Stránka 2 z 2

Příručka Sexuální výchova (2009)

Napsal: 1.11.2017 14:00:58
od Mack

5. Sexuálně přenosné nemoci


BEZPEČNÝ SEX
Bezpečný sex neexistuje! Možná, že to pro někoho bude znít jako poplašná zpráva, ale už samotné spojení slova bezpečný se slovem „sex“ představuje stejný nesmysl jako kulatý čtverec, studený oheň nebo suchá voda. Máme teď samozřejmě na mysli takový sex, při kterém dochází k tělesnému kontaktu dvou nebo více osob. A hlavním nebezpečím je sexuálně přenosná nemoc.
Nemusíme mít zrovna rozsáhlé znalosti z anatomie, abychom si všimli, že povrch pohlavních orgánů a tělesných otvorů, jakými jsou třeba pochva, ústa nebo konečník, jsou pokryty zvláštní, jemnou pokožkou, které se říká sliznice. K jejímu případnému poškození nějakou tou oděrkou není zapotřebí velkého úsilí. Kolikrát je to poškození téměř neviditelné. Odjištěnou pojistkou ručního granátu je pak tělesná tekutina, která se sliznicí přijde do kontaktu. Takovou tekutinou může být krev, sperma, poševní sekret nebo sliny. Vzájemná výměna tělesných tekutin je nejvíce nebezpečnou výměnou a lehkomyslný kontakt může vážně ohrozit zdraví. Většinou se říká, že když nejde o život, tak nejde o nic. V tomto případě však o život doslova jde!

SEXUÁLNĚ PŘENOSNÉ NEMOCI
K těmto nemocem řadíme všechny choroby, jejichž šíření je umožněno převážně nebo výhradně pohlavním stykem. Po druhé světové válce se naše země naštěstí vyhnula explozivnímu růstu těchto infekcí tak, jak ho naši předkové znali po všech válečných dobách v minulosti. Bylo to jistě díky pokrokovému československému zákonu z roku 1921, o potírání pohlavních nemocí. K účinnosti těchto zákonných norem v pozdější době nepochybně přispěl i objev penicilinu (v léčení příjice byl poprvé použit už v roce 1943) a dalších antibiotik, v neposlední řadě však také růst životní úrovně a zdravotního uvědomění obyvatelstva. Díky všem těmto okolnostem poklesl výskyt sexuálních infekcí v padesátých letech na naprosté minimum.

V průběhu let šedesátých se však karta obrátila a za dalších dvacet let vzrostl v evropských zemích počet nákazy kapavkou třikrát a příjicí dokonce pětkrát. K původním „klasickým“ pohlavním nemocem však přibyly ještě nejméně dvě desítky dalších sexuálně přenosných nákaz, které se dříve za sexuálně přenosné nepovažovaly nebo jejich poznání umožnil rozvoj moderních diagnostických metod. V minulosti byly sexuálně přenosné nemoci často zaměňovány s chorobami jinými, například ve středověku byla takto zaměňována příjice s malomocenstvím. Dokonce i kapavka a příjice se od sebe začaly oddělovat až koncem 18. století. V té době už lidé velmi dobře tušili, že se nákaza přenáší pohlavním stykem.

SYFILIS
Rozšíření seznamu sexuálně přenosných nemocí ještě neznamená, že bychom se klasických nákaz, jako je kapavka a příjice, už nemuseli obávat. Několik epidemií syfilidy na našem území v poslední době a zejména její explozivní růst v některých postkomunistických zemích zcela jasně svědčí o tom, že když se spojí lehkomyslnost s neznalostí, svou trochou do mlýna ještě přispěje promiskuita a náhoda, může být náhle na zdraví ohrožena poměrně veliká skupina obyvatelstva. Mikrob způsobující příjici – syfilis (Treponema pallidum) totiž může do těla vstupovat nejen při normálním pohlavním styku, ale i při kontaktech ústy nebo konečníkem. V místech vstupu se asi za tři týdny utvoří takzvaný tvrdý vřed. Není to, jak se často laici domnívají, vřed hnisavý (furunkl), je spíše podobný bércovému vředu. Jde v podstatě o ztrátu kožní nebo slizniční tkáně kruhového nebo oválného tvaru velikosti čočky až pětikorunové mince, výjimečně větší. Masově růžová spodina nekrvácí, výrazněji nebolí a má tužší, až chrupavkovitý podklad. Asi za dalších sedm až deset dní se přidruží nebolestivé zduření příslušných mízních uzlin. Tento vřed se za dva až tři týdny zahojí a za dalších tři až pět týdnů se začínají na různých místech těla objevovat syfilitické vyrážky. Ty mohou být tak rozličného charakteru a umístění, že by je měl posuzovat vždy odborný kožní lékař. Všechny tyto projevy se zahrnují pod pojem druhého stadia syfilidy. V té době však příjičný mikrob začíná pronikat do různých tkání celého těla, aby tak, často až po řadě let, dal vznik třetímu stadiu, takzvané orgánové syfilidě. V dnešní době, kdy bývá nákaza zachycena a léčena již v prvních dvou stadiích, jsou tato orgánová poškození vzácností. Po řadu staletí však sužovala naše předky a na příznaky syfilitické infekce třetího stadia zemřela nejedna slavná osobnost, státník nebo věhlasný umělec. Mohlo jít o poškození aorty, centrálního nervstva a jiných životně důležitých orgánů.

Zákeřnost syfilitické infekce spočívá v tom, že v těhotenství proniká do krevního oběhu plodu a dává vznik tak zvané vrozené příjici. Těhotenství buď končí potratem nebo se narodí dítě syfilitickou infekcí trvale poškozené. V léčbě příjice je suverénním lékem pořád klasický penicilin ve vysokých dávkách. Znamená to, že při včasném zachycení a léčení se již dnes nemusíme syfilitické infekce, která dříve kosila celé generace našich předků, obávat.

KAPAVKA
Kapavka – gonorrhoea je více než desetkrát častější sexuálně přenosnou chorobou než příjice. Její mikroskopický původce – gonokok vyvolává hnisavý zánět sliznic močového a pohlavního ústrojí. Kromě sliznic močové trubice a děložního hrdla postihuje také často sliznici konečníku nebo také oční spojivku. Při pokročilé neléčené nákaze však může vyvolat i postižení jiných orgánů, kloubů, sliznice úst, nosu a hltanu. Vzácností nebývá v takových případech ani kapavčitá sepse – otrava krve.

Prvním příznakem u mužů bývá za tři až pět dní po podezřelém pohlavním styku pálení a řezání při močení společně s hnisavým výtokem z močové roury a zarudnutím jejího zevního ústí. Toto akutní stadium někdy může přejít do stadia chronického, kdy bolestivé příznaky vymizí, výtok se objevuje jenom ráno a šíří se z močového ústrojí na ústrojí pohlavní (chámovody, nadvarlata) s následným možným poškozením plodnosti.

U ženy od nákazy do objevení se prvních příznaků uplyne často delší doba, průměrně pět až sedm dní. Příznaky (výtok a obtíže při močení) jsou však podstatně mírnější než u muže. To je také příčinou toho, že často více než polovina kapavčitých nákaz u ženy unikne pozornosti. Žena je v té době pochopitelně infekční a o své nemoci se často dozví, až když nakazí dalšího muže. Tato zákeřnost kapavky je možná také příčinou toho, že kapavka stále léčebné péči jaksi uniká. Druhou příčinou je získaná odolnost gonokoka vůči penicilinu, takže na základě výsledků vyšetření musíme často volit kombinaci jiných antibiotik. Neléčená kapavka může, podobně jako u muže, vést k orgánovému poškození a ke vzestupu gonokoka do vyšších oddílů rodidel. Z toho pak může vzniknout postižení vejcovodů s jejich následnou neprůchodností a neplodností.

I po vyléčení kapavky jsou ještě nutná kontrolní vyšetření. Teprve opakovaná negativita těchto vyšetření na nepřítomnost gonokoka umožňuje prohlásit pacienta nebo pacientku za zcela vyléčené a zdravé.

Příručka Sexuální výchova (2009)

Napsal: 8.11.2017 15:53:56
od Mack
CHLAMYDIE, GARDNERELLY A MYKOPLAZMATA
Snad největší pokrok a nejvíce nových objevů bylo v posledních letech učiněno v oblasti takzvaných chlamydiových nákaz. Jejich zákeřnost spočívá v tom, že chlamydie jsou strukturálně velmi složité mikroorganismy a jejich růstový cyklus je nutí parazitovat v hostitelských buňkách. Tato jejich neschopnost růstu v umělém prostředí právě velice znesnadňuje jejich zjištění. Přitom se odhaduje, že chlamydiové nákazy jsou v dnešní době vůbec nejčastější sexuálně přenosnou infekcí, často doprovázejí kapavku a u žen způsobují záněty vnitřních pohlavních orgánů. Rovněž u mužů způsobují tak zvané nekapavčité záněty močové roury, které se projevují často jen velmi malými a snadno přehlédnutelnými příznaky. I když například oční nákaza chlamydiemi, takzvaný trachom, byla známa už ve starověku, možnost pohlavního přenosu a zařazení chlamydií mezi STD je záležitostí moderních poznatků lékařské vědy. Podle amerických statistik se asi čtvrtina mužů a asi třetina žen nakazí současně kapavkou i chlamydiemi. Nejúčinnějším lékem je tetracyklin.

Naopak stále větší rozšíření u nás doznává postižení tak zvanými nespecifickými záněty mykoplazmové infekce a choroby způsobené mikroorganismem Gardnerella vaginalis. Tato onemocnění zejména u žen vyvolávají dlouhotrvající, obtěžující a zapáchající výtoky.

GENITÁLNÍ OPAR
Samostatným druhem sexuálně přenosných nemocí jsou infekce způsobené různými viry. Je zajímavé, jak většina lidí velmi málo ví o možnosti pohlavního přenosu tak zvané herpetické infekce. Jde o opar pohlavního ústrojí – herpes genitalis, projevující se v prvním stadiu nemoci bolestivými puchýřky, podobně jako příbuzný opar na rtu. V té chvíli je nemoc nejvíce nakažlivá. Později puchýřky zaschnou ve stroupek a pak zmizí. Tato infekce se v posledních letech stává masovým nebezpečím zejména v průmyslově vyspělých zemích a nabývá charakteru nemoci sociálního významu.
Stejně jako opar rtu, tak i genitální opar je nemoc vlastně nevyléčitelná. Virus přežívá ve skryté podobě v nervových gangliích a výsev v podobě puchýřků může být způsoben horečnatým onemocněním, stresem nebo třeba i menstruací.

DALŠÍ VIROVÉ INFEKCE
Zvláštní odrůdou virových sexuálně přenosných nákaz jsou cytomegalovirové infekce. Nebezpečná je nákaza plodu v průběhu těhotenství nebo během porodu. Podle posledních výzkumů se může projevit i v pozdějších stadiích života opožděným vývojem a některými nervovými poruchami.

Takzvaný papilomový virus je zase odpovědný za růst bradavičnatých výrůstků v oblasti zevních pohlavních orgánů. Tyto výrůstky, špičaté kondylomy, jsou již popisovány v lékařských zprávách před mnoha staletími. Teprve novodobé výzkumy však odhalily jejich infekční virový původ a právem zařadily toto onemocnění mezi sexuálně přenosné choroby.
O tom, jak pestrá je škála sexuálně přenosných nemocí, svědčí i prokázaná skutečnost, že také virová žloutenka může být přenesena sexuálním kontaktem, zejména nebezpečná je virová žloutenka typu C, přenášená nejen injekční jehlou, ale také orálním sexem, dokonce i normální souloží. Na rozdíl od žloutenky typu A zde neexistuje očkování.

HIV/AIDS
Pochopitelně největší zájem v posledních letech vzbuzuje sexuálně přenosná nemoc spočívající v selhání obranyschopnosti lidského organismu proti řadě běžných nakažlivých nemocí a některých nádorů. Je to syndrom získaného selhání imunity – Acquired immunodeficiency syndrome – AIDS. Tomu je věnována samostatná kapitola.

PRVOCI A PARAZITI
Výčet sexuálně přenosných nemocí by nebyl úplný, kdybychom se ještě nezmínili o infekcích způsobených prvoky a zevními parazity. Mezi ty první patří především trichomoniáza – nákaza způsobená bičenkou poševní. Tento prvok nemusí vždy vyvolat páchnoucí výtok, i zde mnohá nákaza probíhá víceméně skrytě. Onemocnění se pro svůj vysoký výskyt (dříve se udávalo až 20 procent populace) stává závažným zdravotním a sociálním problémem. V současné době máme k dispozici účinné léky (metronidazol, Entizol) a proto se výskyt o něco snížil, existuje však stále nebezpečí v podobě pozdního záchytu, v důsledku promiskuity a nedostatečného současného léčení všech sexuálních partnerů (tak zvaný ping-pong efekt šíření infekce).

Parazitární onemocnění přenášená pohlavním stykem jsou především vyvolána vší ohanbí, tzv. muňkou, a zákožkou svrabovou. Proti oběma onemocněním máme rovněž účinné léky, je však zapotřebí na onemocnění těmito parazity myslet, protože příznaky se mohou často skrývat pod obrazem různých jiných kožních chorob.

BEZPEČNĚJŠÍ SEX
Je to tedy docela slušná řádka nemocí, které mohou člověka potkat v důsledku přenosu infekce při pohlavním styku. Vzhledem k této skutečnosti jsme již na začátku řekli, že vlastně neexistuje stoprocentně bezpečný sex. Buďme tedy poněkud skromnější a používejme jako hlavní opatření proti všem sexuálně přenosným nemocem alespoň takzvaný bezpečnější sex (safer sex). Ten spočívá v takových postupech, při nichž se žádné tělesné tekutiny jednoho partnera nedostanou na sliznice pochvy, úst, řitě nebo očí, ani na žádné sebemenší poranění kůže druhého partnera. Při souloži do pochvy, do úst nebo do konečníku se lze chránit prezervativem, který se pochopitelně nikdy nesmí slinit nebo potírat mastnotou. Umělé sexuální sanitární pomůcky (vibrátory, umělé pochvy apod.) se nikdy nesmějí půjčovat jiným osobám. Nebezpečné je i zavádění prstů do pochvy nebo do řitě partnera či partnerky (nebezpečí poranění a infekce prostřednictvím kožní záděry). Dráždění pohlavních orgánů nebo řitního otvoru ústy, intenzivní líbání s kousáním do rtů, jazyka a do prsních bradavek představuje rovněž nebezpečné sexuální praktiky. Naopak zase použití tak zvaných lubrikačních prostředků, které svou kluzkostí zmenšují pravděpodobnost poranění, představuje nesporný přínos k bezpečnějšímu styku.

Za poměrně bezpečný lze pokládat takový druh sexuálního styku, při kterém nedochází k výměně tělesných tekutin, zvláště ne krve s krví a semene s krví.

A závěrem tedy ještě jednou, neboť opakování je matkou moudrosti: vůbec nejúčinnějším preventivním opatřením proti šíření sexuálně přenosných nemocí je zdravý sexuální partner a zachovávání párové sexuální věrnosti. Vyhýbání se nebezpečným drogám, ale také takzvaným rekreačním drogám včetně alkoholu, výrazně napomáhá dodržování zásad bezpečnějšího sexu. Naproti tomu střídání partnerů, skupinový sex, řemeslná prostituce a nevybíravé styky s neznámými osobami představují hlavní nebezpečí všech výše uvedených nákaz včetně smrtelného nebezpečí HIV/AIDS. Se zdravým sexuálním partnerem či partnerkou je pak i provádění méně obvyklých sexuálních praktik bezpečnou zárukou před přenosem všech sexuálně přenosných nemocí.

Příručka Sexuální výchova (2009)

Napsal: 15.11.2017 16:48:15
od Mack

6. Sexuální orientace


Jde o vrozenou citovou a sexuální preferenci jedinců opačného (heterosexualita) nebo stejného (homosexualita) pohlaví. Podle některých odborníků existuje i orientace bisexuální, kdy dotyčný je zaměřen na obě pohlaví stejně. Jiní experti tvrdí, že existuje pouze bisexuální chování, nikoli vrozená orientace. Od sexuální orientace je totiž třeba odlišovat sexuální chování, které nemusí být vždy s vrozenou dispozicí ve shodě. Homosexuálně se často chovají heterosexuálně orientovaní lidé v podmínkách omezeného výběru (např. výkon trestu). Heterosexuálně se často chovají lidé s homosexuální orientací proto, že se snaží splynout s většinovou společností.

Zjišťování sexuální a citové orientace není složité. Jedinec se v sobě může dobře vyznat především tehdy, bude-li se zabývat obsahem svých erotických fantazií a snů, které může jen málo nebo vůbec ovlivnit svým vědomým přáním. Relativně spolehlivou informaci přinese i poznání, do osob jakého pohlaví se dotyčný člověk eroticky zamilovává (to znamená, že po nich fyzicky i citově touží). Naopak zkoumání konkrétního sexuálního chování mnoho informací přinést nemusí - člověk se totiž může chovat v rozporu se svou vrozenou dispozicí.

Výzkumů, které se zabývají výskytem homosexuální orientace v populaci, je nesčetně. Výsledky jsou ovlivněny především kulturou, náboženským a politickým systémem konkrétní země. Obecně lze snad říci, že lidí s homosexuální orientací je v populaci kolem několika procent. V reprezentativních výzkumech chování lidí v ČR se opakovaně tyto údaje pohybují kolem 1-2 procent.

Homosexuální orientace byla vyřazena z mezinárodních manuálů lékařských diagnos, kde dříve figurovala jako porucha sexuální orientace. V civilizovaných zemích je vnímána jako normální menšinová sexuální orientace. Homosexuálně orientovaní lidé mohou mít nicméně ztíženou situaci především v dětství a dospívání, kdy si poprvé uvědomí, že jsou příslušníky této menšiny. Většina z nich pak prochází obdobím zvaném coming out, v rámci kterého přijímají sami sebe i se svým menšinovým zaměřením a dávají možnost i svému okolí, aby je v této roli respektovalo. Výraznou podporu zde může poskytnout rodina, škola a blízcí přátelé. V naší společnosti je v tomto ohledu poměrně liberální klima, ale i tak se někteří homosexuálně orientovaní lidé ještě dnes setkávají s nepochopením a někdy i diskriminací. Tato diskriminace pochází většinou z přetrvávajících společenských předsudků a stereotypů. Právně byla většina nerovností již odstraněna, posledním krokem bylo uzákonění možnosti uzavřít registrované partnerství osob stejného pohlaví. Nevyřešenou otázkou do budoucna zůstává možnost adopce dítěte stejnopohlavními páry.

Pohlavní identita
Pohlaví každého jedince je určováno na několika úrovních. Genetické pohlaví je dáno pohlavními chromozómy, genitální pak typem pohlavních orgánů. Psychické pohlaví pak vyjadřuje skutečnost, zda se člověk cítí být mužem nebo ženou.

Pohlavní (rodová) identita je pak subjektivně vnímaný pocit sounáležitosti nebo naopak rozporu s vlastním tělem, jeho primárními a sekundárními pohlavními znaky a s rolí společensky a kulturně příslušnému pohlaví přisuzovanou. Tato identita se odráží v myšlení, cítění i chování jednotlivce včetně jeho profese, zálib a společenských vztahů.

Vnější projevy pohlavní identity nazýváme pohlavní rolí. To, jak se k dítěti chová jeho okolí od raného dětství, může jeho jistotu v dané roli potvrzovat nebo naopak prohlubovat budoucí konflikt nebo nejistotu.

Výraznou roli zde hrají stereotypy. Jde o apriorní představy o povahových rysech, způsobech chování a zvycích příslušníků určité skupiny, aniž by byla brána v potaz individualita jejich členů. Stereotypy týkající se rolí mužů a žen nazýváme rodové stereotypy. V souvislosti s rodem hovoříme o femininitě (pasivita, soucit, čistota, jemnost, emocionalita, závislost, takt, klid, upravenost, krása) a o maskulinitě (potlačování emocí, orientace na práci, aktivita, dominance, soutěživost, technické a sportovní zájmy).

Vlivem těchto stereotypů dochází k předběžnému očekávání, že náleží-li dítě k danému pohlaví, budou se u něj vyskytovat příslušné vlastnosti. Existence stereotypů vede k odlišnému očekávání, a tedy i k odlišné výchově děvčátek a chlapců. Není přitom zdaleka jasné, které vlohy a dispozice má dítě vrozené, bez ohledu na jeho pohlaví, a které se naučilo právě díky rodově konformní výchově. Dítě, jež svým chováním neodpovídá očekávaným rodovým stereotypům, vzbuzuje pozornost a může se stát i obětí šikany. Rodové normativy jsou sevřenější a striktnější pro chlapce, kteří se také v těchto případech stávají oběťmi útlaku v kolektivu výrazně častěji než děvčata.

Výzkumy hovoří o 12 procentech dívek a 6 procentech chlapců, kteří významným způsobem překračují rodové normativy. 1% chlapců a 5% dívek přitom vyjadřuje občas touhu stát se příslušníkem opačného pohlaví. Většina extrémních projevů se časem zmírňuje. O skutečnou, hlubokou a zásadní poruchu pohlavní identity (transsexualitu) se jedná v minimálním počtu případů.

Transsexualita je stav, v rámci kterého se dotyčný cítí být psychicky příslušníkem opačného pohlaví, než jakého je po stránce biologické. Jde o vrozenou poruchu, která se týká promilové části populace. Někteří transsexuální lidé si svou odlišnost uvědomují od útlého věku, jiní ke konečnému sebepoznání dospějí v pubertě nebo i později. Transsexuální člověk má dvě možnosti řešení své situace. Může se pokusit adaptovat na své biologické pohlaví a žít v roli, kterou mu určuje, či projít komplexním procesem přeměny pohlaví nebo některou z jeho dílčích částí.

Mýty

Homosexualita je úchylka.
Nikoli, homosexualita je normální menšinová sexuální orientace.

Homosexuálně orientovaní muži jsou zženštilí, homosexuálně orientované ženy jsou mužatky.
Ne, u homosexuálně orientovaných lidí, stejně jako v heterosexuální většině, existuje nesčetně typů osobností, které chování člověka ovlivňují nejrozmanitějším způsobem.

V homosexuálních párech dělá jeden muže a druhý ženu.
Ne, a to ani v rozdělení domácích prací a ani v sexu. Stejně jako u heterosexuálních dvojic vždy záleží na tom, jak se partneři domluví a co komu vyhovuje.

Děti by se měly vychovávat tak, aby požadované rodové stereotypy splňovaly.
Ne, dětem by měla být dána v rodině, ve škole i ve společnosti taková volnost, aby mohly rozvíjet své nejlepší vlohy, bez ohledu na to, zda se jim říká „mužské“ nebo „ženské“.

Každé dítě, které rodové normativy překračuje, trpí poruchou identity.
Nikoli, skutečnou a zásadní poruchou pohlavní identity (transsexualitou) trpí jen minimální počet dětí. Ale i těm (nebo zejména těm) je třeba vytvořit dobré podmínky k tomu, aby se mohly stát v budoucnu samy sebou.

Příručka Sexuální výchova (2009)

Napsal: 22.11.2017 15:50:44
od Mack

7. Sexuální deviace a deviantní chování


Definice sexuálních deviací bývá výrazně ovlivněná kulturou, která sexuální, a s tím související právní, medicínské i morální normy stanovuje.

Západní civilizace v současné době definuje sexuální deviace (odchylky) jako kvalitativní poruchy sexuální motivace a dělí je na deviace sexuální orientace, deviace sexuálního chování a deviace kombinované.

Příčinu vzniku sexuálních odchylek tvoří pravděpodobně komplex vrozených faktorů, především z oblasti vlivů genetických a hormonálních, působících na mozek dítěte během jeho nitroděložního vývoje. Dřívější teorie o možnosti vzniku sexuálních deviací výchovou nebo učením se nikdy v praxi nepotvrdily.

Deviace v sexuální orientaci
Do této kategorie se řadí odchylky, v rámci kterých není preferovaným objektem sexuální touhy dospívající či dospělý objekt.

  1. Pedofilie – jde o sexuální a citovou orientaci na děti, tedy objekty bez známek fyzického dospívání. Podle pohlaví dítěte pak odlišujeme pedofilii heterosexuální a homosexuální. Přesnou míru výskytu v populaci neznáme. Pedofilně orientovaný jedinec prožívá směrem k dítěti podobné city a emoce jako nedeviantní člověk k dospělému partnerovi. Spáchá-li trestný čin, netouží dítěti ublížit agresivním způsobem. Mnoho lidí s pedofilní orientací svou odchylku celoživotně zvládá a ničeho se nedopustí. Pracují často v profesích, ve kterých jsou dětem nablízku.

  2. Hebefilie a efebofilie – erotické zaměření na dospívající dívky či chlapce („ani ryba, ani rak“). Zde je stanovení medicínské normy obzvláště obtížné.

  3. Fetišismus – je erotické zaměření na určité typy předmětů (např. součásti oděvu či druhy materiálu) či části těla (např. kotníky). Pro většinu lidí s fetišistickým zaměřením bývá možné, aby si alespoň částečnou realizaci své potřeby dovolili v rámci masturbačních aktivit nebo při sexu se spolupracujícím partnerem.

  4. Zoofilie (fixace na zvířata), nekrofilie (fixace na mrtvé tělo) apod. jsou velice vzácné deviace, se kterými se v praxi takřka nesetkáváme.

Deviace v sexuálním chování

Jde o poruchy ve způsobu dosahování sexuálního vzrušení a uspokojení, přičemž normou je zde souhlasný sex, který partnerům nezpůsobuje fyzickou či psychickou újmu.

  1. Exhibicionismus – dosahování vzrušení je podmíněno expozicí vlastního genitálu před nic netušícím objektem.

  2. Voyeurismus – vzrušení způsobuje sledování objektu při intimních erotických i neerotických aktivitách.

  3. Frotérství – deviantní člověk upřednostňuje tření se o nic netušící objekt v davu (MHD, veřejná shromáždění, tlačenice).

  4. Tušérství – deviantní člověk dosahuje vzrušení a uspokojení tím, že se dotkne těla včetně intimních partií cizího, sexuálně nevyladěného člověka.

  5. Patologická sexuální agresivita – jde o nebezpečnou úchylku, kdy její nositel touží oběť agresivně osahávat, povalit či znásilnit.

  6. Sadismus a masochismus – podstatou sadismu je potřeba mít druhého zcela pod kontrolou, vydaného na milost a nemilost a někdy mu i působit bolest, masochismus znamená touhu být druhým zcela ovládán, být mu podřízen a někdy i fyzicky a tělesně trýzněn.

Kombinované deviace
Patří sem například velice nebezpečná deviace, ve které se kombinuje pedofilní orientace a agresivní sadismus. Člověk, který se s touto odchylkou narodí, je potenciální dětský vrah. Jde ovšem o velice vzácnou poruchu.

Způsoby zjišťování sexuálních odchylek
Každý člověk je schopen se ve své sexualitě orientovat, a to především podle obsahu erotických fantazií a erotických snů. Za sexuální odchylku je považován stav, kdy deviantní představy (ať už se týkají orientace nebo způsobu chování) zaujímají většinu fantazijní produkce. Odborníci ke stanovení diagnózy sexuální deviace používají sexuologické vyšetření, které může obsahovat i vyšetření přístrojem (PPG, VPG), hodnotícím míru vzrušení jedince v závislosti na vizuálních erotických podnětech.

Léčba sexuálních odchylek
Jde o vrozené poruchy, které vyléčit nelze. Je ale možné dosáhnout stavu, kdy dotyčný jedinec může kvalitně žít a riziko, že ublíží sobě nebo někomu ze svého okolí, je minimální. V terapii se používá komplex metod (především individuální a skupinová psychoterapie, režimová terapie a farmakoterapie včetně hormonálního tlumení).

Deviantní chování
Deviantně se může chovat i člověk, který žádnou sexuální odchylkou netrpí. Příkladem jsou například lidé, kteří zneužívají děti (aniž jsou pedofilně orientovaní) nebo kteří znásilňují druhé (aniž trpí sexuálně agresivní deviací). Roli většinou hraje nedostatečný intelekt, duševní nemoc nebo výrazná porucha osobnosti.

Mýty

Každý deviantní člověk se chová sexuálně deviantně a většina z nich dřív nebo později spáchá nějaký trestný čin.
Nikoli, existuje mnoho deviantních lidí, kteří svou poruchu celoživotně zvládají.

Každý člověk, který se deviantně chová, trpí sexuální deviací.
Ne, deviantně se může chovat i člověk, který žádnou odchylkou netrpí.

Sexuální deviace lze úplně vyléčit.
Nelze, ale lze nalézt způsoby, jak se s deviací naučit žít.

Za sexuální odchylku je třeba se stydět.
Za vrozenou poruchu nikdo nemůže, ale i přesto právě pocity studu často lidem brání včas navštívit lékaře.

To, zda se někdo stane obětí trestného sexuálně motivovaného činu, nelze ovlivnit.
Každý se může chovat opatrně a nebezpečné situaci předejít.

Příručka Sexuální výchova (2009)

Napsal: 29.11.2017 16:39:19
od Mack

8. Sexuální dysfunkce


Sexuální dysfunkce jsou poruchy, při kterých jedinec nepociťuje sexuální touhu nebo není schopen uskutečnit sexuální akt, vedoucí k uspokojení. Mohou být způsobeny tělesnými nebo psychickými příčinami, případně vznikají na základě kombinace obou výše uvedených faktorů.


Mužské sexuální dysfunkce:
  1. Nedostatečná nebo chybějící sexuální apetence
    Její příčinou bývá tělesná nebo duševní nemoc, hormonální porucha, někdy může jít o vedlejší efekt užívání léků (například psychofarmak), důsledek jiné sexuální dysfunkce (např. poruchy erekce), ale i důsledek problémů ve vztahu. U mužů se tato dysfunkce vyskytuje méně často než u žen. Společensky je ale méně tolerovaná, protože rodový stereotyp muže jako „vždy k sexu připraveného samce“ stále existuje. Pro mnoho mužů je nízká nebo chybějící sexuální touha důvodem frustrace a výčitek svědomí, které jim posléze zabrání vyhledat odbornou pomoc a problém řešit.

  2. Nadměrná sexuální apetence
    Stejně jako nízkou sexuální apetenci je těžké ji definovat. Za problém je třeba považovat tak vysokou sexuální potřebu, která obtěžuje dotyčného jedince, narušuje mu výrazným způsobem životní styl a zabraňuje mu vykonávat běžné každodenní povinnosti. Nadměrná sexuální potřeba může být způsobena vysokou hladinou testosteronu nebo duševní nemocí, ale často vzniká spíše na základě nesexuálních příčin (například jako nutkavé chování, které jedinec používá ke snižování hladiny neurotického stresu nebo napodobuje mechanismus vzniku závislosti na drogách).

  3. Porucha erekce
    Jde o nejčastěji se vyskytující sexuální mužskou dysfunkci. Po tělesné stránce ji způsobuje především cévní nedostatečnost při onemocněních jako cukrovka nebo vysoký krevní tlak nebo bývá důsledkem užívání léků (např. psychofarmak nebo antihypertenziv). Psychicky podmíněné poruchy erekce jsou typické pro zahajování pohlavního života, ale nevyhýbají se mužům napříč všemi věkovými skupinami. Důležitým psychickým faktorem je zde strach ze selhání. Tento strach je tím větší, čím je mužem, jeho partnerkou či partnerem a nakonec i celou společností nadhodnocován význam soulože ve srovnání s ostatními, stejně (a často i více) uspokojivými sexuálními aktivitami. Typ poruchy podle příčiny vzniku se dá poměrně snadno určit. Pro tělesně podmíněné poruchy erekce bývá typické to, že zasahují celou sexualitu a jsou přítomné i při masturbaci. Zde je vždy na místě vyhledat lékařskou pomoc, protože problém s erekcí může signalizovat i závažnější zdravotní potíže. V rámci terapie pak existuje výrazně účinná farmakologická pomoc léky na zlepšení prokrvení penisu. Psychickou příčinu poznáme podle toho, že erekce je nedostatečná nebo mizí takřka výhradně při pokusech o soulož nebo během ní. Při masturbaci či nekoitálním sexu s erekcí v tomto případě nebývá problém. Terapii zde představuje v první řadě bezpečný vztah, ve kterém se muž nemusí bát, dočasné upřednostnění nekoitálních způsobů milování a eventuální společná návštěva u terapeuta. Pomoc při prevenci vzniku poruch erekce u mladých mužů při zahajování párového pohlavního života spočívá především v kladení důrazu na postupné kroky v rámci sexuálního sbližování a dlouhodobé upřednostnění nekoitálních aktivit (mazlení, hlazení, oboustranné dráždění genitálu rukou či ústy) před vlastní souloží.

  4. Rychlá ejakulace
    Za rychlou ejakulaci považujeme výron semene, který nastává do minuty po zahájení sexuální stimulace. Příčinou může být malá sexuální frekvence, vysoká hladina testosteronu, vrozená dispozice, místní porucha (např. krátká uzdička), zvyk na určitý způsob sexu nebo obava z neschopnosti uspokojit ženu dostatečně dlouhou souloží. Řešení představuje komplex dílčích opatření (např. zvýšení sexuální aktivity, snížení místní citlivosti použitím kondomu nebo znecitlivující masti, trénink oddalování nástupu ejakulace, užívání některých farmak na snížení úzkosti a otevřená komunikace s partnerkou nebo partnerem).

  5. Nedosahování orgasmu
    Bývá u mužů výjimečné a většinou souvisí s jiným fyzickým či psychickým problémem či bývá důsledkem užívání léků.

  6. Chybění ejakulace
    Pokud nedochází k výronu semene a zároveň muž prožívá orgasmus, je dobré vyhledat lékařskou pomoc, protože příčinu hledáme spíše v nervovém zásobení genitální oblasti či v nějakém místním problému (stavy po zánětech, vrozené vady apod.)

Příručka Sexuální výchova (2009)

Napsal: 6.12.2017 15:59:54
od Mack
Ženské sexuální dysfunkce:
  1. Nedostatečná či chybějící sexuální apetence
    Bývá nejčastější sexuální dysfunkcí u žen. Její definice je složitá především proto, že v heterosexuálních dlouhodobých vztazích bývá zvykem považovat za normu apetenci mužské sexuality, která má výraznější podporu v biologických faktorech (hladina testosteronu, rychlé nastupující vzrušení či bezproblémové prožívání orgasmu apod.), než je tomu u žen. V hledání příčin je důležité odlišit příčiny celkové (tělesná či duševní nemoc, důsledek užívání léků, vysoká hladina některých hormonů, jako je např. prolaktin, sexuální dysfunkce, např. neprožívání orgasmu apod.) od příčin selektivních, většinou vázaných na stav vztahu či způsob realizované sexuální aktivity vzhledem k typu ženina vzrušení.

  2. Nadměrná sexuální apetence
    U žen se poměrně často setkáváme s požadavkem vysoké sexuální frekvence ve vztazích, ve kterých jsou v asymetrické pozici a na partnerovi závislé. Vymáhání sexu jim slouží jako prostředek k dokazování si vlastní ceny a zvyšování nízkého sebehodnocení. Roli někdy hrají i jiné nesexuální mechanismy (viz Nadměrná sexuální apetence u mužů).

  3. Nedosahování orgasmu
    Ženy nemají, na rozdíl od mužů, schopnost dosáhnou orgasmu vrozenou a automaticky zabudovanou v průběhu sexuálního aktu. Dosažení orgasmu se musí často učit. Dočasná ztráta schopnosti prožít orgasmus bývá vázána například na období po porodu, gynekologické a duševní onemocnění či je důsledkem užívání farmak nebo vztahových potíží. Zásadní problém může způsobovat tzv. primární anorgasmie, tedy stav, kdy žena nikdy, nijak, s nikým ani sama se sebou orgasmus neprožila. Tato dysfunkce se týká cca 10 % žen v populaci. Nejde pravděpodobně o absenci dispozice orgasmu dosáhnout, roli hrají spíše postojové faktory, jako negativní vztah k vlastní sexualitě, k vlastnímu tělu, stud, předsudky a zábrany. Při řešení problému si žena musí uvědomit, zda nezanedbává jednu z dvou podmínek, které jsou pro dosažení orgasmu nezbytně nutné. V první řadě jde o způsob mechanického dráždění (většina žen dosahuje orgasmu především díky dráždění klitorisu, menší počet díky dráždění uvnitř v pochvě, oblíbeným a účinným mechanismem je pak kombinace obou způsobů). Druhý důležitý faktor, podmiňující úspěch, je u ženy psychické vzrušení, které buď vyplývá z konkrétní situace, ve které se žena nachází (sex s partnerem nebo partnerkou ji psychicky vzrušuje), nebo může čerpat z erotických představ, kterými si pomáhá navozovat sexuální vzrušení při masturbaci, ale někdy i při milování s partnerem. Dlouhodobé neprožívání orgasmu může být jednou ze zásadních příčin poklesu nebo ztráty chuti ženy na sex v dlouhodobém vztahu.

  4. Vaginismus, dyspareunie
    Tyto problémy vznikají často na počátku párového sexuálního života ženy. Bolest při souloži nebo nemožnost zavést penis (ale i prsty nebo jiné předměty) do pochvy přímo souvisí se stažením svalstva dna pánevního a vzniká jako důsledek obavy z bolesti. Někdy může hrát roli i sexuální trauma (sexuální zneužití v dětství, znásilnění nebo nešetrné gynekologické či urologické vyšetření v raném věku). Při opakování pokusů o realizaci soulože se vytvoří místní silná obranná svalová reakce, která pak již probíhá mimo volní kontrolu ženy. Řešení představuje postupný trénink desenzibilizace svalstva, bezpečný vztah a trpělivý partner.

Sexuální nesoulad
Za uspokojivě probíhající je možné považovat takový párový sexuální život, na jehož frekvenci se partneři shodnou a během něhož oba prožívají (alespoň ve většině případů) erotické vzrušení a orgasmus – není důležité, jakým způsobem a ve které chvíli. Párový sexuální život pak lze hodnotit z hlediska kvantity a kvality. V dlouhodobých vztazích se často sejdou partneři s poměrně velikým rozdílem v požadavku na četnost sexu. Vždy lze doporučit, aby se frekvence milování řídila potřebou toho méně aktivního, aniž bychom jeho apetenci označili za dysfunkční. Jde pouze o jinou individuální normu jedince. Stejně tak se mohou partneři lišit v požadavku na způsob milování. Bývá rozumné se domluvit, že v praxi je možné realizovat pouze to, co se oběma líbí, eventuálně to, co se líbí jednomu a druhému nevadí. Nucení do častosti či nepřijatelného způsobu sexu bývá jedním z rozhodujících faktorů při vzniku skutečných sexuálních dysfunkcí, který může posléze vést k ohrožení společného sexuálního života a často i celého vztahu.

Mýty

Nejdůležitější způsob milování je soulož, nekoitální aktivity jsou druhořadé.
Všechny způsoby milování jsou rovnocenné, pro mnoho dívek a žen je nekoitální sex více uspokojivý než vlastní soulož.

Frekvence sexu přímo souvisí s hloubkou vztahu.
Nikoli, častost sexuálních aktivit nic o lásce neříká.

O sexu není třeba mluvit.
Naopak, o sexu je třeba mluvit, a to konkrétně a srozumitelně. Je také dobré nešetřit chválou.

Vysokým počtem sexuálních partnerů lze získat kvalitní sexuální zkušenosti.
Kvalitní sexuální zkušenosti se lépe získávají v dlouhém, stabilním a hezkém vztahu.

Sex ve stáří neexistuje.
Sex ve stáří existuje, ale nebývá podmínkou fungování vztahu.

Příručka Sexuální výchova (2009)

Napsal: 13.12.2017 15:51:06
od Mack

9. Sexuální výchova a legislativa


Následující text vychází z definice sexuální výchovy tak, jak ji definuje většina autorů: „sexuální výchovu“ tvoří všechno, co přispívá k výchově celistvé osobnosti, schopné poznávat a chápat sociální, mravní, psychologické a fyziologické zvláštnosti jedinců a díky tomu formovat optimálně mezilidské vztahy s lidmi stejného i opačného pohlaví.“

V kontextu této definice se lze při sexuální výchově vyučované v rámci plnění povinné školní docházky orientovat zejména podle §2 školského zákona. Toto ustanovení obsahuje zásady, na kterých je vzdělávání založeno, a obecné cíle vzdělávání, které jsou pro školy právně závaznými prioritami. Rozsah sexuální výchovy, její cíle a další náležitosti uvede škola ve svém školním vzdělávacím programu jako základním dokumentu.

Zásady:
Rovnosti - vzdělávání je poskytováno bez jakékoliv diskriminace, např. na základě pohlaví.
Vzájemné úcty a respektu - vzdělávání, které se uskutečňuje podle školského zákona, musí probíhat v prostředí vzájemné úcty, respektu ke všem osobám, které se vzdělávání účastní, prosazování principů názorové snášenlivosti a solidarity. Škola přijímá opatření proti projevům diskriminace a netolerance ve všech formách projevu a současně vytváří takové mechanismy, které by těmto projevům zabránily.
Svobodného šíření poznatků - jedná se o poznatky, které jsou v souladu s obecnými cíli vzdělávání a vyplývají z výsledků soudobého poznání světa. Zásada svobodného šíření poznatků se vztahuje na vyučování jakéhokoliv předmětu či jeho ucelených částí.

Cíle:
Rozvoj osobnosti - jedinec vybavený poznávacími, mravními a duchovními hodnotami.
Odpovědnost a sociální soudržnost - pochopení a uplatňování základních lidských práv a svobod, odpovědnosti a sociální soudržnosti.
Rovnost mužů a žen - pochopení a uplatňování principu rovnosti mužů a žen ve společnosti.

V souladu s uvedenými cíli a zásadami lze pro jednotlivá témata použít při vzdělávání v uvedené problematice následující normy:
  • Zákon o rodině (č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
  • Zákon o registrovaném partnerství (č. 115/2006 Sb.)
  • Trestní zákon (do konce roku 2009 č. 140/1961Sb., ve znění pozdějších předpisů – v dalším textu jako „starý TZ“; od 1.1.2010 zákon č. 40/2009 Sb. i ten již byl novelizován – v dalším textu jako „nový TZ“)
  • Antidiskriminační zákon (č. 198/2009 Sb.)

Rodičovství - § 31 - §40 zákona o rodině (rodičovská zodpovědnost, nutnost jít vlastním dětem příkladem, povinnost dětí rodičům pomáhat a respektovat je)
Manželství - § 1 - §29 zákona o rodině (vznik manželství, účel manželství, podmínky vzniku manželství, občanský a církevní sňatek, manželství s cizincem, rozvod manželství)
Registrované partnerství - §1, §4, §8, §13 zákona o registrovaném partnerství (vznik registrovaného partnerství, na jaké osoby se vztahuje, práva a povinnosti, vztahy k dětem)
Diskriminace na základě pohlaví - §2, §4 antidiskriminačního zákona (sexuální obtěžování, diskriminace z důvodu sexuální orientace, navádění k diskriminaci)
Pohlavní styk - §242 - §245 starého TZ nebo §186 -§188 nového TZ (věková hranice legálního pohlavního styku, vymezení sexuálního zneužívání, soulož mezi příbuznými, sexuální nátlak)
Prostituce a kuplířství - §204 starého TZ nebo §189 - §190 nového TZ (svádění k provozování prostituce, prostituce provozovaná v okolí škol)
Obchodování s lidmi - §232a starého TZ nebo §168 nového TZ (zlákání a ukrývání lidí za účelem sexuálního zneužívání nebo obtěžování nebo výroby pornografie)
Pohlavní nemoci - §226 starého TZ nebo §155 nového TZ (ohrožování pohlavní nemocí)
Pornografie – §205 - §205b starého TZ nebo §191 - §193 nového TZ (šíření, výroba a dovážení pornografie, přechovávání dětské pornografie, zneužívání dětí k výrobě pornografických materiálů).

Spolupráce školy s policií a s orgánem sociálně-právní ochrany dětí
V případě podezření na spáchání sexuálně motivovaného trestného činu na dítěti vyrozumívá škola orgán sociálně-právní ochrany dítěte a Policii ČR.

Příručka Sexuální výchova (2009)

Napsal: 20.12.2017 15:50:29
od Mack

10. Sexualita a média – Bezpečný internet


Mravnostní trestná činnost a internet
Osvojení si práce s počítačem, pronikání do nových informačních technologií, začlenění se do sociálních sítí, to vše přináší dítěti nové možnosti poznání a vzdělávání. Dnešní generace dětí bývá někdy po právu nazývána „počítačovou generací“. Termíny jako blog, P2P sítě, profil, skype, ICQ, facebook jsou běžnou součástí jejich slovníku. Přes všechnu jejich IT zdatnost musíme mít stále na paměti, že pořád zůstávají dětmi. Dětmi se svojí laskavostí, přílišnou důvěrou, bezelstností, naivitou, nesprávným vyhodnocením rizik a neopatrností.
Internet je ve spojitosti s mravnostní trestnou činností chápán většinou veřejnosti především jako prostředek šíření pornografie a to také té nejzávažnější – dětské pornografie. Vývoj posledních několika let však do práce orgánů činných v trestním řízení přinesl jiný – neméně závažný problém – grooming.

GROOMING
Pojmem grooming označujeme v kybernetickém světě plánované chování pachatele, jehož smyslem je prostřednictvím navození vztahu důvěry a přátelství vylákat dítě na schůzku a sexuálně ho zneužít. V praxi toto jednání pachatele vypadá následovně. Pachatel vstupuje do prostředí internetu, které je svým zaměřením primárně určeno dětem. Zde – ať již se vydává za vrstevníka dítěte či přiznává svůj skutečný věk – začíná zjišťovat informace k určitému dítěti. Už jenom ze samotného profilu dítěte získá pachatel velmi často potřebné údaje – jméno, příjmení dítěte, věk, bydliště, zájmy atd. Další informace pak díky obratné komunikaci sděluje pachateli přímo chlapec nebo dívka – jde např. o místa pobytu dítěte, číslo mobilního telefonu, skypu, ICQ, emailovou adresu, ale i o zasílání fotografií – často pořízených prostřednictvím webových kamer. S využitím těchto zásadních informací, po dobu několika týdnů či měsíců, buduje pachatel obratně svůj vztah k dítěti. Hovoříme o tzv. fázích groomingu:
  1. vzbuzení důvěry a snaha izolovat oběť od jejího sociálního okolí, pachatel se stává hlavním „důvěrníkem“, „rádcem“ dítěte
  2. podplácení dárky (např. časté dobíjení mobilního telefonu atd.)
  3. vyvolání emoční závislosti dítěte na pachateli
  4. osobní setkání (např. velmi častá nabídka návštěvy zoologické zahrady, atd.)
  5. sexuální zneužití dítěte

Jak z výše uvedeného vyplývá, zásadním problémem je bezelstnost dítěte, s jakou sděluje osobní údaje, dále podcenění míry rizika, které hrozí při komunikaci s neznámým dospělým člověkem a s tím spojená malá informovanost dětí o uvedeném jevu. Hlavním preventivním nástrojem je přehled rodičů o aktivitách dítěte na internetu. Ten je získán tam, kde existuje vztah vzájemné důvěry mezi dítětem a rodiči, atmosféra otevřené diskuse. Osvojení si základních bezpečnostních pravidel je další podmínkou pro bezpečné používání internetu.
Jako příklad groomingu lze uvést případ pětatřicetiletého G.B., který prostřednictvím internetu po dobu několika let kontaktoval desítky nezletilých a mladistvých chlapců. Díky obratné komunikaci, vybudování falešného kamarádského vztahu a zneužití důvěry se odsouzenému podařilo vylákat z chlapců jejich vlastní fotografie intimního charakteru, které mu později sloužily jako nástroj vydírání dotyčných chlapců. Za zničení těchto fotografií požadoval odsouzený po nezletilých a mladistvých sexuální praktiky. Během svého pobytu na svobodě se G.B. dopustil trestných činů pohlavního zneužívání, svádění k pohlavnímu styku, ohrožování výchovy mládeže.

POJMY
Blog je webová (internetová) aplikace, většinou obsahující příspěvky jednoho editora na jedné webové stránce. Tyto blogy, někdy nazývané také jako Weblogy, tvoří nesmírně široké a diferencované pole a pokusy o přesnou definici bývají neúspěšné. Spektrum rozsahu publikovaných informací sahá od osobních „deníčků“ po oficiální zpravodajství firem či sdělovacích prostředků.
Do blogu může přispívat jediný autor, stejně tak i menší skupinka přátel nebo široká komunita. Mnoho blogů umožňuje přidávat komentáře k jednotlivým příspěvkům. I v prostředí českého internetu je mnoho služeb, které umožňují komukoliv založit si vlastní blog rychle a velmi jednoduše.

Uživatelský profil je místo v internetové aplikaci, kde se ukládají data a informace o konkrétním uživateli. Ve většině případů jde o informace, které o sobě uživatel sám poskytl, ať při registraci do služby nebo při následné editaci svého profilu. Nejčastěji zde bývá uvedeno jméno a příjmení, datum narození, nick (přezdívka), telefonní číslo, fotografie a mnoho dalších. Profil je přístupný ostatním uživatelům dané služby a slouží jako představení a prezentace daného uživatele.

Chat je krátká komunikace nebo rozhovor dvou nebo více lidí prostřednictvím informačních technologií. Uskutečňuje se vždy v reálném čase. Často se při chatu komunikuje formou psaného textu, nicméně dnes není problém vést komunikaci přes zvukové zařízení a videokameru. Nejčastější variantou chatu je služba známá jako instant messaging (IM). Tato služba v různých podobách a formách (Skype, ICQ, Jabber…) umožňuje svým uživatelům sledovat, kteří jejich přátelé jsou právě připojeni, a dle potřeby jim posílat zprávy, chatovat, přeposílat soubory mezi uživateli a i jinak komunikovat. Hlavní výhodou oproti používání např. e-mailu spočívá v principu odesílání a přijímání zpráv v reálném čase. To znamená, že zpráva je doručena téměř okamžitě od odeslání.

Instant messaging zrychluje komunikaci a umožňuje snadnou spolupráci mezi více lidmi. Na rozdíl od e-mailu nebo telefonu druhá strana ví, zda je účastník k dispozici či nikoliv.

Sociální síť (komunita) je propojená skupina lidí, kteří se navzájem ovlivňují. Obecně se sociální síť tvoří na základě zájmů, rodinných vazeb nebo z jiných důvodů. Dnes se velmi často tento pojem používá ve spojení s internetem a nástupem internetových aplikací, které se na vytváření sociálních sítí přímo zaměřují (Facebook, Lidé.cz, …). Jde o rozsáhlou komunitu lidí, které spojuje nějaký společný zájem či cíl. V rámci služeb internetových sociálních sítí se provozují různé výměnné systémy pro předávání informací nebo poznatků, jsou zde možnosti různých druhů on-line komunikace (text, audio-video), zasílání vzkazů jednotlivým členům nebo rovnou celé komunitě, sdílení osobních informací, fotografií, videosekvencí atd.

Mýty

Internet je anonymní, nikdo nemůže zjistit, kdo jsem, když nebudu o sobě uvádět pravdivé údaje.
Jde o mýtus, který je hluboce zakořeněn především mezi náctiletými uživateli internetových služeb. Internetové služby jsou službami elektronickými a v tomto světě každá činnost zanechává určité digitální stopy, které je možné následně analyzovat. Nicméně dostat se k těmto digitálním stopám je pro běžného uživatele přinejmenším velmi obtížné. Poskytovatelé připojení a provozovatelé internetových služeb mají zákonnou povinnost předat na vyžádání bezpečnostním složkám státu (vč. Policie ČR) veškeré logy, data či jiné informace, které mohou vést k jednoznačnému ztotožnění uživatele.

Moje dítě by na schůzku s někým, koho zná pouze přes internet, nikdy nešlo.
Bohužel v tomto se mnoho rodičů zcela mýlí. Výzkumy různých organizací, které se zabývají chováním dětí na internetu, ale i naše vlastní poznatky, jednoznačně říkají, že rodiče jsou až na posledním místě v tom, komu by se dítě svěřilo s takovou schůzkou. Dále z těchto výzkumů vyplývá, že mnoho dospívajících dětí (12-15 let) jsou bez zábran ochotny takovou schůzku uskutečnit nebo již uskutečnily.

Moje dítě využívá internet pouze ke komunikaci s kamarády, hraní on-line her nebo k hledání informací potřebných do školy. Nikdy by na internetu nehledalo nějakou pornografii nebo dokonce chat či diskuse se sexuálně motivovaným zaměřením.
Většina dětí (12-15 let) připouští, že navštěvují pornografické servery v rámci internetu a že informace z oblasti sexu hledají právě na internetu. Nezřídka právě v různých diskusních skupinách či fórech zaměřených na tuto oblast. Pro dítě je jednodušší zeptat se na otázky, které ho zajímají nebo se seznámit s různými sexuálně zaměřenými materiály pod rouškou zdánlivé „anonymity“ prostřednictvím internetu.

Z mnoha výzkumů o chování dětí na internetu bychom poukázali například na výzkum TNS AISA, který byl zrealizován pro Nadaci Naše dítě v roce 2009 a který byl navíc rozšířen o výzkum přístupu rodičů k ochraně dětí před nebezpečným materiálem šířeným internetem. Ve výzkumu bylo například zjištěno, že:
  • přibližně polovina dětí ve věku 10 - 15 let má počítač s internetem umístěný v dětském pokoji, u internetu tráví průměrně 1,5 hodiny denně v pracovním týdnu, až 2,5 hodiny denně o víkendu
  • okolo 70 % dětí na internetu navštěvuje diskusní skupiny
  • 37 % českých dětí ve věku 14 - 15 let komunikuje na internetu s cizími lidmi, které znají pouze z virtuálního prostředí; 14 % dětí v tomto věku se pak osobně schází s lidmi, které na internetu poznaly
  • více než třetina dětí ve věku 14 - 15 let sděluje na internetu neznámým osobám své osobní a kontaktní údaje
  • přibližně polovina dětí posílá svoje fotky a na internetu sdílí svá videa
  • programy pro omezení přístupu dětí k nevhodným stránkám využívá jen 8 % rodičů

Rodiče často podceňují možnost nebezpečí, které hrozí jejich dětem ze strany „nevhodného využívání“ internetových služeb. O tom, jak se chránit před takovými nebezpečími a jak se chovat v prostředí moderních informačních technologií, musí dítě získat informace právě v rodině.

Příručka Sexuální výchova (2009)

Napsal: 27.12.2017 13:52:24
od Mack

11. Genderové aspekty sexuální výchovy


Sexualita je mnohdy vnímána jako přirozený základ pro mužské a ženské role ve společnosti. Avšak proces je spíše opačný. Nerovné postavení žen a mužů způsobuje, že i jejich sexualita je vnímána rozdílně a ženy a muži čelí v oblasti sexuality různým problémům. Ženám je přisuzována větší emocionalita, menší sexuální touha, větší stydlivost, pasivita. Za projev mužnosti je zase považováno, pokud muži demonstrují svou potenci a sexuální apetit. Stereotypně se předpokládá, že jsou muži k sexu puzeni více než ženy, že v sexu pro ně není důležitý vztah, ale výkon, že mají sklon k nevěře a jsou aktivní. Již dospívající dívky a chlapci mohou mít s těmito stereotypy problém, protože cítí, že jim neodpovídají. Ti, kteří těmto stereotypům odpovídají, se zase potýkají s problémy způsobenými tím, že se jejich osobnost a sexualita nerozvíjí komplexně, ale poněkud jednostranně: muži nedokáží mluvit o svých obavách či problémech, bojí se něhy a blízkosti, ženy mohou mít problémy s pozitivním přijetím vlastního těla a sebe jako sebevědomé sexuální bytosti.

Sexuální výchova má své genderové aspekty. Je třeba, aby vyučující nezastávali sexistické postoje a snažili se nereprodukovat genderové nerovnosti. Úkolem sexuální výchovy je kromě jiného zpochybnění výše zmíněných stereotypů a vysvobození chlapců i dívek z mýtů, které sexualitu žen a mužů v naší kultuře opředly.

Přesto, že sexuální výchova probíhá v koedukovaných třídách a vyučující říká před celou třídou stejné informace, neodnáší si z ní dívky a chlapci to samé. Protože jádrem sexuální výchovy bývá téma menstruace, oplodnění a porod, má se za to, že sexuální výchova je vlastně tématem holčičím. Vyučující by se ale takového pojetí měli vyvarovat a najít způsoby, jak zapojit do výuky kluky i holky stejným dílem a zahrnout do ní jak potřeby dívek, tak potřeby chlapců. Mluvit o menstruaci a těhotenství ještě rozhodně neznamená mluvit o dívkách a jejich potřebách – mnohdy je tomu právě naopak. Dívky, které jsou ve věku, kdy se jich mateřství nebude týkat ještě dobrých 10 až 15 let, se cítí zavaleny zodpovědností, která je vnucována právě jim, zatímco kluků jakoby se netýkala. Důsledkem tohoto tlaku může být rezistence dívek vůči tomuto tématu – přestanou dávat pozor a budou revoltovat. U těch zodpovědných zase může dojít k vytvoření nepřiměřeného strachu z těhotenství a představy o mateřství jako o něčem stresujícím, zatíženém příkazy a zákazy.

To, co dívky a kluci v sexuální výchově potřebují, se v každé třídě liší. Záleží jednak na věku, ale i na dalších faktorech, jako je třídní klima, sociální a etnická skladba třídy, lokalita, kde škola stojí. Vyučující proto musí hledat způsoby, jak přijít na to, co vlastně každá konkrétní třída potřebuje. Jednou z možností je dotazník – výhody a nevýhody být klukem nebo dívkou.

Při této aktivitě, ačkoli není primárně zaměřena na sexualitu, vyjdou na povrch i představy a strachy s ní spojené. Děti například uvádějí, že nevýhodou pro dívky je, že je to bolí při sexu, mají menstruaci a musí rodit děti, a naopak výhodou pro chlapce je to, že si sex více užijí. Vyučující si tak mohou zmapovat, jaké představy o genderových rolích děti zastávají, a diskutovat o nich. Je třeba mít na paměti, že v takových diskusích nejde o to říci dětem, jak věci správně jsou, ale především jim ukázat, že život i sexualita jsou velmi pestré. Sexuální výchova je někdy zaměřena pouze na prevenci a na poučování o rizicích spojených se sexuálním životem. Dospělí věří, že když dětem vylíčí nebezpečí sexu, podaří se jim odradit je od sexuálních aktivit. Výzkumy ale ukazují, že negativní postoje k sexu nesnižují sexuální aktivitu, snižují pouze ochotu používat kondomy a jinou antikoncepci. Teenageři, kteří věří, že sexuální vztahy jsou špatné a nebezpečné, odmítají zároveň zajistit si vhodnou ochranu, neboť to by dokazovalo, že „špatné“ chování plánovali. Naopak adolescenti s kladným postojem k sexu a s dobrým sebevědomím tendují k důslednému používání ochrany. Výuka zaměřená na negativní aspekty sexuality evidentně nezabraňuje sexuálním aktivitám, ale může snižovat ochotu k používání prezervativů. Cíl sexuální výchovy musí být vymezen pozitivně: zdravý rozvoj sexuality, sebedůvěra, respekt k druhým, přijetí vlastního těla. I téma rizik je genderované – jsou před nimi varovány především dívky, které jsou nabádány k větší zodpovědnosti z důvodu pozdějšího případného těhotenství. Velká část předávaných informací je spojena s viktimizací žen, tzn. ženy jsou poučovány o své zranitelnosti a vykreslovány jako oběti potenciálních mužských predátorů. To vede ke zvyšování dívčího strachu ze sexuality a k toleranci jisté míry mužské agresivity, protože ta je považována za mužskou přirozenost.

Zahraniční výzkumy ukázaly, že vyučující ztotožňují sexualitu u dívek s reprodukcí, zatímco u chlapců s požitkem a slastí. Dívky pak mohou být zablokovány ve zdravém prožívání vlastní sexuality, která je přetížena přílišnou zodpovědností a obavami. Chlapci naopak mohou získat pocit, že jich se zodpovědnost v sexu netýká, protože chránit se mají především dívky, které více riskují – mohou otěhotnět, choroby mohou způsobit jejich neplodnost a pokud budou sexuálně aktivní, můžou se dostat do řečí; je tedy na nich, aby se bránily.

Otázky

Mají být dívky a chlapci vzděláváni při sexuální výchově společně, anebo v oddělených skupinách?
Pravidlem číslo jedna je, že dívkám i chlapcům se musí dostat stejné informace. V dřívějších dobách byli často chlapci ze sexuální výchovy nebo její části uvolněni a v čase, kdy se dívky učily o menstruaci a hygieně, chlapci mohli jít domů. Takový přístup je krajně necitlivý. Uvaluje břemeno zodpovědnosti za reprodukční zdraví na dívky, zatímco chlapce z ní vyvazuje. Zároveň se však někdy dívky a chlapci o věcech, které je v této oblasti zajímají, o svých zkušenostech, nejistotách a obavách stydí mluvit před opačným pohlavím a cítí se lépe, pokud mohou téma probrat v oddělených skupinách. V takovém případě je ale třeba, aby vyučující před rozdělením chlapců a dívek hovořili s třídou o tom, proč k rozdělení dochází a jaká témata se budou v obou skupinách probírat. Na závěr skupiny opět spojte a zrekapitulujte s celou třídou nejdůležitější body diskuse v obou skupinách. To proto, aby nedošlo k vytvoření dojmu, že na sexualitě či tělesnosti druhého pohlaví je něco podivného, tajemného nebo nevyzpytatelného.

Co je to dvojí morální standard?
Ačkoli už nežijeme ve středověku a neočekává se, že žena bude vstupovat do manželství jako panna, stále přetrvává dvojí standard hodnocení sexuálního chování chlapců a dívek. Má-li více partnerek muž, je považován za svého druhu hrdinu. Žena ve stejném případě riskuje svou dobrou pověst. Na dívky jsou v tomto ohledu kladeny ambivalentní nároky – na jednu stranu se od žen očekává, že budou krásné a svůdné, ale zároveň to nesmí přehnat, aby nebyly označeny za lehké děvy. Je to trochu jako v pohádce o chytré horákyni: ustrojená i neustrojená zároveň. Ženská sexualita je akceptována pouze jako vztahová, tj. jako výraz lásky k jednomu muži. Ženskému tělu je upírána subjektivita, nemá hodnotu samo o sobě, ale získává ji až jako objekt mužské touhy. Zodpovědný a zdravý přístup k sexu je však třeba budovat především na vědomí vlastní hodnoty a nezávislosti. Respekt k sobě a svému tělu prohlubuje zodpovědný přístup k sexu víc než strach a spoutanost pravidly.

Znamenají provokace kluků v sexuální výchově jejich nezájem a pohrdání tématem?
Kluci mají v sexuální výchově tendenci provokovat a vtipkovat na účet druhých. Vyučující si často myslí, že toto chování je výrazem jejich nezájmu a nezodpovědnosti. Obvykle se však chlapci svou neukázněností snaží zakrýt svoje rozpaky, obavy a nejistoty. Součástí tradičních představ o mužské roli je právě neochvějná sexuální potence. Lidově řečeno být mužem znamená „nezklamat v posteli“. Dospívající kluci nemají žádné zkušenosti a informace získávají od (starších) kamarádů, kteří se rádi chvástají a mluví o svých úspěších, nikoli o nezdarech. Kluci se proto bojí, že zatímco všichni ostatní kluci jsou úžasnými potentními dobyvateli, oni selžou, až dojde na jejich „poprvé“. Takové selhání je děsí právě proto, že by tím byla zpochybněna jejich maskulinita jako taková. Dělají si např. legraci z kondomů a stavějí se k jejich použití odmítavě, protože se bojí, zda prezervativ nezmaří jejich erekci nebo nesníží schopnost dosáhnout orgasmu. Nereagujte proto na chlapecké provokace hněvem, ale zkuste rozkrýt chlapecké strachy. Je velmi důležité dát si pozor na jazyk a nemluvit o těchto situacích jako o selháních. Vyučující by také měli být schopni představit sexualitu v mnohem pestřejších podobách, než jako výkon při penetrativním sexu.
Stále častěji vidíme, že i dívky se chovají jako „drsňačky“, nejdou daleko pro vulgární slovo a dokáží nahánět kluky takovým způsobem, až se jich kluci bojí. I zde je na místě pochopení spíš než rozčilení. Také v případě dívek je nejčastěji drsná image projevem nejistoty, obav, někdy jde o snahu vyrovnat se s vlastními nepříjemnými zkušenostmi a nedat při tom najevo slabost.

Pozor na jazyk?
Mnoho stereotypů a symbolických významů se i v sexuální výchově reprodukuje prostřednictvím jazyka. Kupříkladu při obyčejném popisu anatomie těla či biologických procesů používáme často metafory, které mytizují ženské tělo a dělají z žen podezřelé, nedůvěryhodné bytosti. Ženské tělo je zasazováno do dichotomie čistý-nečistý. Menstruace je např. popisována jako měsíční úklid, kdy odchází z těla ven odpad, slabé krvácení je označováno za špinění, o panenství se mluví jako o čistotě. Tímto způsobem je ženskému tělu a ženské sexualitě připisována negativní hodnota.
Genderové stereotypy se promítají výrazně do popisu oplodnění, kdy spermie reprezentuje mužský aktivní princip a vajíčko ženský pasivní. V praxi to vypadá tak, že vyučující popisují oplodnění pomocí maskulinních metafor jako soutěž, ve které spermie závodí o to, kdo bude první. Vítězí ten nejrychlejší a nejagresivnější. Tento příběh je symbolickým vyjádřením stereotypní představy o podstatě mužské a ženské sexuality. Stejný proces ale lze popsat i jako příběh o kooperaci. Jediná spermie nezmůže nic. Aby mohlo dojít k oplodnění, je jich třeba obrovské množství. Vajíčko není oplodněno tou, která k němu dorazí první. Spermie musí nejdříve vajíčko obklopit a v určitém momentě se jedna dostane dovnitř. A možná to bylo spíše aktivní vajíčko, které si vybralo spermii. Ať už tak nebo onak, ke genderové reflexi výuky patří promýšlení symbolických významů toho, o čem a jak s chlapci a dívkami mluvíme.

Příručka Sexuální výchova (2009)

Napsal: 3.1.2018 15:56:43
od Mack

12. Syndrom CAN


1 Syndrom CAN
Problematikou zneužívání dětí se v ČR zabýval např. prof. Jiří Dunovský. Ve své knize definuje syndrom CAN (Child Abuse and Neglect) jako soubor „nepříznivých znaků ve stavu, vývoji dítěte i v jeho postavení ve společnosti, v rodině především. Je výsledkem převážně úmyslného ubližování dítěti způsobeného nebo působeného nejčastěji jeho nejbližšími vychovateli, hlavně rodiči.“

1.1 Ubližování dítěti
Týrání, zneužívání a zanedbávání dětí je problém starý jako lidstvo samo. V souvislosti s demokratizací naší společnosti ubližování dítěti neustalo, ale začalo být intenzivněji vnímáno, poznáváno a v nejzávaznějších případech také trestně právní cestou řešeno. Dlouho totiž u nás převládal názor (podporovaný totalitním režimem – socialismus nemá přeci žádné sociální problémy), že u nás nikdo děti netýrá.
Ve světě se až v padesátých letech tímto problémem začali cíleně zabývat někteří lékaři. Popsali závažná poranění, která nebylo možné vysvětlit nahodilým úrazem. Nazvali je neúrazová poranění. U nás se lékaři touto problematikou začali zabývat až v roce 1970.

1.2 Formy a projevy CAN
Do této kategorie patří tělesné týrání (způsobené bitím, kopáním, škrcením, popálením) vedoucí k poraněním (i smrtelným). Dále bychom sem zařadili zanedbávání (úmyslné nepečování o dítě). Postupně se začalo hovořit o psychickém a emocionálním týrání (vede k nadměrnému strachu, ponižování, nadávání, izolace). Zvláštním druhem psychického týrání je souboj rodičů o dítě v rámci a po rozvodovém řízení. Tělesné zanedbávání je úzce spojeno se zanedbáváním psychickým.
Sexuální zneužívání zahrnuje jak týrání, tak zanedbávání dětí. Rozlišujeme dvě formy – kontaktní (osahávání, koitus v různých podobách vč. znásilnění a incestu) a nekontaktní (exhibicionismus, voyeurismus, fetišismus). Zdánlivě „neškodná“ pornografie hraje též zvláštní roli, vzbuzuje totiž předčasné sexuální touhy a sexuální aktivity nezralých a nepřipravených dětí. To může vést k tzv. „aktivní“ pornografii, kde jsou děti objektem zobrazování aktů či pohlavního styku. Tím se dostáváme k dětské prostituci, sexuální turistice a celé oblasti komerčního sexuálního zneužívání.
V ČR se odhaduje, že ročně je zasaženo syndromem CAN 25 000 až 50 000 dětí do 18 let věku (1 – 2 %). Ze statistik je patrné, že víme jen asi o 5 000 případech.

1.3 Diagnostika a terapie syndromu CAN
Pediatr by měl v zájmu dítěte umět diagnostikovat syndrom CAN. Jeho diagnóza bývá snadná, pokud jsou na dítěti patrné známky násilí, zanedbanosti či podvýživy. Obtížnější je diagnostikovat týrání dětí, zejména v oblasti psychické.
Nejobtížnější je diagnostikovat sexuální zneužívání dětí (pokud se nejedná o znásilnění, které zanechává zjevné stopy na těle i duši dítěte, nebo pokud pachatel není přistižen při činu). Není totiž dostatek objektivních známek, diagnóza je založena na výpovědi dítěte, která bývá zpochybněna výpovědí obviněného. Také se obecně, bohužel, více věří dospělému než dítěti. 80 % případů se odehrává v rodině, dítě je často nuceno své tvrzení odvolat.

Diagnostiku pohlavního zneužívání mají provádět ti nejzkušenější odborníci, měl by být přítomen vyšetřovatel, měl by být pořízen videozáznam, aby se rozhovor s dítětem uskutečnil pouze jednou. Vždy je nezbytná přítomnost sociálního pracovníka. Dětský lékař se nezabývá pouze odhalováním a diagnostikou tohoto jevu, ale též terapií. Jedná se dle Dunovského o tři typy terapeutické intervence:
  1. Akutní, krizová intervence – řeší dané ohrožení nebo poškození dítěte, zahrnuje první diagnózu, zjišťuje závažnost a nebezpečnost jednotlivých příznaků pro zdraví a život dítěte.
  2. Střednědobá intervence – při ní se dokončuje definitivní diagnóza, lékař je povinen všechny své nálezy a poznatky poskytnout vyšetřovateli nebo soudci. Dále dojde k zahájení komplexní terapie.
  3. Dlouhodobá intervence – zahrnuje komplexní, interdisciplinární aktivity ve prospěch dítěte, jejichž cílem je odstranit nebo alespoň zmírnit všechny škody způsobené v souvislosti se zasažením dítěte syndromem CAN, lékař se zaměřuje na léčbu chronických postižení.

Těžiště dlouhodobé komplexní terapie je především v psychoterapeutické léčbě duševních a citových odchylek a poruch zasaženého dítěte, které též komplikují socializaci dítěte a způsobují mu celou řadu dalších problémů.
Cílem terapie je též snažit se vyřešit nepříznivé situace v rodině. Jedná se třeba i o umístění do náhradní rodiny či ústavu. Pokud to jde, ponechává se dítě ve vlastní rodině za jejich soustavné a účinné podpory a terapie.

2 Co bychom měli vědět dospělí a co by měly vědět děti o sexuálním zneužívání
V další části textu se budeme zabývat tím, jak dítěti vysvětlit, co je sexuální zneužívání (včasné poučení jako prevence), tím, jak dítě signalizuje, že je sexuálně zneužíváno, jak mu mohou pomoci nejbližší osoby.

2.1 Včasné poučení jako sociální prevence
Je nutné dítěti říci, že tulení a mazlení se s rodiči nebo osobami blízkými je běžná potřeba, jedná se o chvíle, při kterých je dítě šťastné, spokojené a cítí se bezpečně. Dítě ale musí vědět, že pokud se k němu dospělý začne chovat tak, že je to dítěti nepříjemné, že bude dítěti způsobovat neštěstí, není to od něj správné a nemá na to právo. Dítě musí vědět, kdo na něj smí sahat, kam mu dospělý nesmí sahat. Sdělíme mu, aby se snažilo udělat rozruch a snažilo se co nejrychleji utéct do bezpečí, pokud s ním dospělý dělá věci, které v něm vyvolávají strach či stud. Dítě by mělo vědět, že nemá sedat k cizím lidem do auta, nemá chodit nikam s cizími lidmi, nebrat si od cizích lidí sladkosti, dárky či peníze. Další část poučení dítěte se musí týkat situací, kdy už ke zneužití došlo. Dítěti by mělo být zdůrazněno, že za situaci nenese vinu a že má právo říci, co se stalo s jeho tělem, má právo na ochranu, bezpečí a pochopení. Pokud se dítě dospělému svěří, je důležitá snaha o udržení důvěry dítěte (např. nebagatelizovat, netrestat).

2.2 Vliv sexuálního zneužívání na psychiku dítěte
Sexuální zneužívání v rodině má na psychiku dítěte nejnebezpečnější následky. Je těžce odhalitelné, často trvá několik let a napáchá velké škody na celkovém vývoji dítěte, které si přenáší problémy až do dospělosti. Ty se projevují zejména problémy v partnerských vztazích a mohou přetrvávat celý život. Při krátkodobém zneužívání cizí osobou mohou následky trestného činu při intenzivní terapii odeznít.
Dítě se většinou snaží své zneužívání udržet v tajnosti, protože si uvědomuje nepřirozenost tohoto vztahu, často se bojí nedůvěry dospělých, případně trpí pocitem viny (ono zneužívání „dovolilo“). Některé děti mohou své pocity potlačit a pokusí se zneužívání akceptovat jako „normální“.

2.3 Jak dítě signalizuje, že je sexuálně zneužíváno?
Dítě v roli oběti pohlavního zneužívání je bezbranné, neví komu se svěřit a bojí se svěřit. Existují určité symptomy, kterých si může další člen rodiny nebo vychovatel (např. učitel) všimnout. Jde o skryté, podvědomé volání dítěte o pomoc. Každé sexuálně zneužívané dítě je v jiné situaci, má jinou povahu, je jinak staré. Skupina některých příznaků se projeví vždy: poruchy v jídle (dítě sebe samo „zošklivuje, otylostí či hubeností), poruchy spánku (špatné sny, strach z usnutí, předstírání spánku), nápadná pasivita, ustrašenost, deprese (neupozorňují na sebe, aby se něco neprozradilo), těžkosti v dýchání (dušnost, zejména u menších dětí, kdy při zneužívání dochází k orálnímu sexu), drobná poranění a oděrky na intimních místech, dítě má nepatřičné praktické znalosti (takové, které nevyplývají z vyprávění starších kamarádů, ale jsou podloženy vlastními zážitky), výchovné problémy (neustále se zhoršující, snaha dítěte na sebe upozornit, „volání o pomoc“, krádeže, zhoršený prospěch a chování ve škole, úmyslné zanedbávání nebo naopak přehánění hygienických návyků, užívání alkoholu a drog, u menších dětí poruchy řeči, návrat ve vývoji).

2.4 Jak mohou sexuálně zneužívanému dítěti pomoci nejbližší osoby?
Pokud vyjde najevo případ sexuálního zneužívání, je třeba zvážit, kdy a jak záležitost oznámit orgánům činným v trestním řízení. Neprodleně je nutné oznámit ten případ, kdy pachatelem je sexuální deviant, vychovatel mládeže, případně došlo k vážnější psychické újmě. Úřední projednávání případu je pro dítě stejně traumatizující jako skutek sám. Dítě si musí vyvolávat vzpomínky, které by nejraději potlačilo. Pokud jde o zneužívání v rodině, musí dítě vypovídat proti blízkým lidem, které má rádo a kterým nechce ublížit, případně se jich bojí. Často potřebuje pochopení okolí i matka, která v případě nevědomí o zneužívání prožívá období sebeobviňování.
Při jednání s dítětem je důležité dávat mu najevo důvěru, vyzdvihnout odvahu, kterou v sobě našlo. Zásadní je též snaha vrátit dítěti sebevědomí, neslibovat nesplnitelné, nazývat věci pravými jmény. Nutná je návštěva dětského psychologa.
U trestného činu pohlavní zneužívání zákon stanovuje sankci za nepřekažení tohoto činu. Trestně odpovědný je nejen pracovník instituce k ochraně dětí a mládeže, ale kdokoliv, kdo se o takovém případu věrohodně dozví a pro překažení dalšího jednání pachatele neučiní nic.

2.5 Trestně právní postih
Sexuální zneužívání dětí je postihováno různými ustanoveními trestního zákona v závislosti na způsobu jednání pachatele. Jedná se především o:
§ 217 trestního zákona – ohrožování mravní výchovy mládeže
§ 241 trestního zákona – trestný čin znásilnění (trestá se zneužití bezbrannosti)
§ 242 trestního zákona – trestný čin pohlavního zneužívání (trestá se rušivý zásah do psychiky dítěte)
§ 245 trestního zákona
Za ohrožování mravní výchovy mládeže mohou být stíháni zákonní zástupci, pokud nevěnují dostatečnou pozornost a přispívají tak k tomu, že dítě je soustavně sexuálně zneužíváno.

3 Závěr
Z výše popsaného i z literatury vyplývá, že zásadní záležitostí v oblasti problematiky CAN je zejména primární prevence. V rámci ní musí dojít k posilování dobrého rodičovského vztahu, založeného na opravdové lásce k dítěti a jeho plné ochraně. Současně je důležité nepřenášet problémy rodičů na děti. Součástí primární prevence musí být vhodná (věkově přiměřená) a včasná sexuální výchova. Dětský lékař se v rámci sekundární prevence zaměřuje především na odhalování tohoto jevu. Terciární prevence zahrnuje terapii postižených dětí. Jejím cílem je zabránit dalšímu zhoršování jejich situace a pomoc najít co nejlepší řešení pro všechny zúčastněné.

Příručka Sexuální výchova (2009)

Napsal: 10.1.2018 16:20:38
od Mack

13. Sexuální výchova v rodině a ve škole


Základní informace o sexuální výchově by měly děti získávat primárně v rodině. Výchova dítěte v láskyplném a přirozeném prostředí dává základy života v partnerství. Na tyto základy navazuje škola, dále je rozšiřuje a prohlubuje. Spolupráce těchto dvou subjektů je nevyhnutelná a žádoucí. Oporu této spolupráci nabízí školský zákon (Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, 2004) a Zákon o rodině č. 94/1963 Sb. (Zákon o rodině, 1963).

Autor se přiklání k tvrzení R. Uzla (In Labusová, 2009), který uvádí, že sexuální výchova nemá jen „učit žáky souložit“, ale hovoří především o kultivaci mezilidských vztahů, o umění žít ve dvou a o vztazích mezi rodiči a dětmi. Zároveň učí toleranci k sexuálním menšinám a zajišťuje prevenci sexuálního zneužívání.

Rodina a sexuální výchova
Rodina, která je úplná, a pojmy jako láska, porozumění a rovnocenné partnerství jsou běžnou součástí každodenního života jejích členů, předkládá dítěti základy partnerského soužití automaticky bez toho, aby si to vůbec uvědomovala. Nedá nám nevzpomenout slova známého profesora Z. Matějčka (2005), který popsal sexuální výchovu v rodině jako přirozený systém a to ve třech základních rovinách: vztah – vzor - poučení.
  1. Rovina vztahů – představuje základní citové naladění dítěte, které se utváří právě v rodině. V rodině se dítě od základu učí přijímat druhé lidi, získávat k nim důvěru, dávat a přijímat, zkrátka mít rád. Právě toto období je důležité pro pozdní vytváření vztahů k druhým lidem.
  2. Rovina vzorů – dítě přijímá modely chování osob, které jsou pro něj vzorem, ve většině případů jsou to právě rodiče. Dítě poznává "mužský" (otcovský) a "ženský" (mateřský) svět, pozoruje, jak se obě pohlaví k sobě chovají, jak si projevují přízeň i něžnosti, ale také jak se na sebe zlobí a jak se usmiřují.
  3. Rovina poučení – se po prvních dvou rovinách stává více záležitostí školy. Škola je ta, která dítěti dává informace, vědomosti a poznatky. A jak uvádí E. Labusová (2009), zvláště je-li na dvou předchozích rovinách všechno v pořádku, je ta třetí jejich žádoucím logickým doplňkem.

Škola a sexuální výchova
Výše byl popsán jakýsi „ideální model“ výchovy v rodině. Bohužel ne každé dítě má to štěstí vyrůstat v rodině, která je úplná, založená na lásce a porozumění, někdy rodina jakoukoliv zmínku o sexuální výchově vzhledem ke svému přesvědčení striktně odmítá. V tomto případě je potřeba vycházet z Úmluvy o právech dítěte (1991), která vymezuje právo na informace jako jedno ze základních práv, každé dítě má, a neodmyslitelně sem patří i informace týkající se sexuální výchovy. Právě tady stojí před školami velká úloha seznámit i tyto žáky se základy sexuální výchovy. Významnou součástí této výchovy je nejen poučení o ochraně před sexuálním zneužíváním, před pohlavně přenosnými nemocemi, ale i bohatá nabídka pozitivních vzorů, milujícího prostředí, budování pozitivních morálních hodnot, rozlišování dobra a zla apod.

Toto všechno lze shrnout pod základní cíl vzdělávání, který RVP ZV (2007) vymezuje takto: „Učit žáky aktivně rozvíjet a chránit fyzické, duševní a sociální zdraví a být za ně odpovědný“.

Škola dále díky kurikulární reformě, která stanovuje míru klíčových kompetencí, jež by měl žák v průběhu školní docházky získávat, pomalu a jistě otevírá dveře také systematické sexuální výchově. Velkou pomoc při její realizaci nabízí Metodický pokyn MŠMT k realizaci sexuální výchovy v základních školách. Další pozitivum kurikulární reformy je v tom, že školy získávají svoji vlastní autonomii a mohou samy rozhodnout o tom, jaké místo v jejich škole/vyučovacím procesu zaujme sexuální výchova, kolik hodin z časové dotace jí budou věnovat, kdo ji bude vyučovat a v neposlední řadě, co škola udělá pro to, aby se sexuální výchova spolu s její etickou a morální funkcí stala běžnou součástí života školy.

Jak bylo výše uvedeno, škola navazuje na poznatky, které by dítě mělo získat v rodině, prohlubuje je a rozšiřuje. K tomu neodmyslitelně patří vyškolený personál – pedagog sexuální výchovy. O kompetencích pedagoga pojednává příslušný Metodický pokyn a tady není prostor se této problematice dále věnovat. Jen bychom rádi připomněli roviny vztah, vzor a poučení, zvláště jejich funkci u dětí, které tyto roviny neměly šanci v rodině získat.

Spolupráce rodiny a školy
Z našich pedagogických zkušeností víme, že tato spolupráce není vždy ideální, zvláště u tohoto pro mnohé stále intimního tématu. Faktorů, které této spolupráci brání, je určitě celá řada, ale zkusme najít modely, které tuto spolupráci vytvářejí, budou ji dále rozvíjet a udržovat. Znova se opíráme o naše „oblíbené“ roviny: vztah-vzor-poučení.

Pokud výchova v rodině a ve škole probíhá tak, jak má, citové vztahy dítěte v rodině budou vytvářet ideální základ pro vytváření pozitivních vztahů ve škole. (Pokud mluvíme o pozitivních vztazích, tak máme na mysli vzájemné vztahy mezi žáky, učitelem, rodičem a vedením školy.) A protože cílem každé školy je vytváření pozitivního klimatu, škola je na nejlepší cestě ke splnění první roviny.

Ideální vzory nabízí každá doba, každá společnost. Kdo je ale ideální vzor v sexuální výchově? Existuje ideální vzor? Které vzory jsou pro utváření pozitivních partnerských vztahů a tedy i sexuální výchovu důležité? Pro dítě školního věku je častokrát jeho největším vzorem rodič, pan/paní učitel/ka, zpěvák/zpěvačka, herec/herečka, nebo kamarád/kamarádka… Nebude záležet na tom, kolik vzorů dítě má, ale na kvalitě a pozitivitě nabízených modelů chování, s kterými se dítě v průběhu svého vývoje ztotožňuje. A protože rodiče a učitelé sdílejí s dítětem školního věku většinu času, tak záleží právě na nich, kterým směrem dítě povedou, jaké vzory chování a partnerského soužití dítěti nabídnou.

U roviny poučení jsme uvedli, že velkou roli má právě škola. Aby byly poznatky lépe uchopitelné a vytvářely potřebné klíčové kompetence, je vhodné, pokud i v této rovině zapojíme rodiče. Spolupráci lze realizovat nejlépe v podobě společných seminářů pro rodiče, kde i oni sami se dovídají nejnovější informace a trendy v oblasti sexuální výchovy, informativních schůzek s třídním učitelem, výchovným poradcem, pedagogem pro sexuální výchovu… Rodiče se mohou stát sami spolupracovníky nebo členy při vytváření školních projektů zaměřených na ochranu zdraví a sexuální výchovu, v případě zájmu jsou seznámeni s obsahem, který se žákům v rámci edukace nabízí, mohou se účastnit přednášek pro žáky, apod. Při této spolupráci je vhodná a žádoucí další konzultace s externími odborníky, příslušnými poradními orgány a dalšími organizacemi, které se danou problematikou zabývají.

Možností spolupráce rodiny a školy je skutečně mnoho. Důležité je odhodlání se dané problematice věnovat a ochota a snaha při její realizaci v rodině či ve škole vzájemně spolupracovat.

Otázky
Co se všechno zahrnuje pod pojem sexuální výchova?
R. Uzel (2006) uvádí, že sexuální výchova, tak jak je pojímána třeba ve Švédsku a v USA a jak ji chápe i Mezinárodní federace pro plánované rodičovství (IPPF) v souladu se SZO, představuje nejen přípravu na sexuální život, ale vychovává i k mezilidským a rodinným vztahům. Klade důraz na antikoncepci a prevenci sexuálně přenosných nemocí, ale řeší i psychologické a psychosexuální problémy spojené s každým partnerským soužitím.

Jak lze získat podporu ze strany rodičů pro výuku sexuální výchovy ve škole?
Ředitelům škol se osvědčují společné informativní schůzky rodičů a třídního učitele, případně vedení školy na začátku školního roku. Rodiče jsou seznámeni s obsahem školního vzdělávacího programu a tedy i s obsahem výuky sexuální výchovy, případně programy, které se v této problematice budou v průběhu školního roku realizovat. Pokud rodiče zjistí, že cílem sexuální výchovy ve škole je především její preventivní funkce, tak svůj dosud negativní postoj k této problematice mění na pozitivní, protože jako každý rodič chce pro svoje dítě především to nejlepší a jsou dokonce ochotni i spolupracovat.

Existuje nějaká doporučená literatura i pro rodiče?
Určitě ano, literatury je nespočetné množství. Je potřeba vybírat podle potřeb konkrétních rodičů.

Příručka Sexuální výchova (2009)

Napsal: 17.1.2018 16:02:19
od Mack

14. Sexuální výchova u dětí se speciálními vzdělávacími potřebami


Žáci se speciálními vzdělávacími potřebami mají stejné právo na informace jako žáci intaktní. Není tomu jinak ani při informacích týkajících se sexuální výchovy. Rozdílným se stává především způsob předání informací, který má respektovat individuální potřeby těchto žáků.

Metodický pokyn MŠMT k realizaci sexuální výchovy v základních školách při práci se žáky se speciálními vzdělávacími potřebami (dále jen žák se SVP) uvádí tato doporučení:

Směrem k žákům se SVP by škola měla:
  • specificky pracovat s informacemi, které žákovi předkládá, především s ohledem na individuální schopnosti žáků se SVP – v oblasti sexuální výchovy to znamená podávat žákům informace takovým způsobem, který jsou schopni přijmout, zpracovat a v případě potřeby je přiměřeně svému postižení aplikovat,
  • respektovat specifika postižení (texty v Braillově písmu, příslušné znaky ve znakové řeči, hmatové pomůcky, jednoduchost sdělení a přiměřené zatížení),
  • dbát na správnou terminologii (postupně odstraňovat slangové výrazy a vulgarismy),
  • upřednostňovat práci v malých skupinkách s možnostmi bezprostřední komunikace, názornosti a ověřování správného chápání prostřednictvím zpětné vazby.

Vzhledem ke specifikům vyplývajících ze zdravotního postižení, zdravotního a sociálního znevýhodnění doporučujeme se zaměřit především na tato témata:
  • budování optimálních mezilidských vztahů, role v rodině,
  • kultivování citů a sexuálního pudu, prevence sexuálního zneužití a odmítání nevhodného chování, masturbace,
  • sebepřijetí a sebeúcta, antikoncepce a prevence pohlavně přenosných nemocí, hygiena,
  • předčasné zahájení pohlavního života, prostituce, promiskuita apod.

Směrem k rodičům dětí se SVP by škola měla:
  • seznámit je se způsobem a obsahem výuky sexuální výchovy v dané škole (mohou se seznámit se SVP, účastnit se přednášek organizovaných pro žáky, …),
  • zprostředkovat rodičům další podporu prostřednictvím kontaktů na odborníky (psychology, sexuology, speciální pedagogy, další odborníky v oblasti sexuální výchovy),
  • nabízet poučení a informovat je o nezbytnosti sexuální výchovy, také u žáků se SVP,
  • nabízet jim možnosti seminářů, odborných přednášek, které škola pořádá nebo jsou pořádány v jejím okolí.

Směrem k pedagogům zabývajícím se sexuální výchovou žáků se SVP by škola měla:
  • poskytnout co nejideálnější podmínky pro výuku sexuální výchovy.
    Jde především o:
    • zabezpečení materiálního a technického vybavení (speciální didaktické materiály a pomůcky),
    • intenzivní podporu dalšího vzdělávání pedagogů v této oblasti formou kurzů, zážitkových seminářů, výměnných stáží, apod.,
    • vytváření pozitivního klimatu mezi žáky, učitelem, vedením a naopak,
    • rozvíjet spolupráci s rodiči,
  • podporovat pedagogy, kteří jsou nadšení pro tuto výchovu ze strany vedení a kolegů, apod.

Při výuce žáků se SVP vycházíme z běžných pedagogických metod a zásad výuky, které aplikujeme individuálně podle potřeb žáků a podmínek dané školy. K tomu patřičně uzpůsobíme i organizační formy výuky. Kromě vzpomenutých tradičních metod a zásad lze v hodinách aplikovat specifické metody, které Š. Vašek (1994) uvádí následovně:
  • metoda vícenásobného opakování informací,
  • metoda nadměrného zvýraznění informací (ulehčit příjem informací, hlasové zvýraznění, větší písmena, barevné podtrhování, …),
  • metoda nadměrného zvýraznění médií (textové, akustické, optické, audiovizuální média na vytvoření intenzivního vjemu),
  • metoda zapojení více kanálů do přijímání informací – multisenzorická percepce (snaha předání informací všemi smysly),
  • metoda optimálního kódování (při hovořené řeči srozumitelná artikulace, nepoužívat
    zkratky, cizí slova…),
  • metoda intenzivní zpětné vazby („Rozuměli jste?“),
  • metoda algoritmizace obsahu vzdělávání (rozložení na menší části, jednotlivé kroky),
  • metoda pozitivního posilňování (časté pochvaly, odměny…),
  • metoda individuálního přístupu.

Příručka Sexuální výchova (2009)

Napsal: 24.1.2018 16:44:15
od Mack

15. Didaktické náměty


Motivaci žáků základní školy o sexuální výchovu podnítíme tím, že žáky do výuky v co nejširší možné míře zapojíme, aby byla v pravém slova smyslu interaktivní. Již na první hodině nebo kurzu je vhodné nechat žáky napsat, co od sexuální výchovy očekávají.

Cíle – očekávání můžeme shrnout do několika oblastí:
  • získat objektivní informace o sexuálním chování lidí (tj. informace odborně doložitelné sexuologickou a zdravotnickou literaturou, statistickými zjištěními ČSÚ nebo WHO, sociologickými a sexuologickými studiemi a průzkumy apod.)
  • vytvářet si a formovat postoje
  • umět o sexu komunikovat
  • získat praktický nácvik (umět správně navlékat kondom na model penisu)

Z oblastí, které žáky nejčastěji zajímají, jmenujme: dospívání, sexualita muže a ženy, sexuální aktivity, heterosexualita a homosexualita, antikoncepce, pohlavní úchylky (deviace) a jejich trestnost, pohlavně přenosné nemoci, AIDS, pornografie, vztahy mezi partnery aj.

Pro dosahování výše uvedených cílů stanovte s žáky pravidla, která budou všichni dodržovat. Patří sem např.:
  • otevřenost
  • diskrétnost
  • právo na vlastní názor
  • tolerance
  • právo říct ne
  • pohoda
  • netradiční metody i formy výuky (diskuse, beseda, přednáška, dramatizace, hry, testy, dotazníky, křížovky a doplňovačky, účast v projektech, návštěva gynekologické ordinace, návštěva Domu světla nebo hygienické stanice, sezení v kruhu, skupinová práce, práce s didaktickou technikou, práce s pracovními listy a kartičkami, postojová cvičení, hraní rolí atd.).
Vyučující může samozřejmě dle potřeby s žáky doplnit další pravidla, která budou pro skupinu, třídu i jeho samého závazná.

V úvodu hodiny nebo kurzu vytvoříme pozitivní atmosféru, když si s žáky zahrajeme motivační hru.
Jedna z osvědčených her se jmenuje Kompot. Učitel před zahájením hry žáky vyzve, aby si každý z nich promyslel nějaký výrok, o kterém si myslí, že se ostatních týká např. tím, že se vztahuje k dospívání. Hra spočívá v tom, že si účastníci sedící na židlích v kruhu vymění místa, pokud je osloví výrok toho, kdo židli nemá, stojí uprostřed kruhu a snaží se uvolněné místo získat. Mezi nejčastěji se opakující výroky patří např.:
  • Vymění si místa všichni ti, kteří se už někdy zamilovali
  • Vymění si místa všichni ti, kteří se už někdy líbali
  • Vymění si místa všechny ty, které už měly menstruaci
  • Vymění si místa ti, kteří už někdy onanovali
  • Vymění si místa ti, kteří někdy kouřili cigaretu
  • Vymění si místa ti, kteří už někdy viděli porno (na internetu, v časopise, na DVD…)
  • Vymění si místa ti, kteří si myslí, že „poprvé“ určitě použijí kondom
  • Vymění si místa ti, kteří někdy pili alkohol (pivo, víno, destiláty)
  • Vymění si místa ti, kteří se opili
  • Vymění si místa ti, kteří dostali nabídku zakouřit si marihuanu
  • Vymění si místa ti, kteří odmítli „špeka„ (nabízenou marihuanovou cigaretu)
  • Vymění si místa ti, kterým roste ochlupení
  • Vymění si místa všichni ti, kteří se v posledních 14 dnech pohádali s rodiči
  • Vymění si místa ti, kteří udělali něco, co je ještě dnes mrzí
  • Vymění si místa ti, kteří mluví sprostě
  • Vymění si místa ti, kteří si myslí, že sex bude hrát v jejich životě v budoucnu velkou roli atd.

I když je učitel účastníkem hry, musí být citlivým pozorovatelem, který po ukončení aktivity s žáky provede zpětnou vazbu řízeným rozhovorem a diskusí.
U: Jaké to cvičení bylo? - Ž: Dobrý.
U: Líbilo se vám? - Ž: Jo.
U: A proč se vám líbilo? – Ž: Bylo o nás.
U: Jací jste při něm byli? – Ž: Otevření, upřímní.
U: Překvapil vás někdo z vašich spolužáků tím, že reagoval na něco, co jste si o něm nemysleli? – Ž: Ano. XY, že kouří, pil alkohol, měl/a pohlavní styk ….
U: Na který výrok reagovalo nejvíc lidí? – Ž: Na alkohol, sledování pornografie, kouření, onanii, menstruaci, fakt, že nám rostou chlupy ….
U: Proč je u nás v České republice tak velká vstřícnost k alkoholu? – Ž: Je to tradice, vaří se tu dobré pivo a vyváží se do zahraničí, reklama, široká nabídka v obchodech, alkohol nabízejí dětem i dospělí, dospělí porušují zákon, když ho prodávají osobám mladším 18 let, zvyk – když má někdo narozeniny, tak vždycky dostane flašku ….
U: Je všechno, co jste viděli v pornografickém klipu nebo filmu či časopisu pravda? – Ž: Asi ne. Všichni chlapi přece nemají jenom velké penisy a nevydrží souložit tak dlouho. Spousta lidí nechce souložit do konečníku, ale v pornografii je to běžné. Ti herci a herečky to dělají pro peníze. Slyšel jsem, že se i nakazili pohlavními nemocemi, když nepoužívali kondom, protože řada z nich se živí prostitucí a může se nakazit ….
U: Chtěl by se někdo na něco ještě zeptat? Má někdo z vás dotaz, který by chtěl ještě říct?
U: Použil někdo z vás právo říct ne? Nemusíš říkat u kterého výroku. - Ž: Já ano.
U: Vadilo někomu, že jsem tu hru s vámi hrál/a i já? – Ž: Ne.

Vyučující by měl umět rozlišit, zda žáci reagují upřímně a otevřeně, nebo jsou jejich reakce záměrně provokativní, popřípadě pózistické. Zjištěné informace by neměl ani přeceňovat, ani podceňovat. Důležité je upozornit na právní stránku věci u kouření, pití alkoholu, prodeje cigaret a alkoholu osobám mladším 18 let, sexuálních aktivit s osobami mladšími 15 let atd.

Příručka Sexuální výchova (2009)

Napsal: 1.2.2018 11:21:20
od Mack
Jedním z předpokladů efektivní výuky sexuální výchovy je vyjasnění si a stanovení jasného sexuálního slovníku tj. terminologie, kterou budou všichni zúčastnění bez problémů užívat a kterou budou považovat za zcela přirozenou součást vzájemné komunikace.

Je třeba předeslat, že každá rodina vytváří svým dětem vlastní sexuální slovník, který se ovšem může značně lišit od sexuálního slovníku užívaného v jiných rodinných komunitách nebo ve školách.

Sjednocujícím činitelem se může stát učitel/ka již v mateřské škole nebo na I. stupni základní školy. Jednou z vyzkoušených a fungujících metod je společná práce předškolních dětí nebo dětí mladšího školního věku s rodiči a paní učitelkou na téma Lidské tělo. Děti mají za úkol domalovat na klipartu (fólii popř. balícím papíru) předkreslené postavě bez očí, uší, nosu, vlasů, obočí, rtů a pohlavních znaků vše chybějící tak, aby se z postavy stala maminka nebo tatínek tj. nahá dospělá postava, a zároveň svého rodiče požádat, aby vše, co chybělo, pojmenovali a dítě termíny naučili. Zatímco dospělí mívají s tímto úkolem občas potíže, neboť doma používají místo termínu vulva nejrůznější slova typu půlinka, buchtička, broskvička aj. a místo slova penis např. lulánek, frantík, pindík apod., děti přijímají jazykově neutrální pojmy (vulva, penis, prsa) zcela přirozeně a bez viditelných zábran.

Vyučující na I. stupni základní školy probírají téma Lidské tělo podrobněji ve 3. třídě. Výše popsaný úkol žáci i žákyně zvládnou sami, stačí, když jim učitel/ka nabídne sadu kartiček s vytištěnými slovy, které jednoduše k nepopsaným místům přiloží. Variantou může být kresba postavy dospělého člověka na interaktivní tabuli, kdy stačí ze slov uvedených vedle obrázku přímo na pracovní ploše vybrat správný termín a přiřadit ho na místo, ke kterému patří. Popsaný a doplněný obrázek lze vyfotografovat, uložit a kdykoliv se k němu vrátit.

Je překvapující, že většina současných žáků a žákyň II. stupně základní školy jazykově neutrální termín vulva na rozdíl od slova penis téměř nezná a nahrazuje ho nejčastěji vulgarizmy nebo lidovými výrazy. U dívek, z nichž většina má již menstruaci a dochází výjimečně i na gynekologii, je tato skutečnost zarážející. Neznalost správné a jazykově neutrální sexuální terminologie lze odstranit u žáků II. stupně ZŠ cvičením Sexuální slovník. Žáci rozdělení do dvou skupin (např. chlapci a děvčata) dostanou časový limit, během něhož mají napsat fixem na fólii, co největší počet jakýchkoliv výrazů pro mužský a během dalšího limitu (např. 3 minuty) pro ženský genitál (pohlavní ústrojí). Žáci obou skupin po vypršení limitu umístí fólie společně vedle sebe na tabuli a s vyučující/m všechny napsané výrazy přečtou a rozdělí na vulgarizmy, lidové výrazy, rodinný nebo dětský slovník, výrazy milenecké, výrazy regionální, slovník lékařský (odborný) a slova jazykově neutrální. Smyslem cvičení je jazykově neutrální výrazy (pochva, poštěváček, penis, šourek, varlata) označit popř., pokud chybí (vulva), doplnit a ve všech dalších hodinách běžně užívat a nahradit jimi dosud žáky užívaná sprostá nebo nevhodná a matoucí slova. Můžeme žáky upozornit, že řada slov, která dnes v sexuální oblasti používáme, pochází z latiny např. slovo sex z lat. sexus – pohlaví, slovo puberta z latinského pubes – ochlupení, slovo koitus z latinského coitus - soulož atd.

Variantou může být dát žákům napsat během časového limitu co nejvíce synonym pro pohlavní styk, kdy dospívající opět nejdříve uvedou vulgární popř. lidové výrazy, než s nimi vyučující dojde k jazykově neutrálním termínům soulož, vaginální sex, kopulace popř. koitus. Žáci velmi často chybně nahrazují slovo soulož slovem sex a neuvědomují si plně, že se pod tímto termínem skrývá velmi široká škála nekoitálních (líbání, mazlení, necking, petting, orální sex) a koitálních (pohlavní styk, anální sex) sexuálních aktivit. Proto by učitel měl všechny pojmy žákům blíže objasnit a zároveň je poučit, že nekoitální aktivity nepředstavují z hlediska nechtěného těhotenství žádné riziko a riziko přenosu pohlavních nemocí je u nich výrazně nižší než při aktivitách koitálních. Zvláště žákyně se často mylně domnívají, že polykání spermatu při felaci nepředstavuje pro aktivního sexuálního partnera (nejčastěji ženu) žádné riziko. Případy nákazy virem HIV přes silně prokrvenou lymfatickou tkáň jakou jsou mandle jsou ale ve světě již evidovány.

Změn, které se s dospívajícím odehrávají v pubertě i v adolescenci, si nejen on sám, ale i dospívající opačného pohlaví samozřejmě všímají. Téma dospívání proto může vyučující s žáky probrat s pomocí jednoduchého cvičení Změny v pubertě. Skupině chlapců a skupině dívek rozdá předkreslený flipchart nebo fólii se statickým nábojem a fix a vyzve je, aby během časového limitu (15 minut) k nakreslené postavě muže, kterou dostaly dívky, a k zakreslené postavě ženy, kterou mají chlapci, dopsali, které změny se s chlapcem nebo dívkou odehrávají v době dospívání (v pubertě). Žáci bez větších problémů na fólii napíší vše, co je třeba.
Dívky k postavě chlapce píší:
  • růst vousů
  • růst ochlupení
  • celkový růst (kosti, svaly, postava)
  • zvětšování penisu a varlat v šourku, tvorba spermií
  • mutace (změna hlasu)
  • růst vnitřních orgánů

Chlapci k postavě dívky doplňují:
  • růst a zvětšování prsů
  • zaoblování boků
  • celkový růst postavy
  • menstruace
  • růst ochlupení v podpaždí a v oblasti genitálu
  • vývoj vnitřních orgánů

Po časovém limitu děvčata i chlapci své fólie umístí na tabuli a učitel s žáky výsledek jejich práce srovná s tištěnými plakáty. Žáci většinou zapomínají uvést hypofýzu a činnost hormonů (estrogenu u dívek a testosteronu u chlapců). Cvičení je možné doplnit zhlédnutím videokazety Dospívání a menstruace (je u ní i metodický návod), kterou na požádání každé škole zašle firma Johnson & Johnson společně s názornými nástěnnými obrazy objasňujícími mužskou a ženskou sexualitu.

Příručka Sexuální výchova (2009)

Napsal: 8.2.2018 16:15:37
od Mack
Kombinovanou metodou řízené diskuse, přednášky a problémového vyučování spojeného s demonstrací (plakáty ženských pohlavních orgánů, mužských pohlavních orgánů) následně vyučující seznámí žáky s mužskou a ženskou sexualitou, terminologií pro mužské a ženské pohlavní orgány, s jejich funkčností, pohovoří o menstruaci a poluci, masturbaci, orgasmu, defloraci, heterosexualitě a homosexualitě, rozdílné sexuální apetenci mužů a žen, početí, těhotenství, porodu atd. Vyučující s žáky rovněž probere nekoitální sexuální aktivity (mazlení, líbání, necking, petting, orální sex – felaci a cunilingus), koitální sex a problematiku rizikového sexuálního chování (nechráněný pohlavní styk do pochvy popř. konečníku, sex s drogově závislou osobou aj.). Vyučující může sám nebo s žáky vytvořit Slovníček často užívaných pojmů, ve kterém by měly být základní termíny, které mají žáci znát. Žáci si těžko osvojují slova: deflorace (protržení panenské blány), lubrikace (zvlhčení), felace (dráždění penisu ústy), cunilingus (dráždění zevního ženského genitálu, zejména klitorisu, jazykem), vulva (ženské zevní pohlavní ústrojí), klitoris (poštěváček), genitál (pohlavní ústrojí) popř. jiná, kdy je nejčastěji nahrazují lidovými výrazy jako např. kouření – felace, buchta – vulva, poštěvák – klitoris, lízačka – cunilingus nebo se snaží najít český výraz např. odblanění pro defloraci apod. Vyučující může v rámci opakování sexuální terminologie do dalších hodin zařazovat křížovky, doplňovačky nebo soutěže mezi skupinami.

Další oblastí, které je třeba ve škole věnovat pozornost, je antikoncepce. Vyučující může žáky sedící v učebně v kruhu přivítat podáním ruky v kondomu a téma zahájit tím, že kondom je jedinou antikoncepční pomůckou, která splňuje kromě základního cíle, kterým je zamezení nechtěnému otěhotnění, i další úkoly. Kondom je jediným antikoncepčním prostředkem, který chrání před pohlavně přenosnými nemocemi a zároveň i před běžnou infekcí. Výklad tématu podle předem připraveného pracovního listu, ve kterém jsou uvedeny základní druhy antikoncepce (bariérová, chemická, hormonální, přirozené metody antikoncepce a další metody, kam patří přerušovaný styk, nitroděložní tělísko a sterilizace) může vyučující doplnit ukázkami konkrétních antikoncepčních prostředků, ať už jde o kondom, poševní pesar, femidom, chemickou pěnu nebo čípky, hormonální pilulky, náplasti atd. a pohovořit o jejich výhodách a nevýhodách. Vzhledem k tomu, že kondom je základním prostředkem pro bezpečnější sex (safer sex) a je pro mladé lidi nejen cenově lehce dostupný, je vhodné žáky seznámit se základními zásadami při jeho zakoupení (nepoškozený obal balíčku, datum životnosti, informace na obalu o elektronickém testování, údaj o lubrikaci, velikosti, účelu, přiložený návod v krabičce), ale i používání. Mnoho lidí neumí obal kondomu správně otevřít (používají zuby, nehty, nůžky) a neví, že se obal otevírá vždy na té straně, kde jsou vroubky. Další chybou bývá, že kondom, i když je lubrikován, lidé používají s jinými lubrikačními prostředky na olejové bázi nebo dokonce oleji. Při nasazování kondomu nevytlačí každý ze špičky kondomu vzduch, takže při kopulačních pohybech může vzduchová bublina způsobit perforaci prezervativu. Častou chybou bývá rovněž pokračování v souloži i po ejakulaci partnera, kdy penis muže postupně ochabuje a žena může kondom i s ejakulátem stahy poševního svalstva z penisu stáhnout. Muž by měl kondom přidržet u kořene penisu a z vagíny partnerky ho opatrně vytáhnout. Mezi dobré zásady patří, že kondom nesplachujeme do záchodové mísy, ale zabalíme do papírového kapesníčku nebo ubrousku a vyhazujeme do odpadkového koše.

Důležitým tématem jsou pohlavně přenosné nemoci a zvláště problematika HIV/AIDS. Vyučující může žákům rozdat dotazník, kterým zjistí jejich momentální znalosti o AIDS a po jeho vyplnění s žáky odpovědi společně zkontrolovat. Dotazník může sestavit sám/sama a zařadit do něho vše podstatné, co by měli žáci o této nemoci vědět. Před rozdáním dotazníku by měl/a vyučující žákům vysvětlit cizí slova, na která při vyplňování narazí. Žáci často nevědí, co je transfuze (převod krve) a neznají výraz séropozitivní osoba (člověk nakažený, infikovaný virem HIV, kterému po nákaze byly v organismu zjištěny protilátky). Dotazník může vypadat např. takto:

Test vašich vlastních znalostí problematiky AIDS

  1. AIDS je vyvoláván virem
  2. Virem HIV může být infikován kdokoliv
  3. AIDS lze vyléčit
  4. AIDS lze dostat dotykem nemocného
  5. AIDS je možné dostat, budeme-li používat společnou jehlu s nitrožilním toxikomanem
  6. HIV–virus může být přenesen hlubokým („francouzským“) polibkem
  7. AIDS mají jen homosexuálové a nitrožilní toxikomani
  8. Virus HIV může být přenesen kašlem a smrkáním
  9. Pro mladé heterosexuální lidi nepředstavuje AIDS žádné riziko
  10. Těhotné ženy mohou přenést virus na svůj plod
  11. Virus HIV může být přenesen komáry
  12. HIV–virus je možno přenést nechráněným sexuálním stykem
  13. Séropositivní osoba je někdo, kdo přenáší virus, ale není nemocen
  14. Někomu, kdo je infikován HIV virem, může trvat léta, než onemocní
  15. Během menstruace je riziko nákazy virem HIV větší
  16. AIDS je okolnost, kdy tělo nemá vůbec protilátky proti jakýmkoliv nemocem
  17. Při transfúzi je možno se nakazit virem HIV
  18. Používání kondomů může snížit riziko infekce HIV
  19. Virus HIV může být přenesen pitím ze stejného hrnku
  20. Virus HIV může být šířen jen lidmi s AIDS, ne seropositivními
  21. Existují testy, které prokáží, zda je člověk infikován virem HIV
  22. Používáním stejného kartáčku na zuby může být infekce HIV rovněž přenesena
  23. Ženy se mohou proti HIV infekci chránit používáním antikoncepčních pilulek
  24. Většina lidí infikovaných HIV zemře na AIDS

Správně: 1, 2, 5, 10, 12, 13, 14, 15, 17, 18, 21 a 24
Špatně: 3, 4, 6, 7, 8, 9, 11, 16, 19, 20, 22 a 23

Po vyplnění dotazníku si všichni žáci sednou do kruhu a na pokyn učitele čtou postupně jednotlivé výroky a svoje odpovědi na ně. K výroku č. 6 uvádíme, že virus HIV se přenáší krví, mateřským mlékem, spermatem a poševním sekretem, tedy ne potem nebo slinami. K výroku č. 16 poznamenáváme, že i AIDS nemocný člověk, jehož imunita je zasažena, má stále ještě v organizmu protilátky, které získal např. očkováním, proti řadě nemocí. Důležitým slovem v tomto výroku je slůvko vůbec. Největší emoce vzbuzuje i mezi odborníky výrok č. 22, na který odpovídáme ne. Jednak si nepůjčujeme cizí kartáček pro čištění zubů a už vůbec ne kartáček znečistěný krví nakažené osoby. Kromě toho bychom si museli čistit zuby tak vehementně, že by nám začaly krvácet dásně. Tyto okolnosti ovšem ve výroku uvedeny nejsou. Je ovšem nutné zdůraznit, že bychom zásady hygieny měli dodržovat vždy.

Příručka Sexuální výchova (2009)

Napsal: 15.2.2018 16:31:55
od Mack
Podstatnou roli při výuce sexuální výchovy hraje prožitková pedagogika, díky níž můžeme pracovat s postoji i emocemi žáků. Pro tuto oblast má vyučující k dispozici množství cvičení, která jsou uvedena v různých metodických publikacích. Je dobré, když si vyučující časem vytvoří soubor osvědčených her, aktivit a cvičení, ať již převzatých nebo vlastních, a zařazuje je do vyučování dle potřeby a probíraného tématu.

Jedním z možných postojových cvičení je aktivita Kdo má pravdu? Učitel na podlahu učebny (např. pod tabuli) položí papír (A4) s namalovaným (vytištěným) velkým + (plus) a na druhou stranu místnosti k protější stěně papír s výrazným znaménkem – (mínus). Pak vyzve žáky, aby se shromáždili uprostřed učebny (židle a lavice jsou po stranách místnosti) a pozorně vyslechli výrok, který jim přečte. Každý žák se musí samostatně rozhodnout, zda s vysloveným výrokem souhlasí nebo ne. Pokud ano, odebere se k papíru se znaménkem plus, pokud ne, stoupne si k minusovému znaménku. Učitel vyzve žáky, aby si promysleli, proč se rozhodli s uvedeným výrokem souhlasit či nikoliv a snažili se svými argumenty převést na svoji stranu spolužáky z opačného tábora. Cvičení je velmi náročné, protože vyžaduje od každého žáka soustředění, samostatnost, disciplinovanost, toleranci a schopnost logické argumentace. Učitel nedopustí slovní invektivy mezi žáky, nechává jim prostor a řídí probíhající diskusi. Teprve poté, co se žáci definitivně rozhodli, u kterého stanoviska (ať už kladného nebo záporného) zůstanou, je diskuse učitelem ukončena s tím, že vyučující žákům sdělí, kdo měl pravdu a proč. Mezi výroky můžeme zařadit ty, které jsou jednoduché a odpověď na ně je jednoznačná, ale i výroky těžké, nejednoznačné, které rozpoutají velkou debatu. Níže uvádíme několik výroků, které můžete použít.

☺ Dívka, která už měla první menses, může při nechráněném pohlavním styku otěhotnět.
☻ Onanie je zdraví škodlivá.
☺ Homosexualita je vrozená.
☻ Když budou mít žáci ve školách sexuální výchovu, začnou dříve souložit.
☺ Provádět jakékoliv sexuální praktiky s osobou mladší 15 let je trestné.
☻ Deflorace je vždy bolestivá.
☺ Homosexuálové mají větší tendenci střídat partnery než heterosexuálové.
☻ Nechráněný pohlavní styk v době menstruace je zdravotně zcela neškodný.
☺ Polykání mužského semene je z hlediska přenosu viru HIV riziková sexuální praktika.
☻ Homosexuální pedagogové by neměli učit na základních školách.
☺ V sexu je dovoleno vše, s čím souhlasí oba partneři.
☻ Většina lidí, kterým je více než 50 let, už nesouloží.
☺ Většina žen dosahuje orgasmu spíše drážděním poštěváčku než pohybem penisu v pochvě.
☻ Průměrný věk, kdy mají mladí lidé první pohlavní styk, je v ČR 16 let.
☺ Právo na informace o sexuálním životě lidí má i dítě, jehož rodič si to nepřeje.
☻ Když bude žena používat hormonální antikoncepci, nemůže se nakazit žádnou pohlavně přenosnou nemocí.
☺ Kondom v dnešní době používá v ČR mnohem více lidí než v 80. letech XX. století.
☻ AIDS mají jen homosexuálové a toxikomani.
☺ Každé malé dítě má vědět, že na něho nikdo nesmí sahat, když si to nepřeje.
☻ Každý, kdo se dopustí v ČR trestného činu znásilnění, je vykastrován.
☺ Pohlavní styk mezi příbuznými je trestný.
☻ Čím větší má žena prsa, tím déle kojí.
☺ Anální sex praktikují více homosexuální muži než heterosexuální páry.
☻ Normální heterosexuální lidé, kteří nejsou moc promiskuitní, nemusí používat kondom jako prevenci nákazy virem HIV.
☺ Nakažených virem HIV v ČR v posledních letech výrazně přibývá.
☻ Žena, která polyká sperma partnera, může tímto způsobem otěhotnět.
☺ Nevěrných mužů je procentuálně více než nevěrných žen.
☺ Neplodných mužů i žen stále přibývá.

Na výroky označené symbolem ☺ je odpověď ano, výroky označené symbolem ☻ jsou nepravdivé. Tvrzení ve většině uvedených výroků jsou doložitelná sexuologickými výzkumy, jejichž závěry by měli vyučující sexuální výchovy dobře znát (např. zjištění, že anální sex praktikuje 48% homosexuálních mužů a 34% heterosexuálních párů, že homosexuálové mají větší tendenci střídat sexuální partnery než heterosexuálové, že nevěru uvádějí častěji muži než ženy, a to zhruba 60% mužů k 50% žen, přičemž víme, že muži mají tendenci se spíše přeceňovat, kdežto ženy nevěru nerady nepřiznávají atd.). Zároveň je ale třeba počítat i se statistickou chybou a nebýt při uvádění čísel zcela kategoričtí. Některé výroky jsou záměrně provokativní - např. výrok Normální heterosexuální lidé, kteří nejsou moc promiskuitní, nemusí používat kondom jako prevenci nákazy virem HIV, u kterého už jen slovo normální vyvolává spory (co je a co není v sexu normální?). Dále je účastníkům cvičení podsouváno, že heterosexuální lidé jsou normálnější než homosexuálové. Rovněž tak nevíme, co si máme představit, když se řekne promiskuita – střídání partnerů (kromě stálého partnera jednoho jiného za týden, za měsíc, za život?), přičemž třetina domácností v ČR je tvořena jedním člověkem, který může mít průběžně různé sexuální partnery (popř. udržuje souběžně sexuální kontakty s několika partnery), a to nepočítáme skupinové sexuální aktivity atd. Odpověď na jiné výroky není zcela jednoznačná - např. objasněnost přenosu homosexuality se pohybuje jen kolem 15% atd. Pokud nemá vyučující na konkrétní námi nabízený výrok svůj jasný názor, je lepší, aby ho do cvičení nezařazoval.

Příručka Sexuální výchova (2009)

Napsal: 1.3.2018 16:31:31
od Mack
Velmi důležité místo při výuce sexuální výchovy patří aktivitám, které se zaobírají problematikou vztahů mezi partnery. Jedním z cvičení, které může vyučující s žáky a studenty vyzkoušet, je aktivita Co chci a co ne. Cílem cvičení je, aby si každý jeho účastník ujasnil osobní postoje, zamyslel se nad otázkou Co očekávám a vyžaduji od partnera (partnerky)? a Co by mi na partnerovi (partnerce) nejvíce vadilo? a zároveň uměl vyslechnout názory ostatních členů skupiny, byl k nim tolerantní, ale uměl se i sám prosadit. Členové pracovní skupiny musí umět spolupracovat, komunikovat a najít shodu. Smíšenou komunitu žáků 8. nebo 9. ročníku vyučující rozdělí na 4 skupiny (2 dívčí a 2 chlapecké), přičemž každá z nich bude pracovat samostatně. Počet účastníků v jedné skupině je 3 – 6, celkem 12 – 24 popř. méně či více účastníků. Na otázku Co očekávám a vyžaduji od partnera? a na otázku Co by mi na partnerovi nejvíce vadilo? odpovídá vždy 1 skupina dívčí a 1 skupina chlapecká, a to tak, že se musí během 20 minut domluvit a poté seřadit dle závažnosti 15 hesel napsaných na papírových kartičkách (celkem jsou 4 sady kartiček). Hesla jsou pro chlapce i dívky volena záměrně téměř identická, aby po skončení práce každé skupiny vyšly najevo i případné rozdíly preferencí chlapců a dívek. Po vypršení časového limitu položí zástupkyně dívčí a zástupce chlapecké skupiny kartičky na zem vedle sebe, aby bylo zřejmé, čemu dávají přednost dívky a čemu chlapci. O shodách a velkých rozdílech se rozpoutá diskuse, kterou vyučující moderuje a podněcuje. Po diskusi, ve které padají různé argumenty, vyučující žáky vyzve, aby si své původní řešení ještě jednou rozmysleli a kartičky případně přemístili. Konečné řešení může mít následující podobu:

Co očekávám a vyžaduji od partnera (partnerky)?

Dívky

lásku a porozumění, schopnost zabezpečit rodinu, spolehlivost, zodpovědnost, toleranci, pocit bezpečí, přirozenou inteligenci, velký zájem o sex, pěkný fyzický vzhled, dobré majetkové poměry, veselou povahu, umění milovat, co nejvyšší vzdělání, manuální zručnost, chlupatou hruď

Hoši
lásku a porozumění, spolehlivost, schopnost vést domácnost, pěkný fyzický vzhled, velký zájem o sex, umění milovat, dobré majetkové poměry, přirozenou inteligenci, toleranci, zodpovědnost, pocit bezpečí, velká prsa, veselou povahu, manuální zručnost, co nejvyšší vzdělání

Co by mi na partnerovi (partnerce) nejvíce vadilo?

Dívky

užívání drog, nezájem o rodinu, surovost vůči dětem, alkoholismus, nevěra, vulgární vyjadřování, lenost a nešikovnost, sobectví, malý zájem o sex, nižší vzdělání, menší výška postavy, kouření, menší tělesná vada, tloušťka, malý penis

Hoši
užívání drog, alkoholismus, nevěra, malý zájem o sex, surovost vůči dětem, nezájem o rodinu, kouření, vulgární vyjadřování, lenost a nešikovnost, menší tělesná vada, malá prsa, tloušťka, nižší vzdělání, sobectví, větší výška postavy

Součástí každého cvičení, aktivity nebo hry má být vyhodnocení. Naprosto nezbytné je po ukončení kurzu, kdy poskytuje zpětnou vazbu žákům, ale zároveň vyučující/mu. Možná je i anketa popř. dotazník nebo beseda s rodiči.

Vhodným doplněním sexuální výchovy jsou preventivní programy, které zajišťují týmy lektorů ze státních institucí nebo organizací, které se věnují prevenci rizikového chování mládeže, nebo projekty, do nichž se školy mohou s žáky zapojit. Mezi tradiční patří preventivní program Hrou proti AIDS, který pro žáky 8. – 9. tříd základních škol zajišťují lektoři např. ze Státního zdravotního ústavu Praha.
Projektem, který vyžaduje osobní nasazení vyučujícího sexuální výchovy nebo jiného pedagogického pracovníka a předpokládá účast spolehlivých, zodpovědných, aktivních a proškolených žáků 9. ročníku (nejlépe starších 15 let), je Červená stužka (osvětová a informační kampaň), kterou v rámci Světového dne boje proti AIDS (1. prosinec) organizuje Česká společnost AIDS pomoc, o.s.. Podobný charakter má projekt Labestra – Láska beze strachu, který k svátku sv. Valentýna (14. únor), zajišťuje Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu. Je pouze na učiteli, zda se s žáky do některého z výše uvedených nebo dalších projektů zapojí.

Příručka Sexuální výchova (2009)

Napsal: 15.3.2018 16:57:10
od Mack

16. Návrh učiva vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků


Učivo vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků
I. ročník ZŠ


Psychické a sociální zdraví:
  • příbuzenské vztahy v rodině (postavení jedince/dítěte v rodině, otec, matka, syn, dcera, bratr, sestra, prarodiče, širší příbuzenské a mezigenerační vztahy, podobnosti ve vzhledu, profese rodičů, vlastní a nevlastní příbuzenské vztahy … )
  • vztahy mezi členy rodiny (úcta, pomoc, vzájemné pochopení, ochrana, pomoc mladším a starším členům rodiny, komunikace s blízkým členem rodiny, důvěra mezi členy rodiny, příprava na narození dítěte v rodině … ) komunikace mezi vrstevníky, i směrem k dospělým, kulturní slovník, chování lidí, vlastnosti, pravidla slušného chování
  • osobní bezpečí (prostředí domova, bezpečná cesta do školy, komunikace s cizími lidmi, způsoby odmítnutí, bezpečná zóna při komunikaci s cizími lidmi, bezpečné chování doma, při hrách, důležitá telefonní čísla, telefonování, žádost o pomoc, správné postupy chování při různých situacích ... )
  • základní práva

Fyzické zdraví:
  • člověk ( životní potřeby, projevy, společné a odlišné znaky od jiných živočichů)
  • lidská postava (stavba těla a jeho částí, názvy jednotlivých tělních orgánů, pohlavní rozdíly mezi mužem a ženou, hygiena, sebepoznávání, sebepojetí)

Učivo vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků
II. ročník ZŠ


Psychické a sociální zdraví:
  • život rodiny (řád, pravidla rodinného života, rozdělení rolí v rodině, práva a povinnosti členů rodiny, jejich podíl na chodu domácnosti, společné činnosti rodiny, péče o nemocné a handicapované členy rodiny, sourozenecké vztahy
  • vrstevnické vztahy (kamarádství, výběr kamarádů, vliv vrstevnické skupiny, modelové situace odmítnutí, požádání o pomoc pro sebe i pro ostatní, nebezpečí manipulace uvnitř skupiny, tolerance k odlišnostem spolužáků, jejich přednostem i nedostatkům, slušné chování… )
  • komunikace mezi pohlavími (společenské chování)
  • týrané, zneužívané a zanedbávané děti
  • dětská krizová centra (možnosti pomoci v krizových situacích,…)
    základní práva a jejich ochrana
  • nebezpečí elektronické komunikace – bezpečný internet
odmítá komunikaci, která mu je nepříjemná
odmítá „tělesné kontakty“, které jsou mu nepříjemné
prostředí domova, bezpečná cesta do školy

Fyzické zdraví:
  • vrozené biologické rozdíly mezi lidmi (věk, pohlaví, výška, barva pleti, vlasů, očí)
  • orgánové soustavy, jejich funkce

Učivo vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků
III. ročník ZŠ


Psychické a sociální zdraví:
  • funkce rodiny
  • významné události v rodině (narození nového člena rodiny, odpovědnost za mladšího sourozence, vztah a komunikace se staršími sourozenci, smrt člena rodiny, setkávání, oslavy, historie rodiny, rodinné tradice)
  • problémy v rodině (komunikace při řešení problémů, rozchod rodičů, nový partner rodiče, opuštěné, osiřelé, adoptované děti, péče o staré občany)
  • nácvik chování v rizikových situacích (prostředí domova, bezpečí ve škole, práva a jejich ochrana (způsoby odmítání, nebezpečí manipulace, výhružky, vydírání…), slušné chování, záživní vlastnosti
  • komunikace v dospívání, vztahy a respekt k odlišnostem
  • bezpečné užívání internetu, ochrana osobních dat

Fyzické zdraví:
  • změny v průběhu života, puberta, dospívání (etika dospívání, bio-psycho-sociální aspekty dospívání), sebepoznání
  • osobní a intimní hygiena dívek a chlapců

Učivo vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků
IV. ročník ZŠ


Psychické a sociální zdraví:
  • funkce a vývoj rodiny, vztahy v rodině (typy rodin, výchovné vlivy v rodině, náhradní rodinná péče, nové vztahy v rodině, rodokmeny…)
  • komunikace v rodině, mezi lidmi, vztahy, respekt odlišností (komunikace uvnitř rodiny, pravidla společenského chování v rodině)
  • pravidla soužití ve škole, mezi chlapci a děvčaty, v rodině, slušné chování, bezpečné domácí prostředí, řešení problémů doma a ve škole
  • odmítací techniky v rámci prevence syndromu CAN, základní práva a jejich ochrana sebepoznání a sebepojetí
  • sebepoznání a sebepojetí
  • pravidla bezpečné komunikace na internetu, sexualita a sdělovací prostředky, kritické čtení a vnímání mediálních sdělení

Fyzické zdraví:
  • základy lidské reprodukce (prenatální vývoj, vznik a vývoj jedince před narozením, spermie, vajíčko, těhotenství…)
  • infekční nemoci (očkování, karanténa, izolace…)
  • základy prevence pohlavních nemocí

Učivo vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků
V. ročník ZŠ


Psychické a sociální zdraví:
  • vztahy mezi lidmi, respekt odlišností (kamarádství, přátelství, láska, manželství, rodičovství, příbuzenství,…)
  • konflikty v mezilidských vztazích (bezpečné chování v sociálním kontaktu)
  • asertivní chování při ochraně sebe sama, komunikace řešení problémů (rozpozná jednání a chování, které nelze tolerovat)
  • sexuální chování (pocity, představy, touhy, láska a její projevy…), bezpečné sexuální chování
  • práva a jejich ochrana, právo říci „ NE “(prevence pohlavního zneužívání…, bezpečné prostředí)
  • kritické čtení a vnímání mediálních sdělení

Fyzické zdraví:
  • etapy lidského života (postnatální vývoj, charakteristika jednotlivých období)
  • péče o novorozence, kojence, batole (hygiena, výživa, rozvoj osobnosti dítěte)
    ochrana před přenosnými chorobami (HIV / AIDS, hepatitidy,…), seberegulace

Příručka Sexuální výchova (2009)

Napsal: 22.3.2018 16:15:10
od Mack
Učivo vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků
VI. ročník ZŠ


Psychické a sociální zdraví:
  • rodina, domov (postavení a role ženy a muže v rodině, práva a povinnosti členů rodiny při zajišťování chodu domácnosti a při výchově dětí), vliv rodinného prostředí na rozvoj osobnosti
  • asociální chování a jeho prevence (vliv vrstevnické skupiny…), kopulace skupin, sekt, klima třídy a školy, řešení problémů
  • Úmluva o právech dítěte, ochrana práv
  • vztahy mezi lidmi (k druhému pohlaví, partnerské vztahy, manželství, rodičovství, zakládání rodiny…), komunikace, empatie, asertivita
  • volba partnera (přátelství, kamarádství, láska, první sexuální kontakty…)
  • Sociální klima, pozitivní širší a užší sociální prostředí mobilstalking, kybernstalking – jak a kde hledat pomoc, ochrana vůči manipulaci, manipulativním informacím, asertivní techniky

Fyzické zdraví:
  • hygiena
  • sexuální zneužívání a jeho prevence
  • vliv návykových látek na sexuální chování
  • plánované rodičovství
  • HIV/AIDS, bezpečné sexuální chování vzhledem k odpovědnosti za sebe a okolí
  • Sebepoznání, sebepojetí, optimální reakce na dospívání

Učivo vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků
VII. ročník ZŠ


Psychické a sociální zdraví:
  • komunikace v rodině (dospívající a jeho komunikace v rámci rodiny i mimo ni, mezigenerační rozdíly,…)
  • požadavky spojené se vstupem do samostatného života (potřeby rodiny vzhledem k bydlení, potřeba a právo na vlastní soukromí, zakládání vlastního domova…)
    vztahy s vrstevníky, respekt odlišností, projevy chování, rizikové chování, efektivní komunikace
  • volba partnera (přátelství, kamarádství, láska, manželství, etika sexuálního chování)

Fyzické zdraví:
  • plánované rodičovství (biologická, psychická a sociální zralost …)
  • sexuální dospívání (předčasná sexuální zkušenost, intimní hygiena, sexuální orientace, poruchy pohlavní identity)
  • probuzené pohlaví (zvýšený zájem o sebe sama, intimní hygiena, masturbace, mýty, skutečnost očima lékařů, nekoitální aktivity, líbání, dotýkání, mazlení …), optimální reakce, seberegulace
  • sexualita a média (ohrožení mravního vývoje dětí a mládeže), ochrana vůči manipulaci
  • návykové látky a sex, bezpečné chování, zdraví a jeho ochrana

Učivo vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků
VIII. ročník ZŠ


Psychické a sociální zdraví:
  • změny v životě rodiny (narození dítěte, adopce, nemoc, ošetřování člena rodiny, etické vztahy k nemocnému, rekonvalescence, rozvod, odchod dětí z rodiny, ztráta zaměstnání členů rodiny…) podpora ze strany členů rodiny
  • ekonomické a právní otázky rodinného života
  • řešení konfliktů nejenom v rodině, ale i v širším sociálním prostředí (konflikty v mezilidských a partnerských vztazích, pravidla mezilidského soužití, etika ve vztazích, hodnotový systém,…)
    vztahy s vrstevníky, rovnost a nerovnost mezi lidmi, rozdíly v prožívání, myšlení a jednání, rozhodovací dovednosti, vnímání, prožívání a posuzování skutečnosti, sebe i druhých lidí
    morálka a mravnost

  • postoje k sexualitě a sexuálnímu chování (sexuální orientace, promiskuita, prostituce, ohrožení zdraví v souvislosti s rizikovým sexuálním chováním,…), optimální reakce
  • sexualita a zákon (věková hranice trestněprávní odpovědnosti, kuplířství, sexuální zneužívání…)
  • rizikové/efektivní chování (rizika návykových látek a sexuálního chování), asertivní techniky, ochrana vůči manipulaci médií a sekt

Fyzické zdraví:
  • rozhodování v oblasti sexuálního chování (odložení startu do pohlavního života …), seberegulace a sebeorganizace
  • plánované rodičovství (početí, asistovaná reprodukce, genetické poradenství…)
  • umělé přerušení těhotenství - zdravotní a etický problém
  • metody antikoncepce (přirozená, bariérová, hormonální, vhodnost a nevhodnost vzhledem k účinnosti, použití věku…)
  • ochrana reprodukčního zdraví (prevence rakoviny prsu, technika samovyšetřování prsní žlázy, prevence rakoviny děložního čípku, poruchy plodnosti…)
  • nemoci, úrazy a prevence – složky zdraví, jejich ochrana a rozvoj (prevence, příčiny, příznaky, praktické zásady a postupy při léčení běžných nemocí), životní styl – pozitivní a negativní dopad na zdraví člověka
  • poznávací schopnosti u jednotlivých druhů nemocí
  • fungování a vliv médií ve společnosti ve vztahu k sexuální výchově

Učivo vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků
IX. ročník ZŠ


Psychické a sociální zdraví:
  • faktory ovlivňující stabilitu rodiny (vztahy v rodině, rodinné klima, krizové situace v rodině, sféry pomoci rodinám, krizová centra, důležité telefony, předmanželské a manželské poradny…), adaptace na životní změny
  • zanedbávání rodinné výchovy, náhradní rodinná péče
    vztahy s vrstevníky, efektivní komunikace, rovné postavení mužů a žen, svoboda a vzájemná závislost, pravidla chování, osobní vlastnosti, rozhodování a dovednosti, systém osobních hodnot, sebehodnocení, stereotypy v posuzování druhých lidí

Fyzické zdraví:
  • předčasná těhotenství, manželství nezletilých a jejich důsledky
  • týrané, zneužívané a zanedbávané děti (prevence, ochrana, linky pomoci)
  • nemoci přenosné pohlavním stykem, včetně HIV/AIDS
  • postoje k sexualitě a sexuálnímu chování (sexuální orientace, promiskuita, prostituce, pornografie, předsudky a diskriminace, znásilnění, obchodování s lidmi v souvislosti s prostitucí, ohrožení zdraví v souvislosti s rizikovým sexuálním chováním,…), optimální chování v dospívání, zneužívání návykových látek a jejich vztah se sexuálním chováním, asertivní techniky
  • rizikové chování (sexuální zneužívání a jeho prevence)
  • sexualita a zákon (věková hranice trestněprávní odpovědnosti, kuplířství, sexuální zneužívání), poznávací schopnosti
  • sexuální dysfunkce, poruchy pohlavní identity – odpovědnost za bezpečné sexuální chování, ochrana vůči manipulaci médií a sekt
  • zdraví, lidské potřeby (Maslowova hierarchie potřeb), seberegulace a sebeorganizace, psychohygiena, hodnoty, postoje, praktická etika
  • interpretace vztahu mediálních sdělení a reality ve vztahu k sexuální výchově

Re: Příručka Sexuální výchova (2009) - diskuse

Napsal: 4.4.2018 17:17:00
od Gabriel Svoboda
Očekávané výstupy - 2. období (4. - 5. ročník)

Žák ... uplatňuje ohleduplné chování k druhému pohlaví a orientuje se v bezpečných způsobech sexuálního chování mezi chlapci a děvčaty v daném věku


Jaké jsou bezpečné způsoby sexuálního chování mezi chlapci a děvčaty ve čtvrté a páté třídě? +blazen+