěvě Plyšáčka využil, sliboval krásné počasí, a tak jsme naplánovali také vycházky po Praze.

Nejprve jsme se toulali po Petříně. Park je okouzlující. Naproti tomu bludišti jsem se vyhnul uctivým obloukem. Ještě nyní mám v paměti děs a hysterický záchvat, když jsem se zde coby předškolák v jakémsi podivném zrcadle zobrazil přepůlený, sudovitě obtloustlý a zdvojený – jedna půlka hlavou nahoru a místo nohou druhá kopie dolů… Běs… Na Petříně se právě konalo mistrovství světa ve středověkých soubojích. Páni, to mě opravdu bere! Ve svých snech se často stylizuji do role středověkého rytíře. Brnění, meče, válečné sekyry, štíty… Toto vždy dokáže rezonovat mou myslí - ten obraz na žití těžkého, ale přeci nějak jednoduššího světa. Světa, kde bych jakožto bojovník svému srdci vydobyl jeho krásnou, milou, vlasatou, něžnou, rozkošnou, trochu rozjívenou, prostě úžasnou, královnu. Desetiletou… No, takhle jsem musel vzít zavděk alespoň pohledem na zhruba stejně tak staré dívky, které vodily koníky s dětskými pasažéry na kratičkém a předraženém kolečku. Nu, vybral bych si. Samozřejmě nemyslím projížďkovou trasu ani koníka, to bych klidně přenechal jiným. Já jsem si koníků již v životě užil dost – moje bývalá manželka byla zaměstnána jako opravdický kovboj, tedy na koni po stráních a lesích sháněla dobytčata, která se zatoulala z pastvy… Také jsme si s Plyšáčkem občas vyfotili nějakou obzvlášť nádhernou dívenku, nejčastěji s věnečkem květů na hlavě. Dělali jsme to tak, že já jsem pózoval jako nějaká nepovedená socha – a ejhle, ona se nám do záběru připletla dívka. Myslel jsem, že bychom pro ještě větší kamufláž mohli hořekovat, co že se nám to tam na snímek dostalo, no fuj. Místo toho jsme žertovali na téma, že ty fotky dáme na fórum, a to s tím, že naopak uvedeme, že se tam přimotal nějaký chlap, co sice vypadá jako Asce, ale vůbec, opravdu vůbec to není Asce. Zažertoval jsem si, že by mě nemusel nikdo poznat, když s sebou nemám svoji dvouruční sekeru…

Prošli jsme si také Vyšehrad. V katedrále jsem vzdal hold sv. Ludvíkovi, dávnému francouzskému králi, organizátorovi dvou křížových výprav. Vždy se s úctou a rád pokloním lidem, kteří se ze všech svých sil snažili budovat či bránit tuto naši civilizaci. Jaký kontrast proti dnešní takzvané elitě, která nás naopak zaprodává… O chvíli později jsem si ovšem připadal jako naprostý úchyl, to když jsme zabrousili obdivovat krásu dívenek na místním dětském hřišti. Přiznám se, že toto by mne samotného nikdy nenapadlo. Rád se na hezkou dívčinu podívám, někdy se i zastavím a zase jindy se přistihnu, jak zírám, ale abych šel cíleně na nějaké „shromaždiště“ děcek, to mě fakt nebere. Myslím, že jsem tam působil opravdu nepřirozeně, cítil jsem se celý nesvůj, prostě toto není můj šálek kávy. Pokračovali jsme procházkou po hradbách – na jedné straně překrásná „roštíčka“, květiny a stromy, což doslova miluju, na druhé straně stejně úchvatný výhled po městě či slovy nepopsatelný pohled proti proudu Černé řeky (Vltava). Z hradeb jsme chvíli pozorovali i maratónský běh, který se tou dobou právě běžel.

Obrázek
Zdroj: Asceho archiv

Po návratu do pedoupěte mi Plyšáček nadšeně pouštěl různé dětské písničky, videa se zpěvačkami, tanečnicemi a jinými maličkatými kráskami. Nu což, pěkné, moc pěkné to bylo. Ale přeci jen na dřevorubce Asceho až příliš sladké, slaďoulinké, takže po nějakém čase jsem zase pociťoval jistou duševní disharmonii. Asi tak, jako když budete masožravci servírovat skvělá vegetariánská jídla. Ano, chutné, ale… A tak Plyšáček, doteď je mi ho líto, musel na oplátku poslouchat píseň Feuer Frei od Rammstein, abych pomocí této lehce temné energie vrátil svoje duševno do normálu. K Plyšáčkově cti skvělého hostitele musím připočítat, že to nesl statečně. Pak jsem ještě vyhledal video se startem raketoplánu Atlantis, což je také symbolem mohutného toku energie, tentokrát mnohem pozitivnější, a proto takové věcičky používám k jemnému doladění svého nitra. Zavzpomínali jsme na učitelku, tedy naši kolegyni, která si předsevzala, že kosmickou vědu svým žákům zprostředkuje tak říkajíc v přímém přenosu. Na mezinárodní vesmírné stanici měla provádět studenty navržené experimenty. Bohužel, místo toho právě v přímém přenosu, při explozi raketoplánu Challenger, zahynula. Tato žena je v mých očích stejnou hrdinkou, jako sv. Ludvík. To, že její smrt oslavovaly davy lidí jistého vyznání, je pak více než výmluvné a není k tomu potřeba dodávat žádná další slova…

Jediná slova, která bych ještě k mé návštěvě u Plyšáčka chtěl dodat, jsou slova díků. Opravdu krásný víkend. Děkuji.

phpBB [video]

Pokud chcete mít z Rammstein ten správný požitek, musíte zvukovou aparaturu opravdu „osolit“
phpBB [video]

I zde video vynikne až se zvukovou aparaturou naplno. Tak tohle se Amerikáncům opravdu povedlo…

Nová fyzioterapeutka

Doslova pár hodin před odjezdem k Plyšáčkovi jsem zašel na pravidelnou kůru ke své fyzioterapeutce. Jde o zařízení, které je v soukromých rukách starší, ale velmi pracovité a srdečné paní, se kterou si velmi rozumím, často si spolu povídáme, někdy se dozvím i dost intimní věci. Paní zaměstnává ještě jednu mladší fyzioterapeutku. Ta ovšem nyní nastoupila na plánovanou dovolenou. Toto období bylo zvoleno proto, aby na záskok a současně na svou praxi, mohla nastoupit slečna, která se na fyzioterapii teprve vzdělává. Jmenuje se Petra a je jí 18 let. Je poměrně hezká, drobnější, nikoliv hubené, ale v žádném případě, ani v náznaku, tlusté postavy. Dříve se tomu říkalo plnoštíhlá postava, ale nyní si tento termín uzurpovaly obézní ženy, tak se mu chci za každou cenu vyhnout.

Paní majitelka mi slečnu na záskok představila s tím, že je potřebné, aby ta se opravdu zaškolila důkladně, a tak si vezme na starost mě. No, spíš si myslím, že hlavní důvod byl ten, že kdyby se Petra nějak přehmátla, tak že já nebudu dělat scény. Tak, tak, inteligentní paní je ta majitelka fyzioterapeutického zařízení…

Pár dní před tím jsem si narazil pravé koleno a měl na něm pořádnou podlitinu, která hrála všemi barvami. Vědom si své povinnosti nedělat scény, jsem statečně ani nedutal, když mi jej Petra masírovala, což je pochopitelně naprostá hloupost. Chvilku jsem měl i slzičku na krajíčku. Ovšem paní majitelka mě rozptýlila tak, že jsem už bolest ani necítil. Z ničeho nic povídá: „Ty, Petruš, až teď jsem si všimla, jaké máš krásné boty!“ Také jsem se chtěl podívat, otevřel jsem oči a malinko pootočil hlavu – a místo bot uviděl pod odstávajícím tričkem sehnuté Petry kompletní a dokonalou přehlídku jejích prsů. Povídám: „Opravdu krásné, to musím také uznat…“ Podívali jsme se s majitelkou na sebe, ta na mne rozverně zahrozila ukazovákem a pak jsme se rozřehtali na celé kolo. Ovšem Petra se ani trochu nechytala, takže jsme ji vůbec nepřivedli do rozpaků. Jen cosi šveholila o tom, kolik ty boty stály…

No a dnes jsem byl opět v péči Petry. Již minule mě ve druhé části masáže, kdy ležím na břiše a ona mi masíruje nohy, příjemně překvapila tím, že stehna na vnitřní straně prohmatávala tak, že na rozdíl od zkušenější kolegyně mi nechala nohy příliš blízko u sebe, takže hřbetem ruky mi hladila druhé vnitřní stehno a krajním prstem lehoulince v podstatě dráždila přirození. Rovnou říkám, že jsem přesvědčen, že to nedělala schválně, prostě se soustředila na předepsané hmaty a souvislosti jí nějak unikly. Jelikož to bylo příjemné, byl jsem zvědavý, jak to bude probíhat dnes. Už naprosto cíleně jsem nechal nohy blizoučko u sebe. No, co vám budu povídat, moc moc hezké to bylo. A na útratu pojišťovny… Byl jsem dnes posledním pacientem. Oblékám se, jako obvykle otočený směrem ke zdi. Napadlo mě, že Petra si půjde umýt ruce od masážního olejíčku, takže bude stát u umyvadla, možná lehce v předklonu a já, pokud se otočím, se tak budu moci pokochat jejím v legínách vyšpuleným zadečkem. Petra opět zabodovala. Ona chvátala na autobus, a tak nepočkala, až odejdu, ale když viděla, že jsem otočený, rozhodla se sama převléknout. Páni, ta má krásný klín… Tentokrát jsem jí do rozpaků přivedl.

Těším se na další fyzioterapii…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 724
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2479 x
Oceněn: 2265 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 16.5.2016 22:19:09

Májový sen


Sny mívám jen málokdy, řekněme tak jednou za čtvrt roku. A ty erotické z tohoto mála tvoří opět jen malý zlomek. Pokaždé mě překvapí, co za naprosté trotloviny můj mozek vyplodí, jak zkombinuje nepravděpodobné s nemožným, a to zřejmě proto, aby to nakonec okořenil nesmyslným. Zkrátka, když se pak ze snu proberu, vůbec nechápu, kde se ten snový příběh ve mně vzal.

Dnes jsem šel spát velmi pozdě, protože jsem musel nastudovat nějaké materiály. Nepříjemné nejen svojí složitostí, ale také přinášející plno starostí. Naopak ráno jsem potřeboval vstávat brzo, protože mě hned s počátkem ordinační doby čekal plánovaný velmi bolestivý zubařský zákrok. Hlava místo toho, aby si řekla, že tedy musím usnout co nejdříve a hluboce, protože k načerpání nových sil to jinak nepůjde, tak se se svými podřízenými centry domluvila asi jako slovenští hokejisté navzájem mezi sebou při poslední třetině zápasu s Běloruskem. V posteli jsem se jen tak nějak převaloval a usnul až těsně k ránu. Zato ovšem to, co jsem potom virtuálně prožíval, to tedy bylo na palici. No jo no, ta moje palice…

Především jsem poněkud omládl, a sice rovnou na čtyřicítku. Shodil jsem nejen roky, ale i ta kila, která jsem během nich na sebe naplácal. Ocitl jsem se v trochu zastrčeném salonku velkého kulturního domu, kde se konal významný ples. Byl to maturitní ples, ale já zde byl s poněkud mladší spolužačkou maturantů. Mojí tanečnici mohlo být tak patnáct, nebyla vysloveně krásná, ale hezká a sympatická ano. Měla kratší, špinavě blond vlasy a pěknou postavu. Nějak jsem cítil, že si spolu velmi rozumíme a že by o mně možná měla i jistý zájem, byť jsem o dost starší. To nejspíš mohlo být i tím, že na akci se evidentně nedostávalo mládenců. Ne, že by zde vůbec nebyli, ale oproti dívkám přeci jen tvořili značnou menšinu a navíc se věnovali spíše alkoholu u baru, než aby tancovali s dívkami. Současně jsem si ale uvědomoval, že ve skutečnosti jsem na ples přišel kvůli někomu jinému, jen nevím kvůli komu…

Příběh není „bezešvý“, takže najednou se dostáváme do okamžiku, kdy moje partnerka sice stojí těsně vedle mne, ale já se objímám s jinou dívkou - nádhernou hnědovláskou s vlasy až k pasu. Velmi smyslně se s ní líbám a jednou rukou, která se ukrývá někde pod dlouhou sukní jejích společenských šatů, ji masturbuji. Prsty mám hluboko v ní… Moje tanečnice nic neříká, jako kdyby nějak chápala, že tato kráska prostě musí dostat přednost, navíc, kdo ví, jestli by mi toto vůbec sama dovolila. Současně mi ale stačil letmý pohled, abych potkal smutek v jejích očích… Reagoval jsem tak, že jsem opustil náruč vlasaté krásky. S tou jsme se na sebe hezky usmáli a slovy stvrdili to, co je přeci tak jasné: „Však se ještě potkáme…“

Sen přeskočil do situace, kdy se svojí tanečnicí kráčím v jakémsi neútulném paneláku, zřejmě obrovském internátu. Dívka šveholí cosi o tom, že dalo strašnou práci přemluvit nějakou spolužačku, aby jí pokojík na ples půjčila, protože ona sama do školy dojíždí z domova, a tak zde nebydlí. Všichni na ples chtěli a svá lůžka měli vyhrazena pro sebe či se svolením vychovatelů pro rodiče a jiné příbuzné. Vnímám, že dívka je šťastná. Když jsme přes několikery patrové dveře, zamčené na hromadu západů, konečně dorazili do oné místnůstky, první, co mne zarazilo, byl neuvěřitelný nepořádek. Vůbec nechápu, jak by mohlo něco takového být na internátu možného. Dívka se ale nenechala vyvést z rovnováhy. Se slovy: „Neboj, já to všechno uklidím,“ se ke mně přivinula. Dali jsme si lehkou pusu, ale viděl jsem, že děvče má něco na jazyku, ale zdráhá se to říci. Pro odlehčení situace jsem jí začal urovnávat vlásky, i když to ani nebylo potřeba. Zaregistroval jsem jasný pohyb obličeje za mojí rukou. Aha… „Ona je tak krásná, že i ty z ní chceš něco mít, viď,“ řekl jsem a dal ruku dívce přímo před obličej. Ta jen zavřela oči a nasávala zbytky vůně nektaru svojí vlasaté spolužačky. Po krátké odmlce jsem se zeptal: „No a co ty? Hádám, že sem nejdeme jen kvůli skoro vyvanulé vůni tvojí kamarádky…“ „Ne, to ne…“ „Jenže já mám informace, že pořád nikoho nemáš, takže mám ten dojem, že jsi panna, a to by se příslušné indicie obtížně vysvětlovaly.“ „Hm… nemám nikoho, ale víš… víš… já používám rukojeť takového velkého šroubováku…“ Dívka skoro šeptala, zadrhávala v řeči a velice se červenala. O to víc a pevněji se ke mně přitiskla…

„Crrrr,“ řinčí mi mobil ve funkci budíku. Do háje! Nejen, že se nedozvím, jestli jsem se s tím děvčetem aspoň ve snu pomiloval, ale za pár minut mě čeká zubař a s ním plno bolesti…

Tak prvoplánově mě napadlo: „Ach jo, to je zase hloupost! Jak si to jen ten můj mozek může takto vycucat doslova ze vzduchu?!“ Do čekárny jsem dorazil přesně na čas, na který jsem byl objednán, což u našeho pana zubaře značí, že jsem „radostně“ po devadesáti minutách od onoho okamžiku „O“ vcházel do ordinace. Měl jsem tedy dost prostoru pro přemítání. Dospěl jsem k názoru, že si to ten mozek zas tak úplně nevymyslel, jen zkombinoval útržky minulých dějů do děje jediného. Posuďte se mnou:

Ve snu se píše: Byl to maturitní ples… Mojí tanečnici mohlo být tak patnáct… Nějak jsem cítil, že si spolu velmi rozumíme a že by o mně možná měla i jistý zájem… Ve skutečnosti jsem na ples přišel kvůli někomu jinému…

No, když se nad tím zamyslím, tak skutečně jsem jednou vyrazil na ples jisté střední školy, a to za mladšími dívkami, než byli maturanti. Setkání mi zprostředkovala moje spolužačka z vysoké školy a kamarádka „s bonusy“ Mili. Jel jsem tam oficiálně za dívkou jménem Dáša, která byla o několik měsíců předtím mojí asistentkou na druhém dětském táboře. Ve skutečnosti jsem tam ale jel za její nádhernou spolužačkou Veronikou, což na onom táboře byla zas pro změnu asistentka u oddílu Mili. Cosi docela významného se mezi mnou a Veronikou na táboře odehrálo, ale ona byla již tehdy zadaná, takže jsem nemohl deklarovat, že nyní jedu na ples za ní. No, když už na to myslím, tak ještě dodám, že onen dětský tábor byla jedna velká katastrofa a potenciální průšvih olbřímích rozměrů, však časem budete moci posoudit sami… Nicméně jak ubíhala léta, stále více jsem si uvědomoval, že zakoukat se do Veroniky byla velká chyba, protože sice ne tak zářivě krásná, ale skromná a sympatická Dáša by se pravděpodobně ráda stala mojí přítelkyní a kdo ví, třeba i partnerkou…

Ve snu se píše:…se dostáváme do okamžiku, kdy moje partnerka sice stojí těsně vedle mne, ale já se objímám s jinou dívkou… Velmi smyslně se s ní líbám a jednou rukou… Moje tanečnice nic neříká…

…Zaregistroval jsem jasný pohyb obličeje za mojí rukou. „…I ty z ní chceš něco mít, viď,“ řekl jsem a dal ruku dívce přímo před obličej. Ta jen zavřela oči a nasávala zbytky vůně nektaru svojí spolužačky…

Tak v principu to takto vypadalo, když Alenka přivedla nějakou svoji kamarádku. Byla zvědavá, co s ní budu dělat, aktivně mi pomáhala a pak se tím kochala…
Ano, to očuchávání ruky ovoněné kamarádkou – naprosto typické pro Alenku…

Ve snu se píše:…první, co mne zarazilo, byl neuvěřitelný nepořádek. Dívka se ale nenechala vyvést z rovnováhy. Se slovy: „Neboj, já to všechno uklidím…“

Když jsme s Alenkou prováděli naše čůrací orgie, tak mi samozřejmě pomáhala vše dát do pořádku. Bylo běžné, že jsme na úklidu spolupracovali a Alenka to jakožto dívka řádně dirigovala.

Ve snu se píše:…Já používám rukojeť takového velkého šroubováku…“

Ach jo, šroubovák. Dříve nebylo tolik možností a dokonalých pomůcek jako dnes. V mém životě se toto řemeslnické náčiní, respektive jeho rukojeť, objevují vícekrát. Ale dvakrát jsou to opravdu klíčové okamžiky, které změnily nebo měly potenciál změnit můj život. Pokaždé k horšímu. Jeden příběh je součástí kapitoly Mission Exocet a bude uveřejněn v Clubu a jeden je tak šílený, že nebude uveřejněn nikde…

Takže když to shrnu, tak mozek vzal několik příběhů, které se mi staly a se kterými mám dodnes určité duševní problémy. Příběhy, s nimiž jsem se stále nedokázal beze zbytku vyrovnat. Udělal z nich příběh jediný a naznačil, kudy jsem měl jít dál, byť nešel… Hm, tak nevím… Pak se řekne jen sen…

Jen s tím „Však se ještě potkáme…“ si nevím tak docela rady. A strašně moc rád bych věděl, pro kterou dívku přesně ta prognóza vlastně platí…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 724
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2479 x
Oceněn: 2265 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 19.5.2016 18:49:05

S Petrou bez Petry


Dnešní ministřípek mozaiky Asceho žití nás opět zavede na naši fyzioterapii.

Ráno mi volá naše „nejvyšší“ fyzioterapeutka: „Asce, oni mi odpoledne vypadli nějací pacienti, tak jsem se chtěla zeptat, jestli byste nemohl přijít místo ve tři již v jednu, abych pak mohla jít dříve domů.“ Pro ty, kteří naši úžasnou paní majitelku fyzioterapie neznají, bych si dovolil drobnou vysvětlivku a poté překlad jejího telefonátu do obecné řeči. Je sama sportovně aktivní a současně vášnivou fanynkou při sportovních přenosech. Při fandění se do toho umí „položit“ tak, že známý „Krušovický král“ by konečně zahanben zmizel někam do propadliště dějin televizní reklamy, jen kdyby diváci místo něj viděli fandit paní fyzioterapeutku. Někdy, když se nějakému našemu týmu prakticky v jakékoliv sportovní disciplíně obzvlášť daří, neváhá mi plná nadšení zavolat, aby se o tu radost se mnou podělila. Tak tedy ten překlad jejího výroku pro vás, čtenáře Střípků: „Asce, máte přijít ve tři, ale to začíná hokej. Já už jsem skoro všem odpoledním pacientům přeložila proceduru na jiný den, tak co kdybyste přišel už v jednu?“ Proč ne, když sám hodlám z plných sil našemu týmu fandit také…

Přesně ve 13:00 běžím po schodech zdravotního střediska, abych stihl být na proceduře včas. V následující sekundě jsem si div nezlomil ruku a celý se nepřizabil o zamčené dveře čekárny. Počítal jsem, že dveře razantním pohybem rozrazím, a ejhle, ono nic – a setrvačnost, jak známo, je mocná síla… Kousek ode mne, z boční chodbičky, se ozval milý hlas: „Pane Asce, ona paní ještě nepřišla z oběda.“ Byla to Petra. Jakožto praktikantka neměla pochopitelně od ordinace klíč a musela na svoji dočasnou šéfku čekat také. Dali jsme se spolu do řeči. Zjistil jsem, že dnes je tu naposledy, dále odkud je a několik dalších drobností a zkoušel jsem hovor nenápadně stočit tak, abych prozkoumal, zda by ji šlo „sbalit“. No, ale než jsem stačil rozvinout cokoliv v tomto směru, již jsme slyšeli spěšné kroky, které naši debatu utnuly.

Paní fyzioterapeutka se s rázností sobě vlastní pustila do řízení událostí: „Tak oba rychle převléknout a jdeme na to!“ Paráda, přesně tohle jsem si přál, přičemž tomu přání jsem shodou okolností šel vlastně již doma naproti. Měl jsem jen lehké oblečení a tak jsem byl ve slipech raz dva – a šup na lehátko. Jakoby se otočit, abych dal najevo, že se vůbec, ale opravdu vůbec nechci dívat po Petře. Předstírání mi vydrželo jen několik sekund. A pak už mi div nevypadly oči. Petra stála ke mně zády a byla jen v bílé podprsence a lehounkých černých kalhotkách. Byla jí krásně vidět prdelka a pod látkou se zřetelně rýsovala její výbava mezi nohama. Hm, ta tedy musí být špičkových parametrů – šťastný ten, kdo má právo tento „hmotný statek“ obhospodařovat, samu Petru nevyjímaje. Petřina ruka rychle letí do horní části zad a „šprnda“ je dole. Pochopitelně bych nejspíš nic z této události neměl, kdyby si Petra volné pracovní triko dala jinam, než na lehátko za sebou. Takto se k němu musela otočit. Páni…

No a pak už nic. Paní fyzioterapeutka se rozhodla, že by si Petra měla prohlédnout nějaké dokumenty, aby se na závěr praxe seznámila i s tím, jak se tyto zdravotnické doklady vyplňují, evidují a data zadávají do počítače. Možná měla špatné svědomí, že přeci jen péče Petry není úplně bez chybiček, tak abych zase obdržel kvalitní terapii. No, já jsem si na Petru rozhodně nestěžoval… Škoda, to sympatické děvče již nejspíš nikdy neuvidím…

Poznámka:
Hokej jsme nakonec bohužel prohráli, a tak paní fyzioterapeutka ani nevolala…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 724
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2479 x
Oceněn: 2265 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 25.5.2016 22:45:02

Jedna malá učůraná holka


K dnešnímu ministřípku mě inspiroval chat, kde na soukmenovcem Huskym položenou otázku do fóra: „Tak jak vám šlapou holčičky?“ jsem odpovídal něco v tom smyslu, že o žádných šlapkách bych sice nevěděl, zato jsem měl kousek od sebe holčičku čůrající.

Jak to tedy u nás je. Asi tak před čtyřmi lety se sousedům, s nimiž máme společnou stranu pozemku, narodila holčička - říkejme jí Klárka. A asi tak od jejích dvou let mám jisté potíže s jejím čůráním. Místo aby chodila tento akt vykonat domů, jak se na civilizovanou slečinku sluší, činí tak přímo u mého plotu. I když se tak pochopitelně děje jen v teplých měsících, přesto je to celkově tak často, že ta přemíra soli škodí květinám a jak popíšu dále, tu a tam nejsem ušetřen ani já osobně. To čůrání se děje několikrát denně, takže pokud jsou vysloveně horké dny, pak je ta rozkládající se moč i docela cítit. Je to navíc nyní právě blizoučko mého relaxačního lehátka. Vcelku mi to tedy jakožto majiteli a staviteli plotu, i tomu, kdo zde tráví odpočinek, pochopitelně vadí. Na druhé straně - na erotických čůracích praktikách vysloveně „ujíždím“, jak již znáte z dřívějších Střípků, a ta Klárčina buchtička, ať již pozorovaná úplně zblízka napřímo, či z mého pokoje ve druhém patře pomocí dalekohledu, hm, ta je také rajcovní…

Celé se to má tak, že původně byl pozemek špatně vyměřen. Sousedé, aby nás zbytečně „neprudili“, si nikoliv přímo, ale až asi dva metry od původního oplocení, postavili různé altánky, kůlničky či složili dřevo. Po novém zaměření se ovšem hranice posunula asi o metr k nim, takže od nového plotu k oněm stavbičkám je cca pouhý metr. Zde už není prostor pro nějaké větší hospodářské využití a tak je tam jen volný prostor. Ten je směrem k nám uzavřen nízkým plůtkem, spíše takovým symbolickým, ale zato s velmi širokými latěmi. Na naší straně je pak podle konkrétního místa půl až metr široká zídka s horním okrajem v rovině sousedovic pozemku - zde máme okrasné květiny. Zídka pak spadá asi metr dolů, tedy náš pozemek je o tento metr níže než sousední. Když se holčičce zachce čůrat, bohužel někdy i kakat, stačí, aby ze společnosti babičky, rodičů, starších sourozenců, četných návštěv, apod. zaběhla jen za některý altán a může zde svoji naléhavou potřebu vykonat. Je v doslechu příbuzných, takže nemá strach a oni ji nemohou vidět, takže nemá stud. Před případnými zraky z naší zahrady je kryta plůtkem a květinami, přičemž nedokonalost onoho krytí, popřípadě existenci míst, odkud pro mé oči není kryta vůbec, si evidentně nijak neuvědomuje.

Jak to asi tak probíhá: „Babííí, já jdu čůrááát,“ hlaholí dívenka na celé kolo, takže se to opravdu nedá přeslechnout. „Dobře, Klárinko, jdi se vycíkat,“ odpovídá její příbuzná hlasem připomínajícím plně rozvinutou bouřku. Pokud jsem zrovna tou dobou u otevřeného okna u sebe v pokoji, připomínám, že ve druhém patře, rozhlížím se, kam děvče míří. Jestliže spěchá k prvnímu altánu, zatahuji záclonu a beru do ruky svůj výkonný dalekohled. Pravda, hned kousek od tohoto místa mají sousedé bazén, kde se Klárka často cachtá úplně nahá, takže její pipina pro mě není nijak neznámá, stejně jako její naducaná prdelka, ale čůrání je čůrání. Klárka si zasedne k altánu zády, tedy kolmo k našemu plůtku a já ji vidím sice perfektně, ale přeci jen značně z boku. To čůrání je fantastické, a když je dokonáno, Klárka se zvedne, otočí se, jestli jí doopravdy nikdo neviděl, čímž právě naopak já vidím všechno, co mi dosud bylo ukryto. Někdy čůrání Klárka zkouší „na stojáka“, jako kluci. A to je pak pohled pro bohy. Rozkročí se, prohne se v zádech dozadu a krásným proudem svlažuje, co ji zrovna napadne – je zajímavé, že při této poloze není vždy směrována k našemu plotu jako při čůrání v podřepu, ale ty směry zřejmě volí náhodně, takže někdy vidím jen zadeček a jindy ji mám zase v dokonalém výhledu. Někdy se také pár vteřin zkoumá a zvědavě si sahá na „jazýček“, ale pak z ničeho nic zvesela odběhne. Občas je oblečená, to pochopitelně pak čůrá zásadně v podřepu, oblečení si rukou přidržuje dozadu. Docela se bavím tím, že v tomto improvizovaném záchodku Klárka nemá nic, čím by se otřela, a tak je v dalekohledu jasně patrné, že jí kalhotky po jejich pečlivém natažení poněkud zvlhly…

Pokud Klárka koná potřebu u zmíněného prvního altánu, má to pro mě jen vzrušivou souvislost. Poblíž tohoto místa ani neodpočívám, ani zde nemám květiny (jsou zde velmi vysoké růžové keře, ale koření až pod zídkou), takže zde mi nijaká újma nevzniká a jen se bavím. Ovšem Klárka je zde pro mne viditelná jen z patra, a je to tedy dost velká náhoda takto ji „načapat“. Naproti tomu u třetího altánu je přímo v mé blízkosti, tedy když ležím a odpočívám na lehátku. Vlastně v takovém případě mám hlavu ani ne metr od ní, a pokud se otočím, tak na rozdíl od Klárky, pro kterou jsem skrze horní, velmi olistěné a bohatě kvetoucí, rostliny neviditelný, tak já o metr níže svým pohledem mezi plaňkami a spodními úzkými částmi květin jí koukám přímo do rozevřené pipiny. Když začne čůrat, nazlátlý proud dopadá kousek před plůtek, rozstřikuje se a drobné kapičky dopadají až na můj obličej. Někdy na to mám náladu a pak je mi to i příjemné. Častěji jsem však naštvaný, obzvláště, když Klárka začne i tlačit… Někdy záměrně způsobuji hluk, aby si nebyla jistá, zda bude daný úkryt pro ni bezpečný, a aby šla jinam. No a ještě častěji, zcela pochopitelně, přijdu, až když už je dávno dokonáno, a jen cítím, co se asi tak dělo. To jsem pak opravdu velmi rozzlobený.

Také se mi stalo, že si tak klimbám na lehátku, lehce pochrupuji a najednou z ničeho nic prší. To mne z lehkého spánku probralo. Nu, Klárka tentokrát nic na babičku nevolala, ale o to víc se činila. Takže jistě nemusím dodávat, že o žádný déšť se nejednalo, tedy alespoň ne ten klasický. Byly to ony drobounké kapičky Klárčiných čůránek, co po odrazu skončily až na mně. Ach jo…

Poslední příhoda je z této neděle. U nás byla toho dne velká sešlost. Tedy ne moje, ale nevlastní matky, a takovýchto akcí se já neúčastním, byť jsou na našem pozemku. Klárka opět neopomněla prozradit svůj záměr širokému okolí. Hosté nevlastní matky se tomu zasmáli. Klárka to nejspíš opravdu vztáhla na sebe, protože tentokrát šla sice za třetí altán, což bylo dost daleko od oné společnosti, ale to jí nestačilo, takže se rozhlédla a popošla ještě o kousek dál – byla tak směrem do jejich dvora kryta obrovskou hranicí dřeva. Tím pádem nebyla ani u mého lehátka. Nemělo by to z její strany chybu – kdyby si, kopýtko malé, uvědomila, že je doslova kousíček od okna mé pracovny. A tak jsem ji měl opět v naprosto dokonalém výhledu… Když jsem se vynadíval a nakonec ještě posečkal, až si pečlivě natáhne kalhotky, přičemž se uprostřed nich „poslušně“ objeví mokrá skvrnka, tak jsem zlomyslně zaklepal na okno. Dost jsem Klárku vylekal, rozběhla se pryč a přitom si ještě za běhu natahovala tepláčky…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 724
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2479 x
Oceněn: 2265 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 13.6.2016 12:31:33

Tři dny s Táňou


Poznámky úvodem:
  • Tento Střípek obsahuje i doplněk k lepšímu pochopení mého příběhu s mladou paní učitelkou, protože jsem o ní Táně při tomto setkání vyprávěl, a abych se nemusel tolik vysilovat, tak jsem jí něco málo dal přečíst i na našem fóru. Zjistil jsem však, že příběh má celý pomotaný, a upřímně řečeno, že to je tím, že jsem některé věci nedostatečně vysvětlil.
  • Pro přiblížení dětské sexuality jsou v tomto příspěvku uvedeny pasáže rozhovoru mezi mnou a Táňou, které se týkají této problematiky. Podle mého názoru je důležité znát, jakými křivolakými cestičkami se dětská sexualita může také ubírat, a nenamlouvat si, že dítě je jen ten malý rozkošný a bezbranný tvoreček, který dělá rodičům samou radost. Ano, toto jsou znaky dítěte, ale… Životopisné rozhovory jsem převedl do psaného textu tak, aby při zachování děje a nosných myšlenek neobsahovaly nejchoulostivější pasáže.
------------------------------------------------------------------

Tak všichni zdrávi, u mých klíčových zákazníků vše zařízeno, byť si přiznejme, že spousta věcí byla jen odsunuta „na někdy“, ale to podstatné, tedy plánované třídenní soužití s Táňou, je konečně zde. Je pravda, že po porodu se tělo Táni proměnilo způsobem, který by asi mnoho pedofilů již nepřitahoval, ale není to pořád žádná tragédie, jak vidno i z toho, že o tajné ctitele opravdu nemá nouzi. Je to prostě normální mamina, ale známe se již dlouho, je o třicet pět let mladší než já a ráda přijímá ty praktiky, které já zase rád s dívčím, resp. ženským tělem provozuji…

Naše setkání bylo pro náš zvláštní vztah, který je oproti minulosti něco zčásti na způsob pána a jeho otrokyně, příznačné – v šeru podzemní garáže obchodního centra jsme si dali krásný polibek, při kterém jsem samozřejmě „musel“ prozkoumat, zda doma nezapomněla některou část těla, která dělá ženu ženou, a hned potom musela nastavit tvář pro facku. Pravda, jakási žena opodál, která zřejmě byla až příliš zvědavá, jen nechápavě kroutila hlavou a bylo vidět, že je na vážkách, co má dělat, ale to mě opravdu netrápilo, spíše naopak potěšilo. Také je pravda, že Táňa se chabě vymlouvala, že nemohla svůj úkol splnit pro evidentní technické překážky, ale koho to zajímá, že. Obzvlášť, když ta facka tak pěkně pleskne. Během minulého delšího pobytu jsem Táně koupil úžasný vibrátor, aby už k jistému příjemnému účelu nemusela používat kartáč na vlasy, resp. aby si ten zavedla do zadečku a svoji hlavní dírku mohla oblažovat tím dokonale propracovaným udělátkem. Za domácí úkol měla natočit kvalitní video naznačeného obsahu a poslat mi jej, abych se do příštího setkání měl čím bavit. Pravda, to video natočila, ale nepodařilo se jí ho přes svoje pomalé připojení k netu ke mně „protlačit“. Sice ho mám nyní zkopírované přímo z paměťové karty, ale to už není ono, já ho chtěl pro okamžiky, kdy ji nemám vedle sebe, a ne v době, kdy si s ní můžu hrát, jak chci.

Poté jsme zamířili na večeři do restaurace. Je to zařízení, kam rád chodím, byť má pro mě výhodu a současně nevýhodu v jednom. Pracuje zde coby učnice Terka – ano, TA Terka. Čtenáři jistě ví, koho mám na mysli, a ví to i Táňa, takže je jasné, že bych zrovna netoužil po tom, aby se ty dvě spolu potkaly. Ale naštěstí tento týden zde konala praxi jiná skupina učňů. Mimochodem, Táňu moje příhody s malou Terkou docela vzrušují – nevím, zda je to tím, že nejvíc poněkud choulostivých hrátek ve svém dětství provozovala se svou mladší sestrou, když té bylo zhruba stejně let, jako v mých příhodách Terce, tedy cca pět až šest. No, ono by Táňu pravděpodobně ještě více vzrušovalo, kdybych jí vyprávěl jiné Terčiny příhody, třeba to, jak si jako devítiletá školačka v podstatě zotročila dvě holčiny z první třídy, kdy je nejprve naučila kouřit a ty pak za cigarety musely dělat takové věci… Ale nemusím Táně „vyžvanit“ hned vše, že…

Pár slov o Táně. Když jsme spolu poprvé byli jaksi jinak než strýc a neteř, bylo jí dvanáct. Ovšem kromě sice malých, ale přeci jen prsíček, vypadala tak na deset – drobounká, štíhlounká hnědovláska s nevinným kukučem, ale někdy pěkně drzá, „akční“ a bohužel poněkud prolhaná. Na druhou stranu tajemství vždy uměla udržet – ostatně jinak bych již nejspíš měl, přinejmenším v rodině, dost značný problém. Když jsme později strávili krásné dva dny při oslavování jejích osmnáctin, poprvé jsem s ní zkoušel i jiné praktiky, než jen obyčejný sex. A musím říci, že byla dost překvapená. Bral jsem to tak, že si hezky hrajeme, ale že toto pro ni není přirozené. Proto mě až zaskočilo, když po oné cca dvouleté odmlce mne kontaktovala s tím, že si myslí, že bych jí mohl dát to, co jí manžel ani přítel nedávají. A když mi líčila svá přání, přiznám se, že to už jsem nechápal onu změnu vůbec – až taková přání to byla. No, nakonec jsme to trochu „učesali“, ale i tak zbyly velmi zajímavé „věcičky“. Když spolu něco takového děláme, mívá přání dotáhnout to do konce, který se jí snažím obvykle jen nastínit, aniž bych předpokládal, že jej i vykonáme. Například jsme testovali, kolik kolíčků na prádlo se jí vejde na prsy, tedy tak, aby zakousnutým kolíčkem byl „obdařen“ každý jejich sebemenší kousek. Když jsme měli hotovo, povídám: „No, a kdybys byla Radka, tak bychom kovovým středem všech kolíčků protáhli provázek a potom bych prudce zatáhl…“ Není tak obtížné si představit, jak to asi musí dotyčnou bolet. Ovšem Táňa se ihned začala dožadovat toho, že to musíme tak dělat také. Takže jsme pak místo večeře sháněli provázek…
Když jsem jí prsy zaškrtil gumičkami, sice po chvilce skoro brečela bolestí, ale nadšeně běhala po pokoji, aby se jí ty legračně vytvarované prsy trochu pohupovaly a bolelo to ještě víc - přitom jásala, jak jí taková „podprsenka“ sluší. Naproti tomu, a uvědomuji si, že na základě minulého povídání to mohlo vyznít jinak, čůrací praktiky jí moc neříkají. Ano, děláme to, ale vzrušuje ji spíše to, že musí, protože to dostala za úkol, tedy aniž by sama chtěla, a nikoliv, že by ji „rajcovala“ ona vlastní erotická technika. Tím jsem nakousl jednu věc, kterou jsme spolu dlouze rozebírali. Táňu nesmírně vzrušují myšlenky na to, že je znásilňována. Je to její častá masturbační představa. Velmi ji vzrušují také fantazie týkající se toho, že je přítomna znásilňování jiné ženy, či dokonce malé dívky. Proto při mém povídání o Terce neustále vyzvídala, jak to bylo s dobrovolností. Zde jsem ji poněkud zklamal, protože mezi mnou a Terkou bylo vše na dobrovolné bázi.

Poznámka:
Radka byla moje třetí hospodyně. Také ujížděla na SM praktikách, ovšem poněkud tvrdšího rázu, než bych si dovolil s Táňou. Je to dáno nejspíš tím, že do Táni jsem byl několik let zamilovaný, část z toho úplně bláznivě, zatímco Radku jsem si jen užíval. Radka byla obyčejná mamina, které v době, kdy mi dělala hospodyni, bylo okolo dvaceti pěti let. Věčně byla bez peněz, protože všechno, co měla, tak vždy věnovala svému muži na marihuanu. Byla na tom finančně tak špatně, že často neměla ani na jídlo pro své malé dcerky v předškolním věku. Je pravda, že jsem to trochu využíval - aby u mě mohla pracovat za minimální mzdu, tak k odvedené práci přidávala i tělo… Můžete si trochu zafantazírovat, domnívám se, že omyl je vyloučen…

Napsal jsem, že mezi mnou a Terkou panovala dobrovolnost a že, i když se Táně vyprávění o této části mého života velmi líbilo, vysloveně vzrušená byla snad jen z pikantních podrobností, které zde pochopitelně uvádět nelze. Vyprávěl jsem tedy Táně ještě jiný příběh, a sice prožitý dříve, než jsem poznal Terku, a o kterém jsem se domníval, že by ji mohl zaujmout naplno. Upřímně řečeno se stydím ten příběh přiblížit, snad bude stačit, když řeknu, že Táňa z něj úplně šílela a já si ověřil, že násilí ji opravdu dokonale vzrušuje… Zvláštní, kdo by to do té nenápadné mladé ženy řekl…

Oplátkou mi Táňa upřesňovala svoje příhody s malou sestřičkou Šárkou. Musím říci, že zde jsem zase já byl naprosto „mimo“. Pane bože, když líčila různé detaily, tak to to se mnou pořádně mávalo. Pak přidala jednu příhodu, o kterou se s vámi zkusím v poněkud „odlehčené“ verzi podělit, a při které jsem se vzrušením „udělal“. To se prostě nedalo vydržet.

Takže vracíme letopočet do doby, kdy bylo Táně 10 let a její sestřičce Šárce 5 let. Je zajímavé, že je to opět příběh „čůrací“. Ptal jsem se, jak to, že když většina „akcí“ se Šárkou byla v různé podobě spojena s močením, proč tuto praktiku neprovozuje Táňa běžně i ve svém dalším životě, protože evidentně ji to nyní zas tak moc neoslovuje. Řekla mi, že v příbězích se Šárkou nejde o nějaké vzrušení z čůrání, ale o vzrušení z toho, jakou má nad ní moc, jak jí cokoliv namluví a ona poslechne. Často dokonce nešlo vůbec o vzrušení, ale prostě o pobavení. Také jsem chtěl vědět, jak často se ty věci odehrávaly. Podle odpovědi soudím, že jsem svůj původní odhad přecenil, podle Táni se ony hrátky děly jen občas, celkově někde mezi deseti a dvaceti případy. Ale zpět k příběhu...
Táňa vymyslela hru na miminko, kterým byla pochopitelně Šárka. Ta byla oblečena v tepláčkách a nějakém svetříku, což představovalo ve hře miminkovské „dupačky“. Táňa doma nalezla z dřívějších dob uschovanou kojeneckou lahvičku a dudlíky. Šárka milovala kakao, přičemž matka jej vařila jen málokdy, což nyní Táňa využila pro svou zábavu, protože jakožto desetiletá s přípravou tohoto nápoje neměla problém. Kakaa byl necelý litrový hrnek. Miminko bylo pěkně uloženo do své postýlky, samozřejmě v dupačkách, a do pusinky dostalo dudlíček. Matka – Táňa zatím naplnila lahvičku s kakaem. Pak miminko začalo poslušně a ochotně bumbat z lahvičky. Táňa během onoho pití četla pohádku. Po dopití lahvičky dostala Šárka opět dudlík, aby ten byl posléze vyměněn za další dávku kakaa v lahvičce. Když už byla Šárka plná, Táňa ji povzbuzovala k dalšímu pití, hezky na ní mluvila, lehla si k ní do postele a hladila ji, vše s cílem, aby po krátkém odpočinku miminko opět hezky bumbalo. Po další chvíli si Šárka začala stěžovat, že už to opravdu nevydrží, jak moc se jí chce čůrat. Táňa jí dala nožičky od sebe, rukou jí zajela pod kalhotky a začala ji dráždit. Tím se pochopitelně Šárce močení oddálilo. Když už její tělo i přes přítomnost Tániny ruky v příslušném místě čůrání spustilo, byl to velice silný proud. Táňa nepřestávala Šárku hladit, takže jí ten krásně horký pramínek proudil přes ruku. Šárka se, promiňte mi ten výraz, zechcala jak Amina… A já měl v tuto chvíli u sebe také mokro, jen to nebyly čůránky, že…

V úvodu tohoto Střípku jsem naznačil cosi o své dávné vyučující. Táňa chtěla vědět, jak jsem vlastně přišel o panictví. Protože jsem se chtěl také podívat na Pedonii, jestli je vše v pořádku, jaksi jsem spojil obě věci. Abych nemusel vyprávět celý dlouhý a zamotaný příběh, dal jsem Táně přečíst určité pasáže týkající se tohoto tématu. Myslel jsem, že nějaké pikantnosti pak dopovím sám a bude hotovo, tedy budeme se zase věnovat i jiným věcem, než jen povídání. No ale posléze jsem zjistil, že Táňa ty vyučující naprosto plete a že se vlastně ani za to na ni nemohu zlobit, protože když to po sobě znovu čtu, tak kdybych nevěděl, jak to skutečně bylo, také bych asi tápal. Proto to raději upřesním i pro vás.
Začnu u pana učitele matematiky a fyziky. To byl sympatický, charismatický, zkrátka oblíbený kantor. Předměty dokonale ovládal, dělal mnoho velmi zajímavých pokusů, kterými vtahoval do „děje“ i notorické flákače, jako byl spolužák s přezdívkou Krysa. Po roce jeho výuky se za ním přistěhovala jeho mladá žena, která – a teď je to důležité, teprve studovala na učitelku, ale ještě dostudovaná nebyla. Bylo dohodnuto, že si školu dodělá dálkovým studiem. Tehdy to nebylo tak úplně běžné, ale do našeho města opravdu nikdo přijít učit nechtěl, byť ihned dostal služební byt – tedy v tomto případě byly vytvořeny podmínky tak, aby učitel neutekl za manželkou a naopak ona se stala posilou pedagogického sboru naší školy. Když nás nová vyučující dostala na chemii a několik dalších předmětů, tedy v mé osmé třídě, mohlo jí být tak 21 let. Předměty neovládala moc dobře, ale dnes vím, že každý začátek je těžký, a po létech se ke mně doneslo, že se z ní postupně stala skvělá kantorka. Ovšem v oné době tomu tak nebylo a já ji jakožto opravdový zájemce o přírodovědné předměty občas ve výkladu opravoval, jednou dokonce z tohoto titulu vzniklo dříve popsané dost velké „divadlo“. Tato vyučující se jmenovala Marie a za ní, když nastoupila na mateřskou dovolenou, výuku přebrala mladinká, devatenáctiletá Květoslava – a s tou jsem přišel o panictví, v žádném případě ne s Marií, to pro mne byla prostě normální učitelka. Pravda, i u ní jsme s kluky licitovali, kdy přijde bez „podprdy“, i jí vystupovaly přes látku bradavky a i o ní kluci básnili při představách, často naivních, co by s ní večer rádi dělali. No, ony ty představy nabyly nepatrně ostřejších kontur díky jedné příhodě.
Bylo pozdní jaro a my na hodině předmětu Pozemky pleli záhony, kde jsme dříve cosi zaseli. To víte, pravá zábava pro kluky. No, ostatně ani holky z toho nebyly nijak odvázané. Proto Marie raději co chvíli pro kontrolu práce procházela po pěšince mezi záhony, přičemž se obratně vyhýbala našim klečícím postavičkám tak, aby o nás nezavadila, ale aby ani nešlápla do záhonu. Přitom jeden z nás udělal to, co jsme holkám dělali běžně – podíval se Marii pod sukni. Bylo to v okamžiku, kdy jej poněkud bokem částečně obkročovala a částečně překračovala, takže si toho nemohla všimnout. A za chvilku jsme všichni věděli, že nemá kalhotky. Nuž bylo vedro, to je pravda, slunce do nás pralo naplno, ale nám, klukům, nyní bylo horko dvojnásob. Po nějaké chvíli Marie zašla do takového uzavřeného altánu, kde bylo uschováno zahradnické náčiní. Zřejmě tam měla nějaké pití, ale bylo nám divné, že již delší dobu nevycházela. Tak jsme se rozhodli, že ji půjdeme šmírovat. Altán byl starý, dřevěný, a mezi jeho palubkami byla nejedna škvírka pro pozorovatele. To, co jsme viděli, některým vyrazilo dech...
Já už díky Alence a dalším spřízněným dívkám dokonale věděl, o co jde, ale někteří kluci do té doby evidentně netušili, že i ženy masturbují. Ovšem i pro mne šlo o úžasný zážitek, protože tak vyvinuté přirození jsem při této činnosti dosud neměl tu čest pozorovat. Když jsem toto vyprávěl Táně, svěřil jsem se jí, že vůbec nechápu, jak to, že Marie o nás nevěděla, vždyť jsme byli neukáznění a rozhodně ne bezhluční. Táňa se od srdce zasmála: „Samozřejmě, že o vás věděla… Právě proto to dělala. Udělala si dobře, jak rukou, tak na duši, a ještě měla legraci, jak dlouho vám bude stát…“ Hm, tak nevím. K Marii se váže ještě jedna, tentokrát nehezká příhoda.
Bylo to o hodině předmětu Dílny. Krysa pořád blbnul, a tak před koncem hodiny neměl hotový obrobek, který jsme pomocí rašple a pilníků měli každý z dřevěného hranolku za úkol vytvořit. Marie mu řekla, že zůstane v dílnách tak dlouho, dokud dílo nedokončí. Jenže Dílny byly poslední hodinu a Krysa to měl jakožto dojíždějící tak akorát na rychlý oběd s předběhnutím fronty u výdejního okénka a pak bleskem na autobus. Pokud by mu ten ujel, pak by musel čekat čtyři hodiny na vlak, přičemž ten navíc jeho vesnicí ani neprojížděl, takže by pak ze zastávky šlapal asi pět kilometrů pěšky. Došlo k intenzivní hádce, která vyvrcholila tím, že Krysa dal učitelce facku. On byl Krysy pořádný kus chlapa už v osmé třídě, a tak Marii jen vyhrkly slzy a nezmohla se na nic jiného, než na to, že z dílen utekla. My zůstali bez dozoru a nevěděli, co máme dělat… Samozřejmě to mělo nějakou dohru. Snížené známce z chování se Krysa sice jen zasmál, ovšem doma dostal od otce nařezáno tak, že pak už s ním Marie žádné další potíže neměla. Tak tolik k Marii. Zbytek je snad již z předchozích dílů srozumitelný.

No a nyní zase šup a hup zpět k Táně. Musím říci, že nám spolu bylo dobře, byť druhý den si její synek u tchýně podvrtnul kotník, takže následovaly četné sms či telefonické hovory. Táňa ovšem rozhodla, že k lékaři dojde s malým její muž a tchýně zařídí ostatní péči, protože i kdyby se okamžitě vydala na cestu, doma bude až za několik hodin a těžko by tak mohla efektivně pomoci. Příbuzní ovšem i tak co chvíli hlásili sebemenší drobnost. Samozřejmě, že chlapec byl rychle v pořádku, byť s drobnou peripetií v podobě horečky. Některé hovory byly opravdu pikantní. Například jsem zasouval Táně do zadečku párek, když tu hovor od jejího manžela. Jelikož jsem si chtěl užít co nejvíce zábavy, i když už se stalo, že jsme byli vyrušeni, využil jsem nemožnosti Táni komentovat právě se odehrávající hrátky s jejím tělem a začal jsem jí k párku v zadečku ještě do pochvy zasouvat kyselé okurky. Bylo to opravdu zábavné, protože se ukázalo, že to bylo ono, co Táňa potřebuje – něco co nechce, ale musí to strpět. Pokud by totiž komentovala, že okurkový lák jí v pochvě pořádně pálí, asi by to jejímu muži bylo poněkud divné, že… No, ale toto nebylo zdaleka jediné, proč se třídenní pobyt moc líbil i Táně. Řekla mi, že se už moc na mě těšila, protože na rozdíl od jejího muže i milence se jí opravdu intenzivně věnuji. Už jenom to, jak jí při povídání lochtám na zádech, klidně desítky minut, jí naplňuje blažeností. Navíc se mi může svěřovat se svými touhami, vyposlechne si moje příběhy, které se jí také líbí… Zkrátka už se oba těšíme, jestli nám zase třeba vyjde nějaké příště…

Na závěr návštěvy jsme se ještě sešli na kávě s milým přítelem Neptunem, který mne obdaroval úžasnou sadou kačenek – skutečný skvost. Nicméně kačenky jsem předal Táně, a sice pro malého synáčka, který je přeci jen využije lépe. Táňa měla obrovskou radost, ale před Neptunem se trochu styděla projevovat, protože dopředu jsem ji seznámil s tím, že je to opravdu velmi významný člověk…

Tak držte palce, aby bylo možno i v budoucnu o Táně napsat něco nového…

Zpět na “ŽIVOTNÍ PŘÍBĚHY”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host