Tentokrát bych se se svojí názorovou troškou do mlýna přiklonil spíše k Leonidovi, zatímco příspěvky od Gabriela Svobody či Plyšáčka považuji za extrém či zbytečně vyhrocené.
Mimochodem shodou okolností se za krátký čas ve Střípcích dotknu otázky všestranné otužilosti dnešních dětí. Nyní jen tolik, že dle mého názoru je zapotřebí, aby celé dětství byly děti vhodně a pochopitelně přiměřeně vedeny k tomu, aby později bez traumat (psychika) či zbytečných nemocí (z nedostatečnosti imunitního systému), jakož i ve všech jiných myslitelných směrech, byly připraveny na svou dospělost. Prosím nechytat mne za případné nedomyšlené slovíčko, nesepisuji diplomovou práci, ale jednoduchou reakci na dané téma. Pro jistotu bych znovu zdůraznil, že vše, co zde vyřknu, je nutno chápat ve smyslu přiměřenosti a nevyhledávat extrémní meze mých výroků.
Vraťme se v myšlenkách do mládí mého dědečka, tetičky „ze Střípků“, ale i pána, o kterém budu psát zanedlouho – tedy lidí, se kterými jsem jejich dětství velmi zevrubně probíral. Šlo o venkovské děti a letopočty v rozmezí cca 1890 – 1920. Z hlediska existence biologického druhu Homo sapiens naprosto zanedbatelný časový odstup od naší doby. Malé děti tehdy chodily zcela nahaté běžně. Nikomu to nevadilo, byla to norma. Do školy se chodilo několik kilometrů pěšky, na nohou v mladším školním věku jen sandály bez ponožek – i při nižší sněhové pokrývce. Ve škole se zlobilo jako dnes, ale tělesné tresty byly normou. A dnes? Mám pocit, že dnešní děti by snad umřely, než by do té školy vůbec došly.
Co se týká společných sprch a podobných zařízení, resp. onoho pobíhání bez oblečení. Jak to, že tehdy malým dětem nějaké okukování nevadilo? Ale vadilo. Stejně jako dnes. Ale vadí to jen někomu, a sice tomu, kdo – podobně jako třeba já – pociťuje ať již opravdovou nebo smyšlenou tělesnou nedostatečnost. Děti díky tomu, že ještě postrádají rozvinuté atributy lidství, což přichází až s výchovou, umí být velmi zlé. Dokáží se posmívat prakticky za cokoliv. Šikana dříve bývala – a řešila se. Ovšem pokud vyšla najevo. Dnes je – a také se řeší. Ovšem pokud vyjde najevo. Bude vždy. A bude se řešit – ovšem pokud vyjde najevo. Je to dáno právě zmíněným principem – děti ještě nejsou hotové lidské bytosti, musí se tomu teprve naučit. Klíčovým atributem dospělosti by měla být právě lidskost. Měla by být…
Můj názor je ten, že příliš mnoho péče škodí. Příliš mnoho ohledů vůči dětem škodí. Příliš mnoho organizování a hlídání dětem škodí. Považuji za zcela chybné domácí přepečlivé dezinfikování toalety proti zlým bakteriím, každé umetení stébélka před dítětem, zahrnutí jej hromadou drahých kroužků. Dětský organismus musí být přiměřeně vystaven vnějšímu biologickému prostředí, jinak si nevybuduje dostatečnou obranyschopnost. Dětská psychika musí být vystavena příležitostnému a zvládnutelnému „stresu“. Dítě musí mít možnost trávit část svého volného času podle svého. To ovšem ani náhodou neznamená, že dítě si může dělat, co chce. Můj přístup vyžaduje od rodičů mnohem více výchovné práce, než onen zdánlivě starostlivý. Zdá se mi, že za ním totiž je chladný kalkul a ne láska k dítěti. Všechno vydezinfikuji, aby náhodou dítě nedostalo rýmičku, protože bych s ním pak musel být doma a měl bych potíže v zaměstnání. Zaplatím drahé kroužky, zahrnu jej drahou výpočetní technikou, které sám nerozumím a nevím, co s ní můj potomek dělá – ale nemusím se mu pak již věnovat osobně.
Zpět ke konkrétnímu příkladu nastíněnému sprchováním prvňáčků. I mně bylo společné sprchování, ještě k tomu s dozorem paní učitelky, nepříjemné. Měl jsem pocit, že všichni sledují mé tělesné nedostatky. I dnes mám stejný pocit, když jdu někde do bazénu. Ale díky tomu, že již v mládí jsem se naučil tento problém překonávat, hloupým spolužákům odsekávat a „odpinknout“ je, jsem nyní na tom lépe. Ano, je to stále určitý problém, ale dávno vím, že zvládnutelný. Je klidně možné, že kdyby tehdy v mládí bylo vše zařízeno tak, že do převlékárny a do sprch bychom byli pouštěni po jednom, a já tak nebyl konfrontován s onou nepříjemnou situací okolo okukování, dnes bych do veřejného bazénu vůbec nedokázal jít. A to by jistě byla škoda – již kvůli mým dětem, které společně se mnou rády tato zařízení navštěvovaly.
A jak to vypadá, když paní učitelka neokukuje? Tak k tomu mám opravdu smutný příběh. Ve druhé třídě naše škola pro děti pořádala plavecké kurzy. Budu psát o postižené dceři Niki. Samozřejmě s ní nepočítali, ostatně když ani nechodí na tělocvik, že… Jenže Niki měla v dětství takovou mocnou zbraň. Tónem, který dokáže obměkčit každého, který má aspoň malý kousek srdce, protože by mu jinak muselo žalem puknout, říká: „A já? Já bych chtěla také…“ Živě si dokážu představit paní učitelku – nechce, protože ví, že Niki pro ni bude zbytečnou přítěží, ale současně vše zařídí, protože tomu nevinnému hlásku nedokáže odolat - uvědomí si, jak by se jinak cítila špatně. V té době se už ovšem jistá, přestože ze stejné třídy, tak o dva roky starší Lucka, snaží Niki šikanovat. Škola dělá, že Niki ze schodů spadla sama. Když se jindy paní učitelka nečekaně otočí a sama vidí, jak Lucka srazila Niki na vysoký chodníkový obrubník, jen ji lehce napomene. Inu, Lucka je z komunity sociálně slabších spoluobčanů. Kdyby se něco řešilo, její tatínek by příšerně vyváděl, hnal by to zase až kam… No a už je den „D“, jsme ve společných sprchách a bez dozoru paní učitelky. Lucka srazí Niki na kachlíčkovaný schůdek tak, že dodnes má na zádech jizvičku od každého obratle. Byl to prostě brutální útok. Mnoho krve a toho dne tedy Niki do bazénu kvůli tomu nemohla… A šetření této šikany? Škola mne umluvila, abych to nechal být, že Lucka je ze sociálně slabého prostředí a pobyt v běžné škole je v podstatě její jediná životní šance, a zaručila mi, že se nic podobného nebude opakovat. Musím říci, že škola slib splnila, a tak já také. Najednou to s Luckou šlo – hádám, že konečně se jejímu tatínkovi přestalo ustupovat a dostal pověstný „nůž na krk“…
Poznámka:Lucka je vzdálenou příbuznou mojí „celoživotní tajné přítelkyně“ Evy. Ovšem Eva je na rozdíl od oné části jejího příbuzenstva dáma na výši. Navíc je velmi zdatnou manipulátorkou. Na Lucku působila také – skoro si myslím, že toto bylo rozhodující. Tenkrát jsem Evě řekl, že vzhledem k tomu, jakou zášť za to podlé chování vůči slabšímu k Lucce chovám, bych ji chtěl zneužít, a to tak, aby poté duševně trpěla. Naštěstí mi Eva Lucku „nezprostředkovala“. Řekla mi, že Lucka by rozhodně netrpěla, ale že bych to naopak neustál já, protože Lucka by velmi rychle začala zneužívat mne, a až by ji to přestalo bavit, tak by se nastylizovala do role ublížené…
Dvě konkrétní reakce na závěr:Plyšáček píše:Některé jsou právě stydlivější a ostýchavější než dospělí. Ti jim někdy svým bezohledným a nerespektujícím přístupem ubližují.
"Prosím tě, já už viděl nahatých holek..."
„Prosím tě, co na tobě asi tak uvidím…“
Považoval bych něco takového za extrém. Můj názor je ten, že ony výroky v reálu nemohou nikdy nastat. A pokud ano, tak jde o evidentní přípravu k sexuálnímu zneužívání. I za mého mládí platilo, že starší děcka vždy dozorovala osoba stejného pohlaví, jako byli svěřenci. A mladší děcka to berou jinak, ty takový ostych nemají. Nebylo to pravděpodobně nikde stanoveno předpisy, protože jde o elementární slušnost a úctu k druhému člověku. Pokud by pan učitel s uvedenými výroky na jazyku chtěl sprchovat pubošky, nejde podle mne o nějakou neuváženou organizační nedomyšlenost, ale dělá to, protože to chce dělat, chce je vidět nahé. Jde o zneužívání.
Gabriel Svoboda píše:Šlo mi o to, abych povinné hromadné sprchování ostře odsoudil.
V minulosti se neřešila spousta věcí, např. šikana a většinou ani to sexuální zneužívání, ale od té doby jsme snad pokročili. Navíc v dostatečně vzdálené minulosti (přinejmenším ještě po určitou část 20. století, na venkově déle než ve městech) škola určitě neorganizovala povinné školy v přírodě, povinné plavání apod.; tak daleko tehdy povinná školní docházka ještě nesahala.
Gabrieli, to se ti to odsuzuje hromadné sprchování, když sám nemusíš mít za hladký průběh akce, za bezpečnost i čistotu děcek žádnou zodpovědnost. Ostatně hromadné sprchování – samozřejmě nejčastěji s menším počtem osob, přesto bych ho nazval hromadným, je v každém veřejném bazénu, který aspoň já znám. Dokonce myslím, že pro některé soukmenovce je to téměř jediná šance, jak mohou legálně vidět pipinku – to když si otec s malou dcerkou jdou zaplavat sami.
Šikana se v minulosti, v které jsem sám žil, řešila stejně jako dnes. Tedy částečně. Viz můj příběh.
Hromadné akce, kde bylo třeba nějakým způsobem řešit hygienu děcek, byly i v minulosti. Například kde jsem sbalil Jíťu (na táboře) a kde ji učinil svojí ženou (ve škole v přírodě)… Dávno před tím existovaly tábory skautů, různé dětské ozdravovny, chudobince…
Píšeš: „Od té doby jsme snad pokročili…“ Ano, Gabrieli, pokročili. Ale kam?
