Učiliště, VII. část: Asceho úlety(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)
Lenka, Dagmara a Asceho kolaps (druhý rok učiliště)
Na základě této příhody slaví Asce dne 15. ledna svůj svátek "Den zamyšlení s křížem a vzdání úcty", což je vzpomínka na společnou modlitbu s Lenkou a na zvláštní setkání s Dagmarou.
† † †Děj příběhu se odehrává v lednu, tedy před koncem prvního pololetí mého druhého roku působení na učilišti. S tím, co se tehdy stalo, si částečně nevím dodnes rady. Pravděpodobně díky extrémně přetížené psychice jsem vnímal některé věci snad jakoby snově, jako kdyby se děly částečně mimo mne. Vlastně ani nevím, jak to pořádně popsat – zde se mi slova hledají jen těžko. Nejjednodušeji by se vše dalo vysvětlit zásahem vyšší moci, jenže já, ač věřící, na takovéto zásahy zrovna nevěřím ani za mák. V mém pojetí víry má ve svém žití každý plnou volnost rozhodování. To, jak se zachováme - zda konáme dobro nebo naopak jsme bezohlední či dokonce zlí, je jen na nás. Po smrti to jakási vyšší entita posoudí a rozhodne, co s naší dušičkou dále. Nechť materialisticky založený čtenář zůstane na pevném území s rovinou kombinace stresu a náhody, zatímco idealisté se mohou pustit do spekulací jejich víře vlastním.
Připomenu, že po vánočních prázdninách jsem byl poněkud rozhozený z toho, že ani s Martinou mi nevyšly plány na to, jak si opatřit trvalou partnerku. Takovou, která by se mi líbila a byla současně na slušné mentální úrovni. Ne, že bych do Martiny byl nějak zvlášť zamilovaný, nicméně i tak mne to v mých splínech ještě více sráželo. Již dlouhodobě jsem žil v neustálém strachu. Ten pramenil z toho, že jednak jsem se zapletl s celou řadou učenek, což bylo trestné, neboť coby moje žačky byly vůči mně v závislém postavení, a jednak zdaleka ne všem bylo na počátku „bližšího seznámení“ alespoň 15 let věku, což je ještě větší zločin.
Prožíval jsem období, kdy, pokud se ozvalo nečekané zaklepání na dveře, měl jsem srdce snad až v krku, téměř na mne šly mdloby, dokud jsem se nepřesvědčil, že jde o běžnou záležitost. Před očima se mi dělaly mžitky při náhodném zahoukání policejní sirény… Neustálé strachování, jak se zrovna na mě dívá kolega učitel či některá vychovatelka – jestli v jejich pohledu není něco podezřelého, jestli se něčeho nedopídili anebo se prostě dnes jen špatně vyspali… Tento stres mě duševně doslova rval na kusy. Občas jsem si už říkal, jestli by nebylo lepší se jít udat sám, protože následky by sice byly katastrofální, ale to strašné a ubíjející napětí, kdy budu odhalen tak jako tak, by konečně skončilo…
† † †Popis dívek z tohoto příběhuLenka, kterou si jistě laskavý čtenář nebude plést s o rok starší Lénou, byla taková vcelku nenápadná dívka. Měřila asi tak 165 cm. Měla velmi sympatický obličej a sympaticky se i ke každému chovala. Disponovala docela slušnou postavou, menšími prsy a nosila krátké špinavě blond vlasy. Ve srovnání se svými spolužačkami ničím nevynikala, zkrátka taková průměrná, ale fajn holka. Lence bylo 14 let. V Asceho typologii by nepatřila do žádné třídy.
Dagmara měřila asi 170 cm. Byla to velice tichá dívka špičkové postavy, štíhlá, s nádherně profilovanými boky, luxusně klenutým zadečkem a menšími, evidentně hrotitými prsy. Měla hluboké zelenkavé oči. Její obličejík působil dětsky, byl tvořen čistými liniemi, přičemž zblízka bylo možné rozpoznat, že je jemňounce pihovatý. Nosila tmavěji blond vlasy až do pasu, přičemž účes měla vyšperkovaný několika loknami. Dagmaře bylo 14 let. V Asceho typologii odpovídá typu Princess, subtyp Supreme.
† † †Dagmary jsem si všiml ihned, jakmile na naše učiliště nastoupila, což bylo v září tohoto školního roku. Ostatně jí si vzhledem k její kráse, ale i nevšednímu chování, ani nevšimnout nešlo. Z této prvačky jsem byl nějakým zvláštním způsobem zmatený. Nevím, jestli to bylo právě její krásou, ale jako kdyby z ní vyzařovalo cosi, co ve mně budilo jistý respekt, který jsem podvědomě vnímal, zpracovával a podřizoval se mu. Jenže evidentně jsem v tom nebyl sám. Totéž se zřejmě dělo i jejím spolužákům, protože místo toho, aby na ni doráželi, tak jako to bylo ve třídě obvyklé, naopak, o přestávkách si Dagmara nerušeně četla či sama postávala u okna a dívala se na stromy poblíž budovy školy. Již toto samo bylo nezvyklé. Zkrátka o přestávkách, ale dle okolností a nezřídka i během výuky, se učni všelijak špičkovali, pošťuchovali nebo se jen prostě vybavovali, kluci se snažili balit holky, ty je zase častovaly nejrůznějšími hláškami o nadržencích a podobně. Život učňů byl aktivní, značně divoký – a přesto, jako kdyby Dagmaru všichni nějakým zvláštním způsobem vynechávali. O hodinách nikdy nevyrušovala, a pokud byla tázána, odpovídala přesně, ba dokonce i spisovně.
Dagmara mi podvědomě připomínala Veroniku z dětského tábora. A tak jsem ji podle ní začal tajně, tedy pro sebe, přezdívat Anděl. Toto označení jsem přiřadil Veronice ve chvíli, kdy mne na táboře ošetřovala v mé nemoci a kdy mi díky extrémním horečkám splývala realita se sny a něčím, co jsem vnímal jako přesah mysli do transcendentních sfér. Problém mé psychiky spočívá v tom, že tu a tam mívám zvláštní rozpoložení mysli, kdy docela vážně přemítám o tom, že Veronika nebyla anděl jen v přeneseném slova smyslu, tedy někdo laskavý, obětavý a jinak povahově excelentní, ale skutečný anděl, tedy posel boží. Pravda, tyto myšlenky mívám jen za zvláštních okolností, například když někde v hlubokém lese, daleko od lidí, hledím na noční nebe plné hvězd a přemítám o životě. I tak si potom zase někdy naopak říkám, zda bych neměl navštívit odborníka na lidskou mysl, leč žádného takového, o kterém bych byl přesvědčen, že by byl schopen porozumět mým pocitům, jsem dosud nepoznal.
Po nějakém čase jsem si všiml, že Dagmara se přeci jen skamarádila s jednou ze svých spolužaček. Značnou část přestávek pak trávily spolu. Tou spolužačkou byla Lenka, dívka, která na rozdíl od Dagmary bydlela ve městě u rodičů a nikoliv na internátu. Lenka byla taková tuctová holka, ale milá a sympatická, občas jsem s ní při dozoru o přestávce prohodil pár slov a vždy to vyznělo příjemně, přátelsky. Neměl jsem žádný důvod Lenku nějak svádět, a to zejména proto, že v této době jsem se často věnoval neskonale perverzním hrátkám s Passiflorou či Marcelkou, jež také byly tuctovými holkami jako ona, anebo příležitostnému luxusnímu sexu s hezkými dívkami jako byla Martina či Léna a další. Neměl jsem potřebu své portfolio rozšiřovat o další obyčejnou holku, navíc z města, což by značilo jisté organizační komplikace. Tím pádem naše občasné rozhovory mohly být takové odlehčené, víceméně o ničem, zkrátka jen pro dobrou náladu.
Úplně jinak jsem ale vnímal Dagmaru. Byla nádherná a zjevně inteligentní. Jenže z nějakého nepochopitelného důvodu jsem z této dívky měl cosi jako respekt. Proto jsem dosud nenašel odvahu ji oslovit jakkoliv jinak, než jako učitel oslovuje žákyni. Coby kandidátce na mou partnerku jsem tak v nedávné době dal přednost Martině, přestože Dagmara daleko lépe splňovala, či domníval jsem se, že by splňovala, moje kritéria pro takovou dívku. To značilo, že by měla být hezká, milá, přiměřeně inteligentní a panensky čistá. Těmito atributy sice Martina disponovala, jenže Dagmara v tomtéž představovala ještě výrazně vyšší level.
Nyní mi ale přihrávala náhoda. Lenka ty přestávky, při nichž jsem měl dozor, trávila prakticky střídavě rozhovory buď s Dagmarou, anebo se mnou. Proto jsem se osmělil a oslovil ji: „Leni, myslíš, že kdybych tě požádal o krátký soukromý rozhovor mezi čtyřma očima, že nedostanu košem?“ „Soudruhu, pokud byste mi slíbil, že půjde jen o rozhovor, tak vám košem opravdu nedám. Předpokládám, že nemyslíte rozhovor tady na chodbě. Vy se na mě budete zlobit, když vám řeknu, že se tady o vás dost povídá a já bych nechtěla, aby si ostatní mysleli i o mně, že jsem jedna z vašeho početného harému. Jé, promiňte, asi jsem trochu přestřelila, co?“
„No, poněkud jsi mi vyrazila dech, to jo, ale snad to nějak rozdýchám! Co tedy ve městě, ve čtyři odpoledne?“
„Dobře, před Kostelem svatého Jana Nepomuckého. Budu tam ve čtyři.“
Prakticky s touto větou zazvonilo na hodinu…
Potkali jsme se malý kousek před kostelem. „Soudruhu, prosím, kdybyste na mě chviličku počkal, hned budu zpátky.“
„Jestli se jdeš do kostela pomodlit, půjdu s tebou.“
„Soudruhu, to se nesluší pozorovat někoho při modlitbě.“
„Proč bych tě měl pozorovat? Já se budu také modlit.“
Tázavě se na mě podívala: „Cože, vy jste věřící?“
„Něco tě snad na tom pohoršuje?“
„Ne, to rozhodně ne, jenom jsem něco takového nečekala!“
Poklekli jsme vedle sebe a pomodlili se. Když jsme vyšli z kostela, požádal jsem Lenku, jestli vybere nějakou diskrétní kavárnu, kam bych ji pozval, protože v této části města to moc neznám.
Objednali jsme si kávu a limonádu.
„Tak, soudruhu, předpokládám, že jste mě nepozval jen tak…“
Mlčel jsem, jen jsem se na ni usmíval.
„Jako že mám hádat?“
„Zkusíš to?“
„Že byste mě chtěl sbalit, o tom tedy pochybuju. Když si představím třeba Martinu… Proti ní bych si ani neškrtla…“
„Víš, Lenko, jsi mi strašně sympatická, moc bych tě chtěl za kamarádku, ale opravdu jsem měl na mysli někoho jiného…“
„Aha, tak to je pak úplně jednoduché! Chcete Dášu! A chcete, abych se přimluvila! Tak to rovnou říkám, zapomeňte!“
„Ale no tak, Leni, nebuď na mě hned taková zlá! Chtěl jsem tě požádat, abys mě napřed vyslechla…“
„A co mi chcete říct? Že vám ve sbírce chybí anděl? A že kvůli tomu máte depky?“
Musím přiznat, že takhle ostrou reakci jsem nečekal. Navíc při vyslovení slova „anděl“ mnou přejel takový zvláštní impulz, po kterém mi naskočila přinejmenším na odhaleném kousku paže husí kůže. To, že Lenka použila zrovna tohle slovo, byla opravdu prazvláštní náhoda…
„No, Leni, když to nutně musíš vědět, tak v tom, co ty nazýváš sbírkou, ale já bych to spíš nazval Knihou hledání a míjení, tak tam už mám i kapitolu s názvem Anděl. A mám z toho depky. A ne malé. A další depky mám z toho, co se teď okolo mě děje na učilišti. Už dávno si říkám, že se chovám špatně. Jsem jako hraničář, co chodí až na samý okraj temnoty, a to tak dlouho, že se na něj ta temnota začne nabalovat… A když jsem pak začal pozorovat Dagmaru, pochopil jsem, že tato dívka je bytostí, pro kterou bych chtěl žít. Dívka, kterou bych mohl milovat nade vše. Dívka, která by dala smysl mému životu. Dívka, která by mne vzala za ruku a dovedla na správnou cestu. Dívka, před kterou bych v pokoře poklekl a stal se lepším člověkem.“
Chvilku bylo ticho, ale pak Lenka přeci jen promluvila: „Soudruhu, překvapujete mě! Myslíte to vážně?“
„Zdá se ti z mého výrazu, i z toho, jak jsem se ti otevřel, že by to mohl být nějaký žert?“
„Dobře, dejte mi pár hodin času, třeba do zítra, nebo lépe do pozítří. O tom, co jste mi řekl, budu přemýšlet. Nic vám neslibuji, jen to, že opravdu budu vážit.“
„Mám šanci?“
„Ano, myslím, že ano.“
„Sejdeme se tedy zase pozítří? Před kostelem a v čase jako dnes?“
„Ano.“
Když jsme vyšli z kavárny, neodpustil jsem si, abych Lenku s nevinným úsměvem vzal za ruku, doprovodil ji na zastávku městské dopravy a tam lehce políbil. Potěšilo mě, že nijak neodporovala - naopak přišlo to tak nějak samozřejmě, jako by ona byla kamarádkou, se kterou se známe odjakživa…
V mezičase před naplánovanou další schůzkou jsem si dával pečlivý pozor, aby Lenka ani v náznaku nemohla zachytit nějaký signál, že se snad k některé učence chovám jinak, než profesionálně. Což ovšem naprosto nijak nevylučovalo, abych si večer příjemně užíval v kabinetu…
…Před kostelem jsme si dali lehounkou pusinku na přivítanou, chytili se za ruce a šli se společně pomodlit. Když jsme vyšli z kostela, navrhl jsem Lence, že místo do kavárny můžeme zajít ke mně na podnájem. Tam budeme mít mnohem přirozenější prostor pro rozhovor o tak intimních věcech, jaké chceme probírat. Už proto, že tam s námi bude Pán, prostřednictvím velkého a posvěceného kříže, který mám v pokoji. K souhlasu ji zřejmě přiměla tato poslední informace.
Když jsme vešli do mého pokoje, požádal jsem Lenku o spolupráci při přípravě kávy. Jak už bylo mým zvykem, při ukazování, co potřebného kde najde a co s tím má udělat, jsem neopomněl jakoukoliv příležitost, abych se jí mohl dotýkat, a dokonce jsem ji zlehka pohladil po zadečku. Kávu jsme si dali na stoleček, který jsem měl hned vedle postele. Lence jsem řekl, že bude nejlepší, když si sedneme kolmo do postele a opřeme se o zeď, tedy tak, abychom mohli být přímo vedle sebe a boky se dotýkali.
„Tím vytvoříme takový důvěryhodný a přátelský prostor k rozhovoru,“ tvrdil jsem.
Když jsme se uvelebili, chytil jsem si Lenku rukou okolo pasu. Natočil jsem se k ní. Jako jsem jí začal urovnávat vlásky a poté rukou sjel přes rameno a přes prs na bok. Chtěla něco říci, ale rychle jsem ji umlčel polibkem.
Když jsem oddálil rty, zašeptala: „To není správné…“
„O tom, Leni, jednou rozhodne někdo mocnější. Ale teď jsme tady. Malé, nešťastné a chybující duše. A také spřízněné. I když nejsme partneři, určitě vnímáš to neviditelné pouto, které se mezi námi vytvořilo. Vím, že to také tak cítíš. A to pouto se prostě v naší pozemské dimenzi stvrzuje lehkými doteky…“
No, ony ty doteky už za chviličku zas až tak lehké nebyly… Napadlo mě, že ji určitě doma vychovávali přísně nábožensky, takže na rozdíl od jejích spolužaček, nejspíš nikdy neokusila požitek masturbace. Osahával jsem ji čím dál odvážněji a prokládal to polibky. Její odpor byl stále zřetelněji jen formální, tedy víceméně chtěně neúčinný. Když se mi podařilo prostrčit ruku pod její kalhotky, tak již po pár okamžicích hraní si s jejím přirozením ji tělo naprosto zradilo. Úplně se poddala, takže zanedlouho již prožívala svůj první orgasmus. Bylo nádherné ji pozorovat, když jsem jí tu rozkoš působil. Bylo nádherné pozorovat projevy její náhle uvolněné sexuality, jejího úplného odevzdání se. Byl jsem v tom ráji s ní, byť jen jako služebník a pozorovatel. Když Lenka vybředla z orgasmické vlny, začal jsem ji něžně hladit po těle a hlavně líbat, abych jí nedal žádný čas na úplné „vystřízlivění“. Pomalu jsem ji vysvlékl donaha. Měla menší, ale pěkná prsa s drobnými bradavkami…
Byl jsem stále oblečený, zatímco Lenka až na ponožky úplně nahá. Přitiskla se ke mně, pevně mě objala a držela si mě, jako by tím chtěla naznačit, že aspoň pro tento okamžik jsem její muž. Zašeptala: „Jsem pořádná husa, viď…“
„Ne, Leni, jsi úžasná holka. Nejenom za to, co jsi právě teď pro mě udělala. Jak moc jsi posílila moji psychiku tím, že mi takhle moc důvěřuješ. Právě ty. A neboj, tohle zůstane opravdu jen mezi námi, i kdyby mě snad mučili…“
Pomalinku jsem si s jejím tělem začal znovu hrát. Poddávala se, vysílala zřetelné signály, že opravdu chce. Její druhý orgasmus byl naprosto úžasný. Vzal jsem si opravdu velmi, velmi mnoho. Ale ne vše, což dnes hodnotím pozitivně. Nenechal jsem převážit svůj chtíč nad tím, co by jí v její náboženské komunitě způsobila skutečnost, že by již nebyla pannou. A tak jsem si její panenskou blánu jen prohlédl, i se jí dotkl, ale to skvělé děvče jsem neodpanil. Měl jsem zkrátka strach, že ztráta poctivosti by jí později v její víře působila velké duševní potíže – a ona teď byla mojí kamarádkou. Někým, nad kým mám povinnost držet ochrannou ruku a ne mu ubližovat. A to i za cenu toho, že se vzdám jisté části své slasti. Jak jsem řekl - jsem moc rád, že jsem tenkrát odolal a nevzal si to, co bych býval s určitostí dostal…
…Před koncem tohoto setkání jsme společně poklekli před křížem na stěně mého pokoje a pomodlili se. Ještě když jsme klečeli, Lenka mi tiše řekla: „Můj pane, já se v tobě vůbec nevyznám! Cítím v tobě tolik dobra, že se mi nechce odloučit se od tebe, a cítím v tobě tolik zla, že mě úplně mrazí. Mám o tebe strach…“
Tohle byla opravdu zvláštní řeč. Již to oslovení „pane“, které v tehdejší době bylo zcela neobvyklé. Čekal bych buď „soudruhu“, protože na to byla Lenka zvyklá ze školy, nebo, s přihlédnutím k tomu, jak jsme se právě sblížili, jednoduše mým křestním jménem. A s obsahem jsem si nevěděl rady už vůbec. Jak by něco takového mohla prostá učenka vůbec posuzovat? Avšak nechtěl jsem kazit hodnotu oné chvíle, a tak jsem raději mlčel…
…Později, kdykoliv jsme se s Lenkou ve škole potkali, byli jsme na sebe milí, občas lehounký nenápadný dotek, výjimečně i lehounká pusinka, prostě jako nejlepší životní přátelé. Jen přátelé. Lenka se snažila, aby mne nemusela veřejně oslovovat. Pokud nebylo zbytí, anebo tehdy, pokud nebyly poblíž „nepovolané“ uši, oslovovala mne „pane“ a ještě k tomu mi tykala. Několikrát se přesto stalo, že toto zaslechli někteří mí kolegové, a ti pak z toho byli docela konsternovaní. Ovšem pouze jeden z nich, postarší nerudný pán, se do mne pustil zhurta. Hlasitě dával najevo, že není možné, abych tak závažný přestupek proti socialistickému soužití neřešil. Nu, neřešil jsem ho. Jednak jsem měl Lenku rád, jednak to pro mne bylo takové příjemně zvláštní, přičemž se tím Lenka vlastně ke mně přiřazovala a jednak jsem měl jistý duševní blok, snad možno dokonce říci obavu. Tím strachem bylo to, že na základě různých zmíněných drobností, které se staly na schůzkách s Lenkou, jsem se trápil myšlenkou, zda ono transcendentno, jež jsem dosud považoval za výmysl jedinců, kteří ke svému fungování potřebují berličku víry, přeci jen není jsoucnem, jehož drobnou část nosí každý ve své duši. A protivit se takovému jsoucnu jsem se, v aktuálně bezprecedentním přetížení své psychiky, daném mým chováním vůči učenkám a z toho plynoucí bázní z toho, kdy to praskne, rozhodně nechtěl…
…Jednoho odpoledne, jen pár dní po setkání s Lenkou v mém podnájmu, jsem zůstal ve škole déle, protože jsem v jedné ze svých tříd obměňoval tu část nástěnky, kterou jsem nechtěl nechat na předsedkyni třídy. Školní patro bylo jinak prázdné. Dveře třídy jsem nechal otevřené - kdyby někdo šel, abych o něm věděl a nepropásl jej – nerad bych mátl třeba Passifloru. Skutečně, po nějaké chvíli se ozvaly kroky. Ty posléze utichly, abych však vzápětí uslyšel zřetelné zaklepání, zřejmě na dveře mého kabinetu. Myslel jsem, že by to mohla být právě Passiflora, a tak jsem zvesela zahlaholil: „Jsem ve třídě 2 A!“ Za pár vteřin nato ovšem ve dveřích učebny stála překrásná dívka - Dagmara.
„Dobrý den, pane Asce! Lenka mi řekla, že máte zájem si se mnou popovídat. Protože jste přítel Lenky, budu si s vámi povídat ráda.“
Najednou jsem nevěděl, co mám říkat ani co mám dělat, byl jsem jak propadající žáček před zkušební komisí, byl jsem prostě úplně mimo. Vlastně mi v tu chvíli ani nedošlo, jakou absurdní kombinací oslovení a jména mě pozdravila. Stejně jako v posledních dnech od Lenky, byl jsem počastován slůvkem „pane“, a to v kombinaci s mým křestním jménem, takže byť mi vykala, od čtrnáctileté učenky to působilo vskutku prapodivně. Nejzvláštněji působilo ono „pane“, protože za tehdejšího režimu se všude tvrdě vyžadovalo oslovení „soudruhu“. Cokoliv jiného bylo zcela vyloučeno, nepředstavitelné a koledovalo si o problém.
Děj však nečekal na mé rozbory ohledně oslovování vyučujících, ale nabral pořádný spád. Dagmara přišla velmi blízko ke mně, nejspíš jsme stáli tak zhruba půl metru od sebe. A pak se potkaly naše oči. Doslova jsem se vpíjel do těch hlubokých zelenkavých studánek a přestal vnímat celý okolní svět. Vůbec netuším, jak dlouho jsme tam tak beze slova stáli. Zdálo se mi, jako kdyby se najednou setmělo a obrovská síla mne v té černočerné temnotě vtahovala dovnitř, ale to už nebyly oči, ale jakýsi vír. Rotace burácela a kvílela okolo mne a já se propadal stále hloub a hloub… Uslyšel jsem jemný melodický hlas Veroniky, který mi říkal: „Zastav se, protože někomu na tobě záleží…“ Přitom ale nebylo slov, ba ani řeči, a přece se ta slova rozléhala po všem tom prostoru…
Najednou jsem ucítil nepříjemné chladné mokro na obličeji. Otevřel jsem oči a zjistil, že ležím na zemi. Dagmara zřejmě na mne krátce před tím chrstla nějakou vodu.
„Pane, vy jste omdlel… Ještě že jste stál skoro u zdi, jinak nevím, nevím… Asi bych vás pak nestačila chytit a uhodil byste se. Takhle jste se sesunul po zdi a stačilo, abych ten pohyb jen trochu usměrnila. Už je vám lépe?“
„Promiň, Dagmaro, tohle se mi ještě nestalo…“
„Ale to nic, hlavně jestli jste už v pořádku…“
„Snad ano, ale raději si ještě minutku poležím.“
„Dobře, já tu s vámi budu, dokud budete potřebovat.“
„Nebude tě to obtěžovat?“
„Ne, určitě ne. A víte o tom, že jste mě předtím, než jste ztratil vědomí, oslovoval ‚Veroniko‘?“
„Jejda… A co jsem ti vlastně všechno napovídal?“
„Nebojte, nic, za co byste se měl stydět.“
S Dagmarou jsme klábosili ještě asi hodinu. To už jsem pak ale dávno neležel na zemi, ale seděl, stejně jako Dagmara, na žákovské židli. Jedinou vzpomínkou na nepříjemnou událost byly vlny chladu, které se mi občas proháněly po těle. A také ta slova, která zněla Veroničiným hlasem.
Poselství, které vyprodukovala má samotná přetížená mysl (idealistická duše by možná ale řekla, že nějaká bytost z vyšších sfér), jsem pochopil okamžitě: zastavit páchání těch nejhorších skutků, které momentálně představují nemalý díl mé zábavy. Skutečně jsem tak učinil. To se projevilo nejviditelněji v tom, že jsem ihned skončil se znásilňováním Marcelky. Ale i ostatní avantýry jsem alespoň zčásti omezil a začal se chovat přeci jen o něco více v souladu se svým posláním učitele. Jak se později ukázalo, toto bylo zcela klíčové rozhodnutí, protože když jsem se posléze dostal k soudu, který vážil má učitelská selhání, tyto kauzy byly již polozapomenutou historií a podařilo se mi z této části obvinění vyklouznout. To by se jistě nemohlo stát, kdybych v oněch praktikách pokračoval dále a dále.
S Dagmarou jsem se domluvil, že o tom, co se v učebně odehrálo, nebudeme s nikým hovořit, vyjma ale Lenky. Řekli jsme si, že nám spolu sice nakonec bylo hezky, ale nějakou další schůzku zatím plánovat nebudeme. A později se uvidí…
Také s Lenkou jsem se dohodl, že to, co mezi námi bylo, zůstane hřejivou vzpomínkou, ale žádný vztah spolu rozvíjet nebudeme. Zůstali jsme přáteli, ale vídali se jen ve škole – to pak Lenka se mnou ráda při mých dozorech konverzovala. Dokonce se často přidala i Dagmara…
Asi za dva týdny nato, s koncem pololetí, Dagmara opustila naše učiliště a přestoupila na střední školu do jiného města. Dopředu jsem to nevěděl, protože nebyla z mé třídy. Přišla se se mnou rozloučit poslední školní den pololetí. Než jsem se vzpamatoval, dala mi velmi jemný polibek na rty. Zřetelně jsem viděl, jak se při tom začervenala. Bylo to tak spontánní, že ač se tak stalo ve sborovně, tedy před řadou mých kolegů, nikdo z nich neměl tentokrát žádné řeči.
Nezbývá, než abych zvolal spolu s klasikem: „A tak jsem opět pozbyl anděla, on jak by oknem odletěl mi…“
Upozornění pro čtenáře Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu:
Diskuse k Asceho Střípkům.
Diskuze k tomuto příspěvku:od Snilko » 25.2.2018 13:52:26 od Asce » 25.2.2018 15:21:48
Učiliště, V. část: Přírodovědný kroužek
