Chat pro oprávněné uživatele je obvykle v provozu od 18:00 do 22:00

Asceho výběr střípků životních

Osobní sdílení od členů, detailní popisy jejich životních osudů, vyprávění zajímavých příběhů, případně kazuistiky a příběhy z druhé ruky - příběhy zneužitých, životopisy slavných pedofilů ap.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 817
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2871 x
Oceněn: 2881 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 26.5.2017 22:20:00

Učiliště, V. část: Přírodovědný kroužek

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)



Po nástupu na učiliště jsem založil a vedl tzv. Přírodovědný kroužek. Oficiálně to byl kroužek jako každý jiný takový, tedy určený k nějakému rozumnému trávení volného času učňů. Mým nadřízeným, pravda s výjimkou toho, že by snad žáci působili nějaké hmotné škody či dělali problémy na veřejnosti, bylo lhostejné, čím se učni po škole zabývají. Naznačené nepravosti by na školu vrhaly špatné světlo - a tím ohrožovaly vedoucím jejich lukrativní pozice. Proto takové aktivity, které by učně zaměstnaly něčím, co je odvede od nekontrolovatelného chování, byly vítány. Přírodovědný kroužek však navíc poskytoval hmatatelné výstupy, které tito funkcionáři mohli prezentovat vůči školským orgánům i ředitelství firmy. Pochopitelně to podávali tak, aby to vypadalo, že jsou to právě oni, kteří v potu tváře vytváří nejen podmínky, ale dokonce sami osobně neváhají věnovat velké úsilí k všestrannému harmonickému rozvoji osobnosti příslušníků dělnické mládeže. Z pohledu těchto činitelů by se asi dalo říci: konečně. Jak jsem zjistil, tak vždy na počátku školního roku vznikaly i jiné kroužky – aby nejpozději do měsíce zase zanikly. Obvykle šlo o šití či vyšívání a podobné neakční, tedy mezi dorostenci ne zcela atraktivní, činnosti. Tyto pokusy o kroužky vedly vždy nějaké vychovatelky, více méně z donucení, přesněji řečeno dostaly to jako stranický úkol. Nebyli zájemci z řad učňů, ale ani vedoucích. Jepičí život těchto útvarů tak byl zcela logický.

Pro mne byl Přírodovědný kroužek zdrojem duševního uspokojení – skutečně mne nesmírně baví předávat své znalosti i zkušenosti, organizovat a řídit mladé lidi. K tomu přidejme již jaksi méně chvályhodné motivace, jako bylo to, že konečně jsem měl možnost vlastně si vytvořit velkou „partu“ podle svých představ a ještě si v ní vychovávat své obdivovatele. Bylo mi jasné, že Přírodovědný kroužek byl pro mé nadřízené doslova spásou, protože v oblasti volnočasových aktivit učňů dosud schytávali jednu kritiku za druhou, a to je doslova psychicky týralo. Co myslíte: Kdybych náhodou měl kázeňský problém, řekněme se vztahem k nějaké žačce, ihned by mne vyhodili, nebo by se to snažili ututlat, aby mohla být zachována moje profesionální práce? Pravděpodobnost, že na tuto otázku bude odpověď pro mne příznivá, jsem považoval za velmi vysokou. Realita ovšem nakonec ukázala, že byť tento můj předpoklad byl rozhodně většinově správný, přesto se objevila u jedné vedoucí osoby taková opačně orientovaná motivace, že ani „pud pracovní sebezáchovy“ ji nedokázal přebít – zde se bavíme o ženské pomstychtivosti.

Název Přírodovědný kroužek byl zastřešujícím pro několik dílčích útvarů – ty jsem označoval jako sekce. Šlo o přísně hierarchicky uspořádanou strukturu. V následující stati popíšu, jak vše fungovalo od mého druhého roku působení na učilišti, kdy jsem již zvládl všechny mé nápady dotvořit k obrazu svému.

Přírodovědný kroužek se dělil se na tři oficiálně deklarované sekce – fotografickou, elektrotechnickou, přírodovědnou a dvě „tajné“ sekce – Rychlé spojky a Bratrstvo zlatého psa. Každá sekce měla svého velitele. Platilo pravidlo, že jednotlivý učeň mohl být nejvýše v jedné oficiální sekci, zatímco členové tajných sekcí mohli přijít na kteroukoliv akci kterékoliv sekce. Oficiální sekce měly stanovený, obvykle ale nedosažený, maximální počet 15 členů, tajné sekce měly vždy přesně po třech členech. Tajné sekce byly prezentovány tak, že jde o mé pomocníky, kteří mi pomáhají s organizací a přípravou schůzek, akcí, přenáší potřebné informace (tehdy nebyly žádné mobily) a podobně. Někdy bylo potřeba, aby běžní členové byli programem schůzky překvapeni, proto bylo nezbytné příslušné informace podržet v tajnosti – proto onen termín „tajné sekce“. No, ve skutečnosti to bylo malinko jinak – šlo o pečlivě vybrané učně (hochy v případě Bratrstva zlatého psa, resp. dívky v případě Rychlých spojek), kteří mi byli zcela oddáni a věděli o mně věci, které opravdu nebylo možno nikde sdělovat. Těchto šest mladých lidí (v nepřítomnosti běžných žáků) vůči mně bylo v prakticky shodném vztahu, jako kdysi členové mé party – tedy mi pochopitelně i tykali…

Jednou za měsíc se konala zvláštní porada s veliteli všech sekcí. Zde jsme hodnotili, plánovali, probírali členskou základnu či diskutovali závěrečné úpravy našeho časopisu.

Jednou za pololetí se v tělocvičně konala valná hromada Přírodovědného kroužku. Ta měla tři body. Nejprve náš interní program – to byla diskuze analogická tomu, jakou představovaly měsíční schůzky s veliteli sekcí. Rozdíl byl zejména v tom, že zde byli přítomni všichni členové kroužku, tedy okolo čtyřiceti osob. Druhým bodem byla výstavka našich prací ke zhlédnutí ostatním žákům a pedagogům našeho učiliště, ale i těm z jiných škol, jež pozval náš soudruh ředitel. Ten nikdy neopomněl pozvat i různé manažery naší mateřské firmy či pracovníky školského úřadu. Třetím – a žáky nejočekávanějším bodem, byla diskotéka.

Poznámky:

  • Náš časopis jsme „vydávali“ jako měsíčník a dlužno dodat, že to byla příšerná práce. Bez holek z Rychlých spojek bych to asi nebyl schopen zvládnout. Vše se ťukalo ručně na psacím stroji, maximálně přes dva kopírovací papíry. Stejný text se musel napsat vlastně čtyřikrát – aby bylo celkem 12 výtisků. Jakýkoliv překlep znamenal znehodnocení celého archu a psalo se pěkně znova. Obrázky jsme zhotovovali ve fotografické sekci na zvláštní typ fotopapíru - měl podobnou gramáž a další vlastnosti jako standardní psací – dal se tedy vložit do časopisu jako běžný list.

    V časopisu jsme uváděli organizační záležitosti, popisovali zážitky ze schůzek a vycházek jednotlivých sekcí kroužku, ale také se zde prezentovala různá dílka členů: básničky, krátké povídky, obrázky, fotografie. Nutno dodat, že texty jsem musel značně upravovat, někdy zcela přepracovávat…

  • Na výstavce elektrotechnické sekce byly mimo jiné také ukázky desek plošných spojů, které si členové pod mým vedením zhotovovali. No, pravda byla malinko jiná – všechny vystavené desky, jakož i již hotové přístroje, byly mými díly. Ty žákovské by se moc prezentovat nedaly, byť byly pochopitelně plně funkční. Také jsme vystavovali roztok modré skalice coby dále zužitkovatelný odpadní produkt z leptání cuprextitu (pro znalce: nepoužívali jsme obvykle chlorid železitý, ale Asceho směs akumulátorové kyseliny sírové a peroxidu vodíku). Zpracování vedlejších produktů v té době v usneseních strany velmi „frčelo“, a tak jsme u funkcionářů bodovali i v této oblasti.

  • Na diskotéce jsme měli velkou barevnou hudbu (80 žárovek ve čtyřech barvách, tedy čtyřech kmitočtových pásmech), opět coby výrobek elektrotechnické sekce kroužku. První stupně ozvučovací aparatury byly moje vlastní, až výkonový zesilovač a velké reprobedny patřily učilišti. Magnetofonové pásky a gramodesky s hudbou, která odpovídala požadovanému teenagerskému vkusu, byly také zapůjčeny ode mne…

  • Aby členové kroužku neměli ode mne jen různé výhody, museli také leccos strpět – například jsem nesnášel kouření, a tak jsem do každého člena, který tomuto zlozvyku propadl, hučel tak dlouho, dokud toho nenechal. Pravda, nepodařilo se mi to úplně u všech, ale u mnohých ano. Často jsme si povídali i mimo oficiální čas schůzek. Děcka za mnou ráda chodila večer, byl-li jsem ještě ve škole, tj. pokud jsem dělal v kabinetu nebo ve sborovně přípravy na výuku. Musím říci, že někteří z těch, kteří mi svěřovali své dušičky, opravdu neměli lehký život. Byli jsme si velmi blízcí…

    Na tyto odpolední či večerní „seance“ nechodili jen členové kroužku, i když ti nejčastěji, protože mne znali i mimo výuku a věděli, že pokud to půjde, vyslechnu je, poradím jim a vůbec mohou se na mne s čímkoliv obrátit. Občas přišla jedna nebo dvě dívky s rozbitým fénem či kulmou – doma dostaly na internát jen to nejobyčejnější, v podstatě „krámy“. A zatímco jsem opravoval, byla příležitost na popovídání, ale i na lechtivější zábavu – i když s rozdivočelou či naopak rozněžnělou puboškou na klíně se ne zcela ideálně utahují šroubky, vyjma těch do hlavy…

  • Členem Přírodovědného kroužku nemohl být kdokoliv. Pečlivě jsem si vybíral. Vedení učiliště toto sice poněkud těžce neslo, ale dal jsem jim jasně na srozuměnou: „Pokud po mně chcete výstupy, které půjdou prezentovat, nechte mi volné ruce. Dělám pro vás mnohem víc, než ostatní mí kolegové, takže žádám hezky umetenou cestičku. A potřebné zdroje.“ Musím říci, že na takto položený argument slyšeli. No, soudružka hlavní vychovatelka sice i tak měla výhrady, ale ostatní ji umlčeli.

    Členskou základnu jsem sestavoval tak, aby poměr mezi chlapci a dívkami byl asi 1:2. Mám ověřeno, že takováto parta je nejpracovitější, nejstabilnější, nejpohodovější a nejlépe řiditelná. Současně šlo o mladé lidi, u kterých bylo možno předpokládat, ať již na základě mého vlastního odhadu či doporučení od mně spřízněných duší, že mi budou oddáni. Přeci jen s partou učňů mimo areál školy bylo možné předpokládat, že se tu a tam ustoupí od vzoru školského chování – například že páry se povedou za ruce, přičemž i já si třeba stejným způsobem budu vykračovat po boku s některou žačkou. A rozhodně bych nepotřeboval, aby tuto, na jednu stranu nevinnou, avšak přesto nevhodnou záležitost, kdokoliv hlásil na jistá místa.

  • Přiznám se, že skutečné pořadí schůzek jednotlivých sekcí Přírodovědného kroužku si již nepamatuji, ale myslím, že to není ani podstatné. Bylo to vždy odpoledne, dvě hodiny týdně pro každou sekci. Tedy dejme tomu, že v pondělí pro přírodovědnou sekci, v úterý pro fotografickou a ve čtvrtek pro elektrotechnickou. Zhruba každou čtvrtou schůzku jsme měli program ve městě, což bylo členy vítáno, protože to byla příležitost, jak se dostat z areálu učiliště i mimo oficiální vycházky. Přitom kroužek měl přednost i před případným kázeňským postihem na internátu, kterým býval právě zákaz vycházek. V pondělí se starším členům křížily schůzky kroužku s internátními vycházkami, v takovém případě jsem netrval na účasti. Takže dotyční někdy přišli a někdy ne. Zkrátka vždycky jsme se nějak domluvili. S přihlédnutím k nemocnosti se nás tedy na jednotlivých „session“ scházívalo okolo deseti. Místo stanovených dvou hodin jsme nezřídka spolu trávili mnohem delší čas, ale to už záleželo nejen na tom, jak jsme stihli to, co bylo naplánováno, ale i na tom, jak si kdo chtěl se mnou poklábosit, či prostě jen pobýt, a pochopitelně také na tom, kolik jsem měl času.

Pokračování příště…

Upozornění pro čtenáře

V příštím Střípku poodhalíme to, jaképak je skutečně ono tajemství tajných sekcí Přírodovědného kroužku.

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 817
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2871 x
Oceněn: 2881 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 2.6.2017 21:59:34

Učiliště, V. část: Přírodovědný kroužek

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)


…Pokračování z minulého Střípku…


Tajné sekce Přírodovědného kroužku

Bylo zajímavé, kolik věcí se pro mne změnilo s příchodem nových žáků v mém druhém roce působení na učilišti. Najednou přišli přesně ti, na které jako kdybych snad čekal…

Bratrstvo zlatého psa

Vzhledem k našemu vzájemnému chování bych tyto tři kluky klidně mohl vydávat za své mladší bratry. Scházeli jsme se i mimo učiliště. Chodili jsme do jedné kavárny hrát šachy, kluci se mnou jezdívali i na dovolenou nebo do mého trvalého bydliště, kam jsem stále jednou za měsíc dojížděl. Obávám se, že nezasvěcený pozorovatel by mimo areál školy stěží odhadoval, kdo z nás se chová více jako puberťák. Byli jsme zkrátka bezvadná parta. Připadal jsem si s nimi tak, jako by se čas vrátil do doby mých bunkrů Taem Ykeny. Scházeli jsme se ještě několik let po mém odchodu z učiliště.

Formálním velitelem této sekce Přírodovědného kroužku byl Míša. To, jakým způsobem jsem jej vytipoval a angažoval, je značně choulostivé povídání. Jde o jednu z nejkritičtějších pasáží mého života a bude zde uvedena až na ni přijde řada v časové posloupnosti – příslušný Střípek bude uvozen ikonou se zkříženými meči…

Poznámka:
Název sekce vznikl, když jsem jako dárek od učňů obdržel plyšového pejska zlatavé barvy (mám jej dodnes). Uvědomil jsem si, že oni tři kluci jsou jako mí bratři a já současně (to ovšem na všechny) stejně hodný (zlatý) jako přísný (pes). Při čtení dejte prosím pozor na záměnu jmen Míša (chlapec, člen Bratrstva zlatého psa) a Máša (velmi hezká dívka, o kterou jsem stál coby o svoji životní partnerku).

Rychlé spojky

Šlo o tři děvčata, která musela splňovat následující vlastnosti. Především absolutní oddanost mojí osobě. Když říkám absolutní, tak myslím opravdu absolutní. V podstatě jsem si s nimi mohl dělat, co jsem chtěl. Další povahový rys byla „okleplost“, umění všude se vetřít, všechno zdůvodnit, vymluvit se… Laskavý čtenář nechť si uvědomí, že tehdy neexistovaly mobily, neexistoval internet… Tyto dívky jsem posílal kdykoliv a kamkoliv, kde jsem potřeboval něco vyřídit či zařídit. Lhostejno, zda mé soukromé záležitosti, věci okolo kroužku nebo školy, mimo výuku i během ní, a to i když zrovna nebyly na mé hodině, ale u některého jiného učitele. Běhat musely v rámci učiliště i města… Muselo na ně být naprosté spolehnutí. Musely mít také jistou úroveň inteligence, a to přinejmenším proto, že „v cílovém místě“ si při jakékoliv předem neočekávané změně situace nemohly vyžádat žádnou konzultaci, ale musely rozhodnout samy a správně. Hodně mi pomáhaly s přípravou laboratorních pomůcek na výuku i s chodem Přírodovědného kroužku – například to ony opisovaly na psacím stroji texty do našeho časopisu.

Za velitelku jsem ustanovil Renku, protože měla mezi spolužáky přirozenou autoritu. Nicméně na porady velitelů sekcí Přírodovědného kroužku chodila Ivetka (Passiflora), protože ta jediná z této trojice bydlela na internátu.

Dívky z Rychlých spojek

Renka

Renka bydlela ve městě školy a bylo to takové typické dítě ulice. Špičková kamarádka. Obvykle velmi veselá a nezkazila žádnou legraci – pokud ovšem její mysl nedlela zrovna v depresivní rovině, což se tu a tam stávalo. Doma o ni nestáli, na základní škole měla plno problémů, v podstatě se dá říci, že ji kvůli jejímu chování nikdo neměl rád. Nějakou shodou okolností se stalo, že jsem si s ní začal povídat – a nakonec to vyústilo v to, že se ke mně přimkla. Nenazval bych to láskou, to opravdu ne, spíš šlo o nějakou kombinaci „mít rád“ plus vděčnosti.

Když jsem tuto dívku poznal, tedy při jejím nástupu na učiliště, bylo jí 14 let. Nebyla již několik týdnů pannou – kombinace prázdnin trávených na ulici, jak jinak než ve společnosti alkoholu a starších chlapců, udělala své. Brali si ji ti nejokleplejší z party, a ti již podle Renky byli dospělí. No, vzhledem k věkové kombinaci (dívce méně než 15, jim naopak více než 18) a četnosti erotických hrátek, by se dalo říci, že chlapci zřejmě milovali adrenalinový sport. Asce by ještě měl dodat: Hoši, vítejte v klubu…

Občas jsem s Renkou také měl sex. Když jsem měl volnou hodinu, ale potkala mne špatná nálada či soudružka hlavní vychovatelka (což značilo, že pokud jsem tu špatnou náladu neměl dosud, právě se stalo), tak jsem si k rozptýlení chmur, čili k sexu, klidně vytáhl Renku z hodiny. Třeba takhle – zaklepal jsem na dveře třídy, kde právě učila kolegyně:
„Soudružko inženýrko, potřeboval bych, jestli byste na chvíli mohla postrádat Renku.“
„Jistě! Renko, tak si látku pak dopíšeš, ano?“
„Jasně, soužko, žádný strachy!“
Když jsme pak byli už sami na chodbě, ptá se mně Renka: „Chceš moje nohy, takže někam doběhnu, nebo píču mezi nima, takže jdeme do kabinetu?“
„Ale no tak, Renko, jak to mluvíš…?!“
„Jé, promiň, kápo, já zapomněla, že je ještě vyučování, takže musím mluvit spisovně. Tak soráč, jo? Dám to ještě jednou. Chceš mě někam poslat, nebo mě ojedeš?“
No jo no – chcete-li za přítelkyni holku z ulice, musíte tu a tam něco překousnout…

Popis osoby:
Asi 165 cm vysoká, typ postavy někde mezi štíhlá a plnoštíhlá. Krátké tmavší lehce kudrnaté vlasy, které jí neslušely. Pěkně tvarovaná prsa č. 2. Celkově průměrně hezká, čili úplně obyčejná dívka, přičemž bych ale výrazně vyzdvihl její krásné nohy a zadeček… Na její přirození bylo také radost pohledět, takže jsem si jej rád užíval…

Osobnostní profil:
Vulgární, drzá, kouřila, dost holdovala alkoholu, měla ráda sex a byla promiskuitní. Přesto měla citlivou duši, což v kombinaci s jejím životním stylem svádělo její psychiku na scestí sebevražedných myšlenek. Podařilo se mi rozmluvit jí experimentování s fetováním, aspoň trochu snížit denní dávku cigaret a rozptylovat její deprese.

Protože Renka byla „pro každou špatnost“, rád jsem s ní prováděl různé erotické experimenty. Například jsme vymýšleli, jaká poloha při masturbaci by byla nejvhodnější, aby v případě potřeby šlo co nejrychleji předstírat, že nejde o žádný nevhodný kontakt se žákyní, ale současně aby partnerka mohla být co nejkvalitněji uspokojena. Osvědčila se nám poloha, kdy Renka stála zády ke stolku, opírala se o něj oběma rukama, nohy ale měla poměrně daleko od tohoto stolku a roztažené. Byla jen málo prohnutá do oblouku, spíše stála našikmo, ale nikoliv čelem, nýbrž zády ke stolku. V popsané poloze jsem měl jednoduchý přístup jak k ústům, tak rukou k prsům a přirození. Renka se zase mohla snadno napnout a zapřít, což usnadňovalo dosažení orgasmu při masturbaci. Této poloze jsme spolu, ale i někteří zasvěcení, začali říkat „Na Renku“. Používali jsme toto sousloví třeba ve větách typu: „Dáme Renku?“ nebo ještě kratčeji: „Co takhle na erko?“

Renáta

Popis osoby:
Asi 165 cm vysoká, plnoštíhlá, středně dlouhé blond vlasy, prsa č. 3. Průměrně hezká dívka.

Renáta také bydlela ve městě školy. Její rodina, potažmo i domácí zázemí, bylo ale na rozdíl od obou zbylých členek Rychlých spojek poměrně solidní. Byla vcelku dobře vychovaná, z oné trojice bezkonkurenčně nejlépe – žádné neslušné výrazy, nekouřila, nepila alkohol. Myslím, že mě dost milovala. Bylo „samozřejmé“, že po jejím vyučení, až už nebude mojí žákyní, si ji vezmu za manželku…

Stejně jako Rence, i Renátě bylo při nástupu na učiliště 14 let. Ovšem na rozdíl od ní byla pannou, což jí vydrželo až do šestnácti, kdy ji o poctivost připravil při nějaké náhodné příležitosti stejně starý spolužák. No, když se Asce k ničemu neměl, že…

O prvních Vánocích v době jejího pobytu na učilišti úplně zbláznila rodiče, když jim líčila, jak žiji sám a že z tohoto titulu rozhodně celé vánoční prázdniny musím trávit u nich. Měl jsem bydlet s ní v dětském pokoji, z kterého na tu příslušnou dobu vystrnadila mladšího bratra. Zařídila pro mě dárky…

Pravda, zvala mě na ty Vánoce k nim domů opravdu vážně, a když jsem přesto projevil nějaké pochybnosti, přinesla mi i dopis od své matky, kde bylo pozvání jednoznačně vysloveno. Ale bral jsem to na lehkou váhu. Ostatně moje tradice byla slavit Vánoce v mém rodišti, jak jsem popsal již dříve. Ovšem po Vánocích jsem si to pěkně slízl. Totiž do školy za mnou přišla Renátina matka a vyprávěla mi, jak její dcera celé Vánoce probrečela, protože jsem nepřišel. Přinesla mi nějaké cukroví a ty dárky… Přiznám se, že mi to, že jsem pozvání neakceptoval, nakonec bylo i poněkud líto. Na druhou stranu dalším důvodem toho, proč jsem netrávil Vánoce s Renátou, bylo i to, že jsem měl obavu, aby Renáta vše nevzala tak, že od nynějška spolu budeme chodit. Kromě toho, když vše kupodivu pohodově vzala matka, měl jsem starost, jak by mě bral otec. Kdybych totiž přišel, a tak, jak si prosadila Renáta, i s ní sdílel pokoj, muselo by být jejím rodičům jasné, že si ona ve svých čtrnácti letech přivedla o třináct let staršího muže, svého učitele, asi ne proto, abychom si večer vyprávěli pohádky, ale že zcela nepochybně dojde na sex. A tudíž, že by z toho mohl být slušný průšvih, ke kterému by vlastně oni jaksi vytvořili všestranné předpoklady…

Po zmíněné matčině návštěvě učiliště mi alespoň docvaklo, proč se mne pár prvních dní nového roku Renáta stranila, a když jsem jí něco říkal, tak se červenala. Asi se styděla za sebe i za to, že za mnou byla její matka. Ale po krátkém čase vše odeznělo a opět byla mojí kamarádkou a skvělou členkou Rychlých spojek.

To jsem ale nejprve nevěděl, že Renka, která byla sice ve své rodině poněkud matce na obtíž, si tentokrát doma pořádně dupla. Prý jsem měl být u Renáty na Vánoce, ale jen proto, že mi něco naléhavého v mém trvalém bydlišti do toho vlezlo, tak jsem nebyl. A je prý ostuda, že její rodina mi nic takového nenabídla. Řádila prý tak, že nakonec se její matka sešla s matkou Renáty, aby vyzvěděla, co a jak vlastně bylo. I když ty dvě ženy byly každá ze zcela jiného sociálního prostředí, nějak si padly do oka a začaly se tu a tam scházet na kávu. A tak jak u té kávy tlachaly, vymyslely plán, „jak rozparcelovat soudruha učitele“. Mělo to být tak, že proto, abych nebyl tak osamělý, vždy týden jsem měl bydlet v jedné rodině a poté zase u druhé rodiny. Renčina matka jen měla obavu, že u nich přeci jen nebudu mít takové pohodlí, protože má čtyři děti (ale žádného manžela). Ještě že zůstalo jen v úrovni úvah, protože já měl skvělý podnájem a nikam se nechtěl stěhovat. Navíc Renka i Renáta byly sice úžasné kamarádky či přítelkyně, ale rozhodně jsem se k nim nechtěl nijak poutat. Na druhou stranu i já měl po seznámení se s plánem dospělaček v hlavě problém, nebo spíš zmatek, a sice ohledně Renčiny rodiny. Považte: samotná žena středního věku, kterou by moc těšilo, že navenek, tj. pro její známé, by měla tak nóbl druha, totiž pana učitele. Přitom by mi pochopitelně tolerovala Renku. Zvažoval jsem: Třeba by tolerovala i víc? Ze tří manželství, která byla za ní, měla celkem čtyři děti: Renku (14 let), syna (13 let), dceru (11 let) a ještě jednu dceru (8 let). Samozřejmě mi myšlenky sklouzávaly k těm dvěma Renčiným nevlastním sestřičkám. Ta děcka by potřebovala doučovat, celkově vést… Měl bych k nim snadný přístup. A Renčinu součinnost při čemkoliv, co bych si jen řekl. A matku, která by jistě podle potřeby trpěla přinejmenším selektivní slepotou… Tohle bylo hodně lákavé…

Upozornění pro čtenáře

Příští Střípek bude celý vyhrazen třetí člence Rychlých spojek, dívce, jejíž význam jsem tehdy pro sebe nedoceňoval, ačkoliv reálně byl zcela výjimečný. Tou dívkou je Ivetka, alias Passiflora. Aj aj aj… Střípek bude uvozen ikonou se zkříženými meči…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 817
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2871 x
Oceněn: 2881 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 9.6.2017 22:06:49

Učiliště, V. část: Přírodovědný kroužek

(Střípek s choulostivým obsahem, který nemusí být po chuti každému čtenáři)


…Pokračování z minulého Střípku…


Passiflora

Ivetka, alias Passiflora, byla asi 170 cm vysoká štíhlá dívka s kratšími světle hnědými vlasy v nehezkém účesu, zelenkavýma očima a skoro bez prsou. Měla pěknou pružnou postavu. Obzvláště bych vyzvedl krásné dlouhé nohy, mezi kterými bylo luxusní přirození. Celkový dojem však výrazně kazil obličej. Snad se ani nedá říci, že byl nehezký, i když asi ano, ale podstatnější bylo to, že jako kdyby vyzařoval zlobu, či co já vím… Pokud by filmové studio potřebovalo obsadit roli mladé gestapačky mučící nevinné oběti, jistě by Ivetka podle obličeje byla nepřekonatelnou kandidátkou. Navenek se tak trochu v souladu se svým výrazem i chovala. Nejspíš proto neměla ani žádné přátele. Ovšem již brzy jsem poznal, že toto je jen taková její obranná póza. Její duše totiž tomuto vzezření a chování vůbec neodpovídala. Naopak byla citlivá a ještě více zmítaná pochybami, komplexy a depresemi než Renka. Ivetka měla hezké plné rty, které jako by byly přímo předurčeny k líbání – to, že zbytek obličeje byl spíše odpudivý, mne nijak neodrazovalo, zatímco to, že potenciální uchazeče o ni však bezpochyby ano, mi naopak vyhovovalo.

Ivetka byla mezi spolužáky velmi dynamická, ráda a úspěšně se prosazovala. Ale pokud jsme byli sami, pak tato ochranná maska z ní úplně spadla a spíše poslouchala, co povídám, a neskákala mi do řeči. Byla vděčná za každé milé slovo. Prahla po vlídnosti asi jako poutník ztracený v dunách Sahary po vodě.

Byla jedním z mnoha dětí na učilišti, které překáželo v nové rodině své matky, tedy bydlela na internátu a domů jezdila jednou za měsíc na víkend. To mělo tu výhodu, že za mnou mohla zaběhnout i večer, když jsem si v kabinetu dělal přípravy na výuku. Často jsme si spolu povídali, dali jsme si přitom třeba kávu a bylo nám hezky. Bylo vidět, že něco takového jí schází. Vlastně všichni ostatní dospělí na ni celý život jen řvali a odháněli ji. Její duševní potřebu sounáležitosti nebrali vážně, zkrátka si na ni nebyli ochotni udělat čas. Možná, že v tom hrálo roli i to, že ona nebyla tou manekýnkou či princezničkou, kterou si za dceru přeje nejeden nesoudný rodič, potažmo prarodič, aby se mohl pochlubit. Myslím, že díky mému vlídnému postoji, díky tomu, že jsem jí dokázal naslouchat, se ke mně nesmírně přimkla. Až tak, že byla vlastně jako pejsek, který vás radostně vítá, i když naposledy dostal nařezáno.

Můj vztah k této dívce byl hodně zvláštní. Nejspíš neopakovatelný – nikdy předtím, ba ani později, jsem k žádné jiné dívce či ženě podobný neměl. Velmi jsem ji miloval. Ovšem ne jako partnerku, ale nějakým úchylným druhem citu - vlastně to ani neumím pořádně vyjádřit. Velice mi na ní záleželo, nesmírně mnoho času i úsilí mě stálo hojit její bolavou dušičku, přesto jsem jí současně s požitkem, a to jak fyzicky, tak i psychicky, ubližoval. Ovšem běda tomu, kdo by jí chtěl zkřivit vlas na hlavě či ji počastovat byť jen ošklivým slovem. Vím, že bych na ni žárlil, kdyby se jí nějaký kluk věnoval, ale žádná taková situace nenastala. Toto byl výrazný rozdíl oproti Rence, u které mi nevadilo, že měla jiné kluky – hlavně, že se na lusknutí prstu dostalo na mne.

S Ivetkou jsem provozoval tak perverzní sex, že to vše snad ani nemohu popsat. Přesto jsem ji odpanil až o necelé tři roky později, než jsem ji poznal. To, že byla stále pannou, byla součást toho, jak jsem ji mučil. K tomu je třeba ještě dodat, že bývala svědkem toho, jak jsem odpaňoval její krásné spolužačky, které mi na základě mého přání ještě navíc sama přiváděla. Vzhledem k tomu, co jsme spolu provozovali, či u mne v kabinetu viděla, mohla by dávat něco jako večerní kurzy milování, ač sama slast soulože nezažila.

Jak už jsem naznačil, Ivetka byla špičková dohazovačka. Skoro pokaždé, když jsem řekl, že se mi nějaká dívka na internátu líbí, byla schopna mi ji večer přivést do kabinetu. Připomenu, že učiliště mělo internát ve dvou svých budovách, mezi nimiž se ubytovaní mohli libovolně pohybovat – pochopitelně jen do večerky. V přízemí té budovy, ve které ve druhém a třetím patře byla současně i část školy, která se zabývala teoretickou přípravou, byla jedna část internátu. Nebyl problém, aby žáci za mnou večer, pokud jsem samozřejmě byl na pracovišti, přišli na návštěvu. Toho jsme s Ivetkou využívali. Rozkošné bylo, když mi někdy přivedla spolužačku rovnou ze sprchy…

Mimochodem, když už jsem zmínil sprchu - velmi mne vzrušovalo, když mi některé dívky (jak jsem později vyrozuměl, tak s iniciativní Ivetčinou „nápovědou“) navrhovaly, abych při jejich sprchování byl ve sprchách s nimi. Šlo by to. Jenže jiné holky při vyslovení takového nápadu ječely, protože by se styděly. Také jsem si uvědomoval, že zejména u starších dívek, které byly na učilišti déle než já, jsem nebyl tak oblíbený či mne dokonce nesnášely. To proto, že byť jsem zavedl sice na jedné straně vstřícnější přístup, tak na straně druhé jsem trval na kázni i na přípravě na výuku. Noví žáci do tohoto systému již nastoupili, takže jim přišel normální, zatímco ti starší se museli přizpůsobovat, a to tak, že škola je najednou stála větší úsilí. Starší dívky navíc podvědomě vycítily, to ony opravdu umí, že mne z hlediska ženství moc nezajímají, a ještě ke všemu se neustále okolo mne motal houf těch mladších. A tak jsem ono společné sprchování, kdy bych ale viděl naráz mnoho mladých dívek, nikdy nerisknul. Pravda, hodně jsem váhal, protože bylo jasné, že bych si mohl obejít libovolně sprchových kójí, kde byla jedna, většinou však dvě, ale někdy i tři nahé dívky, a že by nezůstalo jen u koukání… Nu což, spokojil jsem se tedy s tím, když za mnou do kabinetu přišla jedna či dvě víly s rozpuštěnými a ještě mokrými vlásky, jen v župánku, pod kterým již byla pouze průsvitná noční košilka… Pro upřesnění je asi vhodné dodat, že sprchy byly společné a byly umístěny v suterénu budovy. Představte si je asi tak, jak bývají sprchy u veřejných bazénů. Pouze bylo stanoveno, kdy se hromadně sprchují kluci a kdy dívky. Nebyl tak žádný problém, aby některá dívka místo zpět na pokoj zamířila za mnou.

S Ivetkou jsem měl sex poměrně často. Ale jen párkrát jsem s ní souložil – a to ještě výlučně do zadečku, neboť jsem ji chtěl mít stále jako pannu. Zatímco s jinými dívkami, ale vlastně to tak u mne funguje v celém mém životě, jsem vždy myslel hlavně na jejich uspokojení a sebe jsem značně zanedbával, s Ivetkou jsem si užíval jinak. Byl jsem na ni něžný, laskal jsem ji, hodně ji masturboval, ale současně jsem si od ní nechával dělat totéž. Tudíž je logické, že jsme spolu hojně praktikovali orální sex, ale samozřejmě i mnoho jiných příjemných věcí.

Ovšem, ovšem, ovšem… Nedá se nic dělat, nelze to již dále odsouvat, protože není kam – musím férově dodat i tu druhou část pravdy. Ivetce jsem sice dělával věci, které jí byly velmi příjemné, hodně jsem jí psychicky pomáhal a vůbec choval ji jak v bavlnce. Jenže toto vše jsem prokládal praktikami, které byly pro ni velmi ponižující, bolestivé a někdy až kruté. Prováděl jsem s ní ty nejhorší psychické manipulace, jejichž cílem bylo to, aby nejen ode mne snášela, ale sama a dobrovolně si působila velmi silnou bolest.

Poprvé jsem si ji vysvlékl v kabinetu jednoho zářijového večera, tedy nepříliš dlouho poté, kdy na učiliště nastoupila. Bylo jí 14 let. Víceméně byla zrovna po ruce a já měl splín z toho, že jsem po prázdninách definitivně prozřel, že Máša, dívka, se kterou jsem měl velké plány, nakonec ze slibně se rozvíjejícího vztahu vycouvala. S Ivetkou to započalo tak, že mi pomáhala jako třídní služba s pomůckami, slovo dalo slovo a ona mne poté navštívila v kabinetu i po škole. Popíjeli jsme kávu, zakusovali nějaké sušenky a povídali si. Na druhé takové schůzce jsem ji při odchodu políbil a přitom současně pohladil po zadečku. Napotřetí již byla nahá a díky mým šikovným rukám se procházela rájem…

Z jejího vzezření bylo jasné, že bude mít malá prsa, a tedy že se za ně bude nejspíš stydět. Ostatně toto jsem ve Střípcích popisoval u různých dívek hned několikrát. Skutečně tomu bylo tak i u Ivetky. I u ní jsem nejprve dostal povolení prozkoumat si její přirození a až na naléhání se mi podařilo svléknout ji úplně, tedy i „tam nahoře“. Musím rovnou vysmeknout poklonu tomu, čím Ivetku obdařila příroda mezi nohama. Bylo to jedno z nejkrásnějších přirození, jaké jsem měl možnost kdy podrobně zkoumat - ba v tomto případě se mi chce skoro říci vlastnit. Když jsem to děvče přivedl k orgasmu, suše jsem sdělil, že by bylo neuvěřitelně neférové, kdybych za svou snahu, za to, jak jsem se jí právě věnoval, neobdržel alespoň malou odměnu v tom, že ji uvidím nahou zcela. Pravda, ona sice ještě zkoušela chabě vzdorovat, ale já byl neoblomný. Když jsem pak ta její prsíčka, která jsem od té chvíle nazýval "špuntíky", uviděl, měl jsem co dělat, abych nevyprskl smíchem, avšak současně mne neskutečně vzrušovala. A bohužel, ještě navíc ve mně zcela odbrzdila moje sadistické choutky…

Ivetčiny prsy byly veliké asi jako polovina ping-pongového míčku. Abychom si je přiblížili, použijme jako východisko pomůcku v podobě asi tak třináctileté dívky s většími ňadry. Taková budou nejspíš vypadat tak, že budou sestávat ze tří zřetelně oddělených částí – největší bude základna (tělo prsu), na něm bude sedět taková bambulovitá část jakoby samostatného útvaru prsního dvorce a na něm v klidovém stavu sotva znatelná bradavka. Tak a nyní onen bambulovitý útvar odejměme a posaďme Ivetce na hruď. Poté významně zvětšeme a zejména prodlužme bradavku a celé to natlačme horní částí směrem dolů, jako by to chtělo z těla odpadnout. Bradavky tak Ivetce téměř visely dolů. Ta prsíčka byla velmi pevná, ale tak legrační, až to bylo rajcovní. Nebylo divu, že se Ivetka za svá prsa styděla. Chudinka měla problém i ve společných sprchách, aby se jí holky nesmály a neutahovaly si z ní nemilosrdně pichlavými žertíky.

V této době jsem pochopitelně dávno věděl, jak citlivým tématem jsou pro každou ženu její vlastní prsa. Pokud nejsou hezká, mnoho žen z toho prožívá opravdová traumata, dělá jim to problém při seznamování se s potenciálním partnerem, nezřídka i při sexu s již „zavedeným“ druhem a vůbec je taková věc celkově trýzní. Ach, jak snadným terčem tedy pro mne bylo u Ivetky učinit právě ta její šprýmovná prsíčka středobodem jejího psychického i fyzického trýznění.

Nyní zhruba, podle toho, co mi zbylo v paměti, popíši ono první mučení. Těch hrátek s Ivetkou bylo tolik, že si přesně vybavit, co bylo poprvé, co podruhé a co po x-té, není tak úplně jednoduché… Leželi jsme spolu, já Ivetku dráždil, hladil, něžně pusinkoval, líbali jsme se, chválil jsem, jak má hezké pružné tělo, hebounký zadeček – abych se pak v kontrastu k tomu vysmíval jejím prsíčkům. Laskavým tónem jsem pronášel věty o tom, jak jsou ošklivá, k ničemu, leda tak pro smích… Ty kozičky si nezaslouží nic jiného, než aby byly týrány, protože ji, Ivetku, poškozují, má kvůli nim jenom psychické potíže… Vysvětloval jsem jí, že ona by byla hezká holka, ale to, jak jí ničí duši ta ošklivá prsa, se odráží ve výrazu obličeje i v jejím chování, a to ji pak sráží celkově. Vemlouval jsem jí, že veškerou svoji vnitřní zlobu musí přesměrovat na ty svoje špuntíky. Vstal jsem, abych si ze stolu vzal velkou těžkou železnou lžíci. Když jsem si lehl zpět k Ivetce, chviličku jsem ji znovu dráždil na jejím překrásném přirození, aby byla ještě méně mimo běžnou realitu. Nadirigoval jsem si ji tak, aby ležela na zádech, s rukama pod hlavou. A pak už jsem jí tou lžící začal do těch nešťastných prsíček bít. Upřímně řečeno, samotného mne překvapilo, jak až moc Ivetka hned na první pokus podlehla mé argumentaci. A tak jsem ji řezal hlava nehlava. Ivetka sice zakrátko začala naříkat, ale stále držela. Bil jsem ji až do krvavých šrámů… Druhý den jí ty špuntíky hrály všemi barvami a byly velice citlivé. Nebil jsem jí do nich znovu lžící, ale jen jí je různě promačkával a kochal se tím, jak ji to bolí, přičemž vůbec není psychicky schopna mi ucuknout…

V mučení prsíček jsme zavedli pravidelný režim, kdy podstatná část „práce“ spočívala na samotné Ivetce. Tajně v noci či na záchodě se sama do špuntíků bila, zapichovala do nich špendlíky, pálila je cigaretou. Půjčil jsem jí úzkočelisťové kleštičky a těmi si drtila, vytahovala a kroutila bradavky nebo se štípala do těla prsů. Každý den se našla alespoň malá chvilička, aby mi své „dílo“ mohla předvést. Nikdy jsem ji neopomněl pochválit, hladil jsem ji po vlasech, po tváři, něžně ji pusinkoval – a samozřejmě její rozbolavělé prsy bolestivě rukou potýral. Pokud bylo času více, tak jsme se spolu mazlili, přičemž jsem se snažil co nejlépe ji rukou uspokojit a opět ji chválil, chválil a chválil.

Samozřejmě, že naše schůzky nebyly ani zdaleka jen o mučení. Podstatnou část tvořilo láskyplné mazlení, ale také povídání o běžném životě, o škole, o společných známých. No, bohužel také o tom, jak se musela Ivetka ve sprše maskovat, aby si nikdo nevšiml toho, jaké šrámy má na prsou. Někdy se jí to nepovedlo, a tak musela vynalézat různé výmluvy. Nakonec jsme to vymysleli tak, že se svěřila Marcelce, což byla její spolubydlící na pokoji. Ta jí pak dělala ve sprše cosi jako „roští“. Mimochodem Marcelce jsme se za tuto službu společně dost ošklivě „odvděčili“ (bude to popsáno ve Střípku uvozeném ikonou se zkříženými meči).

Schůzky s Ivetkou v kabinetu, to byla vždy milá setkání (pravda, u Ivetky někdy milá a někdy jaksi bolestivě-milá). Postupně se zde perfektně zorientovala, takže věděla, kde je káva, sušenky či jiné dobroty a získala plno jiných návyků užitečných k tomu, aby nám bylo spolu dobře. Také mi zalévala podle stanoveného plánu rostliny, kterých jsem zde měl několik desítek. Velice se jí líbily zvláštní květy byliny, která se česky jmenuje Mučenka, ale zahradníci, posedlí latinou, ji jmenují Passiflora. Napadlo mne, že toto je vlastně velmi příhodné – a tak jsem Ivetku alternativně začal Passiflorou nazývat. Ovšem české jméno oné rostliny jsem jí neprozradil…

Párkrát se nám spolu povedlo vyčíhat náhodu, kdy já budu na víkend ve městě školy, Ivetka bude na pobytovce, nebude zrovna trpět pod krutovládou menses a navíc noční službu na internátu bude mít vychovatel jménem Benda. To byl starší pán, několik roků před důchodem, a současně notorický alkoholik. Často se jednoduše v kanceláři zamkl, aby mohl nerušeně popíjet. Při večerce pak prováděl kontrolu ledabyle. Riskli jsme to a Ivetka pak přespávala se mnou u mne v kabinetu. Ostatně, i kdyby Benda nakrásně zjistil, že Ivetka chybí, její spolubydlící Marcelka by mu vysvětlila, že ta se mnou připravuje časopis, já bych seběhl dolů a pohovořil s ním. Při jeho „másle na hlavě“ jsem měl jen malou obavu, že bychom se nedomluvili. Velmi podobným způsobem jsme také s Ivetkou trávili několik víkendů, kdy předstírala, že má odjet domů, ale místo k rodině, kde by tak jako tak nebyla vítána, pobývala se mnou – buď na podnájmu, nebo opět v kabinetu.

Musím říci, že nocování s Ivetkou se mi opravdu líbilo. Cítil jsem, jak mne ta dívka po mém boku miluje, jak by si snad nechala líbit úplně všechno, jenom aby se mi zavděčila a tím si vysloužila, abych na ni byl pak něžný. A já na ni v těchto okamžicích opravdu něžný byl. Dokonce jsem nezřídka zvažoval, zda bych se neměl vykašlat alespoň na nejriskantnější avantýry s jinými dívkami, a Ivetku pojmout jako skutečnou partnerku, čili si ji i vzít později za ženu. Prostě tyto chvíle byly tak plné citu... To jak se ke mně Ivetka láskyplně tiskla, to bylo tak psychicky silné, že to „mávalo“ i s Ascem. Leč po nocích přichází rána, a já, pravděpodobně ke své škodě, jsem z těchto pocitů pokaždé zase „vystřízlivěl“. Ano, „Dědeček Hříbeček“ coby alias pro mé současné přemýšlení nad mým tehdejším chováním, mi říká, že jsem byl opravdu hloupý. Měl jsem Ivetku moc rád, velice mi vyhovovalo to, co s ní můžu dělat a uspokojovalo mne to, moje výstřelky v podobě odpaňování jejích opravdu krásných spolužaček mi nejen tolerovala, ale dokonce mi k nim aktivně napomáhala…

Ivetka bez jakéhokoliv odmlouvání plnila má nejrůznější perverzní přání, ať již erotického rázu, tak pro zlepšení mé nálady, čili pro pobavení. Pokud jsem se chtěl některý večer obzvlášť vyblbnout, zamkl jsem celé křídlo horního patra budovy školy – tu část, ve které byl mimo jiné i můj kabinet. Ivetka pak třeba běhala po chodbě nahá po čtyřech, aportovala a štěkala jako pejsek. Nezřídka jsem jí při tom do zadečku zavedl horní část rukojeti smetáku, který pak za sebou tahala coby ocas. Bylo legrační sledovat, jak se snaží svírat konečník, protože pokud by jí „ocas“ vyklouzl, věděla, že bude potrestána. Dával jsem jí injekční stříkačkou klystýr a na chlapeckém záchodě pak musela ze sebe vystřikovat onen nevábný proud proti stěně na fixou namalovaný terč (chlapecké záchody byly dobře vykachlíkované a vše se dalo snadno sestříkat hadicí)… Když se mi chtělo čůrat, používal jsem Ivetčina ústa coby živý pisoár, přičemž toto jsem tu a tam risknul i během běžného dne, tedy o přestávce vyučování. Čůral jsem jí i do rozevřené pochvy, skrz panenskou blánu. Pokud jsem měl ztopořený penis a chuť, čůral jsem Ivetce také do zadečku. Ona mi se svojí močí zase předváděla různé kreace typu gejzír v různých variantách poloh na podlaze chlapeckých záchodků… Svou špatnou náladu jsem nezřídka řešil tak, že jsem se pohodlně usadil v křesílku a nechal si od Ivetky olizovat boty či nohy. Také mi v takových chvílích dělávala fackovacího panáka. Toto jsem však nepřeháněl. Myslím, že více než tři facky najednou jsem jí nikdy nedal, protože již vědomí toho, jak drží, mne dokázalo dostatečně vytáhnout z jakéhokoliv splínu… Bylo toho spousta a vše zde rozhodně nehodlám ventilovat. Předpokládám, že tato ukázka bude postačovat.

Zkrátka ta dívka mne doslova zbožňovala… Ach Asce, co sis mohl přát víc…

Upozornění pro čtenáře

S Passiflorou se v některých příbězích ještě setkáme. Bude to v chronologické části kapitoly Učiliště, a to zejména tehdy, pokud se budeme pohybovat na území mého kabinetu – již bylo naznačeno, že Ivetka mi do něj vodila své „vhodně instruované“ spolužačky. Nicméně o necelé tři roky později se s ní potkáme i u soudního přelíčení se mnou, neboť zde byla důležitou svědkyní obžaloby…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Diskuze:

od Snilko » 12.6.2017 14:10:41
od Asce » 12.6.2017 16:27:42
od Snilko » 2.7.2017 18:01:06
od Asce » 2.7.2017 20:11:24
od Gabriel Svoboda » 11.10.2017 16:14:50
od Asce » 11.10.2017 17:58:41
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 817
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2871 x
Oceněn: 2881 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 16.6.2017 22:46:11

Učiliště, VI. část: Asceho kabinet

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)


Jak jsem psal již dříve, prakticky hned od svého nástupu na učiliště jsem začal organizovat Přírodovědný kroužek. Pod jeho hlavičkou jsem prosadil nákup mnoha pomůcek, ale také zřízení kabinetu, který by mu tvořil zázemí. Vracíme se tedy v čase zpět na samý počátek mého působení na učilišti.

Byla mi přidělena místnost, která byla v horním patře budovy školy, dokonce ve stejném křídle jako sborovna. Myslím, že nejpřiléhavější název pro její dosavadní využití by zněl kramárna. Bylo zde plno rozličných vyhospodařených učebních pomůcek, rozbitých židlí a dalšího harampádí. Pochopitelně, že z mých kolegů zde nikdo nesedával. Místnost jsem tak získal sám pro sebe. Ve sborovně jsem si ale ponechal svůj stůl i některé další zázemí nutné pro práci třídního učitele, tedy veškerou agendu poněkud oficiálnějšího rázu. Měl jsem tak jako jediný učitel dvě sídla. Mí ostatní kolegové buď měli svůj kabinet, avšak pak již ne svůj stůl ve sborovně, nebo naopak. Měl jsem tím pádem výhodu, že jsem vždy podle potřeby měl svoje zázemí, svůj přívětivý koutek. Při nekonečných poradách úseku teoretické výchovy, či při práci s agendou týkající se žáků, ale třeba i při souběhu volné hodiny mé starší kamarádky a milé kolegyně, učitelky Jany, jsem pobýval ve sborovně, naopak věci týkající se příprav na pokusy do hodin, agendu Přírodovědného kroužku a pochopitelně i neoficiální setkávání se žáky probíhalo v přírodovědném kabinetu.

Učil jsem ze všech kolegů nejvíce hodin, měl jsem tři kroužky (sekce Přírodovědného kroužku), „vydával“ časopis a měl dvoje třídnictví. Samozřejmě, že z hlediska vedení školy bylo nejpodstatnější to, čím se budou moci pochlubit navenek – a jelikož již záhy bylo čím, tak jsem si tu a tam mohl trochu „povyskočit“. Místnost kabinetu jsem nechal vymalovat, částečně obložit dřevem, harampádí jsme se žáky vynosili na půdu či rozebrali a vyhodili. Ve školních dílnách mi v rámci výuky vyrobili podle mých nákresů různé poličky na květiny, vylepil jsem pár krásných plakátů, přinesl knihy a časopisy… Nechal jsem zakoupit rozličné chemické nádobíčko včetně topných hnízd – takže kdykoliv jsem měl předehřátou vodu o teplotě 80°C, abych mohl bleskově udělat kávu sobě i případné návštěvě.

Jak již také bylo zmíněno, fabrika, ke které učiliště patřilo, měla i svoje zahradnictví a květinářství. Několikrát jsem tam vyslal své žáky, aby udělali prosebné oči. Ne, že by se zahradníci zrovna ochotou přetrhli, nicméně přesto jsem několik desítek rostlin získal. Miluji totiž květiny. Součástí „dodávek“ byly i květináče, odpovídající zemina, ba žáci mi tlumočili i to, jak se s tou kterou rostlinkou má zacházet. No, nebyly to obvykle žádné vzácnosti, ale mne to i tak velice těšilo. Koneckonců, můžete moji „sbírku“ posoudit se mnou. Šlo o různé kultivary zelence, scindapsus (neboli potos či šplhavnice), malolistá monstera, rhoicissus, tlustici, vánoční kaktus, africkou fialku v mnoha kultivarech, již dříve citovanou mučenku alias passifloru, a mnoho dalších. Ovšem za tři roky se ukáže pro mne jako zcela zásadní rostlina, jedna tehdy přeci jen ze vzácnějších, druhového jména syngonium…

Poznámka:
Možná si někdo pomyslí, že za zmíněné cca tři roky jsem byl ohledně syngonia jaksi na vlně pověrčivosti a choval se iracionálně. Předpokládám, že pokud posoudíte náhody, které se okolo této rostliny udály, jistě pak porozumíte tomu, proč jsem se díky ní rozešel se sympatickou mladou paní, jejíž dcerky ve věku čtyři a šest let mne doslova zbožňovaly…

Můj kabinet po dohotovení připomínal útulný obývák, ve kterém ovšem byly na vyhrazených stolcích také různé jednoduché, složitější až z hlediska neznalého návštěvníka prapodivné chemické i fyzikální aparatury či přístroje. Na některých platech byly aktuální pomůcky do výuky i kroužku, jinde zase jejich trvalejší sestavy – to tehdy, pokud byly využitelné do více vyučovacích hodin a více tříd. A právě zde, mezi různými kádinkami, vialkami a prachovnicemi s chemikáliemi, bylo, každému přímo na očích v chemických reagenčních lahvích či baňkách, víno, ale i tvrdší alkohol. Přesto, že vše bylo přímo vystaveno, nikdo nepovolaný nic nepoznal. Nutno ovšem dodat, že toto je přímo ukázkový případ hazardérství. Sice jsem přísně zakázal jakékoliv nalévání z těchto nádob, a to i dívkám, které zde jinak např. běžně vařily kávu, servírovaly sušenky a jiné mlsky z těch „pravých“ zásuvek stolu, ale víno či alkohol jsem raději naléval sám. Navíc to nebývalo často.

Poznámka:
Alkohol jsem občas naléval Rence, protože jsem to považoval za menší zlo. Dostala ode mne třeba „panáka“ vodky, ale přísně jsem dbal na to, že pak nebude zkoušet drogy. Nějaké víno jsem tu a tam nalil starším dívkám. Ty, jak již rovněž bylo naznačeno, obvykle se mnou necítily sounáležitost, nicméně příležitostně také za mnou přicházely – třeba abych jim opravil fén. Tak trochu jsem si tím vínem „kupoval“ jejich loajalitu.

Jakmile jsem vstoupil do půdních prostor školy, abychom sem se žáky nanosili předměty, které jsem v budoucím kabinetu nechtěl mít, zjistil jsem, že je zde plno věcí, které byly sice vyřazeny, přesto v dobrém, či alespoň uspokojivém, stavu. Usoudil jsem, že to je z doby, kdy se učiliště přebudovávalo na univerzálnější typ vzdělávací instituce, přičemž šéfstvo této záležitosti využilo, aby své kanceláře vybavilo novým nábytkem a dalším zařízením. Ostatně kolegové z pedagogického sboru mi v této souvislosti sdělili jednu docela zajímavou perličku. Předělávaly se prý i veškeré podlahy z PVC, protože v každé místnosti, kde by mohlo dojít ke styku učně a pedagoga, byl nedaleko dveří v podlahové krytině zhotoven kruh o průměru půl metru z kontrastní barvy lina ke zbytku podlahy. Pokud chtěl učeň dospělému něco sdělit, bylo tak možno pouze z tohoto místa, jinak se vycházelo z předpokladu, že nic neřekl. Byla to prý doba, kdy zde fyzické napadání pedagogů nebylo mimořádnou událostí a policie snad již měla zvažovat zřízení sice malé, leč stálé služebny, aby nemusela tak často do učiliště zajíždět. Toto vše ovšem již při mém nástupu bylo dobou minulou a dokonce ani nejstarší učni ji nepamatovali osobně. Způsob, jakým se změnila náplň výuky, mělo za následek to, že nastupovaly zcela jiné typy dětí – psychicky, ale i fyzicky. Současně díky tomu výrazně stoupl podíl dívek, což opět mělo na celkové chování žactva pozitivní dopad.

Ale vraťme se zpět na půdu. Výsledkem mého zjištění bylo, že jedny věci putovaly nahoru, jiné, o kterých jsem usoudil, že by se mi mohly hodit, zase směrem dolů. Dlužno ovšem dodat, že schody do půdních prostor vymýšlel někdo, kdo vůbec nepředpokládal, že by se tento prostor měl nějak využívat. Byly mimořádně točité, strmé, úzké a s vysokými stupni. Větší předměty bylo nutno složitě natáčet, naklápět a vůbec provádět s nimi roztodivné akrobatické cviky. Musím říci, že si všichni zúčastnění žáci pěkně mákli…

Bylo mi jasné, že zažádat si do kabinetu o postel by mi ani přes mé postavení u vedení učiliště neprošlo. Ale přinesl jsem si dva vlastní spací pytle, které se v případě potřeby daly na zemi oba použít k účelu, pro který nesly své jméno, či jako kombinace „matrace“ a přikrývky. Nicméně na půdě jsem objevil docela ucházející rozkládací gauč. Dostat ho po zmíněných schodech dolů, to tedy byla dřina hodná spíše kamenolomu. Ale podařilo se – a vyplatilo. To by se asi nejeden čtenář podivil, kdyby tak gauče uměly psát Střípky…

Mamka Rozalia

Hned na úvod tohoto mini příběhu ze schodů na půdu musím dodat, že ono starobylé jméno Rozalia měla jeho nositelka pouze v oficiálních dokumentech, ale jinak jsme ji všichni – spolužáci i pedagogové, zvali Rozárkou. V době příběhu byla jednou z nejmladších žákyň, neboť jí bylo teprve třináct let. Měla světle hnědé vlasy na ramena, rozkošný a oproti spolužačkám naprosto dokonale hlaďounký obličejík, měřila jen asi 160 cm a byla plnoštíhlá. Měla velká prsa, mnohem větší než podstatná většina jejích, byť starších, spolužaček či dospělých pracovnic učiliště. Dalo se odhadnout, že tvarem a konzistencí bude asi ono poprsí patřit ke špičce…

Dále bych měl upřesnit to, že ony, již vícekrát vzpomínané, schody měly mimořádnou točivost a navíc díky materiálu, jímž byl hladký beton, takovou zvukovou odrazivost, že dokonale mátly lidské smysly. Zkrátka jste slyšeli někoho, jak přímo vedle vás něco říká – a on nikde. Byl za zátočinou schodů, doslova jen o něco málo více než pár decimetrů od vás, přesto již nebyl vidět. Slyšet však skvěle - úzké a hladké schodiště zvuk zeslabovalo jen málo…

Vraťme se ke stěhování z a do přírodovědného kabinetu. Byl jsem zrovna na patře učeben, když slyším, že na půdě se dějí nějaké nepravosti. Holky výskaly, současně dupot, jako kdyby se nějakým zaklínadlem větší část žáků proměnila ve slony… To nevěštilo nic dobrého, protože když necháte rozdovádět velkou partu puberťáků, obvykle to neskončí bez nepříjemných následků. Rozběhl jsem se po schodech nahoru, následován několika zvědavými učenkami, které zrovna byly vedle mne. A než jsem stačil jakkoliv zareagovat, držel jsem v náruči dolů pádící Rozárku. Ani ona nestačila zareagovat na moji přítomnost – když jsme se srazili, měla dokonce ještě hlavu pootočenou do protisměru svého pohybu - zřejmě jak sledovala, jestli má dostatečný náskok před svými pronásledovateli „slony“. Na těch schodech jsme měli co dělat, abychom tu srážku ustáli a nenamlátili si pádem dolů. Tak nějak samovolně se přihodilo… No, vlastně po docela dlouhém okamžiku jsem si uvědomil, že držím Rozárku jednou rukou okolo pasu a druhou mám na jejím prsu. Hlavami jsme byli blízko u sebe…

Napřed mi to přišlo jako z dálky, pak zase doslova jako rovnou do ucha: „Soudruhu, to je krásné, vy se s Rozárkou držíte jako taťka a mamka…“ No jo, v podstatě to byla pravda. A také bylo pravdou to, že když jsem nezaznamenal žádnou negativní reakci na to, kde mám ruku – a teď nemyslím tu, kterou jsem držel Rozárku v pase, tak se mi ji rozhodně nechtělo dávat pryč. To, co svírala, byla opravdová kvalitka… To už jsme byli zespodu i zeshora uvězněni doslova davem učňů. Holky přitom stále dokola opakovaly, že soudruh a Rozárka jsou taťka a mamka a podobné hlouposti. A pak je napadlo to ještě vyšperkovat, když začaly skandovat: „Pu-su, pu-su, pu-su…“ No, udělali jsme jim s Rozárkou radost a dlouhý hezký polibek jsme si na přání „davu“ opravdu dali. Bylo to zvláštní. Rozárka se červenala a já si uvědomoval, že právě páchám svůj první učitelský hřích… A ještě něco jsem si uvědomoval – že to je tak krásné, že pod bílým laboratorním pláštěm, v mém rozkroku, došlo k jistým změnám… Naštěstí právě díky onomu plášti to nemohlo být poznat…

Poznámky

  • Oslovování „mamko“ a „taťko“ mezi mnou a Rozárkou se stalo příležitostným zpestřením života třídy. Třeba takto: „Mamko, nekrafej s paní sousedkou a věnuj pozornost tomu, co tu vykládá tvůj muž o uhlovodících!“
    „Dobře, taťko, už mlčím…“
  • Rozárka si na všech sešitech na mé předměty doplnila své jméno o pomlčku a dodatek „mamka“. Stejným způsobem parafovala i archy papíru, na které se psaly písemky.
  • Jako každý jiný „lid studentský“, i moji žáci byli pěkně vychytralí. Občas vyslali Rozárku – když je ta mamka – aby mne přemluvila, a nepsala se písemka. Pokud mělo jít o nějakou málo významnou záležitost, třeba pětiminutovku, a nebylo to příliš často, klidně jsem vyhověl.
  • Párkrát se nějak sešla nálada s příležitostí, zkrátka naskytla se situace, a my si tak říkajíc s Rozárkou „zopákli ty schody“. Tedy pochopitelně o samotě a v kabinetu. Líbali jsme se a já ji osahával na prsou. Dokonce jsem si ji i od pasu nahoru vysvlékl. Skutečně úchvatné poprsí. Krásně bohem vymodelované, pevné… Nic víc, než to, co jsem právě zmínil, ale mezi námi nikdy nebylo.
  • Ona hra na taťku a mamku nám vydržela po celou dobu, co se Rozárka učila. Tedy i v jejím třetím ročníku. To je ovšem ten samý rok, kdy na učiliště nastoupila moje pozdější veliká láska Regina. A musím říci, že tu to oslovení vysloveně štvalo. Jak si to nějaká učenka může dovolit? A já to ještě ke všemu trpím! Přeci ona, Regina, je moje vyvolená… No jo no, ty ženské…
Upozornění pro čtenáře

Nyní bude následovat v chronologickém pořadí pár vybraných příběhů na téma pan učitel a jeho žákyně. Zdaleka nebudu psát o všech mých úletech, protože některé příběhy si byly velmi podobné, jen s jinou dívkou tak říkajíc v hlavní roli. Jistý Jeník sice tvrdil něco o tom, že opakování je matka moudrosti, ale přesto si myslím, že v daném případě je onou moudrostí alespoň o něčem pomlčet…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 817
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2871 x
Oceněn: 2881 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 23.6.2017 23:37:33

Učiliště, VII. část: Asceho úlety

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)



Jako zcela zásadní je, myslím, třeba znovu připomenout, že v této době měla základní škola jen osm tříd. Prvačky byly věkově vlastně dnešní deváťačky, tedy starší pubošky. Při nástupu na učiliště byla většina dětí čtrnáctiletých (řekněme 80%), pár patnáctiletých (cca 10%) a zhruba tolik, tedy také nějakých 10%, jen třináctiletých.

To, že asi budu mít problém, jsem pochopil ještě před samotným zahájením prvního školního roku. Jakožto budoucí třídní učitel, a to hned „dvojitý“, jsem s předstihem dostal k prostudování podrobné osobní spisy – včetně fotografií budoucích prváků, mých svěřenců. Při pohledu na některé fotografie dívek mne napadaly všelijaké myšlenky… Když jsem ovšem fotografie zkombinoval s osobnostními charakteristikami, ukázalo se, že mne nejvíce „oslovuje“ dívka jménem Máša. Řekl jsem si, že se budu držet zkrátka, nicméně půjde-li to, pak se právě tuto dívku budu snažit získat za partnerku. Ostatní dívky nechám na pokoji, nenápadně se budu věnovat této jediné – a snad to dobře dopadne…

Hm, možná v mé situaci solidní předsevzetí – jenže s mými preferencemi a neukázněností dost obtížně realizovatelné… Jedna věc je to, co si člověk jako já stanoví v mysli, a dost jiná věc je reálný život. To si třeba takhle v klidu sedíte za učitelským stolkem, řešíte nějaké papírování, a to proto, že třída píše písemku, takže žáci ani nedutají a pilně pracují. Zvednete hlavu, abyste aspoň pohledem zkontrolovali, zda někdo neopisuje. Ovšem vaše oči skončí pod úrovní desky lavic, protože tam jsou jako magnetem přitahovány kalhotkami mezi doširoka rozevřenými stehny nedbale zakrytými – nezakrytými sukýnkou jisté Romanky. Takže pak zbytek hodiny bojujete sami se sebou, protože přeci jen jste schopni zaregistrovat i to, že ta dívka má před sebou tahák, dokonce na zlomek sekundy zachytíte její pohled – takže oba víte…

Pravda, první rok jsem zas tolik „neujížděl“ - měl jsem totiž plné ruce práce s vytvářením příprav na výuku a se založením a rozvojem Přírodovědného kroužku. Také jsem chodil na kolej pomáhat se školou Denise. Jistou úlohu hrálo bezesporu i to, že jsem chtěl plnit ono předsevzetí, že nebudu se žačkami nijak flirtovat, maximálně že si najdu jednu, kterou bych mohl pojmout coby vážnou známost. Ne, že by plnění zmíněného předsevzetí bylo zrovna vzorné, leč aspoň drobnou brzdou asi bylo.

Teprve ve druhém roce svého působení na učilišti jsem měl poněkud více času – příprav už jsem musel vytvářet výrazně méně, přičemž ty do prvního ročníku jsem měl v podstatě hotové. Navíc se mi podařilo najít takové členy tajných sekcí, se kterými jsem byl spokojen. A hlavně, v onom druhém roce přišla na učiliště Passiflora. Jestliže jsem sám, díky svojí osobě, měl dveře k puboškám pootevřené, pomocí dohazovačských schopností Passiflory pak nejen, že byly dokořán, ale snad by se dalo říci, že i úplně vysazené…

Poznámka:
Efekt „Passiflora“ je obecný a funguje na obě polarity vztahů. Tedy pokud si například chcete užívat přízně kamarádek své sestry, musíte si získat na svou stranu nejprve tuto svou sestru. Musíte si to zařídit tak, aby vás coby sourozence uznávala, respektovala, měla ráda. Pak vás u svých kamarádek bude líčit tak, že je prakticky již budete mít „předsbalené“. Pokud naopak mezi vámi bude ona poměrně typická sourozenecká řevnivost, pak se spolehněte, že si naopak u nich ani neškrtnete.

Ve třetím roce nastoupila na učiliště Regina. A to pro mne znamenalo zásadní zvrat v mém chování. Výrazně jsem se díky této dívce zklidnil. Téměř by se dalo říci, že žákyně se pro mne staly opravdu žákyněmi. Pravda, byly drobné výjimky, například Passiflora, která na mne byla natolik vázaná, že by pro ni bylo kruté, kdybych ji opustil. Ne, že bych byl úplně vzorný. V jistém smyslu právě naopak. V tomto roce se odehrával takový hardcore, že si to možná nepředstaví ani ten čtenář, který mne již dobře poznal. Ale vše již bylo alespoň naprosto diskrétní…

Romanka (první rok učiliště)

Popis osoby:
Asi 160 cm vysoká, plnoštíhlá, středně dlouhé špinavě blond vlasy, občas s jinak uměle vybarveným či lehoulince kulmou zvlněným pramínkem, prsa č. 4, velmi sympatický obličej. Pro připomenutí ještě dodám, že to o této dívce jsem si od její třídní učitelky ze základní školy přečetl: „Opakovaně byla přistižena s chlapci v situacích porušujících školní řád.“
Asceho typologie: Xand.

V době, kdy příběh začíná, bylo Romance 14 let.

Byl běžný podzimní pracovní den mého prvního roku působení na učilišti. Jedna z učenek, Romanka, která zrovna měla službu, mi odnášela pomůcky do kabinetu. Některé věci bylo potřeba uložit do spodní skříňky, proto se ohnula, aby otevřela dvířka. Jelikož před tím jsme nějak žertovali, zkusil jsem ji plácnout přes zadeček, neboť „Kde je vystrčeno, tam je dovoleno!“ Měl bych vlastně připomenout, že děj se nyní odehrává jen asi hodinu poté, co Romanka při písemce seděla způsobem, který mi dával možnost důkladně si prohlédnout její kalhotky a dispozice klínu, což jsem popsal výše. Nyní byla ohnutá tak, že cíp její sukně končil těsně pod oněmi kalhotkami, ale již byl odhalen téměř konec stehen, tedy i taková ta jejich rajcovní část, kdy již přechází do hýždí. Ačkoliv jsem o Romance dosud nijak, například ani ve snech, neuvažoval, toto se mnou přeci jen lehce zacvičilo. Kupodivu její reakce na mou nenechavou ruku nebyla nijak negativní, vlastně nebyla žádná. Zkusil jsem jí tedy zadeček pohladit a ruku na něm nechat. Jelikož ani nyní jsem se nesetkal s ničím, co by mělo naznačovat, že moje počínání je Romance nepříjemné, opětovně jsem po jejím zadečku přejel, ale s tím, že pohyb jsem nyní zakončil nikoliv na sukni, ale pod ní. Přesněji řečeno, přímo mezi nohama, které neměla sice nijak výrazně od sebe, leč přesto se tam skoro celá moje dlaň vešla. Od jejího přirození mé prsty dělila jen tenká látka kalhotek, a proto mě překvapilo, že mne nijak v mém počínání neomezovala. Spokojila se jen s významně položenou otázkou: „Soudruhu, to se dělá?!“ S předstíraným smíchem, jakoby zlehčujícím situaci, jsem odpověděl, že rozhodně ano, a jak vstávala od skříňky, přitáhl jsem si ji za pas. Podíval jsem se jí do očí a pak jsme se začali líbat. Přitom jsem ji začal hladit po jejích velkých prsech. Pokud jsem ji osahával přes látku, nijak mi nebránila. Zajel jsem jí pod oblečení na holé břicho a jal se rukama stoupat směrem vzhůru. Slovní protest jsem nezaznamenal, vlastně ani nemohl zaznamenat, protože jsme se stále líbali. Ovšem prsa byla bráněna Romaninýma rukama. Po nevelké chvilce snažení jsem však dosáhl svého a prsy naholo jsem si dokonale prozkoumal. Bohužel právě zazvonilo a museli jsme každý běžet – sice do stejné třídy, ale každý jiným tempem. Následující vyučovací hodinu jsem jako obě předchozí učil ve své třídě, do které Romanka patřila. Než z kabinetu odběhla, ještě jsem ji požádal, jestli by o další přestávce zase za mnou zaběhla…

Mimochodem, je to velice zvláštní pocit učit ve třídě, kde máte svoji tajnou sexuální společnici…

…Ještě týž den jsem Romance vyhrnul oblečení tak, abych si její prsa mohl prohlédnout i očima a ne jen rukama. Měla velké těžké prsy, které byly vcelku povislé. Z mého pohledu takové moc ženské, nikoliv dívčí, na druhou stranu jejich bradavky byly jak dudlíky, se kterými bylo opravdu zábavné si důkladně pohrát a mučit je…

…Na internátu byl tento týden veden jako pobytovka. To znamenalo, že kdo chtěl, mohl odjet za rodiči, kdo ne, mohl zůstat na internátu. Romanka nahlásila odjezd domů, ale vezl jsem si ji k sobě do místa svého trvalého bydliště. Bohužel vlakem, protože v této době jsem ještě neměl řidičský průkaz, ba dokonce jsem setrvával v přesvědčení, že jej ani nepotřebuji. Dnes by mi bylo líto času ztraceného pomalým cestováním. Na druhou stranu jsme si s Romankou aspoň mohli pořádně popovídat. Zjistil jsem její rodinné poměry. Byla z vícedětné rodiny – bohužel si již nepamatuji, jestli měla pět sourozenců anebo jich pět dětí bylo celkem. Udělal jsem si úsudek, že její rodina je sice chudá, avšak panují v ní vcelku uspokojivé poměry - rozhodně lepší, než v rodině, kde jsem s Nevlastní matkou trávil dorostenecká léta já. Romanka musela doma pomáhat s běžnými pracemi, ale nijak přemrštěně. A když doma nebyla, její práci si rozdělila ostatní děcka mezi sebe. Podařilo se mi z ní vydolovat, že si v mladším věku v různých sourozeneckých „konfiguracích“ hrávali dětské erotické hry – na maminku a tatínka i na doktora, kde byla prakticky vždy pacientem. Tyto hrátky se jí velmi líbily, ale tak, jak stárli, pomalu odeznívaly. Pochopil jsem to tak, že když ti z jejích sourozenců, kteří byli iniciátory a těmi aktivnějšími, dosáhli věku dejme tomu deset let, již je to přestalo s malou sestřičkou bavit a ona sama nic zorganizovat vůči mladším nebyla schopna. Bohužel, přesné věkové poměry si dávno nepamatuji, takže to, co popisuji, je jen mlhavý dojem, který mi v paměti zbyl. Romanka se také přiznala, že často masturbuje, avšak jen málokdy k tomu má dostatek času, klidu a samotu, takže musí sama sebe krotit, aby se náhodou nestala předmětem nechtěného něčího zájmu.

Zajímalo mne, co to vlastně s kluky prováděla, že to její třídní pobouřilo natolik, že jí dala onu poněkud nelichotivou poznámku do hodnocení. Prý kouřili cigarety, popíjeli alkohol a občas bylo nějaké to klučičí sáhnutí přes látku na její prsa, neboť z nich kluci byli docela dost „odvaření“. Tu a tam padla poněkud odvážnější pusa, ale to když už byli více rozjetí. Dělali to na záchodcích či za budovou školy a občas je zkrátka nějaký učitel vychytal… Nicméně kuřačkou se Romanka naštěstí nestala a já na ni dále působil, aby to raději ani nepokoušela. Také po alkoholu nijak neprahla, zato byla ráda, když jsem ji pozval na kávu a zákusky do cukrárny.

Neméně zvědavý jsem byl na její vysvětlení toho, jak mi při písemce doslova ukazovala svůj klín, byť, z hlediska mé tepové frekvence v tu chvíli, zaplať bůh, měla pod krátkou sukní na sobě alespoň kalhotky. Ne, že by mne odpověď zrovna nadchla. Prý jsem strašlivě průhledný. Uvědomila si, že se na ni, ale i na jiné holky, občas podívám tak, jak by čekala spíše od oněch kluků, co s nimi blbla na základce, než od soudruha učitele. Takže to na mne zkusila. A vyšlo to – nechal jsem ji opisovat, abych se mohl dívat. Neměla co ztratit, nebyla naučená a bez taháku by dostala pětku. Pak už jen zbývalo, aby si vyměnila třídní službu a mohla mi při nejbližší příležitosti odnést pomůcky do kabinetu. Čekala, jestli „po ní vyjedu“ – a stalo se. Ještě jsem se zeptal, co kdybych na ni v tom kabinetu nijak nereagoval, jestli měla nějaký aktivní plán. Měla, potvora. Pod záminkou, že potřebuje něco vysvětlit, by se na mne namáčkla svými velkými ňadry… Ach jo, já si dosud myslel, jak jsem nenápadný… Tak jsem jí aspoň vynadal, že než to, aby se předváděla soudruhu učiteli, aby tak měla možnost získat lepší známku, by bylo vhodnější se učební látku naučit. Ale pak jsem smířlivě (či smířeně?) dodal: „No, ale když už, tak příště bez těch kalhotek…“ Také jsem si uvědomil to, že mne Romanka tím „posezením s bonusem“ vykolejila natolik, že jsem úplně vypadl z role třídního učitele – ano, ona vůbec neměla službu, přesto mi coby služba nesla pomůcky do kabinetu. Kdybych si býval místo chtíče dal dohromady tyto dvě věci, muselo by mi být jasné, že mě loví a ještě ke všemu že se chovám jako lovná zvěř, která se vlastně ulovila sama…

Ovšem ještě předtím, než nastal den odjezdu, tedy pátek, tak jsme si s Romankou skvěle užívali každý večer u mne v kabinetu. Zjistil jsem, že je panna, protože jsem si rukama i ústy hrál s jejím přirozením. Tedy zatím došlo jen na líbání a rejdění jazykem na nejrůznějších místech jejího dívčího těla, osahávání a pochopitelně na nádherné polibky. Bylo to tak, že já si užíval jejích krás, měl ji zcela nahou, ale sám jsem byl oblečený. Veškerá aktivita byla na mně. Nicméně toto je pro mne přirozený model chování, takže jsem nejen nestrádal, ale byl spokojený. Pravda, v tomto případě spokojený není totéž co uspokojený - to zkrátka zase čekalo na mou vlastní práci… Co si člověk neudělá sám…

Romanku jsem odpanil u mne doma, jen pár hodin poté, co jsem si ji na víkend přivezl. Ale než se tak stalo, ještě jsem se s její panenskou blánou trochu vyblbnul – zkoušel jsem, jak je pružná… Vlastní odpanění bylo bez problémů a krve bylo tak málo, že si ani zpětně nevybavuji, že by nějaká byla na prostěradle – měl jsem jen krvavé šmouhy na penisu a Romanka okolo poševního vchodu.

Vlastnímu aktu předcházel lehký trapas. Romanka se do lože odebrala převlečená do teplé a dlouhé noční košile – instruoval jsem ji totiž, že u mne bude první večer, než se pokoj důkladně vyhřeje, asi trochu zima. Chtěl jsem začít obličejem mezi jejíma nohama - mám moc rád onu dívčí vůni. A tak jsem si hlavou vlezl do spodní části zmíněné noční košile, samozřejmě s tím, že budu postupovat vzhůru. Činil jsem tak, ale nikde žádné dívčí přirození. Také ona noční košile se mi najednou zdála příliš rozlehlá. No, bodejť by ne, já totiž omylem vlezl do povlaku peřiny…

Po návratu z erotického výletu jsme se příležitostně mazlili v mém kabinetu, někdy i u mne na podnájmu. Většinou jsem si s ní jen hrál, tedy dokonce jsem ani u toho nebýval svlečený. Zkrátka užíval jsem si Romančino natěšené přirození jazykem, ba celými ústy, rukou, ale i pomocí různých předmětů. Také jsem v ní odbrzdil zábrany ohledně její vlastní masturbace, protože jsem jí umožnil procítit, že se mnou je v bezpečí – a pak jsem se kochal tím, jak se ona sama skutečně nádherně uspokojuje. Mohla se zcela uvolnit, nemusela řešit ani to, že přitom z ní něco vystříkne a co s tím pak, zkrátka mohla si plně užít schopností svého těla. Skvělá podívaná. Jako poděkování za to, že jsem jí dělal dobře, či jí umožnil, aby se dokonale sexuálně uvolnila sama, popřípadě za obojí naráz, jsem si vymiňoval, že pak budu moci potrápit ty její veliké těžké prsy. Nejčastěji jsem k tomu používal fotokolíčky. Samozřejmě jsme spolu i souložili, ale to bylo méně časté, než právě zmíněné hrátky.

Poznámka:
Fotokolíček, v našem případě pomůcka z fotografické sekce Přírodovědného kroužku, je závažíčkem, které se používá při sušení vyvolaných filmů, aby se nekroutily. Má mnohem širší čelisti než běžný kolík na prádlo, ale současně je výrazně kratší. Je kovový. Pod čelistmi, u některých typů i jinde, má přídavné olověné zátěže. Tlak jeho čelistí je silný, ale rozložený na větší plochu.

Tento jakýsi „polovztah“ jsem s Romankou udržoval až někdy do pozdního jara (snad až května?), kdy ji sbalil učeň z vyššího ročníku. Asi je vám to stejně jasné, takže dodatek jen pro úplnost: Ten Romanky přítel se s ní miloval tak, že si sáhl na její intimní místa, pak do ní rychle vnikl a během chviličky bylo po všem. A tak se i potom stávalo, třebaže již jen ojediněle, že stejně za mnou Romanka přiběhla, abych se s ní důkladně pomazlil. Ono tři minuty soulože, byť od krásného mladého „kolíka“ s atletickou postavou a tři hodiny Asceho něžných hrátek hned s několika orgasmy, to je přeci jen rozdíl. No jo, život není dokonalý – nikdy nenabídne pohromadě vše, co by jeden chtěl…

Pokračování příště…

Upozornění pro čtenáře

Pominu-li „nějaké ty drobnosti“ neboli hrátky s nádherným poprsím Rozárky alias Mamky, pak opravdu prvním velkým hříchem mého působení na učilišti byla právě Romanka. Proto ji ještě ve Střípcích neopustíme, ba ještě si trochu přisadíme…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Diskuze:

od Snilko » 26.6.2017 10:41:47
od Asce » 26.6.2017 11:41:01
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 817
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2871 x
Oceněn: 2881 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 30.6.2017 20:40:29

Učiliště, VII. část: Asceho úlety

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)


…Pokračování z minulého Střípku, povídání o Romance…

Romanka, Deniska – jak se tohle rýmuje…

Po nějakém čase od výletu do mého trvalého bydliště jsme s Romankou zvažovali, že bychom si jej mohli zopakovat. Jenže jako na potvoru se nám nedařilo najít takový víkend, kdy ona bude moci místo domů odjet z internátu ke mně, nebude mít menses a toto vše navíc nepřipadne na sobotu s nedělí, kdy já doučuji Denisu u ní na koleji. Nakonec mne napadlo, když to nejde jinak, co skloubit příjemné s ještě příjemnějším a vzít Romanku s sebou k Denise. Romanka se totiž nejen u mne doma, ale i při jiných příležitostech, projevila jako docela dobrá hospodyňka – opravdu bylo znát, že se již od mala musela podílet na domácích pracích. Mohli bychom se tak s Denisou učení věnovat intenzivněji, protože starost o věci týkající se chodu naší „domácnosti“ bychom nechali na Romance. Tím pádem by zbyl i docela slušný prostor na různou erotiku – kterou jsem si v mysli „namodeloval“ opravdu moc zajímavě (abych to vyjádřil jaksi kulantně). Bylo mi jasné, že ani Denisa, ani Romanka nejsou lesby, jenže to nebyla ani Alenka s Prázdninovou sestřenkou před lety – zkrátka doufal jsem, že když holky vhodně nabudím…

Důležité pro mne, ale zejména pro Denisu, bylo to, že v mezičase, než jsem vše domluvil, již Romanka oslavila patnácté narozeniny. Tedy z hlediska tehdejší zákonnosti by případná erotika mezi Denisou a Romankou byla v pořádku, protože nedlouho před tím byla zrušena trestnost dobrovolného nekomerčního pohlavního styku mezi osobami ženského pohlaví staršími 15 let. U mě to z hlediska radovánek s Romankou stále bylo protiprávní jednání, byť méně závažné než předtím – pořád šlo o pohlavní zneužívání, neboť jsem byl její učitel.

Když jsem s Romankou vešel k Denise do kolejního pokoje, bylo rozkošné pozorovat ty dvě, jak se okukují. Obě se červenaly… Docela mne bralo srovnání těch dvou dívek. Romance bylo 15 let a právě na tolik vypadala. Denise bylo skoro o deset let více, ale vypadala mladší než Romanka, která byla také daleko vyspělejší. Výšku měly obě holky skoro stejnou, ale Denisa byla výrazně drobnější. Tím nechci říci, že by snad Romanka byla tlustá, to ani náhodou – byla to prostě holka „krev a mlíko“, zatímco Denisa byla jako proutek. Opravdu rajcovní pak později bylo porovnávat je nahé. Romanka měla velké těžké prsy, jaké by tak mohly mít maminy ve věku Denisy, zatímco ta měla krásná dívčí prsíčka, jaká měly běžně nejmladší Romančiny spolužačky či spíše ještě mladší dívky…

Zatímco další večeře připravovala Romanka, tak na tu páteční jsme šli ještě do menzy. Študáci Romanku zvědavě okukovali, evidentně je zaujala, a naopak, Romanka byla celá pýchou bez sebe, že je v prostředí, kde jí vše připadalo takové „pro chytré lidi, co z nich jednou budou páni“. Po návratu na pokoj se však musela pustit do práce. Dostala k dispozici úklidové prostředky a za úkol důkladně vysmýčit celou buňku, včetně sprchového koutu a záchodu… My s Denisou jsme se zatím učili. Něco po osmé večerní jsme dokončili velký blok látky, a tak jsme se rozhodli, že je „čas vína a her“.

Dostal jsem nápad, který jsem mimochodem poté úspěšně zrealizoval v následujícím životě hned několikrát, ba dokonce hned o pár týdnů později na Romančině spolužačce. Romance jsem „vysvětlil“, že dnešní vysokoškoláci se musí důkladně naučit biologii lidského těla. Společnost nyní očekává, že vzdělaný člověk bude mít širší rozhled, než jen svoji odbornost. Lékař nemůže být všude naráz. Moderně vysokoškolsky vzdělaná osoba tak může v naléhavém případě pro záchranu zdraví či života udělat mnohem více, než by bylo možno jen s nějakými formálními kurzy v občanské výchově na střední škole. Denisa bude potřebné znalosti muset prezentovat u zkoušek, a tak by bylo skvělé, kdyby si alespoň nějaké věci mohla vyzkoušet a ověřit na ní, Romance. Současně jí by to také mohlo přijít vhod, protože by se mohlo případně přijít na nějaké dosud skryté zdravotní problémy, pokud by nějaké takové měla. Ještě jsem namátkově prohodil pár odborných termínů… Občas jsem se podíval na Denisu, aby z mého výrazu pochopila, že má na tuto hru naskočit. Musím uznat, že se jí to povedlo dokonale. Oblékla si dokonce i bílý plášť – pravda, určený do laboratoří školy, ale proč Romanku zatěžovat „zbytečnými podrobnostmi“, že… Důležité přitom bylo, že vzhledem k věkovému odstupu, zvýrazněnému tím, že šlo o ženu, Romanka evidentně vnímala Denisu jako autoritu, takže se jí spontánně podřizovala. Onu manipulaci tak vůbec nezaznamenala, ale právě naopak všemu bezvýhradně věřila. Velkolepá hra na doktora s vyvinutou patnáctkou mohla začít…

Jak ubývalo v láhvi vína, vyšetřování Romanky bylo stále více a více vzrušující. Denisa se do své role vžila tak, že jsem vůbec nemusel nijak zasahovat a jen zíral. Evidentně si s tou mladou dívkou hrála přesně tím způsobem, který jí v dřívějších dobách ode mne působil největší potíže. Jestlipak by laskavý čtenář uhádl, jak se nejlépe očistí vnitřní části důležitých tělesných otvorů? Přeci tak, že obě dírky opakovaně navštíví po dvou ping-pongových míčcích. Rozdíl byl ovšem v tom, že když já toto dělával Denise, často dokonce se třemi plus třemi míčky, pak ta při jejich vytlačování musela kdákat jako slepice a já se smíchy mohl potrhat, zatímco nyní jsme se tvářili vážně – přeci jde o lékařské vyšetření, že… Romanka skuhrala, že to bolí – tedy do zadečku, s pochvou neměla sebemenší potíž, ale Denisa byla nekompromisní. Nevycházel jsem z údivu – kde se ta panovačnost v ní vzala? To bylo pořád: „Vystrč! Pořádně! Zatlač! Ještě! …“ Když druhý míček vyklouzl z pochvy, byl na něm „bordýlek“. Není to nic mimořádného ani u čistotných žen, protože tak hluboko je zkrátka problém dokonale vymýt třeba nepatrné kousky krevní sraženiny po menses, apod. Jenže Romanka dostala vynadáno a navíc vysvětleno, jak je dobře, že ji Denisa takto čistí, protože ji vlastně chrání před možným zánětem. Před roztahováním konečníku musela Romanka na klystýrek. Bylo opravdu legrační, jak nahá, s těmi svými velkými prsy, poskakovala za Denisou (stále oblečenou v laboratorním plášti) do sprchy a snažila se odmlouvat, leč marně. Tak trochu to vypadalo, jako kdyby dcera peskovala matku kvůli hygieně. Ani jsem do sprchy za holkami nemusel – stačilo poslouchat. Proud vody z hadice po odšroubování sprchové hlavice, nesmělé a marné protesty Romanky, najednou ticho, což značí, že voda plní bříško, po malé chviličce naříkání umlčené důraznými pokyny Denisy, že ještě trochu. Pak úprk na toaletu a nevábné zvuky. A takto několikrát dokola…

Došlo i na nasedání Romanky na láhev, měření rozevření pochvy či zapisování do narychlo zhotovené tabulky. Obávám se, že vůbec nejsem schopen vyjmenovat, co vše jsme s Denisou do Romančiných tělesných otvorů toho víkendu nastrkali. Zatímco já běžně k uspokojování jejího těla kromě svých orgánů používal jen omezený repertoár pomůcek, společně s Denisou jsme se skutečně vyřádili. Přesto, alespoň pro mne, bylo daleko nejrajcovnější, když Denisa zasunula Romance současně do konečníku i do pochvy své celé ruce. Měla je drobné, přesto to šlo pomalu a museli jsme použít četné dávky mazadla, kterým tentokrát bylo sádlo. Zejména při roztahování konečníku Romanka nádherně naříkala, ale přesto „statečně“ držela. Nakonec obě dírky Denisiny ruce spolkly, takže z nich vykukovaly až počátky předloktí, což značí, že ta byla dokonale obepnuta zmíněnými tělesnými vchody.

Já jsem si také přišel náramně na své. Souložil jsem tak, že jsem začal na Romance a udělal se do Denisy, protože ta brala antikoncepci. Tím pádem Romanka nebyla mojí souloží zcela uspokojena, ale přesně toho jsme s Denisou dále využívali. Následovala totiž Romančina masturbace. Buď jsem se s ní líbal já a masturbovala ji Denisa, nebo naopak. Ovšem nejprve jsem Denise ukázal, jak má Romanku „dělat“, aby ta měla nádherné výstřiky. Též výuka Romanky, jak má muže správně udělat ústy, a to s podrobnými instrukcemi Denisy, bylo něco doslova božského. To, že se veškeré semeno polyká, jsme té naší patnáctce podali jako naprosto samozřejmou věc, o které dále netřeba jakkoliv diskutovat…

No, mnoho se toho Romanka onoho úžasného víkendu naučila… Ovšem to i Denisa, protože mohla nejen vidět, ale i se přičinit o tak hluboké orgasmy, jaké sama nezažila – a to přitom její orgasmy dokázaly být také silně prožívané. Jenže ty Romančiny byly ještě o stupínek výše. A nakonec i já jsem se poučil – o tom, že jedna dívka je schopna jiné dívce dělat s rozkoší přesně to, co jí samé kdysi velmi vadilo. Nu, tak v mé fantazii vysněná poloha 69 se mezi holkami nekonala, ale i tak, to, co se odehrávalo, byla celkem síla. Jen to zkrátka bylo pojato tak, že Denisa si s Romankou vysloveně hrála a nikoliv tak, že by se s ní milovala. Zato já se miloval s oběma…

Upozornění pro čtenáře

Povídání o další dívce jsem zařadil proto, že je dost zvláštní. Tedy ta dívka určitě a to povídání jisto jistě také. Pravda, ne, že bych se k ní choval, jak by se k žákyni slušelo, ale žádné mučení, žádné divoké hrátky, žádné násilí - přesto bude následující Střípek uvozen zkříženými meči. Chování té dívky je zvláštní i v tom, že později, u soudu, mne bude doslova fanaticky chtít zničit, a to až tak, že jsem z toho měl opravdový strach. Při tom to, kvůli čemu onen Střípek bude označen jako choulostivý, ani jeden z nás před vyšetřovateli či soudci nezmínil ani v sebemenším náznaku. A že by si zavyšetřovali či zasoudili, kdyby věděli...

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Diskuze:

od Max » 1.7.2017 4:38:16
od Asce » 1.7.2017 12:40:01
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 817
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2871 x
Oceněn: 2881 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 7.7.2017 22:04:25

Učiliště, VII. část: Asceho úlety

Pozor, tento Střípek je sice tvořen obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů, ale pokračování příběhu, uveřejněné o týden později, již rozhodně nikoliv!



Léna (první rok učiliště)

V úvodu tohoto Střípku se přiznám, že ze všeho, co se okolo mne v souvislosti s touto dívkou odehrálo, ve mně dodnes zůstal zmatek. Upřímně řečeno, nejsem si jistý, jestli by nebylo lépe tuto příhodu zanechat v nějakém temném koutku nejzapadlejšího z mých paměťových sklepení. Tak říkajíc odsouzenou k těžkému žaláři na doživotí. Čtenáře asi tedy nepřekvapím konstatováním, že když jsem své paměti začal sepisovat pro jistý sesterský server, vůbec jsem publikaci této příhody nepředpokládal. Sepisuji ji až nyní, vlastně „na poslední chvíli“, a již několik dní mám díky tomu problémy s nočními depresemi. Na druhou stranu, chci-li pro sebe něco udělat, měl bych podat svědectví úplné…

Asceho typologie

Hm, narazil jsem tenkrát hned tady. Klasická Vari Xand (holka jako „krev a mlíko“, dynamická, vzhledově podobná čistokrevné Puria - ale ta by byla štíhlejší). Tedy tak jsem ji interpretoval. Leč brzy se ukázalo, že zcela chybně. Chování té dívky bylo atypické a nedávalo mi logiku. Také po oné dynamičnosti ani stopy. Nečitelná, ale s jistými signály, které by „vidoucí“ neměl přehlédnout. No, jenže já v tu dobu s takovými dívkami neměl zkušenosti. A i když dnes mám, nejsem o nic moudřejší. Jednu dokážu dokonale rozebrat tak, že je svolná k neskutečným věcem, zatímco u druhé si ani neškrtnu. Strangled Puria. Tajemná a nevyzpytatelná.

Popis osoby

Celkově velmi hezká dívka s hlaďounkým obličejem tvarovaným čistými liniemi. Asi 175 cm vysoká, středně dlouhé hnědé vlasy a hnědé oči. Nádherná plnoštíhlá postava. Dokonalé pevné prsy, velmi podobné těm Rozárčiným, ale menší – řekněme tak trojky.

Osobnostní charakteristika

Léna byla velmi nadaná, byla asi škoda, že nezvolila nějakou školu s maturitou. Na druhou stranu měla značné problémy s dlouhodobým udržením pozornosti – často se stávalo, že byla myslí evidentně úplně mimo, což mi jako učiteli pochopitelně nemohlo uniknout. Když jsem ji poznal lépe, tak jsem nedělal to, že bych ji v tu chvíli vyvolal, abych ji zapojil do procesu výuky, už vůbec ne to, že bych ji za to nějak trestal. Řešil jsem to jinak, o čemž bude dále podrobnější řeč. Někdy jsem ji ale nechal, což byla ode mne taková zvláštní směs zlomyslnosti a soucitu zároveň. Úkoly, ať již klasické školní či jiné (pověřil jsem ji vedením třídní samosprávy), vypracovávala vždy naprosto svědomitě. Byla spíše samotářkou, i když někdy se nechala strhnout kolektivem k typickému společnému řádění, jako je házení mokrou mazací houbou o přestávce, apod.

Na počátku příběhu bylo této dívce teprve třináct let, přičemž ale byla o malinko starší než Rozárka. Zajímavé je, že s Rozárkou měla i několik dalších podobností – hlaďounký, tedy pro tento věk netypicky čistý obličej bez uhříků, tvar prsů (Rozárka měla ale větší) a celé postavy (Léna ale byla výrazně vyšší). Také účes nosily podobný (uměl bych si představit hezčí, a to včetně delších vlasů). No, zde nejspíš podobnost končí - například temperamentem byly obě tyto dívky úplně odlišné. Ještě snad možno dodat, že každá byla z jiné mé třídy.

Seznámení

Ráno prvního školního dne, pár minut před prvním zvoněním. Na chodbách panoval čilý ruch. Starší žáci vítali ty své kamarády, se kterými se přes prázdniny neviděli. Žáci prvních ročníků podle pokynů, které dostali dopředu – a jež někteří s roztěkaností věku vlastní zapomněli doma, hledali své třídy. I já byl na škole nový – sice vůči žákům výrazně dominantní, ale současně ve skrytu duše tak trochu neklidný. Skončily mi prázdniny, kde jsem se zapletl zejména s Veronikou, která, kdybych byl v jiném městě, by klidně mohla právě procházet vedle mne a hledat svoji třídu jako jiní prváci. Byl jsem zvědavý, zda takto, v reálu, poznám dívku, na kterou jsem si, podle prostudovaných osobních spisů a podle fotografie v nich, myslel coby na případnou svoji vyvolenou. Můj rozum již strávil to, že tou se, byť bych o to moc stál, Veronika zkrátka nestane. Stál jsem na chodbě před jednou ze svých tříd a dával rady tápajícím. Nějaký žák mi nutil jakýsi dokument, ale rychle jsem zjistil, že jde o záležitost v kompetenci sekretariátu, a tudíž, že si to dotyčný bude muset vyřídit odpoledne. Ještě než jsem zvedl hlavu, uslyšel jsem velmi příjemným dívčím hlasem: „Dobrý den, soudruhu učiteli, jdu sem správně?“ Když se mé oči potkaly s doslova usměvavýma očima té čtrnáctky, píchlo mne u srdce. A i když jsem věděl, že to je tak trochu mimo moji roli, ale spoléhal jsem, že to nebude k postřehnutí, odpověděl jsem: „Ano, Mášo, tady jsi naprosto správně.“ Ještě jsme se na sebe usmáli, a pak už Máša zmizela ve dveřích třídy.

Poznámka:
Laskavý čtenář již ví, že než jsem stačil něco podniknout, což ovšem vzhledem k tomu, že Máša nebydlela na internátu, ba dokonce ani ve městě školy, nebylo zas tak jednoduché, doslova mne „sestřelila“ Romanka. Ach, jak jsme, my muži, slabí… A ještě krátce tak říkajíc k „technické“ stránce věci. Žádný z mých kolegů, ba ani já, jsme podle fotografie nerozpoznávali nové žáky. Ale spoléhal jsem, že Máša si toto nebude mít šanci uvědomit. Vyučující žáky zásadně oslovovali příjmením…

O pár okamžiků později jsem si všiml elegantní mladé ženy. Měla na sobě skvěle padnoucí drahý kostýmek, jaký si zde jinak mohla dovolit jen moje překrásná mladá kolegyně ruštinářka, jejíž manžel pracoval na montážích v Západním Německu, díky čemuž jeho příjmy byly na tehdejší dobu přímo astronomické. Ta žena měla hezký, jakoby přísný obličej, a z jejích očí přímo čišel útok. Ne, to nebyla nějaká zloba – z ní vyzařovalo cosi na způsob, že zloba by byla zbytečným plýtváním energie, protože jednodušší bude rovnou nás všechny tím pohledem vypálit z povrchu zemského. Zeptal jsem se, koho zde hledá. Odpovědí mi bylo: „Já jsem Tesařová.“
Její hlas byl úsečný, jakoby ve smyslu úsporný a arogantní. „Co pro vás mohu udělat, paní Tesařová?“
„Já jsem Lenka Tesařová…“
To už jsem zaváhal: „To jako Lenka Tesařová, naše žákyně? Prosím, kolik je vám let?“
„Třináct!“
No, kdyby se zabarvením hlasu vraždilo, měl bych to již beze vší pochyby za sebou. „Aha, tak vítej, tvoje třída je hned tady,“ vykoktal jsem poněkud váhavě, přičemž mi neušlo, jak jsem zrudl studem. Pane bože, tohle byl trapas… Na svoji omluvu můžu dodat jen to, že výraz té dívky nebyl vůbec výrazem rozverné pubošky, které jsem okolo sebe pozoroval neustále, a oblečení podobné jejímu, nejen, že nenosil nikdo z děcek, ale nemohla by si jej dovolit ani většina kantorek.

Jelikož ve třídě byla ještě další Lenka, pro odlišení jsem tuto začal jmenovat Lénou. Bylo to podle nádherné ruské řeky, která, ač její pramen leží doslova pár kilometrů od Bajkalského jezera, rebelsky si to namíří přesně na opačnou stranu - to aby se z ní místo krátkého a bezvýznamného potoka stal majestátní veletok.

Poznámka:
Jak jsem výše uvedl, na učilišti bylo předepsáno, že učitelé žákům tykají příjmením. Já jsem k nelibosti některých mých kolegů, mého nadřízeného a paní hlavní vychovatelky tu a tam žáky oslovoval křestním jménem či přezdívkou, kterou jsem sám vymyslel. Zdůvodňoval jsem to tím, že potřebuji získat žáky na svou stranu, abychom pak v Přírodovědném kroužku mohli vytvářet věci, které budou reprezentovat školu. Můj vedoucí to uznal a ostatní mi byli více méně ukradení. Jiná pravda ale je, že jakmile jsem Lénu poznal blíže, velmi jsem se staral, aby se ona členkou Přírodovědného kroužku nestala, tudíž zrovna u ní by zmíněný argument byl lichý.

Vyučování a doučování s Lénou

Již po krátkém čase jsem nějak vycítil, že se děcka Léně kvůli něčemu posmívají. Ale ať jsem se zeptal kohokoliv, vždy se dotázaný všelijak vykrucoval. Přišel jsem tomu ale zanedlouho na kloub sám. Bylo to o jedné písemce. Léna, jakožto šéfka třídy, seděla hned u katedry, abych ji měl po ruce, kdyby bylo potřeba směrem ke třídě něco zařídit. Najednou jsem si všiml, že ona přestala psát, oči doslova skelné, a hned nato začala nesmírně rychle vyplazovat a zase zatahovat jazyk – asi jako kdyby pohádkový čert strašil svým „bll“, avšak bez zvuku a bez přestání. Dívka z protější lavice si toho již také všimla, skoro mi přišlo, jako by na to doslova čekala, ale pak se celá rozzářená podívala na mne. Jenže já ji zpražil pohledem a významným gestem ukázal na papír před ní. Raději odvrátila zrak a pustila se zpět do práce. Léna se mezitím vrátila do reality třídy. O přestávce jsem si ji zavolal stranou a řekl jí, ať po skončení vyučování za mnou přijde do sborovny. Kromě „ano“ se mi dostalo již známého útočného pohledu…

Poznámka:
Na našem učilišti platilo, že žáci museli sedět v lavicích podle abecedy. Tedy nemohli si vybrat, kdo s kým chce nebo nechce sedět. Pokud bylo potřeba udělat nějakou výjimku, musel si to třídní učitel vymoci – a obhájit, přímo u zástupce ředitele pro teoretickou výchovu. Na katedře byl vždy pro vyučující k dispozici názorný zasedací pořádek, aby se nemuselo vyvolávat stylem „hej, ty tam s těmi uhry na nose“, protože děcka by schválně dělala nechápavé a vyučování by to zdržovalo. Zasedací pořádek tak musel být vždy aktuální. Když jsem chtěl mít předsedkyni třídy přímo u katedry, přičemž se nejmenovala třeba Aaronová, musel jsem si to vydupat u šéfa.

Když Léna ve tři odpoledne dorazila, byl jsem už ve sborovně sám - moji kolegové se nikdy ve škole nezdržovali ani o minutu déle, než bylo nezbytně nutné. Když po zaklepání a mé výzvě vstoupila, byl jsem obdařen pro mne již známým útočným pohledem, tentokrát doprovázeným i jakýmsi sveřepým výrazem obličeje. Hm, úžasná výzva pro Asceho. Nakonec jsme spolu strávili šest hodin. Pravda, do toho počítám i večeři ve školní jídelně, kam jsme šli také spolu, a kde jsem si ji posadil k sobě k učitelskému stolu. Většinu onoho času jsem si připadal tak, že sedím někde poblíž klubka zmijí, popřípadě že jsem si pozval samotnou Medúzu. Nejčastější odpovědí na mé výroky či otázky totiž bylo vzpurné a jakoby jedem podbarvené „tss…“ Nicméně, ne nadarmo má Asce státní zkoušku z psychologie – pomalinku, polehounku, vytrvale, ale i přísně a tvrdě, krůček po krůčku…

Poznámka:
Medúza je postava ze starořeckých legend, která měla místo vlasů klubko zmijí, a při pohledu na ni muži zkameněli. No, myslím, že pravdu o této dávné bojovnici vystihl spíše jistý malíř na vloženém obrázku. Tedy ono „zkameněli“ nutno brát jako přenesený význam ke „ztratili koncentraci“ – což při boji mečem na život a na smrt je jistě fatální. Ještě bych dodal to, že daný obrázek jsem zvolil i z toho důvodu, že vyobrazené poprsí je velmi podobné tomu, jaké měla Léna.

Luis Royo, Subversive Beauty: Medusa's Gaze





A tak jako laskavý čtenář jistě pochopil, že Medúzu nemůže z výše uvedeného důvodu přemoci žádný běžný muž (cizím slovem bychom řekli „normál“), ale jedině pedofilně-hebefilní Asce, stejně tak chápe i to, že Asce dokáže odzbrojit i Lénu. Nu, ale že to byla pořádná fuška. Ovšem to, co dělá Ascemu psychické potíže, je to, že „odzbrojit“ u Lény nikdy nebylo ani na píď blíže k „získat“. Léna akceptovala to, o čem jsem ji dokázal přesvědčit, že je správné, ale nikdy neocenila, co jsem pro ni udělal, nikdy se nestala mou kamarádkou, natož přítelkyní. A později jsem velmi bolestivě procítil, že vlastně byla celou dobu mým nepřítelem. Na to, co jsme spolu prožili a na tajemství, jež nás spojovalo, zvláštní, opravdu zvláštní…

Nicméně vraťme se zpět do děje. Po večeři jsem se již cítil natolik „silný v kramflecích“, že jsem zahájil tak říkajíc frontální ofenzívu. Výsledek mne přímo šokoval. Pokud se mi něco takového stane, mám tendenci použít nějaký duševní prefabrikát, protože zareagovat musím, ale na důkladné zvážení věcí příštích není čas. Jelikož jste mne již poznali, uhádnete jistě sami, že tím pádem z toho kouká pořádný průšvih, neboli něco perverzního. Už proto, že zatímco chtíč je dán pudem, tedy bleskově vykonatelným mozkovým podprogramem, tak nějaká společensky únosná akce je věcí rozumu, tedy pomalé nadstavby mozkových procesů...

Odpoledne jsem Lénu mimo jiné rozebíral na tom, že je sice značně inteligentní, ale dost špatně čte. Tím má ztížený příjem informací, a to ji velice sráží ve výkonech. Ty má sice výrazně nadprůměrné, ale jsme teprve v prváku a jistě bude zapotřebí dodělat nakonec maturitu. Všimněte si onoho „jsme“. Ano, přešel jsem při každé aspoň nepatrně vhodné příležitosti z „ty“ na „my“, a tím se jí, coby jedním z mnoha podpůrných prostředků, dostával pod kůži. Donesl jsem předem připravenou knihu: „Otevři si to na té záložce a začni nahlas číst.“
„Ne!“
„Na nic jsem se tě neptal! Otevřít a číst!“
„Tss…“
„Léno! Doufám, že nechceš dostat záhlavec, jako bys byla nějaká puberťačka!“
„Tss… Bylo, nebylo, byl jednou jeden král…“
„Znovu a pořádně nahlas! Právě kvůli tomu hlasitému čtení to děláme.“
„Tss… Bylo, nebylo, byl jednou jeden král, který se rád honil po lesích za zvěří…“
Po chvilce jsem si všiml, že Léna, jak se soustředí na čtený text, sedí docela strnule, snad jakoby v nějaké křeči. Nechtěl jsem ji rušit, ale když se za pár minut začala zvláštně kroutit, tak jsem již zasáhl. Ano, toto bylo to, kvůli čemu jsem s ní chtěl vlastně mluvit. V následujícím rozhovoru padlo mnohokrát to její „tss“, různě odsekávala, probodávala mne pohledem, já zas střídal tón hlasu, ze kterého čišelo pochopení, s hrubými, úsečnými a halasnými rozkazy. Nakonec se podvolila a začala mluvit. Lezlo to z ní sice „jak z chlupaté deky“, ale společně jsme se nakonec dopracovali k jádru problému.

Léna, pokud se potřebovala na něco soustředit, tak se celým tělem napnula, opravdu jako do křeče. Ovšem tím pádem, vzhledem ke geometrii jejího klína, tlačila na své citlivé body a pomalu na ni začal přicházet orgasmus. Někdy se úplně přestala ovládat, a to pak vyústilo v ony hrátky s jazykem („čertovské“, ale bezhlasné „bll“). Pokud se jí podařilo nástup vzrušení zachytit včas, tak se z vyučovací hodiny dovolila, že potřebuje na toaletu, a tam se pak rukou udělala. Takovýchto lehčích orgasmů měla klidně během výuky několik. V průběhu celého dne využívala různé příležitosti, aby si alespoň krátce udělala dobře. Namačkávala se rohem stolu či jinými vhodnými předměty na poštěváček. Pochopitelně oblečená a nenápadně. To je pro nezasvěcené opravdu obtížně odhalitelné. Mimochodem moje (budoucí) manželka dělávala to samé – pravidelně masturbovala během jízdy vlakem či autobusem, aniž si kdokoliv měl šanci toho všimnout. Nicméně v době, o které nyní hovoříme, mi to přeci jen připadalo hodně zvláštní. Léna se snažila co nejlépe se uspokojit během dne, protože v noci by mohla mít zásadní problém s tím, že by se nemusela ovládnout a způsobila si hluboký orgasmus. Během toho ovšem byla značně hlasitá, takže by na internátu hned měla o ostudu postaráno.

Dostal jsem docela zlomyslný nápad. Řekl jsem: „Dobře, Léno, to, o čem jsme nyní hovořili, jistě pro tebe muselo být psychicky náročné, a proto se na chvilku zase budeme věnovat hlasitému předčítání. Tak, kde jsme skončili?“
„Zdálo se mi o jednom městě, měli tam jabloň, nesla mladicí jablka. Když někdo zestárnul a jedno snědl, omládl zas…“
V duchu jsem si pomyslel, že tentokrát se to obešlo bez Lenčina „tss“, takže začínám ovládat situaci. Po několika minutách intenzivního soustředění na přednes, přesně jak jsem již čekal, začala Léna evidentně zase přecházet do křeče. Chvíli jsem ji nechal, ale pak jsem utnul čtení s tím, že pozoruji, co se děje, a zkusíme to „rozehnat“ cvičením.
„Tak šup, vztyk, popojdi sem a začni dělat dřepy!“
„Ne!“
„Léno?!“
„Tss…“
„Začínám počítat. Dřepů bude padesát, to by pro začátek mohlo stačit. Pokud nezačneš, tak za každý vynechaný dostaneš dvě pořádné rány támhletím dřevěným pravítkem přes prdel.“
„Soudruhu…“
„Říká se ‚soudruhu učiteli‘! A už makej!“
„Soudruhu učiteli, když mě by praskly kalhoty,“ řekla tentokrát Léna docela smířeně.
„Tak si je sundej! Pane bože, tobě abych říkal každou prkotinu…“
„Tss…“
„Přestaň dělat vlny, přeci jsem ti odpoledne hodinu vysvětloval, jak to moderní vysokoškolsky vzdělaní lidé, jako třeba já, dnes mají. Tedy že mám v podstatě něco jako poloviční lékařské vzdělání. Neříkal jsem to do vzduchu. Beru tě jako profesionál. Ostatně kdyby tomu bylo jinak, tak by mě asi moje přítelkyně zabila. Takže nám tu přestaň syčet a gaťata dolů! Pochopitelně předpokládám, že máš kalhotky…“
„Tss, jasně že mám kalhotky,“ zasyčela si Léna a k mému lehkému úžasu si začala kalhoty opravdu sundávat.
„Hele, vlastně si to počítej sama, já si zatím srovnám sešity pro kontrolu domácích úkolů,“ předstíral jsem, že mne ona vůbec, ale vůbec nezajímá. Nicméně periferním viděním jsem ji pozoroval, takže jsem si mohl říci: „Páni, ta ale musí tu ‚buchtu‘ mít…“ Občas jsem se jako skoro až otráveně na ni podíval, jestli dřepy nefláká – ve skutečnosti jsem děkoval svému laboratornímu plášti, který jsem na škole nosil jako takové univerzální oblečení, že není vidět, jak až moc mne ona naopak zajímá…
Když Léna zvládla předepsané dřepy, pozval jsem ji zase ke stolu. Kalhoty si zatím neoblékla, takže seděla s nahýma nohama, v kalhotkách a v kompletním horním oblečení. Začali jsme si zase povídat...


Pokračování příště…

Upozornění pro čtenáře

...A sakra... Tak tohle nabere pořádný spád... Až mi z toho naskakuje husí kůže... Balancování na ostří meče. Dvou mečů - zkřížených. Tedy čtení ne pro každého...

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Diskuze:

od Plyšáček » 8.7.2017 10:50:01
od Asce » 8.7.2017 13:04:38
od Plyšáček » 8.7.2017 13:30:10
od Gabriel Svoboda » 11.10.2017 16:14:50
od Asce » 11.10.2017 17:58:41
od Snilko » 18.10.2017 1:08:21
od Asce » 18.10.2017 12:12:24
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 817
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2871 x
Oceněn: 2881 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 14.7.2017 22:51:27

Učiliště, VII. část: Asceho úlety

(Střípek s choulostivým obsahem, který nemusí být po chuti každému čtenáři)



Pokračování minulého povídání o Léně…

…Zajímalo mne, jak to Léna ohledně své masturbace provádí doma. Prý večer, když má všechny své povinnosti splněny a je po koupeli, se krásně uvelebí v posteli ve svém pokojíku a přivodí si dokonalý orgasmus.
„A co na to tvoje matka? Podle toho, co jsi mi říkala, tě přeci musí jasně slyšet,“ vyptával jsem se dále.
„Žiji jenom s otcem, matka od nás odešla už skoro před dvěma lety. Ještě s mladším bratříčkem.“
Následující vyprávění mě docela rozhodilo. Věc se měla následovně:

Na počátku máme šťastnou rodinku. Otec, coby těžce pracující horník, ale tím pádem s velmi vysokým výdělkem. Matka úřednice. Příjem rodiny byl značně nadstandardní. Bydleli v panelovém domě. Vzhledem k dalšímu textu bych dodatečně pro vás (Léně jsem tehdy nic takového neříkal) doplnil tuto krátkou úvahu: Podle mne se mladá paní nudila a svůj nadbytečný volný čas trávila tím, že manželovi „zanášela“. Když bylo Léně jedenáct let, utrpěl její otec těžký pracovní úraz. Přišel o obě nohy nad koleny. Byl najednou odkázán na invalidní vozík. Připomenu, že v tehdejší době společenské prostory, byty, ani další infrastruktura, na takové eventuality nereflektovaly. Ve svém bytě byl, tento původně dynamický muž plný energie, najednou jako ve vězení. Manželka neunesla mužovu invaliditu a rozvedla se s ním. Odstěhovala se s „nějakým pánem“ a Léniným bratrem pryč. Lénu prý zanechala u otce, aby mu pomáhala. Já si ovšem pomyslel, že důvodem spíš bylo to, že s oběma dětmi by její nový (z mého pohledu ovšem nejspíš staronový) partner mohl mít problém, a navíc Léna evidentně rostla do krásy…

Po nějakém čase začal otec po Léně „vyjíždět“. Když mu pomáhala s hygienou, snažil se jí sahat na zadek. Občas jej také zaslechla, jak v noci přijel s invalidním vozíkem až ke dveřím jejího pokoje. Rozebrali jsme to podrobně. Při té hygieně Léna otce viděla zcela nahého, včetně jeho ztopořeného penisu. Líbilo se jí to. Z toho, jak ji otec hladil po stehnech či po zadečku, ovšem měla rozporuplné pocity. Celé, včetně onoho ztopořeného penisu, ji to vzrušovalo, ale současně cítila zřetelné zábrany a byla zmatená. Tak otci odsekávala, či ho přímo pleskala přes ruce. Věděla, že otec v noci poslouchá projevy jejího orgasmu, přičemž předpokládala, že si netroufne vjet do jejího pokoje, takže se cítila v bezpečí, a naopak ji to ještě více vzrušovalo. Představovala si jeho ztopořený penis, a to jí velmi pomáhalo udělat si dokonale dobře.

Do rodiny k nim několikrát týdně tak na jednu až dvě hodinky zacházela stará teta a pomáhala jim s chodem domácnosti. Lénu učila domácí práce, ale i péči o otce. Zajímavé bylo, že když se v koupelně o něj staraly obě společně, otec ztopořený penis neměl, zatímco pokud mu pomáhala samotná Léna, tak ano. Trochu mi to bylo divné. Pak jsem ale vyzvěděl, že rozdíl byl v tom, že pokud byla na návštěvě tetička, Léna chodila v domácím oblečení, ale pokud byli s otcem sami, tak často, a při oněch hygienických úkonech kvůli pocákání vodou vždy, toliko v kalhotkách a podprsence. Pak už jsem to chápal – mně stačil ke ztopoření penisu jen pohled na Lénu mající „dole“ pouze kalhotky, přičemž jinak byla plně civilně oblečená, a to jsem měl sexu, na rozdíl od jejího otce, dostatek…

O prvních Vánocích jejich samostatné pouti životem, tedy před necelým rokem, dostala Léna od otce dárkem překrásné oblečení. Bylo drahé, luxusní a evidentně muselo dát značnou práci jej sehnat. Byla nadšená. Ovšem současně velmi citově strádala, protože matka jí nebyla schopna ani zaslat pohled, natož aby jí také něco pro radost darovala či aby dokonce přijela na návštěvu. Prostě nic, jako kdyby pro ni Léna neexistovala. Ani o bratříčkovi neměla žádné zprávy. A to ona přitom během předchozích měsíců psala několik dopisů – adresu jí řekl otec, byla v rozvodových materiálech. Vánoce ji tedy zastihly dokonale psychicky rozloženou. Byla plná radosti i smutku zároveň. Za této situace, když otce myla a on ji takovým nějak pokorným a tichým hlasem poprosil, tak mu vyhověla – rukou jej masturbovala do jeho vyvrcholení. Velmi se jí to líbilo, mezi nohama cítila takové zvláštní jakoby brnění, ale současně v ní sílilo to, že něco je špatně, že takto to nemá být. Když otec vystříkl, zmatená utekla do svého pokoje, skočila do postele a tam se rozbrečela. Slyšela, jak za ní později otec vjel do pokoje, ale nevadilo jí to, ba ani to, když ucítila, jak ji rukou hladí po vlasech, aby ji utěšil…

No, pro vás to podávám ve zhutnělé formě, protože kdybych použil metodu přímého dialogu, půl stránky by zabíralo „tss…“ a druhou polovinu zas mé domluvy Léně, že když mi vše vypoví, tak se jí značně uleví… Následující část rozhovoru začala pořádně nabírat na obrátkách. Bylo neskutečné pozorovat, jak Léna se mnou stále bojuje a nepodléhá, ačkoliv nakonec dělá přesně to, co po ní požaduji. Jestli se čtenáři v tom, co píšu, jeví rozpor, věřte, že mně také… Neušlo mi, že ona, pokud se zapomene, sahá si do rozkroku. Ovšem vždy, jakmile si to uvědomila, dala zase ruku pryč. Bylo evidentní, že diskuze ji současně také vzrušuje, a to až tak, že jsem ji i cítil…

Dostali jsme se k tomu, jaký je vlastně její vztah k otci. Dozvěděl jsem se, že ho má velmi ráda, je pro ni prototypem muže – silný, svalnatý, rozhodný… No, všechny superlativy si pochopitelně nepamatuji… Nedělá jí žádné potíže se o něj v jeho aktuálním stavu starat, je pyšná, že je paní domácnosti, a vlastně by to ani jinak už nechtěla. Když jsem toto vyslechl, dost hrubě jsem jí vynadal: „Vy se s otcem takhle krásně milujete, ale ty vás dva současně nepředstavitelně mučíš! On má jako muž jisté potřeby, však víš jaké, nejsi přeci malá holka. Nemá přitom možnost nikde tyto své potřeby vybít. Ty zase pomalu nevyndáš ruku z kalhotek – no, však vidím, co děláš zrovna teď…“
„Tss,“ zasyčela Léna a dala ruku na stůl, přičemž bylo vidět, ba i cítit, jak by ji nejraději na tom místě, odkud ji stáhla, nejen ponechala, ale naopak ještě více zapojila do činnosti.
„Zítra přijdeš zase, probereme to podrobněji a něco vymyslíme. Teď už se ale blíží večerka na internátu… Jenže, jak tě pozoruji, vidím, že v tomhle stavu tě tam nemůžu pustit. Ještě by sis tam uřízla ostudu. Musíš se dodělat…“
„Tss…“
„Neodmlouvej, s tím u mě opravdu neuspěješ,“ řekl jsem a vstal, abych si stoupl za její záda. „Neboj, nedotknu se tě na žádném místě, kde by ti to mohlo vadit.“ Vzal jsem její pravou ruku a dal jí do jejího klína. Napřed se trochu zdráhala, ale ne dlouho. Své ruce jsem jí položil na ramena, ale zezadu, a tak, abych ji jakoby tiskl dolů do židle. „Času je málo, tak neváhej a pusť se do práce. Já tě budu takto přidržovat, aby ses mohla pořádně zapřít. Tak šup…“ Léna si pozvolna začala přejíždět prsty rukou mezi nohama, ale po kalhotkách. Ovšem již za krátko se ono „pozvolna“ jaksi vytratilo. To už se na židli svezla trochu dolů, tak, aby přirození neměla na sedáku, dala nohy mnohem víc od sebe, zajela si rukou pod kalhotky a postupně se proti mým rukám stále více napínala, až byla jako struna. Slyšel jsem tření ruky o látku jejích bílých kalhotek, občas i mlaskavý zvuk prožívané masturbace a zanedlouho i hlasité vzdechy. Stál jsem za ní i nad ní a měl jsem do jejího klína dobrý výhled. Dobře, že jsem ji přidržoval. Tohle bylo nakonec opravdu hluboké. Pravda, ne tak, jako když jsem včera dělal orgasmus Romance, nicméně toto bylo na židli, poprvé přede mnou a navíc vlastní rukou…

Když se Léna vrátila z ráje zpět na zem, poprvé jsem během dnešního dne zaznamenal na její tváři úsměv. Značil dokonalé uvolnění, čili slast z vysvobození od sexuálního nutkání. Tím úsměvem celá jakoby najednou zkrásněla, leč tento stav netrval dlouho. Po pár okamžicích už zase na mne hleděla svým přísným, útočným pohledem. Tajemná, nevyzpytatelná, vzpurná a nepoddajná. Strangled Puria. Skoro jsem začal závidět jejímu tatínkovi, který ji nejspíš usměvavou vidí často. Ještě jsem jí neopomněl zdůraznit, aby se na internátu hned šla vysprchovat a převlékla si kalhotky. Schytal jsem za to jistou dávku syčení a ošklivých pohledů, ale pak už jsme se rozloučili s tím, že zítra po večeři se sejdeme zase, ale tentokrát v mém kabinetu.

Léna druhý den dorazila jen pár minut po šesté večerní. „No, to jsi tomu jídlu moc nedala," řekl jsem místo pozdravu a škodolibě se těšil, zda uslyším charakteristické „tss“. No, dočkal jsem se obratem… Pokynul jsem jí, ať si sedne na gauč, sám jsem seděl na židli u pracovního stolu. Nechtěl jsem, aby si myslela, že se na ni budu chtít nějak mačkat či jakkoliv jinak zneužívat situace. Ostatně jestli můj plán vyjde, užiji si mnohem luxusnější zábavu, než nějaké pokoutní namáčknutí či sáhnutí. Schůzku jsem zahájil monologem: „Jak už jsem ti vysvětlil, mám značné vědomosti o biologii lidského těla i o psychice, obzvlášť ve vztahu k dorostencům a jejich specifikům. Jsem tvůj třídní učitel a cítím za tebe zodpovědnost. Je mi naprosto jasné, že jsi nadaná dívka a že určitě nechceš skončit v továrně coby dělnice, ale že budeš chtít dále studovat. Přijde mi proto jako velký problém to, že máš slabiny ve čtení a zejména pak s vytěžením důležitých informací ze čteného textu. Toto tě brzdí ve všestranném rozvoji. Jako zásadní potíž pak dále vidím to, že špatně ovládáš svoji sexualitu. Děcka ve tvém okolí to vnímají a posmívají se ti. Ty to řešíš tak, že se ještě více stahuješ do sebe, uzavíráš se. Jenže toto je špatné řešení. Ty máš dispozice kolektiv ovládat, dominovat. Ne být zalezlá v koutku. Chápeš, co ti říkám?“
„Ano,“ špitla Léna.
„Tak, prosím, buď od té dobroty a už mi neodmlouvej. Chci pro tebe jenom dobro. Ani se tomu nemusíš divit, protože mi to svým způsobem vrátíš. Pokud na tobě zapracujeme, ale musíme chtít oba, budeš schopna dokonale zmáknout třídu a mně tím ubyde práce s krocením divé zvěře. Mohl bych ti doporučit dobrého psychiatra – psychologa, ale dopředu vím, že by to bylo řešení na prd. Nacpali by do tebe nějaké prášky, které by tě utlumily, takže bys sice neměla takovou potřebu masturbace, ale byla bys jak zpomalený film, nic bys nezvládala a děcka by se ti opět posmívala. A po vysazení léků by se vše tak jako tak vrátilo do starých kolejí. Moje řešení je jiné. Vychází z reálné situace, z toho, co vyplývá ze včerejšího rozhovoru, kdy jsme se dostali hluboko do tvého nitra. Bude to jaksi netradiční kůra, zato přesně tobě na míru. A zůstane jen mezi námi, protože pokud ne, tak bychom tratili oba, ale ty víc. Ostatně to pochopíš sama a rychle, až tě seznámím s podrobnostmi. Protože to však bude přeci jen napoprvé trochu síla, tak ti teď navrhuji, aby sis dala pořádného panáka vodky na kuráž. Souhlasíš?“
„Ano,“ opět špitla Léna. Sakra, co to s tou holkou dnes je? Zatím jen jedno „tss“, radoval jsem se v duchu. No, ta radost mi ale nevydržela dlouho. Vstal jsem a nalil do chemické kádinky z tajemně označené láhve „Aquavitum“ množství odpovídající dvěma velkým „panákům“, tedy přesně deci vodky. Nu, pořádná porce pro pubošku…

Poznámka:
“ Aquavitum“ je moje rádoby latinsky vypadající zkomolenina ze slova „akvavit“, psáno též „aquavit“. Jde o destilát vyráběný převážně v Norsku, z obilí nebo brambor, ochucený kmínem a dalšími kořeními a bylinkami. Je speciální tím, že zraje v sudech na palubách lodí cestujících z Norska, přičemž podmínkou je, že loď musí na cestě tam i zpět přeplout rovník. Základ pro výrobu tohoto alkoholického nápoje je podobný základu pro vodku, kterou jsem takto v kabinetu maskoval.

„Tak, tu máš, kopni do sebe půlku. Druhou za chvíli, až ti řeknu,“ podal jsem Léně kádinku. Jenže ona po první polovině a kratičké přestávce do sebe otočila i zbytek. „Ježíši, co blázníš…“
„Tss…“
„Jo ták, slečna si hraje na děsně dospělou…“
„Tss…“
„Hele, víš co, dej si hned teď padesát dřepů, ať tě přejdou roupy!“
„Ne!“
Zařval jsem na celé kolo a bouchl přitom pěstí do stolu, až prázdná kádinka nadskočila: „Padesát dřepů a fofrem, nebo se neznám!“
Léna vstala z gauče, a aniž bych cokoliv takového naznačoval, začala si svlékat kalhoty. Když byly dole, vzorně je složila přes opěradlo gauče, a pak se ke mně otočila. Dívali jsme se navzájem do očí. Měla ostrý pohled, ale já už byl průběhem schůzky docela rozjetý, takže jsem si na ni věřil. Po pár vteřinách hrobového ticha, kdy jsme se do sebe vpíjeli očima, dala Léna ruce za hlavu, poněkud se rozkročila, a začala dělat dřepy.

Popošel jsem k magnetofonu a značně nahlas pustil předem připravenou skladbu. Byla to onoho času jedna z nejtemnějších mně známých. Chcete-li, posuďte sami. Pokud se chcete vcítit do tehdejšího mého myšlení, udělejte to.

Kiss: God of Thunder

Vlastníš něco, co je jen tvé
Je to něco, co potřebuji
Krásná dcero Afrodity
Poslouchej slova, co říkám
A dobře si pamatuj
Přinesli mě démoni
A jsem tu jen kvůli jednomu

Bůh hromu
Jsi pod mým kouzlem a mocí - pomalu pronikám tvou panenskou duší

Jsem pán zaniklých říší
I nových dnů
Jsem chlap, přináším temnotu bez slitování
Přikazuji, poklekni přede mnou

Bůh hromu
Jsi pod mým kouzlem a mocí - pomalu pronikám tvou panenskou duší


Když jsem se znovu posadil, to již na gauč, doslova jsem cítil onu energii, která se ve mně aktivuje. Je dynamická, je tvořivá, je činorodá. Povzbuzuje, posiluje, řídí. Je nádherná. Jen ona dokáže bořit staré zapšklé a mrtvolně nehybné pořádky, aby na nich mohla vyrůst nová zářící budoucnost… Ovšem ještě něco jsem procítil – střídající se vlny horka a chladu s husí kůží. To se mým tělem zběsile proháněl „výboj“, který označuji jako MAKO. A to nutně značí jedno jediné – není cesty zpět…

Dal jsem si záležet, aby Léna jasně viděla, že tentokrát nic nepředstírám, ale jednoznačně a bez jakýchkoliv zábran se jí dívám mezi nohy. Ano, přesně tam, kde se jí s každým dalším dřepem pomalinku polehounku zvýrazňuje mokrá skvrnka…


Pokračování příště…

Upozornění pro čtenáře

Aj aj… Přiopilá Léna evidentně duchem u bran ráje, mně po těle běhají vlny vzrušení… To nevypadá jako běžná schůzka soudruha učitele s předsedkyní třídní samosprávy… Do toho Kiss z magnetofonu křičí ta svá životní moudra:

Dobře, už to začalo a ty chceš nějakou zábavu…
Myslíš si, že ji najdeš?
Musíš se sebou zacházet jako s číslem jedna…

Nu, když to říkají…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Diskuze:

od Asce » 15.7.2017 13:11:46
od Snilko » 17.7.2017 11:18:05
od Asce » 17.7.2017 12:44:39
od Snilko » 27.7.2017 1:33:00
od Asce » 27.7.2017 11:44:00
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 817
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2871 x
Oceněn: 2881 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 21.7.2017 23:40:48

Učiliště, VII. část: Asceho úlety

(Střípek s choulostivým obsahem, který nemusí být po chuti každému čtenáři)



Dokončení minulého povídání o Léně…

…Vůbec nevím, kolik těch dřepů bylo, vím jen to, že Léna je neustále zrychlovala. Až nakonec padla vyčerpáním na gauč. Přisedl jsem si k ní: „Budeme se věnovat hlavně dvěma věcem. Tvému čtení s porozuměním. Budeš mi pravidelně předčítat nahlas. Současně přitom zkusíme vymyslet, jak poopravit tvé držení těla, když se musíš soustředit. Tím by měl postupně odpadnout jeden balík problémů. Tím druhým důležitým bodem je to, že konečně přestaneš týrat sebe i otce a začnete si dopřávat to, po čem oba toužíte…“
Léna se na mě zvědavě podívala. Alkohol začínal dělat zřejmě své, fyzická námaha v podobě špičkově prováděných dřepů nejspíš urychlila jeho vstřebávání. Její oči se na mne nádherně smály. Znovu jsem začal jejímu otci závidět.
„No, opravdu nemá vůbec žádný smysl, abyste oba tajně nebo skoro tajně masturbovali, když po sobě evidentně toužíte. Samozřejmě to musí zůstat jen mezi vámi…“
„Ale vždyť je to můj tatínek…“
„Kterého ale miluješ jako žena. Přeci to sama tak cítíš…“
„Ale to je špatné…“
„Špatné by to bylo, kdybyste to někomu říkali. Špatné proto, že by to lidé nepochopili. Oni takové věci nikdy nechápou, protože jsou sobečtí. Naopak pro vás dva to bude skvělé. Tvůj otec dostane to, po čem touží, a ty kromě toho samého ještě navíc získáš klid, srovnáš se psychicky, získáš sebevědomí a bude z tebe silná osobnost. Nebudeš závislá na chtíči…“
„To mám s tatínkem… jako… no… to…?“
„Souložit? Jasně! Uvidíš, jak to bude pro vás oba úžasné. Budete jako partneři. Dostaneš se pocitově na úplně jinou úroveň.“
Zvedl jsem se a popošel ke stolku. Přitom jsem stále mluvil, ale co chvíli se očima obracel k Léně. Ta si nohy pokrčila na gauč, takže jí bylo krásně vidět do rozkroku, i to, jak tam má mokré kalhotky. Uvědomil jsem si, že ona to ani nijak nemaskuje, proto jsem do své řeči učinil vsuvku: „Klidně masturbuj, uleví se ti.“
„Ano,“ řekla Léna, rozevřela klín a zasunula ruku pod kalhotky. Pane bože, to bylo vzrušující. V tuto chvíli pracovala rukou pomalu a bylo zřetelně vidět, v jakých místech se pohybuje její ukazováček. Alkohol, spolu s tím, co s ní dělá to, o čem mluvíme, v ní úplně odbrzdily zábrany. Přitom se pokoušela, kdykoliv to bylo z mé strany možné, hledět mi do očí. Naprosto bez vší pochyby chtěla, abych se díval – zřejmě to byl jakýsi dodatkový zdroj jejího vzrušení…

Zatímco Léna masturbovala, já vyndal ze stolu asi tři centimetry tlustou svíčku, která měla krátkou, na konci zakulacenou špičku. Koupil a upravil jsem ji teprve před pár dny pro hrátky s Romankou, ale ještě jsem ji nepoužil. Pokračoval jsem ve své řeči: „Je tu ale jedna důležitá věc, a to je tvoje panenství. Tedy alespoň předpokládám, že máš dosud panenskou blánu. Ano?“
„Ano,“ sotva slyšitelně špitla Léna.
„Tvůj otec nemá nohy, a když si představím, jaké problémy by mu tvoje odpanění mohlo způsobit, ovšem tím pádem i tobě, tak je jasné, že to musíme zařídit jinak. Kdyby se vám to nepovedlo, mohli byste z toho mít oba dost špatné pocity. Všechno to krásné, co by mezi vámi mohlo být, by skončilo leda tak nějakou trapností. Ostatně i některé tvoje spolužačky si od svých kamarádek nechávají protrhnout hymen svíčkou. Vzhledem k tomu, že se tím i chlubí, tak to jistě víš stejně dobře jako já, že?“
„Ano, vím…“
„Zkrátka panenská blána je v dnešní době přežitek, který dává muži neoprávněnou výhodu v tom, že se tím může celý život chlubit - jako by šlo o nějaký skalp. Já ovšem nejsem a jistě ani nebudu tvůj partner, jsem osoba nezávislá, a proto ode mne je to jiné. Tuto službu ti nyní odborně poskytnu. Jenom by bylo vhodné, aby toto opravdu zůstalo mezi námi…“
„Když já se bojím…“
„Tak nezastírám, že to bude maličko bolet. Ale to by tě s tatínkem bolelo tak jako tak. Ty si tu bolest odbydeš teď a na tatínka už ti zbyde jenom natěšenost, protože už nebudeš mít žádné obavy. U mě máš tu výhodu, že kdyby nedej bože nastala jakákoliv komplikace, poskytnu ti odbornou pomoc. Protože jsem zatím tvou pochvu neviděl, nemohu ani přibližně odhadnout, zda očekávat jen pár kapiček krve, či nějaký drobný pramínek. Proto to uděláme tak, že pod tebe dáme přeložený ručník, a abychom nepotřísnili tvoje krásné oblečení, tak se raději svlékni donaha…“ Byl jsem vzrušením bez sebe, co na to Léna řekne, zda zareaguje v duchu toho, co bych si přál. No, ona neřekla vůbec nic, ale vyndala ruku z kalhotek a začala se svlékat. Musím říci, že když s tím skončila, takže jsem ji uviděl, jak ji pánbůh stvořil, z ničeho nic se mi dost ztěžka dýchalo. Byla nádherná…

Položil jsem si ji a upravil její polohu, abych dobře mohl k jejímu přirození. „Napřed se podívám, co nás čeká,“ řekl jsem, pokrčil jí nohy a dal je od sebe. Naznačil jsem, aby nohama takto zůstala, a prsty rozevřel již tak značně pootevřený poševní vchod. Uf… tohle byl pro mne neskonalý požitek… Aniž jsem pořádně věděl, zda mám pravdu či ne, rezolutně jsem prohlásil: „Jo, to bude dobré, to půjde samo. Je znát, že si nejspíš často prsty strkáš hluboko…“ Ještě jsem Lénu instruoval, aby si masírovala poštěváček, protože to ji navede na jiné myšlenky. A pak už jsem vzal připravenou svíčku…

Připadlo mi, že z Lény bylo více krve, než když jsem před nedávnem vlastním penisem odpaňoval Romanku. Možná se mi to ale zdálo. Hladká svíčka nic neabsorbuje. Léna se evidentně snažila být statečná a nedat na sobě znát nějakou slabost, ale přesto si trochu zanaříkala. Bohužel se mi nepodařilo zcela sesynchronizovat protrhávání panenské blány a orgasmus způsobený masturbací poštěváčku, a to proto, že mi nedošlo, že to, jak se ona prohýbá v zádech, není způsobeno orgasmickou křečí, ale jakoby „únikem“ před vnikající svíčkou. Zatímco pro Lénu bylo to, co se právě odehrávalo, směsicí blaženosti a bolesti, pro mne šlo o nevýslovnou psychickou slast.

Zdůraznil jsem, že je zapotřebí, abychom měli jistotu, že hymen není jen natržen, ale že pochva je opravdu dokonale zprůchodněna a tak připravena pro tatínkův penis. Během této řeči jsem přinesl horkou vodou opláchnutý šroubovák, jehož rukojeť byla o něco silnější než použitá svíčka – průměru asi čtyři centimetry. Lénu vniknutí tohoto předmětu bolelo, ale držela. Nakonec jsem ji co nejdokonaleji očistil sterilní gázou a zahlásil hotovo. Pravda, měl jsem silné nutkání pohrát si i s jejími překrásnými prsy, ale nechtěl jsem riskovat, že vypadnu z role „nezúčastněného odborníka“, a tak jsem se kochal jen očima.

Léna nyní odpočívala natažená, ale nohy měla doširoka od sebe. Měl jsem tím pádem dokonalý výhled na její přirození a mohl si tak neustále potvrzovat, že můj včerejší odhad ve formě myšlenky „Páni, ta ale musí tu ‚buchtu‘ mít…“ byl spíše ještě při zemi. Romanka se s ní vůbec nemohla srovnávat, o Denise ani nemluvě. Pravda, Veronika by Lénu naprosto předčila, a to krásou i psychicky, jenže kde té je konec. Ach Veroniko…

Drobné poznámky:

  • Kde je konec Veronice jsem samozřejmě věděl. Chtěl jsem jen naznačit její nedostupnost. V danou chvíli jsem také neměl potuchy o tom, že za ní pojedu na ples, viz Dětský tábor s nezvaným mikrohostem, podkapitola Dozvuky, odstavec Ples.
  • Idea nemodernosti panenské blány byla v této době mezi mladými dívkami dost diskutovaná a akceptovaná. Předpokládalo se, byť nejspíš žádný významný stranický funkcionář nic takového, alespoň pokud je mi známo, nikdy neřekl, že tato idea odpovídá marxisticko-leninské filozofii vládnoucí strany, konkrétně deklarované rovnosti mezi muži a ženami. Na našem učilišti tuto myšlenku intenzivně rozšiřovala zejména jedna učenka, o které se později krátce zmíním. Ona sama odpanila hned několik spolužaček. Z nějakého důvodu si mne oblíbila a i když jsem o ni nijak nestál, občas jsme si spolu povídali. Věděl jsem tak různé podrobnosti. Hrozně se mi líbilo to, že onu akci nazývala „večer při svíčkách“. Musím uznat, že, na rozdíl od mého technického přístupu, ona to pojímala romanticky – vlastnímu aktu předcházela intimní atmosféra se skutečně zapálenou svíčkou (nikoliv tou stejnou), víno, něžné polibky, mazlení… Na závěr pak opláchnutou svíčku převázala růžovou mašličkou, aby měla dotyčná památku. No, jenže zatímco ona své choutky mohla maskovat tak, že jde o to, aby se daná dívka cítila přirozeně, jako by byla s milencem, já takovou taktiku u Lény nemohl použít. Neměla by zájem – aspoň myslím. Bohužel, tedy podle mých současných úvah, byl jsem pro ni jen nástrojem, který umožnil její podvědomé myšlenky převést do vědomí, uspořádat je, a pak zrealizovat…

Na závěr večera jsem se s Lénou dohodl, že druhý den po večeři za mnou do kabinetu přijde zase. Uděláme jednak kontrolu, že u ní v pochvě je vše v pořádku, a jednak jí vysvětlím, jaká poloha bude pro milování s jejím otcem, vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, nejpříhodnější...

...Tentokrát Léna dorazila ještě dříve, než předchozí den. Ta holka snad nevečeří? Naznačil jsem, ať si sedne na gauč a jal se ji zpovídat.
„Nebolí tě nic, je všechno v pořádku?“
„Ano, myslím, že ano. Jen později večer ze mě vyšlo ještě trochu krve.“
„Hele, že ty jsi masturbovala a zkoušela, kam až nyní dosáhneš prsty?“
„Tss…“
„Léno?!“
„Ano, zkoušela…“
„Kde jsi při tom byla? Nevšiml si toho někdo?“
„Byla jsem na záchodě… A potichu. A dala jsem si vložku…“
„Teď jí máš také?“
„Tss… Ne, nemám.“
„Dobře, provedeme tedy kontrolu. Svlékni se.“
„Tss…“
„Že by zase bylo potřeba padesát dřepů?“
„Tss… Spíš ta vodka.“
„Dnes žádná vodka nebude. Přestaň blbnout a vysvlékni se, ať se můžu podívat, jestli je v tvojí pochvě všechno v pořádku. Nebudeš přeci riskovat nějaký zánět. Mě nenapadlo, že si tam hned krátce po odpanění budeš strkat prsty…“
„A to se mám svléknout úplně? I nahoře?“
Safra, to mne nenapadlo. Ale ty její nádherné prsy bych znovu viděl opravdu rád. Jo, vědět tak, jak to vezme. Když řeknu, aby se svlékla úplně, riskuji, že mne prokoukne a uvědomí si, že kromě pomoci mi jde také o to pěkně se pokochat jejím rajcovním tělem, zkrátka si pohrát. Hm, ale ty její prsy, pane bože, pokoukání na ně stojí za trochu ošidných slovíček. Hlasem, který naznačoval, že jde o zcela banální věc, jsem prohlásil: „No, víš co, raději ano. Přeci jenom, kdyby náhodou…“
Léna neodpověděla, ale začala se svlékat. Jednotlivé části oblečení vzorně skládala na vedlejší stolek. Já zatím vyndal šroubovák, pečlivě omyl jeho rukojeť horkou vodou, osušil a lehce potřel bílou, chemicky čistou vazelínou. Ta sice byla oficiálně určena ke zcela jiným účelům, ale kdo by řešil takové podružnosti, když vedle vás stojí nahá Léna a vy víte, že to, co bude následovat, bude neskutečným požitkem. Totiž už jen pár okamžiků a ono řemeslné náčiní se promění na umělý penis.

Lénu jsem nadirigoval na gauč. Dal jsem jí nohy od sebe a pokrčil jí je. Sedl jsem si k ní z boku, něco nad její pas, takže na její přirození jsem se díval směrem od pupíku, zatímco prsy a hlava byly za mými zády. Prsty levé ruky jsem jí rozevřel malé pysky a počátek rukojeti šroubováku zavedl do ústí pochvy. Lénu jsem vyzval, aby si lehce dráždila poštěváček. A pak už jsem začal umělý penis pomalu zasouvat do její pochvy. Neskonalý zážitek. Přišlo mi, že je tak nějak napnutá, zřejmě v očekávání bolesti, ale ta byla buď jen slabá, možná dokonce žádná, spíše asi šlo jen o tlak poměrně tlustého nástroje na poševní stěnu. Odpor kladený pochvou byl tak akorát – nešlo to ani úplně zlehka, ale ani ztěžka. Pomalinku celá rukojeť o délce asi 10 centimetrů v Léně zmizela. Byla to pro mne taková slast, že by ji nemohlo překonat ani to, kdybych s Lénou právě souložil. Toto, co jsem jí právě dělal, zcela oblečený, mne psychicky dokonale uspokojovalo. Tuto situaci ve své hantýrce nazývám „mít dívku na lopatě“ – v takovou chvíli si s ní můžu dělat naprosto vše, co chci, ona není schopna ovládnout svůj chtíč, takže se mi zcela odevzdává, zatímco já jsem si pěkně zalezlý za „zdmi svého hradu“…

Pomalu a opatrně jsem nástroj vytáhl Léně z pochvy. Zkontroloval jsem jej – žádná stopa po krvi. A tak šup s ním zase zpět do evidentně natěšeného přirození. Začal jsem jím pravidelně pohybovat dovnitř a směrem ven, ovšem nikoliv zcela ven. Již po malé chviličce šla tato vaginální masturbace velmi snadno. Pochva se jednak přizpůsobila velikosti umělého penisu a navíc již byla dokonale promazaná vlastním nektarem. „Četl“ jsem požadavky Lenčina těla, takže jsem pohyby zrychloval, zatímco ona se proti mně stále silněji zapírala, ale současně i poněkud pohybovala pánví, až se zadečkem zcela nadzvedla nad rovinu gauče. Přestala si masírovat poštěváček a rukama se křečovitě zaryla do polstrování. Její vrchol byl nádherný. Hlasitě vzdychala, až se to téměř blížilo naříkání, a celá se třásla. Poté se prudce uvolnila, hýžděmi dopadla na gauč, drahnou chvíli se nepřestávala třást a přitom zhluboka a intenzivně dýchala. Ve tvářích byla rudá jako rak…

Vstal jsem, ale než jsem stačil omýt šroubovák, Léna se rozbrečela. Když jsem si to uvědomil, nechal jsem nástroj nástrojem, přisedl jsem si k ní na gauč a začal ji konejšit. Hladil jsem ji po vlasech, opakoval jsem jí, že se mnou je v bezpečí, že je skvělá holka a že na všechny její slabiny postupně vyzrajeme. Byl to také jeden z nečetných okamžiků, kdy jsem si dovolil hladit ji i po prsech. Nakonec jsem si ji posadil na klín. Stále jsem byl oblečený a ona nahá. Trochu mne mrzí, že jsem tak dbal na to, abych nevybočil ze své role, že jsem nezkusil se s ní líbat. Vůbec pusinek či polibků jsem od této dívky za celou dobu naší známosti dostal málo. Hm, a i to slovo „známost“ mi zní v souvislosti s Lénou divně…

Když se Léna vydýchala a celkově zklidnila, přes nějaké to její „tss…“ jsem ji „převelel“ na židli u mého pracovního stolu, podal jí knihu a „dokopal“ ji k hlasitému čtení. Sám jsem se rozvalil na gauči - tak, abych byl částečně za ní a částečně bokem k ní. Musím uznat, že pozorovat ji nahou, jak vzorně sedí a čte, bylo také náramné. Ach, ty její prsy… Nejvyšší čas prostrčit si ruku do kalhot a také si udělat dobře… Páni, to byla úleva, když se po krátké chvilce „zadařilo“…

Léna četla a četla. Když už to trvalo drahnou chvíli, začalo mi docházet, že ještě před nedávnem by již dávno plazila jazyk a očima nepřítomně třeštila do zdi. Dnes už žádný takovýto lehký orgasmus? Začal jsem vytvářet hypotézu, že to, co se s Lénou děje při vynuceném soustředění se ve škole, není ani tak dáno tím, jak křečovitě sedí, ale tím, proč křečovitě sedí. Často vidí otcův ztopořený penis, je paní hospodyní, a to se celé propojilo do její předčasné vyspělosti. Ona vysloveně chce sex. Její podvědomí ji do toho tlačí - ber kde ber. Nyní však byla po silném orgasmu, a tak ona potřeba byla uspokojena. Nicméně než jsem stačil své postřehy doladit do smysluplné teorie, Léna začala potichu, svým charakteristickým způsobem, vyplazovat jazyk: „bll, bll, bll“. Bylo rajcovní to sledovat, obzvlášť když evidentně zase nevěděla o světě, natož o knize, ze které měla číst, ale jaksi již pár okamžiků nečetla…

Vyrušil jsem ji pohlazením po vlasech: „Tak, prozatím by čtení stačilo. Nyní musíme probrat další důležitou věc, a tou je, jak budeš vlastní soulož s tatínkem technicky realizovat. Vzhledem k jeho možnostem si myslím, že nejlepší by byla takzvaná poloha ‚na koníčka‘. Natrénujeme si to. Pojď.“ Potěšilo mne, že Léna beze slova vstala – tedy zejména to, že nesyčela. Vzal jsem ze sady těles pro výuku stereometrie rozměrný hranol, a položil jej na gauč. „Toto bude představovat trup tvého otce. No, jistě to není dokonalé, ale na trénink by to mělo postačovat. Zatím si přidřepni nad ten hranolek a trénuj si pohyby nahoru a dolů. Já vmžiku ‚vyrobím‘ umělý penis…“ Ze skříňky jsem vzal menší láhev od limonády a potřel ji vazelínou, což, jak se brzy ukázalo, bylo zhola zbytečné, ale nejsem jasnovidec, že… Dno láhve jsem zapřel o hranol a rukama jej přidržoval tak, abych imitoval možnosti „polohování“ penisu. „Tak, Léno, nyní si penis zaveď do poševního vchodu a poté se začni pomalu nasouvat. Jakmile budeš uvnitř, můžeš začít vlastní soulož. A prosím tě, toto je pro dnešek obzvlášť důležité: zavři oči a představuj si svého tatínka.“

Pane bože, to zase byla nádhera. Tím, jak jsem láhev přidržoval, jsem byl vlastně oné simulované soulože doslova jakoby přítomen. Léna se ukázala jako pořádná divoška. Chvílemi jsem měl co dělat, abych umělý penis udržel, a to přitom byl dokonale promazaný, tedy kluzký – a to vůbec nemám na mysli nějakou moji trapnou vazelínu, ale něco skutečně úžasného, přírodního…

Když Léna vyvrcholila, doslova odpadla. Na mou otázku jen něco nesouvisle koktala o tom, že to bylo překrásné. Tentokrát se nerozbrečela, nicméně stejně jsem k ní přisedl a hladil ji. Občas se na mne krásně podívala a na chviličku si dokonce dala hlavu na moje rameno. To už se blížila večerka na internátu a tak bylo zapotřebí vše uklidit. Léna se rychle oblékla a upravila. Když za ní zapadly dveře, přišel na mne nesmírný smutek… Uvědomil jsem si, že jsem nedostal ani polibek na dobrou noc a že i přes dokonalé zážitky jsem zase jen sám…

Další den byl pátek a s Lénou jsem se viděl jen při svých vyučovacích hodinách v její třídě. Chovala se vzorně, ba ani žádný chtěný – nechtěný orgasmus, či jen dovolení se na záchod jsem nezaznamenal. Po poslední vyučovací hodině, což bývalo v pátek vždy již před obědem, mne zastavil šéf, a tak jsem se zdržel a s Lénou již před jejím odjezdem domů nemohl promluvit. Ještě, že krabičku kondomů, které jsem v kabinetu tajně měl, avšak sám téměř nepoužíval, jsem jí stihl dát již včera…

Následující pondělí si mne Léna odchytila o hlavní přestávce přímo na chodbě. Byl zde hlahol a současně nebylo nic neobvyklého, že učitelé hovořili se svými žáky. Při troše opatrnosti se v tomto mumraji dalo mluvit bez zábran, jako bychom zde byli sami, spíše vlastně ještě méně nápadně. Léna mě dost „vytočila“. Poměrně drze, včetně toho jejího ostrého pohledu, na mne vyštěkla: „Měl jste tu být včera večer, když jsem v půl deváté přijela na internát. Tss…“
„Hele, děvče, brzdi! Zaprvé říká se ‚soudruhu učiteli‘, za druhé nejsem jasnovidec a už vůbec ne tvůj poskok a za třetí vychladni, abych tě zítra po večeři mohl přijmout v kabinetu. Teď si dej odchod!“ Léna se nezmohla ani na své zasyčení, jen zírala… Tak jsem raději odešel sám. Pravda, byl jsem velmi zvědavý, co se dělo u Lény doma, ale na dnešek jsem měl domluvené rande s Romankou a po víkendové „ruční práci“ jsem se těšil, že tentokrát s ní budu souložit.

V úterý téměř přesně v 18:00 se ozvalo zaklepání na dveře mého kabinetu. Hm, ta holka už zase nevečeřela. A ještě ke všemu ji někdo asi vyměnil – tvářila se úplně krotce, žádný útočný pohled… Pokynul jsem jí, ať přijde až ke mně, a pak jsem si ji posadil na klín. Napřed ji to evidentně překvapilo, ale pak se nechala i obejmout – aby jako nespadla, přičemž ona mi dala ruku okolo ramen. Nicméně o polibek jsem se opět, abych případně něco nepokazil, raději ani nepokusil.

Náš rozhovor byl neskutečně rajcovní i perverzní - to proto, že to, co popisoval, přesně takové bylo. Když Léna přijela domů, přivítala se s tatínkem krásnou pusinkou. Ovšem pusinkou, nikoliv polibkem. Pak poklízela a dělala večeři. Po ní byl čas hygieny. Svlékla se do spodního prádla a šla vykoupat otce. I tentokrát měl ztopořený penis a snažil se jí sahat na zadek. Chviličku si tam jeho ruku nechala. Ale pak ji pomalu odendala, a to se slovy, že teď je čas koupele, ale večer za ním zajde do manželské postele, pokud on bude chtít. Ovšem sama to nevydržela a vzala si tatínkův penis do ruky. Hrozně se jí to líbilo. Nicméně pak se již ovládla a hygienu dokončila standardním způsobem.

Večer skutečně přišla do ložnice, vlezla si k otci a sama se vysvlékla úplně donaha. Otci, to již nahá, pomohla z trenýrek. Napřed se pusinkovali, ale otec ji postupně navedl na to, jak se líbat, včetně zapojení jazyka. A pak už došlo na soulož. Léna si vše dirigovala sama – dělala to přesně tak, jak jsem ji to naučil. Zdůrazňovala, jak je šťastná. No, z toho popisu jsem byl docela „hotový“, a jak bylo naprosto evidentní, tak Léna také. A tak již za pár okamžiků po skončení vyprávění ležela nahá na gauči a já natíral vazelínou rukojeť oblíbeného šroubováku…

Dodatky

  • S otcem si to Léna zařídila tak, že dále spolu již standardně spali v manželské posteli. Tedy sexovali v pátek a sobotu večer a v sobotu a neděli ráno. Jindy se snažila radovánkám spíše vyhýbat, protože doma ji čekalo vždy hodně práce a chtěla ji mít hotovou. Nesmírně ji psychicky povzbuzovalo, že je nyní paní domácnosti naprosto se vším všudy – a chtěla být po všech stránkách dobrá.
  • Naše hovory jsme nakonec „standardizovali“ na středeční večery. Vždy jejich součástí bylo čtení nahlas i masturbace šroubovákem. Scházívali jsme se týdně takto více než rok, a když započtu pozdější, to již méně časté schůzky, avšak s týmž obsahem, tak lze říci, že více než dva roky. Po celou další dobu, co jsem Lénu znal, tak byla naprosto jednoznačně partnerkou svého otce. Splnilo se jí tak to, co si přála – jak píši výše: být paní domu se vším všudy.
  • Postupem času, po hodinách experimentů, drilu se čtením i jejího uspokojování s cílem osvobodit ji od chtíče, se Léna svého zlozvyku masturbovat při nevhodných příležitostech zcela zbavila. Stala se z ní silná osobnost. Dokonale zvládala třídu a já měl i od učitelů kolegů vynikající odezvy – dobře se jim v této třídě učilo. Ptali se mě, jak jsem to dokázal – no, „ze skromnosti“ jsem se do podrobností nepouštěl…
  • Po celou dobu jsem Lénu zásoboval kondomy, protože se styděla je kupovat, a toto samozřejmě její otec přes tetičku mohl těžko zařídit. V jejím tehdejším věku byla pro ni antikoncepce zcela nedosažitelná.
  • Oproti původnímu prohlášení jsem při procházení starých negativů nakonec objevil (zatím) ještě jednu fotku Lény. I na ní mi sedí na klíně, ale tentokrát ve velmi podobné pozici, jako jsem popsal výše v textu.
  • Přes všechno, co jsme spolu prožili, stále jsem cítil, že Léna není na mojí vlně. Zkrátka brala si ode mne to, co jí posilovalo, ale zůstávala svá. A často i s oním vzpomínaným útočným pohledem, odsekáváním, odmlouváním… Někdy jsem měl pocit, jako když stále dokola začínáme znovu a znovu. Ale je pravda, že bylo i několik okamžiků, pohříchu krátkých, kdy jsem cítil, jak se mi psychicky odevzdává. Škoda, že později, u soudu, kde byla jedním ze svědků obžaloby proti mně, i těchto pár citem prolnutých okamžiků odešlo naráz „do kytek“.
  • Vůbec neumím exaktně spočítat, kolikrát jsem Lénu masturboval či kolikrát jsem ji přivedl k orgasmu. Snad stokrát? Ale nikdy jsem s ní nesouložil…
  • Léna u mne strávila následující jarní prázdniny. Přijela v pondělí v podvečer a odjela v pátek po obědě. V té době jí bylo již 14 let, ale i tak jsem žasl, jak až dobrá je hospodyně. Nastavili jsme si precizní režim. Samozřejmě občas něco neklaplo přesně, ale více méně jsme ten režim dodržovali. Časy jsem zrekonstruoval zpětně z logiky věci, v reálu si je nepamatuji:
    • Budíček 7:00, Léna připravuje snídani, já zatápím.
    • 7:30 – 8:30 masturbace a mazlení
    • 8:30 – 9:00 Léna si samostatně nakupuje to, co bude potřebovat k vaření. Peníze má ode mne a hospodaří si s nimi, jak potřebuje.
    • 9:00 – 11:00 učíme se spolu, trénujeme hlasité čtení, držení těla…
    • 11:00 – 12:00 Léna vaří. Třeba rajskou s knedlíkem. Maso si však připravila večer předem a měli jsme z něj postupně dvě různé omáčky k obědům a ještě zbyly plátky na rychlou minutku k večeři. První den byly karbanátky a poslední den řízky, z kterých jí zbylo i na cestu domů.
    • 12:00 - 12:30 oběd
    • 12:30 – 13:30 masturbace a mazlení
    • 13:30 – 15:00 procházka po městě či do přírody
    • 15:00 – 17:00 učíme se spolu, trénujeme hlasité čtení, držení těla…
    • 17:00 – 18:00 příprava večeře a večeření
    • 18:00 – 19:00 učíme se spolu, trénujeme hlasité čtení, držení těla…
    • 19:00 – 21:00 volný čas, povídáme si, pokud je třeba, připravuje se potřebné na další den…
    • 21:00 - … masturbace a mazlení
    Léna většinou spala v jiné posteli než já (měl jsem v pokoji samostatné lůžko a manželskou dvojpostel, ona spala v té samostatné). Ovšem stávalo se, že v noci mne zbudila, že potřebuje čůrat a že sama se v tak velikém domě bojí. Doprovázel jsem ji tedy, a to si potom sama vlezla ke mně, a spala u mne. Přitulila se, já ji hladil… Už jsme nesexovali, ale zato to bylo takové nádherně něžné. Doslova jsem cítil, jak se mi psychicky odevzdává, jak mi věří… Aby ráno bylo zase vše při starém… Zvláštní…

Upozornění pro čtenáře

Tak z jedněch zkřížených mečů rovnou do druhých. I pro dívku z následujícího příběhu jsem používal vlastní přezdívku: Eeva (čti [: ív :], nikoliv zkomoleně s „f“, ale se zřetelným „v“) a i ji jsem podrobil manipulacím jako Lénu. Jenže Eeva byla oproti Léně daleko méně inteligentní a nebyla nijak silnou osobností – zpětně mi to připadá, jako když na reklamním videu jistého státu, co není státem, jeho válečník použije proti bezbrannému zajatci protitankovou střelu…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Diskuze:

od Snilko » 27.7.2017 1:33:00
od Asce » 27.7.2017 11:44:00
od Snilko » 27.7.2017 23:57:43
od Asce » 30.7.2017 14:13:55
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 817
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2871 x
Oceněn: 2881 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 29.7.2017 16:56:31

Učiliště, VII. část: Asceho úlety

(Střípek s choulostivým obsahem, který nemusí být po chuti každému čtenáři)



Eeva (první rok učiliště)

Tento příběh, který se odehrává někdy koncem dubna mého prvního roku působení na učilišti, se z hlediska použitých technik manipulace malinko podobá tomu s Lénou. Ovšem u té to cítím tak, že jsem jí významně pomohl. To já z Lény udělal silnou osobnost – místo, abych ji nechal plácat se v depresích z pocitu méněcennosti daného tím, jak se shazuje před spolužáky. To já jí zorganizoval život tak, že se cítila šťastná, přičemž onen pocit štěstí ještě navíc mohla předat dál - totiž svému otci. Že je to, co jsem pro ni vymyslel, společensky nepřijatelné? Ale to není problém můj, ale naší společnosti – že neakceptuje něčí štěstí, přestože není postaveno na ubližování, ale na lásce…

No, bohužel, u Eevy se mi něco podobného, totiž použít manipulaci tak, aby z toho pro ni vyplynulo i něco pozitivního, úplně nepovedlo. Proč? Odpověď je prostá. Na počátku jsem se cítil ohrožen, a když můj strach z něho opadl, chtěl jsem jí to, byť jinak, oplatit. Tedy nikoliv tím, že bych ji něčím děsil, i když v jistém smyslu vlastně také, ale způsobem pro mne neskonale příjemným. Pro jistotu to upřesním - ne, že bych tu dívku snad bil či něco podobného, ale ty manipulace, kterým ode mne čelila, byly až tak za hranou, že samy o sobě klidně byly způsobilé vyvolat jisté zdravotní komplikace. Naštěstí je nezpůsobily. Myslím, že to, jak jsem se k ní choval, bylo dáno tím, že Eeva byla díky své naivitě k manipulacím doslova předurčena. Kdyby se techniky manipulace někde vyučovaly, byla by ona ideální výukovou pomůckou. Hned pro začátečníky - aby si také užili nějakého toho úspěchu. Zkrátka této dívce namluvit kdejakou pitomost bylo tak snadné, jako třeba obout si boty…

No, ale než mi toto došlo, tak jsem se docela nepříjemně zapotil. Totiž hned naše „podrobnější“ seznámení pro mne věštilo velkou nepříjemnost, ne-li rovnou pořádný průšvih…

Příběh by se dal parafrázovat asi takto:

Jak si Asce nejprve hrál na kvarky, to aby poznal jejich trudný život, aby si následně hrál na doktora, to aby si život pořádně užil.

Poznámka:

Kvarky jsou základními stavebními kameny hmoty, tedy i naše těla jich obsahují nepředstavitelné množství. Aniž se chci někde po tom pídit, tak snad se moc nepomýlím, když řeknu, že deset na dvacátou devátou. K jejich smůle, což jest ovšem současně naše štěstí (i zde platí, že neštěstí jednoho je často požehnáním druhého), ony cítí Silnou sílu. Fyzikové neměli moc fantazie, a tak nejsilnější ze všech fundamentálních přírodních sil prostě nazvali Silná – raději to budu psát s velkým „S“, aby text nepůsobil zmatečně. Tato interakce má komplikovaný charakter působení, který je předmětem QCD teorie, a my se zde nebudeme pouštět do hlubších úvah. Nemohu si přesto odpustit alespoň jednu svoji, a to filozofickou: Právě objev matematiky nutný pro formulování QCD je to, co odlišuje člověka od ostatních tvorů naší planety – toto jediné, protože ostatní jsou bezvýznamné prkotiny… Pro tento výklad je důležité to, že pokud se budou dva kvarky od sebe rychle vzdalovat, extrémně poroste jejich přitažlivost, a to až tak, že v jisté vzdálenosti budou prudce zastaveny. Připomíná to psíka, který se rozběhl, leč v určité vzdálenosti, dané délkou jeho vodítka, to s ním citelně škubne – bude zadržen. Pokud by se kvarky k sobě přiblížily až moc, budou naopak odpuzovány. Takže si tak nějak kmitají, občas to s nimi škubne, to když by se chtěly rozběhnout až příliš odvážně za něčím zajímavým… No řekněte, nemají kvarky trudný život? Ascemu jsou blízké. Kromě toho, že je z nich stvořen, a to prosím bez povinnosti platit výživné či se podílet na jeho výchově, což by sám o sobě byl také trudný úděl, ba dokonce bez jakékoliv zmínky v rodném listu, také tím, že i ony to mají nejraději ve třech…

Poznámka k přezdívce:

Slovo „Eeva“ čtěte [ív], nikoliv zkomoleně s „f“, ale se zřetelným „v“. Slovo se sice v psané podobě skloňuje, ale jeho výslovnost nikoliv. Tedy třeba:
  • Potkal jsem Eevu, čteno: „Potkal jsem ív.“
  • Řekl jsem to Eevě, čteno: „Řekl jsem to ív.“
  • Pojď sem, Eevo, čteno: „Pojď sem, ív.“
  • Společně s Eevou, čteno: „Společně s ív.“
Přezdívku jsem této dívce dal proto, že podobně jako Lenky, i Evy byly ve třídě dvě. Jde o jméno jedné z hrdinek jistého sci-fi románu, avšak dlužno dodat, že povahově jistě zcela odlišné od reálné Evy…

Popis osoby a typologie

Asceho typologická třída: Princess

Hm, Princess? A kde jsou nějaké dlouhé vlasy? Nu, pravda, ty bychom u Eevy nenalezli. Nosila je totiž poměrně krátké, asi tak těsně pod ramena, a měly hnědou barvu. Oči měla nádherné, hnědé. Obličej působil sympatickým dojmem a byl nenápadně zlehýnka pihovatý a hlaďounký. Pokud se ojediněle objevil nějaký uhřík, byť v daném věku u této dívky již jen výjimečně, pak spíše na čele. Eeva chodila nezajímavě oblékaná, vlastně ničím, tedy ani ošacením, nijak nevyčnívala. Její pravou krásu bylo možno vytušit víceméně při hodinách tělocviku, z nichž některé se konaly i v městském bazénu, či pokud by již hodnotitel měl nějakou tu zkušenost. Tedy s kolegou tělocvikářem jsme se ihned shodli, že tato slečna by opravdu za hřích stála, zatímco její vrstevníci dávali přednost jejím spolužačkám, zejména těm s největším poprsím. Shrnuto, Eeva měla dokonalou štíhlou postavu, úžasně a neskonale rajcovně tvarovaná prsa číslo 2, krásné dlouhé nohy… a pak… úúú… ten její zadeček, pane bože, ten by jednoho snad připravil o psychické zdraví… Byla asi 170 cm vysoká, spíše tichá a lehce samotářská, i když ne tolik jako Léna, se kterou mimochodem patřila do stejné mé třídy.

Na počátku popisovaného příběhu je Eevě již 15 let.

Rekapitulace mé aktuální vztahové situace

Je konec dubna, takže již definitivně skončily „dozvuky letního tábora“. No, vlastně až na sporadickou korespondenci s Mili, se kterou jsem se již od plesu sice neviděl, avšak neskonale mne těšilo, že jsem ji svedl a naučil prasárničkám s čůráním. Každý její dopis byl tak pro mne rajcovní. Velmi se mi líbilo, že i jako vdaná, ba i jako těhotná, zabíhala do horního patra vilky prarodičů, aby se tam v postýlce slastně počůrala. S Veronikou jsem nekomunikoval, protože ani ona mi nepsala. Dáša mi sice psala, ale na komunikaci s tou jsem nereflektoval, protože jsem nestíhal ani vše, co se dělo okolo mne na učilišti či ve městě školy.

Pořád jsem docházel ob víkend k Denise na vysokoškolskou kolej. Dá-li se to tak říci, zde jsem vždy načerpal sexu „do zásoby“, takže jsem nebyl nějakým nadržencem, který musí nutně skočit na prvního cestáře v sukni, kterého uvidí. Před několika týdny navíc proběhl dost zajímavý víkend, kdy jsem k Denise přivedl svoji žačku Romanku…

S Romankou jsem se stále scházíval, ale naše schůzky touto dobou pomalu řídly. Stávalo se, že některý týden jsme spolu neměli rande ani jednou. Proto, pokud jsme se přeci jen sešli, již jsem s ní více souložil, než ji masturboval, což byl opak dřívějšího stavu. Chápal jsem, že ona se co nevidět ode mne odpoutá, protože náš vztah již neměl žádnou dynamiku. Přeci jen s Denisou jsem si užíval daleko více prasečinek a Léna zase byla po všech stránkách rajcovnější – pro Romanku tak v mém skromném „portfoliu“ nebylo moc velké uplatnění…

S Lénou jsme se scházívali u mne v kabinetu téměř pravidelně každou středu po večeři. Sdělovala mi novinky ze svého domova, pracovali jsme dále na jejím vzdělávání i kontrole sexuality – a pochopitelně jsem ji vždy důkladně masturboval. Někdy i vícekrát během večera, či jsem jí dokonce dělával vícenásobný orgasmus, tedy dva nebo i tři silné vrcholy za sebou, a to až do jejího naprostého fyzického, ale i psychického, vyčerpání. To pak ležela doslova jako hadrová panenka, zhluboka dýchala a byla celá rudá námahou. Později jsem to zneužíval k tomu, abych se na její úkor pobavil různými legráckami. Například jsem jí na poštěváček připnul kolíček na prádlo, přičemž ona nebyla schopna vůbec žádného odporu, zatímco já pobaveně sledoval, jak dlouho jí bude trvat, než si ono mučidlo sundá. Lehké potrápení si totiž v takové situaci nechala líbit raději, než aby se pohnula či něco řešila, protože aktuálně pro ni představovalo menší psychickou zátěž, než nutnost pohybu. Ovšem když se za nedlouhý okamžik poté vrátila k normálnímu fungování, dostával jsem vynadáno…

Poznámka:
Podobnou situaci, totiž kdy žena je zcela volná, avšak psychicky naprosto neschopná jakékoliv reakce a jen bezvládně leží, jsem ještě v mnohem dramatičtějším měřítku poznal u své (budoucí) manželky. Zde to bylo dáno bipolární afektivní poruchou ve fázi těžké deprese.

Úklid parku, který učiní ze soudruha učitele Silou zmítaný kvark

Stejně tak, jako ostatní školy, bylo i naše učiliště zaúkolováno z politických míst k úklidu zeleně roztroušené v různých částech města. Alespoň, že soudruzi přitom uvažovali logicky, takže na nás naštěstí připadl park, který byl jen jednu, byť delší, stanici městskou dopravou od areálu školy. Tento obrovský park ležel podél řeky a později se o něm letmo zmíníme i v jiné souvislosti. Tvořily jej zejména travnaté plochy porostlé ozdobnými keři, různé menší i větší stromy, ať již osamělé, tak ve skupinkách menších hájků, zákoutí s lavičkami, ale i pár „lákadel“ pro předškoláky v podobě prolézačky či houpaček.

Abych neměl problém na tak rozlehlém pozemku třídu uhlídat, dostal jsem k ruce ještě jednu postarší vychovatelku z internátu. Ta ovšem s několika dívkami a chlapci „zakotvila“ hned zkraje parku. Toto byla jeho asi nejnavštěvovanější, tudíž očekávatelně i nejzaneřáděnější část, takže jsem ani nic nenamítal. Já pokračoval s většinou učňů dál, přičemž jsem k úklidu na vhodných místech podle uvážení „trousil“ dvojice či trojice žáků s pytli na odpadky. Ušli jsme již poměrně značný kus cesty, když se před námi otevřel větší prostor. Šlo zřejmě o plácek určený pro maminky s kočárky a menšími děcky. Zde, v přibližně oválném prostoru, bylo pár laviček, nějaké prolézačky, kyvadlová houpačka pro dva, malý kolotoč a z mohutné větve staršího javoru visela na bytelných lanech závěsná houpačka, která se z ničeho nic stane ústředním prvkem příběhu. Zbylých asi deset žáků – čtyři dívky a pět nebo šest chlapců, jsem se rozhodl zanechat zde.

Bylo nádherné teplé a slunné jarní dopoledne. Park byl touto dobou liduprázdný, vlastně za celou naši „směnu“ zde prošly jen dvě staré ženy se svými pejsky. Moje strategie byla taková, že vždy po nějakém čase, dejme tomu půlhodince, či i déle, projdu od jednoho konce parku k druhému, a přitom zkontroluji svoji smečku divochů, ehm, mám na mysli třídu žáků. Po této kontrole bych si v nějakém obzvlášť pěkném zákoutí sedl na lavičku s výhledem na řeku a relaxoval. No, zpočátku to tak i fungovalo. Má mysl se tetelila blahem, měl jsem i dost času přemítat nad tím, co mne bavilo, třeba jak to vlastně mají zařízeno ve světě elementárních částic, třeba u takového pana Kvarka…

Děcka blbla tak nějak normálně, což se dalo odhadnout podle křiku, výskotu či ječení, ale odpadky do pytlů utěšeně přibývaly, tudíž jsem zasahoval jen minimálně. Pravda, „golf“ za použití psího hovínka coby míčku, klacku coby pálky a spolužáků v roli cílových jamek, se mi, s přihlédnutím k hezkému oblečení dotyčných, zdál již jaksi za hranou…

…Ze zamyšlení mne vytrhl poměrně značný hlahol od plácku s houpačkami. Neochotně jsem se zvedl z lavičky, která mohla být něco přes padesát metrů od zmíněného místa, a vyrazil daným směrem. Když jsem se přiblížil asi na dvacet metrů, spatřil jsem, jak na závěsné houpačce sedí Eeva a okolo ní se houfují ostatní. V tu chvíli mě Eeva spatřila a zavolala na mne něco v tom smyslu, abych jí šel pomoci, ale nerozuměl jsem jí přesně, protože ostatní značně hlučeli. Byla zde i Romanka, a ta na mne zakřičela, že všechno je v pořádku, že ani nemusím chodit, zkrátka, že se nic neděje. Jak se ke mně otočila, tak současně poodhalila to, co se odehrává za ní. A to mne doslova psychicky „sestřelilo“. Ona totiž Eeva na houpačce ani tak neseděla, jako byla držena, přičemž měla vyhrnutou sukni a její doširoka roztažené nohy všem umožňovaly pokochat se tím, co má mezi nimi. Vzhledem k tomu, že měla k bílé sukni nezvykle kontrastní barvu kalhotek, totiž červenou, zaznamenal jsem, že aspoň ty na sobě má. Byl jsem naráz vzrušením bez sebe. Chviličku jsem tam stál, ale pak jsem se otočil a šel zpět, neboť jsem si velice přál, aby vše pokračovalo. Měl jsem obrovské nutkání naopak jít blíž, ale bylo mi jasné, že tím pádem by se děcka rychle od Eevy vytratila a bylo by po všem…

…Jak jsem se blížil zpět ke své lavičce, šel jsem stále pomaleji a intenzivně ve mně narůstal pocit, že musím zpět, musím vidět pokračování toho, co se odehrává na houpačce. Byl jsem polapen. Už vím, jak to funguje u pana Kvarka. Když jsem dorazil opět na pokraj plácku, tentokrát jistě o něco blíže středu dění než původně, nejprve jsem viděl jen chumel děcek okolo houpačky. Slyšel jsem hlasité a hrubé nadávky Eevy a smích ostatních. Najednou Eeva začala křičet o pomoc. To začalo být vážné. Romanka se najednou otočila, takže mne spatřila – a já zase pro změnu uviděl něco červeného v její ruce. Hm, tak Eevy přirození je již krásně na vzdoušku, pomyslel jsem si. Co teď? Zachytil jsem pohled Romanky a i na tu dálku jsem rozpoznal, nebo aspoň si myslel, že rozpoznal: „Prosím, nekaž nám to, je to úžasná zábava…“ Otočil jsem se a rychle kráčel pryč. Ovšem, jak už to u kvarku, který cítí Sílu, bývá, opět se tempo mé chůze zpomalovalo, až jsem se nedaleko lavičky otočil a neodvratně zamířil zpět k plácku…

Tentokrát si mne všimla jako první Eeva a začala na mne volat: „Soudruhu, prosím, pomozte mi! Oni mne svlékají a osahávají…“ Toto se nedalo ignorovat. Bylo to příliš jednoznačné. Přesto jsem se otočil a odešel. Samozřejmě, že za chvíli jsem tu byl zas. Bylo zřejmé, že kluci osahávají Eevu na prsou – rozepli jí košilku a poodhrnuli podprsenku, i na přirození. Děcka pochopila, že nezasáhnu, a tak si Eevu opravdu vychutnávala. Cítil jsem, jak mám ztopořený penis. Jediné, co mi dělalo starost, bylo to, aby někoho nenapadlo něco Eevě strkat do pochvy. Mohlo by dojít ke zranění, a i kdyby ne, tak případné protržení hymenu při násilném aktu by byl obrovský průšvih. Naštěstí se nic takového nedělo. Po chvíli jsem si všiml, jak Romanka odehnala klučičí ruce z klína Eevy. Sice jsem neviděl, co přesně činí, ale zjistil jsem to dodatečně – rozevírala Eevě přirození a podávala klukům „odborný výklad“. Po krátké chvilce jsem spatřil jakési zvláštní pohyby… Pane bože, ona ji masturbuje! Před kluky! Hm, asi jsem dobrý učitel, protože to, co jsem sám Romance dělával, nyní, pravda ovšem jen část týkající se klitorisu, předávala excelentně dál. Eeva se postupně přestala na svoji obranu zmítat i křičet…

…Na Eevino vyvrcholení jsem nečekal, ostatně v dané situaci ani nevím, zda bych jej ze své pozice byl schopen rozeznat, pakliže by ovšem vůbec nastalo. Usoudil jsem, že toto bude asi něco jako závěrečné číslo představení, a tak jsem se na plácek přišel opět podívat až za delší dobu. Houpačka již byla prázdná. Romanka seděla s Eevou na lavičce a něco spolu horlivě diskutovaly. Když si mne všimly, jejich hovor okamžitě ustal. Došel jsem až k nim a zeptal se, zda je všechno v pořádku. Eeva neodpověděla, zatímco Romanka snaživě přikyvovala. Ostatní makali na sběru odpadků jako o život – tvářili se tak nenápadně, až jsem se v duchu musel smát tomu, jak je to nápadné.

Když jsem potom oběhl ostatní stanoviště, už jsem jen vydal příkaz ke snesení pytlů s odpadky na určené místo, kam si pro ně posléze s firemním náklaďáčkem přijede náš soudruh ředitel. Zavelel jsem odchod. Děcka se musela seřadit do dvoustupů. Paní vychovatelku jsem nechal vepředu, aby celý útvar vedla, a sám jsem šel vedle učňů, někde v poslední čtvrtině řady.

U učňů si nemůžete představovat, že jsou to děti z mateřské školky, které se vedou za provázek. I když je útvar dobře organizovaný a děcka rozumná, přeci jen tu a tam k nějaké lehké „poruše“ dvojstupu dojde. Tímto mechanismem se vedle mne nakonec propracovala Eeva a hned, jak se tak stalo, se do mne dost ostře pustila. Prý že jsem jí vůbec nepomohl, když byla znásilňována, že by od soudruha učitele očekávala úplně jinou reakci, když už jsou její spolužáci totální vypatlanci, a že si myslí, že to takto nemůže nechat. Podíval jsem se na ni – měla utržený knoflík u košilky, byla celá taková rozčepýřená… Došlo mi, že když zajde za nadřízeným, nedej bože za hlavní vychovatelkou či dokonce na policii, budu z toho mít pořádný průšvih. Na akci jsem byl jednoznačně zodpovědnou osobou, přitom jsem přihlížel trestnému chování – a neučinil naprosto nic, abych jej alespoň zastavil. Ba právě naopak, svým chováním jsem dal jasně najevo, že jej schvaluji – to když jsem ignoroval nepřeslechnutelnou a jednoznačnou výzvu, abych pomohl…

…Začalo mi být nedobře na duši, leč Eevu jsem okřikl v tom smyslu, že nechápu, proč vše rozhlašuje zde na ulici, a tím si to, ač nevím co vlastně, dělá ještě horší. Nařídil jsem jí, že jakmile dojdeme na učiliště, ihned se dostaví do mého kabinetu, kde vše podrobně probereme, a pokud dojdu k závěru, že se stalo ze strany jejích spolužáků něco nevhodného, rozhodně to budu řešit.


Pokračování příště…

Upozornění pro čtenáře

No, tak z tohoto nekouká nic příjemného. To, co se odehrálo, mne neskutečně vzrušovalo, ale já přeci nejsem nějaký uhrovatý puberťák, a jednoznačně bych měl své pudy ovládat. Jestli Eeva událost ohlásí, jsem v průšvihu. Pokud však přijde nejprve do mého kabinetu, je tu ještě jedna šance – ona není silnou osobností a Asce tu má po ruce protitankovou střelu. Schopnost mluvit a manipulovat…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Diskuze:

od Snilko » 1.8.2017 0:00:01
od Asce » 1.8.2017 0:57:51
od Livrey » 1.8.2017 13:34:51
od Asce » 1.8.2017 15:28:15
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 817
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2871 x
Oceněn: 2881 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 20.8.2017 2:11:00

Učiliště, VII. část: Asceho úlety

(Střípek s choulostivým obsahem, který nemusí být po chuti každému čtenáři)



Dokončení minulého povídání o Eevě…

... Sotva jsem si stačil uvařit v kabinetu kávu, ozvalo se zaklepání na dveře. No, jasně: Eeva. Pokynul jsem jí, ať se posadí na židli vedle mého stolu, ale ještě než se usadila a stihla začít mluvit sama, chopil jsem se iniciativy: „Tak, Eevo, vyklop, o co jde. Štěkat na soudruha učitele na ulici nějaké hlouposti, za které bys mohla být i potrestána, kdyby na to přišlo, má, doufám, nějakou vysvětlitelnou příčinu!“
„Ale soudruhu, když oni mě spolužáci znásilňovali…“
„Říká se ‚soudruhu učiteli‘, ale pokračuj…“
„…A vy jste mi nepomohl, i když jsem na vás volala. To vůbec…“
Skočil jsem Eevě do řeči, protože hlavní bylo rozmělnit její útočnost, byť za cenu malicherností, a nenechat ji opakovat to, že snad z něčeho obviňuje mne: „Počkej, počkej! ‚Volala…‘ Musíš si uvědomit, že na mne vždy volalo více děcek, takže jsem ti nerozuměl, přičemž jste byli houfem kamarádů, takže mne ani ve snu nemohlo napadnout, že ti někdo ubližuje. Pokud ti vůbec někdo ubližoval,“ dokončil jsem větu skoro jakoby otazníkem.
„Ale soudruhu, jasně, že mi ubližovali, přímo mne znásilňovali…“
„Už jsem ti připomínal, že mne máš oslovovat podle školního řádu, tedy ‚soudruhu učiteli‘, a kromě toho opravdu nevím, jak by tě na houpačce mohl někdo znásilňovat.“
„Soudruhu učiteli, když oni mne svlékali a osahávali.“
„To myslíš vážně? Hm, to bych býval nečekal. Ale vždyť tam byly i holky… To tě jakožto spolužačku nebránily? To jsem z toho blázen…“
„No, když ony to holky dělaly také. Tedy vlastně hlavně Romanka. Prý, že musí klukům ukázat, jak to ženy mají. Všelijak mne roztahovala a vysvětlovala, co kde mezi nohama je a jak se to jmenuje… To bylo strašně ponižující…“
Hm, mně se to naopak zdálo (a nejen zdálo) velmi vzrušující, což jsem pochopitelně nemohl dát nijak najevo (v duchu jsem Romance vysmekl poklonu za skvělý nápad). Zeptal jsem se, přičemž druhá položená otázka byla taková drobná lest: „A ona ty názvy věděla? To ukazovala i tvoji panenskou blánu?“
„Ano, dokonce ji pojmenovala i anglicky – něco jako hymna, nebo tak…“
„Nejspíš myslíš latinsky. A správně to je ‚hymen‘,“ uvedl jsem podané informace na pravou míru, přičemž jsem s potěšením kvitoval, že Eeva právě na sebe prozradila, že je dosud panna. Pokračoval jsem: „Podívej, Eevo, to, co mi říkáš, je opravdu závažné. Na druhou stranu, pokud s tím půjdeme za nadřízenými orgány, budeš podrobnosti líčit mnohokrát kolem dokola. A i když viníci budou potrestáni, ty budeš mít leda tak z ostudy kabát, takže vlastně spíš potrestáš sama sebe. Navíc zvaž, že všichni, co na tom plácku byli, plní povinnou desetiletou docházku, takže v tuto chvíli je nelze z učiliště vyhodit, leda by někam sami dobrovolně přestoupili. Tudíž budeš muset s nimi nadále nějak vycházet. Navrhuji ti, že to vyřešíme následovně: Všichni zúčastnění dostanou třídní důtku za neodpovědný přístup ke školou organizované brigádě a navíc Romanka a jeden nejaktivnější chlapec budou tady a hned ‚na férovku‘ potrestáni pořádnou fackou. Mimochodem – kdo je tím dobytkem nenechavým?“
„No, hm… Když to říkáte… Tak asi to bude tak nejlepší… Jo a ten kluk je Ríša…“
„Chceš jim tu facku jakožto oplátku dát sama?“
„Ne, ne, prosím, ne… Raději vy…“
„Ach jo… Já to tak nerad dělám… Vidíš, jak kvůli tobě porušuji své morální zásady? Ale nedá se nic dělat, toto řešení mi přijde skutečně ze všech nejlepší,“ řekl jsem, zvedl telefon a požádal vychovatele na internátu, aby za mnou do kabinetu poslal Romanku a Ríšu.

Když oba jmenovaní žáci dorazili, před Eevou jsem jim hrubě vyčinil. Myslím, že takového mě dosud nikdo z nich neznal - dokonce i Eeva byla bílá jako stěna. Ovšem já se ve skutečnosti docela dobře bavil. Bylo jasné, že průšvih je zažehnán, napětí ze mne opadlo a začal jsem tak přemýšlet, jak celou situaci nakonec ještě zužitkovat nějakým příjemným způsobem.

Je mi líto, ale musím po pravdě říci, že facku Romance jsem si dokonale užil. Bylo to pro mne vzrušující. Ještě pořád, i když v této době již řidčeji, jsme se spolu scházívali k erotickým radovánkám, přičemž jsem se k ní choval víceméně galantně. Nyní jakoby „donucen“ okolnostmi jsem ji mohl ponížit fackou, kterou ona navíc musela přijmout, takže se nijak nebránila. Pamatuji si, že mě úplně pálila dlaň a naopak Romance vyhrkly slzy…

Když jsem oba potrestané výtečníky odeslal zpět na internát, zůstal jsem ještě s Eevou. Napadlo mne totiž, že to, co působilo na Romanku a poté i na Lénu, by klidně mohlo zabrat i na ni: „Podívej, Eevo, to, co se přihodilo, by mohlo na tvých intimních místech zanechat nějaké následky, proto to raději zkontrolujeme.“
Eeva vytřeštila oči: „To jako jak… zkontrolujeme…??“
„Vidím, že jsi v hodinách občanské nauky nedávala vůbec pozor, a to opravdu nerad slyším. Přeci soudružka učitelka Jana vám jasně říkala, že Komunistická strana Československa rozhodla, že nově vystudovaní vysokoškolsky vzdělaní úderníci, jako například učitelé, musí mít jako součást svých kompetencí i schopnost částečně nahradit v naléhavých případech lékaře. Prostě mám vzdělání, které mi umožňuje v případě nutnosti zasáhnout dříve, než by se dostavil plně kvalifikovaný lékař. Proč myslíš, že nosím tento bílý plášť? Tak samozřejmě, že v prvé řadě kvůli práci s laboratorními pomůckami a technikou, ale částečně právě proto, abych deklaroval svoji připravenost k ochraně zdraví.“ Na svoji „přednášku“ jsem byl skoro hrdý, ovšem ve skutečnosti šlo prostě a jednoduše o naprostý blábol, protože Strana nic takového po studentech nepožadovala, tudíž rozhodně ani moje kolegyně ve výuce nic takového nemohla vyučovat. Ale šlo mi o to, abych v Eevě vyvolal jakýsi pocit viny, že se studiu nevěnuje, jak má. Tím pádem bude náchylnější věřit vlastnímu manipulativnímu obsahu sdělení. Pokračoval jsem: „Vysvlékni si spodní část oblečení a pak si lehni zde na gauč.“
„Soudruhu, když já se stydím…“
„S tebou je to opravdu na palici! Nejen, že mne neoslovuješ ‚soudruhu učiteli‘, jak se sluší a patří, ale nyní, když už tě vidělo hejno spolužáků, tak se stydíš před tím, kdo ti chce pomoci. Přestaň blbnout a už ať jsou kalhoty dole!“
Eeva se pomalu začala svlékat. Když se objevilo její jemné pubické ochlupení, nabyl jsem jistoty, že tuto část „úlohy“ jsem zvládl, a tak jsem trochu přitlačil: „Jo, vlastně oni ti kluci asi docela hrubě sahali i na prsa. Víš co, svlékni se úplně!“
„Ale soudruhu… já nevím…“
„Bože! Máš říkat ‚soudruhu učiteli‘! To je tak těžké si to skoro po roce pobytu na škole zapamatovat? A makej, nehodlám tu s tebou být do večera!“ Eeva se svlékla. Sice pomalu a s občasným pohledem na mne, přičemž jako kdyby její oči říkaly: „Opravdu mám pokračovat?“ Leč svlékla. Když přede mnou stanula jen tak, dost se mi zrychlil tep - byla neskutečně nádherná. Štíhlá, s dlouhýma nohama, krásně vykrojenými boky, klenutou prdelkou, plochým bříškem a překrásnými prsy – ty působily dojmem, že jsou teprve ve vývinu, protože šlo o téměř dokonalé komolé kužely „rozhozené“ do stran, značně vysoké a špičaté… Ano, tohle byla princezna…

Když se položila na gauč, instruoval jsem ji, jak si má dát nohy, abych mohl dobře k jejímu přirození. Současně jsem si šel demonstrativně umýt ruce – inu, lékař, byť částečný, si vždy před vyšetřením pacienta myje ruce, že… A pak už jsem začal prohlídku. Eevino přirození bylo hezké, to rozhodně, avšak měl jsem již v té době možnost vidět i rajcovnější. Choval jsem se tak, abych ji vzrušil. Jelikož jsem v tuto chvíli rozhodně nechtěl vypadnout z role, nemasturboval jsem ji, ale dráždil jen různým jemným rozevíráním, dotyky, či lehkým přejížděním po citlivých místech. Po ne zcela krátké chvíli jsem řekl: „Máš zde plno míst, která jsou znatelně podrážděna a je značná pravděpodobnost, že bys zde mohla dodatečně přijít k nějakému zánětu. Budu ti to muset ošetřit.“ Pochopitelně žádná podráždění jsem nikde nezaznamenal, leda tak ta, která plynou ze vzrušení, tedy zejména zvlhnutí, ale když tomu Eeva tak bezelstně věří…

Pokračoval jsem ve své řeči: „Sdělím ti jednu tajnou zprávu, která je ovšem určena jen pro úzký okruh lidí, tak ji prosím rozhodně dál nikam nevynášej. Nerad bych, aby si pro tebe přišla policie. Takže dobře poslouchej. Jistě je ti nad slunce jasné, že když si čistíš zuby, tak to malinko jakoby pálí – to je účinkem dezinfekční části zubní pasty, která má za účel zabíjet škodlivé mikroorganismy v ústní dutině. Ta chemikálie je tak účinná, že díky ní zubní pasta skvěle působí i na podstatnou část dalších možných potíží souvisejících s mikroorganismy. Kdyby to lidé věděli, používali by na plno věcí jen levnou zubní pastu a farmaceutické firmy, vyrábějící různá předražená léčiva, by zkrachovaly. Proto se o tom raději nemluví. Já ti tedy nyní namažu postižená místa zubní pastou, a tak provedeme potřebnou dezinfekci. Bude to několik minut intenzivně pálit, ale právě to pálení signalizuje léčebný účinek. Tu chviličku to vydržíš, a pak ti řeknu, co dál.“

Pamatuji se, že použitá pasta měla zelenou barvu. Rozhodně jsem na Eevě nešetřil. Ach, to byla slast - poslouchat, jak naříká. Přitom držela jako ovečka, protože „pochopila“, že léčba je nutná… Zanedlouho mělo celé její přirození zelenkavou barvu. Ještě že můj „laboratorně-doktorský“ plášť skryl, jak mě ono „léčení“ dokonale baví. Pro jistotu bylo nutno trošičku pasty vmáčknout přímo z tuby na kraj konečníku. Mučit tuhle krásnou, ale poněkud hloupou mladou dívku, bylo neskonale vzrušující…

Když pasta oschla v jakousi nazelenalou krustu a přestala Eevu trýznit, dovolil jsem jí, aby se oblékla. Vysvětlil jsem jí, že pastu má nechat tak, jak je, a zásadně si nemá měnit kalhotky. Zítra o druhé vyučovací hodině se uvolní od soudružky Jany a zajde za mnou do kabinetu, kde provedu kontrolu. Tak se také stalo. Eeva dle mého pokynu vylezla na stolek, kde si dřepla na bobek a stáhla oblečení. Po pastě ani stopy. Prý, že se smyla ve sprše. Hm, na toto jsem zapomněl. Přes nesmělé protesty jsem Eevě znovu promazal její přirození pořádnou dávkou pasty. Bylo vidět, jak trpí, a tak jsem ji utěšoval – přitiskl jsem si ji k sobě a hladil ji po vlasech. Znovu jsem zdůrazňoval, že to je pro její dobro a že to za chviličku přejde. No, ve skutečnosti jsem si její mučení o to lépe vychutnával…

Eeva dostala instrukce, že se nemá chodit sprchovat. Má se jen umýt v umyvadle, přičemž přirození vynechá, aby pasta mohla dlouhodobě působit. Účinek nebude rušit ani tím, že by si snad měnila kalhotky. Pokud bude potřebovat čůrat, jen odchlípne příslušný kousek látky, vykoná potřebu a kalhotky zase opatrně upraví do původní polohy. Nebude se otírat papírem. Protože by mohla být cítit, bude používat dostatečné dávky voňavky. Rozešli jsme se s tím, že přijde po večeři, kde opět vše zkontroluji.

Dorazila asi v půl sedmé. Když se svlékla, docela jsem se na její úkor bavil. Byla cítit močí, pastou, voňavkou, kalhotky měla dost ušmudlané… Nechal jsem ji mazací houbou umýt vlažnou vodou mezi nohama a poté ji začal „kontrolovat“. Tentokrát ovšem kontrola jaksi dost nápadně připomínala masturbaci poštěváčku. No, ona to také masturbace byla. Eeva prožila takový lehčí orgasmus, což ji evidentně docela zaskočilo. Hm, ty jsi mi ale kopýtko, pomyslel jsem si. Taková velká slečna a neví, co je to „udělat se“? Díky tomu jsme se začali bavit o jejím intimním životě. Dozvěděl jsem se různé zajímavé věci, jako například to, že až do incidentu v parku jí dosud nikdo na přirození, a to ani přes látku, nesáhl. Také mi svěřila, že ji balí jeden o dost starší kluk, asi čtyřiadvacetiletý, že se jí líbí, chtěla by s ním chodit, ale bojí se, že po ní bude chtít to. No, to pro mne byla ukázková nahrávka na smeč: „Ale no tak, Eevo, přeci už nejsi nějaká puberťačka, pod zákonem také ne, a jestli je ten tvůj nápadník slušný chlap, tak neváhej. To si chceš užívat rozkoš soulože až někdy v domově důchodců?“
„Když já mám strach, že to bude bolet…“
„Bolí to jenom poprvé. A také je při tom někdy docela dost krve. Pravda, některý kluk to ani nedokáže a třeba při tom i omdlí…“
„Tak vidíte…“
„Ale houby s octem vidím. Přeci jsi slyšela, že solidní holky se odpaní samy napřed a tím problém prvního pohlavního styku zcela odpadne…“
„Br… Sama? To nedám…“
Eeva byla vzrušená, protože jsem ji během rozhovoru lehce dráždil, takže jsem si snadno troufnul na následující návrh: „Dobře, já už s těmito věcmi přeci jen mám zkušenost, udělám ti to odborně svíčkou.“ Eeva nic neříkala, a tak jsem začal konat. Přesně podle „postupu Léna“ – tedy napřed svíčkou, a pak ještě šroubovákem. Bohužel, tentokrát jsem zapomněl na ručník, a tak jsem si po skončení seance musel vyhrát s několika rudými skvrnami na gauči. Ovšem ještě předtím jsme museli provést znovu „dezinfekci“ zubní pastou. Na zákazu sprchování či výměny kalhotek jsem však již netrval. Domluvili jsme další kontrolu, dokonce jsem kvůli tomu oželel i rande s Romankou.

Eeva přišla okolo sedmnácté hodiny, tedy před večeří. Kontrola již nebyla kontrolou ani v náznaku, ale rovnou jsem přistoupil k důkladné masturbaci. Eeva byla v sedmém nebi. Její orgasmus byl slabší než u Lény či Romanky, ale také se mi líbil. Ostatně po pravdě řečeno: Který bych asi tak mohl označit za nehezký? Přeci jen takový, kdy není žádný. Skvostné bylo, že dnes jsem mohl zubní pastu aplikovat i do pochvy. Eevu to silně pálilo, kroutila se, naříkala – pro mne nepopsatelná rozkoš…

Domluvili jsme se, že hned jak v neděli večer přijede zpět z domova na internát, budu tu na ni čekat a ona mi oznámí, jak dopadlo rande s jejím přítelem. Splnila to. Vrhla se mi do náruče jako nějakému kamarádovi a nadšeně vyprávěla, že všechno proběhlo, jak mělo, a že to bylo nádherné. Po souloži, když oddychovali, se jí přítel přiznal, že z tohoto „poprvé“ měl také strach, protože byl ještě panic. Dojatě jí děkoval, že ho tohoto, v jeho věku již stigmatu, zbavila. Kupodivu souhlasila s tím, že by bylo hezké, aby si to znovu připomněla, a to tak, že mi bude schůzku podrobně popisovat, a já ji přitom budu masturbovat. Její orgasmus byl tentokrát znatelně silnější, nebo se mi to aspoň tak zdálo.

Tímto příběh s Eevou končí, nadále již služby svého soudruha učitele nepotřebovala. Hm, ale to její tělo, na to se nezapomíná…

Poznámka:

V textu se píše: "Všichni, co na tom plácku byli, plní povinnou desetiletou docházku, takže v tuto chvíli je nelze z učiliště vyhodit, leda by někam sami dobrovolně přestoupili.“ Nyní je to tak, že žák povinně absolvuje devět ročníků základní školy, a tím splní zákonem danou povinnost. Tenkrát měla základní škola osm ročníků, ale povinnost docházky byla desetiletá. Tedy žák musel povinnosti učinit zadost následným alespoň dvouletým pobytem na libovolné střední škole. Po tuto dobu se jej daná základní, resp. střední škola nemohla zbavit, pokud sám neodešel na jinou školu, protože těch deset let ve škole zkrátka strávit musel (podobně jako v současnosti devět).

Upozornění pro čtenáře

Ze samých intrik a manipulací nyní za trochou romantiky. Upřímně řečeno, i když jsem se v následujícím příběhu nevyřádil ani z malé části tak, jako se tomu dělo v předchozích částech Úletů, přesto na dívku, o níž si budeme povídat v následující stati, vzpomínám docela rád. A na tu další dokonce s láskou...

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 817
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2871 x
Oceněn: 2881 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 26.8.2017 21:38:31

Učiliště, VII. část: Asceho úlety

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)


Jarka a princezna Radka


Asceho typologie dívek z tohoto příběhu:

Jarka: Nevyhraněná
Radka: Princess (subtyp Supreme)

Popis osob

Jarka byla štíhlá, asi 175 cm vysoká dívka s velmi sympatickým obličejem. Nosila krátké tmavší vlasy. Měla hezké dlouhé nohy, pěknou postavu a malá prsa. Byla velmi milá, takže i mí kolegové si občas posteskli: "Kéž by takových učňů bylo více." Na druhou stranu ale uměla rázně zakročit, pokud ji třeba kluci otravovali.

Radka byla štíhlá, asi 170 cm vysoká dívka. Byla tichá, snad až trochu plachá. Vypozoroval jsem, že když na ni někdo ze spolužáků dorážel, ihned se otáčela po Jarce, která pak dotyčnému „loudilovi“ rázně vystavila „stopku“. I Radka, podobně jako Jarka, měla hezké dlouhé nohy. Ovšem postavu jako celek měla daleko krásnější – asi bych na této kráse nedokázal najít sebemenší kaz. Prsa měla, řekněme, středně velká a pěkná.


Podobně jako do jiných tříd, i do té prvního ročníku, kde jsem nebyl třídním učitelem, chodilo několik velmi hezkých dívek. Jedno děvče, Radka, však bylo obzvlášť krásné. Dětský obličejík, špinavě blond vlasy do pasu, hluboké zelené oči a ach, ta její postava… Pane bože, to byla okouzlující dívka! Princezna! Jenže nebydlela na internátu, ale společně s dalšími dvěma spolužačkami, totiž s Jarkou ze své třídy a Mášou z mé třídy, pocházela z poměrně vzdáleného městečka, ze kterého do učiliště dojížděly. Tyto tři dívky spolu dříve chodily i na základní školu. Rodiny Jarky a Radky se navíc dobře znaly, zejména matky spolu kamarádily. Kdybych Radku dokázal zdržet, například ji někam pozval, těžko by to ušlo pozornosti Jarky, a to by následně mohlo mít nepříjemné důsledky… Nakonec mi pomohla náhoda.

Poznámka:

Jarka, Radka a Máša sice společně do místa školy přijížděly, ale vzhledem k tomu, že Máša byla zařazena do jiné třídy než ostatní dvě dívky, domů jezdila jiným spojem. Na ni jsem tak stále neměl „žádnou páku“. A ještě k tomu, byť Máša byla velmi hezká, Radka byla neskonale okouzlující. Nu, zase jsem podlehl svým choutkám a neposlouchal rozum. Máša byla pěkná a inteligentní, zatímco Radka překrásná – a prostá… S Radkou bych si o čemkoliv vědečtějším sotva kdy popovídal…

Laskavý čtenář si možná vzpomene, jak jsem na gymnáziu měl zapůjčenu úžasnou knihu o vnitřně komplexních solích, přičemž ta mne uchvátila tak, že jsem ji (vzhledem k nemožnosti takové dílo zakoupit) opisoval. Dokonce i při pobytu v nemocnici, kde jsem tímto svým chováním zaujal mladinkou sestřičku Eriku. Co jsem ovšem zapomněl dodat, je to, že po úspěšném složení maturitní zkoušky jsem knihu nemusel vracet, ale dostal ji s požehnáním ředitele gymnázia od chemikářky jako dárek. V té době jsem měl opsány asi dvě třetiny díla. Bylo mi líto, že kniha není opsaná jako celek, protože takto bych příslušné vědomosti mohl čerpat jak ve své laboratoři doma v místě trvalého bydliště, tak v laboratoři na vysoké škole či později při výuce na učilišti. Na druhou stranu motivace k opisování při vlastnictví originálu již přeci jen byla slabší a naopak život mne zásoboval jinými pracemi více než dostatečně. Nyní mne ale napadlo, že by mi s opisováním mohly pomoci některé učenky. Vyslovil jsem tedy takové přání v každé třídě prvního ročníku. Nabídlo se více dívek, mezi nimi i Jarka. Zjistil jsem, že má velmi hezké písmo, a tak jsem ji pověřoval opisováním, kdykoliv to jen bylo možné. Pro knihu si přicházela do kabinetu nebo mi ji tam naopak vracela. Někdy se i trochu zdržela – pod záminkou práce na kopii knihy pak nemusela hned do výuky. Díky tomu jsem poznal, že je to vlastně úplně bezvadná holka, se kterou si lze příjemně popovídat. Zanedlouho jsem věděl skoro všechno o její rodině - dnes by se řeklo, že jsem on-line sledoval, jak to u nich doma chodí, jak zlobí její malinký, o hodně mladší bráška, jak ji (neúspěšně) svádí asi čtyřicetiletý soused…

Rozhodl jsem se, že nebudu nijak kličkovat, a řekl jsem Jarce o tom, že se mi moc líbí její kamarádka Radka. Navrhl jsem, že pokud by jí to nevadilo, že bych je obě rád pozval na kávu a pohár. Pokračoval jsem tím, že je mi jasné, že domů musí přijet ve stejný čas a že bych nechtěl, aby se Radka cítila divně, kdyby tam byla jen se mnou. Navíc ani nevím, pochopitelně, zda by Radka to moje pozvání přijala. Jarka mi řekla, že ona by klidně šla, tedy zajisté, jen pokud by šla i Radka, a že to s ní domluví. Vybrali jsme termíny, které by přicházely do úvahy…

…Potkali jsme se před kavárnou. Holky se smály, ale bylo vidět, že z takového setkání se svým učitelem jsou trochu nervózní. Naštěstí byl v kavárně volný box, a tak jsme do něj rychle „zapluli“. Sedl jsem si tak, abych měl přehled, kdo okolo nás prochází - přeci jen tato kavárna byla poměrně „profláklá“. Naneštěstí doslova po pár vteřinách okolo nás prošly dvě třeťačky, se kterými jsme se navzájem, kulantně řečeno, zrovna nemuseli. Už to vypadalo, že si nás nevšimly, že jen prostě zaregistrovaly obsazený box, a tak pokračovaly dál. Jenže tu se jedna prudce otočila, potutelně se usmála a řekla: „Dobrý den, soudruhu, myslím, že máte dobrý vkus!“ Jmenovala se také Jarka a ještě ke všemu pocházela z města mého trvalého bydliště. Třeťačky se usadily o dva boxy za námi. Když přišel číšník, objednal jsem pro nás poháry, kávu a sladké bílé víno. Současně jsem jej požádal, aby u boxu se třeťandami vyřídil, že bez ohledu na to, co si tyto dívky dají, jim zaplatím útratu… No, jak se posléze ukázalo, nešetřily mne…

…My jsme také nelenili a pořádně se rozšoupli. Při placení, což představovalo obnos, který odpovídal tehdejší běžné měsíční mzdě, jsem nezapomněl na „superdýško“, aby vrchní případně neměl zbytečné otázky. A že by bylo na co se ptát. Když řeknu, že Radka byla opilá, tak to nepopíše situaci dostatečně. Byla totiž nezřízeně ožralá - až tak, že se neudržela na nohou. Na vlak jsme ji museli s Jarkou doslova vláčet, přičemž ještě ke všemu tu a tam na kolemjdoucí vykřikovala různé nesouvislé a ne zrovna společensky akceptovatelné „hlášky“.

Vše začalo poměrně nevinně. Ale pak jsme se dohodli, že si budeme tykat a na to konto jsme si vyměnili třikrát polibek, který se vždycky musel zapít cherry. Nechť se laskavý čtenář neptá, proč jsme na jedno tykání museli mít tři polibky a tři rundy toho sladkého likéru – přeci když s tím dívky souhlasily, nebudeme si zahrávat s nějakou logikou, že… A potom už to jelo ve velkém stylu, tedy aspoň u Radky. Moc jí to pití chutnalo. Ostatně mně se to také líbilo – i když nic trestného z hlediska sexuálního jsem to pozdní odpoledne neprováděl, přeci jen by asi učitel neměl nechávat ruku na vnitřní straně stehen své žačky. A také další polibky, které byly podmíněny už zcela nesmyslnými událostmi, jako že někdo z lokálu odešel, že nám přinesli další kávu, a co já vím, co ještě, tak opravdu nebyly jen nějakým společenským lehkým dotekem rtů, ale neskutečně nádherným líbáním…

…Když jsme společně s Jarkou Radku dorvali do vlaku, který naštěstí byl skoro prázdný, první, co se stalo, když jsme ji posadili na sedadlo, bylo to, že se zde počůrala. Tak jsme ji rychle převedli na úplně jiné sedadlo, dokonce do jiného vagonu, a tvářili se nenápadně. Vlak měl ve městě školy ještě jednu zastávku, a tak jsem mohl s holkami pobýt o trochu déle, než odpovídalo času odjezdu. Nicméně za pár dalších minut jsem přeci jen musel vystoupit, tudíž další průběh událostí znám už jen z vyprávění jeho ostatních aktérů.

Poté, co vlak dorazil do města, kde dívky bydlely, Jarka dotáhla Radku ke dveřím, otevřela je, ale Radka se z nich ihned vyblinkala. Naštěstí ne na nikoho na peronu, i když daleko k tomu, dle Jarky, nebylo. Dovlekla tedy Radku k sousedním dveřím, do druhého vagonu, a teprve tam se jim společně podařilo vystoupit – to ovšem jen díky tomu, že Jarce ještě pomohl nějaký pán. Někteří cestující se pochopitelně nezdrželi komentářů o zkažené mládeži…

Po příšerné cestě z nádraží Jarka opřela Radku vedle dveří panelákového bytu a dlouze zazvonila. Vyšla Radčina matka. „Dobrý den, já vám vedu Radku!“ řekla Jarka a ihned zmizela, aby zabránila případným otázkám. Radka mezi tím těžce opileckým hlasem pozdravila „Ahoj mámo!“ a chtěla udělat krok směrem do bytu, ale místo toho plnou vahou upadla na svoji matku, takže ta měla co dělat, aby tento nečekaný atak ustála. Matka pak dotáhla Radku do koupelny, vysvlékla ji a chtěla ji „naložit“ do vany, ale jak ji tam zkoušela vmanévrovat, čímž ji naklonila, tak se Radka opětovně poblinkala. Když se konečně matce podařilo Radku umístit do vany a z nejhoršího poklidit, tak ji omývala a přitom se jí starostlivě ptala: „Raduško, holčičko moje, prosím tě, copak se ti to stalo?“ „Mámo, já jsem byla v kavárně se soudruhem Ascem,“ stačila Radka odvětit, aby ihned poté usnula. Matka ji musela utřít, vytáhnout z vany a odvléci do postele. Radka druhý den nepřišla do školy…

Asi za týden jsem si dohodl schůzku s Radkou přímo, bez prostřednictví Jarky. Do kavárny jsme raději nešli. Už ani kapka alkoholu. Místo toho jsem ji vzal k sobě na podnájem…

…Zanedlouho po této příhodě byla třídní schůzka před klasifikací. Bylo to s předstihem, aby rodiče případně na žáky ještě stihli zapůsobit, pokud by u někoho hrozilo, že propadne – což na našem učilišti nebylo nic mimořádného. Třídní schůzky se konávaly v sobotu, aby mohli přijet i rodiče zdaleka. Naše učiliště, jakožto prestižní, mělo poněkud jinou organizaci těchto setkávání s rodiči než běžné školy.

…Přerecitoval jsem společné body rodičům dětí z mých tříd, poděkoval jim za účast, dal rozchod a pokynul, aby ti, kteří mají zájem o podrobnosti týkající se jejich dítka, ke mně jednotlivě přistupovali. Fronta byla nekonečná, protože jsem byl třídním ve dvou třídách a navíc jsem učil dost klíčové předměty i u ostatních dětí. Po nějaké době jsem si všiml, že kousek od dveří postávají dvě docela hezké maminky a stále před sebe pouští jiné zájemce o mé zprávy. Samozřejmě mi to „docvaklo“. A také jo! Když už byli všichni ostatní rodiče obdařeni potřebnými informacemi, přistoupily ony ženy ke mně. Než stačila některá promluvit, chopil jsem se iniciativy: „Vy jste asi matky Jarky a Radky, že…“ „No, to ano,“ řekla jedna z nich významně. „Aha, tak teď asi dostanu pěkně do huby…“ Ale ony se jen culily, chvilku bylo takové zvláštní ticho, ale pak se ta stejná jako před okamžikem osmělila a povídá: „No, my z toho nechceme nic dělat! Ale máme podmínku! Teď, až skončíte tuto třídní schůzku, tak nás obě vezmete do té kavárny a chceme přesně ten servis, jako měly naše holky!“

Kdybych bral do úvahy jen peníze, tak mě to tedy přišlo pěkně draho. Když to ale vezmu požitkově, tak jsem na tom naopak docela vydělal – když jsem maminky doprovodil na vlak, zbyla mi po nich krásná vůně na rukách. Na obou rukách. Maminky se navzájem hlídaly, aby některá neměla méně a nemohla tak na tu druhou případně něco žalovat. To ovonění rukou se mi po odpoledni v kavárně s jejich dcerami nepovedlo. A u Jarky nikdy. Takže maminky měly ten servis nakonec jaksi luxusnější – ovšem myslím, že se tím svým dcerám nechlubily…

Dodatky:

• Třeťačky jsem si tím, že jsem neskrblil, doslova koupil. Od té chvíle jsem s nimi měl ve škole pohodu. Třeťačka Jarka ještě dodnes, po tolika letech, pokud se náhodou setká s někým, kdo zná i mě, neopomene zdůrazňovat, jaký jsem byl výborný učitel. Trochu se pak musím červenat, protože to, že platím za žákyně útratu, abych nerušeně popíjel s jinými žákyněmi, rozhodně k výbavě dobrého učitele nepatří… Co bylo tehdy nejdůležitější, je to, že neprozradily mé účinkování s prvandami v kavárně.
• Na učilišti jsem zdárně rozšířil přívlastek „princezna“, takže Radce už tak potom říkali nejen spolužáci, ale i vyučující…
• Byl jsem rád, že nevidím do mozku personálu kavárny – i když leccos se z jejich výrazů dalo vyčíst… A to druhé hodování, to s matkami, to už je asi dorazilo úplně…
• Radka se mnou nemohla být často - její matka nesměla mít žádné podezření. Bohužel se i tak rychle ukázalo, že přes nadějný začátek se žádná životní láska konat nebude. Radka byla opravdu krásná, ale když jsem si „vzal její věneček“, zjistil jsem, že pak zbývá už jen pokochání se pohledem na její skvostné tělo. Prostě jsme se do sebe nezamilovali. A já navíc díky neuvěřitelné náhodě všech náhod potkal…


Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 817
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2871 x
Oceněn: 2881 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 9.9.2017 21:35:09

Učiliště, VII. část: Asceho úlety

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)



Máša (první rok učiliště)


Začal červen, tedy samý závěr prvního roku mého působení na učilišti. Možná bych mohl pro orientaci laskavého čtenáře opět shrnout své aktuální vazby k dívkám a ženám.

Denisa úspěšně složila státní závěrečné zkoušky, včetně obhajoby diplomové práce, alias toho nejlepšího, co jsem kdy ze sebe vyplodil. Tím pádem zmizela z mého života. Moje vztahy k něžnějšímu pohlaví se tak nyní orientovaly výlučně do řad mých učenek. Kromě toho, že šlo o dívky, které jsou blízko mého preferenčního věku, mě k nim táhlo i to, jak jsou bezprostřední, nezatížené předsudky dospělosti, manipulovatelné... a ano, jistě i krásné. V této době, aniž jsme si sice cokoliv takového řekli, vztah s Romankou byl u konce. Našla si přítele z řad starších učňů. Nicméně, přesto se tu a tam na chodbě o přestávce ke mně nenápadně přitočila, aby mi rychle zašeptala jistou kouzelnou větičku. Vzhledem k naprosto nezastíranému obsahu vyřčeného mne toto neskonale rajcovalo, a tak jsem obvykle rád vyhověl. Ta věta zněla asi nějak takto: „Prosím, potřebovala bych ji pořádně vyhonit, mohla bych po večeři zaběhnout?“ Ale jak jsem řekl, bylo to jen příležitostné. S Lénou jsme dodržovali pravidelné středeční „masturbační večírky“, kde jsem kromě toho, že jsem si vždy užil jejího těla, také vyslechl zprávy o tom, jak se skvěle rozvíjí její milostný život s invalidním otcem. Scházíval jsem se s Radkou, u které jsem předpokládal, že by mohla být mojí partnerkou, avšak z tohoto „nápadu“ jsem již pomalu vystřízlivěl. Tato dívka byla nádherná, ale ukázalo se, že to je tak vše, co mě na ní přitahuje. Masturbace ji nějak zvlášť nebrala - o dalších praktikách ani nemluvě, a při klasické souloži byla spíše jako loutka. Mohl jsem na ní dle libosti „rajtovat“, ale tento „normálový“ přístup zase vcelku neříká nic mně. A jelikož mimo erotické pasáže nebylo vůbec nic, o čem bych si s ní mohl popovídat, došlo mi, že tento vztah nemá žádnou budoucnost.

Ještě před tím, než jsem skutečně k nějaké výuce nastoupil, tedy na konci srpna předchozího roku, jsem měl za úkol prostudovat osobní spisy budoucích žáků prvních ročníků, kterým budu třídním učitelem. Toto se netýkalo Radky, neb nepatřila ani do jedné z mých dvou tříd. Již tehdy mne zaujala dívka jménem Máša. Z předchozích příběhů víme, že byla ze stejného města jako Radka, že spolu do školy i dojížděly a že byla velmi hezká, byť ne tak zářivě jako Radka, zato že byla značně inteligentní. Již při nástupu do školy jsme se na sebe hezky usmáli…

Byť jsem si Mášu coby partnerku vysnil, a to ještě dříve, než jsem ji vůbec potkal, nenaskytla se žádná taková situace, kdy bych si troufl ji oslovit jinak, než jako její učitel. A jak šly dny, moji cestu křížily jiné dívky… Přesto se mi zdálo, jako kdyby mezi námi nějaké tenoučké vlákénko přitažlivosti existovalo. Byly to nejrůznější náznaky, ale tak lehké, že mi nedodávaly dostatečnou jistotu, abych ji zdržel, někam pozval a podobně. Poté, co se její kamarádka Jarka díky rozhovorům při opisování mé knihy stala i mojí kamarádkou, zaměřil jsem zase svoji pozornost jinam – ke krásné princezně Radce, protože i ta byla Jarčinou kamarádkou. Místo zprostředkování rande s Mášou jsem tak Jarku požádal o přímluvu u Radky. Možná to bylo kromě oněch fyzických předností Radky i tím, že ta, jakožto „příslušnice“ mé typologické třídy princess, se mi zdála předvídatelnější, než nevyhraněná Máša.

Popis osoby:

Máša byla asi 170 cm vysoká štíhlá dívka s hezkýma dlouhýma nohama. Měla špinavě blond vlasy na ramena, modré oči a hlaďounký sympatický obličej. Její postava byla velmi pěkná, vysportovaná. Měla relativně malá prsa, řekněme takové „necelé“, zato rozkošné, dvojky. V době, kdy se příběh odehrával, bylo Máše 15 let.

V průběhu školního roku jsme se na sebe často usmívali. Občas jsem jí položil ruku na rameno, přičemž ona nereagovala nijak negativně – někdy se při tom usmála, ale jindy se zase naopak neprojevila nijak. Nebo jsem to možná nepostřehl. Při laboratorních pracích, pokud dělala něco špatně, jsem ji brával za ruku a tu jí položil jinam, abych tím naznačil, že tudy cesta k žádanému výsledku nevede. To byl rozdíl oproti jiným žákům, které jsem pouze ústně upozornil. Máša opět při takovém doteku reagovala buď úsměvem, nebo nijak, což mne pak v souhrnu mátlo.

Máša byla aktivní sportovkyní. Měla ale problém s tím, že se naráz věnovala dvěma sportům: plavání a ping-pongu. Její trenéři ji přesvědčovali, aby si jakožto jedinou vybrala právě tu jejich disciplínu, protože na tak vysoké úrovni, kde se pohybuje, je ono rozpolcení pro další růst výkonů limitující. Často jezdívala na různá sportovní soustředění, turnaje a podobné akce, avšak vzhledem ke své inteligenci a smyslu pro povinnost jí toto ve výuce nečinilo žádné potíže.

Uvažujeme-li sport v rekreační dimenzi, býval jsem dobrým hráčem ping-pongu. Nebyl jsem sice dostatečně pohyblivý, jak by bylo potřeba pro podávání závodních výkonů, ale míval jsem výborný odhad situace a skvělý postřeh. Mé údery postrádaly drtivou razanci, ale bývaly naprosto přesné, tedy často těsně nad síťkou a na samé krajíčky stolu. Toto právě stačilo k tomu, abych porážel podstatnou část svých kamarádů na vysokoškolských kolejích, resp. nyní svých žáků na učilišti. Mé umění se však ani zdaleka neblížilo tomu, abych dokázal v této disciplíně důstojně vzdorovat celorepublikové přebornici Máše. Jelikož jsem nezřídka suploval i hodiny tělocviku, pak, pokud nebylo možno jít ven, jsem často pro žáky zorganizoval právě ping-pongový turnaj. Do toho jsem se také zapojoval, přičemž jsem tak figuroval ve dvojroli krotitele, pardon, učitele, ale současně i vystupoval jako každý jiný hráč. Pokud však byla přítomna Máša, pak jsme na jednom ze dvou stolů většinu času hráli jen spolu a přitom jemně konverzovali. Cítil jsem se tak, jako bychom byli na jedné vlně, vnímal jsem, že si rozumíme, takže bych s ní klidně mohl přinejmenším kamarádit, ne-li daleko víc. Jenže po skončení takových hodin se zase vše navrátilo do normálního šedivého vztahu učitel – žákyně, a já si netroufl tu dívku nějak neformálně oslovit. Při vlastní hře nás dvou to vypadalo tak, že zatímco já se snažil podat co nejlepší výkon, Máša používala jen jednu ruku (tu druhou měla v kapse) a klidně se otáčela za kamarádkami, se kterými si zrovna povídala. Pokud se jí zdálo, že přeci jen svými údery dotírám, přitvrdila, takže jsem ihned po následujícím nechytatelném protiúderu běžel pro míček. To samé bylo i v případě, že ji něco v řeči některé kamarádky zaujalo natolik, že se tomu chtěla věnovat více. Ale nebylo to pro mne frustrující, jak by se snad mohlo zdát. To, kdo je v ping-pongu dramaticky lepší, bylo dopředu jasné, a navíc jsem si při hře povídal s dívkami, nejvíce právě s Mášou, jako bych byl člen nějaké jejich party, tedy jaksi odlehčeně, přátelsky - ideální na vytěsnění starostí někam na okraj mysli…

Dny školního roku ubíhaly jak o závod. Přinesly mnoho tvrdé práce, o které se obvykle na tomto místě tolik nerozepisuji, ale i příjemných okamžiků - to v podání některých mých kolegů, ale i žáků, protože zkrátka za katedrou se cítím jako ryba ve vodě. Zaznamenali jste však i nejednu moji neřest, alias úlet, ale snad s výjimkou počátečních úvah ve vztahu s Radkou, nic, co by mne přiblížilo mému plánu. Tím bylo najít si mezi svými žačkami jednu – tu jednu. Tedy stálou partnerku do života. Začal jsem si vyčítat, že zase, podobně jako na vysoké škole, marním čas vztahy, které mi nic takového nemohou dát. Zatímco v mladším věku toto nebylo až tak naléhavé – proč si zkrátka jen neužívat rozverného studentského života, nyní citová samota značně dotírala na mou mysl…

…Jelikož jsem měl již několik dní v peněžence značný nadbytek hotovosti (tenkrát se výplata vyplácela výhradně „na dřevo“), rozhodl jsem se zajít do spořitelny, tedy do centra města. Konečně. Nezapomeňme, že se pohybujeme na učilišti, mezi pubertálními a postpubertálními žáky, z nichž ne každý je vybaven morálními zábranami ohledně přilepšení si cizími prostředky. Mít peníze ve státní instituci je dramaticky bezpečnějším řešením, než je stále tahat s sebou, či je mít někde ve sborovně, kabinetu a podobně. Spořitelna byla v budově nacházející se v rušném středu města, kde bylo plno obchodů, ale i kaváren, cukrárna, různá lahůdkářství, ale také krásný park s lavičkami – zkrátka zde město žilo…

Vyrazil jsem hned poté, co jsem po skončení výuky absolvoval oběd a zkontroloval třídnice, tedy něco okolo třetí odpolední. Ve spořitelně nebylo moc lidí, a tak jsem svou záležitost vyřídil poměrně rychle. Když jsem se pak vracel, procházel jsem okolo výlohy obchodu s papírenskými a kancelářskými potřebami. Můj zrak padl na vystavenou kalkulačku Texas Instruments – v té době se již toto dovozové zboží prodávalo i v běžné obchodní síti. Sice nešlo nijak na dračku, protože šlo o hračičku pro běžného občana naprosto zbytnou a přitom dosti drahou, ale již to, že tyto výrobky původem z kapitalistických států byly na trhu, naznačovalo, že režim chce ukázat poněkud přívětivější tvář. Popisek sliboval, že tato kalkulačka bude umět i jednoduché „programování“, například že zadám koeficienty kvadratické rovnice, a ona „vyplivne“ hodnoty kořenů. Zajímavé, protože to bych pak mohl při testování této látky ze sebe spatra chrlit rovnice jak na běžícím pásu, a to aniž se přitom budu spoléhat na písemné přípravy…

…Tak si takhle mudruji, jestli mám či nemám pořídit… Cena velmi vysoká, navíc peníze jsem zrovna před chvilkou uložil… Najednou jsem ucítil, jak mi někdo zezadu přiložil ruce na oči a příjemným dívčím hlasem pronesl: „Kdo jsem? Uhádnete?“
„Tvůj hlas bych poznal mezi tisíci jinými, krásná princezno Mášo,“ odpověděl jsem. Současně jsem si chytil jednu ruku, která mi původně zakrývala oči, a pomalu se otáčel. Hlavou mi blesklo, jestli jsem to nepřehnal, přeci jen to bylo jaksi značně neformální a ještě ke všemu jsem v první chvilce nevěděl, jestli je Máša sama nebo s někým, třeba se starší sestrou a podobně. Ale Máša se usmívala stejně jako já a navíc svoji ruku ponechala v té mé.
„Co že jsi nejela domů? Myslel jsem, že pokaždé hned po škole pádíš na vlak…“
„Skoro vždy ano, ale dnes máme tady ve městě jednání sportovní rady… Vlastně už jsem tam měla být, ale šla jsem si ještě koupit sponky do vlasů…“
„Hm, škoda, jinak bychom si mohli popovídat…“
„Ráda bych, ale asi to budeme muset nechat na jindy,“ řekla Máša, lehce uvolnila svou ruku z mého držení a odběhla. Bylo to tak rychlé, že už jsem nestačil nijak zareagovat.

Celý zbytek odpoledne jsem přemýšlel o vědecké kalkulačce a o Máše, všelijak jsem přeskakoval myšlenkami z tématu na téma. Vyčítal jsem si, že jsem nebyl rozhodnější – jak u přístroje, tak u dívky. Ještě že byla středa, takže z mých zacyklených myšlenek mne vytrhla rukojeť šroubováku vnikající hluboko do nádherného přirození Lény…

Druhý den jsem po kroužku, tedy asi okolo půl páté odpoledne, vešel do obchodu a zakoupil onu vědeckou kalkulačku. Z tehdejšího pohledu to byl výkřik techniky a já ji prostě musel mít. Zaplatil jsem ji ze záložní hotovosti, kterou jsem měl uloženu na podnájmu. Když jsem, plný nadšení z nového přístroje, vycházel z prodejny, div, že jsem se nesrazil s Mášou. Opravdu zvláštní náhoda…
„Už zase máte tu vaši radu?“
„Jé, soudruhu…“
„Dneska mi jen tak neutečeš… Půjdeme si sednout do cukrárny?“
„Ale já mám peníze tak akorát, abych se dostala domů…“
„Mášo, děláš si legraci? Je samozřejmé, že tě zvu!“
„Tak dobře, mám něco přes hodinku, než mi jede další vlak.“
Zamířil jsem k cukrárně. Ovšem tento podnik, o kterém již byla dříve řeč, měl i oddělení, které bylo kavárnou. Takže pod záminkou zákusku šup do boxíku tam… S Mášou jsme konverzovali na témata daná převážně situačními hloupůstkami na učilišti. Krásně se smála, bylo vidět, že se se stavem, kdy sedí v kavárně se svým o dost starším učitelem, vyrovnala docela rychle a bez potíží. To mi dělalo nesmírnou radost. Jistě laskavého čtenáře nepřekvapím, když řeknu, že Máša si nechala ujet nejen zmiňovaný spoj, ale i jeden další. Jelikož bylo velice nepravděpodobné, že tímto večerním vlakem by jel někdo, kdo ji zná, byl jsem ji i doprovodit. Sice jsme šli jen tak vedle sebe, ale z mého pohledu bylo klíčové to, že jsme se domluvili, že zítra spolu posedíme zase. Páni, já mám domluvené rande s Mášou! Byl to pro mne nádherný pocit…

Páteční odpoledne. Prakticky všichni učni, kteří do školy dojížděli či jeli z internátu k rodičům, již byli mimo město. Nemuseli jsme se tak obávat toho, že bychom potkali někoho obdařeného až příliš zvědavýma očima. Proto jsme se nejprve procházeli parkem a až poté zamířili na kávu a zákusek do nedaleké cukrárny. Domluvili jsme se, že mi Máša bude tykat - za přípitek nám posloužilo trochu kofoly. Přináležející polibek byl lehký, byť zase ne úplně „tetičkovský“ - pootevřená ústa, jejich intenzivní, ale jen krátký dotyk. Když jsem na vlak Mášu doprovázel tentokrát, drželi jsme se. Bylo to zvláštní – jako kdyby se ty naše ruce spojily tak nějak samy. Musím říci, že vykračovat si s Mášou tímto způsobem mi působilo takovou lehčí euforii. Toto bylo opravdu děvče na úrovni – a má vysněná partnerka. Při čekání na to, kdy už bude nutno do vagonu skutečně nastoupit, jsme se sice neobjímali, ale na závěr jsem dostal ještě jeden podobný polibek, jako před tím v kavárně. Také jsme si domluvili, že se opět setkáme - konkrétně v úterý po Mášině odpoledním vyučování. Pamatuji se, že jsem kvůli tomu musel provést organizační změny odpovídající schůzky Přírodovědného kroužku, ale co bych nevykonal, když mne čeká slibné rande s dívkou svých představ…

Když jsme se v úterý sešli, odjeli jsme na konec města, do parku k vysokoškolským kolejím. Tam rozhodně nehrozilo, že by nás mohl potkat někdo, koho bychom při dané příležitosti neviděli zrovna rádi, byť takových bylo tohoto dne plné město. Leč sotva by někdo z nich pobýval zde. Chvílemi jsme se procházeli, chvílemi jsme seděli na lavičce. Drželi jsme se za ruku, také jsem si již troufl Mášu obejmout, dát jí ruku okolo pasu či na stehno. Když jsme večer jeli městskou dopravou na nádraží, už jsme obezřetnost moc neřešili – Máša mi seděla na klíně. Rozloučení před odjezdem vlaku pak bylo vysloveně milenecké. Objímali jsme se a nádherně líbali. Když už výpravčí dával znamení, že je třeba nastoupit, že už je připraven dát strojvůdci pokyn k odjezdu, a Máša se rozběhla ke schůdkům vagonu, dostal jsem bleskový nápad. Nevím, proč mne to nenapadlo dříve. Zavolal jsem: Mášo, prosím, vymysli, jak bys mohla na víkend odjet se mnou…“ Máša ještě stačila do zvuků rozjíždějícího se vlaku vykřiknout: „Uvidím… zkusím to…“

Druhý den jsem byl ve škole jako na trní. Nejhorší bylo učit ve třídě, kam Máša patřila. Chovat se zase jen jako její učitel. Byly chvíle, kdy jsem měl co dělat, abych svoji lásku nevykřičel před ostatními žáky, či snad rovnou lidem celého světa… Naštěstí mě tohoto psychického pnutí zbavila přímo Máša. O přestávce za mnou zaskočila do kabinetu a sdělila mi, že na víkend se mnou pojede. Myslím, že jsem v danou chvíli musel vypadat jako truhlík, protože jsem prvních několik vteřin nebyl schopen slova. Byla to pro mne tak úžasná zpráva, že jsem chvíli vůbec „nepobíral“, že je to pravda, tedy že si Mášu skutečně povezu domů. Pochopitelně jen na víkend, ale i tak se můj návrh původně jevil natolik bláznivý, prostě něco jako vyslovený sen, že jsem byl až zaskočen tím, co Máša řekla. Když jsem se konečně vzpamatoval, začali jsme probírat podrobnosti. Máša doma zalhala, že jede zase na nějakou sportovní akci, a jelikož její rodiče již na podobná soustředění byli zvyklí, nepojali žádné podezření a pustili ji. Současně jsme se dohodli, že se uvidíme až v pátek na nádraží, protože Máša se zbylé dny bude doma vzorně učit, pomáhat matce s chodem domácnosti a zejména bude přijíždět včas, aby se nakonec vše nezvrtlo na nějaké hloupůstce v podobě toho, že si třeba její matka postaví hlavu, že dokud se Máša „nepolepší“, že ji nikam pouštět nebude. No, ono by to v reálu sice moc nešlo, protože Máša bývala účastnicí tak vysokých soutěží, že zde již podmiňování účasti rodinnými záležitostmi prakticky nepřicházelo do úvahy, ale nač to zbytečně pokoušet, že… Také jsme si odsouhlasili, že pojedeme až pozdějším vlakem, abychom se na nádraží nepotkali s jejími spolužáky…

…Takhle rychle jako tentokrát mi jízda domů běžně neutíkala. S Mášou jsme si stále povídali, a pokud se nám to nezdálo vůči aktuálně přítomným spolucestujícím příliš provokativní, tak jsme se i líbali, chvílemi mi při tom Máša seděla na klíně… Cestoval jsem s hodně zavazadly, protože jsem navíc vezl dva velké školní spací pytle vypůjčené od kolegy tělocvikáře. Dostal jsem totiž nápad, jak pobyt u mne učinit více romantickým. V této době Nevlastní matka v domě nebydlela a já tím pádem získal klíč od bytu, kde jsem prožil dětství a mládí. Ne, že bych si ten byt mohl nyní přivlastnit, ale bylo občas zapotřebí zkontrolovat, zda je v něm vše v pořádku – neteče topení, nepraskla vodovodní trubka, bojler, nejiskří některá zásuvka, či jen prostě vyvětrat. Po příjezdu jsem zařídil nejnutnější věci ve svém pokoji, ale ihned poté jsem se s Mášou přesunul do obrovského obývacího pokoje původního bytu. Zde bylo vše vystěhováno, tedy nebyl zde žádný nábytek, ale to mi právě vyhovovalo. Místnost, i tak veliká, působila ještě rozlehleji. Před mohutným krbem jsme si rozložili deky a na ně spacáky. Okolo jsme na menších dečkách měli rozmístěno pár nezbytných drobností. K této jakési kombinaci obýváku s volným prostorem jsme ale používali zázemí mého bytu. Mášu jsem „převelel“ do kuchyňky, aby nám připravila takovou pozdější večeři. Bylo něco okolo desáté hodiny večerní a ve vlaku jsme nejedli, takže jsme měli hlad. Já zatím ze svých zásob dřeva nanosil pár malých smrkových štěpů na zátop a pak pořádnou hromadu ze směsi velkých bukových, jasanových a javorových polen – ta měla okolo půl metru na délku a průměr až asi 30 centimetrů. Listnáče jsou v krbu ideální – neprskají žhavé uhlíky ven, dávají velké teplo a vydrží hořet dlouho…

Když jsme u mne pojedli a poté vše rovnou i sklidili, v bytě naproti, v obýváku, už nádherně sálal krb, který byl i zdrojem příjemného intimního osvětlení. Záměrně jsem zde nezapnul elektřinu, to aby romantika nemohla být ničím rušena. Mihotavé plaménky a bizarní stíny tvořily rozmanité scenérie na stěnách místnosti i na nás samých a my s Mášou úplně přirozeně přešli z povídání do líbání a poté k mazlení. Poprvé se mi dostalo možnosti vzít si do ruky její holé prsy, a musím říci, že jsem z toho byl nadšený. Je to zvláštní – ještě před několika týdny jsem měl plně k dispozici doslova vše, čeho se mi zachtělo, u Mášiny krásnější spolužačky Radky, ale přesto jsem si toho, co mi právě dovolila Máša, cenil více…

Ráno se nám z našeho ležení u krbu moc vylézt nechtělo. Ač jsme se mazlili a mazlili, stále nám to připadalo málo. Bylo to, jako kdybychom k sobě patřili celá předlouhá léta, jen jsme byli jaksi duševně odděleni, a nyní jsme to potřebovali dohnat. Na oběd jsme šli do restaurace. Následující celé odpoledne jsme se toulali přírodou za městem. Večeři jsme si udělali jen studenou – byly to chleby obložené sýrem a salámem. Hned poté jsem opět zatopil v krbu ve velkém obýváku a při tulení, které se tak nějak „samo“ mezi námi ponenáhlu objevilo, jsme popíjeli svařák z mého rybízového vína. Byl sladký, a proto záludný – chutnal a z konvice z varného skla doslova mizel…

Po nějaké chvíli jsme dostali nápad, že bychom se před spaním mohli ještě projít nočním městem. Tenkrát to v mimosezónním čase u nás vypadalo zcela jinak než dnes. Restaurace měly po zavírací době a nikde ani živáčka. Blížila se půlnoc. Šli jsme krásným parkem našeho náměstí. Byl zde polostín, protože světlo z lamp pouličního osvětlení si muselo prorážet cestu bohatým listovím vzrostlých jírovců, dubů, jasanů a javorů. Uprostřed svým vodotryskem jemně šuměla fontána. Je tvořena velkou čtvercovou kašnou o délce strany osm metrů a má hloubku 2,5 metru. Její vodotrysk je živen přímo pramenem, nad kterým je fontána postavena. Tento červen byl velmi studený, a tak i voda v kašně byla doslova ledová. Druhý den jsme to s Mášou z legrace měřili mým přesným laboratorním teploměrem – bylo to osm stupňů. Nicméně nyní jsme stáli u širokého okraje fontány a pomalu se začali hecovat. Mášu jsem si dobíral, že když je ta přebornice v plavání, tak by měla nyní předvést, co umí. No, vyústilo to v to, že ona mi oponovala, že by do kašny klidně vlezla, ale jedině se mnou. A jelikož já tak studenou vodu určitě „nedám“, tak že je v klidu. Jo, tak tohle bylo slovo do pranice – Asce a nedat to, co by zvládla dívka jeho srdce? To tedy opravdu nepřichází do úvahy. Začal jsem se pomalu svlékat. Když to Máša viděla, začala se svlékáním také. Skončili jsme ve spodním prádle. Pak se Máša zazubila, vlezla na široký kraj kašny, přehoupla se přes něj a už plavala. Nemohl jsem se nechat zahanbit. Pane bože, to byla ledová koupel. Abychom se nepoddávali pocitu intenzivního chladu, začali jsme dovádět – honili jsme se ve vodě, různě se chytali, výskali při tom, cákali… Dodnes se divím, že na nás nikdo z okolních domů nevyběhl. I v současnosti je koupání v této kašně nepředstavitelné, přinejmenším již vzhledem k její hloubce, ale tenkrát, za režimu, který byl založen na tom, že pokud něco není výslovně povoleno, pak je to zakázáno, by šlo o jasné porušení řady norem správného chování. Určitě bychom byli vyšetřováni – a to by nemuselo být zrovna příjemné. Soudruh učitel přiopije svoji nezletilou žačku, a pak, oba polonazí, narušují veřejný pořádek… Nicméně my se přeci jen po chvíli zklidnili, doplavali pod vodotrysk a zde jsme začali šlapat vodu. Pramínky ledové vody nám skrápěly tváře, ale my toho nedbali. Byli jsme přitisknuti k sobě a líbali se. Okolní svět přestal existovat. Vytrhlo nás až odbíjení věžních hodin, které ohlašovalo nový den…

Ještě, že v krbu hořela javorová polena, která dávala silný žár, a tak jsme se mohli důkladně osušit a prohřát. Konečně jsem uviděl Mášu nahou. Vlastně jsme se tím pádem u krbu moc dlouho nezdrželi, protože jsme se začali mazlit. Objímat a laskat Mášino nahé tělo bylo pro mne neskonale povznášející. Toto byla dívka na úrovni, ta, kterou jsem si vysnil – a já cítím, že mne miluje. Něžné mazlení pomalinku, ale jistě, směřovalo k vyvrcholení. To už jsem věděl, že je Máša dosud panna. Když jsem chtěl do ní však vniknout, byl jsem zadržen: „Lásko, prosím, ne… Nezlob se na mě… Já se bojím… Prosím…“
„Dobře, Mášo, samozřejmě na tebe nebudu nijak naléhat. Prostě až budeš psychicky připravená…“
„Děkuju ti… Určitě se dočkáš… Slibuju… Jenom teď se na to necítím…“
„Moje láska k tobě nestojí na tom, zda dnes budeme souložit či ne…“
„Miluji tě…“
Ještě dlouho jsme se laskali, až jsme usnuli. Vlastně ani nevím, kdo dříve…

Nedělní noci jsme se opět šli koupat do ledové vody v kašně. Ach, ta bláznovství zamilovanosti… Tentokrát jsme moc nehlučeli. Pozornost jsme nechtěli budit i proto, že jsme se vysvlékli do naha. Po několikerém obeplavání fontány kolem dokola jsme opět zamířili pod dopadající déšť vodotrysku. Zde jsme se při šlapání vody objímali a přísahali si lásku. Byl to jeden z nejsilnějších mých láskyplných zážitků, jaké jsem kdy prožil…

Ráno jsme museli vstávat velice brzo, abychom byli v dalekém městě oba včas ve škole. Bohužel, v tomto týdnu měla Máša plno sportovních příprav na letní soutěže a soustředění, a tak jsme se neformálně viděli jen několikrát po pár okamžicích u mne v kabinetu. A pak už začaly prázdniny. Vůbec jsem se na ně netěšil, protože to značilo, že Mášu dva měsíce neuvidím. A takové dlouhé období odloučení by mohlo být pro naši mladou lásku fatální. A také bylo. Sice jsme si zkraje napsali pár hezkých zamilovaných dopisů, ale později už Máša psala, že je velice unavená, že tréninky jsou nesmírně vyčerpávající a že ihned po nich padá do postele a jen spí. Asi ano. Asi to tak bylo. Ovšem současně se stalo i to, že ji nakonec, někdy v srpnu, sbalil její o něco málo starší sportovní kolega. Definitivně mi došlo, že se Máša odmilovala, asi v polovině září nového školního roku. A tak jsem ze splínu k sobě připoutal dívku jménem Ivetka, kterou jsem později začal přezdívat Passiflora…

Inu, někdy i to, co se jeví jako osudové, vyšumí do ztracena. Co nechápu, je to, proč bylo zapotřebí dávat onu naději, vynakládat enormní úsilí, budovat plány, mít chápající odezvu toho druhého, aby pak vše stejně skončilo v koši. Někdy se proto ptám Mistra Šéfkuchaře: „Proč?“

Upozornění pro čtenáře

Přátelé, momentálně se nacházím ve velmi radostné životní etapě. Prosím proto o pochopení, že část času, který je pro sepisování mých životních příběhů zapotřebí, nyní věnuji úžasné dívce, kterou jsem potkal a která naplňuje moji duši nevýslovným štěstím. Střípky proto budou nejčastěji publikovány v intervalu dva týdny.

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 817
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2871 x
Oceněn: 2881 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 7.10.2017 22:20:20

Učiliště, VII. část: Asceho úlety

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)


Karina (první rok učiliště)

Z této dívky byl můj „normálový“ kolega tělocvikář doslova unesen. Pro mé vnímání však představovala málo atraktivní, totiž již ve svých čtrnácti letech plně dospělou ženu. Kdybych chtěl být sarkastický, řekl bych, že pro kolegu vlastně také. Ostatně až postoupíme k jádru příběhu, pochopíte, proč si kvůli jedné souloži s ní, obrazně řečeno, lehce nadělal do kalhot. Chci tím říci, že o Karině se nejen obdivně vyjadřoval, ale přikročil i k činu, čehož později trpce litoval.

Karina měla hezký obličej, lehce zkadeřené špinavě blond vlasy na ramena, byla plnoštíhlá a asi 165 cm vysoká. Byla výrazně dominantní. Měla neskutečně obrovská prsa - matně si vybavuji, že na moji otázku odpověděla, že šestky. Poprsí bylo vlastně takovým jejím atributem, protože zejména při chůzi působilo impozantním dojmem pohupujících se balónů. Tedy impozantním pro kolegu, pro mne spíše odpudivým – zde bychom pro změnu mohli zavtipkovat, že já se z tohoto důvodu Karině při rozhovoru díval do očí, zatímco on níže…

Poměrně brzy jsem si všiml, že okolo Kariny se o přestávkách shromažďuje skupinka dívek, ponejvíce těch, které, stejně jako ona, nebydlely na internátu, ale ve městě školy. O nějakou dobu později mne Karina tu a tam vyhledala – prostě si na mne počíhala na chodbě a oslovila mne s tím, jestli by po škole za mnou mohla zajít do kabinetu. Oficiálním důvodem bylo to, abych jí vysvětlil nějaké aktuální pasáže z učiva, neboť jim nerozumí. Nicméně brzy se ukázalo, že, ač by rozhodně nějaké to doučování z technických či přírodovědných předmětů vskutku potřebovala, důvodem k našemu společnému posezení bylo něco jiného.

Hned první schůzka dala tušit, že nepůjde o běžné setkání, jaké by se dalo očekávat od soudruha učitele a jeho špatně se učící žačky. Totiž jakmile se Karina usadila do židle vedle mého pracovního stolu, požádala mne, jestli bych jí nenabídl kávu. Zprvu jsem byl takovou až drzou přímočarostí poněkud konsternován, ale nakonec ve mně převážila zvědavost. Vzápětí z Kariny vypadlo, že by se mne chtěla zeptat na jistou choulostivou věc. Poněkud jsem znervózněl a v duchu probíral, které moje dobrodružství se k ní mohlo dostat a co vlastně v této souvislosti po mně bude chtít. Hlavně, proboha, aby to nebyl sex. Musel bych jí říci, že to jaksi nepůjde, neboť není ani trochu můj typ. To by ji mohlo urazit - a za takové situace bych neměl pod kontrolou to, co vlastně na mne má. Cítil jsem se najednou značně nekomfortně. Nicméně Karina se zeptala na něco jiného a mně se pořádně ulevilo: „Soudruhu, co si myslíte o lesbické lásce?“

Poznámky:

  • Vzhledem k letopočtu, ve kterém se děj odvíjí, platilo, že teprve před nedlouhou dobou byla zrušena trestnost dobrovolného nekomerčního sexu mezi ženami staršími patnácti a mladšími osmnácti let. Většinová společnost měla k lesbám obrovský odpor (jen o málo menší než ke gayům). Projevovat erotické sympatie, či jen být z nich nařčen, vůči stejnému pohlaví by dotyčného či dotyčnou dokonale dehonestovalo. Něco jako dnes (i tehdy) veřejně se chlubit pedofilními sklony.
  • Proč se Karina přišla zeptat zrovna mne? No, on moc velký výběr nebyl – žádný internet, žádní dostupní psychologové či podobní odborníci. Naopak, já jsem představoval výraznou autoritu, ale současně se již mezi učni vědělo, že za mnou mohou kdykoliv přijít a já se jim budu věnovat. A to bez ohledu na to, zda jde o školní látku, přístup některých mých kolegů učitelů k nim, problémy s prvními láskami či vztahy u nich v rodinách. Nejčastěji za mnou chodily dívky, neboť psychika na konci puberty a v raně ženském věku je přeci jen častěji a více zmítána různými emocemi, než u stejně starých mladíků. Nicméně tu a tam chodili i ti. Jednoho chlapce jsem dokonce odradil od sebevražedných myšlenek. Posléze, kdy již bylo akutní nebezpečí zažehnáno, a po pečlivé úvaze se na mé doporučení sám svěřil matce - vše jsme nejprve důkladně rozebírali. Zejména jsem mu doporučil, aby nehovořil s matkou přímo o sebevražedných myšlenkách, ale jen o značných psychických problémech. V paměti mám stále dojemné poděkování té ženy na nejbližší třídní schůzce. Bohužel, dva roky poté, co jsem učiliště opustil, jsem od ní dostal smutný dopis, že se její syn oběsil. Bylo mi to moc líto. Kromě jasné lidské roviny i proto, že ta žena mi mohla napsat jen z toho důvodu, že on měl ve svém diáři moje jméno i s adresou – ale nenapsal mi. Možná chápal, že ve svém novém působišti bych nejspíš mnoho pro něj udělat nemohl. V době, kdy to bylo možné, tedy pokud byl mým žákem, dělal jsem vše, co šlo, abych mu sebevražedné jednání navždy vymluvil – a dokonce se mi zdálo, že úspěšně. Leč, jak se ukázalo, tak jen na několik let.
  • Následující dialog, prosím, chápejte z pozice tehdy běžného mínění o sexuologických jevech. Dnes jsou jak společenské mínění, tak i dostupné informace na zcela jiné úrovni. Tehdy byla homosexualita chápána buď jako:
    1. výstřelek špatně vychované mládeže, kterou vychovatelé nevedli dostatečně k ideálům, jaké má mít mladý budovatel komunistické společnosti, nebo
    2. výstřelek morálně zkažených zbohatlíků v kapitalistických zemích, kteří díky vykořisťování dělnické třídy mají takový nadbytek peněz, že už si mohli dovolit všechny běžné slasti tohoto světa, a tak hledají další zážitky, nebo
    3. ojedinělá úchylka z normálních sexuálních dispozic, přičemž dotyčnému se naléhavě doporučuje, aby ji léčil.

Když mi Karina položila zmíněnou otázku, rázem se mé obavy překlopily do lehkého vzrušení. Narozdíl od názorů většinové společnosti, mně lesbická láska nevadila a dokonce jsem jí velice přál. Že by to bylo tím, že sám úchylný, přál jsem ostatním úchylným naplnění jejich tužeb? Nevím. V každém případě pro další pokračování příběhu je důležité tuto okolnost mít na paměti.

Zvědavě jsem se na Karinu podíval. Nebylo to úplně „strategické“, ale opravdu jsem byl tak překvapen, že jsem nestačil zaujmout přiměřenější grimasu. Zdálo se mi, že to Karinu malinko zbrzdilo v její snaze dále mi něco vykládat, ale buď jsem se v její podvědomé řeči obličeje zmýlil, nebo to trvalo jen krátce. V každém případě po kratičké pauze pokračovala: „Asi jste už slyšel, že jsem připravila Sofii…“
„No, jak to myslíš ‚připravila‘…“
„Jako že jsem jí svíčkou protrhla panenskou blánu…“
„Jako?“
„Ale né, soudruhu… Já jsem si ji pozvala ke mně domů, udělaly jsme si takový malý večírek a přitom jsem ji odpanila.“
„Aha… Přiznám se, že jsem o něčem takovém dosud neslyšel. A to nejen v souvislosti s tebou, ale ani obecně. Tedy že by čtrnáctiletá dívka odpanila jinou čtrnáctiletou dívku. Je ti, i Sofii, dosud méně než patnáct, že? Nebo se pletu?“
„Ano, je nám oběma čtrnáct…“
„Takže ještě nemáte právní zodpovědnost. Ale problém by mohli mít vaši rodiče – kdyby se to provalilo. Nemáš strach o tom se mnou mluvit?“
„Ne, soudruhu, nemám. Věřím, že to nikomu neřeknete.“
„Prosím tě, jak mi můžeš takhle důvěřovat?
„To je jednoduché. Na pokec k vám chodí spousta lidí, ale po učilišti se povídají jenom takové drobnosti, že to nestojí za řeč. A jelikož se vsadím o cokoliv, že třeba Romanku nedoučujete jen matiku, znamená to, že to zajímavé je před nenechavýma ušima dobře ukryto.“
„Ale ty jsi mi vědma. Chci říci, že máš bujnou fantazii. Ale hádám, že jsi svým úvodem někam směřovala…“
„Ano, k tomu, jestli byste mi mohl vysvětlit, zda jsem úchyl a měla bych se třeba nějak léčit, nebo jestli to samo přejde…“
„Hele, Karino, abych tohle mohl posoudit, tak mi hlavně musíš říct, co se vlastně stalo a jak to vnímáš. Tak spusť.“
„Když já najednou nevím, jak mám začít…“
„Dobře, tak se tě budu ptát sám. Ty jsi do Sofie něco jako zamilovaná?“
„Ale ne, to přeci ani nejde… Vždyť je to holka.“
„Takže…?“
„Jde o to, že mě strašně rajcuje, když si můžu nějakou holku odpanit. Tedy zatím to bylo jen jednou, se Sofií, ale už jen když si nějakou představím…“ řekla, nebo spíše nedořekla, Karina takovým jakoby zasněným hlasem.
„No, vidím okolo tebe každou přestávku celý houf holek z města… Když si to odpaňování představuješ, tak si při tom děláš dobře?“
„Soudruhu… Co si to o mně myslíte… No, vlastně jo…“
„Uvědomuješ si, že u toho odpaňování jde o trestný čin, a pokud bys pokračovala, hrozí ti při prozrazení velké problémy? A pokud ti už později bude více než patnáct let, zatímco některé té panence nikoliv, že můžeš jít do vězení?“
„Ale soudruhu… Policie mi vůbec starosti nedělá… Spíš mi jde o mě… Jak to vidíte se mnou, a tak…“
„No, napřed mi vysvětli, jak to vůbec děláš. Jak jsi Sofii přesvědčila, aby se nechala…“
„Tak teď se docela omílá to, že být pannou je nemoderní. Že to je přežitek z doby, kdy tu vládl kapitalismus a ženy byly vykořisťovány. Dnes je jiná doba, prohnilý kapitalismus se všude na světě hroutí… Zkrátka plno věcí se mění… Je nepřijatelné, aby se kluci mohli chlubit tím, že získali něco jako skalp. A navíc se s tím mohli vytahovat po celý zbytek života, kdy už s tou dívkou dávno ani nebudou…“
„To jsi fakt Sofii ulovila na tyto politické řečičky? No, škoda, že u vás neučím občanskou nauku,“ zasmál jsem se. „To opravdu po tvém proslovu o kapitalistech roztáhla nohy?“
„Ježiši, soudruhu, vy jste pako… Jé, pardon… Trochu mi to uletělo… Mám pokračovat?“
„Jo, pokračuj. Jako by se nic nestalo. Ale příště si raději na svá ústa dej pozor.“
„Tak holky mají strach samy si panenskou blánu protrhnout. To jsem čekala, a tak jsem se nabídla, protože jsem zkušená…“
„A jsi?“
„No, ohledně odpaňování jsem nebyla, což jsem jaksi nezdůrazňovala… Ovšem…“
„Ovšem?“
„Hm… No… Ale tak dobře, nebudu to před vámi tajit. Mám to hodně ráda…“
„Jsi na kluky nebo i na holky?“
„Jak to myslíte‚ i na holky?‘“
„Jestli se ti líbí holky stejně jako kluci a představuješ si s nimi sex.“
„Ne, to ne. Upřímně řečeno, mně zas tak moc neberou ani kluci. Jsem spíš na starší.“
„Jako jsem třeba já? No, klidně, nebo i víc. Jde mi o to, že už něco umí… A také mám ráda takové ty věci okolo. Třeba jít do nóbl restaurace na večeři, nebo když dostávám dárky, a tak…“
„Takže u Sofie ti šlo čistě jen o pocit, že ji ovládáš, že si bereš něco, co už nikdy nikomu jinému dát nemůže…“
„Myslím, že tak nějak. A mám i docela škodolibou radost, že až jiné holky budou vyprávět, jaké to bylo poprvé být s klukem, ona bude muset mlčet. Docela mě tenhle pocit bere… Asi jsem prdlá, co?“
„Ano, Karino, to tedy jsi. Ale rozhodně tě nebudu odsuzovat. Ovšem to platí, jen pokud to vždy bude v rámci dobrovolnosti. A také si dej pozor na porušování zákona. Jinak se chovej tak, jak ti velí přirozenost. Pochopitelně předpokládám jako samozřejmé, že své zážitky nebudeš vytrubovat na každém rohu jako pouliční prodejce novin…“
„Jasně, soudruhu. Nejsem včerejší…“

Poté jsme rozebírali, jak přesně „rande“ se Sofií probíhalo. Podstatné bylo to, že Karina měla pěkný a, podle jejích slov, dost luxusní pokoj. Bydlela jen s matkou, ale ta pracovala v nějakém baru a večery doma běžně netrávila. Když Sofie dorazila, chvíli si povídaly, ale hlavně popíjely víno. Přesněji řečeno, Karina zčásti pila a z části předstírala pití, přičemž navíc byla na alkohol zvyklá. Byla tak stále v dobré kondici, zatímco nezkušené Sofii se po chvíli začal motat jazyk. Karina zapálila svíčku a zhasla elektrické světlo, takže vznikla velmi intimní atmosféra. K tomu z magnetofonu pustila reprodukovanou hudbu – ploužáky. Poté spolu dívky v pomalém rytmu tancovaly a Karina Sofii lehce hladila, zejména na zadečku. Došlo i na polibky, zpočátku lehké, ale později už velmi dlouhé, přičemž byly zapojeny jazyky. Sofie nejspíš tála jako sníh v parném létě. Karina ji poté odvedla na lůžko, stáhla z ní kalhoty i kalhotky a dala jí nohy od sebe. Chvíli jí dráždila přirození – masturbovala jí poštěváček a různě prohmatávala stydké pysky. Sofie občas slastně vzdychla, protože dosud nic takového nepoznala - to, co jí činila Karina, pro ni představovalo nevýslovné blaho. Následovalo vlastní odpanění dopředu připravenou svíčkou. Sofie zaťala pěsti do prostěradla, zapřela se, ale nenaříkala. Krve bylo velmi málo… Nakonec Karina svíčku omyla a převázala ji stuhou s aktuálním datumem. V následujících dnech se však obě dívky k sobě chovaly jako dobré kamarádky. Nic, co by připomínalo lesbickou lásku, se mezi nimi neprojevovalo.

Karině jsem vysvětlil, že proti jejímu počínání nic nemám – pochopitelně s výše již uvedenými výhradami. Řekl jsem jí tedy, ať klidně s odpaňováním pokračuje, ale že bych byl raději, kdyby se soustředila na dívky z města, které beztak neustále za ní běhají jako takové malé stádečko klisniček. Toto mi Karina odsouhlasila, jenom se tak zvláštně při tom pousmála. Bylo mi už jasné, že tuší, že s Romankou z internátu mám jaksi nadstandardní vztahy, a možná předpokládala, že nebudu chtít zůstat jen u této jediné. Ale nijak více jsme to nerozebírali. Také jsme se domluvili, že jakmile ona bude mít nějakou další odpaňovací akci, vše mi zase podrobně vylíčí. Byl jsem rád, že na toto bez jakéhokoliv přemlouvání přistoupila, protože mne její vyprávění neskutečně vzrušovalo. Karina zase měla potřebu se vypovídat, takže jsme se vlastně v těchto svých přáních dobře doplňovali.

Musím říci, že Karina byla skvělá společnice. Příležitostné chvíle, kdy jsme spolu klábosili v mém kabinetu, byly opravdu příjemné. Probírali jsme nejen vzrušující témata, ale i běžný život. Karina se mne také vyptávala na mé kolegy, zajímala se, jaká jsme parta, jestli je to podobné jako mezi učni, o čem si povídáme, a podobně…

Můj vztah k této dívce se změnil po následující události. Vzhledem k nějaké besedě žáků mi jednoho dne odpadlo několik dopoledních hodin, a tak jsem se rozhodl, že zajedu do centra města, abych si vyřídil nějaké záležitosti. Jak tak kráčím ulicí, všiml jsem si, že asi padesát metrů přede mnou jde Karina. Myslel jsem, že bych na ni zavolal - případně bychom mohli zajít do kavárny, ale ona nečekaně vstoupila do budovy luxusního hotelu, okolo kterého právě procházela. Docela mne to zaskočilo, ani ve snu by mne nenapadlo, že právě toto místo by mohlo být jejím cílem. Druhý den jsem zvědavě nahlédl kolegovi s jeho svolením do třídních materiálů – Karina byla na celý den omluvena od policie. Navíc mi prozradil, že takové omluvenky od ní přijal již několikrát.

Tentokrát jsem Karinu pozval do kabinetu sám. Rovnou, bez jakéhokoliv úvodu, jsem na ni „uhodil“. Snažila se sice vykroutit, ale nakonec to vzdala. Musel jsem však slíbit, že to zůstane jen mezi námi. Věc se měla tak, že když jí bylo třináct let, účastnila se nějaké divoké párty, kde byl alkohol, drogy a sex. Když byli tak říkajíc v nejlepším, vtrhla na ně policie - ale prý taková nějaká „jiná“. Upřímně řečeno, po úplných detailech jsem nepátral, protože obraz, jenž mi v mysli vyvstal, mi úplně stačil k tomu, abych se na setkání s Karinou opět začal cítit poněkud nesvůj.

Jak to tedy bylo. Onen divoký večírek byl „profláklý“, tedy věděla o něm kriminální policie a monitorovala jej proto, že se na něm měl vyskytnout někdo, o koho jí šlo. Většinu účastníků po výslechu propustili, nejspíš s tím, že podstatná část z nich pak byla vyšetřována za drobnější prohřešky, jako byla konzumace drog, podávání alkoholu mladistvým, apod. Ponechali si pravděpodobně jen onoho pro ně zajímavého člověka. Při výslechu Kariny zjistili, že u té v jejích třinácti letech nemůže být po nějaké sexuální zdrženlivosti ani stopy, že se „kamarádí“ s alkoholem i cigaretami a vůbec, že se víceméně svým chováním i zkušenostmi podobá asi o deset až dvacet let starší prostitutce. Zřejmě dostali nápad, jak tohoto využít. Karině řekli, že z její účasti na večírku nebudou dělat žádný problém, dokonce o tom nezpraví ani její matku, ale jaksi něco za něco. Tu a tam ji osloví a pošlou do nějakého hotelu, kde pak kontaktuje určenou osobu, na kterou by měla být milá. Občas ji někdo z nich zastaví a na něco se zeptá. Pokud se bude jednat o akce, které jsou v době jejího vyučování, zastaví se pro omluvenku na jedné konkrétní služebně policie, kde už budou mít ty správné instrukce…

Po tomto mém zjištění se mi dřívější dotazy Kariny na to, jací jsou moji kolegové a o čem si běžně povídáme, náhle začaly jevit v dost jiném světle. Trochu mi běhal mráz po zádech. Na chvilku mi ovšem přišlo na mysl, že vzhledem k tomu, že Karina je vlastně mojí kamarádkou, mohl bych přes ni získat u kriminálky (či snad i StB?) jakousi mocnou ochrannou ruku. Pak by stačilo třeba hlavní vychovatelce, či jiným mně nenakloněným lidem z vedení učiliště, naznačit… A oni by se mi, obrazně řečeno, plazili u nohou. Naštěstí mne tento nápad opustil tak rychle, jak mě napadl. Jediné, co jsem udělal, bylo to, že kolegu tělocvikáře, se kterým jsem si v této době již skvěle rozuměl, jsem poněkud „očesaným“ způsobem informoval o tom, co jsem se dozvěděl. On totiž mezi tím s Karinou v kabinetu souložil. Sice to byl přímo ukázkový „normál“, jenže Karina v aktuálních čtrnácti letech vypadala více než dospěle. Docela jej ta informace rozhodila, takže poté se již Karině vyhýbal. Myslím, že si dal nějaký čas pokoj i od učenek třetího ročníku, s kterými jinak při příležitosti různých brigád, na nichž se nocovalo, sex míval běžně.

K čemu vlastně kriminálka Karinu používala ponejvíce? Představuji si to nějak takto. V podsvětí měli informátory, ale ti toho nevěděli tolik, aby na základě toho bylo možno provést smysluplný zátah. Bylo by potřeba chytit – ale hlavně přimět k výpovědi, nějakou větší rybu. Nebylo pro ně nemožné získat echo o tom, že nějaký vyšší boss bude mít jednání v předmětném rajonu. Ale kdyby jej zatkli, on by zapíral, nic by se nedozvěděli a ostatní by byli tímto aktem varováni. Pokud přijel na ilegální obchodní jednání nějaký mafián ze zahraničí, bylo zvykem, že místní zločinci mu zajistili kvalitní ubytování, což zahrnovalo i slečnu na pobavení. A právě zde byla role Kariny. Informátorům policie se dařilo tuto dívku coby prostitutku dotyčnému „přihrát“. Ono zprostředkování šlo přes několik mezičlánků, takže mafiáni netušili, že jde o nějaký podraz. Po chvíli, co již Karina byla na pokoji se zájmovou osobou, vtrhlo tam i komando tajné policie. U výslechu, kdy dotyčný tvrdil, že je zde na dovolené, a o žádném pašování drog, zbraní, apod. nemá ani tušení, mu bylo řečeno, kolik je jeho sexuální společnici let: „Tudíž dobrá, o pašování nebudeme hovořit, ale obviníme vás ze sexuálního styku s dítětem. Jistě chápete, jak se vám díky takovému trestnému činu povede ve vězení…“ To dotyčný zločinec moc dobře věděl – byl by díky přimhouřeným očím dozorců neustále spoluvězni bit, mučen, ponižován, možná by raději spáchal sebevraždu. A tak se najednou zázračně rozvzpomněl, že v naší republice vlastně není ani tak na dovolené, jako za zločinným obchodem. A v protokolu pochopitelně o Karině nepadlo ani slovo…

Uvědomil jsem si, že mít Karinu za kamarádku je poněkud dvojsečné. Možná se mne bude pokoušet „vytěžovat“, možná bude vyzvídat i u spolužaček, a jelikož již teď má tušení, při usilovnější snaze se k relevantním informacím, třeba o Romance, dostane. A pokud bych pak nehrál podle jejích not, mohl bych se dostat do problémů. Přemýšlel jsem, jak se Kariny zbavit. Nejjednodušší se mi zdálo nechat ji propadnout, což prakticky znamenalo odchod z učiliště – alespoň podle slov zkušenějších kolegů takto podobné situace končily. Propadající žák na našem učilišti neopakoval ročník, byť na to měl právo, ale přestoupil na jednodušší školu. V tomto ohledu mi „naštěstí“ napomohla sama Karina. Školu maximálně flákala, takže jí na vysvědčení hrozilo tuším pět nedostatečných. Platilo, že pokud byly více než dvě, dotyčný neměl nárok ani na opravné zkoušky. Pro jistotu jsem oběhl i příslušné kolegy, takže Karina byla jaksi „pohlídána“ – při zkoušení dostávala nejtěžší otázky, při písemkách byla ve skupině, kde bylo složitější zadání, na opravu ji nikdo nevyvolal… Dělal jsem to i já sám, jen jsem se na ni pak o přestávce tvářil zarmouceně: „Karino, proč mi tohle děláš, přeci ti nemůžu dát jinou známku než pětku, když u tabule mlčíš…“ Karina nepojala žádné podezření a její vztek se ještě ke všemu zkoncentroval převážně na kolegy, na které nijak nemohla. Na konci roku, při předávání vysvědčení, práskla dveřmi, že ty div nevypadly z pantů, a to hned, jak vysvědčení dostala. Nečekala tedy ani na konec hodiny. Možná s podobnou ranou, byť jaksi virtuální, mi spadl kámen ze srdce…

Upozornění pro čtenáře

Vážení čtenáři!

Již několik let „vyhrožuji“, že z celého mého života je nejproblematičtější druhý rok mého působení na učilišti, zejména pak ta část, která se týká chlapce jménem Michal a dívky jménem Marcelka. Nyní na tuto moji životní etapu přišla řada. Bohužel, vzhledem k okolnostem, se toto nyní ani trochu nehodí. Jde o to, že náš bývalý člen Jan Forst ze závisti a zášti vyzradil rodičům mé milované dívky naše nicky a dal jim odkazy na Střípky. Jistě souvislosti chápete. Proto tento (z hlediska dalšího mého působení na učilišti i pro následující trest) velmi zásadní příběh bude publikován pouze v Clubu Pedonia. Méně choulostivé příběhy budou i nadále vkládány zde.

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Diskuze:

od Snilko » 9.10.2017 23:58:08
od Asce » 10.10.2017 11:22:08
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 817
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2871 x
Oceněn: 2881 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 6.11.2017 1:19:05

Učiliště, VII. část: Asceho úlety

(Střípek s choulostivým obsahem, který nemusí být po chuti každému čtenáři)



Míša a Marcelka (druhý rok učiliště)

Rekapitulace

Skončily prázdniny, a tak začal v pořadí druhý školní rok mého působení na učilišti. Dozvuky loňských prázdnin, respektive zamotaných citových vzplanutí souvisejících s mým posledním angažmá v roli vedoucího na dětském táboře, již byly dávno zasunuty do odlehlých komůrek mé mysli. Stejně jako vzpomínky na moji spolužačku Mili, ale i Denisu či Vendulu.

Pokud jde o mé žačky, tak zde to bylo poněkud zamotanější. S některými z těch, se kterými jsem se zapletl více, jsem již měl jen kamarádské vztahy, pravda, výjimečně i s takzvanými bonusy. Tak tomu bylo třeba u Romanky. S Lénou jsme se scházívali stále, i když nyní již ne tak často jako dříve. Přesto se zdálo, že toho, abych ji důkladně uspokojil masturbací, se nechtěla vzdát úplně. Máša, s níž jsem před prázdninami navázal slibný vztah, takový, od kterého jsem si sliboval, že se konečně usadím, protože jsem v této dívce spatřoval milou inteligentní bytost, se kterou bych svůj život rád spojil, se bohužel zařadila zpět mezi obyčejné žákyně. Zkrátka její láska ke mně nepřežila prázdninový kolotoč sportovních soustředění plných mnoha krásných společných zážitků s mladíkem, který pro ni byl jistě přirozenějším partnerem než já. Bylo mi to velice líto – a myslím, že ono zklamání a bolest na srdci přispěla k tomu, jak jsem se choval v následujících měsících.

Na učiliště nastoupili noví žáci. Bylo docela udivující, jak se tento ročník lišil od toho předchozího. I když moje následující vývody jistě nemají absolutní platnost, neboť přeci jen lidská psychika je podstatně nevyzpytatelnější než třeba matematická rovnice, přesto by se dalo říci, že nově nastoupivší učni byli celkově agresivnější, rozmazlenější a tak nějak jakoby zaměřeni na požitky. Z toho pak rychle vyplynulo, že se i více zajímali o sex. To platilo zejména pro dívky, což ale připisuji jejich větší vyspělosti v daném věku. Tohoto jevu, kdy se střídají ročníky žáků jaksi usedlejších s ročníky pořádně rozdivočelými, jsem si všiml i v mé pozdější praxi. Vysvětloval jsem si to tak, že snad jako kdyby se v jednotlivých školních letech zvyšoval podíl dětí, které jsou prvorozené – to jsou ti klidnější, zatímco v dalších pak převažovala děcka, která se ve svých rodinách narodila jako druhá či další v pořadí. Ta později narozená si vůči starším musela řádně „vydupat“ své místo na slunci, z čehož plynula ona větší divokost. Naopak rodiči byla více rozmazlovaná, z čehož zase pramení zmíněná tendence k požitkářství. Chápu, že z hlediska statistiky toto mé pozorování nedává žádný smysl – žáci by měli být promícháni. Jenže vzhledem k tomu, jaký jsem měl vždy ke svým žákům přístup, a tedy mohl je na jedné straně pozorovat tak říkajíc „zblízka“, avšak na straně druhé současně i se zřetelným odstupem daným mojí pozicí učitele, mohl jsem si své žáky poměrně dobře „zmapovat“. A ty sinusoidy v intenzitě popisovaného chování jsem proto nemohl nevidět…

Konečně na učiliště přišli přesně ti, kteří se mi hodili do mých plánů na obsazení tajných sekcí Přírodovědného kroužku. Pro následující příběh je však z nich nejpodstatnější Ivetka (alias Passiflora) a chlapec jménem Míša, kterého si nyní popíšeme podrobněji.

Míša

Tento hoch, kterému na počátku příběhu bylo již patnáct let, byl štíhlé, asi 170 cm vysoké postavy. Měl světlé a nakrátko ostříhané vlasy. Chodil trochu přihrbený, jako kdyby se stále kryl před nějakou imaginární ranou. Byl totiž velmi bázlivý. Zřejmě i ze strachu raději s každým souhlasil a rozkazy přijímal i od spolužáků – zkrátka raději se podvolil, než by šel do nějakého konfliktu. Bral to tak, že zavázat tkaničku u bot nějakému hromotlukovi je menší problém, než se případně bránit jeho hněvu. Na druhou stranu si ale také uměl v kolektivu jistou pozici vydobýt. Šířil okolo sebe dobrou náladu - a to ať již svým humorem, tak také tím, že hrál na kytaru a zpíval. Neméně často však používal k sebeprosazení nejrůznější intriky – od drobných lží až po dost spletité konstrukce ve smyslu kdo o kom co řekl, i když neřekl, a jejichž cílem bylo, aby mezi silnějšími spolužáky proplouval pokud možno bez úhony. V rámci tohoto přístupu se mimo jiné naučil dokonale napodobovat můj značně komplikovaný podpis, a tak tu a tam podloudně vydával mým jménem různé písemné příkazy…

Míša začal poměrně záhy chodit se svojí spolužačkou, která se jmenovala Marcelka.

Marcelka byla drobná dívenka, jejíž popis bychom mohli snadno odbýt příměrem „malá šedá myška“. Byla jen asi 160 cm vysoká, štíhlounká, vlastně celkově drobná. Nenápadný obličej z části zakrývaly obrovské dioptrické brýle. Měla špinavě blond vlasy na ramena. Její vzezření jí významně ubíralo roky, takže ač již na počátku příběhu patnáctiletá, působila dojmem tak dvanáctileté dívky. Byla introvertní a velmi submisivní. V kolektivu neměla žádné kamarády a o přestávkách tak sedávala sama a nijak se neprojevovala.

Ti dva, jako kdyby si řekli, že jsou někde na chvostu zájmu ostatních, z opačného pohlaví by o ně nikdo ani „nezavadil“, a protože ve dvou se to přeci jen lépe táhne, tedy že tak nějak k sobě patří. Ovšem na počátku příběhu zatím jejich známost byla spíše v takové dětské rovině – posedávali spolu na lavičkách či v nějakém koutku internátu, myslím, že snad Míša Marcelku ještě ani nevodil za ruku. A jejich první vážnější rande, které se mělo odehrát na internátním pokoji, kde jinak bydlela Marcelka s Ivetkou Passiflorou, se velmi výrazně zvrtlo. Ivetka se z hlediska našich mladých milenců vrátila nečekaně brzy – mysleli, že bude celé odpoledne u mne v kabinetu, jenže ona si zatím jen odskočila za spolužačkou kvůli nějakému úkolu. To, co Ivetka zorganizovala poté, když ty dva nachytala, byť stále oblečené, ale přeci jen v posteli, asi nemá jen tak obdoby. Inu i masochistická dívka je schopna své ego posílit na psychicky ještě slabších jedincích…

O co v příběhu šlo

Poznámka:

Vážení čtenáři, bohužel se ukázalo, že někteří (odhaduji, že zejména z řad „normálových“ spoluobčanů) nepochopili poselství mých příběhů. Používají je pak proti mně a mým blízkým osobám s poukazem na to, jaké jsem špatné individuum. Neporozuměli tomu, byť i oni mají někdy náznaky různých sexuálních úchylek doslova na dosah vedle sebe, že lidská sexualita je velmi pestrá. To, co jim připadá jako týrání a zvrhlost, byla ve skutečnosti oboustranně chtěná aktivita - tak jako například vztah mezi mnou a Ivetkou Passiflorou, která byla dívkou se silně vyjádřenou masochistickou úchylkou a sklonem k sebepoškozování. Mé poselství je pak v tom, že i když se jedná o oboustrannou shodu, ani pak nemusí být zaručena legálnost – a pokud není, tak jako třeba ve vztahu učitel – žákyně, měl by se jedinec takových aktivit zdržet. Je opravdu nesmírně psychicky náročné, ba přímo traumatizující, a to jak pro dotyčného, tak pro jeho partnerku, popisovat své intimní zážitky vyšetřovatelům a posléze téměř veřejně u soudního přelíčení. Nikomu bych něco podobného, čím jsem si tak prošel já, a díky mé nerozvážnosti i Ivetka, nepřál.

Z toho důvodu, že příběh o Míšovi a Marcelce je asi ze všech mých životních příhod nejkontroverznější, poučen výše uvedenými reakcemi, rozhodl jsem se podrobný děj publikovat pouze pro členy Clubu Pedonia. Zde bude uveden jen jakýsi základní přehled.


Na základě Ivetčiny aktivity došlo k tomu, že Míša s Marcelkou se stali jakýmisi našimi poddanými, snad by se dalo říci i otroky. Tato záležitost navíc ještě silněji sblížila mne a Ivetku, myslím, že to chvílemi skoro vypadalo, jako kdybychom spolu chodili. Ovšem toto „chození“ jsem prokládal dalšími avantýrami, a to zejména s Ivetčinými spolužačkami, nejčastěji pak s těmi, které mi za tímto účelem sama vodila. Evidentně se jí nejvíce líbilo, když mohla pozorovat, co s holkami dělám, přičemž někdy mi v tom i pomáhala – třeba se svlékáním spolužačky a podobně. Sama se rukou uspokojila, či ještě raději se nechala uspokojit ode mne, až když jsme posléze byli zase sami.

Bylo pro mne velice vzrušující sledovat, jak Ivetka úkoluje Míšu i Marcelku. Je nutné poznamenat, že zatímco Míša se podvoloval jak mým tak Ivetčiným nápadům spontánně, Marcelku jsme nezřídka do různých aktivit donutili fyzickým násilím. Bylo to vždy v době, kdy jsem byl velmi sexuálně vzrušený, jednal čistě v zájmu uspokojení svého chtíče, a tedy ignoroval jakékoliv příznaky toho, že mé jednání je zcela neomluvitelné a naprosto špatné. Po vystřízlivění ze sexuálního opojení jsem míval výčitky svědomí. Kolotoč radovánek a psychických potíží se, obrazně řečeno, točil na stále vyšší obrátky. Vyvrcholilo to o několik měsíců později, kdy jsem se seznámil s nábožensky založenou dívkou, která mi promlouvala do duše – a já se z toho psychicky zhroutil. Náhle se mi zatmělo před očima a upadl jsem do bezvědomí…

V rámci nejrůznějších hrátek jsem si s Míšou vyzkoušel i homosexuální praktiky. Musím říci, že se mi docela líbily. Dokonce jsem s ním několikrát jel do mého trvalého bydliště na víkend a tam jsem si ho dokonale užíval. Tenkrát mne to vůbec nenapadlo, ale dnes mi zpětně přijde, jako by do mě byl po nějakém čase i částečně zamilovaný – tedy že svoji přízeň dělil mezi Marcelku a mne.

Upozornění pro čtenáře

Vážení čtenáři!

Příběh je rozepsán v Clubu Pedonia. Výše bylo vysvětleno, proč tomu tak je.

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 817
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2871 x
Oceněn: 2881 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 20.1.2018 23:25:48

Učiliště, VII. část: Asceho úlety

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)



Soňa a Marcela (druhý rok učiliště)

Děj se odehrává někdy v druhé polovině října mého druhého roku působení na učilišti. Bylo to v době, kdy jsem již měl ustanoveny Rychlé spojky, tedy i k sobě připoutánu Ivetku Passifloru. Taktéž již byly v plném proudu hrátky s Míšou a Marcelkou…

Poznámka:
Prosím laskavého čtenáře, aby si nepletl Marcelku (nenápadná drobná prvačka, tichá šedá myška) s Marcelou z tohoto příběhu (půvabná sebevědomá druhačka).

Marcela byla pohledná patnáctiletá dívka. Byla dobře rostlá, měla tedy pěknou, asi 170 cm vysokou postavu. Její prsy byly velmi hezky tvarované, poměrně velké, avšak nikoliv přerostlé, řekněme nějaké trojky. Působila sympatickým dojmem. Dle Asceho typologie patřila do třídy Xand.

Soňa byla také pohledná patnáctiletá dívka. A i ona byla dobře rostlá a výšky zhruba 170 cm. Na první pohled, přes oblečení, měla menší prsa než Marcela. Oproti ní byla tak nějak kamarádštější, vůči mně snad až koketní. Dle Asceho typologie patřila do třídy Xand, opět stejně jako Marcela.

Soňa a Marcela byly nerozlučné kamarádky. Po více než roce jejich učení jsem si tohoto pochopitelně dávno všiml, protože prakticky nešlo potkat jen jednu z nich. Ještě, že kvůli svým příjmením, ve spojitosti se zasedacím pořádkem, neseděly ve třídě spolu – to by nejspíš jen tlachaly a tlachaly. Být to dnes, možná by leckoho napadlo, zda nejsou příkladem krásného párku mladých lesbiček, ale nebylo tomu tak.

Děj příběhu započíná jednoho říjnového odpoledne, kdy jsem se vracel z oběda ve školní jídelně. Za nějakou chvíli, avšak nyní ještě značně dlouhou, mělo zvonit na odpolední vyučování. U schodištního zábradlí již přesto, ve značném předstihu, tak nějak postávaly, snad by šlo i říci, že bloumaly, dvě druhačky ze třídy, kde jsem tu odpolední výuku měl mít. Evidentně se nudily. Já se také tak trochu nudil - nebo spíš se mi nechtělo zmizet do kabinetu či do opuštěné sborovny. Dal jsem se s nimi do řeči. Záhy mě napadlo, totiž podle toho, jak debata postupně nabírala na pikantnosti, že holky přišly dřív asi schválně – aby si mě k tomu pokecu „odchytily“ o samotě. No, slovo dalo slovo a my se domluvili, že víkend strávíme spolu. Když jsem se později obou vyptával, tak všelijak mlžily, ale myslím si, že se vysloveně chtěly nechat někam pozvat, že přesně s tímto cílem na mne čekaly. Ubíjející nuda internátu, odkud se téměř nedostaly ven, zvědavost, také již jisté a přitom neuspokojené sexuální potřeby a zejména tu a tam utroušené slovíčko Romanky po jejím dovádění se mnou v kabinetu, zkrátka tento mix ingrediencí vykonal své. Holky proto druhý den, v pátek, nahlásily odjezd z internátu domů a rodičům zase pro změnu k sobě navzájem. Tedy Soňa zavolala z internátu matce do práce, že pojede na návštěvu k Marcele, a Marcela zase naopak, že pojede navštívit spolužačku Soňu.

Ve vlaku, kterým jsme jeli ke mně, se událo menší faux pas. Marcela koukala z okna a najednou radostně zvolala: „Jé, to jsou krásné malé kozičky!“ Vyhlédl jsem také a při spatření stáda popásajících se ovcí jsem prohlásil: „Marcelo, jediné kozy, které aktuálně mám ve svém výhledu, jsou ty tvoje, ale ty mi zase tak malé nepřipadají. A jestli jsou krásné, to se přesvědčím až večer…“ Spolucestující z toho měli „druhé jaro“ a Marcela na chviličku „natáhla fuc“. No, to je tak, když si do hor vezete holku z městského paneláku…

Do mého bytečku ve městě na břehu velkého rybníka jsme dorazili okolo osmnácté hodiny páteční. Nějaký čas jsme strávili vybalováním, zatápěním, přípravou večeře a podobnými ne úplně zábavnými věcmi. Ovšem již v této fázi večera se mi, až nečekaně snadno, podařilo, pod záminkou rychlejšího zahřátí v prochladlém bytě, holky přesvědčit, aby popíjely svařák. Šlo o moje vlastní rybízové víno. Dělával jsem jej tak, že bylo záludně silné a současně hodně sladké, takže dívkám vždy chutnalo. A nejinak tomu bylo i tentokrát s Marcelou a Soňou.

Když jsme se najedli, bylo už v pokoji krásně teplo. Na práci jsme teď nic dalšího neměli, a tak jsme se i se svařáčkem přemístili na manželské postele. Holky se ovšem napřed převlékly – nejprve se vysvlékly do spodního prádla, aby pak to doplnily lehkými tepláčky a silnější noční košilí. Při převlékání se nijak neschovávaly, a tak jsem se mohl kochat jejich těly a pokoušet se odhadnout „kvality“ ukryté pod zmíněným spodním prádélkem. No, musím uznat, že obě dívky na mě působily rajcovním dojmem, a když jsem si uvědomil to, že ke mně nejspíš nepřijely jen tak na pokec, rozlévalo se mi po těle takové příjemné mravenčení…

Přinesl jsem mariášové karty a navrhl, že si zahrajeme hru, která se jmenuje Oko. Vysvětlil jsem pravidla. Kdo nejvíc prohraje, musí splnit úkol, jenž mu uloží ten, kdo naopak vyhraje. Pokud by z nějakého důvodu úkol splnit nechtěl, pak musí svléknout jeden kousek oděvu. Vzhledem k tomu, že obě dívky měly na sobě přesně po šesti kouscích oblečení, totiž dvě ponožky, tepláky, kalhotky, podprsenku a noční košili, je jasné, že se raději snažily úkoly plnit. Je pravda, že já na sobě měl prakticky stejné množství oděvu a holky byly dvě, takže jsem nejprve měl trochu obavu, abych sám nedopadl tak, že na vzdoušek rychle poputuje to, co mám obvykle v trenkách. Ovšem moje obavy se ukázaly jako naprosto liché. Holky evidentně prohrávat chtěly, protože hrály úplně nesmyslným způsobem, ba dokonce se trumfovaly, která prohraje častěji. Když jsem občas zachytil pohled Soni či Marcely, uvědomil jsem si, jak jim září očička. Alkohol z lahodného svařáku evidentně odváděl svoji práci na výbornou…

I když holky byly velice vstřícné, stejně jsem raději zvolil pozvolnější „rozjezd“. A tak jsem se nejprve pídil po informacích. Dozvěděl jsem se, že Marcela přišla o panenství o prázdninách, to jí bylo ještě čtrnáct let. Stalo se to v parkovém zákoutí, v hluboké noci po diskotéce. Druhým aktérem byl šestnáctiletý kluk, kterého poznala až na té diskotéce. V závěrečné fázi se opřela o opěradlo lavičky a penis do ní vnikl zezadu. S tím chlapcem se pak už neviděla a aktuálně měla na celou záležitost docela negativní náhled. Doslova řekla, že byla blbá. Už prý jen toho strachu, zda neotěhotněla, protože dotyčný to dělal poprvé, navíc nepoužili kondom, neboť žádný neměli… Soňa přišla o poctivost asi před měsícem, to už jí bylo patnáct let. Svedl ji ženatý, asi pětatřicetiletý muž ze sousedství. Stalo se to tak, že její rodiče pořádali nějakou oslavu, a toho muže pozvali také. Původně snad měl přijít i s manželkou, ale nakonec přišel sám. Rodiče Soni se hodně opili a šli spát. Soňa se opila také poměrně dost – jenže místo toho, aby, podobně jako oni, odkráčela do svého pokoje a uložila se do postele, tak se tam nechala doprovodit… Také ona, podobně jako Marcela, měla ze své první soulože ne moc dobrý pocit. Její milovník sice kondom měl, ale již druhý den dělal, jako kdyby ji vůbec neznal. Inu ženáč. Prostě si jen užil, dostal, co chtěl, a víc ho již nezajímala. Trochu jsme se poškádlili, protože mi nevěřila, že to není tak, že všichni dospělí muži vždy u sebe mají kondom, obzvlášť když já sám jich mám docela slušnou zásobu. Snažil jsem se jí totiž vysvětlit, že ten mladý pán na tu oslavu šel přesně z jediného důvodu - totiž aby si s ní užil, tudíž byl „vybaven“. Nevěřila mi. Nechtěl jsem jí vysvětlovat, že kondomy sice u sebe nosím, ale je to kvůli její spolužačce Léně, kterou jimi zásobuji, aby si ta mohla užívat se svým otcem. Já ochranu až na naprosté výjimky nepoužívám…

Také jsme se bavili o tom, jak holky masturbují. Svorně si stěžovaly, že na internátu je s tím problém. Pokud si to chtějí užít aspoň trochu pohodlně, a ne jen nějakou rychlovku na toaletě, pak si to musí dělat v noci tajně pod dekou, potichu a nenápadně, nemohou si dovolit pořádný orgasmus, takže pro samá podobná omezení si zase tak často tuto radost nedopřávají. Zkrátka nemohou-li se do toho důkladně vžít, tak to prý nemá moc cenu. Zrovna ony byly ubytovány na čtyřlůžkovém pokoji a pochopitelně nechtěly, aby si hraní všimly další spolužačky. Současně si ale uvědomily, že se dosud styděly i samy před sebou, což už po této noci nejspíš nebudou. Ne, že by si myslely, že se od teď na internátním pokoji před sebou při této bohulibé činnosti budou nějak vystavovat. Jen prostě přítomnost té druhé nebude znamenat to, že by si to dotyčná pod peřinou nemohla udělat, a to včetně hlasitých projevů. Pochopitelně to vše v případě, že na pokoji nebudou v tu chvíli ostatní dvě holky. V duchu jsem si pomyslel, že by bylo hezké, kdyby se mi podařilo obě dívky vmanévrovat do stavu, kdy nejenom, že se při masturbaci právě naopak budou předvádět jedna druhé, ale že se budou dokonce uspokojovat navzájem.

A to, co jsem si představoval, jsem hned také začal pomalu realizovat. Holky po svých karetních prohrách dostávaly erotické úkoly typu navzájem se políbit, zajet té druhé pod podprsenku či zasunout ruku do kalhotek… Postupně, jak byly obě méně a méně oblečené, úkoly byly stále rajcovnější. Nejprve si každá musela zasunout prst do své pochvy a dát ho pak očuchat ostatním, ale rychle to přešlo do varianty, kdy si ty rozkošné štěrbinky projížděly navzájem. Pak už byl jen krůček k lehké masturbaci, poté ještě vylepšené vzájemným líbáním… Ovšem na to, co mě zajímalo nejvíce, jsem si musel počkat až daleko za půlnoc. Už dávno nevím, kolik mohlo být hodin, snad někde mezi druhou a třetí. Rád bych zdůraznil, že vzhledem k tomu, že holky měly velice podobné postavy, tak když se mi je podařilo přimět k poloze „69“, skvěle k sobě „pasovaly“. Bylo pro mne neskonalým požitkem pozorovat, jak si vzájemně dělají dobře svými jazyky. Navíc se jim podařilo zrealizovat něco na způsob zpětnovazební smyčky: čím více jedna jazykem dráždila přirození té druhé, tím více rozkoše jí působila. Protože ta chtěla onu intenzitu přijímaných vjemů zachovat, snažila se svoji kamarádku také jazykem řádně motivovat. Jazýčky tak nádherně kmitaly… Zanedlouho dívky zapojily i ruce, takže to pak vypadalo tak, že si samy jednou rukou dráždily poštěváček, zatímco štěrbinku s pochvou, kam až šlo dovnitř dosáhnout, laskal jazyk té druhé. Následný orgasmus bych řadil k takovým lehčím, nicméně přesto krásně zřetelným. Současně mi přišlo, jako kdyby jej dívky vzájemně, snad podvědomě, koordinovaly, takže se udělaly prakticky ve stejný okamžik. Poté se Soňa, která byla nahoře, doslova svalila z Marcely a obě zhluboka oddychovaly.

Nedlouho po suprovém „jazykovém koutku“ Soňa usnula. S Marcelou jsme ji upravili do polohy vhodné ke spaní a přikryli. A vzápětí – vlastně ani pořádně nevím, jak k tomu došlo, ale prostě jsem si z ničeho nic uvědomil, že s Marcelou souložím. Asi to mé víno působilo i na mne, protože si vůbec neuvědomuji jakoukoliv předehru. Vím až to, jak jsem v klasické poloze Marcelu „obdělával“ a že to bylo velmi příjemné. Nicméně, bohužel, vyvrcholil jsem dříve než ona, vystříkal se jí na bříško… a musel ji tak dodělat rukou… Pak jsme se také uložili ke spánku, přičemž těsně před usnutím jsme se ještě krátce líbali.

Ráno a dopoledne, které následovalo po našem probuzení, bylo také neskonale příjemné. Z „letiště“ jsme vylézali jen na snídani, přiložení do kamen či na toaletu. V jednom kuse jsme se mazlili. Snažil jsem se opravdu hodně zapojovat obě dívky tak, aby se věnovaly sobě navzájem. Jako obvykle, sám jsem se značně upozaďoval. Spíš jsem si s dívkami hrál, různě je dráždil, úkoloval a kochal se tím, co to s nimi dělá. Také jsem je masturboval obě naráz, ale to přeci jen nebylo ono. Každá vyžadovala malinko jiný rytmus a vlastně přístup jako takový. Sice holkám byla i tato moje aktivita veskrze příjemná, ale k orgasmu jsem je musel přivést každou zvlášť. Tak říkajíc to chtělo individuální přístup. Ale však to je zásada, kterou jako vystudovaný pedagog mám zažitou dobře, takže ani tyto své žákyně jsem o ni neošidil…

Jak jsem popsal, dopolední hrátky byly moc fajn, ale přesto jsem vycítil, že Soňa je tak trochu nesvá. Říkal jsem si, zda přeci jen některé mé aktivity na ni nejsou až příliš perverzní, ale pravda se ukázala jinde. Když se holky vrátily ze záchodu, načala to Marcela: „Soňo, však to řekni soudruhovi… Vždyť o nic nejde… Uvidíš, že to bude v poho…“ Samozřejmě jsem zbystřil. Ovšem Soňa se k ničemu neměla, a tak nakousnutou řeč dokončila opět Marcela. Šlo o to, že se pochlubila pozdně noční souloží. Ne, že bych z toho byl úplně nadšený, protože byť se mi to s Marcelou velmi líbilo, nešlo z mé strany o bůhvíjaký výkon. A to ani nehovořím o tom, že vlastně vůbec nevím, jak se to seběhlo, zkrátka vše si pamatuji až od chvíle, kdy už byl můj penis uvnitř ní. Ale zpět k Soně. Ta se cítila dotčená tím, že ona je ta, která celou akci za holky vymyslela a navlékla. Ona je ta, která mi tak trochu nadbíhá (pochopitelně, že takto mi to nikdy neřekla). A já se víc věnuji Marcele, které jsem byl fuk a původně ani jet nechtěla. No, je pravda, že už velmi dlouho jsem ve škole pozoroval, že Soňa se snaží se mnou koketovat, zatímco Marcela vždy jen „stepuje“ okolo. Na druhou stranu, když jsem mohl srovnávat obě holky nahé vedle sebe, Marcela se mi líbila více a její přirození mě k souloži vysloveně rajcovalo…

Nakonec jsem celou situaci dost dobře využil pro sebe. Jako jsem se rozzlobil, že Marcela tahá do postele oslovení „soudruhu“, a navíc, proč si prostě holky neřeknou, co chtějí. Jistě jim rád vyhovím. A nikdo se pak nemusí škaredit. Ovšem teď jsem z toho rozhozený, a tak mi Marcela za trest poněkud pomůže, abych pak splnil Soně její přání. Trochu jsem svými nápady Marcelu zaskočil, ale po krátkém váhání a po káravém pohledu od Soni nakonec vyhověla. Vzala můj úd do úst a zažila tak svůj první orální sex s mužem. Přitom ten první se ženou zvládla teprve před několika hodinami. Chytil jsem ji za obě uši, poněkud jí je natáhl a díky těmto držátkům si ji dirigoval. Netrvalo dlouho a můj penis byl vzorně ztopořený. Poté Marcela můj penis zavedla Soně do pochvy a lehla si kousek stranou tak, abych měl během soulože se Soňou na ni dobrý výhled, protože její další úkol byl, aby se během akce udělala rukou. Poradil jsem Soně, ať si pomáhá masírováním poštěváčku, ale pak už jsem se soustředil na své nádherné pocity. Nechvátal jsem, občas jsem zpomaloval, abych si Soňu skutečně vychutnal. Marcela se ukázala jako opravdová šikulka. Bylo vidět, jak doslova čte, co se děje se mnou a Soňou, a také podle toho uzpůsobuje svoji masturbaci. Nakonec sice byla přeci jen hotová jako první, ale jen o pár okamžiků před Soňou - a já ještě o další chviličku nakonec. Myslím, že by se ty tři orgasmy vešly do časového intervalu jedné minuty…

Na oběd jsme šli do restaurace. Zde jsem se dozvěděl, že mezi šestou a desátou večerní je v provozu naše taneční vinárna. Myslel jsem, že po sezóně bude uzavřena, jak tomu vždy bývalo, ale tento rok se tak nestalo. Tedy dozvěděl jsem se ještě jednu informaci, a sice, že novou paní vedoucí a servírkou v jedné osobě je moje Nevlastní matka. Hm… Jak je ten svět příšerně malý. Po obědě jsme šli na dlouhou procházku. Byl krásný podzim. Stromy, zejména javory, hýřily pestrými barvami, nebe bylo vymetené a blankytně modré. Bylo relativně teplo, nejraději bych se procházel v krátkém rukávu…

Během procházky jsem se s holkami dohodl, že když už je vinárna otevřená, tak si půjdeme večer zatancovat. A tak se také stalo. Ne, že bych byl nadšený z obsluhy od zbytečně zvědavé Nevlastní matky, ale zase za trochu rozruchu to stálo. Chodili jsme totiž zásadně tancovat ve třech. Po nějaké době jsem si všiml, že u jednoho stolu sedí tři vojáci. Na první pohled to byli pohraničníci z posádky daleko za rybníkem. A po první větě, kterou jsem s nimi prohodil, bylo jasné, že byli z východního Slovenska. U nás jsme takovým říkali Vychodňári. Z této oblasti sem rukovali kluci často – v dřívějším režimu platilo, že „vojna není kojná“, a například bylo výslovně stanoveno, že voják nesmí narukovat nejen do kraje, kde má bydliště, ale ani do kraje, který s ním sousedí. Vychodňári mluvili rychle, bylo jim špatně rozumět a byli neskutečně vulgární. Ovšem u nich se ta vulgarita tak nebrala – asi jako u nás mladí mužové za každou větu museli přidat „vole“, tak Vychodňári zase „Jebem tvoju mať, ty kokot! Fras by ťa po poli honic mal!“ Dlužno ještě dodat, že to celé východoslovenské souvětí bylo tamními rodáky vyslovováno jen v o málo delším časovém intervalu, než našinci ono „vole“. Zkrátka něco jako slovní kulomet.

S vojáky jsem se domluvil, že od teď budou na střídačku chodit s holkami tancovat. Já si zatím budu pěkně v klidu užívat popíjení oblíbené kávičky, ale samozřejmě si také občas zatancuji. Mezi tím pokecáme, jak to vypadá u nich na Slovači, naopak, jaká je služba u nás, a tak. Bylo to z mé strany v pohodě, protože kluci museli být na posádce nejpozději do půlnoci, jinak by jim hrozil nemalý trest. Nemusím mít jakoukoliv obavu, že by mi narušili plánované noční hrátky s mými žačkami. To, co jsem řekl o vojenské vycházce, značilo, že vojáčci museli z vinárny „vypadnout“ nejpozději ve 20:15, to aby mohli stihnout poslední přívoz přes rybník ve 20:30 – další zkrátka nejede. Z přívozu to pak měli ještě asi hodinu opravdu ostré chůze. Pokud by jim přívoz ujel, museli by jít okolo rybníka, přičemž na obou jeho koncích jsou neprostupné bažiny. Cesta po nejkratší silnici by jim tak putování natáhla o další čtyři hodiny. To by neměli šanci přijít včas. A nepřijít včas na posádku, jo, to by byl obrovský problém…

Čas příjemně plynul. Najednou bylo 20:30 - a dva vojáčci stále na parketě a jeden se mnou u stolu… No, můj plán dostal jakési trhliny. Nicméně uvědomil jsem si, že jen dočasné. Vojáci do půlnoci na posádce být musí. Tečka. Přes to zkrátka vlak nejede. Začali jsme probírat možnosti. Vysvětlil jsem jim, že taxislužba je až v krajském městě, a i pokud by taxík byl ochoten takovou dálku přijet a odvézt je po silnici na posádku, tak prostě na to nedáme dohromady peníze. Pěšky se to nedá stihnout, ani kdyby vyšli již teď. Nakonec jsme vymysleli, že někde poblíž převozu přeplavou rybník. Pravda, byl teplý konec října, ale přeci jen bych laskavého čtenáře odvedl od slova „teplý“ a nasměroval ho k onomu „konec října“. Odhaduji, že voda mohla mít tak 8 až 10 stupňů. A i když jsme kluky na základě mých znalostí terénu dovedli na nejužší místo v okolí, pořád to bylo zhruba 800 metrů. To reprezentuje nějakých 30 minut plavání, a to je v tak studené vodě, navíc se zavazadlem na krku, opravdický problém.

Vinárnu jsme opustili se zavírací dobou, tedy ve 22:00. Za nějakých 30 minut jsme došli na místo, odkud měli vojáci plavat. Ještě chvilku jsme s nimi tlachali, ale ani si nevyptali adresy. Holky byly dvě a oni tři, takže se navzájem hlídali – žádný z nich nechtěl být ten, který ostrouhá, a tak nakonec ostrouhali všichni tři. Pak už se svlékli do naha. Byla sice tma, ale i tak bylo vidět leccos a holky se pochechtávaly. Kluci vzali své oblečení, včetně bot, a více méně zdárně z toho vyrobili jakýsi balíček, který si pomocí opasku připevnili na krk, a to tak, aby jim ve vodě ležel na zádech a nenamočil se. Ovšem jestli se jim to podařilo na tak dlouhou vzdálenost, to těžko říci, spíše o tom pochybuji. Že přeplavání nebude žádná legrace, kluci pochopili, jakmile vstoupili do vody. A my podle nadávek, kterými tu vodu častovali, také. No, já to tušil dopředu – sice jsem se nikdy v rybníku nekoupal zrovna v říjnu, ale v březnu a dubnu ano, to mohla být teplota vody podobná jako nyní. Než však naši krátkodobí přátelé opustili břeh, obdrželi všichni od obou dívek po hezkém polibku. My na oplátku každý dostali velký čestný odznak určený pro ty, kteří se ve službě na hranici nějak výrazně osvědčili. Mimochodem za jeho „ztrátu“ jistě také kluci vyfasovali trest, ale ten měl být údajně snesitelný. Šlo o velký, tj. asi 5 cm vysoký nádherný symbol – glazovaný, s velkým reliéfem psa vlčáka, za nímž byla rudá hvězda. Odznak byl doplněn výrazným nápisem „Neprojdou!“.

Halekali jsme na sebe ještě odhadem asi tak do vzdálenosti 50 až 100 metrů plavců od břehu. Byli jsme ale dávno rozloučeni, a tak jsem pak už s holkami vyrazil ke mně domů.

Obrázek
Čestný odznak Pohraniční stráže, který jsem obdržel já, Soňa i Marcela
Zdroj obrázku: kvhhranicar.goneo.cz


Samozřejmě jsem se nikdy nedozvěděl, jak kluci dopadli. Jestli měli na druhém břehu aspoň něco suchého, jak se jim pak šlapalo těch asi 5 až 7 km na posádku, jestli to neodskákali nějakým zápalem plic, jestli to vůbec stihli… Mimochodem, jeden z těch tří odznaků po zhruba dvou letech figuroval jako předmět doličný u soudu se mnou. Inu časy se mění, a když někdo padá z trůnu, najednou na něm i někteří z těch, kteří patřili k jeho velmi blízkým přátelům, začnou vidět jen chyby a mají potřebu si přisadit…

Když jsme dorazili do mého bytečku, rychle jsme zatopili, dali si pozdní večeři… a pak hupky do pelíšku. Tentokrát jsem chtěl předejít jakémukoliv nedorozumění, a tak jsem po chvilce mazlení přešel k souloži se Soňou. Ovšem vymínil jsem si to tak, že jsem byl sice v misionářské (klasické) poloze, ale tak, abych svoji hlavu neměl v blízkosti hlavy Soni. To z toho důvodu, že Marcela si do těchto míst přidřepla a Soňa jí lízala přirození. Bylo to pro mne velice vzrušující, a tak jsem oželel to, že bych přeci jen raději souložil s Marcelou.

Ráno, hned jak jsem otevřel oči, zjistil jsem, že po různých nočních manévrech nejsem uprostřed mezi holkami, ale na kraji postele, vedle Marcely. Začal jsem si rukou hrát s jejím přirozením. Ona se také probudila, přitočila se ke mně a začala mi něco šeptat. Napřed jsem nepochopil, co přesně si přeje, ale pak mi to přeci docvaklo. Inu, ačkoliv jsem předpokládal, že holky, které chodí do mého kabinetu a vůbec tak nějak se druží se mnou poněkud více, než by se k učiteli slušelo, si toto nechávají pro sebe, naopak neudržely jazyk na uzdě. I holky jsou ješitné. Toto, co jsem se dozvěděl, vypadalo na informace od Romanky. Ale to, co z toho plynulo pro aktuální situaci, vůbec neznělo špatně…

Zatopil jsem a holky zatím připravily snídani. Po ní jsem během několika minut proběhl různé své prostory, včetně dílny. Vrátil jsem se s nejrůznějšími šroubováky, kolíčky na prádlo, provazy, izolepou a spoustou dalších pomůcek. Ještě že pokoj byl dostatečně vyhřátý, protože pro samé hrátky jsme nechali kamna vyhasnout. Vůbec si už nepamatuji, kolik orgasmů jsem toto dopoledne oběma dívkám přivodil. Prostě pořád se něco dělo. Nezapomněl jsem ani na pingpongové míčky do obou dírek – když pak holky „snášely vajíčka“, kdákaly jako slepice a současně se tomu hrozně řehtaly. Míčky do zadečku je sice moc netěšily, ale ty zasunuté do pochvy si opravdu užívaly. Mně se nejvíc líbilo experimentování se šroubováky – zkoušení, jaký se ještě vejde do konečníku a jaký do pochvy, to zkrátka tehdy bývala moje parketa…

Po obědě už přišel čas na můj poslední trik. Holky si nahé stouply rozkročmo, já vzal izolepu, její konec přilepil vzadu k bedrům, poté protáhl přes zadeček a mezi nohama až nad pupík. Tyto zvláštní „kalhotky“ byly dívkám velmi nepříjemné. Všude možně vadily, tahaly, navíc nezapomeňme, že tehdy se děvčata nevyholovala – ochlupení byl jednoznačný znak ženskosti. Holátka byla pro pedofily… Smyslem bylo to, aby z té izolepy, která jim bude stále svým taháním, škrábáním či kousáním připomínat jejich přirození, byly holky, až večer přijedou na internát, pořádně nadržené. Předpokládal jsem, že pak budou náchylné k tomu, aby si ve sprše, kde si tu nepříjemnost budou sundavat, spolu pěkně pohrály. Ono sundávání totiž jde mnohem lépe, když si v některých oblastech těla vzájemně vypomůžou…

V 14:00 jsem obě dívky posadil na vlak. Nádherné rozloučení s líbáním proběhlo už u mne doma, a tak zde na nádraží jsme si již vystačili s máváním. Soňa připojila i vzdušný polibek. Je zajímavé, že touto akcí naše hrátky skončily, nebo téměř skončily. Marcele jsem pak již jen občas sáhl na zadek. Pravda, se Soňou jsem ještě nějaký sex později měl, ale bylo to spíš o náhodě. Někdy zkrátka měla chuť, a tak přiběhla večer za mnou do kabinetu. Nepamatuji si to úplně přesně, ale myslím, že by k vyčíslení takových situací stačily prsty jedné ruky. Marcela začala později chodit se spolužákem ze třídy. Soňa zase pro změnu podlehla vábení již dříve zmíněného ženáče, který ji odpanil, a scházela se s ním potají téměř každý víkend. Bláhově si myslela, že se kvůli ní rozvede a nenechala si to vymluvit…

Já, na rozdíl od mých žákyň, nemusel být na internátu již večer, ale vzhledem k rozvrhu mi stačilo být ve škole až v pondělí před polednem. Proto jsem chtěl ještě zůstat doma. Když jsem se vrátil z nádraží, padl mi náhodně zrak na moji chloubu, totiž zlaté saténové závěsy s motivem zvonků. Není mi jasné, proč, místo abych se radoval z toho, jak jsem si nádherně zařádil s mladými holkami, padl na mne splín. Zřejmě to bylo tak, že moje mysl vykouzlila ze zvonků na závěsech asociaci se Zvonkovou horou. Pod tou jsem se procházel se svou láskou, mladinkou Jíťou. Tekl tam takový zvláštní potok, kolem kterého rostly starčky, třezalky, kostival, pryskyřníky, nějaký ten tužebník, jestřábníky… Ach Jíťo, jak moc se mi po tobě stýská. Po tvých očích, po tvých rtech, po tvých vlasech, po tvém zpěvu… Znovu jsem si uvědomil, jak málo znamenají rozkoše těla, pokud schází láska…


Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Diskuze:

od Snilko » 22.1.2018 12:44:09
od Asce » 22.1.2018 15:08:55
od Snilko » 23.1.2018 10:43:59
od Asce » 23.1.2018 18:17:31
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 817
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2871 x
Oceněn: 2881 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 12.2.2018 2:31:41

Učiliště, VII. část: Asceho úlety

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)



Jitka a Martina (druhý rok učiliště)

Děj tohoto příběhu se odehrál na počátku listopadu mého druhého roku působení na učilišti. Bylo to v době, kdy jsem již měl skvělé vztahy s dívkami z tajné sekce Přírodovědného kroužku, kterou jsme nazývali Rychlé spojky. Dopoledne jsem si hrával s Renkou, která mi do kabinetu chodívala vyřizovat různé vzkazy. Nejčastěji to vypadalo tak, že pokud jsme byli o samotě a nehrozilo nějaké bezprostřední nebezpečí odhalení, tak jsem si ihned zasunul prsty do její pochvy. Nejprve sice jeden, protože zpočátku to obvykle díky Renčiným džínům nešlo lépe, ale tuto překážku jsme vždy brzy, vzájemnou spoluprací, radostně eliminovali. Zápolení se zapínáním kalhot, abych se se svými prsty dostal hlouběji, tak trvalo kratičce – a pak už jsem Renku masturboval důkladně, nezřídka i k vrcholu. Tu a tam jsem si dopoledne pohrával i s Ivetkou Passiflorou, ovšem s tou výrazně perverzněji. Nicméně s Ivetkou jsem si hrál především odpoledne či večer. V této době mě Ivetka již milovala. Dnes mám opravdu špatné svědomí, protože pro uspokojení svého zvrhlého chtíče jsem lásku této dívky tehdy vysloveně zneužíval. Taktéž již byly v plném proudu hrátky s Míšou a Marcelkou. Do toho občas zaběhla Léna, anebo i další dívky. Ty se někdy přišly třeba jen „pomuchlat“, někdy ale bylo i cosi víc. Jen taková dívka, kterou bych mohl opravdově milovat, nikde…

Popis a Asceho typologie dívek

Jitka byla asi 175 cm vysoká štíhlá dívka. Nosila špinavě blond vlasy v kratším, nezajímavém účesu. Obličej měla lehoulince pihovatý a tak nějak nenápadný. Celkově ale působila sympatickým dojmem, možná zejména proto, že se ke každému hezky chovala a skoro pořád se mile usmívala. Na počátku příběhu bylo Jitce 14 let. V Asceho typologii by nepasovala do žádné skupiny.

Martina mohla měřit asi tak 170 cm. Měla pěknou postavu, přičemž obzvlášť na prsech si pánbůh dal skutečně záležet – byly to pevné, překrásně vytvarované „trojky“. Martina měla ne úplně čistě blond vlasy, ale přesto světlejší než Jitka. Nosila poměrně komplikovanější účesy, ale kupodivu mnohem slušivější, než byly mnou již dříve kritizované občasné kreace v podání Denisy či Venduly. Na počátku příběhu bylo Martině 14 let. Na rozdíl od Jitky, Martina byla o dost „ostřejší“, nenechala si jen tak něco líbit, ale současně na ní šlo rozpoznat, že tímto chováním zakrývá určitou nejistotu. V Asceho typologii patřila do třídy Xand.



Byla středa odpoledne, chvilku po čtrnácté hodině. Potřeboval jsem na internátu vyřídit nějaké dokumenty ohledně nemocnosti. Začínal čas vycházek, takže by neměl být problém věc vyřídit rychle, protože vychovatelé budou mít víc času. Už jsem byl na patře s pokoji, kde současně také byla kancelář. Jak tak jdu po chodbě, kráčí proti mně Jitka, učenka z prvního ročníku, z mojí třídy. Vcelku hezky, s milým úsměvem, mne pozdravila: „Dobrý den, soudruhu!“
„Co že nejsi na vycházce? Jo, a říká se soudruhu učiteli, ne pouze ‚soudruhu‘!“
„Soudruhu, když my s Martinou vůbec nevíme, kam bychom šli. Vlastně to mimo areál ani jinde neznáme.“
„Přece ale nebudete tvrdnout na intru, vycházky pro prváky jsou krátké, tak se jen tak courejte po městě,“ navrhl jsem a přitom už rezignoval na správnost oslovení a spokojil se s tím, že to alespoň není obligátní ‚souhu‘.
„Jo, to tak, abychom vypadaly jako nějaké šlapky! To se mi fakt nechce.“
„Jestli chceš, tak až to tady vyřídím, zaběhnu k vám na pokoj a dám vám nějaké tipy.“
„Jé, to by bylo prima…“
Po patnácti minutách už jsem vcházel do dívčího pokoje…
„Dobrý den, soudruhu. To je paráda, že jste zašel. My už se tu koušeme nudou,“ řekla Martina, druhá dívka, která byla na pokoji. Odpověděl jsem na pozdrav a přešel rovnou k návrhu: „Já také nemám program na odpoledne, tak jsem si říkal, že bychom mohli společně zajít na kávu a zákusek do jedné takové prima cukrárny ve městě. Samozřejmě za to, že by mi společnost dělaly takové fajnové holky, vás zvu a platím útratu.“ Holky se na sebe podívaly. Martina bez dalšího váhání řekla, že půjde, a Jitka po drobném zaváhání souhlasila také a dodala: „Soudruhu, to se ale budeme muset úplně celé převléknout, tak jestli byste se neurazil a na chviličku se otočil!“
„Jasně, to je přeci normální,“ odpověděl jsem a otočil se. Ovšem hned asi tak po deseti vteřinách jsem se zase vrátil do původní polohy. Toho si opravdu nešlo nevšimnout. Ne, že by mne v té době nějak ohromilo vidět mladé holky jen ve spodním prádélku... Ale to, jak ony předstíraly, že nevidí to, že já vidím, bylo okouzlující…

Cukrárna byla vlastně cukrárna a kavárna v jednom podniku. Měli tam instalované boxy, takže po usednutí už nikdo nemohl jednoduchým způsobem zvědavě pokukovat. Ano, je to přesně ten podnik, kam jsem chodil i s jinými dívkami a o kterém proto byla řeč již i dříve. U takhle vyspělých dívek, jako byla Jitka s Martinou, pokud jsou upraveny do společnosti, je těžko hádat věk. Proto nám i tentokrát bez problému číšník přinesl bílé víno. Samozřejmě došlo i na tu kávu a zákusky. Bezvadně jsme si popovídali. „Prima holky,“ řekl jsem si.

Když se blížil čas, nadhodil jsem, že určitě budu chtít na rozloučenou polibek. Bylo rozkošné sledovat, jak se obě dívky lehce červenají. No jo no, čtrnáctky. Kdoví, zda to nebude jejich první netetičkovská pusa… Aby nás neviděly žádné nenechavé oči, přejeli jsme o stanici dál, než kde by holky jinak měly vystoupit. Byl zde krásný park, který se táhl podél řeky a o kterém již také byla řeč dříve. Tentokrát jsem ovšem nehodlal rozjímat o kvarcích, ba ani si zkoušet jejich trudný osud, zato jsem chtěl vyzkoušet něco zcela jiného… Zašli jsme pár desítek metrů od ulice, do místa víceméně stranou hlavní cestičky. Zde, v romantickém zákoutí s lavičkou obklopenou různými okrasnými keři, jsem si od dívek vybral slíbené pusinky. No, ono ve skutečnosti nezůstalo u jednoho polibku, navíc to byly polibky nádherné, dlouhé, sice zprvu poněkud nesmělé, ale možná o to krásnější. Dělalo mi dobře i to, že jsem si přitom každou dívku mohl objímat, přičemž mi bylo dovoleno i lehce zkoumat prsa, což obnášelo to, že jsem byl rukou vpuštěn pod bundu a sahat si přes látku. Samozřejmě bych ta ukrytá kuřátka raději pomačkal naholo, ale řekl jsem si, že co není dnes, třeba může být příště…

To příště značilo opět rande ve zmíněném parčíku. Avšak holky jsem zde jen vyzvedl a jeli jsme ke mně na podnájem. Cestou jsem vysvětlil, že kvůli paní bytné budeme muset být potichu a spíše šeptat. Do mého pokojíku jsme tak proklouzli jako myšky. Když jsme byli uvnitř a rozesadili se, což obnášelo to, že jsme se všichni tři namačkali na moji postel, otevřel jsem víno. Popíjeli jsme to vínečko, k tomu chroupali nějaké sušenky a povídali si. Když už byly holky trochu v náladě, nabídl jsem višňový kompot, ale s tím, že mám jen jednu lžičku. Nu, poradili jsme si snadno. Jeden nabral višeň, dal ji tou lžičkou do úst druhému v pořadí a ten ji z úst do úst předal třetímu. Střídali jsme se, takže se každý s každým nádherně zulíbal. Mně nejvíce bavilo to, jak se holky líbaly navzájem. Nejprve se hodně styděly, což není divu - tehdy zkrátka lesbické hrátky byly považovány za něco zcela nenormálního. Jenže mě zrovna toto vždy mimořádně rajcovalo. A tak jsem povzbuzoval – a ubývající obsah láhve s vínem také konal práci v můj prospěch. Možná ještě dodám, že ten kompot byl opravdu velký…

Poznámka:
Této lehce erotické hříčce se od pradávna říká, inu jak jinak, Kompot. Nejběžnější je varianta, kterou jsme praktikovali s Jitkou a Martinou u mne na podnájmu. Správně to má být tak, že se vždy střídají kluk a dívka, což ve třech jaksi nejde. Jiná varianta této hry je taková, že se z úst do úst místo ovoce předává zápalka (či špejle), která se ovšem s každým předáním zkrátí. Komu se dostane do úst již tak malá, že ji nedokáže dále buď zkrátit či předat, musí splnit nějaký úkol, třeba svléknout část oblečení.
Z tohoto úhlu nahlíženo, je opravdu s podivem, že autoři knihy Sexuální výchova (2009) zvolili název Kompot pro „hru“, která je touto metodickou příručkou pro výuku na základních školách doporučovaná. V mých očích právě u této pasáže jde ale ani ne tak o výuku, jako o perverzní praktiku, jak z pubertálních dětí vyzvědět jejich vysoce intimní záležitosti. To, že autoři knihy zvolili pro tuto svoji praktiku právě název Kompot, i když to nebylo naprosto nijak nutné, neboť z ničeho to neplynulo, myslím o jejich pravých záměrech také leccos vypovídá.



Holky měly coby prvandy jen krátké vycházky, a tak jsme nezaháleli. Bohužel se to neobešlo bez občasného zapištění, z čehož jsem měl přeci jen nahnáno. Myslím, že stará paní, kdyby nečekaně do pokojíku vtrhla, by sotva měla pochopení pro to, co se zde odehrávalo. Naštěstí se mi podařilo holky zklidnit, k čemuž došlo v okamžiku, kdy už jsem souběžně v každé ruce svíral a všelijak hladil či lehce mnul poprsí každé z nich a přitom se s nimi na střídačku líbal.

Na další schůzce, která se konala přesně za týden, jsem si opět dojel vyzvednout holky do parčíku. Jakmile jsme se zde setkali, Jitka mi řekla, že ji to moc mrzí, ale že bohužel musí do města, aby si koupila sešit, který jí do výuky chybí. Odpověděl jsem, že mě to také moc mrzí, že se mi bude po ní stýskat, objal jsem ji a dal jí pořádnou pusu -
to abych si nějak vykompenzoval ten smutek po ní. Zde bych laskavého čtenáře nasměroval k úvodu této mé životní kapitoly, kde jsem konstatoval, že na našem učilišti dostávali žáci naprosto vše zdarma, pochopitelně tedy i VŠECHNY sešity. Předpokládal jsem, že pro Martinu nejspíš nemělo být toto naše setkání jen pouhou zábavou, a tak se s Jitkou domluvila tak, aby mě mohla mít jen pro sebe. No, já jsem v mezičase přemýšlel podobně – zda by Martina nemohla být mojí potenciální partnerkou, když mi to s Mášou nevyšlo. Pravda, Máša byla tak suprová holka, že se jí Martina sotva mohla rovnat, ale na druhou stranu, i ona přeci jen patřila k tomu nejlepšímu, co by mi učiliště k založení vážné známosti mohlo nabídnout. Shrnuto - byl jsem rád, že jsme s Martinou v parku osaměli.

Na podnájem jsem tedy dorazil jen s Martinou. Toto rande bylo, jedním slovem, nádherné. Nyní jsme nepotřebovali žádnou berličku v podobě alkoholu. Bylo nám spolu skvěle i bez něj. Vlezli jsme si na postel, kde jsem ji něžně hladil, líbali jsme se, všelijak objímali a muchlovali. Toto odpoledne mi dovolila opravdu mnoho, byť úplně všechno ne. Luxusním pocitem bylo, když si nechala rozepnout podprsenku a vystavila své poprsí jen tak „na vzdoušku“. Byly to skutečně nádherné prsy, slušně velké, avšak nikoliv přerostlé, velmi pevné a dokonale tvarované. Jejich krása se blížila těm Léniným, se kterými jsem to ostatně ještě téhož večera porovnal, protože jsem se s Martinou vrátil zpět do školy. Zatímco ona musela jít na internát, tak já šel do kabinetu, kam za mnou na avizovanou masturbaci Léna přiběhla krátce po večeři. Mimochodem, jako na potvoru, zrovna ten den byla Léna hodně nadržená, a tak jsme dělali docela dost perverzní věci, mezi kterými ovšem, tak jak jsme spolu měli dohodnuto, soulož chyběla. Když jsem pak pozdě večer dorazil zpět na podnájem, prakticky ihned jsem musel jít do postele a masturbovat. Div mi ruka neupadla…

Následující středu již přijela Martina rovnou za mnou na podnájem. Pochopitelně sama. Pamatuji se, že jsem se jí nemohl dočkat, protože se mi až moc živě vybavovala vůně jejího klína, který jsem sice dosud neviděl, ale který již minule navštívila moje nenechavá ruka. Byly to úžasné dvě „skorohoďky“. Na městskou dopravu jsem poté doprovázel čerstvě dospělou ženu… A čert vem prostěradlo…

Dá se říci, že jsem s Martinou v té době opravdu chodil. Tedy ne, že bych příliš omezil svoje různé avantýry, ale rozhodně jsem se staral, aby k ní o tom nepronikly žádné zvěsti. A jelikož některé úlety bylo nutno držet pod pokličkou tak jako tak, třeba právě moje schůzky s Lénou, vlastně jsem se ani nijak mimořádně chovat nemusel. Martina mě prakticky denně navštěvovala v kabinetu, a to jak o přestávkách, tak během výuky, kdy předstírala, že musí jít nutně na toaletu. Zato odpoledne jen výjimečně, protože to jsem „musel dělat přípravy, opravovat úkoly a písemné práce“. Trochu jsem jí zkrátka kecal, protože jsem si chtěl užívat svého života jako dosud, tedy hrát si s Passiflorou, Míšou a Marcelkou, Lénou a dalšími. Jen jsem omezil náhodné návštěvy dívek ze sprch. Samozřejmě jsem s Martinou trávil veškeré její vycházky. Bylo nám spolu opravdu hezky, navíc to byla pohledná dívka, erotika se nám také vzájemně líbila, ale přesto jsem cítil, že ten vztah není tak nějak to, co hledám.

Můj poměr s Martinou trval do vánočních prázdnin, tedy asi dva měsíce. O prázdninách si našla v místě svého bydliště sobě rovného kluka. Přesto jsme se tu a tam po celou dobu jejího učení, dejme tomu tak jednou za tři měsíce, sešli, abychom se pomazlili nebo někdy i pomilovali. Roli přitom nehrál zmíněný časový interval, ale vždy šlo o velké akce školy, ze kterých se dalo nepozorovaně zmizet takovým způsobem, že si toho v tom mumraji nepovšimli ani její spolužáci, ani mé přízně.

Upozornění pro čtenáře

Tato část mého života by se dala parafrázovat asi takto: „Jak Asce, ze všech stran obklopený dívkami, zůstával smutný z toho, že stále nenašel takovou, se kterou by souzněl…“ A ještě ke všemu za pár týdnů tak nějak napůl omylem, napůl ze sportu, narazí na dívku, která jej psychicky úplně rozebere jak malého kluka…

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 817
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2871 x
Oceněn: 2881 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 24.2.2018 17:56:55

Učiliště, VII. část: Asceho úlety

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)


Lenka, Dagmara a Asceho kolaps (druhý rok učiliště)


Na základě této příhody slaví Asce dne 15. ledna svůj svátek "Den zamyšlení s křížem a vzdání úcty", což je vzpomínka na společnou modlitbu s Lenkou a na zvláštní setkání s Dagmarou.

† † †


Děj příběhu se odehrává v lednu, tedy před koncem prvního pololetí mého druhého roku působení na učilišti. S tím, co se tehdy stalo, si částečně nevím dodnes rady. Pravděpodobně díky extrémně přetížené psychice jsem vnímal některé věci snad jakoby snově, jako kdyby se děly částečně mimo mne. Vlastně ani nevím, jak to pořádně popsat – zde se mi slova hledají jen těžko. Nejjednodušeji by se vše dalo vysvětlit zásahem vyšší moci, jenže já, ač věřící, na takovéto zásahy zrovna nevěřím ani za mák. V mém pojetí víry má ve svém žití každý plnou volnost rozhodování. To, jak se zachováme - zda konáme dobro nebo naopak jsme bezohlední či dokonce zlí, je jen na nás. Po smrti to jakási vyšší entita posoudí a rozhodne, co s naší dušičkou dále. Nechť materialisticky založený čtenář zůstane na pevném území s rovinou kombinace stresu a náhody, zatímco idealisté se mohou pustit do spekulací jejich víře vlastním.

Připomenu, že po vánočních prázdninách jsem byl poněkud rozhozený z toho, že ani s Martinou mi nevyšly plány na to, jak si opatřit trvalou partnerku. Takovou, která by se mi líbila a byla současně na slušné mentální úrovni. Ne, že bych do Martiny byl nějak zvlášť zamilovaný, nicméně i tak mne to v mých splínech ještě více sráželo. Již dlouhodobě jsem žil v neustálém strachu. Ten pramenil z toho, že jednak jsem se zapletl s celou řadou učenek, což bylo trestné, neboť coby moje žačky byly vůči mně v závislém postavení, a jednak zdaleka ne všem bylo na počátku „bližšího seznámení“ alespoň 15 let věku, což je ještě větší zločin.

Prožíval jsem období, kdy, pokud se ozvalo nečekané zaklepání na dveře, měl jsem srdce snad až v krku, téměř na mne šly mdloby, dokud jsem se nepřesvědčil, že jde o běžnou záležitost. Před očima se mi dělaly mžitky při náhodném zahoukání policejní sirény… Neustálé strachování, jak se zrovna na mě dívá kolega učitel či některá vychovatelka – jestli v jejich pohledu není něco podezřelého, jestli se něčeho nedopídili anebo se prostě dnes jen špatně vyspali… Tento stres mě duševně doslova rval na kusy. Občas jsem si už říkal, jestli by nebylo lepší se jít udat sám, protože následky by sice byly katastrofální, ale to strašné a ubíjející napětí, kdy budu odhalen tak jako tak, by konečně skončilo…

† † †

Popis dívek z tohoto příběhu

Lenka, kterou si jistě laskavý čtenář nebude plést s o rok starší Lénou, byla taková vcelku nenápadná dívka. Měřila asi tak 165 cm. Měla velmi sympatický obličej a sympaticky se i ke každému chovala. Disponovala docela slušnou postavou, menšími prsy a nosila krátké špinavě blond vlasy. Ve srovnání se svými spolužačkami ničím nevynikala, zkrátka taková průměrná, ale fajn holka. Lence bylo 14 let. V Asceho typologii by nepatřila do žádné třídy.

Dagmara měřila asi 170 cm. Byla to velice tichá dívka špičkové postavy, štíhlá, s nádherně profilovanými boky, luxusně klenutým zadečkem a menšími, evidentně hrotitými prsy. Měla hluboké zelenkavé oči. Její obličejík působil dětsky, byl tvořen čistými liniemi, přičemž zblízka bylo možné rozpoznat, že je jemňounce pihovatý. Nosila tmavěji blond vlasy až do pasu, přičemž účes měla vyšperkovaný několika loknami. Dagmaře bylo 14 let. V Asceho typologii odpovídá typu Princess, subtyp Supreme.

† † †

Dagmary jsem si všiml ihned, jakmile na naše učiliště nastoupila, což bylo v září tohoto školního roku. Ostatně jí si vzhledem k její kráse, ale i nevšednímu chování, ani nevšimnout nešlo. Z této prvačky jsem byl nějakým zvláštním způsobem zmatený. Nevím, jestli to bylo právě její krásou, ale jako kdyby z ní vyzařovalo cosi, co ve mně budilo jistý respekt, který jsem podvědomě vnímal, zpracovával a podřizoval se mu. Jenže evidentně jsem v tom nebyl sám. Totéž se zřejmě dělo i jejím spolužákům, protože místo toho, aby na ni doráželi, tak jako to bylo ve třídě obvyklé, naopak, o přestávkách si Dagmara nerušeně četla či sama postávala u okna a dívala se na stromy poblíž budovy školy. Již toto samo bylo nezvyklé. Zkrátka o přestávkách, ale dle okolností a nezřídka i během výuky, se učni všelijak špičkovali, pošťuchovali nebo se jen prostě vybavovali, kluci se snažili balit holky, ty je zase častovaly nejrůznějšími hláškami o nadržencích a podobně. Život učňů byl aktivní, značně divoký – a přesto, jako kdyby Dagmaru všichni nějakým zvláštním způsobem vynechávali. O hodinách nikdy nevyrušovala, a pokud byla tázána, odpovídala přesně, ba dokonce i spisovně.

Dagmara mi podvědomě připomínala Veroniku z dětského tábora. A tak jsem ji podle ní začal tajně, tedy pro sebe, přezdívat Anděl. Toto označení jsem přiřadil Veronice ve chvíli, kdy mne na táboře ošetřovala v mé nemoci a kdy mi díky extrémním horečkám splývala realita se sny a něčím, co jsem vnímal jako přesah mysli do transcendentních sfér. Problém mé psychiky spočívá v tom, že tu a tam mívám zvláštní rozpoložení mysli, kdy docela vážně přemítám o tom, že Veronika nebyla anděl jen v přeneseném slova smyslu, tedy někdo laskavý, obětavý a jinak povahově excelentní, ale skutečný anděl, tedy posel boží. Pravda, tyto myšlenky mívám jen za zvláštních okolností, například když někde v hlubokém lese, daleko od lidí, hledím na noční nebe plné hvězd a přemítám o životě. I tak si potom zase někdy naopak říkám, zda bych neměl navštívit odborníka na lidskou mysl, leč žádného takového, o kterém bych byl přesvědčen, že by byl schopen porozumět mým pocitům, jsem dosud nepoznal.

Po nějakém čase jsem si všiml, že Dagmara se přeci jen skamarádila s jednou ze svých spolužaček. Značnou část přestávek pak trávily spolu. Tou spolužačkou byla Lenka, dívka, která na rozdíl od Dagmary bydlela ve městě u rodičů a nikoliv na internátu. Lenka byla taková tuctová holka, ale milá a sympatická, občas jsem s ní při dozoru o přestávce prohodil pár slov a vždy to vyznělo příjemně, přátelsky. Neměl jsem žádný důvod Lenku nějak svádět, a to zejména proto, že v této době jsem se často věnoval neskonale perverzním hrátkám s Passiflorou či Marcelkou, jež také byly tuctovými holkami jako ona, anebo příležitostnému luxusnímu sexu s hezkými dívkami jako byla Martina či Léna a další. Neměl jsem potřebu své portfolio rozšiřovat o další obyčejnou holku, navíc z města, což by značilo jisté organizační komplikace. Tím pádem naše občasné rozhovory mohly být takové odlehčené, víceméně o ničem, zkrátka jen pro dobrou náladu.

Úplně jinak jsem ale vnímal Dagmaru. Byla nádherná a zjevně inteligentní. Jenže z nějakého nepochopitelného důvodu jsem z této dívky měl cosi jako respekt. Proto jsem dosud nenašel odvahu ji oslovit jakkoliv jinak, než jako učitel oslovuje žákyni. Coby kandidátce na mou partnerku jsem tak v nedávné době dal přednost Martině, přestože Dagmara daleko lépe splňovala, či domníval jsem se, že by splňovala, moje kritéria pro takovou dívku. To značilo, že by měla být hezká, milá, přiměřeně inteligentní a panensky čistá. Těmito atributy sice Martina disponovala, jenže Dagmara v tomtéž představovala ještě výrazně vyšší level.

Nyní mi ale přihrávala náhoda. Lenka ty přestávky, při nichž jsem měl dozor, trávila prakticky střídavě rozhovory buď s Dagmarou, anebo se mnou. Proto jsem se osmělil a oslovil ji: „Leni, myslíš, že kdybych tě požádal o krátký soukromý rozhovor mezi čtyřma očima, že nedostanu košem?“ „Soudruhu, pokud byste mi slíbil, že půjde jen o rozhovor, tak vám košem opravdu nedám. Předpokládám, že nemyslíte rozhovor tady na chodbě. Vy se na mě budete zlobit, když vám řeknu, že se tady o vás dost povídá a já bych nechtěla, aby si ostatní mysleli i o mně, že jsem jedna z vašeho početného harému. Jé, promiňte, asi jsem trochu přestřelila, co?“
„No, poněkud jsi mi vyrazila dech, to jo, ale snad to nějak rozdýchám! Co tedy ve městě, ve čtyři odpoledne?“
„Dobře, před Kostelem svatého Jana Nepomuckého. Budu tam ve čtyři.“
Prakticky s touto větou zazvonilo na hodinu…

Potkali jsme se malý kousek před kostelem. „Soudruhu, prosím, kdybyste na mě chviličku počkal, hned budu zpátky.“
„Jestli se jdeš do kostela pomodlit, půjdu s tebou.“
„Soudruhu, to se nesluší pozorovat někoho při modlitbě.“
„Proč bych tě měl pozorovat? Já se budu také modlit.“
Tázavě se na mě podívala: „Cože, vy jste věřící?“
„Něco tě snad na tom pohoršuje?“
„Ne, to rozhodně ne, jenom jsem něco takového nečekala!“
Poklekli jsme vedle sebe a pomodlili se. Když jsme vyšli z kostela, požádal jsem Lenku, jestli vybere nějakou diskrétní kavárnu, kam bych ji pozval, protože v této části města to moc neznám.

Objednali jsme si kávu a limonádu.
„Tak, soudruhu, předpokládám, že jste mě nepozval jen tak…“
Mlčel jsem, jen jsem se na ni usmíval.
„Jako že mám hádat?“
„Zkusíš to?“
„Že byste mě chtěl sbalit, o tom tedy pochybuju. Když si představím třeba Martinu… Proti ní bych si ani neškrtla…“
„Víš, Lenko, jsi mi strašně sympatická, moc bych tě chtěl za kamarádku, ale opravdu jsem měl na mysli někoho jiného…“
„Aha, tak to je pak úplně jednoduché! Chcete Dášu! A chcete, abych se přimluvila! Tak to rovnou říkám, zapomeňte!“
„Ale no tak, Leni, nebuď na mě hned taková zlá! Chtěl jsem tě požádat, abys mě napřed vyslechla…“
„A co mi chcete říct? Že vám ve sbírce chybí anděl? A že kvůli tomu máte depky?“
Musím přiznat, že takhle ostrou reakci jsem nečekal. Navíc při vyslovení slova „anděl“ mnou přejel takový zvláštní impulz, po kterém mi naskočila přinejmenším na odhaleném kousku paže husí kůže. To, že Lenka použila zrovna tohle slovo, byla opravdu prazvláštní náhoda…
„No, Leni, když to nutně musíš vědět, tak v tom, co ty nazýváš sbírkou, ale já bych to spíš nazval Knihou hledání a míjení, tak tam už mám i kapitolu s názvem Anděl. A mám z toho depky. A ne malé. A další depky mám z toho, co se teď okolo mě děje na učilišti. Už dávno si říkám, že se chovám špatně. Jsem jako hraničář, co chodí až na samý okraj temnoty, a to tak dlouho, že se na něj ta temnota začne nabalovat… A když jsem pak začal pozorovat Dagmaru, pochopil jsem, že tato dívka je bytostí, pro kterou bych chtěl žít. Dívka, kterou bych mohl milovat nade vše. Dívka, která by dala smysl mému životu. Dívka, která by mne vzala za ruku a dovedla na správnou cestu. Dívka, před kterou bych v pokoře poklekl a stal se lepším člověkem.“
Chvilku bylo ticho, ale pak Lenka přeci jen promluvila: „Soudruhu, překvapujete mě! Myslíte to vážně?“
„Zdá se ti z mého výrazu, i z toho, jak jsem se ti otevřel, že by to mohl být nějaký žert?“
„Dobře, dejte mi pár hodin času, třeba do zítra, nebo lépe do pozítří. O tom, co jste mi řekl, budu přemýšlet. Nic vám neslibuji, jen to, že opravdu budu vážit.“
„Mám šanci?“
„Ano, myslím, že ano.“
„Sejdeme se tedy zase pozítří? Před kostelem a v čase jako dnes?“
„Ano.“
Když jsme vyšli z kavárny, neodpustil jsem si, abych Lenku s nevinným úsměvem vzal za ruku, doprovodil ji na zastávku městské dopravy a tam lehce políbil. Potěšilo mě, že nijak neodporovala - naopak přišlo to tak nějak samozřejmě, jako by ona byla kamarádkou, se kterou se známe odjakživa…

V mezičase před naplánovanou další schůzkou jsem si dával pečlivý pozor, aby Lenka ani v náznaku nemohla zachytit nějaký signál, že se snad k některé učence chovám jinak, než profesionálně. Což ovšem naprosto nijak nevylučovalo, abych si večer příjemně užíval v kabinetu…

…Před kostelem jsme si dali lehounkou pusinku na přivítanou, chytili se za ruce a šli se společně pomodlit. Když jsme vyšli z kostela, navrhl jsem Lence, že místo do kavárny můžeme zajít ke mně na podnájem. Tam budeme mít mnohem přirozenější prostor pro rozhovor o tak intimních věcech, jaké chceme probírat. Už proto, že tam s námi bude Pán, prostřednictvím velkého a posvěceného kříže, který mám v pokoji. K souhlasu ji zřejmě přiměla tato poslední informace.

Když jsme vešli do mého pokoje, požádal jsem Lenku o spolupráci při přípravě kávy. Jak už bylo mým zvykem, při ukazování, co potřebného kde najde a co s tím má udělat, jsem neopomněl jakoukoliv příležitost, abych se jí mohl dotýkat, a dokonce jsem ji zlehka pohladil po zadečku. Kávu jsme si dali na stoleček, který jsem měl hned vedle postele. Lence jsem řekl, že bude nejlepší, když si sedneme kolmo do postele a opřeme se o zeď, tedy tak, abychom mohli být přímo vedle sebe a boky se dotýkali.
„Tím vytvoříme takový důvěryhodný a přátelský prostor k rozhovoru,“ tvrdil jsem.
Když jsme se uvelebili, chytil jsem si Lenku rukou okolo pasu. Natočil jsem se k ní. Jako jsem jí začal urovnávat vlásky a poté rukou sjel přes rameno a přes prs na bok. Chtěla něco říci, ale rychle jsem ji umlčel polibkem.
Když jsem oddálil rty, zašeptala: „To není správné…“
„O tom, Leni, jednou rozhodne někdo mocnější. Ale teď jsme tady. Malé, nešťastné a chybující duše. A také spřízněné. I když nejsme partneři, určitě vnímáš to neviditelné pouto, které se mezi námi vytvořilo. Vím, že to také tak cítíš. A to pouto se prostě v naší pozemské dimenzi stvrzuje lehkými doteky…“

No, ony ty doteky už za chviličku zas až tak lehké nebyly… Napadlo mě, že ji určitě doma vychovávali přísně nábožensky, takže na rozdíl od jejích spolužaček, nejspíš nikdy neokusila požitek masturbace. Osahával jsem ji čím dál odvážněji a prokládal to polibky. Její odpor byl stále zřetelněji jen formální, tedy víceméně chtěně neúčinný. Když se mi podařilo prostrčit ruku pod její kalhotky, tak již po pár okamžicích hraní si s jejím přirozením ji tělo naprosto zradilo. Úplně se poddala, takže zanedlouho již prožívala svůj první orgasmus. Bylo nádherné ji pozorovat, když jsem jí tu rozkoš působil. Bylo nádherné pozorovat projevy její náhle uvolněné sexuality, jejího úplného odevzdání se. Byl jsem v tom ráji s ní, byť jen jako služebník a pozorovatel. Když Lenka vybředla z orgasmické vlny, začal jsem ji něžně hladit po těle a hlavně líbat, abych jí nedal žádný čas na úplné „vystřízlivění“. Pomalu jsem ji vysvlékl donaha. Měla menší, ale pěkná prsa s drobnými bradavkami…

Byl jsem stále oblečený, zatímco Lenka až na ponožky úplně nahá. Přitiskla se ke mně, pevně mě objala a držela si mě, jako by tím chtěla naznačit, že aspoň pro tento okamžik jsem její muž. Zašeptala: „Jsem pořádná husa, viď…“
„Ne, Leni, jsi úžasná holka. Nejenom za to, co jsi právě teď pro mě udělala. Jak moc jsi posílila moji psychiku tím, že mi takhle moc důvěřuješ. Právě ty. A neboj, tohle zůstane opravdu jen mezi námi, i kdyby mě snad mučili…“

Pomalinku jsem si s jejím tělem začal znovu hrát. Poddávala se, vysílala zřetelné signály, že opravdu chce. Její druhý orgasmus byl naprosto úžasný. Vzal jsem si opravdu velmi, velmi mnoho. Ale ne vše, což dnes hodnotím pozitivně. Nenechal jsem převážit svůj chtíč nad tím, co by jí v její náboženské komunitě způsobila skutečnost, že by již nebyla pannou. A tak jsem si její panenskou blánu jen prohlédl, i se jí dotkl, ale to skvělé děvče jsem neodpanil. Měl jsem zkrátka strach, že ztráta poctivosti by jí později v její víře působila velké duševní potíže – a ona teď byla mojí kamarádkou. Někým, nad kým mám povinnost držet ochrannou ruku a ne mu ubližovat. A to i za cenu toho, že se vzdám jisté části své slasti. Jak jsem řekl - jsem moc rád, že jsem tenkrát odolal a nevzal si to, co bych býval s určitostí dostal…

…Před koncem tohoto setkání jsme společně poklekli před křížem na stěně mého pokoje a pomodlili se. Ještě když jsme klečeli, Lenka mi tiše řekla: „Můj pane, já se v tobě vůbec nevyznám! Cítím v tobě tolik dobra, že se mi nechce odloučit se od tebe, a cítím v tobě tolik zla, že mě úplně mrazí. Mám o tebe strach…“
Tohle byla opravdu zvláštní řeč. Již to oslovení „pane“, které v tehdejší době bylo zcela neobvyklé. Čekal bych buď „soudruhu“, protože na to byla Lenka zvyklá ze školy, nebo, s přihlédnutím k tomu, jak jsme se právě sblížili, jednoduše mým křestním jménem. A s obsahem jsem si nevěděl rady už vůbec. Jak by něco takového mohla prostá učenka vůbec posuzovat? Avšak nechtěl jsem kazit hodnotu oné chvíle, a tak jsem raději mlčel…

…Později, kdykoliv jsme se s Lenkou ve škole potkali, byli jsme na sebe milí, občas lehounký nenápadný dotek, výjimečně i lehounká pusinka, prostě jako nejlepší životní přátelé. Jen přátelé. Lenka se snažila, aby mne nemusela veřejně oslovovat. Pokud nebylo zbytí, anebo tehdy, pokud nebyly poblíž „nepovolané“ uši, oslovovala mne „pane“ a ještě k tomu mi tykala. Několikrát se přesto stalo, že toto zaslechli někteří mí kolegové, a ti pak z toho byli docela konsternovaní. Ovšem pouze jeden z nich, postarší nerudný pán, se do mne pustil zhurta. Hlasitě dával najevo, že není možné, abych tak závažný přestupek proti socialistickému soužití neřešil. Nu, neřešil jsem ho. Jednak jsem měl Lenku rád, jednak to pro mne bylo takové příjemně zvláštní, přičemž se tím Lenka vlastně ke mně přiřazovala a jednak jsem měl jistý duševní blok, snad možno dokonce říci obavu. Tím strachem bylo to, že na základě různých zmíněných drobností, které se staly na schůzkách s Lenkou, jsem se trápil myšlenkou, zda ono transcendentno, jež jsem dosud považoval za výmysl jedinců, kteří ke svému fungování potřebují berličku víry, přeci jen není jsoucnem, jehož drobnou část nosí každý ve své duši. A protivit se takovému jsoucnu jsem se, v aktuálně bezprecedentním přetížení své psychiky, daném mým chováním vůči učenkám a z toho plynoucí bázní z toho, kdy to praskne, rozhodně nechtěl…

…Jednoho odpoledne, jen pár dní po setkání s Lenkou v mém podnájmu, jsem zůstal ve škole déle, protože jsem v jedné ze svých tříd obměňoval tu část nástěnky, kterou jsem nechtěl nechat na předsedkyni třídy. Školní patro bylo jinak prázdné. Dveře třídy jsem nechal otevřené - kdyby někdo šel, abych o něm věděl a nepropásl jej – nerad bych mátl třeba Passifloru. Skutečně, po nějaké chvíli se ozvaly kroky. Ty posléze utichly, abych však vzápětí uslyšel zřetelné zaklepání, zřejmě na dveře mého kabinetu. Myslel jsem, že by to mohla být právě Passiflora, a tak jsem zvesela zahlaholil: „Jsem ve třídě 2 A!“ Za pár vteřin nato ovšem ve dveřích učebny stála překrásná dívka - Dagmara.
„Dobrý den, pane Asce! Lenka mi řekla, že máte zájem si se mnou popovídat. Protože jste přítel Lenky, budu si s vámi povídat ráda.“
Najednou jsem nevěděl, co mám říkat ani co mám dělat, byl jsem jak propadající žáček před zkušební komisí, byl jsem prostě úplně mimo. Vlastně mi v tu chvíli ani nedošlo, jakou absurdní kombinací oslovení a jména mě pozdravila. Stejně jako v posledních dnech od Lenky, byl jsem počastován slůvkem „pane“, a to v kombinaci s mým křestním jménem, takže byť mi vykala, od čtrnáctileté učenky to působilo vskutku prapodivně. Nejzvláštněji působilo ono „pane“, protože za tehdejšího režimu se všude tvrdě vyžadovalo oslovení „soudruhu“. Cokoliv jiného bylo zcela vyloučeno, nepředstavitelné a koledovalo si o problém.

Děj však nečekal na mé rozbory ohledně oslovování vyučujících, ale nabral pořádný spád. Dagmara přišla velmi blízko ke mně, nejspíš jsme stáli tak zhruba půl metru od sebe. A pak se potkaly naše oči. Doslova jsem se vpíjel do těch hlubokých zelenkavých studánek a přestal vnímat celý okolní svět. Vůbec netuším, jak dlouho jsme tam tak beze slova stáli. Zdálo se mi, jako kdyby se najednou setmělo a obrovská síla mne v té černočerné temnotě vtahovala dovnitř, ale to už nebyly oči, ale jakýsi vír. Rotace burácela a kvílela okolo mne a já se propadal stále hloub a hloub… Uslyšel jsem jemný melodický hlas Veroniky, který mi říkal: „Zastav se, protože někomu na tobě záleží…“ Přitom ale nebylo slov, ba ani řeči, a přece se ta slova rozléhala po všem tom prostoru…

Najednou jsem ucítil nepříjemné chladné mokro na obličeji. Otevřel jsem oči a zjistil, že ležím na zemi. Dagmara zřejmě na mne krátce před tím chrstla nějakou vodu.
„Pane, vy jste omdlel… Ještě že jste stál skoro u zdi, jinak nevím, nevím… Asi bych vás pak nestačila chytit a uhodil byste se. Takhle jste se sesunul po zdi a stačilo, abych ten pohyb jen trochu usměrnila. Už je vám lépe?“
„Promiň, Dagmaro, tohle se mi ještě nestalo…“
„Ale to nic, hlavně jestli jste už v pořádku…“
„Snad ano, ale raději si ještě minutku poležím.“
„Dobře, já tu s vámi budu, dokud budete potřebovat.“
„Nebude tě to obtěžovat?“
„Ne, určitě ne. A víte o tom, že jste mě předtím, než jste ztratil vědomí, oslovoval ‚Veroniko‘?“
„Jejda… A co jsem ti vlastně všechno napovídal?“
„Nebojte, nic, za co byste se měl stydět.“
S Dagmarou jsme klábosili ještě asi hodinu. To už jsem pak ale dávno neležel na zemi, ale seděl, stejně jako Dagmara, na žákovské židli. Jedinou vzpomínkou na nepříjemnou událost byly vlny chladu, které se mi občas proháněly po těle. A také ta slova, která zněla Veroničiným hlasem.

Poselství, které vyprodukovala má samotná přetížená mysl (idealistická duše by možná ale řekla, že nějaká bytost z vyšších sfér), jsem pochopil okamžitě: zastavit páchání těch nejhorších skutků, které momentálně představují nemalý díl mé zábavy. Skutečně jsem tak učinil. To se projevilo nejviditelněji v tom, že jsem ihned skončil se znásilňováním Marcelky. Ale i ostatní avantýry jsem alespoň zčásti omezil a začal se chovat přeci jen o něco více v souladu se svým posláním učitele. Jak se později ukázalo, toto bylo zcela klíčové rozhodnutí, protože když jsem se posléze dostal k soudu, který vážil má učitelská selhání, tyto kauzy byly již polozapomenutou historií a podařilo se mi z této části obvinění vyklouznout. To by se jistě nemohlo stát, kdybych v oněch praktikách pokračoval dále a dále.

S Dagmarou jsem se domluvil, že o tom, co se v učebně odehrálo, nebudeme s nikým hovořit, vyjma ale Lenky. Řekli jsme si, že nám spolu sice nakonec bylo hezky, ale nějakou další schůzku zatím plánovat nebudeme. A později se uvidí…

Také s Lenkou jsem se dohodl, že to, co mezi námi bylo, zůstane hřejivou vzpomínkou, ale žádný vztah spolu rozvíjet nebudeme. Zůstali jsme přáteli, ale vídali se jen ve škole – to pak Lenka se mnou ráda při mých dozorech konverzovala. Dokonce se často přidala i Dagmara…

Asi za dva týdny nato, s koncem pololetí, Dagmara opustila naše učiliště a přestoupila na střední školu do jiného města. Dopředu jsem to nevěděl, protože nebyla z mé třídy. Přišla se se mnou rozloučit poslední školní den pololetí. Než jsem se vzpamatoval, dala mi velmi jemný polibek na rty. Zřetelně jsem viděl, jak se při tom začervenala. Bylo to tak spontánní, že ač se tak stalo ve sborovně, tedy před řadou mých kolegů, nikdo z nich neměl tentokrát žádné řeči.

Nezbývá, než abych zvolal spolu s klasikem: „A tak jsem opět pozbyl anděla, on jak by oknem odletěl mi…“


Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Diskuze k tomuto příspěvku:

od Snilko » 25.2.2018 13:52:26
od Asce » 25.2.2018 15:21:48
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 817
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2871 x
Oceněn: 2881 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 9.3.2018 20:53:13

Učiliště, VII. část: Asceho úlety

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)



Hanka a Monika (druhý rok učiliště)

Tento příběh započal během února, tedy zkraje druhého pololetí druhého roku mého působení na učilišti. S Martinou jsme už byli více než měsíc jen dobrými kamarády, přičemž tu a tam jsme se spolu pomazlili. Nejsem však schopen si vybavit, zda jsme se v této době i pomilovali. K tomu sice příležitostně docházelo, spíš si myslím, že se tak ale dělo o něco později. Věnoval jsem se i Léně, s kterou jsem nesouložil, ale i tak jsem se na ni vždy těšil, a to nejen proto, že šlo o nádherné hrátky s nádherným tělem. Bohužel, byť mi každá schůzka s ní dodávala jistou mentální energii, ještě více si jí brala, a to díky neustálému pocitu, že, ač si spolu hezky povídáme a neméně hezky se spolu mazlíme, ona není tak říkajíc na mé vlně. Něco v mé hlavě mne neustále varovalo, že přes všechno to, co se mezi námi odehrálo a odehrává, spolu nesouzníme a že bych měl jakýkoliv mimoškolní styk s ní ukončit. Ona však pro mne byla cosi jako droga, která chvilkově pomáhá, aby o to více následně škodila. Jisté stopy této „drogy“ ve své mysli pozoruji dodnes, a to pro rozpor v hodnocení této dívky - tedy pokud vážím mezi klady a zápory, které mi přátelství s ní přineslo. Jedna část mé mysli argumentuje tím, že byla dívkou, která mi dokázala oponovat, neboť měla vlastní názor, byla vnitřně silná, pracovitá, a tím pádem i přínosná pro mne i třídní kolektiv, a … no, jak to jen říci… s krásným tělem, na jehož poprsí a neskonale dokonalé přirození prostě nelze zapomenout, i kdybych sebevíce chtěl. Druhá část mé mysli kontruje tím, že současně mi Léna ničila psychiku, protože přes všechno, co jsem na ní obdivoval, ať už šlo o věci spjaté spíše s duší či naopak o ty tělesné, vždy jsem po schůzce s ní byl smutný. To právě z pocitu, že vše je z její strany jen jaksi pro ni a ona mi recipročně nedává vlastně ani kousek své duše. Že se o ni nikdy nebudu moci opřít aspoň z části tak, jak jí tuto náročnou službu sám poskytuji.


Poznámka o Asceho slabůstce, jeho vztahu ke kamarádství a také trochu o Léně:

Laskavý čtenář již asi dávno poznal, že Asce je úplně „ujetý“ na dívčí přirození. Podobně jako obličej, i přirození má každá dívka či žena jiné. Skoro každé je hezké a něčím zajímavé. Jsou i taková, na která se nezapomíná celý život. Mezi ně rozhodně patří to, kterým se honosila Ivetka Passiflora. Ovšem to, které měla Léna, bylo nejen překrásné, ale i typově pro mne neskonale vzrušující. Mělo výrazné, dlouhé a „naducané“ velké stydké pysky, zatímco ty malé byly menší, než bývá u pohlavně dospělých žen běžné, takže nevykukovaly nad své velké „brášky“. Vlastně tím tak upomínalo na mladinké dívenky, jen bylo pochopitelně úměrně poměru postav větší. Podobným přirozením byla kromě Lény obdařena i jedna z mých životních lásek, což byl tehdy jeden z důvodů, proč pozdější rozchod s ní byl pro mne tak těžký. Pokud chce někdo namítnout, že tím přítelkyni degraduji na její „vybavení“ mezi nohama, musím hrubě nesouhlasit. Jednak jsem, a to je zcela zásadní, použil výraz „jeden z důvodů“ a jednak já považuji dívčí přirození za něco opravdu mimořádného, tak nějak jakoby snad až posvátného. Dívka ho běžně nevystavuje, natož aby jej dovolila někomu třeba pohladit. Pokud však svolí k hrátkám s touto, ve fyzickém i duševním významu, citlivou částí svého těla, značí to, že dotyčného považuje za někoho nesmírně blízkého, někoho, komu důvěřuje a koho má ráda. Jde tedy nejen o sex, ale klíčová je ona duševní dimenze, pomocí které vyvoleného obdarovává životní radostí a posiluje jeho sebevědomí. Tedy aspoň já to mám takto v sobě zakódováno.

Toto pak u mne (uznávám, že jsem poněkud atypický případ) platí i pro situaci, kdy bych měl být nějaké dívce kamarádem. Slovem kamarád zde míním vztah přátelský, leč vzhledem k aktuálně posunutému významu slova přítel se tomuto označení raději vyhýbám. Abyste tomu rozuměli – ač se to tak nemusí na první pohled jevit, jsem silným introvertem, a z tohoto titulu žádné kamarády, ať již v klasickém či do hlubšího přátelství posunutém smyslu, nevyhledávám a nepotřebuji. Ba přímo nechci. Daleko nejraději jsem sám. Je pravda, že ti, co mne znají zběžně, by toto o mně nejspíše neřekli, neboť se umím chovat společensky, nezkazím žádnou legraci a zvládám i táhnout rozhovor. Pokud si přesto pustím někoho k tělu, za moji obrannou linii zmíněné povrchnosti, neboli s někým výjimečně kamarádím, bývá to dívka. Taková, která mne má ráda a navíc mi to zřetelně dává najevo. Ano, jde o ty pověstné bonusy ve slovním označení „kamarád s bonusy“. Já takové kamarádství beru nesmírně vážně a pro kamarádku jsem ochoten udělat téměř cokoliv. Klidně se jí věnuji hromady hodin - to aby se necítila sama, jsem připraven pomáhat jí s učením, rozptylovat její chmury, vyslechnout si její povídání o tom, jak se rozvíjí její partnerský vztah a plno dalších věcí. Držím nad ní jakousi pomyslnou ochrannou ruku. Může mi klidně zavolat v hluboké noci a já se jí budu věnovat. Může se o mne zcela opřít. Ale potíž je v tom, že já na oplátku vyžaduji ujišťování, že mě má ráda, že tedy moje práce pro ni dává smysl, že nejde o prosté využívání mojí osoby jen proto, že momentálně nemá po ruce jiného „kandidáta na vrbu“. Musím prociťovat, že má cenu, byť je to pro mne značně duševně náročné, abych opustil svoji milovanou samotu a značný díl svého času věnoval jí. No a to, že mě má ráda, u mě značí, že se s ní mohu občas i pomazlit, že si ji mohu obejmout, polaskat se s jejím tělem, a právě - pohrát si s jejím přirozením. Přitom je klíčové, že nejen, že mohu, ale že mi toto ona sama poskytuje s radostí. Uvědomme si, že v řečeném není nic o souloži – to bývá vyhrazeno pro jejího milého, což chápu a respektuji, vím, že toto mi nenáleží, byť od některých kamarádek, které se v mém životě objevily, se mi tu a tam dostávalo i tohoto. Typickým příkladem takového vztahu je ten, který jsem udržoval se spolužačkou Mili. S Lénou po formální stránce vše vypadalo přesně takto, avšak přesto jsem cítil, že něco mezi námi je špatně, a to mne docela trápilo.

Něco mi říkalo, ba snad, obrazně řečeno, přímo i důrazně domlouvalo gestem pomyslného ukazováčku, abych se na Lénu už konečně vykašlal. To ale nebylo jednoduché, neboť nás stále dokola spojovalo mnoho chvil, kdy nám bylo spolu hezky – povídali jsme si, nadále jsem jí pomáhal se schopností číst s porozuměním, dokonce jsem jí radil, jak má komunikovat se svým milým, aby jim spolu bylo co nejlépe, laskal jsem si její tělo a kochal se jejím neuvěřitelně dokonalým přirozením. Ale… Cítil jsem na duši stále rostoucí disharmonii. A jako tolikrát se ukázalo, že má intuice měla pravdu, což se bohužel naplno vyjevilo až později… Poučení? Co třeba svou intuici poslouchat aspoň právě teď…



Od mého kolapsu před Dagmarou, která již ale na našem učilišti nestudovala, uplynuly odhadem tři týdny. Během této doby jsem tak, jak jsem si předsevzal, úplně ze svých hrátek vynechal Marcelku. Pravda, přišel jsem tak o značný díl své zábavy. Velmi se mi totiž líbilo pozorovat, jak ona zpočátku nechce, jak duševně trpí tím, že je násilím donucena k různým sexuálním praktikám, nezřídka docela perverzním. Ovšem každou epizodu jsem promýšlel a vedl tak, aby byla postupně vzrušena a na závěr dosáhla orgasmu. Neméně vzrušující pro mne bylo pozorovat ji právě v okamžiku, kdy jsme s hraním skončili – kochal jsem se tou směsicí protichůdných pocitů, která z ní vyzařovala. Pořád z jejího pohledu šlo o nucení čili znásilňování, což bylo nezřídka doprovázeno bitím či přímo mučením, na druhé straně nádherný prožitek orgasmu, byť leckdy vynuceného…

Popis dívek z tohoto příběhu

Hanka měřila asi 170 cm. Byla to štíhlá dívka s velmi hezkou postavou, nádherně dlouhýma nohama, středně velkými prsy a hezky klenutým zadečkem. Nosila kratší špinavě blond vlasy s vlnou vepředu. Měla velmi sympatický obličej. Postavou i celkovým vzezřením, snad s výjimkou barvy vlasů a účesu, se velmi podobala o rok starší žačce, kterou jsem přezdíval Eeva. Na počátku příběhu bylo Hance 14 let. V Asceho typologii patří do třídy Princess.

Popis Moniky by se dal shrnout jedním slovem: sexappeal. Byť jí na počátku příběhu bylo teprve 14 let, to, jak působila na muže jakéhokoliv stavu, stáří, vzezření a já nevím, jakých ještě odlišností, bylo naprosto fascinující. Vždy, když do sborovny kvůli nějakým školním záležitostem vstoupila Monika, škodolibě jsem pozoroval své mužské kolegy. Klidně bych se býval vsázel, že, s výjimkou charizmatického tělocvikáře, by se při myšlence na sex se žákyní se slovy „tfuj, tfuj a vše zlé pryč“ snad i pokřižovali, avšak u této dívky tomu bylo jinak. Běžný hovor utichl a všichni muži se doslova do ní vpíjeli. Dalo by se říci, že se jí i vnucovali a předháněli se, kdo odpoví na její dotaz či jí podá třídní knihu nebo jiný požadovaný předmět. Pravda, Monika byla velmi hezká, ale to byly i některé jiné dívky, a třeba taková Radka či Dagmara byly dokonce ještě výrazně krásnější. Přesto u nich nic takového, jako jsem na příkladu popsal, nefungovalo. Monika zkrátka měla takový zvláštní „šmrnc“ – inu, odborně se tomu říká právě sexappeal…

Poznámka

Kouzlo sexappealu nespočívá v kráse dívky. Je zakódováno v pohledu očí, v úsměvu, ve zvláštním lehounce vyzývavém způsobu smíchu, v gestech, pohybech, ale i hlasu… To vše u nositelky této vlastnosti, byť svým chováním nijak nevybočuje z normy, u ní vyznívá jaksi smyslně, evokujíc nevyslovený příslib erotické slasti.


Monika byla asi 170 cm vysoké postavy. Nutno říci, že ta se pánu bohu vskutku povedla – na její nohy, vzorně vykrojené boky, klenutý zadeček i vzrušivě se tyčící prsa číslo 4 se bylo radost podívat, a to i když byla standardně oblečená. Monika nosila středně dlouhé blond vlasy, jež byly ozvláštněny „vyfoukáním“, takže byly takové načančané. Asceho typologická třída Xand.

***
Tento večer jsem, jako mnoho jemu podobných, trávil prací v kabinetu. Pro chvíle oddychu, ale i pro poučení, jsem zde měl různé knihy, časopisy, či magnetofon s kvalitní reprosoustavou a spoustou muziky. Samozřejmostí pak byla dóza s kávou, ale i jedna či více lahvinek vína, ba i tvrdší alkohol by se tu našel, pokud by se hledající vyznal v systému mého značení chemikálií. Měl jsem tu i obrovskou zásobu všelijakých sušenek, čokoládiček a jiných mlsků pro posezení s Ivetkou Passiflorou a dalšími dívkami…

Zaklepání. Očekával jsem Ivetku, ale hlavou mi navíc problesklo, zda dokázala vyplnit mé přání. Dokázala. Šikovná holka. Tím přáním bylo, aby dnes večer ze sprchy za mnou do kabinetu „dovlekla“ krásnou Moniku. A ta právě vcházela do dveří. Pravda, nebylo to v noční košilce, jak bych býval nejraději, nýbrž v běžném civilním oblečení. Ale co, hlavně, že přišla. Nejspíš má, ne-li rovnou jistotu, tak přinejmenším tušení, že večerní návštěva kabinetu soudruha učitele Asceho by nemusela být jen o nenahmatatelných záležitostech její žákovské duše, ale naopak o příjemně nahmatatelných strukturách jejího těla. Pro jistotu jsem se podíval na chodbu, jestli za holkami nikdo nejde. Když jsem zjistil, že tomu tak není, neopomněl jsem obě dívky poplácat po zadečku. Monika se tomu zasmála, což jsem chápal jako povzbuzení, abych si časem dovolil víc. Ivetka, která se v mém kabinetu již dokonale vyznala, udělala všem kávu a na talířek rozložila nějaké sušenky.

Povídali jsme si, přičemž zpočátku se hovor točil okolo školních záležitostí. Nebyl jsem nikdy, a v této době bych k tomu obzvlášť neměl důvod, nějakým nadržencem, abych se na dívku vrhl hned, jakmile se objeví v mé blízkosti. Bylo vidět, že Moniku těší, že o její přítomnost má zájem soudruh učitel, což z jejího hlediska byl trochu jiný „level“ než obyčejný vrstevník s prázdnou kapsou a bez umění zaujmout něčím jiným, než vulgárním vytahováním se. Navíc jsem ji v hovoru bral vážně, a to ji od dospělého, navíc v nadřízeném postavení, evidentně, no, snad skoro až rajcovalo. Něco jsem Monice ukazoval, myslím, že se to týkalo poslední písemky, kde zrovna nezářila. Jak u mě stála, lehce jsem ji chytil v pase a posadil si ji na klín. Nenapadlo by mne, že to zrovna s ní bude tak jednoduché. Prostě jsem si ji posadil na klín a hladil ji po bocích, po nohou a ona se jen usmívala. Chtěl jsem vzít do ruky její prs, ale to se již bránila. Musel jsem trochu přitlačit, abych dosáhl svého a dostal se rukou až pod její podprsenku. Bože, to byly nádherně pevné a přitom velké prsy. Chtěl jsem jí svléknout horní část oblečení, ale nedařilo se mi to. Monika se stále smála a seděla mi na klíně, ale toto mi nechtěla dovolit. Po nějakém úsilí se mi podařilo vyhrnout jí všechno horní oblečení včetně podprsenky až ke krku, takže měla nahá prsa vystavená do prostoru, bohužel ale tak, že jsem neviděl ani kousíček z toho, co by mě tak zajímalo. Pokynul jsem Ivetce. Ta poslušně přišla, vzala Moničiny prsy do ruky a začala si s nimi hrát. Monika se chvilku cukala, ale současně se nepřestávala smát, ani neměla snahu seskočit z mého klína. Moničin odpor byl bezpochyby celou dobu jen předstíraný, ale nyní již až tak slabý, že zanedlouho jsme ji společně s Ivetkou svlékli od pasu nahoru. Konečně jsem také já uviděl tu nádheru. Byla to nejkrásnější prsa této velikosti, jaká jsem kdy viděl. Myslím, že Ivetka měla podobný názor, protože jsme si je muchlovali oba. Začal jsem Moniku líbat. Současně jsem se pokoušel dostat se jí rukou do klína. Ale to se mi vedlo jen velice omezeně - zde bylo zkrátka „zavřeno“. Nechtěl jsem hned na první schůzce nějak zhurta „tlačit na pilu“, a tak jsem této snahy záhy zanechal. Místo toho jsem si vychutnával nádherný pocit, jakým je to, když si můžete na klíně chovat tak krásnou dívku, jakou je Monika. Stále jsme se líbali a já jí důkladně prohmatával ty její božské prsy. Přitom se občas má ruka při přejíždění z prsu na prs potkala s rukou Ivetky. V takovém případě jsem na vteřinku či dvě propletl své prsty s Ivetinými, abych jí tak dal najevo, že ji mám rád a že je mi velice příjemné, že tuto hračku můžeme sdílet spolu…

…Několik následujících schůzek, které se konaly v rychlém sledu po sobě, což značilo několikrát do týdne, a to vždy v přítomnosti Ivetky, jsem, řečeno vojenskou terminologií, upevňoval a rozšiřoval pozice. Postupně se stalo samozřejmým, že jakmile jsme se všichni sešli, společně s Ivetkou jsme Moniku vysvlékli od pasu nahoru a hráli si s jejími prsy, přičemž jsme ji lehce zlobili mírným kousáním do bradavek. Moc se mi líbilo, když jsme jí cucali a kousali bradavky synchronně. Moniku to naráz vzrušovalo a současně bolelo a jelikož evidentně neměla sklony k masochismu, tak se při každém silnějším stisku zubů na nás čertila. Nádherně jsme se ve třech líbali, přičemž Monika měla zprvu tendenci odmítat líbání s Ivetkou, ale my do ní vytrvale „hučeli“, že sex ve třech je vlastně dost běžný, jen že se o tom moc nemluví, protože státní ideologie vládní strany takovéto hrátky úplně nepodporuje. Rozhodující ovšem bylo nejspíš to, že Monika byla na erotiku nesmírně vnímavá, ale současně před prvním večerním příchodem do mého kabinetu nejen panensky čistá, ale i nepolíbená. Erotika, kterou jsme spolu s Ivetkou s ní provozovali, se jí nesmírně líbila, přičemž neměla vůbec žádné srovnání s tím, co je běžné a co není, takže se našim manipulacím podvolovala víceméně ochotně.

Na první schůzce jsem si chvilkově vymohl mít přes kalhoty ruku mezi Moniččinýma nohama, ale vzhledem k tomu, že šlo o džíny, tak jsem z toho vlastně nic neměl. Na druhé schůzce to již bylo lepší v tom, že, byť šlo opět o džíny, po chviličce dobývání se do jejího klína již pak nechala nohy rozevřené od sebe. I tak šlo spíše o psychologický efekt, než o nějaké skutečné osahávání. Ovšem napotřetí to již klaplo. Monika si jen chabě bránila příslušný knoflík a zip, takže se mi podařilo proniknout rozepnutými kalhotami přes Moniččino sevření, abych ucítil, jak má mezi nohama mokré kalhotky. To už mi pak cesta k jejímu holému přirození zabrala jen pár vteřin. Po chvilce Monika sevření klína navíc povolila, a já si tak tu její buchtu mohl prozkoumat podrobněji. Musím říci, že toto přirození bylo, aspoň podle hmatu, také špičkové, byť, jak se ukázalo o pár okamžiků později, přeci jen tomu Ivetčinu konkurovat nemohlo. Začal jsem si hrát důkladněji a ověřil jsem, že během předchozích povídání Monika nelhala, neboť je vskutku pannou. Rozepnul jsem jí kalhoty úplně, dal jí nohy od sebe, co jen látka dovolovala, a začal ji masturbovat. Již od počátku, kdy má ruka vnikla Monice do rozkroku, jsem seznal, že je zde úplně mokrá vzrušením, ale nyní navíc, podle pohybu mé ruky, bylo slyšet zřetelné „čvachtání“. Ivetka mezi tím Moniku postupně vysvlékala, až ta byla úplně nahá. Poté jsem ji ze svého klína převelel na gauč, kde jsme ji s Ivetkou řádně masturbovali. Přitom jsme se střídali tak, že jeden se s ní líbal, tedy pokud to šlo, protože Monika potřebovala čím dále více vzduchu, a hrál si s jejími prsy, zatímco ten druhý intenzivně masíroval poštěváček a všelijak projížděl stydkou rýhu či ji dráždil v poševním vchodu a podobně. Tím, že jsme se s Ivetkou prostřídávali, dokázali jsme Moniku masturbovat velmi dlouho a způsobili jí hned několik orgasmů. Průběh odpovídal tomu, jak to mám nejraději a k čemu používám úsloví „mít dívku na lopatě“. Já i Ivetka jsme byli zcela oblečení a jaksi nad věcí, zatímco Monika byla naopak úplně nahá a odevzdaná. Toho večera jsme se s Ivetkou náramně pobavili. Moniku jsme z kabinetu „vypustili“ tak, aby aspoň na poslední chvíli stihla internátní večerku. Ivetku jsem však ještě zdržel. Moje zábava tím pádem pokračovala. Nejprve jsem ji hodně rozdráždil, abych ji vzápětí nekompromisně poslal také na internát. Už jsme značně překročili večerku, takže jsem musel telefonovat na vychovatelnu, ale hlavní bylo, aby Ivetka nebyla uspokojená. To značilo, že díky svému vzrušení bude mít silnou tendenci k sebepoškozování a jistě v noci odejde na záchody, aby se týrala. Když jsem si představil, co si asi tak bude provádět se svými nebohými prsíčky… Hm, vzrušující…

Poznámka

Pokud jsme se nemohli s Monikou líbat kvůli tomu, že potřebovala zhluboka dýchat, líbali či lízali jsme ji na krku, stranou pod oušky. Ta jsme také jemně ožužlávali mezi rty. Tyto erotogenní zóny jsme tak nezanedbávali ani u ní.


…Zaklepání na dveře kabinetu. Po mé výzvě vstoupily dvě dívky – Monika, ale spolu s ní nikoliv Ivetka, jak bych očekával a jak bylo dohodnuto, ale její velmi hezká spolužačka Hanka. Ivetka se prý omlouvá, že jí nějak není dobře, a aby někomu nepřišlo divné, že Monika jde za mnou večer sama, domluvila, že ta s sebou vezme Hanku. Přiznám se, že jsem z toho byl mírně v rozpacích. Že bych se k Monice před Hankou mohl chovat stejně jako před Ivetkou, mi přišlo nepravděpodobné. Tedy ohledně sexu to dnešního večera vidím jaksi bledě. Navíc Ivetku jsem měl velmi rád, a to bez ohledu, nebo možná právě proto, i z toho důvodu, jak se ona obětuje pro moje potěšení, tedy podvoluje se mým sadistickým choutkám a trpí na těle - to když ji mučím, či na duši - to když ji ponižuji. Náš vztah byl v té době jakousi prapodivnou kombinací řekněme hodně rozvolněného partnerství a kamarádství s bonusy. Chci tím říci, že mi na ní velmi záleželo - vždy jsem ji rád viděl a pobýval s ní. Byla to taková moje jistota v jinak převážně nepřátelském chaosu učiliště. Na druhou stranu, Hanka patřila k nejhezčím dívkám na škole, což jsem, vzhledem k tomu, jak dívky přišly, od teď mohl posoudit ještě o malinko lépe než kdy dříve. Tentokrát totiž holky zamířily do kabinetu rovnou ze sprch. Měly na sobě nepříliš dlouhé lehké noční košilky, které sice nebyly průhledné, nicméně částečně průsvitné ano. To stačilo k tomu, abych si mohl dobře prohlédnout obrysy Hančina těla, tvar jejích prsů, i na to, abych se něco málo dozvěděl o velikosti a barvě jejích bradavek. Pod noční košilkou se rýsovaly jen titěrné kalhotky, a pak už kromě ponožek na sobě holky neměly zhola nic. Musím říci, že mě to lehce vzrušovalo…

Nějakou dobu jsme si povídali, popíjeli kávu, ale postupně přeci jen přibývalo různého dorážení a s ním i erotických dotyků. Podařilo se mi do dívek dostat trochu tvrdého alkoholu, a pak už bylo docela snadné dotýkat se jich téměř všude. Jen při pokusu sáhnout Hance mezi nohy, ta vždy zaječela a vykroutila se. Střídavě jsem se s jednou či s druhou líbal, ale tentokrát jsem nezkoušel dosáhnout toho, aby se dívky líbaly navzájem. Přeci jen jsem netušil, jak by to Hanka vzala a nechtěl jsem ztrácet vzácný čas případnými neúspěšnými a pro mne v tuto chvíli méně důležitými experimenty. Zhasnul jsem světlo a otevřel dveře na chodbu. Do kabinetu tak pronikalo mdlé osvětlení z chodby a současně by bylo již zdaleka slyšet, pokud by někdo přicházel. V rychlosti jsem uklidil stolek na pomůcky a oběma dívkám pokynul, aby si na něj vlezly. Naaranžoval jsem je tak, že uprostřed stolku se vzájemně opíraly zády a nohy měly pokrčené a mírně od sebe, takže v rozích se dotýkaly desky stolku patami. Poté jsem si k nim stoupl z boku tak, abych byl uprostřed vedle nich. Tím pádem jsem se s nimi mohl snadno střídavě líbat - stačilo mi natáhnout hlavu, přičemž dotyčná dívka ji pootočila. Zatímco jsem se líbal, ať již s Monikou či s Hankou, po jedné ruce jsem měl vyhrazeno pro každou z nich na osahávání po celém těle, samozřejmě včetně prsou. Bylo to ovšem přes látku. Nicméně ta byla tenká, tudíž i tak to pro mne bylo příjemně vzrušující. Vzhledem k menší délce nočních košilek nebyl problém, abych ty shrnul směrem k bříšku, takže jsem měl úplně volný přístup do klína, kterému v této poloze jasně dominovaly kalhotky naducané skvostnými polštářky stydkých pysků. Rukama jsem zajel mezi rozevřené nohy, pod kalhotky. Hanka se nejprve vzpěčovala, ale ze zvuků pochopila, že Monika se nejen nebrání, ale rozhodně jí moje konání je navýsost příjemné. Tudíž Hanku jsem na přirození osahával jen s malým zpožděním oproti Monice. Hm, v jednu chvíli se dotýkat dvou panenských blan, jo, to je pocit pro bohy…

…Další večer přišla s Monikou zase Ivetka. Snažili jsme se Moniku trochu přiopít a dařilo se to. No, bodejť by ne, když spíše než to, že bychom se o to museli s Ivetkou nějak vehementně snažit, tak platilo, že Monika se pití dožadovala sama. Byli jsme při tom na gauči a všelijak spolu ve třech laškovali. Přesněji řečeno, já dorážel na Ivetku i na Moniku a Ivetka na Moniku. Šlo o neustálé dráždění různými dotyky, hlazením či líbáním. Pravda, Ivetku jsem také trochu týral, například tím, že jsem ji tahal za malé stydké pysky, hrubě vrážel prstem do poštěváčku a podobně. Když už se mi zdálo, že Monika je dostatečně vzrušená, a tudíž by mohla být svolná k čemukoliv, začal jsem ji osahávat na holých prsou i mezi nohama a ještě intenzivněji ji líbat. Ivetka ji zatím pomalu svlékala. Jakmile byla Monika nahá, položili jsme si ji tak, aby co možná nejpohodlněji ležela. Nohy měla pokrčené a široce rozevřené. Masturboval jsem ji přes poštěváček a Iveta se s ní započala nádherně líbat. Dával jsem pozor, abych Moniku „neudělal“, ale jen velice rozrajcoval. Poté jsme se s Ivetkou vyměnili. Mezi líbáním jsem Monice „vysvětloval“, jak je strašně nemoderní, aby dívka ještě v tolika letech byla panna. Ivetka vzala pro ten účel připravenou silnější svíčku a pomalu ji začala Monice zavádět do pochvy. Monika zatím držela, ale pro jistotu jsem si ji pevně chytil a intenzivním líbáním a osaháváním prsou tříštil její pozornost. Po chvilce jsem pochopil, že nyní už ji začíná tlak v pochvě bolet. Tiskl jsem ji tak, aby se nemohla uvolnit. Snažila se sevřít nohy a zabránit tak svíčce v proniknutí hlouběji. To ale vzhledem k situaci nebylo možné. Ivetka přitlačila, Monika lehce vykřikla a přestala být pannou. Úžasný zážitek… Tedy až na tu rudou skvrnku na gauči, kterou jsme pak s Ivetkou museli důkladně vydrhnout. Zkrátka v zápalu hrátek jsme úplně zapomněli Moniku podložit ručníkem a igelitem, kteréžto pomůcky byly připraveny předem, leč zůstaly nevyužity…

…Na následujícím víkendovém pobytu doma se Monika dovolila rodičů, že příště pojede ke kamarádce. A tak jsem si ji, v roli oné „kamarádky“, odvezl do svého bytu ve městě trvalého bydliště. Tak sexem nabitý víkend jsem měl možnost zažívat jen málokdy. Vypadalo to, že nejspíš umřeme hlady, protože ani na jídlo jsme neměli čas. Z postele jsme téměř nevylézali. Na druhou stranu ale nutno poznamenat, že šlo výhradně o „normálový“ sex - jistě pro mne velmi příjemný, ale jistě ne tak, jako kdybych víkend trávil třeba mučením Ivetky. Na druhou stranu, Monika byla moc hezkou a rajcovní dívkou, erotiku prožívala velice intenzivně, její orgasmy byly hluboké a nádherné, takže i bez různých úchylností byl sex s ní luxusním zážitkem. Pozoruhodností tohoto pobytu bylo také to, že těsně před ním Monika dovršila patnácti let věku. Tedy odpaněna byla ve čtrnácti, totiž Ivetkou pomocí svíčky, ale první soulož absolvovala až právě na onom pobytu se mnou, tj. v patnácti.

Možná bych ještě vyzdvihl zajímavost z páteční noci, těsně před naší první souloží. Po večeři, než jsme zalezli do postele, popíjeli jsme moje domácí víno. Monice moc chutnalo, a tak se poměrně rychle přiopila. Na spaní se ustrojila tak, že si na sobě nechala běžnou košili zapínanou na knoflíky, pod níž ale neměla už vůbec nic. Také si nechala kalhotky a ponožky. Když jsem si lehl vedle ní, první, co jsem udělal, bylo to, že jsem mezi knoflíčky košile prostrčil ruku a začal si hrát s nádherným Moničiným poprsím. Současně jsem se s ní pokoušel líbat, ale ona neustále mluvila, takže to moc nešlo. Totiž opakovala kolem dokola větu: „Moničce nevadí, Moničce nevadí…“ Přitom se tak zvláštně nakrucovala, až mi konečně v hlavě sepnul „ten správný obvod“ a já rukou sjel dolů. Monika měla stehna u sebe, ale nepotřeboval jsem velkou námahu, abych jí zajel pod kalhotky. To už mumlala: „Moničce vadí, Moničce vadí…“ Pochopitelně jsem na tato slova nedbal a naopak jí stáhl kalhotky. Šlo to snadno - vždyť ona dokonce nadzvedla zadeček. Když jsem si pak chtěl znovu rukou vjet mezi její stehna, měla je sice u sebe, ale jen volně. To už jsem však zase musel poslouchat: „Moničce vadí, Moničce vadí…“ Lehce jsem přitlačil. To, co následovalo, jsem nečekal. Monika se jakoby proti mně vzepjala, současně prudce rozevřela klín, a mně se prsty doslova propadly do ní. Současně jsem uslyšel, že „Moničce nevadí…“ Neopakovala to dlouho, protože přešla do slastného vzdychání. Já změnil polohu a z masturbace přešel k souloži. Zvláštní předehra…

…Za pár týdnů poté Monika začala chodit se spolužákem ze stejného ročníku. Zase tak moc mi to nevadilo, protože o tom, že mne navštěvuje po večerech v kabinetu, se začalo nějak moc na učilišti mluvit a bylo potřeba tyto řeči utnout. Navíc já s ní ani chodit nechtěl. Jako dívka se mi sice velice líbila, ale nebyla příliš inteligentní a v delším horizontu bych si s ní neměl o čem povídat. A myslím, že i sex s ní by mne časem přestal bavit – já zkrátka k uspokojení potřebuji alespoň tu a tam nějakou tu perverzní akcičku, což si s Monikou neumím ani představit. Je zajímavé, že zmíněné zvěsti se začaly šířit právě v době, kdy už jsme spolu nic neměli a ona za mnou do kabinetu nechodila. Bohužel, i tak na mne přišla anonymní stížnost, a to právě kvůli ní. Byl z toho docela poprask, řešil to krajský školský úřad, vedení školy, zainteresovali do toho rodiče… Musím říci, že to bylo opravdu nepříjemné. Nicméně Monika se zachovala dokonale žensky: jakmile na ni uhodili, rozbrečela se a brečela tak dlouho, dokud se na něco ptali. Nedostali z ní kloudného slova. Já se vymlouval na doučování… Nicméně dostal jsem ústní napomenutí. Tím bylo jaksi vše zameteno pod koberec, protože můj nadřízený se mě rozhodně nechtěl vzdát kvůli, dle jeho slov, nějaké slepici, která plácá hlouposti, aby byla zajímavá.

Nyní se na chvilku přeneseme do letních prázdnin, což značí, že jsem si ve svém trvalém bydlišti dopřával relaxace díky zaslouženým prázdninám. Zrovna jsem si něco četl, když tu náhle ťuk ťuk na dveře. Nečekal jsem žádnou návštěvu, takže mi to připadlo divné. Byla to Hanka. Velmi mě to překvapilo: „Ahoj, co tu prosím tě děláš? A jak jsi zjistila, kde bydlím?“
„Ale soudruhu, přece víte, že při troše snahy se dá zjistit všechno. Obzvlášť když soudružka češtinářka Jana je taková sdílná, že…“
Než jsem stačil něco odpovědět, natož si uvědomit, že z toho, co Hanka právě prozradila, plyne, že tuto návštěvu musela plánovat již před koncem školního roku, tedy značně dopředu, povídá mi naprosto suverénně: „Ty mě nepozveš dál?“ Tato její vyzývavá otázka se samozřejmě nedala nijak přehlédnout, obzvlášť, když byla navíc pronesena s náhlým tykáním. „Jasně že jo, ale čekám, že napřed dostanu na naše shledání pořádnou pusu!“ Inu dostal jsem ji. On to byl vlastně nádherný polibek, při kterém jsem si Hanku krásně objal a nezapomněl přitom sáhnout na její prsa i na zadeček. Docela mne udivilo, že nijak neprotestovala, ať jsem si sáhl kamkoliv. V následujícím krátkém rozhovoru jsem se dozvěděl, že Hanka je v mém městě na výletě a že má asi hodinu času a pak bude muset zpět za rodiči. Nu a tak jsme se nezdržovali. Byla velmi milá a vstřícná – a evidentně nadržená. Že by roli hrálo parné léto? Ať tak či jinak, jistě je pravdou to, že panenství u tak velké slečny by byl naprostý přežitek…

Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Seznam příspěvků tvořících Střípky - ať již Asceho memoáry či různé drobné příhody všedního dne, nalezne čtenář zde: Rozcestník Asceho životních příběhů

Přehled dívek z publikovaných příběhů a jejich klasifikace je k dispozici zde: Asceho typologie dívek ze Střípků

Diskuze k tomuto příspěvku


od Snilko » 18.3.2018 16:45:30
od Asce » 18.3.2018 23:43:06
od Snilko » 20.3.2018 16:59:59
od Asce » 20.3.2018 17:07:52
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 817
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2871 x
Oceněn: 2881 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 24.3.2018 20:02:50

Učiliště, VII. část: Asceho úlety

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)



Začátek třetího školního roku a Jiřina


Tak a je po mých druhých prázdninách v roli učitele. Byly báječné. Odpočinul jsem si od práce, chaosu učiliště i od napětí, které se pojilo k tomu, jak jsem se tam choval ke svým svěřenkyním. Dovolenou jsem trávil ve svém bydlišti, tedy městě v blízkosti hor i velkého rybníka, lesů a luk plných květin. Vyrážel jsem na četné pěší i cyklistické výlety, chodil si zaplavat v rybníku či jezdil několik desítek kilometrů za koupáním v řece. Můj obývací pokoj byl vždy vyzdoben a příjemně provoněn květenstvími tužebníku jilmového, ze kterého jsem si navíc připravoval taktéž voňavý čaj…

Asceho vědecká vsuvka

Nejprve vsuvka do vsuvky:

Čím dále tím více si uvědomuji, jak tyto memoáry popisují hlavně má erotická trápení a tu a tam i nějaké z toho plynoucí dobrodružství. Jenže já nejsem zmítán jen náklonností k druhému pohlaví, ať je již obdařeno krásnou duší či smyslným tělem, ale důležitou částí mé osobnosti je vztah k přírodním vědám. A nesmírně rád o tom vyprávím, poučuji či se sám nechávám poučovat. A to mi tu prostě chybí. Nechť laskavý čtenář promine, ale já už jsem takový. Takže teď zase aspoň špetka z Asceho znalostní databáze…

Obrázek
Tužebník jilmový (Filipendula ulmaria) na břehu našeho rybníka
Asceho archiv

Tužebník je významnou léčivkou. Má poměrně široké spektrum účinků: snižuje horečku, má protirevmatické účinky a tlumí bolesti kloubů. Je močopudný, pročež je vhodný při infekcích močových cest. Snižuje otoky tkání. Tlumí bolesti hlavy. Je vhodný při zánětech střev a poruchách střevní mikroflóry po léčbě antibiotiky. Zlepšuje látkovou výměnu, takže se užívá při obezitě. Je doporučován v době zvýšeného výskytu chřipek a nemocí z nachlazení provázených horečkou. Působí antisepticky.

Z hlediska účinků jsou klíčové ty obsahové látky, které řadíme do skupiny salicylátů, popřípadě ty, které se na ně v trávicím traktu přemění. V prvním případě jde o methylsalicylát a salicylaldehyd, ve druhém pak o glukopyranosidy salicin, spiraein a gaultherin.

Z hlediska vůně je opět důležitý methylsalicylát (známe jej jako podstatu silice „wintergreen“ třeba z některých zubních past, žvýkaček a dalších pochutin), dále pak heliotropin (alias piperonal, jež je známější z okrasného stromku jménem Otočník peruánský čili Heliotropium arborescens z čeledi boraginaceae a který se používá v mnoha kosmetických přípravcích) a v neposlední řadě vanilin (o vanilce, myslím, netřeba dalšího povídání).

Asceho domácí úkoly:

  1. Prvním syntetickým lékem (myšleno opravdu syntetickým a opravdu lékem, tedy bez zahrnutí alchymistických příšerností) je bílá krystalická látka na bázi salicylátů, která byla ponejprve připravena chemickou modifikací extraktu kůry vrby (rod Vrba čili Salix, odtud salicyláty) či květů tužebníku jilmového. Postupem času však byla objevena úplná syntéza této látky, takže již pak neobsahovala nevhodné vedlejší příměsi. Stalo se tak na konci 19. století. Od té doby patří k nejrozšířenějším lékům vůbec a dá se říci, že i k takovým, které činí svět lepším místem k žití. Jak se tato látka jmenuje chemicky a jak coby léčivý přípravek (z mnoha registrovaných jmen uveďte běžně známý název buď českého a/nebo německého léku)?
  2. Z rostlin čeledi boraginaceae, kam patří i zmíněný otočník, avšak nikoliv tužebník, rostou na našem území mimo jiných dva druhy, které patří mezi léčivky a které Asce hojně sbíral a dokonce z nich vyráběl přípravky na prodej. Obě rostliny mají květy obarvené anthokyanovými barvivy, což v jejich případě značí, že při počátku kvetení, kdy je buněčná šťáva kyselá, mají červenou barvu, poté přechází do fialové (neutrální prostředí), zatímco při odkvétání, kdy je již pH buněčných vakuol lehce alkalické, zase modrou. U první rostliny se sbírá kvetoucí nať, která se používá ve formě čaje při nachlazení a podobných problémech dýchacích cest, včetně plic. Z druhé rostliny se zase používají kořeny, respektive jejich sliz, který velmi příznivě působí na nemoci kloubů, ale i kostí obecně. Jak se obě léčivky jmenují?

***
Ach ta dvanáctka

Pravda, o svém volnu jsem se nezabýval jen odbornými knihami, přírodou a domácí laboratoří, ve které mimo jiné také dokáži syntetizovat látku z domácího úkolu č. 1. Kromě dalších aktivit jsem ještě „stihl“ odpanit svoji žačku, v této době již patnáctiletou Hanku. Ovšem to bylo doslova v poklusu. Ona si vlastně pro toto doslova přijela, to když si zhruba na hodinku odskočila z výletu, který byl díky její manipulaci s rodiči naplánován tak, aby se na nějakou chvíli ocitli i v mém městě. Nezakrývám, že to bylo příjemné zpestření.

Ohledně soulože s Hankou jsou zajímavé hned ještě další dvě věci. Jednak to, že po začátku školního roku jsme se nijak intimně nekontaktovali, a to přesto, že ona, na rozdíl od Moniky, s nikým nezačala chodit. Možná je to ale dáno tím, co se v mém životě změnilo hned někdy okolo poloviny září. Třeba bychom si jinak k sobě cestu našli. Přinejmenším já bych asi měl o toto zájem, protože ona, opět na rozdíl od Moniky, splňovala moje kritéria pro trvalou partnerku. Byla milá, hezká, jedna z nejchytřejších na učilišti, a panensky čistá nebyla jen proto, že jsem ji odpanil já sám.

Ovšem byla tu ještě jedna zvláštní věc. Ta se odehrávala právě o prázdninách, přičemž přeci jen narušovala jejich jinak dokonalou idylu. Nevlastní matka si pořídila malého pejska. Jelikož byla vždy fanaticky posedlá pořádkem, tak jej nechtěla mít doma. Upřímně řečeno, moc mě nenapadá, proč si ho vůbec pořídila. V této době pracovala dlouho do noci v taneční vinárně a na psíka zkrátka neměla čas. Běžně, kromě krmení, ani nechodila na dvůr a zahradu. Jak si jistě laskavý čtenář uvědomuje, tak můj otec byl v té době již dávno po smrti. Nevlastní matka po něm sice zdědila podstatnou část domu, avšak nějaká údržba ji vůbec netrápila. Prostě si život užívala, k tomu ta vinárna, zkrátka v domě prakticky jen přespávala. Díky zanedbané údržbě, mimo mnoha jiných nedostatků, plot na konci zahrady byl již polorozpadlý a celý pozemek značně zpustl. A tak se stávalo, že zde „pod širákem“ přespávala různá individua, z vinárny sem v noci chodily natěšené dvojičky souložit na dece… Pejsek měl postavený menší oplocený výběh. Jelikož tehdy (a myslím, že to platí dodnes) by se holčička, která by v jistém věku neměla pejska, cítila „společensky znemožněna“, tak si k tomu našemu oním plotem - neplotem našla cestu jedna dvanáctiletá dívka, která si zmíněný „nedostatek“ řešila tímto způsobem. Psíkovi nosila mlsky, vždy si k němu vlezla a všelijak se s ním mazlila. Občas se dovolila, aby s ním mohla jít na procházku. Pokud nebyla doma Nevlastní matka, snažila se vyprosit si pejska u mne. Poprvé to nevyšlo, protože jsem neměl vodítko, ale napříště jsem se již připravil – řekl jsem si o něj Nevlastní matce. Ta dívka mne neskutečně vzrušovala. Byla štíhlá, s dlouhými světle hnědými vlasy, hezkým obličejem, luxusní postavou a nádhernýma nohama, které díky jejím opravdu krátkým kraťáskům nádherně vynikaly. Hodně, a přitom tak nějak zvláštně, se smála, byla koketní a drzá jako opice. Bavilo mě podávat jí vodítko, ale pak rukou cuknout a škádlit ji. Ovšem na víc, než kratičký, jako „nechtěný“, dotek, jsem si netroufl. Přeci jen jsem o ní nic nevěděl, neznal jsem její rodinu a neuměl si tak představit, co bych asi tak mohl očekávat, kdybych si třeba na ni sáhl důkladněji a ona to doma řekla. Každý večer jsem o ní snil a mohutně při tom masturboval. Od té doby bývala pravidelnou součástí mých masturbačních představ. A o oněch prázdninách skoro výhradní, byť bych býval mohl mít zcela realistické vzpomínky na dívky z učiliště, na jejich krásná těla a plno slastí, které jsem s nimi prožil, a to včetně Hanky, která si pro sex přijela dokonce až sem za mnou. Ale já ne a ne z představ o té dvanáctce vybřednout…

Poznámky:

Nevlastní matka pejska po prázdninách prodala. Já navíc jezdil ve školním roce domů jen na jeden víkend v měsíci, a tak jsem se s tou dívkou již v této době nepotkal. To až později, když už jsem byl z učiliště pryč a byl dokonce i ženatý. Když jí bylo něco přes šestnáct let, začali jsme spolu tajně chodit. Ano, uvědomuji si, jaký jsem použil výraz. Chápu, že by se mohlo zdát, že vzhledem k mému stavu manželskému to nedává smysl. Já ale velice často jezdil na vícedenní služební cesty a ona místo školy jezdila do cílového místa za mnou. A tam jsem se k ní choval jako ke skutečné partnerce. Později jsem ji dokonce brával i na oficiální jednání, podle okolností buď jako „sekretářku“ či jako „partnerku“. Tajně jsme se v různé intenzitě spolu stýkali prakticky celý následující život – proto jsem se o ní v dřívějších textech letmo zmiňoval jako o „Celoživotní tajné přítelkyni Evě“.

Nejzajímavější na tom ale je, že když jsme si už pak začali být nesmírně blízcí a říkali si o svých pocitech úplně vše, dost mi vyčinila za to, že jsem jí nesvedl již tehdy, před pěti lety, kdy chodila na naši zahradu za pejskem. Prý na to tenkrát doslova čekala a byla celá natěšená, takže každou volnou chviličku masturbovala při představách, jaké to bude, až si ho do ní poprvé zasunu. A já ji přitom ani nepozval k sobě domů. Byla hodně zklamaná. Interpretovala to tak, že asi nebyla pro mne dostatečně atraktivní, byť jí to nedávalo smysl, protože moje pohledy na ni jí připadaly jednoznačné. Prý ze mne doslova cítila ten chtíč, ale já ji přesto neojel (omlouvám se za tento expresivní výraz, ale přesně tento byl použit a proto si vše dost dobře vybavuji). Toto sdělení byl pro mne doslova šok. Já totiž vůbec nepoznal, že ta skoro dospělá a velmi vyspělá žena, byť mi přeci jen připadala velmi povědomá, což jsem ale přičítal jiné shodě (bude o ní řeč později), je onou osůbkou od našeho psíka, jen o pět let starší. Tou, o které stále sním, byť nyní po létech již přeci jen méně často, onou dříve tak rozkošnou mladší puboškou. Ve skutečnosti jí tehdy ovšem nebylo dvanáct, jak jsem odhadoval, ale jedenáct a půl, zatímco nyní skoro sedmnáct (šestnáct a půl), takže ony dva životní úseky dělilo právě oněch zmiňovaných pět let. A za ty se dost proměnila. Zatímco z mého pohledu šlo o naprostou náhodu, že se mi podařilo sbalit hezkou šestnáctku, z jejího to bylo navázání na starý příběh. Za to, že jsem ji ponejprve neztotožnil s její „mladší vývojovou fází“, jsem si to pochopitelně pořádně odskákal a musel to hóódně žehlit. Ale současně jsem měl psychiku nadranc z pomyšlení, že jsem prováhal to, abych s ní chodil, a samozřejmě i sexoval, již od oněch jedenácti let. Své masturbační sny jsem býval nemusel snít, ale mohl je reálně prožívat.

Eva byla velmi žádostivá sexu již od raně pubertálního věku, všelijak se sebou experimentovala, ba dokonce i s tím naším pejskem, což jsem mimochodem vůbec nepostřehl. Velice toužila po milování, po klasické souloži, jak ji viděla v nějakém pornofilmu na kazetě svého výrazně staršího bratra. Když mne poprvé spatřila, zejména to, jak se na ni dívám, usoudila, že já bych „do toho šel“. Moc to chtěla. Proto se mnou koketovala, dorážela na mne a byla drzá – jen abych se jí musel dotýkat, což pak, podle ní, mělo přerůst až do sexuálních radovánek. A já, ač jsem jí měl plnou hlavu (ba i hlavičku), tak nic… No jo, no…

Když už jsem to nakousl, tak snad neprozradím příliš, když řeknu, že Eva se proměnila nejen fyzicky, takže když jsem ji viděl z ničeho nic po pěti letech, tak jsem ji nepoznal. Mátla mě i v mé typologii, čili ve vnímání jejích podprahových signálů, které mi jinak napovídají, jak bych se k ní měl chovat. V oněch necelých dvanácti odpovídala typu Puria, v šestnácti zase Variable Xand. Ovšem realita je jiná, byť se mi to neříká tak úplně lehko: je to Aktivní Strangled Puria (podobně, pokud si laskavý čtenář vzpomíná, mne mátla i Léna, se kterou má mimochodem i řadu dalších společných rysů).

***
Přivítání s Ivetkou

Vážení čtenáři, vzhledem k neustávajícím útokům nějakých pomatenců na mne, rozhodl jsem se tuto podkapitolku publikovat jen ve VIP sekci Club Pedonia (odkaz pro členy Clubu zde). Těm z vás, kteří nejste členy Clubu, avšak mimo fórum spolu sdílíme své životní příhody, mohu, tak jako již i dříve, v případě zájmu text poslat formou soukromé zprávy. Děkuji za pochopení.

***
Jiřina

Jiřina byla asi 165 cm vysoká velmi sympatická dívka. Ve srovnání s většinou učňů byla spíše klidnější, avšak rozhodně nikoliv zakřiknutá. Měla slušnou postavu s evidentně dobře vyvedeným poprsím, pěkný kulatější obličej a středně dlouhé lehce zvlněné špinavě blond vlasy. Asceho typologická třída Xand.

Byl začátek druhého zářijového týdne. Bohužel, konkrétní den si již nevybavuji. Seděl jsem v kabinetu a opravoval první domácí úkoly, či snad první pětiminutovky (ani toto již nevím přesně) tohoto školního roku. Vyrušilo mne zaklepání. Po vyzvání vešla dívka z mojí bývalé třídy, nyní ale byla již ve třetím ročníku. Jmenovala se Jiřina. Byla to taková úplně obyčejná holka, pravda, docela hezká, ale takových na učilišti bylo… Chci tím říci, že rozhodně měla i hezčí spolužačky - ostatně o některých jsou v tomto textu i samostatné kapitolky. Jiřina byla sympatická, nebydlela na internátu, nikdy nevyrušovala, dobře se učila, a to je tak všechno, co bych v danou chvíli byl schopen o ní říci. Nikdy jsem s ní nekoketoval. Prostě učitel - žákyně. Zeptal jsem se, co si přeje. Ona na to, že vlastně nic, ale že si všimla, že nemám dobrou náladu, že jsem nějaký smutný, takže jí prostě napadlo přijít, abych nebyl sám. Než jsem se zmohl na nějakou odpověď, protože tato řeč mne opravdu zaskočila, ona, tak jako by to snad bylo úplně samozřejmé, ke mně přišla a sedla si mi na klín. Udělala to způsobem, že jsem zareagoval naprosto automaticky a spontánně nastavil nohy, aby si na mě mohla sednout. Když už se tak stalo, přišlo mi na mysl, zda by té pozornosti náhodou nemohlo být ještě o něco více, nebo přesněji o hodně více, než jen to posezení na klíně. Ovšem dostal jsem jasně na srozuměnou, kde jsou hranice. A zase – udělala to takovým způsobem, takovým výmluvným gestem obličeje, že jsem to respektoval, protože mi ihned došlo, že bych ten zvláštní okamžik jinak úplně zničil. Povídali jsme si několik hodin. Občas nám podle mých pokynů udělala kávu, čaj či naservírovala sušenky… Pochopitelně chvílemi musela sedět na židli, aby mi nezdřevěněly nohy, ale pak se zase vracela na můj klín. Probrali jsme spoustu věcí z jejího života, ale i z mého. Bylo to moc příjemné, i když byly chvilky, kdy jsem se před ní i styděl. To když jsme zabrousili na moje vztahy k některým dívkám na učilišti. Nikdy bych neřekl, že tuctová učenka mě může doslova rozebrat jak malého kluka…

Nikdy už ale pak za mnou nepřišla, ani jinak naše chování nevybočilo ze vztahu učitel - žákyně. Tedy s jednou výjimkou, kterou byly dopisy. Jednou za měsíc, později po čtvrt roce nebo i déle, mi napsala mnohastránkový dopis. Ten byl vždy plný různých ručně kreslených obrázků, a to i na obálce, a končíval věnováním a velkým srdíčkem. Ale ona mi tím nevyznávala lásku, i když pokaždé tam to srdce bylo. Někdy od ní přišel také třeba jen pohled, ale i ten byl již z dálky identifikovatelný podle charakteristických malůvek. Na její korespondenci jsem nikdy neodpověděl, přesto mi ty dopisy či pohledy chodily mnoho let - dokonce, i když už jsem dávno nebyl na učilišti a posléze byl navíc ženatý. To pak, když takový krásně pomalovaný dopis či pohled přišel, moje manželka doslova šílela. Obzvlášť pasáže o malé dcerce, která se má čile k světu, v ní vyvolávaly vášně a otázky, proč mi to asi tak dotyčná píše. Moje manželka pochopitelně věděla o mé neslavné pedagogické dráze na učilišti. Ještě ke všemu jsem v té době míval několikadenní služební cesty do města mého bývalého působiště, takže se jejímu žárlení vcelku ani nelze divit, i když jsem jí vždy nezapomněl ujistit, že žádné staré vztahy zde rozhodně neobnovuji…

Přesto, že mi ty dopisy svým způsobem trochu komplikovaly ranou fázi manželství, tak jsem za každý byl moc rád. Každé to srdíčko jsem bral jako takové malé plus, které snad někde mám…

Poznámky:

Stýkat se s mými bývalými žáky jsem měl zakázáno soudem a navíc jsem to ani neměl zapotřebí, protože ony služební cesty jsem si zpříjemňoval s Evou, která navíc byla i o něco mladší než mé bývalé učenky.

Pokud mi Jiřina popisovala, jak dcerka prospívá a co všechno vyvádí, bral jsem to jako takový folklór. Zkrátka mladé maminky se potřebují chlubit svými potomky, je to přirozené – a konec konců, pokud je to v rozumné míře, pak i milé. Je pravda, že Jiřina nikdy v souvislosti s dcerou nepoužila slovo „naše“, ale i tak by z některých formulací mohl nezasvěcený čtenář nabýt dojmu, že právě tak jsou ony texty myšleny. Tedy jako povídání o dítěti otci, který s nimi nežije. Samozřejmě, že přesně takto to chápala moje manželka, a já jí to vždy jen s krajními obtížemi vymlouval. V argumentaci mi pochopitelně nepomáhalo ani to, že Jiřina byla svobodnou matkou…

Jednou jsem chtěl pobavit nějaké známé tím, že já, ač normálně alkoholu neholduji, výjimečně se při oslavě, která mi tak nějak „sedne“, opiji způsobem, kdy nemám kontrolu nad svým fyzičnem. Bývá to legrační, protože sice neudržím rovnováhu, ale hlavu mívám čistou, takže jsem klidně „schopen“ spadnout ze židle, ale stále přitom, tedy již vleže na zemi, plynule pokračovat v řešení složitých matematických či jiných úloh. Zavzpomínal jsem, že těsně před mým odchodem z učiliště se mi při pracovní oslavě stalo právě něco takového. Naštěstí jsem se tehdy stačil duchapřítomně vypotácet ven, do parku v areálu učiliště a závodu, abych se v čerstvém podzimním vzduchu trochu vzpamatoval. Bylo něco po desáté večerní a lidé z končící odpolední směny procházeli po hlavní cestě - shodou okolností nedaleko lavičky, kde jsem seděl. Najednou se ke mně přihrnula Jiřina. Evidentně byla ráda, že mne vidí. No, já v tom stavu zas až tak rád nebyl - styděl jsem se, že jsem opilý. Ale Jiřina, která již nyní nebyla učenkou, nýbrž zaměstnankyní závodu, takže jí také právě končila směna, si přisedla a vesele na mně švitořila cosi o tom, jaká je to šťastná náhoda, že se vidíme, a tak. Pamatuji se, že mi to bylo divné - ona totiž dojížděla mimo město a nemohla se zdržovat, protože jinak by jí ujel poslední spoj. V tuto dobu vyjížděly z autobusového nádraží linky na všechny strany, neboť právě ze všech možných fabrik, co jich ve městě bylo, odvážely zaměstnance z odpoledních směn do jejich domovů. Jenže my klábosili a klábosili… A pak už si nepamatuji nic. Prostě okno. Vzbudil jsem se ráno v kabinetu na gauči - a to, až když zvonil zvonek na vyučování. Rychle jsem se opláchl, vzal si nejnutnější pomůcky a „mastil“ do hodiny…

Když jsem ve vyprávění postoupil až sem, najednou mi došel humor. Uvědomil jsem si, že on totiž Jiřině ten autobus opravdu musel ujet. Tam prostě nebyla velká časová rezerva, aby si delší dobu se mnou mohla povídat. Kde tedy spala? Jak jsem se vlastně dostal do kabinetu, když se mi nohy docela motaly? Nemohla být v tom kabinetu se mnou a poté prvním ranním spojem odjet, zatímco já ještě spal? Mohlo k něčemu mezi námi dojít? Kdy se jí ta dcerka narodila? Odpovídalo by to tomu, že by byla počata oné noci a ze mne? Pokud ano, proč by mne Jiřina neuvedla jako otce?

Na položené otázky neznám odpověď. Nicméně to, že by zmiňovaná dcerka byla mým dítětem, mi přijde krajně nepravděpodobné. Již jen proto, že by mi to Jiřina jistě řekla. A nejen to - určitě by následovaly další dohry - včetně placení výživného a stanovení kontaktů otce s dítětem. Leč je pravdou, že z původně žertovného nápadu se do mě přeci jen vkradla určitá nejistota. Celé mne to napadlo až mnohem později - to už mi ani zmiňované dopisy nechodily. Jediné, co vím podle obsahu psaní, je to, že ta dívenka se narodila v létě následujícího roku, což by mělo odpovídat rozmezí 8 až 10 měsíců po uvedené příhodě. A aby bylo opravdu o čem přemýšlet, mohu „přihodit“ to, že během svého života jsem hned se dvěma mladými ženami uzavřel tajnou dohodu, která z jejich úst zněla asi nějak takto: „Obdivuji tě, miluji tě, ale žít s tebou rozhodně nechci. Zato chci mít potomka, který bude po tobě. V žádných dokladech nebudeš uveden, nebudu chtít žádné peníze – a ty si nebudeš činit žádné nároky…“ Že by ale prostá holka, jakou byla Jiřina, měla také takové smýšlení a ještě ke všemu by mi o tom ani neřekla? Hm, nepravděpodobné. Nicméně z mé strany by tak jako tak stálo za zamyšlení, proč některé z těch žen, které mne milovaly, by se mnou nikdy nespojily svou životní pouť.


Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Seznam příspěvků tvořících Střípky - ať již Asceho memoáry či různé drobné příhody všedního dne, nalezne čtenář zde: Rozcestník Asceho životních příběhů

Přehled dívek z publikovaných příběhů a jejich klasifikace je k dispozici zde: Asceho typologie dívek ze Střípků

Diskuze k tomuto příspěvku

od Plyšáček » 25.3.2018 15:17:50
od Asce » 25.3.2018 16:50:53

Zpět na “ŽIVOTNÍ PŘÍBĚHY”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 hosti