Chat pro oprávněné uživatele běží denně od 18:00 do 21:00.

Kniha Filoména - otroci času

Prostor pro vlastní výtvory členů a jejich umělecká díla. Fotografie, výtvarná díla, literární tvorba - básně, povídky, pohádky ap., písně atd.
U literárních děl pozor na písemnou dětskou pornografii.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 277
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 523 x
Oceněn: 1070 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola třicátá osmá

Příspěvekod Leonid » 12.6.2016 22:28:39

Osel tvořící zápletku
Za dva dny jsem se rozloučil se svým nejlepším přítelem tady a pomalu jsme se vydali na cestu. Diviš nám koupil malý dvojkoláček, který táhl černý osel. Já jsem prodal svou pěknou kazajku a navlékl hrubou vestu, též nohavice jsem měl černé, plandavé a odřené. Filoménka si nechala svoje modré domácí šaty. Teď to budou její parádní... I jinak se Diviš ukázal být velkomyslným, protože nám věnoval trochu zásob a hlavně nějaké nářadí. A od jeho paní Filoména dostala nějakou výbavičku pro děti a košili pro sebe a pro Báru.
Kráčeli jsme kolem káry, na které se vezla děcka. Osel by nás všechny uvezl leda z prudkého kopce a ještě by u toho dostal infarkt. Je to postarší, ale mazané a malicherné zvíře. Filoménka ho pojmenovala Kašpar, „neb stejně zpupný a žravý jest, jak pán můj býval“, jak nám vysvětlila.
Šternberský hrad zmizel a my se plahočili po klikaté cestě. Bylo horko a prášilo se. Pozdě odpoledne osel zatuhnul. Pokoušeli jsme se ho restartovat - napřed vlídným slovem, potom i prutem - ale nic.
„I pohni sebou, zkurvysynu, což máme v polích spáti, ty kryso uchatá!“ nadávala mu i Filoménka.
Osel se po ní moudře podíval a stál dál.
„Zkulvy, zkulvy!“ přidal se i Ondřej a radostně tleskal.
„I ty mlč, však slova taková nedobrá pro tě,“ vyplísnila ho matka.
„Však si pamatovati bude, nemáš tak hovořiti před ním,“ poznamenal jsem.
„Co mě vychování dětí učiti budeš!“ utrhla se Filoména i na mě.
„Bys na něj jak prasák nehovořila!“
„Ku oslu prašivému hovořím!“
„Osel nenaučí se, však Ondřík ano!“
„I zapomene,“ mávla rukou.
„Toho nebojž se, že zapomene, těchto slov děti nejlépe se učí,“ oponoval jsem.
„Ondříčku, nevzpomeneš slova toho, že?“ promluvila Filoménka vlídněji na syna.
„Zkulvy pldel zaslaná,“ překonal on naše očekávání.
„Zde vidíš,“ vyprskl jsem a zhroutil se v záchvatu smíchu. A nejen já. Jenže jsme se chechtali tak mohutně, že se osel splašil. Poskočil jak kotě, rozběhl se po cestě a unášel naše děti a majetek pryč.
„Rychle!“ vzpamatoval se Rudolf jako první a vydal se pronásledovat Kašpara.
V mizerných botách a s mečem se neběží nejlíp. Holky zůstaly kdoví kde. Po asi jeden a půl kilometru jsme spatřili následující obrázek: U chalupy při cestě stál náš milý oslíček a spásal zahrádku. Za sebou měl káru, která ale ležela na boku a chybělo jí jedno kolo. A z rokle, asi třicet metrů od chalupy, bylo slyšet dětský nářek. Co dělat dřív? Nejspíš vlítnu do rokle.
„Rud – Ruprechte, zkurvysyna toho odežeň!“ požádal jsem Rudolfa a vrhl se do údolíčka.
Byly tam kopřivy, suché větve a mech. Od samého okraje až dolů byly malebně rozprostřené naše věci. Asi po patnácti metrech jsem našel Ondřeje, jak sedí na suché větvi a hraje si se šiškami. Byl poškrábaný, ale evidentně celý.
„Táta,“ pozdravil mě radostně a chytil se za pindíka.
O kus níže ležel řvoucí uzlíček. Ale k němu se z druhé strany blížili nějací lidé. Byli u Adlétky dřív, já mám těžší terén. Byla to nějaká starší ženská a tak jedenáctiletá holka.
„Popatř, Důrko, to vskutku kojeňátko jest!“ slyšel jsem rozrušenou ženskou. Hned popadla Adlétku do náruče a jala se ji tišit.
„Poslyš, ženská, to dcerka má jest,“ byl jsem konečně u nich.
„Cožpak tropíte tu a věcí sypete?“ divila se ona.
„I tamo pacholík sedí!“ ukázalo děvče, „též tvůj?“
„Jistě. Vězte, že osel náš poplašil se a všeho z vozu vysypal.“
„I vyjdu s nimi zadem pod chalupu, tam sejdemež se,“ pokynula mi, já jí podal Ondřeje a škrábal jsem se nahoru.
„Pospěš, mně nedaří se zmetka toho ze zahrady vyhnati!“ honil mě seshora Rudolf.
„Zahrady naší?“ vyjela na mě ženská.
„Ano, však kaji se velmi, paní,“ lehce jsem se uklonil.
„Důrko, spěš tam,“ pokynula ženská dcerce, která vzápětí odběhla.
Když jsem se konečně dostal nahoru, poškrábaný a popálený od kopřiv, viděl jsem, že Rudolf sice osla vypřáhl, ale toho se nepodařilo dostat od zdevastované zahrádky. Osel se učinil těžkým a nereagoval ani na zuřivé škubání provazem. Rudolf mu nadával česky, staročesky, lužickosrbsky, německy i starou horní němčinou, ale nic naplat. Dívka seděla v hnoji a brečela, asi ji tam osel porazil.
Zatmělo se mi před očima, z blízkého křoví jsem ulomil pořádný prut a seřezal osla jak pominutý. Ten hajzl se ale pokoušel po mně chňapat a kousnout mě. Do toho ho Rudolf zase začal tahat a nakonec se nám podařilo osla dostat na druhou stranu cesty.
„Potvoro prašivá, zatracená!“ ulevil jsem si.
Osel se zatvářil ublíženě a začal hýkat. Něžné citoslovce „í-á“ jsou naprostý eufemismus. Nádech, to je zvuk, jako když zkoušíte rezavou pumpou pumpovat z vyschlé studny, a výdech, to je, jak když slon prdí do fujary. Vzdor všemu se děvče hlasitě rozesmálo. Osel se napružil.
„Zticha buď, děvče, sic osel uteče!“ vyletěl jsem po provaze u oslovy ohlávky.
Právě včas. Ve třech jsme osla dosmýkali ke stromu a uvázali. To už se objevila spěchající Filoménka s Bárou.
„Kde děti jsou?“ volala moje žena.
„Pojď,“ pokynul jsem jí. „A kudy pod dům sejdu?“ zeptal jsem se dívky.
„Tudy pojďtež,“ ukázala nám na nenápadnou cestičku vedle chalupy.
Po příkrém a vratkém schodišti jsme sestoupili asi dvacet metrů. A dole se ukázalo, že stojíme před vertikálním statkem. Úplně nahoře trůnila chalupa, která je vidět ze silnice. Zčásti je postavená na skále, trčí však i přes ni. Pod ní jsou na skále nalepena celkem tři patra všelijakých kůlen a bud. Některé jistě navazují na jeskyně ve skále. Pod skálou, u potoka, je miniaturní dvorek. Celá ta „stálá výstava arkýřů“ je propojena vratkými ochozy a lávkami.
Koukali jsme na to s otevřenou pusou, i když už víme, že gotické lidové stavitelství naprosto netrpí závislostí na nějakých konvencích. - Pronajal mi pán prostor tak na telefonní budku? Postavím si mrakodrap, však mám hodně dětí a ty musí někde spát. - Obecně vzato, českým venkovem čtrnáctého století vládne idea, že obdélníková chalupa se sedlovou střechou je prostě nuda.
Ale to už se Filoména hnala k dětičkám. Paní s nimi seděla na lavičce, Adlétce velkomyslně nabídla svoje ňadro a Ondřík zrovna honil slepici.
„Upokojž se, však děti tvé v pořádku jsou, mělas maličkou zabalenou dobře a polámaná není. A tento rytíř maličký nebojí se ni trochu,“ smála se paní.
„Díky, paní, však ta arcituplkurva oslí, po uši zasraná, odnesla mi jich a já bála se velmi. Děkuji ti, žes starost o ně měla, a Bohu děkuji,“ vydechla Filoména.
Nějak nám pustne, holka, mluví jak dlaždič.
„Já tež děkuji vám, Já František, uhlíř jsemť a toto žena má jest, Zuzana,“ představil jsem nás, „ a zde svak (staroč. tchán) můj Ruprecht, a zelva (staroč. švagrová) má,“ – ukázal jsem na schodiště, po kterém se opatrně plížila Bára, podělaná až za ušima – „Apolena.“ Ona totiž, chudák, nemá tyhle cestičky ráda.
„I ráda poznávám vás,“ odpověděla selka rozšafně, „já Filoména jsemť a toto dcerka má Dorota jest.“ Usmáli jsme se na sebe s mojí Filoménkou.
„Však statek pěkný máš, fortelně stavěný, však proč tak do výše žene se?“ ptal jsem se hned zvědavě.
„Neb pán náš do nájmu dal nám území maličké pro stavení. Polí máme, Pánbůh požehnej, však škoda si na nich stavěti. Tedy tuhle skálu jalovou muž můj pilně obydlil.“
Jak jsem si myslel.
„Den se nachyluje, chcete u nás spaního vzíti, i večeření?“ nabídla se selka.
„Rádi bychom, však vůz polámaný máme a na déšť to vypadá,“ podíval jsem se na oblohu.
Z jednoho arkýře se vystrčila dětská prdelka a ulevila si. Cáklo to kousek od nás.
„Ohňo lítá,“ poučil nás Ondřej.
„Marjánko! Napřed hleď, pak ser, nevzpomeneš?“ zvolala selka nakvašeně.
„Lejno spěch mělo, bys mi radši košilky prala?“ ozval se drzý hlásek.
„Hubu zavři, však si již prut beru,“ odtušila selka a pustila se statečně na jeden žebřík, „však dosti na tom, že Důrce budu muset práti,“ bručela.
Ano, Dorotka byla po tom, co ji osel porazil do hnoje, strašně špinavá i na středověké poměry. Po těch slovech se na místě svlékla a šla se umýt do potoka, který tvoří hranici dvorku. Seshora jsme zaslechli dětské pištění a svist prutu. Zasmáli jsme se, jak se ve středověku sluší.
Za chvilku z okna vykoukla selka a zvala nás dál. Avšak kudy? Ale to už byla Dorotka vykoupaná a vedla nás. Vylezli jsme až do chalupy u cesty. Byly tam dvě místnosti - světnice a dymná jizba. A zrovna tam jsme se měli posadit. V rohu bylo ohniště se skomírajícím ohněm, nad kterým visel kotel. V místnosti bylo kouřmo.
„Piva jsem vařila, vezmetež?“ usmála se selka.
„Rádi,“ zaradoval jsem se.
A už před námi stály hliněné pohárky a v nich pivo. Pivo? Už bych si mohl zvyknout, že všechno, co prošlo varem, je rostlinného původu a chvilku kvasilo, je ve středověku prostě pivo. A když to má navíc barvu moči a pěnu, tak je to pivo každým coulem. Co na tom, že chutná jako vitacit s křenem. Statečně jsme upíjeli a já si namlouval, že je to celkem osvěžující.
Po vypití piva jsme se s Rudolfem a Bárou omluvili a vydali se sbírat věci vysypané z vozu, než je někdo rozkrade. K tomu nám selka velkomyslně poskytla tři pomocníčky – „Marjánko, Vašíku, Zakši, pomoci jim běžte,“ zavelela a z různých děr vylezla patřičná děcka v ukoptěných košilkách, všechno tak mezi sedmi a deseti lety. Vyšli jsme ven a slezli zase do rokle, kde jsem děti poučil, že vytvoříme řetěz až nahoru. A tak jsme dostali celkem rychle naše věci na cestu. Mnohem déle jsme ale hledali kolo. Osel sice táhl vrak vozíku asi jen třicet metrů, kolo však nebylo k nalezení. Ale pak jeden z chlapců kolo našel, v hlubší části strže. Společně jsme ho dostali ven a pustili se do opravy. Děti okouněly kolem a ptaly se nás na všechno možné.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 277
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 523 x
Oceněn: 1070 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola třicátá devátá

Příspěvekod Leonid » 17.6.2016 20:13:17

Nečekané události nabírají na síle
Schylovalo se k večeru a my se vrátili zpátky do síně. Přišel hospodář a asi pět dalších dětí, tentokrát spíš teenagerů. Hospodář nás takřka obřadně uvítal. Dozvěděli jsme se, že se jmenuje Filip a zbylé děti Zdeněk, Břid, Jana, Filoména a Zošek. A ještě jedno děcko, asi tak Adlétčina věku, spalo v loktuši kousek od ohniště. Při přípravě stolu pomáhala své matce Dorotka, která tu korzovala jen s kouskem plátna kolem beder.
Brzy se na stole objevila hustá mléčná polévka, plná zeleniny a kostí s fragmenty masa. Byla horká a vydatná. Všichni jsme s mlaskáním a srkáním večeřeli. A samozřejmě jsme zakončili jídlo pořádným říhnutím. Děcka krkala jedno přes druhé, v různých výškách. Jednou, když Dorotka prošla kolem nás, ji Rudolf polaskal po zadečku. Ta vypískla, ale usmála se na něj.
„To jsem netušil, že jseš takovej pedostrýček,“ pošeptal jsem mu.
„Od tebe to tedy sedí, zrovna od tebe,“ urazil se naoko.
„Promiň, ale tobě se… ty jseš taky…?“ zeptal jsem se rychle, maje podezření.
„Jo. Proč myslíš, že jsem nikdy nedělal problémy z tvýho vztahu s Filčou?“
„Aha, dík…,“ vykoktal jsem.
„Hezoučká jest…,“ poznamenal Rudolf zasněně.
Asi dost nahlas, protože Bára zvedla obočí a selka se naklonila přes stůl.
„Líbí se Dorotka tobě, Ruprechte?“
„I líbí,“ přiznal se Rudolf bez vytáček.
„A nechceš ji za ženu pojmouti?“
„Cože?“
Děti se začaly šťouchat a vyměňovaly si významné pohledy.
„Jaký stav tvůj jest?“
„Já řemeslník svobodný, mechař jsem.“
„Kdo mechař jest?“ zajímala se honem Dorotka.
„Ten mechu sbírá, ku prdele otření, pro měšťany bohaté i šlechtice,“ vysvětlil jí otec.
„Prdel otírá se?“ divilo se jedno z mladších dětí.
„Občas,“ poznamenala selka.
„Mechař v lese žije, mechu sbírá a potom jej na hrad či na trh veze.“
„To těžká práce není,“ zamyslela se Dorotka.
„Věru není, však jsem již stár a na to stačím stále. Ale ženiti se pro stáří nechci,“ zavrtěl hlavou.
„I co bys neoženil se, pán náš sedmdesáte jar má a ženu mladičkou a již dvé synův zplodil,“ nedala se selka odbýt.
„Je ti pětašedesát, ta tě utahá, to nedáš,“ varoval jsem ho.
„Ba ne,“ odpověděl a postavil se, „rád tvou nabídku přijímám.“
„Jé!“ zvolala Dorotka, ale nedalo se poznat, zda radostně, či vyděšeně.
„To po cestě zdrží nás,“ zamračil jsem se, „než nevěsta správně nachystána bude.“
„I co, však já jsem děvčat ve vsi ohledala, že ani nesečtu,“ zvolala žoviálně selka. „Důrko, sem pojď,“ pokynula jí.
K našemu úžasu vstala, popadla dcerku v pase a posadila ji na stůl. Chichotající se děti rychle odklízely misky. Důrku přešel humor. Neochotně si lehla a dala nohy široce od sebe. Asi to nevidí poprvé…
„Břide, posviť,“ pravila povedená matinka a syn přikročil se zapálenou loučí. Ostatní vstali a šli se dívat. I my, kromě Báry, vstali.
„Však jí ohanbí nespal,“ byl světlonoš napomenut a prohlídka mohla začít. Selka si otřela prsty do zástěry, naslinila je a šla na věc. Počínala si ale velice jemně a zkušeně. „Tedy, ano, bříška oslab, Důrko…, dobře jest, nohou výše drž, tak…“
Viděli jsme ve světle louče úzkou štěrbinku, ve které se teprve po rozevření ukázal miniaturní rudý jazýček. Rudolf polkl.
„Já přísahati tobě mohu, že dcera má Dorota zdráva jest i pannou, jedenácte jar má a již dvakráte krvácela,“ pronesla selka slavnostně. Dorotka se rychle sesmekla ze stolu.
„Ruky její přijímám,“ odpověděl Rudolf.
Přistoupil otec a vložil Dorotčinu ruku do Rudolfovy.
„Dorota jest ženou tvou, Ruprechte. Zjitra za knězem zajdem a požehnání dá vám.“
Bára vypadala, že se o ni pokoušejí mdloby.
„A věno?“ zeptal se můj praktický purkrabí.
„Já deset grošů dáti mohu, dvé lopat, patnácte loket provazce, i půl tuctu kuřat,“ počítal otec nahlas, „a dvé košil míti bude.“
To je majlant, pomyslel jsem si.
„Souhlasím,“ odpověděl Rudolf.
„Nyní spáti pojďmež,“ velela paní domu.
Byli jsme uvedeni do stodoly, kde Filoménka vytvořila ve slámě pelíšky pro naše děti.
„Toho nenadála jsem se, by Rudolf ženáčem stal se,“ smála se, „a ještě méně, že masíčka mladého jako ty oblibuje. Však nyní tak znavena jsem, že usnu, sotva Adlétky pokrmím,“ zívla.
Dal jsem jí pusu.
Zaslechli jsme vrzání ochozu a už tu byl sedlák a vedl za ruku lehce vyjevenou Dorotku.
„Zde ženy tvé zapoměls nahoře,“ zašlebil se.
„A – díky,“ cukl sebou Rudolf.
„Dobré noci mějte,“ popřál nám a zmizel.
Skoro nebylo vidět, ale podle zvuku jsme poznali, že si holka lehla po bok novomanžela.
„Nebojž se, nejsi veliká dosti, bych k tobě vešel, však laskati tě budu pilně, budeš-li chtíti,“ šeptal Rudolf vzrušeně.
„Raději pověz mi, odkud přišels a cos na cestách spatřil,“ odpověděla Dorotka chvějícím se hlasem.
„Poslyš, na milování nespěchejž, raději volně hovořte spolu, dej tomu čas,“ pošeptal jsem mu.
„Dobře, dík za radu.“
„Dobrou noc.“
Za chvíli bylo slyšet, jak Rudolf Dorotce něco vypráví, asi pohádku.

Teď mi to dávalo smysl. Byl to Rudolf, kdo v akademii vymyslel „Den dětí s historií“, „Akademie školám“, a další programy určené hlavně pro děti. Též dokázal věnovat obrovské množství energie dětským táborům, které akademie pořádala pro děti zaměstnanců. Ale jsem si prakticky jist, že nikdy žádnému děcku neublížil, není to žádný psychopat.

Ráno jsme se vzbudili sluncem, které svítilo okénkem přímo do stodoly. Koukal jsem, že Dorotka spí přitulená jako klíště k Rudolfovi. On si vždycky dokázal děti rychle získat. Vzbudili se oba současně, Dorotka se mu laškovně probírala bílým plnovousem a líbala ho. Bára na to koukala jak čerstvě vyoraná myš.
Pak mi pošeptala: „Já se tady sama holčička bojím, mezi samejma pedofilama,“ a potichoučku se smála.
„Těch se neboj, ty vede láska a porozumění dětem,“ uklidnil jsem ji.
„Koukám,“ pohodila hlavou k líbající se dvojici.
„To si piš,“ usmál jsem se.
Šli jsme se trochu zkulturnit k potůčku a potom na snídani. Dohodli jsme se s Filipem, že se nebudeme ničím zdržovat a pojedeme rovnou z kostela dál. Co když máme pronásledovatele v patách? Do kostelíka je to asi dvě míle, naštěstí naším směrem. Dorotka dostala čistou košilku a šaty, které jí byly trochu dlouhé. To Rudolf se při stavu našeho majetku mohl tak maximálně umýt a učesat. Ale peníze máme, a tak rodina dostane pěkných pár grošů, ze kterých měli velkou radost. Vykračovali jsme si všichni dohromady a přidali se k nám i nějací sousedé. Filipův statek totiž leží na kraji vesnice a my šli přes ni.
„Tobě by bylo i pacholka třeba,“ přemýšlel Filip, který měl výbornou náladu.
„Možná,“ odpověděl Rudolf neutrálně.
„Což kdybych tobě Zoška dal, co pacholka?“ rozdával děti o sto šest.
Jasně, každé další děcko je jen hladový krk navíc. A tahle rodinka se, zdá se, množí geometrickou řadou.
„Pojď sem, Zošku,“ pokynul otec synkovi, stejně starému jak Dorotka, „oni dvojčata jsou, i bude jim lépe pospolu,“ usoudil.
Bylo to vidět na první pohled. Oba měli rovné, slámově žluté vlasy a velké modré oči. Jedině pihy měla pouze Dorotka.
Rudolf si Zoška pečlivě prohlédl. Pohladil ho po jemné tváři, koukl se mu na zuby, i mu vyhrnul košili a zkoumal tělesnou stavbu. Pozorně mu jezdil po jemné chlapecké pleti a zkoumal, již celkem svalnaté, tělo. Purkrabí na hradě je i něco jako personalista a ví, jak toto ve středověku probíhá. Mladí sluhové jsou taková lepší domácí zvířátka. Chlapec vypadal mile a bystře, ale bude to trochu rošťák, pomyslel jsem si, když jsem viděl, jak nebojácně na Rudolfa hledí.
„Sloužiti u nás budeš, ano?“ sehnul se k němu jeho nový pán, „v lese pracovati budeme, vše co si jen představíš, neb na samotě žíti budeme.“
„A když medvěd přijde, holí ho přes čumák vezmu!“ kasal se chlapec vesele.
„I to víš, takového rytíře nám jistě třeba bude,“ smál se Rudolf a protřepal chlapci vlásky.
„I brtnictvího znám, neb s dědem mým chodili jsme!“
„To nám velmi dobré bude,“ měl Rudolf skutečnou radost, protože na divoké včely bychom si ani nikdo netroufl.
„Krásný hoch,“ poznamenal Rudolf jakoby pro sebe.
U kostela jsme se zastavili a Filip šel odchytit kněze. Ten se tvářil lehce překvapeně, ale minimalistické svatby jsou na venkově asi běžné.
Celé to proběhlo asi za půl hodinky, nicméně mě velice zaujalo, co řekl kněz: „Tys, Ruprechte, stár a ty, Doroto, mláda. Ty, Doroto, budiž holí v ruce jeho a ty, Ruprechte, budiž štítem jejím.“ Hezky řečeno.
Svatební hostinu jsme pojali tak, že jsme si v hospodě dali pivo. Žádný sraní s tím. Bylo to Dorotčino a Zoškovo první opravdové pivo, když už jsou „velcí a do světa půjdou“. Dorotka se současně tulila k Rudolfovi a současně kňourala. Měli jsme ze včerejška pocit, že to je „maminčina holčička“, a proto se jí pryč až tak nechce. Ale přání rodičů je svaté.
Rozloučili jsme se, selka měla slzy na krajíčku a vydali jsme se na cestu. Slunce stoupalo nad lesem, cesta byla docela dobrá, kuřata v kleci pípala, prostě taková malá chvíle pohody. Rudolf vzal svou ženu a svého pacholka kolem ramen a povídal a povídal. Je dobrý vypravěč a děcka ani nedutala. Viděl jsem, že i Filoménka, která se zrovna vezla, protože kojila, natahovala zvědavě krk.
Zahleděl jsem se na ni. Měla na hlavě bílý šátek, zpod kterého se dral vodopád tmavých vlasů. Její veliké oči přeskakovaly mezi mnou, Rudolfem a živící se Adlétkou. Jak to dělá, že má teď tak dobrou náladu? Před deseti dny ještě chodila v sametu a jemné obuvi, ozdobená šperky, a teď má akorát plátěnou košili, už pěkně propocenou, modré šaty a na nohách špinavé onuce.
„Filoménko, opravdu netrápí tebe, že chudinou jsme nyní?“ zeptal jsem se jí.
„I netrápí velmi, volněji cítím se, když pohybův nemusím hlídati sobě, jak činiti i vybraně hovořiti, a nejísti málo či moc. Takto jsem vychována byla i lépe mi jest. A hlavně pak tebe mám, pane můj,“ líbezně se usmála.
„Přes protivenství veškerá já našel tě a tys nemusela ve mlejně shníti, avšak družkou mou nejvěrnější jsi. Miluji tě jako život svůj.“
„Hééééj, prrrr!“ popadla Filoménka náhle provaz, co funguje trochu jako oprať.
Rychle se přehoupla přes kraj káry a já ji ještě ve skoku chytil. Přivinula se a políbila mě.
„Já chtěla ta slova nebeská zažíti v náruči tvé,“ šeptala a líbala mi ucho.
„Ano, tak i já,“ přitakal jsem a políbil ji pro změnu na krk.
„Lásko…,“ víc jsem ze sebe nedostal.

Druhý den nám cestovní idylu narušila zastávka v krčmě.
„Chlape, blbě ptám se, ale nejsi ty Karel?“ ptal se krčmář.
„Ne, proč?“ snažil jsem se nezakoktat leknutím.
„I nic, rytíř jakýsi ptal se včírem. Blábolil, že vévoda, jakýsi Karel, po cestě pěšky půjde s mužem starým a ženou mladou. Co by vévoda pěšky chodil, chtěl jsem mu pověděti, však bál jsem se.“
„A proč?“
„Protože vysoký byl na dva sáhy, vraníka velikého měl a zbroj stříbrnou,“ ztišil hlas.
„Co to býti mohlo nevím, a vévodu opěšalého nepotkal jsem,“ zasmál jsem se křečovitě.
Venku se mi rozklepala kolena. To bylo tedy štěstí!

Po týdnu jsme byli v Olomouci. Žádného dalšího agenta jsme nepotkali. Zastavili jsme před hradem.
„Čeho chceš, pacholku?“ oslovil mě strážný.
„Listu pana Diviše stvrditi, chlape,“ odpověděl jsem.
Poslal mě nahoru. Všechno proběhlo dobře, zvlášť, když jsem vyřídil pozdravení od Diviše. Listina mě opravňuje k volnému používání lesa v rozsahu mnoha hektarů. Mohu dokonce i lovit a nosit meč. Lidé mě asi budou považovat za zchudlého či propuštěného mana. Vévoda uhlíř. No, uvidíme. Byl jsem rád, když jsme opustili město a začali stoupat do kopců.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 277
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 523 x
Oceněn: 1070 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola čtyřicátá

Příspěvekod Leonid » 21.6.2016 8:41:37

Lesní řemeslo
Tři roky už žijeme v lese. Tak, jak jsme se rozhodli, asi patnáct kilometrů na sever od Olomouce. Je to mírné údolí mezi dvěma vrchy, otevřené na jih. Naše zemnice mají osm krát dvanáct metrů, a jak název napovídá, jsou napůl zapuštěné v zemi. Stěny jsou roubené, střecha je z hustě kladených kmínků, překrytá hlínou a mechem. Uvnitř jsou dvě místnosti, mezi kterými stojí mohutný krb. Venku je ještě stáj na Kašpara, přístřešek na uhlí a stříška nad pramenem. V okruhu asi dvou kilometrů máme čtyři uhliště, tedy plochy na pálení dřevného uhlí. Taháme dřevo z co největší dálky, abychom se odtud nemuseli stěhovat za dřevem tak brzo. Rudolf si sbírá svůj mech, s čímž mu pomáhá mrštný Ondřík. Já jsem mu přetáhl Zoška, protože je přece jen větší a tudíž užitečnější na těžší práci. Bára sbírá lesní plody, houby a bylinky a všelijak je zpracovává. Jednou týdně to vozíme do Olomouce na trh.
Místní lidé se lesa poněkud bojí, a tak máme na naše věci docela monopol. Proto si vždycky z trhu vezeme spoustu věcí - maso, mouku, zeleninu, ovoce, a i nějaké peníze. Nedebužírujeme si jako v době, když jsme byli šlechtou, ale hladovíme leda koncem zimy. V příznivějších měsících roku ale máme maso někdy i dvakrát týdně.
Filoménka už je zralá, devatenáctiletá žena. Rok po Adlétce se jí narodil Adam a za další rok děvčátko Eliška, která s námi byla pouhé dva měsíce. Ani nevíme, na co zemřela, chudinka. I po Rudolfově chatrči se už batolí malé blonďaté sluníčko. Nejdůležitější je, že si tu držíme svůj pořádek, někde na půl cesty mezi středověkem a naší dobou. Akorát se mi bez mýdla nějak nedaří bojovat s věčnou uhelnou špínou. I když se Filoménka snaží, moje košile dávno nejsou bílé. I lupy ve vlasech mám snad už černé. A všechny póry na kůži pečlivě vystlané mourem. Nejlepší je ale šrám na tváři s hluboko zažraným mourem, který mám od výbuchu našeho druhého milíře (ten první trapně zhasl). Zkrátka pro lidi z blízké vsi a města jsem takový lehce podezřelý typ, kterého se děti trochu bojí a dospělí na něho hledí s nedůvěrou. A dvakrát mě biřici holemi hnali na hrad, kde se teprve vysvětlilo, že mohu nosit meč.
Ale s těmi, kdo jsou na mé práci závislí, vycházím dobře. Kolomazník Kuba, kovář Břetislav, olomoucký hejtman Heřka, ti všichni mě dobře znají, a často po úspěšném trhu spolu posedíme „U žáby v kepce“, „U prevíta“, „U zelenýho ježka“ nebo v jiné naší oblíbené olomoucké osvěžovně. Hlavně u té sprosté žáby, tam to žije. Je to až skoro u hradeb, v úzké uličce. Název hospody naštěstí není nad vchodem nijak výtvarně ztvárněn, visí tam jen starý džbán na boulovaté větvi. Hospodu tvoří dva nízké tunely, dlouhé asi patnáct metrů a klesající dozadu. Sedí se tam jen na slámě. Zhruba veprostřed mezi tunely je výčep a krb, kde se pečou nudle chlebového těsta namotané na klacky, ale i cokoli jiného, co si kdo přinese.
Trh skončil, dobře ukrytý měšec mě hřál, a už jsme stáli s Kubou, Heřkou, Zoškem a Břetislavem v ústí tunelu a rozkoukávali se v šeru. Nakonec jsme našli jednu celkem čerstvou hromádku sena. Když jsme usedli, zjistili jsme, že to, co jsme v šeru nemohli rozeznat, je klečící ženská. Zadnice s vyhrnutou sukní trčela naštěstí ke zdi, zatímco její hlava spočívala ve slámě. Asi si chtěla v koutě ulevit a usnula u toho. Břetislav si na vystrčenou zadnici postavil korbel. Chechtali jsme se. I Kuba využil stoleček. Po chvíli ale přišel krčmář s pacholkem, vzali ji pod pažemi a vyvlekli ven. Kuba se sklonil, aby jí viděl do tváře.
„Lasice. Přebrala zas,“ informoval nás a my se na tu děvku napili.
Čeká jí nepříjemné probuzení na špinavé ulici. Zošek se tvářil přemýšlivě a ucucával pivo. Proč by neucucával, už je to velkej chlap, je mu třináct. Dokonce mu na bradě vyrostly tři chlupy, které střeží jako oko v hlavě. A to se k nám už blížily tři holky, dlužno poznamenat, že jedny z těch mladších a hezčích.
„Jedné kurvy vyvrzneš, tré přijde jich,“ poznamenal nakvašeně Heřka. Nemá je rád.
„Kájko, Terezko, ke mě pojďte,“ zajásal však Kuba a už měl holky u sebe, „sedejte tu, však pozor - zrovna tu podlé zdi Lasice srala, než vynesli ji,“ měl starost o hosty. Tyhle dvě holky jsou hodně mladé a opravdu hezké. Jedna je světlovlasá a druhá má vlasy kaštanové, skoro kudrnaté.
„Kup nám piva,“ žadonily holky.
„To víte přece,“ objal je a pokynul na krčmáře.
Třetí holka se zajímala o Zoška. „Zajíčku, což bys mi do nory vskočil pilně?“ vrněla a zvedala si otrhanou sukni.
„Kuš! Co by se mladý chlípnem špinil!“ odehnal jsem ji.
Zasyčela na mě jak kočka a šla zkusit štěstí jinam.
Zošek se zatvářil, že se mu ulevilo.
„Dobře činíš, počkej si, až svou klát budeš,“ chlácholil ho Břetislav.
„Však pravil jsem, kdyžs mě z pod stroma padlýho zachránil, že ti Adlétky dám,“ mrkl jsem na něj.
Spokojeně se usmál. Aby ne, jestli bude krásná po mamince, tak jí bude každý den lézt pod sukně, jestli už je ženská. Ale zatím jsou jí tři, tak si ještě počkají.
„Já se ženiti budu, až do cechu vezmou mě,“ chlubil se Břetislav.
„A kterou vezmeš?“
„Bzinku mydlářovu, však už nás plebán shodil.“
„I přeji ti jí, klisnička pěkná to jest,“ zaradoval se Heřka.
Najednou všichni ztichli a hleděli ke dveřím.
Směrem k nám šel vysoký černý rytíř. Stříbrný kyrys zářil ve světle loučí. Musel se chlap hodně ohýbat, aby prošel. Všiml si našich mečů a šel k nám. Krve by se ve mě nedořezal.
„Hledám vévodu Karla ze Slavonic,“ pronesl neutrálně.
„Na zboží Šternberském žádný tak řečený není,“ vyštěkl Heřka.
„A co ty, kdo jsi?“ otočil se rytíř na mě.
„Toť František Uhlíř Mečený jest!“ odpověděl Břetislav za mě.
Dlouho na mě budeš čumět, nazgůle zasranej? Pomalu jsem se natahoval po meči. Ale zabít ve rvačce šlechtice, to bych si pěkně odskákal.
„Však vidíš, že ta špína vévoda není,“ snažil se ho odpálkovat i Břetislav.
Ten rytíř prostě nevzbouzel sympatie.
Nakonec to naštěstí vzdal a odešel. Hovor se zase rozproudil.
„Jaká to hlava prasečí byla?“ divil jsem se nahlas, ale uvnitř jsem se třásl.
To jsou už tady? Vlastně, proč by ne, vědí, že se kamarádím se Šternberky a tak prolézají jejich panství. Musím to zapít. Ještě dlouho jsme seděli a lámali do sebe piva. Nakonec už jsem cítil, že mám dost. Zaplatili jsme a vymotali se ven z krčmy, kde podle našeho předpokladu pořád spala Lasice. Heřka do ní se smíchem kopl.
Rozloučili jsme se, já se na druhý pokus vyškrábal na vůz a plácl sebou do mouru. Zošek se taky pohodlně usadil.
„Kašpare, ty zkurvysynu, domů jedem,“ zařval jsem na půl Olomouce a osel se poslušně rozešel.
„Kočího nepotřebuješ,“ smáli se kamarádi.
Osel hýkal a mířil k bráně.
Kolemjdoucí biřic ho přetáhl holí. „Hubu drž!“
Asi tak před půlnocí jsme dorazili domů. Filoménka mě vítala.
„I ty ožral ses, což mám to měsíc každý snášeti?“ hudrovala, majíc v náručí Adámka.
„Ráda buď, že denně v krčmě nesedím, ženo,“ namítl jsem.
„I to bys na milíř spáti chodil, sude vysmolený!“
„No no, pokora pravou jest korunou ženy,“ zvedl jsem prst a pochechtával se.
„Hubu drž! Však já děvka, hloupá uhlířka jsem a hned odpustím tobě, prašivče,“ rychle odložila dítě na zem a vrhla se mi do náruče, „ale já postrádala tě velmi, lásko,“ přitiskla mi hlavu na hrudník.
„I já tebe,“ šeptal jsem a jako bych trochu vystřízlivěl.
Po chvilce sebrala mimino a šli jsme spát, ale já si ještě větví oklepal ze zad mour.
„Představ sobě, že Břetislav kovář ženiti se bude,“ pověděl jsem jí nejnovější zprávu.
„I koho vezme?“ ptala se Filoménka zvědavě.
„Bzinku.“
„I tu nepoznám.“
„Vpravdě neznáš, ta dcerka od mydláře jest.“
„Aha.“
Konečně jsme byli v posteli. Filoménka si uložila z jedné strany Adámka a z druhé jsem se přitulil já. Zítra po tom pivu budu mít asi pěknou sračku. Ale co, v lese je místa…
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 277
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 523 x
Oceněn: 1070 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola čtyřicátá první

Příspěvekod Leonid » 25.6.2016 11:20:03

Čaroděj, Dreckkopf a selátko na rožni
Dneska kácím na jižním svahu. V našem mlází to jde pěkně od ruky. S tou dřinou prvních let, kdy jsme káceli staré stromy, se to nedá srovnat. Jednou za čas vždycky stáhneme dřevo dolů, kde bude milíř.
Byl zrovna čas na oběd, vytáhl jsem kousek slaniny a chlebovou placku, když tu mi přišlo, že jsem se zbláznil. Lesním údolím se nesla píseň.
The Road goes ever on and on
Out from the door where it began.
Now far ahead the Road has gone,
Let others follow it who can!

Bylo to lehce falešně. Mimoděk jsem si zkontroloval nohy. Ne, nejsou chlupatější než obvykle. Klid. O co tu sakra jde? K písni se přidal klapot kopyt. Sevřel jsem sekeru pevněji a opatrně seběhl do údolí. Po cestě kousek pode mnou skutečně jela velká kára tažená koněm. Na kozlíku seděla postava v šedém plášti a vysokém klobouku. Asi bych to neměl hulit, jenže já nic nehulím. Vůz se přiblížil. "Gandalf" ale vypadal poměrně drobně a mladě. Ano, a hlavně jeho plnovous křičel do celého světa, že je na gumičce. To snad ne, sám mistr převleků! Když byl skoro u mě, hodil jsem před jeho vůz kámen. Kůň poskočil a zastavil se. „Gandalf“ zašátral po meči. Jak to jen začínalo, ten dialog? Čaroděj na mě upřel pohled pitomce.
„Ty vole…,“ vypadlo ze mne místo patřičné věty.
„A Wizard is never vůl, Frodo Baggins, nor is he debil. He arrives precisely when he means to,“ pronesl on skoro přesně podle scénáře.
„Ty vole…,“ opakoval jsem mechanicky.
Teprve pak jsme začali řvát smíchy. Zbyšek přijel! Jestli jsem něco čekal, tak tohle ne. Až teď jsem si všiml, že vzadu v káře sedí Johana s Hankou a mají kolem sebe tři děti. Kára byla jinak až po okraj naložená všelijakými pytli, nářadím a dalšími krámy.
Rychle jsem seběhl dolů na cestu.
„Nazdar, ty chlape, co tu děláš? A nazdar holky,“ pozdravil jsem i ženskou část výpravy.
„No, přijel jsem, no,“ rozhodil Zbyšek rukama a sundal si vousy.
„Na furt?“
„Rozhodně.“
„Čelt,“ ukázalo na mě nejmenší děcko.
„To čert není, však uhlíř, a přítel náš,“ konejšila ho Johana.
„Hele, nebudem tu stát, jedem k nám,“ rozhodl jsem.
„Kudy?“
„Přesně tudy po cestě,“ ukázal jsem vpřed.
Za deset minut jsme stáli před naší firmou „Mech – uhlí – plody lesa“.
Ze stáje hýkl Kašpar a všechny děti vzadu ve voze nadskočily. To není uvítání pro slabé povahy. Dneska je doma s dětmi Filoménka. Taky se za moment objevila ve dveřích naší chýše. To už Zbyšek seskočil z káry a klaněl se.
„Paní…“
„Zbyšku! Johanko!“ zvolala radostně moje žena a už byla u Johanky a líbaly se. I Hanka byla radostně uvítána.
„Zbyšku, já paní nejsem, však jen uhlířka,“ poznamenala potom Filoménka trochu smutně k čarodějovi.
To už se ven z chaty odhodlala i děcka. Ondřej, Adlétka, Adam - co se týče našich, a maličká dvouletá Majdalenka, dcera Rudolfova.
„Co to vezeš?“ zeptal jsem se při pohledu na vůz.
„Hlavně nějaké krámy pro nás, a pak samozřejmě něco navrch,“ zašklebil se, „pojď, složíme to.“
Složili jsme z vozu pytle a nářadí.
„Přivez jsem vám pořádnej vercajk, lopaty, hrábě a sekery, například,“ pochlubil se Zbyšek.
„No to je skvělý!“ zaradoval jsem se.
„A litinový nádobí. Hele, pěstujete si něco?“
„No jo, ale znáš to, stojí to za prd.“
„Jasně, a tady máte hromadu semínek, ať to za něco stojí. No, a tady jsou salámy, sušenky, – a hele, kompoty a naložená zelenina.“
Filoménka radostně zatleskala.
„A ještě pytel mouky, sůl a koření. Pohleďte, sladkého přivezl jsem vám, děti,“ popošel k dětem, které si ho nedůvěřivě prohlížely.
Rozbalil sáček s karamelami. Ani se je neobtěžoval přesypat do nějakého vhodnějšího obalu, chlap jeden. Vůně nakonec dětem dodala odvahu a vzaly si. Bylo hezké pozorovat, jak se jim na tvářičkách rozlévá slast.
„No a večer zapaříme, ne?“ mrkl na mě. Posledním materiálem ve voze bylo totiž selátko a soudek. Ten nebude plný vody…
„Pěkné to bude,“ přisvědčil jsem.
Zanechal jsem naši návštěvu v péči Filoménky a pěšky se vrátil na jižní svah. Tam už na mě čekal Zošek, který byl zkontrolovat milíř. Tenhle chlapec, to byla trefa do černého. Hodný, pilný, chytrý a hlavně skalní optimista. Po milířích leze jako veverka a má hodně dobrý cit na to, kde je potřeba navrtat dymník nebo ho naopak ucpat. Stoupne si vždycky po větru, lehce zakloní hlavu, zatváří se jakoby zasněně a skoro neslyšně mlaská, jak by kouř ochutnával. Brzy založíme další milíř, asi na „Petrovi“. Máme uhliště pojmenovaná podle apoštolů – Petr, Jan, Jakub a Pavel.
V sezóně, což je zhruba květen až září, vždycky dbáme, aby jeden milíř hořel. Další se staví, či naopak rozebírá. Ve zbytku roku, pokud nejsou dva metry sněhu, tak se kácí dřevo. Do zblbnutí. Nevybral jsem si lehkou práci, to ne, ale zase je to docela lukrativní. Na všech uhlištích navíc jímáme z milířů dehet, který pak prodáváme kolomazníkovi. A z tohoto všeho je spousta dřevěného odpadu, takže jediné, čeho máme nadbytek, je topivo, a proto máme v naší zemnici pořád krásně teplo a útulno a můžeme si dopřát luxus chodit v suchém oblečení.
Dneska to zabalím dřív, protože chceme chvíli posedět. V podvečer jsem přišel k naší „vesničce“, kde už na prostranství mezi oběma zemnicemi hořel oheň, na kterém vesele rotovalo sele, poháněné Ondřejem.
„Tak vyprávěj,“ pokynul jsem Zbyškovi, když už všichni seděli u ohně.
„Takže, tenkrát jsme s Hankou odtáhli Johanku do špitálu. Já se hned vypařil. Hanka jim nakecala, že je kus odtud historická bitva a že Johanka něco špatnýho snědla a tak.“
„Že jsme ze skupiny historickýho šermu Lapis!“ vyprskla Hanka.
„Nakonec se z toho vyklubala klasika – úplavice. Tak holku převezli do Prahy na infekci a jak jsem řek‘, já se vypařil, protože Hanka se nabídla, že jí bude po ruce. No, byla, ale asi tejden, než ji sebrali.“
„Fakt ji sebrali?“
„Jo, ale dostala jenom rok. Hlavní viník jsem byl já.“
„A proč nesebrali tebe?“
„Já se zdekoval.“
„A kam?“
„K Dreckkopfovi, představ si. To je stejně divnej pavouk. Někdy si říkám, co je vlastně zač. Jo, je to vědec, ale moc velký zvíře. Má kontakty snad všude, to si nepředstavíš. On teď vlastně řídí historiky v akademii místo tebe, Ruprechte,“ uchechtne se, „moje štěstí bylo, že jsem první utíkal tam a potkali jsme se. A on mi sehnal falešný papíry a ubytoval mě ve svojí vile.“
„Ve vile? Kde vezme vědec prachy na vilu?“ podivil jsem se.
„To se mě neptej. No a tam jsem si žil jako král. A za tři neděle mi tam šoupnul i Johanku, jen co jí rozehnali tu sračku. Že prý ji musí podrobit pokusům, jim řek‘, a hned mu ji dali. Naštěstí se nikdo o mně neprokecnul. Nechal nám v tý vile celý jedno patro. Johanka vařila, děcka si hrála na zahradě, chodili jsme na vejlety, koupat se, prostě pohoda. Akorát jsme mu museli poskytnout hodiny a hodiny vyprávění.“
Dlouho jsem se odhodlával položit ošemetnou otázku. „A víš něco o tom útoku na tvrz?“
„No,“ taky se mu do toho nechtělo, „mělo to halasnou reklamu, jak se prej vypořádali s gangem zlodějů a pedofilů, jak to proběhlo hladce. Představ si, pouštěli k tomu hraný záběry, jak nás zatýkají málem v rukavičkách a podobně, hajzlové. Jo, jenže pak jednomu z těch vojáků ruply nervy a všechno to vykecal. Napsal to na net, do novin a všude. Pravdu – že vypálili hrad a zmasakrovali vesnici. Prej se tam i znásilňovalo. A náš kámen nepřivezli. Malér jak prase. Odnesli to tři ministři, byla i demonstrace - no cirkus. I Hance odpustili půlrok.“
„Takže nikdo jinej z týmu...“
„Ne. Nebrali zajatce. Zrovna tenhle voják říkal, že ve sklepě narazil na rytíře a blonďatou ženskou s malým klukem. Ten rytíř po něm šel s mečem a tak to tam všechno pokropil ze samopalu a odešel. Taky se asi za měsíc po tom doznání zastřelil.“
Kočka, Marjána a Vojtíšek… tak takhle skončili. Zrovna ti jsem doufal, že přežijí. Bylo mi smutno a Filoménka mi brečela do rukávu.
„Ale Dreckkopf je fakt formát. Když mě pouštěli z basy, tak už stál před bránou jeho stříbrnej medvěd. Nastoupila jsem jak královna a bachaři čuměli jak puci,“ dodala trochu veseleji Hanka.
„Vy medvědův místo koní máte?“ podivila se Dorotka. Předchozímu vyprávění skoro nerozuměla.
„Víš, Důrko, to jest pojmenování pro vůz dobrý, v těch krajích, odkud přijeli oni.“ vysvětlil jí manžel.
Ale stejně to úplně nechápala a kroutila svou blonďatou hlavičkou. Je stejná, jako byla Filoménka, pomyslel jsem si nostalgicky.
„A nevíš něco o jezdcích?“ zeptal jsem se Zbyška na věc, která mě pořád trápí.
„Proč se mě ptáš na černé jezdce, Frodo?“ zašeptal dramaticky a ušklíbl se.
„Di do prdele, mluvím vážně,“ napůl jsem se rozohnil.
„Myslíš agenty?“
„No jasně.“
„Poslední vyjeli před čtrnácti dny.“
„To nás nikdy nepřestanou hledat?“
„Asi ne.“
„Ale musí,“ ozval se Rudolf.
„A kdy?“
„Každej zločin je přece po dvaceti letech promlčenej. No a za šestnáct let se můžeme klidně vrátit a nikdo nám nic nebude moct říct,“ vykládal triumfálně.
„A chceme se vrátit?“
„Naprosto ne,“ měl jsem jasno. Filoménka se ke mně přitulila.
„Moje řeč,“ přidala se i Bára.
„Nicméně kámen máme, a kdyby nebylo zbytí, máme zadní vrátka. A podle pana profesora můžem počítat s jeho plnou podporou.“
„No jo,“ zamyslel se náš poslední přírůstek, „já si tu postavím třetí chalupu.“
„Zemnici,“ opravil jsem ho.
„No jo, prosim tě. Ale hlavně to tady bude skoro vesnice, potom. Musíme jí vymyslet nějaký jméno,“ prohlásil Zbyšek. „Co třeba Kyselá Prdel?“
Všichni se rozesmáli.
„Ty se z tý fantasy jednou posereš!“ hodil jsem po něm z legrace kost. „Prdel zakopaná to tu je, ale kyselo tu nemáme. Leda na jaře, když jsme se předtím v zimě dlouho nemyli. To chce něco popisnějšího.“
„Pedofilova Lhota,“ nevzdával to.
„Zlochtejtež ho, dítky!“ pozvedl jsem hlas a už se na nebohého autora vrhl houf děcek, včetně jeho vlastních.
„Vymyslíme něčehož,“ pohladila mě moje paní po ruce.
„To víš, že ano, lásko moje... – počkat, slyšíte? Jako kůň v lese, nebo tak něco,“ zpozorněl jsem.
Otočili jsme zrak do údolí. Po chvíli se ve světle ohně zaleskl stříbrný krunýř. Všichni strnuli, ale po pár vteřinách jsme já, Rudolf a Zbyšek skočili dopředu a tasili zbraně. Zošek popadl hůl. Život nás už naučil, že zbraně (alespoň dýky) neodkládáme nikdy. Ženské a děti se rozprchly do tmy. Do záře ohně vkročili tři agenti. Jakoby věděli, kolik tu na ně bude čekat mužů. Jak to? Přece Zbyšek přijel teprve dnes…
„Jste zatčeni,“ oznámil nám prostřední z nich suše.“
„Co pravíš?“ zkouším se maskovat, ale někde uvnitř tuším, že tihle přišli najisto.
„Odhoďte zbraně,“ vyzval nás. Vyrazili jsme po nich s meči. Tihle se ukázali být o dost horšími šermíři než ten na nádvoří Šternberského hradu, takže po chvíli se začali stahovat dolů ze svahu. Tlačili jsme je směrem od ohně. Najednou odhodili pláště a meče a v jejich rukou se objevily pistole.
„Konečně, konečně vás máme! Tři roky se potulujeme v těhle středověkejch sračkách, v tom blbým brnění, a teď vás máme, vy prcičkáři. Poslední, poslední kámen nás sem dovedl, když jsme mysleli, že už vás nenajdeme. Dreckkopf je zatčen a my šli najisto. Půjdete s námi, chcípnete v base a ty vaši parchanti tu pochcípají hlady.“ Někdy je štěstí v neštěstí, když vás zatýká někdo takhle ukecaný. Představil jsem si opuštěný zbytek mojí rodiny. Někdy je lepší udělat něco, než neudělat vůbec nic. Vrhl jsem se vpřed s mečem, když vtom zarachotila dávka z automatické pušky a udatní černí rytíři popadaly jako kuželky. Otočil jsem se tam, odkud šla střelba. Stála tam Filoménka s útočnou puškou v ruce a třásla se strachy a rozčilením. Ona? Věděla sice, jak se zbraní zacházím (to když k nám dvakrát přišel medvěd a jednou parta nějakých loupeživých žoldnéřů), ale jinak projevovala typicky ženský nezájem.
„Filoménko!“ padl jsem jí k nohám. „Jak tys... Ovládati zbraně té svedeš?“
„Já sice nebojovala s ní, však vždy dobře pozorovala tě, ač bála jsem se. Však konečně jsem dnes splatiti mohla dluhu záchrany žití mého,“ rozplakala se.
„Má paní…“ hlesl jsem jen a zlíbal okraj jejích šatů.

KONEC



Prosím sem nic nevpisujte! Diskuse čtenářů ke knize zde


Zpět na “OSOBNÍ TVORBA”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host