Kniha Filoména - otroci času

Prostor pro vlastní výtvory členů a jejich umělecká díla. Fotografie, výtvarná díla, literární tvorba - básně, povídky, pohádky ap., písně atd.
U literárních děl pozor na písemnou dětskou pornografii.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 265
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 979 x

Kniha Filoména - otroci času

Příspěvekod Leonid » 8.1.2016 23:26:31

Filoména - otroci času


autor: Leonid


Diskuse čtenářů ke knize v tématu Filoména - otroci času - diskuse



Obrázek


Poznámka na úvod:

V této knize se občas mluví staročesky. Staročeština to samozřejmě není, jen libě znějící archaická řeč, která se má od současné češtiny pouze lišit. Při psaní jsem měl snahu co nejvíce studovat fakta, aby středověk nebyl až tak „vycucaný z prstu“.

Prolog
Zadní Ovnec, 1305
„Čehož činiti mám, mlynáři dlužím, laje mi a peněz nemám, by to kurva po dvoře tahala!“ zaklel zeman Kašpar, řečený Bernard.
„Snad řípy mu dej, bys mu huby zacpal,“ poradil mu jeho zrzavý poskok Břeněk.
„A čím koní krmiti budu?“ dal mu Kašpar facku, „ničehož dosti nemám, bych to tomu synu psice ve chřán napchal! Čeládku na mě pošle, co bíti se budem? Loni mi dva chasníky ubil!“
„Na to, že pánem není, drzý a zpupný jest.“
„A když bych Filomény dal jemu, děvka mizerná jest to a nadto malá,“ byl Kašpar osvícen náhlým nápadem.
„Není snad lenivá, však žravá a drzá jest, a stejně udělá málo, mateře nemá, nikdo jí želeti nebude.“
„Půl korce řípy nalož, jako že na trh jedeš, tu kurvu sebou vezmi a ještě ráda bude,“ chechtal se Bernard, „a hůl nezapomeň, když vyváděla by.“
„Však říká se, že mlynář dětem škodí a przní je a rychle zajdou u něj,“ namítl Břeněk.
„Držet hubu budeš, nebo mu sám prdele nastavíš?“
„Však jdu,“ zabručel a odešel, ještě by mohl nějakou schytat.
Zeman se posadil ke krbu a napil se vína.
„Dobré jest, však něco stálo,“ řekl si spokojeně.
Za chvíli někdo zaklepal na dveře.
„Dveřma!“ houkl zeman rozmrzele.
Byl to starý muž s mohutným bílým knírem. Ukláněl se a tiskl si čapku na prsa.
„Co chceš?“
„Nehněvejtež se, pane, ale vy Filoménu děvče chcete mlynáři prodati?“
„A co je ti po tom?“
„Že mlynář usouží ji, a toho ona nezaslouží,“ odpověděl pokorně, ale rázně.
„Kletě huba holí! Co ty mě učiti budeš? Hlavo sprostá, prašivá!“ vyskočil zeman ze židle a chopil se hole.
Muž bleskurychle zmizel a zemanova hůl dopadla už jen na zavřené dveře. Zeman přeběhl k oknu.
„Jdi vozit zelí psem, hlavo prasečí, hovnem naditá, po uši zasraná!“ hulákal, až se na střeše ježily došky.
Když se dost vyvztekal, sedl si zase k vínu.
Na dvoře popadl Břeněk starého pod krkem. „Řekls-li Filoméně slova, zabiju tebe, sic se s ní ve mlýně práti nechci,“ zasyčel, pustil starého a ten smutně odešel.
„Filoméno, kde jseš, ty kurvo?“ hulákal zrzoun.
Nic.
„Filoméno, vylez, na trh pojedeme, perníku ti tam koupím,“ naladil nepatrně přívětivější tón.
Zase nic. Všechna čeládka ve dvoře postávala a koukala. Po chvíli začal Břeněk prohledávat stodolu, kde konečně v koutě za trámem našel vyděšené děvčátko.
„Ne, ne, prosím, nechci k mlynáři!“ plakala a prosila.
„Poroučet nebudeš, svině!“ hrubě ji vytáhl z úkrytu a vlekl ji k vozu.
Na dvoře ho děvče kouslo do ruky, jakmile mělo možnost. Břeněk popadl obušek, který měl ve voze a vzal ji s ním po hlavě. Holčička v jeho rukou ochabla.
Ze sklepa vyběhl starý.
„Filoménko!“ volal.
Břeněk hodil bezvládné tělo do košatiny, přiklopil víko a převázal provazem.
„Až navrátím se, zabiju tebe, stejně darmo chleba žereš!“ vyštěkl ještě na starého.
„Kdybych chleba nežral a tys koně obstarával, do týdne zajdou!“ hodil za ním on jedovatou poznámku.
Potom se zrzek vyšvihl na kozlík, práskl bičem a byl pryč. Starý stál v bráně a hleděl za vozem.
„Sbohem, maličká,“ kapaly mu slzy do knírů.
Přiběhla k němu mladá ženská.
„On opravdu Filoménu prodati jel? Však jest to hřích… Ondřeji, co učiníme?“
Nic, Adléto milá, neb Břeněk ďáblu přísahal, že ubije mě, až navrátí se. Já nyní pomodliti se půjdu a duši Bohu poručím,“ vzdychl a pomalu odešel do čeledníku.
„Svět jest jen hoven hromada a nic dobrého tam není!“ rozplakala se Adléta a utekla.

Břeněk se naparoval na kozlíku, dloubal se v nose a rozhlížel po kraji. Až pojede od mlynáře, dá si v krčmě pivo, dobré pivo, a ne tu břečku, co chasa pije. Ponořen v příjemné představě věcí příštích zprvu ani nevnímal, že se děvče v koši probralo a pokouší se dostat ven.
„Pusť mě, pusť!“
„Neřvi, sic holí dostaneš!“
A bylo zase ticho, jen vůz vrzal a koňská kopyta občas klapla o kamení. Vůz vjel do dlouhého lesního průseku.
„Dej peníze!“ vyrušil Břeňka z rozjímání o pivu drsný hlas. Břeněk se rychle vzpamatoval, sáhl po dýce a ohnal se po nejbližším lapkovi. Vtom ale dostal ránu do hlavy a všechno se zatmělo…
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 265
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 979 x

Filoména - otroci času, kapitola první

Příspěvekod Leonid » 11.1.2016 20:13:08

Kamenný disk
Hloubětín, 2012
Tohle je moc pěkná věcička,“ řekla mi kamarádka Klára, pracovnice Historického ústavu Akademie Věd a položila na stůl kamenný disk, asi dvacet centimetrů v průměru. „Prý se s tím dá cestovat časem.“
„Z čeho tak usuzuješ?“ zeptal jsem se a nalil nám víno.
„Podle nápisů v té kryptě, kde jsme to našli, ve Vilémovském kostele, kde děláme vykopávky. To byl nějakej místní boss, měl ho v rakvi položenej na zádech.“
„Na zádech? To ležel na břiše? Tak se přece nepohřbívalo,“ podivil jsem se.
„Ležel na břiše a měl ruce podél těla,“ ukázala názorně, „a měl je useknutý v zápěstí, stejně jako nohy v kotnících. A měl na sobě černej plášť, ne rubáš.“
„To nechápu, byl to čaroděj?“
„Asi, ale tak vlivnej, že ho neupálili, ale vyřídili si to s ním až po smrti. A měl dlouhý černý fousy, který neshnily.“
„Nepovídej mi tady horory,“ ošil jsem se při pohledu na kámen, „a stáří?“
„Dvanáct set devadesát, třináct set. Ale kdybys viděl ty malby! Málem bych věřila, že si z nás někdo dělá srandu, nevykopat to vlastníma rukama.“
„Máš fotky?“
„Jo, tady.“
„Vidělas někdy něco podobnýho?“
„Ne, myslím.“
„To já jo. Stylově stejný, nebo strašně podobný malby jsou na Housce.“
„Vidíš, to mi nedošlo,“ napila se vína.
„Autora těch maleb na Housce znáte?“
„Naprosto ne, o Housce víme celkově prd,“ zamračila se, „no jo, ale Vilémov je skoro dvě stě padesát kiláků odtamtud, to musel být solidní a známej malíř, když měl tehdy takovej akční rádius.“
„Ale co je to za materiál?“ vrátil jsem se ke kameni.
Byl růžový, s velice jemnou strukturou a kdysi byl asi pečlivé vyleštěn.
„Růžovej travertin je hloupost, viď?“ podívala se Klára po mně.
„No, to jo,“ usmál jsem se, „ta barva je jako růžová žula, ale struktura je moc jemná. Skoro bych řekl, nějakej polodrahokam, ale kterej… No, tak se raději mrkneme na ty znaky. Přečetli jste to?“ třásl jsem se zvědavostí.
„Jo a ne. Tady po obvodu, to jsou alchymistický znaky. Ve významu čísel. První je zlato, dvojka je železo, třetí je rtuť…“
„Jasně, chápu,“ přerušil jsem ji, „a všimni si, že ty první dva jsou takový jako spálený.“
„Proč by hořelo zrovna železo a zlato, to nedává smysl.“
Napil jsem se a to mi vlilo do žil novou inspiraci. „Už jsem na to přišel, to je kámen mudrců!“ ukrutně jsem se rozchechtal.
„Já tě praštim!“ rozesmála se Klára.
„A na druhý straně je co?“ otočil jsem kámen.
Bylo tam znamení lidské ruky, která měla v dlani zářící rybu a na prstech různé symboly – klíč, zvon, slunce, hvězdu a korunu.
„Tak, teď je to jasný,“ napřímil jsem se, „signum alchymistů. Alespoň víme, že to je od a do zet alchymistická práce. A to nenacházíte každej den, co?“
To rozhodně, je to skvělý, zvlášť když se to takhle pěkně zachovalo,“ napila se pořádně.
„A co víte o tom cestování časem?“
„Nic moc, v kryptě stálo Lapis roseus clavis ad tempora est. Et ego peregrinabar.“
„Co to znamená?“
„Dalo by se to přeložit jako: Růžový kámen klíč k časům jest. A já cestoval jsem.“
„Otázka je, co hulil,“ ušklíbl jsem se.
„Tenkrát nic, ještě to neznali,“ briskně mi vysvětlila Klára.
„Krásná doba,“ zasnil jsem se, „a to je všechno?“
„Ještě tam stálo: Antipodum klíčem jest, kovu pak – to nejde přečíst – brána otevře se modrá. Kam vskočíš neznámo, jen kámen vidí, vrací pak, jak pomyslíš,“ přečetla mi ze zápisníku.
„Zní to hrozně konkrétně.“
„To jo.“
„Necháš mi ho přes víkend? Trochu se nad tím zamyslím,“ skrýval jsem chabě zvědavost.
„Určitě, ale neztrať ho, proboha.“
„Jasně,“ uklidnil jsem ji.
Ještě chvíli jsme si povídali a diskutovali. Kláru a celou tu partu historiků z akademie mám moc rád, hodně se kamarádíme a já pro ně a celou akademii fotím. Také jsem zkoušel studovat historii, ale život studentský, život veselý… Teď mám portrétní ateliér. Úhrnem, je to lepší, než fotit podvyživené modelky a psí konzervy.
Když Klára odešla, vzal jsem si papír a překreslil na něj znaky. Zlato, železo, rtuť, stříbro, měď, olovo a cín. Antipodum… Protikladem zlata je tady měď. A železa rtuť, když logicky postupujeme podle hodinových ručiček. Nadzvedl jsem kotouč. Všiml jsem si, že i když je zcela symetrický, jedna strana mi připadala těžší. A to ta, kde byly znaky rtuti a olova. Jsou snad ty kovy uvnitř? Ale jak je tam dostal? A co když to není kámen, ale odlitek? Zkusil jsem vzít disk mezi dlaně. První pitomost, která mě napadla, viděl jsem něco podobného v jednom filmu.
Za chvíli se disk docela zahřál. Nezdá se mi to? Kdepak, byl opravdu horký a uvnitř něco šplouchalo! A to na té straně, kde je rtuť. Takže jsem měl pravdu. Když jsem konečně pustil disk z rukou, dostal jsem takovou elektrickou ránu, že jsem si ukápl do kalhot.
„Fuj, ty potvoro!“ ulevil jsem si a pozoroval disk, který pokojně spočíval na stole.
Půjdu se na to vyspat, zítra odpoledne jedu na chatu.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 265
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 979 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola druhá

Příspěvekod Leonid » 15.1.2016 23:01:03

Cesta časem
V pátek dopoledne jsem měl ještě tři lidi na focení. Nejlepší z nich byla dvojice skinů, kteří se chtěli vyfotit se starou plastikou československého lva v náručí. Přivinuli se k sobě, společně drželi lva a tvářili se jak umanuté gorily. Vy se mi líbíte, kluci… Nasvítil jsem je tak, aby měli pěkné židovské nosy. Neprohlédli fintu, a protože se jim snímky na monitoru líbily, spokojeně zaplatili a byli pryč.
Poté, co jsem měl hotovo, jsem si sbalil pár potřebností – foťák, jídlo a hlavně ten zpropadený kámen a odjel vlakem do Pikovic. Tam máme s pár kamarády chatu. Koupili jsme ji v náhlém pominutí smyslů před lety od nějakého známého a jezdí tam okruh asi třiceti lidí, od starců po kojence. Chatka má asi dvacet metrů čtverečních, pochází ještě z První republiky a je tak nějak mile omšelá, avšak plně funkční. Pokud ovšem se vám do funkčnosti vejdou kamna na uhlí, chemický záchod v kadibudce a vodovodní kohoutek v rohu pozemku. Ale my ji máme rádi a používáme ji k nejrůznějším účelům, od meditací po pařby. A já si tu budu hrát na alchymistu.
Vybalil jsem si věci, roztopil kamna a šel se věnovat disku. Zkoušel jsem ho různě natáčet, překlápět, hladit, kutálet a podobně. Ale nic. Takto duchaplně jsem strávil páteční večer a sobotní ráno.
A dost, musím na vzduch, nafotím si nějaké podzimní listí, to já rád. Ale tu svini růžovou vezmu sebou. Připravil jsem si foťák, klíče… a kámen. Zařval jsem bolestí. Kámen byl horký jako žehlička. Proč? Všiml jsem si, že na znaku pro olovo-trojku ležely moje klíče, tedy hlavně postříbřený medailonek, který u nich nosím. Antipodem olova je tu stříbro. Že by? Nechal jsem kámen chvíli vystydnout, vzal si ještě rukavice, rtuťový teploměr, kousek olova a mědi, starou pocínovanou plechovku a mohl jsem vyrazit. Byl jsem rád, že jdu ven, před momentem se mi dělaly mžitky před očima, z toho všeho.
K dalším pokusům jsem si vybral opuštěnou lesní cestu kus za Petrovem. Záhadné věci se vždycky dějí na lesních cestách, podle toho, co jsem kdy četl v knihách nebo viděl ve filmech. Položil jsem kámen na zem, vytáhl medailon a umístil ho na patřičné místo. Kámen začal topit, ale jinak nic. Po chvilce už z bláta kolem něj stoupala pára. Uvidím, kam až to dospěje. Pak kámen začal dokonce zářit, ale pára zmizela. Opatrně jsem na něj sáhl, byl pro změnu studený jako led. Zase mám mžitky… Zvedl jsem se a chtěl zavolat Klárce, jestli nemá nějaký nápad. Vtom jsem se zamotal, upadl a padl dlaní na kámen, zatímco jednu nohu jsem měl ve vzduchu.
„Doprdelepráce!“
Najednou mžitky získaly na síle a z kamene vystoupil sloup modré záře. Když měl tak přes dva metry, zastavilo se to. Skrz něj jsem viděl les, ale mnohem vyšší a temnější, než tady v okolí.
Funguje to! Zvedl jsem se a napřímil, sloup držel. Půjdu? Jasně. Udělal jsem krok přes kámen, objal mě děsivě ledový vzduch a pocit, jakoby mě v náručí zmáčkl nějaký obr, ale při druhém kroku to zmizelo a bylo mi zase normálně, i když chladněji.
Rozhlédl jsem se kolem. Stál jsem v lese, tvořeném buky a jedlemi. Stromy byly vysoké, byla tu dost tma, ale kousek ode mně bylo světleji. Pospíšil jsem tam a vešel do širokého průseku, jímž vedla rozježděná bahnitá cesta. Stmívalo se. Cesta byla rozježděná vozy, ale ne pneumatikami.
Že by to fakt fungovalo? Jsem někde v dávnověku? Musím si chvíli sednout a uklidnit se. Pohodlně jsem se usadil na blízké mraveniště, za moment vyskočil a současně si všiml, že se kus ode mě cosi děje.
Stál tam vůz, takový klasický vesnický, ale s plnými koly. Kolem se motali tři chlápci, dost bídně oblečení, v rozedraných kazajkách a nohavicích. Měli krátké meče a vypadali jako nějací lupiči. Krčil jsem se za stromem a přemýšlel, co dělat. Zatím si mě nevšimli, jeden od vozu vypřahal koně a druzí dva se hrabali v nákladu. Musím je zahnat, abych si vůz mohl prohlédnout. Vytáhl jsem foťák – dáte si snímeček, pánové? Jo, ti zrovna, smrděli až ke mně. Opatrně jsem se k nim přiblížil, hledáček na oku, a když jsem byl asi deset metrů od nich, exponoval jsem. Zablesklo se a všichni tři se s leknutím otočili. Další snímek. Bylo vidět, že mají bobky. Ti dva, co se hrabali ve voze, tasili meče.
A další blesk.
„Hóój, hoj, trestání Boží přichází, střestež se bleskův!“ zvolal jsem.
A další!
„Oči archanjelův blesky metají na hříšníky a hle, Lucifer vystupuje,“ blýskal jsem i červeným dálkoměrem, „by vašich duší hříšných schvátil a na rožni pekl,“ a tak podobně jsem promlouval tím nejděsivějším hlasem a jako stroj kráčel k nim.
Oni asi viděli jen blesky v místě mé hlavy a černou siluetu. Odhodili meče, pustili koně a dali se na zběsilý útěk. Ještě chvíli jsem burácel a pak obrátil svou pozornost k vozu. Byl zpola plný slámy a byly tam i nějaké koše, v jednom z nich byla snad řepa, nebo co to bylo. A vedle vozu ležela mrtvola mladého chlapíka s nazrzlými vlasy.
Druhý koš byl zakrytý víkem a převázaný provazem. Cítil jsem z něj ostrý pach, jakoby tam byla nějaká šelmička. Opatrně jsem ho otevřel – a bylo tam děvčátko! Krčilo se v koši a bylo vyděšené. Najednou se zdálky ozvaly nadávky a výkřiky. Lupiči se vraceli a bylo jich nejmíň osm. Sebral jsem odhozený meč a znovu si připravil aparát. „Z koše vyskoč a za mnou se kryj, děvče!“ zavolal na holčičku, která vykukovala přes okraj košatiny.
Poslechla. Položil jsem kámen a přidal patřičný kov. Tentokrát to byla rtuť z obyčejného lékařského teploměru. Ještě, že jsem ty kovy vzal s sebou. Kámen začal topit. Stoupl jsem si mezi něj a lupiče a zase začal blýskat a vykřikovat hrozivé věty. Lupiči se zastavili kousek od nás a do ničeho se jim nechtělo. Cítil jsem, jak se holčička, která se mně lehce dotýkala, chvěje. Rychle jsem se sklonil a sáhl na kámen. Už byl studený, rovnou jsem tedy zvedl nohu a vztyčil portál. To je ještě víc vyděsilo a ta malá se přímo třásla. Rychle jsem ji popadl v pase a proběhl modrým světlem. Intenzivně jsem myslel na naší dobu, Petrov a lesní cestu, aby nás to nevyplivlo třeba uprostřed bitvy u Lipan. Zase objetí mamuta a byli jsme venku. Vydechl jsem nahlas ulehčením, když jsem uviděl, že jsme zase na známém místě, kde jsem začal experimentovat. Rychle jsem sebral kámen, všiml si, že další dva znaky jsou opálené, ale hned jsem začal věnovat pozornost holčičce. Zdálo se, že při průchodu portálem omdlela, asi ji ten mamut trochu moc zmáčkl. Avšak když jsem ji poplácal po tvářích, probrala se. Vyděšeně vyskočila a chtěla utéct. Byl jsem ale rychlejší a chytil ji.
„Nebojž se, maličká, já spasil tebe, nebojž se, lapků již tu není.“
„A já… Kdož ty jsi, že bleskem vládneš?“ kulila na mě oči.
„Všeho zvíš, však pod střechu pospěš, neb tmí se.“
Statečně jsem zkoušel mluvit staročesky, i když to moc neumím. Ona mluvila spíš jakoby polsky, ale věděl jsem, že to je opravdová staročeština. Podal jsem jí ruku, ona ji váhavě uchopila a vyrazili jsme. Během toho přesunu musel nějak poskočit čas, protože z časného odpoledne byl najednou večer, a to jsem tam nestrávil víc než třicet minut. K chatě je to sotva patnáct minut chůze, a to všechno po poli a lesem, takže snad nepotkáme nic nepatřičného.
„Jakáž přesvětlá noc jest…“ divila se holčička nahlas.
„Máme měsíce plného,“ zahrál jsem to do autu.
A už jsem viděl chatu. Nebude se to děcko divit drátěnému plotu? Uvidíme.
Nakonec to bylo dobré. Zdá se, že si plotu prakticky nevšimla, už taky byla dost tma. Odemkl jsem a postrčil ji dovnitř.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 265
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 979 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola třetí

Příspěvekod Leonid » 18.1.2016 12:43:51

Kurzívou jsou uvedeny poznámky, které by správně měly být pod čarou.

První kulturní šok
„Tak pojď,“ uvedl jsem ji do jediné místnosti.
Doufal jsem, že si nevšimla moc světel z vesnice, vyjevená je i tak dost. Uf, teď jsem málem rozsvítil, musím dávat bacha.
„Posečkej, než rozžehnu,“ nakázal jsem jí a štrachal zápalky.
Svíčka by měla být na stole. Jo, mám ji, teď aby neviděla sirky – a už to hoří. Poodstoupil jsem a sedl si na postel. Holčička se pozorně rozhlížela po místnosti a pak si sundala z hlavy přehoz.
„Pěkné to tu máš, menší, však nevěje sem, i oheň hoří,“ otočila se ke kamnům.
Začínala vypadat spokojeně.
„A jaká pěkná voskovice! Červená!“ popoběhla ke stolu, klekla si na židli, podepřela si bradu pěstmi, zkoumala zblízka svíčku a nemohla se vynadívat. To člověku vůbec nedojde, že taková svíčka by v její době byla zboží hodné královského paláce.
Ve světle svíčky jsem si svoji kořist konečně pořádně prohlédl. Měla hodně dlouhé jemné vlásky, které se zdály být tmavohnědé, ale byly urousané a evidentně dlouho nemyté. Její pleť byla světlá, s pár pihami kolem nosu a dvě velké oči s dlouhými řasami vypadaly v tomhle světle skoro černé. Když jsem vzal v úvahu ještě malý, hezky tvarovaný nos a příjemná ústa, uvědomil si, že je to moc hezká holčička. Vypadala tak na devět. Ale kdyby tak nesmrděla! Směs zatuchliny, potu, pachu po ovcích a kdoví čeho ještě. No, dneska v noci to musím nějak vydržet, ale zítra ji vykoupu, i kdyby čert na koze jezdil. Její oblečení působilo dojmem, že je ušité z pytloviny a hadrů na podlahu. Měla na sobě přehoz z tenké houně, košili a volné šaty. Nevypadala úplně chudě, ale modrá krev jí v žilách nekoluje, na to vezmu jed. Tipoval bych ji na dcerku nějakých sloužících nebo chudého řemeslníka.
Teď pořád klečela na židli a hypnotizovala svíčku, usmívala se, ale bylo vidět, že je ospalá. Mhouřila oči, a co chvíli jí klesla hlava.
„Jsi hladná?“
„Ano, pane,“ odpověděla a olízla se.
„Mám tu chleba a sýr, i kousek šunky by se našel. A co budeš píti?“
„Ty uzeného máš? A neměl bys piva trošky?“ podívala se na mě s prosebným, ale i trochu lišáckým úsměvem.
„Ty piješ piva? A kdo tobě piva dával?“ divil jsem se.
„Náš starý Ondřej, konieř (podkoní). Ten mě moc rád má. Dával mi piva píti, když dštilo dlouho, že pak není v studnici voda dobrá, pravíval,“ zasnila se maličko při té vzpomínce.
„A nebylas opilá?“
„Kdežpak, to pivo pro čeládku bylo, než jím se opiješ, běhání dostaneš, že opět u piva neposedíš, říkal Ondřej,“ zasmála se a stydlivě si zakryla pusu.
Taky jsem se zasmál a šel nachystat večeři. Talíř by vzbudil mnoho otázek, použiji prkénko. „Tak tu máš a pojez,“ pobídl jsem ji.
Ještě, že mám v lednici nealko pivo. Nalil jsem ho do sklenic. Dívka se spokojeně podívala na baštu, co měla před sebou, sepnula ruce, opřela je o čelo a zavřela oči.
„Bože Otče všemohúcí, jiež nás obchraňuješ mocí, děkujem ti za krmi, bychom z nie křěpkost přijeli.“
Hezká modlitba…
„Amen,“ dokončila a bedlivě ohledávala jídlo, „jej, chléb měkký jest a bílý! A uzené nesmrdí!“ zarazila se, „hody máte?“
Vtom si všimla sklenice s pivem. Byl to poctivý starý „hořčičák“ s potiskem stylizované kočky, tvořené barevnými geometrickými tvary.
„To sklo?“ vytřeštila na mě malá oči.
Já vůl, já blbec, já trouba! Čekal jsem, že to musím zvorat, ale ne takhle brzo...
V mžiku byla dívenka dole ze židle a klečela na zemi.
„Tys pán?“ šeptala se sklopenou hlavou, „a já ti neomaleně ku stolu sedla, odpusť, prosím!“ chvěla se, když to říkala.
„Vstávej, človíčku,“ sklonil jsem se k ní, „jsem jen řemeslník, rozumíš? Nejsem, abys musela přede mnou padat, my jsme si rovni, víš?“
Při těch slovech jsem ji vzal za bradu, zvedl jí hlavu a usmál se na ni. Také se stydlivě usmála, vypadalo to, že pochopila. Vylezla si zase na židli a teď se hladově pustila do jídla.
„Máš krmičky dobré, a piva jsem lepšího nepila, odkudžpak jest?“ spokojeně si krkla a otřela ústa do usmoleného rukávu.
„Dovezl jsem si soudek z Moravy,“ oblékl jsem pravdu do přijatelnějšího kabátu.
Co na tom, že je to Birell ze sámošky. Vaří se na Moravě, tak co. Holčina slezla ze židle a protáhla se jako kočka.
„Musím ven, jest mi potřeba,“ koukla na mě.
Venku by mohla vidět něco nevhodného, přemýšlel jsem. Přinesl jsem tedy z verandy kbelíček.
„Vezmi kbelec,“ pokynul jsem jí a otočil se.
Kbelík hezky rezonoval, jak do něj malá slečna prděla.
„To se neutřeš?“ zeptal se mrzutě, když jsem viděl, že vstala a šla si zase sednout na židli.
„Zjitra na travici otřu se,“ usmála se bezelstně.
Nakonec jsem ji pustil ven, protože vůně kbelíku mě nutila málem sténat. Už vím, jak muselo vypadat obávané morové povětří. Po tomhle by se totiž každá slušná čichová buňka ještě ráda změnila v morovou bouli.
Otevřel jsem dveře, děvčátko vyběhlo ven, vyhrnulo šaty a už se vozilo zadečkem po trávě. Úplně jako pes, když má červíky. Jo, tak tady nepůjde o bourání kulturních bariér, ale o prosté ochočení si tohohle zvířátka. Když to pěkně stejnoměrně rozetřela, s úsměvem se vrátila zpět. Vysmrkala se do přehozu, který měla přes ramena, a postávala u stolu. Zavřel jsem zase dveře a šel hledat nějakou deku na odpis. Našel jsem dokonce dvě.
„Tu máš pokrývek, a lehni si,“ podal jsem jí deky.
„Díky,“ usmála se a začala je v koutě rozestýlat na zem.
„Nene,“ udělal jsem zamítavé gesto.
Leknutím vyskočila.
„Mám jít v konnici (maštali) spáti?“ zeptala se opatrně.
„Kdepak, na lože pojď spát, jsme si přec rovni,“ ukázal jsem jí na postel.
Poslušně si tam rozložila deku a opatrně rukou zkoumala měkkou matraci.
„Měkoučké jest, jak peří,“ divila se vesele, lehla si a zapérovala.
„Toť krása, takové lože!“ a tak podobně se kochala.
„Shoď těch onucí z nohou,“ nařídil jsem jí, když jsem viděl, že se chce zavrtat pod deku tak, jak přišla zvenčí.
„Ano,“ sklopila oči a začala rozmotávat špinavé hadry.
Po chvíli jsem byl odměněn pohledem na ukrutně ukoptěné nožky s olámanými nehty. V duchu jsem deku opravdu odepsal a odešel pro kousek čokolády.
Když jsem se vrátil, holčička byla až po nos zabalená v dece. Zhasl jsem a lehl si vedle ní. Už jsem si na ten puch trochu zvykl.
„Pojď, otevři úst,“ ponoukl jsem ji, „máš ráda sladké?“
„Ano, prosím,“ odpověděla tiše.
„A co máš ráda?“
„Někdy obdržela jsemť kus plástve, toť dobrůtka jest, a jedenkrát Ondřej přinesl mi kus medníčku (perníku), když byl na trhách, tenť tak přepěkně voněl!“ rozněžnila se.
„A tohle ti též púnebíčko (patro v [ústech])polaská,“ a s těmi slovy jsem jí strčil čokoládu do pusy.
Chvíli jsem slyšel jen mlaskání a olizování se.
„Pane, to tak dobré byloť,“ vydechla po chvíli blaženě, „co to byla, takáž chuť?“
„To se zove čokoláda,“ přešel do vyprávění, „jest to strom, kterýž roste daleko, daleko, za mořem velikým…“
„Mořem? To je voda veliká, kdež levijátan (biblická vodní obluda [krokodýl]) přebývá?“ cítil jsem v jejím hlásku nezměrný úžas.
„A jak víš, ty maličká, o leviatanovi?“ zeptal jsem se zvědavě a pobaveně.
„Náš plebán o něm povídal, když pili s pánem naším a já jim piva donošovala. Žeť v Písmu psáno. Že zelený jest, má hubu nesmírnou a zubův náramných, jakž kola ve mlejně mají. Překousne tě, než ščír pravíš,“ vyprávěla mi rozrušeně.
„Tos chytré děvče, že to víš,“ pochválil jsem ji, „a představ sobě, že přes to moře plove loď veliká, a na té kupci jsou a ti tam za mořem nakoupí černých bobův, co rostou na tom stromě, a ty pak se suší, melou, praží, no náramná práce to jest, a z toho taková dobrá čokoláda vzejde.“
„Však to levijátan nepozře lodice té?“
„Ne, ten koráb tak veliký jest, jako dům, a leviatan nestačí na něj, víš? Až si tu uvykneš trochu, ve městě leviatana ukáži ti, chytili jednoho, i ukazují ho tam.“
„Koráb jak dům! Tys zřel ho? I zřel jsi moře? A levijátana?“ hořela malá zvědavostí.
„Ano, a i masa z leviatana jsem jedl, a na moři jsem též byl.“
Vedle sebe jsem cítil němý úžas. Právě jsem se pasoval do pozice poloboha.
„Víš, časem zvíš, že tady je všechno jinak, ale věřím, že to všechno pochopíš, že jsi chytré děvče.“
Najednou jsem si uvědomil – jak se vlastně jmenuje?
„Odpusť, já se nepřeptal tebe, jak tě vlastně zovou?“
„Filoména říkají mě,“ ozvala se ospale.
„A já jsem Karel,“ představil jsem se také.
„Karel jak král. Neb číši sklennou máš jak král, a svíčku červenou…,“ meditovala spokojeně v polospánku a za chvíli jsem slyšel jen její oddechování.
Dobrou noc, Filoménko, čeká tě pár perných měsíců, tak se na to pěkně vyspi, pomyslel jsem si zjihle a za chvíli taky usnul.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 265
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 979 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola čtvrtá

Příspěvekod Leonid » 22.1.2016 1:27:47

Děsivý vůz
Druhý den ráno, Filoménka ještě spala, jsem se šel trochu projít a dumal, co se všechno stalo. Co teď s ní? Když půjdu na sociálku, že jsem tu holčičku vytáhl ze středověku, pofičím do blázince. Je teoreticky možné si ji nechat nelegálně? Možná ano, ale problém je škola. Taky by mohla jít do ústavu, že jsem ji prostě našel v lese. Ale při představě, co by se svým dějinným handicapem musela od ostatních dětí zkusit, jsem tu myšlenku rychle zavrhl. Hlavně by dostala razítko, že je psychicky zaostalá. Kolik jí tak může být? Devět? Když v devíti nezvládá základní hygienu, má to razítko jisté. Budu to muset nějak vymyslet. Ale teď půjdeme naší princeznu probudit a začne ochočování.
V chatě bylo ovzduší zvané „smrádek, ale teploučko“.
„Filoménko, vstávej,“ pohladil jsem ji po hlavě.
Prudce se zvedla. „Už jdu, pane, jejda, světlo jest, hnedky dám kravám, nehněvejtež se prosím,“ řečnila zmateně.
„Posečkej, nevzpomeneš včerejška? Já Karel jsem a zachránil tě ve hvozdě. Pamatuješ si na svíci červenou?“ pokusil jsem se ji vrátit do reality.
„Jejda, to nebyl sen, táť sladká, to, no…,“ pokoušela si vzpomenout.
„Čokoláda,“ napověděl jsem.
„A večeření dobré a číše sklenná, a koráb veliký a levijátan…,“ koukala na mě s očima doširoka otevřenýma. Byly opravdu tmavé, jako ta čokoláda. Jak mžikala očima, její dlouhé řasy se jí pokládaly na tváře. Vyskočila z postele a já si všiml mokré skvrny na místě, kde ležela.
„To neumíš dojít sobě v noci na kbelec?“ zamračil jsem se.
„Já myslilaž… žeť já v ovečníku spávám, a bych si studeň nepouštěla za noci do šatu, do slámy to učiním a to se neděje ničehož,“ vysvětlila mi váhavě a sklopila oči.
Kdybych jí prodával na inzerát, tak tam ani nemůžu napsat „uvyklá v bytě“, protože to rozhodně není, pomyslel jsem si nakvašeně.
„Aha, chápu, a nehněvám se. Však příště v noci na kbelec choď, ano? Však tu zimy není.“
„Ano prosím,“ odpověděla stydlivě.
„A dáme snídání sobě. Chleba s máslem, ředkve a mléka ti dám, chceš-li.“
„Ano!“ zaradovala se.
Pochutnávali jsme si na snídani. Filoménka se pořád ptala na leviatana, moře a jiné věci, co jsem včera naznačil. Ale nejlepší pro ni bylo, že dostala mléko zase do skleničky. Teď bylo tu mnohem víc světla a ona nepřestávala sklenici studovat.
„Mléko jinak chutná, ale za té číše bys na trhu celou kravku obdržel!“ oznámila mi důležitě.
Po snídani jsem šel nosit vodu a ohříval ji v hrncích na kamnech, trvalo to pěkně dlouho. Holčička ještě usnula, schoulená v koutě, ani jsem si toho nevšiml, jak jsem nosil vodu. Tak, ještě vaničku a šel jsem Filoménu vzbudit.
„Svlékej se, bude lázeň,“ pokynul jsem jí.
„Já avšak vykoupána jsemť,“ protestovala, „my vždycky se o Jánu Svatém koupeme.“
To se mi snad zdá, to je přece koncem června. A teď je listopad.
„Ale my se častěji koupeme, a ty špinavá jsi, to bláto na nohách, podívej a ruce ukoptěné…“ pokoušel jsem se jí to vysvětlit.
„Ale však koupel ráda mám,“ zachránila mě nakonec a začala se svlékat.
Měla na sobě jen ty šaty a pod nimi košili, která byla kdysi bílá. Šaty měly barvu smetiště, jinak to popsat nešlo. V podpaží košile byly mohutné žlutobílé mapy od potu, na hrudníku „jídelní lístek“ za kdoví kolik měsíců, vzadu měla košile patinu poněkud do hnědožluta a na rukávech bylo vidět, že slouží jako utěrka, kapesník a na spoustu dalších účelů. Na tu košili bych nesáhl ani pětimetrovou tyčí. Ještě jsem si všiml, že děvče má stehna ovinutá pruhy špinavého plátna, asi místo punčoch. Když to všechno konečně stálo v koutě, vlezla si malá špindíra opatrně do vany a rychle se do teplé vody zamilovala. Musel jsem ji nechat chvíli odmočit, tohle by nešlo ani drátěnkou.
„Postav se, umyji tě,“ zavelel jsem po chvíli.
„Co ty máš, že to jakž pivo bublá?“ divila se.
„Nepoznáš mýdlo?“
„Ne.“
„A čím se myjete?“
„Popelem. A páni sádlem se natírají. I to já raději sádla sním!“ zasmála se.
„Tohle lepší jest, než popel. Voní to mile, čichni.“
„To jak v ráji voní!“ rozplývala se chudinka nad obyčejným mýdlem.
Ta si asi moc vůní v životě neužila, počítám.
„Ještě vlasy, hlavu zakloň a neboj se.“
„Hlava myje se též?“
„No jistě.“
Dal jsem ji na vlasy šampon a chtěl se do toho dát, když vtom jsem si všiml černých teček na kůži ve vlasech. Ta holka je strašně zavšivená! Proto se pořád drbe.
Sebral jsem odvahu do té vší manifestace sáhnout, ale nakonec jsem to dal. Tady budeme muset nasadit chemii, ale to až doma. Když bylo hotovo, opláchl jsem jí vlasy a vysušil. Prokoukla a je tak o kilo lehčí, pomyslel si škodolibě. A garderoba? Napřed jsem Filoménku zpražil přísným pohledem, když projevila snahu obléct si zase svou košilku, zavinul jsem ji do čisté deky a šel něco hledat. Sem na chatu jezdí spousta lidí i s dětmi, ledacos se tu zapomene a tak jsem za chvíli našel starou flanelovou košili (ta by byla velká i mně), dětský svetr, tričko a navrch běžkařské podkolenky. To bude stačit, zimomřivá rozhodně není. Napřed tričko a pak dáme košili. Košile byla stará a mě napadl fór. Protože Filoméně rukávy visely až pod kolena, prořízl jsem je tam, kde měla lokty. Prostrčila otvory ruce.
„Překrásné, to jak šlechtična máš,“ zatleskal jsem.
Spokojeně se nakrucovala a prohlížela si visící rukávy. „A číši si vezmu a vejdouc na dvorec k nám, všechna chasa se mi klaněti bude!“ roztočila se vesele.
„To ano,“ usmál jsem se.
Ta holka má výhodu, že jí všechno udělá radost, hledal jsem na celé věci dobré stránky.
V kůlně jsem našel ještě stařičké sandály zhruba její velikosti.
„Tak, ještě punčoch dostaneš,“ řekl jsem, když jsem vešel zpátky do chaty.
Filoménka si zalezla do koutku ke kamnům a hrála si s nějakými drobnostmi. Šel jsem se podívat blíž. Bylo to modré plastové bodélko – asi po nějaké party, dvě větvičky, kousek obalu od sušenek, malý hadřík a mosazná matice.
Všimla si mě. „Popatř, jakých věcí pěkných nalezla jsem i hraji sobě – nehněváš se?“ zeptala se opatrně a pro jistotu se trochu přikrčila.
„Ale kdepak, a líbí se ti?“
„Moc, toť taková krása jesť, totoť,“ ukázala mi matici, „toho nemá ani Zdeslav, na mou duši!“ byla štěstím bez sebe.
„Kdo jest Zdeslav?“ zeptal jsem se.
„Synek pánův, ale nehrám si s ním mnoho, on nesmí,“ vysvětlila mi.
„Tak ty punčochy vezmi,“ a ukázal jsem jí, aby si sedla na postel.
Navlékl jsem jí ty podkolenky, byly jí hodně dlouhé, což je dobře. Měla je skoro pod zadek, ale měly dost unavenou gumu a nedržely. To se vymyslí jinak. Mám tkaloun, a tím jsem je nahoře podvázal. Drželo to docela dobře.
„U nás jen paní punčoch měla,“ poučila mě spokojeně.
Bylo načase jít ven. Dal jsem Filoménce ještě svetr.
„A šátku nemáš?“ ptala se ještě.
„Jistě mám,“ odpověděl jsem, přinesl bílou utěrku a štítivě ji uvázal na hlavu, tak, jak to holčičky dneska nosí.
Viděl jsem, že vši už zase spokojeně korzují. Vzal jsem děvčátko za ruku a vydali jsme se k lesu. Jak bych začal…
„Víš, Filoménko, kde nyní jsi?“ začal jsem zeširoka.
„Někde na vsi, poznati nemůžu to tu, proč?“ odpověděla udiveně.
„Pamatuješ si včírem na to světlo modré, kde jsme prošli, a najednou všechno jiné bylo?“
„Ano.“
„No, víš, to jsme prošli časem,“
„Časem? Co pravíš? Tenť plyne, však nemůžeš jíti jím, jíti můžeš pěšinou, aneb cestou,“ byla zmatená.
„Já mohu. Mám kouzelný kámen, a ten mi cestu otevře a projdu hluboko do dnů minulých. Abych kamene pruboval, vešel jsem do doby vaší a ty opuštěna bylas a já spasil tě. Víš, já jsemť z časů pozdějších, kteréž dlouho po tvých nastaly. Proto ti všeho ukázati musím, by nebála ses a vyučila se žíti tu.“
Měla oči navrch hlavy a nechápala to.
„No, začneme, ukáži ti, že máme věci jiné a jinak konáme, než vy jste konali, chceš vidět?“ zeptal jsem se jí.
„Ano, a chci levijátana viděti!“ zaradovala se.
Má ho, holka, od včerejšího večera evidentně plnou hlavu. Uslyšel jsem hluk, po nebi letí letadlo. To ne, to by bylo na začátek asi příliš. Musíme začít vlakem, večer pojedeme domů, a proto ji musím nějak připravit. Na lesní cestě někdo ztratil zapalovač, takový ten obyčejný z fialového průhledného plastu. Filoménka po něm hbitě vystartovala.
„Popatř, šperk, šperku jsemť našla!“ třásla se vzrušením.
Díky Bohu, to bude dobrý začátek.
„To není šperk, ale jen prosté křesadlo,“ vzal jsem jí zapalovač a předvedl plamen. Holčička vyděšeně uskočila.
„Č-č-č- čáry,“ koktala.
„Ale kdež, jen dílo zručných lidí – hle, dovedu plamene malého,“ pohnul jsem páčkou a předvedl, „a velkého,“ ukázal jsem jí taje tohoto přístroje. Ještě se, chudinka, bála.
„Neboj se, to je vlastně křesadlo se špiritusem, který hned plamene udělá, žádné čáry,“ ukázal jsem jí zásobu benzínu v průhledném pouzdře, „otočím kolečkem a křísnu, a k tomu špiritus pustím. Zprubuj sama,“ dal jsem jí zapalovač do ruky.
Zkusila otočit kolečkem. Nic. Ukázal jsem jí tedy, co má ještě mačkat, a asi za deset minut se jí to povedlo. Byla u vytržení.
„Já ohněm vládnu! Já ohněm vládnu!“ poskakovala radostí.
„Vrať mi ho raději, než hvozd podpálíš,“ zašklebil jsem se a ona mi zapalovač neochotně odevzdala.
Ještě kousek lesem a byli jsme u trati, asi patnáct metrů daleko a měli jsme mírný nadhled.
„Do dřepa sedni si, a vyhrň šatu,“ instruoval jsem ji.
„Pročpak?“
„No, víš, takto je lépe při prvním spatření oře železného seděti…“ odpověděl jsem vyhýbavě, abych jí honem neříkal, že mám obavu, aby se nepokadila strachy.
„Vidíš těch pásů železných?“ ukázal jsem na koleje.
„Ano.“
„To jest cesta pro veliký vůz, který množství lidí, neb zboží veze. Nemá koní, neb jest to stroj, který oheň žene.“
„Oheň žene stroj?“ žasla.
Jak jednoduše popsat spalovací motor? „No, jako voda mlejn žene, tak oheň žene ten stroj a ten sám jede a velikou sílu má – hle, už jede,“ upozornil jsem ji, když jsem v dálce zaslechl vlak.
„Neboj se a pamatuj, že se v něm lidu mnoho spokojeně veze, a kouř jest jen z ohně, který vůz žene.“
Ozvalo se troubení a Filoménka mě vyděšeně objala.
„Neboj se, pravím ti, troubí, aby se lidé na pozoru měli a z cesty se mu klidili, pohleď!“ ukázal jsem na vlak, který se právě vynořil za zatáčkou.
Vyděšená holčička se mne ale křečovitě držela a třásla se.
„Čert, ďábel, Bože obraňuj,“ a tak podobně si šeptala.
„Pamatuj, jen vůz a stroj je to, obyčejní kováři ho postavili,“ pokoušel jsem se ji uklidnit.
Když vlak přejel, přestala chudinka naříkat, třikrát se pokřižovala a zvedla se. Ucítil jsem známý pach, má intuice nezklamala. Avšak když vstala, všiml jsem si v tom malých bílých červíků. Ach jo, tak ještě odčervit to naše koťátko musíme.
„Podrž si sukní, otřu tě,“ nakázal jsem jí a oddechl si, když jsem uviděl, že si neumazala ani košili, ani punčochy.
„Čím otíráš mě? Hebké to jest…,“ divila se.
„To se z drva robí, taková kaše jemná, a různým uměním se z ní taká jakoby látka zrobí. A s tím si nosu, neb zadku utíráme.“
„Takové pěkné a bílé, škoda tohoť pro zadek,“ rozumovala Filoménka, zatímco jsem ji čistil.
„Poslyš, brzy pojede vůz nazpět, chceš popatřiti na něj, by nebála ses?“ navrhl jsem jí.
„Ano, leč strachuju se,“ kňourala.
„Opakuji, nebojž se, je to jen vůz, říkej sobě, je to jen vůz,“ vyvinul jsem maximální psychologické úsilí.
Popošli jsme kousek stranou. Tentokrát si mi vylezla na klín a mohutně se na mě přimáčkla, jakmile uslyšela hluk.
„Jest to jen vůz, jest to jen vůz, jest to jen vůz…,“ drmolila si pro sebe, ale bylo vidět, že se kouká a je maličko klidnější.
„Poslyš, a co když navečer takovým strojem sami pojedem?“ zeptal jsem se jí potom.
Vytřeštila na mě oči.
„Já bála bych se – musíme?“
„Musíme, neb já domů musím a zítra do práce jíti.“
„Co práce tvá?“
„Podoby lidí tvořím, aby obrazu svého měli.“
„Tys maléř?“
„I tak by se pověděti dalo,“ usmál jsem se.
„A kde nocovali jsme, není jest dům tvůj?“
„Tam dlím, jen když práce nemám, bych odpočinul sobě. A tady kolem, popatř, to jsou všechno domy na odpočinutí, jako ten můj.“
„A jáť sobě hovořila, jakéžto chalupy pěkné jsou,“ divila se.
Vydali jsme se na cestu zpátky a zase jsme uslyšeli letadlo, ale tentokrát si ho Filoménka všimla.
„Pohleď!“ ukázala mi rozrušeně.
„To je též stroj, co vozí lidi,“ usadil jsem ji – doslova, protože sebou plácla na zadeček a zírala.
„Létadlo ( létadlo znamená staročesky pták), co stroj jest a lidí vozí,“ byla úplně vedle.
„Víš, Filoménko, jak roky šly, od doby tvé, přišli lidé na tajemství mnohá – jak ohněm vozy hnát, leviatana chytit, v povětří létat, pořád něco nového jest, a to budeš muset poznati, jestli tu žíti chceš,“ podíval jsem se na ni zpříma.
„Já bych chtěla, když tu na loži spáti mohu, a z číše piji a rovná jsemť tobě, lepší to tu jest a já tu všeho vyučím se, bych tu žíti mohla,“ dokončila odhodlaně a vysmrkala se do rukávu.

V chatě jsem Filoménku zanechal, protože jsem musel na nákup.
„Hrej si tu pěkně, já ke kupci musím,“ vysvětlil jsem jí a ona se poslušně odebrala do svého koutku u kamen, kde měla ukryté poklady. Snad nic neprovede…
Vyběhl jsem do vesnice. Koupil jsem ještě nějaké jídlo, protože začalo docházet, a… „nemáte nějaké oblečení pro asi takhle,“ ukázal jsem metr a kousek od země, „velkou holčičku?“ zeptal jsem se ještě.
„Jenom prádlo, spoďárky, punčocháče a tak,“ zklamala mě prodavačka.
„Tak to je všechno,“ zaplatil jsem, rozloučil se a spěchal zpátky. Tak nic, bude za kašpara, chudák malá. A kalhotky by teď pro ni byly moc velký kulturní šok, pomyslel jsem si.
Otevřel jsem dveře u chaty – a lekl jsem se. Světlo na stropě svítilo. Chvíli jsem hledal Filoménku a našel jsem ji schoulenou v koutě. Třásla se jako sulc. Asi omylem zavadila o vypínač a světlo ji k smrti vyděsilo. Zhasl jsem, přiklekl k malé a hladil ji po hlavě.
„Blesk,“ zašeptala, „jáť bála se,“ a pokoušela se mě umačkat.
„To světlo jest, dle moudrosti naší, nebojž se ho,“ pokoušel jsem se jí to vysvětlit.
„Ty vládneš jím?“
„Jako tím křesadlem, a tys jím též vládla, a světlu se naučíš také, pojď, ukáži ti,“ pomohl jsem jí vstát a šli jsme k vypínači.
Něco mě kousalo na hřbetě ruky. Podíval jsem se tam a ke své nelibosti spatřil kapitální blechu. Filoménka si všimla mého pohledu, hbitě po ní vystartovala, zkušeně ji uchopila a s tichým rupnutím ji rozmáčkla mezi nehty, které si pak olízla.
„Filoméno, já se z tebe pobleju!“ zaúpěl jsem.
„I pročpak?“
„Protože to co konáš, nečisté a odpudivé jest.“
„Odpusť mě!“ padla na kolena a kála se, „prutem dostanu?“
„Ne, jen už toho nečiň.“
Váhavě vstala, popošla k vypínači a koukala na něj. Cucala si u toho ukazováček a druhou rukou se drbala na boku. Ona se drbe vlastně pořád, uvědomil jsem si.
„Pohleď, takhle udělám světlo,“ – úlek – „a takhle tmu, zprubuj sobě,“ pokynul jsem.
Nesmírně opatrně sáhla na vypínač a rozsvítila. Škubla sebou, ale nakonec se spokojeně zašklebila. Zkusila to ještě párkrát.
„Tak už vládneš ohni a nyní i světlu,“ vzal jsem ji do náruče, „bystrá jsi a důvtipná,“ trochu jsem masíroval její ego.
Dala mi pusu. Zase se mi zvedl žaludek, protože mi zblízka dýchla do obličeje. No, půjdu raději vařit. A hned po obědě vyrazíme, protože odhmyzit tu maličkou zabere celý večer. Dal jsem vařit špagety a pozdě si uvědomil, že to asi vyvolá otázky, ale co, ať si zvyká.
Filoménka si tiše hrála. Rozšířila svůj arzenál hraček o zátku od piva a trubičku od toaletního papíru. Teď si něco pobrukovala a všechny ty de facto odpadky v její hlavičce ožívaly a hrály své role v báječném světě dětské fantazie. Je to stejně hodná holka, pomyslel jsem si.
Když byly špagety hotové, šel jsem je scedit ven. Ještě jsem se vrátil zavřít dveře a mrkl přitom na Filoménku. Ach jo… Už si nehraje, ale chytá si vši, mačká je o podlahu a prstíky si otírá do podolku košile. Ale vlastně, když to vezmu racionálně, je nejen hodná, ale i poslušná, měl jsem v podstatě radost.
Když jsem konečně zavřel dveře, všiml jsem si, že se v jednom záhybu Filoméniných starých šatů uchytilo něco obzvlášť zajímavého a nějaká moucha na to nakladla vajíčka. Středověk mě pomalu přestává přitahovat, mám dojem. Dal jsem si sklenici vody a nandal na talíře špagety, kečup a sýr. Filoménka na to zírala.
„Poznáš nudlí?“
„Ano.“
„Tak tohle prostě nudle dlouhé jsou, se šalší rudou a sýrem sypané,“ pokusil jsem se to vysvětlit.
„Aha, tak dobrého chutnání,“ popřála mi moje spolustolovnice a chystala se modlit.
Po modlitbě si vzala lžíci, což se neobešlo bez obvyklého užaslého pohledu, a šla na to. Groteska, která u stolu probíhala, se nedá slovy popsat. Skláněl jsem se nad talířem a nepokrytě se řehtal, jak čím dál víc nazlobená Filoménka neúspěšně honila špagety lžící a i když si pomáhala rukou, šlo to ztuha. Ale kečup měla úplně všude. Nakonec se naštvala.
„Ty nudle příliš dlouhé jsou a jistotně očarované!“ durdila se.
„Takhle to čiň,“ poradil jsem jí, vzal vidličku a ukázal, jak neposedné těstoviny namotávat. „Ano, vidlici vezmi a na lžíci motej,“ dal jsem jí vidličku do ruky.
Za chvíli se jí to skutečně podařilo a byla na to náležitě pyšná. Poslední třetinu talíře dojedla poměrně způsobně. Mohutně jsem ji za to pochválil a ona vypadala velice šťastně. Panebože, teď si olizuje hřbety rukou a otírá si jimi upatlané tváře. Zničeně jsem se zhroutil na postel. Koupím jí asi v Praze nějakou dobrou konzervu, stelivo do záchůdku, mističku a možná i hadrovou myšku, koťátku jednomu.
Po jídle mě pak poprosila: „Prosím, nech mě nádob mýti, bych užitečná bylať.“
„Dobrá tedy, umyj nádob,“ pokynul jsem jí a záměrně jí neradil, schválně, jak se s tím popasuje.
Rázem byla zase v roli malé ficky ze statku. Popadla lavor, vyhrnula se ven, a slyšel jsem ji, jak do něj nabírá vodu ze sudu pod okapem. Opatrně se s lavorem vrátila zpátky do chaty. Potom šla ještě jednou ven a za moment se vrátila s asi na prst silnou jabloňovou větvičkou, kterou intenzivně žvýkala. Po chvíli byla, zdálo se, spokojena, naskládala nádobí do lavoru a rozžvýkaným koncem větvičky ho šmudlala. Ale celkem se jí to povedlo. Zálibně si prohlížela své dílo a otírala talíře košilí.
„Hotové jest,“ oznámila mi pyšně a já si ji posadil na klín a snažil jsem se, aby mi nemohla dýchat do obličeje.
„Tak Filoménko, moc hezky umylas nádob, šikovné děvče jsi. Brzy již na cestu se vydáme. Neboj se vozu a mysli na to, že to jen dílo lidských rukou jest. A cestou i malých vozů, co bez koní jedou, uvidíme, tak nelekej se. Do vozu našeho pak dveřmi vstoupíme a kraj oknem pozorovati budeme. Jak páni vozem pojedeme,“ líčil jsem jí to v nejlepších barvách.
Ale ještě něco ke konvencím. „A pamatuj, děvče, třech věcí nebudeš ve voze činiti. Vší a blech chytati, nehtův si kousati, a v zadku se škrábati.“
„Ano prosím,“ odpověděla a stydlivě se usmála.
Sundal jsem ji z klína a šel si sbalit svých pár švestek. To ona si svoje poklady pečlivě zabalila do kousku nějakého hadru. Její šaty jsem zabalil do pytle a předám je historikům. Ti budou mít radost!
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 265
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 979 x

Kniha Filoména - otroci času - ilustrace

Příspěvekod Leonid » 22.1.2016 12:56:43

Občas něco ke knize nakreslím...

ke kapitole čtvrté...
Obrázek
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 265
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 979 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola pátá

Příspěvekod Leonid » 25.1.2016 0:58:17

Drahá cesta domů
Zamkl jsem chatu, hodil si batoh na záda a vyrazili jsme směrem do vsi. Když kolem nás prosvištělo první auto, vyškrábala se mi Filoménka málem za krk.
„No tak, upokoj se.“
„Já- já- znám, to jest vůz ohněm hnaný, není to ďábel,“ mlela páté přes deváté.
Přes vesnici jsem ji raději nesl, cítila se, holčička, bezpečněji a u šestého auta se dokonce zmínila, že mělo pěknou barvu.
„A jakou barvu mělo?“ zeptal jsem se.
„Jak tráva.“
„A jak se ta barva zove?“
„Nevím,“ sklopila oči.
Je to zvláštní, ona asi vůbec nezná jména barev, a tak jsem se rozhodl pro experiment. Ukazoval jsem jí různé věci a ptal se na jejich barvu, ale kromě červené, bílé a černé nevěděla, používala jen opisy. To mě hodně překvapilo.
Sešli jsme lesem na zastávku. Bylo tam dost lidí (byla neděle odpoledne), Filoménka se styděla a schovávala se mi do kabátu jako mámě do sukní. Když přijel vlak, celá se napružila, nechtělo se jí, ale šla. Asi ji uklidnilo, že okny vidí ve vagónech ostatní cestující.
Vešli jsme do vagónu, cítil jsem, jak se chudinka třese, ale nebylo to na ní moc znát.
„Pochválen buď pán Ježíš Kristus,“ pozdravila cestující.
„Nemusíš pocestných zdraviti, to je jak když na náves přijdeš, taky tam lidí nezdravíš, ne?“
„Pravdu díš,“ poškrábala se na bradě.
Naštěstí tu byla dvě místa volná. Posadil jsem Filoménku k oknu, jen zírala a i pusu zapomněla zavřít. Proti nám seděly dvě starší paní. Filoménka je opravdu roztomilé děvčátko a obě dámy s ní začaly navazovat kontakt. Malá cestovatelka jim tedy začala obšírně vyprávět o sklenici, elektrickém světle, červené svíčce a o tom, že se letos už podruhé(!) koupala. Paním ztvrdly rysy, po chvíli se na mě podívaly naprosto zmateně a jedna z nich se zeptala:
„Co jí, prosím vás, je?“
Přiložil jsem si ruku k hlavě a zavrtěl ukazováčkem. Paní smutně pokývaly hlavami, avšak Filoména se naježila, protože to gesto asi znala.
„Jáť bláznivá nejsem, svět tento bláznivý jest!“ rozplakala se a schoulila do kouta.
Paní, co seděla naproti, ji pohladila, ale hned ruku odtáhla, okamžitě jí totiž po ruce lezly dvě blechy. Koukala po mně pohoršeně.
„Já ji takhle našel a jedu to do Prahy řešit,“ vysvětlil jsem, a byla to vlastně pravda.
Paní smetla blechy (kdopak si je asi odveze domů?) a tvářila se chápavě. Filoménka ale mezitím vstala, odešla za roh sedadla a než jsem stačil zareagovat, vyčůrala se na podlahu. Utřela se do šatů a znovu si sedla.
Vynadat jí? Ne.
Zakázal jsem jí akorát ty tři věci, což ale ona dodržuje. Moje chyba, musím být polopatičtější. Pan průvodčí ale přišel nevhod, všechno viděl a hromoval. Vysvětlil mi to stejně jako spolucestujícím.
„Máte si ji dát na řemínek, doprdele, a dáte mi dvě stě korun pokutu!“ rozkřikl se.
Když jsem ho uspokojil, (malá se ho bála a pokoušela se mi ukrýt v podpaží) prodal nám jízdenky a s nadávkami odešel. Filoménka kňourala a litovala pokuty, tu pochopila správně.
Ve Vraném jsem si všiml, že sedí jako pěna a je zelená. Rychle jsem si přichystal igelitku. „Vrhnouti budeš?“
„Ano, neb zle mi jest,“ šeptla a poslední archaismus už zamířil do připravené tašky.
Po té nechutné proceduře jsem jí otřel ústa a od hodné paní dostala napít vody. Filoménka poděkovala, napila se a pořádně si odplivla. Ta holka umí věci načasovat! Přišel zase pan průvodčí. Ten dobrý muž se přestal ovládat a v Braníku nás bez milosti vyhodil z vlaku.
Stáli jsme s Filoménkou na perónu.
„Odpusť,“ sklopila malá oči, „bude nám třeba pěšky jíti?“
„Pojedeme jiným vozem, neboj se.“
„On ještě jiný vůz než tamten jest?“
„Po městě Praze jiné vozy jezdí a tím pojedeme. Ale když ti bude potřeba, povíš mi a ven půjdeme, ano?“
„Ano, poslechnu tebe,“ přikývla.
V tramvaji Filoménku k smrti vyděsilo hlášení stanic.
Zhůry hlas!“ vykvikla a zmizela pod sedadlem.
„Nebojž se, no tak, to hlas vozkův, co praví nám, kterak zastavení vozu jmenuje se,“ lákal jsem ji z úkrytu.
Po chvilce se nechala přesvědčit, vylezla, a po sedmi zastávkách už sebou škubala jen trochu. Ukázal jsem jí z okénka Vltavu.
„Znáš řeky té?“ zeptal jsem se.
„To Vltava jesť?“
„Dobřes odpověděla a důvtipně,“ pochválil jsem ji, „ty u Vltavy žiješ? A jak se zove ves tvá?“
„Ovnec Zadní,“ dozvěděl jsem se.
Aha, tak slečna je z Prahy 7 – Troje. Tak portál nepřenáší jen v čase, ale i v prostoru, zdá se.
„A představ sobě, že město Pražské tak veliké jest, že Ovnec nyní ku Praze patří?“
„Jéé,“ vyrazilo jí to dech.

Za chvíli budeme doma…
„Václavské náměstí, příští zastávka Jindřišská.“
„Jest mi potřeba…,“ kníkla Filoménka.
„Tak pojď,“ rychle jsme vystoupili.
Ale sotva jsme stáli na chodníku, Filoménka už konala. Zase blbě. Řekl jsem jí přece, že na to vystoupíme. Tebe, děvenko, musím programovat mnohem, mnohem pečlivěji, zdá se.
„Co to tady je?“ ozval se komisní hlas.
Městská policie bdí.
„Joj, biřic, šacéř, libý naň buď, neb holí tě udeří!“ vyjekla holčička, zatímco se, nemajíc trávník, utírala do košile.
„Co to mele?“ nevěřil strážník svým uším.
„Nech prosím pána mého, on urozený jistě jest, ač skrývá to přede mnou.“
„Promiňte, ona je retardovaná a občas ji neuhlídám,“ snažil jsem se to zahrát do autu.
„Co jest retar- tó tamtó?“ vyskočila hned Filoménka, jestli jsem jí náhodou zase neurazil.
„Řekl jsem mu, že též urozená jsi,“ uklidnil jsem ji.
„Tak nechte těch blbostí a dáte mi pět set za znečištění veřejného prostranství,“ ukončil to strážník.
„Tys kvůli mně opět pokuty obdržel,“ rozplakala se malá usedavě, vyskočila a začala nohou rozmazávat svoje dílko. Sebrat by to bývalo stejně nešlo.
„To si děláš srandu?!“ zaječel na ni strážník.
„Odpusť, škody odpracuju si, prutem mi dej, jen pána mého nech!“ padla na kolena (ano, přesně do toho), lomila rukama a koukala na strážníka.
Ten se tvářil jak kapr v žitě.
„Občanský průkaz prosím,“ dostal jsem rozkaz, „to je vaše dcera?“ zeptal se ještě doběla rozžhavený ochránce pořádku.
„Já nevěsta jeho jsemť!“ snažila se mi Filoménka pomoci.
„Cože?“ strnul strážník, zatímco jsem mu podával průkaz, „tak půjdeme na stanici, a všechno mi to pořádně vysvětlíte, až si vás zapíšu,“ a sáhl si pro zápisník.
Přitom mu ale vypadl pendrek.
„Prutem ano, holí mi nedávééééj!“ zapištěla moje nevěsta a než jsme se vzpamatovali, zmizela v davu.
„Proboha, rychle, musím ji chytit, je úplně blbá, vidíte sám, promiňte, běžím!“ vyrazil jsem ze sebe, vytrhl mu občanku a prchl.
Měl jsem náskok, protože jak strážník sbíral pendrek, tak si rozsypal brašnu. Z Václaváku jsem uslyšel prudké brzdění a Filoménčino vypísknutí. Panebože. Musím současně utéct policajtovi a najít ji. Běžel jsem nahoru k Muzeu. Nic. A zpátky dolů, už jsem funěl z posledních sil.
„Neviděli jste holčičku v kostkovaný košili?“ zeptal jsem se snad stokrát a různými jazyky.
Dole na Můstku jsem už nemohl. Kde jsi, holčičko? Tady zůstat nemůžeš… Rezignovaně jsem si sedl na okraj záhonu. Když jsem zvedl hlavu, tak jsem proti sobě viděl sedět tři bezdomovce, babku a dva staříky. K babce se tiskla Filoménka, něco jí se strachem v očích vyprávěla a jeden stařík ji čímsi krmil.
Chudák malá, ocitla se sama v děsivém, cizím světě, plném ostrých světel, divně oblečených, nevlídných lidí a těch hrozných vozů a tady asi našla ostrůvek jistoty, tvořený známými pachy, trochu i vizáží té trojice a možná i tím, že oni jediní vprostřed toho shonu nikam nepospíchají.
„Filoménko!“ zvolal jsem a šel k ní.
Celá se napružila a nasadila uslzený úsměv.
„Tys nalezl mne!“ zaradovala se.
Babka mě pozdravila bezzubým úsměvem.
„Jó, ona tady chodila a brečela, a přišla k nám a ptala se, kde bydlí Karel Maléř, nebo co,“ vysvětlil mi větší z dědků.
„Moc díky… Rychle, schovejte ji!“ sykl jsem, když jsem uviděl, že se blíží mě známý strážník.
Babka hbitě hodila přes děvčátko kabát, já se sklonil k dědkovi a jako mu šeptal něco do ucha.
„Čistej vzduch,“ utrousil druhý po chvíli.
„Tak půjdem, maličká,“ vzal jsem již poměrně klidnou Filoménku za ruku, „ještě jednou díky, nechcete na pivo?“ vyndal jsem dvoustovku.
„Teď děkujem zase my,“ rozkvetli všichni.
Kdybych jel z Pikovic taxíkem, pořídil bych to levněji. Prošli jsme pár bloků a šli zase na tramvaj. Ještě jsem musel malé cestovatelce vysvětlit, proč můžeme jet jen některou z tramvají, co tu jezdí. Ukázalo se, že umí počítat jen do deseti, a ještě blbě. Ale teď jsme jen popojeli, a o pár stanic dál jsem pořídil kbelík smažených kuřecích součástek, aby večeře byla co nejjednodušší, protože Filoménka začínala vypadat psychicky vyčerpaně. Útěk ji asi vyděsil, protože se mě křečovitě držela za ruku a bázlivě se rozhlížela. Jen v restauraci bylo vidět, jak blaženě nasává vůně. Ještě musíme do lékárny. Filoménka se lekla blikající reklamy ve výloze.
„To krám mastičkáře jest, prášek na vší hubení zakoupím ti,“ vysvětlil jsem jí.
„Dobrý den, máte něco proti vnitřním parazitům a proti vším, tady pro malou?“ zeptal jsem se a trochu se styděl, „našli jsme ji v lese,“ dodal jsem na vysvětlenou.
„I blech mám,“ dodala ještě Filoménka důležitě.
„Tak to máme Multiworm, použijte podle návodu, a Fleaflex, tím jí umyjete hlavu a taky jí z toho uděláte koupel.“
„Kolik platím?“
„Sedm set padesát.“
„Můžu kartou?“
Jak jsem si mohl myslet, že mi na cestu domů bude stačit devět stovek!
„Ano.“
Zaplatil jsem a odešli jsme. V tramvaji jsem si smraďocha posadil na klín, kde za moment usnul. Od tramvaje jsem ji pak nesl. Ještě před domem vyhodit do koše špinavé sandály a už jsme konečně doma!
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 265
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 979 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola šestá

Příspěvekod Leonid » 29.1.2016 7:57:11

Válka s hmyzem
Odemkl jsem dům a vešli jsme do bytu. Tam jsem Filoménku postavil na zem a tím definitivně probudil. Ospale se rozhlížela.
„To dům tvůj? Pěkný a světlý jest.“
Taky mám 2+1… a byt je to opravdu pěkný. Odvedl jsem malou k umyvadlu a umyl jí ruce. Pak jsem spravedlivě rozdělil obsah kbelíku na dva talíře. Co to tu smrdí? Á, punčošky jsme zapomněli sundat.
„Tak pojez, Filoménko,“ pokynul jsem jí potom.
„Co jest to?“
„Kuře v těstě obalené a v oleji smažené.“
„Kuře…,“ měla Filoménka málem orgasmus, „nikdáž jsem nejedla kuřete, jen kůstky po pánovi obírala, kdež na mě zbylo – a to všechno pro mne samotnou jest?“
„Ano.“
„Bože, já děkuji tobě, žes mě do ráje vyzdvihnout ráčil,“ pomodlila se jinak než obvykle a radostně se pustila do jídla, „kořenné to jest, převybrané – a co toto jest?“ ukázala mi hranolku.
„Toto zelenina jest, v době vaší neznámá, brambory se zove.“
„Škoda, že v času našem nebylať, neb tak dobrá jest,“ zalitovala.
„A když se jen v popeli upeče, též skvostná bývá.“
Když jsme byli po jídle, posbíral jsem kosti, které slečna, jsouc do ráje vyzdvižena, házela na zem.
„A teď lázeň připravím, vší a blech hubiti budeme.“
„Já blech míti nebudu?“ zírala Filoménka.
„Vskutku nebudeš, neb čistá a vonná budeš, ani vší míti nebudeš, ni svrabu či vlka,“ vylíčil jsem jí růžovou budoucnost.
„I nehovoř, vším a blechám věřila bych, avšak vlka? Náš pán vlka má, plebán vlka má, všichni mají,“ nedala se přesvědčit a na důkaz své pravdy se podrbala právě tam.
„Když pravím, že nebudeš, tak nebudeš,“ dřepl jsem si k ní a objal ji.
Usmála se na mě, stydlivě a maličko nedůvěřivě. Šel jsem napustit vanu. Takže, do vany dvacet mililitrů roztoku, a je to.
„Svlékejž se, maličká,“ zavolal jsem na ni.
Za chvíli tu byla nahatice jako na koni.
„Taková lázeň,“ spráskla ruce, „ale nevoní, jak ta včera.“
„Toto je lázeň blechy hubící, ta nevoní, leč pomáhá.“
Celá se ponořila do vany, jen tvář jí koukala. Za chvilku ale vyskočila a otírala si obličej, protože blechy začaly hledat spásu na jejím obličeji, jak trosečníci na posledním kousku lodě, který kouká z vody.
„Ponoř tváře sobě! Uší zacpi a očí zavři,“ zavelel jsem rychle, ale raději jí sám zacpal nos a ponořil hlavu.
Za chvíli se vynořila a prskala. Hladina vody byla plná bleších utopenců. Ještě chvilku…
„A teď déšť na tebe pustím, neboj se,“ vzal do ruky sprchu.
V první chvilce se lekla, ale nakonec se jí to líbilo. Vypustil jsem blechy a vetřel jí do mokrých vlasů roztok. Chvíli jsem to masíroval a pak zabalil do ručníku.
„Pohleď, jak kupec z daleka vypadáš,“ zasmál jsem se a postavil ji před zrcadlo.
„Jak mouřenín na obraze v kostelu!“ zajásala.
„Vidělas mouřenínů v městě?“
„Viděla a strachovala se, cizí řečí mluvili,“ zachvěla se.
„Těch neboj se, jsou to lidé jako jiní.“
Nechali jsme mouřeníny mouřeníny a dál si povídali o tom, co viděla ve městě. Všechno v ní vyvolávalo obavy a otázky. Překvapilo mě, jak ji děsí třeba pestře barevné poutače a reklamy.
Po půl hodině jsem jí umyl hlavu. Konečně ji měla čistou a teď jsem ji s gustem učesal. Měla opravdu nádherně jemné vlásky barvy tmavé čokolády, přesně stejné jako oči.
No a na závěr jsem jí pořádně umyl celé tělo, teda hlavně špinavý zadek, a pěkně ji osušil. Přitom jsem si ale všiml, že na dlaních, chodidlech a trochu i v podpaží a v rozkroku má závěje červených teček a našedlých nitek. Svrab? Proč mě to nepřekvapuje… Ještě, že mám krém, od doby, když jsem si svrab přivezl z focení na Blízkém Východě.
„Vidíš, svrabu máš. Mastí tě namažu a bude dobře,“ rozetřel jsem jí mast po těle.
„Tys přešlechetný, všeho léčiti svedeš!“ sepnula šťastně ruce.
„A nakonec vlka vyženeme!“ vzal si jinou mast a pořádně chichotající se Filoménce promazal vše potřebné. Měla, chudák malá, vlka nejen na zadku, ale i na pipince. Její život musel být nepřetržitý kolotoč drbání se všude a pořád.
„A teď zubů ti vyčistím,“ vzal jsem do ruky záložní kartáček.
„Jak zubů čistiti budeš?“
„Tímto,“ ukázal jsem jí kartáček. Už se zase bála.
„Neboj se, bolet to nebude, takhle čistiti budu,“ ukázal jsem jí to se svým.
Nechtělo se jí do toho, ale nezpěčovala se. Proč to komplikovat pastou, kartáček jsem stejně musel co chvíli oplachovat, protože se zanášel… fujtajbl.
„A teď se tohoto napij, leč nepolykej, a po jazyku i zubech válej,“ dostala ústní vodu.
„Uhl publ blumc ufl,“ statečně honila pálivou tekutinu po ústech.
„Dobře vyplivnouti můžeš,“ zbavil jsem ji utrpení, „a teď do rukou dýchni sobě,“ chtěl jsem jí ukázat hmatatelný výsledek, „a přivoň.“
„Nesmradí…,“ spustila čelist, „libě voní, celá libě voním, a nehryže mě nikde,“ spokojeně se několikrát protočila.
„Krásná jsi,“ souhlasil jsem, „posečkej, obraz tobě udělám,“ neodolal jsem a vzal si fotoaparát.
Děti fotím moc rád.
„Obrazu?“ vykulila oči.
„Uvidíš,“ mrkl jsem na ni lišácky.
„Nelekni se, světlo bude,“ vyslal jsem varování a udělal několik snímků, jak se nakrucuje před zrcadlem.
Jen při prvním se škubla, rychle si zvyká. Je droboučká a hubená, budu ji muset dokrmit, ale decentně, aby z ní nebyla koule. Zapnul jsem televizi a připojil fotoaparát.
„Pojď a na obrazy pohleď!“ zavolal jsem ji.
„Toť já jsem?“ vykulila oči.
Přišla ke mně a s šibalským úsměvem mi zabodla prst do břicha.
„Ty klameš mě, že pán neb čaroděj nejsi,“ důrazně ke mně hovořila, ale bylo vidět, že napůl žertuje.
„A že nahou zpodobňuješ mě, dobré jesť?“ červenala se.
„Však na trhu ukazovati jich nebudeme, ne?“ odpověděl jsem otázkou a mrkl na ni.
„A teď toto vypij, a spáti půjdeš, neb tmí se,“ dal jsem jí vypít odčervovací roztok. Působí to dvanáct hodin, tak se v klidu vyspí. Na závěr dostala velké tričko místo košilky a vlněné ponožky. Taky jsem se šel umýt a preventivně odhmyzit.
Když jsem se vrátil, viděl jsem, že si přistrčila židli k oknu a sledovala světla.
„Tak, Filoménko, spáti půjdeme,“
„Ano, prosím,“ sklopila hlavičku, jako když se trochu ukloní.
Toho pána mám asi stejně přišitýho, pomyslel jsem si. Uložil jsem ji na svou postel, jinou nemám, a lehl si na druhou půlku.
„Souložiti budeme?“ zářila Filoménce očka.
„Cože, proboha proč?“ vyskočil jsem.
Koukala se na mě udiveně.
„A co značí souložiti?“ zeptal jsem se raději.
„I to značí, že na loži jednom dlíme,“ vysvětlila mi bez rozpaků.
„Jako včírem?“
„Ano, tak jak noci prošlé.“
No, to mě uklidnilo, že mi nedělá návrhy.
„A co budem ráno konati?“ ptala se dychtivě.
„Já pracovati budu, a ta hráti si budeš, myslím,“ předestřel jsem jí plán.
Ale vlastně ještě seznámení s oblečením jsem ti naplánoval, máš se na co těšit, holka…

***
V noci měla Filoménka střídavě divoké sny a střídavě se tulila, zkrátka, moc jsem se nevyspal. Po snídani, kdy velice obdivovala rohlík a jogurt, se s výrazem úzkosti rozběhla na kbelík. Po chvíli jsem šel za ní. Vzduch v koupelně se dal krájet. Holčička statečně trpěla, bylo vidět, že má bolesti. Ke konci už měla slzičky v očích. Přiklekl jsem k ní a vzdor smradu jí hladil a snažil se jí dodávat sílu. Když to skončilo, zničeně si klekla, opatrně jsem ji otřel a odnesl na postel. Jen tak tam ležela a sbírala síly. Když jsem viděl, že už je jí docela dobře, šel jsem se podívat do kbelíku – a málem tam něco přihodil. Čekal jsem leccos, ale takovou zoo, to teda ne. Roli, kterou běžné zoologické zahradě hraje slon nebo bílý tygr, tu mohla hrát ohavná tasemnice, dobře metr dlouhá. Našla se i sbírečka škrkavek a roupů. Celé to mělo interesantní načervenalou barvu od odčervovací medicíny. To je humus!
„Filoménko, můžeš sem jíti?“ zavolal jsem.
„Ano,“ už stála ve dveřích.
Tohle bude pedagogická bomba, co bomba, přímo řízená střela.
„Pohleď v kbelec.“
„Íííííík!“ vypískla, „hnus ohavnej!“ škaredila se a ošívala.
„Tos všecko v útrobách měla,“ kázal jsem důležitě, „ta potvora největší, tu dostaneš, že nevařeného masa pojíš, ty, co jak prsty dlouhé jsou, pak, že nemyješ rukou svých a ovoce nemytého požíváš, a ty maličké, že v řiti rýpeš se a ruk neb nehtův olizuješ. Nečiň toho a červa míti nebudeš.“
„Ne, nebudu!“ padla Filoménka na kolena a přísahala.
To musel být šok, chudák malá. Nakonec se ale trochu osmělila a prohlížela si červíky.
„Ten veliký, jak levijátan jest, však ne v moři, ale v lejnech dovádí,“ smála se.
„Ty hubu máš pohotovou, však ulechtám tebe, pozor dej,“ skočil jsem po ní, vyhrnul jí košilku a lechtal na bříšku a na bocích. Šťastně se chechtala.
Po chvíli do kýblu nalil desinfekci, nechal to chvíli působit, a vylil to do záchodu.
„Běž hrát sobě,“ pokynul jsem jí.
Vši, blechy, svrab, tasemnice, škrkavky a roupy – chudák malá, nedivím se, že se tehdy lidé dožívali tak málo, tohle by porazilo o koně. Jak jí pořád bolelo břicho, byla nervózní a drbala se, to musel být život na prd.
Musím jí koupit nějaké oblečení. Ale co s ní? Včera ale v chatě nic neprovedla, tak to zase risknu.
„Ke kupci musím, Filoménko, bych ti šatu koupil. Nyní nohu mi ukaž, bych poznal, abych ti bot koupil.“
„Já obutí a šatu dvojího míti budu?“ byla překvapená.
„Možná i trojího,“ mrkl jsem na ni a obkreslil si její chodidlo na papír.
„Z mne šlechtična vpravdě stala se,“ vydechla blaženě.
„Nyní ničehož neber, neotvírej, nelez nikam a hraj si – máš věcí svých?“
„Mám, mám,“ honem mi podávala svůj uzlíček.
„Dobrá, hrej sobě, navrátím se brzy,“ pohladil jsem ji.
Zamířil jsem do hypermarketu, kde jsem nakoupil košilky, kalhotky, punčocháče, ponožky a několik triček a košil. Pak nějakou mikinu, kalhoty, sukni, svetr, a džínové šaty, které k mému uspokojení měly hodně podobný střih, jako ty její staré, byť byly tak ke kolenům. Ještě větrovku a dva šátky. To je peněz! Jejda, ještě boty bych zapomněl. Vybral jsem pantofle, tenisky a roztomilé světlehnědé kozačky.
S balíkem oblečení jsem odjel domů. Byl jsem nervózní z toho, co se doma možná stalo, ale nestalo se nic. Filoménka seděla pod stolem a hrála si se svými poklady.
„Pozdravena buď,“ usmál jsem se na ní.
Přiběhla a objala mě. „Dobřes pořídil na trhu?“
„Věru dobře,“ ukázal jsem jí balík.
Zasvítily jí oči. Skočil jsem si na záchod a tam mě překvapilo nádobí od snídaně vyskládané kolem záchodové mísy.
„Cos činila v lázni s nádobami?“ zeptal jsem se, když jsem se vrátil.
„Já nádob omývala v pramenu,“ pochlubila se.
„A kdes větvičky vzala?“
„Taková zvláštní, však dobrá velice vedle pramene stojí, tou omývala jsem.“
Šel jsem se zpátky na záchod, vzal štětku a vrátil se.
„Tímtos myla?“
„Ano, prosím,“ usmála se.
Uf.
„Pak tobě vysvětlím, kterak zde nádob umývati, však z toho pramene nepij, ni v něm sebe aniž co jiné umývej.“
„Já pila již,“ sklopila hlavu, „proč zde pak ten pramen jest?“
„Tam chodíme, když třeba nám jest.“
Zaškaredila se.
„A proč voda tam jest?“
„By lejna pryč odnesla.“
„Toť důvtipné jest,“ zatleskala radostně rukama, když jsem spláchl.
„Já vím, kde jest voda dobrá,“ mrkla na mě a než jsem stačil zareagovat, přešla k vaně a pustila si horkou sprchu do obličeje.
Vyděšeně vykřikla a utekla do kouta. Chvíli jsem zápasil se sprchou, než se mi ji podařilo zavřít.
Přisedl jsem k vystrašené holčičce. „Nebojž se, již neteče. Pálí tě tvář?“
„Nepříliš,“ fňukala, „však já strachovala se velmi.“
„Všechno tobě ukáži, o to neboj se, však nečiň ničehož sama, ano?“ pohladil jsem ji.
„Ano, ano, ano,“ schoulila se mi do náruče.
Potom vstala a zamyšleně se rozhlížela po koupelně. „Těžké velmi a strašlivé jest u čarodějníka přebývat…,“ brblala, „však teplo, čisto a krmě předobrá tu jest a ty rád mě máš,“ usmála se nakonec.
„Nyní pak, v oděvu našem vyučena budeš,“ zvedl jsem prst.
Odešli jsme do pokoje a já jí sundal mokré tričko. Stála tam nahatá a zvědavě koukala, jak vybaluji pytel a vyndávám oblečení ze sáčků. To jsem pak rozložil po zemi, podle druhu.
„Nuže, toto oděv pro děvče doby naší správný jest. První, co oblečeš, jest toto,“ ukázal jsem na kalhotky.
„Čepec?“ vzala je do rukou, nasadila na hlavu a nohavičkami si protáhla prameny vlásků.
To je sranda! Ty mě bavíš, holka!
„Ne, ne, to hatě (kalhoty) ženské jsou.“
„A ne, hatě jen mužští nosí!“ hádala se.
Někdo zazvonil. Filoménka zmizela za lednicí.
Byla to Klára.
„Nazdar, Klárko,“ políbili jsme se.
„Co tady děláš, ty fetišisto?“ zasmála se, když uviděla rozložené dětské prádélko.
„Ten kámen funguje!“ vyslovil jsem s důrazem na každé slovo.
„On dokáže měnit sexuální preference?“ nepouštěla se Klára svojí teorie.
„Kdepak,“ zašklebil jsem se na ni, „však ono ti zatuhne, co říkáš tomuhle?“ a podal jí vítězoslavně lapkův mečík.
„Paráda, dokonalá replika, řekla bych, kdybych tak dokonalou někdy viděla. Začátek čtrnáctýho století.“
„Když nevěříš… „Filoménko!“ Nic. Nakoukl jsem za lednici. „Nestyď se a neboj,“ řekl jsem tiše.
Vydala za mnou a cucala si prst.
„Ježišmarja, ta je krásná!“ spráskla Klára ruce.
Všechny holky v Historickém ústavu jsou velice emancipované a orientované na kariéru, ale biologické hodiny jim občas tikají tak, že z toho nemůžou spát.
„Tak se předveď, zkus na ní staročesky, čtrnáctý století,“ pokynul jsem Kláře triumfálně.
Podívala se na mě podezřívavě, ale přece jen se sklonila se Filoménce, která se plaše usmívala.
„Dobréhož dnie, maľúčká, kako ti dějú, i jakpakž pán tvuoj diesť?“
„Jáť Filoména zovu sě, i muoj pán nynie zde Karel pověděný maléř jestiť, však na řieši Kašpara Bernarda v Ovneci Zadniem bývalať jsem děvkou robotnou.“ (Tento dialog je, pro ukázku, příklad skutečné staročeštiny - pozn. aut.)
Kláře povolila čelist. Filoménka byla naopak nadšením bez sebe, že si konečně může promluvit s někým, kdo mluví normálně. Rozpovídala se a nebyla k zastavení. O překot vyprávěla, co za uplynulé dva dny zažila a nakonec se jí nastěhovala na klín. Klára čím dál víc žasla.
„Tak co?“ šklebil jsem se důležitě.
„Fakt jsi tam byl?“
„Jo,“ a začal vyprávět.
Ta potvora se dobře bavila u „hygienických“ scén, ale jinak spíš žasla.
„Zdá se, že kámen je na sedm použití, co s tím?“ předestřel jsem zásadní otázku.
„Jednu cestu bych určitě chtěla podniknout,“ zasnila se, „vidět šaty, ne kousky hadříčků, ale skutečné šaty…,“ zarazila se, „měla Filoménka něco na sobě? Máš to?“ byla rozrušená na nejvyšší míru.
Klára je totiž odbornice přes zbraně a oděvy.
To máš za tu nedůvěru, přivoň, děvenko, brumlal jsem si potměšile pod vousy, když jsem přinášel pytel.
„Tady to máš komplet,“ podal jsem jí to.
Otevřela pytel a zavanul puch. Jediná Filoménka natáhla spokojeně – to byl její svět. Slyšel jsem, jak se Kláře zvedl žaludek, ale vzápětí se neohroženě vrhla do pytle a vytáhla košili. S očima navrch hlavy ji otáčela a prohlížela ze všech stran, jakoby to bylo tričko od Versaceho.
„Tohle, tohleto,“ vyrážela, „to je naprostá bomba, hele ty fleky od jídla, to se analyzuje a poznáme, co jedla, hele a ty rukávy, poznáme, co měla za nemoci, no to je bomba, hele, na tý košili si celá parta uděláme profesuru, to ti garantuju!“ byla úplně mimo.
Filoménka na ni koukala jak na švédský film bez titulků.
„Ale co je tohle?“ všimla si Klára asi třech proužků špíny na košili, které ale byly všechny rovné dokola oděvu, vypadalo to přesně jako usazenina, kam sahala špinavá voda.
„To když jsem v kalužině státi musela,“ vysvětlila Filoménka a trochu se styděla.
„V kalužině? Co jest to?“
„To voda ve dvoře byla, kde kachen bylo a tak. A já když jsem na Břeňka neb na pána kocourovu hubu měla, tak jsem z trestu ve vodě státi musela.“
„Kocourovu hubu?“ divil jsem se.
„To znamená, že byla držkatá,“ vysvětlila mi Klára.
„Aha, ale trest je to hustej. Kdys naposledy v kalužině státi musila?“
„Týden to jest, neb hubu jsem měla, když velmi smradlavé polívky obdržela jsemť.“
„A dlouho státi muselas?“
„I dlouho, od večeření do klekání,“ zaškaredila se.
Chudák holka, pomyslel jsem si. I Klára vypadala smutně. Ale zpátky k šatům.
„Ještě tam je přehoz, šátek, šaty…,“ vykládal jsem.
„Šaty…,“ sténala Klára blahem.
„a onuce a to, no, cos kolem stehen měla,“ obrátil jsem se na holčičku.
„Ovinše,“ odpověděla bez rozmýšlení.
„To neznám!“ vyjekla Klára.
Vylovil jsem dvěma prsty pruh lehce pročůraného plátna, který měla Filoménka omotaný kolem stehýnka.
„To je bomba, to je normální bomba,“ potřásala Klára hlavou a šla si dát panáka.
„Já radost jsem jí učinila?“ ptala se Filoménka spokojeně.
„Vpravděs učinila.“
Dali jsme si panáka.
„Hele, promiň, já musím jít,“ popadla Klára rozrušeně pytel a šla se obout. „S Pánem Bohem, Filoménko, někdy zas navštívím tebe a hovořiti budeme,“ zamávala jí.
Filoménka se rozzářila.
„Ale říkali jsme, že se půjdeme projít… a někam na oběd,“ namítl jsem.
„Promiň, to je silnější, než já,“ usmála se stydlivě.
„Počkej, Klárko!“ zvolal jsem ještě, osvícen náhlým nápadem, „zvedni si sukni.“
„Proč?“
„Protože tohle potvůrče mi nevěří, že má nosit kalhotky.“
„Aha,“ zasmála se a vyhrnula si krátkou sukni.
Ještě, že má poctivé kalhotky, tanga by malou mohla zmást.
„Pohleď, maličká, jak panna Klára hatě nosí,“ pokynul jsem rukou.
„Pravda,“ kroutila Filoménka hlavou, na které měla pořád kalhotky.
Sundala si je a oblékla. Obráceně sice, ale byla na dobré cestě.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 265
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 979 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola sedmá

Příspěvekod Leonid » 1.2.2016 9:54:38

Vždy ve střehu
Poté co přešťastná Klára odešla i s pytlem, pokračovali jsme ve školení a postupně jsem Filoménku ustrojil. Ukázal jsem jí, jak zapínat knoflíky, zipy, na co jsou kapsy a podobně. Jemnou motoriku má docela vyvinutou, není divu, jinak by asi moc vešek nepochytala.
Konečně byla oblečená a moc jí to slušelo. Černé manšestráky, k tomu bílý rolák a červená větrovka.
„Moc, pěkně oděná jsi, libí se ti?“ postrčil jsem ji k zrcadlu.
Spokojeně se prohlížela.
„Oděv divný na těle jest, však líbí se mi.“
„Nyní ven půjdeme, bys okolí naše poznala.“
Naše čtvrť, Hloubětín, má mnohá pěkná zákoutí. Vzal jsem Filoménku za ruku a vyrazili jsme. Bylo celkem chladno a foukalo, bylo vidět, jak jsou jiné děti nabalené, ale Filoménka si libovala, jaké je jí teplo. Když ale kolem projelo auto, byla zase vyplašená. Všiml jsem si, že když je unavená, snáší cizí věci nějak lépe. Tak jsem ji vzal zase na ruku. Konečně se přestala tvářit bojácně. Šli jsme ještě kus do kopce a byli jsme ve vilové čtvrti. Auto tu projelo jen občas, Filoménka byla pěkně klidná a zvědavě se rozhlížela.
„Kolikéž v domě takovém lidí přebývá?“ ukázala na jednu vilku.
Jedna či dvě rodiny, většinou.“
„Takž málo?“ divila se.
„Jest zvykem, že rodina obyčejná tré světnic má, kuchyni i lázeň.“
„Bohatá země totoť jest,“ pokývala Filoménka spokojeně hlavou.
Došli jsme nahoru na kopec, odkud bylo vidět na Prahu.
Filoménka otevřela pusu, zavřela pusu, ještě jednou otevřela a jen zírala.
„Takových vozů i domů! Toť celá Praha jest?“
„Kdepak, jen kousíček města toto jest.“
Další úžas. Pak si bystrá dívka všimla kostela v Kyjích.
„Jaký kostel pěkný mají! A rybníka. To musí ves bohatá býti. Kterakž slove?
„Kyje.“
Po mostě se mihl expres, ale protože byl bezpečně daleko, Filoménka jenom radostně zkonstatovala, „že po cestě železné pílí, jak levijátan vodou moře.“
Jo, je to jediné učené slovo, které zná a musí si ho tedy hýčkat a pravidelně provětrávat, zdá se.
„A k čemu věci tyto jsou? Boží muka neb pranýř to jest?“ ukázala na prolézačku.
„Ne, to pro potěchu dítek slouží, po tom lézti můžeš a dováděti,“ vysvětlil jsem jí, když jsem se přestal smát.
„A já mohu též?“
„Jistě můžeš.“
Mrška se nenechala dále pobízet a už šplhala. Hezky se na to koukalo.
A jéje, blíží se nějaká paní s menší holčičkou, uvidíme, co bude. Filoménka si malé příchozí brzy všimla, rozzářila se a rychle slezla. Já paní pozdravil pokývnutím hlavy a vysloužil si úsměv, protože jsem byl asi zařazen do vzácné kategorie „tatínek na hřišti“.
Holčičky stály tváří v tvář.
„Čí jseš?“ zeptala se Filoménka.
Průser na obzoru, menší děvčátko nechápe.
„Ona se tě ptá, jak se jmenuješ,“ ujal jsem se role tlumočníka.
„Aha, já jsem Péťa Kalousková,“ představila se malá způsobně.
„Já Filoména jsemť.“
Petruška byla zmatená stejně jako její maminka, či kdo to je.
„Ona mluví napůl polsky a žila trochu bokem,“ vysvětlil jsem polohlasem.
Paní pokývala hlavou.
Dívenky chvíli prolézaly a pak si na lavičce začaly ukazovat svoje poklady.
„Ty věcí pěkných a podivných máš!“ žasla Filoménka.
„E- a chceš něco vyměnit?“
„Směniti něčehož?“ tetelila se Filoménka blahem.
„Hele, já ti dám Hello Kitty z kindervajíčka!“ nabídla jí Petra.
„To tak překrásné jest!“ nyla oslovená, „i já tobě špendýruji, třebas…“ hrabala se ve věcech, „toto překrásné jest, nejpěknější!“ a vytáhla trumf, mosaznou matici.
„Obyčejná matice…“ ohrnula holčička nos.
„Příliš sprostná pro tě? Snad hovna zlatého vysrati tu mám?!“ zamračila se Filoménka.
Paní se na mě taky zamračila. Udělal jsem omluvný obličej.
„Však posečkej,“ lovila Filoménka horečně po kapsách (nosí svůj majeteček všude s sebou) a vítězně vytáhla krabičku od sirek.
„Pohleď!“ a pootevřela krabičku.
Petruška se napřed maličko lekla, ale zalíbilo se jí to a chvíli se s tím obě zabývaly. Zaslechl jsem jen slůvka „velikej“ „lechtá“ a „sama lapila jsem“.
Transakce byla úspěšně uzavřena.
„Mami, hele, co jsem dostala od Filomény.“
„Zvláštní jméno,“ poznamenala paní, „no, ukaž mi to,“ předstírala zvědavost.
„Íííííííí!!!“ zaječela, vyskočila, zahodila krabičku, vrhla se po hlavě do kabelky, vytáhla vlhký ubrousek, dlouho jím dcerce utírala ruce, potom ji popadla za ruku a téměř utekly.
Filoménka mezitím sebrala krabičku a kontrolovala její obsah.
„Ukaž mi, co to jest,“ pronesl jsem přísně a přivolal ji gestem k sobě.
V krabičce si hověl kapitální šváb, a živý.
„Toho jsem v domku tvém včera polapila,“ chlubila se.
Ty jo, budeme to tam zase muset vystříkat, a to pořád nevíme, kde se tam berou.
„A víš, co jest to?“
„I vím, šváb jak svině veliký!“ odpověděla hrdě.
„No, to máš pravdu…“
„Co zlého na něm jest?“
„Jest to brouk nečistý a odporný, neb krmě trusem špiní.“
„Toho neznala jsem, a ve dvorci našem všudy byli i velmi větší.“
„A co jsi chtěla činiti s ním?“
„Dívce nějaké za košilku neb pacholíku do hatí vhoditi, to kratochvíle znamenitá jest. Petra, to děvčátko háklivé nebylo, i nejvíc však mateř jeho, jí jsem měla ho do hatí spodních vhoditi,“ šklebila se Filoména jako správná uličnice.
No, tak to by rovnou zavolala rychlou záchranku, pomyslel jsem si vesele.
„Nečiň toho, neb lidé někteří brouků a myší bojí se velmi,“ zvedl jsem prst, „a mohla bys od nich prutem dostati,“ strašil jsem ji.
„A toho já nechcem,“ zachvěla se.
„A kdy tys prutem dostávala?“
„Když jsem vlastní řeč měla, ve spíži brala, neb liknavě roboty činila,“ odpověděla a bezmyšlenkovitě si pohladila prdelku.
„A kdo trestal tě? Mateř neb otec tvůj?“
„Já otce ni mateře nemám,“ sklopila smutně hlavu.
Chudák holka, ale na druhou stranu ji asi nikdo nepostrádá, doufám.
„A ty mateře své vzpomeneš?“
„Roků několiko tomu jest, co zašla na horkost,“ fňukl sirotek, „však milá byla, vlasův česala mi a pěla pěkně. I bratra a sestru maličké měla jsem, ti však brzo po mateři zašli.“
A otec?“
„Toho nepoznala jsem.“
„A kdož pečoval o tebe, když mateř tvá zašla?“
„Adléta děvka někdy česala mě i košilky vyprala mi, však málo, neb roboty mnohé měla. Někdy i Marie kuchta něčehož dala mi, a starý Ondřej, konieř, ten od huby utrhoval si, by já měla, neboť pán náš lakotný jest a čeládky lejnem krmí, jak chasa praví.“
Nějak ji ty vzpomínky rozhodily a rozplakala se. Přivinul jsem ji k sobě.
„Neplač, Filoménko, já o tebe postarám se, jak bych otec tvůj byl.“
„Já šťastna jsem a pomocí ti budu, seč mohu,“ zachytil jsem pohled těch jejích obrovských kukadel, na řasách měla slzy jako kapky rosy a tvářila se jak toulavé štěně.
Takže takhle to máme. Sirotek, jakmile to šlo zapřažená do práce, staral se o ni ten, kdo měl zrovna náladu, což nebylo moc často, a k tomu špína, hlad, zima a tvrdá práce.
„A proč zrovna Ondřej o tebe péče měl?“
„Pravil, že on děvčátka míval a to na nemoc červenou zašlo, a že já jsem podobna jemu, a že důvtipná a milá jsem.“
Má teď takový něžný výraz, ten chlapík musel být docela fajn, pomyslel jsem si.

„A teď na krmi do krčmy půjdeme.“
„Do krčmy? To budeme do večera čekati,“ zatvářila se Filoménka mrzutě.
„Netřeba toho u nás, tu do krčmy přijdeš, krmi dostaneš,“ byl jsem trochu pyšný na pokrok.
„Jaj, krmě bude,“ pohladila si malá spokojeně bříško.
Došli jsme do čínské hospody.
„Tak krásné to tu jest!“ nemohla se holka vynadívat, „toť možná ani krčma není, snad kostel?“
„Nene, jistě to krčma jest, však slušná, kam řemeslníci neb písaři chodí oběda v práci míti, večer pak lid veškerý dle líbosti večeří tu.“
Sedli jsme si ke stolu a v mžiku tu byl číšník s jídelním lístkem. Když odešel, Filoménka mě naléhavě oslovila: „Pryč pojď, neb krčmář nemoc žlutou má a ta jak mor šíří se, jak Ondřej pravil mi.“
„Nebojž se, ten žluté nemoci nemá, však cizincem jest, kteří jako mouřenínové černou, tak tito žlutou barvu mají.“
„A dokudžpak došli? I čeho konají tu?“
„Oni kupci jsou neb krčmáři či zelináři. A z daleké východní země pochází, tam bys na koni dva roky jela.“
„Jůů, tak daleko? Jak oni tovaru vozí?“
„Vzpomeň vozů našich i ptáků – strojů. Ti za den pouhý tu cestu vykonají.“
Tvářila se, že to prostě nechápe, nedivil jsem se jí.
Obrátil jsem pozornost k jídeláku.
„Co píti budeš? Šťávy ovocné či vody?“
„Šťávy okusila bych,“ podívala se na mě prosebně.
„Dobře, a masa se zeleninou. Jaké však? Hovězí, vepřové, kuře, či rybu?“
„Jé, nevím, já…,“ byla v hrozných rozpacích, „snad vepřového.“
A byl tu číšník, objednal jsem a on odešel. Za chvilku tu bylo pití.
Filoménka džus opatrně ochutnala, zazářily jí oči a vypila půl sklenice.
„To neznám, toto, jakž ovoce to se slove?“
„Pomeranč.“
„Po-me-ranč… tak dobrý jest a sladký, a jak slunce to barvu má,“ byla v sedmém nebi.
A za další chvíli tu bylo jídlo. Pro mě smažené nudle s kuřetem (ač tenhle typ restaurací moc nepreferuji, na tomhle jídle ujíždím) a pro Filoménku sladkokyselé vepřové.
„Můžete mi pro ni přinést lžíci?“ poprosil jsem ještě číšníka.
Bylo nám splněno. Filoménka se tradičně pomodlila, ale pak se hned podivovala nad rýží.
„A co toto jest? Kroupy - ale nějaké podivné?“
„To zove se rýže a ze země jejich pochází. Oni to jak my chléb jedí.“
„A proč my jíme toho?“
„By naše strava pestrá byla. Vždyť lépe jeden den kaše, druhý pak krup míti, jindy pak co jiného lepší jest.“
„Pravdu díš,“ odpověděla a pustila se do jídla.
Maso šalši znamenitou má a rý-že též chutná mi libě,“ mlaskala a už to do sebe házela.
Celou tu nádenickou porci snědla, má můj obdiv. Po jídle si ale tak krkla, až jsem měl pocit, že plastový drak u stropu zamrkal. Taky jí to budu muset vysvětlit, že se to nemá. Ale čínského číšníka to, zdá se, potěšilo.

Po jídle jsme šli rovnou do ateliéru, za chvíli mi začne práce.
V ateliéru jsem vykázal Filoménce takový příjemný koutek, dal jí na zem deku a může si tu hrát. Filoménka se ale nervózně rozhlížela.
„Co je?“
„Je mi velmi potřeba,“ dozvěděl jsem se.
Odvedl jsem jí na záchod.
„Jako řádná dívka stáří tvého, na prevét choditi budeš, ne na kbelec.“
Vzdor krizi se zatvářila se pyšně a důležitě.
„Kudy mám konati, když hatí dvojích mám?“ kroutila se.
„Vidělas mužských káleti?“
Ať na to děvenka přijde sama.
„Viděla.“
„A jak činili?“
„Stáhli hatí, přidřepli a srali dobře.“
„Učiň tak.“
Rozepnula si a spustila kalhoty, po vteřině přemýšlení i kalhotky a vyškrábala se na sedátko. Je na svůj věk přece jen maličká. Za chvíli bylo hotovo.
„Nuže a nyní… – kálelas?“
„Ano prosím, srala jsem velmi,“ odpověděla způsobně.
„Přede lidmi pak raději slova káleti užívej, neb v době naší velmi hrubé jest.“
Plácla se přes pusu.
„Odpusť mě.“
„Nic nepřihodilo se, však pozor dávej. A nyní, papíru utrhni…“
„Pa- píru? Ten herváb bílý? Toho škoda jest, půjdu raději před dům na trávu,“ zase se hádala.
„Hervábem bílým utírati se budeš a nebudem handrkovati se o tom,“ uzavřel jsem to přísně.
Ukázal jsem na roličku a nakonec raději utrhl patřičný kousek.
„Tím řiť stírej odpředu vzad.“
„Protrhl se,“ ukázala mi Filoménka zklamaně hnědý prst.
„Jemněji musíš.“
Napodruhé se to povedlo a po chvilce bylo hotovo. Ještě jsem to zkontroloval, ale zvládla to dobře. Začínal jsem být ohledně její socializace mírně optimistický.
„A teď ještě vpředu se otři, bys na hatích fleků neměla a pořád bělostné byly.“
„Kdeže?“
No tam, jak to zoveš, kudy močíš?“ nevěděl jsem si rady.
„Chcajka volá to chasa ve dvorci, a mateř má ďovírka říkala tomu.“
Rozesmál jsem se.
„Tedy jen papíru vezmi a přilož, osuš ďovírku svou.“
„Velmi dobře, nyní obleč sebe, výborně činíš, a vodu pusť. Výstupek tento, když méně vody třeba, větší pak, když vody více býti musí.“
„Velký sráti, malý chcáti,“ ukazovala si Filoménka na tlačítka.
„Uf, s- správně,“ popadl jsem dech.
„A rukou omyjeme. Takhle, zvedneš a vodu pustíš. Opatrně… Tam pak posuneš, voda studená poteče, na stranu druhou pak teplejší.“
Filoménka si to opatrně a pečlivě vyzkoušela.
„Nyní rukou omoč, mýdla takto vezmi, ano, zatlač jedenkrát, a promni ruce své, hlavně však prst…“
„Kterýž do řiti mi vběh!“ dokončila rozpustile.
„No no, ale dobře činíš, a když umyta jsi, ruk opláchni a zde otři.“
„Správně učinila jsem?“
„Věru správně, nad jiné důvtipná jsi,“ chválil jsem ji, co to dalo, jinak se návyky nezafixují.
„Já když čistá jsemť, volně a mile cítím se,“ libovala si.
To je fajn, moc jí to přeju, pomyslel jsem si.
Stihli jsme to tak tak. Zvonil první zákazník a Filoména byla v mžiku za krbem a já pustil klienta nahoru. Pozdravili jsme se a sedli si ke stolku.
Mrkl jsem po děvčátku. Bojácně vykukovalo zpoza krbu, ale za chviličku se osmělilo a přeběhlo do svého koutku. Zákazník, asi padesátiletý pán, si ho všiml.
„Pochválen buď pán Ježíš Kristus,“ pozdravila malá způsobně.
„Až na věky,“ nevypadl pán z konceptu.
„Víte, ona teď hrála ve filmu, a ještě si na to ráda hraje,“ vymyslel jsem rychlou lež.
Tentokrát se Filoména neurazila, protože mi vůbec nerozuměla.
„Chvíli jsem s pánem hovořil o jeho portrétu, chtěl něco solidního a klasického. Měl moc hezky tvarovanou tvář, jako ušlechtilá socha.
Posadil jsem si ho do křesla, to mu bude slušet, a začal laborovat se světly. Filoménka mě zvědavě sledovala. Za půl hodiny bylo hotovo a my měli chvilku volno.
A byl tu další klient, nějaká paní s dítětem, to bude dobré, na tom se dá nasekat dost fotek. Ale sotva jsem otevřel dveře, hned jsem svoje představy zkrouhnul. Byla to naše „známá“ ze hřiště. S Petruškou. Sotva mě spatřila, otočil se na podpatku a prchala. Ani jsem nestačil otevřít pusu, ale Filoménka byla pohotovější.
„Péťo, švába toho stále pro tě...“ volala za ní.
Ale to už jsme slyšeli jen bouchnutí domovních dveří o dvě patra níže.
„Ta ženština skáče, jako by švába nikdy nespatřila,“ kroutila Filoménka hlavou a šla si zase hrát.
Nově vzniklou časovou díru jsem vyplnil bohulibou činností, kdy tu lovkyni švábů učil znát barvy. Za tu hodinu zvládla ty základní, ale třeba u fialové a červené nebo u oranžové a žluté pořád váhala, která je která. Taky jsem ji zkusil dát do ruky tužku, ale držela ji jak prase revolver, to bude dlouhý proces. Myslím, že to bude trvat nejmíň rok, než by byla zralá třeba jen na první třídu.
Další zákazník, respektive zákazníci. To je ta svatba! Já myslel, že je až za hodinu! Rychle jsem nachystal skládací židle.
„Nevěstu doby naší spatříš,“ mrkl jsem na Filoménu, kterou ta představa evidentně potěšila.
Pustil jsem houf lidí dovnitř. Novomanželé, svědci, rodiče, až v ateliéru nebylo k hnutí. Filoménka mohla na bělostné nevěstě oči nechat.
Rychle jsem jel podle základního schématu, všechny kombinace účastníků, a pak byl čas, aby novomanželé trochu blbli a vznikly snímky mnohem neformálnější. Koutkem oka jsem zahlédl, že Filoménka jde na záchod. Ale co, zvládala to, bude to dobré.
„Tak a teď vezměte nevěstu do náruče, ták, a úsměv, štěstí z vás musí sálat!“ povzbuzoval jsem je.
Ženich poslušně zvedl nevěstu a ta formálně vypískla. Nachystal jsem si aparát.
„Velký sráti, malý chcáti?“ uslyšel jsem za sebou.
Pomalu jsem se otoči a tam stála Filoménka, měla kalhoty i kalhotky u kotníků, vyhrnutý svetr a v ruce roli papíru. Jak se tvářila rozpačitě, byla naprosto sladká. Ženich dostal záchvat smíchu, až upustil nevěstu na zem a ta zapištěla doopravdy. Otci ženicha se rozsvítily oči a matka nevěsty mu dala facku.
„Filoméno, správně, ale teď zpět se ber a zahal se!“ zvolal jsem, ale tuhle akci už asi nezachráním.
„Ještě ďovírky utříti musím, avšak vím, že zlehka!“ zavolala na mě přes rameno a malými krůčky se batolila zpět.
Tahle poslední hláška naštěstí odrovnala všechny, kromě paní matinky. Nevěsta už ženichovi odpustila, i když si pořád hladila natlučenou prdelku. Tak ještě okouknout snímky na monitoru, dojednat cenu a celá svatba se rychle vypařila. Ale všiml jsem si, že se nafackovaný tatík za Filoménkou ještě otočil. To se ti chlape, nedivím, ona je totiž vážně moc hezká.
Další dnešní focení proběhlo bez problémů, i proto, že asi tři naše princezna prospala, stočená do klubíčka na dece. Dneska to byl dobrej den, jen jedna hodina byla plonková, a to kvůli paní Švábové, jak jsem ji pro zjednodušení nazval.

***

Chystal jsem chleby k večeři a kakao, když v tom strašlivé zvonění. Filoménka si sice na zvonek dneska pěkně zvykla, ale teď se někdo asi snažil zvonek zamáčknout do zdi a tak chudinka zajela pod stůl.
Tak to buď paní Švábová přivedla dezinsekční komando, anebo matka nevěsty mravní hlídku. Vyklonil jsem se z okna. Á, to je historický ústav Akademie věd, oddělení dějin středověku, jako jeden muž.
„Co vyvádíte?“ zvolal jsem.
„Ahóój,“ pozdravili mě ti dobří lidé.
Šel jsem otevřít. Filoménka byla pořád pod stolem.
Za chvíli se dovnitř nahrnulo deset lidiček, mezi nimi Klára.
„Kde máš tu Filipku, chceme ji vidět!“ sápali se do pokoje.
„Filoménu,“ opravil jsem je.
Když jsem je konečně zpacifikoval, odvedl lahve, na kterých přijeli, do stáje a usadil ty vědátory, kam se dalo, tak jsem šel vylákat Filoménku zpod stolu. Ta si naštěstí všimla Klárky a trochu se osmělila. Šouravě došla do kruhu vědců, aktivovala klidovou pojistku (rozuměj strčila prst do pusy) a plaše se usmála. Když ale všichni návštěvníci jako na povel vytasili různé laskominy, lekla se a škubla sebou jako zvířátko. To ty barevné obaly ji vyděsily. Rudolf, jinak profesor Rudolf Kudláček, vedoucí tohoto oddělení, ale naštěstí nabídl malé čokoládu již rozbalenou a libá vůně vykonala víc práce než tlupa psychologů.
Filoménka se nechala obdarovat, s úklonami poděkovala, rovnou na místě si sedla a začala degustovat. Ale vlna štěstí ji definitivně zaplavila tehdy, když zjistila, že všichni tihle skvělí strejdové a tety mluví dobrou staročeštinou.
Ptali se jí na všechno možné a brzo nebylo ve vzduchu ani zrnko pochybnosti, že malá pochází přímo ze středověku. Ale záhy vyvstala otázka, z jaké doby přesně. Tak byla Filoménka bombardována otázkami na oblečení urozených, co kde zaslechla, a podobně. Ale moc toho nevěděla. Najednou mě něco napadlo.
„Filoménko, tys pravila mi, že tvůj pán s plebánem pil a hovořili spolu, nevzpomeneš sobě, či by o králi hovořili?“
„Já nevím, snad mluvili, však nerozuměla jsem velmi.“
Vědci protáhli obličeje.
„Však jedného vzpomínám sobě, že pán pravil toto: Václav nový jakož Václav starý jedno hovno jest,“ podívala se nejistě po kolem sedících.
„Bingo!“ vyskočil Petr, „máme to, 1305!“
„Sedm set sedm let, to je, pane, skok!“ zvolal někdo a všichni už se o překot bavili o tom, co se v tom roce dělo.
Ale samé velké věci, o přepadení vozu loupežníky ani slovíčko, proč taky.
Přinesl jsem od vedle kámen a meč. Filoménka už nás nevnímala, seděla na zemi a degustovala. Naštěstí měli naši návštěvníci tolik rozumu, že nakoupili sušenky, čokoládu, oříšky, želé a podobné věci, na které malá nepotřebuje nainstalovat software.
Meč šel z ruky do ruky a všichni byli u vytržení, ale ne tolik jako ze šatů. Klára snad ani nelhala, s tou profesurou. Překvapilo mě, kolik se z toho prý dá zjistit věcí. Teď jsou šaty v péči mikrobiologů, kteří je centimetr po centimetru zbavují nečistot a ty analyzují.
„Ale máme kámen,“ chopil se slova Rudolf, „a ty tvrdíš, že je ještě třikrát použitelný.“
„Vypadá to tak. Byly tam dva znaky opálené, a potom, co jsem prošel tam a zpět, další dva se spálily. Je to naprosto primitivní. Pro cestu tam a zpátky nám teď stačí kousek zlata a kousek železa.“
„Jenom?“ vydechl Petr.
„Jo, já měl na cestu tam tenhle postříbřenej přívěsek, jé, on se taky opálil, a rtuťovej teploměr. Úplně to stačí. Jenom přiložíš, kámen začne hicovat, potom zase vystydne a pak se na něj položí dlaň a noha se zvedne do vzduchu. No a vztyčí se sloup modrýho světla, kterým projdeš. Jakmile kámen sebereš, zhasne to a kámen zůstane ve tvojí realitě. A z toho, cos mi říkala,“ obrátil jsem se na Kláru, „se mi zdálo, že musím při průchodu myslet na svojí dobu, abych se trefil. A trefil jsem se, plus mínus dvě, tři hodiny,“ dokončil jsem řeč.
„Teď to dává smysl,“ vyskočila Bára, „vzpomeňte si na ty malby ve Vilémově! Vysoké domy, auta, všechno tam je. Považovali jsme to za naprostou haluz, ale takhle to asi bylo. Kámen asi funguje jako lanovka mezi dvěma stanicema, 1305 a 2012. Sedm set sedm let, krásné číslo obsahující sedmičku, dokonce dvě, a současně i dualitu. Tím se nám rok 1305 zpětně potvrzuje.“
„Podnikneme expedici,“ vstal Rudolf ze židle, „pojedeme všichni a vezmeme i lidi z té tvojí skupiny historického šermu, Karle, protože ozbrojenou družinu budeme potřebovat. Musíme sehnat koně, dobové vybavení, všechno. Nesmíme tam mít nic novodobého. A Filoména pojede taky s námi.“
Filoménka zvedla hlavu. „A já tam co šlechtična vjedu a Ondřeje a Adlétu poctím velmi. Ale pána svého a Břeňka, krysu zrzavou bych na kůl vstrkati nechala,“ rozhořčila se.
„A co tobě pán tvůj zlého učinil?“
„Mlynáři prodal mě, neb peněz neměl za mouky. Ale Ondřej pravil, že ten peněz má dosti, a vím, že sám masa šestkrát týdně jedl a vína pil i v kostky hrál, však my jen polívku smradlavou, kroupy nemastné a drobné ryby měli. A ty ryby jen v neděli!“ dupla si, „ani psům žráti nedával, prý by vzteklí byli, však mnoho štěnků pošlo jim.“
„A neměla bys u mlynáře lepšího bytí?“
„I ne, on prý dětí przní, že brzy zajdou a proto pilně pořád hledá si chasu novou. Však na pána našeho ví cos, a proto ten naň nemůže, byť do zboží pánova náleží,“ drbala své nepřátele, co to dalo.
No, tak to bude rodeo, pomyslel jsem si.
„Takže,“ ujal se opět slova Rudolf, „teď zastavujeme všechno, na čem děláme, jenom zakonzervujeme Vilémov, stejně bude zima, a všichni budou dělat na přípravě expedice… expedice…“
„Expedice Lapis!“ zvolala Klára.
„Expedice Lapis 2013,“ pokračoval profesor spokojeně, „nedovedeme si představit, co všechno budeme potřebovat. Musíme podojit, koho se dá, protože tohle bude stát hromadu peněz. Jenom třeba šaty pro holky, to bude minimálně sto tisíc.“
Holky se zasnily, budou mít krásné gotické šaty na státní útraty. To bude náramná legrace, tenhle výlet. Pojedeme z Petrova do Tróje a bude to stát milióny.
Brzy akademici nechali plány na svou pracovní dobu a jen tak jsme volně hovořili a popíjeli.
Filoménka usnula v koutě, najedená k prasknutí sladkostmi, které dostala. Omluvil jsem se a odnesl ji do postele. Tam jsem jí sundal oblečení a navlékl noční košilku. Skoro se nevzbudila. Už jsem vypozoroval, že má takový zvyk, že pokud na příštích patnáct minut nehrozí nějaká činnost a je za den dost „vyhraná“, okamžitě usne. Za lednicí, v koutě, s hlavou na stole, jak je libo.
Ještě asi do půlnoci jsme poseděli a pak se ta akademická sebranka odebrala na lov nočních tramvají a autobusů. Auto má jen jeden z nich, Rudolf. Dohromady těch deset lidí má plat zhruba asi jako tři programátoři.
V noci si Filoménka stěžovala, že ji bolí břicho, to asi ty sladkosti. Dal jsem jí nějaké tabletky, (podle naší terminologie „bejlí léčivé, na prach mleté a smačkané“) a ráno bylo zase dobře.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 265
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 979 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola osmá

Příspěvekod Leonid » 5.2.2016 1:06:42

Velký výslech a soumrak švábů
Na dnešní den jsem z výuky Filoménce naordinoval čištění zubů. Když jsem jí poté zuby kontroloval, připadal jsem si, jako kdybych kupoval poníka.
A pak jsme jeli tramvají do akademie, naštěstí je to blízko. Ale statečná cestovatelka už byla vylekaná jenom málo, a to jen na obzvlášť rušných křižovatkách. V ústavu jsme byli radostně uvítáni, Filoménka mi byla hned odebrána a Hana s ní odešla do depozitáře keramiky. Tam jí ukazovala různé nádoby, a Filoménka musela přemýšlet, na co by která mohla být. Vylezly asi za dvě hodiny.
„Ta malá je zlato,“ hlásila spokojeně Hanka, „pětatřicet nádob bezpečně určila, na co se používaly.“
Potom následovaly další výslechy, a po obědě, na který byla hromada párků, společně uvařená a snědená, jsem šel zase do práce.
Další dny běžely stereotypně, Filoménčin mozek byl ždímán a já normálně pracoval. Někdy jsem si pro vyčerpanou vypravěčku jezdil až večer, kdy po cestě pravidelně usínala únavou.
Když chtěli akademici Filoménku ždímat i o víkendu, bouchl jsem pěstí do stolu, že ne, protože bude relax. Pojedeme zase na chatu, je volná. A v neděli večer jsem byl pozván k rodičům, už jsem je stejně dlouho neviděl.
Bezpečnostní pravidla jsou bezpečnostní pravidla, a tak jsem si oholil vousy, aby mě průvodčí, kdyby to byl ten samý, nepoznal. Filoménka už brala auta a vlaky realisticky. Jen ve čtvrtek, kdy se před námi na hlavní ulici zjevil transport nějakého olbřímího nákladního vozu, obklopeného blikajícími světly, tak se mi kníkající Filoménka vrhla do náruče.
Na nádraží bylo lidí opravdu hodně, a tak jsem měl štěstí, když jsem urval jedno místo a vzal si děvčátko na klín, ale bokem, aby viděla z okna a neumazala někoho botami. Vzala mě kolem krku. Jak se za ten týden otrkala, začala být hodně přítulná a mazlivá. Po holkách v práci leze pořád, ale z mužů jedině po mne. Když ve středu nebyla odpoledne „v práci“ a byla se mnou v ateliéru, tak mě občas v pauze mezi zákazníky nalákala k sobě na deku a chtěla se mazlit. A já jí rád vyhověl, protože je tak hebká a něžná.
Byl to dobrý krok, oholit se, protože tu byl opravdu zase náš průvodčí. Ale nepoznal nás, protože Filoménka byla vzorně oblečená, ve své červené větrovce a černých legínách. Umíme se dobře maskovat, a Filoménka, která se svými instinkty toulavého kotěte dobře pochopila, o co jde, na mě spiklenecky mrkla. Akorát jí bylo, chudince, zase špatně a v Davli vrhla, ale obešlo se to bez dalších malérů. A dětem se to někdy stává, ne?
Víkend na chatě jsme strávili odpočinkově. Filoménka běhala po lese a po zahrádce, kde sbírala různé smetí na rozšíření arzenálu hraček. Akorát vždycky kouká s otevřenou pusou na letadla, ty ten její mozeček zatím nedokáže vstřebat. Asi vyrazíme do Kbel na letiště, podívat se na ty ptáky zblízka. Tedy, jak jsem řekl, dováděla na zahradě, ale jakmile vycítila, že by mohla být užitečná, hrnula se do jakékoli práce. Tak jsme hrabali listí, čistili chatu, Filoménka mi ukázala několik způsobů lovu švábů a v mezičase hnojila les. Má totiž nějaká pocuchaná střeva a na chemický záchod ji nedostanu. Prohlásila totiž o tom slabém zápachu chemikálií, že „čpí jak peklo samotné“ a chodí na záchod do lesa.

V noci jsem se vzbudil a slyšel chrastění, jako už kolik měsíců tady. Filoménka, která spala se mnou ve spacáku, se vzbudila taky.
„Co to šuchocení jest, nepoznáš?“ zeptal jsem se.
„I to švábi dovádí, spi v pokoji,“ zabručela a spala dál.
Objal jsem ji, políbil na čelo, a za moment taky usnul.

V neděli ráno si ta dobrá duše vzala jehlu a na nit navlékala ty mrtvé šváby, které dostala příkaz vybrat z těch pastí, co jsme společně postavili. Hm, to má asi pro Petrušku…
„Filoméno, prosím tebe, vyvrz švábů těch, zapřísahám tě, sic prutem dostaneš!“ byl jsem přísný.
„A pročpak bych měla?“
Jestli jsem si u ní všiml nějakých záporných vlastností, tak to, že je hádavá. Naštěstí mám sedm set let náskok a v těchto bitvách mohu hravě vítězit. To je moje štěstí, protože ona do těchto bitev vyjíždí se vztyčenou korouhví, dobyté pozice neopouští a na množství nehledí.
„Protože to odporné jest!“
„I mně líbí se!“
Tak tady kulturní náskok nepomůže, humusák humusákem zůstane. Musím ji převálcovat intelektuálně.
„A proč tobě šváb líbí se?“
„Protože veliký jest, a jakých parohů má a i barva jeho, jako dřevo olejem natřené. A já lapila jich a pyšná jsem - tak, jak pán míval v bytě svém hlavy z paroháče i z kance, kteréž skolil, tak já tyto mám,“ zachřestila mrtvými tělíčky.
Tak to nedám, tohle je skutečná láska…
„A co když ti korálů koupím místo švábů? Že se šváby rytěřuješ chrabře, dobře jich směníš. Za švába jednoho pět korálkův na šňůrce bude.“
„Korálů bych ráda měla, dobře tedy.“
Tak dneska jedna – nula pro mě. Dostal jsem tě, potvůrko!
Až do oběda Filoménka smýčila po chatě a lovila šváby, když mají tak výhodný kurs. Svůj odporný náhrdelník ale doplnila i pár pavouky a jinou havětí, která se v chatě chystala na zimu.
Místo oběda jsme se vydali na cestu domů. U rodičů stejně něco dostaneme, a ona bude stejně ve vlaku blinkat. Musím příště koupit nějaké prášky. Zamkl jsem chatu, Filoménka si naposled došla do lesa a vyrazili jsme na vlak. Po dobře proběhnuvší cestě jsme se ještě stavili v centru, v obchůdku s bižuterií. Filoménka měla z té hromady zářícího skla a plastu málem hysterák a dlouho a pečlivě si vybírala.
„Mohu dvé šňůr obdržeti?“ zamávala na mě řasami.
„Jistě,“ usmál jsem se.
Je to malá parádnice, ale za chvíli měla přece jen vybráno. Vzal jsem korálky do ruky a šel platit.
„Devadesát korun,“ dozvěděl jsem se od slečny za pultem.
„Nehaž peněz vniveč, však na směnu máme!“ zvolala Filoménka a bleskurychle před prodavačkou rozvinula svou kolekci trofejí.
Výsledek nás překvapil oba. Prodavačka se vyřítila před krám a zvracela do odpadkového koše.
To už je moc. Neustálá řada průserů, které mě stojí hromadu trapasů, nervů a peněz. V náhlém pominutí smyslů jsem Filoménce strhl elasťáky a naplácal jí na holou. Trochu plakala, prutem to asi bývalo horší. Zelená prodavačka se vrátila. Dokončil jsem exekuci, kňourající trestankyně se rychle oblékla a já rovnal konflikt.
„Já se hrozně omlouvám, ale já jí na chatě z legrace řekl, že když jich hodně pochytá, dostane za ně korále. Řekl jsem jí, ať to vyhodí a ona to tu vytáhne, moc se omlouvám.“
„Jo, dobrý, já vím, co děcka dovedou, jenže mě se to strašně hnusí. Ale snad jste jí takhle řezat nemusel, ne?“ zatvářila se nakonec ustaraně.
„To bylo spíš symbolicky,“ uklidnil jsem ji, „Filoménko, bolí tě zadek?“
„Nepříliš, však hatě nedrží,“ podívala se na nás bezradně a pustila legíny, které se zastavily až u kolen. Jak je hubená, tak ji moc neobepínají.
Prodavačka hbitě přiklekla a začala hledat tunýlek s gumou.
„Nechápu, proč dneska není v kalhotách normální guma,“ zlobila se. Nakonec přinesla vrak nějaké brože a tím legíny v pase zúžila. Trochu to drželo a Filoménka se zatvářila spokojeně.
„Děkuji velmi,“ lehce se poklonila.
„Rádo se stalo,“ odpověděla prodavačka s lehoučkou ironií.
Ale ta šavle se ráda nestala, na to vezmu jed. Rozloučili jsme se, Filoménka si hned nechala navléct jedny korále a šli jsme zase na tramvaj. Když jsme jednu nedočkavou tramvaj dobíhali, pro zjednodušení jsem Filoménku popadl do náruče.
Když jsem ji ve voze postavil na zem, zklamaně zkonstatovala: „A spona pryč jest, hatí dole mám a ostudy plodím.“
Byla to pravda. Rychle jsem jí gatě natáhnul a posadil na nejbližší sedadlo. Chvilku jsem se uklidňoval. Tak a kašlu na všechno! Přímo v tramvaji jsem rozbalil tašku, kde byly náhradní věci a rovnou ve voze malou převlékl. A nakonec ani nikdo moc nečuměl.
Konečně jsme stáli přede dveřmi bytu mých rodičů. Ještě, že jsem nezapomněl klíče, to by bylo řečí…
„Nazdar,“ pozdravil jsem a začal se zouvat.
„Ahoj,“ objevila se máma, „jé, kdopak to je?“
„Nalezenec, představte si!“
„A proč ji neodvedeš na policii?“
„Néé, biřicům nevydávejte mě, by mě do chudobince dali!“ padla Filoménka na kolena a žebrala o milost.
„Co to vyvádí? A proč mluví staročesky?“ divila se máma.
Konečně někdo, kdo si nemyslí, že je z Polska, že je úplně blbá nebo že neumí mluvit.
A už tu byl i táta. Špatně chodí, je po mrtvici.
„Ahoj,“ sklonil se k Filoménce.
Ta se trochu styděla.
„Toto otec můj jest a toto mateř má,“ představil jsem rodiče.
„Filoménka se hluboce poklonila. „Já Filoména děvka jsem, nyní v schování u syna vašeho Karla, řečeného Maléře.“
Rodiče zkoprněli. Asi jako každý, vyjma akademiků, na koho malá otevře pusu.
„Jdem si sednout, povím vám to.“
„Nemáš hlad?“
„To jo, byli jsme v Petrově a nejedli jsme.“
„A to nemáš, máš jíst pravidelně. A kór ta malá,“ hněvala se máma trochu, „dělala jsem roštěnky na kari s rejží. A hovězí polívku.“
Když jsme se usadili u stolu, pošeptal jsem Filoménce: „Věz, že krmě předobrá bude, znamenitější nejedlas tu,“ dělal jsem jí chutě. Mlsně se olízla.
Hodnou chvíli jsme se zabývali jídlem, akorát máma nesouhlasně kroutila hlavou, že „taková velká holčička“ neumí jíst příborem a krká. Filoménka se styděla. Buď ráda, maminko, že jsem ti ji sem nepřivezl před týdnem, pomyslel jsem si.
Konečně jsme byli po jídle, konečně Filoménka přestala děkovat za tu „krmi skvostnou dvojí“ a mohl jsem vyprávět.
Když jsem skončil, rodiče na mě koukali dost nevěřícně.
„A staráš se o ní dobře?“ byl jsem dále vyslýchán.
„Jo,“ uklidnil jsem ji.
„Filoménko, podívej se, co tu mám,“ přinesla máma za chvíli nějaké dvě plyšové potvůrky. Měly to být asi žížala a šnek, ale bílí a chlupatí. Filoménka na to taky koukala dost nedůvěřivě.
„Co jest to?“ pohladila opatrně jednu z hraček, „jak lejna tvary mají, však heboučké, jako kožišina jsou,“ a už si s nimi něžně přejížděla po tváři.
„Hračka dětská to jest,“ ujistil jsem ji.
Máma se šla natáhnout. Po chvíli hraní si s plyšáky objevila Filoménka něco s mnohem lepší srstí – starého kocoura, který vyniká až fanatickou potřebou lidské příchylnosti. Mazlila se s ním a nakonec mu pustila z krabičky svého švába. Ten je ale záhy uloven druhou kočkou, ta ho podle zvyku donesla mámě do postele a hodila jí ho do obličeje. To jsem se ale dozvěděl až po chvíli, poté, co maminka přestala křičet a hystericky se ošívat. Kočky byly nacpané pod topením a Filoménka pořádala lov na zaběhlého švába.
„Břeňku, kamž poděl ses mi,“ a podobně volala, přičemž pročesávala ložnici rodičů a přilehlé okolí.
Asi za dvě hodiny, kdy se máma odmítala do ložnice vrátit, byl šváb nakonec uloven a slavnostně uzavřen zpátky v krabičce. Ještě, že jsem Filoménku ve městě donutil vyhodit trofeje, to by máma asi nerozchodila.
„Tak teď ti teprv věřím, že je ze středověku, protože tohle by normální dítě neudělalo,“ vynesla máma rozsudek, ale za chvíli byl zase klid.
Tatínek prohlásil, že mi věřil od začátku. To potěší.
Definitivně si Filoménka mámu udobřila nabídkou utření nádobí. Postával jsem v kuchyni a vyprávěl, jak malá myla nádobí v záchodě. Byl jsem za to ale spíš vyplísněn. Že jsem nedržel hubu…
K večeru, když jsme se chystali domů, mi volala sestřenice, že dole v Hloubětíně nejde proud, což v praxi znamenalo, že v bytě bude zima jak v psírně.
„Můžeme spát tady?“ zeptal jsem se a dodal vysvětlení.
„Jasně že jo.“
Mám tu stále svůj bývalý pokoj, tam se srovnáme.
K večeři jsme dostali housky se salámem a byl tu čas na mytí. Máma že prý Filoménku umyje.
Proč ne, jednou ji nechám, i když je to moje velice oblíbená činnost. Proto také stále váhám s tím, aby se to malá naučila sama. Ale nehlásí se o to, tak jí to asi vyhovuje. Je to krása, jezdit namydlenou rukou po její sametové kůži, na které neroste jediný chloupek. A její útlé paže, rovná záda a plochý hrudníček... Maličká má koupání i sprchování moc ráda, náruživě se nastavuje mým rukám a tváří se u toho téměř slastně.
Teď máma Filoménku u koupelny svlékala a důkladně studovala hlavně spodní prádélko. Nic tam nenajdeš, pomyslel jsem si škodolibě, já si svojí holčičku umím udržet v čistotě. Mytí proběhlo v pohodě a Filoménka dostala na noc nějaké tričko, které měla až na zem.
„A co když jí něco přečtu na dobrou noc?“ vložil se táta do péče.
„Klidně, ale co? Ty máš staročeské pohádky, nebo jí budeš číst Kralickou bibli?“ ušklíbl jsem se.
„Uvidíš,“ mávl táta rukou a já odvedl Filoménku do postele.
Táta si k ní sedl a já je nechal o samotě. Koukal jsem chvíli na televizi, ale pak se o mě začal pokoušet spánek, taky asi zalehnu.
Šel jsem do pokoje, ale tam byl ještě slyšet tátův hlas. „…A já pak skradl jsem dvé kaprů a Přemkovi Krejčímu kalihoty i košil paterých skradl jsem, a byl s námi i Řezníček, řečený Kolmosral, ten u Hradce visí…,“ Vpadl jsem do pokoje.
„Co to tý chudince malý proboha čteš?“
„Knihy smolné (zápisy soudních procesů z Pardubicka, kolem roku 1590), to je jediný, čemu by z naší knihovny rozuměla,“ odpověděl tatínek nevinně.
„I rozumíš tomu, co otec můj vypráví tobě?“ otočil jsem se na Filoménku.
„I rozumím zcela, neb je to jak když chasa v čeledníku večírem hovoří, co kdež přihodilo se,“ upřela na mě svoje rozzářená očka.
„A nestrachuješ se, o mordech slyšeti v temnotě noční?“
„I kdež, já o hroznějších slýchala jsem,“ nedala se rozhodit.
„Tak jo, taky půjdu spát,“ zívl jsem.
„Nechceš, abych ti taky četl?“ smál se táta.
„Raději ne, dobrou.“
„Dobré noci přeji ti, pane,“ nadzvedla se Filoménka a chtěla od táty pusu. Pak se spokojeně zavrtala pod deku a já k ní.
Zalezla si mi jako obvykle hlavou kamsi do podpaží a za chvíli jsme již nevěděli o světě.

Ráno jsme se nasnídali, tentokrát byly housky pro změnu se šunkou a maminka se mazlila s kočkou.
„To je kočka sádelnatá, uděláme si ji na divoko!“ a tak podobě ji dráždila a dorážela na ni, „jau, podrápala mě, potvora!“ stěžovala si vzápětí.
„Nemáš ji dráždit,“ poznamenal táta.
„Loni hodně koťat v dvoře bylo i Ondřej pekl jich, by čeládka masa měla. Tak dobré byly!“ přispěla Filoménka se svou troškou do mlýna a zálibně si pohladila bříško.
Máma se zatvářila zhnuseně. Raději jsme se s rodiči rozloučili (Filoménka si je stihla velice oblíbit) a šli jsme domů. Elektřina už šla, ale byla tam pořád zima. Dneska malou v akademii nechtěli, tak jsme zůstali doma, Filoménka si hrála a já pracoval. Všechno v pohodě, akorát děcka z jedné rodinky, co se přišla fotit, se s Filoménkou bleskurychle skamarádila a vyvzdorovala si, že se musí vyfotit s nimi. Tak jsem udělal poslušně pár snímků i s Filoménkou. Večer, když už moje asistentka spala, jsem koukl na internet. Na zpravodajství ale bylo všechno vzhůru nohama. Vážná i méně vážná média měla jednotné téma:

Tajemství stroje času odhaleno!

Čeští vědci triumfují!

Česká akademie věd na špici!

Cesta do středověku přinesla nesmírný zisk pro vědu.

Bude to na Nobelovku?


Když jsem zasurfoval na zahraniční servery, bylo to tam podobné. Samé „Medieval Adventure!“, „Time Jump“ a podobně. To bude sranda.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 265
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 979 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola devátá

Příspěvekod Leonid » 9.2.2016 22:21:57

Vědci se rojí
Asi v sedm ráno najednou mobil, byl to Rudolf.
„Za jak dlouho můžete přijet?“
„Za hodinku. Vy jste to zveřejnili, jo?“ zeptal jsem se.
„Jo, ale tajíme detaily. Už od večera se sem hrnou vědecké kapacity z celého světa, hlavně historikové. Budeme vás potřebovat oba. Pošlu pro vás taxíka. Mějte se.“
„Taky se měj.“
To bude něco. Rychle jsem vzbudil Filoménku. Jemně jsem jí to vysvětlil, dali jsme rychlou snídani a už jí pomáhal s oblečením. Tentokrát modré džínové šaty, světle modrou košili a bílé punčocháče. Ještě zaplést copy a ozdobit červenými mašlemi. Krása.
„Vezmi hraček svých, a pospěš.“
Rychle si sbalila uzlíček. Já vzal hlavně kartu s fotkama a něco mě říkalo, že mám vzít i přikrývku a sušenky.
Cesta taxíkem proběhla rychle. U akademie na parkovišti, kde většinou postávají tak dva olezlé Favority, bylo narváno k prasknutí. Asi čtyři autobusy a hromada aut, z nichž hodně bylo zahraničních. Vešli jsme do jindy tiché budovy, kde byl ruch jak v úlu. I když je Filoménka už dost zvyklá, tohle je na ni bylo moc. Vestibul byl napěchovaný lidmi nejrůznějších ras, věku a pohlaví. Někteří vypadali jako skutečné kapacity, takoví, co si svoje tituly musí tahat v krabici, protože za jméno se jim nevejdou. Všimli si nás a strnuli. Ve zprávách byla zmínka, že člověk z minulosti je malá holčička a oni si, jakožto vědci, dovedou dát dvě a dvě dohromady. Zakrátko na nás všichni zírali jak na dvouhlavé tele. Naštěstí tu na nás čekal Petr, pokynul dvěma lidem z ochranky a téměř jsme proběhli do známých pracoven.
Tam všichni lítali jak hadr na holi. Už dole jsem si všiml, že jak se všechno semlelo tak rychle, mají účastníci například jmenovky tvořené kusem papíru se zavíracím špendlíkem, jen ti šťastnější mohli použít jmenovky, které asi měli z různých minulých akcí schované. Dozvěděl jsem se, že od zveřejnění všichni (nejen z oddělení středověku) nedělají nic jiného, než že zvedají telefony a odpovídají na e-maily. Ale naštěstí se jim podařilo vyhnat novináře, aby Filoménku nerozcupovali.
Za půl hodiny začne kongres. Hodil jsem někomu do ruky kartu s fotkami.
„Filoménko, převléci se je třeba do šatů tvých starých, by tě učenci mnozí viděli a nad tebou žasli,“ vysvětlila malé Klára.
Filoménka zírala, ale nechala se sebou dělat cokoli. Hanka s Bárou se na ni vrhly a v okamžiku ji svlékly. A už někdo přinášel staré hadry, které ještě zaváněly.
„Tak počkat!“ zvolal jsem, „ty hadry jsou plný parazitů, a já nedám znova litr za to, abych jí zase musel odvšivit a kdoví co ještě!“
„Neboj, proplatíme ti to,“ uklidil mě někdo.
„Tak to jo,“ kapituloval jsem, „oblec se, děvče, jak uvyklá jsi.“
Překvapilo mě, že se jí do toho moc nechce. „Staré šaty vezmu a drbati se budu,“ fňukala.
„Blech i vší pochytali jsme, neboj se,“ uklidňoval ji sám Rudolf. Kecá.
Malá si odevzdaně sedla na zem a začala se spěšně oblékat. Klára to točila na video, i znalost způsobu, jak se motají onuce, má svou historickou hodnotu. Napřed si Filoménka zavázala nohy do špinavých hadrů, které pak ovázala několika cáry a potom nainstalovala ovinše kolem stehen. Jak jsem se dozvěděl, právě ovinše byly pro celý odborný svět naprostým překvapením, o tehdejším prádle se toho totiž moc neví. Když už měla všechno na sobě, tak jí holky nemilosrdně rozpletly copy, že prý je takové chudé děvče nemá mít. Ještě posmrkaný přehoz jí přehodily přes ramena a bylo hotovo.
„Deset minut!“ ozvalo se odněkud.
Já a Klára jsme vzali lehce vyjevenou Filoménku za ruce a vyrazili. Před námi a za námi spěchali naši vědci a po stranách dokonce čtyři lidé z ostrahy. Ale na chodbách už skoro nikdo nebyl. Vešli jsme do sálu. Udeřil nás do uší lomoz mnoha hlasů a Filoménka se mi v mžiku vyškrábala do náruče. Šeptal jsem jí do ucha uklidňující zvuky. V sále muselo být několik stovek lidí. Seděli nejen na sedadlech, ale i na jejich opěrkách pro ruce, na židlích posbíraných po celé budově, ale zahlédl jsem i basy od limonád z kantýny a nějaké kanystry. Ale leckdo seděl i na zemi. Akademici usedli za předsednický stůl, já na židli vedle nich a Filoménka do malého proutěného křesílka. Pořád ještě byla vyjukaná. V zadní stěně sálu za dlouhým oknem seděly tlumočnice, avšak zdaleka ne tak upravené, jako na jiných akcích, které jsem tu fotil. Prezident akademie si zjednal ticho.
„Vážené kolegyně a kolegové, vážení přátelé, rád bych vás uvítal na této zcela mimořádné konferenci „Život středověkého člověka v detailu“ kterou náš ústav svolal teprve včera. Nesmírně se omlouvám za improvizované podmínky, které tu musíte přetrpět, avšak věřím, že to, co zde budete mít možnost spatřit a studovat, naprosto vyváží nepohodlí, které tu musíme sdílet. Základní fakta jste jistě četli ve stati, kterou jsme zveřejnili v odborných médiích. Proto vám nyní rovnou představím zde pannu Filoménu ze Zadního Ovnece, narozenou přibližně roku 1296!“
Pokynul k nám.
„Postav se,“ pošeptal jsem vyjevené panně. Ta se postavila a hluboce uklonila. Celý sál s rachotem povstal, spustil potlesk a to ji zase vyděsilo. Choulila se ke mně a červenala. Nakonec jsem malou přiměl, aby se zase postavila. Strčila si prst do pusy a škrábala se na hlavě, asi reflex… Vědci se nakláněli kupředu. Nakonec to dopadlo tak, že se všichni chtěli podívat zblízka.
Přišel k nám Rudolf. „Filoménko, prosím tebe nech se sebou činiti, co kdo chtíti bude, ano? A dobře odměněna budeš.“
„Ano, prosím, mistře,“ pípla Filoménka.
A to už kolem nás proudil dlouhý had vědců a všichni si vyplašenou holčičku prohlíželi jako korunovační klenoty. Ta se hrozně styděla, ale poslušně se otáčela, natáčela, zvedala ruce a nohy, a dokonce si od některých zvědavých vědátorů nechala nadzvednout šaty i košili. Kráčely tu skutečné kapacity - vedoucí kateder historie z Oxfordu, Harvardu, Sorbonny a i další vědci z mnoha jiných slovutných ústavů a universit, hlavně historici a antropologové.
Celé to pozorování trvalo asi hodinu. Pak jsme si zase sedli a konference mohla pokračovat. Napřed se hovořilo o samotné cestě, ale hodně opatrně, protože, jak mi bylo řečeno, kámen se stal prakticky státním tajemstvím. Proto se mluví jen vyhýbavě o „velice starém, zřejmě alchymistickém artefaktu, generujícím energii na základě interakce kovů“. A nyní byla řada na mě, kdy jsem musel s patřičnou dávkou utajení popsat svojí cestu, při které se promítaly snímky vyplašených loupežníků. Při líčení toho, jak jsem je zaháněl, se dost vědců i zasmálo. Tím moje role skončila a šel jsem si zase sednout.
Postupně hovořili další akademici o výsledcích Filoménčiny zpovědi, někdo jejích zvycích, někdo o jejím životním prostředí, a tak podobně. Po Filoménce nikdo nic moc nechtěl, akorát občas musela vstát a otočit se dokola, nebo něco předvést. Když přišlo na přetřes oblečení, musela si postupně vyhrnout šaty i košili a předvést na odiv svoje nožky. Protože jsem si všiml, že se stydí, rezolutně jsem si vyžádal pauzu a přinesl kalhotky. Ty malou uklidnily a vyhrnula si šaty málem nad prsa. Klárka měla o onucích a ovinších snad hodinovou přednášku. Dokonce si Filoménka musela onuce rozmotat a znovu navinout. Přednáška byla oceněna dlouhým potleskem. První den konference skončil pozdě v noci, kdy už Filoména v křesílku podřimovala a probudil ji až závěrečný potlesk.
Zase v doprovodu ochranky jsem ji odvedl na pracoviště historiků a páni vědci se odplížili do hotelů a ubytoven. Pracovnice zodpovědná za pořádání konferencí dostala slíbené tučné prémie, protože prakticky všem vědcům našla střechu nad hlavou. Na půdě akademie se totiž doteď pořádaly jen komorní akce s maximálně stovkou účastníků.
Z celého patra jsme posháněli nějaké měkké haraburdí a postavili Filoménce v koutě místnosti pohodlný pelíšek vybavený „kbelcem“, aby nikde necourala.
Ráno jsem šel sehnat něco k snídani a v předsálí narazil na improvizované švédské stoly hodné studentské svatby, aby měli skromnou snídani i ti, kdo nesehnali hotel s patřičným servisem. Pár nešťastníků spalo přímo v sále a několik dalších přijelo ještě v noci a dnes ráno. Celková atmosféra připomínala spíš nějaký con než seriózní vědecké symposium. A to přesto, že je to nejzásadnější konference za posledních padesát let, jak šlo zaslechnout na chodbě.
Budova byla obkroužena policií a armádou, která, asi aby akci dodala lesku, přivezla kdovíproč i protiletadlový komplet a dva transportéry. Vyděšená paní v obchůdku naproti se mě ptala, jestli nebyl převrat. Odpověděl jsem, že ne, a důležitě dodal, že v akademii prý mají „tu středověkou holčičku, co o ní psali v novinách“. Prodavačka vykulila oči. Koupil jsem rohlíky, pomazánkové máslo, dvě lahve vody a kindervajíčko.
Cestou po parkovišti k akademii jsem byl třikrát legitimován. Když jsem se konečně dostal do hlavního stanu, Filoménka se zrovna budila a hned mě otlapkávala. Šel jsem vylít kbelíček, u umyvadla jsme provedli základní hygienu a potom posnídali. Část vědců spala přímo tady, ale Kláře, která bydlí nedaleko a šla tedy domů, jsem ještě poslal zprávu, aby koupila nějaké kalhotky, protože tu budeme až do soboty, jak jsem se před chvílí dozvěděl a hlavně Filoménka bude muset být celou dobu tady. Klára se ukázala jako předvídavá a moudrá žena a přinesla kromě náhradních kaťátek i ručník, žínku, kartáček a další hygienické potřeby. A nějaké prádlo i pro mě.
Takhle jsme strávili úmorný týden. Naštěstí jsme už nemuseli v sále prosedět celý den, ale maximálně tak dvě hodiny. Ve zbylém čase si Filoménka hrála nebo pobíhala po budově pod bedlivým dohledem ochranky. První den to byli pouze specialisté z bezpečnostní agentury, která budovu střeží standardně, ale ty hned ten druhý nahradili ostří hoši od Ochranné služby Policie ČR. Rudolf se nenápadně zmínil, že byl u prezidenta republiky, ale bez podrobností. Akademie byla obklopena čumily. Naštěstí se druhý den podařilo dát dohromady catering, takže už nespatříme takové obrázky, jako třeba že si nějaký vážený profesor vaří v koutě na chodbě na lihovém vařiči instantní polévku.
Blechy se z Filoménčiny garderoby rozlezly po celé místnosti a koncem týdne už jsme se drbali všichni, ochranku nevyjímaje. Filoménka začínala být utahaná a mrzutá. Jediné, co ji potěšilo, bylo to, když jeden den musela, na základě výsledků předchozích pokusů, kdy jí pouštěli všelijakou hudbu, jak na ni bude reagovat, předvádět kousky nějakých tanců, které stihla ve dvorci pochytit. A zazpívala i asi tři – mimochodem zcela neznámé – písničky. Nedochovaly se asi proto, že jejich texty byly takové, řekněme, rozverné.
V pátek bylo taky dobře, Filoménka si směla celý den hrát, ale nevěděla (a ani by tu informaci asi nezpracovala), že celou místnost snímá kamera. Obraz byl promítán v sále a vědci rozebírali její chování, jak kterou hračku používá a co si u toho brouká. Ten přívěsek na krku, který jí udělal takovou radost, je totiž mikrofon. Akorát když si malá odskočila na kbelík, vypukla v sále hádka, zda to snímat či ne. Než učenci zaujali stanovisko, Filoménka byla dávno vykakaná, způsobně se utřela a pokračovala ve hře. To rozproudilo další debatu, kde německý profesor Dreckkopf z Tübigenské university osočil akademii, že Filoménu naučili hygienickým návykům a údajně tak zničili hromadu výzkumného materiálu ve smyslu jejího chování. Jiní se ozvali, že pokud zde zůstane, bude nutné ji socializovat, ale profesor Dreckkopf se dokonce vytasil s myšlenkou, že by měla být humánně usmrcena a pitvána. Naštěstí byl tento názor zcela ojedinělý, profesor byl na místě zostuzen a jak jsem zaslechl, tak mu skupina izraelských a francouzských vědců vynadala do nacistů a do Mengeleho. Situace hrozící téměř rvačkou se uklidnila teprve poté, co Rudolf demonstrativně nechal do sálu zavolat policisty.
V sobotu večer byla konference zakončena. Tentokrát měla naše hvězda náladu dobrou a shovívavou, protože jí všichni účastníci potřásli rukou, či ji jinak pozdravili a většina jich nezapomněla na nějaký pamlsek či hračku. Výborně, sladkosti můžeme na rok škrtnout z nákupů. Pak se akademici a část hostů odebrali na tiskovou konferenci, Filoménka si zase radostně oblékla svoje nové šaty a punčocháče a mohli jsme jet domů. Podařilo se totiž nemožné a žádný novinář Filoménku nevyfotil. Na tiskové konferenci samozřejmě nebyla a budovu akademie po dobu jednání policie uhájila.
Do středy byla akademie mimo provoz, protože výkvět naší vědy vyspával následky konference a odblešoval se. Historické pracoviště si vzala na starost specializovaná firma.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 265
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 979 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola desátá

Příspěvekod Leonid » 13.2.2016 21:06:27

Legalizace pokusného zvířátka a pozoruhodné přípravy
Asi za měsíc se Rudolf tvářil tajemně, když jsme byli zase jednou oba pozváni do akademie. Představil nás dvěma paním, které jsou z ministerstva vnitra a mají na starosti Filoménčinu legalizaci. Dosud byla vedena v inventáři akademie jako „objekt F-7HU/2012“ což, jak jsem se dozvěděl, je vlastně status pokusného zvířátka. Jako kdyby byla morče nebo střep z nočníku. Dost ponižující, ne?
Tohle bude lepší, akorát musíme vymyslet nějaké příjmení. To Filoménce udělalo radost, protože v její době měli příjmení jen šlechtici. Moje příjmení je zavrženo, když jsem jen opatrovníkem. Pak mě napadlo Petrovská, ale nakonec na to přišla Filoménka sama. Protože jsem podle ní pořád „maléř“ tak že prý bude Maléřová. Úřednice se usmály a přešli jsme k dalším údajům.
„Nevzpomeneš sobě, kdy narození tvého bylo?“ zeptal jsem se.
„Ondřej připomínal mi, že to někdy na svátek Lukáše evanjelisty byloť.“
Po krátké práci s internetem jsme objevili Lukáše, a to osmnáctého října.
„Osmnáctého října…“ psala úřednice, „a rok?“
„1296, ne?“
„Počkat, to je blbost, takhle ji hned někdo vyčmuchá!“ bránil jsem se.
„To máš pravdu, vlastně. Takže je jí teda asi devět, podle antropologů, ne?“ přemýšlel Rudolf nahlas.
„Pozor, ale oni se neshodli!“ zvedla Bára prst, „někdo říkal sedm, a někdo dokonce jedenáct.“
„Ne, vzpomeňte si, jak jsme v Mělníce vykopali tu desetiletou. Ta byla menší!“
„To tý kostře tak věříš?“
„Když tam byl datum úmrtí…“
„No jo, vlastně…“
„Těch devět bych bral, ale i deset…“
Po asi půlhodinové diskusi, kdy už byly dámy netrpělivé, Rudolf vytrhl stránku z bloku, roztrhal ji na malé kousky a něco na ně napsal.
„Tak, Filoménko, vybéř sobě jednoho, ten věk tvůj ukáže,“ podal jí pět papírků.
Filoménka si dlouho vybírala a pak mu jeden podala. Orákulum promluví, když je vědec v koncích…
„Jedenáct,“ oznámil nám Rudolf.
„Osmnáctého října dva tisíce jedna,“ oddechla si úřednice.
„A co rodiče?“
Další záludná otázka.
„Otce nepoznáš, pravilas?“ ujistil jsem se.
„Ne, z lože nepravého povstala jsemť,“ oznámila nám Filoménka stydlivě.
Otec neznámý.
„A jak mateř tvá volala se?“
„Majdalena,“ vzpomněla si Filoménka hned.
I to bylo zaneseno, její datum narození jsme si vymysleli úplně, a konečně to bylo.
Ta milejší z úřednic dokonce Filoménce potřásla rukou a předala jí rodný list. Tak to bychom měli. Ale stejně si myslím, že je jí míň.

Rok se s rokem sešel a máme tu zase podzim. Expedice už je prakticky nachystaná. Chlapci z mojí spřátelené skupiny historického šermu dali dohromady skupinu desíti ozbrojenců. Sedm z nich jsou bývalí profesionální vojáci, kteří se dali dohromady na nějaké misi. Alespoň vědí, co je to bojovat.
Budou mít nákladná kroužková brnění, pěkné pláště a ostré meče. To já jsem spolu s nimi prošel intenzivním kurzem staročeštiny, což Filoménka kvitovala s radostí. Celá expedice bude pojata tak, že já budu představovat vysokého šlechtice, který vzal Filoménu pod ochranu. Akademici pak budou naše služebnictvo. Jen jsme se nemohli shodnout, jestli Filoména pojede na poníkovi, nebo jestli ji poveze v sedle některá z dam. Nakonec zvítězil poník.
To, že dělám šlechtice já, je částečně pocta za to, že jsem objevil, jak používat kámen, a částečně to má praktický důvod. O kultuře šlechty toho historici vědí docela dost, ale o tom běžném životě, světě manů a služebnictva, mnohem méně. Když budou oni sloužící, budou mnohem nenápadnější a prolezou si všechno, co potřebují, promluví si s prostými lidmi a nasbírají tak mnohem více materiálu, než kdyby byli šlechtici. A Filoménka bude moje schovanka proto, že jí všichni přejeme, aby si svoji dobu užila i z pohledu jiné společenské vrstvy. Těší se na to.
Příprava akce byla opravdu náročná, každý špendlík musel projít rukama odborníka, aby, když bychom ho tam náhodou ztratili, nezmátl nikoho, kdo by ho o pár století později našel. Proto bylo potřeba vyrobit kompletní postroje a sedla na koně, a i ty vybrat, aby odpovídaly tehdejším typům. Ale to nám nebránilo vybrat si koně opravdu pěkné. Filoménka si vybrala malého ryzáčka, do kterého se naprosto zamilovala a chtěla v jízdárně trávit víc času, než musela.
I naše příprava nebyla lehká – jeden den výcvik v jízdárně, další den šerm, pak, dokonce dva dny, staročeština a v pátek různé semináře – o jídle, kultuře, chování a podobně.
Všechny moderní věci se musely zamaskovat. Geniálním nápadem bylo třeba to, že náš fotograf a kameraman Petr bude vystupovat jako muzikant, a v niněře bude mít zabudovanou kameru. Klika niněry pak pohání dynamo, které dobíjí baterie. Někdo má kameru v klobouku, jiný v podpaží a podobně. Léky (a že jich asi bude potřeba) jsou ukryté v pytlících vyplněných „kořením“. V měchách na pití jsou instalovány dávkovače látek na čištění vody.
Někdo, přes jistý odpor akademie, prosadil to, že sebou budeme mít dva samopaly Škorpion. Navíc je odborníci vylepšili tak, že se jim nad hlavní dá zapnout divoce blikající světlo, hlaveň samotná se upravila tak, aby hluk byl co největší a do nábojnic se přidalo jisté procento černého prachu, aby to hodně kouřilo.
Na testy zbraně byla pozvána i nic netušící Filoménka, která, ač už viděla mnohé (dokonce letěla v letadle), tak, když střelci zahájili palbu, se chudinka úplně sesypala. Bylo to zaznamenáno takto: „Na základě interakce s objektem F-7HU/2012 se prokázal devastující účinek zbraně na morálku hypotetických protivníků.“ To je všechno hezké, ale dostat z toho jsem ji musel já s Klárou.
Ty samopaly prý můžeme použít jen v naprosto krajní nouzi a dokonce je nám řečeno, že při případném konfliktu nesmíme nechat svědky. Bezva… když se do něčeho vloží vojáci…
Náročným úkolem bylo vymyslet mi identitu. Budu muset pocházet z daleka a být hodně velké zvíře, aby si mě nikdo netroufl zpochybnit. Nakonec historici vymyslí, že budu Vévoda Karel ze Slavonic. Ty jsou dostatečně daleko a bohaté. A ještě mi vymysleli titul nejvyššího sudího Královské komory. Ten z té doby není jmenovitě doložen, tak se s nikým nesrazím, doufám.
Národní muzeum a Národní banka nám zapůjčily veškeré postradatelné zlaté, stříbrné a měděné mince, které se nám budou hodit. Je jich tolik, hlavně Pražských grošů, že by se za to dalo koupit panství. Ale lépe více, než méně.
Už jsou hotové i šaty. Já mám žluto-modrou suknici a kabátec, pěkné boty a kožešinou podšitý plášť. Filoménka byla u vytržení z červených šatů a bílé košile z jemné látky. Je oděná opravdu jako příslušnice vysoké šlechty a moc jí to sluší. To služebnictvo je oděné o poznání skromněji. Jen Rudolf, protože bude můj purkrabí, bude oděn taky docela honosně. Bára a Klárka budou Filoménčiny služebné, Hanka bude nižší služka, Petr bude zmíněný muzikant, Radek vozka a zbylí čtyři akademici budou normální sluhové. Ano, nakonec jsme zjistili, že na všechno, co povezeme, bude třeba vůz. Ten stál dalších sto osmdesát tisíc.
Den expedice jsme stanovili na prvního listopadu, protože, jak jsme se dozvěděli od Filoménky, tou dobou bývá ve vsi posvícení a to by mohlo být moc zajímavé. Zde je seznam členů, jakou má kdo funkci a jak se bude jmenovat ve středověku.

Obrázek

Filoménka… Tak už rok u mě tahle princezna bydlí. Ledacos se naučila, ale pořád má v něčem hrozné mezery. Co se týče hygieny a domácích prací, tam to občas skoro přehání, je extrémně čistotná a pečlivá. Jakmile je na stole drobek, hned ho odklidí. Naučila se i skvostně vařit. Míchá to, co se naučila ve své době, se surovinami dostupnými dnes, nebojí se experimentovat a výsledky jsou úžasné, oproti mé dřívější stravě, kterou, když jsem náhodou vařil doma, tvořily těstoviny, kuřata, filé, uzeniny a instantní šmejdy. Akorát ze začátku strašně mastila a kořenila, asi když poprvé v životě měla obojího dost, ale postupně se dala přesvědčit, že méně je někdy více. Filoménka preferuje nákup na farmářských trzích a já dělám prakticky jen nosiče. Na sobotu se, holka, vždycky hrozně těší, popadne košík a jdeme. Veškerá zelenina, maso a sýry jsou vystaveny přísné analýze. Ale bohužel se nebojí smlouvat nebo zboží pohanět. Už jsme taky měli na trzích pár konfliktů.
Je zajímavé pozorovat, jak vaří podle přísných zásad. Kdybych přinesl v týdnu nějaké větší maso, byl bych vyplísněn, že to „marnotratnost jest“. Přes týden vaří ta moje kuchařinka nejrůznější polévky, kaše a zapékaná jídla, jen třeba s kousíčkem uzeného; v pátek je vždycky ryba. Ale v neděli je jak utržená ze řetězu. Většinou nějaký pták, nebo pečínka, do všeho se pustí. Některé recepty jsou hrozně pracné a stráví s tím klidně celý sobotní večer. To totiž musí mít jídlo nachystané, protože v neděli jdeme do kostela. V kostele s moderní mší, nebo dokonce v evangelickém, kam chodím zase já, se jí nelíbilo a tak jsem našel, naštěstí nedaleko od mého, kostel, kde se slouží původní latinské mše a tam je malá spokojená. Vždycky si ji tam vyzvednu a jedeme domů na sváteční oběd. Zajímavou změnou jsou polévky a kaše k snídani, mezi které Filoménka s radostí (a k mému jistému pobavení) zařadila i japonskou polévku misoširu, kterou já moc rád. Na nové suroviny nahlíží celkem věcně, když jí vysvětlím, na co to je. Je hezké pozorovat, jak pobíhá kolem kuchyňské linky po nízké lavici, kterou jsem kvůli ní nechal udělat jak zedník po lešení a jak jí to jde.
Ale jak je šikovná na manuální práce, tak to ostatní pokulhává. Hlavně pokud jde o věci abstraktní. S vypětím všech sil jsme ji naučili trochu slabikovat a provádět jednoduché početní operace s čísly tak do stovky. A hlavně když má vzít do ruky tužku, je to zoufalství samo. Písmenka jsou ožralá, roztřesená a vystresovaná a její výkresy (když ji k tomu dokopu) psycholog přisoudil tříletému dítěti. Sezení u psychologa bylo vůbec zajímavé. Ukázalo se, že jsem se trefil v tom, že jí v době nálezu bylo zhruba devět let, ale že těch sedm let, kdy jiné děti kreslí, staví si stavebnice a listují obrázkovými knížkami, ona už nedožene.
Ale nejstrašnější problém se jmenuje informační média. V televizi (když se jí přestala bát) nespatřuje nic konkrétního, stejně jako v knížkách. Například, když jsem jí přinesl knížku o zvířatech, nic jí to neříkalo a po pár stránkách knihu odložila. Zato když jsme šli do zoo, byla u vytržení, když spatřila všechna ta zvířata, o kterých slyšela od faráře – slona, baziliška, opice, hrocha čili „behemóta“, a hlavně krokodýla neboli „levijátana“. Zkrátka věci, které nevidí na vlastní oči, nebo o nichž neslyší vyprávět, pro ni neexistují. Třeba recept na jídlo. Přeslabikuje ho sice, ale pod přečtenou informací „vezměte rybíz“ si nic nepředstaví. Teprve když jí recept převyprávím, tak ho pochopí a většinou se jí to povede napoprvé. A když je u něj obrázek, musím si ho vzít do ruky, a popsat, co a jak na talíři spočívá. Udělal jsem i pokus. Dal jsem jí recept s obrázkem a přečetl jen text. Uvařila to, ale upravila zcela jinak, než na fotografii, i když si ji prohlížela. A když jsem jí u jiného receptu fotku neukázal, ale popsal, udělala to přesně. Jediná věc, kterou na obrázcích chápe, jsou lidé, ale už ne v televizi. V kině se ze začátku bála, potom nudila. Jedině 3D kino si užila, ale muselo to být něco pochopitelného a reálného, třeba podmořský svět, ten se jí moc líbil. Z různých experimentů s obrázky začala být postupem času dost mrzutá, a tak jsem toho nechal.
Naprostý vrchol technického umu u ní bylo pochopení elektrického sporáku. Ostatní přístroje taky zvládá, mají-li jen jeden vypínač. Pračku a myčku používá, ale musím jí já nastavit program. U počítače ani nepochopila, k čemu slouží. Takřka za tři čtvrtě roku ale zvládla mobil. Sice takový ten pro nejmenší děti, kde jsou dvě tlačítka – „tatínek“ a „maminka“, ale zvládla. Má tam číslo na mne a na Klárku. A když mi před týdnem přišla esemeska „BUT POZ DRAVIEN KAARLF PECCENE BUDEKRME POLEDNJ“ neváhal jsem koupit po cestě domů zlatý prstýnek, pro tu mojí holčičku šikovnou.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 265
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 979 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola jedenáctá

Příspěvekod Leonid » 15.2.2016 8:31:44

Cesta začíná
Prvního listopadu vyjela kolona nákladních vozů k Petrovu. Začneme tady, nebudeme to komplikovat, a navíc je tu docela klid a minimum zvědavců. Tam, kde končí silnice, jsme vyvedli z přepravníků koně a technici jeřábem sundali vůz. Bylo nevlídně, o dost horší počasí než před rokem. Policie a armáda celou oblast uzavřela, a tak nás nikdo nebude rušit. Dneska totiž přespíme venku, abychom se trochu aklimatizovali a nebyli tak nažehlení a voňaví. Udělali jsme si pořádný oheň, na kterém Hanka, jakožto kuchařka výpravy, uvařila bramborový guláš na rozloučenou s bramborami a s naším světem. Všichni jsme cítili trému, jediná Filoménka byla klidná, ta ví, do čeho jde. Po večeři jsme se zabalili do houní a kožešin a chystali ke spánku. Ze tmy bylo slyšet Báru: „A jak se mám v tomhle sakra vychcat?!“ pronesla ta, která byla zvána „královna legín“ – v ničem jiném jsme ji nikdy neviděli.
„Rozestři sukní dokola a usedni, nikdo ničeho nespatří,“ ozvala se Filoménka ospale. Zasmáli jsme se a po nějaké době neklidně usnuli. V noci nás budila zima.
Ráno si dali rychlou snídani, kterou tvořily bagety z blízkého krámku, kafaři dali poslední kávu, nachystali jsme si koně a vyhoupli se do sedel. Nižší služebnictvo se uvelebilo ve voze. Mají tam s sebou láhev medoviny a tak jim bude fajn. Přijel prezident akademie a další vědci a dlouho se s námi loučili. Ale vždyť tam budeme sotva čtrnáct dní, tak proč tolik štráchů? Seřadili jsme se do průvodu, napřed šestice ozbrojenců, pak já s Filoménkou, Rudolf, Petr, „Filoménčiny dámy“, potom vůz a na závěr zbylí ozbrojenci. Dobře to vypadá. Vyjeli jsme po lesní cestě, větve stromů nám narážely do přileb a čapek a po asi dvaceti minutách jsme byli na mém „pokusném polygonu.“
Akademici předjeli či vylezli z vozu a já vyndal ze sedlové brašny kámen. Kolem stálo několik vědců a dva vojáci. Položil jsem disk na zem, na znak rtuti dal zlatý prstýnek a čekal. Tentokrát se kámen zahřál hodně. Čekali jsme skoro čtvrt hodiny, než zchladne. Pak jsem provedl rituál a spatřil zase ten fascinující sloup modrého světla. Vzal jsem koně za uzdu a první vkročil do portálu, zase ty známé pocity, kůň se trochu poplašil, ale prošli jsme to. Za chvíli jsme prošli skrz všichni. Průvod se zase seřadil a já šel sebrat kámen. Ten ale začal zase topit, světlo zezelenalo, a navíc začal vibrovat. V poslední chvíli mi to došlo a uskočil jsem stranou. Za okamžik kámen explodoval. Když ztichlo ržání koní a Filoménčin pláč, rázem byli všichni kolem mě a koukali jsme na tu pohromu. Z kamene se kus odštípl, a viděl jsem, že z něj teče roztavený kov, asi olovo. Ale portál pořád stál. Najednou se kolem kamene objevili čísi ruce a nějaký hlas řekl: „Pokusíme se ho analyzovat a opravit. Mějte trpělivost. Za rok se sejdeme zase tady. Hodně štěstí.“
A kámen byl pryč. Nakonec jsem ten hlas poznal, byl to profesor Dreckkopf, který byl jedním z těch, kdo dostali povolení účastnit se přechodu jako pozorovatel, a který kritizoval krátkost experimentu. Ten asi s opravou spěchat nebude.
„A jsme v prdeli, panstvo,“ pronesl zničeně Rudolf s vyčítavým pohledem na mě, jako bych za něco mohl, „co uděláš?“
„A co s tím máme dělat my, pane purkrabí?“ odpověděl jsem filmovou hláškou.
Několik lidí se zasmálo, ale byl to smích dost šibeniční.
„Nedá se svítit,“ vzmužil se nakonec náš velitel, „pojďme do akce, a dostaneme z toho maximum, co půjde. Rok se snad dá nějak vydržet.“
„Pravdu díš,“ odpověděl jsem a snažil se připadat si statečně.
„Zásoby máme na čtrnáct dní. Záznamových médií taky dost. Jediné, co potřebujeme, je střecha nad hlavou. Co se zkusit k někomu pozvat?“ uvažoval Petr objektivně.
„Vyžeňmež pána Kašpara z dvorce jeho a bydlemež tam!“ ozval se pomstychtivý hlásek.
„Filoméno, to myslíš vážně?“
„Věru, vážně, neb pán Kašpar hříšník jest a ty sudím jsi a nadto velikým pánem. Bude ti lehko spravedlnost konati,“ podkuřovala mi moje schovanka.
„Necháme si to v záloze, stejně nic nemáme,“ pokrčil Rudolf rameny.
Nakonec jsme opustili trudné výhledy a věnovali se okolí. Byli jsme zase v mně známém průseku, ale počasí vypadalo spíš na léto.
„Poznáš cestu do dvorce?“ zeptala se Klárka své paní.
„I poznám, tamo jeti musíme,“ ukázala Filoménka opačným směrem, než jsme přijeli, „to cesta jest, když řeka je vysoká, jinak do mlejna nedojedeš,“ poučila nás.
Neujeli jsme ani sto metrů, a zrovna když jsem chtěl napomenout ozbrojence, že nedrží pořadí, se před námi objevila skupinka otrhanců. Á, moji známí.
„Dejte peníze!“ houkl na nás jejich vůdce, který měl koženou kazajku pobitou měděnými plíšky. Ty byly ale pokryté měděnkou, takže vypadal jako kapr.
Vytasil meč.
„Kliď se mi z cesty, hovado, neb ti hlavy srazím a koněm rozdupám!“ byl jsem poněkud příkrý.
Rudolf taky tasil, ale to už tu byli naši družiníci. Lapkové rychle odhadli svoje šance a poté, co nejbližší z nich schytal sek do ruky, rozprchli se všemi směry.
Mikeš si otřel meč a mohli jsme pokračovat. Filoménka vypadala tak spokojeně, že mě to až štvalo. Po asi půl hodině jízdy les skončil a před námi se otevřelo údolí na břehu Vltavy. Bylo to tady tak jiné… Řeka tekla nepořádně a tvořila mnoho ostrůvků a mělčin. Břehy byly zarostlé vrbami a rákosím a pod skalním masivem se krčila vesnice. Akademici hltali krajinu očima s rostoucím nadšením. Za řekou bylo vidět další vesnice, to bude Přední Ovnec, čili dnešní Bubeneč a kus dál proti proudu byly Holešovice, pár chalup na břehu řeky.
Pak jsme se zase soustředili na Filoménino rodiště. Je to asi deset chalup a chatrčí, dřevěný kostelík a veprostřed kruhová tvrz.
„Kruhová tvrz, ta musí bejt hodně stará,“ poznamenala Bára.
Ovnec dělá svému jménu čest. Všude byla vidět stádečka ovcí, které spásaly bujnou trávu.
Sjeli jsme dolů ke vsi a radili se, co dělat. Napřed asi požádáme o přístřeší a následně toho vykuka pěkně namasírujeme.
Za chvilku jsme už projížděli mezi chýšemi. Z nich bojácně vykukovali dospělí a děcka ve špinavých košilích. Jen někteří chlapi měli nohavice nebo nějakou kazajku. A ti, které jsme zastihli na cestě, si okamžitě servali z hlavy čapku a klaněli se, jak nejlíp uměli. Tvářil jsem se velice feudálně a hltal očima okolí. Kamera umístěná v mém klobouku už chvíli běžela. Filoménka seděla na svém ryzáčkovi rovně jako svíčka a nos měla až v oblacích. Aby ne, před rokem tu běhala jak ta děcka kolem, a teď má ty krásné aksamitové šaty s bělostnou košilí, cestovní boty z jemné kůže a tmavomodrý pláštík obšitý vlčinou. Princeznička…
Blátivá cesta zahnula ke dvorci a už jsme stáli před branou. Velitel našich bojovníků Kamil, pro potřeby naší expedice Rytíř Děpolt z Budníku, předjel a zabušil obráceným koncem kopí na bránu.
„Svobodný pán a královský soudce, Vévoda Karel ze Slavonic, Landštejna a Písečné, pána dvorce tohoto o laskavé přijetí žádá ku občerstvení a noclehu jeho samého i průvodu jeho,“ zvolal Rudolf.
Asi deset minut se nic nedělo, ale ve dvorci bylo slyšet nadávky a hluk. A taky jsme si všimli, že někdo se mihl na ochozu nad bránou. Pak se brána otevřela. Bude to zkouška ohněm. Sežerou nám to, nebo ne?
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 265
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 979 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola dvanáctá

Příspěvekod Leonid » 19.2.2016 23:05:36

Vřelé uvítání a divoká noc
Otevřel se nám pohled na zablácené prostranství, asi čtyřicet metrů v průměru. Celé bylo olemováno kamennou zdí, neuvěřitelně spravovanou. Ke zdi se přilepily celkem čtyři stavby. Nejhonosnější z nich měla patro, které bylo vysunuté kus nad půdorys přízemí a po straně něco, co vypadalo, jakože tam někdo začal stavět vícebokou věž a pak ho to přestalo bavit. Celá ta stavba o velikosti rodinného domu byla vůbec úžasně členitá a bohatá na stavební styly, nápady, i na použité materiály. Další stavby už nebyly tak zajímavé a byly pouze roubené či hrázděné. A pak už tu bylo jen velké hnojiště, špinavý rybníček s pár kachnami a ruiny nějaké neidentifikovatelné stavby. Všude pobíhalo domácí zvířectvo a válelo se harampádí. Augiášův chlév…
A to už přede mou stál malý tlouštík s drzýma očima a v docela slušném oblečení. Měl pěknou koženou kazajku, tmavomodré nohavice a okopané, zablácené boty. Kus za ním stála řada asi dvaceti lidí v trochu lepších hadrech, než jsme viděli na vesnici a tři ozbrojenci s přilbami normanského typu a v silných kožených vestách. Každý měl krátký meč, kopí a dřevěný štít. Tlouštík se klaněl a úlisně mě pozoroval.
„Povol, bych se představil tobě, ctný a nejmilostivější, jáť Kašpar, řečený Bernard jsem, zeman zde v Ovneci Zadním a ctností mi bude a požehnáním bych tě pod svůj krov skrovný přijal,“ ometal si čapkou kolena a usmíval se.
Znovu jsem se představil a dodal, „toto Rudolf z Hlubna, purkrabí můj jest,“ abych představil Rudolfa.
„A zde,“ vychutnal jsem si, „ctná panna Filoména, kteráž jest schovankou mou.“
Zeman se zatvářil, jako když snědl na poušti slanečka. Filoménka trochu předjela a shlížela na něho tak blahosklonně a přísně zároveň, až se ubohému lotrovi roztřásla brada.
I posádka téhle tvrze už Filoménku identifikovala a pořádali závody v tom, kdo se umí víc divit.
Akorát dva z nich měli ve tváři ještě něco – láskyplný, přející úsměv. Byla to mladá, světlovlasá žena v otrhaných černých šatech a chlapík, tak kolem padesáti, s mohutným knírem a chytrýma očima. To bude Ondřej a Adléta, na to dám krk.
„Připrav večeření dobrého, nejlepšího, a pak ku spaní, však věz, že čeleď naše není uvyklá ve hnoji spáti,“ velel Rudolf.
Zeman se ještě třikrát strašně rychle a krátce poklonil, až nás to rozesmálo. A už běhal po dvoře a komandoval svoje lidi. My zatím sesedli z koní a předali je Ondřejovi. Filoménka se na něj krásně usmála a on jí oplatil stejně. Naši ozbrojenci budí respekt, protože všichni mají tak metr osmdesát a místní jsou nejméně o hlavu menší. Kluci z naší družiny se hned začali rozhlížet po dvoře a zálibně sledovali děvečky. Holky to jsou celkem hezké, až na tu špínu, vlasy, že by se na nich daly smažit topinky, a to, že občas některé chybí zub.
Za chvíli jsme byli já, Rudolf, Kamil a Filoménka uvedeni do poměrně velké místnosti v patře, kam se jde po uzoučkých schodech. Pohodlně se usadili na lavici do čela stolu, ale když nervózní zeman odkvačil, zase jsme vesměs vstali a prohlíželi si místnost. Vyklonil jsem se z okna, které bylo dokonce zasklené. Moji družiníci se poflakovali po dvoře, plácali děvečky po zadnicích a ty pištěly. Dobře to dělají, hoši, však to mají v popisu práce.
Myslím, že se to tady dá. Podlaha se zdála být nedávno zametená a stůl taky nebyl příliš špinavý. Za chvíli se objevil zeman a servilně se vyptával na cestu a podobně. Naznačil jsem mu, že se poohlížím po nějakém sídle, abych to měl blíž do Prahy, když jsem ten sudí. A byla tu večeře. Při časovém skoku jsme nějak vypustili oběd a teď se už šeřilo. Další sluhové přinesli louče a tak celkem na jídlo i uvidíme. Stůl se rychle plnil podnosem s několika kuřaty, hrncem horké polévky, sýrem, uzeným, koláči a chlebovými plackami. Zeman si sedl vedle Rudolfa a popřál nám dobré chuti.
Najednou ho Filoménka oslovila: „Ondřeje koniéře a Adléty děvky zavolej,“ poručila mu.
Zeman s úklonou zamířil k oknu.
„Ondřeji!! Adléto! Spěšte sem, zbystra, horgot!“ zahulákal.
„Avšak mile,“ napomenula ho Filoménka přísně.
Měl jsem co dělat, abych se nesmál, ale nedivil jsem se jí. Za chvíli tu byli oba a plaše stáli u dveří, asi v očekávání nějakého průšvihu. Filoménka povstala a pokynula jim.
„Milo mi poctíti vás, nuž usedněte mi po pravici a levici a jezte se mnou,“ usmála se.
Oba se váhavě přiblížili a už jim udělali místo vedle malé vévodkyně. Na zemana už místo nezbylo a tak musel ke stolu ze strany. Neměl z toho radost. Pomodlili jsme se a už jsme všichni srkali horkou polévku, která byla moc dobrá, i když na můj vkus bylo příliš muškátu a zázvoru. Po polévce jsme se dali do kuřat a kosti jsme házeli na zem. Kolem nás se ometali dva lovečtí psi a hbitě kosti zpracovávali. K jídlu jsme popíjeli červené víno, které bylo též chutné. Naše první středověká večeře byla nad očekávání dobrá, ale byl jsem čím dál víc naštvaný, když jsem si uvědomil, jak asi dneska večeří zemanovi lidé. Po jídle následoval ještě dobře vyzrálý sýr, uzené a koláče. Radek seděl v koutě a Já nebo Rudolf jsme mu občas něco hodili. Jeho oborem je totiž jídlo a stolování, ale ke stolu se posadit nesmí. Tak trpí pro vědu.
Filoménka si povídala se svými přáteli, kteří neskrývali radost nad tím, že ji vidí živou, když už ji oplakali. Ona jim přeříkala naučenou pohádku o tom, jak jsem ji našel v lese a odvezl na své panství, kde bydlí na „hradě velikém, kde ona vlastní obloženou místnost má, i prevét svůj, dvé pak komorných a koníka milého“. Hrad prý má pět věží, hluboký příkop a taky kuchyni a lázeň s horkou vodou. Ondřej jí popřál to požehnání a pochválil poníka, „že je to hřebeček pěkný a jiskrný a že pěknějšího neviděl“.
Zeman na boku stolu se nimral v jídle a byl zelený závistí. Abych ho maličko potěšil, vyptával se ho, jak jde hospodářství, a pochválil mu dům i velké stádo ovcí.
Když byla večeře skoro u konce, sluha ohlásil faráře. Ten se ukázal být zdvořilým a bystrým společníkem, dokonce prý umí číst. Podivoval se nad objevením Filoménky a takřka oficiálně nás požádal, abychom les zbavili lapků. Nakonec mě ukecal. To bude náročné, počítám. Vyptávali jsme se ho, co je nového. Dozvěděli jsme se, že král Václav III. má problémy s Polskem, svolal hotovost a vytáhl na sever. Podívali jsme se s Rudolfem na sebe – Václav to má v zatáčce. Lepší dobu jsme si nemohli vybrat.
Filoménka zatím, poté co musela vypít „zdvořilostní“ pohár vína, žvanila se svými přáteli a mlela páté přes deváté, a k mé hrůze občas zmínila vlak, letadla, mobil a jiné věci naší doby. Ale Ondřej jen pokyvoval hlavou a nechal ji se vykecat.
„Odpusť, že ona opilá jest a hovoří velmi,“ poznamenal jsem.
„I dobře jest, však rád tu čiperku slyším zas,“ lehce se Ondřej uklonil.
Já vyprávěl o Brně, Vídni, Krakově a jiných městech, jak jsem si nastudoval historické materiály, abych mohl honit vodu. Představte si, byl jsem dokonce v Římě a v Konstantinopoli!
Když ten plodný večer skončil, šli jsme se ven vymočit, nebylo vidět skoro na krok. Bára pomáhala Filoménce se šaty a vtom jsem najednou ucítil na tváři páchnoucí dech a vzápětí jsem byl polechtán knírem.
„Pane, odpusť, avšak radím vám, na pozoru se mějte, neb tu, pár dní tomu, vznešený posel spal a neviděli jsme ho již, ač jeho kůň ostal tu,“ šeptal Ondřej naléhavě.
„Co pravíš? Ubil ho snad někdo?“
„Nevím, však ránem patrno bylo, že někdo hnůj přehraboval.“
„Dobřes pověděl mi, odměna nemine tě, mluvíš-li pravdu.“
Farář ještě hovořil s Filoménkou a pochvaloval si, že „tato panna dobrou a věrnou křesťankou jest“.
Šel jsem vyhledat svojí družinu. Podle hlaholu byli v čeledníku, budově naproti panskému domu. Ze dveří pomrkávalo světlo.
Vešel jsem dovnitř, bylo tam šero, kouřmo a smrad. Zemanova i moje čeleď seděla u dvou dlouhých stolů a veselili se u piva. Zdálo se, že naši hodili něco málo do placu a tak byli dobře přijati. Když jsem vešel, všichni vyskočili a rozpačitě postávali.
„Děpolte, Janku, Zbyšku a vůbec všichni, ven pojďtež,“ pokynul jsem svým bojovníkům. Oslovení vstali a vyšli jsme společně na dvůr.
„Chlapi, ten Filoménin kámoš mě varoval, že nám ten místní čičmunda nejspíš půjde po krku. Dneska nespíme a hlídáme, jo?“
„Jasně,“ odpověděli potichu a šli ještě chvíli pařit, aby nevzbudili podezření.
Vrátil jsem se do síně. Tam už sluhové chystali na zem slámu pro Filoménčiny služky, Petra a pro purkrabího. To my dva dostaneme pokojík v podkroví. Vedle něj jsem objevil prázdnou komoru, ta se bude hodit. Zahnal jsem tam svoje ozbrojence, až na dva které si nechám přímo v pokoji, pod hromadou oblečení. Petr mi pomohl z kabátce a z bot, zatímco Filoménku svlékala Bára. Když jsme mezi lidmi, musíme svoje role hrát do mrtě.
Ulehl jsem do krátké postele, nahý po středověkém zvyku a Filoménka vedle mě, tak jak je zvyklá. Z postele mi trčely nohy, ale nakonec jsem se uložil tak, že jsem napůl seděl. Filoménka mi položila hlavu na bedra.
„Jáť pak tu jak pod stromem, pod chujem tvým dobře ležím,“ usmála se na mě.
Jojo, když si mi takhle lehne taková princezna, tak to nezůstává bez následků.
„Avšak proč někdy tyčí se pyšně, a jindy jak mrcha se válí?“ zabývala se malá biologií.
„To proto,“ hledal jsem vysvětlení, „že třeba v dobrém rozmaru jsem, znaven, či se mi spáti chce a tak, až vzrosteš, porozumíš lépěji.“
A už tu byli moji rytíři, naštěstí to neslyšeli, jeden sfoukl louč a za chvíli jsem slyšel Filoménku spokojeně oddychovat, když jsem ji před usnutím hladil, tak jak to má ráda, po nohách, ramenou a bříšku. Dělá nám to oběma moc dobře.
Ležel jsem a koukal do stropu. Po nějaké době jsem se rozkoukal, ač zvenčí nesvítilo jediné světélko. Pak venku vyšel měsíc a bylo světleji. Za nějakou dobu, nedovedl jsem odhadnout čas, jsem najednou uslyšel tiché krůčky po chodbě. Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vešly čtyři postavy. Neviděl jsem žádné zbraně. Jedna postava sáhla po Filoménce, druhá mě chytila za nohy a třetí se nade mnou sklonila. Najednou mi ten lotr přitiskl na obličej něco jako pytel. Nečekal ale, že nespím, a tak dostal pořádnou ránu pěstí a shodil jsem ho ze sebe.
„Stráže!“ zařval jsem.
To už vyskočili oba moji bojovníci a pomocí krátkých klacků pacifikovali útočníky. Do toho sem vtrhl zbytek mé družiny od vedle s meči a pochodněmi. Rázem byla v místnosti peroucí se tlačenice a smrad, jak někomu asi chytily od pochodně vlasy. Filoménka se vzbudila a plakala strachy. Když byli skučící útočníci na jedné hromadě, posvítili jsme si na ně. Byl to samozřejmě pán domu osobně plus jeho gardisté. Ve dveřích už stáli i ti, kdo spali v síni.
„Tys velikou hanebnost spáchal, neb na sudího vztáhls ruku svou, stejně tak na pannu nevinnou, a i jakožto na hosty své chráněné právem starobylým, ráno pak ztrestáme tebe!“ rozkřikl jsem se zlostně.
Podle středověkých zvyků je napadení hosta docela průser.
„Pane, odpusť…“ začal se strachem v očích zeman.
„Nemluv!“ dal jsem mu facku, „svažte jich a do chlévce vyvrztež, za jitra soud bude,“ předestřel jsem před ně nejbližší budoucnost.
Moje družina je nepříliš jemně odsmýkala pryč. Filoménka se dosud třásla. Po chvíli se mi ji podařilo uklidnit a nakonec jsme doopravdy usnuli.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 265
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 979 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola třináctá

Příspěvekod Leonid » 22.2.2016 22:54:54

Hrdelní zločin na tvrzi ovnecké
Ráno jsme se vzbudili brzo. Zavolal jsem služebnictvo a za chvilku už mi Petr pomáhal do košile. Pod ní jsem si oblékl hatě, což jsou delší plátěné trenky, které mají vpředu na dvou místech proříznutý tunýlek pro tkaloun. To proto, že na nohy jsem si též pracně nasoukal nohavice, vlastně dlouhé punčochy z tenkého plátna, šité tak, aby těsně kopírovaly nohu. A právě k tomu tkalounu si je mohu připevnit. Ještě suknici, vrchní šat, honosnou čapku a bylo hotovo. Na závěr mi ještě Petr pomohl do škorní.
To Filoména dostala košilku a bílé punčochy kousek nad kolena, které se vyvázaly červenou stuhou. Bára na stuhách udělala pěkné mašličky. Je to velice sexy, a jak mě Klárka poučila, tak to, že by taková holčina měla podobné punčochy a boty, byl tehdy vrchol luxusu. Ještě šaty a boty. A protože se budeme dneska asi zase plácat po statku, tak navíc i kožené kamaše zhruba ke kolenům, které chrání punčochy při jízdě a pobíhání venku.
Došel jsem si na prevét. Místo papíru tam byla kupka mechu. Á, pán si dopřával… Miniaturním okénkem bylo vidět, že prevét ústí za ohradní zeď, a to prakticky na dvůr nějakému nešťastníkovi, který měl tu smůlu a postavil si chatrč příliš blízko tvrze. Pustil jsem na záchod Filoménku a šel se dolů opláchnout.
Na dvoře jsem byl svědkem toho, jak asi patnáct lidí obého pohlaví dřepí kolem hnoje a dělá to samé, co já na prevétu. Mezi nimi jsem spatřil i několik zástupců mé nebohé čeledě, kteří se rychle a bolestivě zbavovali následků místní personální stravy. Klárka s Bárou kadily bok po boku, dělily se velkou hrst sena a byly rudé až za ušima. Ale místním to nijak nevadilo, vesele u toho debatovali a snažili se i moje lidi zatáhnout do hovoru. A ti největší fajnšmekři při ranní hygieně i snídali, maje v ruce kus chleba. Kamera už zase běžela. Jednou se na to bude krásně vzpomínat.
„Hle, meče sis posral,“ slyšel jsem Zbyška, jak se směje Jankovi.
Když jsme byli hotoví, rozhodli jsme se jít do kostela, protože je neděle, a byl zrovna čas jitřní.
„Půjdeme pěšky, k větší slávě Boží,“ rozhodl jsem, vzal Filoménku za ruku a vyrazili jsme. Jen dva zůstali hlídat zločince.
Do dřevěného kostelíka to bylo asi tři sta metrů. V kostele (velice skromně vyzdobeném) nám nějaký chlapík s úctou pokynul na schůdky, které vedou na emporu, panskou tribunu naproti kněžišti. Já, Filoménka a Rudolf tu máme právo usednout. Ostatní se připojili k věřícím dole, bylo tu asi padesát lidiček. Za nějakou dobu se ozval zvonek, oznamující začátek mše a tiché cvaknutí, jak Rudolf začal nahrávat.
„In nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti,“ slyšeli jsme vpředu.
Z davu se ozvalo „amen“ a všichni jsme se pokřižovali.
Filoménce zářily oči. Mše prostě miluje a v tomhle kostele je navíc doma.
Za pár desítek minut byl konec, a tak jsme sešli dolů rychle odchytit kněze, budeme ho potřebovat.
Probil jsem se k němu, zrovna když si svlékal mešní roucho.
„Odpusť, otče, že tak neomaleně k tě jdu, však ohavnost nesmírná udála se za noci ve tvrzi a možná i větší, pár dnů tomu. Jak budeš moci, dojdi do dvorce, prosím. A možná věcích ku pomazánímu poslednímu bude třeba,“ zatvářil jsem se vážně.
„Ano, přijdu, pane,“ lehce se kněz uklonil.
Po návratu do dvorce jsme měli uchystanou snídani, pivní polévku, chléb a uzené. Chasa byla zmatená a někteří se ptali, kde je pán a jeho poskoci, ale nikdo nevypadal moc smutně.
Po snídani jsem nechal vynést ven stůl z čeledníku a usedl za něj s purkrabím po boku. Filoménka stála za mnou. Vzal jsem si železné rukavice, abych vypadal drsněji. Za chvíli přišel kněz a tomu jsem pokynul, aby taky přisedl. Petr bude dělat písaře. Na stůl jsme postavili mosazný krucifix z našeho inventáře. Mezitím pár lidí oběhlo vesnici a za nějakou dobu dorazila horda vyjevených vesničanů spolu s celou posádkou tvrze. Teď se ale navíc objevila tak třicetiletá žena v lepších šatech, která vedla za ruku asi osmiletého chlapce. Filoména se na něj usmála. Paní byla úplně vyjevená, předstoupila přede mě a poklonila se.
„Odpusťte, pane vznešený a velký, jáť Judita, žena zemana Kašpara jsem a již večerem pohřešila jsem muže svého, an hostil vás.“
„Jestiť to žena dobrá?“ otočil jsem se k Filoménce.
„I dobrá, zeman nehoden jí jest,“ pošeptala mi moje schovanka.
„Paní, dovol, bych představil se tobě, jáť Karel, Vévoda ze Slavonic, Landštejna a Písečné, nejvyšší soudce komory královské, zde Rudolf z Hlubné purkrabí můj a panna Filoména, schovanka má, jistě známa tobě,“ učinil jsem konvencím zadost.
Paní i chlapec se uklonili a paní si zvědavě a s úctou prohlížela Filoménku.
„Muž tvůj se noci prošlé hanebně zachoval a snahou mu bylo zamordovati mne, jakož i pannu, a to ve spánku. Já však varován byl a rytíři mí bděli, pročež útočníci lapeni byli a souzeni nyní budou,“ seznámil jsem zemanku se situací.
Paní si v úleku zakryla ústa.
Sedl jsem si zpátky za stůl, nechal na něm zapálit svíčku a pokynul veliteli mé družiny.
„Děpolte, přiveď ničemníky,“ a Děpolt se dvěma dalšími odešli ke chlévu. Za chvíli byli zpátky a za nimi, s rukama svázanými provazy, se vlekli zločinci. Paní se rozplakala.
Vytáhl jsem svoji listinu.
„Já, jakožto soudce komory královské, mám jurisdikce anóbrž právomoci uděleno, pokudž jest potřebí souditi zločinův kdekoliž, spravedlnost konati a zákona přestupníků dovoleno mi trestat,“ přečetl jsem preambuli a podal list knězi.
Ten ho přelétl očima a zkoumal pečeť. Neboj se, ta je pravá, pečetidlo je originál ze sbírek Národního muzea. Nechal jsem si ještě ze svého vaku přinést právní kodex. Moc hezká replika, mám ho s sebou pro situace, jako je tato.
„Bylo mi řečeno,“ spustil jsem přísně na zemana, „že dnů několik tomu jest, že posel vznešený nocoval tu, avšak zmizel, co povíš k tomu volně? Uveď však prvé jména svého a stavu.“
„Zeman Kašpar, řečený Bernard, pán Ovnece Zadního, stojí zde před stolicí soudnou,“ uvedl zeman schlíple, „Posel byl tu, avšak zmizel, nevím kudy.“
Písařův brk škrábal po pergamenu.
„Dobře, nedoznáš se, přistupmež tedy k právu outrpnému, k čemuž též pravomocen jsem,“ pronesl jsem neutrálně. Čím ho ale budu mučit, to teda nevím, přiznej se, chlape! Teď vypadal polekaně, ale byl zticha. Najednou jsem si všiml kus od nás takové šibenice z trámů, která sloužila asi jako jednoduchý jeřáb k nakládání věcí na vůz. Provaz byl protažen železným okem a navinut na hřídeli s kolem.
Uvažtež ho i zvedněte,“ přikázal jsem a pokynul k jeřábu, „toť nástroj mučící, Garotta zove se a za ruce vzadu vázán budeš i vyzdvižen, a k ulehčení doznání tvého ti kamenů na nohy pověšeno býti může.“
Zeman padl na kolena. „Já- já k tomu se znám, že posla zamordoval jsem ve spaní, tři dny tomu, a koně jeho i zbroj jeho ponechal si, jakož i váček stříbra kde dvě kopy grošů pražských byly. Též meče jeho i nože jeho tak i pečetě a prstenu zlatého. Toho vyznávám a na tom chci žít a umřít.“
„Zapiš: I byla naň hrůza puštěna a on opět před stolcem vyznal uvedené,“ diktoval jsem.
„Dones těch věcí!“ pokynul jsem dvěma rytířům a oni jej odvedli do čeledníku, odkud za hodnou chvíli přitáhli hromadu věcí. Pěkné sedlo, kroužkovou košili, solidní cestovní oblečení, zbraně a hlavně nějaký dopis s pečetí. Ten jsem předal Rudolfovi.
„Toto jest pečeť Elišky, sestry krále našeho!“ zvolal ten po chvíli.
Dvorem to zašumělo. Rudolf rozvinul list a četl. Bylo to varování králi od lidí ze dvora, hlavně však od jeho sester, že mu v Olomouci hrozí smrt. Dáno poslu Adamovi z Hasištejna na den svatého Ignáce Léta páně třináct set šest.
„Co jest za den?“ zeptal jsem se kněze.
„Dnes Dominika svatého jest,“ odpověděl mi.
Tak Václav to má za sebou. Ten posel by to býval stihnul. Ale to nemůžu použít, no nevadí, útok na královského posla je hrdelní zločin sám o sobě.
„Zlodějstvo tohoto muže jest větším, než jsme pomysleti mohli! Málo snad, že ubil posla královského, toť jak samého krále uražení jest! Navíc pak hanebně okradl jej a… kams ukryl nebožtíka, pse?“ zahřímal jsem.
„V hnůj vhrabal jej, jak mrchu!“ zvolal Ondřej.
„Dejte jim lopat a vidlic, ať hrabou!“ ukázal jsem na jeho pacholky.
V mžiku tu byla lopata a troje vidle. Stráže zločincům rozvázali ruce a strkáním a nadávkami je přiměli k práci. Asi po čtvrt hodině smrduté práce se objevil nebožtík. Mrtvola statného muže ale byla tak obalena hnojem, že nebyla k poznání. Přihlížející se křižovali. Nařídil jsem ji odvléct do rybníčku a omýt z nejhoršího. Objevilo se tělo statného muže s tmavou bradkou, oblečeného jen ve spodcích. Kněz rychle přikročil a vykonal nějaké zpětné poslední pomazání, či jak to nazvat. Takže to máme jasné, justiční omyl vyloučen, můžu vynést rozsudek.
„Summa činů těchto ničemníků jest, že zamordovali posla královského pana Adama z Hasištejna, obrali jej a do nesvěcené půdy v tajnosti nepěkně pochovali, za druhé pak, že sudího královského Karla, vévodu ze Slavonic, Landštejna a Písečné, i schovanku jeho, pannu Filoménu zamordovati chtěli. Podlé zákonů Království Českého, kterak vloženy v Deskách zemských jsou, jsou jest obé zločiny tyto zločiny hrdelními a proto zeman Kašpar řečený Bernard z Ovnece Zadního, na hrdle ztrestán bude. Též pacholci jeho tudíž ztrestáni budou, byť pánu svému sloužili, však činů těch pilně konali a litování oučinného neprojevili. Odsudek vykonán budiž…“
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 265
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 979 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola čtrnáctá

Příspěvekod Leonid » 26.2.2016 0:09:25

Tlustá čára za mlynářem
„Navrať mi Filomény, neb za mouku náleží mi!“ zařval najednou někdo od brány.
Všichni se otočili. Stál tam hubený, nemytý chlapík se špinavou bílou čepicí na hlavě. Asi si neumí dát dvě a dvě dohromady, protože se hrnul dopředu, nevšímal si bohatě oděných lidí, klečících odsouzenců ani mrtvého posla. Zřejmě dostal neúplnou informaci, že se Filoména vrátila. Hrubě ji uchopil za ruku, ale já po něm hned skočil.
„Jak se opovažuješ, nevolníku!“ vykřikl jsem a udeřil ho rukou s rukavicí přes tvář, až vzal druhou o zem.
Rychle přiskočili dva moji rytíři a přiložili mu hroty mečů na krk.
„Co chceš, ty hovado, tys mlynářem ve zboží Kašpara Bernarda? Mluv!“ naklonil jsem se nad něj.
„Jáť jsem i žádám svého,“ neopouštěla ho drzost, „a pod ochranou zemanovou jsemť a ublíženo mi býti nesmí!“
Všichni jsme se rozesmáli.
„Ty kryso hnojná, zablešená, červe vnitřností svých kálející, co pokoušíš sobě ochrany žádati od zločince hrdelního, jež od setnutí krok spočívá?“ posmíval jsem se mu.
„Ano, ano, ten zločincem jest, neb závaží vrtaných na trhu mívá i daní platí měďáky křivými!“ otočí hned mlynář a žaluje jak školáček. To je mnohem větší kurva, než se zdálo.
„Dosti, však on z hříchů svých Bohu zpovídati se bude, ale ty, o tobě povědíno bylo, že dítkám ve mlejně svém zlých věcí konáš a nepřirozeně obcuješ s nimi.“
Teď teprv vypadá vyděšeně, hajzl. Rozhlédl jsem se po vesničanech. Někteří měli v očích hrůzu, jiní přikyvovali a zaslechl jsem i „toho věděli jsme…“ a „však zeman chránil ho…“.
„Uzamknětež odsouzenců, do mlejna pojedem! Ondřeji, vůz s košatinou na mlynáře připrav a ty, Děpolte, Kubo, Janku, Mikši, do sedel! A i chlapů pár s lopatami třeba bude,“ rozkázal jsem a rychle jsme se nachystali na cestu.
Nakonec s námi pojedou i moji sluhové. Zavolal si ještě Zbyška, který hlídal s dalšími odsouzence.
„Dej možnosti Kašparu rozloučiti se s ženou jeho, bude-liž mu libo.“
„Ano, pane,“ odpověděl.
„Filoménko, v péči dvorec měj, navrátím se brzy,“ políbil jsem Filoménku na čelo a nechal si pomoct do sedla.
Jeli jsme kus proti proudu, až jsme skoro naproti Holešovicím. Kolem mlýna byl nepořádek, vypadalo to tu skoro strašidelně. Počkali jsme chvíli na pěší a potom vtrhli dovnitř. S tasenými meči jsme prolezli mlýnici i obytné prostory, kde jsme našli jen pár mlynářských pomocníků. Prohlídka už byla skoro u konce, avšak najednou jsme zaslechli nějaké kňučení, vycházející jakoby z podkroví. Někdo sice usoudil, že je to pes, ale nakonec jsme se tam přece jen vydali. Po nebezpečné cestě po žebřících jsme našli malou místnůstku. Tam na špinavé slámě ležel chlapec, o něco starší než Filoména. Měl na sobě jen otrhanou košili, která byla vzadu velmi zakrvácená. Od krve byla i sláma pod ním. Hoch ležel úplně apaticky, jen oči po nás otočil.
Jiří, pospěš!“ zavolal jsem na doktora naší výpravy, „on lékař jest,“ dodal jsem na vysvětlenou.
Jirka dítě rychle prohlédl, změřil mu tep a přiložil ucho na srdce. Po chvíli se na nás otočil se smutným zavrtěním hlavou.
„Neníž zde místa pro umění mé, avšak pro outěchu duchovní,“ pokyne knězi, který má hrůzu v očích, „nechť pomazání je dáno jemu.“
Když bylo poslední pomazání hotovo, pokřižovali jsme se, zkopali mlynáře ze žebříku a dole jsem na něj tvrdě udeřil.
„Kdež nebožtíci jsou, neb známo jest, žeť děti mizejí tu, nepovíš-li, umírání tvé dlouhé a bolestivé bude. Neb takové smilstvo odporné nemůže být než ďábelnictví a ty bys měl být do rukou Inkvizicí Svaté dán.“
Tehdy mlynář padl na kolena a žebral o milost. Aha, inkvizice už si stihla udělat dobrou pověst, zdá se. Zkroušeně nás odvedl na zorané pole hned u zadní branky na dvůr. No jo, zorané pole vprostřed léta, to nás mělo praštit do očí.
„Kopejtež, leč opatrně,“ pokynul jsem kopáčům a šli jsme se posadit na složené dřevo.
Po nějaké době přiběhl jeden kopáč, padl na kolena a hlásil: „Pane, mrtvolek našli jsme tré.“
Vyskočili jsme a šli se tam podívat. Byl to opravdu masový hrob. Udělalo se mi špatně. Na vrchu ležely tři tak týden až čtrnáct dní staré dětské mrtvoly, dvě děvčata a chlapec, zhruba osm až jedenáct let. Jen jedno to děvče mělo na sobě košilku, ostatní byli nazí. Vzali jsme si tenké kožené rukavice a zběžně je ohledali. Stejně poraněné tělní otvory jako má ten chlapec, co teď umírá na půdě.
Kněz měl hrůzu v očích a modlil se. Vyděšení kopáči položili těla stranou a postupně odkryli další, více či méně zetlelá těla, až i pouhé kostry, trvalo to skoro do večera. Celkem třicet dva obětí jsme našli. Mezitím jsem si Rudolfa stranou.
„Hele, slyšels o něčem takovém?“
„Ve středověku? Nikdy.“
„Co s ním?“
„Když ho jenom setneme, lidi nás obviní, že jsme mírní, a mohli by nás napadnout. To se stávalo, že lynčovali kata či soudce, když byl moc mírný.“
„Podívám se do kodexu,“ uzavřel jsem to, „a co tam bude, to uděláme.“
Na zpáteční cestu to trochu poupravili. Na voze se povezou unavení a vyděšení kopáči. Avšak mlynáře dva jezdci uvázali každý za jednu ruku ke svému sedlu, takže bude muset běžet mezi nimi. Abych byl přesný, běžel asi deset kroků, než koně nabrali rychlost a zbytek cesty ho vlekli. Když dorazili zpět do dvorce, ani se nepostavil na nohy. Tak ho pohodili před náš soudní stolec.
Ale bylo třeba ještě vyslechnout lidi ze mlýna. Kuba s Mikšem postrčili prvního z nich dopředu.
„Uveď jméno a stav svůj,“ vyzval jsem ho.
„Setěh, pomocník mlejnský,“ poklonil se.
„Vyznej před tváří Boží dobrovolně, co o tom smilstvu víš.“
„Nekonal jsem žádného smilstva, však věděli jsme, leč stížnosti dáti nemohli, neb Aleš Mlynář mouky z mletí kradl a s Kašparem se dělil, an však někdy i jeho okradl a ve při s ním byl a my musili se s lidmi jeho bíti, a často z toho i mord vzešel. Neměli jsme místa ku stěžování. Však když některé z dětí prchlo, zavřené byly oči naše a mlynář málokdy polapil jich znova. Toto vyznávám a na tom chci žít a zemřít.“
Ostatní lidé ze mlýna vypovídali podobně. Chápu, že nemohli nic dělat. Tohle bude na mlynáři. Ještě jednou nám to musel všechno převyprávět, jak děti znásilňoval a nechal umírat i několik dní. Lidé okolo nás se tvářili zděšeně. Vedle toho krádeže mouky celé vesnici vypadaly jako banalita. Nebylo třeba otálet s rozsudkem.
„Aleš, mlynář, provinil se velmi, neb nejodpornějšímu smilstvu ve mlejně oddával se a dětí přitom jakoby nic prznil a mordoval, čímž konal smilstva ze všech stran nepřirozeného a ďábelského, které však z vůle vlastní konal, a na posednutí ďábelské tedy vymluvení nemá. Stejně tak mouky kradl a lidu dělnému bídu zvětšoval. Takového jest záhodno vstrkáním na kůl usmrtiti. Ve jménu Boha a krále.“
Povstal jsem. Snad nikdo nevidí, jak se mi třesou nohy. Ale kodex je kodex.
„Soud k poradě odebéře se,“ oznámil jsem, odešel do domu a Rudolf se mnou.
Postupně, aby to nebylo nápadné, přišli i ostatní.
„Hlavně, že jsme říkali, že nebudem do ničeho zasahovat. A teď si tady hrajeme na soudnou stolici,“ mračil se Rudolf.
„A co s takovýma grázlama?“ oponovala Bára.
„To jste neviděli, jak zřídil toho kluka, narazit na kůl je málo,“ souhlasil i Jirka.
„No jo, ale dokážem to vlastně? Kamile, kluci?“ obrátil jsem se na naše rytíře.
„Musíme, nedá se nic dělat.“ pokrčil Kamil-Děpolt rameny.
Ještě chvíli jsme diskutovali o technice popravy a pak někdo odběhl sehnat tesaře. Po asi hodině nám jeden sluha ohlásil, že je hotovo. Sešli jsme dolů, byla skoro noc, ale na dvoře hořel oheň a několik pochodní. Dlouhý, zašpičatělý kůl, asi deset centimetrů v průměru, trčel na kraji hnojiště a kolem něho stály na kozách lávky. Ozbrojenci přivedli mlynáře (už se trochu vzpamatoval a mohl chodit) svlékli mu košili a uchopili ho každý za jednu končetinu. Pak složitě vylezli na lešení. Ti, kdo drželi ruce na nejvyšší patro, druzí dva na nižší. Kněz před odsouzeným udělal znamení kříže. Teď odsouzence nastavili řití přesně nad hrot. A já mávl rukou. V tom okamžiku se mu opřeli do ramen a stehen. Večerem se rozlehl nelidský řev. To už se tělo pomalu nasouvalo na kůl vlastní váhou. Asi za půl hodiny zvrátil mlynář hlavu a z úst mu vyjela krvavá špička kůlu. Perfektní práce. I diváci nadšeně vykřikli. Ještě další půlhodinu se tělo kroutilo na kůlu pokrytém krví a výkaly, až nakonec ochablo.
„Osud mu příliš milý byl, do rána zmírati měl,“ poznamenal Ondřej nakvašeně.
Další na řadě bylo stětí zemana a jeho lidí. Kamil se předtím zavřel do stodoly a trénoval na špalku. Nakonec sťal všechny čistě, zemana mečem a jeho pacholky sekerou, šikovnej kluk.
Lidé z dvorce naložili těla na vůz a odvezli k řece, tam je ráno spálíme. Když to všechno skončilo, vrhli jsme se na sáček s kořením naplněný třezalkou, který ukrývá tablety Neurolu. To je taková naše pomůcka, například tablety na žaludek jsou v sáčku se zeměžlučí, na kašel s podbělem a podobně. Všichni jsme si zavdali, a když léky začaly působit, dokonce jsme povečeřeli.

Druhý den se nesl v pohřebním duchu. Ale ještě ráno jsem nechal zase nastoupit všechnu čeládku a zavolal dopředu Ondřeje. Tenhle chlapík je opravdu slušný a ukázal se být dobrým hospodářem.
„Ondřeji, anžto pán tvrze této zašel hanebně, ty budeš stanoven hofmistrem tvrze ovnecké. Slibuj nyní a na kříž svatý přísahu slož, že hospodářem dobrým, obmyslným a věrným budeš, čeleď domu v bázni Boží, přísně, však spravedlivě povedeš a nebudeš škoditi ničemuž dobrému,“ položil jsem mu ruku na hlavu.
„Přísahám,“ pronesl pevně.
Tenhle chlap se mi líbí, není servilní. Rozhlédl jsem se po čeládce, vypadali vesměs spokojeně, zlý pán je pryč, nový třeba lepší bude a ještě měli včera takové povyražení – pět poprav! Tahle vesnička samozřejmě nemá hrdelní právo a to je něco, jako když by před lety na české vesnici chyběl biograf.
Dali jsme si snídani a nařídili spálení zločinců. Na břehu řeky už od rána rostla velká vatra. Jirka vesničanům poradil, aby v její dolní části udělali tunýlek, kam nastrkají těla. Vtip je v tom, že kouř prostupující vatrou částečně shoří a nepáchne tolik.
To na místním hřbitůvku měli mnohem víc práce. Museli vykopat veliký hrob, kam uložili ostatky zabitých dětí. Shromáždilo se tu asi čtyřicet lidí z vesnice a z okolí, jejichž děti u mlynáře skončili. Ty tři nejzachovalejší mrtvolky byly poznány, a já zaplatil knězi a hrobníkovi, aby je pochovali zvlášť, stejně jako toho chlapce, co zemřel včera. Vykopali i hrob pro rytíře Adama. Ale hrobník nevypadal nespokojeně, přišel si na slušné peníze, stejně jako kněz. Zaplatil jsem to z peněz, které jsme našli ve mlýně.
Seděli jsme zrovna u oběda, ke kterému byly dvě husy, hrachovou kaši a koláče, když vtom dovnitř vběhl jeden pacholek.
Padl na kolena a hlásil: „Mlejn hoří, pane!“
Vyběhli jsme všichni na půdu, odkud je vidět přes zeď. Mlýn byl skutečně v jednom plameni. To nemá cenu se pokoušet hasit. Vrátili jsme se zpátky k jídlu.
„Kdo zažehnul?“ zeptal jsem se ostře toho pacholka.
„Lidé ze vsi, pane, došlo se jich snad dvé tuctů a mlejn zažehli. Jen chasa mlejnská z plamenů prchla.“
„A kdo pálil, poznáš?“
„Všechno lidé ti, co u pohřbívání byli.“
„Dobře, odejdiž,“ pokynul jsem a hodil mu kousek masa. To mě nevím proč hrozně baví.
S mnohými díky vycouval ven.
„Děpolte, vezmi rytířů svých a pochytejtež ty, kdo pálili,“ rozkázal jsem.
Děpolt tedy vstal a odešel.
Ondřej, který jí s námi, pokýval hlavou. „Dobře jsi učinil, pane, nyní by ku stavbě mlejnce nového přidrženi býti měli, neb škoda na zboží tvrze této shořením mlejna nepěkná povstala.“
„Přesně tak pomyslel jsem,“ pPřitakal jsem.
Na závěr oběda nám Filoménka líčila, jak když měla zhruba narozeniny, tak Ondřej dvakrát zařídil, že když nebožtík zeman hodoval, směla pod stůl, kam naopak nesměli psi, a mohla si obírat kosti a pojíst kůrky chleba.
„Avšak naposledny kdosi pochcal mě, neb přepit byl,“ doplnila mrzutě odvrácenou stránku hostiny.
Dobírali jsme si jí, že se jak měšťanka dvakrát v roce koupala.
Krátce po obědě se vrátili rytíři s hloučkem asi třiceti lidí. Stoupl jsem si před ně, rozkročil se, dal si ruce v bok a přísně hovořil: „Pochopím zarmoucení vašeho, neb to, co stalo se, neslýchané a ohavné jest před tváří Boží, avšak vy, vyšedše, zbujně jste zboží dvorce tohoto zmařili, totiž mlejnce spálili, a tak škody došlo hospodářství toto. Protož přísně přikazuji vám, byste pilně mlejn nový vyzvedli, by skvělost hospodářství tohoto uchována byla a i ku prospění vašemu to bude, byste do horoucích pekel jezditi mleti nemusili, hříšníci! Ondřeji, za zbujnosti mzdy nepatří jim, avšak kaše jedenkráte v dni obdrží,“ dokončil jsem rozkaz a Ondřej se lehce poklonil.
„Již nazejtří počnetež práci, totiž popeliště skliditi,“ seznámil jsem je s plánem a netrpělivě jim pokynul, aby odešli.
„Děláš to dobře, Čárlí,“ poklepal mi později uvnitř domu můj purkrabí na rameno, „jako správnej feudál musíš vždycky vypadat, jakože jseš trochu nasranej, a že tě všichni obtěžujou. A když mluvíš, je naopak dobře jednat s nadřazenou vlídností. No, přesně, jak to děláš. A hlavně žádný kamarádšofty s nevolníky, ztratil bys veškerou úctu. Jen ke mně se chovej prakticky jako k rovnému a ke Kamilovi taky. Ale už třeba k Petrovi a Kláře s Bárou dost nadřazeně. A ostatní, Radek, Hanka a zbytek, to je naprostej plevel. Jedině tvoje družina, to jsou kamarádi ve zbrani, k těm máš tak jako blíž.“
„Všiml sis, jak to jde malý?“ poznamenal jsem.
„No jasně, ta v tom vyrostla, ta to dělá bez chyby,“ usmál se Rudolf pod vousy.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 265
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 979 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola patnáctá

Příspěvekod Leonid » 29.2.2016 0:44:42

Vzácná návštěva a sexuální život děveček
Za dva dny najednou vjel do dvorce urozený jezdec na koni. Asi si všiml mojí zástavy, kterou jsme vztyčili.
Rychle jsem si vzal čapku, meč, a vyšel ven.
Tam již jezdec sesedal z koně. Měl na sobě žlutomodrý varkoč se šternberským erbem, krunýř a přilbici.
„Vítej v Ovneci Zadním na tvrzi, pane Šternberku,“ poklonil jsem se.
„Kdos ty, pane?“ odpověděl oslovený též s úklonou.
„Jáť Karel, vévoda ze Slavonic, Landštejna a Písečné, jmenovaný nejvyšší sudí komory královské. Co tě sem přivádí?“
„Vezu zlou zprávu ke dvoru Pražskému, neb tři dny tomu jest, co nejmilostivější král náš Václav zavražděn byl.“
„Běda!“ předstíral jsem překvapení, stejně jako ostatní, co se shromáždili kolem. „A to třikráte běda, neb zde ve dvorci, týden tomu, zamordován byl posel Adam z Hasištejna, který králi varování doručiti měl!“ vyhrkl jsem rozrušeně.
„A kdo tu odpornost spáchal, by ho všichni čerti v hovnech jeho pilně vařili a s koulemi jeho vrhcáby hráli!?“ zahromoval kníže.
„Jistý Kašpar řečený Bernard, zeman na tvrzi této zamordoval jej a v hnůj jak štěnka pohřbil, až poskytl přístřeší mi, též zamordovati mě zkusil, však rytíři mí bdělí byli i lotrův chytili jsme. Jáť pak, podle jurisdikce mi udělené, spravedlnost nad nimi vykonal jsem. Sťat byl on i poskoci jeho,“ seznámil jsem ho se situací.
„Ukaž mi listu svého, neb upamatovati se na tě nemohu,“ požádal mě.
Tak jestli mi to sežere tenhle, tak už všichni. Pokud je to opravdu Diviš ze Šternberka, tak je to olomoucký purkrabí a sudí a tudíž je tak říkajíc od fochu. Poslal jsem Petra pro listinu a pečeť. Šternberk ji dlouho zkoumá a pak mi ji vrátil.
„Dobře, však jsem toho dne u krále nebyl, a pečeť králova nepochybně pravá jest.“
To má pravdu.
„Mě nepoznáš, neb let mnohých cestoval jsem a světa spatřoval, a teď se domů vracím a jeho milost královská mi úřadu nabídla, neb dobrého přimluvení měl jsem.“
„Dobře tedy, věrným a dobrým se zdáš,“ byl jsem schválen.
Uf. I Rudolf vypadal, že mu spadl kámen ze srdce.
„Nyní, pane, prosím odpočiň zde a pojez se mnou, neb den se nachyluje. Přespíš tu a ráno s tebou do Prahy pojedeme a zlé zprávy dvoru podáme.“
„Dobře a děkuji za pohostinnost tvou, pane,“ vyměnili jsme si lehké úklony.
Představil jsem mu ještě Filoménku, která byla tak zdvořilá, usměvavá a líbezná, jak to umí jen ona.
Odvedl svého hosta ke stolu. Za chvíli před nás Hanka postavila poháry vína. Připili jsme na mrtvého panovníka, a počali jsme rozpřádat, co bylo a mohlo být a podobně. Díky studiu historie jsme dobře znalí dvorských pletich a událostí, víme kdo s kým a proč, zkrátka se zdá, že od knížete Šternberka nám žádné nebezpečí nehrozí. Diskuze se potom stočila na zábavnější témata, jako různé soudní případy, zážitky z cest, koně a podobně.
A už tu byla večeře, tentokrát je to, vzhledem ke vzácné návštěvě, mléčné selátko, tedy sele mlékem krmené, na které se jistě těšil nebožtík Kašpar. Moc jsme si to užili a ještě zbude něco masa pro čeládku na obrání.
Zde ve dvorci vůbec panovala, dokonce i v té době neobvyklá, disproporce ve stravě mezi pánem a čeládkou. Obvykle se totiž na takové malé tvrzi strava příliš nelišila a leckde dokonce sedal zeman s čeledí k jednomu stolu. Tady byl ale pánem člověk nesmírně hrabivý a lakomý, který šetřil na všem, jen ne na svém oděvu a hlavně na jídle a pití. Naše kuchařka Hanka se zmínila, že v kuchyni objevila i poměrně drahá koření a v koutě dokonce dvě pecky z datlí. A při prohlídce vinného sklepa jsme narazili na skutečné perly, z nichž jednou jsme teď uctívali našeho hosta.
To čeleď mívala k snídani chleba, k obědu polévku, vlastně vývar z kuchyňského odpadu, kostí, slupek a podobně – vařila se tak na tři dny dopředu a ten třetí někdy způsobovala i ostříleným strávníkům úporné průjmy. Tu polévku jsem osobně viděl, očichal a pravil, „že v ní snad celé vojsko české hatí svých pralo“, čímž jsem starou kuchařku Marii velice pobavil. No a k večeři byly suché kroupy, nebo hrách. V neděli to ozvláštnily drobné rybky, co se loví v blízké řece do velkých čeřenů, a ty byly v létě pečené, v zimě pak sušené a vařené. No a když měl milostpán obzvlášť silný záchvat rozmařilosti, tak byly skopové dršťky. Na pití pak bylo řídké pivo, podle Filoménky jeden z nejznamenitějších samoserů vrcholného středověku.
Ondřejovi jsem tedy nařídil, protože dvorec ekonomicky dobře prosperuje, aby udělal zásadní reformu stravování.
„Ondřeji, pravím ti, že to, jak zlořečený Kašpar čeládky krmil, hřích byl veliký a hnačky, břichaboly a snad i smrtě povstaly z toho. Pročež ukládám tobě, aby k snídání sýrec byl, v chladu pak polívka pivní. Polívky z dobrých věcí vařiti budete, by posílila člověka na těle i na duchu. Kaší a krup či jiných věcí podobných mastiti budete a bejlím sypati, by chutné bylo. Bejlí ničehož nestojí. Hanka ukáže Marii, které divoce roste a dobré k tomu jest. Rybek drobných častěji míti budete, však laciné jsou. Na zimu však suš je dobře, neb udit se dají. Aneb do sudů v sůl uložte jich. V pátek však ryby dobré budou a v neděli jídlo masité, jak se sluší den Páně oslaviti. Pověz pravě, nezabředne tím dvorec do bídy?“ otázal jsem se nakonec.
„Dovolím říci, že nemyslím toho, a dosti zbude na trhy,“ odpověděl zpříma.
„Dobře, zítra se mnou do Prahy pojedeš, a já vyzdvihnu tebe před dvorem, žes oznámils posla ubití a ku spravedlnosti přispěl. Můžeš jíti.“ Ondřej se hluboce poklonil a odešel.
Zbytek dne jsme strávili s naším hostem a nenápadně z něho tahali informace. Je to docela sdílný a příjemný člověk.
K večeru jsem si vylezl na malou terásku v patře panského domu a pozoroval (se zapnutou kamerou) večerní ruch na dvoře. Probíhal úklid a veprostřed dvora hořel oheň, kam chasa házela hořlavý odpad.
Vtom ke mně na terasu nakoukl Diviš a zálibně si čichal k prstu.
„Pověz, pane, viděls někdy většího neřádu a hoven hromad než na dvorci tomto?“ zeptal jsem se ho.
„Vpravdě neviděl, tvrz tato jedním chlévem pekelným jest, však vidím, žes poklízení nařídil.“
„Praví se, že Kašpar tu záměrem toho hnoje všelikého choval by chuději vypadal a penězi na život (staročesky břicho) svůj šetřiti mohl,“ dodal jsem.
Diviš kroutil hlavou a zase zmizel. Když se vracel z terasy, potkal jsem na chodbě naší děvečku Marjánu, jinak magistru Moniku Pokornou, nejmladší (i služebně) pracovnici historického oddělení. Moc hezká holka. Ta se mi svěřila, že ji před nějakou dobou o patro níž pan Diviš zatlačil do kouta, zajel rukou pod sukně a povrtěl jí prstem přesně tam. Prý pištěla, jak se sluší.
A když jsem doplnil, že jsem spatřil spokojeného knížete s prstem, ke kterému čichal jak panna k voničce, tak jsme se dobře zasmáli. Za chvíli jsem slyšel, jak to Marjána dole vypráví jedné místní děvečce.
„I poslyš, Markýto, ten pán Diviš v domě do kouta vetkl mě, pod sukně vtrhl a prstem v kepce (staročesky vagíně [velmi lidově]) pojezdil!“ vyprskla smíchy jako puberťačka.
„I nech, takový pán, jak pacholek vybrabčil tebe?“ vyprskla i Markýta.
„Jejky, to značí, že líbím se jemu?“ začervenala se (podle hlasu) Marjána.
Hraje to skvěle, holka. A my máme další kousek do staročeského slovníku. To lechtivé sloveso je starší, než se myslelo.
„Asi ano, však dej pozor, neb jak páni všickni to veliký helmbrechtník (staročesky chlípník) jistě jest, tak střez se by požil tebe. Darmo bys pancharta chovala,“ mluvila k ní důtklivě Markýta.
„I dám si pozor, však si myslím na Kočku, mana pánova,“ prozradila tajemně.
„I dobře činíš, to jinoch statný jest, a lepší než ten druh jeho, jak se volá ten menší, s očima jiskrnýma?“
„Zbyšek.“
„Ten řečený Zbyšek jedinou sukni v čeledníku na pokoji nenechá,“ směje se tajemně Markýta, „jáť viděla jsem včírem, jak na seně byli s Johanou, víš, s tou malou, co pihatá jest, i v kostky hráli, a kdož méně vrhl, svléci něco musel. I dál nespatřila jsem, neb by to hřích byl,“ dokončila stydlivě.
Vyklonil jsem se z okna.
„Markýto, běž si po své práci!“ zvolal jsem ostře, „a ty Marjáno, sem pojď!“
Holky se vyplašeně rozběhly.
„Mončo, to je průser, co?“ zeptal jsem se potichu, když klečela přede mnou.
„To jo, Zbiňďa je kanec, ale že tady bude hrát texaskej poker, to jsem netušila. To musíme zarazit.“
„Jasně, zavolej mi kluky sem, buď tak hodná, a Rudolfa taky,“ požádal jsem ji.
„Jojo, hned,“ usmála se.
Vtom jsme uslyšeli kroky na schodech.
„A na zítra ať nám tré kuřat Marie na cestu nachystá, i vína!“ houkl jsem nahlas.
„Ano, pane,“ lehce se Marjána uklonila a odběhla.
Napadlo mě, že by to nebyl špatný nápad. Docela jsem se do Prahy těšil. Za chvíli zarachotily schody a byla tu moje družina a s nimi i Rudolf. Stručně jsem ho seznámil se situací a ten se ujal slova.
„Tohle nejde, chlapi. Samozřejmě, prohánějte děvečky, štípejte je do prdelí, nalejvejte se v čeledníku pivem, ale žádnej sex. Chcete něco chytit?“
„Ale syfilis je z Ameriky, ne?“ ujišťoval se Mikeš.
„To jo, ale byl měkkej vřed, kapavka, filcky a možná i něco, co neznáme. Antibiotik máme tak na dva zápaly plic. Nezapomeňte, jsme totálně ztracená expedice, jestli ten disk nespraví, skejsneme tady nafurt a jestli nevíte, jak to tady bude vypadat příštích čtyřicet let, tak vězte, že to nebude žádná sranda,“ strašil je Rudolf.
„Já měl vochranu,“ poznamenal Zbyšek.
„To si děláš srandu… Proč myslíš, že tahle výprava stála dvacet miliónů? Proč máš všechny kroužky na košili snejtovaný? Proč nemáme třeba konzervy nebo vysílačky? No přece, aby tady nezůstalo nic z naší doby. Představ si, až v naší době nějakej archeolog vykope tu tvojí šprcku, tak o tom Däniken napíše román! To se prostě nesmí stát, rozumíte?“ rozčiloval se Rudolf docela právem.
„Jo, jasně, já se omlouvám,“ schlípl náš kanec, „dám si bacha. Ale mám jí natočenou,“ mrkl na nás.
„Fakt?“ zaujali se ti udatní rytíři jako jeden muž.
„Žádnej biják nebude, šetříme baterky. A pamatuješ si na to školení o tom, jak vypadají lidi v téhle době? Kolik si myslíš, že té tvojí Johance je?“ pokračoval náš velitel.
„Normálně, ne?“
„Co je normálně?“
„Tak šestnáct, řekl bych,“ nebyl si úplně jistý.
„Já bych řek spíš tak čtrnáct. Lidi jsou tu menší, ale dospělejší,“ vmísil jsem se do hovoru.
„No jo, mě taky připadala, že mluví tak dospěle a přitom nemá bobra,“ byl Zbyšek pořád zmatenější.
„No, tak to jsem jí fandil,“ zamračil se Rudolf sebekriticky, „tý bude tak dvanáct.“
„Tady se ani nenaděješ, a je z tebe pedofil,“ poklepal Děpolt Zbyškovi na rameno.
„Nene, to je hebefil, ten je na puberťačky, pedofilovi se líběj děti,“ poučil nás Mikeš.
Jako třeba mně Filoménka, holčička moje… pomyslel jsem si s pocitem viny. Když ona je ale tak sladká, nevinná, tak hebká, že opravdu jediné, co narušuje její krásnou kůžičku, jsou maličké, takřka nevystupující bradavky. I chodidla už má za ten rok nesešlapaná a jemná, jak je krásné se jich dotýkat a jemně je líbat. A jak je šťastná v mojí náruči…
„…takže čtyři tu zůstanou a ty, Karle, pojedeš jako vůdce… KARLE!“ zvýšil Rudolf hlas.
„Promiň, nějak jsem se zamyslel,“ omluvil jsem se, „o co šlo?“
„O zítřek. Pojede šest ozbrojenců, Ondřej, já, ty, Filča, Petr a Klára. Pokusil bych se o to, aby královna za zásluhy Ondřejovi udělila tuhle tvrz.“
Ještě jsme nějakou dobu se radili o zítřku, to bude asi největší zkouška. Jediné, co mám, jsou znalosti a falešná listina. Počítám, jestli mě nedá setnout královna, tak se asi pěkně setnu večer. Ale zkusím se u dvora zeptat, jestli někde není na prodej nějaké panství, protože jako nejrozumnější se nám jeví postavit si někde poblíž Prahy tvrz, nebo možná hrádek. Po poradě se hovor uvolnil, nechal jsem přinést víno a diskuze se stočila na havárii portálu, a na to, že profesor Dreckkopf asi udělá všechno pro to, abychom tu ztvrdli co nejdéle. A tak jsme probírali různé způsoby mučení, kterými bychom rádi obohatili jeho paletu osobních prožitků.
Když jsme večer leželi v posteli, povídal jsem Filoménce o tom, co nás zítra čeká.
„Já nejmilostivější královnu naší spatřím a u dvora navštívení vykonám. Bůh musí milostivý být, že mne, děvku malou mezi lid urozený vynesl,“ opakovala si Filoménka šťastně, dokud z toho neusnula.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 265
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 979 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola šestnáctá

Příspěvekod Leonid » 4.3.2016 14:23:26

U dvora
Ráno nás zastihlo v horečných přípravách na cestu. Ondřej osobně hřebelcoval a chystal koně a přitom si nepřestával libovat, „že nevěřil nikdy, že by takových komoňův přepěkných v péči měl“, a tiše dodal, že ani kůň pana Diviše se s našimi nedá srovnat.
Nakonec Ondřejovi nejmenší z našich manů půjčil nějaké šaty, aby dobře reprezentoval.
A již sedíme v sedlech, ledabyle pokyneme těm, kdo zůstávají, a vyjíždíme na cestu k řece. Proti proudu bylo vidět, jak nevolníci rozebírají spáleniště mlýna. Břeh řeky byl rozbahněný a Ondřej nás opatrně navedl přes brod. Kdyby s námi nebyl, těžko bychom to našli. Brod procházel přes několik ostrůvků a hned na tom druhém nám po letmém průzkumu cesty před námi Ondřej poradil, abych vzal Filoménku do sedla, „by si nožek nenamočila.“ Byl to správný tah, protože místy si i já boty namočím. Konečně jsme byli na druhém břehu a ujížděli po cestě k Ovneci Přednímu. To je mnohem větší ves, než ta naše. Má dokonce náves a zděný kostelík. Všichni nás po cestě zdravili. Kdyby věděli, jakou zlou zprávu neseme a že je čeká nejméně čtyřicet let chaosu a bídy, než na trůn usedne Karel IV… Jak může dějiny země změnit jeden nenažraný statkář.
Po projetí Ovnece nás Diviš nabádal ke spěchu, „bychom tam před obědváním byli, neb neslušno ke dvoru vejíti, jak ke stolu bychom chvátali“.
Ale to Filoménka musela zase čůrat, za asistence své komorné.
„S pannami cestovati jest jak osinu v prdeli míti,“ hudroval Diviš.
Filoménka na něj vyplázla jazyk. Za chvíli jsme už stoupali strmou cestou k budoucím Dejvicím. Po asi dvaceti minutách jsme stanuli na začátku dřevěného mostu, který vede přes Jelení příkop.
„Co purkrabímu tvému jest, oustřel do krku chytil, že hlavou tak podivně škube?“ zeptal se mě Diviš se starostí v hlase.
Otočil jsem se na Rudolfa. Rozhlížel se dokola a škubavě otáčel hlavou. Jen my z budoucnosti jsme věděli, že fotí aparátem skrytým v čapce. S Klárou jsme se na sebe usmáli. Na druhém konci mostu nás čekala stráž. Diviš se představil, představil i nás a stráž nás pustila. Projeli jsme kolem baziliky ke královskému paláci. Asi proto, že je svolaná hotovost a tudíž je země vlastně ve válce, tak dvůr přebývá na hradě, protože jinak běžně sídlí v Králově dvoře na okraji Starého Města. (tam, co je dnes Obecní dům a Prašná brána).
„Fotím si Spytihněvovu baziliku,“ šeptal si Petr jako v mrákotách.
Projeli jsme přes několik stráží a pak nám bylo přikázáno čekat v předpokoji. Čekali jsme asi hodinu. Když nám královský komoří pokynul, abychom vstoupili, už ve dveřích jsme se klaněli, a pak ještě dvakrát, než jsme došli před trůn, kde jsme poklekli na jedno koleno a naposled se poklonili.
Opatrně jsem vzhlédl. Přede mnou seděla hezká šestnáctka v nákladných tmavomodrých šatech, na hrudi bohatě vyšívaných, přes které měla tmavý plášť se širokým, pestrým lemem, evidentně nějaká orientální práce. Královna Viola Těšínská, čerstvá vdova. Po stranách jejího trůnu stály další dvě dívky, jedna stejně stará jako královna, druhá tak čtrnáctiletá, to budou Přemyslovny, mladší Eliška a starší Anna. Stranou stál nejvyšší komoří a hofmistr.
Diviš se ujal slova, když jemu bylo dovoleno. „Vaše veličenstvo, královno, nesmírně zlá věc stalaž se, a to, že na den Dominika svatého, jeho královská výsost Václav, toho jména třetí, král český a polský, ve městě Olomouci, kde v domě proboštském bytoval, zavražděn zákeřně i skonal. Vrahem jeho jevil se pak jistý rytíř Konrád z Botenštejna, který spatřen byl, jak z paláce s nožem krvavým prchá. I stráže ubili ho, než slova by řekl,“ domluvil a mlčel se schýlenou hlavou.
Když se Eliška po boku královny trochu vzpamatovala, udiveně rytíře oslovila. „Já poslala list jemu, po panu Adamovi, což nedorazil? Věrolomně poselství zadržel?“
„Ne, paní,“ chopil jsem se slova já, „však běda, rytíř Adam v Ovneci Zadním zamordován byl hanebníkem Kašparem, zemanem na tvrzi tamější. Anžto zde Ondřej koniéř promluvil o tom ku mě dobře, já vzal zemana, kterýžto po mne i zde po panně ruku vztáhl a po soudu řádném na hrdle ztrestal jej, i pacholků jeho. Ta ves ubohá byla pod nekřesťanskou rukou zemana toho i mlynáře jeho, který zas ohavné smilstvo na dětech páchal i půl kopy jich zle zamordoval, že to ani vypověděti nemohu. Ten na kůl vstrkán byl. Nyní pak ves ta bez pána jest, a dovolil bych si nejpokorněji žádat, by zde Ondřejovi, hospodáři pilnému a muži bohabojnému, ten dvorec dán byl,“ poklonil jsem se.
Královna tiše plakala. Trpělivě jsme čekali, než se zhluboka nadechla a povstala.
„Jáť zdrcena jsem smrtí muže svého, an milým mi byl, však děkuji vám za zpráv o pomstění jeho. Já pak, Viola Těšínská, královna česká a polská, uděluji tobě, Ondřeji, svobody i dvorce ovneckého se zbožím jeho. Bůh ti pomocí buď.“ Ondřej padl na tvář a děkoval. Královna se lehce dotkla jeho hlavy. Pak Ondřej povstal a vypadal moc spokojeně. Aby nebyl.
Po chvíli mě oslovil hofmistr. „Pane, zaslech jsem zde od pana Diviše, že zboží sobě pro bydlení pilně hledáš.“
„To pravdu díš, víš snad o něčem?“
„I vím. S dovolením, Vaše výsosti, což bychom panu se Slavonic zboží od rytířů německých nabídli?“ promluvil na královnu.
Ta chvíli přemýšlela.
„Tobě, pane sudí, nabídnouti můžem zboží pěkného, kteréhož jsem od rytířů německých obdržela, a to vesnic tré, Glupatina, Hnidošic i Humence, kteréž den cesty od bran ve stranu východní leží. Práva tobě dávám sídlení vyzdvihnouti, i zboží toho požívati. Avšak dvé služeb vázáno bude ku vsi Glupatinu, a to brodů střežení, kudy pak od východu cesta ku Praze spěje a tak i řeky Rokytnice, kde ruka tvá bude hrází pevnou naproti hvozdům, kteréž na stranu polední odtamtud se kladou. Pokladně královské pak dvě stě kop grošů pražských složíš, a to do Josefa svatého.“
Poklekl jsem. „Není mi možno dostatek děkovati vám, paní, anžto jste mě starosti veliké zbavila a pomyšlení učinila mi veliké, neb blízko měst Pražských sídliti budu a úřadu svého konati budu dobře.“
Královna si nechala políbit ruku a přikázala: „Kancléři, připrav listin pro Ondřeje, zemana nového, I pro Karla Vévodu, sudího našeho. I potvrď listu soudcovského, kterýž od muže mého krále obdržel.“
Kancléř se poklonil a vzdálil se.
„I kdo panna tato jest?“ zajímala se královna.
Filoménka se na ni prakticky neodvážila pohlédnout.
„Toto jest Filoména panna, schovanka má. Rok tomu, co jsem ji ve hvozdě našel i přijal k sobě. I ona pravila mi o zlořádech na panství ovneckém i já, maje cesty kolem, rozhodl se vejíti tam a spravedlnost konati. Jest to dobrá křesťanka a nejen půvabná, ale i moudrá a k řeči pohotová. Dokonce v písmu vyzná se.“
Dvorem proběhlo překvapené zašumění. Královna vstala, popošla k Filoménce a zvedla jí hlavu za bradu, aby jí viděla do obličeje.
„Pravdu díš, panna líbezná to jest i zdravá, ozdobou domu tvého jistě jest, ana jest i učená.“
Filoménka se tvářila, jakože má orgasmus, královna ji pochválila!
„Paní, vaše veličenstvo,“ pípla, „jáť dovolila si vám daru dovésti, bych potěšila srdce vaše i zetic vašich,“ a pokynula Klárce, která jí hbitě podala malou truhličku, kterou si malá „půjčila“ z majetku Kašparova.
Výborně, Filoménko, jseš skvělá, dokonalá, bezvadná, my na to zapomněli a ty…,“ byl jsem nadšen, ale v zápětí přišla hryzavá myšlenka: Ale bylas hodná holčička a nechalas švába Břeňka doma, viď…? Snad má rozum.
Vteřina napětí a už otevřela skříňku. Královna se zvědavě naklonila. Bylo tam cosi bílého.
„Jáť s pánem mým cestovala jsem velmi i mnohé viděla, i punčoch bělostných ze tkaní nejjemnějšího obdržela jsem v zemi daleké, jakých v zemi této viděti nebylo a není,“ chválila Filoménka svůj dárek a předala první pár punčoch královně.
Koukli jsme po sobě s Rudolfem, tvářil se bezradně. Aha, tak asi nevíme, zda z toho bude společenské faux-pas, nebo zda skončíme ve věži či s hlavou na špalku.
Ale královna je taky jenom ženská a ty punčochy jsou skutečně skvělé a luxusní. Použitím opravdu excelentního jemného sukna a autentické technologie dosáhli naši odborníci toho, že punčochy jsou tenké a mají dokonce náznak elasticity. Královna si punčochy nadšeně prohlížela a už se po svých párech sápaly i obě Přemyslovny. Když se asi po pěti minutách probrali z opojení, tak to královna uzavřela.
„Dar pěkný obdržela jsem a děkuji velmi. Mohu ti líbosti nějaké učiniti?“ sklonila se k Filoménce.
Ta zrudla jako rak a chytila se za tváře.
„Já - paní, jejda - avšak vím již! Já želala bych sobě velmi, bych zde Karlovi, vévodovi ze Slavonic, Landštejna a Písečné, jako nevěsta zaslíbena byla, neb jsem v něm líbosti nalezla, jakož i on ve mně, jak doufati mohu.“
„Kolik pak jar jest tobě?“ zeptala se královna Filoménky.
„Dvanácte, prosím, paní,“ odpověděla malá způsobně.
Kecáš, deset je ti, pomyslel jsem si – ale co zmůžu? Má královna rozum? Nemá…
„Ráda zaslibuji tě v závdavek svazku manželského s panem Karlem ze Slavonic et cetera, bys mu manželkou dobrou i matkou potomkův jeho byla – přistuptež,“ pokynula nám s úsměvem královna.
Připlížil jsem se jak svázaný kocour a nastavil pravou ruku. To ta potvora mrňavá hbitě přiskočila a radostně mě uchopila svojí levičkou. Potom královna uchopila naše ruce.
„Buďtež tedy pro manželství odděleni jeden druhému a já žehnám vám,“ pousmála se na nás královna.
Rudolfův obličej předváděl duhu a Klárce lezly oči z důlků. A je vymalováno. Já ji zabiju, setnu, narazím na kůl, Filoménu jednu! To mě někdo trestá za to, že jsem podlehl její heboučké a milé podstatě. Tohle znamená, že mě kdokoli může do té svatby tlačit, hlavně pak ona. A nejhorší je, že mi to svým způsobem vlastně nevadí.
Nakonec ještě Eliška udělala krok k nám. „Filoméno, jáť pak z daru takovou radost mám, že svědkyní sezdání tvého budu ti, dá-li Bůh, a ty popřeješ-li sobě.“
„Ano, prosím!“ vykulila Filoménka oči, mávala řasami, až dámám vlály šlojíře a klaněla se.
Vy si běžte hrát na písek, vy dvě pipinky!
„A já budu svědkem tvým, pane ze Slavonic,“ usmál se pan Diviš.
„Díky tobě, rád přijímám,“ uklonil jsem se.
To je ten poslední problém…
„Nyní odejděte a dobře dojděte cesty vaší,“ pokynula nám královna a my klaníce se vycouvali ze dveří.
Pan Diviš se s námi rozloučil a vzdálil se.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 265
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 979 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola sedmnáctá

Příspěvekod Leonid » 7.3.2016 0:00:24

Jednou smích, jednou výprask
Procházeli jsme se po nádvoří. Ondřej se omluvil a šel navštívit svého synovce, který bydlí v podhradí. Filoménka mi tiskla ruku a zamilovaně na mě hleděla. Rudolf se tvářil nemocně a Klára vyjeveně.
„To je bomba, bomba, budeme mít natočenou origoš středověkou svatbu, rozumíte tomu?“ radoval se Petr.
Ten je z celé expedice obecně asi nejvíc nadšený.
„Paráda, tak zatím máme na kontě třiatřicet pohřbů, jeden úraz, pět poprav, zapálenej mlejn, tři uspokojené šlechtičny, dva majetkové veletoče, jednoho novýho zemana, jedny zásnuby a jednu odpaněnou děvečku. Na to, že jsme tady tejden, je to slušný skóre,“ vypočítával Rudolf ponuře.
„A zapoměls na dvacet uspokojenejch nevolníků,“ doplnil jsem neméně vesele.
„Mám takovej pocit, že nás to nějak semílá,“ poznamenala Klára.
„Nejhorší je, že mám noční můry, i když, to není přesnej výraz, začal jsem mít prostě pocit, že si tu tvrz v Tróji pamatuju. Ale tam přece nikdy nikdo nic nevykopal. A začínám ji vidět jako polozříceninu, na takovým kopečku přímo před těma studentskejma kolejema. Je tam asi polovina zdí, zbytky baráku po Kašparovi a ta věž, nebo co to je, prostě asi blbnu,“ protíral si Rudolf oči.
„Ale tam je nějaká ohrada a skladiště, ne?“ divil se Petr.
„Víš, jak mně to připadá? Tím, že jsme postrčili Ondřeje nahoru, změnili jsme budoucnost. Kašpar by tvrz prožral, zdá se, ale když jsme nasadili Ondřeje, tak tvrz prosperovala a vydržela mnohem déle,“ zamyslel jsem se.
„A dovedete si představit, jaká by byla sranda přijet o pár dní dřív a zachránit Václava? To by bylo teprve všechno jinak,“ zasnila se Klára.
„No to by ses možná ani nenarodila. Kdyby Václav udržel Polsko a třeba časem zase získal Uhry, měl by jinou pozici, nepřišel by Karel IV., ani nikdo po něm, to by bylo všechno úplně jinak. Ale kdybyste se někdo o něco takového pokusil, tak bych snad Václava dojel zapíchnout osobně. Četli jsme to a viděli tisíckrát ve všech scifárnách – MINULOST SE NESMÍ MĚNIT. To věděla už Bulyčovova Alenka. Ty si nečetla Alenku neboli Alisu, Kláro?“
„Ne,“ podivila se oslovená.
„To vycházelo v Ohníčku. No jo, to jsi vlastně byla ještě dávno na houbách,“ usmál se.
„Já to znám! A já byl do ní zamilovanej jako malej!“ hlásil jsem vesele, „no jo, a kdyby přežil Václav, tak by možná ani Ohníček nevycházel,“ hrál jsem si na filozofa.
„A kteráž Alena milá tvá byla? Urozená? A poznám ji?“ zpozorněla hned Filoménka, která předchozí diskuzi naprosto nechápala, i když si pilně cucala prst.
Á, slečna se nám učí žárlit…
„Tu nepoznáš, jedna dívka, když jsem chlapec byl,“ chlácholil jsem ji.
„I dobře,“ pronesla vážně a zase objala mojí ruku.
Rudolf zase zvážněl. „To, co jsme vyváděli tenhle týden, to bylo naprosto na hraně. Jediné, co ještě provedem, že postavíme ten hrad v Hloubětíně, ty si vezmeš Filču – “
„Nevolej mě Filčou!“ rozzlobila se Filoménka a ještě si dupla, „napomeň purkrabího,“ podívala se na mě přísně.
„Rozuměls? Volej ji, jak náleží,“ přešel jsem do povýšeného tónu a současně na něj usilovně mrkal, jakože nic.
„Ano, a co nejponíženěji žádám o prominutí, pane, i tebe, panno,“ klaněl se Rudolf.
Jakoby náhodou jsem se otočil na naší suitu. Zbyšek s Herdou (jinak Sašou), moji manové, byli do sebe zakleslí jak boxeři v klinči a kousali si pláště, aby se nesmáli. Petr zase vmáčkl hlavu do nějakého výklenku v blízké stěně a bušil do ní pěstí. To Klára tancovala něco jako kozáčka a bezmocně čůrala na dlažbu i na svou sukni. Po chvíli si toho Filoménka všimla.
„Komorná má zechcala se jak bahnice zabřezlá,“ ohlásila mi s výrazem, jako když by se jí rozbila panenka.
To už na nás bylo moc. Řvali jsme smíchy a motali se po nádvoří. Vtom zpoza rohu vyšli dva ozbrojenci, evidentně šlechtici, a spolu s nimi dva biřici v kožených kazajkách.
„Co řehocete se tu jak haranti, nevíte, že král je mrtev?“ osopil se na nás jeden z nich.
Sebral jsem poslední zbytky sil. „Odpusť pane, že neovládám sebe. Hanebné to jest. Však vtip tak dobrý slyšel jsem, že...“ omlouval jsem se.
„Dosti! Jdeme k purkrabímu, pokuty zaplatíte. Seber si tu služku zechcanou, i pacholka toho – má padoucnici či co? – a pojďte rychle,“ rozkázal.
Petr totiž nemohl vstát.
„Co se máš vtipům pánovým smáti se?“ kopl jeden z biřiců Petra do žeber.
Druhý vzal Kláru hrubě za ruku a postavil ji. A už jdeme k purkrabství. Purkrabí k nám měl dlouhou řeč, takovou otcovskou. Všichni jsme vyjadřovali lítost celým svým postojem, slovy, gesty a vůbec jak se dalo. Ale nakonec to dopadlo tak, že Petr s Klárou dostali po deseti ranách prutem, já s Rudolfem museli zaplatit každý půl kopy grošů jako pokutu a ještě půl kopy za moje many dohromady. Když nás téměř vyhodili ven, Filoménka vypadla okamžitě ze své role a objala Kláru, která měla dosud slzy v očích.
„Odpusť mi, tys smála se zabývání mému i řečem mým, a prutem dostalas, to já dobře poznám, že bolí to velmi,“ objímala svoji komornou a natahovala.
Ta ji pohladila po hlavě.
„I nehněvám se, maličká, bolí to, ale což, celá jsemť, i tak dobře,“ uklidnila ji.
„Psím sádlem maž si, bys jelit neměla,“ poučila ji její paní.
„Dobře, kde však dostanu?“ divila se Klára a všichni jsme měli uši na stopkách.
„Až do tvrze dojedem, Marie kuchta ti dá.“
„A nedává ho do vaření, viď?“ zeptala se Klára opatrně.
„I ne, to lék jest, ne jídlo, byť dosti ho jest.“
„A kde ho béřetež?“ zajímal se i Petr.
„Viděls ve dvorci té psice zrzaté?“ opáčila věcně Filoménka.
„Hm.“
„Jo, ta je naprosto sladká!“ rozněžnila se Klárka.
„Tuším, že ta brzy na škvaření vyzrálá bude, však ani maso nepřijde vniveč,“ olízla se naše vévodkyňka.
Jejda.
No, půjdeme si prohlédnout baziliku. Pražský hrad je v gotické podobě nezvykle prostorný, klášter Svatého Jiří stojí jako solitér a hradu vévodí velká románská bazilika, kterou už za čtvrtstoletí nahradí chrám svatého Víta. A my to vidíme na vlastní oči. Škoda, že jsou všude hradby a není vidět na město. Ale kromě výstavných staveb nacházíme v areálu hradu i stádo krav a prasat, nějaké záhony, nejneuvěřitelnější chýše a boudy a samozřejmě nezbytné hnojiště.
Zastavil jsem se v kanceláři pro listiny, pečlivě je uložil a vyjeli jsme k domovu, pomalu, protože Petr a Klára koně vedli. Filoménka si vyprosila vysadit na Petrova velkého hnědáka a vrhala po mě zamilované pohledy. Někde v místech dnešní stanice metra Hradčanská jsme objevili pěkný palouk u lesíka. Tam jsme sesedli a poobědvali kuřata, která nám na cestu upekla Marie. Přikusovali jsme chleba a zapíjeli vše vínem. Pohoda. Takhle jsme strávili asi hodinu, polehávali na pláštích a naši sluhové leželi na břiše kousek od nás. Oni pojedli (velmi) nedbale okousané kousky kuřat, které jsme jim házeli. Co kdyby nás někdo viděl…
Cestou zpátky se Filoménka rozhodla ke koupeli a my se k ní rádi přidali. Shodili jsme těsné šaty, košile a nohavice a hurá do vody. Už druhý den bylo hezky a teplo a voda byla příjemná. Akorát pohled na červené šlince na zadcích našeho služebnictva kazil zážitek z příjemné koupele. Když jsem se ujistil, že není nikdo kolem, vyndal jsem mýdlo. Ondřej se mu podivoval, poslechl si pohádku o byzantských mydlářích, kteří „rajské vůně mýdlům dávají“ a rád mýdlo využil. Vykoupaní jsme se ještě chvíli slunili a schli. Pak Klára zase pečlivě oblékla Filoménku a Petr pomohl mě a Rudolfovi. Teprve pak se oblékli sami. Páni přece nebudou čekat.
„Vy daleko jste přebývali, a mnohé viděli, přemítám,“ prohlížel si nás Ondřej s chytrým úsměvem.
„Z čeho tak usuzuješ?“ zeptal jsem se.
„Odpusťte, ale vy jiní jste, sic oděvu našeho máte, i řečí naší mluvíte, zvyků poznáte, avšak jinak se spravujete, jak páni, tak lid váš. A ty řeči divné co Filoménka vedla u tabule den první, myslel jsem, že horkou nemoc má, však zdravá jest. I však jedno je mi, jen že dobří lidé jste a bohabojní,“ mávl nakonec rukou.
Královnu jsme přelstili, kancléře jsme přelstili, pana Diviše jakbysmet, ale tohoto chlapíka jsme asi nepřečůrali.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 265
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 979 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola osmnáctá

Příspěvekod Leonid » 12.3.2016 22:28:38

Nebezpečný souboj
Když jsme odpoledne probírali s Ondřejem provozní věci, najednou jsem zvenčí uslyšel chlapský smích. Vystrčil jsem hlavu z okna. Stáli tam všichni moji rytíři i manové, a jakmile mě spatřili, zanotovali svými basy.

Ten si to krásně zavařil,
malou si bude brát,
kdyby se tolik nesnažil,
skrejvat, že ji má rád.

Zasmál bych se, ale je to nehodné mého stavu. „Kušte, holoto, mám biče na vás vzíti? Koní si obstarati jděte, zbroje i mečů schystati, neb zítra boj bude, trubadúři zasraní, pod stolem vyválení, jen v loži s pannou udatní!“ zjednal jsem pořádek a pokračovali jsme. Ty jo, já už umím staročesky i nadávat!
„Ondřeji, jest mi starostí, že zmatkův bude, neb král není a hejtman Jindřich, nástupce jeho, marnotratným a hloupým jest a myslím, že z toho nepokojův vzejde. Bude ti možná třeba tvrze brániti. Já ti manů svých špendýrovati nemohu, neb brodu a řeky střežiti budeme i deset málo bude. Protož radím tobě, bys nejlépe lučištníků zjednal, neb ti i silný houfec od hradeb odeženou. Pojď vně.“
Vyšli jsme na dvůr a obhlíželi zdi. Jsou nějakých osm metrů vysoké, to je slušné. „Však hleď, obrániti jich nemůžeš, neb ochozů nemají. Dřevěných ochozů vystav, by koldokola mohli obráncové bojovati. Je tu kamene dosti?“
„I dosti, do zboží tvrze lom náleží na straně půlnoční,“ odpověděl Ondřej bystře.
„Tak dobře, pak cimbuří zdvihněte, pak tvrz jak hrad pevná bude. A co věž tato?“ ukázal jsem na ruinu.
„To počal vloni Kašpar budovati, však peněz mu lítostivo bylo i ustal.“
„A ty věž dokonči, s podsebitím i prevétem. A vížku nad studnicí zrob, když by nepřítel počal lejna metati, tak aby voda uchráněna byla.“
„Ty pane, mnoho o obránění hradů zvíš, až po radách tvých toto ne tvrz, avšak hrad bude.“
Pohlédl jsem na zemana, jak je načepýřený pýchou... Aby ne, včera měl holou prdel, a za pár měsíců, dá-li Bůh, bude mít skoro hrad! S cimbuřím a věží!
„Ještě věci jedné. Lučištníkem může každý být, i ženská. Kolik duší v Ovneci jest?“ radil jsem dále.
„Šedesáte duší vzrostlých všech, soudím.“
„A když jeden každý luku bude mít, sekané zrobíte z těch, kdo na tvrz dotírati budou.“
Ondřej se zachechtal.
„Já to na hradě Landštejně mám, že ve vsi a na hradu i jinoši a panny luků a šípů mají. Před lety jsem spor s Vítkem lotrem měl i přitáhl, však já na hradbách a věžích dvé kop lučištníků i oštěpů vrhačův bylo, i on, ač dvě sta ozbrojenců měl, na hlavu sražen byl i s potupou odtáhl.“
Kam se na mě hrabe baron Prášil… ale má-li mu to pomoci…
„Díky, pane, já hospodář, avšak rytíř či obránce nejsem, a tvá rada možná tvrze v přežití zachová,“ poklonil se a šli jsme večeřet.
Dneska máme kaši s pár kousky slaniny. Nemusíme si žrát tak, jako nebožtík Kašpar. Po večeři jsem nechal připravit koně a poníka, vyjedu si s Filoménkou na projížďku.
„Budeme zpátky do klekání,“ oznámil jsem Děpoltovi.
„Hezké poježdění přeji vám,“ lehce se poklonil a odešel.
Mladík Hanuš, nový podkoní, nás taky pozdravil a už jsme vyjeli z brány, zahnuli k řece a jeli po celkem solidní cestě po proudu. Nemuseli jsme už dávat takový pozor a povídali si.
„Poslyš, Filoménko, možno že před královnou překvapen vypadal jsem, však radost mám ze zasnoubení našeho. Tys milá a jako denice vzešlas v žití mém. Není pro mne ničehož krásnějšího, než dotýkat se tebe a jinak s tebou libě konati, však vím, že i tobě milé jest.“
Filoménka zvolnila jízdu, až se zastavila vedle mě, a oba jsme sesedli.
„Pane můj, já plna jsem lásky k tobě, že tys, ač velký pán, obmyslný jsi a mírný, však když třeba přísný, a srdce bohabojné máš. To, co pravila jsem před nejmilostivější královnou naší, pravé a největší přání srdce mého jest. Jen držet ruku tvou, jak bych v ráji byla,“ uchopí mne svou malou ručkou, „ve tvé době pánem nazýván být nelibo ti, však zde se šlechtictví tvé a rytířství ukázalo jasně. Nepochybuji již. Skloň se ke mně, prosím.“
Sedl jsem si na bobek, Filoménka se ke mně přivinula, já ji objal kolem pasu a dostal pořádnou pusu.
„Copak jazýčkem svým meleš u toho, jak bys kojeňátko hladové byla?“ zasmál jsem se překvapeně.
„I já viděla včírem, jak Zbyšek řečený Kanec takto Johanku laskal i oni jazyky v ústech jak rytíři fechtovali,“ dozvěděl jsem se od stydící se snoubenky.
Zaplavila mě směs pocitů – štěstí, že Filoménku tahle technika evidentně zaujala, naštvání na Zbyška, že pořád tlačí na pilu, prosté mužské vzrušení a hnus, když jsem si uvědomil, že Johanka je asi tak čistá jako byla Filoménka, když jsem ji našel, takže jsem si vzpomněl i na tu vrstvu, co jsem jí kartáčkem škrábal ze zubů. Jo, pán je znalec.
Ale to už si mě ta mrška malá zase přitáhla a pilně trénovala novou techniku. Vyhověl jsem jí a dali jsme malý šermířský souboj. Přitiskl jsem ji k sobě, zatímco ona sama mě objala. Hladila mě po zádech a na boku, cítil jsem tu malou ručičku, jak se mi prodírala záhyby šatu, a bylo nám moc krásně. Filoménce se nějak podařilo dostat se mi pod šaty a jezdila mi po hrudníku a po břiše. Začalo mě zaplavovat nekontrolovatelné vzrušení, až se mi skoro točila hlava. Ufff... Až jsem si musel kleknout na koleno. Objal jsem ji ještě pevněji. Položila mi hlavu na rameno.
„Nádherná jsi, nejlíbeznější,“ šeptal jsem jí do ouška a pak jí ho políbil.
Uchechtla se, asi to lechtalo.
„Nesmíme otáleti se svatbou, milý,“ udělala na mě zamilované oči.
Než jsem stačil odpovědět, zašustilo za mnou křoví. Jen co jsem se otočil, už tu jsou dva chlápci. Staří známí. Filoménka vypískla a utekla za mě.
„Dej penězů,“ zavrčel na mě jeden z nich a zamával dlouhým nožem. Že by to byl ten, jehož meč jsem tenkrát sebral? Tasil jsem meč a zaujal postoj.
„Kliď se, hovado!“ zvolal jsem a zaútočil.
Dvakrát se pokusil krýt tím nožem, potřetí jsem ho ošklivě sekl do boku. Sesul se k zemi. Vtom mě druhý sekl mečem po ruce. Filoménka zaječela. Já jsem se předtím žinýroval jít do toho natvrdo, to nesmím. Tak jsem se po něm ohnal mečem a napůl náhodou se mu trefil do krku. Měl jsem pořádný švih a prakticky jsem mu usekl hlavu. Tělo ještě dvě vteřiny stálo a pak padlo. Vrávoravě jsem si klekl a políbil meč. Krátce jsem poděkoval Bohu, že mi dal zvítězit. Pak jsem si všiml, že ten první ještě žije. Sklonil jsem se k němu.
„Zpovídej se Bohu všemohoucímu, by ti milostiv byl,“ řekl jsem mu.
Když po chvíli bylo vidět, že se jeho rty přestaly pohybovat, vytáhl jsem dýku a zasadil mu ránu z milosti. Bylo po něm. Třásly se mi ruce a motala hlava. Otřel jsem si meč do lotrových šatů a sháněl se po Filoménce. Seděla na zemi asi deset metrů ode mě a kňourala.
„Pojď, maličká, zvítězil jsem,“ Vzal jsem ji za ruku a pomohl jí vstát.
„Statečný jsi,“ šeptala, „žes ochránil paní svou.“
Políbil jsem jí ruku. Ano, já jsem její rytíř a ona je moje dáma. Vyndal jsem ze sedlové brašny nějaký hadr a Filoménka mi ruku neuměle ovázala. Jak romantické, kdyby to nebolelo jak blázen. Rukáv jsem měl celý od krve. Pomohl jsem jí do sedla a sám se pracně vyškrábal na svého oře. Snad dojedu domů, než omdlím, pomyslel jsem si. Ale po asi třech stech metrech mi bylo tak zle, že mi bylo jasné, že nedojedu.
Zastavil jsem.
„Filoménko…,“ zašeptal jsem, „pro pomoc… spěš…“
Napůl jsem slezl, napůl spadl a za moment jsem o sobě nevěděl. Poslední, co jsem slyšel, byl rychlý klapot poníkových kopyt, který se rychle vzdaloval.
Probudil jsem se v posteli. Kolem mě stáli Jirka, Rudolf a Bára.
„Ty chlape, cos dělal?“ ptal se Rudolf.
„Filoména neřekla ti?“
„Ne, ta se třese a brečí, jedině nám řekla, kde tě najdem. Jela obě cesty s náma, až tady se úplně sesypala.“
„Chudák malá…“ vydechl jsem, „a jak to vypadá, Jirko?“
„Blbě. Jestli tam chytíš nějakej sajrajt, tak to bude zázrak, když to přežiješ. Je to dost hluboký. Já ti to teď vyčistím, bacha, bude to síla.“
„Nedá se svítit,“ pokrčil jsem rameny.
Když mi ten lotr polil ruku lihem, celá se zkroutila v křeči a já málem omdlel. Pak ještě spravil, ve světle osmi svíček, dvě přeseknuté šlachy. Pořád to strašně bolelo.
„Na,“ podala mi Bára kameninovou láhev s lihem, „dej si narkózu.“
Pořádně jsem se napil a k bolestem v ruce se přidal i oheň v krku. Ale po chvíli to bylo trochu lepší.
Za půl hodiny jsem byl docela našrot, ale zašitý. Bára to převázala čistým plátnem z našich zásob a bylo to. Po chvíli ke mně pustili Filoménku. Padla mi hlavou na hruď a plakala.
„Pane můj, ty zraněn jsi, nezemři mi, prosím tebe, a tebe, Bože, prosím smiluj se!“ naříkala a pak se odebrala do kouta, kde se opřela o stoličku a pokračovala v modlitbách.
Po nějaké chvíli jsem neklidně usnul. Zdály se mi divoké sny a vprostřed noci jsem se probudil zimnicí. Vedle mojí postele svítila louč a seděla tam Bára. A na zemi, na mém plášti, spala Filoménka a i ze spaní se tvářila ustaraně.
Když jsem se zmínil o horečce, Bára mi sáhla na čelo a dala mi prášek. A za chvíli jsem už zase spal.

Zpět na “OSOBNÍ TVORBA”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host