Tori píše:V Léčbě závislosti na Alence v prvním odstavci jsi zmínil, jak jsi měl strach z toho, že vás někdo načape. Právě jsem si říkal, jestli jsi o něm zapomněl napsat nebo jsi ho ani neměl. Jestli jsem pochopil, tak ti v tu dobu bylo už patnáct? Dřív jsi ten strach nemíval? Při čtení jsem si neuvědomoval, že by si ho měl. Takhle by to na některé mohlo špatně působit.
Tak jistý strach jsem z aktivit, které jsem provozoval od časů, kam až mi paměť sahá, měl vždy. Například ještě v předškolním věku, když jsem se s Alenkou domluvil, aby se počůrávala, tak jsem samozřejmě tušil, že to asi nedopadne dobře. A také jsem vždy dostal nařezáno. Ale moje mladická nezodpovědnost, snadné podléhání okamžitým, nedomyšleným nápadům a samozřejmě požitek z konaného, velmi, velmi často zvítězily… Tedy máme tu poučení, že okamžitý nápad nemusí být vždy tím nejlepším rádcem… Na druhou stranu ale o všem jen přemýšlet stále a stále dokola a nic neučinit, také nemusí být známkou rozumu, ale slabosti. Reálný život musí vyvažovat obě krajní meze, mně se to bohužel až tak moc nedařilo…
Jak jsem byl starší, pochopitelně jako u každého jedince, více jsem si uvědomoval možné dopady svého chování, a tedy i zvětšovala se míra strachu. Zvláště markantní to bylo při hrátkách s Alenčinými kamarádkami, protože ty jsem zase tolik neznal, neměl jsem je povahově "přečtené", a tedy mohl jsem jen doufat, že nikde nic neřeknou. Obzvlášť trudné myšlenky jsem míval, když pak děvče i s Alenkou odešlo a já zůstal sám. Během vlastního blbnutí vše překrývala dynamika dění i rozkoš z objevování tajů další dívky. S mnohaletým odstupem jsem se začal sám sebe ptát, zda jsem snad některé z těch dívek nemohl způsobit z onoho (oněch) zážitků trauma. Ale s většinou z nich se dodnes potkávám a nic takového nepozoruji, tak snad je to OK. Při této příležitosti bych ale zopakoval, že při hrátkách jsem nemyslel na uspokojení sebe, ale dívky - tedy neexhiboval jsem před nimi, natož abych jim vnucoval svůj orgán, natož abych je nutil do orálu, apod. Navíc ještě před něčím vážnějším vždy byla rozsáhlá předehra…
Když mi bylo patnáct, což je popsáno v kapitole Léčba závislosti na Alence, už těch trudných myšlenek na to, že se stýkám vlastně jen s dívkami pod zákonnou hranicí, hlavně s Alenkou, bylo tolik, že jsem to chtěl nějak řešit. Ještě ke všemu mi k tomu řešení, k němuž bych se činy jakožto pravověrný muž beztak nikdy nedopracoval, pomohla náhoda. No, ale jak to dopadlo, si mohli všichni přečíst. Perspektivní Jitku jsem pustil k vodě. Dnes bych si za to nafackoval. Jitka je i jako stará bába pořád velmi hezká, milá, pracovitá… Ach jo…
Když jsem nabyl plnoletosti, to už jsem po svých úletech prožíval opravdové deprese. Tedy ne úplně vždy - např. u Sáry s Irenkou téměř ne, ale to proto, že jsem měl "zmáknuté" jejich rodiče. Ovšem co jsem prožíval při vztahu s Jíťou, to byla doslova muka - ovšem více než kompenzovaná opětovanou láskou, doslova životní láskou. Prostě jsem byl smířený s tím, že když to praskne, tak půjdu do vězení, tam "uklouznu po mýdle" a bude po všem. Jenomže život o samotě, kdy vás vlastní matka nemá ráda a nevlastní aktivně nenávidí…
V mém prvním zaměstnání (učitel na učilišti) jsem se choval tak, že dnes si myslím, že jsem se tenkrát nejspíš zbláznil. Úplně. Deprese, které jsem z toho prožíval, byly takové, že jsem se doslova modlil, aby si pro mne už policie přišla, mnohokrát jsem zvažoval, jestli bych se neměl udat sám, protože to, co by se potom dělo, by bylo strašlivé, ale ta muka, ta by konečně skončila…
,
...
Ta tvoje příhoda s tím svázaným chlapečkem, kterému jsi dal do trenek tu koňskou koblihu, a přiměl tu holčičku, aby ti ukázala šmudlinku a přes kalhotky se ti vyčůrala, je fakt úžasná. Ještě si zase začnu myslet, že jsem pedofil. Vzrušil jsi mě. 