Povídka Kemp
Bylo to koncem července, byl jsem tábořit na odlehlém místě v lese na několik dní. Několik krátkých túr a odpočinek. Ale dnes jsem byl v malém městečku doplnit zásoby, protože jsem chtěl zůstat další týden nebo tak. Nakládal jsem do svého auta nákup, když jsem viděl, jak se blíží. Snobská dáma kolem pětatřiceti let a mladá dívka, pravděpodobně její dcera.
"Vy jste z kempu?" hned se mě ptala.
"Ne. Jen jsem jel nakoupit nějaké zásoby," odpověděl jsem a podíval se blíže na tu dívku.
Bylo jí asi 10 let, měla vlasy s délkou po ramena, hnědé barvy, svázané do ohonu a nádherné modré oči; hladkou, mléčně bílou kůži. A krásné štíhlé drobné tělo. Ani sebemenší náznak prsou. Na sobě měla khaki barevné šortky a tričko, dobré vycházkové boty a malý batoh na zádech. Ženská se zastavila přímo přede mnou.
"Máte tu logo kempu. Musíte být z kempu!" utrhla se na mě.
"Byl jsem jen pro zásoby," zopakoval jsem a snažil se přijít na to, co mi vlastně chce říct.
„Musím si ještě něco vyřídit, odvezte mou dceru do kempu,“ prostě mi přikázala.
Nevěřícně jsem zůstal koukat.
„Z kempu před hodinou volali, že pro nás pošlou auto.“
Otočila se na svou dcerku.
„Miláčku, pojedeš tady s tím pánem.“
Dala jí velmi letmý polibek a najednou byla pryč. Stál jsem tam ohromený jejím chováním. Obrátil jsem se k dívce a pohlédl na ni. Podívala se na mě a zdálo se, jako by se styděla za chování své matky.
"Mrzí mě to," řekla tiše a pokrčila rameny.
"Je to trochu mrcha," řekl jsem tiše a usmál se na ni.
Podívala se směrem, kam zmizela matka, a neurčitě přikývla.
"Dej si batoh dozadu a vlez si dovnitř," řekl jsem jí.
"Tak pojedem," jen jsem vlastně konstatoval, protože na to už asi nešlo nic jiného říct.
Otevřel jsem dveře a sedl na sedadlo řidiče. Nasedla. Když zavřela dveře, nastartoval jsem a odjel z toho zpropadeného parkoviště.
Pak už jsem se snažil s ní navázat kontakt.
"Ahoj, já jsem Petr" řekl jsem jí.
"Pavla," odpověděla a pohlédla na mě plaše, ale trochu se usmála.
"Budeš tábořit?" zeptal jsem se.
Řekla mi, že její matka se zapsala na letním táboře po dobu dvou týdnů, ale tráví čas v nedalekých lázních popíjením vína.
„Aha, už jsi kempovala předtím?“ zeptal jsem se jí tedy, abych odvedl řeč.
"Ne. To je poprvé."
"Nebuď nervózní," řekl jsem jí.
"Je to snadné. A zábavné. A bude ohňostroj."
Podíval jsem se na ni a viděl, že se usmála. Zdálo se, že se trochu uvolnila. Sjel jsem z cesty, která vedla do kempu na neexistující cestu, která vedla do míst, kde jsem měl v útrobách uschovaný vlastní soukromý tábor. Byl jsem jediným hostem - jen já a příroda. Rybařil jsem, stopoval a fotil zvířata a užíval si úplného odříznutí od světa. Zaparkoval jsem na odlehlém místě. Vystoupili jsme. Sbalil jsem své zásoby do batohu. Dívka si také vzala svůj batoh.
Řekl jsem jí: "Pojď za mnou."
Nezdálo se, že by si uvědomovala, že je něco v nepořádku. Se spokojeným výrazem se mě ale přece jen zeptala, kde to jsme.
„Tady pod kopcem je můj tábor, dneska zůstaneš se mnou. Máma se po tobě do večera asi shánět nebude.“ Vydrápali jsme se na kamenitý svah a hlavou jsem jí pokynul, kam dál. Vyrazila přede mnou. Mohl jsem se podívat na její pěkné štíhlé nohy, pevný zadeček, který dokonce nehyzdil ani obrys telefonu v zadní kapse, její štíhlý pas a pohupující se vlasy. Odrážela se a skákala z kamene na kámen, zatímco já šel klidně za ní. Došli jsme na malou mýtinu, kde jsem měl svůj tábor. Řekl jsem jí, aby si odložila batoh. Otočila se a podívala se na mě. Byla asi překvapena, že zde, uprostřed ničeho, někdo táboří, ale celkem znaveně sjela u nejbližšího stromu na zem.
"Zde je můj tábor," řekl jsem jí pro objasnění. "Uvaříme si něco k snědku. Jestli chceš, můžeš jít do potoka.“
Ukázal jsem rukou, kterým to je směrem. Asi jí to bude milejší, než mi asistovat u vaření. Taky bych se věnoval raději zábavě než vaření, ale co jsem tu, nic jsem nechytil, a teplé jídlo už mi začínalo chybět. Přikývla a možná i špitla něco jako „Tak jo“ a pomalu odcházela směrem k potoku.
Rozdělal jsem oheň a nachystal všechny ingredience. Vlastně to byly jen konzervy, takže to bylo jednoduché vaření. Najednou mě popadla obava, že se mému nezvanému hostovi mohlo něco stát. Neslyšel jsem vůbec nic, což bylo na jednu stranu dobře, na druhou to mohlo znamenat, že například má vetřelkyně utekla. Rozběhl jsem se směrem k potoku. Uviděl jsem na břehu její boty - to mě uklidnilo - bez bot by tu daleko nedošla. Chtěl jsem se vrátit, ale uviděl jsem, jak je téměř u druhého břehu. Jak tak lehce našlapovala jako kočka, měla ještě dokonalejší držení těla a tedy i postavu. Udělala první krok na druhý břeh. Bosou nohou jí to moc příjemné asi nebylo, soudě podle výrazu její tváře, ale byla dost daleko, takže si nejsem jistý. Vyhrnula si tričko a jeho spodní cíp si provlékla vnitřkem a vytvořila si tak jakýsi top. Udělala pár kroků zpět do vody - zřejmě, aby si očistila nohy. Potom opět vystoupila na břeh, ale tentokrát na plochý kámen. Posadila se na něj, tvářila se spokojeně a začala si špičkou nohy pohrávat s vodní hladinou. Nechal jsem ji tu a šel dovařit oběd. Celou tu dobu mi připadala vnitřně nešťastná, až teď, ve vodě, jako by se uklidnila a nechala to celé odplout někam pryč.
Připravil jsem dva talíře a odstavil cosi jako křížence mezi gulášem a polévkou z ohniště, mírně jsem zklidnil plamen a nechal ho jen plápolat. Vydal jsem se zpět pro svou nečekanou návštěvnici. Nechtěl jsem ji nějak vylekat, tak jsem nekřičel jako na lesy "Oběd", ale došel jsem ke keřům, které rostly pár metrů od potoka. Chtěl jsem na ni zavolat, ne moc hlasitě, ale nikde jsem ji neviděl. Koukal jsem směrem, kde jsem ji viděl naposledy před asi deseti minutami. Na kameni tu ale bylo jen její tričko a šortky, které se svou barvou úplně ztrácely. V místě, kde se potok mírně lámal, jsem zahlédl její siluetu. Stála zezadu a viděl jsem tak její sněhově bílou pleť na zádech, její zadeček v bílých kalhotkách s barevnými obrázky. Udělal jsem krok z poza svého nechtěného úkrytu. Otočila se, ucítila mou přítomnost.
„Oběd už je hotový,“ informoval jsem ji.
Otočila se ke mně celým tělem. Měla opravdu neznatelná prsíčka, ploché bříško, a když zvedla ruce, neměla v podpaždí snad ani chloupek. Nezdálo se mi, že by se nějak styděla, nespěchal jsem tedy rychle pryč. Když si začala zvedat své věci ze země, zeptal jsem se jí, jestli nechce pomoct. Kameny ve vodě byly dost kluzké...
„Ne,“ odpověděla naprosto samozřejmě, přehodila si tričko přes rameno a šortky nesla v ruce.
Když došla na druhý břeh ke mně, obula si boty, potom, co si omyla chodidla. Stál jsem kousek od ní, ona mě drapla za ruku a pomohla si tak vstát. Šli jsme zpět do tábora, ona mě pár svými skoky předběhla. Při chůzi i skocích rozkošně kroutila zadečkem. Když jsme byli na místě, usadila se na špalku z tlustého kmene stromu. Nandal jsem jí porci své speciality a sobě též.
„Nevím, jestli ti to bude chutnat,“ upozornil jsem ji na svůj kuchařský talent.
Své tričko použila jako prostírání na kolena, na které si položila talíř. Dal jsem ji k tomu i krajíc chleba, ten ale nějak ignorovala. Snědla během chvilky plný talíř a ještě jeden. Když jej zvedla, aby ho odložila, měla na svém tričku nejen pár kapek guláše, ale i obrys talíře. Když jsem ji na to upozornil, jen mi odvětila, že se to vypere a dala se do smíchu. Začali jsme si povídat o tom, jak to u nich doma chodí, jak matka popíjí a příliš si své dcery nevšímá. O tom, jak je toto vlastně poprvé, kdy někam jeli, a o tom, jak je celý týden v kempu sama. Bylo mi jí líto.
Nabídl jsem jí, jestli si nechce zahrát třeba karty. Měl jsem je se sebou, asi kdyby mi byla dlouhá chvíle, ale nevím, jakou hru jsem měl v plánu hrát, když jsem neměl s kým hrát. To se teď změnilo. Zahráli jsme si pár her, než se ozval křik ptáků, sídlících na nedalekých stromech.
„Co to je?“ zeptala se mě Pavlínka.
„Nějaký druh sovy, létají na tamty stromy vzadu. Nevím, co to je za druh, ale když jsem je viděl letět, měly velká křídla.“
Naznačil jsem rukama rozpětí. Vstala a šla tím směrem. Šel jsem za ní. Rozhlížela se po korunách stromů a nesledovala, co se děje pod nohama.
„Dívej se na cestu,“ připomněl jsem jí.
Jako bych to neříkal, šla a zůstal jí zaklíněný kotník pod kořenem jednoho vzrostlého stromu a ona spadla na koleno druhé nohy.
„Není ti nic?“ měl jsem o ni starost.
S trochu skleněnýma očima se podívala na zaklíněnou nohu mezi mechem, jehličím a kořenem a začala nabírat. Když jsem jí pomohl se vysvobodit, koukla se na svou druhou nohu, koleno bylo trochu odřené, nic velkého to ale naštěstí nebylo. Viděl jsem, jak začala panikařit, zrudla a po tváři jí stekla jedna slza. Jedna noha ji bolela v kotníku a na druhou se nechtěla postavit, protože ji měla již na pohled zraněnou, i když to nebylo tak velké zranění. Vzal jsem ji do náruče a nesl zpět do tábora. Měla jemnou, hebkou a čistou pleť, rukou jsem se jí dotkl i nechtíc jejích prsíček, kde zatím nebylo co nahmatat. V táboře jsem ji posadil a zeptal se, kde ji to bolí. Ukázala na kotník a na koleno odřené trochu do krve.
„Počkej, přinesu lékárničku z auta.“
Rozeběhl jsem se k autu. Až cestou jsem si uvědomil její „Ne…“ když jsem prchal k vozu. Byl jsem zpět asi v rekordním čase - ono kdyby se jí něco stalo, dokázal jsem si představit reakci té fúrie matky. Zřejmě by mě hnala před soud, i když sama o dceru nemá zájem. Ošetřil jsem ji a ukázalo se, že s kotníkem naštěstí nic nemá, byl asi jen naražený a za chvíli bolet přestal.
"Není ti zima?"
Slabě přikývla a natahovala se po svém špinavém tričku.
„To ne, počkej.“
Dal jsem jí přes záda místo toho svou košili. Blížil se večer, vytáhl jsem bábovku, kterou jsem zakoupil spolu s ostatními zásobami, a nakrájel ji. Opět jsme si povídali a pojídali. Člověk by nevěřil, kde to v ní mizí, téměř celou ji snědla sama.
„Odvezu tě do kempu, ať si nedělá matka starost.“
Slovo matka používala sama, takže jsem ji jen citoval. Smutně sklopila oči.
„Co budeš dělat zítra?“ zeptal jsem se jí, když jsem viděl, jak je smutná.
„Odjíždíme domů...“
„A nechceš přijet zase příští rok?“
Objasnil jsem jí plán, jak by mohla být matka třeba celou dobu někde v baru a ona se mnou. Nadšeně přikyvovala. Dal jsem jí na sebe kontakty, raději víc, byly jsme domluveni, i když nevím, jestli si na mě vůbec vzpomene. Šli jsme pomalu k autu, nechtěl jsem ji nějak přetěžovat, ošetřené koleno ji trochu zpomalovalo.
Když jsme dorazili do kempu, matka seděla před jednou z chatek a pokuřovala, vedle sebe láhev vína. Rozloučili jsme se, dostal jsem pusu na tvář a slib, že na mě nezapomene a ozve se mi.
„Tak za rok!“ rozloučili jsme se spolu.