Asceho výběr střípků každodenních

Osobní sdílení od členů, detailní popisy jejich životních osudů, vyprávění zajímavých příběhů, případně kazuistiky a příběhy z druhé ruky - příběhy zneužitých, životopisy slavných pedofilů ap.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2434 x
Oceněn: 2247 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 11.8.2016 12:34:38

Střípková tříšť posledních dní


Tento ministřípek je pel-mel asi tak ze tří týdnů, kdy přesto, že se nacházíme v letním čase, „kupodivu“ ono léto k nám nesměle nahlédlo. Tedy ne, že by se zrovna nějak přetrhlo – takhle mizerné počasí dávno nepamatuji, ale přeci jen dlouhá období dešťů byla přerušována kratičkými jedno- až dvoudenními přestávkami „pro oddych“.

Již před léty jsem si všiml, že pokud si hovím na lehátku pod svými krásně kvetoucími třapatkami, jsem prakticky neviditelný. Ne, ty květiny mne nijak nezakrývají, ale zkrátka mé okolí je pro lidské oči již natolik členité, že mne nezaznamenají. Občas toho využívám k různým kanadským žertíkům, kdy třeba procházející osobu pozdravím – ta, jelikož o nikom nevěděla, obvykle leknutím až poskočí… Pokud mi chcete naznačit, že se v takovém případě chovám jako puberťák, tak ano… Inu, co byste jiného čekali od pedofila, že… Téměř přesně naproti mně, asi ve vzdálenosti deseti metrů, je na protější stěně velké zrcadlo. Díky němu například vidím, kdo na sousedovic zahradě prochází okolo plotu, jestli Klárka zatáčí k mým květinám v domnění, že jí poskytnou chráněné útočiště, takže se chystá další čůrací story… Ovšem to zrcadlo na zeď neumístila má nevlastní matka kvůli mně, ale když už jí odněkud zbylo, tak slouží pro hosty penzionu, kteří se buď navrací, nebo naopak odchází, aby si zkontrolovali, zda jsou správně upraveni. A jelikož, jak jsem řekl, já jsem na lehátku neviditelný, pak si z tohoto titulu tu a tam užiji zajímavého zpestření odpočinku. Taková klasika – mladá žena přijde v plavkách k zrcadlu, pečlivě se rozhlédne, zda ji nikdo nemůže pozorovat, mne nezaregistruje, a začne si upravovat podprsenku. Někdy některá i vyndá jeden či oba prsy a podrobí je zevrubnému zkoumání. Podle své nálady pak některou takovou dívku po skončení prohlídky co nejsrdečněji pozdravím…
:D

Tentokrát jsme ovšem postoupili na jakýsi vyšší level. V plavkách k zrcadlu přišla nádherná, podle vzhledu sotva patnáctiletá dívka. Později jsem si ale v přihlašovacím lístku ověřil, že jí ve skutečnosti bylo osmnáct. Byla štíhlounká jak proutek, jak už jsem napsal, tak velmi krásná, dlouhé hnědé rozpuštěné vlasy do půli zad a – a ve vysokém stupni těhotenství. Pochopitelně se důkladně rozhlédla, do směrů, které jaksi z logiky věci považovala za obzvlášť kritické, tak dokonce několikrát. To mě přesvědčilo, abych si nenápadně nasadil brýle. Inu, vyplatilo se. Domnívám se, že těhotenství dívce výrazně zvětšilo prsa, a proto si zakoupila nové plavky. Takže fajn, prsy byly pečlivě chráněny před nepovolanými zraky, jenže velikost kalhotek, která odpovídala velikosti horního dílu plaveček, zas pro změnu ponechala značný prostor pro nenechavé zraky k okukování dívčina přirození. Odhaduji, že naše čarokráska ty plavky měla na sobě poprvé a po pár metrech chůze se v nich začala cítit nesvá. Před tím zrcadlem se snažila nějak si je upravovat – takže po chvíli jsem měl o jejím těle, včetně všech intimních partií, dokonalý přehled. Opravdu nádherná dívka… Nedivím se, že si ji ten značně starší pán, co s ní k pobytu v drahém autě přijel, takhle „pojistil“… Na druhou stranu, z přihlašovacího lístku plynulo, že nejsou svoji – alespoň podle jména. Zajímavá souhra – drahé auto, levný penzion u českého rybníka, starší, evidentně movitější pán, mladá těhotná krasavice… Mimochodem, to její velké bříško v kombinaci se štíhlounkou postavou - také pořádně rajcovní…
:oops:

Vyrazil jsem se synem na cyklovýlet. To u mě značí, že zase přiberu na váze. Ach jo, proč nemůžu být jako ostatní cyklisté, kteří díky tomuto sportu udržují svoji hmotnost v přijatelných mezích? No jo, jenže oni na rozdíl ode mě nezastaví hned po dvanácti kilometrech – ale přeci nevypustím aspoň jednu krásně napěněnou plzničku s klobáskou… Po dalších pěti kilometrech stavíme na šlehačkový pohár… Po čtyřicetikilometrovém okruhu jsem už tak přecpaný, že div neprasknu…

Tentokrát místo klobásky na první zastávce naložený hermelínek… Pivko jim akorát došlo, naráželi, ale čekání se vyplatilo. Mohl jsem pozorovat, jak hezká asi pětiletá dcerka již v tak mladém věku pomáhá v rodinné restauraci. Odnášela ze stolů použité nádobí. Přátelé, ale to byl doslova koncert. Takhle perfektně, s úsměvem, ladně, to často nezvládají ani pubošské brigádnice. Inu, dívenka se cítila poctěna tím, že mohla zastávat pozici „dospěláka“. Hosté u stolků ji častovali pochvalami… Zvláštní kontrast s podobně starou dívenkou, kterou rodiče přivezli na vozíku za kolem. Ta byla celá otrávená, z jejího výrazu plynulo, že všechno na světě je špatně. Tvářila se hnusně, i když jí matka předčítala, jakou zmrzku či nanuk si může vybrat… Naše malá servírka měla chvíli času, a tak tu otravnou holčičku oslovila a nalákala na blízkou ohradu ke koním, kde si pak spolu šplhaly. A byl klid. Ovšem ne dlouho – matka cykloturistka si najednou všimla, co její dcera dělá, a i když ohrada byla prázdná (koně vydělávali na vyjížďkách s turisty), měla z konání své dcerky téměř amok. No jo, pomyslel jsem si, zase jedni rodiče, co si myslí, že pro dítě je nejlepší někam ho posadit, hlavně aby nedělalo něco aktivně – přeci by se mohlo zranit…

Za chvilku dorazila větší skupinka cyklistů. Zaujala mě hnědovlasá dvanáctka. Její vypasovaný cyklistický úbor dával tušit, co zajímavého by se s ní ještě kromě jízdy na kole dalo podniknout… Z chlípných úvah mě ovšem vytrhlo to, že dívka si sundala z ruky takový ten „samozaklapávací“ pásek, zřejmě, aby si upravila rukáv. Aby ho po tu chvilku nikde neodkládala, vložila si jej do úst. Jistě víte, co je hlavním vyučovacím předmětem takovýchto pásků – no, přeci bleskově se svinout. A tento kousek byl zřejmě „ve škole“ premiantem. Sroloval se tak rychle, že naši dívku pořádnou silou praštil do nosu. Dívka hlasitě vyjekla, čímž pochopitelně otevřela ústa a pásek jí vypadl do prachu cesty… No, nějak jsem to společensky neustál. Ostatně nebyl jsem sám, hlasitý smích se rozléhal i od jiných stolků…
:P

Nevím, jestli je to díky letošnímu mimořádně deštivému počasí, ale sousedovic jabloně rostou doslova jako z vody. Zase vidím při koupání v bazénu Klárku o něco méně. Kdyby mi to nebylo trapné, snad bych se nabídl, že jim ty ovocné stromky prostříhám… Klárka si plave, řádí, ale vidím jen občas vyšpulený zadeček. Ovšem nečekaně mi přispěchal na pomoc její bratránek. Tomu je okolo patnácti. S Klárkou se v bazénu honili, cákali… Najednou Klárku vylovil, to zrovna plavala okolo něj, držel ji vodorovně a vyzvedl až na úroveň své hrudi. Děvče ječelo, různě rozhazovalo nohama… Tak to, přátelé, nemělo chybu. Jsem zvědav, kdy Klárka začne i na zahradě nosit plavky. Ale zatím si opravdu užívám...
:roll:

Upozornění pro čtenáře

Drobné každodenní příhody budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2434 x
Oceněn: 2247 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 24.8.2016 13:05:40

Drobné legrácky všedního dne

Tento Střípek je opět pel – mel drobných potěšení, která autorovi trochu zlepšila náladu v těchto jinak prací nabitých dnech… Nic zásadního, avšak mě ty drobnůstky potěšily. Třeba pobaví i vás…

Byl jsem se projet na kole. Pokud nemám moc času, ale přesto si chci na chvíli duševně odpočinout od práce, mám k tomu účelu oblíbenou kratší trasu, která je poměrně rovinatá. Vede nádhernou krajinou, na kterou mám za prožitá léta plno vzpomínek – ostatně o některé z nich jsem se s vámi již podělil. Tradičně stavím u jedné venkovní restaurace, kde jsem si – opět tradičně, objednal utopence a krásně napěněnou Plzničku. Tak si tak sedím, popíjím to pivko a myslím na to, že když už mám u sebe tu blonďatou nahořklou dvanáctku na pití, ještě by mohla přijet posedět nějaká taková na okukování – tedy ta by pochopitelně nemusela být nahořklá, už vůbec ne nakyslá, ale něžně slaďounká, že… Místo pubošky ale přijela na kolečkových bruslích poněkud starší, asi tak 35letá žena. Docela sympatická a hlavně s naprosto špičkovou postavou. Pane bože, ty nohy by jí mohla závidět leckterá dorostenka! Také si chtěla objednat pivko, snažila se tedy přijít k okénku. Jenže si nesundala ty kolečkové brusle. A na chodníku před okénkem je dlažba z nerovných přírodních kamenů. Ještě jsem zapomněl říci, že naše sportovkyně na sobě měla elasťáky, ale kraťásky a lehké volné běžné tílko. Ty krátké sportovní kalhoty byly tak vypasované, že kdyby ta žena byla černoškou, asi bych si myslel, že je nahá. Jak vstoupila na zmíněnou nerovnou dlažbu, tak měla okamžitě zásadní problémy s chůzí. Aby nespadla, vyrovnávala svou pozici, jak jen to šlo, různě rozhazovala rukama, všelijak se prohýbala, chvíli byla na čtyřech či v různých prapodivných prostorových kreacích… Přitom krásně špulila zadeček, občas dokonale naznačila, jak má asi tak velkou a tvarovanou – ehm… přirození, chvílemi zas v hlubokém předklonu ukázala poprsí… Nemohl jsem to vydržet a začal jsem se řehtat. Bruslařka byla zrovna propnutá do oblouku - ruce i nohy na zemi, ale zadeček vysoko vzhůru… Otočila se na mě a zubila se: "To vám tu dělám hezké představení, co?" Nuž, dal jsem jí za pravdu…

Zrovna telefonuji s Plyšáčkem. Tedy ne teď, kdy píši tento text, pochopitelně, ale onehdá, že… Uvelebil jsem se přitom v křesle a očima směřoval ven na dvůr. Když je teplo, mívám otevřené dveře. Díky tomu jsem si mohl vyzkoušet roli rozhlasového moderátora: v přímém přenosu jsem Plyšáčkovi popisoval, jak přišla asi pětiletá dívenka, co je s rodiči ubytovaná v našem penzionu, vyhrnula sukýnku, stáhla kalhotky, zasedla na trávník a spustila krásné čůrání. Hm, tak vida, sousedovic Klárka má letos konkurentku… Vědci, kteří se zabývají částicovou fyzikou, spekulují, že existuje kromě čtyř, dosud známých, ještě pátá fundamentální přírodní síla. Zatím moc neví, jak přesně působí. Inu, já to vím, neboť mi přijde, že jsem nositelem náboje takové nějaké síly. Zřejmě to spočívá v tom, že ženy všeho věku mají tendenci vyhledat místo, kde mne sice nevidí, ale zřejmě nějak vytuší, poté charakteristickým způsobem podřepnou… Také tato rozkošná dívenka. Máme obrovskou zahradu. Ovšem ona si pro čůrání vybere přesně onen úzký výřez, kam vidím ze dveří, a jde i dostatečně blízko, abych vše viděl dobře – zřejmě tuší, že již nemám nejlepší zrak… Jako naprosto samozřejmé beru to, že při čůrání je dívka natočená přímo do mého směru… No, přiznejme si, že tato příhoda, na rozdíl od té uvedené výše, mi zas tak hlavu moc nevyčistila. Spíše naopak - hlava se místo na práci neustále přelaďovala na různé asociace a představy…

Brouzdám po Pedonii, když tu za mnou vtrhne Ivča (bývalá hospodyně). Zrovna se mi po monitoru „producírovaly“ Holčičky v plavkách. Pokud ke mně někdo vejde, mám čas jakékoliv programové okno „shodit“ na hlavní panel, takže zbyde to, kde mám nějaký skript, na kterém pracuji. Místo jako chlípník působím dojmem pracanta. Ovšem před Ivčou nic takového maskovat nemusím, protože o mně leccos ví – tedy pochopitelně s výjimkou jistých dávných choulostivých příhod týkajících se její dcery Terky. Ivča se v takových situacích na oko zlobí, proč si prohlížím takové mladé v plavkách, když jsou na světě mnohem vyspělejší ženy, které bych mohl okukovat nejen v plavkách, a které by mi nabídly i leccos navíc… Tentokrát Ivča po svém úvodním proslovu zvážněla a povídá: „Víš, kdyby ses někdy neudržel a hrozilo ti poté vězení, tak mi to hned řekni. A já ti na jakýkoliv termín potvrdím, že jsme spolu byli v posteli.“ Odpověděl jsem: „No, to by tě tvůj přítel asi moc nepochválil. Myslím, že s monoklem by ti to moc neslušelo.“ „Tak jasně, přítel by zuřil, ale pro tebe bych udělala,“ Ivča přešla do šepotu, „…všechno.“ Hm, tak není to hezké, mít takovou ztřeštěnou kamarádku? Nápověda k odpovědi: „No, jak kdy!“ Museli byste totiž Ivču znát. Často se dívám, jestli již mám svatozář - za ta léta, co jí různě pomáhám, poslouchám ty její nemožné „plačky naší Kačky“... no pravda, občas jí také pěkně až nepěkně využívám…

Upozornění pro čtenáře

Drobné každodenní příhody budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2434 x
Oceněn: 2247 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 5.9.2016 2:26:41

Jak střípek, ač bez ostrých hran, probodl srdce

Zdá se, že dnes letošnímu létu odzvonilo. Tedy ono vlastně téměř žádné léto nebylo - uvidíme, zda nám to vynahradí alespoň to s přízviskem babí…

Tento Střípek měl být opětovně rekapitulací nějakých drobností z posledních dní, o které bych se s vámi rád podělil. No, měl být… Ostatně zpočátku to tak nejspíš i bude vypadat. Zato ten závěr…

U rybníka

Konečně trochu vykouklo sluníčko, a tak hurá k vodě. Do malé taštičky naložit s sebou jen pár nezbytností jako je osuška (na poleženíčko místo deky), horká káva, lehká svačinka… Naskočit na kolo a po cestách necestách šup na oblíbenou skrytou plážičku. Posledním úsekem je lesní pěšinka plná kořenů, ostrých zatáček okolo stromů a zakončená pořádným „padákem“ skoro až do vody…

Sakra, kdo dal přes pěšinu tu tlustou větev?! A tak nejprve krátké pozemní seznámení s místní květenou – rostlina latinského jména Urtica dioica mne zaujala obzvláště, už proto, že zde by ani být neměla. Ale co, snad jen s drobnou výjimkou nosu, nejsem ani moc podrápaný. Takový "kolopád" mě opravdu nemůže vyvést z míry.

Horší to bylo s tím, že plážička, kam chodím již od dětství, byla obsazena. Povalovali se tu dva starší pánové – zhruba v mém věku. Celí nazí. To v tomto místě není nic neobvyklého. I já se zde často koupu „jen tak“. Nu, co dělat - když není k dispozici „mateřské“ místečko, tak se musím spokojit o kousek vedle s méně pohodlným…

Voda byla báječná. Zaplaval jsem si svůj oblíbený kilometřík, takže nyní mám nárok na kávu. Mezi tím, co jsem plaval, tak se vycachtali i pánové ze sousedství. Ležím si na osušce, popíjím onen lahodný nápoj, když tu slyším, že pánové si povídají o tom, že by si dali rybu, nejlépe s nějakou bohatou oblohou, přičemž se přeli o to, která zelenina se k takovému pokrmu nehodí. Ten rozhovor mě opravdu zaujal – ne tím obsahem, ale hlavně proto, že jim oponoval třetí hlas, který dle mého odhadu patřil mladé ženě. O její přítomnosti jsem přitom dosud neměl vůbec tušení.

Svůj odhad jsem si mohl ověřit zanedlouho. Do vody vstoupila asi pětadvacetiletá žena. Také úplně nahá. Jí ovšem voda zas tak teplá nejspíš nepřipadala a navíc si nevzala na nohy žádné plážové botky. Výsledkem bylo, že šla velmi pomalu a navíc s nohama poměrně od sebe, aby držela rovnováhu – náš rybník není žádný plavecký bazén. Když byla ve vodě asi po kolena, ohlédla se směrem, kde mě zřejmě tušila. Já jsem byl částečně skryt za roštíčkem, ale hlava mi byla vidět dobře. Žena se zatvářila nevěřícně – nejspíš ji překvapilo, že si ji zvědavě prohlížím bez jakýchkoliv skrupulí, bez sebemenšího předstírání, že vlastně koukám jinam. Hlavou se otočila do původního směru chůze, aby se za okamžik pohledem vrátila – viděla to, co před chvíli, totiž to, že si ji pohledem zkoumám opravdu zevrubně. Pokrčila rameny a pomalu šla dál do vody…

No, bodejť bych nečučel – parametry její postavy byly vskutku luxusní. Dokonale vyholená, větší zadeček, ale hlavně její prsa. Ta byla prostě překrásná. Velká, stojící, takže velmi pevná, ostrá. Taková se jen tak nevidí. Tipuji, že ta žena dosud nekojila… No, měl jsem možnost si ji prohlédnout znovu, to když zase z vody vylézala – a pak to celé opět dokola, protože se šla smočit ještě jednou. Veselé na tom je, že se vždy důkladně přesvědčila, že se opravdu dívám…

Shodou okolností jsem se k domovu chystal nastejno, jako sousední nesourodá „partička“. A tak jsme se potkali na pěšině. Povídám: „Restauraci, kde vám nabídnou pstruha přibližně podle vašich představ, najdete…“ Pánové děkovali, ještě si vyžádali nějaká upřesnění, zatímco ona mladá dáma mě doslova probodávala očima. Nakonec to nevydržela: “Tedy také jste mě nemusel pozorovat tak okatě!“ Odvětil jsem: „No, napřed jsem jen tak nahlédl, protože jsem uslyšel nějaký zvuk. Když jsem si ale všiml vaší výbavy, tak jsem pochopil, že nyní již nesmím oči odtrhnout, protože nedívat se na takovou nádheru byste mohla považovat za urážku, a kdo ví, jestli by to na vás nezanechalo celoživotní trauma…“ Chlapi se řehtali a žena napůl vztekle a napůl potěšeně procedila mezi zuby: „Že jsem něco říkala…“

A pak jsme se všichni definitivně rozešli. Ale stejně by mě zajímalo, v jakém vztahu ti tři lidé spolu byli – nezaznamenal jsem sebemenší zvukový náznak erotiky, přesto byli před sebou nazí…

V čekárně

Doslova pár minut po skončení odstávky Pedonie jsem šel na fyzioterapeutickou proceduru. V lékařské budově jdu po schodech, které vedou k čekárně společné pro více ordinací. Jak stoupám po jednotlivých stupíncích, všiml jsem si otevřenými dveřmi nejprve hlavy s dlouhými blonďatými vlásky a poté hezky tvarované sedící postavy asi desetileté dívky. A pak už se můj zrak zastavil tam, kde pod kratičkou sukýnkou mezi rozevřenými stehny doslova svítily bělostné kalhotky. Tu jsem si najednou vzpomněl, že jsem vlastně starší osoba, že nemohu do schodů tak rychle, a že bych si měl dokonce v chůzi na chviličku odpočinout…
:D

Nejlepší na tom je, že čekárna byla dokonale prázdná, všech asi padesát židlí – tedy až na tu jednu jedinou, s přesným umístěním naproti schodům…

Ta dívka je nádherná – a nebe do černa…

+++:

Na poslední víkend sezóny, vlastně již v září, do našeho penzionu přijela třemi auty zvláštní parta. Nějakou dobu mi trvalo aspoň odhadnout: jak, kdo, s kým… Pronajali si dva velké propojené apartmány. Dvě ženy okolo třicítky, dva vysloveně fešní a vysvalení pánové ve zhruba stejném věku, pubertální kluci 12 a 15 let, jeden chlapeček cca 1,5 roku a holčiny 5, 6, 9 let.

Večeřel jsem na terase, když pánové pode mnou procházeli s basou plnou Gambrinusu, na které ještě měli položeno několik lahví tvrdého alkoholu.
Povídám: „Tak támhle se jde do mého sklepa, takže mi to tam opatrně složte…“
Odpovědí mi bylo: „Ha ha. Nechtěl byste to rovnou ještě i otevřít?“
„No, samozřejmě mě to napadlo, ale nedovolil bych si vás s tím obtěžovat…“
Tato naše lehká konverzace neušla sympatické pětileté holčině – později jsem zjistil, že se jmenuje Elínka. Zvědavě se podívala vzhůru na moji terasu. Usmál jsem se na ni a ona radostně poskočila.

Po večeři jsem si udělal kávu k mému „maskovacímu“ lehátku na dvoře pod třapatkami. Za chviličku na dvůr vyběhla Elínka. Zvažoval jsem, zda na ni mám bafnout nebo raději ne, abych ji moc nevyděsil. Než jsem to promyslel, tak jsem byl kupodivu a zcela neočekávaně odhalen: Elínka na mě koukala asi z pěti metrů, v evidentním očekávání. Znovu jsem se na ni usmál, tentokrát ještě zamával. A v tu ránu ta dračice byla u mne: „Ty tu odpočíváš?“ A už jsme si hezky povídali. Zjistil jsem její jméno, že jí je opravdu pět let… Za chviličku ale odběhla, ale poměrně rychle zas byla zpátky a hlásila: „Já jsem se támhle na trávě vyčůrala.“ Páni, no tohle… Co to se mnou je? Takhle to přeci vůbec nemá být. Mám vědět, že dívenka čůrá a má to dělat tak, abych to viděl zblízka a zřetelně. Ach jo, na tom světě pořád něco nefunguje…

Pak ale přišli všichni „účastníci zájezdu“ a Elínku ode mne odvolali. Nicméně aspoň jsem stihl letmé seznámení se „šestkou“ (Zdeňka) a „devítkou“ (Eliška). Zdeňka byla docela sympatická holčička s blonďatými vlásky, které měla spletené do culíku, a také měla čelenku. Eliška mě tak trochu vykolejila. Velmi se blíží mému typu: hezounká drobná hnědovláska. Než jsem z rozhovoru zjistil její věk přesně, měl jsem s ním trochu problém. Jelikož se starala o malého chlapečka, přičemž byla ve svém volném triku často v předklonu, všiml jsem si jejích prsíček. Je to přesně ten tvar, který mě absolutně rajcuje – představte si malinkatý podšálek od hrníčku na presso, ten postavený vzhůru nohama, na něj položte o něco větší i vyšší zátku od piva, a na tu pak přidejte výraznou bradavku. Celé to pak tlakem našikmo dolů učiňte poněkud nesymetrické… Tak krkolomný popis a přitom taková nádhera… Takže abych to shrnul – podle postavy bych Elišce hádal spíš osm, ale ta prsíčka ukazovala na deset, ne-li na jedenáct let věku. Tak jsem zvolil kompromis a tipl devět.

Dospělí se spolu s kluky puberťáky přesunuli do altánu a začali pařit. Holky tak měly více volnosti. Ještě bych měl poznamenat, že z altánu není vidět směrem k mému letnímu posezení. Holky poskakovaly okolo malého chlapečka, ale ten byl zanedlouho nato „převelen“ do postýlky v apartmánu, kde s ním chvilku pobývala jeho maminka. Já tou dobou, a to již byla tma, pracoval v dílně. Nechal jsem otevřené dveře, a tak holky měly aspoň trochu světla, aby mohly blbnout na kolečkových bruslích. Nejstarší Eliška jezdila na obou, ale pak už byly k dispozici jen jedny další brusle, takže obě mladší holky měly vždy po jedné – v podstatě to vypadalo jako na koloběžce. Světlo z mé dílny aspoň trochu osvětlovalo „jízdní dráhu“, ale tou byla tráva, na které to moc nejezdí, a tak byly holky co chvíli na zemi. Nedělaly si z toho hlavu, takže se neustále zvedaly, padaly a řehtaly.

Mladší holky na chvilku někam odběhly, najednou jsem si uvědomil, že neslyším žádný hlahol. Otočil jsem se od pracovního stolu ke dveřím dílny. A v nich stála Eliška a dívala se na mne. Vůbec jsem to nečekal a nebyl jsem schopen ze sebe dostat slovo. Jen jsem na ni zíral a přívětivě se usmíval, zatímco hlavou mi jak zběsilé pádily myšlenky na to, jak moc se mi líbí, jak moc mne přitahuje. Eliška se také usmívala. Za kratinkou chvilku nato ale přiběhly obě mladší dívky a holky zas začaly bláznit na těch kolečkových bruslích…

Po nějaké době si holky všimly, že pokaždé, když běží do penzionu nebo z něj vybíhají, rozsvítí se na nějaký čas světlo poblíž vchodu do mé pracovny, a navíc, že osvětluje plácek se zámkovou dlažbou, kde by se jim jezdilo na bruslích rozhodně lépe, než na trávě. Samozřejmě, že hosté jsou při nástupu informováni, že tato část dvora nepatří k penzionu, a nemají ji tedy využívat. Ale říkejte to malým holkám, které nemají kde blbnout… A tak holky vzaly pár svých svršků, rozložily si je na schodech do mé pracovny, navíc si ze schodů udělaly jakousi tribunu, přičemž posezení vylepšily podsedáky… Co bych se žinýroval, však to celé místo se vším všudy patří mně! Zatímco holky jezdily po dlažbě mezi mými kytkami, posadil jsem se na „tribunu“. V cuku letu u mne byla Elínka – a že by se chtěla pomazlit. Asi jsem pedofilní nedouk – do všeho aby mne holčičky dokopaly samy… No, postupně se to jaksi vymklo racionální kontrole, to když se na mne vrhly holky všechny najednou. Ovšem Elínka si nedělala „žádné násilí“, pokud se ke mně nedostala z boku, tak vylezla na schod nade mnou a odtud si mi prostě sedla za krk…

Nejstarší Eliška se zprvu přeci jen asi trochu styděla, ale pak se rozjela na kolečkových bruslích a doslova si ke mně prorazila cestu. Od té chvíle to vypadalo tak, že mladší holky nejvíc času trávily ježděním a méně času mazlením se mnou, zatímco u Elišky přesně naopak. Byli jsme u sebe stále více a více. Navíc „jediná“ možnost, jak můžeme na schodech sedět spolu, je ta, kdy jsme doslova na sebe nalepeni. Jelikož jsem nevěděl, kam s rukou, tak jsem si tu rozkošnou dívenku držel okolo pasu jako by to byla milenka. Ona mi zase na oplátku co chvíli položila hlavu na rameno. Mezi tím jsem měl řadu možností z bezprostřední blízkosti pozorovat ta její božská prsíčka – volné triko bylo vůči své majitelce pěkná potvora… Ale hlavně jsme si povídali a povídali…

Přátelé, prosím o maximální míru empatie. Budu psát o krásném, milém a nešťastném stvoření jménem Eliška. Něco mi řekla, něco jsem poznal či odhadl více méně sám (třeba podle jizvy). Takže jdu na to. Měla velmi komplikovaný porod, nejspíš velmi předčasný. Brzy po porodu prodělala náročnou operaci srdce. Je úplně hluchá – v uších nosí speciální naslouchátka, ale nyní má jedno rozbité, takže jsem na ni musel mluvit zřetelně, nahlas a nejlépe ze správné strany. Má poněkud nižší IQ, což bych bez dalšího moc nepoznal, protože mladší holky, které měla v podstatě na dozor, dirigovala naprosto špičkově – nádherně vyvažovala laskavost a přísnost, a to mnohem lépe než já. A pozor – ano, vypadá, dejme tomu, na devět let věku, ale je jí třináct. Současně půjde teprve do páté třídy – což zhruba odpovídá jedenácti. Ve třídě má asistenta. Má ještě mladšího bratra (12). Její rodiče se rozvedli, přičemž matka nechtěla ani jedno dítě. Otec si našel přítelkyni, která má také dvě děti, a to již bylo moc. Zřejmě jak na otce, který na mně působí dojmem, že si chce život užívat a děti sice ano, ale pokud více méně nic moc nepotřebují. A je to moc i na „nevlastní matku“, která další dítě, navíc potížistu, také jaksi nepotřebuje. A Eliška jistě vyžaduje velkou péči. Nevlastní matka vlastně není žádnou matkou, protože to, jak spolu oba dospělí žijí, se, myslím, nazývá francouzské manželství – každý z dospělých má svůj byt, svoje zázemí a jen se pravidelně navštěvují a střídavě nocují jeden u druhého. Eliška mi postupně svěřovala, jak je na ni otec hrubý, že ji oslovuje ošklivými jmény…

…Hladil jsem ji po vlasech, když tu říká: „Víš, jaké mám oči?“
„No, v té tmě je nevidím, ale určitě budou tak krásné, jako jsi ty, Elíšo…“
Něžně se ke mně přitulila, ale pak ji něco napadlo, vyskočila a rozběhla se, aby detektor sepnul světlo. Jenže než se zpátky ke mně zase přimáčkla, bylo už po světle. Malé holky si zrovna vzájemně měnily brusle, takže také žádný pohyb, který by čidlo přinutil k práci. Vzal jsem baterku a svítil s ní kolmo k zemi, abych Elišce osvětlil obličej jen nepřímo. Pane bože, ty oči byly nádherně velké, hnědé… A já cítil, že ztrácím půdu pod nohama, protože to, co se se mnou dělo, by se dalo popsat, jako bych se v těch kukadlech dočista utopil…

Byla vlahá tmavá noc plná hvězd, my s Eliškou přitisknuti k sobě, ukazovali jsme si ty hvězdičky a já si vzpomněl na dávný prožitek se svojí životní láskou, tehdy jedenáctiletou Jíťou – také hnědookou hnědovláskou…

Ráno už holky na mne čekaly. Jak jsem se objevil na dvoře, neměl jsem šanci uniknout. Ovšem já ani neunikal. Mnohokrát jsem se se všemi pomazlil. Také jsme „museli“ prozkoumat můj tajemný sklep. Mimochodem, Eliška do něj po oněch starobylých točitých kamenných schodech šla v kolečkových bruslích – dopadlo to tak, že jsem ji nejprve chytal, ale pak raději snesl v náruči. To ovšem ty dvě další šibalky záviděly, takže jsem je v náruči musel dolů donést také… Elišce se moc líbil plyšový myšák, který tu zbyl po mých dětech, když byly ještě malé – daroval jsem jí ho. Měla ohromnou radost. Když jsme pak seděli na mých schodech před pracovnou, vlastně pardon, na tribuně, tak s plyšákem vymýšlela improvizované scénky. Ostatně myšák na mě co chvíli dorážel, takže jsem mu to musel oplácet – vlastně jsme se neustále s Eliškou spolu mazlili. Často a dlouze jsem ji hladil…

Po obědě šli ubytovaní k vodě, ale jakmile se vrátili, opět byly holky u mne. Tedy až na Elínku – tato rodina totiž odjela rovnou z pláže domů. I když nyní, jen se dvěma holkami, bylo na schodech již opravdu dost místa, přesto se Eliška na mne neustále mačkala a dávala mi hlavu na rameno… No, konečně mi snad docvaklo, co tím vlastně říká… Začal jsem si ji posazovat na klín…

Zdeňka začala žadonit, abych vyprávěl nějakou pohádku. Tak jsem začal svoji popletenou Karkulku. Bylo plno zábavy, holkám se to líbilo, pořád mne opravovaly, obracely oči k nebi, co to zas říkám. Eliška mi seděla na klíně a Zdeňka byla přitisknutá zleva. Eliška se pak pochlubila, že umí také jinou, legrační verzi Červené Karkulky. Jistě to znáte též. Je to veselá zpívaná rýmovačka. A tak spustila. Nádherně mi začala zpívat, různě zabarveným hlasem imitovala jednotlivé postavy – když zpívala třeba vlka, tak to byl hrubší hlas a byla hlavou vedle mne, pokud šlo o kladnou postavu, tak používala několik jemnějších intonací a svoji tvář měla přitisknutou na té mé. Já ji přitom držel v pase, přes stehno dolů po noze a hladil ji… Tohle bylo tak neskutečně dojemné, že byl dost oříšek to ustát a nerozbrečet se…

Problémem začalo být to, že Eliška ode mne nechtěla odejít, ani když ji rodiče volali. A ještě ke všemu se přihodilo, že když nereagovala na to, že pro ni přišel bratr, tak se dostavila matka osobně – a já měl Elišku na klíně a ruku na jejím stehnu… Naštěstí tato žena je evidentně „totální normál“ (co bych asi tak mohl mít z té malé…) a zřejmě také její mysl kvitovala to, že zatímco já se starám o děti, ona má s přítelem více času na dospělácké věci…

Večer se nám to jaksi zvrtlo. Otec asi v půl deváté ugriloval nějaké maso a holky měly přijít na večeři. Jenže neměly hlad, protože u mne mlsaly, navíc nechtěly ode mne, ještě k tomu na maso, což jak známo, malé holky obvykle moc nemusí. Nicméně nakonec do altánu došly – ovšem maso, to už ne, to bylo nad jejich síly. Otec to vzal ale osobně. Poslal Zdeňku okamžitě spát. Chudinka brečela celou cestu, až do chodby penzionu. Otec zuřil, ale ani se nepodíval, že chodba je zhasnutá a Zdeňka reálně nemůže jeho příkaz splnit. Raději jsem nechtěl sledovat, jak se situace hrotí a šel rozsvítit. Přitom jsem Zdeňku aspoň trochu utišil.

Eliška vyndala z kapsy hezký achátek, který jsem jí pro štěstí odpoledne dal a s kterým se od té chvíle příležitostně mazlila. I když je krásně vyleštěný, tak jej ještě přeleštila o mikinu a se slovy, že teď to štěstíčko bude potřebovat, se vydala k rozčílenému otci. Řekl jsem si v duchu: „Ach děvče, na sobeckého hlupáka je každý achát krátký…“ Bohužel jsem měl pravdu. Za chvíli se na celé kolo ozýval otcův řev: „Ty nedorostlej zmetku, koukej plavat, jinak tě seřežu! Okamžitě do postele, když si nevážíš, že jsem udělal večeři! Hajzle!“ No, Eliška ovšem kontrovala také dost tvrdě: „Jsi na mě jen zlý! Nenávidím tě!“ A utekla. Stačila se jen rychle se mnou rozloučit. Dospěláci to ovšem také moc neustáli. Ženě se evidentně nelíbilo, že pán poslal do hajan její dcerušku Zdeňku, jako by snad byl její otec, když není… Nechali v altánu rozpitá piva i další alkohol a večerní popíjení vzdali…

Ráno to ale vypadalo, jako by se nic nestalo. Starší balili věci k odjezdu a holky se navěsily na mne. Ještě jsem si stihl s Eliškou popovídat, ale to, co jsem se dozvěděl, mne psychicky úplně rozložilo. Ona Eliška v rodině vadila tak, že otec ji dal do dětského domova. Bylo to ale někde blízko jejich bydliště, takže si ji často bral domů. Tedy stát se mu postaral o Eliščino zabezpečení a on nemusel nic řešit. Syna má zdravého, takže ten snadno mohl být doma sám, když otec dlel u přítelkyně. Ale z našeho penzionu odjeli dřív proto, že právě tento den předávali Elišku do jiného dětského domova, který je daleko od jejich bydliště, takže už si ji nebudou brát domů skoro vůbec…

Bylo to strašné loučení! Eliška stála přitisklá u mne, v jedné ruce myšáka, ve druhé achátek… Bože, copak nevidíš, jak bychom spolu byli šťastní…

Milá Eliško! Moc a moc, z celého svého smutného srdce ti přeji, ať jsi aspoň trochu šťastná. I když jsme se mohli znát jen kratičce, nikdy na tebe nezapomenu, krásná Karkulko na kolečkových bruslích… Velmi si přeji, abys už nepotkávala žádné vlky, ale jen hodného myslivce, který tvoje křehké a nemocné tělíčko ochrání před všemi, kteří by ti mohli ublížit…

Upozornění pro čtenáře

Drobné každodenní příhody budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2434 x
Oceněn: 2247 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 12.9.2016 9:56:18

Nedělní ministřípek

Babí léto se zřejmě zastydělo za svého příbuzného, totiž hlavní letní čas, a tak se docela začalo činit. Využil jsem toho a vyrazil si na kole…

V hlavní roli opět kolečkové brusle

Přátelé, zdá se, jako by se v poslední době zajímavé věci vždy nějak motaly okolo kolečkových bruslí. Vzpomeňme představení od asi 35leté dámy, za které by se nemusel stydět žádný cirkusový klaun, a kteréžto se odehrálo asi před dvěma týdny. Slzička mi ukápne při vzpomínce na moji „princeznu na kolečkových bruslích“, se kterou jsem se musel rozloučit před týdnem. Nu, a naprázdno jsem nevyšel ani o tomto víkendu.

Sedím si u výletní hospůdky a pojídám skvěle připraveného utopence, kterého vydatně zapíjím Plzničkou. Tu „na levoboku“ zaslechnu otrávený hlas asi šestnáctileté dívky. Peskovala rodiče, kteří zaostali daleko vzadu – něco ve smyslu: „Tahle jízda s vámi, že má být nějaký adrenalin?“ No, když jsem se na to děvče podíval, řekl jsem si: „Hm, ty bys potřebovala jinou jízdu, to je naprosto evidentní…“ Naše oči se potkaly. Ne, neuhnul jsem pohledem. V takových situacích bývám totiž pěkně drzý – vím, že to na puberťačky a postpubertální mladinké ženy platí. Ony totiž oceňují sílu, ne slušnost… Usmáli jsme se na sebe…

Dívka na kolečkových bruslích mohla měřit na výšku i s nimi tak 175 cm. Nevýrazný obličej vylepšovaly hezké dlouhé blond vlasy. Od hlavy až pod pás naprosto dokonalá ženská postava, sice spíše menší prsa, ale zato nádherně vykrojené boky bez špeků a jiných neforemností. Bohužel od pasu dolů již nic moc – nohy krátké, což alespoň opticky zachraňovaly ony brusle, a také dost silné. Oblečena byla do podprsenky, zřejmě od plavek, a kratinkých cyklistických elasťáčků, které měly silné vykrojení na zadečku – vlastně ten měla prakticky nahý. Hm, v tomto ohledu se bylo vskutku čím pokochat!

Pro dívky její věkové kategorie jsem naprosto neatraktivní. Vyhlížejí muže někde mezi dvaceti až třiceti lety, nejlépe ženatého (ten se již nutně musel osvědčit, když si ho „kolegyně“ vzala). Nicméně nejspíš zmíněný oční kontakt sehrál své, a tak se mi dívka ukazovala ze všech stran – vlastně docela hezky pózovala, a vždy se přesvědčila, že se opravdu dívám. Tak jsem se díval – boky i ten zadeček mě docela rajcovaly. Děvče popojelo asi metr - pomalu, proto pro lepší stabilitu s nohama od sebe, a sehnulo se pro cosi neexistujícího. Jestli mi mělo být naznačeno, jak by tak asi mohla vypadat v těch nejchoulostivějších místech, tak se to povedlo. Hm, evidentně dóóóst dobrá výbava… Živě si představuji, jak ji použít – pro radost svojí i její majitelky.

To už dorazili schvácení rodiče. Zastavili a zejména matka lapala po dechu. Dívka jim šla zakoupit pití. Těšil jsem se, jaké představení předvede na nerovných kamenech u prodejního okénka. A ono nic. Na rozdíl od „předchůdkyně“ vše zvládla naprosto bravurně. Ovšem potom se rozhodla, že si odskočí na toaletu. Ta má vchod na boku budovy, což bylo asi tři metry ode mne. I zde vede chodníček z nerovných kamenů – je ale úzký, spíše na ozdobu, chodí se vedle něj, po trávníku se stolky. Ovšem naše dívčina si vybrala pro další chůzi právě onen chodníček. A hned mi tu krásně tancovala – v jednu chvíli začala padat dozadu, směrem ke stěně. Zachytila se rukou rychle vymrštěnou dozadu. Zůstala pak prohnutá do oblouku, ale bříškem nahoru. Nohy mírně od sebe, takže nyní jsem měl opět dobrý výhled mezi stehna, navíc doplněný výrazně se rýsujícím Venušiným pahorkem. Z této kvazistabilní pozice byl zřejmě poněkud problém vrátit se bez pádu do polohy vhodné pro běžnou chůzi, a tak jsem si dívčí klín, byť pod tenounkými dobře vypasovanými elasťáčky, mohl prohlédnout vskutku důkladně. Hádejte, kudy se dívka vracela, když vykonala svou potřebu. Jestli tipujete, že opět po kamenech místo po rovném dobře posekaném trávníku o pár centimetrů vedle, tipujete správně. Po několika krocích, kdy mi předváděla pružnost svého těla, se stejnou cestou vrátila ke dveřím toalety a v poloze na jedné noze se natahovala dovnitř, zřejmě aby zhasla. Pak zas pro změnu na nejkratší vzdálenosti ke mně, tj. asi dva metry, zastavila, napnula se – asi abych si mohl také lépe prohlédnout, jaký má hrudník, a začala si rukama prohrabovat vlasy… Nu což hrudník, ale ta skoro nahá prdelka… Hm, paráda…

Odjeli nedlouho před tím, co jsem skoncoval se svou Plzničkou. Tedy až na otce - ten byl nějaký nevrlý. Všiml jsem si, že nese poněkud nelibě, že z jeho dcery nespustím oči - navíc, že ta o tom ví a tím více se mi předvádí. Zul si brusle a zakoupil pořádně napěněného „blonďáka“ poněkud méněcenné značky…

Matku s dcerou jsem dojel po několika minutách. Matka totiž „brzdila“ provoz. Zvolnil jsem, chtěl jsem si ten úžasný zadeček ještě trochu pohledem vychutnat. Dívka jela v tu chvíli vedle matky, ale cyklostezka je dostatečně široká, abych se jim i tak vyhnul. Když už jsem byl blizoučko, dívka mne uslyšela a otočila se. Usmála se na mne a pak také zvolnila - tedy nyní byla za matkou. Ovšem pak mě překvapila – nasměrovala si to přímo mně do cesty. Dojel jsem ji téměř po druhém okraji, tak tak, že ne už příkopem, a i tak jsem byl jen několik centimetrů vedle ní. Jeli jsme tak chvilku vedle sebe. Měl jsem ohromné nutkání dát si ruku na tu její rozkošnou prdelku. Jenže pak se matinka také otočila, já zazmatkoval, šlápl do pedálů a byl pryč. Opravdu by mě zajímalo, jestli by si to děvče nechalo svou luxusní prdelku pohladit … Nu co, už se to nedozvím…
+nevim+

Ach ten oblouček

Ještě než k hospůdce dorazili „naši“ bruslaři, stala se drobná čůrací příhoda. Asi tříletá holčička z ničeho nic musela… a to okamžitě! Její matka měla nejspíš strach, že již „akci“ nestihnou, tedy aspoň pokud by šli na toaletu, a tak zaběhla s děvčátkem v náruči k příkopu u cesty – nějakých 12 metrů ode mne. Je ovšem také možné, že matka o toaletě ani nevěděla, protože tito lidé seděli z jiné strany hospůdky a mohli tu být klidně poprvé.

Postavili se zády k tlupě, ke které patřili, což značí, že zhruba v úhlu 45° vůči mně. Hm, hezounká prdelka. Dnešní sluníčkový den zřejmě prdelkám přeje. Pipinku jsem neviděl, ostatně z této vzdálenosti bych z toho bez brýlí tak jako tak nic neměl. Matinka holčičku charakteristickým způsobem vyzvedla, a pak už jsem pozoroval nádherný zlatožlutý oblouček… Hmm…

V tu chvíli jsem si vzpomněl na našeho soukmenovce Jahonzika… Ale nevšiml jsem si, že by holčička musela nějak tlačit, ten mohutný oblouček svědčil o něčem jiném… Tak nevím, jestli by to Jahonzika uspokojilo…
:D

Upozornění pro čtenáře

Drobné každodenní příhody budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2434 x
Oceněn: 2247 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 16.10.2016 23:50:03

Asceho klasifikace dívek a žen

Laskavý čtenář již ví, že Asce je velmi samotářský typ. Nejraději by chtěl být jen sám a také vše sám i řešit. Pokud to není možné, pak volí malou skupinku, kde pak ale musí dominovat (příklad: moje rodina; pracovní kolektiv, který jsem vedl; parta z mladých let…). Pokud ani toto není možné, pak se Asce stahuje do ústraní. Již dříve bylo ve Střípcích popsáno, že pro místní geografické entity používám vlastní pojmenování, že jsem v mládí vymyslel vlastní nomenklaturu organických sloučenin apod. Nyní mi dovolte, abych vás seznámil s tím, že mám i vlastní třídění neboli typologii dívek a žen.

Již dávno jsem si uvědomil, že mám silnou tendenci chovat se určitým, řekněme prefabrikovaným, způsobem k dívkám na základě jejich vzhledu. Také jsem si povšiml, že nejvýrazněji mne přitahují dívky s vyhraněnými rysy dle tří více méně nezávislých souborů znaků.

Třída Princess:
Název hovoří sám za sebe. Tyto dívky jsou hezké, obvykle s dlouhými vlasy, krásnou štíhlou postavou, spíše tiché a plaché, vyznačují se zvláštní vznešeností. Pokud si představuji vztah s takovou dívkou, pak jde zejména o romantiku, vodění se za ruku, večeře při svíčkách… a až kdesi daleko snad nějaký sex.

Třída Xand:
Tyto dívky lze popsat úslovím „krev a mléko“. Nejsou hubené, ale v žádném případě ani tlusté. Prostě akorát. Mívají naprosto typickou ženskou postavu s širokými boky, výrazným zadečkem, často i větší, ale krásně tvarované prsy. První, co mne obvykle napadne, když takovou dívku potkám, je poněkud mužsky ješitné úsloví: „Ženská musí běžet nebo ležet“. Jistě tomu rozumíte, přesto pro úplnost to raději zopakuji: „běžet“ znamená, že se nezastaví, protože vaří, pere, smaží…, zatímco „ležet“ značí (postelové) sexuální hrátky se svým miláčkem a pánem v jedné osobě.

Třída Puria:
Název pochází z latinského „purum“ – čistý. Ne, že by se snad tyto dívky vyznačovaly nějakou do extrému dovedenou hygienou - jakýsi nezkrácený název by totiž zněl „čistě erotická bytost“. Ano, vskutku – první co mne napadne při pohledu na dívku této skupiny je, „jaké by TO asi s ní bylo“, tedy sex. Tyto dívky mají hluboké oči s ohníčky, často hnědé či zelené. Také vlasy mívají hnědé, ale někdy i zrzavé. Postava je štíhlá.

Popisy jsou takové základní, uvědomuji si, že až příliš fyzické. A ne vždy také zcela úplně, tedy na 100%, odpovídají realitě - ve skutečnosti, a to je to podstatné, dotyčná dívka něco vyzařuje, co já podvědomě zpracovávám… A najednou tím pádem i vím, jak se k ní chovat, jak ji oslovit. Nevyhraněné dívky, které nevysílají žádný ze signálů, který umím interpretovat, mne znejisťují a mám problém s nimi navázat kontakt.

Příklady ze Střípků (dívky, o kterých jsem dosud již psal):

Obrázek
Asceho archiv

Poznámky:

  • Pokud je třída proškrtnuta, znamená to, že jsem žádný podprahový signál zřejmě nevnímal. U Alenky a Prázdninové sestřenky to bude nejspíš dáno tím, že jsem je velmi dobře znal již od mala.
  • Věk dívky (ženy) uvedený v tabulce se vztahuje k nějaké konkrétní události či životní etapě. Například u Nevlastní matky jde o její věk, ve kterém jsem ji poznal, u Mili jde o její věk, kdy jsme spolu byli na prvním dětském táboře, apod.
  • Tato typologie souvisí také s mojí Teorií vyvázání, která popisuje pravděpodobnost, s jakou budu dotyčné dívce věrný. Připomeňme, že věrnost (monogamie), totiž nebývá nejsilnějsí stránkou pedofilů, mě rozhodně nevyjímaje. Dívkám, které nespadají do žádné uvedené třídy, nejsem věrný nikdy, pak postupně pravděpodobnost věrnosti roste (Princess → Xand → Puria). Je to zajímavé, protože dívky třídy Princess bývají nejkrásnější, ale přesto mne mnohem silněji spoutávají ty ve třídě Puria.
  • Také si všiměte, že u dvojic sester Sára – Irenka, respektive Darina – Ingrid, by bývalo stačilo „přihrát“ vám tuto tabulku a nemusel jsem se patlat se sepisováním pamětí. I bez těch mých „okecávacích“ řečiček byste jasně dopředu věděli, jak to prostě muselo dopadnout...

Upozornění pro čtenáře

Drobné každodenní příhody budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2434 x
Oceněn: 2247 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 23.11.2016 19:13:54

Asceho korespondence a vzpomínka na degustaci vínka

Vážení přátelé!

I když jsem v současné době zoufale přetížen prací, tu a tam si přesto vyměním pár řádků s některými z vás. Je smutná pravda, že mne to v danou chvíli zdržuje od toho, abych co nejlépe dostál svým závazkům. Je ovšem výborné, že byť zdržen, tak ale příjemně naladěn, mohu se do plnění oněch úkolů vrhnout s o to větší vervou. Takže paráda…

Dnes jsem si (já, Asce, zkráceně „A“) s jedním kamarádem, dále jej budu označovat jako „K“, psal mimo jiné toto:

K: Máš u mě pár sedmiček kvalitního vínka...

A: Hoj, kamaráde, to sis s vínem pěkně naběhl! Asce to má s vínem stejně jako se životem. Má jej rád. Ovšem jedna Asceho tvář je tvář důstojného a seriozního pána, pracovitého a zodpovědného člověka (moje běžné okolí by ti to jistě potvrdilo), zatímco ta druhá tvář - rebelský, požitkářský a pedoaktivní Asce (což by ti potvrdila třeba Kitty), to je úplně jiné kafe... Takže k tomu vínu. Asceho neuctíš jen tak něčím. Červené (důstojný pán Asce) - suché, více tříslovin... Bílé (Asce rebel) - polosladké až sladké, málo kyselinky... Růžové - nee, Asce je buď hop nebo trop... To jsem tě doběhl, co... Raději vem svůj slib zpět.

K: Slib rozhodně zpět nevezmu. S vínem je to u mě z poloviny jako u tebe. Červené mám radši suché, víc tříslovin. Ideálně André, nebo Svatovavřinecké. Ale samozřejmě rád si dám a pochválím každé dobré víno. U bílého mám rád také suché, se svěží kyselinkou. Mám raději tzv. selská vína, tedy od malých vinařů, kteří co nejméně používají moderních technologií. Právě v tom vidím to kouzlo, že když si dám v jednom sklepě vavřinečka, tak bude chutnat trošičku jinak, než v tom druhém. Kdežto, když si otevřu dvě lahve jedné odrůdy od dvou velkých vinařství, tak to chutná úplně stejně - fádně. Proto nejraději s kamarády putujeme od sklípku ke sklípku… Podle toho vína to mám i s holčinami. Děvčátka z plakátů, „vyhezkaná“, „vykrásněná“ = lahve s krásnými vinětami. Je to všechno krásné a dobré. Ale víno ze sudu = normální holky ze života - to je můj ideál chuti.

Když jsem tak četl toto kamarádovo vyznání, uvědomil jsem si, že já byl ve vinařském sklípku jen několikrát. A nejzajímavější vzpomínku mám na sklípek, který vlastně ani sklípkem nebyl, protože to byla kamenná budova, původně maštal, tedy na úrovni terénu.

Inu stalo se to takto:

Dodával jsem svůj software jedné velké jihomoravské firmě. Vše bylo dohodnuto, cena zajímavá. Dorazil jsem na vedení společnosti a po běžných formalitách, včetně přípitku dobrým vínem, jsem započal instalaci. Ta byla i s následným školením zaměstnanců rozvržena na dva dny. Po krátké chvíli účinkování v hlavní budově a serverovně si pro mne přišla paní vedoucí oddělení, které sídlilo v jiné budově. Páni, to byla hezká žena. Věk asi 30 (později jsem zjistil, že 35), Asceho typologie Puria, hnědé vlasy na ramena, hnědé oči, štíhlá… Hm…

Jak jsme tak kráčeli, paní navázala hovor, a to způsobem, jako bychom se znali odjakživa. Mimo jiné mi sdělila, že ji chtějí vyhodit a že to považuje za nespravedlivé, protože paní, která by měla nastoupit za ní, je úplné kopyto, ale je to zkrátka známá ředitele. Provedl jsem instalaci klientské části aplikace na jejím počítači a krátké zaškolení. Vyzkoušel jsem ji, zda pochopila principy. Ano, docela to té ženě šlo. Pod záminkou, že ještě přezkouším tisk, jsem ji „vyhodil“ od počítače. Řekla, že si oběhne podřízené a poté za chviličku přijde. To se mi přesně hodilo. Cosi jsem rychle naťukal ve wordu, vytiskl a poté zavolal řediteli. Ten mne ihned přijal. Podal jsem mu svůj dokument, kde se pravilo, že trvám na zaměstnání oné ženy, protože se mi zatím jeví nejlépe a já musím mít jistotu, že až dílo předám, bude ve firmě někdo, na nějž se mohu naprosto spolehnout, protože jinak by se jim opravy na dálku či dokonce servisní návštěva mohly pěkně prodražit. Ředitel pokýval hlavou, vyžádal si informaci o tom, jak jsem s pracemi daleko, a pak jsme ještě trochu konverzovali…

Já poté instaloval zase na jiných odděleních. Najednou se přiřítila ona žena, vytáhla mne na chodbu a vlepila mi úžasnou pusu. A že moc děkuje, že se právě vrací od šéfa a že v každém případě mne zve na večeři k nim domů, že mi uvaří něco moc dobrého… Skoro přesně v 17:00 přijelo auto s nějakým pánem – rychle jsem pochopil, že jde o manžela oné dámy. Tvářil se, jako bych byl jeho milovaný bratr, kterého léta neviděl. Co chvíli mne uznale plácal po zádech…

Když jsme dorazili k nim domů, tak tam doslova v pozoru stály jejich dvě dcery. Opět to vypadalo, že se mě snad již nemohly dočkat. V rodině měli všichni evidentně paní domu nesmírně rádi. A protože já jí poskytl významnou službu, tak se část jejich sympatií dostala mně. Nádherná sedmnáctka a doslova božská dvanáctka s krásnými hnědými vlasy do půli zad…

Na stole sváteční prostírání, sváteční nádobí, ostatně sváteční všechno. Než paní domu ještě dokončila přípravu jídla, tak jsme museli popít něco domácí slivovice. A dívky na mou přímluvu mohly také. Za chviličku se na mě žulily, ostatně žulil se každý na každého, protože slivovička už začala účinkovat. Několikrát jsem musel k holkám do jejich pokojů, aby mi předvedly kde co. Nejvíce času jsem strávil u dvanáctky. Pane bože, ona mi předvedla i to, v jakých šatech půjde sestře na ples. Takže jsem ji chvíli viděl jen ve spodním prádle. Trochu se mi z toho podlamovala kolena. Nechala se hladit po vlasech, letmo přejet rukou po zadečku…

Ale to už se volá k večeři. Bylo to úžasné jídlo. Nálada skvělá. Z konverzace se dalo vytušit, že pán by rád, kdybych strávil noc u nich doma. S tím, že on ještě později v noci musí odjet ke svojí staré matce. Skoro se to dalo vyložit i tak, že by nic nenamítal, kdybych se vyspal s jeho ženou, a že mi k tomu navíc dělá podmínky. Že já bych raději spal o patro níže, v pokoji jeho mladší dcery, to by jej evidentně ani nenapadlo. A jistě ani to, že ona by nejspíš byla svolná. Krásně se na mne culila, popíjela tu slivovičku, nechala se hladit, pořád mne zvala do svého pokojíku…

Po vynikající večeři jsem musel navštívit pánův sklípek, což ovšem, v rozporu s názvem, byla nadzemní kamenná budova na jejich pozemku. Zde bylo mnoho soudků a demižonů s vínem. Pečlivě roztříděné ročníky. A od všeho jsem musel ochutnat. Moje hodnocení byl ortel. Prostě tak, jak to řeknu, tak to je. Bez diskuze. No, já naprostý laik… Inu, když vás někdo obdivuje, tak vám přiřkne i takové vlastnosti, které vůbec nemáte…

Abych to zkrátil. Ta slivovička – šedesáti procentní, a ta kvanta ochutnávek vína… Nu, jednoduše a jasně: opil jsem se jak dobytek, a to úplně do němoty. Vzbudil jsem se až ráno a vůbec nevím, jak jsem se dostal do postele… Najednou ťuk, ťuk na dveře, v nich rozzářená paní domu se snídaní na tácu… No bezva, hlava se mi bolestí mohla rozskočit, holky samozřejmě ve škole – a na mne čekalo školení a několik set kilometrů cesty domů. To bylo doslova k nepřežití. A navíc vzpomínky na tu dvanáctku, co to s ní tak hezky začínalo…

Upozornění pro čtenáře

Drobné každodenní příhody budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2434 x
Oceněn: 2247 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 24.11.2016 22:08:09

Tak ještě krátký dovětek ke sklípku nesklípku

Poznámka:
Tento ministřípek zcela navazuje na předchozí děj v příspěvku Asceho korespondence a vzpomínka na degustaci vínka.

Z korespondence o den později...

K: Ahoj kamaráde, moc zajímavá příhodička, to víš - Moraváci. Kdyby ses tak probudil v postýlce vedle té krásné dvanáctky, to by tu kocovinku myslím i překonalo…

A: No jo, příhoda sice možná po těch několika letech pro někoho zajímavá, ale je ukázkou toho, jak bývám někdy v myšlenkách i činech rozpolcený.

Ta žena (Olga) mi ještě několikrát volala a zvala mne. Mohl bych u nich pobývat jak dlouho bych chtěl, týden, dva, tři, v přítomnosti jejího muže i bez něj, nebo tak i tak. Pán totiž jezdil pracovat do Prahy, a to vždy na nějaké souvislejší období - podle zakázky, a analogicky býval zase kratší či delší čas doma. Olga mi opakovaně vyřizovala vřelé pozdravy jak od svého muže, tak i od dcer. Zejména dodávala, že Olinka (to byla ta dvanáctka), by si se mnou chtěla moc a moc povídat, protože píše básničky a během onoho večera mi stačila ukázat jen něco málo (mimochodem pěkný dvojsmysl, že) a ráda by to se mnou probrala podrobněji...

Já se vždy vymluvil a nejel jsem. Olinka se mi neskutečně líbila, cítil jsem, že „by to s ní šlo“, a proto jsem měl plné kalhoty strachu, že bych zas něco vyvedl – že by se stalo cosi podobného jako s Jíťou. Jenže já se v té době již dávno staral o své děti, které na mně byly citově i existenčně závislé, a když jsem si představil, že by se někde něco zvrtlo a já jim zmizel ve vězení… Takže jsem si nakonec neudělal dobře ani s dospělou Olgou, která by bez jakékoliv pochyby byla vstřícná, ani se nepomazlil s rozkošnou Olinkou, která by téměř jistě také byla vstřícná, nu a ani si neužil tu sedmnáctku, se kterou si sice nejsem tak jistý, protože jsem na ni nic nezkoušel, nicméně také se na mě tvářila přívětivě...

Po nějaké době telefonáty ustaly… Tak nevím – promarněná vzácná příležitost anebo záchrana mé kariéry a dětství mých potomků… ?

Asceho zvídavá otázka:
Místo Olinky či dalších účinkujících, snad s výjimkou pána domu, si představte nějakou vámi preferovanou osůbku. Jak byste se v takovém případě zachovali? Byli byste také tak duševně rozpolceni jako Asce, který lituje, že si něco s Olinkou nezačal - a současně si blahopřeje k tomu, že si s Olinkou nic nezačal?

Upozornění pro čtenáře

Drobné každodenní příhody budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2434 x
Oceněn: 2247 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 6.12.2016 0:20:23

Hromádka střípků posledních dní

Vážení přátelé, nejprve mi dovolte, abych vám touto cestou co nejsrdečněji poděkoval za to, že jste mne duševně podporovali v nedávných dnech, které pro mne byly nesmírně obtížné. Jak psychicky, tak i fyzicky. Skoro jsem nespal, jedl bůhví co (třeba suchý tvrdý chleba, protože nebyl čas dojít na nákup), bůhví kdy (oběd místo večeře a večeře někdy ve tři v noci, pakliže vůbec)… Ale zdá se, že nejhorší je za mnou, byť ještě nesmírně mnoho mne čeká. Ale již nic zřejmě není takového rázu, že by mi hrozily nezvladatelné finanční sankce. Těm z vás, na které jsem byl protivný, se hluboce omlouvám - doufám, že nyní již budu v lepší psychické pohodě.

Poznámka:
Nakonec se ukázalo, že příčina mých problémů spočívala v chybně pracujícím modulu třetí strany. No, ukázalo – ve skutečnosti jsem celé dny trávil složitými rozbory, než jsem chybu identifikoval. A mezi tím nekompromisně běžel čas, nervy tekly proudem… Zkrátka, co si člověk neudělá sám… Jean-Baptiste Emanuel Zorg by o tom ostatně také mohl vyprávět…

Opět trocha korespondence navazující na předchozí Střípky:

Kamarád: …snad jsi v pořádku. Snad se máš dobře…

Asce: No, v době, kdy jsi mi posílal svůj mail, jsem ještě nevěděl, zda jsem v pořádku - potvrzení od mého mocného zákazníka, že dílo ode mne jim funguje, přišlo až v 10:05. Uf! To se mi ulevilo, chlapče… Nejhorší snad mám za sebou. A víš co je tak trochu legrační? Ještě zbývá implementace pro toho zákazníka, o kterém jsme si psali, to jest toho, co pro něj pracovala paní Olga. S těmi nemám uzavřenu takovou vražednou smlouvu, a tak museli počkat. Prostě na ně mi už nezbyl čas v řádném termínu, tak zkrátka na 14 dní uzavírají provoz. Mimochodem - tenkrát, po roce, tj. když už jim informační systém "sedl" a nebylo potřeba nic upravovat či doplňovat, tak paní Olgu stejně vyhodili. Ale to už jsem ve Střípku nepsal… Ono by to nevyznělo moc optimisticky - kdybych musel konstatovat, že neschopná, ale mladinká, dostane nakonec stejně přednost před starší, byť velmi pracovitou a schopnou… No jo, no…

Asce na plesu

Problémy neproblémy, prostě na maturitní ples své dcery se jít musí. Sešli jsme se tam celá širší rodina – já a moje bývalá žena a moje tři děti se svými drahými polovičkami. Abych nezapomněl – ples byl maturitním pro dceru Ivanku. To je ta, co buď prokazuje neplatnost Westermarckova efektu nebo ve skutečnosti není mojí dcerou, pokud by přeci jen platil, a neboli ta, o níž jsem kdysi tajně snil, jak s ní uteču do velkého anonymního města, kde budeme žít jako partneři…

Moje bývalka se kupodivu překonávala ve slušném chování, jen jsem musel odolávat jejím atakům, že si půjdeme zatancovat. Jako obvykle jsem tvrdil, že na tancování s bývalou manželkou je jistě nějaký paragraf a že se tak kvůli ní nenechám zavřít, protože když už jsem se z ní nezbláznil, tak by byla škoda zmizet do vězení. Ovšem na druhou stranu jsem si netroufl k tanci vyzvat svoji budoucí snachu, která mi je velmi sympatická a hezky si spolu povídáme. Prostě sedmnáctky jsou u mne pořád ještě „v kurzu“. Když jsem odmítal bývalou manželku, byl by poněkud problém jít si zatancovat s mladou kočkou. No jo, asi jsem v poslední době nějaký vyměklý…

Zato když byl vyhlášen tanec vyhrazený pro maturanty, kdy podle svého pohlaví měli tančit s rodičem opačného pohlaví, tak jsem byl na parketu dřív, než jsem jen stačil otevřít ústa k výroku o tom, že přeci nebudu tanec Ivance kazit. Ivanka mě totiž neskutečně bere, v jejích očích jsem něco jako polobůh a ten se přeci nebude někde schovávat či vymlouvat se. No, byli jsme na parketu ještě ke všemu první, naštěstí ostatní maturanti nezůstali stranou dlouho. Upřímně řečeno, ten tanec byl asi dost smyslný… Ivance to moc slušelo, navíc byla plná sebevědomí – a já ji mám tajně pořád tak trochu „pod kůží“…

Přesně naproti našemu stolku byla s rodiči svému bratrovi na maturitním plesu nádherná mladinká dívka. Móóc se mi líbila. Nejprve jsem marně odhadoval, jestli jí je 13, 14, či 15 let. Měla krásné temně modré minišaty s motivem motýlů. Asceho typologie Xand, podtřída Vari Xand, což jsou v jejím věku dívky, o které by se doslova popral nejeden hebefil s nejedním „normálem“. Trochu se ošívala, pak popadla bratra a hurá s ním na parket. Ale po pár krocích bylo vidět, že ji něco trápí, nejspíš přímo bolí. Jo, byly to botky – zřejmě je měla poprvé na sobě, možná dokonce byla poprvé na takovéto akci vůbec. Ale jakýpak to problém? Prostě ty střevíčky skopla z nohou, dokopala přes část sálu pod stůl a pak tanec rozjela ve velkém stylu. Pravda, punčochy jí na tanečním parketu občas podklouzly, ale její bratr byl o hlavu vyšší než ona, takže ji udržel. Páni, jestli jsem říkal, že můj tanec s Ivankou byl smyslný, tak tenhle sourozenecký, to bylo ještě o level výše. Takže již víme, že dívce bylo nejspíš 13 let – patnáctka by tohle prostě neudělala, ta by trpěla v nerozšláplých botách, jen aby vypadala důstojně. Ale třináctka občas ještě vytasí bezstarostný dětský přístup…

Následovalo vystoupení tanečně gymnastické skupiny asi devítiletých dívek ve vypasovaných nádherných stejnokrojích. Páni, to byly rozkošné prdelky… Rozhlédl jsem se po sále. Smutné. Tolik mužů a já jediný pedofil… Zato naše třináctka je fotila svým mobilem jako o život. Úplně přitom zapomněla, že když je v těch svých šatičkách v podřepu, nejspíš by neměla mít nohy od sebe. Nu což, já jí to rozhodně nevymlouval. Jen jsem měl jisté potíže v oblasti podbřišku…

Kapelník zahlásil tango. Nikdo se na parket nehrnul. Tedy až na dva mladé lidi – moji dceru Ivanku s mým synem. Ježíši – já tu psal něco o smyslnosti? Hm, tak to jsem nejspíš nevěděl, co tento pojem znamená. No, však za to sólo sklidili pořádný potlesk…

Pak následoval vážný rozhovor s mým synem. Ne, jeho tanec se ségrou jsem mu opravdu nevyčítal. Ale štvalo mě, že se málo věnuje svojí nastávající. Jestli bude takto laxní, tak mu ji zkrátka… no, však víte co… No, a to jsem v tu chvíli ještě nevěděl, že ji krátce po půlnoci, kdy už jsem byl zpět doma, odveze k jejím rodičům, aby vzápětí přijel ke mně s dost hezkou patnáctkou. No není to dobytek? Po kom to dítě je? V domě byl absolutní klid, tak jak je v noci obvyklé. Ovšem již méně běžné je to, že se pak bytem rozléhá nádherné naříkání právě odpaňované dívky. Byla opravdu hlučná, asi hodně trpěla, ale bylo přesto jasné, že to chce… Při snídani se trochu červenala – muselo jí být jasné, že její noční projevy nebylo možno při sebelepší vůli přeslechnout…

Upozornění pro čtenáře

Drobné každodenní příhody budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2434 x
Oceněn: 2247 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 14.12.2016 18:09:40

Televizní zprávy, aneb když tam, ani zpět, není kam

Jak už jsem několikrát zdůrazňoval, psát vlastní memoáry je neskutečně psychicky náročné. Mnoho životních příhod, které bolely, je v běžném žití zasunuto někde v hlubokých sklepeních mysli, odkud se jen tak na denní světlo nedostanou. Když však musím v oněch sklepeních pátrat, abych se s vámi o svůj osud tak trochu podělil, ony rány, které se zdály již být dávno zaceleny, znovu mou mysl mučí nekonečnými vnitřními rozhovory na téma, co bych dnes udělal jinak, co se vůbec nemělo stát a za co bych si nejraději nafackoval.

Jistě nemusím nijak sáhodlouze vysvětlovat, že obzvlášť bolestivě jsem si připomínal, a stále ještě připomínám to, co se odehrálo mezi mnou a Jíťou. Svůj příběh se snažím srovnávat s jiným příběhem z naší rodiny. Ten se týká neteře Šárky, o které byla řeč v souvislosti s tím, jaké čůrací techniky s ní v předškolním věku praktikovala její sestra a moje poněkud perverzní milenka Táňa. Zde šlo o to, že Šárka přišla ve třinácti letech do jiného stavu s osmnáctiletým mladíkem. A skončilo to podmínkou. Mladí spolu bydleli u jedněch rodičů, oficiálně se nesměli mazlit, natož milovat, aby nebyl opět porušen zákon. Ale za zavřené dveře nikdo nekoukal, že. Snažím se sám sobě vysvětlovat, že dnešní a tehdejší dobu nelze prakticky v ničem srovnávat. A že to, co jsem udělal, tedy dal Jítě zapomenout, bylo nejlepší možné řešení, když už se stalo to, co se stát nemělo, nemá a nesmí. Ale stín pochyb již byl do mé mysli zanesen…

I v časech, kdy jsem nesmírně pracovně vytížen, ba dokonce přetížen, snažím se sledovat televizní zprávy na programu ČT24. Jednak mne zajímá, co se děje okolo nás i ve světě, ale také je tu ta okolnost, že se často bavím se vzdělanými lidmi, a kdybych nebyl tak říkajíc v obraze, byl bych za hlupáka – a v takovém případě právem. Proč to píšu? Inu proto, abych si postěžoval na to, jakou schválnost mi osud připravil. Pustím si tedy telku v onen správný čas, kdy běží hlavní zpravodajská relace, sleduji, často se smutkem na duši, jaké že to nepravosti hýbají naší bezvýznamnou zemičkou i celičkým světem… A najednou nejsem schopen ze zpráv vnímat nic. Z reproduktorů se totiž line mně důvěrně známý a nezaměnitelný hlas. A já vůbec nevnímám, co říká. Kromě hlasu mě hypnotizuje i tvář reportérky, nikoliv dvanáctileté, ale odhadem pětadvacetileté ženy. Tvář, kterou znám neméně důvěrně, jako ten jí přináležející hlas. Pane bože, proč mi tohle děláš…

Ta reportérka se jmenuje Mariana Kopecká a podle mého názoru by přesně tak, jako ona, vypadala dospělá Jíťa. Ach jo – i ten hlas… Věkově by to vycházelo, takže při neznalosti jakýchkoliv osobních údajů této reportérky nemohu vyloučit, že jde o Jítinu dceru. Samozřejmě nikoliv o moji dceru, ale o dceru Jíti s nějakým jiným pánem, narozenou v době, kdy by jí bylo něco přes dvacet. Asi tomu pánovi rozbiju ústa - co si má co dovolovat s mojí Jíťou.... Ne, ba ne, ta ústa rozbiju leda tak sám sobě. A přitom si stanovím hned několik lékařských diagnóz naráz – takových, jimiž se označují pacienti trpící extrémně nízkým IQ.

Nedávno jsem se na chatu rozvášnil o jedné krásné tenistce. Gabriel Svoboda si ji vygůglil a napsal mi, že přesně takové ženy se mu opravdu, ale opravdu ani trošičku nelíbí. Řekl jsem si, že to jsem z toho blázen, a oslovil strýčka Google také. No, Gabriel měl pravdu. Zatímco já v televizi obdivoval nádhernou ženu, která hraje tenis, fotografové fotili tenistu (mužský rod jsem použil záměrně), který je možná, ale jen možná, také ženou – svaly, zaťaté pěsti… Abych předešel podobnému nedorozumění a vyhledání fotografie, kde by Mariana byla zachycena tak, že by ta podoba nevyzněla, přikládám snímek z obrazovky sám. Prosím, omluvte kvalitu, je to printscreen…

Obrázek

Reportérka ČT Mariana Kopecká

Upozornění pro čtenáře

Drobné každodenní příhody budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2434 x
Oceněn: 2247 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 26.12.2016 17:58:53

Troška drobečků z předvánočního stolu

Poslední letošní zboží

Je středeční dopoledne a Vánoce jsou již doslova přede dveřmi. Zvoní mi mobil, handsfree jej automaticky spíná. Čekám poslední letošní zboží, takže předpokládám, že jde o řidiče zásilkové služby, který se mi ohlašuje s tím, že za chviličku u mne bude a abych se tedy připravil. Když zaslechnu mně známý hlas řidičky, která k nám jinak zásilky zaváží jen tu a tam, celý pookřeji – pro tuto mladinkou dospělačku mám zkrátka slabost. Ostatně jsem o ní, a tak trochu i o jejích „balíčcích“, básnil někdy na konci léta. Rychle šmátrám pro nějakou tu minci všimného a vyrážím před dům.

Dodávka pomalu přibržďuje, tentokrát o poznání opatrněji, než jsem u této nejspíš vystudované pilotky formule 1 zvyklý. Když můj zrak spočine na místě pro spolujezdce, tak je mi ta rozvážnost jasná. Společně se zásilkami totiž také cestuje moc sympatická asi šestiletá holčička – je trošku pihatá, má delší zrzavé vlásky…

„Á, koukám, že dnes jste s sebou vzala i dcerku,“ povídám, když obě holky vystoupily a snažím se, aby můj hlas nezněl moc zklamaně. Což o to, dívenka je hezounká, ale pokud je dcerou řidičky, pak bych tu již neměl nazývat holkou, a také bych musel značně poopravit odhad jejího věku. „Ne, ne, Nikolka není moje dcera, ale neteřinka od mojí starší sestry. Ta je ale nemocná a nemohla by se o Nikolku starat, tak ji teď vozím s sebou - když už mají děcka prázdniny… Viď, Nikolko…“ Dívenka se na mne místo odpovědi hezky usmála – a darovala mi tak nádherný sluníčkový zbytek dne.

No jo, ale co dřív, kam zaměřit svůj zrak? Na nádhernou mladinkou dospělačku, ladně tancující mezi balíčky v nákladním prostoru dodávky, nebo raději prohodit pár slov s Nikolkou, která nyní stála přímo vedle mne? Nakonec jsem stihl obojí. Dívenka totiž byla pověřena balíčky mi podávat (přestože to bylo ve skutečnosti navýsost zbytečné, protože jsme s holčičkou stáli hned vedle sebe) a dospělačce jsem zase podepisoval ty její papíry. Jestlipak uhádnete, kdo tu dvacku dýška nakonec od Asceho dostal? Že to není žádná hádanka, že vám to je jasné, tedy že Nikolka? Inu, máte pravdu… :D

Živý Betlém

Živý Betlém je u nás již mnohaletou tradicí. Účinkuje v něm řada místních lidí, zejména drobotiny, živá zvířata, někdy je představitelem právě narozeného Ježíška opravdové miminko. Mimochodem jednou oním miminkem byl asi měsíční chlapeček, který byl skutečně děťátkem představitelky Marie a představitele Josefa. A aby toho nebylo málo, tito mladí lidé se poněkud více sblížili právě na Živém Betlémě o rok dříve – následovala svatba a poté jsme získali i onoho nejmladšího činovníka v početném hereckém ansámblu.

Tentokrát bylo jasné nebe, takže nad kostelem, před nímž a vedle nějž se představení odehrává, zářily jako třpytivá koruna hvězdy Capella, Aldebaran, Betelgeuse, Procyon…

Na závěr představení předává pan farář Betlémské světlo. Já se nečekaně zdržel při shánění lampičky, pomocí které přenesu tento posvátný plamínek k sobě domů, kde od něj zapálím tlustou svíčku, co bude poté prozařovat domov po několik dalších dní. Přišel jsem tedy již chvilku po zahájení představení. A abych se nemusel prodírat davy lidí a současně přitom něco viděl, stoupl jsem si z boku, kde už nikdo nestál. Sice jsem tak viděl jen část děje, ale za ty roky, co náš Živý Betlém navštěvuji, již dost dobře děj znám. A více než ten, mne zajímá společenská atmosféra, která aspoň v tuto chvíli překypuje sounáležitostí – zřejmě odkaz jistého transcendentna, něčeho, co nás přesahuje…

Díky tomu, kde jsem stál, procházeli mudrci jdoucí vzdát poklonu malému Ježíškovi, přímo okolo mne. Takže nejprve pěkně po chlapsku, tedy lehkým třísknutím sevřenými pěstmi, pozdravili mne. No, bodejť ne – jeden z nich byl můj budoucí švagr a druhý zas syn. No, ale zlato, ba ani kadidlo či myrhu, jsem nedostal…

Když mudrci rozvážným krokem dospěli k jesličkám, a tedy oči všech přítomných se soustředily na střed scény, všiml jsem si, že z „kavalérie“ andílků vyběhla jedna drobounká bytůstka a zamířila si to do temného stínu na boku kostela. No jo, divadelní představení je zrádné. Ne, že by pomocný reflektor zaměřil své paprsky zrovna do onoho místa, ale i tak se najednou z hlubokého stínu stal polostín a já uviděl, jak andílek v podřepu… Ne, že bych na těch dvacet metrů bez brýlí něco zásadního rozeznal, ale je jisté, že ta božská bytůstka v té poloze nejspíš nerozjímala nad hříchy lidstva, ale provozovala činnost právě poměrně lidskou… Hm, mám stát tam, kde stojí ostatní obecenstvo, že… Pak by mou mysl nemusely rozptylovat přízemní představy…

Začala mi být trošičku zima, a tak jsem zamířil ke stánku s grogem. Usrkával jsem ten povzbuzující a hlavně horký nápoj a stál přitom asi deset metrů za davem namačkaným u provazu vymezujícího jeviště představení. Vzhledem k tomu, že představení se odehrává v mírné stráni obklopující kostel, tak jsem odsud, ze své nové pozice, mohl děj pozorovat docela dobře. Nicméně místo snahy herců byly mé oči připoutány jakýmsi magnetem - vypasované kalhoty, vypasovaná krátká bundička, výška tak 160 cm, tmavé vlasy do půli zad… - puboška. Po krátké chviličce se váhavě vydala k zadním řadám diváků. A já vykročil za ní. Začala se prodírat davem – a já tak činil s ní. Muselo to vypadat, jako když si do první řady razí cestu dcera následovaná otcem (hm, spíš dědečkem, ach jo). Děvče se zastavilo až u zmíněného lana a já hned za ní. Ostatní diváci nebyli moc rádi, že jsme se mezi ně takto nanutili, a tak nás v podstatě na sebe pěkně mačkali. Jejda, to mi to bylo příjemné. Mohl jsem si ji nyní prohlédnout lépe. Věk asi dvanáct let. Vlasy, které jsem původně identifikoval jen jako tmavé, se nyní ukázaly být hnědými, k tomu hezký obličejík… Jaké asi tak může mít oči? Zatímco polovinu obličeje jsem byl díky různému vrtění schopen prozkoumat, víc už možno ale nebylo. I tak jsem si tu její přítomnost náramně užíval. Asi po deseti minutách se děvče otočilo a začalo se prodírat z davu ven. Takže jsem si prohlédl i zbytek obličeje. Měla krásné hnědé oči. Ty se ale nepotkaly s mými, jiskřička nepřeskočila… Dívka se prodrala ven z davu a bylo po všem…

Nu co, takový zázrak, abych ji dokázal sbalit, bych těžko mohl očekávat. No, ale když si vzpomenu na Elišku z konce léta… Ale ne, to jsem neměl dělat. Vzpomínka na Elišku, Princeznu na kolečkových bruslích, je pro mne pořád plná emocí a začalo mi najednou být smutno… Ach jo…

Hádanka

Napsal jsem: „…zářily jako třpytivá koruna hvězdy Capella, Aldebaran, Betelgeuse, Procyon…“

No, Procyon je o dost níže než jiná hvězda, kterou jsem ale nevzpomenul, přestože ta byla viditelná z více úhlů, než vzpomínaný Procyon. Ona jasná hvězda také začíná na písmeno „P“. Nechtěl jsem ji vzpomenout proto, že její jméno by mohlo u čtenáře vyvolat jisté nežádoucí asociace. Nejhorší na tom je, že asociace oprávněné, protože název onoho cosi není jen náhodně stejně znějící, ale jde o jedno a totéž slovo, kterým je jméno jistého antického činovníka.

Uhádnete název Ascem zamlčené hvězdy, která onoho večera zářila nad Živým Betlémem?

Upozornění pro čtenáře

Drobné každodenní příhody budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2434 x
Oceněn: 2247 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 27.12.2016 23:52:46

Asceho neplánované coming outy

…aneb když ústa říkají to, co si hlava myslí. Hm, někdy jsou ta ústa jak malé děti – chviličku je necháte bez dozoru…

Předvánoční masáž

Několikrát do roka si k sobě domů pozvu špičkového fyzioterapeuta. Jo, masáž od něj, to je jiný šálek kávy než to, co jinak běžně čerpám od zdravotní pojišťovny, viz třeba První jarní ohlédnutí, odstavec Nová fyzioterapeutka. Dlužno dodat, že masáž trvá hodinu čistého času, a také to, že není opravdu zrovna zadarmo. Proto si tento životabudič mohu dovolit jen tu a tam, přičemž nadcházející Vánoce jsou takovým okamžikem.

Pan fyzioterapeut je dokonalý profesionál, mluví jen málo, a když už, tak jen výjimečně použije tázací větu či výrok, na nějž bych měl nějak slovně reagovat. Známe se dlouho. Vím, že je silně věřící, ostatně o svátcích se potkáváme v kostele Sv. Jakuba Většího. Je mu okolo čtyřicítky, má vypracovanou atletickou postavu – a je stále svobodný. Moje intuice jednoznačně trvá na tom, že je homosexuál, ale že to v sobě důsledně potlačuje, protože se nechce zpronevěřit své víře. Mluví sice občas o ženách – ale já poznám, že to nejsou řeči od srdce, ale od hlavy, zkrátka, že nejen svému okolí, ale zejména sám sobě chce namluvit, že je v pořádku, v souladu se zákonem Božím…

Také tentokrát mi líčil, jak ledacos vidí, když masíruje ženy… No, to věřím. Obzvlášť po tom, kdy jsem jednu kúru zakoupil také mé bývalé hospodyni a kamarádce Ivetě, kteréžto, jako takové prostší, bezelstné a mně naprosto vše věřící bytosti, jsem namluvil, že na masáž zad musí být úplně nahá…

Nakonec pan fyzioterapeut povídá: „Když vám ta děcka už všechna vyletěla z rodného hnízda, nepřemýšlel jste, že byste si sem přivedl nějakou partnerku?“
Já: „Ježkovy voči, jenom to né…“
Fyzioterapeut: „No, já, jak masíruji mnoho různých žen, tak je znám velmi podrobně, takže stačí, když mi řeknete preferovaná čísla, myslím tím váhu, výšku, věk, a tak, a já vás pak seznámím… A teď mě ještě napadlo, že bych vám půjčil náhradní plášť a při masáži byste mi jako dělal asistenta a dotyčnou si nejprve ještě omrkl… Tak co vy na to?“
Já: „Tak myslím, že taková ‚čísla‘, jaká bych preferoval, ve svém portfóliu nemáte…“
Fyzioterapeut: „To byste se divil, co vše mi projde pod rukama. Masíruji opravdu mnoho žen. Tak schválně, řekněte si.“
Já: „Od všeho jen ta nejmenší čísla. Ale kdybyste mi takovou pak dohodil, tak by nás oba zavřeli. Vás za kuplířství, a mne za ty zážitky…“
Fyzioterapeut, kterému to v tuto chvíli ještě nedocvaklo: „Ale proč by nás zavírali? A když říkáte všeho co nejméně, tak to jistě ale nemáte na mysli oblast hrudníku,“ zasmál se.
Já: „No, vzhledem k tomu číslu označujícímu věk, vlastně hrudník vůbec žádný…“
Fyzioterapeut vytřeštil oči a místo nějaké smysluplné odpovědi jen začal koktat: „Aha, aha… hm…“ a na víc se již nezmohl. :D

Holička

Dnes jsem byl zkrotit svoji pokrývku hlavy, která mi od poslední návštěvy předmětného pracoviště ráčila vyrůst tak, že pokud bych byl příslušníkem nějakých speciálních vojenských sil, nemusel bych se již dalším maskováním zabývat. Jenže při práci u počítače je takové houští leda tak pro zlost…

Po příslušném úkonu mladé temperamentní holičky, s kterou jsem si mimochodem báječně poklábosil, povídám, že bych se chtěl objednat na březen příštího roku.
Holička: To není žádný problém, protože už mám pracovní kalendář i na následující rok.“
Já: „Ale hodilo by se mi přijít spíše odpoledne.“
Holička: „Tak to by šlo jedině ve čtvrtek - takže se dívám… Co takhle třeba šestnáctého?“
Já: „Bezva, hned po mé fyzioterapii, kterou mám tradičně v patnáct, tedy u vás v šestnáct hodin?“
Holička: „Ano, píšu si – pan Asce, šestnáctého v šestnáct… Hele, vy asi máte rád šestnáctku?“
Já: „Ale dejte pokoj, co s takovou starou…“
Holička jen zalapala po dechu a úplně konsternovaně povídá: „Ježíši, já vůbec neměla na mysli ženy, a vy ještě navíc, takhle… takhle…“
Já se jen zubil od ucha k uchu a samozřejmě jsem jí dal pořádného tuzéra. :D

Poznámka:
Ve skutečnosti bych takovou „propedofilně stavěnou“ šestnáctkou vůbec nepohrdl…

Upozornění pro čtenáře

Drobné každodenní příhody budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2434 x
Oceněn: 2247 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 31.12.2016 15:17:22

Poslední noc roku

Tak se zase přiblížila ona noc, která je předělem v letopočtu, kterým se řídí naše civilizace. Ať chceme nebo ne – já tedy spíše ne, jde o jistý milník, časovou značku, jež cosi vymezuje. Začínáme procházet posloupnost měsíců znovu od počátku – a to i s jimi vymezenými očekáváními průběhu počasí a tomu odpovídajícími aktivitami. To se týká i námi radostně vnímaných setkávání, kdy rozhodně více takových, tedy s holčičkami, aspoň u mne, proběhne zase v létě, zatímco s nyní zachumlanými a do tepla chvátajícími bytůstkami se mohu zastavit jen málokdy. Samozřejmě tak nějak od znova vše začíná i v důležitých oblastech, které jsou sice mnoha příslušníkům naší konzumní společnosti poněkud ukryty, ale přesto zásadně ovlivňují jejich životy – a ten můj, coby programátora příslušných služeb, ještě o dost více. Jde o účetní evidenci. A takovýchto předělů by jistě každý dle svého naturelu vyjmenoval mnohem více…

Jako dítě jsem slavil Silvestra v kruhu milující rodiny. Scházívali se u nás i známí – vlastně jejich tři generace. Starý pán, který na kole ve svém mládí na přelomu devatenáctého a dvacátého století procestoval celou Evropu, jeho nesmírně hodná paní, pak vrstevníci mých rodičů a – a samozřejmě Alenka. Poslouchalo se rádio, kde tehdy bývaly opravdu vtipné scénky, často prokládané mnoha písničkami, při kterých se buď klábosilo, anebo zpívalo. Silvestrovská noc byla prodchnuta hlubokým přátelstvím, porozuměním a láskou…

Coby dorostenec jsem ovšem onu předělovou noc vnímal značně jinak. Zejména v době, když už Alenka byla pryč, moje parta rozpadlá a naši rodinu ovládala Nevlastní matka. Býval jsem zcela sám. Otec s Nevlastní matkou vyráželi za zábavou do nedalekého kulturně–restauračního zařízení a o mne se nijak nezajímali. Tedy vlastně to není tak docela pravda – měl jsem za úkol tu a tam zkontrolovat, zda malý nevlastní bráška řádně spí. Na jednu takovou Silvestrovskou noc jsem se už dlouho dopředu těšil, a musím říci, že se skutečně vydařila. No, ani to neříkám tak docela přesně – měl bych říci, že se vydařila ta její část, kterou jsem si naplánoval. Zbytek byl kombinací trapnosti a hnusu…

Oné Silvestrovské noci bylo mrazivo a naprosto jasno. Hvězdy se nádherně třpytily, snad jako by byly větší než jindy, a já za nimi vyrazil po středověké poutní cestě lemované mohutnými duby až na Pramennou horu nad městem. Odtud jsem jakoby stál přímo po boku svému vzoru - mužnému bojovníku, který usiloval hned o sedm mladinkých a překrásných sester naráz. A jistě by je i získal, nebýt toho, že mu většinu z nich uloupil sám bůh nebes, Zeus. Tím starodávným rekem je Orion – tak slavný, že byl na věčnou paměť posmrtně přenesen i na noční nebe – mimochodem, i s těmi jeho láskami. Já ovšem tenkrát svůj zrak zaměřil ponejvíce na Orionův meč. Ten, kdo mě již poznal, by toto uhádl i bez toho, že bych to nějak zdůrazňoval – ovšem tenkrát šlo navíc o shodu v tom, že jedním z objektů, které onen meč tvoří, byla úžasná mlhovina, rodiště mnoha obřích hvězd, která nese stejné katalogové číslo jako letopočet, který se právě měnil. Jde o Velkou mlhovinu v Orionu, jejíž označení je NGC 1976, kde zkratka značí Nový všeobecný katalog objektů hlubokého vesmíru a číslo pak pořadí objektu v něm. Celé to tehdy na mě působilo značně mysticky – vědecké poznatky se mísily s dávnými bájemi, moje samota se sounáležitostí s dávným hrdinou, trampoty mého srdíčka s jeho trápením díky lásce k dívkám pod mocným dohledem toho, jehož slovo je zákon…

Po této duševní očistě při setkání s hvězdami a jimi opředenými bájemi jsem z Pramenné hory sešel zpět domů, abych zkontroloval nevlastního brášku. Ze svého pokoje jsem zaslechl nějaké mírně tlumené veselé hlasy. Nakoukl jsem tam – koneckonců, byt jsme nezamykali, tak raději jsem se chtěl přesvědčit, že není žádný problém. Ostatně v mém pokoji by neměl být nikdo. Nakoukl jsem – a spatřil svého otce v mé posteli, a to v jisté choulostivé situaci s dívkou jen o pár let starší než já… Ach jo… Tak jsem zase vycouval a šel se „uklidit“ na seník, konkrétně na První dílec (čtenář může najít podrobné informace o seníku, včetně plánku v tématu Prázdninová sestřenka, odstavec Bunkry ze Střípků).

Byla sice zima, ale přesto mi na Prvním dílci bylo příjemně na duši. Jako by to zde na mne dýchalo přátelskou atmosférou, jako bych zde vlastně ani nebyl sám. No, bohužel, příjemné chvilky při rozjímání nad příhodami, které jsem zde zažil, nevydržely příliš dlouho. Sice to neumím úplně přesně odhadnout, ale dejme tomu tak za půlhodinku, jsem uslyšel bujarý hlas Nevlastní matky a ještě kohosi, jehož jsem neznal. Zašli do staré kůlny. Žádné světlo zde již dávno nefungovalo, a tak si svítili zapalovačem, aby se uhnízdili v koutku asi patnáct metrů ode mne. Jen pro ilustraci situace doplním, že já byl o patro výše – na seníku, oni na podlaze kůlny. Vidět mne neměli šanci, ostatně za pár okamžiků plamének zhasli. A já se stal, alespoň podle nezaměnitelných zvuků, svědkem soulože „na stojáka“.

No, napřed otec, teď zas jeho žena… K tomu moje samota… Tak nějak se ten slavnostní okamžik s Orionem pomalu vytratil…

Dnes je tomu přesně 40 let.

Hádanka:
Jestlipak někdo dokáže vyjmenovat oněch sedm nádherných sester, po kterých Orion toužil?


Obrázek
Vážení přátelé, přijměte touto cestou od Asceho přání všeho nejlepšího do nadcházejícího roku 2017. Ať se vám daří v komunikaci s holčičkami, ať přinášíte radost jejich něžné dušičce a jste jim nápomocni radou i činy.

Upozornění pro čtenáře

Drobné každodenní příhody budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2434 x
Oceněn: 2247 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 6.3.2017 17:57:04

Teorie Asceho sadismu

Nedávno proběhla v diskuzním vláknu ke Střípkům tato debata:
Asce píše:…Kromě pedofilie je ve mně obsažena ještě jedna úchylka - sadismus. A to není jen slovo…

…Jak takový sadismus u mne funguje:
Pokud se setkám s jakoukoliv bytostí ženského rodu, můj mozek ji bleskově zařadí do jedné z kategorií - "podřadná", "plnohodnotná". Moje sadistické choutky se pak mohou (ale nemusí) projevit vůči těm dívkám či ženám, které jsou v kategorii "podřadná", ale naprosto nikdy se neprojeví vůči těm z kategorie "plnohodnotná". Když to vezmu na dospělačkách, tak nikdy by mne ani ve snu nenapadlo, že bych třeba chtěl týrat Mili, ale mučení Venduly mi přišlo na mysl jako naprosto samozřejmá věc…
Snilko píše:Áno, už dávnejšie som zachytil niečo o tom, že si sadista… Zaujímavé, že ženy delíš na dve kategórie. Pre mňa je sadizmus neznáma planéta. Možno by si mohol popísať tvoje vnútorné pocity, čo to s tebou robí, keď uvidíš ženu druhej kategórie. Možno by to zaujímalo aj iných, ako vidí svet sadista.

Inač, mne sa pletú pojmy sadista a masochista.

Nejprve začnu od konce, tedy tím nejjednodušším, což je definice pojmů „sadista“ a „masochista“. Popíšu to zde v nejpřímočařejší formě, která ale pro účely tohoto příspěvku bude jistě postačovat.

Sadista:
Vzrušuje jej, pokud může objekt své sexuální orientace týrat. Podle osobního zaměření někdo dává přednost týrání fyzickému (vzrušuje jej působit bolest a reakce oběti na ni) či psychickému (ponižování, šikanování). Nezřídka se vyskytují oba typy týrání u daného sadisty v různé míře zastoupení souběžně (což je i můj případ).

Masochista:
Vzrušuje jej, pokud je týrán. Opět, jako u sadismu, i zde podle osobnostního zaměření někdo dává přednost být týrán fyzicky, někdo naopak raději přijímá různé formy ponižování. Také opět platí, že často jdou obě varianty v různé míře zastoupení pospolu. Náhradní formou realizace této potřeby je týrání sebe sama (obvykle fyzicky), nezřídka v kombinaci se zveřejňováním takovýchto kompromitujících materiálů na webu (psychické sebe-týrání).

S vlastnostmi masochismus a sadismus se to v jejich vzájemném vztahu má analogicky jako třeba ve vztahu vyhraněný pedofilní heterosexuál a vyhraněný „normálový“ heterosexuál – obojí jsou jen krajní formy jedné a téže vlastnosti (něco jako plus a mínus v elektřině). Tedy pokud někdo takovou vlastností disponuje, pak nejčastěji v nějakém mixu sadismu s masochismem. Třeba u sebe to odhaduji tak na poměr 80 : 20 (dle předchozího pořadí). Onen poměr ale není nějaká neměnná konstanta, ale spíše cosi jako zákon akce a reakce. Tedy pokud jsem dostatečně sycen pácháním sadistických aktů, začnu se pozvolna „přepínat“ do polohy masochismu – toto bylo krásně vidět při mých hrátkách s Denisou (Mission Exocet), kdy ke konci tohoto období jsem se pak často v podstatě nechával „zneužívat“ (vyprávěla mi podrobně milování s jiným, přičemž nevynechávala pro mne značně nelichotivá srovnávání a přitom mne masturbovala).

Důležité je odlišit sadismus od surovosti alias prostého násilí. Myslím, že stejně jako já, většina sadistů hrubé násilí odsuzuje a nechápe. Pro mne je třeba nepochopitelný a vysloveně odpudivý box. U sadismu je určující onen sexuální podtext.

Srovnání na příkladech, v nichž v obou půjde o oloupení ženy:

Hrubé násilí. Muž přepadne ženu a zbije ji, aby se zmocnil jejích peněz a dalších cenností. Žena kromě šoku utrpěla i otřes mozku a nějaké zlomeniny, protože se pokoušela bránit. Toto je v mých očích neospravedlnitelné násilí, pro které u mě pachatel nenalezne pochopení, ani kdyby umíral hladem či se hájil jakýmkoliv jiným způsobem. Žádal bych pro něj přísné potrestání.

Sadismus. Reálný případ z Jižní Ameriky. Rodinný gang – dvě dospělé ženy (sestry), dva dospělí muži (jejich partneři), dva dospívající mládenci (synové). Přepadli mladou dlouhovlasou Evropanku. Pod pohrůžkou nožem ji zavlekli na méně frekventované místo (avšak nikoliv bez lidí – ti ovšem nic „neviděli“). Zde muži onu turistku drželi v mírném předklonu. Ženy jí stříhaly vlasy (za kvalitní dlouhé se dobře platí), mladíci ji prohledávali a zbavovali všeho, co by se dalo zužitkovat (peníze, platební karta, šperky, doklady, mobil, foťák, ale i podprsenka). Poté ji mučili pálením prsů cigaretou, aby vyzvěděli pin k platební kartě. Na závěr ji oba mladíci znásilnili. Podstatnou část oblečení jí však ponechali. Fyzicky tato turistka dopadla mnohem lépe, než ta z předchozího příkladu. Psychicky sotva… Když jsem tento příběh četl, byl jsem vzrušením zcela bez sebe…

Jenom pro jistotu dodávám, že já bych nic takového nikdy neudělal. Nejsem totiž lupič. Chtěl jsem jen srovnat dva jakoby zdánlivě podobné příklady – oloupení mladé ženy, kdy jednou onen čin vnímám se zhnusením a podruhé se vzrušením.

Podobné, byť ne až tak vyhrocené příklady bych měl i z učiliště, kde jsem učil, ale nepředbíhejme… Zatím snad jen tolik, že já nevidím důvod, proč například riskovat tím, že budu nějakou dívku pálit cigaretou na prsech. Když stačí zblbnout jí hlavu a ona si to bude dělat sama… No, když už jsem to nakousl – ta dívka se jmenovala Ivetka, ale já jí podle kytičky s krásnými květy přezdíval Passiflora, což jí dost lichotilo. Ovšem netušila, že česky se ona květinka jmenuje Mučenka… Byla to má nejlepší přítelkyně, jakou jsem kdy měl… No jo, jenže pak přišla na scénu Regina – a měl jsem rázem po všech přítelkyních, kamarádkách, milenkách, zkrátka ta mi pěkně utla tipec. Jistě nemusím psát, do jaké kategorie Regina spadala…

A tímto se dostáváme k onomu mému dělení dívek a žen na "podřadné", "plnohodnotné".

Ženské bytosti první skupiny ke mně „posílají signál“, že jsou duševně slabé. Prosím, zásadně nezaměňovat s pojmy „slaboduché“ či „hloupé“, apod. – toto jsou zcela rozdílné věci. To, že jsou duševně slabé, z mého pohledu značí to, že je postupně dokážu zcela ovládnout – tedy pochopitelně jen v tom případě, že k tomu mám vhodnou příležitost a obvykle to i chvíli trvá. Důležité je to, že tyto bytosti, aniž si to často uvědomují, prahnou po tom být ovládány – a já je chci ovládat. Proces tohoto ovládnutí spočívá v trpělivém, důsledném a intenzivním používání staré osvědčené metody cukru a biče. Opět názorně to je vidět na mém přístupu k Denise, kdy jsem pro ni doslova dřel (benefit pro ni), ale současně zdůrazňoval, o co vše přijde, pokud nebude poslušná. Na konci procesu pro mne tyto ženské bytosti nepředstavují nic víc, než věc. Příjemnou pomůcku pro odreagování.

Ženské bytosti druhé skupiny, tedy ty „plnohodnotné“, jsou duševně silné. Mají osobnost, kterou mohu uznávat a respektovat. Toto vycítím tak nějak automaticky a o takových dívkách vůbec ani neuvažuji, jaké by to bylo či nebylo, kdybych je mohl mučit. Prostě takové úvahy mi k nim vůbec nepasují.

Zajímavé je, že členění podle duševní síly u mne takovým zvláštním způsobem koresponduje s mými typologickými třídami:

  1. Princess (včetně subtypu Supreme) – vždy „plnohodnotné“;
  2. Xand (včetně subtypu Vari Xand) – tak 50 : 50;
  3. Puria (čistá třída) – tak na 75% „plnohodnotné“;
  4. Strangled Puria – vždy „podřadné“;
  5. Nevyhraněné – tak 50 : 50.
Členění dle sociálního statusu je naproti tomu jednodušší. Dívky a ženy ze sociálně slabého prostředí automaticky vnímám jako „podřadné“. U ostatních tříd je to pak individuální, takže řekněme 50 : 50. Pokud se týká dospělých žen, pak zde navíc vůči těm ze sociálně slabého prostředí zesiluji svůj postoj tím, že zastávám názor, že sociálně slabou je žena jen tehdy, pokud takovou chce být. Čili pokud nemá zájem stát se plnohodnotnou členkou společnosti, a jen parazituje na dávkách, pak co jiného by si měla zasloužit, než být považována za věc. Pokud chce někdo namítnout, že není tak úplně jednoduché ze sociálně slabého prostředí se vymanit, pak mu odpovídám: Ne, není to jednoduché. Vyžaduje to jistou duševní sílu – a to je to, co tyto ženy nemají, a to je i to, co je pro mne definuje jako „podřadné“.

Členění podle statusu dominance dívky, resp. ženy je u mne poněkud zamotané. Vyslovené dominy mohu mít jako kamarádky, mohu je obdivovat jakožto osobnosti, ale vůbec nepředstavují objekt mého sexuálního zájmu. Typickou představitelkou je známá komiksová či seriálová hrdinka Xena (Xena: Warrior Princess). V „lehkých“ seriálech s touto ženou jsem ji obdivoval jako skvělého bojovníka a velice jsem jí držel palce v její lesbické lásce ke Gabriele (kteroužto bych ovšem neskutečně rád mučil). Vysloveně submisivní dívky automaticky považuji za „podřadné“. Většina ženských bytostí se ale pohybuje někde mezi těmito extrémy a i moje vnímání jich je pak individuální.

Jistý problém mi v životě způsobovalo to, pokud se nějakou shodou okolností přihodilo, že jsem chodil s dívkou, která byla ze skupiny „podřadné“. Byť jsem měl dívku, vlastně jsem setrval sám – prostě nelze mít plně uspokojující milostný vztah k věci. Nejsem fetišista. Když jsem chodil s dívkou „plnohodnotnou“, zase jsem pro změnu měl tendenci přesvědčit ji, že bychom si měli pořídit nějakou „věc“ na hraní… V tomto ohledu jsem dospěl do extrému, když jsem mezi svojí „podřadnou“ manželkou a „plnohodnotnou“ milenkou chtěl provést něco, co by jeden dnešní politik asi nazval „reverse charge“ (reverse charge nápověda k politikovi: Dědyš). Nu, skoro mi to tenkrát vyšlo, jen neuvěřitelná shoda náhod zabránila tomu, abych si s nádhernou a úžasnou milenkou užíval k mučení a všelijaké další kratochvíli moji manželku…

Upozornění pro čtenáře

Drobné každodenní příhody budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2434 x
Oceněn: 2247 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 19.3.2017 16:02:34

Mamča na úřadu

Není každý den posvícení. Nedá se každý den prožít nějaký „velký“ příběh. Ostatně právě pro svoji jedinečnost mohou být aspoň některé takové příběhy i poutavé. Uvědomuji si, že Životní střípky vypadají, jako bych zažíval denně něco interesantního, ať již v kladném či záporném smyslu toho slova. Pravý opak je pravdou – ale přeci nebudu popisovat kvanta všedních dní, že…

Tentokrát bych se s vámi chtěl podělit o naprostou drobnost. Snad ji přijmete s pochopením…

Je středa 15.3.2017, úřední den. Na důležitém úřadě, se kterým obvykle nejsou žádné žerty a jenž jsem musel navštívit, se rozbilo zařízení na vydávání pořadových lístků. Tedy nastala dříve důvěrně známá situace, o které jsem doufal, že již patří někam do středověku – fronta nervózně se hlídajících klientů, kteří po sobě nevraživě pokukují, aby nikdo nepředbíhal. Pro lepší prověření psychiky klientů, ze čtyř pracovišť, která odbavovala danou agendu, bylo v provozu jen jediné. Zato ty „kukaňky“, které nikdo z přítomných nepotřeboval, byly obsazeny všechny – poněkud se nudícími úřednicemi…

Nějaká ta minuta již uplynula, ale sláva, přede mnou zbývá již jen nějaký pán a potom také maminka se dvěma děcky. Pán snad bude rozumný a mamina jistě také nebude mít zájem zdržovat…

Tak nutno říci, že prognóza mi u pána ale ani za mák nevyšla. Čekal jsem – marně, kdy se ten člověk už konečně vypovídá. Ve svých „lejstrech“ měl špatně snad všechno. Nejspíš se špatně i narodil. Ha, na toto se ještě netázal – a to udělal dobře, protože bych to asi psychicky nevydržel a zakřičel na celé kolo: „Narodil jste se proto, abyste zde zdržoval! Evidentně je toto jediným smyslem vašeho jinak zhola zbytečného života!“

Nu co, aspoň jsem měl více času prohlédnout si tu mladou ženu s dcerkami. Seděli jsme spolu u malého stolečku, ale až teprve nyní jsem jim začal věnovat trochu pozornosti a zejména děvčátkům i nějaký ten úsměv. No, také mne to mohlo napadnout hned, mohl bych si ušetřit nějaký ten nerv ohledně pomalého chodu úřadu.

Maminka byla opravdu nádherná. Tipoval bych jí asi tak 22 let, středně dlouhé rovné hnědé vlasy, štíhlá, spíše menší prsa. Oči jsem bohužel nezachytil, ale i tak ta žena jasně zářila Asceho signálem Puria. Zajímavé bylo, že její dcerky jí vůbec nebyly podobné – už jen ty krásně blonďaté, kudrlinkové vlásky. Podle mne jim mohly být tak dva a čtyři roky. Zejména při pohledu na tu mladší jsem si vzpomněl na soukmenovce Macka. Jistě by se mu líbila. Ovšem pak mi cosi blesklo hlavou a měl jsem co dělat, abych potlačil smích. Prosím zdvořile Macka o prominutí – na mysl mi přišlo, že na fórum vkládá stále mladší a mladší, takže jestli bude takto pokračovat, pak mu jako stará přijdou i novorozeňata a místo tématu Sladké mimi holčičky budeme mít téma Sladká bříška budoucích maminek…

Mladší dívenka byla neobyčejně hodná – spokojeně si kreslila úřední propisovací tužkou na úřední papír, přičemž jinak úřad pro ni vlastně neexistoval. Zato starší dívenka se evidentně nudila, a tak jsme se spolu „dali do řeči“. Vysvětlovala mi, že doma mají také takové vajíčko, ovšem přitom ukazovala na bílý, oblý a do stolu zapuštěný držák na onu propisovačku, kterou „znárodnila“ její sestřička. Bohužel, matka ji neustále okřikovala, aby neotravovala „toho pána“. Ještě se jala dcerce vysvětlovat, že vajíčko sice doma mají, ale toto není vajíčko… Ach ti dospěláci – vůbec nerozumí našim obrazům. Přeci koho tu ve skutečnosti zajímá nějaký reálný slepičí výprdek… Chtěl jsem říci, že my si dobře rozumíme, že se jistě neukousneme a já ji už vůbec ne, protože nejsem nějaký ten… pedofil. A jo, sakra, já vlastně jsem pedofil… No, tak nic, no…

Ale to již na mladou paní přišla řada. Jen si zasedla na židličku naproti úřednici, starší dívenka ohlásila, že se jí chce čůrat. Zoufalá matka s neméně zoufalou nadějí v hlase napolo konstatovala a napolo se zeptala: „Ale to maličkou chviličku vydržíš, viď?“ Oči úřednice začaly připomínat dělostřeleckou kavalérii. Holčička nic neříkala, a tak se její matka otočila zpět a začala řešit příslušný dokument. „Mamí, já budu dělat bobek,“ znovu konstatovala dívenka. Oslovená, evidentně pod značným psychickým tlakem, se nezmohla než na slovní prefabrikát: : „Ale to maličkou chviličku vydržíš, viď?“ Odpověď ji rozhodně nepovzbudila: „Ale mamí, on už leze!“ Ostatně kdyby ze sebe nevydala jedinou hlásku, to, jak kroutila tělo, bylo dokonale výmluvné. Zoufalství matky, která ihned pochopila, že věc s bobkem skutečně nesnese sebemenšího odkladu, nabylo nadmořských výšek velehor.

Starší paní, která byla v pořadí za mnou, se chopila iniciativy, vzala dívenku za ruku s tím, že ji odvede na záchod. Holčička ochotně šla, což matku poněkud vykolejilo. Pedofil může číhat za každým rohem, co když výpomoc té neznámé paní není zas tak nezištná, že… Bylo úplně evidentní, že matka je zmatená. Na jedné straně nervózní úřednice a mladší dceruška, na druhé straně její starší dcera mizí kamsi do útrob budovy s naprosto cizí ženou. Aby to bylo zamotanější, tak dvojice cizí žena – děvčátko, byla až příliš rychle zpět. Nu ano, záchod byl zamčený a paní na informacích, která jej coby poklad má na starosti, nikde. Naštěstí klíč byl nalezen během několika vteřin. Jenže to už mladší dívenka zavětřila dobrodružství, a tak se rozběhla za sestřičkou – a tou cizí ženou. Toto již bylo nad psychické síly mladé paní. Odešla zprostřed jednání za svými dětmi. Méně odolní jedinci ve frontě dávali najevo svou nespokojenost, někteří i různými nevybíravými poznámkami.

Do toho vstoupil nový příchozí. Pravda, nemohl přehlédnout naši frontu, ale okénko, kam směřoval, bylo v provozu – a neobsazené. Takže tam prostě přišel a zasedl. V tu ránu se na něj sesypali všichni ostatní čekatelé v pořadí. Vynadáno dostal i od úřednice – on snad nechápe situaci? No, nechápal – ani nemohl, když právě do budovy dorazil…

No, jak se říká: Konec dobrý - všechno dobré. Bobky i razítka byla umístěna na ta správná místa a opět zavládl klid a mír…

Poznámka:
Toto je příspěvek č. 5001 našeho fóra. To mne neobyčejně těší, protože zmíněné číslo mne v dobrém provází již řadu let. Je to svědek mé práce, toho, že jsem mohl vydělávat doma, a tak se stát "matkou" svých dětí, i toho, jak jsem se postupně přeměnil z nezodpovědného a požitkářského rebela v někoho, kdo je jak ochoten, tak schopen převzít tuto náročnou životní úlohu...

Upozornění pro čtenáře

Drobné každodenní příhody budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2434 x
Oceněn: 2247 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 28.3.2017 9:14:38

Asceho jazyková cukrárna

V dnešním ministřípku seznámím laskavého čtenáře s několika slovními hříčkami, které ze mne vypadly během posledního týdne. Snad přijmete tyto lehké jazykové zákusky s pochopením...

Úsloví

Nejprve z mé soukromé „jazykové kuchyňky“. Totiž řekl jsem si, že ve svém věku mám tolik zkušeností, že bych mohl do pléna pohodit nějakou tu moudrost, alias úsloví. Ale zjistil jsem, že je to věc značně ošemetná – to, co je moudro pro jednoho, jinému se může jevit jako pořádně ostrohranný Střípek…

Nu, tak přijměte alespoň moji následující úpravu tohoto českého přísloví: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne!“ Nevím, kolika lidem tato věta v dnešní době něco říká – vždyť se džbánem se již nechodí ani pro pivo… Zkusil jsem tedy přísloví upravit pro potřeby dnešní doby, samozřejmě tak, aby zůstala zachována jeho hluboká pravdivost.

Asceho modifikace pro digitální věk:
„Tak dlouho se chodí na Imgsrc.ru za okukováním holčiček, až tam najdeš dívenku vyfocenou přímo u svého rybníka, kousíček vedle vlastního domu!“

Poznámka:
To by mne zajímalo, pod jakým nickem je autor příslušné série fotek zaregistrován na Pedonii.

Fyzioterapie

Mně velmi sympatická žena středního věku, zaměstnankyně fyzioterapie, kam pravidelně chodím za osvěžením těla, se rozhodla udělat se pro sebe. Pro nepozorné či netrpělivé čtenáře raději dodám, že větu je třeba dočíst až do konce. Tedy nestačí informace o tom, že se dotyčná udělala, což mimochodem je činnost pro ni poměrně běžná - jak jsem vyzvěděl během několika let, jsa v poloze vodorovné touto ženou příležitostně opečováván. Případné závistivce ohledně polohy a péče musím vyzvat k tomu, aby zkrotili své představy, protože co asi tak čekat za peníz od zdravotní pojišťovny, že…

Onen výrok „udělat se pro sebe“, je pro zaměstnance, který již nechce tvořit zisk k užitku někoho jiného, značně typický. V našem případě značí, že si paní otevřela svoji vlastní fyzioterapii. Bohužel v poměrně vzdáleném místě, kam pro mne nemá cenu dojíždět.

I stalo se nevyhnutelné – paní majitelka přijala do pracovního poměru jinou pracovnici. Jde o ženu místní, asi 25 let starou, poměrně sympatickou a v příslušné době s velmi divokou, doslova dráždivou pubertou. Chápu, že slovo „dráždivou“ může vyznít všelijak – ostatně tak to také mám na mysli. Všechny mně známé dospělačky v širokém okolí doslova šílely, zatímco muži… Ale co vám tady budu vyprávět o bolavých rukách pánů při večerním snění o tom co by, kdyby… To nejeden z nás má dobře zažité, byť ne zrovna kvůli puberťačce výrazně líčené v Emo stylu, s četnými známkami sebepoškozování, v lehoulinkých oblečcích, které tu a tam leccos odhalují a veřejně prezentující se svojí přítelkyní radovánky lesbické lásky… Leč, jak praví klasik: „Čo bolo, to bolo…“

Nu, tentokrát jsme na celém pracovišti s „mladou“ byli sami. Proto i náš běžný hovor pro ukrácení chvíle byl lehce pikantnější než jindy. Nic zásadního, ale přeci jen…

Když jsem se na závěr již oblékal, nedařilo se mi rychle se obout. Zkoumaje svou botu, povídám: „Safra, nějak se mi zatoulal jazyk…“ Odpovědí mi bylo: „To já si svůj jazyk hlídám.“ „Ano, to je správné, ženy by si vždy měly hlídat svůj jazyk. Ovšem když jsme tu dnes sami, tak ten svůj JAZÝČEK jste si hlídat nemusela…“ Hm, chytrá holka - pochopila, protože odpovědí mi bylo významné lehké zakašlání…

Zakázka

Před samoobsluhou mne zastavila mladá žena. Nějak ji mám v povědomí, myslím, že jsem ji kdysi i učil. Může jí být okolo 25 let. Má drobnou štíhlou postavu, krátké vlasy, drobná prsa a velmi sympatický obličej.

„Dobrý den, pane Asce, to jsem ráda, že vás potkávám. Já mám rozbitý notebook a hned, jak jsem vás uviděla, tak jste mne napadl…“
„Ne, to musí být nějaká mýlka, to jsem nemohl být já. Napadnout vás musel někdo jiný. Já bych vám nikdy neublížil, mám rád dobrovolnost.“
Nejen, že jsem předstíral, že jsem výrok pochopil jinak, než žena zamýšlela, navíc jsem ještě lhal – zrovna tuto mladou ženu bych s neskonalým potěšením mučil, prostě při pohledu na ni mi automaticky naskočí příslušné asociace… Zkrátka mám problém se uhlídat, protože v mysli mi místo myšlenek na to, co může být za problém s notebookem, víří představy o tom, kolik jehel by se asi tak vešlo do těch jejích malých koziček…
„Ale né, já jsem myslela opravu - jestli byste mi to dnes udělal…“
„Ne, dnes by to nešlo, udělám vás o víkendu. A ten notebook ani nemusíte nosit, zbytečně by překážel…“
Žena chvilku nechápavě civěla, ale pak to zkusila znovu: „Jestli byste mi jako opravil ten notebook…“
„Aha, už vám rozumím! Chcete, abych vám to udělal, ale aby nebyl problém, tak vám JAKO opravím nějaký notebook…“
Žena je trochu prostší, takže se stále nechytala: „Ne, doopravdy bych to potřebovala opravit…“
„U všech všudy, tak proč to neřeknete hned – chcete opravit počítač, ale nemáte na zaplacení, takže vám to udělám…“

Nakonec jsme se přeci jen domluvili. No jo, ale udělat budu muset zkrátka jen ten notebook, a nikoliv ji. Což značí, že místo jednoho týdne bude muset čekat týdny tři…

Upozornění pro čtenáře

Drobné každodenní příhody budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2434 x
Oceněn: 2247 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 23.4.2017 1:04:36

Dvě drobnůstky pro chladné nedělní poledne

S Ivčou na nákupech

Předpokládám, že čtenářům Střípků svoji bývalou hospodyni, o dvacet let mladší kamarádku a tu a tam i přítelkyni s bonusy, nemusím představovat. Mimochodem – s těmi bonusy je to takové všelijaké. Někdy jsem krásně opečováván. Jindy se zase dozvím, že se mnou by to Ivča nikdy nedělala, přičemž mi to vysvětlí tak dokonale, že bych tomu i věřil – tedy nevědět, kolikrát jsme moji postýlku sdíleli společně. No jo, to je zkrátka bezbřehý životní chaotik Ivča. Je to ale proto svým způsobem šťastná bytost – existuje pro ni jen to, co se právě odehrává… Nepovzbudivé závěrečné konstatování úvodu – jak jste zřejmě pochopili, nyní jsme s Ivčou zrovna v etapě, kdy opravdu nic… Hm… Jo, vlastně bych měl také připomenout, že Ivča zná moje preference.

Ve středu jsme spolu vyrazili na nákup do velkého obchoďáku. Bylo to dopoledne. Proto nebylo tak úplně samozřejmé, že jsme se hned u vchodu potkali s mladou ženou se dvěma dceruškami. Jedné dívence mohly být tak čtyři roky, druhé ale jedenáct. Poměrně velký věkový rozdíl. Co tu v tuto dobu vlastně pohledávají? Pak jsem si ale uvědomil, že když jsem měl já děcka malá, dělával jsem to také tak – s Niki k lékaři, ale protože bych se nestačil vrátit včas, vyzvedával jsem ze školy všechny potomky, přičemž od lékaře jsme to vzali domů přes obchoďák.

Jedenáctka byla opravdu moc hezká. Vedl jsem nás tedy s Ivčou tak, abychom se s rodinkou co nejvíce potkávali. Když zapluli do první uličky, já to s košíkem objel z druhé strany, takže jsme se sešli někde uprostřed. My s Ivčou pak vyšli opačnou stranou než maminka s děcky, abychom se ovšem v sousední uličce potkali přesně stejně jako v té minulé – jen jsme obě „skupinky“ přišly z opačných směrů. A takto se to opakovalo několikrát. Vlastně jsme společně vytvářeli jakési osmičky. Když to Ivče docvaklo, iniciativně odběhla k regálu tak, aby byla jedenáctka mezi ní a mnou, přičemž halekala něco v tom smyslu, jestli koupíme ten krám, co má zrovna v ruce. Dávala mi tím příležitost, abych se díky směru mohl důkladně pokochat onou dívčinou. Nicméně jakmile rodinka poodešla několik kroků, jala se mi (hlasitě, Ivča to jinak neumí) vysvětlovat, že dotyčná není vůbec hezká. Já na to, že je sice pravda, že v obličeji je ta dívka poměrně nevýrazná, ale zato ta postava. A že to já opravdu umím posoudit. Jen doufám, že matinka, jež se pro něco vrátila, nepochopila, že řeč je o její dceři. Po nějakém čase se mi zdálo, že už je záležitost s „náhodným“ potkáváním poněkud trapná, a tak jsem zamířil do úplně jiného oddělení. Jaké však bylo moje překvapení, když za pár okamžiků jedenáctka zase stála vedle mne – bohužel, po další kratičké chvilce následována zbytkem její „tlupy“. Samozřejmě jsme na úplný konec zamířili ke stejné pokladně… Hm, přiznám se, že mi hlavou vířily opravdu zajímavé myšlenky. Leč na parkovišti jsme zasedli každý do toho auta, kterým kdo přijel, protože můj návrh Ivče, že bych jí vyměnil, se té nějak nepozdával. A pak že prý má pro mne pochopení…

Zamířili jsme do druhého obchoďáku. Tentokrát tam, kde prodávají nepotravinářské zboží za zajímavé ceny. Já si tam vybral dvě prostěradla a Ivča nějakou chňapku. V této prodejně mají placení vyřešeno poněkud zvláštním způsobem – dvě pokladny vedle sebe a tři prodavače mezi nimi. Byla tam asi 50letá žena, asi 25letý muž a pohledná osmnáctka. Musel jsem přidat do kroku, abych předběhl Ivču a vyšla tak na mne ta mladinká prodavačka. Povídám: „Slečno, já se v prostěradlech tak úplně nevyznám, myslíte, že se Ivče na těchto bude dobře ležet? Víte, ona se tady nezdá, ale ve skutečnosti je to pěkná divoška…“ To už Ivča nevydržela: „Ascíku! Nejen, že předbíháš, ale ještě prozrazuješ… Kdybys mě nechal jít první, byla bych hned hotová.“ „Prosím tě, Ivčo, co to plácáš, vždyť si vždycky stěžuješ, že jsem hotový dřív než ty…“ To už se obě ženy za pultem docela uchechtávaly – mladík ovšem nezvládal. Ivča: „Ježíši, já mluvím o tom, že bych rychle zaplatila tady za tu chňapku na pekáč.“ Opáčil jsem: „A proč vlastně chňapku na pekáč? Vždyť se tam občas myješ, takže ji nepotřebuji…“ Starší prodavačka se rozřehtala na celé kolo – evidentně znala zastaralé vulgární synonymum pro ženské přirození. Když se zklidnila, povídá: „Tak to jsem přesně čekala, že ten rozhovor nějak takto dopadne…“ Pomyslel jsem si: „No, vzhledem k tomu, co ta žena právě nechtíc na sebe mezi řádky prozradila, mne dost mrzí, že jsem ji nepoznal dříve…“

Zase ta fyzioterapie

Tentokrát jsem pro změnu byl na pracovišti fyzioterapie sám přímo s paní majitelkou. Ta je ze všech zdejších činovnic zdaleka nejstarší – zhruba v mém věku, ale zato profesně nejlepší. Často a hodně si spolu povídáme – ovšem je nutno být obezřetný. Paní fyzioterapeutka je milá, hodná, pracovitá, ale až moc zvědavá. Nu, tentokrát ale neuhlídala sama sebe…

Začalo to nenápadně. Bavili jsme se o hokeji a při tom padla zmínka, že někde na stadionu uniklo chladící médium, tedy čpavek.
Paní povídá: „Jéje, já jsem se jako malá něco načichala čpavku.“
Odvětil jsem: „Čpavku? Pokud vím, tak se čichával trichlorethylen alias čikuli, toluen, aceton a podobná rozpouštědla. Že by někdo fetoval čpavek, to mi nedává smysl…“
„No jo, já jsem ale musela.“
„Musela?? To jste coby děcko bydlela v Lovosicích a občas tam díky nekvalitním tuzemským těsněním vzal roha z výrobny?“
„Ale né… Já mám o dvanáct roků staršího bratra. A ten mě musel často hlídat, někdy třeba i celý víkend. A musel kvůli tomu být doma a nikam nesměl. Občas ho to pěkně štvalo, tak mě různě mučil…“
„Ježíši… A kolik vám tehdy bylo?“
„No, počkejte… Musím to spočítat… On odešel z domova ve dvaceti… Takže od mých tří let do osmi.“
„A co bylo s tím čpavkem?“
„Sedl si na zem, držel mne nohama i rukama tak, abych se nemohla ani pohnout. Přitom mu zbyla ještě jedna ruka volná a tou mi držel lahvičku čpavku z domácí lékárničky před obličejem. Nemohla jsem se hýbat, ale dýchat jsem jaksi musela, že… Snažila jsem se zadržet dech, ale vlastně o to to pak bylo horší. Později jsem byla trochu chytřejší - když jsem zjistila, že už se ani nehnu, že nemám šanci, tak jsem vdechovala volně…
„No, to muselo být strašné. Kromě toho to může být opravdu nebezpečné…“
„Však často mě vdech doslova jakoby praštil do hlavy, jako by mi snad mozek měl vyskočit… Ale to právě bratra bavilo nejvíc…“
„To jsem blázen – slyšel jsem už leccos, ale tohle…“ A v duchu jsem dodal: „Myslel jsem, že na mé úchylnosti nikdo nemá, ale vidím, že jsem se mýlil. Nicméně toto byl vyslovený hazard…“
„No, vůbec jsem si s bratrem užila. Třeba ráno mne budil tak, že se opatrně přikradl, vyhrnul mi deku ke kolenům, mezi prsty u nohou dal archy papíru a ty pak zapálil…“
„To byl opravdu prdloň… Nicméně o tom jsem aspoň již slyšel. Funguje to tak, že dotyčný při prvním lehkém styku plamínku s pokožkou sebou prudce trhne, a tím se oheň uhasí. Ovšem také jsem se doslechl, že to někdo udělal kamarádovi, který byl v hlubokém spánku po alkoholickém dýchánku, takže se neprobudil a byl docela popálený…“
„Ale co se mi líbilo, tak to bylo to, že mi už v těch asi třech letech dával vaječný koňak. Ten mi móóc chutnal. To jsem ho pak nezlobila a byla jsem poslušná…“
„Nepozoruji, že by z vás byla alkoholička…“
„To pití zas nebylo tak často. Záleželo, jak se k němu bratr dostal. A to nebylo pokaždé. Také je pravda, že většinu času, kdy jsme byli sami doma, mě nemučil, ale krásně si se mnou hrál. A to zas bylo náramně fajn. Ostatně milujeme se dodneška, a to už je let…“
Chtěl jsem vyzvědět, co přesně paní fyzioterapeutka myslí slovem „milujeme“, ale to už se zarazila. Jako kdyby jí docvaklo, že mi v těch posledních asi třech větách řekla víc, než nejspíš původně předpokládala…

Upozornění pro čtenáře

Drobné každodenní příhody budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2434 x
Oceněn: 2247 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 13.7.2017 0:56:47

Ilustrace ke Střípkům

Pozor - určeno starším 18 let věku. Pokud jste osobou mladší 18 let, prosím, opusťte toto téma. Děkuji za pochopení.

Brouzdaje v posledních dnech netem, narazil jsem na dva pro mne opravdu zajímavé mediální objekty. Jeden obrázek a jedno video. V obou případech jsem se výtečně pobavil. Napadlo mne, že nějací čtenáři Střípků se rozhodli, že se se surfery, jako jsem já, podělí o to, že oni vlastně mají podobné zážitky. Konec konců, posuďte sami…

Jste coby začínající učitelé připraveni na podobný výjev? Jste-li hebefil či „normál“, Bůh s vámi! Já to u Romanky měl o to horší, že její klín jsem měl v ještě příznivějším pozorovacím úhlu, neseděla natolik nakloněná dopředu, sice podobně malinko i bokem, jenže stehna měla ještě více rozevřená. Vzdálenost byla podobná, ale já na rozdíl od fotografa vloženého obrázku seděl. Samozřejmě místo mobilu měla Romanka coby tahák papírek… Kalhotky byly bílé…

Obrázek
Zdroj Imgsrc.ru, uživatel „cutegirlx“

Na videu zase pro změnu vidíme použití Tygří masti, resp. zde konkrétně tinktury. Tinktura má oproti masti strmější nástup účinku, vyšší pík pálivosti, ale její účinek rychleji odezní. Tinkturu jsem používal jen občas, a to později než mast, coby takový její příležitostný doplněk, a to až když jsem byl poučen. Ano, Asce kdysi získal zdatného učitele…

phpBB [video]

Zdroj Heavy-r.com, video Tiger Balm On Pussy

Upozornění pro čtenáře

Drobné každodenní příhody budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2434 x
Oceněn: 2247 x

Asceho výběr střípků každodenních

Příspěvekod Asce » 10.9.2017 14:54:51

Jak se Asce uřekl…

Včera večer, při obvyklé seanci s webkamerou a Skype, jsme si s mojí krásnou sedmnáctiletou přítelkyní hned na začátku, tedy asi okolo dvaadvacáté hodiny, řekli, že tentokrát to nebudeme přehánět. Zkrátka každý den chodit spát hluboko po půlnoci není ani pro jednoho z nás z hlediska běžných denních povinností úplně ideální. Tedy my si toto říkáme skoro každý den, jen ta realizace je jaksi poslabší. Zkrátka se máme moc rádi a pořád si máme o čem povídat. A jak pozorný čtenář již jistě usoudil sám, díky webkameře nejen povídat. Ach přátelé… (prosím, doplňte si dále dle vlastní fantazie – a nezůstávejte při zemi). Nu, ale dnes jsme se již ve čtyři ráno opravdu rozloučili… :D

V poledne za mnou do mé pracovny zaskočila dcera Ivanka: „Tati, kdy ti mám přichystat oběd?“ A já, jak jsem byl plný dojmů z noci, jí na to povídám: „No, hlad vcelku nemám, takže mi na nějaké minutě nezáleží. Udělej se tedy, jak potřebuješ…“ Ivanka se na mne zvídavě zahleděla a mně docvaklo, co jsem řekl. Chtěl jsem zachránit situaci ohledně toho, aby si práci co nejlépe zorganizovala, a tak jsem se opravil: „Chci říci: Udělej si to dobře.“ Hm, ta záchrana situace asi nedopadla, protože Ivanka se rozřehtala na celé kolo… +bigsmile+

P. S.
Oběd byl výborný...

Upozornění pro čtenáře

Drobné každodenní příhody budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Zpět na “ŽIVOTNÍ PŘÍBĚHY”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host