Jako miminka se rodíme s úplně čistým nervovým systémem - nenaprogramovaným.
... vytváříme si velmi silnou vazbu s maminkou - s tím nejbližším tvorem, který o nás pečuje, ke kterému těsně po porodu přilneme.
...teorie citové vazby...
Prvních 18 měsíců života miminka funguje pouze pravá hemisféra - to je ta intuitivní, emoční, pocitová - hodně spojená s prožitky v těle...
Spojení mezi matkou, pravou hemisférou a nervovou soustavou dítěte je vlastně takový funkční komunikační okruh - tam běží kontinuálně nějaké přísuny informací. Může to dítě uklidňovat nebo naopak excitovat, nebo třeba iritovat,... No a tahle nonverbální interakce je vlastně prvním naším zážitkem intimity - první intimní zkušeností, jakou v tomto životě máme.
Hra dítě učí, jak tolerovat zvýšené stavy vzrušení do budoucna, v životě...
Takže máme tady vztah s rodičem - s tím hlavním poskytovatelem péče..., který jednak definuje do budoucího života až do dospělosti, jakým způsobem budeme vnímat intimitu, a zároveň nás taky učí tolerovat vysoké stavy vzrušení... nebo nám určuje, kde ta hranice je a kde už to jaksi není přípustné...
Vazba, ten druh připoutání na maminku, ovlivňuje nejenom to, jakého partnera si do budoucna ve vztahu vybereme, jako životního i intimního partnera, ale ovlivňuje i kvalitu našich sexuálních vztahů v dospělosti a kvalitu našeho sexuálního života. Nejdůležitější je ale to, jakým způsobem se díky této vazbě s mámou naučíme reagovat ve stresové situaci. To je to, co odlišuje ty jednotlivé typy intimních vazeb s rodičem.
Zhruba ve dvou měsících se miminka začnou hodně zajímat o oční kontakt s maminkou... Střídání vzrušení a uklidnění.
Vědci zjistili naprosto neuvěřitelnou věc. Měření ukázala, že mamince se ve stejnou chvíli aktivovaly stejné části mozkové hemisféry jako tomu miminku - prostě úplně synchronně. Navíc i matka i dítě měly synchronizovanou hladinu stresu... Oba ty systémy byly na sebe naprosto neuvěřitelně synchronně vyladěné.
Existuje tedy něco jako přírodní bezdrátový wi-fi systém mezi matkou a dítětem, mezi levým okem matky a levým okem dítěte. To levé oko souvisí s pravou hemisférou - abych vás nepletla - je to křížem. Maminka posílá neustále nějaké zprávy. Ty zprávy posílá prostřednictvím výrazu v obličeji, tónu hlasu,... Jsou to takové jednoduché, jasné zprávy, které to dítě přijímá ve zlomcích vteřiny na svém přijímači a reaguje na ně. Může to být přírodní regulátor stresu, ale naopak, pokud ta maminka není v pohodě, tak to bude zase to miminko vést do pocitů, jaké maminka prožívá.
Tento systém velice těžce oblafnete... Ty mikrovýrazy ve vaší tváři přijímá to miminko mnohem rychleji a mnohem intenzivněji než vaše myšlenky a než verbální obsah slov.
Ty věci potřebujete odblokovat nejprve sami v sobě. Pracovat se svojí intimitou a osvobodit ji od přesvědčení, bloků, studu a spousty dalších věcí, abyste potom mohli přenášet dobré pocity a příjemné pocity v souvislosti se zdravým sexuálním vývojem svých vlastních dětí.
Podobně jako v předešlých lekcích, tak i zde chce koučka zřejmě vzrušit posluchače, proto nevědecky přehání u tvrzení, která podává jako vědecká. Není samozřejmě pravdou, že "jako miminka se rodíme s úplně čistým nervovým systémem - nenaprogramovaným" nebo že "prvních 18 měsíců života miminka funguje pouze pravá hemisféra". Hlubinní psychologové již dávno jednoznačně vyvrátili naivní představu o dítěti jako o nepopsané desce (tabula rasa).
Každý jedinec přichází do tohoto světa s nesmírně složitou a vyspělou pamětí - evolučně-genetickou a s napojením na kolektivní lidské nevědomí. Jen pro úplnost zde doplním, že
v procesu výchovy do psychiky dítěte vstupuje ještě tzv. paměť sociokulturní. A že bychom jeli byť jen jediný okamžik jen na jednu naši hemisféru? No to by to vypadalo!
Označit matku za "tvora" rovněž nepovažuji za nešťastnější. Koučka velice podceňuje
vztah s matkou v prenatálním období. I když cosi zmiňuje, zaměřuje se až na "přilnutí těsně po porodu". Ono
samotný porod je extrémně intimní a zároveň stresující událostí. Nesmírně cenné poznatky přináší světově proslulý vědec českého původu Stanislav Grof, který hovoří o tzv. čtyřech perinatálních matricích. Stálo by za to studovat odlišnosti v psychosexuálním vývoji jedinců narozených přirozenou cestou a jedinců, kteří přišli na svět císařským řezem.
Poznatek vědců, který uvádí, o
synchronním propojení mozku matky a jejího dítěte je velice zajímavý. Dozajista to bude v prvé řadě souviset s duševně-duchovní sférou, než pouze s pravou hemisférou.
Za vynikající považuji rovněž zmínku o "mikrovýrazech", které odhalují pravdu o skutečném aktuálním psychickém stavu dospělého. Neboť ať se snaží hrát si na cokoliv,
dítě neomylně vycítí jeho pravou náladu a na základě toho reaguje. Něco podobného zažívá, obvykle zcela bez uvědomění, každý pedagog. I kdyby se sebevíce snažil a přetvařoval, kolektiv třídy reaguje na jeho pravý psychický stav. A celá hodina pak podle toho vypadá.
Nesmírně hluboké poznání slyšíme v závěru této kapitoly, kdy koučka upozorňuje na to, že pokud chceme někoho pozitivně ovlivňovat a předávat mu kvalitní psychické hodnoty,
musíme si vše urovnat nejprve ve svém nitru. Jinak přenášíme jen svůj vlastní zmatek a nevyrovnanost.