Kniha Filoména - otroci času

Prostor pro vlastní výtvory členů a jejich umělecká díla. Fotografie, výtvarná díla, literární tvorba - básně, povídky, pohádky ap., písně atd.
U literárních děl pozor na písemnou dětskou pornografii.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 264
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 976 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola devatenáctá

Příspěvekod Leonid » 14.3.2016 14:14:19

Konec loupežníků a ukázka víry
Ráno jsem se vzbudil dost pozdě a Jirka se mi hned začal věnovat. Převázal mi ránu a tvářil se přitom dost ustaraně. Filoménka mezitím taky vstala a Klára jí v malém vědérku umyla intimní oblasti, tak jako každý den. Hygienu jsme si všichni nastavili podle místních měřítek, ale Filoménka na tomto obsedantně trvá. Marjána prý odešla k řece vyprat moje zakrvácené šaty a Děpolt chystá přepad lupičů. Po chvíli přišel podat hlášení.
„Pane, já i Kuba, jakože i manové uchystáni jsou v boj.“
„Dobře, však přehlédnu vás,“ namáhavě jsem se zvedl a vylezl na terásku.
Dole stálo v řadě na koních moje vojsko. Jsou od hlavy k patě v kroužkové zbroji, mají „moderní“ přilby zvané bascinet s odnímatelným hledím a černobílé varkoče. Všichni jsou ozbrojeni meči a štíty, ale dva vezou i kopí a dva mají luky. Koně nesou kroužkové přehozy a plechovou ochranu hlavy. Já jsem zkrátka vévoda pracháč a má družina je vybavena podle toho.
„Vyjeďte nahoru, do proseku, a tam pátrejtež, kde by lapkové hnízdo měli, Bůh vám pomáhej,“ rozkázal jsem.
Vtom se přiblížil jeden mladý čeledín a opatrně se před Děpoltem klaněl.
„Promluv,“ pokynul mu ten velkomyslně.
„Dovolil bych sobě promluviti, pane, že jedině na stranu půlnoční od toho proseka jámy a jeskyně jsou, a tam by lapkové bytovati mohli,“ pronesl tiše.
„Dobře-li radils, odměna tě nemine,“ usmál se na něj Děpolt, pozdvihl na pozdrav meč a už se všichni hrnuli bránou ven. Vtom ze stáje vyběhla pihovatá holka, ne víc než třináctiletá a koukala smutně za ozbrojenci. Aha, to bude ta Johanka, ještě jsem ji neviděl. Jo, všichni si tady pořídíme lolitky a až se vrátíme domů, tak nás zavřou, až zčernáme, když už ne za to nezvladatelně stoupající množství nebožtíků, kteří leží v našich stopách.
Vrátil jsem se zpátky na lože, tohle už bylo moc. Pořád jsem cítil horečku a rána mě bolela. Filoménka ke mně hned přiskočila a otírala mi čelo mokrým plátnem.
„Pane, ty horkost máš a sláb se jevíš, však uzdrav se mi prosím,“ naříkala a kamsi odběhla.
Akorát jsem ji ze dvora slyšel, jak komanduje personál.
„Markýto, slípku pěknou zabij, i ty, Marie, ve víně červeném pánu ji uvař, však spěšně!“
„Ano, ano, paní,“ bylo slyšet starou kuchařku Marii.
Je to neuvěřitelné, jak si nechává poroučet od svojí bývalé ficky. Ale společenské třídy ve středověku jsou zkrátka betonové.
K večeru se rytíři vrátili v dobrém rozmaru, protože slavně zvítězili, i když lapků bylo patnáct. Chytili je u jeskyně, zrovna když si pekli ukradené jehně. Bitka byla ostrá, ale krátká, a naštěstí mým rytířům a manům nepřinesla žádné vážné zranění. Všichni si chválili kroužkové zbroje. Děpolt ještě hlásil, že pak zajeli do vsi pro pár vesničanů, aby pohřbili loupežníky, protože oni jako správní rytíři a manové z panské družiny mají mít k práci poněkud odtažitý vztah. Jehně se mezitím dopeklo a tak udatní bojovníci královsky poobědvali a ještě okrájenou kostrou podělili šťastné kopáče. Děpolt navíc dostál slovu rytíře a podělil kluka, který je k jeskyni navedl, stříbrným grošem. Kluk měl radost a lítal s mincí po dvoře jako blázen, až ho Ondřej musel seřvat.
Překvapilo mě, že hoši právě pobili patnáct lidí, potom na místě poobědvali a jsou evidentně dobře naložení. Středověk se nám dostává pod kůži rychleji, než by nás napadlo.
Sešel jsem nakonec ke své družině a všiml si, že Zbyšek má kolem paže ovinutý hadřík.
„Jsi raněn?“
„Ne,“ zastyděl se oslovený trochu, „to jsem obdržel od Johanky mojí,“ odvázal to a my viděli, že tam jsou neuměle vyšité nějaké květy a ornamenty.
„Dobře činíš, a věz, že paní tvá tě v modlitbách neopouští, když rytěřuješ a myslíš na ni a meči tvému síly to přidává,“ poplácal jsem ho po zádech, „až rytířem budeš, dá-li Bůh, veselku vám uděláme,“ zachechtal jsem se a ostatní se přidali.
To kanec Zbyšek se zatvářil trochu vyjeveně. A proč bych se taky po někom nesvezl, když mi tady onehdá tak krásně zpívali.
Ale zase se mi udělalo špatně a s pomocí Jirky jsem se odvlekl na lůžko. Filoménka o mě nepřestávala po svém způsobu pečovat. Otírala mi čelo, držela mě za ruku, a když byla hotová slepice, tak maso osobně obrala a nakrmila mě. Zvládl bych to sice sám, ale je to docela příjemné. Slepice ve víně je výborná, až na to, že mě ta malá čarodějnice donutila sníst ji celou. Byla to sice slepice malá, ale stejně jsem se přejedl.
Ale večer mi bylo ještě hůř a cítil jsem se hodně slabý. Nakonec se Jirka odhodlal k razantnímu kroku, že musím dostat transfúzi. Naštěstí má Klárka stejnou skupinu. Tak se nenápadně posadila vedle mé postele, Jirka přinesl z vozu malý džbánek s hrdlem zalitým voskem, kde je uloženo několik kanyl právě pro tento účel. Filoménka okouněla u dveří a tak jí Jirka nakecal, že mi pouští žilou. Výsledek nás všechny překvapil. Filoménka ze sebe shodila svoje pěkné šaty a jen v košili pobíhala po domě a něco hledala. Pak jsme ji zahlédli mihnout se ve dveřích bosou, jen v krátké košilce z režného plátna.
„Věz, pane, to nejlepší učiníme pro tebe!“ zvolala a zmizela.
Následně bylo slyšet ruch na dvoře. Rudolf se tam šel podívat a hlásil, že Filoménka sebrala většinu lidí ze dvorce, táhnou do kostela a hlasitě se modlí. A vepředu prý jde ona, v té zmíněné košilce, svíci v ruce a je k nepoznání zamazaná popelem. Vědci zavětřili zajímavost, a tak byla vyslána Monika s Radkem a Petrem, ať se taky přidají. S pochechtáváním se svlékli do košil a odešli za kajícníky.
Ráno se ale vrátili pokora sama a vyprávěli o svém zážitku. Temný kostel, kde vepředu hořela svíčka, před kterou ležela na břiše Filoménka. Ostatní chodili kolem dokola a modlili se, a ještě při tom pravidelně poklekali. Tohle vydrželi asi devět hodin, a to po celodenní práci.
„To byl zážitek čisté víry,“ pronesl Petr nepřítomně.
K snídani mi ospalá Filoménka osobně uvařila ovesnou kaši se spoustou sušeného ovoce. Akorát se zdá, že opustila to, co se naučila v naší době a v kaši bylo tolik koření, že to pak chtělo hodně čaje, abych to uhasil. Ten máme sebou bez výčitek, protože by se do budoucnosti nezachoval a snadno ho zamaskujeme jako „bylinky pro nemocného.“ Ale upíjí ho všichni z našeho týmu, protože jinak tady prakticky pijeme jenom pivo a víno, když zdejší studni se nedá moc věřit.
Po večeři si mi Filoménka vlezla do postele a tulila se. Měl jsem zase trochu horečku, a tak bylo příjemné, jak mě zahřívá. Po nějaké době jsme oba usnuli.

Druhý den mi bylo trochu lépe - že by ta slepice? Nebo modlitby? Nebo transfuze? – a tak Filoménka zase spala se mnou, tradičně s hlavou mně na břiše, a já ji zdravou rukou lehce hladil, hlavně po rozhraní břicha a podbřišku, to ji asi maličko vzrušuje, protože přitom vrní jak kotě.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 264
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 976 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola dvacátá

Příspěvekod Leonid » 18.3.2016 15:27:16

Nebývalý rozvoj ovnecké tvrze, ženské problémy a vlastní panství
Ale trvalo to ještě týden, než jsem začal zase fungovat. Potom jsme hned vyjeli do Prahy dokončit jednání o koupi vesnic. Neodolali jsme a zastavili se na trhu, kde naši sluhové zakoupili spoustu vzorků pro naše vědce, hlavně pro Radka a pro Kláru. A pro Filoménku, moji pečovatelku, jsem nechal u zlatníka vyrobit zásnubní šperk – zlatou čelenku, posázenou malými, nebroušenými olivíny. Zlatník je šikovný a já mu dobře zaplatil, práci měl hotovou za týden. Filoménka měla obrovskou radost, a vypadá s čelenkou tak jako dospělejší. Adoptovala ve dvorci malé vychrtlé kotě a věnuje mu svoji lásku - tedy tu, kterou nevěnuje mně.
Ondřej začal s generální přestavbou tvrze. Na mnoha vozech vyvezli hnůj a na moji radu s ním pohnojili pole. To jsem údajně viděl v Byzanci. Slovo Byzanc tady má, zdá se, podobnou příchuť jako mělo v ČSSR před revolucí slovo „Amerika“ nebo „Západní Německo“, tedy země, kde je všechno „nejlepší a dokonalé“.
Jímku na hnůj nechal Ondřej vyzdít a celý dvůr vydláždit „kočičími hlavami“ v pískovém lůžku. Čím mě ale překvapil, to byl důmyslný systém žlabů, které při dešti zabraňují stékání potůčků vody do studně. Studni to prospělo, zvlášť když jsme do ní v noci tajně nasypali patřičnou chemii. Za pár dní se voda z ní stala vhodnou i pro nás. Ze strany u hnoje jsme poradili postavit dvě lavice s celkem deseti otvory, což velmi pozvedlo úroveň hygieny ve dvorci. Moji lidé už si ale tak jako tak zvykli na používání hnojiště, a tomu rannímu sezení na hnoji říkají „brífink“.
Po tom, co to ve tvrzi přestalo vypadat jako na hnojišti, práce pokračovaly stavbou ochozů a hradeb, na což jsem nahnal i všechny své mužské služebníky, vyjma Jirky. A naši rytíři a manové, aby se nenudili, dostali za úkol učit čeládku a vesničany vyrábět luky, šípy a oštěpy a pak s nimi patřičně bojovat. Někteří vesničané jsou vyložení talenti a budou jistě přínosem v obraně tvrze. Výhoda tohoto způsobu boje je ta, že oštěpů a šípů se dají vyrobit opravdu mraky.
Filoménka začala být napřed mrzutá a vzteklá a krátce potom vyjevená, že prý krvácí. Jirka ji prohlédl a pogratuloval k dosažení dospělosti. Z toho měla Filoménka velkou radost.
„Již plnou manželkou tvou budu, a hnedle ti syna dám,“ dělala na mě zamilované oči.
Za chvíli ale svolala Bára poradu.
„Malér. Nevíme, jak to ženský řešily. Informace máme leda z šestnáctýho století.“
„Já jsem viděl,“ hlásil Zbyšek, „že holky tady ze dvora tomu nechávají volnej průběh.“
„Jak jako?“ divila se Klárka.
„No nechávají to téct, ať si teče, a proč taky, vždyť si stejně za půl roku vezmou košili zase čistou,“ zašklebil se odporem.
„Ale vyšší třída to musí dělat jinak,“ přemýšlela Klára nahlas, „a my to budeme muset taky za pár dní řešit.“
„Víte co?“ dostal Petr nápad. „Vy všechny holky pojedete teď hned pryč. Na celej den. A Filča se bude muset někoho zeptat, co má dělat, přece to celé neprosedí na škopíčku,“ zasmál se.
Ano, od rána chudinka seděla na škopíčku, aby si neumazala šaty, držela se za břicho a nudila se.
„Je to krutý, ale asi to nejlepší řešení,“ schválil to náš vedoucí.
Po snídani se holky skutečně rychle sbalily a odjely „na trh.“
Jak jsme čekali, po chvíli si mě Filoménka odchytila a tiše se zeptala: „Co činiti mám, bych šat svůj nepošpinila?“ Asi už má na zadku kruh.
„Víš co? Optej se Judity vdovy, ta poví ti.“
Když se odpoledne holky vrátily, Klára se Filoménky opatrně zeptala: „Co krvácení tvé, kterak se čistá držíš?“
Filoménka si pyšně vykasala šaty a ukázala nám kus plátna, který měla v rozkroku a k němuž byly v rozích přišité dlouhé šle, které měla Filoménka přes ramena. V plátně bylo cosi velkého a dosti objemného.
„Co však máš tam vložené?“ vyzvídala dál Klára, „též mi brzy třeba bude.“
„To je rouno ovčí, nečesané i mech, ten světlý a vysoký a čmejří topolové. To si každá žena schraňovati musí, by foroty měla,“ poučila Filoménka holky.
„Však jak to pokopě drží?“
„Vlasů nějaké děvečce střihneš, a tím ovineš.“
„A kterés stříhala ty?“ zeptal jsem se pobaveně.
„Markýtě.“
„To jsou věci, fakt se těším, až o tomhle budu psát,“ zasmála se Klára.
„Hm, a já se těšim, až budu s tím slamníkem chodit, já to mám vždycky minimálně deset dní,“ mračila se naopak Hanka.
„Na to padne celá ovce,“ chechtal se jí Zbyšek a dostal za to pohlavek.
„No tak, mládeži, důležitý je, že víte, jak na to, a můžem to ukončit, ne?“ uzavřel Rudolf rychle diskusi.

Ale už bude čas vyjet, cítil jsem se docela zdráv. Sluhové naložili věci na vůz a pomalu jsme se rozloučili s tvrzí. To způsobilo, že Johanka začala vyvádět jak pominutá, že chce se Zbyškem býti a podobně. Nakonec jsme se dohodli, že holt pojede s námi, tedy další komplikace a vydání. Musíme totiž Ondřejovi řádně zaplatit. I jiné děvečky nyly po našich statných bojovnících, ale ne tak, aby to vypadalo na nějaký malér.
V den odjezdu jsme se rozloučili s Ondřejem, farářem a vdovou po Kašparovi (kterou jsme nevyhnali, ale dali jsme jí tu záruku střechy nad hlavou, a která se, logicky, začala hezky mít k Ondřejovi), naposledy projeli bránou a vydali se na cestu kolem nového mlýna a podél řeky do Libně, což je obec v údolí mezi třemi kopci. Je tam velká židovská čtvrť, kterou jsme si se zájmem prohlédli.
Na břehu Rokytky, která není takovým potokem jako v současnosti, ale skutečnou říčkou, jsme našli slušnou cestu, kde projel i náš vůz. Pozdě odpoledne jsme konečně byli v Hloubětíně, čili Glupatině. Jak jsem předpokládal, je to malá vesnice asi o deseti chalupách, které už tenkrát tvořily náznak dnešní staré návsi. Na kopci nad vesnicí stál kostel.
Nechali jsme vůz na návsi, vydali se na návrší a rozhlédli se.
Směrem na východ se táhl mix lesíků, polí a luk, v kterých jsme v dálce tušili Chvaly a Počernice.
Na sever stoupala v mírném svahu pole, vprostřed nichž ležel velký dvorec obklopený několika chalupami – Humenec. Pole na kbelském svahu vystřídaly vinice a já vím, že je tam i spousta dobrého kamene na stavbu.
Na západ směrem ku Praze se táhla široká cesta, která ale vedla jižněji, než v pozdějších dobách, protože procházela vesnicí a obcházela z jihu skálu u kostela. Za brodem se cesta nořila do lesů, které se táhly až k Libni. A na jihu jsme spatřili jen moře lesů, ze kterého pár kilometrů od nás stoupal proužek kouře – to bude zájezdní krčma v Hrdlořezích.
Tak tohle všechno je moje. Rozhlédli jsme se po planině vedle kostela. Má nějakých tři sta krát tři sta metrů a je docela rovná. Ze západu a z jihu ji lemují skály. Ideální místo na hrádek.
No jo, ale kde budeme spát? Asi nejbytelněji tady vypadá Humenec. Ale to už se k nám blížil jezdec na koni, následovaný hloučkem vesničanů. Když dojel k nám, sesedl, uklonil se, a pravil: „Pochválen buď pán Ježíš Kristus, kdo jste pane, a co pro vás učiniti mohu? Já rychtářem jsem na zboží Glupatinském, i Humeneckém a Hnidošickém.“
„Já Karel jsem, vévoda ze Slavonic, který jsem nabyl zboží toto z rukou královny vdovy. Hodlám zde hrádku vystavěti, kde však nyní na zboží svém pohodlně bytovati mohu?“ představil jsem se.
„Vítej, pane, jsme rádi velmi, že vsi naše pána nabydou, který veprostřed nás sídliti bude. Však věz, že v Humenci dvoře přístřeší nalezneš. Pojeďtež, chcete-li, za mnou.“
„Dobře tedy,“ vmísil se Rudolf do hovoru.
Sjeli jsme dolů na náves, kde se k nám přidal náš vůz, a polní cestou jsme zamířili k Humenci, bylo to asi čtyři sta metrů.
Dvůr Humenec dokonce nese jisté známky opevnění. Je kolem něj asi dva metry vysoká palisáda a nad bránou je ochoz, kde stál nějaký chlapík. Když viděl náš průvod s rychtářem v čele, pokynul dolů a brána se otevřela. Vjeli jsme do prostorného dvora, asi jednou tak velkého, než je tvrz v Ovneci. V zadní části dvora stál snad třípatrový hrázděný dům s doškovou střechou. Pěkný, ale takový nějaký křivý, vypadal jako opilec ve velkém, pomačkaném kabátě zapnutém ob jeden knoflík. A střechu měl ke straně, jako ležérně nasazenou čapku. Ale jistou monumentalitu si vzdor křivici uchoval. Po stranách dvora stály četné hospodářské stavby, svědčící o širokém záběru místní ekonomiky. Byl tu k vidění i vinný lis a kovárna. Co se čistoty týče, bylo to někde mezi Kašparovým a Ondřejovým pořádkem. Cesta od brány k domu a plácek kolem studny byly dokonce vydlážděné. Ve dvoře k nám přistoupilo několik lidí a převzali naše koně. Kolemjdoucí si s jistou bázní prohlíželi naše obří bojovníky. Byli jsme uvedeni do velké síně, která, když to ještě patřilo německým rytířům, sloužila pro výjezdní chlastačky.
Asi za dvě hodiny, kdy jsme hovořili s rychtářem o hospodářství, se ten ukázal být podobného ražení jako Ondřej, ale bylo na něm vidět, že je to větší zvíře, že je zvyklý poroučet, pročež s námi jednal o trochu méně poníženě. Seznámili jsme ho s naším záměrem postavit na skále vedle kostela tvrz k ochraně brodu, a rychtář přitakal, že by to jistě pozvedlo obchodní ruch v oblasti. „A zde v Humenci bytovati můžete, než tvrz hotova bude, neb dvé pater prázdných jest, kde rytíři bytovali při veselicích,“ řekl rychtář a my mu v duchu líbali špičky zablácených bot. Máme kde bydlet.
V patře jsme našli pár solidních místností. Paráda. Rozdělili jsme si pokoje a naše služebnictvo vybalovalo věci. Hanka se šla seznámit s kuchyní a Radek dohlédnout na koně. A opět byli naši koně předmětem obdivu. Aby ne, vždyť například ten můj stál jeden a čtvrt milionu.
Další dny nás zastihly v horečné práci. Vytyčit lom a vyprojektovat hrádek dalo hromadu práce. Koukal jsem Rudolfovi a Zdeňkovi pod ruce, když pečlivě kreslili plán hrádku. „Dobrý, ale máte tam jednu drobnost, ze který poznám, že to není středověkej hrad,“ zasmál jsem se triumfálně.
„A co?“ vyletěl Zdeněk.
„No podívej se. Ta věž má deset krát deset metrů. Hradba je silná tři metry. Palisáda vysoká sedm. A metr je typická staročeská jednotka, ty historiku,“ pohladil jsem ho po hlavě.
„Pane Bože!“ zaúpěl autor publikace „Vývoj hradu v zemích Koruny České“ a začal horečně opravovat nákres.
Nakonec se rozhodli nakoupit ve městě lana a postavit z lomu na staveniště lanovku poháněnou volským potahem. Lanovky v té době už byly známé a my máme zaklínadlo „Byzanc“. Lanovka kupodivu fungovala a spolehlivě vozila kameny a kmeny stromů na stavbu.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 264
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 976 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola dvacátá první

Příspěvekod Leonid » 21.3.2016 14:21:19

Svatba, lov, a jiné slasti středověku
A do toho jsme chystali svatbu. Rudolf nás popoháněl ke spěchu, protože se, podle našich znalostí, čekají nepokoje. Ale nakonec jsme mohli na poslední neděli v září vzkázat Elišce a Divišovi. Filoménka si nechala ušít přiléhavé bílé šaty s dlouhými rukávy a vyšívané zlatou nití. To já si nechal udělat šaty černo-bílé, ve svých erbovních barvách. Všechno se chystalo, uklízelo a leštilo.
Týden před svatbou, když už s předstihem přijel pan Diviš s několika přáteli, jsme si vyjeli na lov, aby byla nějaká zvěřina ke svátečnímu stolu. Projížděli jsme lesy hrdlořezskými, listí začínalo zlátnout a brzy nám přálo štěstí, když jsme zahlédli statného jelena a nakonec ho i uštvali, i když jsem se dostal na samou hranici svého jezdeckého umění. Skoro jsem měl pocit, že pan Diviš schválně přenechal finální skolení paroháče mně. Asi za dvě hodiny, poté, co jsme posvačili víno a chleby se slaninou či s kachní paštikou, kterou tak výtečně umí Zuzana, kuchařka v Humenci, jsme narazili na mladého kanečka. Ten se ale štvát nenechal a dorážel na naše koně. Nakonec ho pan Prokop ze Švamberka mistrně probodl svým loveckým kopím. Mám se ještě co učit. Ještě kus jízdy mezi stromy a byli jsme nakrátko venku z lesů a to mezi vinicemi, obkružujícími okolí velkého dvorce, který stojí v místech, kde se dnes říká Na Balkáně. Vraceli jsme se zpátky dolů do hlubokého lesa, a spíš jen tak ze sportu si připravili luky. Děpolt měl štěstí a jeho šíp znamenal zhoubu pro srnce, který se ometal kolem. Poslední z našich sluhů, kteří za námi celý lov lítali jak trenky na klacku, naložili i tento úlovek a my, zabráni v družný hovor, jsme jeli domů. Stanul jsem před domem, podkoní odvedl naše hřebce a tu mi v ústrety vyběhla moje snoubenka, tentokrát v prostých šatech z modrého plátna, přepásaných zástěrou. Rozhodla se asi taky pomáhat. Vzal jsem si ji na ruku a ona mě šťastně objala.
„Ženu maličkou míti budeš, to šikovné jest, že dobře podáš si ji kam třeba a nebude rytěřovati s tebou,“ zasmál se pan Diviš.
„I ty jsi ale čtverák,“ pohrozila mu Filoménka laškovně.
„Pohleď Filoménko, zvěřinu bohatou skolili jsme, ta ozdobou stolu našeho bude,“ ukázal jsem budoucí paní domu naše úlovky. Ta radostí spráskla ruce.
„Skvostná krmě bude z toho, a týden dobrý na zamření bude,“ přemýšlela nahlas a držela se za bradu. Alespoň, že si necucá prst, snoubenka jedna. To si pak teprve připadám jako pedofil par excellence.

Konečně bylo vše hotovo, nastal svatební den a již jsme očekávali Elišku, která přijede s doprovodem rovnou na obřad.
„Matěji,“ odchytil jsem jednoho chlapce ve dvoře, takový bystrý kluk to je. „Ber se do dubiny nad Hnidošicemi vsí a bedlivě sleduj cesty. Až paní Elišky spatříš, dobře popatř na ni a nejrychleji se zpátky ber bys zprávy podal.“
„Ano, jistě, pane,“ poklonil se a už metelil ven z brány.
„A proč to?“ divil se Rudolf.
„Abych věděl, co má Eliška na sobě a Filoménka nebyla líp oblečená než ona.“
„Aha, tak to je rozumný,“ pokýval hlavou.
Asi za hodinu přiběhl Matěj.
„Prosím, pane, že královna šatu zeleného má, bíle vyšitého a kamením zdobeného a košile bílé, zlatem vyšité,“ hlásil s čapkou přitisknutou na hrudi.
„Dobřes učinil,“ pokývl jsem velkomyslně hlavou a dal mu měďák. Zaradoval se a odběhl.
Rychle jsem všechno přehlédl. Perfektní. I hnůj jsem nechal vyvézt, aby nic nerušilo úpravnost dvorce. A již se otevřela brána a já zaznamenal po boku svou princezničku. Vypadala v těch bílých šatech vyšitých zlatem jako sněhová vločka ozářená sluncem. Kdybychom nevypadali jako tatínek s dcerkou, nemělo by to vůbec žádnou chybu. A už je tu Eliška a sloužící jí pomáhají z koně. V jejím doprovodu jsem poznal purkrabího, který nás tenkrát na hradě tak potrestal, nejvyššího komořího a pár dalších papalášů. Poklekl jsem a všichni kolem nás taky.
„Buď zdráva paní, a nám je radostí velikou a ctí uhostiti tě ve dvoře našem, však omlouváme se za sprosté podmínky zde, neb hrádek náš není hotov ještě. Však nyní nám ctí bude, když nás k obřadu svátosti manželské doprovodíš.“
Eliška vlídně pokynula. „Jsem ráda, že v den váš svatební hostem vaším mohu býti a s vámi se veseliti, neb na hradě pražském toho není k veselení mnoho v těchto dnech,“ zatvářila se smutně.
Aby taky bylo. Ku Praze se prý blíží vojsko Rudolfa Habsburského a Jindřich, právoplatně zvolený král, to naprosto nemá pod kontrolou. Prohlédl jsem si ji. Je velice hezká, snědá a tmavovlasá. A zelené šaty jí velice slušely. Potom nám Eliška ještě formálně představila svůj doprovod.
„Bude vám libo, paní, do kostela pěšky, neb na koni jíti?“ zeptal jsem se opatrně, v tomhle nemáme jisto.
„Půjdeme pěšky, k větší slávě Boží,“ odpověděla nám oblíbenou větou.
Zdá se, že na pěších přesunech do kostela Bůh ve středověku hodně ujížděl. Stejně je to sotva dvě stě metrů. Protože tu ani jeden nemáme rodiče, vedou nás naši svědci. Cestu ke kostelu jsme dokonce nechali vysypat pískem, protože bláto ještě nezaschlo.
Po chvíli jsme dorazili ke kamennému kostelíku, který nese známky počínající gotiky. Stojí na stejném místě, jako bude stát za sedm set let, ale věž nestojí nad vchodem, nýbrž nad kněžištěm. Kolem kostela předváděli obyvatelé mého panství živý obraz „submisivita“.
Vešli jsme do kostela, bylo tam příšeří a svítilo tam asi dvacet svíček. Začala bohoslužba a během ní jsme poklekli před knězem.
„Vévodo Karle ze Slavonic, Landštejna, Písečné a Glupatina, bereš si tobě zaslíbenou Filoménu za svojí manželku před Bohem Všemohoucím?“
„Ano,“ odpověděl jsem.
A ty, Filoméno, bereš si tobě zaslíbeného vévodu Karla ze Slavonic, Landštejna, Písečné a Glupatina, za svého manžela před Bohem Všemohoucím?“
„Ano!“ skoro zvolala.
Potom jsme se vzali za ruce a já první odříkal: „Já, Karel, odevzdávám se tobě, Filoméno, a přijímám tě za svou manželku. Slibuji ti věrnost v časech dobrých i zlých, ve zdraví i nemoci, v hojnosti i nedostatku. Chci tě milovat a ctít po celý svůj život, dokud nás smrt nerozdělí.“
Potom to chvějícím se hlasem zopakovala i Filoménka.
„Prohlašuji manželství Vaše za právoplatně uzavřené. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj,“ pronesl kněz a vložil Filoménčinu ruku do mojí.
Já na ni navlékl prsten a ona učinila stejně. Prsteny jsou zlaté, s červeným kamínkem, který vypadá, jako že ho drží dvě ručičky.
Kněz nám vložil ruce na hlavu a požehnal nám. Potom jsme vyšli z kostela a vesnické holčičky, které jsme pro ten účel umyli (osobně jsem na to dohlédl) a vybavili bílými košilkami, dštily po nás a našich hostech kvítky. Petr s Jirkou zase naopak dštili po vesničanech měďáky. Ve dvorci se malé družičky či jak to nazvat, nahrnuly kolem Filoménky a Elišky a nábožně si je prohlížely a i se jich pokradmu dotýkaly. Chase humenecké jsme nechali upéct dvě jehňata a obětovali jim dostatek piva.
To my zasedli v hodovní síni, která byla nákladně osvětlena, což znamená, že by člověk mohl s obtížemi číst. V čele velkého stolu do U jsme seděli my a svědci, plus další urození a po stranách stolu doprovod našich hostí, moje družina a výjimečně i vyšší služebnictvo. Petr s Marjánou se dvěma many, Herdou a Mrdou a s dudákem z vesnice tvořili kapelu, kterou bylo milo poslouchat. Ti dva mají ve skupině historického šermu na starosti hudbu. Abych vysvětlil, přezdívka Mrda není nic sprostého, neboť ve staročeštině slovo mrdat znamená vrtět se a ten chlapík je zdatným tanečníkem. Hrají a zpívají moc pěkně, Petrův a Marjánin intenzivní sběr soudobé hudby přinesl, zdá se, dobré plody.
Na stole se střídaly polévky, klobásky, vařené maso, pečené maso, sýry, koláče a ovoce. Všichni jedli poměrně slušně, když nepočítám rýpání se v zubech, mluvení s plnou pusou a bohatýrské krkání. Zábava se uvolnila a moje novomanželka se neznámo proč líbala s Eliškou a pak poctila svoje komorné každou dvěma zlaťáky. No co, má to přivézt domů Filoménka, Bára, nebo někdo jiný?
Už chvíli mě něco občas zavadilo o nohy. Zvědavě jsem nakoukl v takovou chvíli pod stůl a vykoukla na mě dvě zelená kukadla a mastná pusa. Pod stoly se totiž pinožily družičky a věnovaly se svojí výslužce. Usmál jsem se na ni a ona se taky usmála, krásně a stydlivě. Když jsem se vynořil, zasmáli jsme se na sebe s Filoménkou při vzpomínce, že takřka před rokem ještě podobně hodovala. Následující stehýnko, které jsem vzal do ruky, jsem tak nakousl a hned letělo pod stůl. Ať si, holka, jednou užije.
Dlouho, dlouho jsme „kvasili“ čili hodovali, až už jsme vůbec nemohli. Tak jsme ještě poseděli při vínu, dokud mi Filoménka neusnula na rameni. Vzal jsem ji do náruče, dvorně se rozloučil s hosty a popřál všem dobrou noc. Šlechtici měli různé sexuální narážky, ale to už jsem si nesl tu svou holčičku do naší nové manželské postele. Tam jsem spatřil, že postel je ověšena různými amulety a artefakty, asi pro zajištění úspěšné svatební noci. Filoménka se vzbudila.
„Spáti půjdeme, můj pane?“
„Jistěže,“ odpověděl jsem.
„Pak zavolám Barboru, by svlékla mě,“ chystala se vyjít ven.
„Ne, já sám si tebe odhalím, neb mi to libé jest,“ přivinul jsem ji a políbil.
„Dobře tedy,“ zastyděla se maličko.
Uvolnil jsem šněrování na bocích a přetáhl jí šaty přes hlavu. Stejně jsem učinil i s košilkou. A už zbývaly jen punčochy, ze kterých jsem pomalu odvinul podvazky a jemně je stáhl. Rychle jsem se svlékl sám a lehli jsme si. Byla to noc plná usilovného dovádění, průzkumů a něžností.
Ráno jsme vstali pozdě a hned se odevzdali do péče služebnictva. Ale ještě předtím jsem se řízl zevnitř prstu a patřičně ozdobil prostěradlo. Ať si mají holky služky o čem šuškat. Zakrátko jsme byli připraveni zasednout ke snídani. Pan Diviš se zubil jako hrábě a usilovně na mě mrkal. On měl totiž pokoj vedle nás.
„Dobřes rytěřoval noci prošlé,“ pošeptal mi po snídani.
Všechny ale překvapilo, když si Eliška pozvala Filoménku ven a tam asi dvacet minut seděly, cosi si špitaly a chvílemi se chichotaly. Potom Eliščin doprovod nasedl, poděkovali nám za pohostinství, my jim za návštěvu, a odjeli. A když se potom odpoledne rozloučili i další hosté, mohli jsme konečně vydechnout.
„A co tebe paní Eliška ptala se tak tajně?“ zeptal jsem se své paní.
„Že v noci slyšela, jak obcovali jsme a znáti chtěla, jak tys požíval mě, když maličká jsem,“ vysvětlila mi červenající se Filoménka.
„A co Eliška pravila na to?“
„Že důvtipným si a ohledů plný k manželce své a mužem vzácným že jsi,“ usmála se.
„I to dobré jest,“ ulevilo se mi a objal jsem ji.


Prosím sem nic nevpisujte! Diskuse čtenářů ke knize zde

Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 264
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 976 x

Kniha Filoména - otroci času

Příspěvekod Leonid » 22.3.2016 18:36:22

Obrázek
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 264
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 976 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola dvacátá druhá

Příspěvekod Leonid » 28.3.2016 23:50:14

Ve spárech inkvizice
Asi za tři dny přijela do dvorce neobvyklá návštěva. Dva mniši na koních! Žebravé mnichy už jsme zažili, ti chodí bosí a v hadrech a vždycky dostanou misku polévky, kus chleba nebo měďák. Tohle bude jiná liga, tihle mají na sobě roucha dominikánů.
„Pochválen buď pán Ježíš Kristus, co vás sem přivádí, bratři?“ zeptal jsem se.
„Já jsem Bonifacius, a toto je bratr Eustach a jsme služebníci Svaté Inkvizice,“ představil se jeden z nich.
Vyschlo mi v ústech. KGB středověku, vtělená hrůza, a stojí tu přede mnou.
„Tys Karel, vévoda a pán zboží tohoto?“
„Ano,“ odpověděl jsem.
„Potom tě vyzývám, bys do Prahy s námi odejel, neb potřebujeme slyšeti tebe.“
Ten hlas nesnese odpor, pomyslel jsem si.
„Přichystám se na cestu, nechcete občerstviti se?“ nevypadl jsem z role hostitele.
„Ne, díky.“
No, neubude. Šel jsem se nachystat. Filoménka má strach, i když neví z čeho. To historici se obávají právem.
„Kdoví, co to bude?“
„Těžko říct, ale musíš jet.“
„Zkusím si s sebou vzít dva kluky, kdyby to nešlo, ať nás alespoň sledujou, ať víte, kde jsem. Nebo víte, kde měli dominikáni konvent?“
„No, ne, no,“´přiznal Petr.
„A ať si kluci vezmou nějaké speciální vybavení, kdyby něco,“ doplnil Rudolf.
„Myslíš Emergency Kit?“
„Klidně, můžeme čekat cokoliv.“
Pokrčil jsem rameny. Emergency Kit je něco jako balíček pro přežití, kde jsou samé nedobové, zato však velmi užitečné věci. Ten nám připravili vojáci. Já si z něj vzal jenom malou kovovou lahvičku a dvě malé ampule, zalepené v hlíně.
„A pojedou s tebou Děpolt a Mikeš, ti si budou vědět rady,“ rozhodl Rudolf.
Beru. Jsou to oba bývalí výsadkáři, profesionální vojáci, kteří sloužili v Afghánistánu. Když si poradili s Al-Kajdou, tak proč ne s inkvizicí.
Hoši inkvizitoři mi doprovod opravdu nedovolili. Cesta do Prahy byla pomalá a úmorná, protože bratři mniši mlčeli jako zařezaní. Pořád jsem se je snažil buď předjíždět, nebo se courat, protože ti dva měli tendenci jet mi po boku, a to moc připomíná eskortu. K večeru jsme byli v Praze, tam kde se dnes říká Na Můstku, a kde je dominikánský konvent. Připadalo mi neuvěřitelné, že po budoucím Václavském náměstí teče potok, který dokonce pohání mlýn hned pod hradbami. V konventu mě přivedli do místnosti, kde za stolem sedělo pět mnichů. Že by tribunál? Ajta krajta, to se mi líbí čím dál míň.
Ten, co seděl veprostřed, vyschlý dědek, na mě spustil: „Uveď jméno své, i titulu a stavu.“
Představil jsem se.
„Bylo dáno obvinění na tebe, žes smilstvem nečistým, ba ďábelským pošpinil ženy své Filomény,“ pronesl vážně ten dědek.
„Cože? Toť pravda není!“ vyletěl jsem.
„I jest, však svědectví dobrého máme, že ženu svou semene nutil jsi požívati.“
„Kdo svědčil?“
„Anna, služka tvá, cítila chlípný pach z úst ženy tvé a jako dobrá křesťanka neváhala hlásiti svaté inkvizici.“
Ach jo, tyhle bdělý a ostražitý báby jsou snad na světě odedávna.
„Co povíš k tomu?“
„Já neshledávám vinu žádnou, kde by obcování s manželkou zákonnou smilstvem bylo. A Písmo svaté nepraví o tom ničehož.“
To jsem posral.
„Mlč! Co mě chceš o písmu učit!“ vyletěl na mě ten dědek.
„Jen to, že ďábelnictví nekonám!“ odsekl jsem.
„Vypověz tedy, jak to bylo.“
Poslužte si. Vyprávěl jsem tedy velmi podrobně o naší svatební noci. Mnichům svítily oči. Po nějaké době mě ten předseda přerušil. „Mlč! Jen o ďábelském smilstvu kážeš tu! Však vyznej, který ďábel tobě radil.“
„Žádný ďábel neradil mi. Konal jsem jen přirozenost lidskou a ohled měl k ženě, která k obcování ještě maličká jest,“ stál jsem si za svým.
Ozval se zvonek.
„Uzavřete jej a zítra bude právem outrpným vyslechnut,“ pokynul dědek a všichni odešli.
Mě moji průvodci odvedli do kobky. Nikdy jsem si nedokázal představit, jaký je tam smrad. V místnůstce dva krát dva metry nebylo nic, než špinavá sláma. Klasika. Zima, smrad a kdoví co ještě. Musím něco vymyslet. Pro tu partu nadrženejch estébáků jsem mrtvej. Leda něco pořádnýho, co by je přesvědčilo…
A, na tohle jsem zapomněl. Vyndal jsem lahvičku a položil ji do okénka. To je minivysílač, podle kterého mě kluci najdou. Když jde o život, musíme nasadit techniku. Asi za dvě hodiny, jak mi to alespoň připadalo, jsem u okénka uslyšel šeptání.
„Tady Děpolt, jak to vypadá?“ šeptal můj první rytíř.
„Blbě, jedna kráva ze dvorce nahlásila, že cejtila Filče z pusy semeno a teď mě obvinili z čarodějnictví.“
„Idioti…“ zasyčel Děpolt, „co uděláme?“
„Víte, kde je sál?“
„Jo, okoukli jsme to.“
„Tak tam sondujte. Když budu u výslechu a bude bít na věži desátá, tak až ten zvon dozní, vystřelíte světlici. Je v kitu, ne? Kdybych tam zrovna nebyl, tak tam každou další hodinu sonduj a kdyžtak další čas na světlici bude v jednu, ve tři a v pět.“
„Jasně, a ty to využiješ,“ pochopil to hned.
„Jo, a taky byste mohli získat přímluvu na hradě, u Elišky. A měl by tam bejt i Diviš, možná.“
„Uvidíme, co se dá dělat. Nebo tě odtud příští noc dostanem.“
„Anebo taky ne. Mají mě mučit.“ Poznamenal jsem chmurně.
„Doprdele…“ ulevil si Děpolt.
„Asi tak.“
„Tak jo, zítra v deset,“ rozloučil se a zmizel.
Celou noc jsem nespal a přemýšlel, co bude. Měl jsem strach o sebe i o Filoménku, aby to na ní nehodili a nemučili ji taky.
Ráno mě odvedli k výslechu. Když jsem je slyšel přicházet, spolkl jsem takovou malou tabletu, která byla v té jedné hliněné kuličce. Po cestě jsem slyšel bít zvony. Devět. Musím se udržet hodinu. Místo k tribunálu mě ale odvedli do mučírny. Páchnoucí kat mi ukázal a popsal různé nástroje, na nichž byly to nejhorší hlavně kousky zaschlé tkáně, než co jiného. A všudypřítomný zápach hniloby.
„Spatřil jsi místnost útrpnou,“ poučil mě jeden z mnichů, „chceš hovořiti nyní?“
„Ano,“ odpověděl jsem kajícně.
Nakonec jsem byl rád, že jsem takto získal zhruba dvacet minut. A zase jsem stál před tribunálem. Věděl jsem, že musím neustále mlžit, popisovat, uvádět banality, ptát se a jinak zdržovat. Hlavně se nepřiznat a současně nevzbudit podezření, že se přiznat nechci.
Posloužil jsem jim zdlouhavým popisem, jak jsem Filoménku našel v lese a že vypadala jako Panna Maria (přitom se všichni pokřižovali) a co jsme celý ten rok dělali. Obšírně jsem popsal naše vymyšlené cesty, a to naopak některé inteligentnější členy tribunálu skutečně zaujalo. Po půl hodině mě dědek netrpělivě přerušil a začal se zase ptát. Já otázky opakoval po něm a pořád se na něco ptal. A dařilo se mi působit dojmem, že se mu úpěnlivě snažím vyhovět. Už bude deset.
„Poslyšte vyznání mého,“ zvýšil jsem hlas a všichni zpozorněli, „já vyznati chci se, že ďábelnictví žádného nepáši a že dodržuji všech zákonův Božích, jak třeba jest. A dnes v noci,“ klesl jsem dramaticky hlasem, „když jsem v kobce na modlitbách dlel (což je pravda) Bůh zjevil se mi, i svatý Dominik, a ten omlouval se a pokání činil z vás, dítek svých, že po cestách pravých nechodíte a pravdy překrucujete.“
Dědek na mě zíral.
„A proto, mi Bůh dal znamení seslati vám, a to, že když desátá odbije, hvězda z nebe spadne.“
Zvony venku začaly bít a já se teatrálně modlil.
„Ďábel! Lhář!“ začal řvát dědek, ale v tom dozněl poslední úder hodin a všichni vytřeštěně koukali z okna.
Otočil jsem se. V průhledu mezi domy tam pomalu klesala zářící světlice, jasná i na denním nebi. Výborně.
„A vám, neb nevěřili jste, a přirozené konání za nepřirozené vydávali, hle, Bůh vám ve své neskonalé milosti pokání sesílá, a vy plakati budete, a to klíčem ke spáse vaší bude,“ promluvil jsem k mnichům se vztyčeným prstem.
Zírali na mě. Ale já rozmáčkl pokradmu druhou hliněnou kuličku a výsledek se brzy dostavil. Mniši ronili krokodýlí slzy a řvali, protože je pálili oči. Taky jim teklo z nosu a černé rukávy jejich hábitů měly brzy pěknou „nudlovou batiku“.
Já problémy neměl, protože v téhle kuličce byl slzný plyn nové generace, ke kterému existuje protilátka v tabletách, kterou jsem si vzal prve. Dědek ke mně přilezl po čtyřech a tahal mě za kabátec.
„Co činiti mám, bych uchránil se?“
„Pravím ti, nepokládej přirozené za nepřirozené a pravdy v Písmu hledej,“ promluvil jsem tak vlídně a přísně zároveň, jak jen umím.
„Ano, ano!“ kvílel a brečel mi do šosu.
Položil jsem mu ruce na hlavu. „Pokání tvé prázdné jistě nebude,“ dal jsem mu naději.
Bylo to na něho asi moc a omdlel. Vtom se ozval na chodbě hluk a nadávky a za okamžik vpadlo do místnosti několik ozbrojenců. Poznal jsem Diviše, Děpolta, Mikeše, bylo vidět i lidi v oděvu královské stráže a dokonce purkrabí osobně dorazil.
„Co tu činíte, tento muž je bohabojný, jest sudím a pod ochranou královny!“ rozkřikl se. Ještě že máme čtrnácté století, o pár set let později by si mohl stěžovat třeba na nádraží, protože to už byla inkvizice mnohem silnější v kramflecích.
„Ee, tento muž vskutku spravedlivý jest, tribunál nevinu shledal důkazy velikými, nechť odejde,“ vysoukal ze sebe jeden z přísedících.
„Pojď, pane,“ pokynul mi purkrabí vlídně.
Venku jsem se ještě propracoval se svému koni a mohli jsme vyjet. Od svých přátel jsem se dozvěděl, že sama Eliška spustila tuhle akci, asi na ni Filoménčino vyprávění udělalo velký dojem. Pánové mě poplácávali po zádech, „kterak se svou ženou konám dobře,“ a ještě jsme se stavili v krčmě na víno. A pak už jen cesta domů, kdy svým zachráncům vyprávěl o „zázracích“ a s ulehčením jsme se chechtali na celý les.
Do Humence jsme dorazili až za tmy. Vyděšená Filoménka se mi vrhla do náruče a pak začala rychle rozdávat rozkazy. Brzy jsem byl převlečen, nakrmen, napojen a mohl se odevzdat do její něžné péče.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 264
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 976 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola dvacátá třetí

Příspěvekod Leonid » 1.4.2016 21:12:39

Co s Annou?
Nicméně, než jsme usnuli, tak místo obvyklých něžných slůvek jsme začali rozvíjet zajímavé téma, a to, jak naložit s tou potvorou, která mě tak hbitě nahlásila. Prozatím jsme váhali mezi vyhnáním psy a vyhnáním bičem.
Ráno u snídaně jsem si ale uvědomil, že si nemohu vybavit žádnou ženskou toho jména tady ve dvoře. Dal jsem si tedy zavolat rychtáře.
„Poznáš zde ve dvoře děvky nějaké jménem Anna?“
„Ano, pane.“
„Přiveď ji tedy spěšně. A pošli Kubatu pacholka ať mi pěkný lískový prut opatří.“
„Jaký ten prut má býti, pane?“
„Takový,“ usmál jsem se pod vousy, „jakým bys ani ve snu nejstrašnějším dostati nechtěl.“
Usmál se také a odešel.
Za chvíli se v síni před mým stolem objevila ta Anna. Proč jsem si myslel, že to bude nějaká bába? Stála tu přede mnou moc pěkná, tak osmnáctiletá rusovláska s docela velkým poprsím. To jsem si jí nikdy nevšiml? Krčila se a koukala dost vyděšeně. Musí tušit, že ji asi chválit nebudu.
„Na kolena!“ houkl jsem na ni.
Rychle tak učinila a bojácně po mě pokukovala. Vstal jsem a chodil pomalu kolem ní.
„Jak opovážila ses důvěrností vynášet z domu našeho?“
„Já.. pane… pane veliký… odpusťte…“ nedokázala strachy říci souvislou větu.
Ozvalo se zaklepání.
„Pane, ten prut, kterého jste žádal, nesu. A raději dvé jsem zřezal, kdyby zlomil se jeden,“ lehce se ukláněl ten chasník a tiskl si čapku k hrudi.
„Dobřes připravil,“ pochválil jsem ho a převzal dvě jedovatě tenké lískovky.
Když hoch odešel, pravil jsem k Anně: „Polož rukou svých na zem, jsa vkleče.“
Předklonila se a já rychle odhalil špinavou sukni z vystrčeného zadečku. Rozkvetl přede mnou nádherně tvarovaný, pevný zadeček, poznamenaný sice tím, že toaletní papír dosud nebyl vynalezen, ale veskrze půvabný a světlý jak z alabastru. Pod ním se mezi pevnými stehny rýsovala macatá pipinka, obrostlá hnědými kudrnami.
Vtom vešli do místnosti moji rytíři a podivili se nad tím výhledem, Anna totiž klečela zády ke dveřím.
Poslal jsem Mikše pro provaz, kterým jsme Anně svázali ruce. A pak už jsem se jen pětadvacetkrát pořádně rozmáchl… Řvala jak na lesy a za původně bělostný zadeček by se teď nemusel stydět ani mohutný pavián.
Řev přilákal Filoménku. „Toto jest ta zmije?“ otázala se povýšeně, prohlédla si vystrčený zadek a zase odešla.
Už jsem chtěl nechat Annu odvést, když vtom se Filoménka vrátila a nesla v ruce obalené hadrem několik kopřiv. Strčila je nic netušící služce mezi kolena, přiložila je k vystrčené pipině a pomaloučku celé protáhla až mezi červené půlky. Nový řev. Nakonec nebožačku ještě s kopřivami párkrát přetáhla přes zadek a spokojeně odešla.
„A teď, za to, žes bolestí od provinění svého očištěna byla, poděkuj pěkně,“ nastavil jsem jí k skloněné tváři svou nohu, „polib vroucně.“ Nenechala se dvakrát pobízet.
Poté jsem ji nechal odvést do nepoužívaného vinného sklípku venku za palisádou. A následovala už jen krátká porada s mými rytíři a many.
Asi za tři hodiny jsem odešel na inspekci. Anna ležela ve sklípku na slámě. Ležela na boku, stočená do klubíčka. Když jsem vešel, ještě víc se stáhla do kouta.
„Bylo by ti milé, kdybys za potřebou ven jíti mohla?“ otázal jsem se jí.
„Ano prosím,“ špitla.
„Tedy svlékni se.“
Stydlivě odhalila svoje nádherné tělo. Uvázal jsem jí okolo krku delší tenký provaz.
„A jdeme!“ vyštěkl jsem na ní ostře.
Udělala asi dva kroky.
„Jak to chodíš? Tys psice zrádná, jak psice tedy choditi budeš!“ seřval jsem ji.
Poslechla a po čtyřech vyšla na louku vedle dvora. Zadek měla pořád plný červených podlitin.
„Můžeš konati,“ pokynul jsem jí. Styděla se sice, ale příroda byla silnější. Opřela se o ruce a s bolestí v tváři se vyprázdnila.
Ještě jsem ji chvíli „venčil“, a to už s kulisou zvědavých hlav nad palisádou.
Ve sklepě jsem ji nechal tři dny, dokud se jí potrestané části těla poněkud nezahojily. Občas jsem venčení přenechával Filoménce, kterou tato činnost velice bavila.
Třetího dne večer jsem nechal u sklípku zapálit velký oheň.
Kolem se shromáždili moji rytíři. Vyvedl jsem Annu z vězení. Byla pěkně ušmudlaná. „Umyj se“, ukázal jsem na vědro z vodou. Učinila tak. Rytíři se postavili do kruhu kolem ohně.
„A nyní, aby trest nejen nepohodlím a bolestí, ale i vzděláním pro tebe byl, budeš vzdělána v tom, jaké konání pro potěchu těla přirozené jest,“ pravil jsem slavnostně.
Zírala na mě - těma naivníma modrýma očima.
„Abys sama okusila, jak přirozené a libé jest, a jaká služba muži jest, vykonat to, což jsi za nepřirozené považovala,“ a s těmi slovy jsem si rozepnul poklopec. Popadl jsem ji za zpocené vlasy a vedl její hlavu. Ukázala se být docela učenlivá a šikovná.
„A nyní,“ pronesl jsem spokojeně, „budeš dále vzdělána, jak muž může ženy požívati, neb ji jinak uspokojiti. Neb pamatuj, že rytíři mí v mnohých krajích byli a mnohé viděli, co ty nedokážeš ani představiti sobě."
První na řadě byl Děpold. Každému rytíři jsem totiž před třemi dny nařídil, ať si připraví jednu zajímavou a méně známou sexuální polohu. A ať nezapomenou, aby si i Anna sama něco užila. To je totiž nejrafinovanější část trestu – možná ji učiníme závislou na sexu, což ve středověku nebude znamenat zrovna jednoduchý osud. Děpold to pojal „tvrdě a zezadu“. Následoval „trakař“, „římská jízda“, pak pomalý průnik kombinovaný s prstěním, při kterém měla asi tři orgasmy. Zbyšek řečený kanec si přál být jako poslední. Anna už byla značně opotřebovaná, ale když spatřila to, co vymyslel on, vyskočila vyděšeně na nohy. Zbyšek nás jako obvykle všechny překvapil. Opodál ve tmě stála asi dva metry vysoká konstrukce z tenkých kmínků stromů, ve tvaru pyramidy. Tu s ostatními přitáhl k ohni. Z vrcholu konstrukce visel na silném provazu velký koš, který měl ve dně docela velký otvor.
„Do košatiny usaď se, zadkem na díru,“ přikázal vyděšené Anně.
Poslechla. Děpold s Mikešem vytáhli koš asi metr vysoko. Zbyšek si lehl pod něj a kluci koš pomalu spustili dolů. Zbyšek si koš lehce poupravil a pokynul, aby ho ještě kousíček spustili. Následně tři rytíři začali košem otáčet, takže provaz se začal kroutit. Ještě upravili výšku a pak koš pustili. Řvali oba, protože slast to musela být nezměrná. Potom Annu vyndali z koše (sama by to nezvládla) hodili přes ní její košili a odešli jsme to zapít.
Druhý den byla Anna pryč.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 264
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 976 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola dvacátá čtvrtá

Příspěvekod Leonid » 5.4.2016 22:19:55

Radost z díla, zármutek ze života a smrti
Celý podzim pokračovala stavba hrádku. Filoménka někde slyšela, že prý přináší štěstí, když paní sama dělníkům vaří kaši. Samozřejmě se do toho pustila. Proto od nás dostala tajnou přezdívku „Perchta“ podle Rožmberské „bílé paní“, která prý taky vařila v závodce na staveništi.
Situace je výbušná, ale veškeré vojenské operace se nám naštěstí nějak vyhýbají. Mně by se Rudolf Habsburský jako král docela líbil, je to však uzurpátor, který tu nemá co dělat. Ale Jindřich je blbec.
V zimě nastaly komplikace. Po vesnicích se šířilo horečnaté onemocnění, jako nějaká divná chřipka. Ani nám se to nevyhnulo, skrovné zásoby léků byly brzo pryč a většina expedice ležela v horečkách. Ale to nejhorší se stalo třetího prosince. Ten den zemřela Klárka, dle nejen mého názoru nejhezčí a nejmilejší holka z týmu. A o dva dny později pak Mikeš, jeden z mých zachránců. Chlap jako hora a taky ho to sejmulo. A měl jsem strach o Filoménku, které bylo taky hrozně zle. Za pár dní začala epidemie ustupovat, nemocným klesaly horečky a teď pro změnu Filoménka brečela, kudy chodila, když se dozvěděla o ztrátě Kláry.
Chmurné vánoce jsme nijak zvlášť neprožili, v téhle době je jediná sváteční věc bohoslužba v kostele. Ale nezapomněli jsme se zastavit u nových hrobů našich kolegů. Jemný poprašek sněhu ležel na prostých hrobech, na Mikšově byl jednoduchý nápis, že „Rytiéř Glupatinský Mikeš z Píska w Pánu spočiewa zde, třicet let stár“. To na Klárčině hrobě stál jen jednoduchý dřevěný kříž.
„Můžeme Klárku a Mikeša vykopat, až se vrátíme,“ šeptla mi Bára.
„A proč?“ podivil jsem se.
„No já vlastně nevím,“ zavrtěla zmateně hlavou.
Odvrátili jsme se od hrobů a šli k obědu.
Zima je naštěstí mírná a tak se dá ledacos dělat, vesničané stejně nemají doma do čeho píchnout, a tak stavba celkem postupuje.
Jednoho lednového dne jsme seděli zrovna u snídaně, kterou roznášela Hanka, a Marjána za ní nesla koš s caltami (placky), když najednou rychle položila koš na stůl, s rukou na puse se vyřítila ke dveřím, v půli cesty prudce zahnula a zvolila za cíl okno, ze kterého pak dlouho a nahlas zvracela. Na dvoře se někdo chechtal.
„Další epidemie?“ napružil se Rudolf, „Jirko, po snídani objedeš vesnici, abychom viděli, o co jde.“
„Jasně,“ zachmuřil se náš doktor.
Za chvíli nám zelená Marjána dorozdala pečivo a odplížila se. Další dny se to opakovalo, ale podle Jirkova hlášení jsou naši poddaní zdrávi, v rámci možností.
Zavolali jsme si našeho poblijóna na kobereček. Je to drobná, hezká, špinavá blondýna s dlouhým copem. Je mladá, v ústavu je teprve dva roky po vejšce.
Rudolf si založil ruce a tvářil se jako bůh pomsty.
„Jestlipak nám děvka Marjána neobřichatěla nepořádně?“
Občas se zapomíná, a i když nemáme svědky, mluví staročesky. Ale to my všichni.
„No jo, já už to tři měsíce nedostala,“ zarazila se ona.
„Tak pojď vedle,“ pokynul jí Jirka a šel si pro doktorskou brašnu. Za chvíli se vrátil a starostlivě
nám kynul proužkem papíru, na kterém zářily dva modré proužky.
„Tak se nám expedice rozrostla o jednoho člena,“ hlásil a postrkoval před sebou brečící Marjánu.
„Autor je znám?“ otázal se Rudolf přísně.
Vešel čeledín a složil ke krbu koš dříví.
„K tomu se znám, že Bartolomějem, řečeným Kočkou líhala jsem,“ nevypadla Marjána z role.
„Pancharta darmo na tvrzi míti budeme!“ rozkřikl jsem se.
Čeledín zmizel.
„Ty jo, budeme mít natočenej…“ začal se radovat Petr, ale Rudolf se na něho podíval tak, že musel zmlknout.
„Je ti jasný, Mončo, že máš šanci tak padesát na padesát, že to nepřežiješ? Tady jsou sterilní maximálně mraky na nebi. A to mrně má dvacet procent šance, že přežije těch pět měsíců, co tu ještě budem,“ mluvil Jirka s maximální vážností.
Pět měsíců? Jestli budu rodit v červenci, a v srpnu pojedeme?“ podivila se Marjána.
„To je otázka, jestli pojedeme v srpnu. Odjížděli jsme přeci v listopadu. Možná budeme muset čekat do listopadu tady, nevím, ale to všechno v případě, že ten kámen skutečně opravili. Pokud ne, tak tu zkejsnem. A ty si možná natočíš Karla čtvrtýho,“ dodal sarkasticky směrem k Petrovi.
Marjána se zase rozbrečela a Bára ji k sobě přivinula a konejšila. Nakonec se obměkčil i Rudolf.
„Nebreč, člověče, třeba to dobře dopadne,“ nasadil otcovský tón.
Přišel zase čeledín, tentokrát pro popel. Vytáhl jsem z měšce dva groše.
„Tu máš, bys mohla pro děťátko opatřiti něčehož,“ promluvil jsem též otcovsky.
„Děkuji velmi pěkně, milostivý pane,“ klaněla se naše děvečka a čeledín udiveně špicoval uši.
Udělal jsem to schválně, budeme tak moci pozorovat, jak se k ní chovají její spolupracovníci. Už je ze mě taky vědec… Vyložil jsem se z okna a viděl, že sotva Marjána po nějaké době vyšla ven, už k ní letěly tři její spolupracovnice, spínaly ruce, šeptaly něco a sahaly jí na břicho.
Protože skutečná zima zatím nepřišla, hrad roste do výšky. Hradba s hláskou už je hotová, a teď se pracuje na budovách.
Bude to paráda. Při stavbě dobře využíváme terénu. Podél jižního okraje plošiny postavíme palác a věž. To je nejvíc exponovaná strana z hlediska útoku, protože nepřítel se může snadno vyplížit z lesů.
Palác bude prostá obdélníková stavba s dva metry silnými stěnami a směrem k jihu se bude otáčet jen malými okénky v prvním patře a prevétem. Sereme na nepřátele! Ve druhém patře bude přes celou východní a jižní stěnu dřevěný ochoz se střílnami a s podsebitím. To stěna severní, která se otáčí do nádvoří bude mít v patrech pěkná velká okna, která budou mít po stranách sedátka v síle zdi. K západní stěně paláce přilehne skoro pětadvacet metrů vysoká věž, zakončená nahoře též ochozem s podsebitím a dlátkovou střechou.
Na západ po hraně skály probíhá bytelná, tři metry silná hradba zakončená ochozem s cimbuřím. Hradba současně tvoří můstek mezi věží a hláskou na ostrohu nad Rokytkou. Hláska je obdélníková věž, víc než o polovinu nižší než ta hlavní. Proti potenciálním obléhatelům se obrací skoro tři metry silnou zdí. A od hlásky podél západního okraje plošiny pokračuje sedm metrů vysoká palisáda z mohutných špičatých kmenů. Z vnitřní strany je k ní navršen val, který ji ještě zpevňuje a umožňuje přes ni střílet. Palisáda obkružuje celou plošinu dokola a na východě se napojuje na krátké úseky zdi kolem brány, která má padací most a asi deset metrů dlouhou zdí přiléhá k paláci.
Před palácem a věží bude ještě nízkou zdí ohrazené nádvoří, kde bude studna, kuchyně a čeledník. Se zbytkem hrádku bude spojené jednoduchou bránou. Ve zbylé části hradu budou chlévy, lázeň, sýpka a stodola. Jinak plochu budou vyplňovat záhony a je tam i jezírko, kolem kterého roste líbezná skupinka stromů. A v rohu palisády, mezi severní a západní stěnou, stojí ještě jednoduchá dřevěná věž pro lučištníky. Velký val je ohrazen zábradlím, zaprvé z bezpečnostních důvodů a za druhé proto, že trochu zdrží nepřátele, kteří by přelezli hradby. Na temeni valu budou jako na talíři a ustoupivší lučištníci do nich budou moci párkrát vypálit. A když by nepřítel dobyl tuhle část hradu celou, tak i vnitřní zeď bude mít ochoz a půjde bránit. Ještě bych zapomněl na příkop, který odděluje východní hradbu od vesnice a dá se napustit vodou z potoka.
Vykopat studnu v základech věže byla pekelná práce, která se zastavila až šedesát metrů hluboko. Parta studnařů až z Počernic na tom málem nechala ruce. V náhlém pominutí smyslů jsem pak každému dal po objevení vody zlaťák. Podle jejich řečí jsme si je zavázali na celé generace dopředu.
V dubnu byl hrad hotov. Bylo zajímavé opatrně dávkovat stavebníkům rozumy, aby to nebylo podezřelé a moc moderní. Rozloučili jsme se s obyvateli Humence a přestěhovali se.
Při stavbě jsem nařídil na několika místech cesty ku Praze vysekat paseky, které mají ten efekt, že je na velkou dálku vidět, co se na nich děje. A stejné jsou teď i na cestě podél Rokytky.
Tahle cesta mi dělá starosti. Je to krásné místo na projížďku a důležitá spojka mezi hloubětínskou a hrdlořezskou cestou, ale hodně nebezpečná z hlediska výskytu loupežníků.

Poznámka autora:
nejsem dobrý v popisu, přikládám tedy náčrtek hrádku
Obrázek
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 264
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 976 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola dvacátá pátá

Příspěvekod Leonid » 7.4.2016 16:21:00

Bitva
Přestěhovali jsme se právě včas, protože koncem května přineslo ovoce zřízení pozorovacích pasek. Díky tomu jsem věděli půl dne předem, že k nám táhne část habsburského vojska, které předtím obtěžovalo Prahu.
Svolali jsme naši „hotovost“ a zakrátko bylo vidět, jak se od Hnidošic, Humence, ale i od Hrdlořez trousí skupinky vesničanů. Vyděšené ženské a děti a roztomile odhodlaní muži lučištníci. Pustili jsme to všechno na obě nádvoří. Příkop už se nějakou chvíli napouštěl vodou. Ustrojili jsme se do oceli, i holky si vzaly kožené, železem vyztužené kazajky. Kdo může, roznáší po hradbách otepi šípů a oštěpů.
Když jsme skončili s ustrojením, provedl jsem přehlídku. Máme skoro sto padesát lučištníků a vrhačů oštěpů. Výborně. Kromě toho jedenáct rytířů a pětadvacet lehkých jezdců – říkáme jim svobodenci, protože jsou plodem systému, který se ve skutečnosti začne praktikovat o sto let později, ale tady si toho nikdo nevšimne. Spočívá to v tom, že jsme si vyhlédli usedlosti, kde mají dobré koně a statné muže. Tento statek pak nemusí platit dávky, ale je povinen vypravit ozbrojence na koni. Ti nedosahují bojové hodnoty železných rytířů, ale na větší bandy lupičů není nic lepšího. Mají lehkou zbroj – kazajky, náloketnice a náholenice ze silné kůže, ve které jsou zašité kovové pásky. Je to mnohem levnější, než kroužková či plátová zbroj, a přitom docela efektivní. Jenom přilby mají kovové. Vyzbrojeni jsou krátkými meči, kopími či sudlicemi, někteří pak mají různé řemdihy. Jejich velitelem je Klaban, což je mohutný muž z Hnidošic, kolem třiceti. Je to sice sedlák, ale projevuje pozoruhodný bojový talent. V únoru při jednom boji s lapky usekl jednomu za jízdy sudlicí hlavu. Viděl jsem to na vlastní oči. Za tento mimořádný výkon dostal zlaťák a novou radlici k pluhu. Pod Klabanovým vedením u svobodenců sudlice jako výzbroj postupně převážila a je to v jejich rukou děsivá zbraň. A teď tady čekáme na hradbách a už i z nich je vidět asi dvě stovky rytířů a pěších, táhnoucích nepořádně od Prahy. Zastavili se před brodem a užasle sledovali naše mohutné palisády, ježící se kopími a oštěpy.
Vzal jsem si hlásnou troubu a vynořil se mezi hroty palisády.
„Proč vojensky táhnete ku hradu našemu?“
Nic.
Rudolf to zopakoval německy.
Zase nic.
„Máte možnost svobodného průchodu vesnicí, když škody nespácháte, však vězte, že všechen dobytek i cennosti, jakož i panny dobře skryté jsou.“
Vtom jsem si uvědomil, že Rudolf asi udělal chybu. Tím jsme těm hladovým a nadrženým bojovníkům jasně naznačili, že zmíněná potrava tělesná a sexuální je právě na hradě.
Bylo vidět, jak se několik rytířů v čele průvodu radí. Zakrátko malé skupinky jezdců ze dvou stran objížděly a okukovaly náš hrad. Část pěších odešla kamsi do lesa. Potom se vojsko rozprostřelo proti hradu ze severu a z jihu. Na západě je totiž mezi Rokytkou a hradbou jen minimální nástupní prostor a na východ by museli projít blízko hradeb. A tam je i vodní příkop, který se mezitím slušně naplnil.
Z lesa se vrátili pěší, kteří nesli ostrve, což jsou kmínky stromů, částečně zbavené větví, které chtějí použít jako žebříky. Jejich plán je asi takový, podle našich znalostí, že pěší zaútočí na hradby, a jakmile budou vevnitř, otevřou jezdcům bránu a ti dokonají dílo zkázy. Tak se ukažte.
Už v této chvíli udělal velitel či velitelé těch bojovníků zásadní chybu, a to, že zkusí dobít hájenou pevnost se zhruba stejným počtem bojovníků, jako ji brání.
Z vojska obléhatelů přiletělo několik šípů a pak už se obléhatelé vydali na cestu k hradbám. Vytáhl jsem svůj speciální roh, který mám na signály, a když se zdálo, že jsou útočníci na dostřel, zatroubil jsem. V ústrety obléhatelům vyletěl mrak šípů. Mnohé si našly svoji oběť. A další salvy zamířily do útočníků. Ale přesto se části z nich podařilo přilehnout k hradbám. Tam ale moc štěstí nenadělají, protože u paty hradby je schválně navršená asi metrová vrstva lesní hrabanky, do které se jim boří nohy a hlavně ostrve nejdou vztyčit.
A to už na ně pršelo kamení a samozřejmě nezbytná rekvizita podobných kratochvil, vařící smůla. Tu jsme měli nachystanou v nádrži, která se dá vytápět z lázně. Odtud se pak v kotlích na kolečkách rozvezla na hradby. Sadista Děpolt přišel na to, že i vylitá smůla se dá zapálit. Smůla je spíš pracovní název, je to směs smůly, kolomazi, oleje, jemně mletého dřevěného uhlí a pár dalších věcí. Je to vlastně takový primitivní napalm. Ale účinky jsou stejně děsivé. Když to člověk čte v knížce, „že obránci vylévali na nepřátele smůlu,“ nevidí za tím bolestí řvoucího člověka, na kterém hoří smůla a následně i oblečení a který se to pokouší uhasit válením po zemi, kde ale na sebe nabaluje další hořlavý materiál. A když to přežije a neušlapou ho jeho spolubojovníci, nebo ho nezabije šíp, s pravděpodobností hraničící s jistotou zajde do pár dní na nějakou infekci, která se mu do popálenin dostane.
Asi za hodinu řady útočníků znatelně prořídly a jezdci se vydali zkoumat, zda by nešlo zaútočit odjinud, ale přitom se mnozí stali cílem našich lučištníků. Nakonec potupně sesedli z koní, chopili se odhozených ostrví a znovu doráželi na hradby. Protože jsou lépe obrněni, a nám došla smůla, tak jich v jednom místě asi deset hradbu přelezlo, ale naštěstí tam byl hned oddíl našich rytířů a svobodenců, kteří po chvíli boje tuto hrozbu eliminovali. Když před hradbou zůstal jen žalostný zbytek nepřátel, provedli jsme výpad. I když jich bylo pořád ještě jednou tolik než nás, dali se na útěk. Většinu jsme jich pobili, jen jeden jezdec seskočil z koně a sňal přilbu. Vzdává se. Odvedli jsme ho do tvrze, kde jsem ho vyslechl. Dozvěděl jsem se, s Rudolfovou pomocí, že je to německý kníže odněkud z Bavorska. Nabídl nám výkupné a to bylo přijato. Celá tahle akce stála hodně peněz, co jsme měli s sebou, a tak je každý groš dobrý.
Potom následovala ta nejnepříjemnější část celé akce. Poslali jsme vesničany posbírat všechny mrtvé, odebrat jim veškerou použitelnou výzbroj a uložit mrtvé do dvou velikých jam vedle cesty. Trvalo to tři dny. Naší kořistí se stala spousta solidní výzbroje a výstroje, z čehož jsme na hradě zřídili dobře vybavenou zbrojnici. Několik živých koní prodáme, stejně jako část kořisti.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 264
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 976 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola dvacátá šestá

Příspěvekod Leonid » 12.4.2016 9:25:14

Epidemie
Protože na naší straně byli jen tři padlí a několik raněných, dalo by se říct, že to dopadlo skvěle, ale po pár dnech se z přístřešků, které tvoří improvizovaný špitál pro raněné nepřátele, začal šířit černý kašel a úplavice. Nejvíc to řádilo v Humenci, ještě, že už tam nebydlíme.
Musíme se tam vypravit podívat. Panuje tam nervózní atmosféra. Všichni jsme si vzali přes obličej šátky napuštěné octem. Jirka si nechával přinést či přivést stranou asi dvacet nemocných. Ostatní museli čistě vystlat nejodlehlejší chlév a tam nemocné uložit. Ti dostali přísně zakázáno pracovat s jídlem a dotýkat se studny.
„Potřebujeme desinfekci,“ rozkázal nám rozrušeně Jirka, „sežeňte líh, solnou kyselinu, vápenný louh, rychle!“
A už Radek chystal vůz, že pojede do města. Večer se vrátil a viděli jsme, že dokázal nemožné – měl plný vůz pytlů, soudků a kameninových lahvic. Hypermangan má Jirka vlastní. Ve tvrzi jsme postavili jednoduchou kolonu na výrobu chloru a skutečně se nám podařilo vyrobit chlorové vápno. A pak už skupina vesničanů pod Jirkovým velením objížděla chalupy a všude vysypávali hnojiště chlorovým vápnem a hledali nakažené. Jirka si tu jako lékař vybudoval jisté renomé a tak jeho rady ohledně převařování vody a desinfekce vápnem lidi celkem brali. Zato nemocní vojáci si nic poradit nenechali a umírali ve vlastním hnoji. Naštěstí jsme asi po týdnu mohli jejich přístřešky spálit, protože tam nikdo nezůstal naživu. Tím nám odpadlo největší riziko a po vesnicích se to taky celkem přestalo šířit. Už jsme si chtěli oddechnout, ale asi po týdnu začala mít Filoménka střevní problémy, které se rychle zhoršovaly.
„Musíme ji izolovat,“ nařídil Jirka a my Filoménku odnesli do jednoho pokoje pro hosty.
Hned druhý den se k průjmu připojil i prudký kašel. Zkrátka, nevíme, jak se to stalo, ale Filoménce se nějak podařilo chytit obě nemoci dohromady a my měli velký strach o její život. Třetí den už jen ležela. Holky se u ní střídaly celých dvacet čtyři hodin, protože sama z postele nevstala. K průjmu a kašli se rychle přidalo i zvracení a vysoké horečky, které ji úplně vysílily.
Člověk by čekal, když je místní, že bude mít protilátky, ale asi jí ta léta strádání pocuchala imunitu.
Protože se to neustále zhoršovalo, Jirka se rozhodl nasadit poslední antibiotika. Naštěstí je má jako injekce, protože do nemocné jsme nic nedostali, kromě pár doušků čaje. Neměli jsme představu, jak moc se nám daří bojovat s dehydratací. Když zrovna neměla záchvat křečí nebo kašle, ležela holčička apaticky a nehybnýma očima sledovala strop. Už znatelně zhubla. Průjem trochu polevil, ale pořád z ní vycházel prakticky jenom hlen a krev a měla děsivé záchvaty kašle, často následované zvracením. Jirka měl obavy, zda antibiotika zabrala. Po pěti dnech přišla asi největší krize, Filoména už byla tak vyčerpaná, že dýchala sotva znatelně a jakoby ani neměla sílu se kroutit bolestí, když z ní vycházela krev. Jednu chvíli se ale probrala a něco šeptala, ale nebylo jí rozumět. Pootočila se na bok a ukázala k severnímu oknu, a pak nakreslila prstem křížek.
„Kněze chceš?“ zeptal jsem se jí.
Přikývla. Že by cítila konec? To o ni přijdu?
Rychle jsem zamířil do kostela.
„Pospěš, otče, neb paní má choří velmi i žádá si tebe, obávám se, že skončení svého pocítila,“ vysvětlil jsme mu.
„Pak třeba spěchu jest,“ posbíral kněz okamžitě vše potřebné a hotovil se mě následovat.
Vešli jsme zpět do pokoje nemocné. Ve vzduchu se mísil pach chloru a výkalů. Filoménka byla schvácená, asi měla zase záchvat kašle. Kněz se pokřižoval. Bára se Saloménou ustoupily stranou a kněz přiklekl k nemocné. Ta ho uchopila za ruku. Ukázal jí kříž, který měl na krku a pomodlil se.
Pak jí potřel čelo olejem, který si přinesl a pronesl: „Skrze pomazání svaté toto ať ti Pán pro milosrdenství své pomůže milostí Ducha svatého. Ať vysvobodí tě z hříchů, ať tě zachrání i posilní.“
Filoména se pracně pokřižovala a něco knězi pošeptala. Ten nebojácně přiložil ucho až k jejím ústům a po chvíli jí taky něco pošeptal do ucha.
Chvíli takto hovořili, na závěr jí kněz udělal křížek a dodal: „Uděluji rozhřešeního tobě ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“
Filoménka ještě něco zašeptala, asi „amen“.
„Chvalte Hospodina, neboť je dobrý,“ pozvedl kněz ruce.
Nemocná zase něco odpověděla, rozuměl jsem jen „navěky“.
Po další chvilce kněz povstal a uzavřel to: „Pán ti hříchův odpustil, jdiž v pokoji.“
Sám se též měl k odchodu. Venku mu Petr podal misku s roztokem chlorového vápna. Kněz si umyl ruce. „Tato voda smrdutá pravým zázrakem jest, že tenť, kdo ruce v ní myje, nemocí neochoří. A ty, lékaři, mnohé jsi s tím jistě zachránil, za to budeš poklad v nebesích míti,“ a udělal Jirkovi kříž.
Já dal knězi patřičnou minci a on mě utěšoval.
„Víme však, že paní tvá dobrou křesťankou jest, pokornou i statečnou a ruka její otevřená jest potřebným. Netřeba se báti o její život věčný.“
A odešel.
Má pravdu, šla by za lepším, Filoménka moje… Ale prosím, Bože, neber mi ji ještě…
Vrátil jsem se zpátky. Celé to asi Filoménu vysílilo, protože zavřela oči, stočila se do klubíčka a usnula. Nebo snad…?
Večer jsem se ještě šel podívat na nemocnou. Bára mi hlásila, že od návštěvy kněze nemocná spí. Buď se jí ulevilo, nebo je konec, přemítal jsem a pak se dlouho do noci modlil.
Ale něco se změnilo, protože o den později mi ošetřovatelky radostně hlásily, že do Filoménky dostaly mističku ovesného odvaru. A když druhý den udržela i trochu žloutku, začal jsem zase doufat. Kdyby se tak uzdravila…
Asi ano, protože za další dva dny už byla zase při smyslech, kašlala jen asi dvakrát denně a i pravidelně jí – odvary, vajíčka a vařené maso.
Za čtrnáct dní se dalo říci, že se z toho dostala, ale ještě kolik dní ležela vyčerpaná v posteli a dopřávala si silných polévek a výživných kaší. Jen co to šlo, nechal jsem sloužit děkovnou mši, jak se sluší.
Jednou odpoledne jsem seděl v síni a najednou uslyšel slabý hlásek: „Popatř, pane můj!“ a ve dveřích spatřil tu mojí holčičku, jak na chvějících se nožkách opatrně kráčí ke mně.
Byla nahá a skýtala zoufalý pohled. Měla temné kruhy pod očima od kašle a byla děsivě vyhublá. Lezla jí žebra a na její kyčle by se daly věšet kabáty. Kolem obličeje jí visely zpocené vlásky a byla hrozně bledá. Rychle jsem vstal a šel Filoménce vstříc. Vzal jsem ji do náruče a ona mě objala.
„Děkuji Bohu, že zdráva jsi, lásko moje,“ líbal jsem ji, „neb strachoval jsem se o žití tvé, bych nebyl tebe zbaven, sotva pojal jsem tě.“
„I já tesknila po náruči tvé,“ usmála se na mě.
„Nechceš si šatů vzíti a já bych tě ven vzal?“ navrhl jsem.
„To bych ráda byla, neb ležím uvnitř již dlouho, a venku libě jest, zdá se.“
„To věru jest,“ odvětil jsem a odnesl ji do jejího pokoje, kde jsem jí obléknul košilku a domácí šaty.
A šátek na hlavu, bez něj by to nešlo, když je to mladá paní. Šaty jsou tmavomodré, bez rukávů a pěkně kontrastují s bílou košilkou. Pak jsem ji zase vzal do náruče a vyšel ven, respektive jsem prošel ze sálu průchodem do věže, odtamtud po schodech na cimbuří, poté skrz hlásku a už jsme stáli na valu. Slunce svítilo a všechno se zelenalo. Nesl jsem ji na ruce a koukali jsme přes hradby. Směrem ku Praze se vlnilo zelené moře lesů. A přímo před námi se třpytila Rokytka.
Zrovna po ní plul člun naložený nějakými pytli. Když jsme zredukovali počet loupežníků na únosnou míru, říčka je docela dopravně využívána. Někdy nějaký obchodník složí náklad v Hrdlořezích a odtamtud se na člunech veze třeba až do Libně, nebo do Ovnece. Nemusí se pak obchodníci plácat s vozem přes lesy a přes Prahu. Hned pod tvrzí stálo dřevěné molo, kam právě vyšel David, jeden z našich manů - pardon, tady se jmenuje Bartoloměj, řečený Kočka.
Už někdy v zimě jsme si přestali říkat civilními jmény. Je to totiž jednodušší mluvit povýšeně s Marjánou, než s Monikou.
No a Kočka vyšel na molo a pokynul plavci, aby přistál. Ten vylezl a o něčem se dohadovali. Po chvíli rozvázal jeden pytel a Kočka z něj nabral do nádoby, uvázané na dlouhém provazu, něco sypkého a odešel s tím do boudy. Tím bylo celní řízení ukončeno a loďka odplula. Vybíráme tady daň za proplutí, buď pět měďáků nebo koflík sypkého či tekutého zboží, což je asi jeden a půl litru. Ale lidé platí ochotně, protože naše jízdní hlídky udržují řeku bezpečnou.
Nechali jsme celníka jeho údělu a pokračovali až k pozorovatelně. Tam je val rozšířený a je tam i kus trávníku. Tady jsem svůj cenný náklad posadil a sedl si vedle ní. Položila si mi hlavu do klína.
„Mně tak milo s tebou jest, že ani do doby tvé nechvátala bych,“ ozvala se tiše.
„To pravdu máš, neb ve světě našem manželé býti nemůžeme,“ poznamenal jsem chmurně.
„To ne! To možné není!“ vyletěla Filoménka, ale vzápětí se rozkašlala.
„No tak, klidna buď. Nebudeš se moci ženou mojí zvát, však kdo nás v lůžku spatří? Lásku naší nikdo nám nevezme,“ hladil jsem ji.
Těšil jsem se, až ta princezna moje zase trochu zesílí a budeme se moci milovat, protože teď bych se bál, že jí něco ulomím a ona by si u toho musela tak dvakrát schrupnout, než by bylo hotovo. A teď taky usnula a usmívala se u toho. Po nějaké chvíli jsem ji jemně probudil, ale ona chtěla ještě posedět. Otočili jsme se na druhou stranu, a koukali na „druhé nádvoří“, jak to vznešeně nazýváme, ale je to obyčejná zelinářská zahrada, pardon, i s nějakými květinami pro potěchu mé paní. Přímo před námi bylo jezírko, kde plavala nějaká drůbež. Těsně před bitvou tam přistála nějaká zmatená labuť a lidi z vesnice se na ni chodili dívat, akorát Filoménka machrovala, „že celé houfce jich na cestách viděla.“
Kolem jezírka stojí skupina listnatých a jehličnatých stromů a příjemně se tu sedí, udělali jsme tu i lavičky. Nakonec se Filoménka sama zvedla a udělala asi deset kroků, ale pak jsem ji zase naložil a pokračovali jsme v obchůzce.
Epidemie, zdá se, skončila, ale podlehlo jí asi čtyřicet lidí, z toho asi dvacet dětí. Proto se rozhodli snížit dočasně odvody z hospodářství, aby se to trochu vzpamatovalo.
Zatím pro mne, jakožto pro soudce, nikdo neposlal. Tento soud řeší hlavně majetkové spory panstva a na ty v dnešní divoké době není moc času ani nálady. Zemí se potulují vojska i jejich části a Rudolf Habsburský s Jindřichem Korutanským se hádají o trůn. Nakonec se přes léto situace uklidnila a já několikrát přece jen jel ke dvoru, kde jsem předsedal soudu a řešili jsme posuny hranic panství, dluhy a zástavy a jiná, podobně zajímavá témata. Snažil jsem se být spravedlivý a nestranný a brzy jsem získal dobrou pověst, částečně i díky tomu, že se přátelím s vlivnými lidmi, kteří leckde dobře hovoří o mé pevné vládě na hloubětínském panství. Též neúspěšné obléhání mého hradu notně pozvedlo moje renomé. A když se k tomu přidá dojem, který na naše přátele dělá Filoménka, tak není divu, že jsem záhy zván váženým pánem.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 264
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 976 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola dvacátá sedmá

Příspěvekod Leonid » 16.4.2016 0:54:58

Tým se rozrůstá
Tak, ještě dva měsíce, a budeme doma. Vědci začali pořádat úlovky a na některé z nás padal smutek. To nás asi nejvíc překvapilo, že se nám tu docela zalíbilo. Samozřejmě, kdybychom byli parta žebráků, asi bychom to nesli hůře, ale v naší skupině emoce sahaly od nadšeného Petra, jehož neopouštělo vědecké nadšení a těšil se, až doma zpracuje ty hodiny hudby, které nahrál, až po Jirku, zlomeného člověka, který se tu ukázal být především lékařem a prožíval hrozné boje, když mnoha lidem nemohl pomoci jen proto, že by jeho postup byl moc moderní. Úmrtnost je tady vůbec děsivá, když uvážíme, že stařešinou vesnice je starý Bezděk, kterému je nějakých pětapadesát let.
Filoménka z vidiny návratu taky nebyla nadšená, protože dobře věděla, že v naší době jí lidé nebudou rozumět a budou ji pokládat za zaostalou. Ale snažila se na to nemyslet a užívala si svého (a mého) postavení, jak se dalo. Jako správná středověká paní se vrhla na vyšívání a docela jí to šlo, tedy, když jí to někdo předkreslil. Už i trochu lépe píše, ale v klášterním skriptoriu by se asi nechytila. Nicméně to, že si přečte listinu a dokáže na ní sepsat odpověď, je to, co bohatě naplňuje termín „středověká laická ženská gramotnost“.
Třetího července zemřel Rudolf Habsburský a Jindřich se halasně vrátil na Pražský hrad. Ale šlechta už začíná jednat.
My ale měli zrovna úplně jiné starosti. Marjána bude rodit a Jirkovi se jako na potvoru někam ztratil skalpel a nůžky. Nechal si u kováře udělat podle svých instrukcí alespoň dva malé nožíky.
Pátého večer jsme venku zaslechli nějaký povyk. Nahrnuli jsme se k oknům a spatřili, jak dvě děvečky táhnou kohosi do kuchyně. Tažené osobě vyklouzl zpod šátku plavý cop. Marjána! Jirka rychle popadl, co by mohl potřebovat a letěl ven. Za chvíli se ale smutně vrátil, že ženské byly v přesile a z kuchyně ho vyhodily. Prý „co by lékař bábě do chytrosti lezl“. Musíme se poradit. Než jsme začali, Filoménka se pleskla do čela.
„Kočky jim třeba bude!“
Co já?“ podivil se majitel této přezdívky, ale to už má žena popadla svoji kočičku, kterou si přivezla z Ovnece, a letěla ven.
„Na co kočku?“ divil se Děpolt.
„Odpadkáč,“ odtušil kysele Jirka.
„Nechápu.“
„Všechen odpad, placenta a podobně, se dá zbaštit kočce. Běžná praxe. Proto máš na každém gotickém obraze, narození Páně nebo Jana Křtitele a tak, vždycky kočku, to si někdy všimni,“ poučil ho Jirka.
„Hele, běž tam alespoň šmírovat, a kdyby něco, vlítneme tam snad násilím,“ rozhodl Rudolf.
„Hanka je tam a určitě má kameru, vem‘ si displej a propojte se přes bluetooth. Tak uvidíš všechno,“ poradil jsem mu ještě.
„Dobrej nápad,“ poznamenal Jirka a odešel.
Marjána řvala. Za nějakou dobu se nádvořím rozlehl dětský křik. Bylo vidět, jak někdo něco nese dozadu na druhé nádvoří. Nakonec jsme některé naše sloužící poslali, aby se jakoby nic mihli v kuchyni. Za chvíli se vrátili a vyprávěli.
V kuchyni prý našli na podlaze vyčerpanou Marjánu, pod sebou měla nějaký špinavý hadr, notně umazaný od krve a stolice. Jak vešli, jedna děvečka přes ni rychle něco přehodila.
Vyjádřila se prý, že je jí blbě a je děsně utahaná. Potom dovnitř vrazila Lída, stará pradlena, a nesla dvě v plátně zabalená mimina.
To už je přece jen mimořádná událost, že se na to půjde podívat i „panstvo“.
V kuchyni bylo vše tak, jak nám sluhové pověděli. Bylo tam ticho, přerušované jen něčími modlitbami a kočičím mlaskáním.
„Dvojčata?“ podivil jsem se.
„I ano, pane vznešený, Bůh jí ráčil tuplovaně požehnati syny dvěma,“ radovala se Lída, „právě jsem jich v jezírce omyla. A Marjáno, ty bys taky sebe měla,“ měla starost o její hygienu.
Ajaj. Jezírko je to sice moc hezké, ale je to hlavně kachní eldorádo, občas si tam někdo uleví, když se mu nechce na hnůj, a děvečky se tam koupou a perou si prádlo.
Jirka se vytratil. Chvíli po něm Marjána vstala a plížila se ven, podpíraná Hankou.
Druhý den nám Jirka vyprávěl, že cestou zahnal Marjánu do naší lázně a tam ji konečně prohlédl. Všechno dopadlo relativně dobře, akorát prý měla na rodidlech stopy po nějakém popálení či prudké alergii.
Druhý den Jirka se dvěma ozbrojenci udeřil na porodní bábu a ta se přiznala, že „vlašťovičníka mlékem krvotok zastavovala a že to nejlepší jest.“ Na dotaz, kolik, odpověděla, že „i málo, snad jen čtvrťku, to stačí.“ Jirka se chytal za hlavu, že ta „čtvrťka“ je asi decák.
To, aby v příštích dnech mohl na Marjánu dohlížet, vyžadovalo od nás všech notnou dávku konspirace. To jsme museli všechen ženský personál pořádně zaměstnat, aby se kolem ní nikdo neometal. Vyřešili jsme to nařízením velkého úklidu. Marjána měla horečky, a proto po sedmi dnech nesly Hanka s Bárou, jakožto kmotry, chlapečky do kostela samy. Dostali nadčasová jména Jakub a Vojtěch. Jejich otec se musel hodně ovládat, aby potlačil radost a choval se dobově, lehce přezíravě.
Ale po dalších několika dnech Jakoubek zemřel na nějaké křeče, se kterými si Jirka vůbec nevěděl rady. Chudák Marjána, zrovna jí přestaly horečky a teď tohle. Zdrcená maminka nebyla ani ve stavu, aby se zúčastnila pohřbu. Zařídily to holky samy a ženské ve dvorci byly kupodivu spokojené, prý proto, že „alespoň pokřtěný zašel a do pekel nevejde,“ a v tomto duchu chlácholily i Marjánu, na kterou to kupodivu celkem platilo, protože ona je jedna z těch, kdo tu oprášili katolickou víru a stali se, vlivem prostředí, hodně zbožnými.
„Bůh dal, Bůh vzal, požehnáno buď jméno Páně, však mladá jsem, bude mi naděleno ještě dětí, co já mohu vědět,“ slyšeli jsme ji, jak se baví s kolegyněmi a říkala to smrtelně vážně.
Už máme středověk hodně pod kůží… Ale všeho do času, konec se blíží. Rozhodli jsme se, že zkusíme přesun v obou termínech, v srpnu a v listopadu.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 264
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 976 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola dvacátá osmá

Příspěvekod Leonid » 20.4.2016 10:08:16

Loučení s tvrzí a návrat v bílé barvě
A tak jsme se třetího srpna sbalili, naložili vůz zásobami a nasbíranými vzorky, avšak nejpečlivěji zabalili deset malých džbánků, uzavřených zátkou zalitou voskem. Ve džbáncích jsou obří flash paměti, každá o kapacitě deset terabajtů, kam jsme ukládali to, co jsme nahráli a natočili. Ale nejlepší vzorek je soudek opravdu dobrého vína, který mi daroval Ondřej. Na ten se těšíme. Konečně byl vůz naložen a služebnictvo se tam stěží seskládalo, protože zpátky vezeme o hodně víc věcí, než jsme vezli sem. Naši rytíři a manové budou muset jet ve zbroji, protože tu není kam dát. I já a Rudolf jsme se museli odít do oceli, což učiní naši cestu dosti úmornou.
„Karle,“ vzal si mě Zbyšek stranou, „co bude s Johankou?“
„A co by mělo? Zůstane tady. Já o tom stejně nerozhoduju. Rudolf je šéf,“ odkázal jsem ho na patřičná místa.
„No jo, mě se to pořád plete,“ poklonil se a odešel.
Jo, plete se mu to. Alespoň, že je Johance elementárně věrný.
„Zbláznil ses?“ slyšel jsem Rudolfa.
Zbyšek něco kuňkal.
„Těhotná?“ zařval v odpověď Rudolf.
Zase kuňkání. Šel jsem tedy blíž.
„Jo, zakázali jste mi ochranu, na seně mi ujela noha a bylo to, no,“ sklopil Zbyšek oči.
„Tak jí snad vezmeme s sebou,“ otočil Rudolf oči v sloup, „snad to je poslední malér, co se tady stal. To je ale vypráskaná expedice!“ rozčiloval se.
Náš průvod se seřadil, poslední vyběhla z čeledníku vyjevená Johanka s bříškem a kluci jí pomohli do vozu. Předstoupil rychtář.
„Odjíždím na své moravské zboží, tobě pak ukládám, bys v bázni boží tvrze spravoval a nepolevoval ve stezky i vody strážení, nenavrátím-li se do narození Božího, pak závěť má uložena jest u soudu dvorského, tedy vykonejte, co jest tam,“ položil jsem mu na srdce.
„Spolehněte se, pane,“ poklonil se rychtář a nařídil otevřít bránu. Vyjeli jsme ven po padacím mostě, projeli Hloubětínem, najeli na cestu podél říčky, naposled se otočili na líbezné údolí, s Humencem přímo proti nám a majestátním hrádkem vzadu na skále. Bylo to fajn, když mi to tu říkalo „pane“. Poslední, koho jsme z vesnice spatřili, byli dva rybáři s čeřeny, kteří lovili v Rokytce ryby. Oba se poklonili a my zrychlili, ať to máme za sebou.
V pozdním odpoledni jsme v Libni vyjeli do svahu ke Kobylisům a podařilo se nám najít i lesní průsek. Jsme na místě, ale nic se neděje. Sesedli jsme z koní a udělali si pohodlí. Najednou jsem ucítil neklid. Kus od nás se najednou vztyčil mohutný sloup modrého světla. Rychle jsme nasedli, tentokrát se vykašlali na pořadí a projeli do naší doby. Domů.
Když jsme byli na druhé straně, ovanul mě chlad. On je snad zase podzim. Ale co to? Kolem nás byla hromada lidí v bílých kombinézách s dýchacími přístroji a někteří byli ozbrojeni. Kdesi bylo slyšet vrtulník. A už byl u mne a u Rudolfa prezident akademie s hloučkem dalších vědců.
„Zdravíme vás, zdravíme,“ podal Rudolfovi ruku v gumové rukavici, „jak to šlo?“
„Dobře, dá se říct, nikdo nás neodhalil, představte si,“ odpověděl Rudolf diplomaticky, „ale přišli jsme o dva lidi.“
„O koho, prosím vás?“ lekl se prezident.
„O doktorku Spinkovou a o jednoho z těch šermířů. Byla tam epidemie nějaké chřipky, nebo co to bylo.“
„To je moc špatné.“
„A jak se vám podařilo zrekonstruovat ten kámen?“ zajímalo mě.
„Podařilo, a díky tomu máme k dispozici technologii na jeho výrobu.“
„A na jakém principu to tedy funguje?“
„Nevíme vlastně, uvnitř je několik kapes se zmíněnými kovy a síť zlatých a stříbrných drátků. A to vše je zalité v té růžové hmotě.“
„A ta hmota je co zač?“
„V podstatě umělý kámen, chemicky dost složitý. Nicméně to dnešní umělé kameny dost překonává. To byl největší problém, analyzovat a vyrobit tu slitinu. Víme, že se to iniciuje teplotou lidského těla. Dokáže to vygenerovat hromadu energie, tepelné a elektrické. Ale proč, to zatím nevíme. A nepřenese jinam, než o sedm set sedm let.“
„A čtyři měsíce,“ doplnil jsem, „plus dvacet šest kilometrů. Když vstoupíte tady, vyhodí vás to nad Trójou, jako někde u Bulovky. A když jsme vstoupili, vyšli jsme tam na začátku srpna 1306 a ten samý den jsme se vrátili a tady je – co za den?“
Taky po roce, prvního listopadu 2014.“ poznamenal někdo.
„No nic, tak sesedněte a pojedeme,“ vmísil se do hovoru nějaký voják.
„A kam?“ zeptal jsem se.
„Do karantény.“
„Ale my nemáme žádné nemocné.“
„Preventivně, samozřejmě.“
Co se dá dělat. Radek vypřáhl koně a všichni vylezli z vozu. Johanka zapištěla strachy a hledala očima Zbyška. Ten byl hned u ní a vzal ji do náruče.
„Kdož toto jsou?“ ukazovala na vojáky, „duchové jacísi?“
Vojáci se rozesmáli.
„Neboj se, to vojáci doby naší jsou,“ uklidňoval ji její kavalír.
„Kdo to je?!“ vyletěl prezident.
„Měli jsme zcela zásadní důvody vzít ji s sebou,“ pronesl Rudolf hlasem, se kterým se nediskutuje.
„No dobře, ale už pojedeme, pospěšte.“
„A napadlo mě,“ navrhl jsem, „co vyjet triumfálně do Prahy v průvodu?“
„Ani nápad, máme svoje předpisy,“ zpražil mě voják.
Co se dá dělat. Byli jsme obklopeni hloučkem vojáků a za námi naložili naše koně do přepravníků a vůz na náklaďák. Vůz pak celý překryli igelitovými plachtami.
Na kraji lesa čekalo pět sanitek. Museli jsme si vlézt do každé čtyři. Johanka byla vyděšená na nejvyšší míru. Jirka sehnal lékaře a za chvíli obdržel nějakou injekci, kterou Johance pokradmu píchnul. Ta ještě chvíli vyváděla, ale pak ochabla. Stála sice, ale koukala jak tele a šla, kam jsme jí ukázali. A už jsem taky seděl v sanitce - s Rudolfem, Filoménkou a Bárou. Jeli jsme asi hodinu a nevěděli kam. Konečně sanitka zajela do nějakého dvora. Byla tam přízemní budova obklopená trávníkem. Vystoupili jsme a kolem nás byl zase okruh vojáků. Nasměrovali nás do dveří. Za nimi byla místnost, kde jsme se měli svléknout. Filoménka ze zvyku nastavila ruce, ale nic se nestalo.
„Barboro, svlékniž mě,“ zavelela netrpělivě.
„Však už nejsem komorná tvá,“ vysvětlila jí Bára, ale já na ni udělal prosebný obličej, a tak se svého úkolu naposledy zhostila.
„Ráda jsem byla komornou tvou,“ pohladila Filoménku po tváři.
„Já byla též ráda,“ usmála se na ni malá.
„Dělejte,“ pokynul jeden voják netrpělivě.
A tak Bára svlékla z Filoménky vévodkyni a měli jsme tu zase Filoménu Maléřovou, človíčka se sníženou příčetností. Když jsme byli všichni svlečeni, šlo se do sprch.
Tam nás čekalo nepříjemné překvapení. Dvě židle a dva lidé s holicími strojky.
Filoménka měla strach z vrčícího strojku a ze ztráty vlasů.
„To nepřirozené jest, bych vlasů neměla, prosím!“ plakala, ale nebylo jí to nic platné.
Posadili ji do židle a začali. Alespoň mi nikdo nebránil držet ji za ruku. Po exekuci si nešťastně hmatala po holé lebce a naříkala. Postupně nás oholili všechny a všude. Vypadali jsme jako mimozemšťané, protože nám oholili i obočí.
Hanka s Bárou teď vedly ochablou Johanku a pod sprchou ji pečlivě omyly. Pak ji posadily do kouta a samy se blaženě osprchovaly.
„To bude nádhera, sprchovat se každej den, a nosit kalhotky,“ libovala si Bára.
„A až to dostanu, vezmu si krásnou, bílou, tenoučkou vložku, která nekouše,“ přidala se Hanka, „místo těch slamníků.“
Konečně jsme byli umytí a šli po dvou do prosklené kukaně, kde jsme museli na chvíli zadržet dech a vystavit se odhmyzovacímu prostředku. I Johanka to s pomocí zvládla.
Na závěr jsme dostali bílé košile a spodní prádlo na jedno použití. A lehoučké pantofle, které, jak jsme později zjistili, jsou ze slisované papírové drti. A byli jsme uvedeni do pokojů - tři měli po pěti lůžkách a jeden po šesti. Jeden pětilůžkový dostaly holky, my ty ostatní. V každém pokoji byl jen patřičný počet postelí a nočních stolků. Všechno oslnivě bílé a sterilní. Nikde žádný obrázek, kytka, nic. Pokoje měly okna, za kterými byl vidět vadnoucí trávník a vysoká betonová zeď, lemovaná proužkem šedého nebe. Pokoje ústily do větší (a stejně nápaditě zařízené) jídelny, kde bylo šest čtvercových stolů se židlemi. Z místnosti se dalo jít na jednu stranu zpátky k dezinfekční komoře a do sprch (tam jsou i tři záchody), na druhou stranu se pak vyšlo na dvorek s umělým trávníkem, který byl zastřešen skleněnou střechou. Stály tam asi tři lavičky, kupodivu bílé. Mezitím brblající Monika vyrobila z jednoho kousku spodního prádla a hromady toaletního papíru Vojtíškovi improvizované pleny.
„Proč si připadám jako v kriminále?“ položil Kamil otázku, která nás hryzala asi všechny.
„To bude sekretariát bílé ligy,“ utrousil jsem a všichni se, lehce hystericky, rozesmáli.
„To jsem rád, že vás neopouští dobrá nálada,“ ozval se hlas.
Johanka s Filoménkou se přikrčily.
„Jste v karanténní stanici ministerstva obrany a zde budete z bezpečnostních důvodů izolováni, dokud nebude jasné, že nejste nosiči nějakých chorob. Ani jedna nevyčištěná molekula se nedostane ven.“
„A jak dlouho tady budeme?“ zeptal se Rudolf.
„Nejméně tři měsíce, v této chvíli nevíme. Jinak si vás dovoluji upozornit, že veškeré prostory jsou trvale monitorovány,“ odpověděl hlas.
„Kam vedou ty dveře na vedlejší straně dvora?“
„Ty blíže k vám, tam je lékařské pracoviště. Když se tam rozsvítí světlo nade dveřmi, musíte se tam dostavit. A ty druhé dveře, tam je také signál, který znamená, že tam máte připravené jídlo. V osm ráno, ve dvanáct a v šest večer. A každé ráno čisté prádlo. A do té poslední patří odpad, použité prádlo a špinavé nádobí. Mějte se dobře a dobrou chuť, máte tam oběd.“ Skončil projev a bylo ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík.
„No, tak velký bratr nám popřál dobrou chuť, půjdem na dlabanec, ne?“ křečovitě jsem se zasmál.
Všichni jsme se odebrali do výdejny, kromě Moniky, která zůstala s Vojtíškem sedět v jídelně. V místnůstce jsme našli placaté plastové krabice, každou označenou štítkem se jménem. Tu označenou „Klára Spinková“ jsme dali Johance. Ta na to koukala jak jelen. V krabici byla miska s nudlovou polévkou, talíř s bramborovou kaší a smaženým filé a miska švestkového kompotu. A papírový sáček, který obsahoval kelímek jogurtu a jablko. Naštěstí bylo díky konstrukci krabice jídlo teplé a kompot studený, ale bylo to všechno chuťově takové nemocniční. Když se nám podařilo Johanku přesvědčit, že opravdu může sedět s námi u stolu, tak ji Zbyněk pomalu a trpělivě vysvětlil co a jak, nakrájel jí filé a nakonec si jako jediná z nás ohromně pochutnala. Dokud jsme měli příborové nože, podařilo se Davidovi udělat Monice díru v košili, aby mohla kojit, protože jinak by se na to musela vždycky svléknout do naha. Po obědě jsme uklidili nádobí a posedávali v zahradě. Bylo tam mírně chladněji, ale dalo se to.
„Já jsem si vždycky říkal,“ spustil Kamil, „že bych nikdy, ale nikdy, nešel do reality show, a ono mě to stejně potká.“
„Musí nám sem dát něco pro zábavu - knihy, časopisy, nebo něco, tohle přece nejde,“ rozčiloval se Rudolf, „slyšíte?“ A opakoval svojí výzvu nahlas a do stropu. Ale žádná reakce.
Za chvíli se rozsvítilo světlo nad prostředními dveřmi. Vyskočili jsme a vrhli se tam, ale našli jsme jen balík plen, vlhkých ubrousků a jiných potřebností pro péči o mimino. Monika to radostně převzala a s naší pomocí uložila ve svém nočním stolku a kolem. Uvědomil jsem si, že jí nesmyslně závidím. Ona má NĚCO a my nemáme nic, jen ty papírové šaty na jeden den a noc.
Nějak nás přešel hovor a tak jsme seděli a mlčeli. Padl soumrak a naše holé lebky zářily v šeru. Johanka apaticky seděla a škrábala si oholený klín. Zbyněk ji jemně vzal za ruku a dal ji stranou.
„Tohoto nečiň, neb neslušné jest to,“ poznamenal vlídně a objal ji.
V šest se rozsvítila světla ve všech místnostech a Johanka, jak jí asi přestala fungovat ta injekce, se vyděsila. Filoménka se Zbyňkem ji začali uklidňovat. Ostatní přinesli zase stejné krabice s večeří, kde si hověl krajíc chleba, oranžová paprika a silnější kolečko turistického salámu. A zase, stejně jako k obědu, půllitrová láhev nasládlého, vlažného čaje pro každého.
Po večeři začali Kamil s Petrem vzpomínat na soudek piva a uzenou šunku, co jsme měli s sebou ve voze, ale vyvolalo to jen tím chmurnější náladu. Za nějakou dobu se začalo ztlumovat osvětlení, až zůstalo svítit jen jedno svítidlo v jídelně a na WC.
Druhý den nás probudilo ostré světlo. Signál nás upozornil na to, že jsme dostali kartáčky na zuby a čerstvé oblečení. Vydali jsme se spořádaně do koupelny, kde jsme se umyli, a donutili k tomu i nespokojenou Johanku, která to nechápala, tak jako nechápe vůbec nic.
K snídani byly rohlíky s máslem a džemem. Pak se nečekaně rozsvítilo světlo a hlas nás postupně volal do ordinace. Když přišla řada na mě, prošel jsem tam a seznal, že tam je lékař a další osoba - oba zase v ochranných kombinézách. Asi se začnu sám sebe štítit. Byl jsem důkladně prohlédnut a bylo mi odebráno všechno, co se dalo, jen krve snad osm zkumavek. Postupovalo to dobře, akorát Filoménka s Johankou byly vyděšené. Ani jedna totiž ještě u doktora nebyla. Nakonec tam pustili Báru s Monikou, které hlavně Johanku společně přepraly. Zpátky se vrátila úplně vytřeštěná.
„Já... chtěli mě na mučidla dáti a žilou mi pouštěli, ač zdráva jsem, a všelijak do mě necudně věcí zasouvali a do mě hleděli,“ stěžovala si mi s pláčem.
„Nebojž se, toto práce lékařů jest, by zjistili, zda zdráva jsi,“ utěšoval jsem ji.
„Však bojím se tu velmi, a Zbyška nemíti, pomátla bych se,“ tulila se ke svému rytíři.
„Neobávej se, však tě o tomto světě vyučím, než propustí nás,“ utěšovala ji Filoménka a když odtroubili večerku, vlezly si spolu do postele a dlouho si povídaly.
Další dny a týdny probíhaly v neutuchající nudě. Filoménka s Johankou se pokoušely pomáhat Monice se synkem. Pro nás žádná činnost nebyla a tak jsme hráli různé slovní hry a cvičili, i dvě hodiny denně. Na dvorku už bylo chladno, leda na to cvičení se to tam dalo. Petr si do rohu místnosti tajně škrábal značky a počítal dny. A tak jsme poznali, že se přiblížily Vánoce, které jako takové jsme poznali podle toho, že jeden den bylo k večeři filé s bramborovým salátem a další den pak k obědu kachna s knedlíkem.
„Konečně krmě řádná,“ spokojeně si Filoménka otřela pusu a urovnala si svůj turban na hlavě. Protože chce jako správná vdaná žena nosit závoj, omotává si svoje krátké vlásky toaletním papírem.
Zlatý hřeb našeho stravování nadešel o pár dní později, kdy jsme dostali k večeři každý tři chlebíčky, sáček slaných tyček, sáček buráků a dvoudecovou lahvičku bílého vína. To bude asi Silvestr. Po té opulentní hostině se nám zdálo, že nám nechali svítit déle. Bavili jsme se vyprávěním anekdot, když nemáme televizi. Když začalo pohasínat světlo, lehce ovíněná Filoménka zařvala:
„Požehnaného nového roku přejeme tobě, žalářníku neviditelný!“
Všichni jsme se pořádně zasmáli. Ano, náš žalářník se celou dobu neozval, komunikoval s námi jen pomocí světélek nade dveřmi. Naše „modlitby“ čili výkřiky do vzduchu byly, vyjma požadavků na péči o mrně nebo na lékařskou péči, nevyslyšeny. A tak docházelo k takovým excesům, jako hraní čáry se zrníčky z pomerančů nebo počítání, kdo má ve filé (nenávidím filé, bylo tak třikrát týdně) víc kostí. Jedině Filoménka byla potěšena, když jí Bára udělala pár květů z toaletního papíru nebo když jsem jí vyndal ze stolečku zbytečný šuplík, napustil tam vodu a pouštěl jí tam lodičky z trubiček od papíru.
Jednou ráno jsem se vzbudil a hrozně se lekl. V posteli mi ležela Filoménka, hlavu na mých bedrech a jemně si hrála s mým přirozením, tak, jak to má ráda.
„Co činíš,“ zašeptal jsem prudce, „Neříkal jsem, že manželství naše tajiti musíme?“
„Já nemohla déle vydržeti lože prázdné moje a tesknila jsem po tvé náruči velmi,“ kňourala.
Klekla si na mě obkročmo.
„Slez rychle,“ odehnal jsem ji a ona smutně odešla.
To bude průser.
Ale nic se nedělo, ani ten den, ani jiný.
Venku ležel sníh a bylo ticho. Leden pomalu uplýval a naše nedočkavost rostla.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 264
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 976 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola dvacátá devátá

Příspěvekod Leonid » 25.4.2016 22:05:13

Na svobodě
Posledního ledna jsme zase uslyšeli hlas.
„Odeberte se prosím do sprchy.“
Tam na nás čekaly naše civilní šaty, které jsme zanechali v akademii, plus zimní boty a bundy, a taky punčochy pro holky. To Johanka tu měla navíc džínsy, tričko, prádlo a svetr. Nějak jsme ji do toho oblékli. Ještě kupička papírů nás čekala. Bylo tam něco o tom, že nesmíme mluvit o podrobnostech přesunu časem a o naší karanténě. Co se dá dělat, podepsali jsme to, Johance to přerecitovali a ta tam udělala křížek. Po tom všem nás naložili do mikrobusu s černými skly. Jeli jsme asi dvě hodiny, Johanka s Filoménkou se svorně poblinkaly, ale naštěstí měl někdo v kapse starou igelitku. Auto zastavilo, otevřeli nám dveře a my stáli na stanici metra Opatov a koukali jako vrány.
„Tak to máme za sebou a čeká nás práce. Uvidíme se zítra na pracovišti. Ale všichni máte můj obdiv,“ zhodnotil Rudolf krátce celou akci.
„Ale,“ namítl Petr, „zítra je sobota.“
„No jo, vlastně,“ otřel si čelo, „tedy v pondělí. A čekám i šermíře a Karla s Filč- Filoménkou,“ opravil se honem.
Podali jsme si ruce a rozešli se každý po svém. Nejlepší to měl Zbyněk, který bydlí v rodinném domku nedaleko, a tak si odvedl vyděšenou Johanu pěšky. Někdo zamířil do metra, někdo na autobus. My čekali na ten náš, který ale nejel, a tak jsme vzali zavděk jiným, který projíždí Hloubětín po okruhu. Filoménka si zase rychle zvykla a už byla zase veselá a štěbetavá jako obvykle. A slušelo jí to, měla fialovou sukni a světle fialové proužkované punčocháče. Akorát ta erární bunda jí moc nesluší. Ale doma má svoji světloučce fialovou péřovku, která jí naopak sluší hodně. Dole v Hloubětíně, když jsme měli vystoupit, mě Filoménka mohutně zatahala za rukáv.
„Pohleď!“ a ukázala kamsi z okna.
Ohlédl jsem se tam a uviděl, že zámeček na skále tam sice je, ale okolo to vypadá jinak. Na skále stály trosky hlásky a vedle ní dokonce víc než polovina velké věže.
„Tvrz naše,“ zašeptala mi, když jsme vystupovali.
Nedala jinak a museli jsme se tam jít podívat. Stavby v okolí zámečku stály jinak, než před naší cestou, a tak jsme mohli po skále dojít k věži. Dotýkal jsem se zdí, které jsem přikázal vyzdvihnout. Ve věži nebylo nic, jen betonová krabice nad bývalou studní. Aby ne, to byla moc dobrá studna. Vydali jsme se zpátky a já zavolal sestřenici, aby nějak šetrně upozornila moje rodiče. I ta se lekla, a což teprve oni, kdybych jim zavolal rovnou.
Za chvíli mi zavolala, že to zařídila a můžu na návštěvu. Tam jsem spatřil, jak za ten rok sešli. Jediná zpráva o expedici byla hned na začátku, a to ta, že došlo k havárii stroje času (jak to nazývala média) a expedice zůstala uvězněna. O našem návratu v listopadu nepadlo ani slovo. Oni ale doufali, a tak jsme teď oba dostali dárky k obojím vánocům, kdy jsme tu nebyli.
Potom nadešel skromný oběd - přece jen nás nečekali. Karanténa byla dobrá v tom, že jsme Filoménčino stolování dovedli k dokonalosti. Johanku jsme taky ledacos naučili, ale když jsme odcházeli, s příborem ještě trochu bojovala a lžíci tvrdošíjně držela v sevřené dlani, tak jak se ve středověku jedlo. Z playboye Zbyňka se vlivem okolností stal trpělivý a pozorný učitel, a bylo hezké pozorovat, jak se ke své dívce dobře chová.
Po obědě jsme museli vyprávět, což se protáhlo dlouho do noci. Řádně jsem se vyhnul tomu, o čem mám mlčet. Rodičům chudákům vstávaly vlasy na hlavě, když slyšeli o hrdelních trestech, inkvizici, dobývání hradu a epidemii.
„To jsi teda stavěl ty, tu tvrz?“ zeptal se mě táta pobaveně.
„Jasně, najednou tam jsou zříceniny, to jsem zíral,“ kroutil jsem hlavou.
„Ale ty tam přece byly vždycky,“ opravila mě máma.
„Ne, nad skálou přece stála taková pidihláska od zámečku a až ke skále byly baráky,“ oponoval jsem.
„Ale ne, co to meleš!“ hádali se.
„Počkejte, přinesu album,“ zvolal jsem a odběhl do pokoje, kde jsou rodinná alba. Chvíli jsem listoval. Je tam totiž fotka, kde jsou nějací naši předkové na hřišti pod zámečkem a ten je za nimi krásně vidět. Vítězně jsem před ně rozložil album.
„Tak co?!“
„Samozřejmě, že to je tak, jak říkám,“ zlobila se maminka.
Koukl jsem na fotku pořádně a krve by se ve mně nedořezal. Za skupinkou dětí a dospělých čněl zámeček, tak, jak jsme ho viděli dneska, se zříceninou velké věže.
„Prosím, věřte mi, já si ho fakt pamatuju, bez těch zřícenin, chodil jsem tam přece do Domu pionýrů a na výstavy, nepamatuješ si, tati?“
„Ne, vůbec, jen jako bych si myslel, že by to tak teoreticky mohlo být.“
„Má pravdu pán můj, sama jsem před rokem viděla,“ postavila se moje žena na mou stranu.
„A tati, je v Troji nějaká zřícenina?“
Řekni, že ne, prosím!
„Jasně, že jo, tam u nájezdu na most Barikádníků. Když jsem chodil na školu, byli jsme tam jednou kreslit,“ vzal mi naději.
Sesunul jsem se na židli a vzal hlavu do dlaní. Filoménka se přitulila a hladila mě po ruce.
Rudolf měl pravdu. Pozměnili jsme minulost tak důkladně, že to, co bylo do té doby, přestalo existovat. Jenom my víme, co bylo před změnou. A sám si nejsem úplně jistý, co je vlastně pravda.
Byl jsem z toho nějak mimo a šel se raději podívat na zprávy. To Filoménka si šla raději hrát. Ve zprávách jako z udělání hovořili o tom, že by se brzy měla vrátit expedice Lapis. Hajzlíci… O co tady jde?
Tenhle víkend jsme si s Filoménkou opravdu užili. V sobotu ráno jsme zaskočili na trh, protože v lednici jsme měli po roční nepřítomnosti leda oběšenou myš. „Dobré na této době jest,“ poznamenala Filoménka, přehrabujíc se cestou domů v košíku se zeleninou a ovocem, „že zelené všecko pěknější a větší jest.“ To je pravda, ve středověku bylo ovoce a zelenina maličké a nepříliš dobré chuti. Skoro chápu, že většina šlechty zeleninou opovrhovala.
Zašli jsme si i do akvaparku. Když jsme se pohodlně rozvalili v odpočinkové zóně, tak zatímco jsem se ukrutně soustředil, abych Filoménku nehladil nebo něco podobného, tak jsem si všiml, že už jí začínají růst prsíčka. Zatím jen náznakem, ale byly tam. Filoménka postřehla můj pohled, usmála se, zálibně si hrudníček pohladila a koketně se na mě usmála. Začal jsem být trochu nadržený, včera u rodičů jsme si nic nedovolili a tříměsíční půst je tříměsíční půst.
Ta potvora dobře věděla, o co jde, a v autobuse se mě různě nenápadně dotýkala a hladila mě. Když jsme přijeli domů, byl jsem blízek explozi. Po svlečení jsem byl zahnán do postele, kde jsem se měl svléknout. Ona zůstala oblečená, ale teď se začala rafinovaně svlékat. Napřed si sundala bundu a svetr a pak si pomalu rozepnula kozačky. Jsou jí od loňska už malé a tak s nimi trochu zápolila. Pokynul jsem jí gestem ke mně a pomohl jí. Neodolal jsem a hladil jí nožky v bílých punčocháčích. S úsměvem se mi po chvíli vyškubla a pokračovala se šaty, které si přetáhla přes hlavu, a pak věnovala pozornost knoflíčkům na košili. Trvalo to mučivě dlouho. Pod košilí měla už jen tenkou košilku a bylo vidět, jak přes punčocháče prosvítají žluté kalhotky. Ještě tyhle tři kousky prádélka odložila, zajela si rukama do krátkých vlásků a pomalu se přiblížila. Následovala taková jízda, kdy jsme oba zúročili ty tři dlouhé měsíce půstu. Nicméně se zdálo, že během něj se Filoménka poněkud zdokonalila. Ty moje ženo jedenáctiletá, ty mi dáváš. Když jsem skončil, lehla si vedle mě a jen tak jsme se povalovali.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 264
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 976 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola třicátá

Příspěvekod Leonid » 3.5.2016 20:50:41

Co je to realita?
Po podobně proflákané neděli nás čekaly povinnosti. Museli jsme do akademie. Filoménka se nastrojila do přiléhavých bílých legín a krátkého černého trička a nedala si vymluvit, že je chladno. Pěkně nám remcá, holka. Celou diskuzi uzavřela velice nepěkně a nesportovně, protože se přivinula, zavířila řasami a roztomilým hláskem pronesla: „Proto to mám, žeť erbovní barvy tvé to jsou.“
„Ty jseš kotě, viď,“ uznal jsem porážku, byť její pupík jsem v erbu neměl. Ale nakonec jsem prosadil alespoň pořádný svetr.
V akademii to vypadalo jako vždycky, jen na Klárčině pracovním stole stála váza s kytkami a její fotka. Spokojeně vypadající Monika se dostavila se zbrusu novým kočárkem. Když jsme byli všichni, sedli jsme si na židle do kruhu.
„Tak vás vítám zase v práci,“ pozdravil nás Rudolf, „prázdniny skončily a musíme to všechno zpracovat. Jen na úvod, od vás neakademiků budu chtít jen to, abyste sepsali svoje zážitky, postřehy a podobně. Představoval bych si tak sto padesát normostran, ne víc,“ uklidnil nás.
Šermíři protáhli obličeje.
„Kde skončili naše věci?“ zeptal se Kamil.
„Je to všechno tady,“ ukázal Rudolf na jednu zeď, „ten kancl vyklidili a je to všechno tam.“
Aniž jsme se dohodli, zvedli jsme se jako jeden muž a odešli vedle. Tam bylo všechno kromě vozu a koní. Láskyplně jsme se dotýkali našeho oblečení a dalšího majetečku. Kluci šermíři zjistili, že šunka z našich zásob zde v chladné místnosti nijak nestrádala, ba jí to asi prospělo, stejně jako sýrům. Po krátké poradě byl Zdeněk vyslán pro pečivo, a my ty dobroty odnesli vedle. Mirek kutálel soudek s vínem. V pracovně jsme víno slili do malého kbelíčku (myslím, že to nebyl ten, na který Filoménka chodila během konference) a sběračkou ho rozlili do sklenic a hrnků. Holky mezitím nakrájely uzeninu a sýry. Zdeněk se mezitím vrátil, nesl pečivo a navíc velkou sklenici oliv.
A tak jsme seděli a popíjeli, a k tomu nám Rudolf líčil, co je čeká a dlouze se probírala forma prezentace získaných dat. Ty dlouhé hodiny filmového záznamu se sestříhají a měl by z toho být film nebo seriál. Dohodli jsme se, co by tam mělo být a co ne. Nakonec z toho vyplynulo, že vznikne jeden film „rodinný“, kde se vyhneme těm kontroverzním scénám typu poprav a porodu, jeden „drsný“, kde bude ode všeho něco, a jeden „pouze pro vědecké účely“, což bude jen nepatrně sestříhaný materiál. Shodli jsme se na tom, že perly světového hororu budou proti tomu „květinové říkanky růžového medvídka“, jak se vyjádřil Petr. Potom všichni začali rozpřádat teorie, co ještě z expedice vytěží. Každý plánoval napsat nějakou zásadní publikaci, Radek s Hankou dokonce kuchařku, a Petr se těšil, až vydá cédéčka s hudbou.
„A ještě jedna věc,“ zvýšil Rudolf hlas, „informoval jsem se, proč jsme byli v karanténě jako pokusné opice, celý víkend jsem obvolával známé z ministerstev. A víte, jak zní odpověď?“
„Ne.“
„Dreckkopf,“ dostalo se nám chmurné odpovědi, „jak se pořád ometal okolo kamene a celé akce, získal tady vliv a prosadil s pár podobnými šílenci experiment, že budeme vystaveni vjemové deprivaci a bude se sledovat, jak se chováme. Proto jsme nesměli dostat ani tužku a vojáci prý museli z trávníku pod okny vytrhat všechny sedmikrásky. A prej proseděl celé hodiny u monitorů, sledoval nás a dělal si poznámky.“
„To je trotl,“ utrousil někdo.
„To byla vivisekce. Lidstvo má štěstí, že se tenhle člověk nenarodil o pár desítek let dřív a nedal se do služeb Říše,“ poznamenal jsem nakvašeně.
„A že by se nás někdo zeptal…“ divila se Bára.
„Prý by to narušilo experiment.“
„Ještě, že mi nechtěl pitvat Vojtíška,“ pronesla Monika a sevřela svůj poklad pevněji v náručí.
„Ten by nás rozpitval všechny, kdyby mohl.“
„Pošleme mu středověkou kost od šunky, ať si má s čím hrát,“ napadlo mě.
Bylo to radostně přijato, ale stejně jsme uvažovali, jak se mu pomstít.
„Alespoň je dobrý, že stačí říct jeho jméno, a je to skoro jako když si člověk uleví nadávkou, ne?“ hledal jsem na tom pozitivní stránky.
„Jo, to jo,“ zasmál se Rudolf.
Po nějaké době, kdy jsme pracně sami před sebou uhájili zbytky vína a potravin jako skutečné vzorky, jsme to rozpustili. Mám doma stejně co dělat. Musím si připravit inzeráty, že fotoateliér zase funguje, a začít přemýšlet o té písemné práci.
Byť mě čekal každý den uvařený oběd, Filoménka si stěžovala, že je jí doma smutno. Proto jsem ji přestěhoval ke svým rodičům - nebude sama a oni budou mít pomoc.
A s tím byly všechny strany spokojené, akorát během jara Filoménce u mých rodičů trochu povyrostlo bříško a tak jsem si ji vzal zpátky a zavedl jsem dlouhé procházky a zdravější stravu. Zvlášť, když jsem měl svůj elaborát hotový a fotografickou dokumentaci našich úlovků také. Při procházkách Filoménka nejraději chodila k naší tvrzi.
Získal jsem impozantní balík fotografií a filmů vztahujících se konkrétně k Hloubětínu a podaroval tím našeho obecního historika, starého pána, který léta sepisuje místní dějiny. Dozvěděl jsem se od něj znepokojivou zprávu, produkt to pokroucené reality, že hrad zpustl ve válkách za vlády Jana Lucemburského. Co se asi stalo… Byl tam nalezen hrob z té doby, kde byly bez ladu a skladu naházena těla mužská, ženská i dětská. Co to bylo za vojsko, že naši docela pevnou tvrz takhle vyvrátilo?
Na konci května se Johance a Zbyňkovi narodil prťavý, ale docela zdravý syn Šimon. To bude ještě malér…
V létě byl film připraven k projekci. Zúčastnili jsme se slavnostní premiéry drsné verze, kam jsme se měli dostavit v tom, co jsme nosili ve středověku. Filoménka byla nadšená, že má zase svoje krásné červené šaty.
Stoupli jsme si do řady před plátno a předseda akademie řečnil o expedici, přínosu pro vědu a nastávajícím filmu.
Byli jsme odměněni potleskem, holky i růží, a šli si sednout. Film začínal prostřihy z příprav na cestu, bylo vidět různé řemeslníky, balení vozu, náš výcvik a podobně, dále následoval příjezd do Ovnece. Když se v záběru objevili Ondřej a Adléta, Filoménka fňukla. No jo, ona už je asi nikdy neuvidí.
Během projekce jsem pozoroval ženskou vedle mě, že si při popravě mlynáře zakrývala oči. A následovaly další scény, někde se diváci smáli, jindy jsem slyšel i vyjeknutí, při bitvě o tvrz si dáma hryzala ruku a při lovu po nás koukala dokonce pohoršeně.
Když tříhodinový dokument skončil, byla projekce odměněna mohutným potleskem. Paní vedle mě byla pěkně zelená. Měl jsem z projekce dobrou náladu, ale jen do té doby, kdy jsem zaslechl dva mladíky, kteří šli před námi.
„Fakt skvělý, žes dostal ty lupeny,“ říkal ten první, „na mystifikacích fakt ujíždím, a tohle bylo fakt hustý.“
„Že jo? Fakt bych tomu věřil, že to je pravda. A jak všichni mluvili bezvadně staročesky. A všude ten humáč, víš, co to muselo stát prachů?“ souhlasil ten druhý.
Jo, ty jo, jak tam napichovali na kůl toho mlynáře, proč ten tady nebyl? Ten to zahrál naprosto suprově. Vůbec, proč tady bylo jenom pár herců – třeba ta roštěnka, co hrála tu Elišku tady nebyla, nebo ten, no, ten rytíř, ten jeho kámoš…“
„Diviš, asi.“
„Jo, Diviš, ten byl taky hustej.“
Mám do toho vstoupit? Asi ne. Stejně by mi nevěřili. Lidé jsou vychováni virtuální realitou, a mají-li pochybnosti nebo se reality přímo bojí, klidně ji zpochybní. Snad tomu filmu bude věřit dost lidí.
Ale dělala mi starosti ta vědecká verze. Tu nedostal jen tak někdo, protože je tam i pár lechtivých scén, třeba ta, jak Zbyněk hraje s dvanáctiletou Johankou „svlékací kostky“ a pár takových, kde se k sobě s Filoménkou něžně projevujeme.
Asi za čtrnáct dní jsem koukal na web a tam byla pod velice dobrou recenzí na náš film anketa, kde se lidé měli vyjadřovat, zda je to skutečnost, nebo mystifikace. Sedmdesát pět procent si myslelo, že je to mystifikace, a vyjadřovali to i v diskusi, kde ale jinak vysoce hodnotili výkony maskérů, speciální efekty, kaskadéry při dobývání hradu a podobně.
Bylo mi z toho smutno, i když ani tyhle reakce nebyly zlé a oceňovaly kvalitu filmu.
Ještě jeden pokus musím udělat kvůli svému hryzajícímu neklidu. Spustil jsem si zase vyhledávač a zadal „Medieval Journey, scientific version torrent“ - "Středověká cesta", tak se totiž film jmenuje. V okamžiku jsem dostal odpověď vyhledávače. Klikl na první odkaz a hned se mi stáhl soubor torrent, s pomocí něhož by patřičný program začal stahovat těch patnáct DVD, která dostávali „pouze spolehliví jedinci a instituce“. Prdlajs. To je moc špatný.
Můj život se scvrkl na čekání, kdy si pro mě přijdou. Takhle jsem se trápil asi čtrnáct dní, byl jsem nervní, Filoménku od sebe odháněl a nevěděl, co se sebou. Až jeden pátek ráno jsem povolil a nechal ji, ať se přitulí. Svobodně jsme se věnovali našim oblíbeným praktikám. Filoménka se zrovna věnovala svojí pusinkou mému spokojenému penisu, když v tom rána do dveří, a než jsem stačil cokoli udělat, stála u mě trojice mužů v černých kombinézách. Koukal jsem do ústí samopalu. Filoménka začala křičet. Po prvním momentě leknutí mnou projel podivný pocit klidu. Asi něco v tom smyslu, že tohle neokecám. Ležel jsem a nehýbal se.
„Podezřelý zajištěn, můžete sem,“ řekl policista do vysílačky.
Za chvíli přišly dvě policistky.
„Jste Karel Koleda?“
To se ptají brzo…
„Ano.“
„Jste zatčen pro podezření ze zneužívání nezletilé, máte právo nevypovídat, ale všechno, co řeknete, může být použito proti vám. Oblečte se a půjdete s námi.“
Jedna policistka se sklonila ke schoulené Filoménce.
„Neboj se, už je dobře, odvezeme tě do bezpečí, ano?“ mírně k ní promluvila.
„Neberte pryč pána mého!“ plakala malá a zalezla si ještě víc do kouta.
„Ne, už ti neublíží,“ zkoušela to zase policistka.
„On neubližuje mi a jest mi mužem pozorným a něžným, prosím neberte ho, ne znovu k inkvizici,“ klekla si Filoménka na zem a prosila policisty.
Všiml jsem si, jak má ještě na puse a na bradě stopy semene. Když se daří, tak se daří.
„My se ho jenom potřebujeme něco zeptat, víš?“
„A proč ve zbroji jsou tito?“
„Oni tak vždycky chodí, toho se neboj.“
Stejně na sebe nenechala sáhnout.
„Můžu, prosím?“ vstoupil jsem do toho, „ona mě poslechne.“
Policistka kývla.
„Filoménko, prosím tebe, s nimi běž, však neublíží tobě a čekej na mě, ano?“ podíval jsem se na ni, zatímco jsem se oblékal.
„Ano, můj pane!“ zvolala a chtěla mě obejmout.
Ale to mi policisté pokynuli, abych šel. Abych, fuj, na ní ještě nesáhl.
„Sbohem,“ volala za mnou.
„Sbohem, a čekej na mě,“ odpověděl jsem z chodby.
„Buďte zticha,“ řekl mi jeden z policistů.
Na oddělení jsem čekal asi půl hodiny. Pak mě odvedli k výslechu. Uvedl svoje nacionále a musel vypovědět, kde jsem se s Filoménkou seznámil. Policista naštěstí nebyl z těch, kdo cestu časem považují za mystifikaci. Dokonce i chápal, že jsem podepsal mlčenlivost. Pokoušel jsem se to hnát na kulturní rozdíly, že ve středověku byl takový sňatek naprosto legální.
„A proč jste si ji bral?“
„Protože se máme rádi a líbí se mi.“
„Jste pedofil?“
„Ano, asi ano.“
„A víte, že je to trestný čin, znásilnit dítě?“
„Já ji neznásilnil.“
„Ne? A co jste teda dělali dneska ráno?“
„Orální praktiky. Ale technicky je pořád panna.“
„Takže jste neměli koitus?“
„Samozřejmě, že ne, vždyť bych jí ublížil.“
„To si zjistíme.“
„A nutil jste ji k tomu?“
„Nikdy, byla do toho hrozně nadšená.“
V podobném duchu se nesl další výslech a trvalo to dlouho do večera. Nakonec mě kupodivu pustili. Šel jsem domů. Byt byl přehrabaný a počítač pryč, stejně jako paměťové karty. Co asi dělá Filoménka?
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 264
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 976 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola třicátá prvá

Příspěvekod Leonid » 6.5.2016 22:29:07

Zachránit krásnou paní
Zkusil jsem volat lidem z akademie. Prý byli u výslechu všichni. Bylo jim řečeno, že i na výpravě ve středověku měli dodržovat dnešní zákony a že bude malér. To je ale blbost. Hned po mně má nejvíc hlavu v pejru Zbyněk, kvůli Johance. Co na tom, že tam je to mladá žena, kdežto tady vyjukaná holka? Její věk byl úředně stanoven na čtrnáct. Večer mě Zbyněk navštívil a ožrali jsme se.
„Co budeme dělat, můj věrný družiníku?“ nalil jsem si vodku.
„Víme vůbec, kde jsou?“ zeptal se mě.
„Asi v nějakém azylovém domě, zkusím rozhodit sítě.“
„Musíme se z toho všeho nějak vykroutit. Protože si představ, že nám chtěj ty všechny boje hodit na krk jako vraždy!“
„Nekecej!“ zachvěl jsem se.
„No jo, má to v pácu nějakej debil a nelíbilo se mu ani to, že Jirka neléčil lidi, když to zrovna nešlo. Je to prostě v prdeli. Hele, ale Kamil má kámoše u policajtů, ten by mohl něco zjistit,“ napadlo Zbyňka.
„A uneseme je. Škoda, že nemáme kámen,“ napadla mě ta největší možná blbost.
„To jo, a hned bych se team vrátil. Bejt man je lepší, než jezdit s dodávkou.“
Za dva dny byl u mě Zbyněk zase jako na koni.
„Hele, tak jsou na Žižkově, ve Struháčkově ulici to je. Půjdeme to omrknout,“ hlásil mi rozrušeně, sotva si sedl.
„Potřebujeme nějakou zbraň,“ přemýšlel jsem nahlas a sledoval, jak se zamotávám do čím dál většího průseru.
„Mám tohle,“ ukázal mi obsah igelitky, kterou přinesl. Byly tam dva samopaly, které jsme měli s sebou na expedici, „sundám z toho tu barevnou hudbu a bude to ideální.“
Druhý den jsem si v chmurné náladě oblékl černou bundu a kalhoty, uložil do podpažního pouzdra samopal a vyjel na Ohradu. Tam už na mě čekal můj komplic. Předal mi ještě kuklu, i když, vzhledem k tomu, koho uneseme, bychom klidně mohli při útoku mávat občankami a moc bychom toho navíc neprozradili. Zašli jsme si ještě do nonstopu na panáka na kuráž. Nějak moc poslední dobou piju. Proplétali jsme se nočním Žižkovem a tvářili se nenápadně. Zbyněk s umělým knírem vypadal naprosto kouzelně, zvlášť, když mu jedna půlka pořád trochu padala.
A už jsme byli na místě. Byla to jednopatrová budova se zahradou. Přikrčili jsme se za popelnice a sondovali terén. Dohodli jsme se, že nejlepší to bude přes to pootevřené okno v přízemí, které nemá záclony, a tak to asi nebude něčí pokoj.
„Hele, dělals někdy něco podobnýho? Já ne,“ přiznal jsem se.
„Já jsem furt hrál Assault Hero, to je hra v podstatě o tomhle, mám to v malíku,“ uklidnil mě.
Jo, to jsem si oddechl, po boku profíka to bude brnkačka. Zbyněk se ještě napil z placatky. To ho rozkurážilo.
„Hele, vole, já budu Bodie a ty Doyle,“ šeptal mi a pochichtával se.
„Ty vole…“ ulevil jsem si.
Noc postupovala. Okna zhasínala a dům se ponořil do spánku.
„No jo, ale jak je potmě najdeme?“ položil jsem důležitou otázku.
„Aha, to mě nenapadlo, Doyle,“ zarazil se.
„Jdi do prdele s Doylem, hlavo vepřová, to je vážnej problém.“
„Jo, no tak asi musíme prolízt všechny pokoje.“
„To tam můžeme rovnou zazvonit.“
„Ba ne, já mám vlastně tohle,“ a vytáhl cosi jako malou baterku.
„Noční vidění? A proč jsi to neřekl dřív?“ vyletěl jsem, až jsem porazil popelnici.
Ulicí se rozlehl rámus.
„Ty vole, nemůžeš dělat rámus potichu?“ obořil se na mě.
„Sorry. Hele, co to je?“ ukázal jsem na boční balkón do zahrady.
Viděli jsme, jak se někdo neobratně pokouší slézt dolů. Malá, štíhlá postavička se přehoupla přes zábradlí a hmatala nohama po zábradlí o patro níž. Nakonec sjela rukou na tyč, která balkón podpírala, a napůl spadla do trávy. Za moment jí seshora přiletěla nějaká taška a pak jí někdo něco spustil na silném laně. Jakmile byla dole zavazadla, začal slézat i druhý uprchlík. Ten vypadal ještě drobnější. Byl jsem si prakticky jistý, že to jsou naše holky. Za moment se společně dostaly přes plot a bezradně se rozhlížely, kudy dál. To jste holky v koncích, co? Zašklebil jsem se v duchu. Ale hned jsem se vztyčil a tiše zavolal: „Filoménko…“
Leknutím nadskočila, ale nevyjekla.
„Pane můj,“ rozběhla se ke mně.
„Pospěšte rychle,“ popadli jsme jejich věci a utíkali pryč.
Teprve o dva bloky dál jsme dali průchod citům a přivítali se.
Pořádně jsem si holky prohlédl. Filoménka měla zelené svítivé legíny, vytahanou mikinu a tenisky. Johanka zase šusťákové kalhoty a svetr na knoflíky. Bolestně jsem si uvědomil - ve středověku neexistovalo dětské oblečení, všichni chodili jako dospělí. Ale teď vidíme, že to jsou ještě děti. Filoménka vypadá pořád tak na deset a Johanka na dvanáct. Doprčic práce.
Musíme se rozhodnout, co dál. Nakonec jsme zvolili cestu temným údolím Rokytky, kde není vidět skoro na krok. Asi za hodinu jsme byli u mne a tam konečně vydechli. Ale ne nadlouho, hned ráno se vydáme na cestu, protože jsme se rozhodli schovat holky v Petrově. Rozložil jsem Zbyňkovi a Johance pohovku, povečeřeli jsme a šli spát.
Brzy ráno nás vzbudil nespokojený Šimon, který se dožadoval ňadra. Poté jsme posnídali i my. Jak ale holky dostaneme ven, aby to nebylo nápadné? Pohled do kalendáře mě přivedl na nápad. Bylo prvního září a tak holky nastrojíme, posuneme jejich vzhled k nižšímu věku a dáme jim, od sousedů šťastně vypůjčené, školní brašny. Tedy jednu máme od sousedů, druhou, společně se šaty, dojel Zbyněk koupit do Letňan. Oblékl pak svou paní do černého kabátku a červené sukénky. A když dostala ještě bílé punčocháče a učesali jsme jí dva copánky, tak i Zbyněk zašeptal: „Doprdele, já jsem ale kus pedofila…“
To Filoménka si vzala svoje oblíbené džínové šaty v kombinaci s bílou košilí a proužkovanými punčocháči. A na hlavě jsem jí vyrobil culíky jak řidítka od motorky.
Do školních brašen jsme sbalili různé potřebnosti a mohlo se vyrazit. Směrem ke škole jsme se vmísili mezi rodiče s dětmi a rázem jsme vypadali jako hrdí otcové. Šimon se nesl v tašce. Školu jsme ale minuli a pokračovali směrem na jih, přes kopec, kolem rybníka a dále po cyklostezce. Ještě, že všichni školáci nezačínají ráno, takže jsme vypadali, jako že jdeme buď do školy, nebo ze školy. Holky spokojeně drbaly a Šimon v tašce spal, jsa uhoupán.
Po poledni jsme byli v Průhonicich. Zatím si nás nikdo nevšiml. Občas se mi někde podařilo připojit na síť, ale zatím žádná zpráva o útěku. Výborně.
Za Průhonicemi to šlo lépe, drželi jsme se turistické značky, a tak holky při první vhodné příležitosti vyměnily šaty za kalhoty, takže jsme vypadali pro změnu jako na výletě. Jen jednou jsme se museli schovat před policejním autem, což Johanku hrozně rozhodilo a dostala průjem. Postup se zpomalil, ale naštěstí jsme teď šli přes lesy a louky, a tak si mohla odskakovat podle potřeby. Pořád nadávala na oblečení.
Je zajímavé, jak se s tím každá popasovala jinak. Filoménka prakticky od první chvíle ráda nosila veškeré moderní oblečení i spodní prádlo, punčocháče, legíny, krátké sukénky, prostě všechno, co jí soudobá móda nabízí. To Johanku jsme v karanténě měli problém naučit nosit i jen kalhotky, ale pořád prý nad nimi brblá.
„Jakmile přijdeme zvenčí, okamžitě všechno shodí a chodí v košili naostro. Alespoň je pěkně po ruce,“ zašklebil se Zbyněk vilně.
„A kdes sehnal košile?“
„Já koupil noční. Ty jí naprosto vyhovujou.“
„No, to je dobrý,“ pochválil jsem mu nápad, „a jak ji vzali vaši?“ zeptal jsem se ještě.
„Jo, výborně, protože já jsem nějak měl předtím holky, jako dobrý roštěnky, ale byly takový free-cool-in, že si pletly škrabku s vejvrtkou. Že jo, a naši jsou z vesnice, a Johanka, i když má chybky, tak práce se teda nebojí a je hrozně šikovná a čistotná.“
„Vona taky? Filoménka je schopná uklidit zpod nohy od skříně mrtvou octomilku, protože ji tam prostě tuší. Ale řekni mi, když jsou tak pořádný, proč byl v tom středověku takovej bordel?“
„Těžko říct, asi máme štěstí a tam byli bordeláři v přesile. Vzpomeň si na Kašpara. Máme velkou kliku, kámo, na ty naše skvělý ženský, na jednu stranu nezkažený a hodný, a na druhou nějakým způsobem dospělý. Jak jsou malý, tak jsou krásný. A jak vařej, viď?“
„Ty jo, když Filoménka uvaří kroupy s uzeným a s cibulí, sice večer lítáme pod stropem, ale je to lahoda,“ mlaskl jsem. Moje žena po mě hodila zářivý úsměv.
„To jo, určitě,“ přitakal Zbyněk.
Konečně jsme se vyškrábali ze Záhořanského údolí a po pár kilometrech jsme byli na chatě. Padl večer a byli jsme ušlí. Podle světel nebyl v okolí žádný chatař doma, což je dobře. Ukázali jsme Johance kde co je a holkám nařídili, že ven smí chodit jedině v noci. Dokonce se nám podařilo najít oválný koš – to bude postel pro Šimona.
Vybalil jsem z batohu nějaké zásoby. Pak na mě Zbyněk mrknul a vyrazil s Johankou ven. Objal jsem Filoménku.
„Vydrž, má paní, za týden přijedu zase, dobře se měj a opatruj sebe,“ dal jsem jí pusu.
Přivinula se těsněji a hladila mě po zádech.
„Můj pane, já nebudu moci dočkati a velmi postrádati budu náruče tvé. Však prosím tě, ďovírku mou polaskej, než odejdeš, neb chmuřím se velmi a to dobře chmury plaší,“ šeptala vzrušeně a rozepínala si kalhoty.
Šimon nás nevěřícně pozoroval. Sice z toho nemá pojem, ale stejně jsem hodil přes jeho koš hadr. A to už se mi Filoménka choulila v náručí a znovu se rozpoutala ta neslýchaná a zakázaná bouře lásky. Jakoby to trvalo celou věčnost. Ještě chviličku jsme poté leželi a „vraceli se na zem“.
„Miláčku, šátku nemám, bych ti dala na památku, avšak –“ dostala nápad „- dám ti haťky své, by ti připomínaly mě. Od včíra nosím jich i vonné budou, bys potěšiti sebe mohl.“ Rychle vymotala z kalhot kalhotky a předala mi je. Sevřel jsem je v pěsti a přivoněl. Nebyly viditelně špinavé, ale voněly hezky.
„Díky, má paní, opatrovati budu jich jak oko v hlavě,“ klekl jsem si na jedno koleno a poklonil se.
Teď bych měl správně svou trofej schovat do železné rukavice, uchopit meč a štít a vyjet do boje. Proti těm, kdo mi zakazují být s mou láskou. Ale to nejde, proti mně stojí celá společnost, s výjimkou těch pár, co to chápou.
Rychle jsme se oblékli, políbili a šli taky ven. Dovnitř se přesunul druhý párek. Procházeli jsme se s Filoménkou po temném poli, povídali si a drželi se za ruku. Potom následovalo už jen loučení. Odplížili jsme se na zastávku do Luk, abychom nebyli nápadní. Ani jednomu nám nebylo do řeči.
V Praze jsme se ještě v jedné zastrčené hospodě pořádně napařili. Doma jsem si vlezl do studené postele a podvědomě očekával malou hlavičku, jak se mi klade na paži. Ale není tu. A kdoví, jestli ještě někdy bude. Už jsem skoro usínal, když v tom esemeska. Kdo to je, v tuhle dobu?
Byl to Rudolf.
MAME KAMEN. PRIJED RANO.
Fííha.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 264
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 976 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola třicátá druhá

Příspěvekod Leonid » 10.5.2016 14:50:24

Výstava
Ráno jsem posnídal lahváč a tabletu proti kocovině, vzal si brašnu s fotoaparátem a odjel do akademie. Byl jsem nervózní, co bude. Byli tam všichni. Rudolf bez otálení začal, ale předtím zkontroloval, zda někdo nenaslouchá.
„Jak jsem vám psal, máme kámen. Co s tím uděláme? Slyšel jsem tu slova o návratu. A ani se jim nedivím, když vzdor tomu, že celá expedice byla grandiózně úspěšná, zvýšili jsme objem znalostí o středověku prakticky o tisíc procent, nasbírali tuny materiálu, který nelze nahradit, tak nás kritizují a argumentují tím, že to stálo strašnejch peněz, což je sice pravda, ale nicméně nám utli všechno, u čeho nestačí sedět tady. Všechny vykopávky, analýzy, prostě všechno. Něco ve smyslu, že už jsme si tam užili dost. I já jsem si začal říkat, že by bylo lepší bejt purkrabí na Glupatině.“
„A jak se ti podařilo získat kámen?“
„Jednoduše, řekli jsme, že budeme dělat ještě výstavu. A kámen tam bude jako exponát, nechtěli ho dát, ale já je uklidnil, že to bude replika.“
Všichni protáhli obličeje.
„Ale repliku je třeba vyrobit. Podle originálu. A co nejpřesnější, že ano?“ mrkl na nás.
Všichni pochopili.
„Ano, na výstavu přijde samozřejmě replika,“ přikývl Petr s úsměvem.
„Takže vyrobíme dvě repliky, pokud tomu rozumím,“ ověřil jsem si.
„Rozumíš tomu naprosto správně. Nikdo se nechceme nechat zavřít, že ano?“ přikývl Rudolf.
Naše štěstí je, že nás tu výstavu nechají udělat. Hned po ní musíme vyrazit. Kdo se pustí do toho kamene?“
Přihlásil jsem se já, Radek a Zbyněk, všichni zdatní modeláři.
„Výborně. Pro tenhle rok ještě finance máme, tak cokoli budete potřebovat, dostanete. Takže, všichni svoje úkoly znáte, výstava začíná prvního listopadu, máme co dělat. Kámen nám sem budou každé ráno vozit a večer zase pryč. Začínáme zítra,“ zatleskal Rudolf, akademici se rozešli a šermíři se chystali k odchodu.
„A co holky?“ snížila Bára hlas.
„Jo, dobrý, uklidili jsme je na chatu.“
„Takže jste je unesli?“
„No, chtěli jsme, ale přišli jsme tam, když utíkaly samy,“ usmál jsem se.
„Alespoň máte polehčující okolnost,“ dostalo se mi útěchy.
„Kdo ví.“
Po opuštění akademie jsme si šli sednout do hospody, kde jsme probírali různé modelářské postupy. Mělo by to jít. Po návratu domů jsem vyplenil několik modelářských internetových obchodů, poté, co jsem se pozval k sousedce na počítač. Když jsem byl hotov, přišla policie. Samozřejmě, jde o ten útěk.
„A opravdu utekly, jak se jim to podařilo, z takového zařízení? A nemáte tušení, kde jsou?“ hrál jsem si na starostlivého.
„To jsme se přišli zeptat vás.“
„Netuším.“
„Kde jste byl včera?“
„U Zbyňka Dendy, pomáhal jsem mu něco s počítačem. A pak jsme šli do hospody.“
„Kam?“
„K Richtrům.“
„Můžeme se tady rozhlédnout?“
„Jistě.“ Pohodlně jsem se usadil a nechal je prohlížet byt.
Samozřejmě nic nenajdou, stopy jsme zametli důkladně.
„Tak dobře, ještě se uvidíme,“ rozloučili se a odešli.
Šel jsem si ohřát něco k večeři.
Další dny byly ve znamení práce, svůj čas jsem dělil mezi přípravu fotek na výstavu a výrobu disku.
Napřed jsme pořídili jeho otisk do kvalitního silikonu a podle něj udělali pevnější formu. V akademii jsme na přesné váze disk zvážili a spočítali hustotu. Potom se disk odlil z běžného umělého kamene a dovnitř přišly různé kusy kovu, aby měl kámen správně vychýlené těžiště. Asi na třetí pokus se to podařilo. A pak jsme disk pečlivě namalovali, aby vypadal stejně. Byla to piplačka, malovat každou skvrnu zvlášť a čekat, až zbytek uschne. Když byl disk hotov, udělali jsme pokus. Prohlásili jsme, že potřebujeme ještě dva dny, a večer podstrčili k odvozu naši repliku. Nic nepoznali a my měli co dělat, abychom se nesmáli, když jsme viděli, jak ukládají disk do speciální kazety a v doprovodu po zuby ozbrojených policistů ho opatrně odnášejí do auta. Mohli jsme se pustit do další repliky. Ta bude skutečná. Bude na výstavě, a proto nemusí být tak extrémně přesná. Ale je to naše modelářská hrdost, aby byla. Ještě druhý den jsme nechali odvézt repliku do sejfu a zůstali přitom. To je průser! Právě jsme ukradli největší vzácnost ze státních trezorů. Pokud víme, odborníci vyrobili pouze dva, a to podle toho původního.
Trvalo to skoro tři týdny. Jednou týdně jsem jezdil na chatu, odvážel špinavé prádlo a dovážel zásoby. Úroveň konspirace byla vysoká, na půdě jsem třeba věšel oblečení holek a malého Šimona skryté mezi moje. A zásoby jsem nakupoval pokaždé někde jinde. A taky jsem nejezdil vždy ve stejnou dobu. Ale mělo to jeden společný jmenovatel. Filoménka mě vždycky odvlekla do soukromí a dožadovala se mazlení. Byla nadšená z toho, že pojedeme zpátky do středověku.
Dohodli jsme se, že po výstavě pojedeme. Tentokrát toho povezeme méně, průzkumný materiál nepotřebujeme a s návratem nepočítáme. Nejraději bych s sebou vzal i svoje rodiče, ale nechtějí. Mají tu příbuzné a svůj klid, a když jsem argumentoval tím, že už je nikdy neuvidím, řekli, že důležitější je moje štěstí. Svatbu s Filoménkou vzali docela sportovně, asi i proto, že máma viděla, jaká je moje žena šikovná v domácnosti. Vzpomínala na to, jak jim vždycky po obědě malá servírovala kávu. Svatbu jsme s rodiči dodatečně oslavili návštěvou lepší restaurace, kde se Filoménka blýskla vzorným stolováním.
Nesmím na to myslet. Je to emigrace bez návratu, ale budu se svou láskou.
Slavnostní zahájení výstavy, koncentrace papalášů je vysoká. Jako jeden z řečníků vystoupil profesor Dreckkopf. Nestíhali jsme si dělat čárky, jak často použil výraz „oběť pro vědu“. Po projevu povstal Rudolf a dlouze mu svou perfektní němčinou poděkoval za to, co pro nás a naši expedici udělal. Jako výraz díků mu věnoval kabátec, který jsem údajně dostal od Jindřicha Korutanského. To sice není pravda, ale je to nákladný kousek mé bývalé garderoby. Co bylo ale hlavní, že jsme ho nechali důkladně zablešit a před předáním nechali chvíli v lednici, aby blešky neběhaly moc viditelně. Profesor se cítil poctěn a hned si kabátec oblékl. Zdvořile jsme mu zatleskali a statečně skrývali smích, Bára dokonce prchla na toaletu. Tak jsme se přece pomstili!
Výstava trvala od listopadu do června. Navštívily ji tisíce lidí, ze začátku se dokonce stály fronty. A zvýšilo to víru v pravost našeho filmu, až počet zastánců mystifikace klesl na pouhých patnáct procent. Celou tu dobu strávily chudinky holky v Petrově. Asi jedině nedůslednost policie zabránila jejich nalezení. Konečně výstava skončila, sbalili jsme exponáty a nenápadně dali stranou to, co budeme potřebovat. Vymluvili jsme se na pečlivé uložení věcí a naložili to do dvou aut. Jedno pojede do skladu, a to druhé do Petrova.
Podařilo se nám pod záminkou nějaké exhibice získat i naše koně a pod rouškou tmy celý transport zamířil k Petrovu. Jediné, co nás trápilo, bylo to, že jsme si nemohli vzít peníze, jen něco maličko, co bylo na výstavě. Budeme se muset prvních pár měsíců pěkně uskrovnit.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 264
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 976 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola třicátá třetí

Příspěvekod Leonid » 16.5.2016 23:35:07

Návrat do bezpečí
V Petrově jsme těžce zajeli na lesní cestu. Ale za zákrutem jsme najednou spatřili stát terénní automobil s rozsvícenými světly. Zrada? Z vozu vystoupila vyčouhlá postava. Když vešla do záře reflektorů, viděli jsme, že je to profesor Dreckkopf.
Rudolf popošel kupředu.
„Co tady chcete?“ zeptal se ho ostře.
„Myslím, že se vám to bude hodit,“ pronesl profesor pomalu a předal nám sportovní tašku, „mám je už od karantény. Byl jsem si jistý, že se budete chtít vrátit.“
„A co máte?“ řekl jsem netrpělivě.
„Vaše peníze, co jste přivezli z expedice.“
„Aha, a jak jste věděl, že utečeme?“
„Intuice. I když jste se obětovali pro vědu, udělali z vás zločince. A to se nemá dělat. Bude vám tam lépe, myslím. Hlavně ženáčům, že ano?“ pousmál se na mě a na Zbyňka.
„Jo,“ utrousil jsem.
„A odpustím vám i ten kabát, vy lumpové. A teď už mazejte,“ zašklebil se, nastoupil do vozu a odjel. Stáli jsme tam jak tvrdá Y.
„Lidské charaktery jsou věc složitá…“ řekl si, jako pro sebe, Jirka.
To nás probralo a rychle jsme rozjeli akci. Převlékli jsme se a hlavně holky jakoby se loučily s oblečením. Podprsenky, kalhotky, silonky – všemu dávaly pomalu sbohem. Po zbytek života se jejich spodní prádlo bude jmenovat košile.
Složitě, pomocí kladek, lan a koní jsme spustili vůz dolů z návěsu, protože nemáme jeřáb. Já šel mezitím pro holky a nesl s sebou balík oblečení. Byl jsem radostně uvítán.
„Dobrou zprávu pro vás mám, a to, že zpět do doby vaší vydáme se,“ přivinul jsem svoji ženu, „zpět na Glupatině paní budeš,“ usmál jsem se na ni.
„Toť zvěst nejlepší za dobu, co přebýváme zde,“ zatleskala rukama.
„Tedy ustrojte se rychle,“ zavelel jsem a vybalil šaty. Holky se nenechaly pobízet a svlékly svetry a tepláky. Pomohl jsem Filoménce s jejími červenými šaty. Už jsou jí dost malé, přece jen vyrostla. Šimon dostal plátěnou košilku a byl zabalen do kusu houně. Naposled jsem pohlédl na naši chajdu, ukryl klíče (dnes jsem známému poslal dopis, kde je najde, až budu pryč) a rychle jsme vyšli po známé cestě. Tam na nás čekal zbytek psanců. Ano, jsme psanci, tahle společnost nás vyvrhla.
Rudolf vytáhl disk.
„Lapis roseus clavis ad tempora est,“ šeptal jsem, jakoby to bylo zaklínadlo.
Kámen už byl připravený. Rudolf zvedl nohu jako pes u patníku, a byl tu portál. Rychle jsme nasedli a projeli. Na druhé straně byla chladná jarní noc. A známý průsek. Zaslechl jsem, jak si Filoménka po mém boku hluboce oddechla. Jsme zase manželé, lásko moje, pomyslel jsem si.
„Bude pozdě,“ poznamenal Petr, „kam se uchýlíme?“
„Na dvorec Ovnecký?“ nadhodila Filoménka.
„Dobře tedy, však daleko to není,“ schválil jsem to a vyjeli jsme po lesní cestě z kopce, poté, co naši manové zapálili čtyři pochodně.
Kopyta koní bylo sotva slyšet v měkké půdě, na nebi svítila spousta hvězd a nám bylo dobře. Petr spustil veselou píseň a všichni jsme se přidali.

In taberna quando sumus,
non curamus quid sit humus,
sed ad ludum properamus,
cui semper insudamus.
Quid agatur in taberna
ubi nummus est pincerna,
hoc est opus ut quaeratur;
si quid loquar, audiatur.

Herda začal bubnovat na přilbu, kterou má pověšenou u sedla. Představa, že nám Ondřej nabídne pohár vína, nás rozkurážila.

Tam pro papa quam pro rege
bibunt omnes sine lege.
Bibit hera, bibit herus,
bibit miles, bibit clerus,
bibit ille, bibit illa,
bibit servus cum ancilla,
bibit velox, bibit piger,
bibit albus, bibit niger.

Řvali jsme na celý les. Teprve před vesnicí jsme ztichli a po chvíli zabušili na bránu tvrze. „Co bušíte, ničemníci, v hodinu noční?“ zařval někdo z ochozu, byť bylo asi teprve devět hodin.
Rudolf oznámil moje tituly a zdvořile požádal o přístřeší. Chlápek na ochozu rázem roztál. „Rád vidím vás, pánové, a spěji oznámiti příchod váš pánu našemu.“ Spokojeně jsme se po sobě podívali. Za chvíli se otevřela brána a byli jsme vpuštěni. Čekalo na nás několik lidí s pochodněmi. A to už nám vyšel v ústrety Ondřej s paní Juditou po boku. Ondřej měl pěkné šaty, ale nijak vznešené. Poklonil se.
„Vítej, pane, na tvrzi. Raduji se, že vidím tebe, rytířů tvých, purkrabího, i panny živých. Neb slyšel jsem, že zmizeli jste cestou na zboží moravské,“ pronesl svým pevným, ale uctivým hlasem, který se mi na něm vždycky líbil.
„Rád vidím tebe, pane Ondřeji veprostřed tvrze tvé, která bohatou zdá se, i pravil bych, že na hradě stojím, neb výstavnost její veliká jest,“ rozhlédl jsem se.
A vskutku, zdi mají cimbuří a ochozy, věž je hotová a na nádvoří je docela pořádek. Je to teď spíš hrádek, než tvrz. Filoménka už ale nemohla ty oficiality vydržet, slezla z koně a šla Ondřeje obejmout. „Ráda vidím tebe, Ondřeji, já bála se, že již nespatřím tebe, ač tys mi jak otec drahý.“
„Ty však pěkně vypadáš, avšak co vidím, šlojíř na hlavě tvé, tys opravdu paní vévodovou?“ podivil se.
„Vpravdě jsemť, dva a půle roku tomu, co svatba naše bylať,“ usmála se Filoménka.
„I já pojal jsem Juditu vdovu za ženu svou,“ vzal ji za ruku a ta se lehce poklonila. Byla to taková milá, baculatá černovláska a vypadala velice spokojeně.
„To jsou věci,“ usmál jsem se.
„Však pojďtež pod střechu,“ pokynul nám Ondřej.
Hanuš převzal naše koně, služebnictvo odešlo do čeledníku, kde způsobili, jak bylo slyšet, velké pozdvižení. My se odebrali do naší známé síně, kde spolu s námi usedl i pár dalších lidí z dvorce. Ondřej je asi větší demokrat, zdá se.
Všichni už asi večeřeli, tak jsme jídlo dostali jenom my. Byla to jahelná kaše s kousky jehněčího masa a sýra, hojně kořeněná bylinkami - chutnalo to úžasně. Soustředil jsem se, abych správně uchopil lžíci, a už to do nás padalo. U jídla jsme vyprávěli pohádku o tom, jak nás osud zavál až do Moskvy a do Norska. Všichni místní kroutili hlavou, že o takových místech ani neslyšeli. To my se nenápadně vyptávali na novinky. Je to nyní tak, že Jindřich Korutanský setrvává v exilu a Rudolf Habsburský se pokouší vládnout. Moc mu to ale nejde, když většina šlechty je proti němu. Proto tráví většinu času bojem s posádkami věrnými Jindřichovi. Pro nás to bude znamenat, že se krajem potulují ozbrojené houfy a dělají nepořádek.
„I sem jeden houfec, snad dvě kopy jich bylo, vejíti chtěli, však lučištníci hnali jich, ni nemusili jsme ven vyjíti,“ pochlubil se Ondřej vesele, ale pak zvážněl. „Děkuji ti z celého srdce, pane Karle, za rady tvé, bez nichž by tvrz i ves v plamenech lehla.“
Položil jsem si ruku na hruď. „Mou křesťanskou povinností byloť, radami svými pomoci ti tvrze střežení,“ lehce jsem se poklonil, „na zboží své vzdálím se zítra, které dle vůle mé poslední v držení pan Diviš ze Šternberka má. Snad mi tam dlíti dovoleno bude,“ přemýšlel jsem nahlas, jak se to vlastně bude řešit. Snad není můj přítel Diviš hamižný a nebude se o tvrz handrkovat.
„Však přespěte a zjitra jeďte volně,“ pokýval Ondřej hlavou.
Ještě chvíli jsme poseděli a popili a pak šli spát. Abych byl přesný, všichni kromě nás. Půlroční Filoménčina absence po mém boku vykonala svoje a tak jsme se mazlili a prováděli i jiné naše oblíbené sexuální praktiky. Jen nad ránem jsme si na chvíli zdřímli.
Ráno jsme se zase nachystali na cestu a Ondřej nám hrdě předložil vzorky sýrů, které teď na tvrzi vyrábí. Většina jich byla skutečně výborných. Dal jsem si pod oční víčka sirky a šel si prohlédnout věž. Je z nějakého neznámého důvodu osmiboká a nahoře má střílny. Byl to dobrý nápad, tvrz tím hodně získala.
Dole se nakládaly věci do vozu, Filoménka seděla na záchodě a povídala si s Adlétou. Vypadá teď tak uvolněně a šťastně… To já jsem koneckonců taky, sem ruka policie nedosáhne. Opravdu nedosáhne? A co když zkonstruují další kámen? No, ale jediný kámen máme zatím my a prozatím se není čeho bát.
Brzy jsme se rozloučili s tvrzí a vydali se na cestu. Kus proti proudu nás uvítal zbrusu nový mlýn. Ale na druhém břehu bylo vidět, že Holešovice lehly popelem. No jo, nepokoje. Stočili jsme se na cestu podél Rokytky a já podřimoval v sedle. Po poledni jsme se ocitli na Humenecké půdě. Dvorec stále stojí, i když je trochu zchátralejší. Tam se bude muset zainvestovat.
Projeli jsme přes náves a zastavili před branami našeho hrádku. Most byl ale zdvižený a brána zavřená. Petr zatroubil na roh a v okénku nad bránou se objevila hlava.
„Zde já, Karel Vévoda z hradu tohoto jsemť i rád vešel bych,“ oznámil jsem.
„Panebože!“ zvolal hlásný a zmizel.
Za chvíli vykoukl někdo další. A pak se dlouho nic nedělo. Seděli jsme tam na koních jako pecky a nevěděli, co dál. Mezitím se kolem trousili vesničané a zdravili nás, docela přátelsky. Aby ne, neměli se za nás špatně.
Konečně se padací most spustil, ale jen část u branky pro pěší. Z ní vyšel našňořený chlapíček, který vypadal ne jako správce venkovského hrádku, ale jako kdyby právě utekl z dvorského plesu. Boty s dlouhou špičkou, těsné nohavice s vycpaným poklopcem a k tomu kraťoučký vypasovaný kabátec s vycpanými rameny. Chlapík měl kaštanové vlasy a vousy, obojí pečlivě upravené a nakadeřené. Hlavu mu zdobil tenký věneček. U pasu měl mečík, vhodný tak na škádlení dam. Celý jeho outfit byl ušit v kombinaci bledě modrá a růžová a navrch měl na kabátci pruhy jemné kožešinky. Ten je sladkej, půjčte mi ho pochovat, blesklo mi vesele hlavou, ale navenek jsem se tvářil důstojně.
„Copak pohledáváte zde, před hrádkem šternberským?“ pronesl jemným hláskem.
„Přes mnohá příkoří jsem domů cestu nalezl z končin dalekých, ač znám, že panu Divišovi zboží tohoto odkázal jsem, žádám zde bytování obdržeti, bych s panem Divišem v jednání vejíti mohl. A kdo ty jsi?“
„Jáť Branislav, rytíř z Bezedníku jsem, a purkrabím zdejším. Však nemohu tě zde s družinou tak početnou zanechati, byste darmo chleba jedli,“ odtušil příkře.
„Já dobrým přítelem pana Diviše jsem i žádám svého, však jen pár dní, než k němu dojedem a věcí vyřídíme,“ snažil jsem se dohodnout.
„I to nezajímá mě, hrad musí v pořádku běžeti, bych nepříjemností u pána svého neměl,“ durdil se.
Tak aby ti neutekl, když tak dobře běží.
„A co kdybychom hosty pana Diviše byli, i on ke mně jezdil volně a já vždy vítal jej,“ zkoušel jsem to dál.
„Já však také právomoci nemám a pan Diviš nejsem,“ odsekl.
No, to máš pravdu, byl jsem čím dál víc naštvaný.
„Což nevíš, že zbrojné houfce se potulují kolem? A to by ti zbytno bylo tucet rytířů železných v hradě míti?“
„To vše přestává, hejtmana svého na vás zavolám – Žužo, sem spěš!“ vypískl.
Všichni jsme smíchy málem spadli z koní. Ale naštěstí k nám byl ten chrabrý muž zrovna zády.
Přiběhl další mladíček, tentokrát v delším rouchu a v kombinaci červená – zelená. Na hlavě měl bohaté vlny a jeho špičky bot byly dokonce připevněné šňůrkami k pasu. A měl dlouhé, dokonale čisté nehty. Že tady Diviš bude provozovat Gay-klub, to jsem opravdu netušil.
„To hejtman tvůj?“ zeptal jsem se, sotva zakrývaje smích.
„Ano, toto Chranislav řečený Žuža, rytíř ze Zelené hory jest,“ studeně ho představil Branislav.
Zopakoval jsem mu svoji nabídku posil. Hejtman se dlouho drbal na oholené bradě, pak se dloubal v nose a dělal si kuličku. Po dlouhém hnětení kuličku snědl a to mu dodalo nápad.
„Květoši!“ zařval svým sopránkem.
Ano, ještě jednoho kolouška mi sem šoupněte!
Zaduněla prkenná podlaha průjezdu a z branky pro pěší se namáhavě vynořilo něco mezi gorilou a medvědem, oděné ve velice rozsáhlé, plíšky pobité, kožené kazajce. Na hlavě ten divous měl hnízdo světlých vlasů a vousy mu trčely jak párek k smrti vyděšených ježků. Tak to je první, kdo tu má u pasu pořádný meč.
„Buď zdráv, pane,“ pozdravil mě přímo. Tenhle se s ničím nemaže, zdá se. „Já Květoš, velitel posádky hradní jsem,“ dodal.
A ještě bude mít zástupce a ten bude mít zástupce… Vyloženě mě zklamalo, že se ještě neobjevil tiskový mluvčí.
„Já pak Karel, vévoda ze Slavonic, Landštejna, Písečné a Glupatina jsem, a na cestách dalekých zdržel jsem se a hrad tento v závěť vešel ku panu Divišovi ze Šternberka. Já pak jednati s ním musím a žádám o posečkání na hradě tomto, by družina má měla kde hlavu složiti. A domnívám se sobě, že v těchto časech zlých by tucet pánů železných ku obraně hradu prospěšný byl,“ zopakoval jsem mu nabídku.
Chvíli se zamyslel.
„Dobře mluvíš, pane, však znám díla tvého i houfce svobodenců, jež tys založil, i důmyslné založení hradu tohoto. Rád bych tě pod střechu naší přijal, tedy, rád přijmu tě pod střechu naši,“ podíval se přísně na své nadřízené.
Branislav našpulil rty a Chranislav zhltl další kuličku. Potom první jmenovaný vypnul hrudníček a důležitě pronesl: „Dobře tedy, pane Karle, přijmi pohostinství naše,“ lehce se poklonil.
„Děkuji tobě,“ i já se uklonil. Za okamžik se spustil i hlavní most a my projeli na naše důvěrně známé nádvoří. Konečně doma!
Sesedli jsme z koní, předali je služebnictvu a šli na inspekci. Byly nám vykázány pokoje, které za nás byly určené pro hosty. Je tu celkem pořádek, asi ti jemní hoši dbají na čistotu. Akorát se všude vznášela vůně parfémů. Odpoledne jsme pokračovali v obhlídce hradu a protože nám nikdo nenabídl oběd, uklidili jsme se pod pozorovatelnu a pojedli ze zásob. Petr s Bárou nás obsluhovali.
„To jsem zvědavý, jak to dopadne s Divišem,“ začal Rudolf.
„No, to já taky, sice je to kámoš, ale kdo by se vzdával tvrze?“ přemýšlel jsem nahlas. „Bude mít argument, ať se vrátím na Landštejn. Vlastně, to by možná šlo. Rudolfe, až se sejdeme s Divišem, vezmeš si pak pár lidí a vyjedeš k Landštejnu a zkusíš zjistit, jestli není na prodej, nebo něco kolem.“
„Jasně, rozumím,“ přisvědčil Rudolf.
„Však proč ten purkrabí zde a hejtman jeho mají panen tvářnost?“ divila se Filoménka.
„To proto jest, že přehnanou péči o tělo své mají, někteří víc, než ženy urozené. Tam srdce jejich jest. Nevyhledávají žen, i když jim líbí se a nejvíce sami sebe milují,“ vysvětil jsem jí.
„Však lepší o duši dbáti jest,“ zavrtěla Filoménka hlavou. Najednou se lekla, jakože si něco uvědomila. „Jejky, já půl roka u zpovědi svaté nebyla!“ chytila se za hlavu, rychle vstala a přidržujíc si sukně, pádila k lázni, za níž je malá branka, zkratka ke kostelu.
„Já jsem rád, že jsme tady,“ oddechl jsem si, „že mě nestihli odsoudit a že malou nenašli.“
Ostatní vesměs taky vyjadřovali radost z návratu. I ti, kdo tu budou jako sluhové, vypadali spokojeně. Teď si můžeme dovolit dělat to víc po svém a čerta se budeme starat o budoucnost.
K večeři místní sluhové připravili, v podstatě z vlastní iniciativy, dobrou pečeni a v její společnosti nám bylo v hodovní síni krásně. Metrosexuálové s námi sice stolovali, ale bavili se ze začátku hlavně spolu. Pak si ale Chranislav pořádně všiml Filoménky, přestal dělat kuličky a začal s ní vybraně hovořit. Filoménce to dělalo dobře, pilně u toho procvičovala různá galantní gesta, která ji naučila Bára a byla líbeznost sama. Nakonec se mu dostane odměny největší, směl políbit lem jejích šatů. No, to je tak maximum, co ti dovolíme, protože, jak jsem mu připomněl, „pamatuj, že Filoména, byť mláda, paní mou jest, jak jistě praví ti šlojíř její i prsten“.
Nakonec si přinesl loutnu, poklekl na jedno koleno a provedl velice dlouhou, sladkou píseň. Bylo to německy a prakticky jsem tomu nerozuměl, ale bylo to hezké. To Rudolf umí starou němčinu dobře a několikrát se během písně usmíval pod vousy. Potom nám letmo prozradil, že to byla píseň poněkud lechtivá a my na to formálně zareagovali. Filoménka se styděla a já mračil. Potom ale Filoménka uchopila Chranislava za ruku a poprosila ho: „Pane Chranislave, libá byla píseň tvá, však nerozuměla jsem velmi. Kdybys však nějakou píseň libou v řeči naší umně poskládal, libo by mi bylo velice,“ nasadila svůj nejněžnější úsměv a zavířila řasami.
„Ano, má paní,“ vydechl Chranislav, hluboce se jí poklonil, popadl loutnu, zdvořile se omluvil a vzdálil se.
Filoménka byla na vrcholu blaha a já jí políbil ruku. Po dlouhé a dobré večeři jsme se odebrali do lázně. Je to veliká kamenná vana, či spíše bazén, pod kterým se dá zatopit. Voda je přiváděna dřevěným potrubím z čistého potoka, který pramení pod vrchem Hlohovcem. První jsme šli my šlechtici a i Branislav přijal pozvání do lázně. Chranislav nebyl k nalezení. Mé obavy, že Branislav bude očumovat Filoménku, se ukázaly být liché, neboť poté, co se trochu odmočil, si začal vytrhávat ojedinělé chloupky, kam jeho oko dohlédlo. A vydrželo mu to hodně dlouho. Filoménka si prohlížela svůj klín a evidentně uvažovala o podobné činnosti.
„Líbilo by se tobě, bych klín jak děvčátko hladký opět měla?“ zeptala se mě laškovně.
„I líbilo, však nemusíš, nechceš-li,“ usmál jsem se.
„I budu, bych se tobě líbila,“ políbila mě a začala trhat.
„Však kamencem ošetři potom, by nesvědělo tě,“ poznamenal Jirka.
„Kamencem?“ zajímal se Branislav.
„Ve vrších nad Humencem nachází se a i jinde v tom svahu. Kousnutí hmyzem uklidní, i krvácení zastavuje, však kdybys pilně dumlal jej, běhavky veliké dostaneš,“ poučil jsem ho, „však ku tváří ošetření po holení není ničehož lepšího.“
„Za radu díky tobě,“ pohladil si Branislav zamyšleně tvář.
Po lázni mě ještě Květoš zdvořile požádal o rozhovor a já se dozvěděl, že asi třikrát od tvrze loupežníky a divoké houfy vojáků odháněli, avšak nic vážného.
Když jsem se vracel z čeledníku, zaslechl jsem zpěv. V měsíčním světle bylo vidět, že na nádvoří klečí Chranislav a hude. Píseň to byla teskná, plná nenaplněné lásky a vřelých slov o Filoménčině tělesné kráse. Měsíc svítil na stěnu paláce jako reflektor. Z okna ve druhém patře byla vyložena Filoménka a napjatě poslouchala. U patnácté sloky se začala nudit a když ten trubadůr zazpíval cosi, že mečem svým dobýti by chtěl věže její, pochopila to ona jako sexuální narážku a zastyděla se. Chtěl jsem ho jít srovnat, ale píseň naštěstí skončila a on se hluboce klaněl.
„Píseň pěkná byla, sic dlouhá, avšak líbila se mi. Zde pak pro potěšení tvé.“ A pečlivě provedeným pohybem mu hodila šáteček. Ten v mírném větříku letěl ke kuchyni. Chranislav se za ním rozběhl a přitom se přerazil o zábradlí, které veprostřed dvora slouží k uvazování koní. Filoménka vyprskla. Nakonec byl jeho lov úspěšný. S vytřeštěným zrakem si přimáčkl šáteček na nos a pak jej schoval do rukávu. Mátožně si sebral loutnu a odplížil se do paláce. Filoménka mi zamávala.
V naší komnatě jsem jí předal květy, co jsem natrhal u jezírka a ona se spěšně svlékla. Bylo jasné, že asi když jsem byl pryč, tak dokončila totální depilaci klína. Vypadala tak zase o něco mladší. Lákala mě na lože, na kterém klečela, koketně se usmívala a hladila se. Tomu se nedalo odolat. Lehl jsem si vedle ní, uchopil ji a zvedl do vzduchu. Vesele vypískla. Ty jo, ještě ji unesu.
A té noci jsem Filoménku zbavil panenství.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 264
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 976 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola třicátá čtvrtá

Příspěvekod Leonid » 25.5.2016 0:08:31

Slovo rytíře a liška Filoménka
Druhý den ráno jsme se nachystali na cestu. Rudolf pojede na Moravu a já na Český Šternberk, kde by se pan Diviš měl podle metroušků zdržovat. Pojedu ve společnosti Děpolta a Zbyška.
Vyjeli jsme po cestě na jihovýchod, přes Říčany a Stříbrnou Skalici do Sázavy, kde jsme se zájmem shlédli klášter. Vrátný kláštera si všiml naší zvědavosti a pozval nás na občerstvení. Rádi jsme pozvání přijali. Prošli jsme křížovou chodbou, kde nám náš průvodce ukázal krásné obrazy, a potom jsme usedli na kamenné lavičky v rajském dvoře. Poletovali tam ptáci a ze země vykukovaly první jarní květy. Za chvíli přišel opat a zdvořile nás uvítal. Usedl k nám a pohovořili jsme. Vyprávěli jsme mu o našich „cestách“ a on nám na oplátku o svém klášteře. Rudolf měl uši na stopkách, protože kláštery ho hodně zajímají. I když se už nevrátí, aby to někde publikoval, stejně v sobě vědeckou zvědavost nezapře. Jeden mnich nám donesl ještě chléb, víno a sýr a my rádi posvačili. Asi za hodinu jsme se rozloučili a pokračovali v cestě. Teď nás cesta zavedla na nejisté lesní stezky, kde jsme našli asi tři zamordované pocestné. Řádí tu asi lupiči. Na nás si ale nikdo netroufne, protože jedeme částečně ve zbroji a svojí výškou budíme respekt. I když, mohly by se najít i výjimky, jako ta parta nad Ovnecem, a tak zůstáváme ve střehu. Ale měli jsme štěstí. Až ke Šternberskému hradu jsme jeli společně, tam se Rudolf rozloučil a pokračoval na Moravu. Ve mně byla malá dušička, když jsem přejížděl po padacím mostě velkého hradu. Vjeli jsme na nádvoří a nějaký rytíř či man se nás zeptal, co chceme.
„Přeji si s panem Divišem hovořiti ve věci naléhavé,“ promluvil jsem.
„Koho pak ohlásiti mám?“
„Karel, vévoda ze Slavonic, Landštejna a Písečné,“ představil jsem se. Titulovat se tím, co pan Diviš po mně zdědil, mi připadalo nemoudré.
„Tys živ pane?“ podivil se.
„Jistěže jsem, díky Bohu, a proto toužím s pánem tvým hovořiti.“
„Již spěchám,“ a odešel.
Za chvíli přišel pan Diviš. Spěchal mi vstříc a objal mne.
„Toť k neuvěření, že tebe živého spatřuji,“ radoval se.
„Těžké byly cesty naše a nebezpečenství mnohá, avšak věz, že zpět jsem a nemám hlavy kdež složiti.“
„A co žena tvá? A purkrabí?“
„Díky Bohu, zdrávi jsou a došli dobře.“
„Co Landštejn?“
„Nevím, co děje se tam, však nedobrých zpráv slyšel jsem.“
„Nestůjmež tu, nahoru pojďme,“ vzal mě kolem ramen a uvedl mě do hradu.
Prošli jsme solidními chodbami a do patra, kde je síň. Za moment bylo na stole víno. Pořádně jsme se napili a nerad jsem se rozhovořil k věci.
„Pohleď, Diviši, já vím, že hrádek Glupatinský nyní k tobě právoplatně vešel, však měl jsem různých důvodů to tak učiniti, a o žití své strachovati se. Nyní našli bychom cesty nějaké, bych zpět Glupatina vyzískal? Odškodnění bych zaplatil tobě, myslím,“ bral jsem to velkomyslně.
„I nevím, hrádek Glupatinský přepěkný jest a blízek Prahy, i zboží to dobře nese, a já tam na cestách do Prahy přebývám rád…“ přemýšlel on nahlas.
„Jak dosud, co host bys mohl na hrad můj volně vcházeti, jako můj přítel nejlepší,“ přerušil jsem ho.
„Vím, že přátelství našeho dovolati se mohu,“ poplácal mě po rameni, „však majetku svého hleděti musím.“
„A co kdyby mé zboží zpět ke mně vešlo, a tobě bych na straně polední od Glupatina, kde pěkný ostroh jest, dal tobě hrádku vyzdvihnouti? Prahu bys blízko měl. A v okrsku tom mnoho kamene pěkného jest,“ udělal jsem mu lákavou nabídku.
„Dobrá nabídka tvá jest!“ bouchl Diviš do stolu, „však co bychom na sebe z hradův svých koukali, já stejně hostem tvým bývám a veseleji pak jest. Dej mi jen toho kopce prosím! Kamene dobrého není nikdy dosti. Závětí tvou vytřu zadek svůj a zboží tvé je zase v rukou tvých.“
Spadl mi kámen ze srdce. „Nedosti mi na tom, že tvá šlechetnost mi zboží mé navrátila, za kamene nějakého, však poslyš, rybníkův pod hradem založiti chystám se, a což by jeden mým a druhý tvým byl?“
Diviš vstal a poklonil se. „Tys, Karle, šlechticem pravým a tvá nabídka královská jest i rád přijímám, neb v rybě zalíbení mám a rybníků žádných.“
„Rád učinil jsem radost tobě,“ též jsem se poklonil.
"Tohle je fajn chlap", pomyslel jsem si. Ještě jsme to pořádně zapili a sepsali smlouvu. A večeře, sestávající se ze zvěřiny z posázavských hvozdů, byla milou tečkou za tímto dnem plným starostí.
Značně uondáni množstvím jídla i vína jsme se chystali na společné lože, pro zpečetění našeho přátelství, když vtom dovnitř vletěl sluha, klaněl se a hlásil: „Pane, vjel sem Herda, man zde pana Karla, a zlých zpráv nese!“ překotně vykládal.
„Co stalo se, mluv – ne, raději sem Herdu pilně vyšli!“ zvolal jsem, než Diviš stačil cokoli říci. Sluha odběhl.
„Co mohlo se státi?“ přemítal jsem nahlas. Za chvíli vešel Herda, v zašpiněném oděvu.
„Pane, hrádek Glupatinský napaden byl a lidé tví snad toliko ve věži brání sebe,“ vykládal rozrušeně.
Polil mě pot. „Musím jeti, Diviši, bych obránil tvrze své,“ začal jsem se oblékat.
„Pojedeme s tebou, co byste čtyři v boji dosáhli,“ neváhal Diviš s pomocí.
„Díky,“ hlesl jsem ulehčeně a dál se soukal do kroužkové košile.
Co se mohlo stát? Co Filoménka? A ostatní? Stihneme to? Věž je dobře chráněná, jestli se stihli uzavřít. A nedá se prakticky zapálit.
Diviš zatím odešel sehnat svoje lidi. Já zavedl Herdu do síně, aby pojedl to, co zbylo. Hladově se pustil do jídla a mezitím vyprávěl. Tvrz byla napadena asi třiceti vojáky, bez velitele. Byli to profíci, protože se vyplížili z lesa tak rychle, že nebylo možno zorganizovat nějakou obranu. Nejhorší bylo, že hned ze začátku padl Květoš, asi nejlepší z bojovníků. Branislav uprchl, ale Chranislav se ukázal být vynikajícím lučištníkem a hodně nepřátel skolil. Přesila ale byla pořád velká, a tak se všichni stáhli do věže, a on odjel pro pomoc. Nejhorší bylo, že si nemohl vybavit, jestli viděl Filoménku utéct do bezpečí.
Mezitím mi ruch z nádvoří prozradil, že Divišovi lidé jsou nachystáni. Seběhli jsme dolů a nasedli. Byly zažehnuty pochodně a již jsme spěchali po cestě, kterou jsme dnes přijeli. Počítal jsem, že tam budeme po poledni. Bude to stačit?
Jeli jsme celou noc, dřeli koně, co to šlo, ale na druhou stranu, nesmí padnout. Dramatické bylo noční brodění lehce rozvodněné Sázavy. Štěstí nám přálo a byli jsme na místě lehce před polednem. Viděli jsme, že shořela stodola, ale jinak se hrad zdál být zachován. Brány byly otevřené. Zaujali jsme postavení na Hlohovci, odkud šlo zahlédnout i malé postavičky, jak obkružují věž a jiné, jak pobíhají po nádvoří. Musíme blíž. Já s Divišem, Děpoltem a Zbyškem jsme se vydali na průzkum. Na kraji lesíka jsme sesedli z koní a opatrně se přiblížili ke hradu. Proklouzli jsme přes cestu a ke kostelu. Nikdo nestihl strhnout můstek od kostela k brance, a tak jsme se dostali dovnitř. Branka vede do malého tunýlku pod valem. S tasenými meči jsme vylezli ven a spěchali na val a na hradbu. Přeběhli jsme do brány. Nikdo tam nebyl. Opatrně jsme vyhlédli z oken na nádvoří.
Útočníci obklíčili věž a pomocí nějaké klády se pokoušeli vyrazit dveře. "To se vám nepodaří, hoši", pomyslím si. Branka se totiž zevnitř dá završit kamennými kvádry v mohutné drážce, takže je prakticky zazděná. Další stříleli zápalné šípy a pokoušeli se zapálit věž. Nešlo to. Střecha je pobitá břidlicí a ta prostě hořet nebude. Přemýšleli jsme, co dál. Kdyby náš oddíl vtrhl na nádvoří, tak, i když jich je jednou tolik, dalo by se to zvládnout.
Zatímco jsem o tomto šeptem rozmlouval s Divišem, Děpolt mi poklepal na rameno a ukázal na nádvoří. Branou právě prošla malá postavička v zamazané košili. Filoménka! Zatmělo se mi před očima.
„Co chceš?“ „Děvko!“ hulákali na ni obléhatelé.
„Hledáte pokladův?“ zeptala se ona.
„Poklad? O čem hovoříš, ty kurvo?“ vrhl se k ní jeden z nich, holohlavý hromotluk.
„Tento pán má poklad zakopán. A pán zlý to jest, a já ráda řeknu vám, kde jest,“ vykládala jim moje žena.
Netušil jsem, že umí mít takový zlý hlas. Co tím sleduje?
„Kde? Ukaž!“ začali pokřikovat.
„Pojďtež!“ vedla je ven z brány.
My přeběhli k okénkům nad mostem.
„Támhle, dole v příkopě, kde tré kamenů jest, já viděla, jak zakopávají“, žalovala a ukazovala do příkopu.
Ničemníci rychle slezli do příkopu, odhodili kameny a počali rýt v zemi svými meči a dýkami. Filoménka utíkala ke Hlohovci. Tam je rybníček, který v čase boje vydatně pomáhá naplnit příkop. Myslím, že mi to došlo. Filoménka zápasila se stavidlem. Snad to zvládne, holka. Ale to už k ní přijel mohutný jezdec. Klaban! Lehce vytáhl stavidlo a koryto bylo rázem plné valící se vody. Obrátili jsme pozornost ke zlatokopům. Ti nevnímali okolí a už měli slušnou díru. Vzápětí na ně udeřila voda a už se váleli v bahně. Příkop se rychle plnil. Vím, že z rybníčku tam bude tak metr dvacet vody. A to už zpoza rybníka vyjeli svobodenci, v mžiku byli u příkopu, kde posekali a pobili ty, kdo se zatím stihli vyškrábat ven a pak pohodlně postříleli z luků ty, kdo se plácali ve vodě.
„Rychle most nahoru!“ zvolal Diviš a první zápasil s rumpálem.
Přiskočili jsme a pomohli mu. Za chvíli byl most nahoře. Tím jsme oddělili zbytek útočníků. Koukl jsem ven. Svobodenci zkoumali vodu, zda ještě někdo nepřežil. Ale v kalné vodě plavaly jen mrtvoly. Otočil jsem se na druhou stranu a tam seděla Filoménka na stavidle jako vodník. Dobrý.
Teď nastal čas na signál, Diviš zatroubil na roh. Za moment se z lesa vyřítil náš oddíl a Filoménka jim mávala. Stanuli před branou, my rychle spustili most a seběhli dolů. Zbylých asi dvacet nepřátel se rozběhlo k bráně, ale to už do nich narazili jezdci a nemilosrdně je kosili. A to i svobodenci pochopili, o co jde a přidali se k boji. Za chvíli bylo po všem. Měli jsme jen pár raněných. Za chvíli se otevřela věž a vyhrnuli se stateční obránci. A branou přiběhla Filoménka. A rovnou mně do náruče. I když byla hrozně umazaná a smrděla, tiskl jsem ji, co to šlo.
„Má paní, to důvtip tvůj byl, žes svobodenců svolala a lapků do příkopy vlákala?“
„Ano, to sama vymyslila jsem. Neb do věže nestihla jsem vejíti, tedy prevétem vyšla jsem jak lejno,“ zasměje se, „a svobodencův svolala a jdouce do Hnidošic, lest s příkopou vymyslila jsemť.“
Tak proto tak smrdí a trošku napadá na nohu. Je to přece jen výška, i když padala do měkkého.
„Tvá žena, ač maličká, důvtipná jest nad jiné ženy,“ nepřestával pan Diviš zírat. Je to pravý rytíř, protože neváhal, poklekl a políbil jí okraj ukoptěné košilky.
Poté, co jsme sehnali dost lidí na úklid padlých a Jirka ošetřil raněné, šli jsme obhlédnout palác. Byl tam trochu nepořádek, ale nestihli to vyplenit pořádně. Po krátkém úklidu můžeme zase bydlet.
„Pane,“ předstoupil přede mě man Pavel, „musím tobě praviti, že zde Chranislav, Žuža řečený, ukázal se býti chrabrým, byť mečem nevládne, po svém způsobu bojoval a mnohé zahubil a mezi posledními do úkrytu ustupoval,“ chválil našeho hejtmana.
„I což, to za řeč nestojí, však luk sprostá zbraň jest,“ červenal se Žuža.
Filoménka někam odběhla.
„A proč mečem nevládneš?“ zeptal jsem se ho.
„Slabý jsem ku meče zvládnutí,“ šeptl stydlivě.
„Však nemusíš mít meč jak chuj Goliášův, malý ti stačí a smrtelnou ránu zasadí stejně, ba lépěji,“ našel jsem rychle radu.
„Vidíš, ani mě nenapadlo,“ kroutil Diviš hlavou, „však prchlý ten posera, Branislav, potrestán bude,“ mračí se.
„A jak?“ zeptal jsem se nezúčastněně, i když mě to zajímalo.
„Ostruh rytířských pozbyde, beztoho jich přímluvou a špendáží... nějakou jistě získal,“ odpověděl Diviš, „a protože víc látkám a vonným věcem rozumí, než žena leckterá, sluhou paní mé bude.“
„Avšak Chranislav rytířem pravým jest, chrabrým i dvorným,“ promluvila náhle Filoménka, již převlečená do modrých domácích šatů.
„Málo tobě, hrdino, žes šátečku dostal. Zde máš, bys přes zbroj do boje nosil,“ a podala mu svoji košilku, kterou nosila už od našeho příjezdu do středověku.
Chranislav vypadal, jakože se o něj pokouší mdloby. S úklonou přijal košilku, přitiskl si ji na obličej a dlouho sál vůni. Pak si ji nábožně přetáhl přes kroužkovou košili. Divišovi i moji bojovníci uznale hvízdali a mručeli. Ten má dámu! Dostat košilku je totiž ten nejvyšší level, ke kterému může kurtoazní platonická láska dospět. On ví, že se musí omezit na skládání poezie a čichání ke košilce, jinak že bych ho zašlapal do země. To už je problém středověkého kultu dámy. Jediné co mohl, bylo zlíbat Filoménce lem šatů.
Večer jsme celý boj skromně oslavili, Divišovi lidé prohnali naše děvečky a ráno jsme se rozloučili. Už seděli na koních, když vtom se bránou proplížil Branislav, schlíplost sama. Padl před svým pánem a prosil za prominutí. Diviš ho nakopl a studeně mu oznámil změnu pracovního zařazení a to, že domů půjde pěšky. Jeho lidé ho pošťuchovali a z nějakého hadru mu udělali závoj na hlavu, když je teď ta komorná. Nakonec odjeli a nová komorná klusala za nimi.
Nás čekala práce. Zkonsolidovat hospodářství a později všechno obhlédnout a vyměřit rybníky. Za pár dní se vrátil Rudolf v nejlepší náladě, že na Jižní Moravě jsou zmatky, kterých on využil ke koupi mých titulárních panství od rozhádané místní šlechty. Velice jsme ho poctili a rozhodli se, že to tam v létě pojedeme okouknout. Usadíme tam Děpolta s pár many, aby to tam spravovali.

Asi za měsíc Filoménku začaly sužovat nějaké zdravotní problémy a Jirka se mi po straně zmínil, že podle všeho potratila. To je škoda. Ale život je před námi, tak co.

V červenci mě zase navštívil Diviš. Ale tohle nebude zábava. „Pojeď se mnou, Karle, do Prahy, neb sněm bude, protože zlořády v zemi této k nebesům volají,“ vybídl mě.
„Však ustrojím se i pojedu,“ zavolal jsem na něj z okna a brzy jsme vyjeli. Cestou mě seznámil se situací. „Je třeba se Korutanského zbavit, neb nepěkně vládne, i sněm o králi novém jednati bude.“

Když jsme projížděli Celetnou ulicí, ukázal mi Diviš na jeden honosný dům.
„Popatř, ten dům skvostný celý patří jedné dorotě,“ řekl polohlasem, ale s jistým rozrušením.
„Jakážpak dorota to jest, že takový dům má?“ podivil jsem se. Ve středověku to nebyla nijak dobře placená profese.
„Dorota, ale jaká!“ rozplýval se Diviš, „ta zná věcí, jakých snad ani v Byzanci neznají! Tucet způsobů zná a to snad říkám málo! A nejlepší jest, že i sama si libosti činí, a to nepředstavíš sobě, co rukama a ústy dovede!“
„A jak se zove a jaká tvářnost její jest?“ zeptal jsem se s jistým podezřením.
„Anna, Karle, Anna… vlas rusý má jak peklo a tělo bílé jak nebe…“
To jsem nevěděl, že Diviš umí básnit. A že náš „výchovný trest“ tehdy do puntíku splnil účel…

V Králově dvoře na Starém Městě už bylo plno šlechticů. Ale v tom jsem si uvědomil, že jen část jich vlastně pořádně znám. Ale jako sudí jsem si získal docela dobrou pověst, že nejsem hamižný a pletichář. Diviš ale ví, že jsem byl léta mimo, a tak mi představil ty nejdůležitější – třeba Jindřicha z Lipé či Zajíce z Valdeka. Hlavním bodem sněmu je odstranění Jindřicha Korutanského, protože je neschopný a pasivní a jedině smrt Rudolfovi Habsburskému zabránila zbavit ho trůnu silou. Probírali se různí adepti na krále, s kým je případně oženit a podobně. Hodně se mluvilo o Janu Lucemburském, jak jinak. Moc jsem do toho nezasahoval, když vím, jak to má dopadnout.
Ale v tom se Švamberk vytasil s návrhem: „A cožpak zde Karel, sudí náš? Šlechtic světaznalý, zámožný i bohabojný – a v soudu vyniká i bránitelem hradu svého zdatným jest.“
Polil mě pot. Diviš se zašklebil a radostně souhlasil. Asi dvacet šlechticů začalo lobbovat v můj prospěch. Král český? To by nešlo… tak mě to rozrušilo, až se mi udělalo špatně. Točila se mi hlava a přestával jsem vnímat. Najednou mi myšlenky zaletěly k historii. Uvědomil jsem si, že si nedokážu vzpomenout na žádné krále po Jindřichovi, na Bílou horu, světové války, prostě vůbec na nic. Ale nejsilnější byl pocit vlastní neexistence, neuvědomoval jsem si sám sebe, jakoby mi tělo vypovídalo službu a já si nemohl vzpomenout na svoje dětství, na nic. Bylo to jasné. Kdybych se stal králem, budoucnost by se změnila natolik, že by se ani nevytvořily podmínky, aby se setkali moji rodiče, pokud by vůbec existovali. Popřel bych vlastní existenci. To už jsem ležel na zemi a několik lidí se nade mnou sklánělo.
„Já ne, lépe by Jan králem byl,“ zašeptal jsem z posledních sil. Postupně se mi udělalo lépe, asi jak slábla podpora mé kandidatury. Omluvil jsem se a odplížil se do své komnaty. Oblečený jsem se zřítil do postele a probudil se až druhý den před polednem. Diviš mě vyhledal a vyprávěl, jak to bylo nakonec velice bouřlivé, že byl dokonce probodnut pan Tobiáš z Bechyně. Předstíral jsem lehkou nevolnost a setrval na loži. Odpoledne jsme vyjeli k domovu a já se dozvěděl, že Kočkovi bylo taky hodně zle.
Když jsme večer dojeli na tvrz, bylo tam boží dopuštění. Dva lidé měli polámané končetiny a jedna děvečka byla dokonce mrtvá. Filoménka se ke mně přihnala a vykládala, „že ďábli na hrad zaútočiti snad musili,“ a moji lidé mi vyprávěli, jak velké většině „psanců“ bylo zle a měli mdloby jako já. A všichni viděli, jak hrad mizí. Zdi a hradby bledly, koně utekli ze stáje, a ti, kdo byli zrovna v patrech či na schodech, spadli. Vypověděl jsem jim, co se dělo na sněmu.
„Tady vidíte, kam to spěje, když se mění minulost,“ pokýval Rudolf hlavou.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 264
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 976 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola třicátá pátá

Příspěvekod Leonid » 27.5.2016 23:52:42

Osudná bouře
Poklidný večer na tvrzi, o tři roky později.
Já probíral s Rudolfem nějaké hospodářské záležitosti a Filoménka seděla u okna a vyšívala. Kolem se batolil náš dvouletý syn Ondřej, na kterého bedlivě dohlížela Bára, která současně nohou houpala kolébkou s Adlétou, naší nejmenší, která se narodila před třemi měsíci. Dokonce jsem už rozpřádal plány, že jí v budoucnu zaslíbím nějakému mladému Šternberkovi. Diviš je můj dobrý přítel a to bude dobré zpečetění našeho přátelství.
Filoménka oslavila loni na podzim šestnácté narozeniny, ale pořád vypadá spíš na čtrnáct. Je štíhlounká jak proutek, akorát prsa jí povyrostla. Ale je z ní dáma a vlasy jí sahají až na zadeček. Při porodech jsem o ni měl hodně strach - měla je těžké, ale zvládla to.
Až skončí žně, začneme s přestavbou hrádku na regulérní hrad. V rozích nové hradby budou věže pro boční ostřelování hradeb. Stávající palác dostane ještě jedno křídlo (hlavně kvůli hostům) a starou věž nastavíme do výšky. Všechny další stavby budou také zděné a hospodářství přesuneme spíš do Humence. Nakonec to bude skoro tak dobrý hrad, jako Landštejn, který mám na Moravě. Zrovna k nám přijel Děpolt se svou družinou na návštěvu.
Středověk, pokud je člověk pánem, není až tak špatný.
Venku se stmívalo a začínala bouřka. Vtom jsem zaslechl roh z hlásky. Útok? Zase nějací lapkové, jimž je tvrz solí v očích, vždycky se v lesích nějací najdou. Rychle jsem vyhlédl z okna, po nádvoří přebíhali lučištníci a lidé s pochodněmi. Rychle jsem políbil Filoménku, sluha mi pomohl do kazajky a kroužkové košile. Zaženeme je a pak to pořádně zapijeme, pomyslel jsem si vesele.
Ještě kuklu a přilbu a rychle jsem vyšel nahoru na věž. V lese jsem zahlédl podivné červené tečky – co to je? Náhle ale do bouřky zazněl hluk a nad Hrdlořezy se ze šera vynořily dvě temné siluety. Vrtulníky?! A to jsem již viděl, jak k hradbě přibíhají postavy v černém. Několik jich naši šikovní lučištníci zastřelili, ale jakmile se objevily vrtulníky, ztratili všichni místní odvahu a prchli. Od Rokytky vyšlehl plamen. Řízená střela, která zasáhne věž nade mnou. Vrhl jsem se dolů po schodech. Za mnou padaly hořící kusy dřeva. Počkat, nesmím vyběhnout ven jako slepice, aby mě hned zastřelili. Vběhl jsem do paláce. „Do sklepení spěšte!“ zavolal jsem na ženské, které se mezitím taky ustrojily k boji. Zahnal jsem to všechno dolů. To už bylo slyšet mocné rány na vrata paláce. Pokud mají standardní techniku na otevírání dveří, tak to bude docela oříšek a my získáme čas. Postupně se ke mně shromáždilo asi pět mých rytířů, včetně Děpolta.
„Přistáli na nádvoří u jezírka,“ hlásil, „dvě Mi-sedmnáctky to jsou, takže jich tu může bejt klidně čtyřicet,“ zachmuřil se.
„Musíme rychle něco vymyslet,“ horečně jsem uvažoval, poté, co se ozval výbuch, který asi prorazil vrata. Vojáci dupali po schodech.
„Já vyjdu schody malými a něco pobiji jich,“ nabídl se Chranislav. Jako jediný z místních neprchl, i když bylo vidět, že se bojí.
„Tedy dobře, střez se spatřen býti, výhoda tvá jest, že luk tichý, a když zákeřně vystřelíš, zbraně jejich ohnivé jim nic platny nebudou, když mířiti budeš na bedra neb na tvář. Běž s pomocí Boží,“ poplácal jsem ho po ramenou a už běžel po schodech nahoru.
„Máme luky?“ zeptal jsem se.
„Asi tři,“ odpověděl někdo.
Ty jsou dost na prd, když útočníci mají neprůstřelné vesty.
„A dva škorpíčky!“ uslyšel jsem najednou za sebou.

To se z protějšího sklepa vynořil Zbyšek a držel nad hlavou dva malé samopaly, které nás provázely na první expedici a při bláznivém pokusu o únos našich partnerek. Nikdo jsme nevěděli, že je Zbyšek ztopil a vzal s sebou i na tuhle výpravu.
„No vida!“ zaradoval se Děpolt, „hned to vypadá optimističtěji.“
„Jirko, ty běž svolat svobodence a pokus se je na to nějak psychicky připravit. Zkuste se dostat na hradby, malou brankou anebo po žebřících – běž!“ zvolal jsem, když jsem zaslechl kroky na schodech do sklepa.
Na konci schodů hořela pochodeň, ale my byli ve tmě, za sudy. Voják měl sice noční vidění, ale než se rozkoukal, Herda ho složil jako jelena. Ale vzápětí tu byl druhý a třetí a rovnou pálili do našeho kouta. Ale tu se Děpolt rychle vztyčil a pomocí samopalu je oba zlikvidoval.
„No, a teď jsme rozhlásili, kde jsme, musíme pryč,“ chystal jsem se ke druhému sklepu.
„Počkej, mám lepší nápad,“ vzal mě Děpolt za ruku, „budeme dělat mrtvý. A jak sem vlezou, postřílíme je.“
Rychle jsme popadali na zem a za moment tu byli další vojáci. Jen co vešli do světla pochodně, bylo po nich. Vzal si je na starost zase Děpolt, jednou dlouhou dávkou. Výborně. A my si půjčíme zbraně i noční vidění.
„A teď ven!“ zavelel, první vyskočil a opatrně vykoukl na schodiště. Pokynul nám. Nahoře jsme spatřili vyvrácená vrata a venku odlesky požáru věže. Ve světle ohně bylo vidět dva vrtulníky stojící u jezírka.
„Musíme se probít na půdu,“ poučil mě Děpolt.
„Jasně,“ odpověděl jsem a opatrně jsme se blížili k točitým schodům. První půjde Pavel, je levák a bude se mu na schodech lépe bojovat. Držel v jedné ruce Škorpion jako pistoli a v druhé měl meč. Opatrně jsme postupovali. Proti nám zarachotila střelba. Zastavili jsme se a Pavel se nesmírně opatrně vysunul za roh. Pak vyskočil vpřed a schodiště se rázem zaplnilo hlukem jeho střelby. Vyšli jsme za ním, když vtom padl, začali jsme pálit po dalších nepřátelích, ale ztratili jsme ještě Petra. Konečně jsme mohli dál. V dalším patře skoro nikdo nebyl a snadno jsme se dostali na půdu. Zaujali jsme pozice u vikýřů a dostali několik výsadkářů na dvoře, ale zbylí se rychle poschovávali. Potom jsme viděli, že se přesunuli k bráně - asi dorazili naše posily. Podle toho, co bylo vidět z půdy, byla srážka ostrá, ale převaha nepřátel vedla nakonec k tomu, že se svobodenci a další odhodlaní obránci stáhli ke kraji vesnice a nevěděli, co dál. Schodiště jsme zatarasili harampádím z půdy a čekali. Vojáci o nás vědí a při přesunech se šikovně kryli. Dělaly mi starost holky ve sklepě. Vojáci si asi myslí, že sklep brání někdo jiný, ale kdoví, za jak dlouho zjistí pravdu. Z těchto úvah nás vyrušil výbuch. Krov se s rachotem roztrhl a uvnitř půdy vybuchla jako kdyby ohnivá koule. Tlaková vlna nás porazila.
„To je konec, musíme pryč!“ vykřikl jsem.
„Je to ztracený, ale něco mě napadlo,“ ozval se Děpolt. „Karle, musíš s ostatními utýct podzemní chodbou,“ kladl mi na srdce. „Co chceš dělat?“ zeptal jsem se ho s temnou předtuchou. „Uvidíš. A jakmile to uvidíš, utečte.“ „Ale co ty?“ „O mě se nestarejte, hlavně zachraň holky a děcka. A mějte se dobře!“ zasmál se a už utíkal dolů po schůdcích.
Musíme pryč, ještě, že tu je malé schodiště v síle zdi, které vede z půdy až do sklepa. Používalo ho služebnictvo, aby se nemotalo po hlavním schodišti. Ve sklepě jsme našli vlastně poslední přeživší - Filoménu a Johanku s dětmi, Báru, Rudolfa a Hanku.
„Tvrz je ztracená, musíme pryč!“ zařval jsem a postrčil je k chodbě, „až vám řeknu, vyrazíte.“ Přesunul jsem se k okénku ze sklepa a sledoval situaci.
„Proč nebráníte tvrze?!“ volala na mě Filoména.
„Protože jen já a Zbyšek naživu jsme, a nepřátel přesila veliká jest.“
„A tvrz v jednom plameni stojí,“ dodal Zbyšek.
Filoménka se rozplakala. Najednou jsem uviděl, že jedna helikoptéra startuje. Okamžitě nad námi zarachotilo schodiště a snad dvacet vojáků běželo ven a k vrtulníkům. Helikoptéra vzlétla přímo nahoru, asi třicet metrů vysoko a maličko zacouvala. To moc nešetří palivem, když to rve takhle přímo, pomyslel jsem si – ale v tom okamžiku se visící stroj sklonil nosem dolů a spadl jako kámen na druhý vrtulník. Ozvala se exploze. Vojáci nedbali ničeho a sbíhali se k místu katastrofy.
„Jdeme!“ zvolal jsem.
Společně jsme otevřeli dveře do chodby a ponořili se do chladné tmy. Podzemní chodba je vlastně nadnesený výraz, jen malé části jsou proražené, jinak je to v podstatě zákop krytý kamennými deskami a zamaskovaný. Ústí asi po třech stech metrech u Divišova lomu v dřevěné chatrči. Tam jsme se moment vydýchali a s děsem hleděli na hořící tvrz. Hořelo úplně všechno. Děti plakaly a nebe na východě začínalo světlat.
„Rychle, musíme dál,“ pobízel jsem všechny ke spěchu.
Podél lomu vede stezka nekrytá, ale širší, jezdí tudy i vozy. Za chvíli jsme byli za kopcem. Budou nás pronásledovat? Nevíme vlastně, kam jít a tak jsme vyrazili po cestě na východ. Teprve v brzkém dopoledni jsme zastavili, když už ženské nemohly.
„Musíme se poradit, co dále činiti budem,“ sedl jsem si na kámen u cesty.
„Přístřeší najíti musíme, kolik peněz máme i věcí cenných?“ zajímal se Rudolf.
Dali jsme dohromady asi půl kopy grošů, hrst měďáků, nějaké šperky, a vlastně i naše tři meče.
Nic moc, ale lepší než nic. Vlastně ještě naše kroužkové košile a kožené kazajky, co mají holky. Naše divoká karta jsou ale dvě útočné pušky, které nám při útoku zůstaly na ramenou.
„Nejlepší bude,“ rozhodl jsem nakonec, „na hrad šternberský dojíti a tam vymysleti, co dál.“
„A proč ne k Ondřejovi na tvrz?“ divila se Filoména.
„To příliš blízko jest a obavy mám, že štváti nás budou jak jeleny,“ odmítl jsem to.
„Přesto bych raději tam šla,“ postavila si moje žena hlavu.
„A ne, chceš abychom jati byli a dětí nám vzato? Nebudem rozkládati o tom,“ uzavřel jsem diskuzi a, následován naštvanou Filoménou a dalšími, zamířil jsem na jihovýchod.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 264
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 976 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola třicátá šestá

Příspěvekod Leonid » 1.6.2016 22:47:27

Na tulácké cestě
Slunce pálilo, my se vlekli po prašné cestě a zmáhal nás hlad a žízeň. Kromě našich nejmenších jsme vlastně od včerejška nejedli. Johanka dostala průjem a zdržovala. Pozdě odpoledne jsme v jedné vesnici objevili krčmu. Posadili jsme se na lavice a dožadovali se piva. Zakrátko nám krčmář posloužil oslintanými džbánky s relativně slušným pivem. Lili jsme ho do sebe lačně, holky dali i Ondřejovi a Šimonovi. Lepší toto, než nějaká nedůvěryhodná studna. Pivo ale dodalo Johančině průjmu novou sílu a ta co chvíli běhala za hospodu. Začínala vypadat nemocně a tak jsme se rozhodli přespat. Po zbytek dne jsme posedávali před hospodou a nemohli se dočkat večeře. Hospoda byla skoro plná. Asi v devět, kdy už jsme hlady neviděli, začal hostinský za všeobecného jásotu roznášet polévku, jednu mísu na každý stůl. Všichni jsme z ní jedli lžícemi. Polévka byla vodová, nezajímavá, ale zdála se čerstvá. Johance už bylo tak blbě, že i tu polévku odmítla. Tak to je zlé, ona je jinak dost žravá. Po polévce jsme dostali ještě obilnou kaši sypanou perníkem a k tomu nepříliš masitá vepřová žebírka, která páchla jen nepatrně. Naši spolustolovníci, nějací dva mladí tovaryši, si ale libovali, „že v krčmě této vaří skvostně“. To se máme po cestě na co těšit... Po večeři hostinský a jeho lidé rozebrali stoly, všichni jsme si svlékli vrchní šaty a ulehli na lavice. My obsadili jeden kout u dveří. V krbu hořel oheň, bylo tu teplo a smrad nemytých těl. Filoménka se ke mně přivinula, objala mě a za chvíli jsme usnuli.
Ráno jsme dostali kus chleba, zaplatili krčmáři, jehož pacholci zatím mlátili nějakého staříka, který se neměl k placení. Pak ho prošacovali, a když zjistili, že opravdu nic nemá, vyhodili ho před hospodu. Hosté se smáli. Nám nastávala úmorná cesta, protože dva jsme museli podpírat Johanku a já současně nesl za krkem Ondřeje.
V poledne už to dál nešlo. Vesnice zrovna žádná v dohledu, zastavili jsme u lesíka, zašli jsme kus dovnitř a opatrně položili Johanku do mechu. Stočila se do klubíčka a držela se za břicho.
„Johanko,“ vzal ji Zbyšek za ruku.
Podívala se po něm.
„Můžeme pro ni něco udělat?“ koukal on po nás.
„Těžko, když tu není Jirka. Tak den a půl cesty je klášter, tam by měl být špitál,“ uvažoval nahlas, „ale tam ji nedostaneme, to dřív umře na dehydrataci, schází hrozně rychle.“
„Co mám doprdele dělat?!“ křičel nešťastný Zbyšek, „co?!“
Za moment se opanoval, a bylo vidět, že prošel rozhodnutím.
„Půjč mi kámen,“ obrátil se na Rudolfa.
Ten na něj zíral a já vlastně taky.
„Cože? To se chceš vrátit?“
„Jo.“
„Zavřou tě.“
„Nevadí.“
„Hodí ti na krk všechno, co se dá. Krádež kamene, to, že jseš s Johankou, všechno. To přece nemůžeš!“
„Jde jenom o to, aby přežila. Pokud ten kámen hází pořád stejně, tak nás to vyhodí někde u Českýho Brodu. Tam je nemocnice. A jestli v Petrově, tak to taky nějak zvládnu. Mě je jedno, co se mi stane. Jde o ní a o děcka.“
Nemělo smysl ho přesvědčovat, byl rozhodnutý. Rudolf vyndal z brašny u pasu kámen. V brašně měl v malých kapsičkách i patřičné kovy. Rychle portál aktivoval. Podívali jsme se skrz a uviděli pole, za kterým, asi tři sta metrů daleko, stála řada rodinných domků a za nimi vyhlížela kostelní věž. To bude asi opravdu Český Brod. Pronesli jsme páchnoucí Johanku portálem a já podal Zbyškovi ruku.
„Tak se měj, chlape. Chceš si nechat kámen?“
„Jo, jestli mi ho dáš...“
„Až tě chytí, řekni, žes ho přišel vrátit, třeba budeš mít polehčující okolnost,“ zasmál jsem se.
„To zrovna. Kdyby se stal zázrak, a já nebudu zrovna zavřenej, tak až Johanka bude zdravá, jedem zpátky.“
„Co blbneš? Je ti jasný, že my tady teď budeme ty největší socky?“
„To je mi jedno.“
„Ach jo. Tak snad už radši jdi,“ skoro jsem ho vyháněl, „a kdyby ses vrátil, ptej se na Šternberku.“
Rozloučili jsme se, Zbyšek vzal pod paží Šimona a Alenku a prošel.
Najednou Hanka vyskočila. „Já musím taky.“
„Jak to?“
„Jak potáhne ženskou, co už se skoro nepostaví na nohy a dvě děcka najednou, ty chytrej?“ ušklíbla se.
Nějak jsem neměl co říct.
„Mějte se,“ pokynula nám a taky prošla.
Pak Zbyšek zvedl kámen a všechno zmizelo. A už je tu zase jenom les a naše přátele připomínal jen zválený mech.
Tak jsme zůstali čtyři dospělí a dvě děcka. Zvláštní, že zrovna Rudolf, ke kterému jsem měl, vzhledem k jeho stáří a funkci vždycky trochu odstup, ač naše vztahy byly docela dobré. S Bárou je to v pohodě.
„My pak řemeslníci pocestní budeme,“ ozvala se Filoménka, „my pořád manželé budeme, ty, Rudolfe, otcem mým a Barbora pak sestrou mou,“ rychle rozpřádala myšlenky. „Však jmen jiných sobě dáti musíme, by nenalezli nás. Já Zuzana budu, třebas. Neb Klára po komorné nejmilejší mé?“ dumala nahlas.
„Já bych raději, bys Zuzana byla, neb želel jsem Klárky velmi,“ poznamenal jsem.
Klárka… tu holku jsem měl hodně rád, byla milá a chytrá, a myslím, že ani já jsem jí nebyl lhostejný. Jo, náš vztah zrovna tehdy, když našli ten zatracený (nebo požehnaný) disk, by se nedal asi nazvat chozením, jako spíš „jiskřením“. Kdybych nenašel Filoménku a neobjevil v sobě lásku k tomu maličkému stvoření, tak by třeba bylo všechno jinak.
„A já budu Ruprecht, to jméno se mi vždycky líbilo,“ ozval se Rudolf docela vesele.
„A já Apolena,“ byla i Bára hned hotová.
„Dobrý, ale co já?“ nebyl jsem stále rozhodnut. Ale Filoménka měla jasno.
„I slyšela jsem naposledy ve městě Praze jméno pěkné – František. Bylo by milé tobě?“ otočila na mě ta svoje velká kukadla a usmívala se.
„Jistě,“ usmál jsem se také.
Nakonec se i přivinula a položila mi hlavu na hruď.
„Mám sotva dva a půl lokte a nedorostu tebe a ty se pořád ke mě skláněti musíš,“ zašeptala lehce zklamaně.
„I kdybys skřítkem byla, a já si k tobě lehati musel, nebylo by mi to těžko nikdy, lásko,“ pevně jsem ji objal.
„A to ne, stačilo by, by sis mě k tváři podal a zlíbal jak libo,“ nedala se rozhodit.
„No, mládeži, já se asi půjdu podívat po houbách,“ zachoval se Rudolf diplomaticky, „Ondrášku, se mnou půjdeš?“ a s mrňousem za ruku se ponořil mezi stromy.
„Já půjdu taky,“ pochopila to i Bára.
Zůstali jsme chvilku sami.
„Vzpomeneš, jak ještě o svatbě naší na ruce jsem tě nosil?“ tiskl jsem se k Filoménce.
„Však bys mě ještě snadno vyzdvihl,“ škádlila mě.
Objal jsem ji těsně pod zadečkem a zvedl. Ne úplně lehce, čtyřicet kilo mít bude, ale pořád je štíhlá. Smála se a kroutila. Postavil jsem ji na zem a objal. Má hebkou pleť, protože se pečlivě myla mýdlem, které jsme si vařili na tvrzi a které spíš mastilo, než co jiného. Nemohu říct, že by byla méně hebká, než když jsem ji našel. Během objímání jsem jí nenápadně povolil šněrování na zádech.
„I nech, nech to!“ smála se.
Ale to už šněrování povolilo a já jí lehce stáhl šaty i košili z ramen. Opatrně jsem hladil její malá prsíčka s velkými bradavkami a pak se přesunul na ploché bříško, které si Filoménka i po dvou porodech zázračně uchovala. Přivinul jsem se těsněji, poklekl a přivoněl k její kůži. Divoká vůně ženy, která mě velice vzrušuje. Líbal jsem jí břicho a postupně mířil níže, až k omamně vonícímu klínu, který byl, jako vždy, pečlivě vytrhán. Hladil jsem ji po pevném zadečku a líbal teď na slabinách a stehnech.
„Není ti milé?“ zeptal jsem se starostlivě.
„Ale je, avšak jest mi potřeba,“ poodstoupila a chtěla si sednout na bobek.
„Posečkej, což kdybych tě jak děvčátko malé přitom podržel,“ navrhl jsem jí vesele.
Se smíchem souhlasila. Stoupl jsem si tedy za ni, vzal ji pod koleny a lehce zvedl. Držela se mých loktů a hověla si jak ve vaně. Z mého pohledu bylo pěkně vidět na lehce rozevřenou pipinku. Ta dobře navozovala představu, že její majitelce je sotva třináct.
„Možno tobě,“ zavelel jsem, Filoménka přivřela oči a rázem z ní vyrazil ostrý proud. Asi za minutku byl konec. Zatřásl jsem svojí ženou (nebo holčičkou? Někdy sám nevím…), nechal ji chvíli okapat a postavil ji na zem.
„Chcát znáš mocně, mlejn bys hnáti mohla,“ zasmál jsem se.
„I ty jeden, střez se!“ a se smíchem se na mě vrhla. Lechtala mě, já se rád nechal porazit na zem, ale nezůstal jsem jí nic dlužen. Vzdor tomu, co se stalo předevčírem, blbli jsme jako čerstvě zamilovaní. Po asi dvaceti minutách jsme uslyšeli, jak Rudolf v lese řve: „Ondrášku, popatř, už z hvozdu venku budeme a tam mateř tvá jest.“
Rychle jsme se oblékli a za pár minut tu byl zbytek „naší rodiny“. Bára s Rudolfem se culili a Ondřej se hnal k mamince.
„Mami, tóóó, hoba!“ a strkal Filoménce do ruky hřib.
„Ty nalezls? Bystrý jsi, kvítečku můj,“ přivinula synka k sobě.
„No, našli jsme, uděláme si je na oběd,“ hlásila spokojená Bára, „já závidím tobě, paní, že muže máš,“ šeptla Filoméně.
„Však nebojž se, chasníků pěkných po světě běhá, když nebude pít, hrát a bít tebe, též štěstí dojdeš,“ chlácholila ji zkušená mamina, o polovinu mladší než ona.
Po skromném obědě z upečených hub jsme se vydali zase na cestu. Ondřej šel chvíli sám a my se střídali v nesení Adlétky.
„Už aby potok někde byl, plenek jí práti musím,“ promluvila Filoménka ustaraně.
„Mně by též milo bylo umýti sebe,“ zasnil jsem se.
Místo toho jsme ale zrovna procházeli městečkem jménem Skalice. Tam jsme koupili nějaké drobnosti – kotlík, kožené lahve na vodu a hlavně chleba a sýr. Nezapomněli jsme ani na kameninovou lahvičku kořalky na průběžnou cestovní desinfekci. Hlavním nákupem byly ale dvě houně, protože budeme asi spát pod širákem. Tím se nám hotovost smrskla na polovinu. Podařilo se nám ale sehnat platnéře, kterému jsme prodali naše přilbice a kroužkové košile. Dostali jsme hodně peněz. Hned to vypadalo lépe. Za městem jsme sešli k řece Sázavě, kde se holky pustili do praní plen a mytí pištících dětí ve studené vodě. Pozoroval jsem Filoménku, jak je veselá, škádlí děti, jako i předtím v lese – když zrovna nenesla malou, povídala a povídala, házela po mně šišky a vůbec byla až křečovitě veselá. No nic. Asi je to její způsob, jak se vyrovnat s tím, že jsme přišli o všechno a jsou z nás tuláci.
„A co ty pracovati budeš?“ zeptala se mě, když jsme se zase vydali na cestu.
„Nevím, však něco, co jde v skrytu činiti, nevím ještě,“ kroutil jsem hlavou.
„Ty myslíš, že bychom se v lese skryli?“
„To by nejlepší byloť, však co konati v lese mohu?“ přemýšlel jsem nahlas.
„Potřeby!“ vyprskla Filoménka.
„Ty jedna!“ bleskurychle jsem sebral šišku a trefil prchající a pištící manželku do zad. „Vážně mluvme, Rudolfe, nevíš, co bych za řemeslo v lese mohl konati?“
„Uhlíře neb mechaře,“ odpověděl bez rozmýšlení.
„Však počítám, že uhlíř více peněz obdrží a více žádáno zboží jeho.“
„Já budu mechař,“ zasmál se Rudolf, „Ruprechtův mech – vyčistí a nepoškrábe, to je ono!“
Taky vypadal vesele, až rozverně. Kde se to v nás bere?
„Postavíme v lese zemnici a budeme tam bydlet,“ přidala se Bára.
„Myslím, že to půjde. Budeme tam mít svůj pořádek a zvládneme to,“ snažil jsem se myslet pozitivně.
„A já budu sbírat houby a lesní plody a bylinky. A pak s tím budu chodit na trh,“ měla i Bára jasno ve svém uplatnění.
„Nakonec to nebude tak zlé. Když budeme daleko od lidí, zařídíme se po svém - se vším, co známe. Lázeň nám postavím,“ otočil jsem se na Filoménku.
„Moudrost doby vaší nám i ve stavu sprostém dá bydleti dobře. Však věz, můj pane, že tobě jsem před tváří Boží věrnost právě i v chudobě slíbila, a dobře pamatuji na čas, kdy děvkou jsem byla ve dvorci. Nebojž se,“ vzala mě za ruku a pohladila.
„Děkuji Bohu každý den za tebe, má paní, že statečná a důvtipná jsi a do budoucna bez obavy hledíš,“ měl jsem opravdu radost. Filoménka je prostě skvělá.
Uživatelský avatar
Leonid
VIP člen
Příspěvky: 264
Registrován: 19.12.2015 22:44:16
Pohlaví: muž
Povolání: dělník
Líbí se mi: dívky a ženy
... ve věku od: 3
... až do věku: 45
Děkoval: 502 x
Oceněn: 976 x

Kniha Filoména - otroci času, kapitola třicátá sedmá

Příspěvekod Leonid » 6.6.2016 11:46:00

Spočinutí u přátel
Po dalších třech dnech (Filoménce se totiž rozpadly boty) jsme byli konečně u Šternberského hradu. Vešli jsme dovnitř, ale to nás již nějaký pacholek vyháněl.
„Co chcete tu, holoto tulácká?“
„Já, však ač šat prostý mám, vévodou Karlem jsem a musím viděti pana Diviše,“ promluvil jsem příkře.
„To by každý říci mohl,“ stál si na svém.
Čím větší nula, tím se cítí důležitější.
„Zavolej jeho, či některého družiníka jeho, prosím,“ zkoušel jsem to po dobrém.
„Kliďte se!“ a už u něho stáli asi tři další s klacky.
Holky se rychle schovaly za nás. Tasili jsme meče. Pacholkům se do nerovného boje nechtělo a vyčkávali. Naštěstí si nás všiml jeden lépe oděný člověk. Toho znám.
„Tys opravdu Karel?“ podivil se, když přišel blíž.
„Já jsem,“ odpověděl jsem s lehkým studem v hlase, protože můj stav připomínal jen skvostný opasek a meč. Jinak jsem měl prosté domácí šaty, stejně jako moji přátelé.
„Já hned Divišovi vzkáži,“ a odběhl.
Pacholci odložili klacky.
„Odpusť, nepoznal jsem tebe,“ omlouval se pacholek.
„I co, stalo se,“ byl jsem velkomyslný.
Za chvilku přišel pan Diviš.
„Karle, příteli, co stalo se tobě?“ kroutil hlavou.
„Vpravdě nevěřil bys, však věz, že ďábelští vojáci nějací hrádek náš šturmem vzali a nás na hlavu porazili. Hrádek pak celý vypálili. Jen my prchli jsme, jak vidíš nás.“
„Ďábelští?“
„Podivně oděni byli a zbraní podivných měli, i krunýřů, kterých šípem neproklaješ. I dvé draků do boje vezlo je, i ti po nebi jak vítr letěli,“ vyprávěl jsem a on na mě zíral naprosto nevěřícně.
„Tomu uvěřiti nemohu. Nejsi přepit neb nemáš horkost?“ ptal se opatrně.
„Pojďmež nahoru, ukáži důkazův tobě.“
Za chvíli jsme seděli v síni.
„Pohleď,“ rozbalil jsem pušku a položil ji na stůl.
Diviš na to koukal a nevěděl, co si má myslet.
„Toť zbraň velice mocná jest, neb ohněm kule železné metá, proti kterým nic neobstojí,“ vysvětlil jsem, „ukáži tobě, však nestrachuj se.“
Přešel jsem k oknu a všiml si, že na střeše asi třicet metrů od nás sedí vrána.
„Vidíš vrány té?“
„Jistě.“
Přiložil jsem si pušku k líci a zamířil. Ještě, že to má optiku a že to znám z vojny. Stiskl jsem spoušť a ozval se výstřel. Diviš sebou škubl a vrána se poroučela ze střechy dolů.
„Jakým kouzlem jsi to učinil,“ ptal se Diviš, když se vzpamatoval.
„Jak pravil jsem, oheň kuli tudy vymete a ta daleko letí, třebas míli.“
„Nemožné jest,“ nemohl se Diviš přestat divit.
„Věříš již?“
„Ano, však co pro tebe učiniti mohu? Ti ďábli pátrají po tobě?“
„Obávám se toho. Nech nás tu pár dní bytovati, by paní má odpočinula a já promyslel, kam půjdu,“ poprosil jsem ho.
„Dobře. A já s družinou svou pojedu tam, jakože tě navštíviti jedu, a obhlédnu, co jest.“
„Díky, však těch rytířů ďábelských střez se. Pamatuj, že před zbraní touto skrývati se musíš, jak před lučištníkem nejlepším, a kdybys musel se bíti s nimi, pak věz, že oni mnohem lépe dýkou než mečem bojují a hlavy ni trupu nezraníš jim. Jedině tam, kde krunýř nemají,“ dal jsem mu opatrné rady.
„Pamatovati budu toho. Vyrazíme nazítří a vy pak pohovte sobě.“
Rádi jsme přijali tuto nabídku. Jedna služka nám ukázala pokoje. Jeden pro mne, druhý pro Rudolfa a třetí pro holky s dětmi. Šel jsem se chvíli natáhnout. Přemýšlel jsem, co dál, přehrával si v duchu mapy, kde bylo nejlépe se usadit a taky co jsem si pamatoval z příruček pro přežití, když budeme sídlit v srdci lesa. Z toho mě vyrušilo klepání na dveře. Byla to Filoménka.
„Děťátka usnula, seč položila jsem jich,“ usmála se smutně, „však strach mi brání spáti též. Jak můžeme bojovati s vojskem doby tvé? Co když přilehnou k hradu tomuto? A musíme se modliti za duše přátel našich, kolik pohřešili jsme jich…,“ vyhrkly jí slzy, „Jiří, lékař vzácný, Děpolt, Petr, komorník tvůj, Marjána s Kočkou a Vojtíškem jejich, já se vzpomínky na ně zbavit nemohu. A což Johanka má milá, i Hana a Zbyšek…,“ začala plakat naplno.
Vzal jsem ji do náruče. Úplně se na mě přimáčkla a chvěla se.
„Nebojž se,“ těšil jsem ji, „však zde odpočineme a pak na stranu půlnoční vydáme se a v lesích u Olomouce města páliti budu uhlího v lesích. Lesy jsou to veliké a divé, kdo by nás hledal tamo? A když šat sprostý míti budeme, nikdo nepozná nás. Les nám potravy mnohé dá. A Diviš pravil, že ač jak nevolník poslední žíti budu tam, les ten jak by patřil mi a svobodně pokladův jeho užívati budeme. A víš čeho dočkati nemohu? Až znovu vařiti budeš krmí. Hana dobrá kuchta jest, však ty lepší, když vzpomenu, jak v době mé žili jsme,“ zasnil jsem se.
Filoménka se trochu odtáhla a věnovala mi široký, slzavý úsměv.
„Vskutku, milý můj? Lichotíš mi. Však neboj se, láska naše přežíti nám dá všeho.“
„Lásko má,“ vydechl jsem a už jsem ji jen líbal.
Skončili jsme na mojí posteli, kde jsme po pár dalších polibcích usnuli.
Probudili jsme se až druhý den ráno. Diviš byl už pryč. Byl jsem plný nejistot, jestli jsem přítele Diviše neposlal na jistou smrt. Bloumal jsem po hradu, často vyhlížel z věže a hodně času trávil se svou rodinou. Třeba se už neuvidíme. Napadlo mě, že Adlétka bude krásná po mamince, už teď má obrovské oči jako dvě velké pralinky z hořké čokolády. Ondřík je živel, nejraději má, když si ho posadím před sebe do sedla a jedu tryskem, to ječí nadšením a mlátí ručičkami do hrušky sedla. Zůstaneme spolu?
Když jsem za dva dny k večeru uslyšel známé dunění spouštěného mostu, nechal jsem všeho a letěl na nádvoří. Byl to Diviš s celou svou družinou. Vypadali unaveně a vyděšeně.
Diviš ke mě přistoupil, usedli jsme na lavici a on začal vyprávět: „Dobře dojeli jsme do Glupatina, kde však se nám obraz jak z Jana svatého zjevení naskytl. Tvrz vypálena a pobořena jest, že snad jen zdí polovina ostala. Též ves popelem lehla, jakož i Humenec. Nikde živé duše nebylo. Představ sobě, že i stromy kolkolem jezírka tvého spáleny byly. Viděl jsem za žití své množství hradů dobytých i spálených, však ne toto. V lesích Kejských hrstku poddaných tvých nalezl jsem, i kameníka mého. Oni na smrt zděšeni byli, neb vskutku ďábly a draky viděli, a když ves i tvrz zašla, byly u toho ohně a rachocení hromu nevídané, draci vzduchem létali a ďáblové kolem obcházeli a nikoho při žití nenechali. A ve Skalici v krčmě povědíno mi bylo, že jezdec veliký vešel tam den předtím a na tebe i purkrabího tvého vyptával se,“ přinášel Diviš ty nejhorší zprávy.
„Avšak jedinou radost maličkou tobě učiním, paní,“ promluvil k ubrečené Filoménce, která mezitím taky přišla, „pohleď!“ a vytáhl ze sedlové brašny vytřeštěnou tříbarevnou kočku.
„Skvrnko!“ zvolala moje žena radostně, převzala umolousané zvíře a tiskla ho v náručí.
„Jediný, kdož přežil řádění to,“ pronesl jsem pomalu.
„Ne tak,“ zvedl Diviš prst a pak ukázal mezi svoje jezdce.
Tam, zrovna slezl z koně, stál Chranislav. Ten vypadal! Jeho bohaté roucho bylo úžasně špinavé, měl rozcuchané vlasy a na jindy pečlivě vyholené bradě solidní strniště. Nejlepší ale bylo, že na jeho hlavičce spočívala kevlarová přilba, kterou asi uzmul nějakému výsadkáři. Nevěřil jsem svým očím.
„Žužo, kterak tys přežil, já naposledy spatřil tě, jak se s ďábly bíti jdeš do patra.“
„I šel jsem a pobil pět jich, skryt dobře, však když spatřil jsem, že oni volně po tvrzi chodí a ta v plameni jest, pak, jak kdysi zde paní Filoména prevétem, prchl jsem i na Hlohovci vrchu se ukryl. I spatřil jsem, kterak vojáci ti tvrze ohněm a bleskem pustoší, jakož i vsi. To dva dny trvalo, i draci přiletěli a oni v břicha vešli jim a na stranu polední s hřměním velikým odletěli. Pohleď, než prchl jsem, co kořist vzal jsem přilbici jednomu. Jak lehká jest, a přesto se šípy od ní odráží.“ sundal si helmu z hlavy a obdivně si ji prohlížel.
Ostatní se zhlukli kolem něho, potěžkávali ji a podivovali se.
„To kořist máš pěknou, ale tehdys spatřil tvářnosti ďábla toho, jakou tvář měl?“ zeptal se ho jeden z rytířů.
„To bylo nejdivnější na tom, neb tvář lidskou měl, i vlas světlý, a bradu hladkou, jak já jsem míval,“ pohladil Žuža si strniště.
Vypadá s ním mnohem líp, pomyslel jsem si.
„Podivné, podivné,“ žasl jsem naoko, „však zřejmé je mi, že zboží svého pozbyl jsem, neb oni brzy na Landštejn udeří. Musím vévodství své odložiti a mrtvým se stavěti.“
„Vévodu hrad nečiní, pro mne druhem šlechtickým budeš, byť bys žebrákem byl,“ poplácal mě Diviš po rameni.
„Musím však učiniti, jak jsem pravil. Budu na tvém panství olomouckém uhlířem v lesích.“
„I dobře se míti budeš, jsa svobodným,“ poznamenal Diviš a Filoménka se povzbudivě usmála.
Zítra si uděláme poslední šlechtickou hostinu a pak se stanu členem „lidu dělného“.
Dopoledne dalšího dne jsme zrovna hovořili s Divišem v síni, když v tom se dovnitř vřítil nějaký čeledín.
„Pánové, odpusťtež, avšak jezdec podivný na nádvoří vjel a tebe, pane Diviši, se neomaleně dožaduje,“ blekotal.
„Což jezdce neviděls nikdá, holomku, že přestrašen jsi?“ utrhl se na něj jeho pán.
„Však pa- pane, jezdec ten náramně veliký jest i krunéř se mu stříbrem blyští.“
„Dosti!“ vyskočil Šternberk od stolu, popadl meč a vyřítil se ven.
Opatrně jsem vykoukl z okna. Vprostřed dvora stál impozantní vraník a vedle něj vysoký rytíř. Bylo mi to hned jasné. Agent z budoucnosti, vystrojený tak, aby budil respekt a strach. Měl nejméně metr devadesát a Divišovi lidé byli proti němu jako děti. Měl na sobě jen náloketnice, náholenice a krunýř. Všechno se to lesklo jako psí koule, bylo to snad opravdu postříbřené. Jinak byl rytíř oděn důsledně v černém. Na hlavě měl šalíř, tady hoši trochu přestřelili, ten se začne užívat až tak za osmdesát let.
Připravil jsem si pušku. Nevěděl jsem, jestli nemá šalíř vycpaný kevlarem, a tak jsem mířil alespoň na krk.
Ale to už u něj stál Diviš a něco se ho ostře ptal. Skoro jsem ho neslyšel. Agentova odpověď ho asi naštvala a zuřivě gestikuloval. Agent ho vzal pod krkem a lehce zvedl. Je nejméně o hlavu větší a třásl s Divišem jak s myškou. Všichni Divišovi lidé tasili meče. On rychle pustil Diviše a taky tasil. Rozhořel se dramatický boj, ale ani takový obr, který šermuje leda pár let, nezvládne přesilu deseti bojovníků, trénovaných od mládí. Ale stejně jeden z Divišových lidí padl. Diviš nepřítele nakonec šikovně bodl do boku, kde ho nechránil krunýř. Rytíř se sesunul k zemi a všichni poodstoupili. Odložil jsem pušku a seběhl dolů. Všichni si bázlivě prohlíželi mohutnou mrtvolu. Začali jsme ho s Divišem ohledávat. Kromě toho šalíře ho vybavili celkem dobře. Nenašel jsem nic, co by ho prozradilo. Jeho krunýř byl opravdu z postříbřené oceli. A to z nějaké lehoučké a pevné vysoce legované oceli moderní doby, stejně jako přilba. Diviš na to koukal smutně, nebylo divu, náleželo by mu to jako kořist, ale bylo by mu to velké.
„Krásná zbroj, a jak lehká,“ potěžkával krunýř, „však popatř, Karle, na hřebce toho, takového nespatřil jsem nikdá. Veliký a silný jest, však jemný jak panna!“
Přistoupil ke koni a pohladil ho po hlavě. Bylo to skutečně nádherné zvíře. Moderní kůň, spíš závodní než pro rytíře. Diviš z něj byl úplně u vytržení.
Abych mu udělal radost, poznamenal jsem celkem po pravdě: „Nádherné zvíře, vskutku. Věz, že takového ani císař byzantský nemá, o kurfiřtech císařských nemluvě.“
Diviš se přiblble usmál. Bylo to, jako kdyby nadšenému motoristovi spadlo do klína nejlepší Ferrari.
„A co ptal se ten neotesanec tebe?“ vyptával jsem se přítele.
„Tebe hledal, a proč říci nechtěl. I po purkrabím tvém ptal se a, což udivilo mě, po tvém manu Zbyškovi Kanci jmenovitě.“
„Nechápu, čehož komu učinil jsem, že toto se děje,“ uzavřel jsem to, „však nechmuř se ty, já pryč brzy budu a ty se z kořisti raduj.“
„Celý zbytek dne se Diviš skutečně procházel po hradě jako páv a co chvíli se chodil kochat do stáje. Má se mnou starosti, tak mu to přeji, dostat věci jak od kouzelného dědečka.

Zpět na “OSOBNÍ TVORBA”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 hosti