T. C. Johnson: Děti se sexualizovanými projevy

[Plyšáček]

Masturbace

Rodiče, vidí-li dítě, jak dráždí své genitálie, často mylně tento projev považují za masturbaci. Je vhodné mít přehled o různých situacích, za kterých k tomu dochází. Některé děti se tak vyrovnávají se silnými emocemi, jako je rozrušení nebo strach či nervozita, jiné si takto hrají např. při sledování televize. Některé děti se dráždí ze zvyku a potřeby stereotypního pohybu při usínání. Zejména tato rytmická a dlouhodobá stimulace pohlavních orgánů může i u dětí vyústit v orgasmus. Všechny malé děti, dokonce i ty nejmenší, jsou k možnosti dosáhnout orgasmu fyzicky uzpůsobené.
Rodiče zpravidla vedou děti k tomu, aby takové chování omezily na místa, kde jsou samy. Ideální je dětský pokoj, příp. koupelna. Pokud dítě provozuje masturbaci v soukromí a bere ji jako nástroj příjemného vzrušení, jde o přirozené a běžné chování, ovšem za předpokladu, že nedochází k poranění genitálií, nebo že se nestává hlavní prioritou před jinými pro jeho věk adekvátními aktivitami.
Někteří rodiče jsou k masturbaci a dalším sexualizovaným projevům silně negativní. Pokud dítě bere masturbaci jako způsob, jak se zbavit nepříjemných pocitů, příp. aby zapomnělo na své problémy, je třeba zakročit. Avšak úplný zákaz nemusí být tím nejlepším řešením. Snahou rodiče by mělo být zajistit, aby se masturbace nestala způsobem, jakým dítě řeší své problémy, strach či napětí. Způsob, kdy se dítě naučí řešit problémy výhradně touto cestou, může v pozdějším životě mít svoji obdobu v tom, že začne problémy řešit alkoholem, drogami, či jinými závažnými patologickými formami.
Pokud se dítě vzrušuje skrze dráždění svého těla o druhého člověka, je na místě tomu zamezit např. tím, že řekneme: „Není dobré, když se mě takhle svým přirozením dotýkáš. Pojď, půjdeme se projít (přečteme si knihu, zahrajeme si hru, upečeme dort, popovídáme si apod.).“ Některé tyto děti mohou být citově deprivované nebo mají v kontaktu s druhými jiné problémy, další byly sexuálně zneužívané, např. byly nuceny dělat tyto věci pro vzrušení jiných osob. Pokud rodič ví, že dítě má tuto zkušenost, měl by dítěti pravidelně připomínat: „Vím, že se tě takto XY dotýkal, to nebylo od něj správné.“
Pokud má dítě sklony bolestivě dráždit své genitálie, je na místě konzultace s lékařem, aby se vyloučilo, zda příčinou není zdravotní důvod. Pokud chování i při vyloučení zdravotního důvodu pokračuje, je na místě vyhledat odborníka, který má s touto problematikou zkušenosti. Některé děti přestanou masturbovat, projev přetrvává pouze v případě zvláště vypjaté či emotivní situace nebo v situaci, která jim připomene „spouštěč“ dřívějšího chování. Je nutné proto snažit se tyto spouštěče eliminovat.

Vše podstatné k tomuto řešíme v tématu Dětská masturbace - komentáře k článkům.

Autorka, ačkoliv zde upozorňuje na schopnost dětí prožít orgasmus, zploštuje jejich motivaci toliko na "vyrovnávání se se silnými emocemi, jako je rozrušení nebo strach či nervozita" či na kratochvíli (navíc snad pouze) "při sledování televize". Dokonce tomuto dráždění ani nechce říkat masturbace. Tak jednoduché a bezduché to zkrátka není.

Říci zneužitému dítěti, že "XY dělal nesprávné věci", obzvláště, pokud to dítě tak nevnímalo, jen prohloubí sekundární traumatizaci ze SZ.

[Plyšáček]

Povídejte si s dítětem o sexu

1. Odpovězte dítěti na otázky ohledně sexu a sexuality. Ptá-li se dítě na něco ze sexuální oblasti, rodič by měl odpovídat věcně, jasně a způsobem, jaký odpovídá věku dítěte. Je důležité, aby děti se sexualizovanými projevy měly správné a přesné informace a aby neviděly sex jako něco tabuizovaného nebo špatného. Zeptá-li se dítě na názvy intimních partií, měl by je rodič pojmenovat (zároveň by měl dát prostor, jestli se dítě bude chtít dozvědět více informací). Některé děti mohou pokládat nekonečné dotazy o sexualitě i poté, co už jim na všechny někdo odpověděl. Někdy mají tyto otázky vyřešit pocit strachu a zmatenosti ohledně sexu, pocity, jaké má dítě z daného jevu (tématu apod.), jindy chce dítě uvést rodiče do rozpaků. Je vhodné vyhledat odborníka, pokud má dítě tendenci vést nekonečné diskuse o sexu doma nebo ve škole.
2. Pro pojmenovávání intimních částí těla používejte správné názvy. Je to ukazatel toho, že na lidském těle není nic závadného, a pomáhá to k uklidnění dítěte.
3. Snažte se, aby dítě se sexualizovanými projevy pochopilo, že sex je v pořádku, ale takové projevy, které přísluší dospělým u něj v pořádku nejsou, dokud nebude starší. Zjištění, že sex je špatný, nechutný nebo nebezpečný, může mít na vývoj dítěte negativní vliv. Dítě by nemělo získat pocit, že intimní doteky jsou „špatné“. Je nutné zajistit, aby v okamžiku, kdy vyroste a bude ve věku, v němž je sexuální chování přirozené, dítě chápalo, že sex je přirozený, zdravý a příjemný způsob, kterým si dva lidé prokazují vzájemnou lásku.
4. Snažte se, aby dítě pochopilo, že stejně jako jeho tělo náleží pouze jemu samému, to samé platí i o tělech ostatních lidí.

O sexu se máme s dětmi bavit nejen "věcně a jasně", ale i citlivě a diskrétně. Rozhodně se nejedná o něco všedního a povrchního, jak je to mnohdy podáváno při hodinách sexuální výchovy. Nevím, zda dítě opravdu "uklidní", pokud budeme používat místo slova pindík správné penis a místo pipinka správné vulva nebo vagina.

Již dříve jsem zmiňoval, že pokud se dítě neustále dotazuje na otázky kolem sexuality, může to znamenat i to, že se nedozvídá správné informace a že mu tam něco nesedí. Třeba má samo jiné zkušenosti a neví, jak to podat a sdílet. Bez nadsázky mohu prohlásit, že některé děti znají svá těla lépe a a vědí o sexu více, než jejich rodiče.

Naslouchejte dítěti a odpovídejte mu

1. Děti, které byly sexuálně zneužívány, zanedbávány, nebo žily v domácnostech, v nichž docházelo k násilí, zakusily pocit nesmírné bolesti a strachu. Tyto děti potřebují vědět, že existují lidé, kteří jim budou naslouchat v okamžiku, kdy se budou chtít vypovídat ze všech hrůzných věcí, které zažily. Není nutné řešit všechny situace a problémy dítěte. Často stačí pouze naslouchat a dát najevo porozumění, neodsuzovat ani dítě samotné, ani jiné osoby; přesvědčit dítě, že rozumí tomu, co cítí. Mnoho dětí potřebuje ujistit, že stále mohou milovat a být milovány. Podrobné „vyšetřování“ problému nebo „šťourání“ v choulostivých situacích není dobré řešení a není úkolem rodičů. Na místě je vyhledat pomoc odborníka – psychoterapeuta, který s dítětem zpracuje nepříjemné pocity. Terapeut může také asistovat rodičům ve snaze eliminovat problematické sexualizované projevy dítěte.
2. Pomozte dítěti porozumět jeho pocitům. Většina dětí se sexualizovanými projevy svým pocitům téměř vůbec nerozumí a rozeznává pouze emoční extrémy. Hodně těchto dětí vyjadřuje všechny negativní emoce vztekem. Je dobré snažit se vysvětlit dítěti rozdíl mezi jednotlivými emocemi, jako jsou například strach, žárlivost, smutek, osamělost, vzrušení, radost, nadšení, naděje apod.
3. Pomozte dítěti mluvit o jeho pocitech místo toho, aby si je vybíjelo na ostatních. Dítě by se mělo naučit říkat: „Jsem naštvaný,“ místo aby např. rozbilo sestře hračku. Děti si také mohou vytvořit alternativní projevy chování jako způsob k vyjádření svých pocitů; například je-li dítě naštvané, může mlátit do polštáře, trhat papír, případně nakreslit osobu nebo věc, která jej štve, a celý papír začmárat.

Zde je nám doporučováno "neodsuzovat ani dítě samotné, ani jiné osoby", ale v předchozí kapitole jsme četli, že "rodič by měl dítěti pravidelně připomínat: „Vím, že se tě takto XY dotýkal, to nebylo od něj správné.“

Není nad to mít důvěrného přítele, kterému se můžeme se vším svěřovat. Není nad to, když tuto podpůrnou roli hrají, alespoň v dětství, naši rodiče. Nemyslím si, že ve všech případech platí, že "podrobné „vyšetřování“ problému nebo „šťourání“ v choulostivých situacích je úkolem odborníka - psychoterapeuta." Než "papírový" odborník je lepší empatický a milující rodič, který zná dítě od narození a je mu známa celá jeho "anamnéza". Kdo lépe nám může pomoci, než skutečný přítel? Odborník může pomoci jako konzultant rodičů, kteří třeba neznají tak detailně celou problematiku, nebo v případech, kdy jsou rodiče tupí či hrubí.

Vést děti i dospělé k tomu, aby dokázali pojmenovat, a tím si lépe uvědomit, vlastní emoce, je skvělým počinem v sebeozdravném procesu. Kouzelná a klíčová formulka zní: "Co cítíš?"

[Plyšáček]

Trpělivá a laskavá péče

Zvládnout chování dítěte se sexualizovanými projevy je někdy opravdu těžké a vyžaduje to značnou trpělivost a pochopení, stejně jako důkladné znalosti daného problému.
Povzbuzení je stejně důležité jako vymezení pravidel.
1. Mnoho rodičů dětí se sexualizovanými projevy má tendenci nadměrně zdůrazňovat negativa. U dětí se sexualizovanými projevy je důležité snažit se je pozitivně motivovat, např.: „To bylo vynikající. Dokázal jsi to udělat, přestože to pro tebe muselo být těžké.“ „Přestože je to těžké, vím, že se svého zlozvyku dokážeš zbavit. Pomůžu ti.“ „Je dobré, že se ovládáš.“ „Vím, že tě to naštvalo, ale zvládl jsi to a nevybouchl jsi – výborně.“
2. Dejte dítěti možnost vlastní volby nad některými záležitostmi a zkoušejte, jak se dokáže kontrolovat. Děti se sexualizovanými projevy se musí naučit mít vlastní chování pod kontrolou. U velmi malých dětí lze možnost volby aplikovat např. na oblečení („Které z těchto dvou triček si chceš vzít na sebe?“) nebo jiná jednoduchá rozhodnutí („Chceš jahodovou nebo vanilkovou zmrzlinu?“). Starší děti se mohou například rozhodnout, jestli si uklidí pokoj v sobotu nebo v neděli. Pokud je v rodině více dětí, mohou se s rodiči dohodnout na rozpisu pomoci v domácnosti.
3. Posilujte sebevědomí dítěte všude tam, kde je to možné. Děti se sexualizovanými projevy mají často silný nedostatek sebedůvěry. Pomoc a péče rodičů jim dává pocit, že nejsou zbytečné. Pro děti je velmi důležité vědět, že existuje alespoň jedna věc, kterou umí dobře a na kterou mohou být pyšní. Může to být například čtení, kreslení, rybaření, plavání, fotbal, sbírání známek, basketbal, skaut, hra na hudební nástroj, zpěv apod. Je důležité, aby každé dítě mělo nějakou oblast, pro kterou je rodiče mohou vždy pochválit. Obzvlášť dobré je, pokud rodič a dítě mohou tuto činnost vzájemně sdílet.
4. Umožněte dětem, které se projevují sexualizovaně, být opravdu dětmi. Některé děti se sexualizovanými projevy mohly být nuceny zastupovat roli dospělého – to zahrnuje například starání se o sourozence, řešení soudních záležitostí či dalších oblastí příslušejících dospělým. Mohly tak např. zastupovat roli matky, která trpí depresemi nebo je závislá na drogách. Pro zdravý vývoj dítěte je však žádoucí, aby děti byly skutečně pouze dětmi. U dětí, které byly nuceny zastupovat roli dospělého, může chvíli trvat, než si zvyknou, že se mohou uvolnit, chovat se adekvátně k jejich věku. Rodiče by měli dávat najevo dítěti své porozumění, zároveň mu ponechat úměrně k věku určitou míru zodpovědnosti, a tím navrátit dítěti spontaneitu a dětskost příslušející jeho věku. Některé děti se sexualizovanými projevy mohly být nuceny plnit roli partnera a to včetně příslušné ženské či mužské role případně též oblasti sexuality. Někteří rodiče těchto dětí jsou na nich citově závislí, což se někdy může projevit i v oblasti sexuality, zejména nemá-li rodič k tomuto dospělého partnera. Z toho důvodu může být pro dítě značně obtížné navázat vztah s jinou dospělou osobou. Dítě tak může být zmatené, jindy je takový vztah pro něj ohrožující nebo naopak může být neadekvátně vzrušené.
5. Mnoho dětí se sexualizovanými projevy těžko ovládá svoji impulzivitu a má nízkou toleranci vůči stresu. Existuje řada her, ve kterých dítě může svou sebekontrolu a sebeovládání trénovat, kdy např. musí čekat, až na něho dojde řada.

[Plyšáček]

Škola a volnočasové aktivity

Pokud rodiče zjistí, že se jejich dítě chová sexualizovaně, např. je riziko, že bude ve škole osahávat jiné děti, je na místě konzultace s učitelem. Cílem promluvy by měla být dohoda adekvátních opatření za účelem ošetření situace. Rodiče tak zároveň předejdou riziku, kdy dítě bude nevhodně v třídním kolektivu „onálepkováno“. V této situaci je na místě požádat o spolupráci školního psychologa či jiného odborníka.
Řešení problému se školou nemá za cíl dítě sankcionovat či ho nějak stigmatizovat, ale pomoci situaci ošetřit.
Je-li to možné, dítě by mělo mít možnost podílet se na všech rozhodnutích a vytyčených cílech, které se ho týkají. Dítě by mělo samo přispět k opatřením, která se ohledně jeho nevhodných projevů učiní. Takto se bude cítit zapojené a bude mít situaci pod kontrolou. Po určité době, během níž se dítě nedopustí žádného prohřešku, zlepší úroveň sebeovládání doma i ve škole, lze mu dle dohody poskytnout větší svobodu. Opatření vůči nevhodným projevům by se měla postupně zmenšovat a dítěti by měla být poskytnuta možnost dokázat zvýšenou schopnost adaptace na daná pravidla. Dítě by mělo být pozitivně motivováno a chváleno za dodržování podmínek, stejně jako postihováno za jejich nedodržení.

Autorka zde píše o opatřeních i o tom, že dítě má být zapojené do jejich zavádění. Hodně by mě ovšem zajímalo, jaká konkrétní opatření by to měla být. Dítě je sexualizované, tak se budou vyklízet záchody, než vstoupí? Bude mít na poklopci zámeček? Na rukou palčáky? Čtenářům je jistě jasné, že nějaká opatření by se hodila. A kde jsou nějaká konkrétní doporučení?

Ono se totiž nedá specifikovat, jaká doporučení by byla pro konkrétní situaci optimální. Mohu pouze obecně zdůraznit nutnost neustálé bdělosti všech a prevence ze strany pedagogů. Varoval bych zejména před konkretizováním, které by se mohlo stát návodným.

Jeden příklad za všechny:
Učitel: "A kdyby vám Maruška chtěla něco cucat, řekněte "Ty ty!"
Poté o přestávce zvídavý chlapec: "Maruš, můžeš mi ho taky vykouřit? Ty - no ty!"

[Plyšáček]

Několik slov pro náhradní rodiče

Výchova dítěte je pro rodiče velkým uspokojením, mnohdy však také klade na rodiče velké nároky. V případě, že je nutné dítě odebrat z domova, přechází odpovědnost na vychovatele či náhradní rodiče. Děti se sexualizovanými projevy jsou pro dospělé, kteří o ně pečují, často náročným oříškem.

Příprava náhradních rodičů

1. Adekvátní příprava

Náhradní rodiče, kteří jsou informováni o minulosti dítěte a o jeho sexualizovaných projevech, mohou daleko lépe poskytnout dítěti zdravé a stabilní prostředí než v případě, že o dítěti tyto informace nemají. Někdy se jim tyto informace upřou z obavy, že náhradní rodiče nebudou k sobě takové dítě chtít. Nedostatek přípravy může přivést dítě i rodiče do krizové situace v okamžiku, kdy problémy vyplavou na povrch. Může to vyústit v nepatřičné sexualizované chování nebo sexuální zneužívání jiného dítěte. Taková chyba zvyšuje v dítěti pocit vlastního selhání a odmítání druhými a může sexualizované chování ještě posílit. Je důležité, aby náhradní rodiče měli informace o sexuálním zneužívání dítěte, zanedbávání, domácím násilí, rozvodech či trestné činnosti biologických rodičů. Dítě, žijící s člověkem, který o něm neví téměř nic, se zákonitě cítí osamocené, izolované a opuštěné.

2. Podpora

Je důležité, aby náhradní rodiče poskytovali dětem tolik podpory, kolik jen mohou. Velmi vítaným a doporučovaným krokem je vytvoření „podpůrných skupin“ s ostatními náhradními rodiči; tyto skupiny by měly pomáhat dětem vzpamatovat se z traumatických zážitků, které v minulosti prožily. Odborník pracující s těmito rodinami může být neocenitelným pomocníkem v poskytování různých rad, jak pomoci rodině.

3. Terapeut nebo jiný specializovaný odborník

Pro každé dítě se sexualizovanými projevy je spolupráce s příslušným odborníkem nejlepším řešením, protože sexuální projevy mohou u rodičů vyvolávat negativní pocity a reakce. Terapeut může být objektivnější a může rodičům pomoci k většímu nadhledu a předejít „odsouzení“ dítěte. Pro dítě, které sexuálně obtěžuje jiné děti, či pro dítě, které bylo samo sexuálně zneužito, je takový pracovník přímo nutností. Zmatek, vztek a negativismus obecně jsou u těchto dětí daleko silnější než u dětí s mírnějšími problémy. Do terapeutické péče by měla být zapojena celá náhradní rodina dítěte.

4. Udržování úzkého kontaktu se všemi, kteří dítě podporují

Jsou-li rodiče chováním dítěte znepokojeni, měli by to ihned konzultovat s odborníkem. Mají totiž ze všech lidí pracujících s dítětem nejpřesnější informace ohledně jeho chování. Tyto informace jsou zásadní pro adekvátní způsob spolupráce s dítětem. Důležitá je spolupráce všech zaangažovaných. Někdy mají lidé pracující s těmito dětmi natolik rozdílné postoje, že spolu prostě nevyjdou. Dítě poté cítí napětí, které ho znejišťuje, nikam neposouvá. Tyto děti mají zkušenost s rodiči, kteří jim neposkytovali dostatečně pevnou oporu, proto je zvlášť nutné, aby se totéž neopakovalo i u současných rodičů a lidí, kteří se o dítě starají (i mimo rodinu).

Možné komplikace osvojení dětí se sexualizovanými projevy

Ne všichni náhradní rodiče jsou schopni přistupovat k dítěti se sexualizovanými projevy stejným způsobem jako k jiným dětem. Následující případy mohou potenciálním náhradním rodičům těchto dětí pomoci ujasnit si, zda jsou schopni o tyto děti skutečně pečovat.

1. Vlastní zkušenost se sexuálním zneužíváním v dětství

Mnoho dospělých, kteří byli jako děti sexuálně zneužíváni, se přes toto trauma dokázalo přenést; u některých ovšem přetrvává. Život s dítětem se sexualizovanými projevy může přinášet nežádoucí vlastní vzpomínky a může být zdrojem bolesti pro člověka, který se nevyrovnal s vlastním traumatem z dětství. Dítě může připomenout rodiči sebe sama, případně někoho, kdo ho sám kdysi zneužíval.

2. Vlastní nepevné hranice

Hodně dětí se sexualizovanými projevy má malé citové, fyzické a sexuální zábrany; mohou být velmi dotěrné a neodbytné. Pokud má náhradní rodič problémy se svými vlastními hranicemi, dítěti to nejenže nepomůže, ale naopak to ještě zesílí jeho problémy, a stejně tak problémy tohoto rodiče. Pro děti se sexualizovanými projevy je důležité naučit se znát adekvátní hranice.

3. Vlastní problémy v oblasti sexuality

Náhradní rodiče, kteří berou svoji vlastní sexualitu, případně otevřené rozhovory o sexu, jako něco nepatřičného, se pro děti se sexualizovanými projevy nehodí. Zastává-li rodič názor, že jsou pro dítě špatné jakékoli projevy sexuality, bude pro něj velice těžké poskytnout dítěti zdravou atmosféru, v níž by se mohlo optimálně vyvíjet. Rodiče jsou pochopitelně znepokojeni, jestliže u dítěte vidí otevřeně sexuální chování, zvláště je-li věku nepřiměřené nebo spojeno s agresivitou. Každopádně je důležité uvědomit si, že problém v sexuálním chování je jenom jedním aspektem chování jako celku a pouze malou částí celé osobnosti dítěte. Děti by se neměly cítit zahanbeny jen proto, že objevují vlastní sexualitu.

4. Silné náboženské přesvědčení

Pro náhradní rodiče mohou být děti se sexualizovanými projevy obzvlášť výchovně obtížné, jsou-li silně nábožensky založení. Například: některé tyto děti masturbují (někdy i před druhými lidmi). Pokud rodič vidí toto chování jako „hříšné“ nebo vidí dítě jako „hříšníka“ („Půjdeš do pekla!“) jen proto, že se tomuto chování věnuje, bude to mít neblahý vliv na sebevědomí dítěte. Mají-li rodiče silný negativní postoj k homosexualitě, mohou nepřiměřeně reagovat na fyzické kontakty osob stejného pohlaví. Všechny tyto projevy se na vývoji dětského vnímání sexuality mohou negativně projevit.

5. Komunikace s rodinou dítěte, pro zvolení nejvhodnějšího přístupu k dítěti

Mnoho rodičů dětí se sexualizovanými projevy, kterým byly tyto děti odebrány, mají podobné problémy, z nichž některé mohou být sexuálního rázu, jiné mohou být spojeny s agresivitou. Jiní rodiče jsou psychicky nemocní, mají problémy se sebeovládáním nebo zvládáním frustrace, problémy s drogami či alkoholem. Náhradní rodiče mohou rodiče dětí se sexualizovanými projevy nenávidět. Každopádně faktem zůstává, že děti, které byly odebrány z domova, si potřebují vztah k vlastním rodičům vyřešit. To je pouze záležitostí dítěte samotného, nikoliv rodičů. Rodiče, kteří cítí, že dítěti nemůžou pomoci v usmíření s vlastními rodiči, případně cítí, že mu nebudou schopni umožnit se s rodiči znovu shledat, a to i přes rozhodnutí soudu, mu prokazují medvědí službu. Děti se sexualizovanými projevy potřebují péči a podporu náhradních rodičů a zároveň mít vyřešený vztah s vlastními rodiči. Rodiče, kterým je jasné, že nebudou schopni toto dítěti umožnit, by se měli buď obrátit na odborníka, nebo by si takové dítě neměli osvojovat.

Pokud je dítě se sexualizovanými projevy svěřováno do jakékoliv náhradní péče, mělo by se sledovat s velkou opatrností, zda není dáváno do rukou potenciálním pedosexuálům. Rozhodně by nebylo moudré dávat vybírat lidem děti podle toho, jak jsou sexuálně aktivní. "Tato holčička je moc milá, jen dosti nemazlivá, zatímco toto je holčička prcavá moc a moc..."

[Plyšáček]

Spolupráce a komunikace

Mezi rodiči může docházet často k rozporům ve věcech kolem výchovy, které se týkají sexu a sexuality, což může negativně ovlivnit řešení. Všichni ve věci zaangažovaní by měli vzájemně spolupracovat. Jakékoliv rozpory by měly být otevřeně probrány a řešeny.

Existuje pomoc pro děti s problematickými sexualizovanými projevy?
Ano, existuje způsob, jak řešit sexualizované projevy dětí. Tyto děti mají příliš mnoho zkušeností s „dospělou“ sexualitou, vyrůstaly v nevhodném prostředí, případně mohly být sexuálně zneužívány. Děti jsou jako houby, které nasávají podněty ve svém okolí: jsou ovlivněny chováním, pocity, názory a hodnotami lidí okolo sebe. Pro zdravý budoucí vývoj dítěte se sexualizovanými projevy je důležité zajistit mu bezpečné a přirozené prostředí. Je důležité neporovnávat sexualizované projevy dětí s dospělými. Naneštěstí je toto srovnání stále poměrně časté a vede k přesvědčení, že tyto děti budou mít problémy v sexuálním chování po celý život – toto však žádný výzkum nepotvrdil a není reálný důvod se toho obávat. Je nežádoucí, aby dítě získalo nálepku „sexuálního násilníka“ či „devianta“, která by ho pak provázela po celý život. Většina potíže se sexualizovanými projevy často pod odborným vedením překoná. V případě sexuálního zneužití je vedle zamezení dalšího pokračování takového chování i odborná pomoc dítěti a jeho rodině pro zpracování traumatické zkušenosti. Nelze se tedy zaměřit pouze na odstranění sexualizovaných projevů samotných.

Terapie

Individuální terapie ve spolupráci s rodiči
Individuální terapie může dítěti pomoci v objevování a překonávání potíží, špatných zážitků a s nimi souvisejících pocitů. Samotná individuální terapie s dítětem však nestačí. Uzdravení dítěte je možné pouze za pomoci rodičů a stabilizace domácího prostředí. Terapeut je průvodcem ukazujícím rodičům a dítěti, jak pracovat společně na nápravě problému. Jeden z rodičů musí dítě na terapii doprovázet a musí aktivně s terapeutem spolupracovat. Někdy se může stát, že rodič nebo dítě budou vzájemně v konfliktu, naštvaní a budou se obviňovat navzájem. Terapeut jim může pomoci zvládnout situaci, aby byli schopní spolupracovat, přenesli se přes neshody a snažili se najít a provést potřebné změny. Tato terapeutická činnost pomůže vytvořit pevnější pouto mezi rodičem a dítětem, což je pro zdravý psychický vývoj dítěte naprosto zásadní. Do terapeutického procesu je vhodné zapojit všechny zaangažované. Někdy je na místě také individuální práce s dalšími členy.

Skupinová terapie
Skupinová terapie je vhodným prostředkem pro vývoj sociálních schopností, sebekontroly a schopnosti ovládat frustraci a vztek u dětí se sexualizovanými projevy. Ve skupině jedinec nabývá pocit sounáležitosti a korektivní zkušenost, že není jediný, který má problémy. Skupina dále slouží pro konfrontaci vlastního chování s chováním ostatních členů atp.

Rodinná terapie
Rodinná terapie seznamuje terapeuta s jakýmsi „nastavením“ rodiny ohledně sexu a sexuality; s rodinnými zvláštnostmi a slabostmi, s vnitřními vazbami v rodině a s výchovnými schopnostmi rodičů. Mnohdy identifikace problému jednoho člena rodiny zasáhne významně do struktury celého rodinného systému. Rodinná terapie pomáhá zvládnout problémy rodině jako celku stejně jako věnuje pozornost každému členu individuálně.

[Plyšáček]

Po více jak roce máme celou knihu zacitovánu a okomentovánu. Nyní je prostor pro další rozbory a diskusi.

MÁTE-LI NĚJAKÉ VHODNÉ KOMENTÁŘE - AŤ JIŽ KE KNIZE NEBO MÉMU ROZBORU, PIŠTE JE PROSÍM SEM:
Komentáře ke knize