RodičeKdyž mi bylo 15 let, poté, co mamka trochu kroutila hlavou nad tím, že má starší kamarádka má přítelkyni, jsem se jí mezi řečí zeptala, co je na tom divného - vždyť já jsem taky bisexuálka. Mamka byla překvapena - myslela si, že v tak "mladém věku" si nemůžu být jistá svou orientací - vždyť přeci nemám ještě žádné zkušenosti. Tak jsem se snažila nějak elegantně říci, že přeci poznám, do koho jsem zamilovaná a kdo mě vzrušuje. Poté, co se mě začala ptát, do které ze svých kamarádek jsem zamilovaná, jsem uznala za vhodné co nejrychleji prchnout z této konverzace, protože mi opravdu nebylo příjemné, když zmínila jméno, kterým se trefila do černého. Ale nakonec mě podpořila trochou klišé, že mě budou mít rádi, ať se stane cokoliv.
Po této rozmluvě jsem se ujistila, že rodiče opravdu nemusím seznamovat se všemi svými úchylkami a vybočením z normálu. Jenom až si budu někoho přivádět domů, tak bych měla s předstihem oznámit, zda je to kluk nebo holka. Doufám, že jim na věku tolik nezáleží
(Kdybych byla vyhraněně pedofil, tak bych samozřejmě byla v jiné situaci, ale stejně bych jim něco naznačovala, až když bych byla do nějaké holčičky zamilovaná až po uši několikátý rok...)
PřáteléMůj nejbližší okruh mých přátel o mé orientaci ví. Snažím se je s tím moc neotravovat, ale sami si z toho (ze mě) někdy dělají srandu - jinak bych je asi ani nemohla označovat za přátele, kdyby o tom nevtipkovali. Ostatně minimálně tři z mých přátel jsou hebefilové, tak u těch opravdu neočekávám, že by s tím měli mít problém. Kdyby o tom nevěděli mí přátelé, brzy by mě to užralo zevnitř.
KamarádiJiž pár klukům jsem sdělila svou orientaci, aniž bychom se nějak dlouho znali. Zvláště, když jsem začala čerstvě chodit na Čepek a musela jsem svůj entuziasmus dost krotit - což se očividně ne vždy povedlo. Nakonec ale není čeho litovat. Často to skončilo reakcí: "No dobře no, ale už se o tom nebudeme bavit." Což jsem následně respektovala.
Partner/kaNeumím se řádně vcítit do Neptunovy pozice, nedokážu si představit, že o mně neví můj "spolužíč" něco pro mě tak zásadního. Chápu, že po několikaletém soužití už by se s něčím takovým člověk špatně vypořádával, kdyby to o svém partnerovi zjistil. Je mi však proti mysli, že bych s někým žila tak dlouho a on o tom nevěděl - měla bych pocit, jako bych se před ním pořád přetvařovala.
Což mi připomíná coming out mé drahé D. (= má vrstevnice do které jsem byla zamilovaná, v současné době si našla perspektivnější dívku, což jí přeji
). Poslala jsem jí jednu Kaszovu básničku - sama si pak našla jeho blog a četla si o pedofilii. Jednoho dne se o tom sama rozhovořila, jak hrozné jsou pedohony. Byla tedy "na mé straně" a říct jí, že mně se taky líbí malé holčičky, nebylo vůbec těžké. Ohromně mě to potěšilo a velmi si jí vážím za to, že se v tom sama rýpala a hledala. Takže jsem ji vůbec nemusela stavět do situace, kdy musí normál rychle vstřebat pro něj nové informace o pedofilii.
