Qwertyho povídky

Prostor pro vlastní výtvory členů a jejich umělecká díla. Fotografie, výtvarná díla, literární tvorba - básně, povídky, pohádky ap., písně atd.
U literárních děl pozor na písemnou dětskou pornografii.
Uživatelský avatar
Qwerty
Uživatel
Příspěvky: 5
Registrován: 27.8.2016 15:23:48
Pohlaví: muž
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 5
... až do věku: 14
Děkoval: 1 x
Oceněn: 33 x

Qwertyho povídky

Příspěvekod Qwerty » 17.9.2016 19:28:53

Povídka Kemp


Bylo to koncem července, byl jsem tábořit na odlehlém místě v lese na několik dní. Několik krátkých túr a odpočinek. Ale dnes jsem byl v malém městečku doplnit zásoby, protože jsem chtěl zůstat další týden nebo tak. Nakládal jsem do svého auta nákup, když jsem viděl, jak se blíží. Snobská dáma kolem pětatřiceti let a mladá dívka, pravděpodobně její dcera.
"Vy jste z kempu?" hned se mě ptala.
"Ne. Jen jsem jel nakoupit nějaké zásoby," odpověděl jsem a podíval se blíže na tu dívku.
Bylo jí asi 10 let, měla vlasy s délkou po ramena, hnědé barvy, svázané do ohonu a nádherné modré oči; hladkou, mléčně bílou kůži. A krásné štíhlé drobné tělo. Ani sebemenší náznak prsou. Na sobě měla khaki barevné šortky a tričko, dobré vycházkové boty a malý batoh na zádech. Ženská se zastavila přímo přede mnou.
"Máte tu logo kempu. Musíte být z kempu!" utrhla se na mě.
"Byl jsem jen pro zásoby," zopakoval jsem a snažil se přijít na to, co mi vlastně chce říct.
„Musím si ještě něco vyřídit, odvezte mou dceru do kempu,“ prostě mi přikázala.
Nevěřícně jsem zůstal koukat.
„Z kempu před hodinou volali, že pro nás pošlou auto.“
Otočila se na svou dcerku.
„Miláčku, pojedeš tady s tím pánem.“
Dala jí velmi letmý polibek a najednou byla pryč. Stál jsem tam ohromený jejím chováním. Obrátil jsem se k dívce a pohlédl na ni. Podívala se na mě a zdálo se, jako by se styděla za chování své matky.
"Mrzí mě to," řekla tiše a pokrčila rameny.
"Je to trochu mrcha," řekl jsem tiše a usmál se na ni.
Podívala se směrem, kam zmizela matka, a neurčitě přikývla.
"Dej si batoh dozadu a vlez si dovnitř," řekl jsem jí.
"Tak pojedem," jen jsem vlastně konstatoval, protože na to už asi nešlo nic jiného říct.
Otevřel jsem dveře a sedl na sedadlo řidiče. Nasedla. Když zavřela dveře, nastartoval jsem a odjel z toho zpropadeného parkoviště.
Pak už jsem se snažil s ní navázat kontakt.
"Ahoj, já jsem Petr" řekl jsem jí.
"Pavla," odpověděla a pohlédla na mě plaše, ale trochu se usmála.
"Budeš tábořit?" zeptal jsem se.
Řekla mi, že její matka se zapsala na letním táboře po dobu dvou týdnů, ale tráví čas v nedalekých lázních popíjením vína.
„Aha, už jsi kempovala předtím?“ zeptal jsem se jí tedy, abych odvedl řeč.
"Ne. To je poprvé."
"Nebuď nervózní," řekl jsem jí.
"Je to snadné. A zábavné. A bude ohňostroj."
Podíval jsem se na ni a viděl, že se usmála. Zdálo se, že se trochu uvolnila. Sjel jsem z cesty, která vedla do kempu na neexistující cestu, která vedla do míst, kde jsem měl v útrobách uschovaný vlastní soukromý tábor. Byl jsem jediným hostem - jen já a příroda. Rybařil jsem, stopoval a fotil zvířata a užíval si úplného odříznutí od světa. Zaparkoval jsem na odlehlém místě. Vystoupili jsme. Sbalil jsem své zásoby do batohu. Dívka si také vzala svůj batoh.
Řekl jsem jí: "Pojď za mnou."
Nezdálo se, že by si uvědomovala, že je něco v nepořádku. Se spokojeným výrazem se mě ale přece jen zeptala, kde to jsme.
„Tady pod kopcem je můj tábor, dneska zůstaneš se mnou. Máma se po tobě do večera asi shánět nebude.“ Vydrápali jsme se na kamenitý svah a hlavou jsem jí pokynul, kam dál. Vyrazila přede mnou. Mohl jsem se podívat na její pěkné štíhlé nohy, pevný zadeček, který dokonce nehyzdil ani obrys telefonu v zadní kapse, její štíhlý pas a pohupující se vlasy. Odrážela se a skákala z kamene na kámen, zatímco já šel klidně za ní. Došli jsme na malou mýtinu, kde jsem měl svůj tábor. Řekl jsem jí, aby si odložila batoh. Otočila se a podívala se na mě. Byla asi překvapena, že zde, uprostřed ničeho, někdo táboří, ale celkem znaveně sjela u nejbližšího stromu na zem.
"Zde je můj tábor," řekl jsem jí pro objasnění. "Uvaříme si něco k snědku. Jestli chceš, můžeš jít do potoka.“
Ukázal jsem rukou, kterým to je směrem. Asi jí to bude milejší, než mi asistovat u vaření. Taky bych se věnoval raději zábavě než vaření, ale co jsem tu, nic jsem nechytil, a teplé jídlo už mi začínalo chybět. Přikývla a možná i špitla něco jako „Tak jo“ a pomalu odcházela směrem k potoku.
Rozdělal jsem oheň a nachystal všechny ingredience. Vlastně to byly jen konzervy, takže to bylo jednoduché vaření. Najednou mě popadla obava, že se mému nezvanému hostovi mohlo něco stát. Neslyšel jsem vůbec nic, což bylo na jednu stranu dobře, na druhou to mohlo znamenat, že například má vetřelkyně utekla. Rozběhl jsem se směrem k potoku. Uviděl jsem na břehu její boty - to mě uklidnilo - bez bot by tu daleko nedošla. Chtěl jsem se vrátit, ale uviděl jsem, jak je téměř u druhého břehu. Jak tak lehce našlapovala jako kočka, měla ještě dokonalejší držení těla a tedy i postavu. Udělala první krok na druhý břeh. Bosou nohou jí to moc příjemné asi nebylo, soudě podle výrazu její tváře, ale byla dost daleko, takže si nejsem jistý. Vyhrnula si tričko a jeho spodní cíp si provlékla vnitřkem a vytvořila si tak jakýsi top. Udělala pár kroků zpět do vody - zřejmě, aby si očistila nohy. Potom opět vystoupila na břeh, ale tentokrát na plochý kámen. Posadila se na něj, tvářila se spokojeně a začala si špičkou nohy pohrávat s vodní hladinou. Nechal jsem ji tu a šel dovařit oběd. Celou tu dobu mi připadala vnitřně nešťastná, až teď, ve vodě, jako by se uklidnila a nechala to celé odplout někam pryč.
Připravil jsem dva talíře a odstavil cosi jako křížence mezi gulášem a polévkou z ohniště, mírně jsem zklidnil plamen a nechal ho jen plápolat. Vydal jsem se zpět pro svou nečekanou návštěvnici. Nechtěl jsem ji nějak vylekat, tak jsem nekřičel jako na lesy "Oběd", ale došel jsem ke keřům, které rostly pár metrů od potoka. Chtěl jsem na ni zavolat, ne moc hlasitě, ale nikde jsem ji neviděl. Koukal jsem směrem, kde jsem ji viděl naposledy před asi deseti minutami. Na kameni tu ale bylo jen její tričko a šortky, které se svou barvou úplně ztrácely. V místě, kde se potok mírně lámal, jsem zahlédl její siluetu. Stála zezadu a viděl jsem tak její sněhově bílou pleť na zádech, její zadeček v bílých kalhotkách s barevnými obrázky. Udělal jsem krok z poza svého nechtěného úkrytu. Otočila se, ucítila mou přítomnost.
„Oběd už je hotový,“ informoval jsem ji.
Otočila se ke mně celým tělem. Měla opravdu neznatelná prsíčka, ploché bříško, a když zvedla ruce, neměla v podpaždí snad ani chloupek. Nezdálo se mi, že by se nějak styděla, nespěchal jsem tedy rychle pryč. Když si začala zvedat své věci ze země, zeptal jsem se jí, jestli nechce pomoct. Kameny ve vodě byly dost kluzké...
„Ne,“ odpověděla naprosto samozřejmě, přehodila si tričko přes rameno a šortky nesla v ruce.
Když došla na druhý břeh ke mně, obula si boty, potom, co si omyla chodidla. Stál jsem kousek od ní, ona mě drapla za ruku a pomohla si tak vstát. Šli jsme zpět do tábora, ona mě pár svými skoky předběhla. Při chůzi i skocích rozkošně kroutila zadečkem. Když jsme byli na místě, usadila se na špalku z tlustého kmene stromu. Nandal jsem jí porci své speciality a sobě též.
„Nevím, jestli ti to bude chutnat,“ upozornil jsem ji na svůj kuchařský talent.
Své tričko použila jako prostírání na kolena, na které si položila talíř. Dal jsem ji k tomu i krajíc chleba, ten ale nějak ignorovala. Snědla během chvilky plný talíř a ještě jeden. Když jej zvedla, aby ho odložila, měla na svém tričku nejen pár kapek guláše, ale i obrys talíře. Když jsem ji na to upozornil, jen mi odvětila, že se to vypere a dala se do smíchu. Začali jsme si povídat o tom, jak to u nich doma chodí, jak matka popíjí a příliš si své dcery nevšímá. O tom, jak je toto vlastně poprvé, kdy někam jeli, a o tom, jak je celý týden v kempu sama. Bylo mi jí líto.
Nabídl jsem jí, jestli si nechce zahrát třeba karty. Měl jsem je se sebou, asi kdyby mi byla dlouhá chvíle, ale nevím, jakou hru jsem měl v plánu hrát, když jsem neměl s kým hrát. To se teď změnilo. Zahráli jsme si pár her, než se ozval křik ptáků, sídlících na nedalekých stromech.
„Co to je?“ zeptala se mě Pavlínka.
„Nějaký druh sovy, létají na tamty stromy vzadu. Nevím, co to je za druh, ale když jsem je viděl letět, měly velká křídla.“
Naznačil jsem rukama rozpětí. Vstala a šla tím směrem. Šel jsem za ní. Rozhlížela se po korunách stromů a nesledovala, co se děje pod nohama.
„Dívej se na cestu,“ připomněl jsem jí.
Jako bych to neříkal, šla a zůstal jí zaklíněný kotník pod kořenem jednoho vzrostlého stromu a ona spadla na koleno druhé nohy.
„Není ti nic?“ měl jsem o ni starost.
S trochu skleněnýma očima se podívala na zaklíněnou nohu mezi mechem, jehličím a kořenem a začala nabírat. Když jsem jí pomohl se vysvobodit, koukla se na svou druhou nohu, koleno bylo trochu odřené, nic velkého to ale naštěstí nebylo. Viděl jsem, jak začala panikařit, zrudla a po tváři jí stekla jedna slza. Jedna noha ji bolela v kotníku a na druhou se nechtěla postavit, protože ji měla již na pohled zraněnou, i když to nebylo tak velké zranění. Vzal jsem ji do náruče a nesl zpět do tábora. Měla jemnou, hebkou a čistou pleť, rukou jsem se jí dotkl i nechtíc jejích prsíček, kde zatím nebylo co nahmatat. V táboře jsem ji posadil a zeptal se, kde ji to bolí. Ukázala na kotník a na koleno odřené trochu do krve.
„Počkej, přinesu lékárničku z auta.“
Rozeběhl jsem se k autu. Až cestou jsem si uvědomil její „Ne…“ když jsem prchal k vozu. Byl jsem zpět asi v rekordním čase - ono kdyby se jí něco stalo, dokázal jsem si představit reakci té fúrie matky. Zřejmě by mě hnala před soud, i když sama o dceru nemá zájem. Ošetřil jsem ji a ukázalo se, že s kotníkem naštěstí nic nemá, byl asi jen naražený a za chvíli bolet přestal.
"Není ti zima?"
Slabě přikývla a natahovala se po svém špinavém tričku.
„To ne, počkej.“
Dal jsem jí přes záda místo toho svou košili. Blížil se večer, vytáhl jsem bábovku, kterou jsem zakoupil spolu s ostatními zásobami, a nakrájel ji. Opět jsme si povídali a pojídali. Člověk by nevěřil, kde to v ní mizí, téměř celou ji snědla sama.
„Odvezu tě do kempu, ať si nedělá matka starost.“
Slovo matka používala sama, takže jsem ji jen citoval. Smutně sklopila oči.
„Co budeš dělat zítra?“ zeptal jsem se jí, když jsem viděl, jak je smutná.
„Odjíždíme domů...“
„A nechceš přijet zase příští rok?“
Objasnil jsem jí plán, jak by mohla být matka třeba celou dobu někde v baru a ona se mnou. Nadšeně přikyvovala. Dal jsem jí na sebe kontakty, raději víc, byly jsme domluveni, i když nevím, jestli si na mě vůbec vzpomene. Šli jsme pomalu k autu, nechtěl jsem ji nějak přetěžovat, ošetřené koleno ji trochu zpomalovalo.
Když jsme dorazili do kempu, matka seděla před jednou z chatek a pokuřovala, vedle sebe láhev vína. Rozloučili jsme se, dostal jsem pusu na tvář a slib, že na mě nezapomene a ozve se mi.
„Tak za rok!“ rozloučili jsme se spolu.
Uživatelský avatar
Qwerty
Uživatel
Příspěvky: 5
Registrován: 27.8.2016 15:23:48
Pohlaví: muž
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 5
... až do věku: 14
Děkoval: 1 x
Oceněn: 33 x

Qwertyho povídky

Příspěvekod Qwerty » 18.9.2016 14:45:49

Povídka Lisa a Mandy


"Podívej se, moje starší sestra má nějaké manželské problémy. Rezervovali si plavbu na jakési lodi po dobu tří týdnů. Chtěli bychom, abys jim pohlídal jejich děti. Aspoň dnes. Odjíždí zítra ráno. Neexistuje žádný způsob, jak se tomu můžeš vyhnout. Nemůžeme najít někoho jiného, a pokud to neuděláš, jejich manželství skončí. A bude to to jen tvoje vina.“
"Tak jak mohu pomoci?" Zeptal jsem se.
"Budeš hlídat jejich dcery," jasně mi odpověděla. "Mají dvě holčičky, jedné je téměř osm a druhé téměř deset. V tomto věku nemůžou zůstat sami. Já ti věřím a vím, že se o ně dobře postaráš."
Nemohu říci, že bych byl rád, ale nemohl jsem říct ne.
Po pár polibcích, slzách a kecech jsem nakonec zůstal sám se dvěma holkami. Ty se jen chichotaly.
"Podívejte se, vy dvě. Zde jsou pravidla. Jediné, co žádám, je, že se budete chovat. Nekřičet, nehádat se o věci, nepozabíjet se. Nevím, jaká pravidla jste dostaly od mámy a táty. Chcete-li něco, zeptejte se mě. Chcete-li jít kamkoliv, zeptejte se mě. Nejsem puntičkář, zkusme být rozumní. Uděláte nepořádek, musíte ho uklidit. Zítra přijde teta a vezme si vás."
Obě dívky se na mě stydlivě podívaly a kývly hlavou.
"Slibujeme, že nebudem na obtíž, pane."
Pak si něco zašeptaly k sobě a začaly se hihňat.

Byl to klidný den. Obě děti byly dokonale vychované. Pomohly mi připravit oběd, hrály si klidně spolu, uklidily své věci, a když přišel večer, zeptaly se mě, jestli by se mohly –„prosím“- dívat na televizi. Souhlasil jsem. Mou jedinou starostí bylo, aby si zas nezačaly něco šeptat mezi sebou, nezačaly se opět chichotat. Brzy po deváté jsem je poslal se vykoupat, aby mohly jít včas spát.
Jenže ony: "No..." Chvíli bylo ticho...
"No a co?" Zeptal jsem se jich.
"Jsme připravené. Jdeš?" Byl jsem překvapen.
"Proč bych měl jít?" Zeptal jsem se. "Jistě jste dost staré, abyste se koupaly samotné."
Podívaly se na sebe. Mandy něco zašeptala Lise a pak řekla nevinně: "Ale maminka vždycky přijde k nám, abychom neuklouzly nebo něco takového."
Neměl jsem žádné problémy, jen jsem měl strach, aby neviděly mou erekci, která by se mohla dostavit. No, musím být opatrný. „Ach, v pořádku, pojďme tedy..."

"Ne, budete muset napustit vanu pro nás. Nesmíme to dělat."
V duchu jsem zasténal. Šel jsem do koupelny a napustil vanu asi do poloviny. Ujistil jsem se, že to není příliš horké, a pak zavolal dívky. Přišly společně, držely se za ruce, chichotaly se, byly - jak jinak - než nahé. Sedl jsem si na židli v koupelně, naproti vaně. Dostaly se do vany, posadily se a umyly si nohy a chodidla a pak vstaly. „Umyješ nám záda, prosím?"
Musel jsem hrát jejich hru: "Jasně."
Namydlil jsem houbu a začal mýt Mandy záda.
"Au, to se mi nelíbí," stěžovala si, „musíš si dát mýdlo na ruce. Houba škrábe...“ Udělal jsem, co mi bylo řečeno.
"Nezapomeň na mě!" připomněla se mi Lisa. Umyl jsem ji tedy stejně.
"Ještě zepředu." Zahlásili sborem. Namydlil jsem si ruku a pokračoval jemně po hrudníčku, se zvláštní opatrností na bradavky Lisy a pučící ňadra Mandy.
"Tady je všechno hotové," řekl jsem.
Mandy mě chytila za ruku a trucovala.
"Ještě ne, ještě jsi vynechal trochu!"
Podíval jsem se na ně a ony se jen chichotaly.
"Přestaňte! No tak, hop ven a usušte se.
"Dívaly se na mě zklamaně, ale vyskočily z vany a zabalily se do ručníků a šly dokonce do své ložnice. Dal jsem jim několik minut a pak jsem se vrátil do svého pokoje. Slyšel jsem je, jak se škrábou do postele, když jsem se blížil k místnosti. Políbil jsem je na čela.
"Dobrou noc, děvčata."

Další chichotání. Uklidil jsem je a pak šel do ložnice. Byl to dlouhý den. Snažil jsem se spát, ale slyšel jsem chichotání a bubnování nohou. Najednou se otevřely dveře ložnice a obě děvčátka vyskočila na mou postel.
"Oh, my jsme se bály. Můžeme spát s tebou dnes večer, to je tak podivné, když maminka a táta tu nejsou. Musíš nás chránit."
Obě se dostaly do postele.
Vzduchem projel zvuk burácejícího hromu. Děvčata se ke mně přitiskla.
„Já mám strach!“ zaúpěly téměř jednohlasně. Lisa si vlezla až téměř na mě, přehodila si svou nohu přes můj dobře rostlý pupek. Už ani nevím, jak se mi podařilo dívky uklidnit - uklidňoval jsem při tom totiž i sám sebe. Když jsem se probudil, po dece nebylo ani památky, ležela v ní zamotaná Mandy. Lisa zase pro změnu vysela z postele polovinou těla, úplně nahá, její pyžamo se válelo zmuchlané vedle mých bačkor na zemi. Bolela mě hlava a začínala bolet ještě víc s představou, že je budu mít na starosti ještě celé dopoledne.

Obě byly ráno jako beránek, až na rozepři v koupelně, která půjde dřív čůrat. Šel jsem tam, abych jim připomněl naše pravidla - obzvlášť, když se mojí hlavě moc neulevilo. Lisa je sice mladší, slabší, ale i více mrštná. Když tedy jako první obsadila mísu, skočila Mandy do vany.
„Co je to tady za kravál?“ A koukám, přímo naproti mně nahá Mandy čůrala do vany. Jen jsem vytřeštil oči a nijak nereagoval. Odešel jsem. Po dvou minutách přišly obě holky do kuchyně, oblečené, upravené a tiše jako pěny. Když jsem po nich koukl, jenom dusily smích.
Kolem jedenácté se ozval zvonek.
"Sláva!"
Konečně budu moci pokračovat ve svém nudném opuštěném životě.
Uživatelský avatar
Qwerty
Uživatel
Příspěvky: 5
Registrován: 27.8.2016 15:23:48
Pohlaví: muž
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 5
... až do věku: 14
Děkoval: 1 x
Oceněn: 33 x

Qwertyho povídky

Příspěvekod Qwerty » 26.9.2016 18:13:48

Povídka Letní dovolená


Bylo před námi léto. Parné a velmi teplé léto, plné dlouhých dnů a horkých nocí. Celý rok pracuji zavřený v kanceláři, a tak se vlastně ani nedivím, že mě švagrová pozvala na společnou dovolenou. Bratr zemřel při dopravní nehodě. Měli spolu jednu dceru, dnes už devítiletou Anetku. Švagrová se po roce znovu vdala. Neměl jí to nikdo za zlé. Roman je celkem fajn chlap. S tím měla další dceru, Sofii - té jsou už téměř čtyři roky.
„Máš s sebou všechno?“ nezapomněla se mě švagrová Hanka zeptat, když jsem nasedal do jejich MPV na zadní sedačky. Nalevo seděla Aneta, uprostřed Sofie, odkud měla výhled předním oknem, napravo jsem se usadil já.
„Jo, myslím že mám všechno,“ Odvětil jsem trochu rozmrzele. Přece se mě nebude ptát jako nějakého malého dítěte. Ještě aby se mě zeptala, jestli jsem se před jízdou byl vyčůrat. K tomu naštěstí nedošlo - ostatně neptala se ani holek, takže na to spíš zapomněla.
Cílem naší cesty byla chata kdesi nad chráněnou rezervací, obklopená jen lesy a skalisky. Cesta by nám měla zabrat kolem dvou hodin, z toho neměl radost asi nikdo. Chata byla zapůjčená od Romanovy spolupracovnice. Když jsme vyjeli na dálnici, poprosila mě Hanka, abych zapnul holkám pohádku.
„Sofie u toho asi usne, po obědě nespala a začala by být za chvíli nerudná, kdyby si aspoň na chvíli nezdřímla.“
Ochotně jsem tedy zapnul v malém DVD přehrávači disk a měl jsem tedy naději, že cesta bude bezproblémová. Sofie se na mě moc nedívala, až tolik jsme se neznali, a ona se zřejmě styděla. Anetka byla komunikativnější a s „to musíš takhle“ se mi pletla do zapínání pohádky.
Když byly obě holky zakoukané do děje, rodiče se se mnou chtěli dát do rozhovoru. Začali se vyptávat, jak se mám, co dělám, kam chodím, jestli by mi nebylo líp s nějakou ženskou…. Copak jim můžu začít vyprávět, že ve volném čase rád koukám na fotky a videa malých holek na internetu, že si chodím jen tak posedět na hřiště, kde se tvářím, že se bavím s rodiči dětí, a přitom jim okukuji holčičky, že i když mám volno, jdu se projet ráno tramvají, abych viděl svá oblíbená děvčátka? Můžu jim tohle říct, když tu sedím vedle jejich dcer?
„No... mám se fajn,“ zamumlal jsem a asi si ještě něco vymyslel. Moc jsem nesledoval, o čem je řeč. Místo toho jsem si raději prohlížel holčičky.
Sofie se začíná vzhledově odlišovat od Anety. Je vidět, že mají jiného otce. Má blond vlásky, teď stažené do tří jakýchsi culíků, v nepravidelných rozestupech. Pomalu se jí klížily oči, pokládala zvolna hlavičku na bok, ale snažila se alespoň koutkem oka sledovat, co se děje na obrazovce.
Anetka měla kratší, dětsky blonďaté vlásky, ostříhané, jak by někdo řekl, ‘podle kastrólu’, vzadu ale nechané přece jen delší, s ofinou, která jí nelezla do očí. Měla i hustější vlasy než Sofinka. Možná i podle účesu vypadala mladší. Pamatuji si ji od malička, byla spíš jako kluk, divoký kluk. Ale naštěstí to byla holčička.
Když se jízda změnila v monotónní rutinu, přešel i náš rozhovor do jakési rutiny. Nechtělo se mi odpovídat, a tak se oba dospěláci na předních sedadlech přestali snažit mě zpovídat. V tom tichu, do kterého jen tiše běžel motor a zvuk z DVD, jsem si všiml, že Sofie už nezvládla odolávat a usnula. V pravé ruce držela obal od čokolády, kterou zřejmě spořádala před cestou, levou měla pod tříbodovým bezpečnostním pásem, přímo v rozkroku. Žlutooranžové šatičky, které na sobě měla, byly samozřejmě v místech pásu vyhrnuté vzhůru, takže bylo vidět čeho se její malá ručka dotýká. Spokojeně spala, ale měl jsem pocit, že se její ruka šnečí rychlostí pohybuje, téměř neznatelně. Měl jsem pocit, že i dýchat začala hlasitěji. Snad si toho všimla i Anetka, protože se na ni chvíli koukala. Pak se ale zase věnovala jakýmsi kresleným postavičkám neurčitého druhu na obrazovce.

Když jsme přijeli na místo, zjistili jsme, že budeme muset ještě do kopce asi 500 metrů pěšky. Hanka opatrně vzbudila spící Sofinku, jemně ji postavila na zem. Anetka se nejdříve vydala asi 30 metrů štěrkovou cestou vpřed, pak se ale zastavila.
„Mámí, mě se chce čůrat,“ rozkřičela se na celé kolo.
„No a co s tím mám jako dělat?“ odpověděla jí matka, spravujíc při tom šaty Sofii.
Roman jen pronesl, že to to vydrží.
„Nevydržím!“ neurvale na něj zakřičela Aneta.
Odkráčela na kraj prašné cesty a stáhla si kalhotky, přidřepla a už se pod ní tvořila louže jako jezero. Za našimi zády se ale ozval křik a pláč. Hanka, která nesla tašku, se musela vrhnout po své mladší dceři, která jí svým pro nás nesrozumitelným hlasem vysvětlila, že ona chce taky čůrat. Podržel jsem jí tedy její zavazadlo a metr ode mě se vyčůrala i Sofinka, samozřejmě za pomoci maminky. Teprve pak byly obě holky spokojené a připravené na pochod.
Měl jsem batoh, kde jsem měl vše potřebné a jako jediný z dospělých jsem měl volné ruce. Když tedy začala Sofie nabírat a nechtěla už šlapat po svých, což se stalo asi tak po sto metrech, nabídl jsem jí, že ji poponesu. Nechtělo se jí ke mně, ale maminka jí dala najevo, že ona se s ní tahat nebude. Nakonec se tedy přece jen odvážila jít do mé náruče. Zblízka si mě v náruči prohlížela. Jako by mě zkoumala, co jsem za druh či co. Musím přiznat, že jsem se celkem pronesl, ale naštěstí jsem měl před sebou na očích Anetku. Šel jsem stále za ní a ani jsem tak nevnímal, jak daleko jdeme.
Chata to byla stará, ale udržovaná. Holky se rozběhly do všech stran a Sofie najednou nabrala sílu. Možná se chtěla jen nést se záminkou, aby mě mohla důkladněji prozkoumat. Zatímco my jsme se zabydlovali, holky se vydaly prošmejdit dvůr a zarostlou zahradu. Byl už sice téměř podvečer, slunce pořád silně svítilo. Ve stínu bylo celkem příjemně, ale ten byl jen pod pár stromy, které tu rostly. Usadili jsme se s Romanem pod jedním takovým stromem na upraveném vyschlém kmeni určeném k sezení a otevřeli si plechovku piva.
Holky se radovaly, ztrácely se ve vysoké trávě, skákaly do těch nejzarostlejších koutů zahrady. Najednou se mezi stébly trávy objevila úplně nahá Aneta. Roman nijak nereagoval, snažil jsem se tedy tvářit stejně neutrálně. Moc mi to ale nešlo. Možná jsem se tvářil normálně, ale musel jsem stále koukat na nahou Anetku, na její krásný zadeček, na její plochý hrudníček s dětskými náznaky prsíček, na její pupík, který bych tak rád políbil.
„Aneto! Ty ses zase svlíkla?!?“ ozval se nahlas Roman.
„Co jsem ti o tom říkal?“ podíval se na mě. „Dělá to pořád, jako, nedokážeme ji to odnaučit. Když je jí horko, svlíkne se, klidně i na náměstí.“ Nevěděl jsem, co na to říct.
„No to nevadí, zde nikdo není.“
„No ale ona to dělá i jinde, no.“ Nějak to celé vyšumělo, měli jsme svoje pivo a nechtěli jsme se trápit maličkostmi. A já jsem nechtěl, aby se oblékla. Byla nádherná, nespoutaná, nahá, čistá a dělala ze mě nejšťastnějšího člověka ve vesmíru.

Zpět na “OSOBNÍ TVORBA”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host