Asceho výběr střípků životních

Osobní sdílení od členů, detailní popisy jejich životních osudů, vyprávění zajímavých příběhů, případně kazuistiky a příběhy z druhé ruky - příběhy zneužitých, životopisy slavných pedofilů ap.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2442 x
Oceněn: 2250 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 6.1.2017 23:56:49

Mission EXOCET, VI. část: Prázdniny na brigádě

Poznámka pro hloubavé čtenáře - Asceho typologie dívky z tohoto příběhu:
Návštěvnice: Xand (subtyp Vari Xand)

Začalo zkouškové období. Denisa se rozhodla, že už mě nebude na doučování potřebovat, protože některé věci jí vysvětlí Mr. Gorila a pak také přeci není hloupá, že…

Já jsem ten rok zvládl zápočty a zkoušky ve velmi dobrém čase, takže již v posledním týdnu června jsem se odhlásil z koleje a vrátil se domů. Asi deset dní jsem si užíval „dovolenou“ – chodil se koupat k našemu rybníku, toulal se po lesích či jezdil na kole k řece vzdálené asi třicet kilometrů, abych zakusil také trochu jinačí vodu, než tu naši rybniční. Poté jsem nastoupil na brigádu – jako již tradičně, do zemědělského družstva asi 50 km od mého bydliště. Zde jsem přebýval u strýce s tetou, kteří byli v onom družstvu zaměstnáni a brigádu mi zde již před léty zprostředkovali. Pracoval jsem pod strýcovým vedením buď jako pomocník – to na denních směnách, či jako předák sušičky obilí - to zas na nočních směnách. Teta byla zaměstnána jako ekonomka družstva.

Na tyto brigádnické prázdniny vzpomínám velmi rád. Ostatně stejně jako na jakékoliv jiné setkání se strýcem a jeho báječnou rodinou. Strýc byl pro mě už od mala jednoznačným mužským vzorem. Když vzácně zavítal na návštěvu naší rodiny, vždy si na mě našel čas a učil mě různé „nezbytné dovednosti mladého muže.“ To on mě už v dětství naučil házet dýku – protože jsme nemohli najít vhodný terč, použili jsme dveře do obýváku. Když to naši zjistili, vypadalo to, že nás nejspíš tou dýkou oba zamordují. Nebo jindy jsme třeba prověřovali hypotézu, že letící kulka neprostřelí volně zavěšené prostěradlo. Ovšem měli jsme k dispozici pouze vzduchovku a deku – ačkoliv jsme jasně prokázali, že hypotéza není pravdivá, místo toho, aby naši ocenili tento objev, dostali jsme pořádně vynadáno a strýc musel koupit deku novou …

Toho roku jsme se rozhodli udělat si malinký kosmodrom za účelem vypouštění raket s náloží jodidu stříbrného do mraků, abychom v případě potřeby vyvolali déšť. Začali jsme odpalovací rampou. Celé dny jsme vrtali do cca čtyři centimetry silného pancéřového „plechu“ složité konfigurace otvorů, dělali do nich závity… Když jsme zničili všechno dostupné nářadí, tak jsme usoudili, že se pustíme do výroby koňaku… No a mezi tím jsme denně sklízeli úrodu jahod a zejména okurek. Obojí jsme pak podle množství jednou za několik dní zavařovali. Kromě okurek „zavařovaček“ se pěstovaly i „salátovky“ – tyto jsme konzervovali opravdu zvláštním způsobem, tj. tak, že se nechaly zarůst do širokohrdlé láhve, kde rostoucí hmota postupně vyplnila celý objem, jehož horní část se v konečné fázi zalila voskem. V láhvi tak nebyl žádný vzduch a okurka se nekazila. Ovšem mnohem více jsme jich zkonzumovali formou skvělého okurkového salátu…

… Sám na dvanáctihodinových nočních směnách jsem měl na starosti sušičku obilí. Režim práce na sušičce byl takový, že na denní směně byla obsluha dvoučlenná, protože se přijímalo i expedovalo obilí, zatímco na noční směně byl jen jeden. Výdělek za noční směnu tak byl na tehdejší dobu prostě úžasný. Suška byla obrovská hala plná strojů na čištění zrna, sil, dopravníků s hradítky, korečkových výtahů, žebříků, lávek a potrubí s klapkami na přepínání směru toku zrna. Náš provoz měl dvanáct sušících válců, dva topné agregáty, dvanáct zásobních sil a tři násypky pro expedici…

Má práce spočívala v kontrole chodu zařízení, čištění všeho možného od nánosů prachu, zapínání a vypínání jednotlivých strojů dle aktuální potřeby, plnění a přepouštění sil tak, aby ráno bylo obilí připraveno pro nekonečný proud nákladních automobilů, každou hodinu se zapisovaly teploty na měrných bodech, hodinově jsem odebíral a proměřoval pět vzorků obilí na vlhkost, vše se zapisovalo. Musel jsem být neustále na nohou, protože korečkové výtahy měly občas poruchy, takže se zastavily, avšak obilí samospádem nikoliv – tedy pokud bych si takové situace všiml pozdě, musel bych vše ručně lopatou nakládat na kolečko a vyvážet zpět na příjem. Nejhorší směna bývala za bouřek. A také, bez ohledu na počasí, i v noci 21. srpna. To zřejmě kdosi, kdo měl takovou možnost, chtěl vyjádřit nesouhlas s režimem, a dělal to nějak tak, že docházelo k výpadkům proudu. Ty výpadky mohly být jistě náhodné, ale za ta léta, kdy jsem na sušičku chodil, bych to jako náhodu opravdu netipoval. Při takovém výpadku proudu se pochopitelně naráz zastavily všechny výtahy a obilí se na zem sypalo asi tak z patnácti míst. No, to pak musel být doslova koncert, jak co nejrychleji vše ručně při nouzovém osvětlení pozavírat. Jedna vteřina prodlení představovala asi tak dvě až tři kolečka obilí, které se muselo uklidit. Občas tato brigáda nebyla taková idyla, jak jsem poněkud neuváženě avizoval na konci minulého příspěvku…

Co chvíli jsem musel z nějakého žebříku něco opravovat – montážní klíče a kleště musely být neustále po ruce. Někdy bylo přijaté obilí moc mokré a prorostlo plísní. To jsem pak musel seshora skočit do sila a krumpáčem nakopat sypkou zásobu, prokopat se ke dvířkům ve spodní třetině... a modlit se, aby mezitím všechny výtahy pracovaly, jak mají. Když došlo palivo do topných agregátů a šéfstvo pro mě nemělo traktor s příslušným nástavcem, kterým se dal topný olej přečerpat z cisterny do palivové nádrže, musel jsem jej doplnit „růčo“ mechanickým čerpadlem ze sudů – pěkná makačka. Dvě hodiny rukou přes značný odpor páky doleva, doprava, doleva, doprava… Když vypadalo obilí nad ústím k příjmovému výtahu, nastartoval jsem buldozer a nahrnul hromadu pro dalších pár hodin…

Přibližně jednou za hodinu bylo nutno vyvézt kolečko odpadu z předčističky. Byly to klásky, kousky slámy, kamínky, různé rostliny, ale také třeba myši... no a trocha obilí, které se s těmito nečistotami zachytilo společně. Tento odpad rádi používali myslivci na krmení zvěře. S kolečkem odpadu jsem musel po prkně vyběhnout na valník. Když jsem měl chvilku času a byla jasná noc, rád jsem se na tomto improvizovaném pódiu zastavil a pozoroval hvězdy. Z tohoto místa byla viditelná i Ascella, což jinak není v našich zeměpisných šířkách tak úplně samozřejmé. Sušička byla umístěna na táhlém jižním svahu, který po nějakém kilometru pomalinku přecházel do roviny, a poté se krajina velmi pozvolna zvedala do nedalekých hor. Bylo úžasné pozorovat před jitrem tuto scenérii. Vysoké nebe bylo ještě zcela černé, ale nad horami již přecházelo do temně modré, takže pomalinku začínaly být rozeznatelné jejich obrysy. Tuto chvíli jsem se snažil vyhradit si na „rozmluvy“ se svými blízkými – otcem, Jíťou, Alenkou…

Již tenkrát jsem měl silnou potřebu si personifikovat i neživé věci. Výtahy sušky ode mne dostaly jména a pořádal jsem pro ně soutěže – vítězem byl ten, který se za sezónu vůbec neporouchal… Vlastně jsem si povídal nejen s žijícími nebo zesnulými osobami, ale i s výtahy, dopravníky… Některá moje extempore v tomto směru dokonce řešila stranická buňka družstva, protože jsem si výroky na adresu svých neživých spolupracovníků zapisoval do provozního deníku. Tak třeba výtahy měly jméno ze slova „Venca“ a příslušné číslovky, takže v provozním deníku mohlo být zapsáno například: „Venco 4, jsi dobytek!“ No, bodejť by ne! Zasekl se přesně ve chvíli, kdy jsem byl o několik pater výše a přesouval vozík s hradlem na pásu ze sila do násypky. To byla nesmírně fyzicky namáhavá práce. A i když jsem uměl sjet patnáctimetrový žebřík doslova jako blesk, než jsem zkontroloval ostatní stroje, měl jsem vysypaného obilí na půl hodiny lopatování… Jenže soudruzi zkoumali, zda tím Vencou 4 nemyslím nějakého funkcionáře…

O těchto prázdninách se stala taková zvláštní příhoda. Měl jsem zrovna volno. Přišla za mnou teta, abych jí pomohl s přípravou menšího pohoštění – chlebíčky, jednohubky, sýrové talíře… Toto nebylo kvůli běžné návštěvě obvyklé, proto jsem se vyptával, kdo přijde. Teta se potutelně usmívala. Nakonec z ní vypadlo, že nějací bohatí mladí manželé. Nikdy jsem o nich neslyšel, ale prý se měl uzavřít jakýsi větší melouch, tedy práce načerno v rozsahu pro rodinný rozpočet naprosto zásadního významu. Muž měl mít údajně asi 25 let a žena 18. Stále jsem nechápal, proč se teta na mě tak významně culí. Jediné, co mi řekla, bylo, že oba manželé mají až nezřízeně rádi alkohol a ostatní už jistě uvidím sám…

Když večer dorazili a můj zrak padl na návštěvnici, trochu se mi udělaly mžitky před očima. Tohle okamžitě poznáte! Oblečení, postoj, řeč očí, co dělá s rukama… Ona „to“ musí mít, kdykoliv a kdekoliv. Je prostě závislá na sexu. Navíc byla nádherná! Na sobě měla luxusní červeno-černou teplákovou soupravu, jaké se neveřejně dovážely ze Západu pro vyvolené. To vypasované oblečení zdůrazňovalo její křivky… Domlouvání podrobností ohledně mimopracovní zakázky pro strýce začalo. Já jsem si zatím docela hezky s mladou paní povídal. Teta obsluhovala. Občas jsem jí vypomohl, občas vypomohla návštěvnice. A při tom rozhovoru, ze kterého strýc dělal zápisky a občas různé nákresy, mladý pán do sebe obracel jednu skleničku vodky za druhou. Ostatně jeho žena jen o něco méně… Po asi dvou hodinách pánovi začala padat hlava… Za chviličku v křesle usnul.

Teta přišla ke strýcovi, něco mu pošeptala a pod nějakou záminkou si odvedla mladou paní do kuchyně. Ovšem po krátké chvíli vykoukla a ukazováčkem mi naznačila, že tam mám také přijít. Podíval jsem se zde na tu dívku, naše oči se potkaly - a bylo úplně hmatatelné, že ani jeden nemáme žádné zábrany, že se nebude konat ani nějaké předstírané zdráhání či aspoň jakási předehra. Prostě jsme k sobě přišli, přitiskli se a doslova během několika vteřin jsem ji poslal ke dveřím ráje… Podíval jsem se na tetu. Původně jsem myslel, že nás nechá o samotě, ale její oči byly výmluvné – i ji ta mladá žena a její naprostá odevzdanost vzrušovala. No, proč si tedy situaci nevyšperkovat, že…

Svléknout návštěvnici z její teplákové soupravy byla při její vstřícnosti otázka chviličky. Posadil jsem ji na stůl, pokrčil jí nohy a dal jí je od sebe. Několika posunky jsem tetě, nutno dodat, že více než sebevědomě, naznačil, co by asi tak mohla udělat. Začal jsem se s dívkou líbat a hrát si s jejími nádhernými prsy. Teta vyplnila mé přání – no, on to byl spíš příkaz, ale nemohu tetě přikazovat, že… Naše dívka se po chvíli zmítala v hlasitém silně prožívaném orgasmu. Malinko jsem trpěl, protože jak byla napjatá křečí, tak mi přitom nehty zatnula do zad. Dostal jsem strach, jestli se její manžel nevzbudil, protože by musel podle zvuků jasně poznat, co se nejspíš děje, ale nestalo se tak. Když se dívka vrátila z ráje zpět do reality kuchyně a než se po delší chvíli zcela zklidnila, my s tetou jsme zatím pobaveně žertovali, že ta použitá salátová okurka, která původně byla vypěstována ke zcela jinému účelu, než oblažovat dívčí klín, už asi zítra k obědu nebude…

Poté jsem si to nenasytné děvče odvedl do pokojíku, který jsem pro sebe měl vyhrazen… Té noci jsem realizoval mnoho zábavných či přímo vzrušujících nápadů. Mezi jinými to bylo zasouvání okurčiček do pochvy i do zadečku… Občas jsem si musel zaskočit k tetě pro nejrůznější pomůcky, a tak jsme si v rámci „výpomoci“ dali návštěvnici opět chvilku společně. Tentokrát jsem se ale spíše díval, jak mladou dívku masturbuje zkušená žena. Přátelé, tak musím říci, že to nemělo chybu. Až do této chvíle jsem si myslel, co všechno umím – a nyní jsem zíral jak malý školáček… Také jsem zkoušel, jak dívka bude přijímat bolest. Bylo rozkošné to děvče jednou rukou vzrušovat a druhou do jejího krásného hebounkého zadečku zapichovat špendlíky. Vždy, když se špendlík nořil do své živé podušky, dívka se celá napjala, ale tím silněji se její erotická místa namáčkla na moji druhou ruku či nohu, takže vlna vzrušení nejen že překryla bolest, ale díky intenzitě prožitku se vlastně její tělo postupně začalo samo takového konání dožadovat…

Rozhodl jsem se, že nyní už je čas, kdy bych po tolika různých legráckách mohl přistoupit k souloži a důkladně tak vyventilovat své sexuální napětí, které vlastně ony úžasné hrátky ještě vystupňovaly. Tak ano, vše z mého hlediska proběhlo pohodově. Dokonce, jelikož jsem usoudil, že vzhledem k naturelu mladé paní beze vší pochyby bude brát antikoncepci, jsem se s klidem udělal do ní – což je prostě rozkoš všech rozkoší. Tedy byla by – nebýt toho, že přemíra vypité vodky udělala své a má souložnice během aktu usnula. Hm… Vzal jsem ji za ruku a tu volně „upustil“ na její obličej. Bylo jasné, že dívka je zcela bezvládná. Nepomohly ani opakované vpichy špendlíku do prsů a dalších velmi citlivých míst. Jen při probodávání bradavky cosi nezřetelně zamumlala, ale stejně spala dál…

No, já si maloval, jakou úžasnou noc strávím po jejím boku, už jsem si představoval, kolikrát se budeme milovat, a teď tohle. Naštvaně – a nutno dodat, že dost komplikovaně, jsem mladou paní oblékl. Ale pak jsem dostal skvělý nápad, který by mi mohl závěrečný nezdar docela dobře vynahradit…

Oblečenou návštěvnici jsem za pomoci tety dovlekl do jedné ze dvou koupelen strýcova rodinného domku – do té méně používané. Vzhledem k tomu, že dívka nebyla nijak znečištěná, natož třeba poblinkaná, nebylo tetě jasné, co mám za lubem. Koupelna byla z horkých letních dnů velmi vyhřátá, takže jsem neměl žádnou obavu, že dívka třeba nastydne, když ji později položíme na zem. Nyní ji ale teta přidržovala částečně zapřenou o vanu, v takovém jakémsi podivném „polostoji“. Namazal jsem si ukazováček mastí Indulona, trochu návštěvnici poodhrnul tepláky s kalhotkami a tím namazaným prstem jí několikrát projel konečník. Poprosil jsem tetu, která stále netušila můj úmysl, aby ono dívčino oblečení podržela. Pak jsem ze sprchové hadice odšrouboval hlavici – to už teta začala tušit, protože se začala spiklenecky usmívat. Když jsem pak volný konec hadičky zasouval nebohé dívce do zadečku, to už se teta nahlas uchechtávala. Nyní zbývá jen opatrně pustit slabounký proud vody… Nádhera - dívčí bříško se už pomalinku plní… Páni, to je požitek… Když se nám zdálo, že bude dávka vody dostatečná, vysunul jsem hadičku z rozkošné prdelky naší návštěvnice a smontoval sprchu do původní podoby. Teta zatím pečlivě urovnala dívčino oblečení a navíc si dala záležet, aby v oblasti zadečku bylo důkladně vypasované. Dívku jsme položili na zem, přesněji řečeno na vanovou předložku, a naaranžovali do stabilizované polohy. Ovšem nohy jsme jí dali téměř do pravého úhlu, tedy tak, aby byla prdelka krásně vyšpulená. A nyní už jen očekávání skvělé zábavy. Nu, čekání opravdu nebylo dlouhé. Na onom místě drahých dovozových tepláčků se najednou objevila mokrá skvrna asi o velikosti dlaně a látka se nepatrně nadzvedla. Hm, vzrušující… Ale hlavní divadlo teprve přišlo. Návštěvnice něco krátce a nesrozumitelně zamumlala, ale nijak se nepohnula. Prakticky ihned poté se jí po oblečení rozlila obrovská silně zapáchající skvrna a tepláky se navíc i značně vyboulily. Ona výduť se ale pomalinku zmenšovala, to jak řídká smrdutá kašička, tlačená pružností látky, zatékala dívce mezi nohy. Zakončení divadla přinesla třetí „várka“, která byla jak od nějaké dojnice – však jsme si s tetou na toto téma pěkně zažertovali. Tepláky se opět silně vyboulily, ale celý výron oné kejdy byl tentokrát navíc doprovázen hlasitými a nechutnými zvuky… S tetou jsme se na sebe podívali a začali se řehtat na celé kolo… Nakonec jsme přes bezvládnou pokálenou dívku přehodili coby přikrývku župan a rozešli se…

Brzo ráno jsem musel do práce, ale večer, jakmile jsem se potkal s tetou, tak ta mi referovala. Návštěvnice se jí ráno strašně moc omlouvala, že prý se sice už párkrát po alkoholu poblinkala, ale ještě nikdy se jí nestalo, aby dopadla takto. Prosila, aby to teta nikde neříkala, že příště už raději alkohol trochu ubere… Samozřejmě vše „po sobě“ pečlivě uklidila. A že prý se také ptala po tom šikovném mládenci, který se jí tak nádherně věnoval, a že i proto ji mrzí, že přebrala, protože závěr večera si vůbec nepamatuje… Ani mne nemusíte mučit, abyste ze mne dostali přiznání, že tento výrok mne neskutečně potěšil… Na druhou stranu jsem ale přeci jen poté měl výčitky z toho, že návštěvnice o mně hezky smýšlí, zatímco já jí provedl takovou prasárnu. Ale ona nevěděla, že ta její zapáchající příhoda nebyla důsledkem opilosti, kdy neovládala své tělo, ale dílem mého úsilí. A dlužno dodat, že zábava s tím klystýrkem byla opravdu skvělá…

S touto mladou ženou jsem se během oněch prázdnin setkal ještě několikrát. Bylo to v rámci mé pomoci strýci při realizaci dohodnuté práce na jejich chatě. Nemohl jsem se s mladou paní někam ztratit nadlouho, a tak jsme si vždy jen trochu vzájemně „udělali dobře“. I tak to bylo krásné. Nu, nadržený studentík s lehce perverzními sklony a nymfomanka…

Poznámka

Tento svůj příběh jsem vyprávěl již i dříve, přičemž jsem dostal otázku na téma „teta a já“. Přátelé, vězte, že nic. Mezi mnou a tetou – byť ta byla v oné době ženou v sexuálně nejnáruživějších letech, tedy něco málo nad třicet let věku, se skutečně nestalo nikdy nic, co by šlo, byť sebeméně, označit za erotiku. V průběhu popisované příhody, pokud byla hrátkám přítomna i teta, tak jsem na sobě měl nejméně trenky a triko. Teta byla celou dobu oblečena zcela standardně – prostě jen návštěvnici masturbovala a kochala se tím, co to s touto dělá.

Mimochodem – toto chování mojí tety je jedním z dílů mozaiky, kterou jsem si pro sebe složil. Prosím, za každý můj následující výrok si doplňte slovo „obecně“ – vím, že existují výjimky. Tato moje mozaika hovoří o tom, že všechny ženy jsou bisexuální (a velmi mnoho i pedofilních). Jenže se umí dokonale ovládat, mají mnohem menší nutkání tyto své vlohy aktivně projevovat, a to i proto, že mají v průměru jen malou či žádnou míru sexuální neuspokojenosti, což je dáno mimo dalších důvodů i tím, že ženská masturbace je mnohem hlubším prožitkem, než ta mužská. Také – na rozdíl od mužů, ženy mají výrazně menší potřebu tyto své choutky, natož pak případné reálné prožitky, někomu sdělovat, a to včetně různých dotazníků, apod. Ženy prostě klamou – tělem i duší…

Upozornění pro čtenáře

Tak okurkovou sezónu máme za sebou. Byla fyzicky značně náročná, ale v kapse mne hřál opravdu významný obnos. Byl jsem také ve velké psychické pohodě, protože moje práce byla dobře hodnocena vedením družstva, ale také i proto, že rodina strýce a tety mne doslova brala za svého člena – dalšího syna, respektive děti za svého staršího bratra. Nu a hrátky s návštěvnicí, ty mé sebevědomí katapultovaly až někam do nezdolných výšin – ovšem zde - bohužel. Slovo „bohužel“ prociťuji až s odstupem let - tehdy jsem to pochopitelně vnímal jinak.

Prázdniny tedy končí a já, opojen svými úspěchy, zvedám pomyslný telefon a vytáčím číslo skladu raket Exocet. Je načase, aby Asce oklepal boty od bahna, ve kterém se zejména před prázdninami nacházel, vystoupil ze stínu a ukázal svou útočnou sílu…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2442 x
Oceněn: 2250 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 14.1.2017 0:15:43

Mission EXOCET, VIII. část: Druhá střela v letu – zlomení Denisy

Po pracovně náročných prázdninách mi bylo příjemně na duši z pobytu u strýce a v „kapse“ mě hřály vydělané peníze, o kterých si mohli moji spolužáci leda tak nechat zdát. Ubytoval jsem se na koleji. Ještě jsem se ani pořádně nerozkoukal, nezjistil, kdo ze spolužáků se již také zabydlel, jestli jsou letos přijaty nějaké pěkné prvačky, vlastně jsem ani pořádně nevybalil, když se ozvalo zaklepání.

Ve dveřích stála Denisa. „No, to jsou k nám hosti…“ uštěpačně jsem komentoval její příchod. Hořce se usmála a zeptala se, jestli může dál. „Jasně, promiň… a co tě vlastně přivádí? Hádám totiž, že kdybys něco nepotřebovala, tak na mě z vysoka kašleš…“ „Já nemám dvě zkoušky.“ „Cože?!“ Žasl jsem: „A proboha z čeho?“ Když mi to řekla, zvážněl jsem: „Ale tam je i dost věcí, které budeš potřebovat, abys tu naši společnou SVOČku rozvinula a upravila na diplomku!“ Já vím…“ „Ne, že bych se tě chtěl nějak dotknout, ale jak to, že jsi vlastně pořád na škole, když v tuhle chvíli nemáš ještě dvě zkoušky, které do zítřejšího zápisu asi těžko uděláš?“ „Naši se znají s děkanem, mám přidělené náhradní termíny do konce října…“ V duchu jsem si řekl: „To si někdo žije. V příštím životě se chci taky narodit do nějaké hodnostářské rodiny, před kterou každý sedne na zadek… Což Vendula, ta aspoň maká a s učením jí nikdo nepomáhá, navíc ta její Francouzština… Zato Denisa…“

„Co budeš dělat?“ zeptal jsem se. „Myslela jsem, že bych tě poprosila, jestli bys mi nepomohl. Naši mi dali nějaké peníze, abych ti doučování zaplatila.“

Když toto Denisa vyslovila, tělem mi projela několikanásobná vlna výboje, která měla za následek střídavý vznik a zánik husí kůže doprovázený mrazením, respektive návaly horka. Tento pocit jsem již několikrát v životě zažil - například když jsem se ve dveřích jídelny na dětském táboře srazil s Jíťou. Ve svojí hantýrce jej označuji jako „Module of the Aberrant Key Opened“, čímž má být řečeno, že od této chvíle jsem poháněn svými pudy, a to bez ohledu na negativní následky, které by mi to případně mohlo přinést. Dokonce i zkratka onoho výrazu naznačuje, co se od této chvíle bude dít. Současně ovšem díky onomu „cosi“ – přesněji to neumím popsat, proto používám přirovnání k elektrickému výboji, se vmanipulovávám do přesvědčení, že tak tomu má být, že takto to chtějí jakési vyšší síly. Tím své psychice dopřávám jakési falešné alibi…

Prosím laskavého čtenáře, aby si uvědomil souvislosti. Před prázdninami jsem učinil Denise velkorysou nabídku, ale ona mne jen využila, v podstatě mne použila jako plátek citrónu, který vymačkaný odhodila do popelnice. I když jsem věděl, že se nestane mojí manželkou, očekával jsem, že bude mojí partnerkou alespoň na koleji. A ona se chovala tak, že jsem byl oprávněn toto se domnívat. Ale pak mne bez mrknutí oka opustila, avšak moji práci nikoliv. Velmi mě to bolelo. Poté se mi nabídla Vendula, ale cítil jsem to vnitřně tak, že vlastně za jakési požitky prodávám svoji duši. V podstatě mne vztah s touto dívkou dále ještě více potápěl. Pak přišly prázdniny, kde jsem naopak načerpal obrovské sebevědomí. Na kolej jsem se vrátil s tím, že mi bylo velmi ublíženo, ale současně jsem byl plný pocitu, jak jsem dobrý. A v tuto chvíli – ano, přesně v tuto chvíli, mi přijde Denisa vlastně říci, že ji mám naprosto v hrsti… Takže malilinko doufám, že nyní, tak říkajíc aspoň po „technické“ stránce, snad pochopíte mé další chování…

Řekl jsem: „Podívej, Deniso, pokud tě budu doučovat, tak si peníze vezmu. Pochopil jsem, jaké možnosti tvoje rodina má, můžu tak předpokládat, že to nebude almužna, která by mě urazila. Jenže teď ti něco předvedu a ty se rozhodni, jestli to doučování vůbec budeš chtít.“

Přešel jsem k Denise, pevně jsem ji chytil, a než se stačila vzpamatovat, tak jsem ji hodil na postel. Skočil jsem za ní. Opět jsem ji jednou rukou chytil a druhou rukou rozepínal její kalhoty. Usilovně se bránila, kroutila se, kopala, snažila se mě bít, ale nekřičela. Předpokládal jsem, že nebude křičet. Z dřívějšího soužití jsem naprosto přesně věděl, co a hlavně jak musím udělat. Denisa po chvilce pochopila můj záměr, snažila se, seč mohla, ale nedokázala tomu zabránit. Můj prst si neomylně prorážel tu správnou cestu. Když jsem zasunul celý ukazováček do její pochvy a poté tam zatlačil na jisté místo, tělo jí zradilo. Najednou se napnula, cítil jsem, jak jejím tělem projela křeč, a pak okamžitě povolila svůj odpor… Za chvíli jí zmítal hluboký orgasmus…

Když se vrátila z ráje zpátky, začala se upravovat a přitom důrazně řekla: „Ty jsi mě normálně znásilnil! Tohle tedy ne! Mám tě ráda jako bratra…“ „Jo, jo, to už jsem slyšel! Ten tvůj panák si jen přijde, aby si vykonal jistou potřebu, jinak ti s ničím nepomůže, a já abych oddřel práci! Ne, díky, za sestru tě nechci!“ „Já bych ti zaplatila!“ „Jo, to mi zaplatíš, tedy pokud se dohodneme. Ale napřed ti dám vybrat…“ Denisa chtěla něco říci, ale okřikl jsem ji: „Drž hubu, ty malá děvko!“ V nastalém tichu jsem pokračoval: „Máš na výběr ze tří možností. Podle toho, jak se rozhodneš, tak to bude. Tak dávej pozor! Za á nyní půjdeš a ohlásíš znásilnění. V tom případě také rovnou zajdi na studijní oddělení oznámit, že končíš školu, ať se věci nezdržují. Pak tu máme možnost za bé, což značí, že zohledníš moje minulé zásluhy a nic neohlásíš, ale ani nebude žádné doučování z mojí strany, už sem za mnou prostě nepřijdeš. V tomto případě také zajdi na to studijní. A konečně v možnosti za cé tě budu doučovat, ale kdykoliv přijdeš na pokoj, tak tě znásilním. Pokud se ovšem nenecháš dobrovolně. Mluvím o masturbaci a různých hrátkách, protože to mě baví nejvíc, jak si jistě pamatuješ. Soulož nechám té tvojí gorile. Tak co sis vybrala?“

Denisa zírala do země a nic neříkala. Znovu jsem promluvil: „Jestli sis všimla, nezamykal jsem. Pokud sis vybrala možnost á nebo bé, klidně odejdi, nebudu ti bránit. Jestli sis ale vybrala to cé, tak to řekni jasně!“. „Hm…“ „Takhle ne! Chci to slyšet zřetelně a nahlas! Tak co bude?“ „Cé“ „Celou větou, nahlas a bude tam oslovení ‚pane‘! Srozuměná?“ „Pane, vybrala jsem si možnost cé!“ „No vidíš, ty couro, že to jde, když se chce! Tak si skoč pro materiály, pustíme se do studia teď hned!“ Je požitek oslovit mladou ženu „couro“ a dívat se jí přitom do očí. Dnes jsem si to vychutnal…

V hlavě mi probleskl obrázek střely EXOCET prorážející plášť lodi…

Snažil jsem se chovat profesionálně. Pokud jsme se učili, ani jsem se Denisy nedotkl. Zato vždy po doučování, někdy také před ním, jsem si Denisu opravdu užíval. Doslova jsem ji deptal. Neustále jsem vymýšlel různé legrácky a „vychytávky“, jak ji co nejvíce ponížit. Byla to skvělá zábava. Ovšem tělesně jsem ji netýral tak, jako Vendulu. Bylo to zvláštní. Vendulu jsem vždy nejprve mučil, někdy docela dost trpěla, ale pak jsem byl na ni něžný a snažil jsem se, aby se cítila šťastná. Normálně jsem s ní souložil, často opakovaně. Denisa nemusela snášet prakticky žádnou fyzickou bolest, ale to, co jsem jí dělal, to byly neskutečné prasárny, jejichž cílem bylo ponížit ji. Ale toho času jsem s ní, až na několik výjimek, nesouložil. A u těch výjimek beztak nešlo z mého pohledu o soulož jako takovou, ale vždy jsem to navlékl tak, aby Denisa jednoznačně prožívala to, že je jen prodejná poběhlice. Bohužel musím zpětně říci, že toto na mojí psychice zanechalo jednu nemilou stopu – od této doby automaticky každou dospělou ženu řadím do kategorie vypočítavé děvky a mám problém přesvědčit sám sebe, že u nějaké ženy to tak třeba být nemusí. To se pak, alespoň v prvních okamžicích, promítá i do různých mých obchodních a dalších společenských styků, kdy, pokud se jich účastní dosud mně neznámá žena, jsem takový těžkopádný a chvíli mi trvá, než se „rozjedu“…

Upozornění pro čtenáře

Další sled událostí bychom mohli parafrázovat trochu modifikovaným textem písně skupiny Abraxas asi takto: „Štáby z polí menších válek hlásí padlou růži, která lže…“ No, přesněji by to asi bylo tak, že „růže už dolhala“. Následující, tedy již třetí, virtuální střela Exocet dopadla tak tvrdě, že Denisu totálně psychicky rozložila. V jistém smyslu by se dalo říci, že se duševně sesypala, úplně vzdala jakoukoliv sebeúctu a naprosto se podvolila mým perverzním přáním – v podstatě se stala mojí sexuální otrokyní. Naskýtá se filozofická otázka – kdo z nás dvou se vlastně choval hůře? Já, protože jsem zneužil situace, anebo Denisa, která si svým dobrovolným ponižováním kupovala to, na co by vlastním přičiněním nedosáhla?

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2442 x
Oceněn: 2250 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 20.1.2017 23:18:05

Mission EXOCET, IX. část: Třetí střela posílá Denisu až na samé dno

Vzhledem k tomu, že jsem se v tomto období stýkal se dvěma dívkami, byť pravda, s Denisou daleko více než s Vendulou, napadlo mne, že bych je mohl tak trochu mezi sebou porovnat.

Obě dívky měly něco společného. Žily ve vysoce postavených bohatých rodinách a měly dopředu naplánovanou zářnou budoucnost. Obě měly postavu takové běžné dvanáctileté dívky. Snad bych ještě vypíchl jejich rozkošné maličké a hebounké zadečky, ale zde už veškerá podobnost více méně končí. Tak třeba obličej přináležející oněm „dvanáctiletým“ tělíčkům – ten Denise přisuzoval tak patnáct let věku, zatímco Vendule pětadvacet, možná i více. Denisa byla docela hezká, Vendula vůbec. Denisa mnoho chytrosti nepobrala, zato Vendula byla značně inteligentní. Denisa byla líná a rozmazlená, Vendula naopak pracovitá a cílevědomá. Sexuální profil Denisy bych nazval „normálovým“, ale Vendula byla nepochybně trochu „ujetá“, myslím si totiž, že ta bolest, kterou jsem jí na našich občasných schůzkách způsoboval, ji přitahovala.

No, ale nyní se již věnujme Denise. Jak to pravděpodobně mohlo vypadat v její mysli zkusím vyložit v následující úvaze.

Její rodiče patřili k „vyšším kruhům“ – dost vysoce postaveným funkcionářům vládnoucí strany, která měla pod palcem prakticky vše, co se kde ve státě šustlo, neboli skutečnou moc. Pro svou jedinou dceru vytvořili úžasný životní skleník, ve kterém nebylo místo pro nic jiného, než jen to nejlepší. O takové budoucnosti, jakou Denise připravili, by běžný mladý člověk mohl leda tak snít. Ovšem, jak už to ve sklenících bývá, bylo v něm též pořádně dusno a těsno. Její rodiče automaticky předpokládali, že to, co své překrásné a geniální dceři naplánovali (a do čehož pochopitelně zainteresovali široký okruh svých známých - i zde platilo cosi na způsob směnného obchodu), ona přirozeně akceptuje a v té části, jež připadá na ni, také i plní. Jenže Denisa nebyla překrásná, ale jen docela hezká (což asi není to nejpodstatnější), ale horší bylo to, že o nějaké genialitě nemohlo být ani řeči. Kdyby se hodnotily její skutečné studijní předpoklady, tak by měla problémy i s maturitou. V oněch létech bylo možno se stranickou protekcí zařídit leccos, ale rozhodně ne vše. Bez absolutoria vysoké školy by se skleník zhroutil. Jedna věc podmiňovala druhou – nová mladá vysoká funkcionářka, s tím správným kádrovým profilem, by ihned dostala krásný služební byt, vysoký plat, také by se na to konto konala dopředu naplánovaná svatba… Denisa chtěla těžit z výhod, které jí rodina zařídila, ale současně k tomu jednak neměla všechny předpoklady a jednak si také chtěla užít aspoň trochu svobody. Proto si nejprve začala užívat se mnou, a později, když poznala ryzího samce v podobě Mr. Gorily, tak s ním. Rodičům navíc nesvěřila, jak až velké problémy jí škola dělá – ti to brali asi tak, jako že se momentálně trochu nezadařilo, ale snadno se to napraví - tedy bude stačit, když své dceři prostřednictvím vedení fakulty poskytnou trochu času navíc. Jenže Denisa si uvědomovala, že bude potřebovat obrovskou porci doučování – něco jako zaměstnání na poloviční úvazek. A to jí těžko poskytne nějaký běžný spolužák. A s rozpracovanou diplomkou asi také nebude zápolit někdo jiný, než její skutečný autor… Tedy pochopila, že buď to celé zabalí, a tím pádem bude bez vysokoškolského titulu, bez bytu, bez lukrativního zaměstnání, bude se životem protloukat za pár šlupek jako obyčejná maturantka z gymnázia, příšerně zklame rodiče a navíc je u jejich spolustraníků pěkně shodí, anebo zkusí zabojovat, obout se do toho - což ovšem znamená, že splní moje podmínky, protože se v takovém případě beze mne neobejde.

Ovšem já toto pochopil také. Proto jsem si mohl dovolit požadavky na Denisu stupňovat. Činil jsem tak sice po malých krůčcích, zato však vytrvale. Nejraději vzpomínám na několik příhod, které považuji buď za takové průřezové či obzvlášť vydařené. Klíčová ale byla hned ta první závažnější. Záměrně jsem zvolil docela drsnou záležitost, protože smyslem bylo to, abych Denisu vyprovokoval k odporu a ten poté potlačil – a tím utvrdil její podřízený až otrocký vztah vůči mně. Vyšlo to dokonale. Až tak, že - přiznám se - jsem na tuto epizodu hrdý. Já vím, že z hlediska morálního bych měl říci něco jiného. Ale to nelze, protože by to nebyla pravda. Dospělačka mi duševně ublížila a odskákala si to nejtvrdším možným způsobem… A dnes, po létech, si to vychutnávám neméně – když si uvědomím, že jistá vážená dáma se v mládí směňovala za protislužbu k tak perverzním hrátkám, že by z toho bylo nanic i nějaké šlapce na E55…

Toaleta z oblečení

Šel jsem doučovat k Denise na pokoj, protože byl víkend a měla celou buňku pro sebe. Když jsem přišel, všiml jsem si, že má otevřenou šatní skříňku. Všechno své prádlo zde měla pěkně vyskládané jak v nějaké prodejně s textilem. Bral jsem to prádlo a začal jí ho postupně vyhazovat na zem. Denisa ihned hlasitě a velmi důrazně protestovala. Upozornil jsem ji: „Jestli se ti nelíbí moje chování, klidně to řekni a já odejdu!“ Ona už ale neřekla nic, jen se zamračeně a zároveň smutně dívala, jak se na podlaze bez ladu a skladu kupí její krásné oblečení, včetně luxusních kalhotek a dalšího spodního prádla. Dal jsem si záležet, aby ve skříni nezbylo nic. „Deniso, teď tady na podlaze z toho všeho udělej jeden vysoký komínek! A ať je to složené pořádně! Nemám tolik času, abych ti to případně rozkopal, a ty jsi to skládala znovu!“ Denisa se beze slova zvedla a šla splnit příkaz. Bylo vidět, jak je nasupená, ale raději už neprotestovala.

Zatímco Denisa vytvářela požadovaný komínek, šel jsem do potravinové skříňky. A našel, co jsem potřeboval. Prázdnou tři čtvrtě litrovou láhev od limonády jsem naplnil vodou. Když Denisa složila prádlo, nařídil jsem jí, ať se svlékne do naha a lehne si na postel. Do úst jsem jí strčil láhev s vodou a nařídil jí, ať to pomalu všechno vypije. Chtěla něco namítat, ale přísně jsem se na ni podíval, takže si láhev raději bez dalšího převzala a začala pít. Dal jsem jí nohy mírně od sebe. Nijak se nebránila. Začal jsem ji masturbovat přes poštěváček. Touto technikou byl u Denisy problém dosáhnout vyvrcholení, protože patří k té menšině žen, které zažívají převážně vaginální orgasmus, ale aspoň ji to obvykle nabudilo. Na celou scénu byl příjemný pohled. Ležela jako trochu odrostlejší mimino s flaškou a já ji přitom dráždil mezi nohama. Když byla po delší době láhev vyprázdněna, řekl jsem Denise, ať si sedne a že sice se ještě nebudeme tak docela učit, ale přezkouším ji z některých lehčích věcí, které by měla „dát z patra“.

Asi něco po půl hodině se Denisa zvedla, že už nemůže vydržet, že si půjde odskočit, a zamířila ke dveřím. Hlasem, který byl směsí naprostého údivu a pohoršení (dal jsem si na tomto skoro divadelním výstupu záležet), jsem se jí zeptal: „A kam myslíš, že asi tak jdeš? Toaletu máš přeci tady,“ ukázal jsem na ten vzorně vyskládaný komínek jejího prádla na podlaze. „Tak zasedni a vyčůrej se!“ „Ty ses zbláznil!“ Denisin hlas doznal intenzity a zabarvení hysterie: „Kašlu ti na ty tvoje pitomé nápady!“ „No, jak myslíš,“ zvedl jsem se a měl se k odchodu. „Prosím, počkej! Nechceš místo toho… nechala bych se…“ zašeptala Denisa. „Kdo ti asi tak stojí o tu tvojí hnusnou smradlavou díru! Jo, vlastně si uvědomuji, jedna gorila by se našla, tak pardon!“ Viděl jsem, jak Denisou lomcuje příšerný, ale potlačovaný vztek. Ještě jsem přiložil do pomyslného kotle: „Očekávám, že teď mi povíš, že ti to za to nestojí, aby ses takhle ponižovala, přeci nejsi obyčejná prodejná coura, že?“ řekl jsem jakoby smířlivě a pokračoval v odchodu. „Prosím, neodcházej, měli jsme dneska udělat ještě jednu kapitolu…“ „Hele, docela mě tím odmlouváním štveš, protože to zdržuje. Jestli si to ale chceš u mě vyžehlit, tak ti poradím, co máš udělat.“ Vysvětlil jsem Denise své požadavky a zejména to, co chci přitom nahlas a zřetelně slyšet.

„Pane, coura Denisa vás prosí o dovolení vyčůrat se na této přenosné toaletě,“ ukázala směrem k prádlu. „Dobře, ty malá špinavá děvko, ale ať to odsýpá!“ Denisa se posadila na hromádku oblečení. Komínek se pod ní značně zmenšil a navíc jeho okraje jí obklopily zadeček a zepředu téměř celý Venušin pahorek. Hrubě jsem na ni křikl: „Zatlač! Chci pořádný proud, žádné flákání“! Denisa zřejmě vyhověla a skutečně důkladně zatlačila, protože se ozval nelibý zvuk pšouknutí. Osopil jsem se na ni:“ Ježíši, ty jsi prase! To se neumíš ovládat?! Ach jo, s kým já to musím pracovat… Uvědom si, že tady jsi ve škole a ne na pastvě!“ Denisa zrudla studem, možná i vztekem, ale hlavně se rozbrečela. Nicméně za malou chvíli začal být, sice opravdu slabě, ale přeci, slyšet tichounký zvuk „tsss“ a vzápětí se na podlaze začala zvětšovat nažloutlá loužička… Myslel jsem, že smíchem prasknu…

Byl jsem doslova opojen svojí mocí nad Denisou. Současně jsem v duchu uvažoval asi takto: „Leť! Leť a znič ji! Znič všechno krásné, co v ní je!“ A nakonec ještě: „Ano, třetí střela EXOCET zasáhla cíl přesně!“

Když se Denisa zvedla z té pročůrané hromádky prádla, měla stále ještě v očích slzy: „Teď to budu muset úplně všechno vyprat, vyžehlit… to je práce na kolik hodin!“ Její hlas byl plný zoufalství, ale já jsem toho nedbal: „Ne, teď se budeme učit! Uklízet si budeš, až pan učitel odejde!“

Slepička

Denisa v mojí posteli. Pomocí stříkačky jsem jí plnil bříško vodou – vždy jsem do konečníku zasunul špičku stříkačky a kochal se tím, jak tekutina mizí ve vystrčeném zadečku. Mimochodem - ta její prdelka, to byla úplná rozkoš – nezapomeňme, že Denisa byla drobounká dívka, a ten její hebounký zadeček tomu také odpovídal. Pokud bychom zakryli hlavu, která by ji jinak prozradila, mohli byste Denise podle postavy hádat klidně dvanáct let věku…

…Za chvilku Denisu začalo silně bolet břicho. Díky klystýru měla nezadržitelnou potřebu, ale na toaletu jsem ji pustil na poslední chvíli a smál se tomu, jak utíká, aby doběhla včas. Mezi tím jsem z hadice ve sprše odšrouboval sprchovou hlavici. Moc jsem se zasunováním do jejího zadečku nezdržoval, spíš jsem tu hadici k ní vždy přirazil. Denisa tak dostala ještě několik dalších klystýrů, aby byla uvnitř dokonale vyčištěná. Když se konečně mohla vrátit do postele, musela zase vystrčit zadeček. Konečník jsem jí promazal mastí Indulona. Poté jsem vzal ping-pongový míček a začal ho do ní vtlačovat. Prdelka byla dost uvolněná tím promazáním, ale i tak to šlo ztuha. Denisa přitom docela naříkala, ale netroufla si odporovat…

…Zadařilo se. Pak ještě vtlačit druhý míček a třetí… Když byly všechny tři míčky uvnitř Denisy, vysvětlil jsem, co se od ní očekává a šel si sednout na židli kousek od postele, abych měl jako divák dobrý výhled. Denisa si na posteli sedla na bobek a začala tlačit. Současně nahlas vykřikovala: „Kokokoko dák, kam mám to vajíčko dát, Kokokoko dák, kam mám to vajíčko dát,“ a takhle pořád dokola. První míček vyklouzl z prdelky na postel. Začal jsem se smát. Denisa podle rozkazu pokračovala, dokud všechna tři „vajíčka“ nebyla z prdelky venku. Miluju slepičky…

Mimochodem, tuto techniku jsem s různými obměnami s Denisou praktikoval vícekrát. Při vtlačování do konečníku mají svěrače tendenci nejprve míček vytlačovat zpět, po překročení nejširšího místa míčku zase naopak vtahovat dovnitř. Je zábavné těsně před tím, než je onoho nejširšího místa dosaženo, tlak zastavit a prstem bránit tomu, aby svěrače míček vytlačily… Někdy jsem Denise do prdelky zasunul dva míčky a do pochvy také dva – a slepička údernice pak snášela dvě vajíčka naráz… Jo, tomu se říká produktivita… No, přiznejme, ta synchronizace často nebyla dokonalá, takže vajíčka nevypadávala z obou dírek úplně najednou, ale i tak to byla skvělá zábava. Totéž jsem prováděl i Vendule – a v budoucnu, o kterém v popisované chvíli nemám ani ponětí, tak i jiným dívkám či ženám. Nejvíc mne bavilo, když tytéž míčky během jednoho dne postupně navštívily obě dírky Venduly a pak o několik hodin později ty Denisiny…

Appellplatz

Po několika dalších dnech jsem Denisu donutil podávat takzvaný raport, čili hlášení. To spočívalo v tom, že pokud byl u ní na sexuální návštěvě její milovník Mr. Gorila, ihned po skončení jeho pobytu, ale opravdu ihned, musela v županu přiběhnout na můj pokoj. Její příchod v takovém případě znamenal, že se mám, skryt za záclonou, podívat z okna, a to proto, abych viděl, jak si sebevědomě Mr. Gorila kráčí na tramvajovou zastávku. Denisa do toho musela hlasitě přeříkat něco takovéhoto: „Dnešního dne děvka Denisa souložila od 15:00 do 18:15, celkem tři soulože, z toho jednou zepředu a dvakrát zezadu. Všechny soulože zakončeny orgasmem děvky. Pane, děvka Denisa prosí o přeměření svojí díry!“

Jakmile toto hlášení skončilo, Denisa si nahá lehla na moji postel, dala si nohy až za hlavu a přidržovala je rukama, abych měl dokonalý přístup k jejímu přirození. Vzal jsem posuvné měřítko a změřil, jak má ještě nyní, kdy uplynuly od poslední soulože s Mr. Gorilou přeci jen nějaké minuty, rozevřenou pochvu. Všechno jsem postupně zaznamenával do pečlivě připravené tabulky – tedy kdy a jak souložila, jestli měla orgasmus, jak hluboký, další praktiky jako orál, anál… a samozřejmě ono naměřené aktuální rozevření pochvy. Pokud jsem zjistil, že je větší, než naposledy, tak jsem ji pochválil, jaká je šikovná děvka.

Tímto měřením samozřejmě legrace nekončila. Denisa si musela vylézt na stůl, já jsem bral všelijaké láhve (očíslované pro tyto evidenční účely - tedy jak různě vysoké, tak s různým průměrem hrdla, hlavní části, různým sklonem hrdla), postavil jsem vždy jednu na desku stolu, přidržel v dolní části rukama, a Denisa si na tu láhev pomalu pochvou nasedala. Opět jsem zaznamenával, jak bez jakéhokoliv maziva, kromě jejího vlastního, půjde jednotlivé láhve do pochvy nasunout hluboko.

Několikrát jsem také sebevědomého odcházení Mr. Gorily využil ke krásné, protože Denisu ponižující, souloži. To se musela rukama opřít o radiátor ústředního topení, takže byla v pase ohnutá, nohy dala od sebe a já do ní zezadu vnikl. Přitom jsme oba skrze okno se záclonou pozorovali, jak se její milý pomalu vzdaluje od koleje. Hm, úžasný požitek…

Ono hlášení jsem vymyslel proto, abych Denisu co nejvíce ponížil. Ale docela jsem se při tom chytil do vlastní pasti. Díky této praktice jsem zjistil, že mne nesmírně vzrušuje, když mi žena podrobně líčí svůj aktuální sexuální prožitek s jiným mužem. Mám na mysli skutečně podrobné líčení, včetně jejích pocitů, když do ní vniká penis, a podobně. Poznal jsem, že toto je pro mne natolik vzrušující, že jsem si posléze ty jednotlivé Denisiny zážitky nechal vyprávět klidně i několikrát po sobě a přitom jsem masturboval. Také jsem ji úkoloval, jaké sexuální hrátky má s Mr. Gorilou provádět, aby mne následné vyprávění co nejvíce rajcovalo. O řadu let později jsem tuto svoji vlohu dovedl (a nyní záleží na úhlu pohledu, zda říci, že k dokonalosti či do katastrofálního měřítka) se svojí manželkou…

Upozornění pro čtenáře

Následující vyprávění nás odvede od postelových radovánek, protože nadešel čas sklízení plodů tvrdé práce v podobě příslušných zkoušek – Denisiných chybějících z minulého ročníku studia i mých státnic. Střípek tak bude mapovat období asi devíti měsíců. Také moji virtuální technici nebudou zahálet – pravda, Denisina vlajková loď již rezaví po zásahu dvou střel kdesi na dně oceánu, ale dílo je třeba dokončit. Zbývá už jen jedna jediná střela Exocet, a tak si ji vychutnáme. Právě jí montují bojovou hlavici. Jadernou. Sbohem, Deniso…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2442 x
Oceněn: 2250 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 27.1.2017 22:38:11

Mission EXOCET, X. část: Čas posledního zúčtování

Denisiny dodatečné zkoušky

Přiblížil se termín dodatečných opravných zkoušek. Denisa je měla skládat ve stejný den. Předměty, tedy i zkoušející, byli ze dvou kateder. Jedna byla naše kmenová, druhá byla ovšem známa svojí rigorózností. Zašel jsem za zkoušejícími. Což o to, u nás na naší katedře to bylo dobré. S panem docentem jsme chvíli klábosili, sekretářka nám udělala kávu, vzájemně jsme si „postěžovali“, co ta Denisa blbne, a poté jsem již odcházel s přesným zněním otázek, ze kterých bude zkoušena. Na té cizí katedře ovšem bylo potřeba zapojit všechen diplomatický um na maximum. Líčil jsem, jak mi na mojí dívce záleží, jak se s ní učím, že je to zkrátka takové trdýlko, ale že se snaží… Pan docent sice nejprve nechápal, o co mi přesně jde, ale potom to vzal tak, že je hezké, že se o svou dívku takto starám, byť loudit z něj zkušební otázky není tak úplně košér. Ne, že by mi řekl vše tak, jako tomu bylo na „domácí“ katedře, ale i tak se nechal značně obměkčit. Nakonec jsem odcházel se znalostí úzce vymezených okruhů, na které se Denisy tento pan docent bude ptát.

Já to, že jsem Denise takto doslova prošlapal cestičku, chápal ovšem značně jinak, než jsem líčil oběma zkoušejícím. Přijal jsem zakázku. Nutno dodat, že velmi náročnou zakázku. A moje profesionální čest velela, že svému závazku dostojím, i kdybych měl obětovat cokoliv, tedy nejen nějaké psychicky náročné vyjednávání na katedrách, ale třeba i své vlastní studijní výsledky. Skutečně, věnovat se Denise tak, jak bylo potřeba, mě stálo nesmírně mnoho času, který mi pak chyběl jinde. Ovšem protistrana svoji část plnila, a nutno dodat, že vzorně. Dostával jsem měsíční plat, který odpovídal polovině částky, za kterou učili již zavedení učitelé někde na středních školách. S tak říkajíc naturálním plněním, o kterém rodiče Denisy neměli pochopitelně ani ponětí, jsem v této době byl již také naprosto spokojen. V určitých mantinelech, kterými bylo to, aby Denisu mé praktiky moc nebolely a to, že vše zůstane jen mezi námi, jsem si s ní mohl dělat doslova, co jsem chtěl, a ona má přání bez odmlouvání plnila.

Získaná témata jsme drilovali jak pan poručík Dub v Dobrém vojáku Švejkovi svoje vojáky…

Na zkoušky jsem Denisu doprovázel a dal si záležet, aby mě zkoušející viděli – dovedl jsem ji vždy až do zkušební místnosti, tam jsem jí dal lehounkou pusinku a demonstrativně naznačil, jak jí držím palce. Nakonec jsem se s lehce provinilým úsměvem a pokrčením ramen otočil na zkoušejícího, aby můj postoj přečetl asi jako: „Přece byste mi toto stvoření nepotopil…“ Poté jsem šel čekat na chodbu, jak ta která zkouška dopadne.

Denisa byla „zkoušena“ na naší katedře asi pět minut a na té druhé asi tak minut deset. Samozřejmě obě zkoušky udělala - za známku „dobrý“.

Tím, že Denisa na konci října konečně oficiálně postoupila do čtvrtého ročníku, moje doučování neskončilo. Byly zde aktuální průběžné písemky, zápočty i další zkoušky… Svůj plat jsem tedy pobíral i nadále. Ostatně učení s Denisou jsem věnoval téměř stále tolik času, jako před oněmi dodatečnými zkouškami za třetí ročník. Co se změnilo, byly naše erotické hrátky. Nyní již nebylo mým cílem ponižování, ale spíše to, abych si příjemně užíval. Již jsem Denisu neoslovoval výrazy jako „couro“, „děvko“ a ani ona sebe takto nemusela titulovat. Když za mnoho různých praktik to uvedeme třeba na příkladu podávání hlášení jejího sexu s Mr. Gorilou, tak zbylo jen to, že mi vše ihned podrobně líčila a přitom mne masturbovala. Žádné přeměřování pochvy, žádné výkaznictví v podrobných tabulkách… I tak zbylo plno erotiky, ale takové, která by se dala zařadit do kategorie poněkud perverznějších hrátek s velmi vstřícnou tajnou milenkou. O sexuální otrokyni již nemohlo být ani řeči.

Moje státnice

Jakž takž jsem dopatlal svoji diplomovou práci. Upřímně řečeno, nestála za nic. Ve svém životě jsem vypracoval mnoho odborných či vědeckých prací, ovšem za svou diplomovou práci se stydím. Také moje učení nebylo až tak slavné, jak by bylo třeba, abych se nemusel o nic strachovat. Prostě jsem neskutečně mnoho času věnoval Denise, a to jak s jejím doučováním, tak s přepracováváním a doplňováním naší společné SVOČky na její budoucí diplomovou práci. Abych to alespoň trochu laskavému čtenáři přiblížil - jen ony práce pro Denisu mi zabraly tak okolo dvaceti hodin týdně. Pak připočtěme čas na různé sexuální hrátky s ní – určitě tak dalších deset hodin týdně. Nezapomeňme, že stále jsem byl pomocnou vědeckou silou na katedře, doučoval i nějaké středoškolačky, vyučování v pátém ročníku sice již mělo jen krátký rozvrh, ale také nějaký ten čas mi to odčerpalo… Když to shrneme, tak na mé učení a moji diplomovou práci, kde jsem začínal na zelené louce, mi již moc prostoru, ale upřímně řečeno ani chuti, nezbylo. Z oněch vedlejších aktivit jsem byl také celkově dost vyčerpaný, a tak svou vlastní přípravu jsem zkrátka šidil…

Tenkrát probíhaly státnice, myslím, dost odlišně, než dnes. Zkoušeni jsme byli celkem z pěti oblastí – diplomová práce, resp. její obhajoba, marxisticko-leninská filozofie, psychologie a dva odborné předměty. Průběh byl takový, že ve vylosovaný čas, v mém případě v 8:00, jsem vstoupil do zkušebního souboru navzájem propojených místností - co místnost, to předmět. Po každém předmětu jsem měl deset minut na občerstvení a po takto strávených cca šesti hodinách jsem případně mohl odejít ověnčený titulem.

Je den „D“, chvíli před osmou hodinou. Stojím v obleku na chodbě před dveřmi – „těmi“ dveřmi. Najednou slyším zvuk utíkajících bot – Denisa. „Přišla jsem ti popřát "zlom vaz a tfuj tfuj"! A tady máš ode mě a od ostatních holek z našeho ročníku talisman pro štěstí!“ Podala mi krásného bílého, asi 30 centimetrů velkého, plyšového medvěda. Plyšák měl okolo krku do mašličky uvázanou dlouhou širokou světle modrou stuhu, na které byly podpisy mnoha dívek z Denisina ročníku, se kterými jsem kamarádil nebo se někdy alespoň trochu bavil. Doslova mi to vyrazilo dech. Podíval jsem se jí zhluboka do očí a dali jsme si krásný dlouhý polibek.

Denisa odběhla, aby přišla včas na svoji výuku, a já jsem cítil, že je ve mně zase něco jinak. Cítil jsem, že musím té změně dát formu. Rychle jsem odešel na toaletu, kde jsem prstem do prachu na obkladačkách napsal vzkaz srozumitelný jen mně:

„THE END OF MISSION EXOCET!
THE LAST EXOCET MISSILE FAILURE!
THE MISSILE WITH ATOMIC WARHEAD FAILURE!
BEING FREE!
RUN!“

Přeloženo z mé nedokonalé angličtiny to mělo být asi toto:

„Konec mise EXOCET!
Poslední střela EXOCET selhala!
Střela s atomovou hlavicí selhala!
Buď volná!
Běž!“

Ten vzkaz byl o Denise, ale byl jsem to já, kdo se od toho okamžiku najednou začal cítit svobodně! Vešel jsem do zkušební místnosti, plyšáka na ruce, a věděl jsem, že dnes to dám. Toho dne bych zvládl cokoliv. Po šesti hodinách jsem vyšel ze dveří jako úspěšný absolvent naší vysoké školy.

Poznámky

  • Toho plyšového medvídka mám dodnes. Pečoval jsem o něj, bránil ho před vlastními dětmi, jen tu stuhu jsem neuchránil. Bohužel jména dívek po několika letech zcela vybledla. Na stuze chybělo jméno Vendula…
  • Pochopil laskavý čtenář příměr s jadernou hlavicí? Co se mělo stát takového, že to snese ono srovnání? Jaký měl být cíl poslední, čtvrté, virtuální střely? A co laskavý čtenář myslí – skutečně bych tuto „střelu“ použil?
  • Docela mi vrtá hlavou, zda ten krásný dárek a jeho neméně krásné předání byla od Denisy spontánní akce anebo zda šlo o chladný kalkul. Denisa mě nyní ztrácela z dohledu a nemohla tak mít pod kontrolou mé chování, tedy ani to, zda jí ohledně diplomové práce nakonec neprovedu něco nepěkného – a je tedy možné, že se zkusila takto „zajistit“. No, jelikož toto se nikdy nedozvím, chci aspoň nyní věřit tomu, že ani dospělačky nejsou vždy jen bezcitnými potvorami…
  • O rok později, když Denisa úspěšně obhájila – no, vlastně moji - diplomovou práci, tak to bylo naposledy, kdy jsem se s ní viděl. Teprve asi před pěti lety si mne vyhledala na Skype, a to na základě informací od našeho společného známého. Nechal jsem si poslat nějaké fotky, ale to víte, je to už bába… Jen tou postavou je pořád stejně drobounká, jako před těmi drahnými léty. Je to zvláštní pocit – psát Střípky, popisovat ty prasárničky i docela dost závažné věci - a v pravé části monitoru vidět aktivní status zrovna této ženy… Když konverzujeme, vždy z ní cítím trochu napětí, které prozrazuje, že, ve svém dost společensky vysokém postavení, má i po tolika letech obavu, „co se vlastně stalo s onou čtvrtou střelou Exocet“ - jestli by přeci jen nemohla ještě vzlétnout. Ne, nemohla. I tak jsme díky Misi Exocet tratili oba – a oba na duši. Denisa tím, že vlastně celý život tak trochu žije ve strachu, jestli přeci jen veřejně neprozradím to, že diplomová práce, díky níž získala slušné postavení, není jejím dílem. Já tím, že si uvědomuji, že pomsta, byť v podobě velmi vzrušujících hrátek, nepřináší úlevu, ale jen VIP vstupenku do pekla…

Shrnutí Mission EXOCET

Tak právě skončily poslední dva roky mého vysokoškolského studia. Skončil tak i můj zvláštní vztah s Vendulou, ale zejména s Denisou. Co tyto vztahy daly mé psychice?

Aby laskavý čtenář nebyl případně zmaten, zdůrazňuji, že zde nehlásám žádné absolutní pravdy, ale popisuji to, co se odehrávalo tehdy v mé hlavě.

Na počátku tohoto období jsem se pomalu vzpamatovával ze své sice naplněné, přesto neskutečně nešťastné lásky k Jítě. To, že tu lásku nebylo možno přetavit do společného soužití, jsem dával za vinu dospělým ženám. Ty jsem totiž intuitivně vnímal jako zlo, které stojí za pozadím mnohých společenských restrikcí až přímo zákonů. Sice jsem chápal, že mladinké dívky by se spíše než sexu měly věnovat například práci na svém vzdělávání, ale jedna věc je vhodný trend a jiná zas to, co se má dít, když z něj v ojedinělých případech někdo vystoupí. Bral jsem to tak, že původně zákulisními machinacemi právě dospělačky dotlačily společnost jako celek k tomu, aby předpisy byly vytvořeny způsobem, který tvrdě dopadne na opovážlivého muže a současně další součásti státního soukolí dokonale semelou i onu neméně opovážlivou dívku. V podstatě že nejde ani tak o zákony, ale o krevní mstu, jejímž cílem není ochrana dětí, ale odstranění nepříjemné konkurence, zejména v podobě puberťaček. Dospělačky totiž potřebují udržovat muže v neustálé sexuální neuspokojenosti, a to pečlivě odměřeným sexem v kombinaci s „bolestmi hlavy“. Jako takový prototyp ženy v mé mysli figurovala Nevlastní matka. Avšak zrovna tak i matka vlastní, která navíc, v rozporu s oním mateřským označením, mi coby matka byla úplně k ničemu, protože mne nijak, jakožto své dítě, nebránila před tou Nevlastní a opakovaně se mne zřekla.

Byl jsem sám. Jen tu a tam jsem si mohl vyplakat bolístky ducha na rameni chápající spolužačky Mili. Tu jsem kupodivu vůbec jako dospělačku nevnímal – cesty mysli jsou někdy poněkud zamotané. Do toho se z ničeho nic „zjevila“ Denisa. Vypadala jako takové odrostlejší dítě, a i když okolo byly jistě i hezčí ženy, tak ta její dětskost mě prostě dostala.

Denisa byla zpočátku velmi vstřícná, v podstatě by se dalo říci, že zatímco já bych s ní asi rád koketoval, ona mi sama nabídla mnohem víc. Náš vztah se rozvinul do plně mileneckého. Rozum mi sice napovídal, že Denisa je zasnoubená a že doma má z toho titulu důležité závazky, nicméně moje bolavá dušička chtěla slyšet něco jiného. Ostatně Denisa mě svým chováním utvrzovala v domnění, že pravda je spíše na straně oné dušičky, než mého rozumu. Byť ten stále tak říkajíc protestoval, v okamžiku, kdy Denisa s nadšením přijala můj nápad na to, že svoji skvělou studentskou práci přepracuji na její diplomovou, už jsem byl jasně na myšlenkové trajektorii směřující k tomu, že nakonec Denisu získám jako trvalou partnerku.

Toto, zejména pak v okamžiku, kdy jsem odmítl spolupráci s panem docentem, doslova přehodilo mou životní výhybku. Místo vědecké kariéry, která by mne naplňovala, jsem odešel do praxe. Místo, abych se potkával s dospělými studentkami na seriózních seminářích či přednáškách, zaplul jsem na učiliště mezi obyčejné a duševně prosté puberťačky. Místo, abych si našel nějakou solidní dospělačku, protože takovými bych na vysoké škole byl obklopen, tak jsem sám a se smutkem na duši, nastoupil k mladým, divokým a konvencemi dosud nespoutaným dívkám. Můj osud byl zpečetěn…

Na začátku této životní etapy, jak píši výše, jsem dospělé ženy vnímal jako zlé a zákeřné intrikánky. Mission Exocet mi k tomu přidala to, že jsou navíc i prodejnými courami. Tedy, že za dosažení svého cíle jsou ochotny překročit nejednu, běžně jinak jimi samotnými deklarovanou, společenskou hranici. Prosím, nechť mi spolužačka Mili a další výjimečné ženy, které takové nejsou, odpustí mé zevšeobecnění.

A prosím ještě o jedno odpuštění, a sice za to, že jsem se nehorázně řehtal výroku jistého pana Donalda Trumpa, nynějším povoláním amerického prezidenta. Ten totiž, byť z jiného postu, potvrdil mé závěry, když řekl něco v tomto smyslu: „Když máte moc a peníze, můžete si se ženami dělat, co chcete. Prostě k jakékoliv ženě přijdu a klidně jí sáhnu na přirození. A ona drží…“ Nu, co k tomu dodat? Snad jen to, že když se nyní přes tuto svoji prostořekost tento miliardář stal prezidentem, dospělačky jsou za tuto jeho drzou upřímnost vzteky bez sebe a pořádají demonstrace. Inu, pro pravdu se člověk nejvíc zlobí… :D :D

Poznámka

Vyluštění rébusu z dílu VIII., kdy jsem psal, že se mi několikrát v životě přihodilo cosi, co přirovnávám k elektrizujícímu výboji procházejícímu mým tělem a co „ve své vnitřní řeči“ označuji jako „Module of the Aberrant Key Opened“. Zkratka z tohoto výrazu je MAKO, což je jméno nebezpečného útočného druhu žraloka…

Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2442 x
Oceněn: 2250 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 4.2.2017 0:25:44

Dětský tábor s nezvaným mikrohostem

Časová osa:
Léta studií na vysoké škole (19 – 26 let věku)
Na nové škole (21 – 26 let věku)
Poslední prázdniny (26 let věku)

Poznámka pro hloubavé čtenáře - Asceho typologie dívek z tohoto příběhu:
Mili (kamarádka a spolužačka, 23 let): Xand
Dáša (moje asistentka, 15 let): nevyhraněná
Veronika (asistentka Mili, 15 let): Princess (subtyp Supreme)
Janča (účastnice tábora, 9 let): Puria
Rošťanda (účastnice tábora, 9 let): nevyhraněná

I. část: Spolužačka Mili

V následující příhodě bude hrát dost významnou roli moje spolužačka Miluška, které jsem ovšem neřekl jinak, než Mili. Tato mladá žena byla ze stejného ročníku jako já, ovšem vzhledem k již dříve probíraným okolnostem, byla o něco mladší, v jejím případě o tři roky. V tomto okamžiku jí tedy je 23 let.

Mili je ta dívka, kterou jsem před třemi roky balil a doufal, že na dětském táboře spolu prožijeme románek, který mne ochrání před tím, abych tam nevhodným způsobem projevoval svou pedofilní orientaci. Mili byla velmi přitažlivá, k tomu i sympatická a milá. Byla to z mé strany jistě skvělá volba. Přiznejme si však, že u onoho bližšího seznámení s touto hezkou dívkou stály hned dva termíny „kupodivu“. Tedy kupodivu byla tenkrát zrovna volná, bez partnera, a kupodivu jsem u ní byl úspěšný. Nu, nakonec to stejně vše dopadlo tak, že jsem se zbláznil do hnědovlasé a hnědooké mladší pubošky, do Jíti. Mili je rovněž onou kolegyňkou z tábora, která to tušila a která nás s Jíťou nachytala při loučení, avšak nikomu nic neřekla.

Nevím, jak jsme k tomu vlastně dospěli, ale hned po prázdninách, které následovaly po zmíněném dětském táboře, jsme se v různých intervalech s Mili scházívali v mém pokojíku na koleji. A to přesto, že vlastně ještě na konci týchž prázdnin si Mili našla přítele a jejich vztah se postupně vyvinul do velmi vážného. A současně přesto, že já smutnil za táborovou láskou Jíťou, aniž jsem ovšem tušil, že se s ní znovu setkám na škole v přírodě. Ty schůzky se v průběhu zmíněných tří let konaly s nejrůznější frekvencí. V některém období třeba i dvakrát do týdne, častěji však jednou za dva týdny, ale nezřídka sotva jednou do měsíce, či ještě méně, přičemž tato období se všelijak nepravidelně prostřídávala.

Naše setkávání nebyla sexuálního rázu, avšak i tak, zejména později, se jisté erotické prvky pravidelně objevovaly. Ovšem ani pak bych to nepovažoval za nějaké sexuální radovánky, ale spíše za potvrzení naší sounáležitosti a důvěry. Upřímně řečeno, nelze si zde nevšimnout paralely s mým chováním k mé dávné dětské přítelkyni Alence. Totiž erotika s Mili na našich pozdějších seancích typicky vypadala tak, že ona byla zcela nahá a já zcela oblečený, ona mi seděla na klíně, já ji masturboval a přitom jsme se něžně líbali… Pravda, někdy jsem Mili masturboval v jiných polohách, často mívala silné orgasmy, ale vždy to bylo tak, že jsem se věnoval jen já jí a ona přijímala mé laskání a pozornost. Stále zůstalo v platnosti, že jsem ji pomiloval jen jednou jedinkrát, a to na dětském táboře - před tím, než jsem získal Jítino srdíčko. S Mili jsme nepoužívali žádné erotické pomůcky, ba ani jsem neuplatňoval nějaké prasárničky typu anál, apod. Pokud k nějaké erotice mezi námi docházelo, což, jak jsem již řekl, bylo zejména v pozdější době, avšak ani tehdy to nebylo naprostým pravidlem, pak bych to nazval spíše mazlením, než sexem. Vlastně to byl proud nekonečného laskání, jakási předehra, která se zcela osamostatnila, existujíc sama pro sebe. Závěrečná fáze proto byla zakončena postupně se stupňující masturbací s vyvrcholením a nikoliv nějakým tvrdým dospěláckým sexem. Při masturbaci jsem nešel přímočaře k dosažení Miluščina orgasmu, ale dělal jsem různé přestávky pro laskání jiných citlivých míst, nádherné líbání, lízání krku pod oušky a postupně zpět přes překrásné prsy, pupíček… Záměrně jsem se na chviličku vyhnul evidentně natěšené lasturce, abych lehce opusinkoval vnitřní stranu stehen. Teprve poté jsem jazykem navštívil Miluščina nejcitlivější místa… Tyto mazlivé přestávky jsem stále zkracoval a intenzitu masturbace naopak zvyšoval. Výsledkem byla opravdu nádherná a silně prožívaná vyvrcholení mé přítelkyně. Nezřídka jsem takto během jedné návštěvy Milušce udělal hned dva, někdy i více orgasmů. Mé chování k Mili snad ještě dokreslím vzpomínkou na to, jak hluboce jsem prožíval třeba sundavání podprsenky. Ta u Mili skrývala doslova nádherný poklad a já to prováděl takovým obřadným způsobem, klidně i několik minut… Je zvláštní, jakou úctu jsem k Mili cítil, jak jsem si jí považoval a jak jsem k ní byl něžný – nezapomeňme, že souběžně jsem prováděl neskutečné prasárny s Denisou či Vendulou.

Až po dlouhém čase mi došla jedna, na první pohled pozoruhodná, věc. Když jsem na dětském táboře s Mili souložil, po značnou část tohoto aktu jsem si v hlavě představoval, že se vlastně miluji s mladinkou puboškou. I když Mili byla hezká, vstřícná, vlastně přímo úžasná, stejně jsem v myšlenkách utíkal do vedlejšího pokoje k jisté dívence. Avšak nyní, když jsem se s Mili mazlil, a toto bych zdůraznil - jen mazlil, neutíkal jsem představami nikam a úžasně si ji vychutnával. Moje mysl doslova přetékala nádhernými vjemy toho, jak Mili dělá dobře to, jak ji laskám, jak její duše alespoň v tuto chvíli opouští náš přízemní bolestivý svět a vznáší se kdesi v rajských sférách. Co mi z toho vyplývá? Že možná, kdybychom s Mili byli v jiné psychologicko-sexuální situaci při příjezdu na tábor, že by ona ochranná moc sexu s ní mohla zafungovat – jen kdybych si býval uvědomil, co vlastně hledám. Já byl v té době sám a ona také byla sama, byli jsme si sympatičtí, před příjezdem jsme trochu koketovali. Automaticky mi to nějak sepnulo na standardní „normálový“ sex, protože jsem byl dle vnímání aktivit svých vrstevníků přesvědčen, že tak je to správné – ale zrovna toto není to, co by mohlo pedofila plně uspokojit. Zvlášť, když o pár metrů vedle spí mladinké dívky, které naznačují… no, kdyby jen naznačovaly… Nyní ale měla Mili vážnou známost. Mládenec ovšem nebyl na nějaké mazlení, a to jí tak chybělo. Tvrdý dospělácký sex jí sice vyhovoval, ale po čase je to jako kdyby strávník stále dokola jedl jen samotný řízek – postupně začne chybět „takové to okolo“. Já v té době měl sexu, klasického i perverzního, také dostatečně. A i mně chybělo nějaké něžné pomazlení s dívkou, která by mě měla opravdu a nezištně ráda - byť třeba jen jako přítele.

Zkrátka jsme si s Mili povahově, ale i jinak, „sedli“. Pořád jsme si měli o čem povídat, a když postupně přibyla i zmíněná mazlivá erotika, pak ty naše tajné schůzky byly doslova pohlazením po duši. Mili mě také utěšovala, když jsem smutnil za Jíťou, obzvlášť po tom, co se odehrálo na škole v přírodě. Na oplátku, po nějakém čase, jsem utěšoval zase já Mili, takže to bylo vzájemné.

Dělávali jsme si intimní atmosféru. Zatažené okenní závěsy, na stole hořela svíčka, ve skleničkách na čaj jsme měli něco nekvalitního laciného vína… Seděli jsme na posteli, zády ke zdi, tak, abychom se bokem dotýkali. Drželi jsme se za ruce – nu, pravda, zejména později už i jinak, než jen za ty ruce… Naše dušičky hluboce souzněly - bohužel často společně sdíleným smutkem…

Na počátku našich seancí s Mili pro mne bylo důležité, že jsem měl komu se vypovídat ze stesku po Jítě. Avšak, jako kdyby snad platil nějaký úchylný zákon o konstantním množství smutku mezi námi, protože tak, jak s odstupem času moje bolest pomalu slábla, naopak, přítelkyně mi, nezřídka se slzami v očích, vyprávěla nepěkné věci o svém snoubenci. Našla si jej krátce po skončení dětského tábora, ještě o týchž prázdninách. Mladík to byl pohledný, vysvalený, pracovitý a obě rodiny byly z jejich vztahu nadšeny. Potíž byla v tom, že se občas dost napil s kamarády a pak svoji dívku nevybíravými nadávkami urážel a dokonce i bil. Po vystřízlivění se sice omlouval, nosil květiny, prosil na kolenou…

Jednou to dokonce přehnal tak, že Mili byla asi týden hospitalizována. Ovšem oficiálně spadla ze schodů. Rodiče o tomto jeho chování neměli potuchy. Ani jeden jim to neřekl, takže žili v přesvědčení o krásném idylickém vztahu a pomalu připravovali hnízdečko lásky pro budoucí mladou rodinu – společně všichni budovali nový dům. Obě rodiny do díla investovaly ohromné finanční prostředky i mnoho práce… Samozřejmě, že Mili mohla kdykoliv říci něco takovéhoto: „Tak, vážení, od teď si trhněte nohou, já si zařídím život podle svého a vy se, i s tím svým grázlíkem, běžte třeba někam vyfotit!“ Jenže život nebývá takto jednoduchý. Ona toho kluka měla přes všechna jeho negativa přeci jen ráda, ostatně ve chvílích, kdy nepil s kamarádíčky, tak byl milý a bylo vidět, že se umí opřít do díla, takže mladá rodina by se nemusela obávat toho, že by ji nedokázal zajistit. Navíc s jeho rodiči si Mili velmi dobře rozuměla a i ty měla ráda. A tak se v tom chudák holka plácala a plácala – a já se jí snažil poskytnout psychickou úlevu, jak to jen šlo. Navíc jsem jí měl v tomto ohledu co oplácet…

Na jedné naší schůzce, nějaký čas před státnicemi, vyrukovala Mili s nápadem, že bychom mohli o našich posledních prázdninách zase vyrazit coby vedoucí na dětský tábor. Říkám: „Ty, Mili, ale vzpomínáš si, co se na minulém táboře se mnou dělo, že…“ „No, právě že si vzpomínám až moc dobře. Ostatně ještě pořád co chvíli o Jítě básníš. Soudím, že Jíťu máš pořád v hlavě, a že proto to léčíš tou čtvrťandou, která by potřebovala akorát tak nakopat - místo toho, aby ses jí věnoval …“ Hm, tak jak vidno, Mili o Denise ví, jen ne úplně všechno – doufám… Ovšem Mili pokračovala: „Ale já jsem si o tom táboře zjistila všechny podrobnosti, a právě proto si myslím, že bychom tam spolu měli jet.“ Tázavě jsem se na Mili podíval, ale ona mluvila dále: „Měli bychom zase nejmenší caparty, ale tentokrát prý nepřichází do úvahy, aby tam někdo měl víc než 7 let. Ale hlavně, každý budeme mít k ruce jednu asistentku, což jsou holky ze střední školy, prvandy. Je jim 14 až 16 let, ale většinou 15. Tak jsem si říkala, když jsi na ty mladinké dívenky, že by sis tam tu jednu patnáctku sbalil. Na táboře je k tomu spoustu příležitostí. A kdyby bylo potřeba, já bych do ní pěkně hučela, jak jsi úžasný… Neboj se.“ „No, to opravdu nezní špatně. A kdyby to náhodou přeci jen s tou patnáctkou neklaplo, ručíš mi tělem i duší? No, upřímně, mám na mysli spíš to tělo…“ Potutelně jsem se usmíval a čekal, co Mili na to. Ona stejně potutelně odpověděla větičkou, kterou jsem si velmi dobře pamatoval a kterou jsem si přál slyšet: „Uvidíme…“

No, kdybych na Mili naléhal, nejspíš bych od ní dostal to, co se skrývalo za oním „uvidíme“, i bez toho, abych cestoval na nějaký tábor. Ale já jsem nechtěl na Mili naléhat. Dospělácký sex jsem nepotřeboval a navíc jsem vůbec nechtěl své přítelkyni ještě více komplikovat její beztak složitý život. Nesmírně jsem si cenil toho, že se s ní mohu něžně mazlit - místo předvádění údernických výkonů, jimiž bych se snad v souložení mohl přiblížit jejímu partnerovi. Neskutečně mne těšilo třeba to, jak si mohu vychutnávat její orgasmy, které jsem jí způsoboval propracovanými technikami masturbace. Ovšem naše studium se blížilo ke konci, což současně znamenalo, že se už zanedlouho s Mili nebudu vídat. Napadlo mne, že by – v částečném rozporu s tím, co jsem právě řekl, přeci jen bylo příjemné, kdybych si Mili o prázdninách, tedy na úplném závěru našeho společného setkávání, užíval jako ženu, tedy úplně se vším všudy. Tábor představuje souvislé období dvou týdnů a já bych s ní mohl být prakticky celou dobu jako se svojí partnerkou, navíc v romantickém prostředí nádherné přírody, jaká na takových táborech bývá. Nu, ale kdyby tam byla nějaká opravdu krásná asistentka, co o nich Mili mluvila, taková hnědovlasá, hnědooká čtrnáctka… pardon, patnáctka…

Na nápad Mili, totiž jet o našich posledních prázdninách na dětský tábor, jsem kývl…

Upozornění pro čtenáře

Ale, ale… to se nám to z ničeho nic pořádně rozjede… Nu, onen nevyzpytatelný kuchař, pan Život, tentokrát namíchá po čertech ostrý guláš, ve kterém i na žraločí ploutev dojde…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2442 x
Oceněn: 2250 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 11.2.2017 0:53:57

Dětský tábor s nezvaným mikrohostem

II. část: Kadeřnictví U krásných dívek

Opět jsem na táboře dostal na starost nejmladší kluky, jak předpokládala Mili, a to přesto, že jsem zkusil „úhybný manévr“, neboť jsem i tentokrát do dotazníku vyplnil, že bych si přál nejstarší dívky.

Tento tábor byl velký a měl dobře propracovanou organizační strukturu. Každý vedoucí oddílu, tedy pochopitelně i já, měl k ruce jednu mladinkou asistentku. Jak již avizovala Mili, šlo o dívky – studentky střední pedagogické školy, věkem mezi 14 a 16 lety. Také v tomto táboře bydlela nejmladší děcka v kamenné budově, zatímco ostatní buď v chatkách či ve stanech s podsadou. Narozdíl od mého dřívějšího tábora, zde bydleli nejmladší, kluci i děvčátka, v jedné velké místnosti, ale zato skupiny byly věkově mnohem užší – pár pětiletých, kteří zde správně neměli být vůbec, pár sedmiletých, a drtivě převažovali šestiletí.

Po večerce by to správně mělo vypadat tak, že do uspání by měli být v místnosti s děcky dva vedoucí (já a Mili) a dvě asistentky. Jako asi všude, ve skutečnosti se „jelo“ na nejmenší možný počet, protože i my starší jsme si chtěli něco užít. U nás to nejčastěji dopadalo tak, že jsem zbyl já a asistentka od děvčátek. Což bylo přesně to, co Mili promýšlela již dopředu a k čemu také přispěla tím, jak si k sobě „stáhla“ moji asistentku Dášu do klubovny…

Zmíněnou asistentkou, která se mnou večer zbyla s caparty, byla překrásná, čerstvě patnáctiletá dívka jménem Veronika. Byl jsem opravdu rád, že moje asistentka Dáša s Mili po večerce vyrážely do společenské místnosti na večírky s ostatními dospělými nebo dospívajícími. Jednak by mě úzký repertoár falešně zpívaných písniček s falešným kytarovým doprovodem tak jako tak nebavil a jednak jsem doufal, že nějakým způsobem zaujmu Veroniku. No, to byl ale tvrdý oříšek. Veronika byla takový maminkovský typ, děti na ní doslova visely – jak očima, tak často i fyzicky, ona si s nimi hezky povídala, četla pohádky, kreslila jim nádherné obrázky, krásně zpívala… Myslím, že mě měla děcka také ráda, ale na Veroniku jsem prostě neměl. Ovšem ani v jiném smyslu. Sice se mi podařilo se k ní maličko přiblížit, třeba dostat lehounkou pusinku na dobrou noc, lehce ji pohladit, urovnat nějaký neposlušný vlásek, po zhasnutí ji na pokoji držet za ruku, než děcka skutečně usnou a my odejdeme, ale to bylo tak všechno. Dozvěděl jsem se, že má osmnáctiletého partnera a i když jsem jí velmi sympatický, že ho přeci nemůže opustit…

…Čas odpoledního volna. Něco jsem zařizoval na správě tábora. Vracím se a vidím, že před jedním stanem sedí na bůhvíodkud vypůjčených židlích dvě dívky a další dvě jim dělají na hlavě copy. V danou chvíli jsem ještě nevěděl, kolik dívkám přesně bylo, odhadoval jsem je na osm až devět let. Později jsem ale zjistil, že všem již bylo devět.

Říkám: „Copak to tu máme za kadeřnictví? Á, už vím, to je ten vyhlášený salon U krásných dívek! To se musím podívat, jaké nové úžasné pracovnice nám vyrůstají…“ „Jé, soudruhu vedoucí, nechcete si taky nechat udělat copánky?“ smály se dívky. „Jo, to bych samozřejmě chtěl, celý život toužím nosit copánky, ale nikdo mi je nechce udělat! Jenomže vy jste určitě drahé kadeřnictví, a kde bych vzal tolik peněz?“ „Ale ne, my jsme strašně levné a pro vás bychom to udělaly zadarmo,“ šveholily dívenky jedna přes druhou. „Soudruhu vedoucí, pojďte, prosím…“ „No tak dobře, ale ať to potom ještě někdy zase rozmotáte, nerad bych, aby měl hlavní vedoucí ze mě infarkt!“ „Nebojte, soudruhu, to budou copánky speciál, to budete koukat!“ Jo, přímo jsem zíral… Holky začaly plést takové malé svazečky, které na konci vlasů zaplétaly zase do kořenů jiných vlasů. Copánky byly podélně i kolmo k ose hlavy, nikde neodstávaly, ale byly na obou koncích jakoby vrostlé. Dívky pletly a pletly… „Holky, tak tohle asi nebudu moci mít, to by někteří ostatní vedoucí a hlavně vedení tábora taky nemuselo rozdýchat. Tak končíme, zase rozplétat!“ „Soudruhu, prosím, to byste nám neudělal!“ „No, tak dobře, ale za každý copánek dostanu od každé z vás hezkou pusinku!“ Toto už jsem ale musel šeptat, protože pár holčiček z blízkého okolí začalo pokukovat, co že se to zajímavého děje. Holky se začaly chichotat, že by to jako šlo, ale že to nesmí vidět ty od vedle. Navrhl jsem, že bych mohl zaskočit po večerce a pusinky si vybrat přímo ve stanu a navíc, že to bude i na dobrou noc, protože jsem s nimi strávil hezký den. „Jé, to bude príma! A budete nám něco vyprávět?“ „Jasně, že jo! Tak domluveno?“ Jedna z dívek mě ale pěkně vypekla: „Ale musíte ty copánky nosit celé odpoledne a večer. A až za námi přijdete, tak je stále mít...“ „Hm, ale to pak budou muset být ty pusinky moc, moc slaďounké!“ Dívenky se jen potutelně usmívaly a pokračovaly v pletení mých vlasů. Snažil jsem se co nejpečlivěji, jak to jen šlo, pozorovat svoje okolí, protože při tom, jak dívky na mně pracovaly, jsem se jich různě lehce dotýkal. Na zádech, bocích, stehnech, zadečku… Testoval jsem si jejich reakce. Samozřejmě jsem nezapomněl je co nejvíce chválit. Tu jsem řekl, že některá má hezké vlásky a slušelo by jí, kdyby je měla ještě delší, aby se co nejvíce rozvinula jejich krása, tu jsem pochválil šikovnost, tu úsměv, a když jsem nabyl větší jistoty, tak klidně i pěkně tvarovaný zadeček… Říkal jsem si, jestli večer budu od jedné z nich chtít něco víc, než jen tu pusinku, musím mít naprostou jistotu, že zvolím tu, která bude svolná. V případě omylu bych buď ostrouhal nebo si zadělal na pořádný průšvih…

Musím říci, že jak holky pletly copánky a já toho zneužíval k tomu, abych se jich mohl dotýkat, stále více jsem se zakoukával do jedné z nich. Snažil jsem se sám sobě si to vymluvit, protože když už se chci mermomocí dostat do pořádných problémů, tak by aspoň mojí snahou mělo být ono riziko co nejvíce snížit, tedy otipovat si dívku nejsvolnější, a ne si jen prostě vybrat tu nejhezčí – ale poručte neukázněnému Ascemu… Zatímco jména tří dívenek jsem neustále motal, tu jednu svoji vyvolenou, favoritku, jsem si zapamatoval dobře. Jmenovala se Janča. Měla krásné tmavěji hnědé vlasy do půli zad, hnědé oči, krásné smyslné rty, nu, snad trochu větší nosík… Laskavému čtenáři je nejspíš v tuto chvíli leccos jasné – toto děvče je nejen přesně Asceho typ, ale navíc také tak trochu Jíťa v mladším vydání…

Odpoledne, kam jsem se hnul, tam jsem působil poprask. Copánky zaujaly každého. Ale vedení tábora to vzalo tak, že se snažím zabavit děti a že, i když to není tak úplně v duchu marxisticko-leninské filozofie, děcka budou spokojena a nebudou si na tábor stěžovat…

Poznámka:
Prosím laskavého čtenáře, aby si uvědomil, v jakém období se nalézáme. Pro ilustraci: Za pár týdnů po této příhodě jsem nastoupil do školství jako učitel, přičemž jsem byl povinen kontrolovat a trestat např. asymetrický účes, nošení jen jedné náušnice, výstřednější oblečení, použití voňavek… Toto vše u dívek, přičemž u mužského pokolení se ani nepředpokládalo, že by někdo byl takto „ujetý“. To, že by nějaký mládenec, o učiteli ani nemluvě, měl copánky, to bylo naprosto nepředstavitelné. Tedy vedení tábora se zachovalo značně volnomyšlenkářsky, když nejen, že jsem z toho neměl problémy, ale dokonce jsem nebyl nucen copánky ihned rozplést…


Večer jsme jako obvykle zůstali s oběma capartovskými oddíly s Veronikou sami. Domluvil jsem se s ní, že bych na čtvrt hodiny potřeboval zmizet. Bylo vidět, že by byla raději, kdybych zůstal, protože hlídat oba oddíly dohromady, věnovat se tolika dětem najednou, to přeci jen bylo velmi náročné. Nicméně řekla, že jí to nevadí, když to bude jen na tu čtvrthodinku.

Zaklepal jsem na dvířka podsady. Holky se začaly chichotat a pozvaly mě dál. Svítil jsem si baterkou, kterou jsem ale, jakmile jsem si přisedl na okraj té z postelí, kde ležela moje favoritka Janča, zase zhasl. Vyprávěl jsem holkám, jak jsem „perlil“ s těmi jejich copánky během odpoledne, a to i na poradě vedoucích. Dívky se hodně smály, bylo nám spolu hezky. Mezi tím si mé oči přivykly na tu trošku světla, co byla ve stanu od venkovního osvětlení, takže jsem viděl obrysy postelí, i se dalo vytušit, kde přesně dívka v posteli leží. Řekl jsem: „Tak holky, teď už bych se rád vašeho veledíla zbavil, takže jdu si vybírat zaslouženou odměnu za reklamu na vaší práci!“ Holky se zase zachichotaly. Objal jsem Janču jednou rukou v pase a druhou za ramena. Přitáhl jsem si ji tak, abych ji mohl políbit. Nejprve nám to moc nešlo, nemohli jsme se hned strefit, ale nakonec jsem krásnou pusinku dostal. A ne jednu. Tou rukou, kterou jsem měl původně v dívčím pase, jsem přitom hladil její boky a nohy. Znovu jsem si ji tak testoval. Když jsem byl spokojen, postupně jsem obešel zbylé tři dívky. Zde jsem se ale soustředil jen na objetí a samozřejmě na ty pusinky. Polibky jsme nepočítali, ale bylo jich u každé tak okolo pěti a byly různé. U některé dívky takové spíše tetičkovské, se sevřenými rty, ale u jiné dlouhé a prostě nádherné. Poté jsem opět usedl na okraj postele své favoritky. Začal jsem holkám vyprávět příhody z mého dětství a současně je stále zapojoval do diskuze různými otázkami ve stylu, jak by co řešily ony na mém místě. Holky mi přitom postupně za svitu baterky rozpletly copánky.

Během toho povídání, ale zejména, když už byla má ozdoba z vlasů rozmotána, jsem se odvažoval stále více. Janču jsem opatrně, aby to nebylo nápadné, hladil i na vnitřní straně stehen. Nijak se mi nebránila. Tedy s výjimkou jistého místa, které by mě ovšem bývalo zajímalo zrovna nejvíce. To pak vždy rychle secvakla nohy k sobě… Nenaléhal jsem. Trpělivě jsem ji hladil a lehounce šimral tak, aby jí to bylo příjemné - po nohou, rukách, krku, a zkusil dosáhnout svého za chviličku znovu… To už jsem ale ohlásil jakousi druhou večerku: „Tak holky, uložte se do polohy vodorovné, dnes už vás čekají jen slaďoulinké sny.“ Holky v té chvíli již byly každá na svém lůžku, ale ještě všelijak posedávaly, aby se mohly účastnit debaty. Já seděl na kraji Jančiny postele. Ta již ležela, takže jsem se jí mohl docela dobře věnovat. Ostatní dívky skutečně také zalehly. Abych nějak „zlegalizoval“ svůj další pobyt ve stanu, dodal jsem: „Já tady s vámi ještě chviličku počkám, než usnete, a pak také půjdu. Vy teď zavřete svá krásná očička a myslete na to nejhezčí, co jste dnes zažily. Pusinku na dobrou noc už jste dostaly, takže program dnešního dne se uzavřel.“ No, tu poslední větu jsem nedomyslel, protože jedna z dívek – byla to ta, co mne donutila nosit copánky celé odpoledne, se ozvala: „Ne, ne, to neplatí, to nebyly pusinky na dobrou noc…“ Tak, a co si teď počít s tak jednoznačným apelem? Zatímco další dívenky se trochu cudně a trochu vyzývavě chichotaly, já řešil dilema. Janču jsem si pomaličku připravoval, ale kdybych od ní odešel, nemuselo by se mi podařit poté vhodně na toto navázat. Ale ona rozverná dívčina evidentně mezi „řádky“ cosi nemálo naznačovala… Ačkoliv to nebývá u mě běžné, nakonec jsem nedal přednost dvěma dívkám před jednou a od Janči neodešel. Nicméně neopomněl jsem přeci jen aspoň nějaké „zajištění“ provést: „Nu, dnes jsme si těch pusinek docela užili a mně by bylo líto, kdyby nám už žádné nezbyly na příště. Jestli tedy chcete, tak já bych opět přišel zítra po večerce a zase bychom si povídali…“ Odpovědí bylo čtyřhlasé radostné výskání, což mne velmi potěšilo. A od Janči obzvlášť, protože jsem zrovna měl ruku pod její noční košilí, na vnitřní straně stehna, jen malý kousíček pod místem, kde by už měly začínat kalhotky. Bylo to tedy další potvrzení toho, že se jí moje počínání líbí, nebo, v nejhorším případě, aspoň není proti…

Po malém okamžiku se ve stanu rozhostilo ticho. Popojel jsem rukou na Jančině hebounkém stehýnku o kousek výš. Páni! Ano, já popojel výš - aniž jsem tentokrát zaznamenal jakýkoliv odpor! Nyní jsem se dotýkal, byť přes látku, toho místečka, po kterém jsem tak toužil. Tělem mi tam a zpět projel známý MAKO výboj a zanechal po sobě husí kůži kombinovanou s návaly horka. Před očima se mi dělaly mžitky… Vzdal jsem jakoukoliv ostražitost, a prostě své favoritce dal nohy víc od sebe. Pořád nic. Jako kdyby spala, ale bylo naprosto jasné, že nespí. Když jsem jí chviličku poté stahoval kalhotky, nadzvedla zadeček a dala nohy tak, aby mi tuto činnost usnadnila. Celý jsem se chvěl vzrušením, protože se ve mně mísily tři rozličné vjemy: to, co se odehrávalo, už bylo opravdu nebezpečné a daleko za hranou, současně jsem vnímal, že to neskutečně chci a že své jednání už nedokážu ovládnout… Čelisti žraloka sklaply – a ne naprázdno…

Ostatní holky byly ticho jako pěna. Podle mne za takovou chvilku neusnuly a muselo jim být jasné, že se něco děje, ale nejspíš jim přišlo hloupé jakkoliv se projevovat. Možná je dokonce vzrušovalo poslouchat a představovat si. Jen si myslím, že jejich obrazotvornost nedosáhla na realitu. Já jsem totiž z Janči odkryl deku, vyhrnul její noční košilku a znovu jí dal nohy dost od sebe. Po minutce, kdy jsem ji jen dráždil, jsem ji začal masturbovat. Byla úžasná… A ostatní holky tím, že nerušily a jen poslouchaly, tak vlastně také…

Nu, dostal jsem nejenom to, co jsem původně chtěl dostat, ale mnohem, mnohem víc. Že má návštěva bude zahrnovat takový lehčí orgasmus devítileté holky, o tom jsem před vstupem do stanu ani nesnil… Já tu dívčí vůni na rukách prostě zbožňuji… Na rtech neméně… A navíc bylo prakticky jisté, že zítra budeme pokračovat… A nejspíš, že to bude pěkně divoké, protože když jsem odcházel, z lůžka oné rošťandy jsem zaslechl takový zvláštní, jako by posmutnělý hluboký nádech a výdech, který se s dost velkou mírou jistoty dal interpretovat jako cudná varianta věty: „A já nic?“ Tedy zítra to bude nejspíš vypadat tak, že já budu dobývat Janču a ona se nechá a současně sám budu dobýván Rošťandou a samozřejmě se nechám…

…Když jsem se po více než hodině vrátil do pokoje s caparty, všichni spokojeně spali a Veronika už tu nebyla. Šel jsem také spát… No, upřímně řečeno, zas tak mnoho jsem toho nenaspal. Prudké stavy vzrušenosti z toho, co se stalo u holek ve stanu, se střídaly se silnými vjemy viny. Moje mysl byla doslova rvána na kusy. Přitom jsem intenzivně masturboval, protože jsem si v duchu přehrával nesmírně silné prožitky s Jančou, zejména pak to, jak se mi zcela odevzdala. Začal jsem zvažovat, že ji odpaním… Také mne napadlo, tedy pokud jsem signály Rošťandy interpretoval správně, jak to bude božské v případě, že se mi navíc podaří holky vydráždit tak, že budou svolné k lesbickému mazlení. Nějakého takového, z kterého jsem dodnes u vytržení, když si vzpomenu na hrátky mé dětské přítelkyně Alenky a Prázdninové sestřenky… Ale to už jsem na poslední chvíli musel zabránit křeči pravé ruky a posléze i na chviličku usnul…

Upozornění pro čtenáře

Říká se, že nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. Ovšem zdá se, že existuje výjimka – gulášek pana šéfkuchaře Života, kterýžto jím nyní pořádně zamíchal, je horký stále víc, až žhne jako láva…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2442 x
Oceněn: 2250 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 18.2.2017 1:46:21

Dětský tábor s nezvaným mikrohostem

III. část: Ač nezván, jeho veličenstvo Mikrohost přichází

Ráno, následující po pozdním večeru u holek ve stanu a psychicky i fyzicky náročné noci, bylo doslova úděsné. Kdybych nezodpovídal za oddíl malých dětí, těžko bych našel nějakou motivaci k tomu, abych vůbec vylezl z postele. Připadal jsem si, jako kdyby mne přejel parní válec, ovšem s tím, že jeho řidič si dal na svém díle opravdu záležet, takže svou jízdu rovnou několikrát zopakoval. Bolelo mne snad všechno. Hlava signalizovala, že se asi rozskočí…

Říkal jsem si, že během dopoledne se mi snad uleví. Psychiku spraví aktivní činnost s dětmi, která mi dá zapomenout na to, že už jsem zase tak trochu jednou nohou v kriminále, a únava z extrémního masturbování že také snad odezní. Bohužel, žádný pocit úlevy se ale stále nedostavoval. Spíše naopak…

Je chvilku před obědem a na plácku vedle jídelny je pořádný šrumec, ostatně jako každý den v tento čas. Děcka jsou všelijak pomíchána, oddíl sem nebo tam, to se teď neřeší, zkrátka nikdo nepostojí na jednom místečku, plno výskání a křiku. Já se však nemohl dočkat, až už budu v jídelně, kde si budu moci sednout. Moje mysl se zaobírala sama sebou, když tu se náhle ke mně přiřítily čtyři mně známé dívenky – tedy z toho jedna jaksi poněkud známější, než by bylo záhodno. Byly plné života, smíchu, různě na mne dorážely a hlavně se ubezpečovaly, že večer opravdu zase navštívím jejich stan. Zmobilizoval jsem poslední zbytky sil, abych si s nimi také trochu zadováděl. Přitom se naskytla vhodná příležitost, kdy jsem se domníval, že jsem kryt před nepovolanými zraky, takže se mi podařilo Rošťandu důkladně pohladit po zadečku a lehce přitom zajet mezi její nohy. Natočila se ke mně v pase a nádherně se usmála. Na Janču jsem ovšem nemusel nijak dorážet, protože ta sama využívala každou příležitost, jak se na mne namáčknout. Bohužel, neustále jsme ale byli orientováni tak, že nebylo bezpečné, abych si sáhl na její štěrbinku, která včerejšího večera byla vůči mně tak nádherně vstřícná…

…Na obědě si k „velitelskému“ stolku vedle mne sedla Veronika. Bylo to poněkud zvláštní, protože toto místo obvykle obsazovala moje asistentka Dáša. Tentokrát jsme tedy byli jaksi prohozeni, protože Dáša seděla naproti mně, vedle Mili. Bylo mi doslova na chcípnutí, takže jsem tomu nevěnoval pozornost, a bez ohledu na to, kdo se kde uvelebil, jsem požádal Dášu, zda by mi mohla přinést polévku, neboť jsem nějaký unavený. Než Dáša stačila cokoliv říci či udělat, zvedla se Veronika. Když přede mne položila talíř kouřící polévky, starostlivě se na mne podívala, pohladila mne po vlasech, aby poté rukou sjela na čelo. Zvláštní chování od dívky o jedenáct let mladší než já… Hlavou mi blesklo: „Z té jednou bude skvělá matka. Ach, proč jsem neměl štěstí na takovou…“ Ale to už jsem jakoby z dálky slyšel, jak Veronika ustaraně říká: „Má horečku…“ Mili vyskočila, obešla stůl a také mi dala ruku na čelo: „Jo, a pořádnou! Však já jsem pozorovala, že něco s tebou není v pořádku.“ To už se otočila na mne a pokračovala: „Ascíku, prosím, teď zkus sníst, co půjde, a hned potom musíš na marodku!“ To už se zase zapojila Veronika: „Já tam s Ascem raději dojdu…“ No, ještě dodala něco v tom smyslu, že jsem nenapravitelný rebel a určitě bych se dobrovolně na ošetřovnu nevydal… Ovšem Mili rozhodla jinak. Rozdala rozkazy Dáše i Veronice, co a jak mají zařídit ohledně našich capartů, a setrvala se mnou v jídelně, dokud jsem neujedl alespoň část polévky. Když bylo zřejmé, že více polévky již do sebe nedostanu, tak za mne uklidila nádobí, načež mne vzala za ruku a vyrazili jsme směrem k marodce. Takové chování bych na veřejnosti od Mili nečekal. Na táboře totiž byli i někteří další naši spolužáci a jeden z nich se dokonce znal s jejím nastávajícím manželem…

…Dívka ztělesňující jakousi kombinaci zdravotní sestřičky a ošetřovatelky - ve skutečnosti studentka medicíny, udělala to, co ji jediné napadlo, tj. změřila mi teplotu. Když jsem jí podal teploměr, řekla, že to je nějaká blbost a měřili jsme znovu. Zase 42°C. Byl jsem ihned „převelen“ na pokoj pro nemocné. Mili mi připravila lůžko, pomohla mi se svlékáním a také s tím, abych se uvelebil. Obojí bych jistě zvládl sám. Pravda, bylo mi sice příšerně, ale toto nebyly žádné úkony vyžadující enormní úsilí. To, jak Mili o mne pečovala, mne ale velice hřálo u srdíčka. Medička mi mezitím udělala čaj a společně s ním přikvačila i s acylpyrinem, přičemž mne donutila tuto příšernost polknout. Také doběhla za hlavním vedoucím a zavolali mi lékaře. Ten však, jak uvidíme dále, přijel až za mnoho hodin, docela pozdě večer…

Celé odpoledne mne střídavě navštěvovala jak Mili, tak Veronika, ale i Dáša. Každá u mne chvilku pobyla a musím říci, že mne to moc těšilo - škoda jen, že jsem si to nemohl vychutnat nějak do hloubky. Cítil jsem se mizerně. Tak, jak už jsem dlouho nepamatoval. Zajímavé bylo, jak se jednotlivé dívky lišily v mém vnímání jejich účinkování v onom prvním odpoledni na marodce: Mili jako přítelkyně až partnerka, Veronika jako starostlivá matka a Dáša jako úžasná kamarádka, která se snaží jednomu ulehčit tím, že neustále žvatlá nějaké hloupůstky… No, musím říci, že až o mnoho let později, to když už jsem měl více zkušeností s dospělými ženami, mi „docvakly“ ony mimoděčné signály, kterými na mne tyto tři dívky mluvily. Ovšem já byl vůči této řeči beze slov naprosto hluchý a utopený v bažině svých představ, snů – a tak trochu i ve veselých hnědých očích Janči, oné jakési devítileté „sestry“ Jíti.

Jak by mi asi řekl Dědeček Hříbeček ze známé pohádky Mrazík: „Ascíku, Ascíku, ty hlavo medvědí, zase jsi nic nepochopil…“ Mimochodem – hlavní hrdinka této pohádky, Nastěnka, je dle Asceho typologie dívka vzácné podtřídy Strangled Puria a při natáčení jí bylo 16 let… Takže laskavý čtenář jistě odhadne, kolikrát Asce tuto pohádku asi tak mohl vidět… Nu ano, mnohokrát…

Dáša s Veronikou mi společně přinesly hlavní chod oběda, který jsem v jídelně ani nevyfasoval. Tím pádem se u mne prostřídaly s Mili, která šla dozorovat polední klid našich děcek. Myslím, že kdybych se tomu bránil jen o trochu méně, tak by mne holky snad i krmily. Takhle mne aspoň pořád přemlouvaly, že přeci musím něco sníst, jenže mně to moc nešlo. Ne, že by se mi snad dělalo špatně, to nikoliv, ale tělo nějak nemělo potřebu jídla, motala se mi hlava, občas se mi dělaly mžitky před očima, a jako kdyby mi snad v milisekundách vypadávalo vědomí. Také jsem se chvílemi klepal zimou. Přitom mé vědomí – tedy pokud fungovalo, bylo čisté, jako kdybych byl v naprostém normálu. Toto je pro mne ovšem typické a týká se to nejenom stavů s extrémní horečkou, které jsem párkrát zažil, ale i stejně vzácných chvil, kdy jsem v životě byl opilý – to se pak sice nedokážu strefit do dveří, a pokud vstanu ze židle, tak upadnu, ale klidně mohu současně – třeba i v oné potupné poloze na zemi, řešit složité matematické výpočty. Je to zcela jiný stav, než odpovídá tomu, který jsem popisoval jako ochromující „elektrizující MAKO výboj“, jímž kdesi v hlubokém podvědomí cosi sepne celou mou osobnost do zamilovanosti k mladinké dívence či do nějaké jiné klíčové aktivity, která trhá mou psychiku, protože jsou současně vysílány silné protichůdné podněty „nesmíš“ a „musíš“. V mysli jsem se zaobíral tím, že bych docela dobře stav extrémní horečky a MAKO mohl aktuálně porovnávat, protože první jmenovaný prožívám právě nyní, zatímco oním druhým jsem byl obdařen včera večer ve stanu devítiletých dívek. No, dost teoretizování, raději bych přeci jen měl zkusit nasoukat do sebe aspoň malou část oběda…

…S vypětím sil jsem do sebe dostal pár brambor a kousek karbanátku. Připadalo mi to namáhavé, asi jako kdybych ruční sekyrou pokácel půlku lesa – zřejmě jsem i takovým dojmem působil, protože Veronika mě opět pohladila po vlasech, aby pak rukou prozkoumala horkost na mém čele. Starostlivě se na mne zadívala a uložila mne, jako kdybych byl nějaké mimino. Přitom mne vzala za ruku – seděla na okraji mé postele, držela tu ruku a začala zpívat. Ale nebyla to nějaká slova, spíš jakási zpěvná citoslovce: „Na na na naa...“ Tak tohle mne dokonale psychicky položilo. Ta dívka mne doslova odbourala. Jako by, aspoň pro tuto chvíli, zcela vynulovala jakékoliv moje erotické úvahy - ty zjevné, ale i ty tajné. Vnímal jsem jen to, že na zem sestoupil anděl, sedí vedle mne, drží mne za ruku a zpívá mi. Hlavou mi běžely myšlenky na to, že když jsem byl maličký, také mě maminka takto opečovávala. Ale pak se to všechno zvrtlo a já zůstal sám. Tak strašně moc sám. Osamělý pěšáček, klopýtající, padající a zase z prachu povstávající v šachové partii toho pána, co si říká Osud. Jenže teď jsem ležel prakticky bezmocný, ochromený vysokou horečkou i chováním té mladinké ženy… Po tváři se mi kutálely slzy, Veronika mi je opatrně kapesníkem otírala a přitom nepřestávala zpívat…

Hlavou mi vířily snové obrazy, které přeskakovaly ze scény na scénu:

Co je potřeba, abych rozbil kámen…
Prosím, ukažte mi, kde najdu, co hledám…
Ale já přicházím s prázdnýma rukama…

Jako bych znovu zíral na tu opuštěnou postel, která ještě ani nevychladla…
Rozmazané sny, vzpomínky…
Vidím se odněkud odcházet, zase s prázdnýma rukama a krvácejícím srdcem…

Šachy, šachy, nekonečné šachy…
Pěšák nesmí nikdy zpět!

Prožil jsem pár těžkých chvil, vlastně moc těžkých chvil…
Kam asi tak jít, když v srdci vězí šíp…
Jeden dlouhý černý šíp, co na sobě slova vyryta má…
Sestřelen, láskou upálen a zahrabán…
A tak já v tý dálce daleký zůstal jsem sám, celé věky sám…

A tehdy…
A tehdy proniknou do vás…
Hluboké oči…
Jako nebesa…
Modré…

Asi jsem na pár vteřin usnul. Najednou jsem si uvědomil, že neslyším zpěv. Nade mnou se skláněl anděl s blankytnýma očima… „Veroniko…“

Dáša zřejmě mezitím všelijak upravovala a přerovnávala jídlo, které jsem nesnědl – kdybych přeci jen dostal hlad, abych měl vše po ruce a co nejjednodušší. V podstatě z nějakého záhadného důvodu dělala spoustu zbytečné práce, jen aby se v mé blízkosti nějak zaměstnala. Že by o mne měla strach? Hloupost! Je to sice sympatická holka, ale já jsem jí naprosto ukradený, prostě její krátkodobý kolega z tábora. Nebo že bych opravdu vypadal tak, že každou chvíli musím skonat a kdyby se mi tedy ještě více přitížilo, tak potom každá pomocná ruka dobrá? Pravda, lékař stále nejel a příšerně jsem jistě vypadal. Ale já si teď ze všeho nejvíc přál, abych mohl zůstat sám s Veronikou. Dáša si zatím mých slz evidentně nevšimla, nejspíš si mohla myslet, že mi Veronika otírá pot z čela. A já bych byl rád, aby to tak zůstalo. Moc by mi vadilo, být takhle úplně duševně sesypaný před Dášou, zrovna tou holkou, co je vlastně moje podřízená… Já jsem přeci ta skála…

…“Copak, Ascíku, co pro tebe můžu udělat?“
„Prosím, kdybys mi přinesla trochu vody…“
Ale než Veronika stačila cokoliv říci, chopila se iniciativy Dáša: „Já to zařídím, já ji přinesu!“ Uvědomil jsem si, jak je to krásné, když člověk, který se cítí nesmírně opuštěný, najednou zjišťuje, že má kamarády, kterým evidentně na něm záleží…

Dáša se vrátila s pitím a současně s ní přišla i medička. Ta ale jen proto, aby se na mne rozvážně podívala a oznámila, že lékař bohužel přijede až večer. Veronika chtěla od Dáši převzít sklenici s vodou, ale ta rukou uhnula: „Ascík je můj šéf a já se o něj postarám!“ Veronika se usmála a řekla: „Tak dobře, ale za okamžik končí polední klid a váš oddíl nemůže zůstat opuštěný. Já tu teď ještě krátce zůstanu a odpoledne můžeme na střídačku každá na chviličku zaběhnout,“ a s těmito slovy uvolnila místo k posezení na posteli vedle mne.

Dáša pojala mé pití tak, jako bych snad byl nesvéprávný. Pod mými rameny podsunula ruku a opatrně mne takto nadzvedla. Druhou rukou mi dala sklenici k ústům… Skoro jsem se tomu musel smát… Když jsem vše vypil, Veronika Dášu doslova vyhodila z pokojíku. Prý, ať už upaluje k děckám, protože většina z nich již určitě z krátkého odpoledního spánku procitla a Mili by je asi sotva sama zvládala.

Veronika si znovu přisedla na okraj mé postele, vzala mne za ruku a začala mi zpívat… Tentokrát jsem usnul asi na dvě hodiny. Když jsem se probral, byl jsem sám. Před očima se mi dělaly mžitky. Bylo mi doslova příšerně na těle, přesto jsem měl takový příjemný pocit na duši.

Pokračování příště…

Upozornění pro čtenáře

Hm, aby se mi tak z ingrediencí v guláši pana šéfkuchaře Života ještě nakonec udělalo zle…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2442 x
Oceněn: 2250 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 25.2.2017 0:33:16

Dětský tábor s nezvaným mikrohostem

III. část: Ač nezván, jeho veličenstvo Mikrohost přichází

...pokračování z předchozího příspěvku

Do večeře se u mne na návštěvě postupně vystřídaly všechny tři moje – a teď už si klidně dovolím použít onen termín – kamarádky. Zaběhly vždy tak na patnáct, dvacet minut. Veroničina návštěva, to bylo doslova pohlazení. Dáša, aby mne zabavila, pro změnu plácala páté přes deváté, a i když mi bylo zle, chvílemi jsem se neudržel a musel se smát.

Uvědomil jsem si, že někdo takový, jako je ona, mi nesmírně chybí. Dívka, se kterou bych kamarádil, aniž bych přitom pořád promýšlel, jak ji sbalit či aspoň pomilovat, dívka, která by byla ochotna pro mne něco udělat, aniž za to cokoliv očekává. Dáše sice bylo patnáct let, stejně jako Veronice, ale na rozdíl od ní, byla chováním ještě pořád puberťačka – veselá, bezstarostná až lehkovážná, rebel podobný mně. Pro jistotu, abych neuvedl laskavého čtenáře v omyl, nutno dodat, že Dáša byla také velmi pohledná dívka, byť zářivě krásné Veronice se rovnat nemohla - ovšem to nemohly ani jiné dívky na táboře. Pokud bych si mohl dovolit nějaké srovnání, tak byť byly typově zcela rozdílné, přesto bych ji z hlediska krásy postavil na roveň Mili. Jen prostě nebyla z žádné mé typologické třídy, čili nejspíš bych ani moc neuměl ji nějak svádět, protože signálům takových dívek tolik nerozumím. A dospělým, byť v tomto případě jen biologicky, pak ještě o něco méně. Pokud by čtenář chtěl namítat, že takovou nezištnou kamarádku mám přeci v Mili - no, skoro, jenže tu vnímám i eroticky, a to je pak zkrátka takové nějaké jiné. Například, kdyby Mili s někým na táboře koketovala, pak bez ohledu na to, jestli by se mi u Veroniky dařilo či ne, tak bych žárlil. Na Dášu v analogické situaci však nikoliv. A to přesto, že i Dáša se mi jako žena velmi líbila. Prostě mezi mnou a Dášou není takové to zvláštní jiskření, které sice přátelství mezi mužem a ženou umocňuje, ale také občas boří, takže ve výsledku ubírá klidu na duši…

Poznámka:
Když už jsem byl u toho srovnávání, tak dlužno dodat, že Veronika byla jednou z nejkrásnějších dívek, ne-li dokonce vůbec nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl, a jedno kdy, kde, tedy nejen „na živo“, ale i v televizi, filmu, časopisech, fotografiích různých miss…

Večeři mi přinesla Veronika. Trochu se na mne „zlobila“, hádám, asi tak, jak se jednou bude zlobit na svého malého nezbedného synka, že jsem ještě ani nedojedl ten karbanátek z oběda. Vzápětí za Veronikou do pokoje vrazila medička s horkým čajem a acylpyrinem. Ten je prý třeba brát po jídle, a tak jsem neměl šanci vzdorovat. Přiznám se, že už vůbec netuším, co k té večeři bylo, zato na příšernou pachuť kyseliny acetylsalicylové po vzpříčení tablety v krku se pamatuji dost dobře.

Po nějaké době dorazila Mili. Tentokrát jsem byl rád, že se s Veronikou vyměnila, protože během podvečera se mi ještě více přitížilo a měl jsem problém udržet se na nohou. Současně se mi chtělo čůrat, a přeci jen, vzhledem k našim vztahům s Mili, mi její pomoc s odvedením na toaletu a usazením na mísu přišla dramaticky méně potupná, než kdybych měl žádat kohokoliv jiného, obzvlášť pak právě Veroniku. Poté mě Mili zabezpečila vším, co bych mohl potřebovat – měl jsem po ruce jídlo, pití, pro jistotu mi přinesla i moje knihy o rostlinách, které jsem s sebou na tábor přivezl… Zůstal jsem chvíli sám a odpočíval – jako kdyby snad bylo po čem. No jo, ale vysvětlete to tělu, které se tváří, že se vyměnilo za křižáky marně dobývající Vítkov proti sudličníkům a cepníkům lidu husitského. Na chvíli jsem usnul…

Asi za další hodinu, možná o něco víc, přišla Mili společně s Dášou. Ovšem sotva se u mne usadily, přijel konečně také pan doktor. Vevalil se do dveří jako velká voda – následován medičkou. Byl to bodrý chlap, padesátník s bujarým plnovousem a evidentně dobrou náladou. Od prvního slova působil dojmem, že zřejmě své řemeslo skvěle ovládá. Nejprve prohlásil, že mne musí prohlédnout celkově, takže prý "všichni nepovolaní alou pryč". Dáša se zvedla k odchodu, ale Mili prohlásila, že je mojí partnerkou, a že tedy zůstává. Podařilo se mi zachytit dokonale udivený výraz Dáši, když zaslechla tato slova. No, poněkud to překvapilo i mne – kromě samé podstaty sdělení pak nejvíce to, že Mili takto mluví veřejně a docela tím riskuje.

Medička odrecitovala průběh mého dosavadního „léčení“, tedy jakou mám mimořádně vysokou horečku, a to přesto, že mi podala již dvě tablety acylpyrinu. Nezapomněla zdůraznit, že po jídle… Asi také chtěla kousíček uznání, jak je šikovná, což pan doktor zaregistroval a hned zneužil k tomu, aby ji poplácal po zadečku… A pak už se mi skutečně důkladně věnoval - prohlížel, proklepával, osahával…

…Zánět močových cest, nenakažlivý, ale velmi prudký. Nejprve jsem dostal nějakou injekci a současně k užívání silná antibiotika. Dále mám dostávat studené zábaly – mokré prostěradlo ovinuté po celém mém těle, až budu jako mumie. To zakrýt suchým prostěradlem, pak dekou a nakonec přikrývkou. Dnešní noci mám zábaly dostávat po dvou až třech hodinách, od rána do dalšího dne pak bude stačit interval něco okolo čtyř hodin. Během těchto dvou dnů nejsilnější horečky prý pominou a pak již bude potřeba jen doléčení. Ovšem v klidu bych měl být nejméně dva týdny. Tedy na nějaké blbnutí a rošťárny s dětičkami na tomto táboře již mám zapomenout.

Pan doktor odešel – jeho odchod jsem snadno zaregistroval, protože zřejmě na závěr, nejspíš již před domkem ošetřovny, znovu důkladně medičku poplácal - raději nepřemýšlet, na jaké místo asi, když tak výskala…

…Medička opět vešla do mého pokoje a ještě se celá žulila – její výraz se dal číst asi tak, že je trochu pohoršená, co si to ten pan doktor na ni dovoloval, ale současně potěšená, že si dovoloval, neboť to značí, že asi také není žádná ošklivka… Mili oznámila, že se v noci o mne bude starat a léky i zábaly mi bude dávat sama. A tak se také stalo. Mili si upravila druhé lůžko, které v pokoji bylo, a poté mi připravila onen první ledový zábal. To bylo něco strašného, myslel jsem, že duši vypustím… Pak zhasla, sedla si ke mně na postel a utěšovala mne. Ach, jak je ten svět nedokonalý – proč to nejkrásnější, totiž pocit, že někomu na vás opravdově záleží, musí zkombinovat s tím, že se současně cítíte jak zpráskaný pes naložený do mrazáku… A Mili evidentně na mně záleželo, dokonce předstírala, že je mojí partnerkou, aby se o mne mohla starat. Že se máme jako přátelé rádi, to jsem pochopitelně věděl a prociťoval, ale že Mili zajde až takhle daleko, to bych býval nečekal…

Oba capartovské oddíly měly na dopoledne druhého dne naplánovánu nějakou společnou akci v lese, takže jsem byl v péči medičky. Bylo mi trapně z toho, jak asi obtížné muselo být pro Mili zvládání onoho táborového programu, protože v noci toho mnoho nenaspala. Já se tu, obskakován, válím jako nějaký paša a ona, chudák, celá vyčerpaná péčí o mne, musí všechno zvládat, a to i moji práci.

S mým obědem přiběhly doslova naráz Mili, Veronika i Dáša, protože naše asistentky se domluvily se svými spolužačkami z jiných oddílů, že ty na pár minut naše caparty pohlídají. Udělali jsme takovou drobnou „válečnou poradu“. Dohodlo se, že vzhledem k pošmournému počasí nebude problém s dětmi zůstat v ubikaci, kde se děcka zabaví omalovánkami, vystřihovánkami a dalšími jednoduchými pomůckami, zatímco Mili si půjde na dvě, tři hodinky lehnout a trochu se prospí.

Během odpoledne se u mne na návštěvě opět po chvilkách prostřídaly všechny tři „moje“ holky. Mili přitom moc vyspale nevypadala – krátké poležení ji evidentně úplně do normálu neposunulo. Mimochodem, když odcházela, dostal jsem od ní nádherný polibek – nu, však proč ne, když je tou mojí „partnerkou“… Za každou návštěvu jsem byl moc rád, i když nejšťastnější jsem byl, když přišla andělská Veronika. Ta také u mne byla nejdéle. Tentokrát se to vyvinulo tak, že jsem si lehl hlavou do jejího klína a ona mne hladila. Dnes nezpívala, mlčeli jsme, ale přesto mi to přišlo stejně krásné. Asi jsem naprosto nenapravitelný – jak se ode mne vymotávala (byla tělem tak, abych mohl mít hlavu v jejím klíně), tak jsem vzal do ruky její prs. Nebyl to nějaký letmý dotyk, jakoby omylem – prostě a jednoduše jsem celou dlaní ten prs lehce svíral. Čekal jsem, že dostanu vynadáno, ale Veronika se místo toho na mne usmála – to už stála vedle postele, znovu se sehnula a dlouze mne políbila. A já si přitom opět rukou hrál s jejími prsy. Hlavou mi blesklo, že podle toho, co jsem nahmatal, musejí být krásná, úžasná, excelentní… došla mi slova… Skvostný polibek během jednoho odpoledne už od druhé dívky… Sakra, neměl bych si v tom svém životě udělat už konečně nějaký pořádek??

V časném odpoledni mi bylo znatelně lépe, horečka dokonce na chvíli poklesla pod 40 stupňů, tedy zvládal jsem samostatně i toaletu, neboť se mi netočila hlava, ani mi nevypadávala mysl. Zato s blížící se nocí, se opět můj stav zhoršoval. Chvíli před večeří zaběhla Dáša, vlastně dnes již podruhé, ale tentokrát se jí nepodařilo mne rozveselit, a tak mi aspoň přinesla čerstvé pití a pro jistotu „žalovala“ medičce. Ta ale prohlásila, že toto je normální, s večerem zkrátka horečka sílí běžně.

Večeři mi přinesla Mili. Domluvili jsme se spolu, ale také s medičkou, že tak hodinku po večerce zase Mili převezme moji péči, bude nocovat na vedlejším lůžku a bude mi dávat i předepsané zábaly. Nicméně pro tento okamžik se zdržela sotva pět minut s tím, že dnes raději na hygienu našich dvou oddílů dohlédne osobně, aby ve sprchách byl aspoň jeden dospělý. A prý že za mnou pošle Veroniku, tedy jestli budeme oba chtít. No, rozumíte někdo těm ženským? Já tedy opravdu ne… Veronika přišla asi za čtvrt hodiny, myslím, že musela tak tak dojíst večeři…

…Zase jsem si mohl dát hlavu Veronice do klína. Bylo to moc příjemné. Na druhou stranu moje ruce šmátralky si takto musely nechat zajít jakékoliv chutě na anděla, kterého měly kousíček od sebe, avšak v této poloze nikoliv na dosah. Veronika mne poprosila, pokud mi to horečka umožní, jestli bych jí vyprávěl něco o sobě.

Mluvil jsem pomalu, tiše a s přestávkami. O nemocnici, kde jsem byl deset měsíců, o Nevlastní matce, o tom, jak jsem se sám dobrovolně stal dítětem ulice, abych se s ní mohl vídat co nejméně, o svém budovatelském úsilí na bunkrech, které jsem si za tímto účelem vytvořil, o vlastní matce, která mne v kině před lidmi odstrčila… Pochopitelně jsem vynechal všechny moje peripetie s dívkami – tedy až na jednu. A zde se velmi stydím. Hovořil jsem o velké lásce, která musela skončit kvůli nepřekonatelným společenským problémům. Ale neměl jsem na mysli můj vztah s Jíťou, ale Veronice jsem podal lehce upravený příběh o Ledové princezně Erice. Děj jsem záměrně drobně zkreslil tak, aby ony události a Erika sama co nejvíce připomínaly právě Veroniku. Zdůrazňoval jsem, jak to nenaplnění vztahu bylo pro mne velice deprimující, jak vlastně celý život je mi smutno, že často dokonce přemýšlím, že dobrovolně ukončím svou pouť na tomto světě, který je pro mne jen plný bolesti… Neopomněl jsem zdůraznit, jak moc nyní trpím tím, že když jsem konečně potkal anděla, totiž jí, Veroniku, zase jsem ten, komu se nedostane požehnání… Pocítil jsem, že na Veroniku moje slova silně působí. Pomalu, pomaličku, abych nic neuspěchal, jsem nahlodával mateřskou mysl svého anděla. Asi kombinace mého stavu, intimní atmosféra, můj životní příběh, jeho podání, i to, že Veronice přeci jen na mně záleželo, způsobilo, že ta úžasná dívka mému tlaku podlehla. Ucítil jsem, jak na moji tvář dopadají její slzy…

…Veronika musela odejít, aby stihla přípravu děcek na večerku i její skutečnou realizaci, což bylo vždy náročné. Když už jsme tam nebyli čtyři, tak by bylo záhodno, aby caparty ukládali alespoň tři. Když Veronika slezla z mé postele, ještě pusinkami osušila všechny své slzičky na mé tváři – pochopitelně tam již žádné nebyly, ale to nikomu z nás nevadilo. Přitom se ode mne nechala hladit, a to i na prsou…

Jaké bylo moje překvapení, když něco před desátou večerní do mého pokojíku místo očekávané Mili znovu vešla Veronika. Byla evidentně čerstvě vysprchovaná, voňavá, její vlasy - rozpuštěné, dlouhé až do pasu, tmavě blond, nejspíš důkladně vyfoukané a rozčesané, za ní vlály jako hříva bujarého hříběte. Byla nádherná. Nejprve jsme přikročili k mému zábalu. Jenže Veronika nepřinesla mokré prostěradlo, ale normální, nenamočené, a s tím mne dokonale osušila. Žádný zábal jsem tak nedostal – prostě jsem jen ležel v posteli. Veronika si poté stoupla kousek od mého lůžka, přímo proti mně a upřeně se mi zahleděla do očí. A aniž očima jakkoliv uhnula, doslova se jimi do mne vpíjela, začala se pomalu svlékat. Já byl rudý horečkou, silným vjemem nádhery této mladinké ženy i studem z toho, že jsem psychiku toho děvčete vmanévroval do pocitu, že mi musí dát to, po čem toužím. Ta dětsky čistá duše, aby mi ukázala správnou cestu, to, že jí na mně záleží, abych poznal, že život má i krásné chvíle, ta úžasná dívka mi na dnešní noc dala sebe…

…Možná to bylo tou opět extrémní horečkou, ale když přede mnou Veronika stála již zcela nahá, pocítil jsem něco zvláštního. Ne, tohle nebylo „jako“. Přede mnou stál skutečný anděl. Naprosto nezadržitelně jsem se rozbrečel, vůbec jsem ty slzy nemohl zastavit, bylo mi strašně stydno za to, jak jsem se vůči té dívce zachoval. Ona ale vklouzla ke mně pod deku a dnes již podruhé slíbávala slzy – tentokrát moje a reálné.

…Byl to v té vysoké horečce neskutečný fyzický výkon. Srdce mi bušilo snad někde až v krku - jakou jsem asi tak mohl mít tepovou frekvenci si vůbec netroufám ani odhadovat. Divím se, že jsem nezkolaboval… Extrémní zatížení těla ale bylo kompenzováno neuvěřitelným stavem duše. Dostával jsem tolik něhy, jako jsem nikdy ve svém životě nepoznal. Dosud jsem si, třeba i nádherně romanticky, ale přeci jen užíval, anebo jsem onu něhu spíše sám předával. Tentokrát jsem jí byl zcela pohlcen, doslova jsem se v ní ztrácel, abych se po chvíli zase nalézal – jako znovuzrozená, vědoucí a chápající bytost. Moje duše plula vesmírem, kde jediným smysluplným pojmem je nekonečno. To ale nelze nijak uchopit, a proto veškeré starosti a přízemnosti pozemského světa mizí v nicotě…

Veroniko, promiň! Vím, že jsem neměl na tvůj velkorysý dar žádné právo…

Probudil jsem se za úsvitu, ale v posteli jsem již byl sám. Na nočním stolečku stála vyměněná sklenice s vodou, připravený lék a pramínek vlasů namotaný na drátek ve tvaru srdíčka…

Capartovské oddíly měly tentokrát celodenní výlet mimo tábor. Pokud se nepletu, byla to návštěva nějakých památek v několika lokalitách a také bazénu, a tak vyráželi brzo. Snídani mi proto přinesla medička, ale než dorazila, tak jsem si změřil teplotu. Teploměr ukazoval těsně nad 38 stupňů. Sklepal jsem jej a nahlásil jen 37. Protože to už je jen mírně zvýšená teplota, zašel jsem v doprovodu medičky na vedení tábora, abychom domluvili, co dál…

Upřímně řečeno, ze všeho nejvíce jsem si přál, abych co nejrychleji z tábora odjel. Proto jsem také poněkud mystifikoval ohledně mé skutečné tělesné teploty. Měl jsem pocit, že aktuálně na šachovnici Život rozehraná mnohadimenzionální partie se třemi královnami – Jančou, Mili a Veronikou, je nad mé síly.

…Konečná dohoda byla taková, že pokud již zvládnu odjezd, měl bych tábor opustit. Tím bych uvolnil ošetřovnu, a jelikož pro práci vedoucího jsem beztak dále nepoužitelný, přičemž Mili s oběma asistentkami na spojené oddíly jakž takž stačí, jsem tudíž postradatelný. Ostatně do konce tábora zbývají již jen tři dny, tím spíše se beze mne obejdou… Do hovoru vstoupila hospodářka tábora s informací, že za chvíli vyráží do krajského města zásobovač pro poslední velký nákup, takže jestli chci, tak jej pár minut pozdrží, protože to už bych pak měl cestu domů výrazně jednodušší – avšak že v takovém případě bych si měl se sbalením svých věcí pospíšit.

A tak jsem opustil tábor, aniž jsem se stihl s kýmkoliv rozloučit…

Aspoň touto cestou ještě jednou děkuji andělu Veronice. Sice v danou chvíli jsem měl sám ze sebe v hlavě chaos, ale postupně se ukázalo, jakou úžasnou psychickou sílu jsem od té dívky získal…

Upozornění pro čtenáře

Tábor pro mne sice skončil, ale s jeho výraznými dozvuky se ještě v dalším dílu Střípků setkáme…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2442 x
Oceněn: 2250 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 3.3.2017 23:59:00

Dětský tábor s nezvaným mikrohostem

IV. část: Dozvuky alias nezvládnutá variace na sedmý pád

Úvod

Krátce po domácím doléčení nastal čas na to, abych si začal zařizovat svůj další život. Poslední prázdniny mého studia odkrojily svou závěrečnou čtvrtinu, a tak jsem se vydal do města svého studia, kde jsem měl nastoupit do zaměstnání i k ubytování v podnájmu.

Poprvé jsem dorazil za svým budoucím vedoucím, abych dojednal potřebné náležitosti, protože v tuto chvíli jsem ještě nebyl ani definitivně přijat - místo jsem měl jen předběžně přislíbeno. Ono přijetí se tedy uskutečnilo až nyní, a to po docela srdečném rozhovoru. Na jeho samém závěru mi můj nový šéf se šibalským úsměvem sdělil, že něco pro mne má. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že to je dopis od Mili.

Já se jí svěřil, kam budu nastupovat, a jelikož to byla velká továrna, snadno si adresu dohledala. V dopise vyjadřovala obavu, jestli jsem opravdu dobře doléčen, protože mne zná - jak jsem neukázněný, a zdůrazňovala, že léčbu je třeba dodržovat. Dále psala, že můj náhlý odjezd jí hlavní vedoucí tábora vysvětlil, takže to chápe, ale přesto ji moc mrzí, že jsme se nerozloučili lépe. Také mi přiložila adresu ke svým prarodičům, kam bych jí mohl psát, pokud bych chtěl, protože takto bude můj dopis v bezpečí před jistými zraky, u nichž by mohl vyvolat nežádoucí reakci. Také jsem se dozvěděl, že již má stanoven termín svatby. Je to s předstihem, ale vzhledem k honosnému místu a také termínu těsně před Vánocemi, to rodiče, kteří její vztah s nastávajícím intenzivně prožívají, vše raději zařídili daleko dopředu. Stěhovat se budou do již připraveného a zařízeného nového domu přesně na Štědrý den a domov vlastně dostanou darem pod stromeček. Z části formálně, protože pomoc při stěhování nábytku, podstatnou část závěrečného úklidu, příprav, zdobení a hromadu další práce bude pochopitelně provádět Mili v novém domě dávno předtím. V dopise byl přiložen arch papíru, zřejmě připravený ještě na táboře. Byla na něm nakreslena snová rostlina, jejíž květ sestával ze tří hrotem spojených srdcí, v nichž jakési žilkování tvořily ozdobným písmem světlé barvy vypsaná jména Mili, Veronika a Dáša. Nad okvětními lístky byly pokaždé trochu jiným odstínem rtěnky obtisknuté rty… Páni, no tohle…

V jednom z dalších dopisů – někdy v listopadu, mi Mili psala o jakési „bojové poradě“. Ona totiž dojížděla za prací do svého okresního města, což ovšem bylo totéž město, do jakého z různých vísek dojížděly i Veronika a Dáša. Holky pochopitelně ne do zaměstnání, ale do své střední školy, kde po prázdninách spolu seděly i v jedné lavici. Autobusy přijížděly v drobně odchylné časy, takže běžně se holky setkávaly až ve škole a s Mili se také nepotkávaly. Protože ovšem v silničním provozu existují různá drobná zpoždění, tu a tam se stalo, že některá z dívek se s Mili přeci jen zahlédla. A protože se na táboře docela dost skamarádily, slovo dalo slovo a ony se dohodly, že by bylo skvělé, kdyby si občas mohly popovídat. Vytipovaly si čas, který bude všem vyhovovat, takže Mili, tuším každý sudý čtvrtek, holkám koupila v místní cukrárně zákusek a kafíčko. A společně pak klábosením trávily okolo tři čtvrtě hodiny, než musely každá na svůj autobusový spoj.

Nu a holky při jednom takovém „pokecu“ vyrukovaly s tím, že jejich škola jako každoročně pořádá maturitní ples, na který je ovšem mnohem více lístků, než odpovídá počtu maturantů i s jejich příbuznými a známými, takže ony půjdou také. Veronika má doprovod zajištěný – svého přítele, o kterém jsem věděl již na táboře, a který mi pěkně ležel v žaludku. Dáša ale neměla nikoho, s kým by šla, a tak požádala Mili, jestli by nezkusila zprostředkovat, abych na ten ples za ní přijel já. Aby to nevypadalo nějak nepatřičně, poněvadž aktivita je na straně dívky a nikoliv muže, zlehčovala svoji žádost veselým tvrzením, že jsem pořád její šéf, protože to nikdo nezrušil, a tak bych se měl o ni postarat. Prý se při tom proslovu ale docela červenala… Když jsem četl tuto pasáž dopisu, pomyslel jsem si: „Nu co, pojedu sice jakoby za Dášou, ale hlavně, když uvidím svého anděla strážného, Veroniku. Asi mi to bude trhat srdce, až ji uvidím šťastnou s jiným, ale to, že ji vůbec budu moci spatřit, již jen to bude stát za tu cestu.“

Poznámky

Tato část mého života se po mnoha letech dostala v podobě značně zkomolené a s jiným příběhem propletené příhody do mého snu, který jsem ve Střípcích již zmínil – viz Májový sen.

Jsem v zásadě materialista. I když ne tak docela. Věřím, že duše každého jedince byla vpuštěna na tento svět, a to v obalu naší tělesné schránky. Během svého života se vzhledem k okolnostem nějak chová, páchá špatné i dobré skutky, pomáhá či škodí bližnímu svému, anebo je netečná. Na konci životní pouti je toto vyhodnoceno, sečteno a podtrženo. Nejde o nějaké modlení, vzývání kohosi, ale jen a jen o to, jak se chovám. Bůh mi tedy nijak nepomáhá, ale ani neškodí – jen pozoruje a neomylně známkuje. Přesto, za temných letních nocí plných hvězd, kdy sedím někde v přírodě, daleko od lidí, pozoruji Mléčnou dráhu a z termosky k tomu usrkávám svařené víno – tak tehdy, stejně jako tenkrát v té extrémní horečce na dětském táboře, se mi do mysli vtírá, že Veronika byla opravdovým andělem. Ne jen jako - pouhým přirovnáním k duševně i fyzicky krásné bytosti, ale skutečným poslem onoho transcendentna. Rozumem vím, že je to hloupost. Ale zvažte to, jak jsem zničehonic, bez jakýchkoliv předchozích příznaků, dostal tak silné horečky, že mne zcela odřízly od možnosti rozvíjet cokoliv trestného se vstřícnými devítiletými dívenkami ve stanu. A poté mne svým vlastním tělem ta bytost vykoupila z mého chtíče. S tak vysokou mírou pravděpodobnosti, která se nejspíš blíží jistotě, mne tím zachránila od nepředstavitelně devastujícího průšvihu. A proč by jako anděl měla přítele? Inu proto, abych za ní netesknil jako za potenciální partnerkou. Totiž nelze mít za partnera anděla, stejně jako nelze mít za partnerku dívku, která patří jinému…

Příjezd k Mili

Ples, na kterém jsem měl dělat mužský doprovod Dáše, se konal v prosinci, týden před tím, než měla proběhnout svatba Mili. Blízkost Vánoc i této svatby pochopitelně naprosto vylučovaly, že by Mili na ples také mohla jít – přípravy na obě akce ji zcela pohlcovaly a ostatně ani společensky by to nebylo únosné. Nicméně přesto si část dne zorganizovala tak, aby se mi přeci jen mohla věnovat. Tedy oficiálně nikoliv mně, ale svým prarodičům. Vše bylo domluveno tak, že já odpoledne přijedu autobusem do její vísky, která doslova sousedila s okresním městem, zde podle plánku, který jsem měl v dopise, najdu dům jejích prarodičů, tam spolu poklábosíme, povečeřím, převléknu se do společenského oděvu a večerním autobusem odjedu do města na zmíněný ples.

Když jsem dorazil, ani jsem nemusel zvonit, protože Mili mne zřejmě vyhlížela a než jsem stačil vzít za kliku vchodových dveří, tak ty se přede mnou otevřely. Bylo to zvláštní shledání a přiznám se, že jsem z něj měl trochu trému. Naposledy jsme se viděli na táboře, kde Mili předstírala, že je mojí partnerkou, avšak přesto za mnou v rozhodný večer poslala Veroniku. Jsou věci, které zkrátka nepochopíte – a zeptat se je těžké… Abych situaci nějak odlehčil, tak jsem na téma dveří, které se otevřely bez mého přičinění, nejprve zažertoval: „Co to, ještě jsem ani neřekl ‚Sezame, otevři se,‘…“ Ale pak jsem rychle dodal: „Vlastně ahoj, jsem moc rád, že tě zase můžu vidět.“ Mili se usmála a dala mi nádherný dlouhý polibek… Hm, že by přeci jen dozvuky té hry na partnerku?

Poznámka:
„Sezame, otevři se!“ je legendární heslo, kterým se v pohádce „Ali Baba a čtyřicet loupežníků“ otevírala železná dvířka, za kterými byla jeskyně s ohromným pokladem. Zjistil jsem, že mnoho lidí dnes vůbec neví, co je to ten „sezam“ a už vůbec nechápou, když lakotný bratr hlavního hrdiny heslo zapomněl, proč zkoušel volat třeba: „Kmíne, otevři se!“ nebo „Pšenice, otevři se!“ Vy byste věděli?

…Mili mne po schodech vyvedla do horního patra krásné vilky jejích prarodičů. Ono horní patro by evidentně mohlo sloužit jako samostatný byt, protože celé se uzavíralo jedněmi dveřmi, za kterými byla malá předsíňka, z které teprve vedly dveře do dalších místností. Tím tato vilka mimochodem docela připomínala tu, ve které jsem aktuálně bydlel v podnájmu. Jak jsem se dozvěděl, poslední plánovaný účel tohoto prostoru měl být právě byt pro Mili, avšak zejména rodina jejího nastávajícího manžela iniciovala stavbu nového a velkého rodinného domu… Vešli jsme do ložnice. Byly zde starodávné manželské postele, na kterých byly těžké péřové duchny – takové, jaké jsem si pamatoval jen ze svého útlého dětství. Jedna postel byla rozestlána, zřejmě připravena pro mne…

Mili mne posadila ke stolečku. Na chvilku odběhla, aby se vrátila s voňavou kávou a bábovkou, kterou pro mne upekla. Začali jsme organizačními záležitostmi. Spát budu skutečně v té posteli, která je rozestlaná. V noci se budu muset vrátit pěšky, což je asi pět kilometrů. Vchodové dveře budou odemčené, ale až budu zpět uvnitř domu, tak je zamknu klíčem, který bude položen hned vedle. Večeři mi Mili dá tak, abych hned potom mohl jít na poslední autobus, který do města odjíždí, což bylo chvilku před devatenáctou hodinou. Až se vrátím, budu tu mít připraveno drobné občerstvení. Nádobí prý rozhodně mýt nemám, protože to bych ji, jakožto hospodyňku, urazil.

Z této řeči jsem pochopil, že až se vrátím, Mili tu nebude. Raději jsem se zeptal, v naději, že třeba uslyším tajemnou větičku, kterou jsem již od Mili slyšel dvakrát, ale jen jednou se za ní skrývaly opravdové slasti života pozemského, tedy ono: „Uvidíme…“ Nu, tentokrát Mili jakoby otázku přeslechla. A to se stalo ještě jednou, a sice když jsem se jí zeptal, jak se těší na svoji svatbu. Vlastně jakoby odpověděla, ale na něco jiného - totiž, že se těší do nového domu, pryč od rodičů, na to, až bude svojí vlastní paní.

Jak jsme tak klábosili, přišla také řeč na letní tábor. Chválil jsem Mili, jak jí to s dětmi šlo. Ona mi odpověděla, že však mně také, protože například když jsem se ocitl na marodce, přišly za ní druhý den hned čtyři starší holky a vyzvídaly, jak mi je. Tedy že jsem si získal přízeň nejen svých děcek, ale i těch z jiných oddílů. A prý že ty dívky byly velmi smutné, když se dozvěděly, že se určitě už do konce tábora k dětem nedostanu. To mne pochopitelně zaujalo, a tak jsem opatrně vyzvídal podrobnosti. No, prý se další den přesto objevily znovu. A pak o den později přišly ještě dvě z nich opět, a pořád chtěly za mnou na marodku. Ale to už jsem tam dokonce ani nebyl… A že prý hučely jak piliňáky, aby je ke mně pustili. A Mili pokračovala: „To víš, chtěly jsme s Veronikou a Dášou, abys měl co nejvíce klidu, už my jsme tě musely těmi návštěvami rušit, ale na druhou stranu jsme ti to snad vynahrazovaly péčí…“ A ještě dodala: „Jo a představ si, že ta jedna holčina, taková hnědovláska, za mnou ještě zaběhla na úplném konci tábora, jestli jí dám na tebe adresu. No, mimochodem, sama jsem ji neměla, protože jsme se jaksi spolu ani nerozloučili, že… Ta dívčina se tvářila tak příšerně smutně… a když jsem si uvědomila, že je vlastně docela podobný typ jako tvoje Jíťa… Chviličku jsem dokonce zaváhala, zda jste spolu něco neměli, ale pak mi došlo, že toto je vlastně dítě, zatímco Jíťa už byla přeci jen mladinká slečinka…“

…No, tvářil jsem se jakoby nic, ale uvnitř mne to se mnou pořádně lomcovalo. Jistěže by mne devítiletá Janča, totiž ona „taková hnědovláska“, úplně zbláznila - stejně jako před několika lety jedenáctiletá Jíťa. Současně jsem si znovu uvědomil, že přestože mne Mili velice dobře zná, však jsme si vzájemně vylévali svá srdíčka tři roky, tak přesto nepochopila, že jsem pedofil. Jen si prostě myslela, že když je nějaká ŽENA můj typ, pak nerespektuji ani zákonnou věkovou hranici. Což je sice pravda, jenže to platí i v případě, že ještě jaksi dotyčná vzhledem ke svému biologickému věku tak docela ženou ani není…

Upozornění pro čtenáře

Tak a vzhůru do víru zábavy! Jen kdyby se mi pod nohama neustále nemotal Dědeček Hříbeček z pohádky Mrazík a nevnucoval mi ta svoje moudra. Na to, abych věděl, co mám dělat, mám dost svého rozumu… Hm, anebo že by ne… (?!)

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Poznámka pod čarou:
Vloženo 3. března, v den Asceho Svátku samostatnosti.
Mám za sebou dlouhou cestu… Zůstávám bojovníkem srdcem i duší… Ti, co na své cestě nemuseli pozvednout meč, nepochopí… Že prý mám duši nestydatou a mozek bez ceny, snad jsem i králem lstí… Ne, to jen mně bylo ctí až na dno zůstat pod praporem s hvězdou…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2442 x
Oceněn: 2250 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 10.3.2017 22:43:18

Dětský tábor s nezvaným mikrohostem

IV. část: Dozvuky alias nezvládnutá variace na sedmý pád

...pokračování z předchozího příspěvku...

Ples

Když jsem dorazil do kulturního domu, kde se konal maturitní ples, Dáša mne již vyhlížela na schodech uvnitř budovy. Musím říci, že jí to náramně slušelo. Svůj názor na její půvab jsem musel přehodnotit – pokud jsem říkal, že byla hezká, avšak nikoliv krásná, tak to bylo jen proto, že jsem ji srovnával s Veronikou, která ovšem byla krasavicí rodící se snad jednou za sto let…

Potom, co jsme s Dášou přišli až k sobě, jemně jsem ji levou rukou objal v pase a dali jsme si lehounkou společenskou, neboli „tetičkovskou“ pusu. Pochválil jsem ji, jak moc jí to dnes sluší, i to, jak jí padnou taneční šaty. Ještě jsem zažertoval, odkud mi asi tak přiletí facka od nějakého jejího mládence, který si jistě všiml toho polibku, protože takovou kočku, jako je ona, si jistě hlídá. Dáša mi lehce žertovným tónem, ve kterém ale byla znát příměs smutku, odpověděla: „Víš, on žádný takový mládenec není. Tedy vlastně už už jsem doufala, že by mohl být, protože na táboře jsem poznala jednoho úžasného kluka, který mne moc zaujal, byl takový zvláštní, úplně jiný, než ti ostatní… Jenže napřed jsem si myslela, že on se zakoukal do jiné holky, ale pak se ukázalo, že tam měl svoji partnerku…“ Pomyslel jsem si: „Hm, je vidět, že mi něco uniklo, protože jsem si vůbec nevšiml, že by Dáša tehdy po někom pokukovala. Ale stejně, který balvan by takové dívce dal košem, to nechápu… No jo, vlastně říkala, že tam měl partnerku… To je potom jiná…“

Mezitím jsme došli do sálu, ke stolu, kde kromě nás seděly i další dívky ze školy pořádající ples. Některé jsem také znal z tábora - coby asistentky u jiných oddílů, jiné však ne. Některé tam byly s mládeneckým doprovodem. Se všemi jsem se přivítal. Těm dívkám, které mne znaly, jsem se při podávání ruky ze žertu, v narážce na letní tábor, „představil“ větičkou: „Já jsem vedoucí, ale klidně mi říkej Asce….“ U stolu jsem byl výrazně nejstarší, což zřejmě v průběhu večera způsobilo, že jsem se zde stal jakousi neformální autoritou – zkrátka bavení společnosti bylo na mně. Stůl byl pro osm lidí – a Veronika zde neseděla…

…Maturanti měli nacvičeny nějaké taneční kreace, na které nyní nadešel čas. Poté následovala oficiální část - tak, jak to už při těchto příležitostech chodí…

U našeho stolu sedělo pět dívek a včetně mne tři muži. No, muži – já, oproti ostatním tak o deset až dvanáct let starší, a dva puberťáci. Kluky program evidentně nebavil, a tak se, jak se později ukázalo, i s kamarády od dalších stolů ztratili do baru, kde probírali „chlapské“ záležitosti, kouřili, pili pivo a dokonce tvrdý alkohol. Obsluha evidentně zavírala oči před jejich nezletilostí, protože "kšeft je zkrátka kšeft", že… A ten, komu přesto nenalili, tak notně sosal na toaletě z donesených zásob slivovičky poněkud pochybných kvalit, zato evidentní síly… V rámci „družby“ jsem také lehce ochutnal, takže to mohu docela dobře posoudit…

V podstatě se dá říci, že v sále reprezentovalo mužské pokolení jen pár mládenců a pak také starší pánové – různí příbuzní a známí maturantů. A právě starší byli jediní, kdo tancoval, když začal běžný program, čili tancovačka. A také my s Dášou okupovali část parketu. Neušlo mi, jak krásně tancuje a jak je při tom šťastná. Omlouval jsem se jí, že já jsem na tancování neskutečné dřevo, ale že se tak trochu vyviňuji, neb si mě Dáša za tímto účelem sama pozvala. Ona odpověděla tím, že mi jedním prstem zakryla rty, aby dala najevo, že nemám takové věci říkat, a pak ještě dodala: „Tancuješ nádherně, protože se mnou!“ „Hm, jak to asi myslela? Tím, že ona tancuje krásně, tak mne také strhává ke kvalitnímu projevu? Nebo tak, že kdybych tu nebyl, tak by jen seděla u stolu, jako její spolužačky, a netancovala, neboť by nebylo s kým?“

…Jak jsem v předchozím dílu psal, na táboře by mi asi Dědeček Hříbeček ze známé pohádky Mrazík řekl: „Ascíku, Ascíku, ty hlavo medvědí, zase jsi nic nepochopil!“ Docela by mne zajímalo, jaká slova by použil dnes…

…Dáša odendala svůj prst z mých rtů a pak – nevím proč, si jej políbila. Poté se roztočila jako kolo štěstí, aby se vzápětí ke mně plnou silou přirazila. Musel jsem ji pořádně chytit, abychom neupadli. No, neříkám, že to bylo nepříjemné… Ještě ke všemu kapela zanedlouho začala hrát ploužák. Upřímně řečeno, nevím pro koho, protože tanečníci, které jsme vedle sebe mohli pozorovat, byli samí čtyřicátníci, padesátníci… No, tento typ tance má mít jisté „parametry“, a tak mne napadlo, že bychom staroušům mohli předvést, zač je toho loket. Technici kapely, jako kdyby snad četli moje myšlenky, ještě výrazněji přitlumili světlo, které i tak bylo během vyhrávání k tanci již tlumené. Páni… tak tohle nebyla tetičkovská pusa… Držel jsem tu dívku dost smyslně, tedy ne v pase, ale za zadeček, a nejen držel, ale i hladil… Pomyslel jsem si: „No, holka, až si tě jednou najde ten tvůj, tak doufám, že ocení tohle špičkové tělíčko, kde nic neschází a nic nepřebývá…“

Oním ploužákem skončila první série skladeb k tanci. Když jsme se, ruku v ruce, vrátili ke stolu, Dáša zářila jako sluníčko. Jedna z jejích kamarádek ale docela potměšile řekla: „Hele, raději si teď hlídej toho tvého ‚vedoucího‘ - byla tu Veronika a ptala se na něj…“ V obličeji Dáši jsem postřehl chmurný výraz. Jasně, takhle zneužít mého úvodního žertíku k tomu, aby naznačila, že jsem na Dášu docela starý, bylo ošklivé… Že by to vysvětlení mohlo spočívat v něčem úplně jiném, než je můj věk, mne v tu chvíli vůbec nenapadlo. Už proto, že mně při zmínce o Veronice poskočilo srdce radostí…

Než jsem stačil dokončit tok svých myšlenek, spatřil jsem, jak k nám Veronika přichází. Za ruku vedla asi tak osmnáctiletého mladíka, tedy nejspíš toho jejího přítele. Byla neskutečně nádherná. Princezna. Nebo snad pozemské převtělení babylónské bohyně krásy a lásky Ištar… Když k nám dvojice dorazila, Veronika mi představila svého druha. Podal jsem mu ruku a v duchu jsem spolkl to, co se mi dralo na jazyk: „No, to jsem štěstím posmrkaný…“ a místo toho jsem docela úsečně řekl: „Rád tě poznávám.“ Nejspíš to znělo docela neupřímně, ale tak či tak, Veronika hned poté mladíka vypoklonkovala s tím, že si teď bude chtít se mnou popovídat. A on kupodivu bez protestů odešel. Poté se dovolila Dáši, že si mne na chvíli odvede, ale neopomněla ji ujistit, že mne vrátí, a ještě žertem dodala, že určitě celého…

…S Veronikou jsme se posadili v jiné části kulturního domu - ve vinárně, v boxu v rohu. Seděli jsme na bohatě polstrované lavici určené pro čtyři osoby, vedle sebe. Objednal jsem sladké bílé víno. Číšník bez jakýchkoliv pochybností vyhověl – buď ho nenapadlo, že Veronice je jen patnáct let, či to neřešil… Po přípitku na shledání následoval nádherný dlouhý polibek. Páni… Zase jsem se topil v hlubokých modrých očích té dívky… Ježíši, toto je dnes úchvatné líbání již s třetí dívkou! Neměl bych si už skutečně sám se sebou vyříkat, co vlastně chci?

Pokud by někdo vyloženě nešel okolo, tak jinak do boxů nebylo vidět, čehož jsem důkladně využíval. Veronika byla vstřícná, nechala se hladit na prsou, i jsem mohl rukou zajet pod sukni… Ach, ta dívčí vůně… Když Veronika začala zrychleně, ale současně trhaně dýchat, raději jsem na chviličku v její masturbaci ustal, podal jí svůj kapesník a dal jí ho, ať si jej přitlačí na ústa… Ve vinárně to hučelo jako v úlu, navíc hrála poměrně hlasitá reprodukovaná hudba, ale i tak… No, kapesník nakonec stejně nic nezachránil, protože jak se Veronika při orgasmu celá napnula, tak spadl na zem… Tělo, nohy i ruce mojí víly byly v silné křeči, zatímco obličej jí celý zrudl… Duší na chvilku zcela opustila tuto dimenzi… Když se poté vydýchala, dala mi ještě jeden krásný dlouhý polibek. Přitom se ke mně nádherně přitulila. Tak jsme zůstali, i když jsme si pak již jen povídali.

Veronika se v rozhovoru vrátila k letnímu táboru, přesněji řečeno k jeho závěrečné pasáži. Líčila mi, jak za ní chodila jedna dívenka a neustále ji přemlouvala, aby ji pustila za mnou na marodku. Pamatovala si ji velmi přesně – hnědé oči, hnědé vlasy, devět let, velmi hezká… Dokonce znala i její jméno – Janča. Prozradila mi, že si s tou holčinou hodně povídala, tak dlouho, až ji úplně rozebrala. Dozvěděla se, že Janča je do mne zamilovaná, ale i to, jak jsem se s ní mazlil. No, byl jsem v tu ránu červený jako rak - toto byl pro mne doslova šok… Bylo mi jasné, že Veronika nikomu nic neřekne, ale tohle prostě neměla vědět. Už proto, že ona se mi také nesmírně líbí a také se s ní mazlím, dokonce jsme se na táboře pomilovali. Přitom ten vlastní akt s Veronikou byl tak nádherný, byť jsem při něm měl vysokou horečku, a vlastně ona sama byla tak nadpozemsky úžasná, že mne byla schopna z touhy po Janče zcela vyvázat… Veronika pak ještě dodala: „Asce, prosím, slib mi, že budeš nesmírně opatrný. Prosím. Já bych byla nešťastná, kdyby se ti mělo stát něco nepěkného…“ Uf, ta dívka mne zase dokonale psychicky položila na lopatky…

…Zeptal jsem se na cosi velmi choulostivého. Veronika, která v tu chvíli zrovna držela pohár s vínem, jej – aniž upila, položila a zhluboka se mi zahleděla do očí. Neuhnul jsem pohledem. Naše zraky se do sebe doslova vpíjely. Ach ty její oči! Přesně takové, jaké odpovídají jejímu jménu. Místo odpovědi jsem byl počastován krásným polibkem. Ježíši, ony se dnes holky na mne domluvily, že na ty nejdůležitější otázky mi neodpoví?

Zvedli jsme se k odchodu. U barového pultu jsem zaplatil a vydali jsme se zpět do hlavního sálu. Zde již běžela druhá série písní k tanci. Ovšem na parketu opět jen stařešina – no a za okamžíček pak ještě já a Veronika. Náš tanec byl hodně smyslný, opravdu jsem si jej užíval. Při další, tentokrát rychlejší, skladbě jsme přitančili k mému stolu, kde všech pět dívek sedělo. Veronika vyzvala gestem Dášu, aby se k nám připojila. A tak jsme tancovali ve třech. Bylo to něco nádherného…

Na konci série jsem si ke stolu odváděl dvě víly… Hm, luxusní zážitek… Ale než jsme došli na místo, tak nás Veronika zastavila. Podíval jsem se té dívce do tváře a uviděl, jak je najednou vážná. Její zářivý a smyslný úsměv byl náhle pryč. „Asce, budeme se muset rozloučit. Nevím, jestli se ještě někdy potkáme. A pokud, třeba už budu někým jiným… Chtěla bych ti říct, že mne velice těší, že jsem tě poznala. Prosím, opatruj se… Mám tě moc ráda…“ Vlepila mi lehkou pusu a rychle odešla. Pochopil jsem tu narážku – ona se bude chtít vdát, jak nejrychleji to půjde. A pak, i kdybychom se nějakým řízením osudu setkali, už nebude moci být ke mně tak vstřícná. Přestože jsem také cítil, že to takto musí dopadnout, chápal jsem to, i tak jsem si připadal, jako bych spadl do žoku s pelyňkem. Ta hořkost byla tak silná, že jsem měl co dělat, aby mi nevyhrkly slzy. Ale ne, před Dášou ne… Já jsem přeci ta skála… Ta, o kterou se ona může opřít, protože já jsem její šéf. Když to nikdo nezrušil…

Všem holkám u stolu jsem objednal víno – stejné, jako jsme před chvílí pili s Veronikou ve vinárně. Musel jsem ze sebe dostat smutek, a tak jsem bavil společnost. Kupodivu mi to docela šlo, bylo plno smíchu, dobrá nálada, žertíky – pravda, nezřídka na téma já a Dáša. Holky si ji v legraci dobíraly, jaké to je - s takovým starcem… Měl jsem smích na rtech a bolest na srdci. Hlavou mi vířily útržky textu známé písně, která, ač populární, tak se nesměla hrát:

…Přinesl jsem si anděla…
…Díval se na mě oddaně, já měl jsem trochu trému…
…Prosím věř mi, chtěl jsem ho žádat, aby mi… pomohl hádat, co mě čeká a nemine…

…A pak jsem pozbyl anděla, on oknem odletěl mi…

Kapela se s vervou pustila do další série písní k tanci. Tentokrát pěkně svižně. Postupně jsem vyzval k tanci, asi tak na jednu až dvě minuty, každou z holek, co dosud jen seděly „na ocet“ u našeho stolu. Když jsem všechny prostřídal, přišel jsem si pro Dášu. Spolu jsme pak váleli celý tento blok. Potřeboval jsem z hlavy vytěsnit Veroniku, a tak jsem se snažil vžít do role, že jsem jakoby skutečný Dášin partner a ne jen „šéfovský“ plesový doprovod – nejvíce to bylo znát při ploužáku. Do ouška jsem jí šeptal, jak je krásná – no, ona byla. Jaká je úžasná dívka – což rozhodně byla. Pak jsem ji začal pusinkovat pod ouškem, na krku, zde jsem zapojil jazyk – vím, že tohle ženy zbožňují. Když jsem se jí poté podíval do očí, měla je široce rozevřené jako nějaká dvanáctiletá holka… No jasně, protože nic takového neznala… Ostatně i ten ples byla její první akce, kde se tancovalo – a hned ještě k tomu sama, bez dozoru…

Rodiče Dášu pustili jen proto, že šlo o akci školy, a proto, že se za ni zaručila Veronika a zejména onen Veroniky dospělý přítel. Nicméně měla přísně nakázáno, že doma musí být do půlnoci. Uprosila svého o hodně staršího bratra, že pro ni přijede otcovým autem v půl dvanácté. Vysvětlila mi, že to už ale bude muset čekat oblečená poblíž vchodu – a asi by nebylo úplně ideální, abychom spolu byli viděni, protože bratr by na ni nejspíš žaloval. Teď bylo jedenáct hodin. Řekl jsem: „No, možná kapela začne co chvíli hrát, tak bychom snad mohli stihnout ještě jeden dva tanečky…“ Ale Dáša nic neříkala, jenom tak zvláštně klopila oči. Aha… Když jsem šel na toaletu, což bylo dlouhou chodbou se dvěma zatáčkami, všiml jsem si, že v jednom místě, kde bylo takové slabší osvětlení, postávalo několik dvojiček – řekněme – v „důvěrném rozhovoru“. Dáša si pochopitelně také během večera odskočila. A nepochybně viděla to, co já. „Ty by ses chtěla rozloučit… tam… na chodbě?“ „Hm…“

…Vstal jsem s tím, že už půjdeme. Jedna dívka se překvapeně Dáši zeptala: „Ty už jdeš?“ Dáša jí s úsměvem od ucha k uchu odpověděla: „Musím, Asce zavelel… To víš, je to můj šéf… a já musím poslouchat…“ Při poslední větičce se podívala na mne. Jako abych nezkazil tu hru na šéfa? Hm, kdyby Dáša nebyla jen kamarádka, skoro bych si něco významného myslel - tohle totiž vypadalo jako příslib…

…Na příslušném místě v mezičase dvojiček přibylo. Přesto nebyl problém, abychom si našli a zabrali svůj koutek. Koutek? Ale čeho koutek? Lásky? Ale vždyť my byli jen kamarádi. No jo, pomyslel jsem si: „Dáša se dostala poprvé sama z domova, a tak si to chce také tak trochu užít. Aby stoupla na vážnosti mezi spolužačkami. A aby se mohla částečně vyrovnat Veronice… “ Musím říci, že držet Dášu v objetí bylo značně ošemetné – protože velmi, velmi příjemné. Něžně jsme se líbali. Zkusil jsem, zda by si nechala sáhnout na prsa. Čekal jsem, že cukne nebo se rovnou vytrhne, já ji doprovodím k východu… Ale nic takového se nestalo. Je pravda, že hladit dívku přes prsa v plesových šatech je skoro stejné, jako tak činit rovnou přes zeď. Jde spíše o psychologickou záležitost typu „smíš – nesmíš“. Takže pozoruji, že smím. „Asce, budeme si psát? Ty bys mi odpovídal na adresu k Mili… Aby to naši nevěděli, víš…“ Prozradil jsem Dáše svoji adresu – ona vytáhla z kabelky propisovací tužku a napsala si ji na předloktí levé ruky. „A prosím, mohl bys za mnou někdy přijet? Sem, do tohoto města? Že bych jako zůstala chvíli po škole…“ „Myslíš to tak, abych tě coby tvůj šéf řádně kontroloval? Tedy zda se chováš slušně, nekouříš, netaháš se s chlapy, obzvlášť pak ne s těmi nad pětadvacet let věku,“ žulil jsem se na ni. Ještě jsem dodal: „No, asi bych mohl - tedy pokud to moje šéfování někdo nezruší…“ „Ne, Asce, nezruší. Tedy aspoň já si moc přeji, aby to nikdo nikdy nezrušil…“ Krásný dlouhý polibek…

…Nakonec jsme, již oblečeni do mrazivého počasí, stáli na schodech k východu z budovy přeci jen vedle sebe. Doslova za pár okamžiků se Dáša rozeběhla ze schodů, aby se přivítala se zhruba mým vrstevníkem – nejspíš oním očekávaným bratrem. Ani se za mnou neohlédla a vyšla z budovy. V duchu jsem si říkal: „Nu což, je to jen kamarádka, které jsem dělal doprovod, protože nikdo jiný nebyl po ruce. Co bych asi tak čekal víc? Že mi bude mávat, až jí ruka upadne? Někdy mám opravdu hloupé nápady.“ No, jenže než jsem to domyslel, vidím, jak se Dáša doslova vřítila zpět do budovy, úprkem bere schody skoro po dvou, aby u mne byla co nejdříve: „Řekla jsem, že jsem si zapomněla kapesníček…“ Než jsem stačil zareagovat, vrhla se mi do náruče. Hm, o takhle úžasný polibek na rozloučenou, co jsme si nyní dali, by opravdu bylo škoda přijít - byť je jen od kamarádky… Poté Dáša opět sprintem utíkala ze schodů, ale asi v půlce se otočila: „Prosím, piš…“ A pak už definitivně zmizela ve východu z budovy.

I já jsem se vydal na cestu. K domku prarodičů Mili mě čekalo asi pět kilometrů pěšky…

Upozornění pro čtenáře

Křupající zmrazky drcené botami, zářící krystaly ledu v reflektorech náhodných aut… Přestože prosinec, za stromem vážně hlavou pokyvuje Dědeček Hříbeček. Ta jeho moudra zalézají pod kůži stejně jako noční mráz, jen po nich ještě více zebe: „Jednoho dne tě omrzí vše, čím jsi dosud žil, zbydou ti oči pro slzy a střepy z rozbitého zrcadla snů!“

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Poznámka pod čarou:

Vloženo 10. března, v den Asceho Svátku Lásky.

Pravda, vsadil jsem tehdy všechno…
A jako vítěz překvapen zůstal stát, že tam, ani zpět, není kam…

I přes propast času je mi ctí, až na dno zůstat pod praporem s hvězdou…
Svou zkoušku z hrdosti neskládám u lokajů…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2442 x
Oceněn: 2250 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 17.3.2017 22:34:22

Dětský tábor s nezvaným mikrohostem

IV. část: Dozvuky alias nezvládnutá variace na sedmý pád

...pokračování z předchozího příspěvku...

Pozdně noční pohoštění

Jak jsem tak kráčel prosincovou nocí, nejprve ulicemi města, poté opuštěnou silničkou mezi poli, měl jsem plno času na přemýšlení.

Bylo mi velice smutno za Veronikou. Uvažoval jsem nad tím, že to, jak funguje moje mysl, je zvláštní. Z tábora jsem doslova utekl a bylo nad slunce jasné, že Veroniku už nikdy neuvidím. Nyní však, nejenom že jsem ji viděl, přičemž dokonce tak říkajíc „odstínila“ svého partnera, abych se nemusel zbytečně trápit, ale navíc byla vůči mně velmi vstřícná. Měl bych se radovat, a ne smutnit – proč tedy smutním? Ta dívka je duševně mnohem vyspělejší, než odpovídá jejímu biologickému věku. Myslím, že její chování vůči mně částečně pramení i z toho, že „prorazila“ moji obrannou masku suveréna, který vše plánuje, řídí, ovládá – jak by řekla Dáša, tak šéfuje, a pod ní spatřila moje komplexy. A dala mi procítit, že jsou zbytečné, protože dosáhnu k metám, o nichž ostatní muži při pohledu na ni jen marně sní… Ona je anděl… Nedokázal jsem ovládnout svoje obličejové svaly a musel jsem se na té prázdné noční cestě zazubit od ucha k uchu. Ano, i anděl má svoje slabé místo a já jej objevil. Zajímalo by mne, jestli partner Veroniky ví to, co já…

Díky přemítání na téma já a Veronika mi hodinka k vilce prarodičů Mili utekla jako voda. Už jsem stál před brankou v plotu a opatrně jí prošel, tak aby nic nevrzalo. Dveře byly odemčené, jak bylo dohodnuto. Zamkl jsem a vystoupal do prvního patra. Zajímavé – v předsíňce se svítí. A v ložnici také. Ale to už jsem spatřil v křesílku Mili. Byla v župánku a četla si nějakou knihu. Usmála se na mne, dala mi lehkou pusu a se slovy, že vše jí povím u večeře, mi do ruky vrazila ručník a župan, ať se teď osprchuji, že ona zatím uvaří kávu. Pravda, horká voda mi přišla náramně vhod – přeci jen mi byla trochu zima a také z tanečků a zejména z nočního pochodu jsem byl i docela unavený.

Když jsem se vrátil do ložnice, doslova jsem zíral, co Mili během mé očisty vše přichystala. Na stolečku hořela svíčka a společně s lahví červeného vína tu stály také dvě číše. Velký talíř s několika druhy sýrů a salámů, tác s chlebíčky, několik menších talířků s vánočním cukrovím… A pochopitelně káva, která nádherně voněla celým pokojem. Nešetřil jsem slovy chvály: „Tedy Mili, tohle je úžasné! Jen nevím, kam očima dřív – jestli na to dokonalé občerstvení nebo krásnou hostitelku, která to vše připravila. To cukroví jsi pekla sama? Co mám ochutnat první?“ Bylo vidět, že jsem Mili potěšil. Nadšeně mi vyprávěla o tom, z čeho je ten který druh a jak jej vyráběla… Ochutnal jsem a musel opět chválit: „Páni, to se tedy ten tvůj bude mít. Hned bych si to s ním vyměnil. Mít doma tak úžasnou hospodyni, jako jsi ty, to se tedy jednomu poštěstilo…“ „Hm, když on cukroví vůbec nejí,“ posmutněla Mili. Uvědomil jsem si, že toto byl z mé strany poněkud přešlap. Asi nebylo dobré za této situace zmiňovat jejího partnera, zejména když je nabíledni, že tato naše schůzka je jaksi „ilegální“…

Jak postupně ubývalo vína, nějak jsme s Mili byli stále blíž u sebe, až nakonec skončila na mém klíně. Začali jsme se něžně líbat. Rukou jsem zajel pod její župánek. Měla krajkovanou podprsenku – ano, pod tím starým obyčejným županem se skrývalo luxusní erotické prádélko. Pomyslel jsem si: „I ty jedna potvůrko! Už vím, proč jsem se v podvečer nedočkal onoho slůvka ‚uvidíme‘. Ty jsi dopředu věděla, že chceš… Jen jsi mne chtěla napínat a dát mi najevo, že to není tak, jako když přijdu do nějaké samoobsluhy…“

…Pod duchny jsme zalézali asi tak něco po druhé hodině ranní. No, ony však s námi nevydržely dlouho. Byly těžké, neforemné – a bránily nám v mazlení. Dával jsem si na předehře záležet – ale současně tak, abych Mili nepřivodil orgasmus. Doslova viselo ve vzduchu, že dnes to totiž nebude jen o masturbaci… Když jsem pak do Mili vnikl, snažil jsem se vůbec nemyslet na sebe, ale všechny smysly jsem napjal k tomu, abych četl rytmus jejího těla a přizpůsobil se mu. Asi se mi to povedlo, protože po nějaké chvíli se ta úžasná dívka zcela přestala ovládat. Když se blížil její vrchol, zřetelně několikrát za sebou vykřikla: „Miluju, miluju tě…“

…Nechal jsem jí vydýchat. Zatím jsem z podlahy sebral peřiny a Mili jsem přikryl. Přitulil jsem se k ní a něžně ji pusinkoval. Mezi pusinkami jsem na ni tiše mluvil: „Mili, víš, že jsi při milování něco křičela?“ „Vím.“ „A víš také, co to bylo?“ „Ano. To, co jsem ti měla říct už dávno.“

No, to je tedy dnes pořádný vztahový chaos. Zdá se, že šéfkuchař Život si opět na svém gulášku dal záležet. V posteli ležím s mladou ženou, která mne miluje, ale za týden se bude vdávat za jiného. Na plese masturbuji dívku, kterou miluji, ale ona má přítele, a i když mne má ráda, tak se s ním nerozejde a se mnou chodit nebude. Na tom samém plese přitom předstíráme s jinou dívkou, že jako spolu začneme chodit, aby nevypadala před spolužačkami, že o ni nikdo nestojí. To je opravdu k zbláznění… Tři holky, které mám nějakým způsobem rád, i když každou trochu jinak. Všechny mají rády mne – i když také každá trochu jinak. A já jsem přitom pořád sám…

Zrovna v této době jsem měl sexuálních radovánek vrchovatě. Tolik, kolik jsem chtěl. A to proto, že byla ještě čtvrtá žena. Tudíž jsem nepotřeboval nějak ventilovat své pudy a mohl si dovolit při milování s Mili myslet výhradně na ni – což byl tím pádem doslova hvězdný zážitek. Mnohokrát v životě jsem se ujistil, že mne daleko nejvíce uspokojuje, když masturbuji sám, nikým nerušen – avšak přitom si v duchu přehrávám to, jak jsem svojí činností působil orgasmy nějaké dívce. Moc mne nevzrušují nějaké fantazie či porno materiály, přesněji řečeno, částečně ano, ale jen jako nedokonalá náhražka. Mnohem silnější je to, když si zpětně promítám svoji vlastní činnost a reakci dívky na ni. A pokud se mi podaří u dotyčné vyvolat opravdu silný orgasmus, kdy zcela ztratí kontrolu nad svým tělem i duší, pak jsem doslova na vrcholu blaha… Nejzajímavější je, že ani s tou „čtvrtou“ jsem se nezbavil své samoty. Nu což, aspoň, že mi dala to, že jsem dnes nepotřeboval figurovat v roli nějakého nadržence. Za obzvlášť důležité to považuji u Dáši, neboť jsem tak mohl zůstat nad věcí, neboli jen v rovině náznaků erotiky, tj. tak, aby její spolužačky zíraly, ale současně se prakticky nic zásadního neodehrálo. Kdybych měl nějakou výraznou potřebu sexu, nemusel bych se udržet, a tím bych mohl zranit její citlivou dušičku. Přišel bych o kamarádku, která mi při mé nemoci na táboře opravdu nezištně pomáhala…

…No, dosti teoretizování a hupky šupky zpět pod duchnu k Mili. Usnuli jsme. Ale jen krátce – chuť na další milování byla silnější než potřeba spánku. Vůbec si nepamatuji, kolikrát jsem v Mili byl, protože jsem ji také hodně masturboval, vše se různě proplétalo…

Přiznám se, že jsem neodolal a aplikoval také pár prasárniček. Bylo mi jasné, že dnes je to s Mili naposledy, co si ji užívám jako ženu, a tak bych si snad mohl dovolit i takovou lehounkou „pomstu“ za to, jak mne včera doběhla s tím „uvidíme“. Pokud bych se náhodou strefil, pak by ona pomsta byla sladká – pro oba. Tedy Mili by se to líbilo, ale jelikož naprosto pochybuji, že by něco takového posléze dostávala od svého manžela, pak by možná dlouho, snad léta, při milování myslela na mne. A to za pokus stojí, ne?

Mili se chtělo čůrat, ale já ji nepustil, aby si odskočila. A když už to opravdu nemohla vydržet, tak jsem ji začal masturbovat. Hm, opravdu nádherně se v té postýlce při tom počůrala. Vzrušující! No, počůrala – tak by se to dalo asi vyjádřit jen na počátku, kdy ještě její psychika aspoň z části vzdorovala paralyzujícím vjemům z masturbace. Jak se blížilo její vyvrcholení, tak se zcela přestala ovládat, a doslova se "zechcala jak Amina". Páni, to byla slast, jak to z ní krásně stříkalo… Když se vrátila z božských dálav zpět na tuto planetu, byla pod ní pořádná loužička. Postel byla důkladně pročůraná, jedna peřina také, mokro bylo i na zemi pod postelí. Ostatně ani já jsem se nevyhnul nejednomu zásahu… Povídám: „Tedy, ty jsi mi ale prasátko, podívej, jak to tu vypadá…“ Ovšem Mili, místo toho, aby mi dala pořádný pohlavek, že ji takto zmanipuluji a ještě si z ní pak dělám legraci, tak se celá červenala. Dal jsem jí hezkou pusinku a „uklidnil“ ji slovy: „Ale jsi moc krásné prasátko. Nejkrásnější ze všech prasátek, jaké jsem kdy viděl…“ A pak jsem jí zabránil, aby z té pročůrané postele odešla, položil jsem ji zpět do té loužičky a opětovně ji poslal do ráje…

Zeptal jsem se: „Líbilo?“ Mili se opět začervenala a stydlivě přikývla. Řekl jsem: „Skvělé, tak si to za chviličku ještě zopakujeme! Co se týká nepořádku, tak horší už to tak jako tak nebude… Pojď se najíst. Tedy jídlo si dám já, ty se pořádně naplníš třemi půllitry teplé vody!“ No, se snídaní jsem ale měl trochu problémy, protože Mili ohledně pití poslouchala jako hodinky, což bylo neskutečně vzrušující. Seděla na židli v dost perverzní poloze – nohy doširoka od sebe, lehce prohnutá vzad, takže její nádherné prsy trčely dopředu jako bodce nějakého středověkého bojovníka… V ruce měla půllitr a pomalu upíjela. Když u druhé a zejména třetí dávky jí pití již nešlo, vždy jsem ji chviličku dráždil – a ejhle, najednou zas pěkně vodičku polykala… Bříško se krásně plnilo…

…Pročůraná matrace Mili tentokrát dost studila do zad, ale evidentně to byla jen drobná daň za to, jak se těšila na to, co s ní budu dál dělat. Pomohl jsem jí dát nohy za hlavu a naaranžovat tělo tak, aby čůrací dírka směřovala téměř přesně kolmo vzhůru, ale přeci jen maličko směrem k hlavě. Přitom jsem vysvětlil, že až dostane ode mne pokyn, že smí čůrat, prostě se jen uvolní. Nebude nic vůlí ovládat, nic korigovat, protože tak to pro ni bude nejlepší požitek. Zdůraznil jsem, že očekávám, že značná část čůránek jí dopadne na obličej a vlasy, ale tak že to má být, jenom aby nezapomněla zavřít oči…

…Tak úchvatný vodotrysk, jaký Mili předvedla, jsem už léta neviděl. Dokonalé! Ta výška! Ta slast pozorovat, jak se čůránky rozstřikovaly při dopadu na bříško, prsy, obličej. Ach, ty promočené vlasy… Když vodotrysk skončil, rychle jsem se k Mili přitiskl, namočil jsem si ruku od všudypřítomné moči a ukazovák prudce vrazil do jejího zadečku. To vyvolalo další, tentokrát krátký výstřik moči. Postupně jsem ještě několikrát toto zopakoval. Úžasné: vrazit prst – výstřik, prudce vytáhnout prst – slabší výstřik, vrazit prst – výstřik… Nádhera, nádhera, nádhera…
Pak jsem si Mili položil, dal jí nohy co nejvíce od sebe a pomalu, opatrně, za použití silného tlaku, do jejího přirození vsunul celou dlaň a poté ruku až za zápěstí. Mili byla silně vzrušená a ochotně přijímala bolest, kterou jí působil vstup nejširší části dlaně v poševním vchodu, než její přirození moji ruku zcela „spolklo“. Masturboval jsem ji různým vrtěním ruky uvnitř ní za současného dráždění poštěváčku druhou končetinou…

…Díky skvostným erotickým hrátkám čas pádil jako splašení koně. Je nejvyšší čas na společnou koupel s něžným zklidněním plným citu. Mili se při tom rozbrečela a musím se přiznat, že i já měl na krajíčku. Oba jsme věděli, že končí něco, co sice vlastně ani nezačalo, ale přesto to bylo srdce i mysl naplňující. Lidské osudy jsou někdy nepochopitelné…

Tak tak jsem stihl polední autobus. Mili musela bleskem uklízet. A to o dost víc, než si asi původně myslela. Závěrečné loučení proto bylo poměrně krátké, ale i tak znovu plné něhy.

V autobuse, který mi jel z okresního města do krajského, kde jsem bydlel, jsem měl dost času na přemýšlení. Během jednoho dne jsem přišel o dvě skvělé přítelkyně. Nikoliv v tom smyslu, že by někdo na někoho snad zanevřel, to jistě ne. Ale je prakticky vyloučeno, abych se s Veronikou či Mili ještě někdy potkal, a pokud přeci, tak jen formálně při nějaké oficiální příležitosti. Zbyla mi kamarádka Dáša – ale kvůli kamarádce, ještě k tomu někde v Tramtarákově, těžko překopu svůj extrémně povinnostmi nabitý program. A za rok zase na ples? Ježíši, co bude za rok? A pak je tu také ta „čtvrtá“ žena, která mi poskytuje rozkoše pozemského světa a která by asi také měla výhrady, pokud bych za Dášou jezdil. Ještě k tomu tak, že bych kvůli tomu s ní omezil sex, abych pak s Dášou jen tak tlachal či si vyměnil pár polibků, protože vůči kamarádce se tak nějak víc ani nesluší…

Autobus dorazil do svého cíle. A i já pak zanedlouho do svého, jímž byl vychladlý pokojík s velkým křížem na stěně. Sám. Zase sám…

Poznámky

Pár poznámek k podkapitolkám Příjezd k Mili, Ples a Pozdně noční pohoštění:

  • Někdy si stěžuji, že nevím, co po mně šéfmistr Život vlastně chce. Vyčítám mu, jaké prapodivné a zoufale nepravděpodobné náhody, coby takové zvláštní pasti, na mne líčí. Někdy moje duše na něj doslova křičí: „Nerozumím! Prosím, řekni mi jasněji, co po mně chceš!“ Avšak tentokrát, zrovna tentokrát, to jeho zadání bylo jasné. Jenže já měl mlhu před očima. To já byl hluchý, slepý a úplně zabedněný! Stal jsem se vězněm svých snů, svých choutek a svých stereotypů. Právě jsem udělal jednu z největších chyb svého života…
  • Jak vidím můj vztah s Mili s odstupem let? Jako neustálé tragické míjení. Mili byla hezká, ale z nějakého zvláštního důvodu si ustavičně namlouvala, že tomu tak není. Současně byla v citech velmi neprůbojná. Shrnuto dohromady - jakmile si všimla, že se nějaká dívka na mne byť jen usměje, tak se stáhla do pozadí. Přeci by mi ona, ošklivka, nemohla bránit, abych potkal životní štěstí a namluvil si nějakou krasotinku. Výsledkem tohoto přístupu bylo její, pro mne naprosto nesrozumitelné, chování. Mili ještě před příjezdem na první tábor nejspíš myslela, že bychom spolu chodili. Na táboře k tomu i vše směřovalo. Jenže pak zaregistrovala Jíťu a vycouvala. Pro mne v tu chvíli svět sestával z Jíti, nic jiného neexistovalo. Když tedy pochopila, že já jsem zakoukaný jinam, nechala se sbalit klukem od nich ze vsi - aby se jaksi z toho nepovedeného očekávání vyléčila. To jsem zase později vyhodnotil já tak, že bych býval u Mili beztak neměl žádnou šanci – ten její kluk byl vyslovený fešák, vysvalený, namachrovaný, z bohaté rodiny, zajištěný… Po tom, co naše setkávání u mne na koleji nabrala trochu erotický ráz, chápal jsem to zase tak, že k tomu, co má od partnera, jen doplňuji mazlení, které jí chybí, a dokud není vdaná, tak to není až takový hřích. Netušil jsem, že mne miluje. Ovšem ona současně až po uši vězela v předivu společenských vazeb – její rodiče, partnerovy rodiče, nový dům… Já pro změnu koketoval s mladšími spolužačkami. Aby to definitivně rozčísla, tak vymyslela, že mi najde mladou partnerku prostřednictvím druhého tábora. Tím by se zbavila na psychiku náročného dilematu, zda by přeci jen neměla do mne trochu „šťouchnout“, abych pochopil, že bych mohl mít víc než jenom mazlení s Mili, ale celou Mili. Pak už by tato cesta byla uzavřena – oba bychom měli své partnery a nebylo by o čem dále spekulovat. Jenže na táboře se mi u Veroniky tak úplně nedařilo, takže znovu začala váhat, jestli by mi přeci jen neměla vyjevit své city. Byla to vlastně poslední šance. Jenže přitom, jak se to v ní vše hádalo, si na marodce všimla, že se Veronika ke mně přeci jen má hezky. Tudíž opět vycouvala. Dokonce Veronice vyprávěla můj životopis – aby v ní „zabrnkala“ na její mateřské city. Ostatně proto mne o totéž pak Veronika požádala. A tím, že jsem nezávisle potvrdil, co o mně říkala Mili, a ještě přidal různé důležité podrobnosti, jsem tuto dívku skutečně obměkčil. Nicméně to stačilo jen k tomu, abych dostal to, po čem muži touží, ale již ne k tomu, abych ji k sobě připoutal…
  • Mili se vdala za onoho zmiňovaného partnera a žije s ním celý život. Její manželství – alespoň pro vnějšího pozorovatele, je naprosto příkladné. Má dvě děti, které vzorně vychovala. Nejspíš je šťastná. Velice moc jí to přeji. Jenom zamrzí, že přesně toto je to, po čem celý život toužím a co jsem mohl mít… Pro laskavého čtenáře raději doplním, že ona má tužba je mít stabilní láskyplný vztah se ženou, jíž si mohu vážit, která by nebyla jen jakýmsi biologickým objektem, ale skutečnou osobností.
  • Mili mi zpočátku i jako vdaná psala dopisy. A mimo jiné mi také občas sdělila, že už to nemohla vydržet a zaběhla do horního patra vilky prarodičů, aby si zopakovala „vodotrysk“. Psala, že je to něco úžasného, že se přitom vždy báječně uvolní – na těle i duchu, že si to zkrátka tu a tam nemůže odepřít. Jo, jo, jo… dostal jsem tě, potvůrko!
  • V textu se píše o Veronice: „Ach ty její oči! Přesně takové, jaké odpovídají jejímu jménu.“ Pro ty, kteří nejsou zrovna kovaní v botanice, onen výrok přiblížím zde:

    Obrázek
    Rozrazil rezekvítek, vědeckým jménem Veronica chamaedrys, čti VERONIKA chamédrys. Snad ještě dodám, že nejde o náhodnou shodu písmen, ale ono jméno staří Římané skutečně dívkám přisoudili podle této kytičky. A my, Slované, jsme převzali jen dívčí jméno, zatímco pro rostlinu máme jméno vlastní (a takové nějaké neromantické, zkrátka hnusné).
  • Dášina hra se slovem „šéf“. Na začátku tábora měl hlavní vedoucí proslov. V něm oficiálně oddílovým vedoucím a také asistentkám přiděloval jejich oddíly. Přitom zdůraznil, že i když z pracovně-právního hlediska to tak není, aby přesto asistentky toho vedoucího oddílu, kam byly přiděleny, respektovaly, jako by to byl jejich šéf… Dáše se to nějak zalíbilo, a v jednom kuse jsem to od ní měl „jako na talíři“. To bylo pořád - šéfe sem, šéfe tam…

Upozornění pro čtenáře

Tak a kromě závěrečného shrnutí nám zbývá poslední příhoda, jež byla důsledkem letního tábora, kde jsem onemocněl. Je to příhoda, která je pro mne nesmírně smutná. Musím říci, že sepsání následujícího Střípku jsem si opravdu protrpěl. Vím, že jsem se dopustil mnoha chyb. Ale to, co šéfkuchař Život namíchal tentokrát, to byl prostě podraz. Jeho úlohu nešlo vyřešit správně…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2442 x
Oceněn: 2250 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 24.3.2017 22:31:36

Dětský tábor s nezvaným mikrohostem

IV. část: Dozvuky alias nezvládnutá variace na sedmý pád

...pokračování z předchozího příspěvku...

Vlak

Následující příhoda se odehrála skoro dva roky poté, kdy jsem byl na probíraném plesu - oficiálně coby doprovod Dáši, ale ve skutečnosti spíš za Veronikou. Za tu dobu se stalo mnoho věcí. Nejprve zrekapituluji to, co jsem v té době věděl o mých třech kamarádkách či přítelkyních z tohoto příběhu:

  • Veronika – Od našeho rozloučení na plesu jsem o ní neměl žádné nové zprávy.
  • Dáša – Napsala mi vícero krásných dopisů, ale já nikdy na žádný neodpověděl, a také jsem za ní nikdy nepřijel. Po čase ji to nejspíš přestalo bavit, takže dopisy přestaly chodit. Nic dalšího jsem se o ní nedozvěděl.
  • Mili – Byla vdaná a nyní již měla jedno děcko. Zkraje mi od ní chodila moc hezká psaní. Dokonce jsem se pochlapil a (velmi zhruba tak v poměru jeden můj dopis na její dva) občas jsem jí aspoň krátce odepsal. Pochopitelně hlavně tehdy, když jsem mohl reagovat na líčení toho, jak používá jinak nepoužívanou ložnici v horním patře vilky prarodičů, neboli, jak se tam tajně chodí počůrávat. Tohle je přesně to, co mě totiž neskonale „bere“ – uvolnit v dívce jakási pomyslná stavidla, aby začala provádět nějakou nemravnost, kterou by bez mé inicializace nedělala, protože by ji ihned jakožto společensky nepřijatelnou vypudila ze svých úvah, pokud by ji vůbec napadla… Zajímavé pro mne bylo i to, jaké polohy v postýlce vymýšlela - když už byla těhotná, měla velké bříško a klasický vodotrysk tak nezvládala… Korespondence od ní však řídla – logicky: práce, děcko, starost o domácnost…

V této době jsem již měl za sebou nejbouřlivější rok mého působení coby učitele na učilišti. Pravda, ani v prvním školním roce jsem nebyl zrovna svatý, ale neskutečnou divočinou byl druhý školní rok po mém nástupu. V onom prvním roce jsem zhřešil s několika dívkami. V tom druhém vlastně ani sám přesný počet neznám – byly to více než dvě desítky velmi zblízka „prozkoumaných“ žákyň: čtrnáctiletých a patnáctiletých, avšak i nějaká ta třináctka. Když mi to posléze vyšetřovatelé spočítali, tak můj spis měl okolo tisíce stran. A to tam – zaplať bůh, ještě leccos chybělo. Nyní jsem učil třetí rok. V něm jsem se ale zcela zklidnil, a to díky tomu, že asi před třemi týdny, bráno vzhledem k popisované události, jsem poznal úžasnou čtrnáctiletou dívku jménem Regina. Hned na první pohled jsem se do ní naprosto zbláznil. A můj cit byl opětován. Všechna ostatní děvčata – kamarádky, přítelkyně či milenky, které jsem měl mezi svými žákyněmi, jsem pustil k vodě a začal se chovat docela vzorně. Žil jsem jen pro Reginu. Byla mi vším. Bral jsem to tak, že konečně mne potkalo životní štěstí – Regina byla velmi krásná, inteligentní, nádherně vstřícná vůči erotickým hrátkám… Ideální partnerka pro rebela Asceho.

Poznámka:
Prosím ty čtenáře, kteří mne osobně znají, aby zapomněli na to, jaký jsem dnes. Tedy pokud mluvím o rebelovi, tak to tehdy skutečně platilo. Měl jsem o 40 kg menší váhu, takže jsem byl plný vitality, byl jsem velice průbojný až agresivní, v prosazování svých zájmů nekompromisní, velice perverzní a vůči dívkám neskutečně drzý (protože jsem zjistil, že to funguje)… Změnil mne až soud – to jednomu pořádně sklapne, ale hlavně to, že jsem se později začal starat o své děti.

V tomto období jsem teprve měl nastoupit výuku v autoškole – což jsem původně dokonce ani neplánoval, ale proč jsem změnil názor, bude popsáno na jiném místě. Tedy zatím jsem neměl řidičák. Do místa trvalého pobytu jsem jezdil na víkend jednou za měsíc, a sice vlakem.

Takže po uvedení do situace, bez kterého by nejspíš měl laskavý čtenář problém zorientovat se v předivu sociálních vazeb, můžeme přistoupit k vlastní příhodě.

…Říjnový pátek, odpolední rychlík s odjezdem v 16:00. Tímto nejezdili učni. Páteční výuka byla sestavena tak, aby se končilo brzo – ještě před obědem, a dojíždějící z daleka se tak vůbec byli nějak schopni dopravit až domů. Co platí pro učně, neplatí pro učitele. Já stíhal až pozdější spoj.

Nastoupil jsem do vagonu. Nebyl příliš zaplněný, ale já si chtěl sednout do prázdného boxíku - vlaky na této trase, včetně rychlíků, tehdy nemívaly kupé. Procházel jsem uličkou a zkoumal, jestli je někde zcela volno. Na jednom ze sedadel u okna jsem spatřil sedět nějakou dívku. Měla tmavě blond vlasy skoro až do pasu, a i když byla pootočena, protože se dívala na něco za oknem, bylo i tak poznat, že je asi velice hezká. Jako bych ji odněkud znal. Ale odkud? Myslí se mi rozlil zvláštní nepříjemný pocit, který jsem v tuto chvíli neuměl rozklíčovat. Něco, jako bych měl vůči ní mít špatné svědomí. Zaváhal jsem…

…Dívka se otočila, a jakmile mne spatřila, rozzářily se jí oči. Radostně vykřikla: „Asce…“ Vyskočila a běžela ke mně. Připadal jsem si, že nejspíš trpím demencí, protože jsem ještě pořád nevěděl, o koho jde. Byl jsem obklopen desítkami dívek, ale tuto jsem nebyl schopen nikam zařadit. Došlo mi to až v okamžiku, kdy se mi vrhla do náruče: „Dášo…? Proboha, já tě s těmi dlouhými vlasy vůbec nepoznal…“ Dívka posmutněla: „Hm, podle toho, jak ses ponejprv tvářil, tak mi to došlo. To zabolelo, Asce. Ty jsi totiž pořád můj šéf. Protože to nikdo nezrušil. Ale ty asi ano, viď…?“ Zachoval jsem se jako naprostý zbabělec. Ano, já to zrušil. Nebo spíš nechal vyšumět. Už dávno. A nyní díky Regině je to zrušeno definitivně. Ale té dívce jsem to nedokázal říct. Styděl jsem se sám před sebou, ale prostě jsem to nebyl schopen ze sebe dostat…

Sedli jsme si vedle sebe a nějak automaticky se přitulili. Byla to moje kamarádka. Ta skvělá kamarádka z tábora – kterou ovšem já ani nepoznal. Občas dělám špatné skutky, občas mi je přátelé vyčítají – a já to třeba ani tak necítím. Ale za tohle bych se měl škvařit v pekle. Takhle totálně vypustit přátelství. Nemám nic, čím bych se obhájil…

Vlak se rozjel. To už jsem věděl, kde bude Dáša vystupovat. Bylo to město, kde, jak mi prozradila, bydlela její babička, která onemocněla, a Dáša jí jela alespoň na víkend vypomoci s domácností. Ze jména příslušné stanice plynulo, že máme na pokec něco přes hodinku…

Dáše nyní bylo sedmnáct let, ale to, jak dokázala plácat páté přes deváté, se stále nezměnilo. Jako bychom byli znovu spolu na táboře nebo na plese. Během pár minut ta dvouletá propast času, kdy jsme se neviděli, byla ta tam. Prostě Dáša – ta úžasná a veselá společnice, byla zpět. Ale do stanice, kde vystupuje, zbývá sotva půlhodinka. Jakoby nějaký zloduch ten čas doslova kradl…

Už jsem také vyzvěděl, že Dáša stále nechodí s žádným klukem. Ale to, co jsem udělal potom, bylo hodně nefér. Zeptal jsem se na něco opravdu choulostivého. Dáša se na mne vyděšeně podívala, celá zrudla a vyskočila, že asi někam uteče… Chytil jsem ji v pase a strhl na sebe tak, aby mi seděla na klíně. Držel jsem ji a šeptal: „Pššš, kočičko, pššš… Já jsem Asce, tvůj šéf. Protože to nikdo nezrušil. A já chci vědět všechno…“ Dáša se opravdu zklidnila. Následoval nádherný milenecký polibek. Sáhl jsem jí na prsa. Tentokrát, na rozdíl od plesu, přes svetřík, a bylo to velice příjemné. Chtěl jsem na ta její kuřátka zajet zpod oblečení, naholo, abych si je trochu pomačkal, ale tam jsem nebyl vpuštěn: „Ascíku, prosím ne, prosím, zatím ne…“

Zajímavé je, že jsem Dášino přání respektoval, což bych u učenky z mého učiliště neudělal - v tuto chvíli bych bez ohledu na případné protesty již v ruce svíral holý prs. No, vlastně je to pravda jen z části, byť velké - i na učilišti by se našly výjimky - tedy dívky, které jsem nebral jako pouhé hračky určené k zábavě…

Ach jo, kam jsem asi tak zašantročil své uši, o mozku ani nemluvě – úplně jsem ignoroval ono slůvko „zatím“…

… „Asce, mohli bychom si psát? A viď, že se zas na mě nevykašleš…?“ „Učím třetí rok, takže přípravy mám hotové a tím pádem už mám přeci jen více času.“ „A jakou máš nyní adresu?“ Přerecitoval jsem potřebné údaje, ale dodal jsem, že je to stejné jako dříve. Dáša se zaradovala, že to má v zápisníčku poznamenané, protože si to tam opsala z ruky hned, jak se tenkrát vrátila z plesu domů. Ale dodala, že si to raději ještě zkontroluje. Z kabelky vyndala nějaký notýsek. Z legrace jsem jí ho vytrhl s tím, že musím prověřit, zda tam nemá něco nevhodného. „Asce, ne! To nesmíš! Prosím, nedívej se tam…“ Ale já nedbal, otevřel ten sešitek – a spatřil svoji adresu. Jenže u ní stálo: „Ascík, má láska.“ A bylo tam nakreslené krásné srdíčko… Překvapeně jsem zvedl oči a potkal se s těmi Dášinými. A konečně jsem pochopil to, co jsem měl vědět dávno… Jenže nyní bylo pozdě, tak strašně pozdě! Už tři týdny jsem chodil s Reginou, která se pomalu, pomalinku stávala mou velikou životní láskou…

Mistře Živote, proč mi tohle děláš?! A když už mně, tak proboha, proč Dáše?! Nerozumím ti! Co po mně vlastně chceš?? Tohle není spravedlivé! Když už chceš potrestat mě, tak jsi přitom neměl ubližovat té dívce…

…Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsme se nádherně líbali… Vlak začínal brzdit ve stanici, kde Dáša vystupovala. Doprovodil jsem ji ke dveřím. Mávali jsme si, dokud rychlík nenabral pořádnou rychlost a neopustil stanici…

Poznámky

Pár poznámek k podkapitolce Vlak:

  • S Reginou jsem trávil stále více času. Byli jsme do sebe velice zamilovaní. No, nebudu to nijak zakrývat – hned od první schůzky jsme spolu žili intenzivním sexuálním životem. Dopisy, které mi za této situace přicházely od Dáši, byly nádherné, ale postupně i stále smutnější. Opět jsem totiž na žádný neodpověděl. Poslední psaní přišlo před Vánocemi…
  • Tu úžasnou dívku jsem pak již nikdy nepotkal. Dnes je mi to, jak jsem se k ní choval, líto. Nesmírně líto.
  • Neméně mne mrzí, že jsem šéfmistru Životovi neodpověděl správně na jeho chytáky. Ano, jediná správná odpověď zněla: „Dáša.“ Ale to, jak mi to všechno zamotal a zatemnil, mi nepřijde spravedlivé. Už proto, že když mne konečně nechal prozřít, už se to nedalo napravit.
  • Dozvěděl jsem se, že kresbu snové kytičky se srdíčky a polibky, která na mne čekala na můj nástup na učilišti, neiniciovala Veronika, o čemž jsem původně byl přesvědčen, ale právě Dáša. I když jsem měl příležitost zeptat se dříve, napadlo mne to až nyní. K mé veliké škodě. Možná by mi totiž hned tehdy docvaklo, že nejsem na ples pozván, abych dělal šéfovský doprovod, ale abych si konečně všiml zlatého podnosu, na kterém to jedno srdíčko ze snové rostlinky leží. Nu, nevšiml. Můj život by se býval mohl ubírat jinou cestou, protože Dáša byla také dívkou, které bych si považoval, a tudíž krotil svoji promiskuitu. Ano, nepoznal bych vůni spousty dívek – a také to, co přišlo nakonec, a co bych nepřál ani svému největšímu nepříteli…

Shrnutí

Vidím to asi tak, že pokud existuje nějaký šéfmistr Život, pak mi nejspíš třikrát po sobě položil stejnou otázku. Myslím, že se ani nemusel obtěžovat, aby se díval, jak jeho hry hraji – s jeho rukama plnýma trumfů, ještě k tomu v rukávě s trumfovými esy v podobě dívek třídy Puria, pro které mám zkrátka slabost… Ne, s mými kartami se nedalo vyhrát. Ale já to přesto nevzdal a hrál. Dnes vím, že špatně a že jsem prohrál všechno to, po čem jsem toužil. Dělal jsem plno chyb. Ovšem obávám se, že to, proč jsem se choval tak, jak jsem popsal, ti čtenáři, kterým byly rozdány mnohem lepší životní karty, asi nikdy nepochopí…

To, po čem jsem toužil, byl klidný a spořádaný život s hodnou a spolehlivou dívkou. Takovou, kterou bych mohl nejen milovat, ale i ctít jako osobnost.

Jak jsem výše poznamenal, to, co je mojí slabinou, která mi dokáže zhatit jakékoliv plány, jsou dívky, které označuji pojmem „Asceho typologická třída Puria“. Jsou to dívky s ohníčky v očích, plné života, často s hnědými či temně zrzavými vlasy… Na takové reaguji velmi spontánně a bez ohledu na jejich věk. A také bez ohledu na následky pro můj další život…

Jak ty partie šéfmistr Život v tomto období rozehrál, aby mi ukázal, jak nejsem schopen jít za tím cílem, který sám deklaruji, ale že dávám přednost požitkům tohoto světa před klidem na duši:

  1. Mili. Úžasná, inteligentní, pracovitá, hezká. Býval bych mohl získat její lásku a mohli bychom být partnery. Ovšem šéfmistr proti ní postavil Jíťu. Dívku ve věku, který je z hlediska mých preferencí obzvlášť kritický. Asceho přesný typ, typologická třída Puria, věk 11 až 12. Jíťa se stala největší láskou mého života.
  2. Veronika. Úžasná, inteligentní, pracovitá, mateřský typ, něžná, nesmírně krásná – na těle i duchu. Šéfmistr proti ní postavil Janču. Asceho přesný typ, typologická třída Puria, věk 9 let. Zřejmě proto, že Janča byla o něco mladší, než odpovídá maximu mojí reaktivity, a současně Veronika byla jak mimořádnou osobností, tak i mimořádně nádherná, dokázala z mé mysli Janču vytěsnit. Kdybych psychicky nezkolaboval z toho propletence vztahů na konci tábora a šel si cílevědomě za svým cílem, není vyloučeno, že bych Veroniku přeci jen k sobě připoutal. Tři dny před koncem tábora jsme měli intimní styk, a kdyby to tak pokračovalo dál, třeba bych opravdu získal skvělou celoživotní partnerku. Asi jsem chyboval, když jsem předčasně odjel.
  3. Dáša. Úžasná, inteligentní, pracovitá, skromná, veselá, hezká. Šéfmistr proti ní postavil Reginu. Asceho přesný typ, typologická třída Puria, věk 14 až 15 let, velmi krásná. Regina se stala druhou největší láskou mého života – a v jistém období dokonce zcela zastínila i Jíťu. Zde se mi těžce hodnotí. Kdybych věděl, co se nakonec stane, samozřejmě bych měl volit Dášu. Jenže tak svět nefunguje. Z dnešního časového odstupu a životních zkušeností vím, že pokud bych dostal šanci tuto pasáž života zopakovat, pak bych měl volit Dášu, a že by to byla skvělá volba. Bylo by to přesně to, co bych měl chtít. Přesně to, po čem toužím. Zrovna tak ale dobře vím, že ta opakovaná volba by vůbec nebyla jednoduchá. A pokud bych opět Reginu potkal dříve, než se znovu sešel s Dášou, pak – obávám se, by znovu zvítězila Regina… Ach ty její plamínky v očích, ta její divokost…

Jak to vidím z dnešního pohledu:

Měl jsem si namluvit Mili. Když jsem ale ukázal, že nejsem schopen uhlídat svoje preference, emoce ani rozum a zamiloval se do Jíti, přičemž Mili se v mezičase zamotala do přediva sociálních vazeb jinde, už jsem se k ní neměl vracet. To se také stalo. S Mili jsme zůstali velmi důvěrní přátelé a vzájemně jsme si významně pomáhali.

Co se týká Veroniky, tak zde jsem zamířil opravdu mimořádně vysoko. Získat takhle krásnou dívku, jo, to bych psychicky vyrostl tak, že bych asi neprošel ani dveřmi katedrály Sv. Víta. To ani nemluvím o její duševní úrovni, ani o tom, že byla mladinká, což je pro mne také výrazné plus. Ovšem byla zadaná, což celou situaci zásadně zkomplikovalo. Ani tak ale nebylo vyloučeno, že bych ji býval mohl získat.

Nejsem ten typ, kterému se dívky samy vrhají k nohám. O přízeň musím vždy tvrdě bojovat. Ovšem na táboře, vzdor jakékoliv pravděpodobnosti, se sešly hned čtyři dívky, jejichž srdce bych mohl mít:

  • Mili – Netušil jsem, že je do mne zamilovaná. Ostatně, i kdybych to věděl, i tak by byl problém, aby zpřetrhala všechny své společenské vazby, včetně těch s rodiči, a vrhla se do nejistého dobrodružství se mnou. Ovšem pokud by se to povedlo, jistě bych si splnil svůj sen – získat skvělou partnerku, která je po všech stranách na výši.
  • Janča – Nebýt na táboře Veroniky a ještě k tomu mé nemoci, určitě bych ji – a sebe také – zcela zbláznil. Tato krásná puriová dívka, byť teprve devítiletá, by anulovala jakékoliv mé zábrany a nejspíš by to skončilo průšvihem, na jehož konci bych v base „uklouzl po mýdle“. Asi bych dopadl neslavně, možná by mne ve vězení utloukli, ale i s vědomím toho, že takové věci by mi mohly hrozit, bych jí za normálních okolností neměl šanci odolat.
    Ilustrační foto – Janče poněkud podobná dívka:


  • Veronika – Naprosto úžasná dívka, ovšem zadaná. Měl jsem potlačit své komplexy, které mi našeptávaly, že získat „skalp“ takové krasavice, mi dodá obrovské sebevědomí. To se sice stalo, ale sebevědomí k harmonickému životu nestačí. I kdybych Veroniku nakrásně získal za partnerku, nevím, nevím, jestli by můj život byl nějak zásadně spokojený – asi bych neustále nedělal nic jiného, než si ji hlídal… Měl jsem zkrátka zvážit, že taková dívka je coby potenciální partnerka nad mé síly, a maximálně s ní navázat přátelství, ať již, jak se říká, s bonusy či bez nich.
  • Dáša – Absolutně mne nenapadlo, že toto neméně úžasné děvče o mne stojí. Nenapadlo mne to dokonce ani v souvislosti s tím, že mne pozvala na ples, kde mi to přímo i řekla. Nepochopil jsem, že mluví o mně: „Víš, on žádný takový mládenec není. Tedy vlastně už už jsem doufala, že by mohl být, protože na táboře jsem poznala jednoho úžasného kluka, který mne moc zaujal, byl takový zvláštní, úplně jiný, než ti ostatní… Jenže napřed jsem si myslela, že on se zakoukal do jiné holky, ale pak se ukázalo, že tam měl svoji partnerku…“ Zde tou „jinou holkou“ myslela Veroniku a za „partnerku“ pak omylem pokládala Mili, která toto o sobě prohlásila před ní na ošetřovně. Jenže při tlachání s Mili v cukrárně se dozvěděla, že ta na táboře to partnerství jen předstírala, aby mi mohla poskytnout přátelskou pomoc. Proto to Dáša tedy zkusila zaonačit prostřednictvím plesu. Kdyby mi bývalo došlo, že naše setkání nemyslí tak, abychom se na plesu k sobě chovali jako začínající milenci jen naoko před spolužačkami, ale doopravdy, určitě bych se zachoval jinak. Já jsem byl v té době nesmírně zaneprázdněný prací, takže byl problém angažovat se nějak vůči kamarádce. Avšak pokud by byla mojí partnerkou, klidně bych celý svůj program upravil tak, abychom spolu mohli chodit. Zmiňovaná „čtvrtá“ žena by také nebyla problémem – s ní to nebylo o citu. Dášu jsem měl rád, byla to dívka na úrovni, byla mi sympatická, ba přímo se mi líbila, povahově by mi také vyhovovala… Jen jsem prostě nepochopil, že bych ji mohl mít. Oči mi otevřel až ten zápis v jejím notýsku, který jsem uviděl o dva roky později. Jenže to už jsem zase byl až po uši zamilovaný do Reginy… Ach jo…

Upozornění pro čtenáře

Tak co jsem mohl, jsem právě pokazil. A ústy klasika ještě dodám: „…a co se nedalo pokazit, pokazil jsem rovněž.“ Nyní se ale vracíme na počátek školního roku, který následoval po letním táboře, ve kterém jsem nalezl to, co jsem nehledal, abych to vzápětí ztratil… Takže vzhůru do pracovního procesu. Nastupuji coby učitel na učiliště – ke starším puboškám…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2442 x
Oceněn: 2250 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 1.4.2017 10:38:55

První zaměstnání - učiliště

Časová osa: 26 až 29 let mého věku

Upozornění:

Tato kapitola mimo jiné obsahuje také několik příběhů, které dnes považuji za nejkritičtější pasáže mého života. Scény, které nemusejí být pro každého čtenáře stravitelné, se různě prolínají celým tímto zhruba tříapůlletým popisovaným obdobím.

Doporučuji všem, kteří nejsou psychicky odolní, aby pasáže označené jako „choulostivé“ raději přeskočili. Bohužel, minulost nezměním – sebe jsem ovšem změnit dokázal a věřte, že nyní jsem již zcela jinou osobností…

Upřímně řečeno, z pozice své dnešní usedlosti, jakož i otcovské role, své tehdejší chování vůbec nechápu. Ještě méně pak chápu, že to nejhorší mi nakonec víceméně prošlo. Jsem přesvědčen, že odsouzeníhodné chování, kterého jsem se tehdy dopouštěl, by snad mohl napodobit jedině naprostý blázen, a tudíž, že nic takového se nikde neděje a dít nebude. Ostatně podle mne je prakticky vyloučeno, aby v dnešním školském systému, a zejména při komunikačních možnostech dětí, cokoliv takového bylo aktuálně možné. Budiž proto tyto příběhy jen varovným mementem…

Pro lepší orientaci v této kapitole budu jednotlivé pasáže uvozovat vždy pomocí jedné ze tří ikon s popiskem. Čtenář se tak může snáze rozhodnout, který text by raději číst neměl.

1. Technický Střípek

Obsahuje popisy a stati nutné k pochopení následujících částí. Jeho součástí nebývá nějaký příběh, ale příběhy následující za ním by bez jeho pročtení buď nedávaly smysl, či by vypadaly jako „z nebe spadlé“. Zkrátka, každé lidské konání má nějaká východiska – a ta budou obsažena z valné části právě v tomto typu textů.


(Technický Střípek - obsahuje nezbytné úvodní či dokreslující úvahy nutné k pochopení jiných statí)



2. Choulostivý Střípek

Příběh označený tímto symbolem by mohl u citlivějších jedinců vyvolat silné negativní emoce, proto jej takovým čtenářům nedoporučuji. Tyto texty mohou obsahovat i popis nedobrovolných aktivit či mimořádných duševních manipulací.


(Střípek s choulostivým obsahem, který nemusí být po chuti každému čtenáři)



3. Standardní Střípek

Tento typ textu by neměl běžnému čtenáři působit nějaké zásadní obtíže. Jistě ani tak nemusí být s dějem v souhlasném stanovisku, ale zkrátka ví, že čte to, co se dávno stalo a případně se nemělo stát.


(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)



~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Učiliště, I. část: Seznámení s prostředím

(Technický Střípek - obsahuje nezbytné úvodní či dokreslující úvahy nutné k pochopení jiných statí)


Již krátce po státnicích jsem zašel za vytipovaným budoucím zaměstnavatelem. Konkrétní osobou byl zástupce ředitele pro teoretickou výuku na jednom prestižním učilišti ve městě mých studií. Předběžně jsme se dohodli – s tím, že pracovní smlouvu, kterou se vše definitivně stvrdí, připraví na konec prázdnin, což bylo právě nyní.

Toto učiliště jsem si vybral proto, že zde nabízeli nadstandardní plat - jak oproti průmyslovým závodům, tak i oproti jiným školským zařízením. To bylo dáno možností mimořádně velkého nadlimitního úvazku, placeného vedení kroužků, placeného spravování kabinetu, placeného příplatku za roli vychovatele na internátu při onemocnění běžného personálu, příplatku za obtížnost apod. Při rozhovoru s mým budoucím nadřízeným jsem se pak navíc ještě dozvěděl, že se toleruje odpracovat si občas nějakou noční směnu ve fabrice, k níž učiliště patřilo, a ráno normálně nastoupit do výuky, dále že můžu mít dvoje třídnictví, a vlastně už ani nevím, co ještě. Vedoucí byl rád, že přijímá do svého kolektivu muže. Můj nástupní plat byl téměř dvojnásobný oproti tomu, jaký bych měl, kdybych zůstal na katedře jako její zaměstnanec s místem asistenta. Ostatně z katedry mě ani nikdo nepřemlouval – je něco jiného mít ambiciózního studenta a něco jiného mít ambiciózního kolegu… Navíc jsem si to, jaksi neoficiálně, „rozlil“ i tím, že jsem ke své škodě odmítl spolupráci s panem docentem a svoji životní práci věnoval Denise…

Jak to chodilo na našem učilišti

Výše použité slovo „prestižní“ pro náš kontext znamená, že děcka zde měla vše zadarmo – ubytování na internátu, stravování, proplácely se jim jízdenky domů a zpět, kroužky, veškeré školní pomůcky, kapesné již od prvního ročníku…

Jak jsem zanedlouho zjistil, děcka zde byla buď omylem (menší část - rodiče se nechali zmást vznešeně znějícím názvem oboru), kvůli zmíněné materiální podpoře, anebo jako dítě překážející v druhém manželství své matky (tyto děti jezdily domů jen na jeden víkend v měsíci a obvykle byly z daleka).

Jako zcela zásadní je třeba připomenout, že v této době měla základní škola jen osm tříd. Prvačky byly věkově vlastně dnešní deváťačky, tedy starší pubošky. Lišil se i přístup rodičů – pomineme-li nečetné výjimky, pak téměř nikdo nežádal o odklad nástupu do první třídy ZŠ, ale naopak, nemálo rodičů zkoušelo z prestižních důvodů protlačit své dítko do školy ještě jako pětileté. Z toho pramenilo, že při nástupu na učiliště byla většina dětí čtrnáctiletých (řekněme 80%), pár patnáctiletých (cca 10%) a zhruba tolik, tedy také nějakých 10%, jen třináctiletých.

Areál učiliště

Fabrika, v jejímž areálu obehnaném čtyři metry vysokou zdí leželo i učiliště, byla obrovská. Tomu odpovídala i rozloha pozemků. Učiliště bylo umístěno ve třech velikých budovách na jednom konci onoho území, v krásném parku se vzrostlými kaštany, javory, vrbami, lípami, stříbrnými smrky a dalšími dřevinami. Byla zde i líbezná zákoutí s rododendrony a jinými okrasnými keři, mezi nimiž tu a tam byly i lavičky k posezení. Bylo zde i hřiště s brankami na malou kopanou či házenou, ale také s držáky na sítě, takže se zde dal hrát i nohejbal, tenis či volejbal.

Od vlastní firmy bylo učiliště odděleno nejen parkem, ale i dalšími rozsáhlými volnými plochami, takže nebyl slyšet žádný hluk z provozů. Vzhledem k této skutečnosti, ale i oné od okolního světa areál oddělující zdi, učiliště připomínalo tak trochu konec světa a (nejen) učňům se jevilo, jako kdyby ztroskotali na pustém ostrově…

Hned vedle učiliště bylo umístěno rozsáhlé zahradnictví. Fabrika byla natolik velká a natolik významná, že si pro své návštěvy pěstovala řezané květiny a na výzdobu kanceláří, ale zejména chodeb, jednacích sálů a dalších prostor, kam by mohla zavítat noha návštěvníka, také rozpěstovávala rostliny v květináčích.

Pár slov o učilišti a jeho vedení

Naše učiliště otevíralo pro první ročník tři třídy po zhruba 25 žácích. Díky „odpadu“ učňů na konci prvního školního roku, jenž nebyl ani zdaleka kompenzován náborem žáků, kteří postupně z prospěchových důvodů opouštěli ještě náročnější školy, byly ve druhém ročníku již jen dvě třídy – také zhruba po 25 žácích. Třetí ročník tvořily dvě třídy po cca 20 žácích. Čtyři roky před mým nástupem se profil učiliště výrazně proměnil. Z původně výhradně chlapecké profese se vzdělávání stalo mnohem univerzálnější, což se odrazilo i ve změně názvu oboru – představte si to asi jako z dřívějšího „dělník chemického provozu“ na „provozní chemik“. Když jsem nastoupil, byly ještě ve třetím ročníku asi dvě třetiny chlapců, zatímco mezi nově příchozími žáky sotva tak jedna třetina.

Požadavky na žáky ohledně množství a hloubky znalostí byly nemalé. Srovnám-li obsah a náročnost látky třeba v matematice se soudobým učilištěm (moje dcera Ivanka) a gymnáziem (moje dcera Niki), tak by to bylo někde na dvou třetinách cesty mezi nimi. Moji žáci z prospěchově lepší části třídy by na současné gymnázium v pohodě stačili, přičemž i ti nejslabší by se na nynějším učilišti kousali nudou. No, oni by se nekousali, nýbrž dělali jiné věci, ale to pro tentokrát ponechme stranou… Z napsaného je nejspíše čtenáři jasné, že na našem učilišti byli žáci výhradně české národnosti – romské děti by tehdy neměly vůbec šanci takto náročnou výuku zvládnout.

V čele učiliště stál ředitel. Jeho vzdělání sestávalo z absolutoria právě našeho učiliště. Jo a vlastně ještě ze „studia“ VUML, což značí Večerní univerzitu marxismu-leninismu, kde se ovšem v pravém slova smyslu nestudovalo, ale více méně jen sedělo a (ne)poslouchaly se politické přednášky o prohnilých kapitalistech na Západě, které brzy doženeme a předeženeme. Soudruh ředitel měl kromě červené knížky člena (a funkcionáře) komunistické strany červený i nos – neboli byl alkoholikem. Řízení školy se věnoval ryze formálně – podepisoval to, co mu připravili jiní. Protože „za zdí“ se nekontrolovala podnapilost a navíc se rád dělal důležitým aspoň tam, kde mohl opravdu něco předvést, tak jeho nejčastější činností bylo jezdit po celém obrovském areálu firmy s malým náklaďáčkem a iniciativně převážet různé věci sem a tam.

Tím, kdo skutečně učiliště řídil, byla první zástupkyně ředitele (pro praktické vyučování). Přímo jí podléhali mistři odborného výcviku. Byla to dáma s inženýrským titulem, v předdůchodovém věku, drobná, vyschlá – a ukřičená. Z této záludné čarodějnice (já ji v duchu přezdíval „Jedubaba“) šel opravdu strach. Nejprve jsem to měl u ní dobré, protože jsem byl ochoten poslouchat její řeči, a když se mi něco zdálo přínosné, tak jsem to ocenil, kladl jí doplňující otázky – a vůbec, dával jí najevo, že ji respektuji. No, nicméně zanedlouho se to zvrtlo - to když na mne nějaká „dobrá duše“ donesla, že pokud není na dohled, tak ji neoznačuji jako „soudružku inženýrku“, ale jako „uschlou krávu“.

Druhým zástupcem ředitele byl zástupce pro teoretickou výuku – můj přímý nadřízený, tedy ten, který mne formálně přijímal do pracovního procesu. Jeho vzděláním bylo taktéž absolutorium našeho učiliště, tentokrát ovšem doplněno kromě VUMLu i nějakou maturitou z jiné střední školy. Byl to neobyčejně arogantní, sebestředný a záludný člověk. Říkalo se, že byl spolupracovníkem tajné policie STB. Mne si ovšem oblíbil, a to proto, že jsem zareagoval na jeho výzvu, abych zkusil pozvednout kulturní život učňů. Ve skutečnosti spíše zařídil něco, čím by se dalo pochlubit. Učiliště v této oblasti bylo dosud naprosto neaktivní, což jak vedení firmy, tak krajský školský úřad hodnotily velmi negativně. Na základě toho jsem k němu měl „dveře otevřené“ a „vydupal“ si věci, které by jiným mým kolegům neprošly.

Hlavní vychovatelka, jak říká samo označení její funkce, byla nejvyšší „šarží“ na internátech. Byla přímo podřízená řediteli. Možná to ji svádělo k tomu, aby předstírala, vlastně přímo se chlubila tím, že je třetí zástupkyní ředitele. To ovšem nebyla pravda – taková funkce prostě neexistovala. Byla absolventkou střední pedagogické školy, takže měla maturitu. Bylo jí malinko přes čtyřicet let a na svůj věk byla neobyčejně hezká. Její postavu i krásné dlouhé nohy, bez sebemenšího náznaku celulitidy či jiných nepatřičností, by jí mohla závidět nejedna puboška. Nejspíš proto chodívala v kratičkých minisukních, jež při sebemenším pohybu či vsedě umožňovaly pohled na její vždy bělostné kalhotky – a ty zase naznačovaly, že to pod nimi by, i v tomto věku majitelky, nepochybně stálo za hřích. Ještě, že jsem ji nepoznal za mlada, protože to musela být skutečně nádherná... Ale ta její hnusná povaha, fuj…

Moji kolegové

Běžní učitelé na tomto učilišti měli jednu společnou vlastnost – nechtěli zde být, ale museli zde být. K tomu, aby se dostali učit na jinou školu, neměli potřebnou protekci. A koneckonců, byla i horší učiliště. Práce za minulého režimu byla povinná – každý musel mít v občanském průkazu (tehdy knížka podobná pasu) razítko, datum a podpis zaměstnavatele, což policie poměrně běžně kontrolovala. A tak kolegové raději svůj pracovní život sladili s úslovím „držet hubu a krok“. Toto bylo současně přesně to, co od učitelů požadoval náš nadřízený. Na druhou stranu, těžko pak očekávat nějaké aktivity nad rámec povinností…

Z mých kolegů bude dále řeč o učitelce Janě, takže si ji přibližme. Učila češtinu a občanskou výchovu. U dětí neměla naprosto žádnou autoritu, takže z hodin chodila zdeptaná, někdy doslova psychicky na dně. Při mém nástupu jí bylo 42 let, byla drobné postavy, tiššího hlasu, sympatického obličeje, a trpěla komplexy - ve smyslu, že je naprosto neschopná. Bohužel v tom ji utvrzovala i její rodina – manžel i dospívající děti. Zkrátka autoritu neměla ani doma. Měl jsem ji rád, hodně jsme si povídali a vždy při tom byla pohodová nálada. Vysloveně mi přála moje avantýry s učenkami (ovšem o mých drsnějších kouscích neměla ani potuchy). Bylo milé, jak se vždy strachovala, abych neměl nějaký průšvih. Svěřila se mi, že dříve zde měla kolegyni, se kterou, jakmile to šlo, tedy nebyl přítomen nadřízený, lehce posouvaly hodinový stroj řídící zvonění – tak, aby vyučovací hodiny byly kratší a přestávky delší. Každá minuta, kdy jedna či druhá nemusely být ve výuce, byla šťastnou minutou. No, já jsem zavedl jiné řešení. V třídách jsem „na férovku“ prohlásil, že každý, kdo bude otravovat soudružku Janu, bude mít co do činění se mnou. Jsou věci, které i méně nadaní učni pochopili rychle – a to, že svůj proslov myslím vážně a že jsem případně schopen jim dramaticky zkomplikovat život, evidentně mezi takové patřilo. Ne, že by poté již měla Jana ve třídách bůhvíjakou kázeň, ale přeci jen na to, aby nechodila z hodin vystresovaná, to stačilo.


Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2442 x
Oceněn: 2250 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 7.4.2017 13:58:21

Učiliště, I. část: Seznámení s prostředím

(Technický Střípek - obsahuje nezbytné úvodní či dokreslující úvahy nutné k pochopení jiných statí)


...dokončení podkapitolky z minulého příspěvku.

Pár poznámek k organizaci školy

Na praktickou výuku učni docházeli přímo na pracoviště výrobního závodu. Tři obrovské třípatrové budovy vlastního učiliště tak byly určeny pro učebny či laboratoře běžné výuky – ať již všeobecně vzdělávacích či odborných předmětů, kanceláře, kabinety, internát, školní jídelnu. Byla zde i velká tělocvična vybavená všemožným sportovním náčiním i stabilně instalovanými dvěma ping-pongovými stoly.

Školní jídelna vařila jeden druh hlavního jídla, nebyl tedy výběr. Připravovaly se snídaně, svačiny do sáčku, obědy a večeře. Stravování bylo zajištěno nejen v pracovních dnech, ale vždy i ve třech po sobě jdoucích víkendech. V jídelně pracovaly převážně starší, vesměs milé ženy a strava byla velice chutná – dodnes se mi po takové stýská… Já, jakožto učitel, měl nárok jen na obědy v pracovních dnech. Ovšem nebyl problém zařídit, anebo někdy prostě jen přijít, a vyfasovat jakékoliv další jídlo. Toho jsem často využíval při večeřích, protože zejména v prvním roce jsem měl neskutečně mnoho práce s tzv. přípravami (písemnými materiály na výuku) a ve škole jsem zůstával nezřídka i dlouho do noci. Někdy jsem zase brigádničil ve fabrice na noční směně, a pak se zase hodila kvalitní snídaně. S kuchařkami i s vedoucí kuchyně jsem si rozuměl, takže ono jídlo navíc jsem měl nejčastěji zadarmo.

Na internátu byl praktikován systém „pobytovek“ a „odjezdovek“. Většina žáků byla z veliké dálky, protože učiliště připravovalo absolventy pro pobočky firmy po celé republice. Jak jsem již řekl, část učňů navíc doma ani nebyla vítána. Vše tedy bylo vymyšleno a propracováno tak, že učeň mohl odjet domů na kterýkoliv víkend, ale vysloveně musel pouze jednou za čtyři týdny. Aby nad tím byla kontrola, při návratu z domova musel mít každý ve zvláštním sešítku od rodičů podepsáno, že doma skutečně byl. Nicméně nebyl velký problém příslušný zápis zfalšovat. Tomu, že jsou děcka převážně z daleka, se přizpůsobovaly i třídní schůzky s rodiči – byly dvakrát ročně, a sice v listopadu a květnu, a to vždy v takovou sobotu, která byla pobytovkou.

Délka studia byla tři a půl roku, přičemž onen koncový půlrok již žáci fungovali na svém budoucím pracovišti. Zakončením byly závěrečné zkoušky – písemné i ústní z teoretické části a praktické na vylosovaném pracovišti závodu.

Žáci ihned ode dne nástupu pobírali kapesné. Přepočetl jsem to na dnešní poměry:

  1. ročník: 500 až 1000 Kč;
  2. ročník: 2000 až 4000 Kč;
  3. ročník: 4000 až 8000 Kč.
Motivační systém byl vymyšlen tak, že žákovi byla v prvním okamžiku měsíce přiznána horní mez. Pokud se ale špatně choval, pak za každý prohřešek mu učitel (jiní pracovníci tuto pravomoc neměli), mohl udělit tzv. „čárku“, která značila srážku 50,- Kč. Pokud bylo ale pochybení zásadnější, mohl mu vyučující tzv. „udělit základ“, což značilo, že, bez ohledu na další skutečnosti, v daném měsíci učeň dostal vyplacenu pouze spodní mez odpovídající jeho ročníku. Také bez ohledu na počet trestných čárek nemohla výplata klesnout pod zaručený základ, čili onu spodní mez.

Vychovatelé mohli kázeňské přestupky řešit krácením vycházek, které byly stanoveny takto:

  1. ročník: středa, 14:00 – 18:00;
  2. ročník: středa, 14:00 – 20:00;
  3. ročník: pondělí, 14:00 – 20:00; středa, 14:00 – 20:00.
Mistři odborného výcviku měli u problémových učňů k dispozici zařazování na neatraktivní činnosti.

Asce boří zavedené hranice

Jakmile jsem se trochu rozkoukal, tedy ještě v září (prvního roku), zašel jsem za svým nadřízeným. Prohlásil jsem, že jestli po mně chce, abych rozproudil učňovský život tak, aby z toho byly nějaké výstupy, kterými se učiliště může pochlubit, budu potřebovat mnoho věcí. A jako první, že požaduji přepracovat systém srážek z kapesného, protože ten stávající je demotivující. Já potřebuji mít učně na své straně a ne jako ty, kteří ve mně vidí toho, kdo jim je schopen jen brát peníze. Navíc soudruh tělocvikář, který je exemplárním příkladem cholerika, hned v prvním týdnu školy udělil základy půlce žáků a jak to vypadá, tak u ostatních toto učiní zcela jistě do konce měsíce. Za této situace je snaha o motivaci vskutku problematická…

Můj návrh:

  • Budou zavedeny pochvaly ve formě „červených čárek“ coby kredit +50,- Kč, nejvýše však do horního limitu kapesného;
  • Stávající trestné „čárky“ se přejmenují na „černé čárky“;
  • Učitel může jednomu žáku udělit nejvýše jednu černou a jednu červenou čárku v jedné vyučovací hodině;
  • Základ může udělit výhradně třídní učitel, byť třeba po poradě s dalšími vyučujícími;
Také jsem prosadil změnu rozvrhu tak, aby všechny třídy končily ve středu nejpozději ve 13:45. Dosud to bylo až ve 14:30, což nekorespondovalo s vycházkami, jež začínaly již ve 14:00. Nadřízený ovšem využil této mé iniciativy. Jak praví klasik: „Aktivitu je zapotřebí ihned potrestat.“ Takže jsem dostal za úkol rozvrh upravit dle svých návrhů sám, a navíc s tím, že tvorba a správa rozvrhu již od teď bude mojí další povinností.

Šéf přistoupil na všechny mé návrhy. Bylo vidět, že prezentovatelná aktivita učňů ve volnočasových činnostech, která byla nulová, jej docela trápila. I ve stranických kruzích se v této době již šuškalo, že na řídicí funkce by již neměla stačit jen legitimace Komunistické strany Československa – a za této situace neradno zbytečně na sebe v negativním smyslu přitahovat pozornost… Zřejmě zejména proto se s realizací mých návrhů začalo okamžitě. Prakticky vše vstoupilo v platnost již od října.

Pravda, od kolegy tělocvikáře jsem dostal pěkně vynadáno za to, že jsem si jej u nadřízeného "vzal do úst", a ještě ke všemu mu znemožnil jeho oblíbené udělování základů žákovských výplat. Nu co…

Poznámka:
V příspěvku Teorie Asceho sadismu, kde popisuji, jak se snažím psychicky zcela ovládnout některé dívky, jsem mimo jiné napsal: „Proces tohoto ovládnutí spočívá v trpělivém, důsledném a intenzivním používání staré osvědčené metody cukru a biče.“

Na své žáky jsem působil jako značná autorita – z hlediska odbornosti jsem byl na výši (což všichni učitelé říci nemohli), disponoval jsem ohromným sebevědomím (zatímco zejména některé kolegyně se učňů doslova bály), byl jsem velmi přísný, ale současně jsem zařídil mnoho pro žáky pozitivního, a navíc k nim primárně přistupoval laskavě. Psychický bič i cukr jako vymalovaný. Pubošky, alias moje prvandy, tak své pomyslné dveře k sobě nechaly odemknuté – stačilo by tak málo, jen vzít za kliku…

Přípravy na výuku

Vyučoval jsem šest různých předmětů - všeobecně vzdělávacích i odborných, ještě k tomu v různých ročnících. Písemné přípravy učitelů na výuku, rozpracované na jednotlivé hodiny dle statí (téma, výchovný cíl, vzdělávací cíl, odborná náplň) byly tehdy povinné. Nadřízený každý měsíc tyto přípravy vybíral a kontroloval, srovnával se závaznými osnovami a zejména zjišťoval, jak byly zapracovány aktuální myšlenky z různých projevů nejvyšších funkcionářů Komunistické strany Československa, stranických konferencí, sjezdů a podobných akcí. Toto byl obzvlášť perný úkol – zapracujte myšlenku někoho, kdo žádnou nemá. Byli jsme vybaveni různobarevnými propisovacími tužkami a do svých textů tak činili vsuvky, poznámky pod čarou i jinde, vlepovaly se různé papírky i výstřižky z novin. Nezapomeňme, že tehdy nebyly žádné počítače, takže se vše psalo ručně… Bylo přísně stanoveno, jaká barva odpovídá jaké akci, aby vše mohl snáze odkontrolovat nejen přímý nadřízený, ale i různé inspekce. Práce na těchto přípravách mi v prvním roce zabírala velké desítky hodin týdně.

K tomu všemu byla stanovena povinná četba novin, konkrétně titulů Učitelské noviny a Rudé Právo – i z toho nás nadřízený na týdenních poradách přezkušoval. Také jsem musel usilovně pracovat na založení a posléze na fungování přírodovědného kroužku, včetně vymýšlení náplně jednotlivých schůzek, měl jsem agendu dvojího třídnictví, připravoval pokusy na hodiny chemie, fyziky i odborných předmětů a laboratorní práce, opravoval písemky, kontroloval domácí úkoly, doučoval slabší žáky, jiným byl i jistým zpovědníkem… Jistě nemusím zdůrazňovat, že můj volný čas se rovnal nule.

Byl to život doslova v poklusu. Na podnájem jsem běžně přijížděl v devět večer, často však i později. A někdy vůbec. To pokud jsem rovnou od psacího stolu nastoupil ve 22:00 na noční brigádu ve fabrice. Možná nyní bude lépe k pochopení, proč jsem se po plesu nechtěl angažovat u Dáši, coby mé kamarádky. Prostě za této situace dojíždět do vzdáleného města či psát nějaké dopisy, a to kamarádce, byť dobré kamarádce, to bylo opravdu nad mé síly. Musel jsem nejprve splnit své úkoly – a na ostatní nezbýval čas. Bohužel jsem žil v omylu, že Dáša mne také bere jen jako kamaráda, čili zcela nezávazně, něco ve smyslu vidíme se - fajn, nevidíme se - také fajn. Kdybych nebyl na plesu zabedněný a zahleděný do Veroniky a docvaklo mi, že bych mohl s Dášou chodit jako s partnerkou, vše bych zařídil jinak. I kdybych měl přípravy psát po nocích, něco z toho flákat či dokonce rovnou vypustit, na brigády nechodit – a já nevím, co ještě, tak bych to udělal. Dáša by za to stála. Škoda, že to vím až teď… Nu, na druhé straně by pak zde Asceho Střípky končily… Byla by tu nejspíš věta ve smyslu: „A tak se i rebel Asce nakonec usadil - od těchto dob žije spokojeně bok po boku své milované Dáši, která je pro něj sluncem tohoto světa, stejně tak, jako on jí…“ Ale život se ubíral jinudy…

Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2442 x
Oceněn: 2250 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 14.4.2017 21:28:39

Učiliště, II. část: Paní bytná

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)



V předchozím příspěvku jsme vhlédli na mé pracoviště, nyní se seznámíme s mým novým „domovem“ na podnájmu.

Jakmile jsem měl jasno, že zůstanu ve městě svých studií, začal jsem shánět bydlení. Dostal jsem tip na jednu paní, která prý pronajímá přesně takovým „případům“, jako jsem já – tedy mladým mužům hned po studiích, než si ti pořídí standardní bydlení.

Na uvedené adrese jsem našel sice poněkud zanedbanou, přesto hezkou vilku se zahradou. Její umístění bylo z mého hlediska naprosto dokonalé. Šlo o tichou zástavbu z podobných vilek, ale jen dvě minuty od stanice městské dopravy, kde se navíc nacházela velká samoobsluha a další služby. Tato linka MHD ještě ke všemu jen po patnácti minutách jízdy stavěla přímo u brány areálu mého zaměstnavatele.

Zazvonil jsem. Když se otevřely vchodové dveře a v nich se objevila majitelka domu, myslel jsem, že uteču. Pokud by náhodou laskavý čtenář potřeboval popsat prototyp staré panny, mohu právě teď posloužit. Asi sedmdesátiletá, nedbale upravená žena s velmi přísným pohledem, díky nejspíš rentgenovým očím, a celkově nepřívětivým vzhledem ve stylu „koho to sem čerti nesou“. Nicméně překonal jsem počáteční úlek či odpor, nebo jak nazvat svůj aktuální psychický stav, a představil se. Řekl jsem, že mám doporučení od tety a zeptal se, zda bych byl přijat do podnájmu.

Dohodli jsme se.

Poznámka:
Majitelku vilky budu v dalším textu nazývat Bytnou. Tedy podobně jako tomu ve Střípcích je u Nevlastní matky či Strýce, i zde budeme díky velkému prvnímu písmeni v příslušné přezdívce označovat nikoliv jakoukoliv osobu dané role, ale tu jednu konkrétní.

Můj pokoj měl plochu asi 25 metrů čtverečních, byl pěkný, světlý. Vybaven byl nehezkým starým nábytkem, na stěnách visely velké obrazy - reprodukce náboženských děl starých mistrů a velký kříž.

Po pár dnech od nastěhování za mnou paní Bytná přišla s tím, že se jí rozbila zásuvka v kuchyni. Prý jestli bych se na to mohl podívat. Řekl jsem, že v tom na straně jedné nevidím žádný problém, ale na straně druhé nemám žádné potřebné nářadí. Paní Bytná mne zavedla do dílny po svém otci, který jí zemřel před osmi lety. Z dílny jsem byl nadšen. Spousta drobného materiálu, všechno pečlivě uspořádané, roztříděné… Šroubky, matky, podložky, vruty, hřebíky, ocelové, mosazné, kadmiované, snad všechny běžně existující velikosti, s hlavičkou čtverhrannou, zápustkovou, půlkulatou, vraťáky, spony, kramle a neuvěřitelně mnoho dalšího spojovacího materiálu. A to nářadí - klíče klasické, očkové, nástrčkové, imbusové, různé další varianty, šroubováků nepočítaně… Z elektrikářských věciček jsem snadno našel „čokoládu“, izolačky, očkové kleště, odizolovací kleště, zkoušečky, různé dráty… Pochválil jsem paní Bytné jejího otce slovy o tom, že to musel být úžasný řemeslník, protože takhle krásně vedenou dílnu jsem ještě u nikoho neviděl. Byla to pravda. Například Strýc, jenž byl široko daleko znám svojí výborně zařízenou dílnou, se tomuto vybavení blížil jen z hodně velké dálky.

Vzal jsem si věci, o kterých jsem předpokládal, že bych je při opravě mohl potřebovat, a vyrazili jsme do kuchyně. Odšrouboval jsem kryt zásuvky. Co je zde za problém, bylo jasné hned na první pohled. Paní Bytné jsem to sdělil vzhledem k mé osobě poněkud nafoukanými, ale skutečnými řemeslníky tehdy opravdu používanými slovy: „No jo, jak my staří elektrikáři říkáme – hlína je kurva!“ Trochu jsem tím sdělením šokoval, ale hned jsem to vysvětlil. Vedení je z hliníku. Ten díky své značné tepelné roztažnosti ve svorkovnici občas ztratí dokonalý kontakt, čímž se zvýší přechodový odpor a drát se v daném místě zahřeje. Tím se usnadní koroze, která následně dále zvýší přechodový odpor, takže se spoj zahřívá ještě více – až se po nějakém čase vodič přepálí. Protože měděné vedení takovými neduhy netrpí, je říkánka právě o hliníku alias „hlíně“. Podíval jsem se na paní Bytnou – tvářila se, jako kdyby poslouchala kázání pana faráře. To mne potěšilo, protože mne baví předvést se, pokud něco vím - a ještě více, když cítím, že jsem zaujal. Z „čokolády“ jsem vylámal vlastní svorkovnici a pahýl hliníkového vodiče pomocí ní nastavil jiným drátem. Na tom jsem udělal vzorné očko, přišrouboval, vrátil kryt zásuvky a bylo hotovo. Paní Bytná zářila. Uvědomil jsem si, že vlastně dost se jí proměnil výraz v obličeji už v okamžiku, kdy jsem chválil jejího otce. Asi jsem, byť neúmyslně, zahrál na tu správnou strunu…

Poznámka:
Elektrikářská přezdívka hliníku coby hlíny je z mého pohledu smysluplná. Jednak vyjadřuje jakousi podřadnost (ve smyslu „jen obyčejná hlína“), zde ve srovnání s mnohem kvalitnější mědí, a jednak české jméno tohoto kovu je skutečně odvozeno od slova „hlína“. Pravda, hliník se nevyskytuje hojně pouze v nezpevněných horninách typu hlín, ale prakticky v jakýchkoliv horninách, nicméně případně odtud odvozené jméno „horník“ by asi nevyznělo…

Poměrně rychle jsem získal souhlas paní Bytné a přidělený pokoj si zařídil nábytkem, který jsem si za tím účelem zakoupil. Pořídil jsem si také televizi, dodal svoje obrazy, pohodlné křeslo pro rozjímání… Z původního vybavení zbyla jen postel a na zdi velký kříž, který jsem ponechal, protože jsem také věřící (i když můj bůh to se mnou má opravdu těžké)…

Postupně jsem opravil omítku ve spíži i v obýváku, vždy všechno po sobě uklidil, i vymaloval, a to tak, aby téměř nebyl znát přechod mezi starou a novou omítkou. Mimochodem na strefení se do odstínu původní malby tak, aby se kvůli opravě omítky na několika metrech čtverečních nemusel poté malovat znovu celý pokoj, jsem si „vynalezl“ vlastní fintu. Později jsem zjistil, že se to takto dělá běžně, nicméně já byl „řemeslník“ samouk.

Také jsem sekával trávu na zahradě, řezal a štípal dřevo a vykonával spoustu jiných prací, jak je zkrátka v takovém domě zapotřebí… Paní Bytná mi ty práce vždycky zohlednila na nájemném, takže ani po této stránce jsem nebyl škodný. Ale mně současně dělalo radost, že ze staré ropuchy jsem alespoň pro sebe udělal ženskou, se kterou nebyla sebemenší potíž vyjít. Dokonce, i když jakékoliv návštěvy byly přísně zapovězeny, neměl jsem problém vodit si na pokoj dívky. Paní Bytná je prostě „neviděla“. Na druhou stranu, snažil jsem se zbytečně neprovokovat…

Jako ukázku uvažování paní Bytné popíšu jednu takovou příhodu, kterých bych ale ve skutečnosti mohl napsat stohy. Ve vilce se topilo uhlím v kotli ústředního topení. Ale na zátop, popř. pokud bylo potřeba jen zavlažit, jako třeba na jaře či na podzim, tak se používalo dřevo. Na zadním dvorku byla letitá hromada borovic v metrových polenech. S paní Bytnou jsme se domluvili, že když na to vyrazíme společně, konečně snad toto palivo najde uplatnění. K dispozici byla ovšem jenom taková malá a dost problematická, skoro bych řekl, že nebezpečná, okružní pila. Bylo tedy zapotřebí nejprve ta metrová polena rozčtvrtit, protože širší kusy by na ní řezat nešlo. I vyrazil jsem na dílo se dvěma štípacími klíny, kalačem a zasekávací sekyrkou. Polena byla přeschlá a pokroucená, to čtvrcení tedy byla příšerná dřina. Ještě že už jsem měl v té době zkušenosti ze samovýroby dřeva v lese a jeho zpracování na otop z domova. Když jsem měl zásobu čtvrtek, paní Bytná je řezala na té cirkulárčičce. Trvala na tom, že toto bude dělat sama, protože kdyby se mi něco stalo, tak by si to nechtěla vzít na svědomí. Mně šlo čtvrcení lépe, než řezání paní Bytné. A jsme u pointy. „Vy jste úžasný dřevorubec! Já opravdu nevím, proč jste šel na studia a teď se trápíte jako kantor! Mohl jste pracovat v lese… Ale teď už si na chvilku odpočiňte, takže nanoste to nařezané dřevo do sklepa a složte to tam do pěkné hranice…“ No, jistě nejen já, ale nejspíš i laskavý čtenář by si uměl představit lepší způsob relaxace, než běhat s náručemi dřeva po strmých točitých schodech… To ani nemluvím o tom, že absolutorium vysoké školy paní Bytná brala jako něco zhola zbytečného, jakýsi vrtoch, který pak člověku brání v tom, aby dělal něco smysluplného, totiž pracoval manuálně…

Jednoho podzimního dne, po více než třech letech společného soužití, mě paní Bytná požádala, jestli bychom mohli něco důležitého probrat. Zašel jsem tedy za ní a posadil se, zatímco ona nám oběma udělala čaj. Byl jsem opravdu zvědavý, o co jde, protože nic mě nenapadalo. Ani nemohlo. Paní Bytná mi doslova vyrazila dech. Povídá: „Nemám žádné příbuzné, a tak jsem tento dům, aby nepropadl státu, v závěti odkázala místní farnosti. Ale neřekla jsem jim o tom. Přesvědčuji se denně, že vy máte tento dům rád, že můžete takový dům mít, protože o něj umíte pečovat a že jste dobrý člověk. Pokud byste proti tomu nic neměl, do konce roku bych tu závěť nechala upravit a dům bych odkázala Vám.“ Nebyl jsem schopen slova. Pochopte. Ta paní sice byla zapšklou starou pannou, ale taky to byl hluboce věřící člověk. Ta by ani nelhala, ani nedokázala vytvořit nějaký podraz typu „nechci slevu zadarmo“.

Odcházel jsem do svého pokoje v naprosté euforii – do konce roku budu dědicem této krásné vilky!

Do konce roku bylo všechno jinak. A ne vinou paní Bytné. Asi za týden po zmíněné schůzce při čaji se mě jedna z mých přítelkyň v narážce na jistou choulostivou situaci zeptala, jestli nemám strach. Odpověděl jsem: „Kdo se bojí, nesmí do lesa!“ Ale pak, naprosto nepřipraven, jsem za další dva dny poté v tom lese potkal vlka…

Poznámka:
Tou přítelkyní, která mi položila zmíněnou otázku, byla jedna z členek jakéhosi mého fan klubu, který jsem z důvodů, které budou popsány dále, nazýval „Rychlé spojky“. Šlo o mně nejoddanější bytost, jakou jsem kdy měl. Sílu její oddanosti, která se později výraznou měrou zasloužila o zastavení pádu nebes mého světa, jsem pochopil příliš pozdě. Ano, zase pozdě. Té dívce jsem říkal Ivetka Passiflora…

Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2442 x
Oceněn: 2250 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 21.4.2017 22:20:37

Učiliště, III. část: Návrat padlé dívky

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)



Sychravé říjnové sobotní odpoledne prvního roku po ukončení vysokoškolského studia. Trávím jej na podnájmu – jak jinak, než přípravami na výuku. Přípravy, přípravy a zase přípravy. Skoro to vypadá, že svět se skládá jen z vytváření příprav. Najednou kdosi zvoní na zvonek hlavních vchodových dveří. Kdo by to asi tak mohl být? Za paní Bytnou téměř nikdo nechodí, navíc ani není doma, ale v nějakém kostele s nečetnými kamarádkami, povětšinou vdovami… Za mnou sem také nikdo nechodí… No nic. Seběhl jsem dolů.

„Ahoj,“ řekla Denisa.
„To bych tady čekal spíš nějakou bytost Temné strany, která si už pro mě definitivně přišla, než tebe! Tedy chci říci: ‚Ahoj a pojď dál!‘…“ odpověděl jsem na její pozdrav. Denisa vstoupila a já ji dovedl do svého pokoje.
„Máš to tu hezké, příjemně teplo, útulný pokojík,“ ocenila místnost.
„To je od tebe fajn, že jsi přišla pochválit moje bydlení. Jsem moc rád, že aspoň tentokrát je tvoje návštěva nezištná,“ culil jsem se, přičemž v mé poslední větě se nedala přehlédnout kapka jedu. Pokračoval jsem: „A jak jsi mě vůbec našla?“
„Dalo to dost práce, ale nějaký otcův známý na krajském školském úřadu nakonec tvoji adresu zjistil. Zkoušela jsem za tebou zajít třikrát během týdne, ale nikdy jsem tě nezastihla. Tvojí paní Bytné se mě asi zželelo, i když se napřed na mne dívala docela podezíravě a přísně, ale prozradila mi, že tuto sobotu bys tu asi měl být. Tak jsem tu…“
„To jsi kvůli mně nejela domů a zůstala na koleji? Jé, promiň, já jsem ti ještě nenabídl ani kávu. Dáš si, viď?“
„Ráda. Ale víš, já jsem tak úplně nezištně nepřišla…“
„Deniso, přeci tě znám, je mi to naprosto jasné. Buď škola, nebo diplomka.“
„Obojí,“ odvětila a sklopila přitom oči.
„No jo, jenže já už jsem, jak se teď módně říká, ‚v procesu‘ a mám kriticky málo času. Pochybuju, že se ti nějak významně budu moci věnovat.“
„Prosím, nešlo by to nějak zařídit? Mám pro tebe zase od rodičů peníze.“
„Deniso, ty jsi snad nepoučitelná. Ano, peníze jsou v životě důležité. Jde za ně pořídit spousta věcí. Ale mnohem důležitější je psychická pohoda. Abychom tady nemarnili čas, řeknu ti to na rovinu. Pokud chceš na doučování a úpravu diplomky mě, a říkám rovnou, že by to ode mne byla velká oběť, tak dostanu ty peníze plus tebe.“
„V jakém smyslu myslíš mě?“
„Jako sexuální otrokyni!“
„Prosím, nešlo by to jemněji? Já vím, že si neodpustíš, abych ti byla po vůli, ale ty věci, co jsem předtím musela dělat, to bylo strašné…“
„Na mých státnicích sis opravdu u mě našplhala, takže souhlasím s kompromisem. Budeš dokonale poslušná, ale takové prasárny jako dřív chtít nebudu. A teď, jestli nabídku myslíš vážně, se svlékni, vylez na stůl, sedni si na bobek a předveď mi pořádnou ruční práci. A žádné flákání!“
„Prosím, dnes ne…“
„Máš jednu minutu, pak už se o doučování nebudu dál bavit!“

Pohodlně jsem se rozvalil v křesílku… Pěkné pokoukáníčko… Není nad to, když je dívka poslušná… Bylo vidět, že se Denise do masturbace napřed moc nechtělo, ale postupně se „rozjížděla“ stále víc a víc. Připomínám, že měla postavu, tedy i prsa a přirození, jako nějaká puboška. Dívat se zblízka na to, jak se sama uspokojuje, byl pro mne opravdový požitek…

Když se Denisa udělala, po právu jsem ji musel pochválit. Předvedla sice takový lehčí, přesto moc hezký orgasmus. Během toho, jak slézala ze stolu, pochopitelně stále nahá, zvesela povídám: „Ty, Deniso, jak to zařídíme, až skončíš školu a nebudeš ode mne nic potřebovat? Totiž pozoruji, že být otrokyní tě vysloveně vzrušuje. To, jak ti čvachtala… o tom vypovídá naprosto jasně…“
„Ale no tak, Asce, nemusíš to říkat tak… tak…“
„Chtěla jsi říct ‚tak pravdivě?´ No, ale jestli přeci jen potřebuješ ještě trošku dodělat, tak bychom se teď mohli pomilovat. Ale jen jestli vyloženě chceš.“
„Hm, tak jo…“
Kávu jsme dopíjeli studenou…

…Za Denisou jsem chodil prakticky celý školní rok, ob týden, vždy na celý víkend, a to na její pokoj na koleji. Přicházel jsem již v pátek odpoledne a odcházel v neděli po večeři, někdy však také až v pondělí ráno. Vrátné si mě pamatovaly, navíc jsem koupil každé balíček kávy a bonboniéru, takže jsem mohl do budovy vcházet, jak jsem chtěl a kdy jsem chtěl. Denisa připravovala snídaně a večeře, na oběd jsme chodili do menzy. Připadal jsem si skoro jak za časů, kdy jsem ještě byl studentem…

Často jsme se milovali. Občas jsem se pěkně vyblbnul v různých hrátkách, ale už jsem byl mnohem jemnější a hlavně jsem Denisu nijak nedeptal psychicky. Je nesmírně zajímavé, že tu a tam si Denisa nejen nechala líbit, ale dokonce aktivně spolupracovala na takových perverznostech, které jsem si dříve musel vysloveně vynucovat. Za příklad bych třeba zvolil to, kdy jsem jí do pochvy zavedl ping-pongové míčky v očekávání, jak se pobavím tím, až je ona bude vytlačovat. Nicméně Denisa vyskočila na bobek, a aniž jsem cokoliv takového požadoval, hlasitě se rozkdákala jako slepice, přičemž ty míčky krásně „snášela“ coby vajíčka. Když jsme se pak o tom bavili, přiznala, že to cítí tak, že pokud se naprosto odevzdá mé libovůli, kdy pak nemusí řešit, co je a co není správné, vhodné, slušné a podobně, ale jen bezvýhradně poslouchá má sexuální přání – ať již vyslovená či jen předpokládaná, tak se dokonale psychicky uvolní. A poté mnohem snáze vstřebává školní učivo. Pokud jsem ji dříve nutil, podvolovala se ze strachu, že když nebude poslušná, tak prostě a jednoduše odejdu a ona zůstane na holičkách – neporadí si ani se školou, ale ani se svojí diplomkou. Nyní jsme ale znovu navázali vztah tím způsobem, že cítila, že se na mne může spolehnout, že mi může důvěřovat - a díky této okolnosti byla schopna se mi při sexu zcela odevzdat. Vrátil se k nám hluboký přátelský vztah. Ten byl dříve přerušen na mé straně tím, že jsem se cítil podveden. Nyní navíc již také mezi námi nestál Mr. Gorila. Současně už nebylo nic, kvůli čemu by se snad Denisa měla přede mnou stydět. A tak jsme si skvěle užívali – oba. Vzájemně jsme si vycházeli vstříc. Šlo nám obojí – sex i příprava Denisy na výuku, státnice i tvorba diplomové práce…

Jenom kdyby čas nebyl tak zoufale nedostatkovým zbožím. Kéž by existoval jeho duplikátor či ještě lépe multiplikátor. Nebo aspoň nějaký natahovač – třeba že by hodina trvala nejméně 90 minut…

Opakovaně jsem docházel na vysokou školu a konzultoval s panem docentem, co přesně si v Denisině diplomce přeje jinak, popřípadě co chce rozvinout. Stálo mě to obrovskou spoustu práce. Přitom jsem byl na učilišti doslova extrémně vytížený. Starosti i radosti okolo Denisy, které byly k tomu všemu ještě navíc, můj život činily doslova letem. Byl to ale zvláštní let - takový, při kterém bylo leckdy nutno „držet si klobouk“, jindy raději ústa. Let mračny totální pakárny příprav na výuku dle požadavků režimu, plný zlých či nekompetentních lidí ve vedení učiliště, ale i některých milých kolegů, práce s puberťáky alias učni, která mne bavila, do toho opravdová dřina s Denisou, avšak i nádherné hrátky s ní… Všechno jsme nakonec zvládli. Z Denisy se posléze stala úspěšná absolventka vysoké školy…

Pokračování příště... Že se mě ta Denisa ale držela, co…

Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2442 x
Oceněn: 2250 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 28.4.2017 23:29:58

Učiliště, III. část: Návrat padlé dívky

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)



…Pokračování z minulého příspěvku.

Nevím již přesně, kdy to bylo - snad někdy v předjaří, když jsem zase projevil svůj sklon k perverzním nápadům. Vyšel jsem z toho, že já i Denisa trávíme víkendy v takovém čtyřčlenném cyklu:

  1. Já ve svém trvalém bydlišti (doma), Denisa ve svém trvalém bydlišti (u rodičů).
  2. Já s Denisou u ní na koleji, Denisa se mnou ve svém pokoji na koleji.
  3. Já na podnájmu ve městě vysoké školy, Denisa u svého nastávajícího (v bytě jeho rodičů).
  4. Já s Denisou u ní na koleji, Denisa se mnou ve svém pokoji na koleji.
V minulém školním roce měla Denisa sex téměř každý všední den s Mr. Gorilou. To byl notný pořízek, „normál“, takže šlo sice o akty bez fantazie, zato to byl sex pořádně tvrdý. Takový ten typ buchar – buch, buch, buch, buch… Teď si představte ono „buch“ ještě opravdu mnohokrát, zkrátka jako od stroje, bez únavy. Doma Denisa ob víkend sexovala sice nic moc způsobem, ale přeci, se svým snoubencem. A na koleji to pak ještě završoval hračička Asce, opět téměř každý všední den, různými pikantními vychytávkami. Ovšem v tomto školním roce byl Mr. Gorila pryč a Denise zbyl jen podřadný sex od snoubence. Proč podřadný? Nu, ty dva seznámili rodiče, chodili spolu již řadu let, vlastně jakoby pod dozorem, o svatbě se mluvilo již léta – čekalo se na Denisino absolutorium vysoké školy. Ten vztah dávno ztratil jakoukoliv dynamiku. Pohromadě jej udržovalo jen to, že si nikdo zúčastněný neuměl představit, že by to mělo být jinak. Moje nynější erotické radovánky s Denisou o příslušných víkendech tak byly opravdu skvostné. Byla při nich velmi vstřícná, a to nejen proto, že díky výpadku podstatné části sexu byla dost nadržená, ale i proto, že byla ve skvělé psychické pohodě, neboť se jí, díky mé práci s doučováním a na diplomce, ve škole dařilo.

Protože jsem si s Denisou také mnoho povídal, však to byla přítelkyně, znal jsem i režim u nich doma i v domově jejího snoubence. Pro mé úvahy byla důležitá ta druhá lokalita. Denisa v rodině svého snoubence v minulém školním roce pobývala ob víkend, nyní (jak jsem popsal výše) jeden víkend ze čtyř. Podílela se na domácích pracích i na běžném rodinném životě. V této době ale byla z valné části od výpomoci „osvobozena“, aby co nejvíce času mohla věnovat své přípravě do školy. Po sobotním i nedělním obědě její snoubenec autem odjížděl spolu se svou matkou k babičce, která již byla vdova, byla dost stará a bydlela sama. Přiváželi jí oběd a vždy také trochu poklidili. Se starou paní i poklábosili, aby se necítila tak osaměle. Toto vše zabralo asi tak něco okolo dvou a půl hodiny. Denisin skoro-tchán nejezdil, nějak onu dámu „nemusel“.

A to bylo přesně to, co mne zaujalo. Tak dlouho jsem do Denisy hučel, že musí svého budoucího tchána svést, argumentoval, jak to bude vzrušující, když bude tajně souložit s otcem svého nastávajícího, až přikývla.

V pondělí po příslušném víkendu, něco po deváté večer, když jsem se vrátil z učiliště zpět na podnájem, čekal tu na mne zvláštní dopis. Zřejmě za mnou Denisa chtěla přijít na návštěvu, ale já ještě nebyl zpět z práce. Vytrhla tedy list z nějakého notesu, napsala mi na něj vzkaz a složila to tak, aby to připomínalo obálku. Výsledný výtvor pak vhodila do poštovní schránky. Když jsem psaní rozbalil, stálo zde:

„Můj uctívaný Asce! Tvoje rada vyšla na sto procent! Skvostné sobotní i nedělní odpoledne. Bylo to úžasné, úžasné, úžasné! Budu vyprávět. Máš za to u mě cokoliv, co si budeš přát, třeba snášení vajíček! Těším se na tebe. Prosím, přijď v pátek co nejdříve. Tvoje slepice Denisa.“

Pomyslel jsem si: „Hm, napsat to takto, to musela být pěkně rozjetá. Škoda, že mne nezastihla, protože v tomto stavu by si nejspíš nechala líbit lecjaké zajímavé praktiky a asi bych se dnes na ní parádně vyblbnul…"

Když jsem v onen zmiňovaný pátek dorazil k Denise na pokoj, vrhla se mi do náruče. Bylo evidentní, že už se nemohla dočkat milostných hrátek. Abych o tom nebyl na pochybách, stačilo sáhnout si přes krásné červené tepláčky do jejího rozkroku. Nohy se jí tak rozletěly od sebe, že div neupadla, a i přes látku byla poznat vlhkost jejího klína. Nařídil jsem jí, ať se svlékne. Páni, to byl fofr, jak bleskově mému přání vyhověla. Jak to ty holky dělají, že si umí tak rychle rozepnout podprsenku? Mně by tento úkon zabral fůru času, zato Denisa sama měla tu šprndu dole nato šup. Položil jsem ji do postele a přisedl si k ní z boku. Zatímco Denisa byla nahá, já naopak zcela oblečený. Ale v tuto chvíli jsem to přesně takto chtěl. Začal jsem Denisu masturbovat a ona mi přitom vyprávěla o svých radovánkách s tchánem:

Po nějaké chvíli, co budoucí tchýně s jejím nastávajícím po obědě odjeli za starou paní, Denisa v župánku, pod kterým měla jediný kousek látky, totiž malinké kalhotky, vešla do obýváku. Tchán seděl v lehkém domácím oblečení na gauči a sledoval nějaký televizní pořad. Denisa si k němu přisedla. Hned nato se mu vrhla kolem krku a plačky mu sdělovala, že jí učivo neleze do hlavy a že je z toho nešťastná. Jako natahovala na pláč - že neví, co má dělat, že je asi úplně hloupá, že to nezvládne… Tchánovi nezbylo nic jiného, než ji začít utěšovat. Toho Denisa rychle využila – začala se na něj různě přimačkávat, tu župánek odkryl kalhotky, tu ňadro… až svého tchána vzrušila. Řekl jí něco ve smyslu: „Kdybys nebyla milá mého syna, tak bych hned věděl, jak ti pročistit hlavu, aby ses zklidnila…“ Denisa na to: „Ale to by bylo velmi užitečné. Když nedostuduji, bude to špatně pro všechny… Potřebuji se zklidnit…“ Poté vzala ruku svého tchána a dala si ji na holý prs. Nyní, při tom, jak jsem ji masturboval, ve vyprávění pokračovala: „Pak jsem ho odtáhla do pokoje. Nádherně mě tam ojel. To byl takový požitek!“ Bylo jasné, že masturbace společně s vyprávěním víkendového zážitku Denisu dokonale rozrajcovala, protože přešla do vulgární mluvy. Skvěle jsem se bavil…

Druhý den dopoledne se k tchánovi přitočila a nenápadně mu pošeptala, aby po obědě, až budou v bytě zase sami, prostě a jednoduše rovnou přišel do pokoje…

Denisu jsem „pochválil“ slovy: „No vidíš, jaká jsi šikovná kurvička!“ A ona, jak byla vzrušená, moje slova akceptovala. Přiznám se, že toto mne dost bralo. Dávat mladé ženě takové hanlivé označení, přičemž ona proti tomu nic nenamítá… Nebudu zapírat - tento pátek jsme se učení ani nedotkli. A i na tu slíbenou slepičku došlo – v naprosto dokonalém provedení…

Metodiku „práce s tchánem“ jsem Denise ještě vylepšil o další vychytávky. Když opět nastal onen příslušný víkend, vyčíhala si nestřeženou chvilku a svému novému milenci vysvětlila, že kdykoliv budou sami, byť jen kratičce, tak si vůči ní může dovolit naprosto všechno, co bude chtít. Tedy že se nemusí obávat jakékoliv negativní reakce - naopak, že ona bude aktivně spolupracovat. Bude-li to vypadat, že zůstanou sami třeba na minutku, může si klidně třeba strčit prst do její pochvy, líbat se s ní, osahávat ji, zkrátka cokoliv ho napadne… Toto jí její nastávající nedělal. Proč také – však spolu „bydleli“ v jeho bývalém dětském pokoji, takže nemusel – a ani neměl potřebu – vyčíhávat nějaké tajné chvilky. Denisa tak ráno souložila se svým snoubencem, během dopoledne ji tu a tam osahával tchán, po obědě s ním souložila, odpoledne si zase dle příležitosti na ni tchán sáhl a večer opět souložila s nastávajícím. Výsledkem byla mnohem lepší domácí atmosféra:

  • Tchán si náramně užíval mladou holku. Současně měl ale špatné svědomí, a tak, aby to ve své mysli kompenzoval, doma více pomáhal a byl milejší na svou manželku.
  • Všichni okolo tchýně byli spokojenější, takže se lépe chovali i k ní, tudíž i ona byla pohodovější.
  • Denisin snoubenec měl večer svou milou v dobré náladě (protože jí učení díky častému odreagování šlo) a dost natěšenou (z příležitostného podvečerního osahávání od tchána). A tak milostný život mezi Denisou a jejím nastávajícím dostal nový impuls. Jejich milování bylo intenzivnější, a tak se on cítil více jako muž. To mělo pochopitelně na jeho psychiku velice blahodárný vliv.
  • Denisa si skvěle užívala a učení jí šlo, tím pádem byla také v dobré pohodě…
Samozřejmě i já byl z této situace nadšený. Jednak popisy víkendů v rodině Denisina nastávajícího byly velmi vzrušující, ale navíc mne těšilo, že jsem se mohl utvrzovat ve svém názoru na dospělačky coby lehké děvy. Avšak to, že bezesporu mám podíl na změně Denisina chování v sexuální oblasti z poněkud studentsky odvázaného na výrazně "děvkoidní", jsem tenkrát jaksi „taktně“ ve svých úvahách opomíjel…

Poznámka č. 1

Laskavý čtenář již nyní jistě ví, koho jsem v kapitole Dozvuky (letního tábora) měl na mysli jako onu „čtvrtou“ ženu. Ano, byla to právě Denisa. To od ní jsem v této době dostával plno sexu. Tím pádem jsem na návštěvě u Mili, resp. na plesu s Veronikou, mohl myslet jen na to, aby byly uspokojeny tyto mé přítelkyně, a to v maximální míře dané aktuální situací. Nebylo pro mne podstatné, zda a jak budu uspokojen sám, takže jsem si vychutnával orgasmy obou holek, co to šlo. Bohužel, co někde prospívá, jinde škodí. Je nabíledni, že kdybych naopak potřebu sexu měl, snažil bych se svést Dášu. Prvoplánově by šlo sice o chtíč, ale věřím tomu, že to by se rychle změnilo – Dáša byla dívka na úrovni, milá, povahově i fyzicky se mi líbila… Za dané situace mi to vůbec „nedocvaklo“. Ještě jsem se chválil, že jsem zůstal jen v rovině náznaků – aby její spolužačky zíraly, ale ve skutečnosti aby k ničemu nedošlo. Nu, toto byl jeden z velkých omylů mého života. A Denisa byla opět u toho…

Poznámka č. 2

Děvkoidním chováním nazývám takové, kdy žena disponuje současně oběma následujícími atributy:
  1. Je promiskuitní, tedy střídá sexuální partnery, případně má souběžně více než jednoho.
  2. Nejméně s jedním partnerem provozuje sex nejen (či ani ne) pro potěšení, ale ze zištných důvodů a/nebo je jejím partnerem někdo, kdo by jím z hlediska mravního být neměl.

Dodatek č. 1

To, jak jsem Denisu vmanipuloval do tajných hrátek s jejím tchánem, byl už jen jakýsi extra potvrzovací akt toho, co již bylo potvrzeno. Ale popořadě. Denisa se původně v období studia nechovala nijak nemravně, ba naopak. Například studenti pedagogické fakulty naší školy, obzvláště pak ti, kteří měli ve svém portfoliu tělesnou výchovu, pořádali bujaré mejdany, jež se s přibývající hladinou alkoholu v krvi často měnily v orgie, při nichž by se snad musel červenat i známý labužník erotiky, římský císař Caligula. Ovšem Denisa se nikdy takovýchto hrátek neúčastnila – na rozdíl třeba od své spolubydlící Pavlíny. Vlastně poprvé byla nevěrná svému dosud jedinému sexuálnímu partnerovi, čili snoubenci, až se mnou - jak bylo popsáno v příhodě Maluje se kolej. Ovšem, jako by si řekla, že když to bylo hezké s Ascem, ještě hezčí by to bylo s pořádným samcem v podobě Mr. Gorily, přičemž to nakonec dopadlo tak, že jsme se na ní střídali jak na nějaké matraci. Takže již v této chvíli naprosto naplňovala definici děvkoidního chování. Avšak byla tu ještě jedna navýsost delikátní záležitost…

Pokračování příště...

Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2442 x
Oceněn: 2250 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 5.5.2017 22:37:02

Učiliště, III. část: Návrat padlé dívky

(Střípek s choulostivým obsahem, který nemusí být po chuti každému čtenáři)



Pokračování z minulého příspěvku…

Dodatek č. 2 – Jak se prosprchovat až k „majstrštyku“

Nyní se vraťme o rok zpět. Bylo to období, kdy byla Denisa mojí skutečnou sexuální otrokyní, tedy jinými slovy „hodně musela a jen trochu chtěla“, což značí její čtvrtý rok studia. Připomínám, že o rok později tomu bylo jinak, to jsme si s pojmem „otrokyně“ víceméně jen hráli, protože naše erotické radovánky byly zcela konsensuální. Uvědomil jsem si, že pro následující, řekněme filozofické úvahy, by mohla, jako dokreslení, posloužit jistá poněkud delikátní příhoda právě z dřívějšího období. No, spíše než příhodou by výstižnější bylo celou záležitost nazvat méně libozvučně - a sice propletencem mých manipulací a intrik.

Denisu jsem, jak si laskavý čtenář vzpomene z kapitoly Mission Exocet, vmanévroval či dokonce donutil do mnoha pro mne zábavných sexuálních aktivit. Mimo mnoha dalších jsem ovšem tehdy vymyslel také následující vychytávku.

Některá pondělní rána jsem čekal na chodbě, až Denisa s Pavlínou a dalšími spolužáky zamíří do školy. Omluvil jsem se, zejména Pavlíně, že potřebuji Denise něco rychle říct, a požádal ji, případně i ostatní, ať jdou napřed. Vzal jsem Denisu za ruku a zašel s ní do jejich ubytovací buňky. Denisa již od první takové akce věděla, co bude následovat, a tak se zula. Také věděla, že nemá žádný smysl smlouvat. Dovedl jsem ji do sprchového koutu, nastavil teplou vodu a pustil sprchu - ta byla upevněna na držáku nad hlavou Denisy. Byl pro mne neskonalý požitek sledovat, jak proud vody smáčí načančaný účes, líčení, vsakuje se do krásného oblečení… Denisa se občas musela pootočit, aby byl promočen každičký kousíček jejího oděvu. Sprchování trvalo tak něco mezi 10 až 20 minutami.

Právě v čase, kdy Denisa dlela ve sprchovém koutu, měli ve škole předmět, který byl poměrně okrajový, avšak jeho vyučující jej chápal snad jako středobod vesmíru a dopředu deklaroval, že kdo nebude mít splněnu docházku, nedostane zápočet. Posléze začal Denise dávat najevo, že ta bude mít problém, nejspíš bude muset opakovat ročník, a vůbec vedl podobné řeči. Byl to starý pán, jistě mu bylo o dost více než sedmdesát let, vdovec, a bydlel sám v malém domku kdesi na konci města. Toto jsem zjistil od vyučujících na naší katedře, kde jsem působil léta jako pomocná vědecká síla, a tudíž jsem zde měl značně neformální vztahy. Právě proto, co jsem se dozvěděl o panu docentovi, jsem Denisiny absence vymyslel zrovna na tento předmět.

Denise jsem „vysvětlil“, že se nedá nic dělat, ale ten zápočet si zkrátka od pana docenta bude muset zasloužit jinak, než docházkou na přednášky. A tak jednoho krásného jarního dne jsme vyrazili za panem docentem do jeho domečku. Tedy já jen Denisu doprovázel a pomáhal jí se závěrečnými přípravami. V malém parčíku se nenápadně převlékla do extra kratičké sukénky, pod kterou neměla kalhotky, a velmi vyzývavě se nalíčila - její rudé rty doslova zářily do okolí, jako by to byly noční neony. A pak jsem už jen zpovzdálí sledoval, jak Denisa zvoní u příslušných dveří…

Hm, šikovná holka – v parčíku jsem čekal skoro dvě hodiny. Vyprávění o tom, co se dělo u pana docenta v bytě, pro mne byla doslova slast. Denisa mne při tom masturbovala – po pravdě musím říci, že jsem měl hned několik orgasmů a že některé pasáže mi Denisa musela přeříkat opakovaně. Domníval jsem se, že tak starý pán nebude schopen skutečné soulože, avšak pan docent vyvrátil mé očekávání. Pravda, dle Denisy to nebylo nic moc a jen kratičce, nicméně strčil si ho do ní. Většinu času pak představoval orální sex a různé osahávání. Luxusní pro mne byla pasáž o tom, jak si Denisa v předsíni zouvala boty – otočila se k panu docentovi zády, trochu se rozkročila a úplně se ohnula k botám. Tím pádem dokonale vystavila své nahé přirození - to aby nebylo pochyb, čím bude argumentovat ohledně své absence na výuce. Jistě netřeba zdůrazňovat, že na konci školního roku se zápočtem nebyl žádný problém.

Poznámka:
Pokud laskavý čtenář nabyl dojmu, že celá akce byl hazard ohrožující Denise studium, tak musím dodat, že já si to nemyslel. Věřil jsem si v tom, že bych v nepříznivém případě prostřednictvím svých konexí na naší katedře dosáhl toho, že vyučující by se domluvili. Takže Denisa by třeba musela vypracovat nějakou rozsáhlejší seminární práci navíc. Vím to, protože jsem byl tímto ve druhém ročníku také počastován – šlo o předmět vyučovaný v 6:00 a já usoudil, že nebudu chodit do školy na „noční směny“, tudíž jsem měl nepřípustné absence. Dvě hoďky ve vědecké knihovně, čtyři hoďky sepisování, a měl jsem to v kapse. Kdyby se tedy ukázalo, že pan docent je třeba na chlapce, takže by mu Denisino rozkošné přirození nic neříkalo, byl tu tedy ještě záložní „plán B“. Ovšem toto jsem Denise pochopitelně neřekl – ať se holka s tou svojí kundičkou snaží, že…

Dodatek č. 3 – Přichyceni při činu

K tomuto asi dva měsíce trvajícímu pondělnímu sprchování se váže ještě jedna příhoda. Ta mne zase pro změnu utvrdila v tom, jak jsou ženy falešné…

Pochopitelně, že Pavlíně bylo divné, proč Denisa, po údajně „rychlém rozhovoru“ se mnou, do školy přichází až po několika hodinách. A to ještě v jiném oblečení a obvykle i jinak učesaná než ráno. Navíc po návratu ze školy viděla všechno původní oblečení Denisy - od ponožek přes spodní prádlo, jakož i svrchní oděv - jak se suší. Já to, čeho si Pavlína všimla či ne, nijak neřešil. Ovšem hrklo ve mně, když jednoho rána – to byla již Denisa pod sprchou, zatímco já postával v předsíňce a díval se na ni - se pomalu a potichu otevřely vchodové dveře. Denisa to nemohla vidět, navíc jsem jí ihned nařídil, aby se otočila ke zdi, a sice pod záminkou, že se chci kochat tím, jak jí voda smáčí kalhoty na zadečku. Šumění vody zase pro změnu znemožňovalo, aby Denisa slyšela jakékoliv nepříliš hlasité zvuky. V těch dveřích se objevila Pavlína, která ovšem podle předpokladu už měla sedět v městské dopravě a mířit na přednášku.

Byl jsem napjatý, jak celou věc vezme. Potichounku ke mně přišla, až se docela na mne namáčkla, zahleděla se na mokrou spolubydlící a pošeptala mi: „Nádherné. Opravdu nádherné.“
Docela mne tímto slastně proneseným povzdechem překvapila: „Copak, chtěla bys také?“
„Ne, to opravdu ne. Ale dívat se na to střevo, když vypadá jako zmoklá slepice, to fakt jednoho potěší.“
„Myslel jsem, že jste kamarádky…“
„Jo, to jo. Ale občas mě pěkně žere, jak ona, aniž se snaží, má všechno. Má tu nejvýkonnějšího milence, ty pro ni dřeš jako robot, doma má všechno zařízeno – byt, budoucího manžela, skvělou práci… A to luxusní prádlo, co má… A kosmetiku, o které se mi ani nezdá… Chvílemi jí mám plné zuby.“
„Aha, tak takhle je to…“
Řekl jsem si, že bych mohl trochu „napnout strunu“ a zjistit, jak se to bude Pavlíně líbit. Křikl jsem na Denisu: „Opři se rukama o zeď a trochu se při tom prohni, ať ti co nejvíc vody teče přes záda na tu tvojí malou prdelku. A hejbni sebou, děvko!“ Podíval jsem se na Pavlínu. Měla jakoby zasněné oči, ale bylo úplně hmatatelné, že to není zamyšlením, ale vzrušením. Pohladil jsem ji po zadečku a ona nijak neuhnula…
„To je asi teplá voda, viď? Prosím, osprchuj ji studenou. To by bylo ještě zábavnější…“
„Dobře, ale na chvilku popojdi, aby tě nebylo možné ze sprchy vidět,“ odpověděl jsem Pavlíně. Poté jsem vstoupil do koupelny, zavřel teplou vodu a ponechal jen studenou. Denisa začala hlasitě protestovat, ale vylézt ze sprchového koutu si netroufla. Počastoval jsem ji několika nevybíravými výrazy, z nichž slovo „děvka“ bylo to nejmírnější, a nadirigoval jsem ji opět obličejem ode dveří. Pak jsem se obrátil na Pavlínu, pokynem ruky ji k sobě přivolal a pošeptal jí: „Tak, tvoje přání jsem vyplnil. Ale jestli chceš vidět Denisu dokonale poníženou, tak se zase schovej. Já odšroubuji sprchovou hlavici z hadice, vrazím jí to do zadku a pořádně jí bříško naplním vodou. Poté si zase kalhoty obleče, vrátíme se ke sprchování a v klídku vyčkáme, až se Denisa dokonale podělá… Chceš?“
„To by bylo super!“
„Navrhuji to ještě vyšperkovat tak, že já potom odejdu, zatímco ty naopak jakoby přijdeš. Třeba pod záminkou, že se ti ve škole udělalo nevolno. Denisa bude ještě pokálená ve sprše a bude legrační, co bude koktat jako zdůvodnění, že je takto zaprasená…“
„Beru,“ tiše jásala Pavlína, přičemž nijak nereagovala na to, že jsem ji přitom osahával. Pravda, jen přes látku, ale ani v to bych za jiných okolností nedoufal. Denisa mezitím už docela drkotala zuby a škemrala, jestli bych již její sprchování mohl ukončit. Hrubě jsem ji okřikl. Pavlíně jsem pak pošeptal:
„No, neříkám, že bych za to nic nechtěl. Co třeba, kdybys večer za mnou přišla na pokoj…“
„Hm, proč ne…“

Vešel jsem do koupelny a seznámil Denisu s tím, co ji čeká. Se stahováním kalhot a kalhotek do půli stehen jsem jí musel pomoci, protože jak látka byla mokrá, lepila se a šlo to ztuha. Navíc se Denisa klepala zimou. Uklidnil jsem ji, že jakmile bude plná vody, bude už sprchování jen krátkou chvilku, totiž než se dokonale vyprázdní do svého oblečení. Nyní jsem ji znovu natočil ode dveří, ale musela být mírně ohnutá v pase. Sestavil jsem sprchu, vrátil ji na původní místo do držáku na zdi a namířil studenou vodu na Denisu. Ještě jsem vše doladil tak, aby voda dopadala Denise ponejvíce na záda a jen málo na zadeček. A pak už chvilka čekání – příjemného, protože vylepšeného osaháváním Pavlíny. Najednou se Denise kalhoty v rozkroku silně vyboulily, aby po krátké chvilce nohavicemi vytékala smradlavá kejda. Podíval jsem se na Pavlínu a viděl, jak usilovně bojuje s tím, aby nevyprskla smíchem.

Po skončení zábavného a zároveň vzrušujícího představení jsem uzavřel vodu a rychle se s Denisou rozloučil. Doslova po pár vteřinách jako vešla Pavlína. Já zůstal na chodbě a poslouchal, co uslyším přes dveře. A bylo to stejně vzrušující, jako předcházející děj. Pavlína totiž střídala opovržlivé výlevy typu „Co to tu sakra děláš? Fuj, ty jsi prase! Ježíši, tady to smrdí,“ s krásným, čistým a upřímným smíchem. No, pak se řekne "kamarádky"…

Pavlína dodržela slovo. Musím konstatovat, že moje ego této noci pořádně posílilo. Zatímco větší část mých spolužáků vnímala Denisu jako nic moc, protože vypadala jako puboška, což „normál“ až tak neocení, tak Pavlína, to bylo jiné kafe. A to, co předváděla v posteli, to byla také paráda. Hm, a ty její nádherné prsy… Škoda, že už jsme si pak nic takového nezopakovali. Tedy ne, že by nebyl oboustranný zájem - i když přiznejme, že z mé strany přeci jen znatelně větší. Nicméně pokaždé do toho něco vlezlo. Od menzes přes nemoc až po to, že Pavlíny kluk přespával u ní, což bylo tehdy, pokud se náhodně na danou noc uprázdnil druhý pokojík ubytovací buňky, tedy sousední k tomu, kde byly ubytovány Pavlína s Denisou. A také raději než tajně ode mne přijala Pavlína ještě tajněji další pozvánku na výše zmíněnou speciální párty…

No, ale vraťme se k Denise. Ta toho dne měla opravdu nabitý „program“. Když po sobě všechno uklidila, vyprala si prádlo a dala jej sušit, byl skoro čas na oběd. A tak se rozhodla do školy již nejít. Učila se na pokoji - tak, aby byla připravena na odpolední konzultace se mnou. Po obědě se opět chvíli učila, ale pak ji na hodinu navštívil Mr. Gorila, což značilo, že si dokonale zasouložila. Asi v pět odpoledne s hromadou učebnic a sešitů dorazila ke mně na pokoj.

Evidentně byla rozhodnutá nejprve mi vynadat za to, jak nás Pavlína v choulostivé situaci vychytala. Nicméně jak začala, tak rychle skončila. Chopil jsem se totiž její vlastní iniciativy a tak říkajíc „k tíži její psychiky“ obrátil vše proti ní samé. A musím říci, že to pro mne byla špičková zábava. Rozkřičel jsem se na ni, hrubě jí nadával s tím, že mne vlastně podvodem připravila o moji diplomku. A já jsem takový trouba, že nejen, že si to nechám líbit, ale ještě pracuji na tom, abych tu práci pro ni upravil. Dřu, všichni se mi smějí, a ona mi bude něco vyčítat? Přeci jsme se jasně dohodli, že jí před lidmi budu dělat tohoto šaška, ale ona mi na oplátku v soukromí dá svoje tělo plně k dispozici. Ve své mysli jsem se skvěle bavil, ale navenek jsem to nedal znát a pokračoval v řevu: „Teď mám sto chutí dát ti pár facek.“
„Ne, prosím, Asce, ne. Nebij mne, prosím,“ žadonila Denisa a rozbrečela se.
Vzal jsem ji okolo ramen a posadil ji na postel, kam jsem si k ní přisedl. Začal jsem ji hladit po vlasech. Tiše, úplně jiným tónem hlasu, jež nyní obsahoval značný podíl shovívavosti a laskavosti, jsem jí jakoby domlouval: „Však víš, že jsi úplný hlupáček. A proto mi přeci nastrkuješ svojí kundičku. Abych se s ní pobavil, protože pak jdou věci k prospěchu nás obou. Jsi opravdu poslušná kurvička, tak si to prosím nakonec nepokaz. Nevím, co ti přeletělo přes nos - udělal ti to Mr. Gorila dnes pořádně?“
„A… a… ano,“ koktala vzlykající Denisa.
„Tak vidíš, vlastně je všechno v pořádku… Abys přišla na jiné myšlenky, tak si teď sedni na bobek, stáhni si tepláčky a kalhotky a hezky si nasedneš na láhev od piva. Ta má docela slušnou tloušťku, takže určitě zapomeneš na nějaké chmury…“
„Když já jsem úplně suchá,“ nesměle špitla Denisa.
„Ach jo, zase nějaké odmlouvání. Asi se doopravdy naštvu a přestanu mít pro tebe pochopení!“
Denisa si rychle stáhla oblečení, evidentně dostala strach, že splním, co jsem naznačil. Já mezitím ze zásoby lahví, určených k hrátkám s Denisou, vzal tu od piva a její horní část namazal pálivou, ale výrazně mastnou Tygří mastí. Byl to pro mne opravdový požitek, když jsem hrdlo láhve zaváděl do poševního vchodu. Poté jsem spodní část láhve držel na posteli, přičemž Denisa musela pohyby nahoru a dolů a současně stále hlouběji s láhví kopulovat. Měla poměrně úzkou pochvu. Ostatně, jak jsem již několikrát popisoval, celé její přirození vypadalo spíše, jako by byla dvanáctiletou dívkou, a ne více než dvacetiletou ženou. Proto poměrně robustní láhev v její pochvě byla obzvlášť rajcovním pokoukáním. Navíc si Tygří mast takto dokonale rozetřela po citlivé poševní stěně. Bolestí se znovu na chvíli rozbrečela, což už ale netrvalo dlouho - přeci jen té masti zas nebylo tolik a její účinek po několika minutách odezněl.

Popleskal jsem ji po zadečku a poslal do sprchy, aby si umyla přirození (formuloval jsem to ale poněkud méně spisovně). Nu a pak už jen práce, večeře a zase práce pro Denisu. Nu a po dni plném událostí, závěr v podobě zasloužené odměny po příchodu Pavlíny…

Pokračování příště…

Upozornění pro čtenáře

Pokud nepřijdu na to, jak smysluplně následující děj rozdělit, tak příští Střípek bude pořádně zaplněný písmenky. Jde totiž o to, že v průběhu noci jsme si kromě očekávatelných radovánek též s Pavlínou vyprávěli móóc zajímavé věcičky. Také jsme zkoušeli hrát si jakoby na lehce "pedofilně incestní" sex, což je dodnes pro mne pozoruhodná vzpomínka... Všechno se to spolu prolíná...

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2442 x
Oceněn: 2250 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 12.5.2017 23:44:11

Učiliště, III. část: Návrat padlé dívky

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)



Pokračování z minulého příspěvku…

Dodatek č. 4 – „Special party”

Divoké mejdany tu a tam pořádal na koleji kde kdo. Zkrátka veselý studentský život… Ovšem čtyři vysvalení kluci, kteří studovali pedagogickou fakultu, obor tělesná výchova, a kteří bydleli na jedné buňce (což obnáší něco jako malý byt se dvěma pokojíky), celou věc dovedli k dokonalosti. Párty pořádali vždy ve čtvrtek od brzkého večera, přičemž ukončení akce bylo někdy nad ránem, pakliže vůbec nějaké bylo a nepokračovalo se až do oběda následujícího dne či do odpadnutí účastníků. Na akci byly vždy čtyři páry, tj. oni čtyři muži se svými partnerkami, a potom různí další studenti, pokud byli pozváni. Pozvánku mohla obdržet samotná dívka, avšak pokud by se chtěl zúčastnit kluk, musel s sebou přivést dvě dívky – což byla pochopitelně bariéra pro běžného studentíka překonatelná jen naprosto výjimečně. Muži platili dost vysoké vstupné, ženy naopak nic.

Nyní bych se s vámi chtěl podělit o to, co mi vyprávěla Pavlína. Tedy jak to vypadalo, když se poprvé na tomto večírku objevila. Především dlužno dodat, že její účast byla bez vědomí jejího přítele. Chtěla si nezávazně zařádit a k tomu byla zvědavá, protože po koleji se šuškalo leccos. A také ji těšilo, že byla pozvána, což značilo, že byla příslušnými čtyřmi páry organizátorů shledána atraktivní. Na akci se sice mohly objevit i méně hezké dívky, ale ty pouze coby součást doprovodu muže, který škemral o účast – zde se hledělo pouze na to, zda dotyčný splnil podmínku přivedení dvou dívek. Jiná věc byla, pokud nějakou dívku organizátoři oslovili sami, protože to si evidentně dost vybírali.

Zeptal jsem se Pavlíny na to, proč by nějaký student měl potřebu účastnit se párty, když už by tak jako tak měl k dispozici dvě dívky. To by si přeci s nimi užíval a nikam by se necpal. Musím říci, že odpověď se mi zdála logická. Prý proto, že ten dotyčný nejspíš ty dvě dívky tak docela nemá. Tedy přesněji řečeno, jsou to třeba jeho kamarádky, ale nic víc. Teprve to, že se začnou domlouvat na účasti, je stmelí a nejspíš se ty dívky začnou vzrušovat představami, že se bude dít to, co někde zaslechly. A když se pak za nimi zavřou vchodové dveře, tak úplně ztratí zábrany. „Stejně tak, jako já,“ dodala Pavlína. A pokračovala: "Prostě proto, že tam na tom místě se to očekává, k němu to patří. Asi jako když vejdu do knihovny, tak automaticky ztiším hlas, tak v té buňce zase ihned pozbydu jakéhokoliv studu. A kromě toho, že si dotyčný na párty skvěle užije, tak s velkou pravděpodobností již druhý den ty jeho kamarádky pro něj budou přinejmenším kamarádkami s bonusy, protože před ním již ztratily veškerý ostych a navíc je spojuje tajemství…“

„Když jsem zaklepala, vpustila mne dívka v lehkém župánku. Vešla jsem dovnitř buňky a zjistila, že ta je dost náročně upravená. Jeden pokojík byl zcela prázdný, jen na zemi byly deky, peřiny, polštáře a ručníky. Zde se odehrávaly vlastní hrátky. Druhý pokojík obsahoval tři postele coby jedno lože na odpočinek, jednu skříň na šaty a dva stolky, kde bylo plno jídla a pití. Příprava musela dát spoustu práce, část nábytku zřejmě kluci přenesli někam úplně mimo. Byla jsem odvedena do onoho převlékacího pokoje, přičemž se mne ujaly čtyři „domácí“ holky. Tři byly zcela nahé, ta co mne uváděla, měla stále na sobě župánek. Nejprve jsem si musela dát pořádného panáka vodky. Pak mi řekly, ať se svléknu - úplně. Zatímco jsem své oblečení ukládala do skříně, vysvětlovaly mi pravidla. Zakázány jsou aktivity, které by ubližovaly, jinak si musím od kohokoliv nechat líbit, cokoliv bude ode mne chtít. Naopak, totéž právo mám i já – tedy pokud bych si něco přála, každý mi musí vyjít vstříc. Akce má tři body. Nejprve bude zasvěcování novicky, což, jak mi bylo řečeno, jsem tentokrát pouze já. Zasvěcování mělo dvě fáze – nejprve se na mně vyřádili kluci organizátoři a pak holky organizátorky. Ostatní se dívali. Poté bylo něco jako kulturní program – jednotlivé stálé dvojice prezentovaly tvůrčí kreace souloží v extravagantních polohách. Inu tělocvikáři se nezapřou. My ostatní jsme je hodnotili. A pak už byla volná zábava…“

Chtěl jsem vědět podrobnosti. Pochopitelně. Tohle mě docela dost bralo. Navíc ta kvalitní organizace – což je také věc, která mne výrazně oslovuje. Připomínám, že jsem ležel s Pavlínou v posteli. Byli jsme krátce po souloži a nyní jsem si rukou jemně pohrával s jejím přirozením. Byla lehce vzrušená, a tak nebyl problém přimět ji k vyprávění o detailech.

„Byl to podivný pocit. Něco jako příjemně vzrušivě psychicky mučící – nevím, jak to přesně popsat. Jako bych zahodila celou svoji osobnost a do pokoje vcházelo jen moje natěšené přirození. Úplně jsem cítila, jak jsem v rozkroku mokrá. Za to se malilinko stydívám i před svým přítelem, protože, byť je to plně přináležité, přesto mi to přijde takové poněkud zvířecí. Ale zde jsem naopak byla na sebe doslova hrdá. Že funguju správně. Že moje tělo mi neudělá ostudu. Zvláštní. Kdyby se mi v běžném životě některý z těch kluků třeba chtěl podívat pod sukni, tak bych mu dala facku, že by mu snad hlava upadla. A nyní jdu sama mezi ně, úplně nahá a s jasným cílem plně se odevzdat, jako bych nabízela nějakou drobnou věc a ne své nejintimnější partie… Nebylo to, jako když jsem třeba teď přišla za tebou, kdy jsme se pomalu začali líbat, mazlit se, postupně sis mne za neustálého laskání vysvlékl a po dalších něžnostech do mě vnikl…“

To mne zaujalo: „A co ti vlastně vyhovuje více?“
„No upřímně, Asce, snad se neurazíš, nejvíce mi to vyhovuje s mým přítelem. Ale ta párty, to je jako špičkový zákusek po dobrém obědě. Nemohla bych mít pořád zákusky. Ty jsou a musí zůstat sváteční událostí, ale o to jsou pak větší delikatesou, na kterou se člověk těší a na kterou jen tak nezapomene.“
„A co já? Jak vnímáš mne?“
„Nebudeš se zlobit? S tebou to není o sexu, i když je to sex. Ten je s námi coby prostředník. Je velmi příjemný, ale především plní úlohu jakéhosi stvrzení toho, že si vzájemně naprosto důvěřujeme. Až tak, že mi nevadí odevzdat se ti. Něco jako vyšší level k tomu být u psychologa. Ty jsi na škole tak trochu zjevení z jiného světa. A pochybuji, že to je tím, že jsi o něco starší než my ostatní. Ale čím to přesně je, netuším - přesto to tak vnímám. Vím, že za tebou chodí spousta holek a svěřují se ti se záležitostmi, které kolikrát neřeknou ani nejlepším kamarádkám. A ty jim dáváš cosi jako rozhřešení…“
„No, dík. Tedy vlastně sám nevím, jestli to ‚dík‘ myslím vážně nebo ironicky. Možná obojí naráz. Nic ti to se mnou neříká?“
„Toho jsem se přesně obávala, že to vezmeš takto. Sex s tebou je moc hezký, jemný, mazlivý. Ale současně mi přijde neskutečně perverzní, i když úplně jinak než na párty. Tam to bylo o výkonech, s tebou je to ale o duši. Při tom, jak jsi mne laskal, mazlil se se mnou… bylo evidentní, že jsi myslel hlavně na mne… Bylo to velice příjemné. Taková zvláštní směs sexu a něčeho úplně jiného, jakoby snad až mateřského, ale současně i nadřazeného. A najednou jako by mi hlavou začaly běhat obrazy… Prosím, nesměj se mi… Že takto by to asi nějak vypadalo, kdyby mne zneužíval tatínek. Prostě milující, ochraňující, nezištná... autorita. Taková, kterou musím poslouchat, ale které se podvoluji naprosto spontánně a ráda. Vkrádal se do mne pocit, že je nesmírná škoda, že tomu tak nebylo. Jako bych v dětství o něco přišla… Já nevím, proč mne to napadlo. Nikdy předtím jsem takto neuvažovala a ani si nic takového v naší rodině neumím představit. Asi jsem střelená… Prosím, vůbec mě neposlouchej,“ zasmála se Pavlína. Hm, musím přiznat, že tento „posudek“ mi dodnes přichází na mysl. Byl totiž podán naprosto upřímně, a to od bytosti, jíž je žena, která je skutečnou ženou. Snad mi laskavý čtenář porozuměl – mám na mysli to, že Pavlína byla dospělou ženou nejen podle pohlaví, data narození a vzhledu, ale i podle myšlení, včetně toho, co na dospělačkách nemám rád…

V rozhovoru jsme se vrátili k tělocvikářské párty.
„Nahá jsem vešla do pokojíku. Kluci si mne pohledem přeměřili a já z toho byla ještě vzrušenější než před tím. Cítila jsem se skvěle, protože jsem poznala, že jsem svým tělem zaujala. Velice to pozvedlo moje sebevědomí. Toto jsou opravdoví znalci žen a já v hodnocení uspěla. Upřímně řečeno, pro to, co mi jeden z nich poté řekl, jsem to sebevědomí i předchozí ‚stakan‘ vodky potřebovala. Vysvětlil mi princip. Každý z těch čtyř si postupně svůj penis strčí do každé z mých třech dírek, tedy do pochvy, zadečku i pusinky. Ježíši, já to do zadečku před tím nikdy nedělala a teď to mělo nastat hned čtyřikrát. Holky (bylo jich tu kromě mne dnes hned šest) se sesedly u stěny, abychom pro ono moje zasvěcování měli dost místa. No, ale to jsem ještě netušila, jak to pánové pojmou – totiž nadirigovali si moji polohu tak, že jsem ty tři své dírky měla zaplněny naráz. Tedy byli postupně na mně tři najednou. Nejprve klasika – penis v pochvě. Postupně se střídali tak, že v tom začal být pravidelný cyklus. Penis od jednoho do pochvy, tam si ho pěkně smočit, vytáhnout a strčit do konečníku, tam se skoro udělat, vytáhnout a dodělat se mi v pusince. Jakmile byla příslušná dírka volná, zaplnil ji penis dalšího v pořadí. Když se to rozjelo naplno, tak penis prvního jsem cucala, penis druhého v pořadí byl v prdýlce a třetího v pochvičce. Čtvrté chlapisko čekalo, až bude první zcela uspokojen mými ústy. Pak druhý ven ze zadečku a šup do úst, třetí ven z pochvy a do zadečku a čtvrtý šup do vaginy. A to celé tak dlouho, dokud jsem nevybumbala všechna čtyři spermata… Bylo to něco fantastického…“
„Nebolelo to?“
„Bolelo, hlavně v tom zadečku, ale tak krásně… Pak už mě ze samého přirážení bolela i kundička. O pusince ani nemluvím, chvilkama jsem ho v ní měla tak hluboko, že jsem měla co dělat, abych se nepozvracela…“
„Ty svému příteli neděláš orál?“
„Ale jasně že jo, ale tihle ‚divočáci‘, to byla fakt jízda… Vůbec nevím, jak dlouho to trvalo, než se všichni prostřídali. Nevnímala jsem čas, ale jen své tělo… Občas jsem jedním okem zahlédla, jak se holky mezitím navzájem ocucávají. Normálně bych k tomu měla odpor, ale nyní mi to přišlo jako úplně přirozené…“
„Ty sis nikdy nezkusila lesbické milování?“
„Ne, až do toho večírku nikdy ne. Bylo mi to vždy proti srsti. Zato tu noc jsem si ho užila až až… Jo, vidíš, málem bych zapomněla – sice to není úplně lesbické, ale přeci. Když se ráno Denisa konečně očistila z těch svých hovínek, tak jsem na ni vyrukovala s tím, jaká to bude zábava, až to povím ostatním holkám. Jak jsem očekávala, Denisa začala škemrat, abych to nedělala. Už toto byl příjemný požitek – vychutnávat si, jak prosí. Ona, taková nóbl dámička. Tak jsem jí stanovila úkol – když ho splní, vše zůstane mezi námi. Pohodlně jsem si lehla na postel, zatímco ona, stále nahá, si na ni musela stoupnout. Stála rozkročeně někde na úrovni mých lýtek. Pak musela dát ruce za hlavu a dělat dřepy. Příjemný pohled, jak se jí při tom neustále ta její malinká pička rozevírala a zase zavírala. Dolů – otevřeno, nahoru – zavřeno…“
„Ale, ty jsi mi šikulka… Z těch neustálých pohybů stydkých pysků musela být po chvíli dost vzrušená.“
„Však jsem s tím počítala. Kdysi jsem totiž dostala podobný trest, takže vím, jaké to je. Já tehdy byla pochopitelně oblečená a dotyčný soudruh učitel jistě netušil, co to se mnou dělá. Jenom asi nechtě vystihl, že nohy přitom musí být tak akorát od sebe a těch dřepů musí být hodně. V mém případě to ale ještě bylo vylepšeno tím, že se mi v dolní poloze zařezávaly kalhotky… Bylo mi tehdy asi jedenáct a pamatuju si, že jsem hned poté běžela na záchod. No, aspoň mě to naučilo pořádně masturbovat, protože do té doby jsem si jen do klína tlačila rukama či nějakými předměty, zatímco na tom záchodě mi totální vzrušení najednou samo vedlo ruce…“
„Neříkej, že jsi Denisu pustila na záchod… To by mi přišlo škoda.“
„Jasně že ne. A nehnula jsem se od ní a kochala se tím, jak se všelijak kroutí, aby uvolnila sexuální napětí…“
„Hrála sis s ní potom nějak?“
„Ne, neblázni, já nejsem žádná lesba. Nesrovnávej to s párty, kde jsem byla velice vydrážděná, a ještě k tomu, co se týká dívek, tak pouhou příjemkyní jejich laskání. S Denisou mi šlo jen o pobavení se nad její bezmocností, jak už jsem říkala. Hele, Ascíku, tak jako ty jsi vyhmátl, že tajně chodím k tělocvikářům – a samozřejmě to na mne neprozradíš, tak já zase přišla na to, že s Denisou neprovozuješ ledajaký sex. Budeš mi o tom vyprávět?“
„Jasně, ale napřed dokončíme povídání o tvojí první párty.“
„Tak jo. Když mne kluci konečně pustili, byla jsem naprosto hotová. Snad ve všech smyslech toho slova. Sotva jsem popadala dech. Měla jsem za sebou několik orgasmů a bolelo mne úplně celé tělo. Ale byla jsem blažeností bez sebe. Takhle důkladně mne můj přítel nikdy neudělal.“
„A co ti před ním?“
„Ale Asce, můj stávající přítel je současně můj první. A ještě před pár týdny mé tělo kromě něj znalo jen tvoje nenechavé ruce, a to ještě pouze na prsou. Tenkrát, když se malovala kolej.“
„Jejda, ty si to pamatuješ?“
„Jasně. A celou dobu přemýšlím, proč sis nevzal víc…“
„Hm, to já vlastně taky.“
„A chtěl bys pošeptat sladké tajemství?“
„Určitě. Jsem jedno velké ucho…“
Pavlína skutečně dala rty až k mému uchu: „Třeba… ti to vynahradím… občas. Pokud budeš chtít… A nezapomeň si připočítat úroky…“
Hm, tak tohle byl pořádný příslib. Ovšem, jak jsem již avizoval dříve, tak k jeho naplnění nakonec nedošlo. Ne, že bychom se pak chovali k sobě jako cizí, to opravdu ne. Nějakých těch sáhnutí, krásných polibků, ovonění ruky mezi nohama, zkrátka toho, na co stačí jen pár nestřežených chvil, toho jsem si užil habaděj, to ano, ale soulož, natož celá společná noc, k tomu jsme se již nedopracovali. Zato nyní jsme přerušili povídání, aby mohla následovat mazlivá sexíčková pasáž.

„…Když kluci se mnou skončili, nemohla jsem skoro ani chodit. Jedna dívka se mě ujala, aby mne odvedla na toaletu, než nastane druhé dějství…“
„Věnovala se ti tam nějak?“
„Ne, to ne. Asi věděla proč. Měla jsem v sobě napumpováno plno vzduchu, a tak mé ‚účinkování‘ v oné místnůstce nebylo zrovna libozvučné. Ale pak už došlo na pasáž, kdy jsem měla být zasvěcena dívkami. Dvě tělocvikářky mi chytily každá jednu nohu, samozřejmě tak, abych měla dobře přístupné přirození, dvě cizí holky mi držely každá jednu ruku a zbývající dvě tělocvikářky mi souběžně masírovaly poštěváček a prsty ‚vyprcávaly‘ pochvu. Pomáhaly si i prstíkem v mém zadečku… Pane bože, ty to uměly… Měly velkou sílu, takže jsem se mohla nohama zapřít, přičemž ony můj křečovitý tlak udržely… Tak hluboký orgasmus jsem ještě nikdy v životě neměla. A to jsem jich před pár okamžiky absolvovala hned několik s kluky… Myslím, že jsem asi i na chvilku ztratila částečně vědomí. Zkrátka najednou jako by mne obklopovalo ticho a existoval jen bílý strop nade mnou – jinak nic. Když jsem zase byla při smyslech, zjistila jsem, že holky pokračují v mém dráždění. Prosila jsem je, aby mě nechaly vydechnout, ale ony se jen smály a pokračovaly v mojí intenzivní masturbaci. Chvilku to pro mne bylo nepříjemné, ale tělo si rychle začalo zvykat na příval vjemů rozkoše. A holky na mně pracovaly a pracovaly. Podvědomě jsem se začala zapírat, a to už se dostavila první orgasmická vlna z této série… Za chvíli jsem sebou k potěšení mých věznitelek zmítala jak bárka v bouři. A ony přesto nepolevovaly v mém – no, v tuto chvíli trýznění, ale jinak úžasném prstění. Pustily mne až po třetím orgasmu. Byla jsem naprosto vyřízená. Připadala jsem si doslova, a jistě jsem tak i působila na přítomné, jako hadrová panenka. Vlastně až nyní mi došlo, že jsem středem pozornosti všech, nejen těch, kteří se podíleli na mé masturbaci. Kluci se culili a vyjadřovali mi obdiv. To mne těšilo. Prý, že jsem moc šikovná, a že mám na párty kdykoliv dveře otevřené…“
„Používali nějaké pomůcky?“
„Jak to myslíš? Jo, jako kondomy? Ne, ale všimla jsem si, že když se mi kluci udělali do pusy, tak odešli do koupelny. Asi se pořádně myli, aby na nich nikde neulpělo sperma. I když to by byly beztak jen stopy, protože jsem všechno poctivě spolykala a důkladně je ocucala…“
„Ne, já myslel, jestli ti do pochvy nebo do zadečku strkali nějaké předměty…“
„Cože? To se dělá? K čemu je to dobré?“
„Hm… To jsou mi otázky… Opravdu škoda, že jsem tě nedostal do parády dřív… Však počkej… A víš co? Nebudeme na nic čekat!“

…Začal jsem Pavlínu jemně hladit. Nejprve jsem se ale vyhýbal intimním místům. Lehce rozverným tónem jsem nadhodil udičku: „Hm, kdyby sis to přála jako s tatínkem, což, jak jsi sama řekla, by se ti líbilo, tak se tak zkusím chovat…“
„Protivo, neříkala jsem to takto. A v realitě je něco takového pro mne naprosto nepřijatelné. Jenom jsem vyjádřila svoje překvapení, že s tebou je to jiné. Jako od někoho, kdo mne má rád nejen jako ženu, ale i jako dítě. A taky jsem říkala, že mě to, co se mi najednou objevilo v hlavě, samotnou zaskočilo…“
Ale to už jsem šeptal: „Spi, holčičko, spi, zavři očka svý, tatínek pak políbí líčka tvý…“ Něžně jsem ji laskal, lehoulince se dotýkal jejích prsů, jazykem opatrně na bradavkách, mezi slovy jsem ji pusinkoval na rtech, oušku, krku… „Tak a teď se tatínek podívá, jestli je jeho holčička mezi nožičkami hezky mokrá.“
„Ano, já jsem poslušná holčička…“
„Máš pravdu miláčku, jsi naprosto úžasná…“ No skutečně, Pavlína měla v rozkroku tolik vlhkosti, že kdyby měla na sobě kalhotky, tak by se snad daly ždímat. A zrovna tento kousíček oblečení jsem využil k dalším hrátkám.
„Ták, nožičky dáme co nejvíc od sebe… Tatínek zavede dcerušce plínečku…“
Vzal jsem malý šroubovák a pomocí jeho rukojeti opatrně vsouval kalhotky Pavlíně do pochvy. Při této činnosti je třeba veliké opatrnosti, protože pokud by rukojeť sklouzla a tím pádem prudce udeřila o poševní stěnu, bylo by rázem po erotice, protože to by dívku zabolelo. Nicméně v této době jsem již měl danou činnost dokonale natrénovanou, takže vše šlo krásně, doslova jak po másle, ehm, ne po másle, ale po bohatém Pavlíny mazu. Maličký kousek látky jsem ponechal vyčnívat, protože tato varianta je při kochání se pohledem velice vzrušující. Nato jsem zahájil důkladnou masáž poštěváčku. Po opadnutí orgasmu jsem Pavlínku nechal vydýchat. Pak jsem jí oznámil: „Tak, dceruško, teď už sundáme plínku, ano?“
„Dobře, tatínku…“
Pomalinku jsem vytahoval kalhotky z pochvy. Vzhledem k tomu, o jaké prádélko jde, a ke způsobu jeho zavedení do oné dírky, je jasné, že se jedná o poměrně nepravidelný „útvar“. Tím pádem se při vysouvání různými faldy, překlady či záhyby nerovnoměrně tře o poševní zvrásnění.
„Bože, to je nádhera,“ vzdychala Pavlína…
„Líbilo? A co ta hra na perverzního tatínka, který uspává svoji dcerušku?“
„Asce, ty jsi úžasný hračička… Bylo to neskutečně vzrušující… Jestli si se mnou hodláš takhle hrát pokaždé, tak se mě pak už asi nezbavíš…“
Bohužel, jak jsem již řekl, další příležitost se nenaskytla. Škoda. Zajímalo by mne, jestli bych Pavlínu dokázal přeučit na méně obvyklé formy sexu…

Poznámka k praktice s kalhotkami:

Do pochvy se dají pochopitelně zastrkovat i jiné kousky látky. Zajímavé jsou do řetízku svázané kapesníky, na kterých se navíc udělají různé další uzly. Pokud dívka nedisponuje dostatkem mazu, je lépe používat k danému účelu plavky – ty totiž mnohem méně sají. Zábavné jsou tyto hrátky s podprsenkou, kdy jeden košíček zastrkáme do pochvy, zatímco druhý do zadečku – při správném provedení je viditelná pouze ta část, která spojuje oba košíčky, a která je napnutá mezi zmíněnými dvěma dírkami… Prosím, při těchto aktivitách ale nikdy nezapomeňte na opatrnost. Předpokládám, že následující hloupost by nikoho ani nenapadla, přesto raději udílím zásadní varování: Zatímco zde jsou popisovány erotické hrátky mezi dospělými osobami, při aplikaci téhož postupu na dívkách mladších, než je zákonná mez, by šlo nejen o trestný čin, ale také o vyslovený zdravotní hazard, protože poševní stěna pohlavně nedospělých dívek ještě není zcela připravena zvládat podobné aktivity.

Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2442 x
Oceněn: 2250 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 19.5.2017 22:14:04

Učiliště, IV. část: Dotváříme úvodní mozaiku

(Technický Střípek - obsahuje nezbytné úvodní či dokreslující úvahy nutné k pochopení jiných statí)


Filozofické úvahy

V době, kdy se odehrávaly popisované příhody s Denisou a Pavlínou, tedy na konci mého vysokoškolského studia a z části i v prvním roce mého působení na učilišti, jsem o těchto událostech a jejich dopadu na mé nitro až tolik nepřemýšlel. Jednak jsem byl v neustálém poklusu a jednak bez náležitého odstupu, např. časového či emočního, je beztak obtížné dopracovat se nějakého opravdu realitu popisujícího závěru. Navíc, jak by řekl psycholog: „Mozek není nástroj určený k hledání pravdy, ale k uspokojování svých vlastních potřeb.“ Velmi silnou potřebou je dobré mínění o vlastní osobě. Pokud hodnotíme sami sebe, máme podvědomou tendenci ty vjemy, které by obraz sebe sama poškozovaly, upozaďovat, čili snižovat jejich význam, popř. je zcela z paměti vytěsnit, a naopak ty vjemy, které podporují vysoké sebehodnocení, upřednostňovat, čili přeceňovat jejich význam. S uplynulými léty jsou ony události pro mne již mimo obzor aktuálního žití. Nemají ambici formovat mé sebevědomí. Avšak tím, že je sepisuji do svých memoárů, ať chci nebo ne, jsem nucen o nich uvažovat.

Nedoceňovaný český klasik v básnické zkratce pravil toto: „Úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve, než stačila odvolat.“ Nu, v případě mého bytí to netřeba až takto hrotit, ale zeptejme se podobně: „V čem spočívala úloha osobnosti Denisy v Asceho životě?“
„Zná snad někdo na tuto otázku odpověď?“
„Ano, Asce. Já tu odpověď znám!“
„A co že ty jsi mi zač? Jako bych tě už odněkud znal…“
„No, říkají mi různě – někdo mě tituluje Mistře, jiný mi říká Šéfkuchař…“
„Tak a k čemu ses dobral, Mistře Šéfkuchaři?“
„Úloha Denisy v Asceho životě je úlohou zrcadla. Člověk sám něco o sobě soudí, dokonce to tak i ve svém přesvědčení prezentuje, ale jen zrcadlo zobrazí skutečnou podobiznu. Asce rád rozpráví o tom, jak by si přál klidný a pohodový život s dívkou, které by si mohl vážit. Zrcadlo ukazuje něco jiného. Vyobrazuje požitkářského manipulátora, který si vybírá dívky, které může zcela duševně ovládnout, aby se pak bavil tím, že ony si dobrovolně nechávají líbit nesmírně ponižující sexuální praktiky. Zobrazuje osobnost, která nehledá lásku, ale bezpodmínečnou poddanost…“
„Ale Mistře, pokud by to bylo takto, nebyla by to ta nejdražší podobizna, jakou si lze představit? Vždyť Asce kvůli Denise neskutečně tratil – přišel o vysněnou profesní kariéru i o možnou skvělou partnerku…“
Bohužel, Mistr se již odmlčel a neodpověděl. To je prostě celý on. A tak jsem - spíš sám pro sebe, prohodil: „Ostatně vždyť Asce zanedlouho po Denise přesně takovou dívku, o jaké hovoří Mistr, nalezl…“ Ale to se již do hovoru vložil takový divný malý mužíček: „Ascíku, Ascíku, ty hlavo medvědí, já to říkám pořád – kdybys nebyl hlupákem… Vidíš, ani teď si nechceš přiznat pravdu. Ano, Ivetka Passiflora byla přesně taková, jakou popisuje Mistr, ale ty jsi měl v té době nosánek tak vzhůru, že jsi ji u svých nohou neviděl. To až mnohem později sis uvědomil to, co by jinému bylo jasné hned…“
„Hm, co na to říci…“ To, že vhodnou partnerkou by pro mne nakonec místo Dáši, Veroniky, Mili či jiných dívek nakonec mohla být právě Ivetka Passiflora, mi totiž v životě také párkrát na mysl přišlo. Jenže to už se odmlčel i Dědeček Hříbeček - a tak je na laskavém čtenáři, aby si úsudek udělal sám…

Nyní na nějakou dobu opustíme Denisu. Přeci tu jsou kromě této „jako pubošky“ ty opravdické. A že jich okolo mne na učilišti je…

Nicméně shrňme základní entity, s kterými v této době pracovala Asceho psychika:

  • Ženy dělíme na dvě kategorie:

    1. Plnohodnotné: Mají sice i nějaké špatné vlastnosti, ostatně jako každý, ale ty dobré významně převažují. Lze od nich očekávat pochopení, spolupráci a nejsou záludné. Mohu je mít za kamarádky, přítelkyně či jako partnerky. Příkladem může být Veronika, Dáša či Mili.
    2. Podřadné: Špatné vlastnosti u nich mají jasně navrch. Jsou prodejné, nespolehlivé a zlé. Jsou předurčeny k tomu, aby byly ponižovány - nejlépe skrze svou sexualitu. Je správné zacházet s nimi jako s věcmi - například se skvěle hodí coby erotická pomůcka. Příkladem může být Denisa či Vendula.
  • Ženy oceňují můj mazlivý přístup k sexu s nimi, různé vychytávky a něžnosti. Ovšem to, že klasická soulož mne nebere naplno, způsobuje, že pokud je dotyčná již zadaná, nejsem schopen ji odpoutat od stávajícího partnera a připoutat k sobě. Taková žena mi může být skvělou přítelkyní, ale nestane se mojí partnerkou. Jako příklad může posloužit Veronika a Mili. Proto, pokud chci partnerský vztah, musím si najít pannu a v erotické oblasti si ji vychovat k obrazu svému.
  • Učiliště bylo z hlediska systému zavedeného jeho vedením nepřátelské a psychicky náročné. Vedoucí činitelé byli nekompetentní, arogantní a zlí – avšak současně doslova pokakaní strachem. Moji kolegové byli rovněž nekompetentní, ovšem nezřídka milí a pohodoví – a taktéž pokakaní strachem. Všichni si nejspíše onu svoji nekompetentnost uvědomovali a měli obavy, že by o své slušné až skvělé místečko mohli přijít. V takovém prostředí je možno pohodlně existovat jen za použití metod ulice – kamufláž a intriky.
Když to shrnu, objeví se rozpolcenost mojí psychiky při nástupu na učiliště v naprosto krystalicky čisté podobě:

  • Chci-li být v práci spokojený a tím dosáhnout i životní pohody, protože úspěch v práci je jejím důležitým předpokladem, pak kromě toho, že mne baví učit, umím to a mám i kvalitní teoretické zázemí, musím přidat i disciplínu – tedy zejména „ruce pryč od pubošek“.
  • Chci-li být v životě spokojený, musím si najít trvalou partnerku. Vzhledem k mému naturelu by měla být co nejmladší, slušně vychovaná, milá, také aspoň trochu hezká – a panna. Ale kde takovou vzít? Nu, přeci mezi mými učenkami. Je jich sice menšina takových, ale jsou. A některé nejen hezké, ale vysloveně krásné…
Obrysy mozaiky

Připomeňme, že jsme se již seznámili s prostředím učiliště, a to včetně toho, jak jsem na něm byl pracovně vytížený. Dále jsme zjistili, že k tomu všemu jsem si ještě „přihodil“ práci na diplomce pro Denisu a její doučování. Nejsem natolik zdatný psycholog, abych věděl, jak to mají ostatní lidé, ale na mne působí přetížení, zejména pak psychického rázu a obzvláště pak dlouhodobé, dvěma efekty. Tím prvním je, že se dopouštím poněkud většího počtu chyb než jindy, a tím druhým je nezřízený „hlad“ po perverzním sexu. To druhé bude zřejmě dáno tím, že tyto aktivity u mne vedou k výraznému psychickému uvolnění.

Samozřejmě, že jsem na učiliště nenastupoval s tím, že se zde budu věnovat nějakým prostopášnostem. Chtěl jsem být dobrým učitelem. Ovšem na druhé straně mé psychické rozpoložení a plno dalších okolností nahrávaly pravému opaku. Domníval jsem se, že mojí slabinou jsou mladší pubošky, například jako byla Jíťa, zatímco ty starší se mi sice líbí také, ale již jen o málo více než dospělé ženy – tedy budu schopen se uhlídat.

Ovšem podcenil jsem jeden důležitý fakt. Já jsem ve své vlastní pubertě, resp. jako dorostenec, byl de facto dítětem ulice. Doma jsem nebyl milován, ba ani vítán, a tak jsem svůj volný čas trávil v čemsi, co bychom dnes nazvali pouliční partou. Abych zde uspěl, přejal jsem návyky ulice – drzost coby komunikační prostředek, jednání až na samé hraně únosnosti, intriky… Prostě do krve mi vešlo to, že účel světí prostředky. Ovšem současně jsem byl ve svém nitru velmi citlivý a tudíž i rozpolcený. Byl jsem výrazně inteligentnější než moji parťáci - proto jsem, ač ani zdaleka nejsilnější, byl schopen prosadit se do vůdcovské role a požívat v partě značnou autoritu. Když jsem se ocitl na vysoké škole, bylo to pro mne dost odlišné prostředí – pravda, to i na gymnáziu, ale to představovalo jen školu, zatímco jsem stále bydlel doma. Na vysoké škole jsem se cítil vykořeněný, neboť moji spolužáci byli z dost jiného těsta a já neměl možnost nikam uniknout, protože jsem bydlel na koleji, tedy opět s nimi. Jenže moji žáci na učilišti byli z podstatné části dětmi ulice. Já tak vlastně jakoby nastoupil do své party. Tedy nešlo jen o to, že jsem byl obklopen staršími puberťačkami, coby pro mne značně přitažlivými sexuálními objekty, ale ony pro mne představovaly i naprosto přirozené parťačky. A to se ukázalo jako velký problém. Měl jsem vysokou učitelskou autoritu. Jenže v souladu s tím, co jsem řekl, ona to pro některé žáky vlastně byla ve skutečnosti kombinace formální učitelské autority a neformální autority respektovaného vůdce. Jaký je v tom zádrhel? No, v některé oblasti života žádný, v jiné zásadní. Pokud se učiteli líbí nějaká jeho žákyně, má nejspíš smůlu. Pokud se vůdci líbí nějaká dívka, zajde za svojí spoluparťačkou, která se s ní zná, a požádá ji o zprostředkování schůzky. Neboli není tak úplně jednoduché svést žákyni. Ovšem sbalit kamarádku své chápající kamarádky je dramaticky snazší.

Proto, dokud jsem byl odkázán jen sám na sebe, tedy pokusil jsem se o kontakt s učenkou v roli jejího učitele, držel jsem se v jakž takž společensky snesitelných mezích. Zkrátka mladý učitelík se zamiloval do své žačky – není to správné, přeroste-li to do fyzické podoby, je to i protizákonné, ale lidsky snad pochopitelné. V takovém případě jsem se snažil, tedy až na náhodnou výjimku, kterou byla hned první dívka (Romanka), vybírat si takové, které by mohly být mými životními partnerkami. V podstatě šlo o krásná, avšak současně i duševně nejhodnotnější děvčata, jaká na učilišti byla. Takovým příkladem byla dívka jménem Máša.

Ovšem ve druhém roce mého působení na učilišti jsem se seznámil s typickou dívkou ulice. Jmenovala se Ivetka a já jí ke jménu ještě přidal přízvisko Passiflora. Nikdy v životě, tedy ani před tím, ani potom, jsem s žádnou bytostí neměl vztah podobného druhu jako s ní. Rozhodně si toho o této nesmírně zajímavé bytůstce povíme v dalších Střípcích více, ale nyní nám postačí to, že ona byla naprosto špičkovou dohazovačkou. A tak se mé hříchy poté rozjely doslova ve velkém…

Ale zpět k počátkům všeho. První varování pro mne přišlo ještě před vlastním zahájením školního roku, tedy v samém závěru mých posledních prázdnin, hned po nástupu na učiliště. To jsem dostal k prostudování komplexní materiály budoucích žáků, jimž jsem se zanedlouho stal třídním učitelem. V těch dokladech byly pochopitelně kromě mnoha údajů o dotyčných také psychologické posudky třídních učitelů, ale i fotografie. Když jsem vzal do ruky spis dívky jménem Máša, docela mne to vykolejilo. Pane bože, ta se mi líbila. Navíc z textu plynulo, že půjde nejspíš o dívku dost na úrovni, což zcela vybočovalo z průměru ostatních. Začal jsem spekulovat…

Poznámka:

Ve zmíněných posudcích od některých učitelek (ano, byly to výhradně pedagožky) bez jakýchkoliv skrupulí stály věty podobné této: „Opakovaně byla přistižena s chlapci v situacích porušujících školní řád.“ Některým posuzovatelkám se snad zdálo, že by bylo zapotřebí, aby vše bylo zcela jasné i natvrdlému, a tak byly ve formulacích ještě přímočařejší. Tato záležitost se pochopitelně netýkala Máši. Například Romanky ale ano. A tak, když se sešel můj aktuální stres s náhodou, „šel jsem najisto“. Snad ještě dodám, že ony posudky byly důvěrné a žáci neměli právo znát jejich obsah (ostatně my, státní zaměstnanci, jsme na tom byli zcela analogicky).

Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Zpět na “ŽIVOTNÍ PŘÍBĚHY”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host