Sex není povinnost (Johannka Nejedlová, Lidové noviny)
- rozhovor Lidových novin z 9.9.2017 s Johannou Nejedlovou (27 let), spoluzakladatelkou spolku Konsent
- výběr provedl Neptun, komentáře vložil Neptun
Rozhovor je reakcí na pozdvižení vyvolané před dvěma týdny citacemi z učebnice kriminologie pro Policejní akademii ČR. Text byl patrně plný stereotypů a zlehčoval sexuální útoky zejména v tom smyslu, že poukazoval na podíl oběti na znásilnění. (Ano, zkušení policisté vědí, jaké osoby a za jakých okolností spíše přijdou k této nehodě.) Konsent žádá ministry, aby učebnici prohlásili za neplatnou a zasadili se o kvalitní výuku policistů.
Ročně je v Česku nahlášeno zhruba 600 případů znásilnění. (Říkávalo se, že ženu postihl osud horší než smrt. Tak mne napadá pro srovnání - ročně zahyne při dopravní nehodě méně než 600 osob.) Podle odhadů jde ale jen o deset procent skutečného stavu. Nízký počet ohlášených případů je podle Johanny Nejedlové, spoluzakladatelky spolku Konsent a projektu "Když to nechce, tak to nechce" důsledkem přetrvávajících mýtů o sexuálním napadení.
Lidé věří, že za znásilnění si může žena částečně sama nebo že jej nejčastěji páchá nějaký úchyl v parku. Ve skutečnosti se odehrává často mezi kolegy, ve škole a nejčastěji v partnerském svazku. Další mýtem je, že žena při napadení křičí a volá o pomoc - pokud ne, tak se jí to vlastně docela líbilo. Podle švédské studie může napadená žena upadnout do fyzické paralýzy, kdy není schopna dělat nic jiného než tiše ležet. Podle Nejedlové má zkušenost se znásilněním každá 10. žena. (Trocha počtů: ročně se narodí 112 tisíc dětí, dejme tomu 66 tisíc žen. Kdyby desetina z nich měla zkušenost se znásilněním, bylo by jich 6600 ročně - to je zdroj odhadu uvedeného výše.) Odsouzena jsou prý jen dvě procenta pachatelů znásilnění. (Myslí tím i ta neohlášená?) Ženy jsou znásilněny 10 x častěji než muži ženou. (I to je dost.)
Projekt "Když to nechce, tak to nechce" zdůrazňuje jednoduché heslo, že "Ne znamená ne." Nejedná se jen o sex, ale třeba i pití alkoholu ("Přeci mě neurazíš.") nebo vedení rozhovoru. Rozsáhlý problém znásilnění jako fenomén české orgány neřeší, takže ani nepodporují výzkum pachatelů a obětí a osvětu ohledně mýtů, následně se neví, jak velký je to problém a tak dokola.
Jistý muž na diskuzní stránce Konsentu píše: "Ukecat ženu není znásilnění. Když řekne ne, ale po pár minutách mazlení začne spolupracovat, tak to také není znásilnění." Nejedlová se upřímně diví, že někomu přijde normální ukecávat druhého k sexu. Že má někdo zájem spát s člověkem, který s ním spát nechce. (Já také radši spontánně nadšenou partnerku. Ale ukecaná je nakonec také fajn. Jsme pořád trochu lovci.) Sex je často vnímán jako něco povinného, na co lze mít nárok. Násilí může prý být i hodně subtilní (Co to? Násilí je přece právě to, co není subtilní.), třeba když je žena na muži závislá finančně. (Tak to je ve většině manželství. Kdyby sama měla srovnatelný příjem jako manžel, tak by mu nedala, nebo by mu dala spontánně, nebo co si Nejedlová myslí? Když se rozšíří opačný mýtus, že chtít sex po finančně závislé manželce je znásilnění, tak si ty chudé holky nikdo nebude chtít brát.)
Cílem Konsentu je vymýtit představu, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano a jen dělá drahoty. (Ale to já někdy chci, aby dělala drahoty. To je tak romantické. Ona to chce ženám znechutit.) Ne posílat lidi do vězení, ale znásilnění předcházet. Důležitá je komunikace, byť neverbální. "Zaměřujeme se na sexuální výchovu na školách, která je dost tristní. Dospívající děti se v nejlepším případě naučí, že existují pohlavní nemoci, co je to antikoncepce a co menstruace. Už se ale nedozvědí, že mají právo sex odmítnout a naopak na něj nemají nikdy nárok." Sedmdesát procent dětí prý čerpá informace o sexu ze sledování pornografických videí a třetina dětí to bere přímo jako zdroj inspirace pro vlastní život.
Konsent také školí pedagogy. Naučí se, jak o sexu ve školách mluvit i jak poznat zneužívané dítě. (Naše přítelkyně by za ně určitě nepovažovali.)
V sexuálním násilí prý často nejde o samotný sex, ale o dominanci, ponížení toho druhého. Ženy jsou často obviňovány, že si za to mohou samy. Ptají se jich, co měly na sobě, jestli flirtovaly... Ženy jsou ve veřejném prostoru viděny jako něco, co druhým přináší potěšení (narážka na sexistické reklamy). Znásilnění je přijímáno jako součást života a omlouváno. Znásilnění známým mužem se nepovažuje za to pravé znásilnění.
