Chat pro oprávněné uživatele je obvykle v provozu od 18:00 do 22:00

Asceho výběr střípků životních

Osobní sdílení od členů, detailní popisy jejich životních osudů, vyprávění zajímavých příběhů, případně kazuistiky a příběhy z druhé ruky - příběhy zneužitých, životopisy slavných pedofilů ap.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 871
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2928 x
Oceněn: 3072 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 16.4.2018 17:58:42

Učiliště, VIII. část: REGINA

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)



Jak (ne)oženit pedofila a co by k tomu (asi) řekl pradědeček


Vážení čtenáři Střípků.

Tento příběh, který jsem poprvé publikoval v rámci velmi omezeného výběru mých životních příběhů na jistém spřáteleném webu před necelými třemi roky, měl být u nás nyní uveden v pořadí o jeden příspěvek později, neboť tam by logicky patřil. Avšak vkládám jej přesto teď, jakožto své bezmezné poděkování „Tetičce ze Střípků“, která mne měla velmi ráda, a bez níž bych v životě dopadl asi velmi neslavně. Měla mě doslova jako svého syna. Nezřídka se mi věnovala více, než své dceři Ivaně (jejíž dcerou je též ve Střípcích zmiňovaná Táňa). I já jsem měl tetičku nesmírně rád. Bohužel již dlouho jsme se vídali jen zřídkavě, většinou jednou ročně, neboť mě osud po neslavném pedagogickém konci na učilišti zavál zpět do mého rodného kraje. Před koncem týdne mi volala Ivana, že tetička je na tom již zhruba tři týdny velice špatně a nejspíš, že umírá. Byla velice smutná, však jak by ne, když jí umírá matka, ale konstatovala, že tetička je na tom tak, že vlastně umřít může každou chvíli, ale tento stav se ony zmiňované tři týdny nemění. Jako kdyby ještě před skonáním na něco čekala… I když mi nebylo vůbec dobře, rozjel jsem se za tetičkou. Již ani neotvírala oči, byla celá taková drobounká, ale na rtech měla úsměv.

Před pár hodinami, což je zase jen několik hodin po mé návštěvě, tetička zemřela… Přátelé, je mi moc smutno…


***
Mám jednu nesmírně hodnou tetičku. Jelikož jsem jí stále nebyl představit nějakou svoji nastávající, usoudila, že pro samou práci a navíc díky své neprůbojnosti si snad nakonec ani žádnou nenajdu. No, na rovinu musím říci, že vůbec nejsem neprůbojný – tedy pokud zrovna nevedu hovor s touto tetičkou, ale v této situaci by se jako neprůbojný jevil každý. Pravda, práce jsem v té době měl až nad hlavu. Ale důvod toho, proč jsem se nehrnul do stavu manželského, byl jinde, ale o tom jsem zatím tetičce jaksi pomlčel. Tetička tím pádem nabyla nezvratného dojmu, že musí vzít věci do svých rukou…

Na příští návštěvě mi tetička sdělila, že má pro mě zásadní novinu. Vždy, když tetička začínala hovor tímto stylem, vyrážela mi husí kůže a na čele vyvstávaly lehké krůpěje potu. Tetiččiny dobře míněné rady či dokonce akce totiž nezřídka mívaly pro moji osobu přesně opačný účinek, než bylo zamýšleno a z pozice tetičky žádoucí…

Tetička mne usadila do křesílka, udělala čaj a dokonce mi nalila cosi likéru. Již podle toho likéru, což jinak bývalo o vánocích, velikonocích a podobných církevních svátcích, jsem usoudil, že tentokrát půjde do tuhého.

„Tak jsem ti našla nastávající,“ zahlaholila radostně tetička. Smutně jsem se podíval za již pečlivě uloženou láhví likéru, neboť ač nejsem žádný piják, měl jsem v tuto chvíli nutkavou potřebu ji naráz do sebe obrátit. Tetička, samozřejmě aniž čekala na nějakou moji reakci, nadšeně hovořila dál: „Je to velice seriózní dívka! Je jí 25 a dosud nikoho neměla.“ Jak tetička tyto údaje ví, jsem raději nezkoumal. Tetička pokračovala: „Má ještě dva mladší bratry. Když jí bylo 16, tak se jim při autonehodě zabili oba rodiče. Aby nemuseli do dětského domova, tak je formálně adoptoval jejich osamělý strýc, ale žili sami v domku po svých rodičích. Strýc se tak jednou do měsíce jen přijel ukázat, aby se neřeklo. No a Mirka se o bratry začala starat, dělat jim matku. Naučila se vařit, prala, žehlila, vedla zkrátka celou domácnost. To víš, na nic jiného jí nezbýval už čas. Takže nechodila na žádné zábavy, do kina, nikam. S bídou dodělala maturitu. Kluci zatím vystudovali střední školy a vyletěli z rodného hnízda za studiem na školách vysokých. Tam si navíc našli své partnerky a odstěhovali se. Mirka zůstala sama…“ Tetička se na mě významně podívala. Řekl jsem si v duchu – nahlas bych se neodvážil: „No nazdar! Tohle musí být opravdu úžasná žena! No a já jí zklamu. To bude neskutečná blamáž. Pro všechny.“ V zasmušilých úvahách mě přerušila tetiččina slova: „Jelikož tě znám, ty balvane, napsala jsem ti tady na papírek, kdy a kde se sejdete. Doufám, že mi neuděláš ostudu!“ Tetička při závěrečných slovech významně pozdvihla obočí…

…Na smluveném místě stála plnoštíhlá a docela sympatická ŽENA. Když jsme se představili, předal jsem kytičku, nabídl rámě a odvedl Mirku do taneční vinárny. Hovor trochu vázl, a tak jsem Mirku vyzval k tanci. Naneštěstí začali hrát „ploužák“. Při „parametrech“ Mirčiných prsů nešlo, aby se mne jimi nedotýkala. Bylo to pro mne doslova mučení. Tancujete sice s celkem pohlednou, ale ŽENOU. Navíc se ženou, před kterou je prostě potřeba smeknout klobouk a udělat hlubokou poklonu za to, co v životě dokázala. Jenže já tu nebyl jako ten, kdo má vážit její šlechetné skutky, ale jako ten, kdo se do ní má zamilovat a posléze si ji vzít za manželku. Tancoval jsem jako prkno, byl jsem sám ze sebe nešťastný. S touto ženou bych jistě měl úplně pohodlný život. Ale k čemu pohodlí, když by chyběla moje láska vůči ní?

Posadili jsme se ke stolku a objednali kávu. Když jí číšník přinesl, bylo vidět, jak jsme oba nervózní. Ačkoliv kávu zásadně nesladím, z naprosto nepochopitelného důvodu jsem vzal oba pytlíčky cukru a nasypal si je do šálku. Když mi došlo, jak jsem si kávu znehodnotil, vzhlédl jsem, protože mne zaujalo, jak Mirka postupně, evidentně také omylem, sype svůj cukr místo do šálku pro změnu do popelníku. Oba jsme pak popíjeli ten hnusný nápoj a mlčeli…

Zhruba za týden jsem měl „slyšení“ u tetičky. Ta mě pomalu nenechala ani vyzout a ještě když jsem byl ve dveřích, tak hlaholila, že jí Mirka do práce volala, že se jí schůzka líbila a že bychom se mohli zase sejít. To mě doslova zaskočilo. Vždyť jsem se choval jako trouba, jak se to Mirce mohlo líbit?
Řekl jsem: „Teti, víš co, vezmi prosím ten sváteční likér, budeme ho potřebovat, protože ti musím také něco důležitého říct!“ Teta se podivila, nicméně vyhověla mému přání. Když jsme seděli, začal jsem: „Teti, nechtěl jsem ti přidělávat starosti, tak jsem nic neříkal. Já mám partnerku. Sice spolu chodíme teprve něco přes měsíc, ale cítím, že ji miluju a že je to ta pravá.“
„Pane Bože, ty to slyšíš! Proč jsi mi to safra neřekl?!“
„Jmenuje se Regina. A víš, ono jí ještě není 15 let. Bude jí 15 asi za měsíc. Tak jsem tě s tím nechtěl trápit. Samozřejmě vím, že to je protizákonné…“

Teta mi vyrazila dech, protože čekal jsem všechno, jen ne to, co poté řekla: „Vy mužští našeho rodu jste zkrátka všichni stejní!“ A pak začala vyprávět rodinný příběh o pradědečkovi, který jsem nikdy neslyšel…

Začátek popisovaného děje spadá někam před rok 1890. Můj pradědeček, jemuž na začátku vyprávění bylo asi 35 let, byl oficiálně zasnouben s asi třicetiletou dcerou sedláka ob vesnici dál. Jak vidno, v 19. století se nevdávaly zdaleka všechny dívky extrémně brzo. Zásnuby byly oficiální, a tehdy to opravdu mnoho znamenalo. Nicméně zasnoubeni v době příběhu již byli 7 let a pradědeček se evidentně přes to zasnoubení do manželství nehrnul. Celé ty roky k nim docházel do rodiny na návštěvu, pochopitelně pěšky, tedy i dost namáhavě, chodili spolu na tancovačky, promenádovali se po návsi, ale svatba pořád nic. Když se pradědeček jednou vracel z takové návštěvy u snoubenky, na okraji vesnice, kterou procházel, si u cesty hrála děcka. Byly to děti různého věku, včetně poněkud starších, které zřejmě hlídaly ty mladší. A mezi nimi stála dívka, která pradědečkovi okamžitě padla do oka. Řekl si v duchu: „Toto je má žena!“ Oslovil tu dívku s tím, že jakmile ji uviděl, okamžitě se do ní zamiloval a že by ji chtěl poprosit, zda by ho chtěla provázet životem. Dívka souhlasila. Vzali se za ruce a za výskotu ostatních děcek šli za dívčinými rodiči. Pradědeček se představil, řekl odkud je, jaké jsou jeho majetkové poměry a především požádal o ruku své vyvolené. Rodiče vážili jeho slova, ale pradědečkovi řekli, že tato jejich dcera je ještě mladá, je dítě, že úřady jistě svatbu nepovolí, že by musel nějaký čas čekat. Ale jinou překážku že nevidí. Nemám potuchy, jak to chodilo v Rakousko – Uhersku, ale kdyby to bylo dnes, tak by to znamenalo, že mé prababičce muselo být v té době 14 let, čekali na 15 let a pak podali žádost na úřad, aby svatbu povolil před dovršením plnoletosti. Sice přesný rok prababičky v době seznámení s pradědečkem jsem z tetičky „nevyrazil“, ale podle toho čekání bych tipoval, že to bylo nějak podobně jako dnes. Navíc, proč by jinak tetička říkala, že jsme všichni muži rodu STEJNÍ, neříkala, že to máme jen podobně…

Ale zpět k pradědečkovi. Když se vrátil domů a řekl, co se stalo, byl z toho pořádný poprask. Odmítl takovou partii. Bohatou nevěstu. Co všechno by se za její věno dalo pořídit. Pořádný kus pole přikoupit. Navíc byli zasnoubeni. A všechno to zahodil kvůli nějakému dítěti! A ještě k tomu úplné žebrotě! No, chápete to? Já tedy ano, ale mě se tehdy pochopitelně nikdo neptal. Pradědeček pak musel snoubenku navíc ke všemu vyplatit nějakými penězi, ale co sejde na penězích, když získáte svoji vysněnou lásku.

Pradědeček a prababička pak měli spolu 8 dětí. Bohužel při onom osmém porodu prababička zemřela. Tehdy prostě některé věci byly jinak než dnes… O rodinu se pak staraly starší dcery. Mimochodem ty se vdávaly ve velmi pozdním věku…

Takže pradědeček by mi asi moji lásku schválil. Ale na rozdíl od něj, já jsem se při vyřizování toho, že už se s Mirkou nesejdu, nechal zastupovat tetičkou…

Pradědečku, přijmi tam někde na nebesích můj hold za to, že jsi šel za svou láskou, i když bys měl rozhodně pohodlnější život s jinou ženou!

Poznámka:

Všimněte si mého negativního vnímání dotyků velkých prsou od ženské bytosti, kterou chápu jako skutečnou dospělačku. Třeba moje učenka "Mamka Rozália" měla prsy ještě větší, a já z nich byl nadšen. Prostě Mirku jsem nebyl schopen vnímat jako partnerku, a tím pádem cokoliv, co by mohlo mít erotický podtext, jsem nevnímal pozitivně. Dlužno ještě dodat, že po létech již nejsem takto vybíravý...
:D

Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Seznam příspěvků tvořících Střípky - ať již Asceho memoáry či různé drobné příhody všedního dne, nalezne čtenář zde: Rozcestník Asceho životních příběhů

Přehled dívek z publikovaných příběhů a jejich klasifikace je k dispozici zde: Asceho typologie dívek ze Střípků
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 871
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2928 x
Oceněn: 3072 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 26.4.2018 23:46:40

Učiliště, VIII. část: REGINA

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)



Seznámení (třetí rok učiliště)

Tento příběh se začal odvíjet sotva několik dní poté, co mě v kabinetu navštívila Jiřina, což se událo současně poprvé i naposledy. Tedy to naposledy onoho dne nastalo nejspíš, ale jak jsem vylíčil v minulé kapitolce, jistojistě to až zas tak nevím…

Pokud se mne někdo ptá, přičemž mohu odpovědět svobodně, obvykle uvádím jako největší lásku svého života malou Jíťu. Po pravdě řečeno, byl jsem do ní naprosto zblázněný. To nebyla jen hvězda lásky z mého osobního znaku, to byla rovnou supernova. Velkolepá, vášnivá a spalující. Záblesk, který v okamžiku své jsoucnosti přezáří vše, co si jen lze představit, ba i to, co si představit ani nelze. Něco nepopsatelně nádherného a povznášejícího, co dává životu smysl i po mnoha letech. Ovšem pokud bychom to brali více pragmaticky, tedy jak dlouho jsem s kterou dívkou skutečně chodil, miloval ji a ona mě, s kterou jsme zcela vážně a realisticky plánovali svoji budoucnost, pak bych za mou největší životní lásku měl považovat právě Reginu.

***
Je běžný pracovní den. Z oné dálavy času to nevím již přesně, ale s největší pravděpodobností je středa, druhý týden nového školního roku, někde poblíž poloviny září. Měl jsem volnou hodinu, věnoval jsem se vyplňování nějakých dokumentů, a přitom v poklidu popíjel kávu.

Ticho nečekaně přerušilo poměrně nesmělé zaklepání na dveře kabinetu. To značilo, že nepůjde o šéfa s novou várkou nesmyslných lejster pro nadřízený školský úřad, ba ani o Hlavní vychovatelku hodlající kázat mi nějaká svoje moudra, či o někoho podobně nepřátelského vůči mé aktuální duševní pohodě. Vskutku. Po vyzvání vstoupila krásná, mně neznámá, asi 35letá žena. Pozdravila: „Dobrý den,“ a hned pokračovala, „mě sem poslali z ředitelství a hledám soudruha učitele Asceho.“
„Dobrý den, to jsem já! Prosím pojďte dál! Copak vás za mnou přivádí?“
„My jsme měli nějaké rodinné a zdravotní problémy, moje dcera nemohla nastoupit včas na střední školu a nyní nás na krajském úřadu nasměrovali na toto učiliště. A jeho vedení zase sem za vámi.“
Došlo mi, že rodiče evidentně zanedbali vše, co mohli i nemohli, ale řekl jsem smířlivým tónem: „Aha, tedy vaše dcera dodatečně nastupuje na naše učiliště, a jestli to dobře chápu, tak byla přidělena do mé třídy.“
„Ano, tak to asi nějak bude…“
„A prosím, když už vás za mnou poslali, aniž se obtěžovali mi cokoliv oznámit, řekli vám alespoň, do které třídy má vaše dcera nastoupit? Mám totiž na starosti dvě třídy.“
„No, to mi neřekli. Tedy aspoň si to neuvědomuji…“
„Hm, klasické,“ neodpustil jsem si rýpnutí na adresu mého šéfstva. „A kde tu dceru vlastně máte?“
„Tady na chodbě. Regino, prosím, pojď sem!“
Když dívka vešla, myslel jsem, že spadnu pod stůl, okamžitě uteču, nebo naopak se na ní hned teď vrhnu, nebo nevím vlastně co. Po těle se mi sem a tam proháněly mrazivé vlnky, kterým ve svém slangu říkám „Mako výboj“ a jež jsou obvykle předzvěstí pořádného průšvihu, neboli toho, že se nebudu schopen ovládat tak, jak by přináleželo mému statusu, aktuálně učitelskému…

Prosím materialisty za prominutí následující úvahy, ale prostě mi to nedá. Totiž jestli jsem o Dagmaře či Veronice mluvil jako o bytostech Světla, které mne přišly na tento svět povzbudit, či mne nasměrovat na lepší cestu, tak potom ve stejném příměru by bylo naprosto jasné, že Reginu za mnou vyslala ta Druhá strana. Něco jako „The dark side of being”.

Regina byla nesmírně krásná. Měla štíhlou 172 cm vysokou postavu s dokonalým dívčím profilem, dlouhýma nohama a nádherně klenutým zadečkem. Její ostře řezané rysy obličeje doplňovaly úžasné temně zrzavé vlasy do pasu a hluboké pronikavé temně zelenohnědé oči, ve kterých neustále tančily plamínky. Bradavky jejích menších, tvarem ostrých prsů, při onom prvním setkání vyzývavě napínaly triko, jež měla vzhledem k teplému počasí na sobě, a jež také přispívaly k mému okamžitému duševnímu kolapsu…

V Asceho typologii Regina spadala do třídy Puria. V kompletním zatřídění pak odpovídá subtypu Aktivní Strangled Puria.

…S matkou Reginy jsem se domluvil, že vše již zařídím a rozloučil se s ní. Regině jsem poté řekl, že jí zařadím do třídy I. A, kde je méně žáků, a že to udělám příští vyučovací hodinu, neboť to právě v této třídě učím. Zatím že máme ještě čas, a tak spolu vyplníme potřebné formuláře. Nabídl jsem jí kávu, což evidentně ráda přijala. Aby bylo jasné, kdo je zde pánem situace, musela tu kávu na základě mých pokynů udělat sama. Tiskopisy jsme vyplnili poměrně rychle. Přitom jsem zjistil, že jí je 14 let. Zbytek času jsme strávili povídáním. Upřímně řečeno, vůbec to nevypadalo, že klábosím s mladistvou žačkou, kterou vidím poprvé v životě, ale naopak, že rozhovor vedu s dobrou kamarádkou, se kterou jsem se potkal pouze po pár dnech odloučení. Zkrátka v kabinetu byla skvělá pohoda a naprosto neformální atmosféra.

Za několik dní nato jsem ve třídě požádal Reginu, aby za mnou o přestávce zaběhla do kabinetu, že musíme ještě doplnit nějaké údaje. Když pak přišla, zeptal jsem se jí, a to „natvrdo“, tedy bez jakýchkoliv úhybných manévrů, jestli by večer se mnou šla do kina. Řekl jsem, že mám dva lístky a kolega, který původně měl jít se mnou, najednou nemůže. Podívala se na mě těma svýma uhrančivýma očima, usmála se a řekla: „Mám-li být upřímná, čekala jsem, že mi něco takového nabídnete hned ten první den, jak jsme si tady spolu povídali. Ano, půjdu. Takže kde a kdy?“
Chvilku bylo ticho, protože jsem až zas takovou přímočarost nečekal a navíc jsem blafoval, žádné lístky jsem neměl, ale nakonec jsem řekl: „Myslel jsem, že tak ve čtyři, protože bychom si ještě před kinem mohli skočit do vinárny, abychom se na ten film řádně připravili.“ Regina souhlasila, jen jsme ještě dohodli přesné místo setkání. Vinárna, před kterou jsme měli rande, byl poněkud dražší podnik, takže nehrozilo, že bychom zde mohli potkat někoho z učiliště…

Musím říci, že Regina byla skvělá společnice. Sice si už vůbec nevybavuji, o čem konkrétně jsme se bavili, ale vím tolik, že hovor krásně plynul, oba jsme měli co říci, prostě bylo to příjemné posezení. Její chování vůbec neodpovídalo tomu, co jsem znal od jejích vrstevnic. Také číšník neměl sebemenší problém s tím, že Regině servíroval i alkoholické nápoje a myslím, že kdybych mu řekl, že jí je 14 let, zasmál by se tomu jako povedené taškařici. Tím vůbec nechci ani naznačit, že by snad měla Regina vypadat staře. To proboha vůbec ne! Ale její nádherné oblečení, perfektní účes, sebevědomé a elegantní vystupování…

„Soudruhu, stejně se s vámi klidně vsadím, že žádné lístky nemáte,“ zasmála se Regina.
„No, to se tedy opravdu nebudu vsázet. Nevím, proč bych měl vstupovat do předem prohraného boje. Já dokonce ani nevím, které kino dneska hraje a které ne.“ Tomu jsme se zasmáli oba.
„Jenom abyste věděl, doma musím být v devět, ale to už opravdu musím vcházet do dveří…“
„Dobře, navrhuju tedy, abychom si teď dali večeři. Než objednáme, budeme obslouženi, najíme se a zaplatím, tak bude asi půl sedmé. Pak bychom si mohli vyjít do parku na procházku a potom tě doprovodím domů, abys přišla včas. Souhlas?“

…Vystoupili jsme z tramvaje nedaleko parku na nábřeží. Vzal jsem ji za ruku a pomalou chůzí jsme kráčeli podle řeky… Zastavili jsme se u zábradlí. Přitáhl jsem si ji za pas k sobě. Podívali jsme se do očí. První polibek. Nádherný…

Odvedl jsem ji kousek stranou. Stáli jsme pod košatým stromem, ale i tak zde bylo dost světla od pouličního osvětlení. Zajel jsem jí rukou pod kalhoty, i pod kalhotky. Vůbec nijak mi nebránila. Její pohled ale zvážněl: „Tak a teď zjistíš, že nejsem panna…“ Překvapeně jsem se na ní podíval. Smutným hlasem se zeptala: „Asi ti to vadí, viď?“
„Ne, jen mě to překvapilo. A už ti nedám šanci mluvit!“ Začal jsem ji líbat a současně prstem vstoupil do její pochvy. Začala rychle, jakoby přerušovaně dýchat a za chviličku se celá napnula…

Jak si laskavý čtenář možná všiml, vlastně jsem Regině vůbec nedal pusu na tykání, které jsem jí ještě ke všemu ani nenabídl. No, pusinek všeho druhu, jsem dostal nepočítaně, takže ta jedna promarněná příležitost mě opravdu nemrzela. Ve věci spontánního tykání musím uvést, že rozhodně jsem tuto „opovážlivost“ nezapisoval jako poznámku o nevhodném chování k učiteli do učňovské knížky…

…Před jejím domem, ve stínu nějakého ozdobného keře, jsem se s ní pro dnešek rozloučil ještě jedním krátkým orgasmem… Myslím, že kalhotky mohla doslova ždímat.

S Reginou jsme od toho dne spolu chodili. Stýkali jsme se pravidelně mimo učiliště, jak jen to šlo, tedy jedenkrát až třikrát týdně. Domluvili jsme se, že za mnou nebude chodit do kabinetu, ani jinak nebudeme ve škole dávat najevo svoji náklonnost a zbytečně provokovat či zavdávat příčinu k nějakým řečem. Bylo to ale nesmírně těžké pro oba. Regina trpěla pod neustálými „nájezdy“ chlapců, zejména z třetích ročníků, protože se jim jevila jako „volná“ – musela si vymyslet přítele z jiného města…

Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Seznam příspěvků tvořících Střípky - ať již Asceho memoáry či různé drobné příhody všedního dne, nalezne čtenář zde: Rozcestník Asceho životních příběhů

Přehled dívek z publikovaných příběhů a jejich klasifikace je k dispozici zde: Asceho typologie dívek ze Střípků
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 871
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2928 x
Oceněn: 3072 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 12.5.2018 16:51:04

Učiliště, VIII. část: REGINA

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)


Regina jako partnerka (třetí a čtvrtý rok učiliště)

Motto: Ad Astra

Poté, co se Regina stala mojí dívkou, docela jsem změnil své chování vůči ostatním učenkám. Ze svého slovníku jsem vypustil různé dvojsmyslné narážky, přestal holky poplácávat po zadečku, či svádět různými více či méně nenápadnými dotyky. Těm, co se snažily o přítulnost samy, jsem dával zřetelně najevo, že nemám zájem. V kabinetu jsem již nepřijímal žádné večerní návštěvy, jež by měly mít erotický podtext – tedy rozhodně ne rovnou ze sprch. S dívkami z Rychlých spojek jsem udržoval sice stále velmi neformální vztahy, ale prakticky také bez jakékoliv erotiky.

Zásadní výjimku tvořila Passiflora, se kterou jsem se nadále bavil, mazlil se s ní, či užíval si jejího těla k poněkud perverzním hrátkám zcela srovnatelným způsobem, jako dříve. Rozhodující bylo, že když náš vztah s Reginou nabyl vážného charakteru, svěřil jsem jí tajemství Passiflory – tedy to, jak citově strádá a jak to její dušička řeší sebetrýzněním. Na základě toho Regina usoudila, že kdybych Passifloru úplně opustil, nejspíš by ta mohla udělat nějakou nepředloženost, takže bude lepší, když si s ní budu i nadále hrát. Pouze si vymínila, že nebudu s Passiflorou souložit. Odvětil jsem, že to nebude žádný problém, neboť tak tomu bylo i dosud. Zkrátka, že mě baví provádět s ní nejrůznější nemravnosti, ale přitom ji udržovat jako pannu. Beru to totiž jako součást jejího uspokojování trýzněním. Při těchto slovech se Regina tak zvláštně usmála a její plamínky v očích byly na chvíli ještě intenzivnější, než obvykle. Evidentně od té chvíle nepovažovala Passifloru za svou konkurenci, ale jen za jakousi zábavnou věc určenou pro moje rozptýlení v pochmurné náladě, kterou bylo jinak učiliště doslova promořené. Avšak vycítil jsem, že současně bylo Regině svým způsobem Passiflory také líto: Passiflora nebyla hezká, nikdo ji neměl rád, všichni ji odháněli, a jediný, kdo jí rozuměl a rád ji měl, ba dokonce by potenciálně byl schopen ji mít i za partnerku, totiž já, nyní chodí právě s ní, s Reginou, které ona nemůže naprosto nijak konkurovat.

Poznámka:

Passiflora byla obecně považována za nehezkou, a to zejména kvůli svému ošklivému obličeji a neméně odpudivému vystupování. Jenže zrovna pro mne nehraje obličej až tak důležitou roli. Je-li hezký, je mi to jistě milé, ale beru to jako takový bonus k ostatním fyzickým a psychickým vlastnostem dívky. Není-li hezký, pak mě to v případě, že dívka disponuje jinými zajímavými atributy, nijak od případného vztahu k ní neodrazuje. Vůči mně se Passiflora chovala hezky a podřízeně. Připočtu-li k tomu její plné, doslova líbací rty a též oči, tak dokonce i na jejím obličeji bych našel zajímavé „záchytné body“. Měla výborně profilovanou postavu a o jejím přirození bych mohl doslova básnit. Pro běžného nápadníka by nejspíš byly problémem její doslova šeredná prsíčka. Jenže právě to mě neskutečně rajcovalo. Přidejme naprosto nevídaný sklon Passiflory k masochismu, díky kterému jsem si s ní užíval takové praktiky, které by s jinou dívkou byly naprosto nepředstavitelné. Takže shrnuto, z mého pohledu byla Passiflora velmi atraktivní a nechodil jsem s ní jen proto, že jsem se nepotřeboval k ní poutat – mohl jsem si jí libovolně užívat i bez tohoto závazku. Pokud bych byl izolován na nějakém pustém ostrově a měl si vybrat jedinou dívku, která by zde žila se mnou, pak bych před mnoha kráskami, jako byla Radka, Eeva, Monika a další, rozhodně dal přednost Passifloře. V mých očích Passiflora mohla konkurovat těm nejkrásnějším dívkám na učilišti. Jenže to, jakou má pro mne ve skutečnosti cenu, jí nikdy nedošlo, a já jí takovou myšlenku nijak nevnucoval. Jakmile se však „na scéně“ objevila Regina, vše bylo rázem v mé mysli vzhůru nohama. Regina byla nejen nesmírně krásná, ale navíc plná života, zkrátka akční, nebyla jen příjemcem, ale vztah spoluvytvářela, byla mojí rovnocennou partnerkou. Nebyla sice tak výrazně masochistická, ale o to více sadistická a zejména neskutečně perverzní. Do našeho vztahu vnášela zajímavé motivy, které jsem dosud neznal, a tím mne obohacovala. Konečně nebylo vše jen na mně. A to ani nevzpomínám její duševní kapacitu, díky které jsme si měli neustále o čem povídat a žít tak nejen sexem, ale sdílet i mnoho kulturních hodnot a diskutovat i odborná témata. Passiflora tak nemohla konkurovat jediné dívce – Regině. Jenže ta mi Passifloru ještě ke všemu tolerovala…


Zamotaný pro mne nyní byl i vztah s Lénou. O té jsem Regině raději nevyprávěl. Pochopitelně. Léna byla obecně velmi atraktivní dívkou, a zde by se nedala očekávat nějaká partnerčina shovívavost. A už vůbec jsem nechtěl zbytečně nikoho dalšího, dokonce ani svoji vyvolenou, zatahovat do kriticky choulostivých zákoutí dušičky této dívky. Na základě návrhů Lény jsme se v následujícím roce několikrát opět sešli v mém kabinetu. Bývalo to jen výjimečně, když to zkusím zpětně odhadnout, tak by to vycházelo asi tak na jednu schůzku za čtvrt roku. Nebral jsem to jako nevěru vůči Regině, protože na zmíněných schůzkách jsem vždy byl zcela oblečený a nedosáhl, ba ani se nesnažil dosáhnout, svého sexuálního uspokojení. Spíše mne trápilo, že mám před partnerkou tajemství, ale jak jsem již řekl, to, které se týkalo Lény, bylo natolik závažné, že jsem jej nesvěřil ani Regině.

Jakmile jsme se s Reginou začali bavit bez zábran, ukázalo se, že je neskutečně perverzní dívkou. Vůbec jsem nechápal, jak ve svých čtrnácti letech mohla nabýt takových znalostí erotiky. Sice jsem již věděl, že nejsem ten, kdo s ní měl první pohlavní styk, ale že jsem dokonce až čtvrtý, ale to, co mi Regina postupně vyprávěla, mi doslova vyráželo dech. A nutno dodat, že nejen to, ale navíc mne to i vzrušovalo. Naše perverzní choutky se ukázaly, až na výjimky, velice kompatibilní. Také jsem poté pochopil ještě další důvod, možná ten hlavní, proč Regině nevadily mé hrátky s Passiflorou. Ona totiž měla také svou hračku – byl to manželský pár v důchodovém věku. Těm oficiálně chodila pomáhat s úklidem, ale ve skutečnosti je intenzivně zneužívala. Vlastně to původně začalo naprosto obráceně – oni v době, kdy bylo Regině nějakých jedenáct let, začali zneužívat ji. Jenže se to časem jaksi otočilo. Těm manželům se sex s nádhernou mladinkou dívkou velmi líbil, avšak museli snášet i různé týrání, což se jim už moc nezamlouvalo, ale podvolovali se. Jednak se báli toho, že kdyby si různé praktiky nenechali líbit, tak by to Reginu přestalo bavit, a už by nepřišla, a jednak tu byla hrozba nezákonnosti erotiky s dívkou mladší patnácti let, navíc s přitěžující okolností velmi dlouhé doby trvání. Brali to tak, že dokud Regina k nim chodí a hraje si, nebude mít tendenci nikde nic vyprávět – ať již jako chlubení se, tak jako případnou stížnost. A tak trpěli – ovšem neméně si užívali. Oba.

Jakmile jsme si vyměnili popsaná tajemství, dohodli jsme se, že vzhledem k našemu zvláštnímu erotickému naturelu, bude vhodné stanovit si v této oblasti „pravidla hry“. Nevěrou by bylo cokoliv, co by jeden dělal za zády druhého. Nevěra se naprosto netoleruje. V sexu je povoleno všechno, na čem se vzájemně dohodneme, a naopak zakázáno vše, co ten druhý výslovně neodsouhlasí. Nutno dodat, že zpočátku jsme spolu hodně bojovali o to, kdo z nás dvou bude v erotice dominantní a kdo submisivní. Jelikož se nikomu nedařilo „zvítězit“, tak jsme to pojali tak, že se pokaždé uvidí, jaká bude „aktuální chuť a nálada“. Nicméně realita se nakonec přiklonila, byť spíše v jistém několikaměsíčním období, na stranu Reginy. Bylo to dáno tím, že ona mě učila praktiky, které jsem dosud neznal, avšak jakmile jsme se v tomto ohledu srovnali, srovnala se i naše parita ohledně dominance.

Když shrnu to, co jsem vám dosud svěřil, tak by se dalo říci toto:

  • Konečně jsem si našel životní partnerku. Byla krásná a navíc velmi inteligentní. Mimochodem, na našem učilišti se objevila naprostým nedopatřením, a to kvůli bohorovnému přístupu rodičů, kdy místo plnění povinností dleli u moře, a to aniž cokoliv oznámili škole či školskému úřadu. Je s podivem, že nebyli nějak potrestáni. Regina měla původně studovat na gymnáziu.
  • Regina byla z hlediska sexu zcela výjimečnou dívkou. Překonávala vše, co jsem dosud poznal, a to včetně dříve zmíněných tělocvikářských párty na vysokoškolské koleji, či mých hrátek s Denisou. To pro mne bylo velmi pozitivní, protože já jsem měl tendenci běžný standardní sex po čase brát jako poněkud nudný. Například, byť přeci jen společně s tím, že jsme neměli příliš o čem diskutovat, právě na základě tohoto ztroskotal můj dřívější vztah k velmi krásné Radce. Zkrátka, pokud mají být erotické hrátky jen jakousi variantou horníka se sbíječkou, a nic víc k tomu, rychle mě nadšení, byť ze sebehezčího těla, opustí.
  • S Reginou jsme si rozuměli prakticky ve všech oblastech života. Pořád jsme si měli o čem povídat. Dávala mi najevo, jak mne uznává coby autoritu, a to nejen, když jsme byli jen spolu, ale i pokud jsme pobývali někde na veřejnosti ve městě. Byla radost chodit s ní po různých výstavách a jiných kulturních akcích. Naproti tomu v intimních chvílích nezřídka lehce dominovala, a tak se vše vzájemně krásně doplňovalo.
  • Mému učitelskému přístupu by nyní těžko mohl kdokoliv cokoliv vytknout. Myslím, že jsem byl i dosud spravedlivý, přísný, ale současně vůči učňům vstřícný, dělal jsem plno zajímavých pokusů, látku pečlivě vysvětloval, ale přeci jen ony různé hloučky dívek o přestávkách a řeči, které se v souvislosti s tím po učilišti šířily, zavdávaly příčinu k různým, byť zcela nepodloženým, pomluvám ohledně protekce dívek. Toto vnímání mé osoby teď odpadlo.

***
Ve druhé polovině listopadu jsme společně oslavili Reginy patnácté narozeniny. Jako dárek ode mě dostala malého plyšového medvídka a stříbrný prstýnek.

K vánocům jsem Reginu obdaroval luxusním spodním prádlem. To jsme vybírali spolu a byla z toho tak trochu ostuda. Myslím, že dnes je to stejné – v obchodě se nesměly zkoušet kalhotky, ale podprsenka ano. Regina byla v kabince a já jsem běhal pro různé varianty tohoto spodního prádla k pultu, který byl od kabinky jen necelé tři metry. Obchod to byl velký, ale téměř prázdný a tichý. Napadlo nás, že když je Regina skoro nahá, proč by nemohla být nahá ne jen skoro, ale úplně a proč si pobyt v té kabince tím pádem nezpříjemnit… Asi jsme nebyli úplně potichu… No, spíše jsme potichu nebyli vůbec. Mladá prodavačka, která za tím pultem prodávala a u které jsme současně i platili, sice neřekla ani slovo, ale studem klopila oči a v obličeji byla rudá jako rak. Zato my s Reginou zářili jako sluníčka. Před obchodem jsme se na sebe podívali a spontánně se při vzpomínce na tu prodavačku rozřehtali na celé kolo. Škoda, že se nikdy nedozvím, zda ta naše chování ustála, či zda nemusela za jistým bohulibým účelem urychleně navštívit toaletu…

Přes všechno své úsilí jsme se tu a tam na učilišti neovládli a něco neuhlídali. Například se stalo, že jsem se ve třídě rozčílil, protože ačkoliv jsem látku důkladně vysvětlil a procvičili jsme ji, tak následná písemka dopadla katastrofálně. O přestávce, hned jak zazvonilo, za mnou Regina vyběhla na chodbu, kde tou dobou nikdo jiný ještě nebyl. A dávala mi „pěknou sodu“ za moje výroky o zabedněných balvanech a povrchních flincích. Ani jeden jsme si nevšimli, že se za námi otevřely dveře jiné třídy, vyšel můj kolega a nějací učni a kousek rozhovoru zaslechli. Když jsme je s Reginou konečně zaregistrovali, zírali na nás doslova tak, jako kdyby osobně zahlédli zjevení svatého Jana… No, zahrál jsem to na rozrušení žákyně po zkažené písemce… Jenže s časem podobných přehmatů, ať z jedné či druhé strany, přibývalo…

Poznámka:

Žertovně jsem každou třídu rozděloval na tři kategorie žáků: Povrchní flink (rychle se naučí to nejnutnější, avšak stejně rychle to zapomene), Exemplární dub (nechápe, o čem je ve výuce řeč a je mu to navíc jedno) a Pilíř třídy (učni, kteří vcelku uměli). Tudíž o balvanech, jak mi vyčítala Regina, jsem nejspíš nemluvil… :D


Regina byla nepřekonatelná milenka. Někdy jsem si před ní připadal doslova jako školáček, který cosi matně zaslechl o pojmu orgasmus, ale nikdy jej snad pořádně ani neviděl. Totiž to, co se při orgasmu dělo s Reginou, daleko překonávalo všechno, co jsem dosud pozoroval. Byla jako dravá horská řeka, lavina, tornádo, tygřice, prostě nespoutaný živel. Byla plná života, rozkoše a sexu… Ne, ona nebyla bytost poslaná démony – ona tím démonem přímo byla… Při milování s Reginou jsem nepotřeboval žádné představy, abych dosáhl potřebného vzrušení a svého vyvrcholení. Např. při milování s Vendulou jsem si místo ní představoval Jíťu. Ale u Reginy jsem si prostě užíval Reginu. A neměl jsem touhu po žádných jiných dívkách, ani pohlavně dospělých, ani prepubertálních.

Regina byla silně citlivá jak na dráždění klitorisu, tak i vaginálně. Abych ji uspokojil vyčerpávajícím způsobem, což je pochopitelně základní potěšení, ale současně i povinnost řádně pečujícího muže, musel jsem použít prostě všechno, co jsem mohl a uměl – penis, ruce, všelijaké pomůcky, obvykle s různými přestávkami a opakovaně… Po milování byla Regina tak vyčerpaná mnohačetnými orgasmy, že se úplně chvěla a sotva chodila… Po schůzce u mě na podnájmu jsem musel vždy převlékat postel, protože Regina produkovala tolik „nektaru“, že prostěradlo, ale i povlečení jsem měl na mnoha místech úplně mokré. Musel jsem přikoupit několik dalších sad ložního prádla, osušek, ručníků, pořídit vhodné igelity pod prostěradlo…

Poznámka:

Velice se mi líbí, když dívka produkuje nejméně tolik nektaru, že pokud si zasunu prsty do její pochvy, tak po jejich vyjmutí a roztažení od sebe, jsou aspoň trochu propojeny jejím sekretem. Do Reginy jsem zasouval ruku tak, že jsem měl při sobě čtyři prsty a pokrčený palec. Po vytažení z pochvy a roztažení prstů od malíčku po ukazováček, jsem měl ruku opatřenou doslova „kachními blánami“ – tedy všechny čtyři prsty byly sekretem propojeny úplně kompletně, od svého kořene až po jeho špičku.


Ruku v ruce s láskou fyzickou se prohlubovalo i naše citové pouto. Jak už jsem naznačil, bylo obtížnější a obtížnější, abychom své city udrželi na uzdě a v tajnosti. Někteří učni, kteří nemohli rozdýchat, že Regina dala přednost mně před nimi, byli zlí a pokřikovali na ni mým jménem, případně měli poznámky na téma „lehká žena“, apod. Ani u spolužaček to Regina neměla lehké. Záviděly jí, že má na mě vliv a myslely si, že má i protekci. Vůbec se nezabývaly tím, že Regina má hezké známky i z jiných předmětů než jen z mých, a jestli to náhodou není tím, že by klidně mohla studovat mnohem náročnější školu. Ovšem to jim vůbec nebránilo, aby se nesnažily na Reginu působit za účelem zrušení nějaké plánované písemky apod.… Předpokládal jsem, že se situace uklidní o letních prázdninách, kdy se učni rozjedou do svých domovů a budou mít jiné zájmy, než zabývat se pomluvami. V podstatě se tak stalo. Už to nebylo nové téma a navíc ti nejaktivnější, totiž třeťáci, dokončili školu a již tu nebyli. No a pro nově nastoupivší prváky to zas již byl „status quo“.

Většinu dní prázdninového volna jsem trávil na podnájmu, domů do svého trvalého bydliště jsem ten rok zajížděl jen málo. Tím pádem jsme mohli být s Reginou skoro pořád spolu. Jenom připomenu, že popisovaná doba spadá do éry socialistického zřízení, kdy práce byla povinností, tedy i rodiče Reginy, s výjimkou dovolené, byli denně v práci. Regina si hned ráno splnila úkoly, které od matky dostala – vyluxovat či utřít prach v jejich bytě, apod. Ihned poté pak přiběhla za mnou na podnájem a domů se pak vracívala odpoledne, někdy také až večer. Mohli jsme si tedy vyzkoušet, jak nám půjde společná domácnost. Občas jsme něco jednoduššího uvařili, jako třeba řízky s bramborem, karbanátky, smažený sýr, špagety, někdy jen ohřáli některou z konzerv hotových jídel (ty tenkrát bývaly na vynikající úrovni), občas jsme zašli na jídlo do restaurace. Chodili jsme posedět do cukrárny či vinárny. Navštěvovali jsme různé kulturní akce, toulali se parkem, či se chodili koupat… Byl jsem nesmírně pyšný, když jsem si za ruku mohl vést svoji milou a pozoroval napůl závistivé a napůl obdivné pohledy mnoha náhodně kolemjdoucích mužů. Žil jsem úžasný kus svého života…

Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Seznam příspěvků tvořících Střípky - ať již Asceho memoáry či různé drobné příhody všedního dne, nalezne čtenář zde: Rozcestník Asceho životních příběhů

Přehled dívek z publikovaných příběhů a jejich klasifikace je k dispozici zde: Asceho typologie dívek ze Střípků
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 871
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2928 x
Oceněn: 3072 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 2.6.2018 13:25:40

Učiliště, VIII. část: REGINA

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)



Když v lese není jen krásná Karkulka (čtvrtý rok učiliště)


Motto: Ante portam inferam

Dějový kontext:

Tento příběh se odehrál v listopadu, skoro přesně v polovině prvního pololetí mého čtvrtého roku na učilišti. Pro lepší zasazení do dějového kontextu krátce zopakuji některé souvislosti:

Jednoho podzimního dne, po více než třech letech strávených v jejím podnájmu, mě paní Bytná požádala, jestli bychom mohli něco důležitého probrat. Byl jsem opravdu zvědavý, o co jde, protože nic mě nenapadalo. Říkal jsem si, že sice Reginu tu a tam zahlédla, jistě musely být slyšet i naše hrátky či zvuky běžného hovoru, ale pokud by ji trápila tato záležitost, tak bych to na ní dávno poznal. To, co mi paní Bytná pak skutečně řekla, mne tudíž doslova zaskočilo. A hned vzápětí naplnilo dojetím i pýchou. Ona mi totiž naprosto vyrazila dech. Povídá: „Nemám žádné příbuzné, a tak jsem tento dům, aby nepropadl státu, v závěti odkázala místní farnosti. Ale neřekla jsem jim o tom. Přesvědčuji se denně, že vy máte tento dům rád, že můžete takový dům mít, protože o něj umíte pečovat a že jste dobrý člověk. Pokud byste proti tomu nic neměl, do konce roku bych tu závěť nechala upravit a dům bych odkázala Vám.“ Nebyl jsem schopen slova. Odcházel jsem do svého pokoje v naprosté euforii – do konce roku budu dědicem této krásné vilky!

V té době jsme s Reginou spolu chodili již asi rok a čtvrt, měli se nesmírně moc rádi a plánovali naši společnou budoucnost. Chybělo jediné. Abych byl představen Regininým rodičům. Ale domluvili jsme se, že s tím počkáme, až Regina dokončí naše učiliště a přestane tak být mojí žačkou. Toto bylo totiž trestné, navíc mezi mnou a Reginou byl poměrně značný věkový rozdíl, a nechtěli jsme na její rodiče „navalit“ toto vše.

Po rozhovoru s paní Bytnou bylo nyní zřejmé, že bych posléze měl Reginu jakožto svoji partnerku, či dokonce manželku, kam přivést. Jako dědic vilky bych se jistě s paní Bytnou dohodl tak, abych zde se svojí rodinou měl plnohodnotné bydlení, ne jen jeden pokojík. Místa ve vilce bylo dost a dost.

***
Jako obvykle jedna sobota druhé poloviny listopadu byla vyhrazena třídní schůzce. Bylo to krátce před Regininými šestnáctými narozeninami, jejichž oslavu jsme již ostatně měli naplánovanou.

Ve čtvrtek tohoto týdne, krátce po skončení výuky, za mnou do kabinetu přišla Passiflora. „Ahoj Ivetko! Dáš kávu?“
„Ráda! Mám ji udělat?“
„No, to je snad jasné! Přišlas jen tak na pokec nebo máš něco na srdci?“
„Přišla jsem ti říct, že hlavní vychovatelka řeší Reginu.“
„Ježíši, co je té jedubabě do Reginy, vždyť vůbec nebydlí na internátu!“
„Zavolala si mě, a co prý o tom vím. Samozřejmě jsem se tvářila, že něco takového se mi nezdá a dělala jsem překvapenou.“
„Kráva! Tedy promiň, nechal jsem se trochu unést…“
„Horší je, že se mi zdá, že si k sobě volá i některé další holky a pochopitelně nevím, co která řekne. Se mnou můžeš počítat! Však moc dobře víš, že pro tebe udělám cokoliv!“ Ta poslední věta zněla trochu smutně, ale Ivetka pokračovala: „Z toho, co se děje, mám velkou obavu. Ty nemáš strach?“
Odpověděl jsem: „Kdo se bojí, nesmí do lesa!“ Čišela ze mě pýcha a sebejistota… Bohužel jsem si neuvědomil, že v lese nemusí být jenom krásná Karkulka, ale může tam číhat vlk…

V pátek po skončení výuky za mnou na pár vteřin do kabinetu zaběhla Regina. „Promiň, že sem jdu za tebou, ale chtěla jsem ti říci, že o víkendu jedeme s mamkou za babičkou, takže se uvidíme až v pondělí. Miluju tě!“
„Taky tě moc miluji, lásko!“ Dali jsme si krásný polibek.
„Pa!“
„Pa, pusinko moje!“ Tak a toto byla moje poslední slova Regině, toto bylo moje poslední setkání s Reginou – samozřejmě pominu-li soudní líčení. Je zřejmé, že spolužačky Regině neřekly, že se něco chystá, Ivetka Passiflora, která byla o ročník výše, varovala mě a já zas pro změnu situaci naprosto podcenil… Nejspíš, by ale v této chvíli tak jako tak nemělo cenu cokoliv podnikat – věci už byly v pohybu…

…Na třídní schůzku přijelo tentokrát tolik rodičů, že jsem musel přinést ještě nějaké židle. Ve skutečnosti v zaplnění místnosti hrálo podstatnou roli to, že v jedné učebně byli rodiče obou mých tříd, také účast na první třídní schůzce prvního ročníku byla tradičně nejvyšší a někteří rodiče, pokud už museli jet zdaleka, tak si školní akci rovnou spojili s rodinným výletem. I tak ale dnes bylo více přítomných než obvykle.

Začal jsem jako vždy obecným výkladem o učilišti, pak jsem sdělil, kde rodiče naleznou vyučující dalších důležitých předmětů, případně vychovatele a mistry odborného výcviku… Všiml jsem si, že v jedné z prvních lavic sedí pán v elegantním obleku, což byl velký kontrast k ostatním rodičům, neboť ti byli oblečeni v běžných oděvech – třeba v „plísňákách“, lepších džínách z Tuzexu, nebo tesilových kalhotách, apod., a rozhodně neměli sako a kravatu. Pán při mých slovech docela rudl, všelijak poposedával a vůbec byl nějaký neklidný. Jakmile jsem vyzval k dotazům, tak aniž se přihlásil o slovo, zvedl se a řekl: „Zapomněl jste pohovořit o učiteli, který svádí naše dcery. Jistě jste pochopil, že hovořím o vás!“
Zatmělo se mi před očima a cítil jsem, jak také rudnu. Takhle mě obvinit, a to naprosto jednoznačně a před tolika lidmi, to byl doslova šok. Pokusil jsem se zachránit, co se dalo: „Prosím vás, já nevím, kdo jste, ani proč říkáte takové věci. Na takové obvinění byste musel mít důkazy, což nepřichází do úvahy, a pak spíše než mě a tady na třídní schůzce, byste je měl předložit příslušným orgánům!“ Hrál jsem vabank, ale bylo mi jasné, že „vlk“ se zakousl a že těžce krvácím.
Pan Vlk ale pokračoval: „Možná vás bude zajímat, že jsem si najal pár kluků z naší ulice, aby sledovali, kam chodí po škole moje dcera. A kromě toho mám úžasný, velmi výkonný dalekohled z Německa. To byste nevěřil, co všechno jsem s ním viděl. Pravda, na té protější střeše, kde jsem byl převlečený za anténáře, to nebylo zrovna pohodlné…“
„Prosím vás, pane Vlku, vy máte být ve třídě II. A, ne zde v prvním ročníku, zkuste tedy, jestli budou mít pro vaše pohádky pochopení tam!“ Ale, ale, to byl nemilý přehmat! Já jsem řekl, že nevím, kdo je a najednou, na základě toho, co popsal, ale co je podle mé verze nesmysl, jsem ho identifikoval? Dodnes by mě zajímalo, kolik rodičů jen na základě tohoto mého neuváženého výroku pochopilo, že skutečně mám poměr se žákyní.
„Jistě, že tam půjdu. Oznámím soudružce třídní učitelce, že Regina se již na této škole neobjeví, protože ji s okamžitou platností převádím jinam. A co se týká vás, paní hlavní vychovatelka mne ubezpečila, že trestní oznámení podá přímo učiliště. Já jsem byl jen zvědavý, jestli zde vydržíte do konce tohoto týdne…“
„Pane Vlku, tak jste se nám tu vypovídal, myslím ale, že je nejvyšší čas, abyste zašel do třídy II. A!“ Pan Vlk se skutečně odporoučel z mojí učebny. Upřímně řečeno, ani už si přesně nepamatuji, jak jsem tu třídní schůzku dokončil. Vím jen, že rodiče byli celí zaražení a já pochopitelně taky. Bylo to jako ve špatném snu…

…V pondělí skutečně Regina ve škole nebyla…
…Důrazné zaklepání na dveře kabinetu. Srdce mi skočilo až do krku. Než jsem stačil říci: „Dále,“ tak se dveře otevřely a v nich stál můj přímý nadřízený. „Soudruhu, prosím, pojďte ke mně do kanceláře! Ihned!“

Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Seznam příspěvků tvořících Střípky - ať již Asceho memoáry či různé drobné příhody všedního dne, nalezne čtenář zde: Rozcestník Asceho životních příběhů

Přehled dívek z publikovaných příběhů a jejich klasifikace je k dispozici zde: Asceho typologie dívek ze Střípků

Diskuze:

od Snilko » 4.6.2018 19:13:57
od Asce » 4.6.2018 20:28:09
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 871
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2928 x
Oceněn: 3072 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 29.6.2018 22:52:26

Odchod z učiliště, policejní výslechy a odchod z města

(Technický Střípek - obsahuje nezbytné úvodní či dokreslující úvahy nutné k pochopení jiných statí)


Motto: Amabam et amabar set iam non amor

I. část: Asceho techniky obrany duše

Prosím o chvíli strpení s touto možná pro nejednoho čtenáře nudnou pasáží, ale pro mne je důležitá. Bůhví, jak by leccos v mém životě dopadlo, nebýt toho, že jsem si již v dětství vypracoval určitou techniku pro zvýšení své duševní odolnosti. Normálně jsem totiž velice citlivý, možná až přecitlivělý, ale právě ona zmíněná okolnost mne v mnohých těžkých životních etapách dokázala duševně stabilizovat aspoň na únosnou mez. I tak jsem nejednou vážně uvažoval o ukončení své pozemské pouti. Jsem hluboce přesvědčen, že bez těchto, možná pro někoho dětinských hračiček, bych ale již na tomto světě nebyl.

Myslím, že prvopočátky mnou používaného konstruktu spadají již do období mého prvního, tedy desetiměsíčního pobytu v nemocnici. Ovšem zásadní „zásluhu“ o rozvoj této mé duševní stránky má bezpochyby Nevlastní matka. Vůbec si například neumím představit, o kolik těžší bych měl dětství, kdybych neměl k dispozici záchranné stébélko této psychické podpory a musel zvládat život s denně dávkovanými kapkami jedu nenávisti bez možnosti úniku své duše mimo realitu.

***
V představách jsem vytvořil mnoho obrazů, které skládají určitou mozaiku. Do této architektury jsem ovšem vpustil četné mezery rozporů, ba až pošetilostí, to abych měl stále pod kontrolou, že je nepravá - a nestal se tak duševně nemocným, který svůj život prožívá v bludech. Obrazy se všelijak doplňují, ale jejich překryv není dokonalý. Některé pilíře se vzájemně podporují, ale některé i vylučují. Když jsem vystaven extrémní psychické zátěži, pak jakoby rozdvojuji svoji mysl. Jedna část mysli pracuje s realitou a druhá s těmi snovými obrazy. Zatímco realita ubíhá kontinuálně, v druhé části mysli se střídají záblesky z té snové mozaiky. Tyto záblesky mohou být klidně i na přeskáčku, mohou se opakovat, začínat z libovolného místa či tvořit nové obrazy. Obvykle vypadají ale tak, jako kdyby někdo natočil film a pouštěl z něj každé x-té políčko, přičemž by se pokaždé na tomto políčku na několik vteřin zastavil. Snový film reflektuje tendence reality – pokud se reálně nějaká moje životní situace zhoršuje, pak je tomu tak i zde a naopak.

Co je předmětem snové architektury


Vysnil jsem si takový svůj městský stát. Hlavní město s rozsáhlým předpolím. Jmenuje se příznačně: Město Snů. Má pojmenované ulice, instituce, armádu, jsou zde konkrétní lidé se svými osudy, což se ovšem ponejvíce týká velitelů jednotlivých vojenských struktur. Mimochodem, obyvatelé města buď nestárnou vůbec, či jen velmi mírně.

Uprostřed hlavního města, na Náměstí republiky, se k nebesům vypíná Katedrála snů… Hlavní město má jak honosné budovy státních úřadů či neméně honosná sídla významných občanů, tak konformní čtvrti s domy a byty běžných obyvatel, ale i značně divočejší časti s křivolakými uličkami, kde žijí chudší vrstvy společnosti, či přímo spodina různých příživníků, šmelinářů, ba i lidiček propadlých horším zločinům.

Na pomezí mezi světem obyčejných lidí a těmi, co tu a tam přičichnou k „podzemním“ strukturám, stojí Regina Bar. Jeho název naprosto nijak nesouvisí s dívkou jménem Regina, zmiňovanou v předchozích kapitolách, neboť jsem jej používal již mnohem dříve, než jsem Reginu poznal. Jde tak o shodu čistě náhodnou. Jistě však není bez zajímavosti, že jak Regina díky některým svým povahovým vlastnostem sama o sobě, tak i náš vztah, byl vlastně také na jisté hraniční čáře… Regina Bar je velké centrum s několika restauracemi, kavárnami a tanečním sálem. Jeho středem vede široká rozvětvená pasáž, v níž jsou obchůdky s nejrůznějším zbožím, ale ponejvíce jde o všeliká drobná občerstvení. Ta mívají i posezení - někdy uvnitř, ale často spíše vně, tedy v oné chodbě pasáže. Do Regina Baru chodí pobýt jak běžní lidé, tak ale i ti poněkud „smočení“ v nejrůznějších neřestech či nepravostech. Nejspíš proto se povídá, že se zde domlouvají i takové obchody, které nejsou tak úplně legální.

Město Snů je obehnáno mohutnými středověkými hradbami s množstvím obranných věží. Dovnitř se vjíždí rozlehlou Hlavní bránou, za kterou začíná Panská třída. To je velmi široká ulice, která slouží jak dopravě, tak díky neméně širokým chodníkům odděleným od vozovky zelení, ke korzování. V přilehlých domech bydlí střední třída, přičemž ale jejich přízemí jsou vyhrazena četným obchůdkům, kavárnám, čajovnám a podobně. První boční ulice se jmenuje Na první barikádě. Její název je vše vypovídající – pochází z doby, kdy se nepřátelským vojskům podařilo proniknout až do města a bojovalo se dům od domu. Panská třída asi po kilometru své zcela rovné délky ústí na Náměstí republiky. Velmi zhruba v polovině z ní odbočuje rovná a široká ulice jménem K šikminám. Na tu postupně navazují pod různými úhly další, již užší ulice, aby se chodec zhruba po pěti kilometrech ocitl u již zmíněného Regina Baru. K tomu se lze pochopitelně, jak už to je ve městě běžné, dostat z centra i jinými cestami, ale z ulice K šikminám je to asi nejpohodlnější.

Náměstí republiky je asi hektarové prostranství, na jehož severním konci je do parku zasazená Katedrála snů, čili hlavní chrám města. Kromě pravidelných bohoslužeb, které mají ovšem i pasáž informativní, neboť na počátku jsou vždy obyvatelstvu předneseny důležité zprávy týkající se dění ve státě, probíhají zde také zasedání parlamentu a vlády. Náměstí republiky doslova kypí životem, neboť v domech na jižní, západní a východní straně jsou opět četné kavárny, tančírny, ale i běžné obchody. V patrech těchto domů jsou různé státní úřady. Uprostřed náměstí je veliká kašna s několika vodotrysky, ve které se v parných dnech dá koupat.

Za severní stranou náměstí je rozlehlý park, který se napojuje na parčíky po obou stranách katedrály. Ten pak přetíná komunikace vedoucí podle řeky Modrá Stuha. Takto vytvořené nábřeží se jmenuje Nábřeží generality. Název je dán tím, že na druhé straně řeky se nachází vrchní velení pravidelné armády a její rozsáhlá kasárna.

Stranou od lidského hemžení, na samém východním okraji města, se nachází starobylá pevnost, ve které sídlí příslušníci fanatického náboženského řádu, který si říká Svatí rytíři. Jsou to zarytí vlastenci, ale lidé o nich říkávají, že to až přehání. Současně se jich bojí, a to stejně tak, jako je obdivují. Rytíři běžně, ve stavu míru, chodí v bílých kutnách s výrazným symbolem bojového kříže. Kdykoliv se někde náhodou objeví, což nebývá často, neboť ze své pevnosti moc nevychází, tak utichá hovor a lidé je fascinovaně pozorují. Rytíři mají svoji vlastní ozbrojenou složku.

Státní zřízení je republika. Parlament sestává z 50% z příslušníků pravidelné armády, 25% zástupců Svatých rytířů a 25% zástupců lidu, který je soustředěn v bojové složce domobrany. Rozhodují tedy ozbrojené složky.

Vojenské útvary

Největší samostatnou bojovou jednotkou je legie. Ta se počtem příslušníků přibližně rovná jednotce v realitě označované jako divize. Legie se člení na 12 divizí, avšak ty jsou výrazně menší než divize reálné. Divize se pak člení na kohorty.

Pravidelná armáda má sílu sedmi legií, domobrana dává jednu legii a Svatí rytíři též jednu. Legie, případně jejich divize, se dělí podle druhu zbraní a operability na lehké a těžké. Podle určení pak na obranné a útočné.

Význačné bojové jednotky

První legie

Jde o domobranu. Je lehkou obrannou jednotkou. Operuje výhradně na území hlavního města, a to coby hlídky v různých krizových situacích či jako obrana barikád při válečných stavech.

Druhá legie

Má čestné právo užívat k označení nejen číslovku, ale i jméno, zde konkrétně Zvonková. Jde o elitní lehkou obranu. Velitelem je generál Wezen. Legie se vyznamenala jako prvosledová v závěrečné bitvě akce Scutum (můj soud po učilišti).

Čtvrtá a šestá legie

Jde o dvě elitní legie těžké obrany. Mohou používat vlastní jméno – Hvězdná, resp. Křížová. V závěrečné bitvě akce Scutum tvořily levé, resp. pravé křídlo obrany.

Devátá legie

Toto je jednotka Svatých rytířů. Má čestné právo používat vlastní jméno Thermopylská. Je složena z obranných i útočných divizí. Je nasazována jen v opravdu kritických situacích. V závěrečné bitvě akce Scutum byla poslední jednotkou před branami Města Snů.

Význačné divize Thermopylské legie


Všechny divize Thermopylské legie mají právo používat kromě číselného označení i vlastní jména. Při srovnání s jednotkami pravidelné armády by všechny měly také právo používat přívlastek „elitní“, avšak neužívají jej. Pokud není do boje nasazena devátá legie jako celek, tedy spíše v jednotlivých dílčích bitvách, pak jsou velmi často, avšak nikoliv vždy, do bojů nasazovány jisté ustálené dvojice divizí této legie.

Těžké obranné divize Helix a Thaya

Tyto divize obvykle tvoří levé, resp. pravé křídlo fronty, přičemž střed v takovém případě tvoří jedna či dvě útočné divize. Jsou nasazovány ve specifických případech (kdy Asceho psychika bojuje s nějakou silnou citovou frustrací).

Těžké obranné divize Druhý listopad a Teutoburská

Tyto divize jsou nasazovány v obzvlášť kritických případech. Obvykle tvoří levé, resp. pravé křídlo fronty, přičemž střed v takovém případě tvoří jedna či dvě útočné divize, kterými pak typicky bývá Lilithia, resp. dvojice Lilithia + Baptistine. Všechny čtyři právě zmíněné divize jsou tvořeny členy Svatých rytířů, o kterých by se dalo říci, že jsou nejfanatičtějšími z fanatiků.

Těžká obranná divize Algernon


Proslavila se zejména v Mission Exocet, kde poněkud netypicky tvořila střed fronty. Kromě hlavní tíhy bojů také poskytovala podporu divizi Baptistine. Křídla tvořily různé obranné i útočné divize pravidelné armády.

Těžká útočná divize Lilithia

Velitelkou této extrémně fanatické divize je mladá žena používající na počest prastaré bohyně přezdívku Ninsianna.

Poznámky

Jméno bohyně Ninsianna pochází ze sumerštiny, zatímco u nás je známější akkadský překlad Ištar. Bohyně byla zároveň ničitelka i stvořitelka, přinášela mír i válku.

Jméno divize značí „být jako Lilith“. Biblická žena Lilith je považována za nezávislého ducha, který vybojoval vítěznou emancipační bitvu. Byla první ženou, přičemž ji Bůh stvořil stejně jako Adama ze země. Byla první partnerkou Adama, avšak byla neposlušná svého muže. Adam a Lilith spolu nedokázali žít v klidu, neboť Lilith odmítala při souloži zaujmout polohu, při níž byla nucena ležet pod Adamem. Na jeho naléhání mu odpověděla: "Proč bych měla ležet pod tebou? I já jsem byla stvořena ze země a jsem ti rovna!" Lilith byla vypuzena z Ráje, přičemž proti ní bylo vysloveno mnoho pomluv, včetně té, že se zapletla s démony, či podle jiných je měla přímo plodit, a to po stovkách denně. Inu, když se chce někdo zalíbit pánu, v tomto případě dokonce Pánu, tak si ze samého ližprdelkovství ani nevidí do úst… My, co to vnímáme poněkud jinak, víme, že Lilith byla ve skutečnosti nádherná mladá dívka, velmi inteligentní a nezávislá. Zkrátka Bůh toto své Dílo stvořil poněkud více k obrazu svému, než se mu později osvědčilo. Proto, když chtěl po vyhnání Lilith ukojit Adamův smutek, stvořil Evu již nikoliv ze země, ale z Adamova žebra – sice také krásnou, ale hloupoučkou a povolnou…

Zatímco posláním útočných divizí obecně je porazit nepřítele, v případě divizí Lilithia a Baptistine je to jaksi o stupeň povýšeno. Jejich cílem je protivníka zničit.

Členkou divize Lilithia, konkrétně velitelkou čtvrté kohorty, byla nejslavnější polní velitelka všech dob, a sice Alivia. Nesmírně se proslavila na samém počátku akce Scutum (tj. Asceho neslavný konec na učilišti). Válka tehdy započala naprosto nečekaně a mnoho bojových jednotek bylo zaskočeno v polních táborech zcela nepřipravených. Došlo k obrovským ztrátám. Avšak kohorta vedená Alivií různými šikovnými manévry nepřítele značně zpomalila. Bylo to jako boj komára s obrem – je to směšný nepoměr, ale zdrží jej to. Mezitím se části jednotek podařilo ustoupit a zaujmout regulérní obranné postavení. Alivia se pak se svou kohortou zúčastnila mnoha vítězných bitev, stala se členkou parlamentu a požívala mezi obyvatelstvem velké vážnosti. Ale i nejlepší z nejlepších jednou udělají chybu. Alivia v drobné epizodě bitvy nazvané akce „Damax“ padla i s celou kohortou do léčky. Nikdo nepřežil…

Poznámka

Nyní možná bude laskavému čtenáři jasné, proč jsem prostě musel na fórum vložit příspěvek, byť je poněkud off topic, Padla legendární polní velitelka. Zkrátka reálný příběh kurdské dívky Asja Ramazan Antar mi nesmírně a dojemně připomněl ten můj smyšlený o Alivii…


Těžká útočná divize Baptistine

Je jedinou vojenskou jednotkou, která disponuje raketami. Většinou je zajištěna některou další divizí, protože s raketami nelze hazardovat a případně dopustit, aby se dostaly do rukou nepříteli. Jak bylo řečeno dříve, Baptistine nemá za úkol jen přispět k porážce nepřítele, ona jej má přímo vymazat ze světa. To příslušníci této jednotky vypouštěli střely Exocet ve stejnojmenné misi. Ale také rakety Buk zhruba před rokem a půl (kdy byl Asce v hluboké pracovní krizi i krizi svého bytí na Pedonii).

***
Jak to funguje

Místo toho, abych si při nepříznivé životní situaci neustále dokola omílal svoje argumenty či nad něčím hořekoval, tak sestavuji obranné pozice, uděluji velitelům pokyny, stavíme barikády na hlavní městské třídě… Někdy se bojuje meči, luky a oštěpy, jindy bitva probíhá pomocí tanků, raket a děl…

Navenek se vše projevuje třemi efekty:

  • Naprosto se zklidním. To je přesně to zásadní. Místo temperamentního rebela s někdy neuváženými výroky, je najednou přítomen klidný a vyrovnaný posluchač. Posluchač, který pozorně vyslechne argumenty a reaguje jen nezbytným způsobem. Je to logické, protože v rozštěpené mysli není zkrátka místo na dva plnohodnotné světy, proto i ten reálný je o něco chudší.
  • Podle vyhodnocení reálné situace v mysli nasazuji a rozmisťuji bojové jednotky své říše. Důležité je to, že tyto jednotky mají své konkrétní velitele. A jelikož svět fantazie a ten reálný jsou provázány tendencemi, jsem v reálném světě nucen chovat se podle toho, jak by se chovali obyvatelé toho snového. Například není možné, aby byla do bitvy nasazena Alivia se svojí kohortou a já se pak u nějakého jednání úplně sesypal. To by totiž značilo, že se Alivia vzdala. A to je naprosto nepřijatelné. Musím se proto v realitě chovat tak, jak by odpovídalo bojovému nasazení mé snové hrdinky. Obdobně pro jiné elitní jednotky. Jednotlivé postavy snové architektury tak ovlivňují mé aktuální chování. Najednou jsem tvrdší, vytrvalejší, odolnější a cílevědomější.
  • V životě občas nastávají obtížné situace, vezměme pro příklad policejní výslech, ale jsou rozhodně i jiné, viz třeba můj boj s pracovními úkoly zkombinovanými s „Plyšovými nápady“, jak zmíněno výše, rozchod s Denisou, apod. Nejjednodušeji se celý systém vysvětlí právě na policejním výslechu. Policie někdy nevyslechne hned, ale nechá si dotyčného tzv. uležet. Zatímco on někde posedává, v hlavě se mu honí myšlenky, ve kterých předkládá svoje argumenty, vyvrací policejní námitky a celkově vítězí. A takto stále dokola. Potíž je v tom, že mozek, místo aby pak v okamžiku, kdy nastává reálný výslech, byl stále na oné vítězné vlně, je najednou přepnutý na „splněno“. A odmítá jakoukoliv větší námahu. On přeci již zvítězil a nyní je čas na vypnutí, na úlevu. A tak naši „pokusnou osobu“ vyšetřovatel najde paradoxně zcela nepřipravenou, ve stavu, kdy ta, oproti svému původnímu očekávání, prozradí naprosto vše, co on chce vědět. Já to takto díky svým fikcím nemám. Místo, abych drtil vyšetřovatele svými protiargumenty, rozmisťuji v paralelním snovém světě bojové jednotky. Velitelé si domlouvají postup, zkrátka komunikují spolu: „Zde komandér Alivia, čtvrtá kohorta Lilithia! Jsme nečekaně pod tlakem! Žádám pokyny!“ Tedy vůbec se nezabývám svým případem, ale mysl odvádím jinam. Bojové jednotky čekají. A já také. Bitva teprve začíná a já jsem na ni připraven, protože nemám mozek zablokován tím, že jsem vlastně již zvítězil a je hotovo, ale právě naopak. Jednotky nepřítele na dohled, bitva začíná…"


Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Seznam příspěvků tvořících Střípky - ať již Asceho memoáry či různé drobné příhody všedního dne, nalezne čtenář zde: Rozcestník Asceho životních příběhů

Přehled dívek z publikovaných příběhů a jejich klasifikace je k dispozici zde: Asceho typologie dívek ze Střípků
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 871
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2928 x
Oceněn: 3072 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 13.7.2018 11:43:18

Odchod z učiliště, policejní výslechy a odchod z města

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)



II. část: První setkání s vojsky nepřítele


Vraťme se zpět do mého kabinetu…

…Důrazné zaklepání na dveře. Srdce mi skočilo až do krku a tentokrát mělo proč. Než jsem stačil říci: „Dále,“ tak se dveře otevřely a v nich stál můj přímý nadřízený. „Soudruhu Asce, prosím, pojďte ke mně do kanceláře! Ihned!“ Jeho pohled říkal mnoho…

Myslí mi proběhlo: „Tak, jednotky nepřítele překročily hraniční čáru… Zavřete brány Města Snů! Jako symbol naší hrdosti a pocty bojovníkům rozviňte státní vlajky! Elitní oddíly těžké obrany na pozice! Válka začíná!“ Ale to jsem ještě netušil, že nepřítel není jen na hranicích, ale už se dávno rozlezl hluboko po mém území a mnoho z těch jednotek, které vzývám k obraně, již ani neexistuje. Můj svět se hroutil, ale já to měl pochopit až za pár bolestivých okamžiků…

Asi jsem právě procítil Teorii relativity. Totiž přítomnou negativní energií jako kdyby se chodba mezi mým kabinetem a kanceláří vedoucího učitele zkrátila na jeden, dva kroky. Vůbec si totiž tu cestu nepamatuji, mysl mi vrací až obraz, v němž můj šéf otevřel dveře své pracovny a pokynul mi, abych vstoupil…

…Spatřil jsem dvě známé osoby – paní Hlavní vychovatelku a úředníka z krajského úřadu, co na mě nebyl zrovna příjemný, když se řešila kauza „Monika“. Pozdravil jsem, ale nikdo mi neodpověděl. Asi nechtěli, aby můj den byl dobrý. Nu, nebyl, již opravdu ne… Vedoucí mi pokynul, abych se posadil. Paní Hlavní vychovatelka si vzala slovo. Působilo to na mne dojmem, že byla přerušena s tím, že by další jednání mělo probíhat v mé přítomnosti. „Jak jsem řekla, nejde jen o Reginu, ale také o Moniku,“ rozhovořila se.
Do řeči jí skočil ten úředník: „Tu Moniku jsme přeci již dávno uzavřeli s tím, že se nic závažného neprokázalo!“
Paní vychovatelka se nedala: „Ale já jsem se dozvěděla nové skutečnosti! A pak je tady také Soňa, Marcela, Lenka, Iveta, Hanka, Kristýna, Monika, Jitka, Vlaďka, Šárka…“

První jednotky mojí obrany konečně začaly klást aspoň nějaký odpor nepříteli: „Zde komandér Alivia, čtvrtá kohorta Lilithia! Jsme pod nečekaným tlakem! Žádám pokyny!“ „Komandére, velte ústup! Dnes nelze vyhrát!“ „Rozkaz! Blokujeme hlavní silnici okolo padesátého kilometru, aby se mohly stáhnout sesterské oddíly!“

Seděl jsem bez pohnutí, naprosto soustředěně poslouchal a nehnul ani brvou. Úředník skočil paní vychovatelce do řeči: „To by snad stačilo! Předáte mi jmenný seznam a já to na policii podám jako podezření na nevhodné chování soudruha Asceho.“
Hlavní vychovatelka to nemohla vydržet: „Ale já jsem již připravila trestní oznámení. Musí se konečně vyjevit, jaký na úseku teoretické výuky panuje bordel…“
Vedoucí učitel dost nevybíravě na vychovatelku vyštěkl: „Předejte tady soudruhovi z krajského úřadu ty podklady a pak… Jistě máte dost práce s chodem internátu!“
Úředník do toho smířlivě: „No tak, soudruzi… Ale jinak si také myslím, soudružko Hlavní vychovatelko, že jste tuto neblahou situaci jistě správně podchytila, avšak že další kroky jsou již na našem úřadu. Prosím, předejte mi ty podklady!“
Hlavní vychovatelka předala úředníkovi desky s nějakými papíry a nakvašeně odešla.

Úředník se se obrátil na mne: „Co teď budete dělat, soudruhu?“
Naprosto živě si vybavuji, jak mne tato otázka překvapila. Přeci je to on, kdo má všechny trumfy v ruce. Je to on, kdo rozhoduje o tom, co se bude dít v příštích okamžicích. Ne já, ale to on nyní rozhoduje o mém budoucím životě. Po krátké chvilce ticha dané tím, že zrovna tento dotaz jsem nečekal, jsem to, co mi již stačilo dojít, shrnul slovy: „No, především předpokládám, že zde jsem skončil. Takže v podstatě budu čekat, jakou formou ten padák od vás dostanu.“
„Soudruhu, myslíte, že to je až tak vážné? Uvažoval jsem, že bychom to třeba vyřešili tak, že byste dostal důrazné napomenutí a potichu bychom vás přesunuli na zemědělské učiliště v Zapadákovicích. Tam se učí výhradně chlapci. Ta vesnice je asi dvacet kilometrů od města, takže stranou zájmu různých šťouralů… Tak pravda, je tam mizerné spojení a ještě mizernější podmínky… A o učních raději pomlčím úplně. Vlastně tam ani raději neposíláme inspekce. K čemu také. Dopředu víme, že je tam všechno špatně, ale že se to tak jako tak nezlepší. Ne nadarmo se říká, že učit v tomto zařízení je za trest. Avšak to je přesně tento případ…“
Odpověděl jsem: „Obávám se, že soudružka Hlavní vychovatelka neponechá nic náhodě. Takže nejspíš takové řešení nebude možné.“
Vedoucí učitel: „Co si ta ježibaba na vás tak zasedla? Kdyby sama mohla, tak… Ostatně na každé oslavě to zkouší na všechny mladší kolegy…“
„Právě jste si odpověděl, soudruhu zástupce,“ řekl jsem. Myšlenku o tom, proč bych se asi tak zaplétal se čtyřicítkou, byť pořád na svůj věk hezkou, ba ve své věkové vrstevnici dokonce bezkonkurenčně, když jsem obklopen neméně nádhernými a svěžími čtrnáctkami, jsem rychle spolkl.
„Jo takhle… Vy jste odmítl její dvoření. To jsou pak ženské jak saň. Neodpouští…“
Slovo si vzal úředník: „Tak soudruzi, k věci, k věci! Vy soudruhu zástupce napíšete tady soudruhu učiteli neplacené volno s okamžitou platností, a to do konce měsíce. Zatím vypracujete dohodu o rozvázání pracovního poměru, která vstoupí v platnost od prvního prosince. Já pak projdu ty materiály, a pokud to půjde, tak to jen založím do spisu. Kdyby tam ale bylo něco závažného, budu muset opravdu podat trestní oznámení. To jinak nejde.“ Obrátil se ke mně: „Aspoň vám slíbím, že se v tom nikdo nebude šťourat a že to sprovodíme ze světa, co nejtišeji to půjde!“ Vstal, potřásli jsme si rukama a odešel.

Když jsme zůstali s mým šéfem sami, nejprve mi vynadal. Nemůžu říci, že by neměl pravdu. Pak jsme se dohodli, že oproti tomu, co říkal úředník, ještě doučím tento den a od zítřka do konce týdne budu chodit na učiliště k předání své rozsáhlé agendy.

Poznámka

Pan úředník nesplnil slovo. S těmi materiály, nebo alespoň jejich ústním výtahem, se na školském odboru krajského úřadu seznámil kde kdo. A když jsem tam potom šel vyřídit závěrečné oficiality a vyzvednout si doplatek výplaty, uspořádal na chodbě takový špalír hanby… Svolával kolegy, sice se přidali jen tři další, ale i tak to bylo velice, velice nepříjemné. Ty větičky na moji adresu občas pěkně píchly a zabolely…


Vyučování toho dne bylo pro mne opravdu zvláštní. Věděl jsem, že je to naposledy, a tak jsem si to užíval. Byl jsem naprosto uvolněný, protože pro tuto chvíli byly karty rozdány, či jinou mluvou řečeno, vojska stála na pozicích…

O přestávce za mou přišly dívky Rychlé spojky. Passiflora mi řekla: „Prosím tě, jak to děláš, že jsi takový klidný? Holky bonzačky byly úplně na nervy a ty si vykládáš látku, jako kdyby byl největší klídek a pohoda!“
„Já přeci musím být klidný! Já jsem váš velitel! Velitel se nikdy nebojí! Jo, a chtěl bych, abychom si ve středu odpoledne, kdy můžeme být všichni spolu, dali válečnou poradu u mě na podnájmu. Přijdete?“
Všechny tři dívky mě ujistily, že to je naprosto samozřejmé, jen Renka musela mít ještě nějakou svoji poznámku na konec, jako skoro vždycky: „A přijdeme nejenom proto, že jsi naše kápo, ale taky proto, že jsi náš miláček, i když takový nevěrný… Jo, abych nezapomněla, víš, že ta kráva vychna chodila po třídách a vykládala, že už nejsi učitel a že si pro tebe přišli policajti?“
„Ach jo, Renko, to jsem tě opravdu za ty dva roky nenaučil používat slušnější výrazy? Já vím, že Hlavní vychovatelka je krá… Ehm…“
Zasmáli jsme se, ale hned nato už musely dívky odejít, aby byly včas na své vyučovací hodině. Pomyslel jsem si: „Holky, ještě že nevidíte pod tu mojí vnější slupku. Bojím se! Teď už jo! A ne jen o sebe, ale hlavně o jednu velikou lásku…“

„Vážení spoluobčané! Z pověření vlády k vám hovoří člen válečné rady, nejvyšší představitel řádu Svatých rytířů, velmistr Tania! S okamžitou platností vyhlašuji stanné právo!“

Vychovatelka, byť hlavní, samozřejmě neměla žádné oprávnění chodit po učebnách a cokoliv zde vykládat. A už vůbec ne lži. Na druhou stranu, proč trochu nepřitopit pod kotlem, když já se prakticky nemůžu bránit, že… Poté, co jsem o další hodině vešel do třídy, kde jsem dnes dosud neučil, již jsem chápal údiv žáků. A dal jsem si moc záležet, abych zachytil pohledy či řeč těla a poznal tak, kdo stojí na které straně barikády…

Ještě jsem ale musel absolvovat jednu krátkou a současně zvláštní epizodu. Byl jsem ve třídě 2. A. Laskavý čtenář si možná vzpomene, že jde o třídu, kam chodila Regina. Přítomni byli všichni žáci, až právě na tu jednu jedinou dívku, kterou bych býval viděl tak rád. Když jsem zapsal do třídnice, všiml jsem si, že skoro v poslední lavici se někdo hlásí. Byla to hezká dívka, o které jsem věděl jen to, že dojížděla. Tím pádem nebyla k bližšímu seznámení nějaká významnější šance – ostatně kvůli svému vztahu k Regině jsem takovou potřebu ani neměl. Současně jsem již řadu měsíců z jejího chování měl takový zvláštní rozporuplný pocit. Na jedné straně mi přišlo, že je do mě nejspíš tajně zamilovaná, avšak současně jako kdyby velmi odsuzovala, že mám vztah se žákyní. Jen krátce připomenu, že v této době to, že chodím s Reginou, již bylo takové „veřejné tajemství“. Vyvolal jsem ji.
„Soudruhu učiteli… Ono se leccos povídá… Prosím, když už tu není Regina, budete nás učit dál?“
Díval jsem se na ni – v obličeji měla takový neobvyklý výraz a nápadně se červenala. Napřed jsem si pomyslel, že to je asi proto, že jí muselo dát dost přemáhání takovou otázku položit. Ale pak mi blesklo hlavou ještě něco jiného. Totiž, že její dřívější chování vůči mně vlastně nebylo rozporuplné… Pomyslel jsem si: „Ach, Lidunko, všechno, ale úplně všechno je špatně. Naprosto špatně…“ Ticho ve třídě by se dalo krájet. Někteří žáci klopili oči a evidentně se snažili duševně tu nebýt, jiní se na mě upřeně dívali… Odpověděl jsem po pravdě, že učím poslední den. A že si to chci náramně užít, protože bez ohledu na to, co si kdo o mně myslí, já učím nesmírně rád. Ta práce mě naplňuje, miluji ji a jsem nadšený, když na konci třetího ročníku vidím, jaké pokroky za dobu na učilišti žáci i mým přičiněním udělali…

Poznámka

V této době jsem si opravdu myslel, že již nikdy v životě učit nebudu. A všechno tomu jednoznačně nasvědčovalo. Leč Dědeček Hříbeček mě vedl všelijak točitými cestičkami bytí tak dlouho, až jsem jednoho dne o mnoho let později nastoupil na základní školu. A učil dívky ve věku 10 až 15 let. Jestli laskavého čtenáře právě napadlo, že to asi nemohlo skončit dobře, pak, jelikož nechci předbíhat, zareaguji jen dvěma slovy, které nejspíš důvtipným odpoví i na otázku položenou hned v několika soukromých zprávách: „Action Damax“…


Jak už jsem naznačil, po zbytek školního dne jsem byl relativně v psychické pohodě. Bylo to dáno tím, že jsem stále vyučoval a neměl tak čas na přemýšlení, ale i tím, že pro tuto chvíli jsem neočekával další nepříjemnosti. Ty se beze sporu dostaví, ale jistě ne dříve, než za několik dní. A také jsem neskonale věřil své Thermopylské legii – ti moji nejvěrnější z nejvěrnějších přeci musí něco vymyslet… Jakmile jsem však později dorazil na podnájem, jako by se na mě začalo vše hroutit. Asi nejhorší bylo, že to se teprve blížil čas, kdy by bývala měla na schůzku dorazit Regina. I když už mi bylo jasné, že rozhodně nepřijde, stále něco ve mně ještě doufalo a trhalo tak moji psychiku…


Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Seznam příspěvků tvořících Střípky - ať již Asceho memoáry či různé drobné příhody všedního dne, nalezne čtenář zde: Rozcestník Asceho životních příběhů

Přehled dívek z publikovaných příběhů a jejich klasifikace je k dispozici zde: Asceho typologie dívek ze Střípků
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 871
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2928 x
Oceněn: 3072 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 27.7.2018 19:33:47

Odchod z učiliště, policejní výslechy a odchod z města

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)


III. část: Poslední výuka na večerní škole


Je stále událostmi nabité pondělí…

Nyní mne čekalo odučit poslední dvě hodiny, a sice na tzv. „večerní“ škole. Tohoto školního roku totiž otevřelo naše učiliště dvouleté nástavbové studium, kde lidé mající výuční list z libovolného oboru, mohli získat maturitu. Výuka zde probíhala odpoledne, tedy nikoliv večer, jak by napovídal lidový název. Učil jsem zde matematiku, chemii a fyziku, přičemž zvlášť důležitá byla matematika, neboť z té měli studenti povinně maturovat. Hodiny v této třídě byly vždy doslova balzám na kantorskou duši, protože většina studentů maturitu nutně potřebovala a byla si vědoma toho, že musí dávat pozor a co nejvíce látky pochopit přímo ve výuce, jinak že to nejspíš nepůjde, či jen ztuha. Byla polovina osmdesátých let minulého století, a to už ani v socialistickém režimu nešlo udělat pracovní kariéru jen s „červenou knížkou“, neboli legitimací člena mocné komunistické strany. Jenže bylo mnoho lidí, kteří takovou kariéru udělali v dřívější době. Za léta působení na svých pozicích se někteří z nich stali třeba i zdatnými odborníky či manažery, ale chybělo jim právě to formální vzdělání. Nyní byli postaveni před volbu – buď opustit svou funkci, nebo si vzdělání doplnit. Tito zejména výrazně starší studenti tvořili více než polovinu třídy, zbytek byli převážně absolventi našeho učiliště a z nich pak mnoho těch, které jsem již učil.

Právě starší studenti využívali hodiny maximálně. A doslova se na mne vrhali i o přestávkách. Pohlaváři „bez papírů“ zkrátka věděli, že buď maturitu udělají a zůstanou na svých velice prestižních a výnosných pozicích, anebo zkrátka mají smůlu. Přitom studium pro ně bylo velmi náročné – relevantní předchozí vzdělání neměli, byli velmi zaneprázdněni ve svých firmách a staršímu člověku už také učivo neleze do hlavy, jako by tomu bylo za mlada. Oceňovali mě za můj přístup, snahu látku důkladně vysvětlit i procvičit tak, aby prošli do dalšího ročníku a pak posléze i u maturity. Já jsem je chápal a vycházel jim vstříc, jak jen to šlo…

Vešel jsem do „večerní“ třídy. Opět jsem působil jako zjevení. Paní Hlavní vychovatelka se zkrátka činila i zde. Polohlasné narážky studentů přirovnávající paní Hlavní vychovatelku hned k několika druhům zvířat, se nedaly přeslechnout. Byl jsem rád, že zde mám kompletní podporu. Chtěl jsem zahájit standardní vyučovací hodinu matematiky, ale nešlo to. Spousta lidí chtěla vědět, jak to teď bude, jestli opravdu odcházím, jestli vím, kdo mne nahradí… Tak tak jsme stačili zkontrolovat aspoň to, jak porozuměli těm jednodušším věcem, které jsem jim minule uložil k samostudiu…

O přestávce se ke mně rázně probojoval jeden z mých stabilních „vytěžovačů“. Byl to asi padesátiletý muž, který zastával funkci výrobního náměstka v jedné velké a významné chemické továrně, jež byla umístěna ve městě, tuším, okolo čtyřiceti kilometrů vzdáleném. Požádal mě, abychom šli stranou. Jakmile jsme setřásli nežádoucí posluchače, řekl mi: „Podívejte, soudruhu Asce, já to beru tak, že nejste ani první ani poslední učitel, který tak říkajíc zhřešil se žákyní. Jestli byla hezká, tak vám to dokonce přeji, pochopitelně až na ty další následky… Proč vám to ale říkám… Měl bych pro vás takovou nabídku… Jistě jste postřehl, že učivo mi moc do hlavy neleze, a to přesto, že se o to snažím a přesto, že i vy se snažíte. Když odejdete, tak si to už vůbec nedovedu představit. Je mi jasné, že nám zde dáváte víc, než byste musel, neboli víc, než je vaší povinností… Proto bych vám chtěl navrhnout, abyste nastoupil k nám do fabriky. Zařadil bych vás na pozici zástupce vedoucího laboratoří. Upřímně řečeno, zatím takovou funkci nemáme, ale to nic neznamená. Umím si představit, že byste byl tou prací vytížen tak dvě tři hodiny denně, ulehčil byste vedoucímu nějaké papírování. Představuji si, že tak další dvě až tři hodiny denně byste dával soukromou nalejvárnu mně a zbylý čas byste mohl věnovat sebevzdělávání v oboru. On totiž soudruh vedoucí laboratoří to má pár měsíců do důchodu… Je jasné, že byste nemohl denně dojíždět, ale nejpozději do čtvrt roku vám seženu byt. Do té doby byste musel být na ubytovně, což mi přijde jako jediná malá komplikace. Platově byste si jistě velmi výrazně polepšil… Tak myslíte, že bychom si mohli plácnout?“
„Soudruhu náměstku, musím říci, že jste mi doslova vyrazil dech! Jde jistě o nabídku, která se standardně neodmítá. Bohužel, já nejsem v situaci, kterou bych právě nazval jako standardní. Zkusím se nejprve zorientovat ve svém aktuálním životě a na příští lekci bych vám dal jednoznačnou odpověď. Myslíte, že bychom se takto mohli domluvit?“
„Dobrá! A budu vám držet palce! Vlastně tím pádem i sobě,“ zasmál se…

…Když jsem v pozdní odpoledne dorazil na podnájem, podíval jsem se na kříž na stěně a v duchu jsem si řekl: „Já vím, jednou musela spadnout klec…“ Bylo mi také jasné, že Regina v dohodnutý čas nepřijde a že nejspíš nepřijde už nikdy. Oči těkaly po hodinách a snad ještě doufaly, ale rozum to vyslovil jasně. Byl jsem teď sám - a tak se ke slovu ničím nekorigovány dostávaly moje emoce.

Reginu jsem nesmírně miloval. A její láska změnila moje chování. Dramaticky jsem snížil svoji promiskuitu. Byl jsem o hodně zodpovědnější, šetřil jsem mnoho peněz, zkrátka jsem se připravoval na to, že s Reginou budeme žít jako milující se manželé. V této krásné vilce…

Následující noci jsem toho mnoho nenaspal. Zvažoval jsem varianty, které mohou nastat. Jenže k tomu, abych mohl zvolit nějaké rozumně podložené řešení, jak naložit se svojí budoucností, potřeboval bych vědět, co přesně se bude dál dít s těmi materiály, které vypracovala paní Hlavní vychovatelka. Bylo mi jasné, že žaloba bude podána. Pan Vlk dal jasně najevo, jak až moc je zakousnutý, paní Hlavní vychovatelka bude také „na stráži“ a v těch materiálech podle jmen, jež jsem zaslechl, toho bylo dost a dost na to, abych skončil za mřížemi. Ach jo, to jsem nemohl alespoň ty třináctky a čtrnáctky nechat na pokoji a počkat si až jim bude patnáct? Pak by byl problém už jen s tím, že jsem byl jejich učitel. Ale dobře jsem věděl, že kdyby to bylo možné, sváděl bych nejen ty třináctky a čtrnáctky, ale nejraději ještě i o dost mladší dívky. Vzpomněl jsem si, jak jsem byl úplně zblázněný do Jíti. To, že „inicializace“ Marcelky nebyla úplně „košer“, jsem si raději ani nepřipouštěl. Kdyby mi byla prokázána jen tato jediná akce, klidně bych za ni mohl „vyfasovat“ slušnou porci let natvrdo. I bez toho se přede mnou rýsovaly dost neveselé vyhlídky…

Ve svých úvahách jsem se co chvíli vracel k Regině. Chodili jsme spolu více než rok a já na ni pomalu začínal naléhat, abychom naši lásku vyjevili jejím rodičům. Zastával jsem názor, že pokud jsou to rozumní lidé, nebudou sice nadšeni, ale nějak to skousnou. Tím pádem Regina nebude muset doma lhát, kam vlastně chodí trávit značnou část svého volného času. Ovšem Regina byla zásadně proti. Měla strach zejména z otce. Ukázalo se, že oprávněný. To, co pan Vlk na třídní schůzce předváděl a co na sebe při tom prozradil, však výrazně připomínalo více než obavu o správný rozvoj vlastního dítěte, žárlivou scénu, jak vystřiženou z nějakého italského filmu. Zajímavé…

Převaloval jsem se na lůžku a moje nálady se střídaly od bojovných až po zcela rezignované s myšlenkami na ukončení života. Bylo mi konečně jasné, že celý můj dosavadní svět se zhroutil a já přišel o svou lásku. O tu, na kterou jsem přitom, pln pochyb o sobě, čekal celý život. Regina byla ještě ke všemu naprosto výjimečná dívka – krásná, inteligentní a s perverzností, kterou jako kdybychom byli pro sebe doslova stvořeni. Tato ztráta bolela tak, že jsem tu a tam i na lůžku prudce vyskočil do sedu a měl tendenci dojít si pro nůž a vše rychle ukončit…

Občas jsem v myšlenkách zabloudil i k Passifloře. Co s ní teď bude? Nezvrhnou se její masochistické choutky a prudké výkyvy nálad, jež byly dlouhodobě tlumené a uvolňované mnou a poslední rok i Reginou? Poradí si se sebou, když už nebude mít tuto korekci? Neprovede si něco?

Také jsem trpěl tím, že jsem přišel o své milované povolání. Učit mne velmi bavilo a pro kvalitu výuky jsem dělal hodně, a to bez ohledu na svůj čas. Prosadil jsem nákup řady pomůcek, dělal žákům – i se žáky – plno pokusů, vedl jsem časově náročné kroužky… Bavilo mne nejen učit, ale i organizovat dění na učilišti tak, aby se zde učňům co nejvíc líbilo. Vzpomeňme například toho, jak jsem prosadil zmírnění peněžitých trestů a zavedl i jakési „odpustky“, pořádání tanečních večírků, vydávání časopisu… Přitom jsem byl náročný, přísný, ale zároveň i laskavý. Ano, potíž byla v tom, že jsem si v myšlenkách žáky projektoval do svých part z klukovských let. A to se vším všudy, tedy i s tím, že žačky pro mne představovaly potenciální partnerky, což spolu s mojí hebefilií v mixu sexuálních preferencí, nebylo dobré.

Nyní bylo ovšem špatně úplně všechno… Do mého uvažování se co chvíli mísila různá hlášení čtvrté kohorty Lilithia, která nabyla takové zřetelnosti, jako by snad byla skutečná. Havraní vlasy a černé oči dívky jménem Alivia se mi vybavovaly tak jasně, že jsem pomalu nedokázal odlišit reálný život od toho tam někde… Boj komára s obrem… Hlavně nepřítele zdržet a odvést ho od nejkratší cesty. Té, co směřuje k nebytí… Střely děl se odrážely od ostře řezaných hran těžkých tanků a za ohlušujícího rachotu vylétaly vysoko do vzduchu, kde explodovaly… Výbuchy kvetly a řvaly svým tichem osamělé noci… Usnul jsem… Myslím, že Alivia mi tu noc zachránila život… Tam, kdesi na padesátém kilometru před branami hlavního města…


Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Seznam příspěvků tvořících Střípky - ať již Asceho memoáry či různé drobné příhody všedního dne, nalezne čtenář zde: Rozcestník Asceho životních příběhů

Přehled dívek z publikovaných příběhů a jejich klasifikace je k dispozici zde: Asceho typologie dívek ze Střípků
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 871
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2928 x
Oceněn: 3072 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 11.8.2018 17:19:23

Odchod z učiliště, policejní výslechy a odchod z města

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)



IV. část: Předávání agendy


Cesta na pracoviště úterním ránem byla hodně nepříjemná. Šel jsem v běžný čas, jako každý jiný pracovní den, tedy společně s davem učňů. Nešlo si nevšimnout mnoha nevraživých pohledů, ba i nějaké polohlasné jedovaté poznámky na moji adresu zazněly. Ti žáci, kteří mě měli rádi, raději odvraceli hlavu, aby měli pokoj od svých agresivnějších spolužáků. Jediným světlým bodem na této záležitosti bylo to, jak se ke mně měli členové tajných sekcí Přírodovědného kroužku, tedy kluci z Bratrstva zlatého psa a holky z Rychlých spojek. Dokonce jsem musel zasáhnout, protože Renka ostře vyjela na jednoho prváka, který nejspíš asi ani pořádně nevěděl, co se stalo, jen byl indoktrinován řečmi paní Hlavní vychovatelky. Tak tak jsem stihl zabránit tomu, aby od Renky nedostal pár facek… Tato epizoda mne poučila, a tak jsem v dalších dnech raději přicházel až během vyučování, kdy bylo v areálu školy liduprázdno. Řekl jsem si, že není třeba dalších konfliktů…

Ve středu dopoledne jsem ve sborovně připravoval nějaké materiály k předání. Byla vyučovací hodina, navíc se za mne suplovalo, takže nebylo divu, že jsem zde byl sám. Zaklepání na dveře. Po výzvě vstoupila mladá žena, kterou jsem ale ihned poznal. Jmenovala se Karolína a byla studentkou pátého ročníku vysoké školy, kterou jsem před několika lety absolvoval. Pamatoval jsem si ji právě odtud, ještě z doby mého studia. Vybavila se mi ihned, byť jsem ji od svých státnic už nikdy potom nepotkal. V mysli mi „naskočilo“ i to, že když nastoupila do prvního ročníku, já byl již v posledním, pátém. Na učilišti jsem byl obklopen spoustou hezkých holek, ale pořád jsem si pamatoval, jak moc se mi ona tehdy líbila.

Karolína tenkrát vypadala jako čerstvá absolventka základní a nikoliv střední školy. A to se evidentně příliš nezměnilo. Pravda, podle obličeje byste jí už nehádali nějakých čtrnáct, ale dejme tomu sedmnáct, osmnáct. Byla vysoká přesně jako já a nesmírně štíhlounká, někdo by řekl, že až skoro hubená. Je zvláštní, že takhle moc štíhlé dívky mne zpravidla „neberou“, ale Karolína měla nějaké zvláštní, těžko popsatelné kouzlo. Určitě k tomu přispívala i její prsa. Ačkoliv jsem měl možnost vidět ji jen oblečenou, a nutno dodat, že vždy velice elegantně, dalo se vydedukovat, že její prsy budou mít širokou základnu a kulatý tvar. Na hubené dívce široká, poměrně velká a zřetelně pevná prsa působí hodně rajcovně. Obličej Karolíny byl neskonale sympatický a neustále z něj vyzařovala přívětivost. Byl obdařen tmavýma hlubokýma očima a krásnými plnými rty, jež byly stále připraveny se usmívat. Z Karolíny doslova vyzařovala pohoda a empatie…

Jakmile jsem ji na vysoké škole poprvé spatřil, zvažoval jsem, jak ji pozvat na rande. Jenomže než jsem se k nějaké akci odhodlal, začal jsem ji potkávat s nějakým mládencem a z plánů na její sbalení tak nebylo nic.

Ale zpět do sborovny. Karolína přišla až ke mně, lehce mne políbila na ústa, objala mě a doslova se přitulila. Docela mě to překvapilo, ale bylo mi to příjemné. Opravdu moc příjemné. V tuto chvíli byla totiž každá spřízněná duše pro mou těžce zkoušenou mysl neobyčejně vítána. Řekla: „Ahoj! Jsem ráda, že tě po létech zase vidím. Moc mě mrzí, že tě jdu nahradit. Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych tu učit s tebou a ne místo tebe.“ Po chvilce „opatrného našlapování“ jsme ale zákonitě dospěli k onomu bodu v čase, který – a nevím, jak to výstižněji popsat – jako by doslova visel ve vzduchu. A tak jsem se dozvěděl, že by tenkrát v prvním ročníku byla ráda, kdybych o ni projevil zájem. Že všichni ke mně vzhlíželi s úctou jako k odborníkovi, že kolovaly historky o tom, jaký jsem nezištný kamarád, že jsem dvěma holkám připravil diplomky, že jsem jí byl sympatický… Ale že mě stále vídala obklopeného čtvrťačkami… No, ale pak ji oslovil spolužák, její současný manžel – ukázala mi ruku, kde na prsteníku svítil zlatý snubní prsten. Stále jsme se objímali… Nepřesnosti, které si o mně udržovala v paměti, jsem jí nijak nevymlouval…

Školský odbor nebyl schopen v danou chvíli sehnat za mě náhradu, tak oslovil studenty pátého ročníku vysoké školy. A jelikož si Karolína s manželem zařizovali byt, tedy každá koruna dobrá, rozhodla se tento záskok vzít.

Když jsem se konečně nabažil nenadálé příjemné situace, poslal jsem Karolínu za zástupcem ředitele pro teoretickou výchovu, protože formality bude vyřizovat s ním. Ale „zapikal“ jsem si, že poté si spolu ještě u kávy pohovoříme. Vedoucí ovšem po krátkém přivítání stejně zase Karolínu poslal za mnou, totiž aby rovnou ode mě převzala část agendy. Nejspíš volil jistotu, protože já mohl kdykoliv odejít a nějaké smysluplné předávání mu hodit na hlavu, dokonce jsem tu oficiálně neměl už druhý den co pohledávat. Takže jsem tu kávu ihned uvařil a než zazvonilo na přestávku, tak jsme probrali mnoho osobních věcí – na oficiality je času dost, že…

Z hodiny dorazila mezi ostatními kantory i Jana, učitelka češtiny a občanské nauky. Byla to aktuálně asi 45 letá žena, kterou jsme si představili na začátku povídání o učilišti. Velmi jsme spolu kamarádili. Měla pochopení pro moje avantýry s učenkami, byť mi kvůli tomu občas promlouvala do duše. Když nyní vešla do dveří sborovny a uviděla mě s Karolínou u té kávy, jak se k sobě mačkáme, jako bychom snad byli milenci, rozesmála se a hned vyrukovala s větičkou, že já si snad nedám pokoj, ani když by mě už uvazovali na oprátku.

Jenže vzápětí dveře sborovny rozrazila paní Hlavní vychovatelka. Bylo to od ní dost neurvalé, protože nejen, že měla zaklepat, ale navíc by měla přijít v doprovodu vedoucího učitele, nebo mít alespoň jeho svolení, že může učitelům něco oficiálně sdělit. Neměla nic z toho. Ještě když byla před dveřmi, zaslechla smích učitelky Jany a nato i smích můj a nějaké neznámé „dívky“. Mojí aférou se cítila vůči pedagogickému sboru nesmírně posílena, a teď najednou registruje místo poraženeckých nálad smích. To ji vydráždilo tak, že ztratila společenské zábrany. Zakřičela směrem ke mně: „Však on vás ten smích, soudruhu Asce, u soudu přejde,“ aby se pak obrátila do pléna a pokračovala, „a vás všechny ostatní také! Hned půjdu zavolat na policii, že podporujete páchání trestné činnosti!“ Bylo evidentní, že si Karolínu spletla s nějakou třeťačkou, která nebydlí na internátu, a tudíž ji tolik nezná, takže situace, kterou uviděla, jí připadala jako miliskování kantora se žákyní. Ostatně na onu domnělou žačku se také ihned obrátila: „A ty koukej vypadnout do své třídy!“ Jenže to neměla dělat…

…Karolína rázně vyskočila – nutno dodat, že takovou jsem ji vlastně vůbec neznal. Sebevědomě přikročila k Hlavní vychovatelce a důrazným, hlasitým, ale nikoliv afektovaným hlasem se do ní pustila: „Komu tady tykáte, osobo?! Já sice nevím, kdo jste, ale takové jednání si vyprošuji! A spolehněte se, že tohle bude mít následky!“

Hlavní vychovatelka se zarazila, nejspíš jí už došlo, že přestřelila, ale než stačila cokoliv říct, tak do sborovny vešel zástupce ředitele. Asi zaslechl část hádky už na chodbě, protože rovnou, bez přípravy, se pustil do Hlavní vychovatelky. Bylo znát, že je rozčilený. Byl to velice ješitný člověk, zakládal si na své funkci a na tom, že na oddělení je něčím jako gubernátor – a nyní mu zde bez jeho vědomí běhá vychovatelka, a to jak chce, kdy chce, plácá nějaké nesmysly a vůbec ruší jím zaběhané pořádky. Ti dva se znali ještě z dob, kdy se učiliště zakládalo. Na neformálních akcích si tykali, ale při pracovních příležitostech vykali. Nyní se zástupce cítil uražen nerespektováním svého majestátu, a tak se do své kolegyně pustil opravdu nevybíravě: „Ty namyšlená huso! Sama vypadni! Zalez do toho svého bezvýznamného kanclíku na ještě bezvýznamnějším intru a sklapni!“ Obešel ji a rukou ji vytlačoval ze sborovny pryč. Když oba zmizeli, my všichni, jak jsme ve sborovně byli, jsme se na sebe podívali a propukli v hlasitý smích. Na následující vyučovací hodinu nikdo nepřišel včas. Prostě jsme museli to, čeho jsme byli svědky, důkladně probrat…

Poznámka

Zástupce ředitele pro teoretickou výuku často o internátu mluvil jako o bezvýznamném. Narážel přitom na skutečnost, že Hlavní vychovatelka neměla post zástupce ředitele, jako on. Tím se současně snažil dávat najevo, jak je sám důležitou osobou. Naopak Hlavní vychovatelka se ráda chlubila tím, že je třetím zástupcem ředitele, což ovšem nebyla pravda. Málokdo z těch, před kterými toto prohlašovala, mohl její tvrzení ověřit, pakliže by jej vůbec napadlo o jejích slovech pochybovat. Jak již jen z tohoto příkladu je vidět, zástupce měl pravdu v tom, když ji označil za namyšlenou.



Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Seznam příspěvků tvořících Střípky - ať již Asceho memoáry či různé drobné příhody všedního dne, nalezne čtenář zde: Rozcestník Asceho životních příběhů

Přehled dívek z publikovaných příběhů a jejich klasifikace je k dispozici zde: Asceho typologie dívek ze Střípků
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 871
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2928 x
Oceněn: 3072 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 27.8.2018 0:55:20

Odchod z učiliště, policejní výslechy a odchod z města

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)


V. část: Co s životem dál…


Je středa, tj. dva dny poté, co proběhlo jednání u zástupce ředitele. Ano, to, po kterém jsem byl vyloučen z výuky. Jinak řečeno, uběhly čtyři dny po vystoupení pana Vlka na třídní schůzce. Události před tím bublající někde pod mnou dohlédnutelným horizontem, od pondělka pádily jako utržené ze řetězu. Vzhledem k osobě, která vše spustila, by jistě bylo možno použít i přirovnání k vyhladovělé vlčí smečce, která chytila stopu…

S mojí nástupkyní Karolínou jsem se od nynějška až do konce měsíce, kdy jsem učiliště definitivně opustil, vídával pravidelně každý pracovní den. Vždy přišla alespoň na dvě hodiny, ale většinou se zdržela mnohem déle. Nejčastěji jsem odcházel spolu s ní a některým dalším kolegou, protože v této době mi již můj nadřízený zakázal být na úseku teoretické výchovy sám, bez přítomnosti jiného učitele. Mimochodem také dozor na internátu byl instruován, že po výuce nikdo z ubytovaných nesmí na tento úsek chodit. Tím pádem byly žákům zrušeny také veškeré kroužky, protože jiné, než ty mé, na škole nebyly…

Karolínu jsem kromě všemožných agend seznamoval i s mým kabinetem a jeho různými vychytávkami. Neopomněl jsem si ji přitom občas chytit za ruku či v pase. Byla mi totiž i nyní, po oněch letech, co jsem ji ztratil z očí po ukončení studia na vysoké škole, nesmírně sympatická. Vypadala velice mladě a neznalý pozorovatel by ji klidně mohl zaměnit za učenku – jak se ostatně „povedlo“ i paní Hlavní vychovatelce. Rovnou však musím dodat, že jsem v této době necítil potřebu s Karolínou cokoliv rozvíjet dál – ať již po stránce vztahové, tak erotické. Ani jsem vlastně nezkoumal, zda by z její strany mohla být na moje případné snahy kladná odezva. Jen jsem potřeboval mít právě v tuto chvíli pocit, že někdo stojí při mně, že mě má aspoň trochu rád, a že mu na mně záleží. Stále jsem nesmírně miloval Reginu. Nicméně ač jsem se snažil této myšlence bránit, ta už byla vlastně jen vzpomínkou…

Během jedné, řekněme odlehčenější diskuze, jsem se s Karolínou dohodl, že pokud pojede před prázdninami se třídou na výlet, vezme to do města mého trvalého pobytu, protože jí budu moci ukázat spoustu zajímavých míst. Abych mohl říci, zda tento slib splnila, musel bych prozradit, jestli se nakonec Asceho obraně podařilo nepřátelské jednotky zastavit. Ale nyní vězím až po krk v bažině a snažím se chytat každého stébla. Tudíž nebudeme předbíhat…

Kromě Karolíny, která se na učilišti zjevila nečekaně a doslova bleskově, a jež mi byla velkou psychickou oporou, podobnou podporu jsem měl i v kolegyni češtinářce Janě. Pokud jsem byl o samotě s kolegou tělocvikářem, pak také ten se ke mně choval stejně přátelsky jako dřív. Ovšem byl poněkud zbabělý, a tak se před ostatními členy pedagogického sboru tvářil, že je mým chováním poněkud pohoršen. V duchu jsem se tomu smál, protože my dva jsme byli jaksi kolegy i v jiném smyslu – totiž i on měl četné sexuální styky s učenkami, jen na rozdíl ode mne si vybíral spíše ty nejstarší, zatímco já naopak ty nejmladší. Občas jsme se potají o některých svých „úlovcích“ i bavili, takže jsme tyto úlety na sebe dobře věděli, tudíž jeho veřejně předstíraný názor na mé chování mi oprávněně připadal legrační. Většina dalších učitelů, vychovatelů či mistrů odborného výcviku to brala tak, že jsem se takto chovat neměl, že jsem se zachoval hloupě a že něco v tom smyslu tušili, přičemž je jasné, že to jednou muselo vyplavat na povrch. Byli ovšem i tací, z jejichž chování jsem cítil jasnou zášť – u některých mužů dost jistě motivovanou závistí. Inu, který muž by nechtěl mít za milenku nádhernou Reginu - životem doslova překypující a s věčnými ohníčky v očích. To, že můj vztah s Reginou nebyl jen o slastech pozemských rozkoší, ale mocnou a plnohodnotnou láskou, která si vyžaduje i mnoho duševní námahy, nemělo cenu nikomu z nich vykládat…


Poznámka ke kolegyni Janě

Nikdy jsem nepředpokládal, že bych si dělal řidičský průkaz. Na co – vlaky i autobusy byly za minulého režimu laciné a starat se o auto? Děkuji, nechci! Jednoho dne se mi ale svěřila češtinářka Jana, že ona by si tento průkaz chtěla udělat. Připomněla mi, že v její rodině ji všichni neskutečně podceňují a rýpou do ní, že je neschopná. A tak by jim chtěla dokázat, že také za něco stojí, že něco dokáže. Ale že se na to ve skutečnosti přeci jen zas tak necítí. Požádala mne, jestli bych do toho kurzu tedy nechodil s ní. Byl bych jí psychickou oporou, a pokud by něčemu nerozuměla, tak bych jí to jistě rád vysvětlil. Bylo mi jí líto, a tak jsem se opravdu společně s ní někdy před rokem přihlásil. Kurs trval asi tři měsíce a tak jsem v této době měl již tři čtvrtě roku řidičské oprávnění. Ihned jsem pak v bazaru koupil ojetou škodovku a vylepšoval se v řízení, zejména při cestách do místa svého trvalého bydliště. Najednou jsem mohl vozit mnohem více věcí, než vlakem. Mimochodem dnes, vlastně již řadu let, bych se bez auta naprosto neobešel. Samozřejmě jsem jízdy autem využil i při stěhování se z města učiliště – to se pak vlastní vůz ukázal jako obzvlášť užitečná pomůcka. Bohužel, Jana zkoušky na ten řidičský průkaz neudělala. Byl jsem tenkrát z toho moc, moc smutný…



Můj poslední den na učilišti byl převážně neformální. Karolíně jsem už předal všechny agendy i plno rad o tom, jak to zde chodí, i rad na téma „kdo je kdo“. Měla tak přeci jen trochu usnadněnou situaci, protože si nemusela na vše přijít sama, jako já na začátku svého působení v této škole. Také jsem jí daroval své přípravy na hodiny, a tím jí ušetřil veliké množství práce. Naše rozloučení proběhlo v kabinetu a bylo hodně srdečné. Dlouho jsme se objímali a i nějaká ta pusa padla… Hezky a také s polibkem se se mnou rozloučila i Jana. Kolega tělocvikář překonal sám sebe a důkladně mi pochroumal ruku, jak mi ji přátelsky tiskl, přičemž přidal i několik poplácání po rameni, pod nimiž se mi div nepodlomila kolena… Ostatní učitelé řekli jen ahoj…

…Když jsem se odpoledne vrátil na podnájem, měl jsem zde oznámenku na dopis do vlastních rukou. Byla opět středa, takže jsem ihned zaběhl na poštu, protože, stejně jako v současnosti, i tenkrát byla středeční pracovní doba na úřadech, poštách a podobných institucích, nejdelší. Stále tedy bylo otevřeno. Dopis byl od policie. Dělaly se mi mžitky před očima a měl jsem problém jej vůbec otevřít, jak se mi třásly ruce. Strachoval jsem se, jestli obsah nebude až moc nepříjemný. Byl. Dopis obsahoval předvolání k výslechu, nikoliv podání vysvětlení nebo svědectví, ze kterého by se teprve případně něco nemilého mohlo vyklubat. Rovnou výslech, a to s tím, že mi hrozí odnětí svobody v rozpětí trvání pět až deset let nebo i více. Tak se to tam psalo. Také tam byla poznámka o tom, že si mohu s sebou vzít advokáta a pokud si jej nemohu dovolit, že mi bude přidělen. Výslech měl být v pátek v 10:00 hodin.

Bylo jediné štěstí, že za krátkou chvíli nato přišly na dohodnutou schůzku dívky Rychlé spojky a aspoň na čas mne vytrhly z chmurných úvah. Chodily nyní každou středu, tedy i dnes. Vlastně to bylo takové naše oficiální rozloučení. Otevřeli jsme si láhev vína, povídali si a bylo nám hezky jako vždycky, když jsme byli spolu. Sice bylo pravděpodobné, že se ještě potkáme, protože jsem byl na učilišti domluven, že až budu připraven na odchod z podnájmu, tak mi holky budou moci přinést některé mé „krámy“ a vybrané květiny z kabinetu. Ale to bude u mého podnájmu přistaven nákladní vůz, řidič bude chvátat, a tak jistě nebude možné nějaké důstojné rozloučení, jaké si zaslouží dívky, jež mi byly vždy oporou. Na závěr posezení jsem každou dívku dlouze políbil, sáhl jí na holá prsa i důkladně mezi nohy, abych měl ovoněné ruce a popřál strašně moc osobních úspěchů. Řekl jsem: „Holky, nikdy na vás nezapomenu, nikdy jsem nepoznal lepší kamarádky!“ Renáta se rozbrečela, Ivetě se leskly oči a k pláči také neměla daleko, jen Renka musela mít i nyní svůj osobitý závěr. Sevřela pěst a nastavila ji, abychom si po chlapsku o sebe těmi sevřenými pěstmi třískli na znamení soudržnosti a řekla: „Drž se, kápo!“ No, musím říci, že jsem byl také naměkko…

Ráno jsem zašel do telefonní budky a v seznamu našel číslo na něco, čemu by se dnes řeklo „pracák“ pro město mého trvalého pobytu. Paní, která telefon zvedla, měla docela příjemný hlas a pohodové vystupování. Seznámil jsem jí s tím, že na základě dohody mi končí zaměstnání učitele. Dodal jsem také, že bych se rád vrátil do místa svého trvalého bydliště, protože přeci jen na podnájmu to není ono a naopak doma vlastním byt. Obojí nebylo tak docela pravda, podnájem mi naprosto vyhovoval, pak jsem tu měl úžasnou nabídku od pana náměstka a naopak doma jsem sice měl trvalý pobyt, ale ty místnosti již dávno nebyly v bytovém fondu. Paní pro mne vybrala dvě potenciální pozice – řidič vysokozdvižného vozíku a vědecko-výzkumný pracovník, obojí v téže obrovské firmě. Vyžádal jsem si kontaktní údaje na vedoucí příslušných středisek. Řekl jsem si, že jezdit s vysokozdvižným vozíkem můžu tak jako tak, tedy že nejprve zkusím dosáhnout na to výše položené ovoce. Vytočil jsem telefonní číslo pana vedoucího. Vzal to pán, kterému bych podle hlasu hádal něco okolo padesáti let. Představil jsem se a řekl mu něco podobného, co paní z úřadu před chvílí, jen jsem ještě přidal informaci o tom, že můj odchod je sice dohodou, ale ne tak úplně dobrovolný. Odpověděl mi, nejprve žertem, že u nich žádné nezletilé dívky nepracují, takže v této mé zálibě by překážku nespatřoval, a poté vážně, že aby mě přijal, tak si musí být nejprve jistý, že mě nezavřou do vězení. Řekl jsem mu: „Nejspíš to nebude až tak horké, ale pochopitelně rozhoduje soud, nicméně vězení neočekávám.“ Ještě, že mě pan vedoucí nemohl vidět. Byl jsem z té lži celý rudý v obličeji – dopis od policie naznačoval něco zcela jiného, a sice že zavřený rozhodně budu, a to nejméně na pět let. Ale stále jsem doufal… Pan vedoucí mi nabídl, abych jej někdy okolo poloviny prosince navštívil, že mi ukáže fabriku a pochopitelně i vysvětlí, v čem by spočívala moje práce, kdyby mě přijal. Poděkoval jsem mu a s tím jsme se rozloučili…

Napsal jsem uctivý děkovný dopis panu náměstkovi. Má zpráva měla sice týdenní zpoždění oproti termínu, který jsem původně avizoval, ale očekával jsem, že vzhledem k mé složité situaci to pochopí. Konstatoval jsem, že hodlám začít nový život, a to se vším všudy, tedy i v jiném kraji. Dal jsem si skutečně záležet, aby text vyzněl tak, jak jsem jeho nabídku chápal – nešetřil jsem díky. Bylo za co děkovat. Zašel jsem na vrátnici učiliště, kde jsem dopis s žádostí o předání svěřil kolegyni Janě. Věděl jsem, kdy bude ve škole, a tak jsem se s ní dopředu domluvil telefonicky. Já totiž na učiliště od dnešního dne nesměl. Janu jsem poprosil, ať dopis hned v pondělí panu náměstkovi předá…

Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Seznam příspěvků tvořících Střípky - ať již Asceho memoáry či různé drobné příhody všedního dne, nalezne čtenář zde: Rozcestník Asceho životních příběhů

Přehled dívek z publikovaných příběhů a jejich klasifikace je k dispozici zde: Asceho typologie dívek ze Střípků
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 871
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2928 x
Oceněn: 3072 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 7.9.2018 16:49:48

Odchod z učiliště, policejní výslechy a odchod z města

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)



VI. část: První výslech


Kontextová poznámka:

V kapitolce věnované mému kabinetu, nyní už bohužel bývalému, jsem vyjádřil svůj vřelý vztah k rostlinám. I těm pokojovým. Byl jsem velmi pyšný, že se mi podařilo získat liánu jménem Syngonium, která tehdy byla v našich končinách dost vzácnou pokojovou rostlinou. Možná si laskavý čtenář vzpomene, jak jsem naznačoval, že tato rostlina sehrála v popisované etapě mého života význačnou pozitivní roli. Jistě lze namítnout, že jde o klasický případ pověrčivosti, neboť za to, jak se můj život ubíral, nemůže žádný již dříve citovaný a vymyšlený dědeček Hříbeček, natož pro změnu nyní zase vzpomínaná kytka, byť ta reálná, ale jen moje chování a reakce okolí na něj. Jakožto racionální člověk bych si toto měl myslet také, leč jsou věci mezi nebem a zemí…


***
Bylo páteční ráno a připravoval jsem se k výslechu na úřadovně kriminální policie. Smutnou ironií bylo, že policejní budova sousedila s kostelem, kam jsme se kdysi chodili modlit s Lenkou. No, tentokrát jsem ale byl ve značně jiném rozpoložení. Bylo mi opravdu neveselo. A to bych řekl, že „neveselo“ je až příliš mírný výraz k tomu, co se odehrávalo v mé psychice. Celý jsem se chvěl a z roztržitosti tropil různé hlouposti – například jsem si „na první pokus“ obul boty, aniž jsem měl na sobě kalhoty…

Byl jsem ve společenském obleku, přičemž záležet jsem si dal nejen na svém vzhledu, ale i na tom, abych přišel včas. Jak proběhla cesta městskou dopravou, vlastně ani nevím – neustále mi v hlavě vířila hlášení polních velitelů mého paralelního světa. Byl jsem nejistý, a tak možná proto mě až tolik pohltil únik mimo realitu. V každém případě, když jsem dorazil na vrátnici rozlehlé budovy kriminální policie, na hrotu mých bojových jednotek se právě nacházela těžká úderná divize Smrtihlav. Jistě netřeba dodávat, že jde o první divizi Thermopylské legie, neboť již její název dává tušit, že tady půjdou všechny ohledy stranou. Jakoby zdáli jsem vnímal, co říkám, a sám byl překvapen, jak až jsem agresivní – byl jsem velmi nespokojen, že nejsem ihned vpuštěn k výslechu, ale musím nejprve čekat. Nicméně tato agrese dokázala stabilizovat moji psychiku a já se poté výrazně zklidnil. Chcete-li, lze to vyjádřit i tak, že v první válečné linii došlo k přeskupení jednotek – hrotovými jednotkami nyní byly divize těžké i lehké obrany patřící do sil pravidelné armády. Mezi nimi vynikaly zejména dvě elitní těžké obrané divize patřící pod Křížovou legii: „Bílá hora“ a „Vindolanda“…

Paní vyšetřovatelka, která podle předvolání měla můj případ na starosti, si mě evidentně nechávala „uzrát“ – tedy záměrně mě nechala čekat, a to s cílem, že to nahlodá moji psychiku. Jenže u mě nastal pravý opak. Zrádné myšlenky odpluly spolu s tím, jak jsem měl možnost uvolnit se díky chvilce agresivity a poté být pár minut o samotě. No, pár minut – ono to bylo dost přes půl hodiny. Když jsem pak byl vpuštěn přes několik bzučáků a konečně po zaklepání vešel do dveří kanceláře se jmenovkou paní vyšetřovatelky, byl jsem člověkem, ze kterého sice vyzařovaly jisté obavy, ale byl dalek zhroucení a choval se racionálně.

Vyšetřovatelkou byla asi čtyřicetiletá a docela sympatická žena. Chtěl jsem v duchu zaspekulovat, zda by náhodou nemohla mít děti ve věku mých učenek, a zda by tím pádem nebrala můj případ částečně osobně, ale na učinění závěru mi nezbyl čas. Změřila si mě zkoumavým pohledem od hlavy k patě a zase naopak, ale v jejím pohledu jsem nezaznamenal zlobu či dokonce nenávist, spíš překvapení. Později jsem zjistil, že podle materiálů, jejichž původ byl u paní Hlavní vychovatelky, očekávala slizkého, špinavého a uslintaného alkoholika, zatímco já, jak už jsem zmínil, jsem byl ve společenském oděvu, upravený, sice s poněkud vystrašeným, ale přesto vlídným pohledem…

–––––Poznámka –––––
Jak se ukázalo, Hlavní vychovatelka ve svých podkladech zdůrazňovala, že jsem doslova posedlý tvrdým alkoholem, a že jej mám všude okolo sebe. Mimo jiné totiž „praskla“ moje finta s falešným akvavitem. Pravda je ale taková, že já tvrdému alkoholu vůbec neholduji. A pokud už se mi kdy výjimečně „podařil“ nějaký ten úlet, pak jsem se o tom rozepisoval právě proto, že vždy šlo o něco mimořádného, o něco, co pro můj způsob života je nestandardní. Alkohol ukrytý v kabinetu jsem používal jako „úplatek“ Rence z Rychlých spojek za to, že nebude fetovat. A také na kuráž holkám, které za mnou tajně večer přibíhaly ze sprch ve druhém roce mého působení na učilišti proto, aby si ulevily z nudy kombinované s nadržeností, či aby se zbavily panenství, jež jim, aniž byly schopny uvědomit si skutečnou hodnotu své osobnosti, připadalo jako přežitá trapnost, kvůli které se cítí mezi spolužačkami jako neschopné. Jestli mi někdo chce něco vyčítat, pak bych očekával, že spíše než o alkohol, půjde o skutečnost, že jsem alespoň některým z nich nevysvětlil, že to, čeho by se tak rády zbavily, není něco jako odpad k likvidaci. Jenže myšlenku, že sex není k tomu, aby jej člověk bral jen jako pouhou kratochvíli, či dokonce soutěž o body, pomocí které sám před sebou maskuje jak obyčejnou lenost pracovat na sobě, tak i neochotu, vlastně opět lenost, zamyslet se nad svým životním cílem a jednat v souladu s ním, se mi později nepodařilo vštípit ani dívce s mnohem vyšší inteligencí, než jakou disponovaly moje učenky, a mně samotnému více méně také jen částečně. Zkrátka to, že sex je dar, kterým se vzájemně psychicky posilují jen ti, kteří jsou propojeni citem, je obtížné vysvětlit někomu, kdo umí argumentovat jen tím, jak je krásné sbírat skalpy. Že si takto jedině tak vyprázdní duši, protože po čase nebude po libých pocitech z tělesné rozkoše ani stopy, si uvědomí až mnohem později, až, byť možná i obklopen fůrou přátel, zjistí, že je fakticky sám…

–––––––––––––––––––––––––

.. Byl jsem vyzván, abych se posadil. Moje židle byla orientována souběžně vedle stolku paní vyšetřovatelky, takže jsem seděl částečně bokem i čelem k ní – podobné to bývá v ordinaci u mnohých lékařů. Zády jsem seděl přímo u zdi, takže jsem měl perfektní přehled o kanceláři i o vchodových dveřích. Pokud mne mohlo v dané situaci něco potěšit, tak tato drobnost jistě – jasná chyba „soupeře“. Takové místo ideálně vyhovuje mojí mužské podstatě. Umožňuje mít přehled a tím mi dodává jistotu, což i nyní mělo za následek, že jsem se zklidnil ještě více.

…V ulicích Hlavního města hlídkuje domobrana. Státní vlajky povlávají v mírném větříku. Pancíře těžkých tanků hrotových jednotek odráží zbloudilé paprsky slunce. Oddíly nepřítele zahájily postup…

Po seznámení s mými právy výslech započal. Paní vyšetřovatelka měla jakýsi notes s poznámkami a z něj čerpala otázky, které mi kladla. Probíraly se jednotlivé dívky nebo dvojice dívek, a to bez ohledu na časovou souslednost. Vypadalo to jako takový pel – mel z útržků mých příběhů s učenkami. Možná šla po skutcích, které ji zajímaly nejvíce – ale zvláštní bylo, že v tom případě začínala méně závažnými situacemi. Záhy jsem si ale uvědomil jednu skutečnost, která by se mohla ukázat jako kriticky důležitá. Dala by se dokonce dost možná využít i k jakémusi protiútoku. Bylo by to sice na ostří nože – při sebemenší chybičce bych mohl tvrdě tratit, ale pokud bych dokázal situace šikovně využít ve svůj prospěch, přeci jen bych mohl snížit závažnost obvinění. Totiž Hlavní vychovatelka, která všechny podklady vypracovala, si evidentně nevzala za cíl zjistit objektivní pravdu, ale zničit mne. Aby se jí to podařilo co nejlépe, tak do oněch zápisků zahrnula i své spekulace. Avšak ty byly podány jako součásti výpovědí dotyčných dívek. Jenže některé příhody, tak jak je zapsala, se takto stát prostě nemohly. Z toho jsem usoudil, že ona neznala, respektive nedokázala zjistit, všechny potřebné souvislosti. Naštěstí. Začal jsem taková „vylepšení“ úspěšně vyvracet. A co víc, „svážel“ jsem s nimi alespoň část pravdivých věcí. Musel jsem být přesvědčivý. Střídal jsem klidný, tišší hlas i promyšlené návaly emocí. Bylo to balancování na hraně propasti, ale…

…Vrchní velení povolává na první sled útočnou thermopylskou divizi Lilithia… A tak se opět v plné polní, mezi krvelačnými výkřiky výbuchů a šílenou kakofonií skřípavě ohlušujícího zvuku trhání pancířů, setkáváme s první i čtvrtou kohortou Lilithia a s jejich velitelkami Ninsiannou a Alivií… Ave Asce, morituri te salutant…

Než jsem se nadál, bylo poledne. Vyšetřovatelka řekla, že nebýt toho spisu, ze kterého plyne, že nemám správný přístup k žákyním, tak by mě jinak považovala za solidního muže. Tedy že si teď skočí na oběd, přijde tak za 20 minut, a zatím mne tu bez obav zanechá samotného. Můžu si dojít na toaletu, k čemuž mi půjčila klíč, mohu si natočit vodu, prohlédnout si kancelář, ale abych nikam jinam nechodil. Nu, mě žádný oběd dnes evidentně nečekal, ale přesto jsem měl konečně důvod alespoň k malému optimismu. Vyšetřovatelka mě samozřejmě mohla snadno poslat do dozorované čekací místnosti. Ale neudělala to. Možná to dokonce bylo i jisté porušení pracovních postupů. Zajímavé. Opravdu mi tak věří, což by mne nesmírně potěšilo, nebo to byla nějaká finta, jak si oplátkou získat moji důvěru a tím pádem snadnější a rychlejší postup ve vyšetřování? Těžko říct. V každém případě mě tento lidský přístup potěšil…

Když se vyšetřovatelka vrátila, což bylo nikoliv za dvacet, ale skoro za čtyřicet minut, zeptala se mě, jak se mi líbí její kancelář ve srovnání s mým kabinetem. To mě dost pobavilo, a tak jsem zvesela řekl: „No, tak to je opravdu nebe a dudy. Ale kdybyste mě tady nechala nějaký ten týden pracovat, hlavně bychom pozvyhazovali ty staré krámy, něco bychom snad z toho stvořili, aby to pro vás bylo příjemné pracoviště. A taky bychom museli přidat spoustu kytek. Tu jednu jedinou, co tu máte – jmenuje se Syngonium - je zapotřebí přesadit. Máte jí v úplně špatné zemině, chybně pěstovanou, špatně vedenou…“ Paní vyšetřovatelka se během mého „plánování“, co bych kde a jak na jejím pracovišti předělal, na mě dívala takovým zvláštním, jakoby váhajícím pohledem. Zdálo se mi, jako by chtěla něco pozitivního říct, ale že to raději spolkla…

A je tu další část výslechu… Rychle jsem pochopil, že začíná jít do tuhého. Některé výroky obsažené v těch zatracených podkladech Hlavní vychovatelky bolely. Tuze bolely…

„Tady mistr Svatých rytířů Alioth, Thermopylská! Máme velké ztráty! Žádám divize těžké obrany
z legie Hvězdná a legie Křížová o podporu! Projděte našimi řadami a uzavřete průlom! In nomine vitae!!!“


…Marcela a Soňa vypověděly, že jsem je donutil, aby jely na víkend ke mně domů, a tam aby mi byly po vůli. Prý jsem jim ukázal takový velký odznak, na kterém bylo napsáno „Neprojdou!“, čímž jsem jim měl dát na srozuměnou, že pokud neudělají, co jsem požadoval, tak je nechám propadnout. Ony mi sice nechtěly vyhovět, přeci nejsou žádné lehké dívky, ale ze strachu, že nedokončí učiliště a velice tak zarmoutí své rodiče, nakonec s mým návrhem souhlasily… Pane bože, tohle ale byla podpásovka! Vysvětlil jsem do protokolu, že jsme byli na diskotéce, že holky s mým svolením tancovaly i s vojáky z místní posádky, a ti nám všem třem dali na památku právě tyto odznaky, které měli za nějaké zásluhy. Takže odznaky jsme dostali až při tom pobytu, a to všichni, nikoliv, že by byl odznak jeden a před akcí. Tudíž jsem ho nemohl holkám ukazovat, natož jakkoliv s ním vyhrožovat v době, jak je popsáno v podkladech. Ostatně kdyby tomu bylo jinak, než jak říkám, kde by pak ona, paní vyšetřovatelka, vzala ten odznak, který mi právě ukazuje? Ten bych pak měl přeci jen já… Ovšem tu část popisu onoho víkendu, kdy se obě dívky shodovaly v tom, že jsme spolu vlastně jen leželi a já si přitom jen tak trochu sáhl, jsem nijak nerozporoval – nejsem ješitný. Když o těch dost rajcovných orgiích holky pomlčely, a když si to tak paní vyšetřovatelka chce myslet, proč ne, že… Ještě, že mi dopředu řekla, co sepsala Hlavní vychovatelka. Té holky pochopitelně neřekly celou pravdu, protože s tou by těžko mohly setrvat na pozicích, že je někdo k něčemu nutil. Tato pozice přitom pro ně byla pohodlná, protože ony přeci nic, ony jsou jen oběť agresora. Takže místo toho, aby se na ně například rodiče dívali jako na poběhlice, ještě je litovali a slzeli dojetím, jak se ony kvůli jejich případnému zármutku obětovaly. Kdyby však děj onoho víkendu byl vylíčen podle pravdy a současně by se holky chtěly stále tvářit jako moje oběti, musely by pak k tomu navíc stvořit a přidat tak složitě sešroubovanou konstrukci ze lží, že by jí nejspíš neuvěřila ani děcka z mateřské školky…

„Zde podplukovník Chort, Křížová legie! Podařilo se nám postup nepřítele zbrzdit, ale ne zastavit! Navrhuji stáhnout oddíly Thermopylské legie, aby se mohly zkonsolidovat. My zatím zesilujeme obranu spolu s jednotkami Hvězdné legie.“

Sice ne poslední, zato však zlatý hřeb dnešního dne, je zde. Marcelka. Snažil jsem se, co jsem mohl, aby na mně bylo znát co nejméně, jaká mě polila horkost. Sám pro sebe jsem jasně vyhodnotil, že z celého mého, jak by řekla paní vyšetřovatelka, závadového chování, je to, jak jsem se choval k Marcelce, tím bezkonkurenčně nejhorším počinem mé kauzy…

„Podplukovníku, rozvědka hlásí, že na váš směr se chystá mohutný nástup nepřítele. Ten pravděpodobně nebudete schopni zadržet. Posíláme vám na pomoc poslední jednotky, které v tuto chvíli přichází do úvahy. Připravte se na jejich vstup do boje. Je to těžká útočná elitní legie 7 – Ohňová…“

Hm, Marcelka. Co k tomu v rozumné zkratce říci. Mnohočetné znásilňování, bití, vydírání, zneužívání, perverzní praktiky. Jediné, na čem by se dalo nějak stavět, je to, že po mém kolapsu před Dagmarou, která mi přesně tyto věci vyčítala, jsem toho všeho ihned zanechal. A od té doby již uplynuly dva roky…
„Ale paní vyšetřovatelko, to tam rozhodně v těch podkladech nemůžete mít! Přeci to vůbec nedává žádný smysl!“
„Proč by to nedávalo smysl? Ta paní vychovatelka má zjevně talent pro vyšetřování. Ale samozřejmě si k výslechu pozvu i některé ty osoby, o kterých se tu píše. Takže povídejte!“

„Tady podplukovník Nodus, 7 – Ohňová! Jsme na kontaktu! Zahajujeme protiúder na přímém směru! … Pancíře s černým maskováním, znamení to elitních jednotek, se zlatou stylizací ohně na nich, a proti nim samohybná děla všech myslitelných ráží…“

„Tak především, kdybych Marcelku znásilnil způsobem, jak mi tady říkáte, tak to bych tak činil před těmi všemi žáky? A oni nic přitom neviděli? Přece by to muselo v těch podkladech být také popsáno od nich!“
No jistě, že jsem ve skutečnosti Marcelku tehdy a zdaleka nejen tehdy, znásilnil. Přesněji řečeno, donutil ji, aby se nechala masturbovat, a to před všemi přítomnými učni. Ovšem ne před ledajakými učni. Jen před mnou dávno „prověřenými“ členy Přírodovědného kroužku, kteří navíc tu akci sami vymysleli. A tudíž neměli sebemenší důvod paní Hlavní vychovatelce cokoliv o tom vyprávět. Nebudu přeci paní vyšetřovatelce tak usnadňovat práci, abych jí potvrdil to, co má v podkladech, že. Zlehčuji to, ale hrál jsem opět vabank. Bylo mi strašně. Ale neměl jsem co ztratit. Příhodu jsem tedy podal tak, že Míša s Marcelkou chodili, ale současně měli takový zvláštní vztah, protože Míša se rád předváděl a Marcelka se na to zase ráda dívala. A dělalo jí dobře, když jsem jí přitom velice nenápadně, rukou zastrčenou pod její tepláky a kalhotky, vzrušoval. No, nic moc, ale pro tento den to muselo stačit. Z reakcí vyšetřovatelky se mi zdálo, že ta usoudila, že příhoda by se asi mohla odehrát tak, jak jsem popsal, protože mé vysvětlení se skutečně zdá být pravděpodobnější, než to, které je v podkladech Hlavní vychovatelky… Jak laskavý čtenář může z popsaného sám usoudit, moje strategie nespočívala v tom, abych vše popíral, ale v tom, abych děj podal tak, aby se mé skutky jevily významně méně závažnými, než jakými byly ve skutečnosti. Přitom onen rozdíl jsem navrhoval připisovat na vrub toho, že dotčené osoby si po dlouhém časovém odstupu vše ani pořádně nepamatují a kromě toho se chtějí jevit jako oběti, protože to je staví do úplně jiného společenského světla.

Po lehkém zaklepání a bez čekání na výzvu, do místnosti vstoupili dva muži. „Tak, Květo, co tady náš pan učitel? Je čas, musíme mu uspořádat autogramiádu. Jinak to je jasná vazba, že… Musíme to včas zařídit, jinak nás tam zase sežerou, že jim vezeme zákazníka v čase, který se jim nehodí…“
„Jo, vidíš, nějak jsme se s panem učitelem rozpovídali… Tak jo, udělejte tu dokumentaci, ale vazba z toho dnes nebude.“
„Cože, vždyť jsi ještě ráno říkala…“
„Ne, vazba zatím nebude!“
Poslouchal jsem ten rozhovor a z jeho obsahu na mě šla hrůza. Vstal jsem a měl co dělat, aby se mi neklepala kolena…

Pánové si mě odvedli do zvláštní místnosti, kde mi odebrali otisky prstů a vyfotografovali mě do spisu. Jelikož jsem byl mnohaletým vedoucím různých fotografických kroužků, a ostatně zajímám se o kde co, tak jsem se ptal na detaily toho, co se mnou vlastně provádí. Za chvíli už jsme si docela hezky povídali. To bylo pro mou psychiku dobře, zase jsem se trochu srovnal. Jeden z pánů se mne dokonce na závěr zeptal, „jestli byla aspoň hezká“. S povzdechem jsem vzpomněl na Reginu a popravdě odpověděl, že velice. On nato hodně smířlivým tónem odvětil: „No jo, učitelíku, ne, že bych vás nechápal, jenže tohle se prostě nesmí…“ Pak mě zase odevzdali paní vyšetřovatelce.

Zde jsem ale už jen podepsal protokol z výslechu dnešního dne. Vyšetřovatelka mi ještě na závěr řekla: „Původně jsem myslela, že vás hned dnes nechám zavřít do vazby. Ale to, že jsem to neudělala, neznamená, že to neudělám příště. Teď si budu zvát svědky a poškozené. Poté vás znovu předvolám. Zatím neopouštějte město.“
Slušně jsem poděkoval za to, že jsem ještě volný, ale ještě jsem dojednal, že přeci jen kvůli postupnému stěhování město občas opustit potřebuji, ale pokud dostanu předvolání týden předem, tak rozhodně přijdu.

Bylo zajímavé, že během výslechu nepadla ani zmínka o Regině. Přitom vše spustilo právě jednání pana Vlka, jejího otce, který zřejmě náhodou na učilišti, kam si šel původně stěžovat, natrefil ponejprv na Hlavní vychovatelku. A ti dva se evidentně snadno domluvili, jak „sestřelit“ jednoho příliš sebevědomého hraničáře. Jenže pro paní vyšetřovatelku jako kdyby Regina vůbec neexistovala…

–––––Poznámka –––––
Označení „hraničář“ v daném kontextu přináleží osobě, která se systematicky a dlouhodobě pohybuje na pomezí zákona.

Nejsem sebevědomý – spíše mnou neustále cloumají pochyby o vlastní dostatečnosti v jakékoliv oblasti žití. Ale před mým neslavným koncem na učilišti jsem měl nosánek opravdu hodně vzhůru. Ostatně okolnosti tomu výslovně nahrávaly. Měl jsem vynikající práci, která mne bavila, měl jsem v ní úspěch a vzhledem k mé aktivitě i výrazně vyšší plat, než všichni mí kolegové. Na škole jsem měl významné slovo, byť jsem byl běžným učitelem. Měl jsem skvěle vybavený kabinet, kde se mi dobře pracovalo, ale i odpočívalo. Měl jsem úspěch u mladých dívek. Měl jsem překrásnou a úžasnou partnerku, která mi navíc tolerovala moji otrokyni, zcela poslušnou a oddanou Passifloru. Měl jsem zdědit krásnou vilu… Na to, z jak nuzných poměrů jsem coby sirotek vzešel, dost dobrý výčet, ne…

–––––––––––––––––––––––––

„Tady podplukovník Nodus, 7 – Ohňová! Hlásím, že frontu se podařilo stabilizovat na čtyřicátém kilometru! Nepřítel prozatím ukončil bojové operace, ale je zřejmé, že jde jen o přeskupení jeho sil“

Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Seznam příspěvků tvořících Střípky - ať již Asceho memoáry či různé drobné příhody všedního dne, nalezne čtenář zde: Rozcestník Asceho životních příběhů

Přehled dívek z publikovaných příběhů a jejich klasifikace je k dispozici zde: Asceho typologie dívek ze Střípků
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 871
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2928 x
Oceněn: 3072 x
Kontaktovat uživatele:

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 19.9.2018 22:32:59

Odchod z učiliště, policejní výslechy a odchod z města

(Střípek s obsahem jistě akceptovatelným širokým okruhem čtenářů)



VII. část: Druhý výslech


V mezičase mezi prvním a avizovaným druhým výslechem jsem se prakticky již zcela přestěhoval do města svého trvalého bydliště. Přesněji řečeno jsem tam nechal převézt svůj nábytek a další věci z podnájmu, vše rozmístil a uklidil, aby se mi v mém staronovém působišti dobře žilo, ale pak jsem se zase vrátil. Můj pobyt v podnájmu tak již představoval něco mezi polním ležením sparťanského bojovníka a příbytkem poustevníka. Zkrátka jsem zde již měl jen pár nejnutnějších věcí, které se vešly do trampského batůžku a jedné nákupní tašky.

Mimochodem to stěhování nemělo chybu. Domluvil jsem se se svým strýcem, a ten sehnal v družstvu malý náklaďák i s řidičem. Toho jsem dobře znal ještě ze studentských letních brigád, neboť nám na sušičku vozil obilí od kombajnů z pole anebo již přesušené a vytříděné naopak odvážel do výkupních sil. Ten pak cestu jakýmsi záhadným způsobem „rozepsal“, takže jsem platil jen část kilometrovného. Aby to nebylo úplně jednoduché, stalo se, že do města podnájmu jsem přijel vlakem, zatímco své osobní auto jsem nechal doma, protože muselo absolvovat nějakou opravu. Jenže do kabiny se vešly jen dvě osoby – řidič a strýc, a já potřeboval být doma nastejno s nimi. To kvůli skládání a nastěhování nábytku. Nemohl jsem tudíž zpět jet opět vlakem, protože to bych přijel několik hodin po nich. A tak jsem proti všem myslitelným předpisům seděl v nákladovém prostoru, navlečený do tří svetrů a bundy, zavrtaný do deky a schoulený ve svém křesle. Ložná plocha byla kryta jen hrubou, netěsnící plachtou a byl prosinec. Když jsme po třech hodinách jízdy konečně dorazili, přesto, že jsem vypadal jak nějaký tlustokožec, byl jsem zmrzlý jak rampouch a ošlehaný větrem, že by se za to nemusel stydět žádný severský lovec ledních medvědů. Plachta byla neprůhledná, takže jsem vůbec netušil, jak cesta ubíhá. Mou jedinou, avšak nevítanou zábavou, byly zatáčky. To moje křeslo bylo totiž otočné. Předpokládám, že zde nemusím vysvětlovat stabilitu takového křesla a fungování zákona setrvačnosti…

S nakládáním mi pomáhali nejen chlapi, ale i kluci z Bratrstva zlatého psa a holky z Rychlých spojek. S kluky jsem se v této době vídával docela běžně na dávno domluveném místě, tedy v kavárně, kde se hrály šachy. Chodili tam za mnou i další učni. Ovšem dívky z internátu ne, neboť ty buď měly strach, nebo mne i některé z nich kvůli nepříjemnostem začaly nenávidět. Holkám z Rychlých spojek jsem raději sám řekl, ať se se mnou veřejně kvůli vyšetřování nikde neukazují a že se naposledy sejdeme, až dostanou od kluků echo o mém stěhování. Nicméně Passiflora nedbala a stejně za mnou o vycházkách chodila na podnájem. Zdálo se mi to riskantní, ale na druhou stranu je pravda, že jsem si takto, při hrátkách s ní, krásně vyčistil hlavu od hloupých a trudných myšlenek. Díky tomu všemu jsem také měl dostatek informací o tom, co se děje ve škole. No, jestli jsem předtím hovořil v tom smyslu, že tam panovala taková ponurá atmosféra, tak to nebylo nic ve srovnání s tím, jak to tam vypadalo nyní. Vedení kopalo okolo sebe, jen aby se zachránilo, učitelé byli vystresovaní, výuka se jen přežívala… No, pěkně jsem jim to zavařil. Bohužel…

Na zmíněné „velké stěhování“ mi holky přinesly dle mých pokynů, ale i dle dřívější dohody se zástupcem ředitele učiliště, mimo jiných věcí, i velkou část rostlin z mého bývalého kabinetu. Samozřejmě včetně rostliny Syngonium. Bohužel, ne všechny květiny přežily onu mrazivou cestu družstevním náklaďákem, ale Syngonium ano, z čehož jsem měl velkou radost…

Už si nevzpomínám na den, kdy mi přišla pozvánka na druhý výslech, ani kdy jsem se měl dostavit, ale bylo to asi čtrnáct dnů po prvním výslechu…

Složení jednotek pro novou fázi obrany. Zdecimované oddíly Thermopylské legie zůstanou přímo v Hlavním městě. Hrot našeho uskupení budou tvořit útočné oddíly z legie Ohňová a za nimi zformují jádro obranné legie Hvězdná a Křížová.

…Když jsem vešel do kanceláře vyšetřovatelky a pozdravil, můj pohled padl na rostlinu Syngonium. Byla v novém květináči. Přišel jsem blíž a okomentoval novou zeminu, pochválil změnu, ale ještě jsem připomněl, že by to chtělo lepší vyvázání, protože Syngonium je liána. Vyšetřovatelka se jen usmála a pokynula mi, abych usedl. Výslech započal…

Nejprve jsem se musel vyjádřit k novému podnětu, čímž bylo oznámení, že se nadále stýkám se svými žáky. Povyhrnul jsem obočí a začal vysvětlovat, že hraní šachů s hochy by snad neměl být žádný problém, obzvlášť když jde o posezení na veřejném místě a bez alkoholu. Paní vyšetřovatelka mě ale poněkud zaskočila. Problém byl Míša – šéf Bratrstva zlatého psa a potažmo můj „sodomitský hřích“. Rychle mi došlo, že iniciátor, paní Hlavní vychovatelka, nezatoužila jen po mém skalpu…

Jednotky nepřítele v kontaktu s našimi hrotovými oddíly. Stále ale držíme aktivní obranu…

Pak jsme probírali další a další události mého nedávného života. Něco jsem úspěšně vyvracel, někde se vykrucoval a něco musel přiznat. Bylo mi ale stejně už od minula jasné, že čistý vyjít nemůžu, neboť čistý zkrátka nejsem. Hřešil jsem, ba i nějaký ten zlovolný skutek by se našel, a tak jsem nemohl být zaskočen tím, že nyní mi to státní moc sečte a vystaví závěrečný účet. Ale část mojí mysli se vzpěčovala všechno zabalit a stále bojovala o to, abych mohl začít nový život, a to s co nejmenšími ztrátami. Takže mi vlastně šlo jen o to, aby mi pokud to jen trochu půjde, nemohly být přičteny k tíži ty skutky, které by bylo možno označit jako poněkud temnější…

…Monika a naše první bližší seznámení se svlékáním podprsenky. Vysvětlil jsem, že tak jak je to popisováno, tedy jako sexuální agrese z mé strany, to prostě nemohlo proběhnout. Nemohl bych Moniku současně mít posazenou na klíně a současně jí oběma rukama sundávat oblečení, kdyby to sama nechtěla a její odpor tedy nebyl skutečně jen předstíraný. Také jsme probírali ten Moniččin výlet ke mně domů. Přiznal jsem jej. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak i proto, abych zbytečně neupozornil na odpaňovací orgie v kabinetu. Monika totiž o použité svíčce nic neřekla, asi se styděla, takže podle jejího výkladu jsem ji o panenství připravil právě při pobytu u mne doma. A tak jsem to odsouhlasil. Jen jsem celý příběh posunul v čase tak, aby i jeho počátek, tedy právě ony hrátky v kabinetu, připadly již na dobu, kdy už Monice bylo 15 let. Očekával jsem, že mi to těžko někdo vyvrátí, bylo to přibližně před dvěma lety a nebylo se čeho časově chytit. Prošlo to…

„Tak pane učiteli, a teď bychom tu měli tu vaši Reginu…“
Zbystřil jsem, pakliže se to vůbec dá ještě takto nazvat, protože celou dobu pracovala má mysl na maximální obrátky. Vyšetřovatelka začala číst, co je mi kladeno za vinu. Postupně se mi tmělo před očima, vyrazil mi studený pot a začala se mi točit hlava. Najednou se mi špatně dýchalo, do očí se tlačily slzy a chtěl jsem přestat žít. Poslední slova vyšetřovatelky jsem slyšel jen jakoby z dálky, to jak jsem stále víc unikal do svého paralelního světa…

…zde generál Arich, velení Křížové legie! Ihned mne spojte s generálem Ascellou! „Asce, veliteli a můj příteli, nech ihned uzavřít vstupy do Hlavního města! Naše hrotové oddíly přestaly existovat! Celá naše obrana se právě zhroutila…

…Když jsem konečně byl schopen slova, trochu jsem koktal a hlas se mi zadrhával. Tohle nebylo předstírané. Moje láska, ta moje nádherná láska… Život pro mě najednou ztratil smysl…

…Pane, vstávejte, musíme jít…
…A kdo ty jsi, dívko s havraními vlasy, že mne nutíš dělat přesný opak toho, co chci…
…Jsem Alivia, čtvrtá kohorta…
…Ale však já vím, vždyť jsem si tě sám vysnil… A pak jsem si všiml, že ta dívka má dost špinavou uniformu, která je i potrhaná, na některých místech zbarvená čerstvou krví… Už jsem zvládl zaostřit oči i o pár metrů vedle, na hořící tank. Měl na sobě výsostný symbol Thermopylské legie, jež byl doplněn květem lilie. Plameny výsměšně olizovaly ten znak Nesmrtelných a zažíraly se stále hloub a hloub… do duše… Vždyť tys měla být v Hlavním městě… Kde se tu bereš…
…Přišla jsem pro tebe, Asce…
…Ale já tu chci umřít…
…Umřít kvůli bytosti zla? Přeci víte, můj pane, že jsou všechny stejné. Vždycky jste to věděl. Proto jste mi vdechl život…


Regina udala, že vše co mezi námi z její strany bylo, dělala jen ze strachu, aby neměla problémy ve škole. Ještě byl přiložen nějaký posudek psychiatra – sexuologa o tom, jak jí toto těžce psychicky poznamená po celý její život… Bože, proč taková krutá zrada?! Vždyť ještě před měsícem jsme spolu plánovali budoucnost, včetně svatby!

Začal jsem vypovídat, ale bylo to těžké. Nesmírně těžké. Příběh jsem jenom posunul asi o tři měsíce, abych mohl tvrdit, že Regině bylo v době, kdy jsme spolu začali chodit, již 15 let. Jinak jsem vše vylíčil prakticky podle pravdy. Paní vyšetřovatelka měla jen málo dotazů, téměř mě nepřerušovala a jen zapisovala. Když jsem skončil, podívala se na mě a řekla: „Koukám, pane učiteli, že vás to nějak vzalo.“
Pak ale ještě chtěla, abych řekl, co vím o sexuálních zkušenostech Reginy z doby před tím, než jsme spolu začali chodit. Tedy zda jsme si o tom povídali a co. Opět jsem zcela popravdě řekl vše, co jsem věděl. Tedy až na onen starší manželský pár. Ten jsem nechtěl do věci zatahovat už proto, že šlo o konsenzuální jednání a navíc oni se s Reginou jen eroticky mazlili, ale nesouložili s ní. To spíš naopak Regina, když se role po čase otočily, dělala pěkné prasárničky jim…
„No, něco vám povím,“ ozvala se vyšetřovatelka. „Mám-li být upřímná, věřím více vaší verzi příběhu. A ten posudek pana sexuologa, myslím, nemá ani cenu papíru, na kterém je napsaný. Doufám, že to tak zhodnotí i soudce. Víte, svět je malý a mravnostní delikty tady vyšetřuji prakticky jen já. Takže mezi čtyřma očima - toho mládence, o kterém vy tvrdíte, že byl Reginy sexuální partner číslo 2, ale mně to bylo podáno, že číslo jedna, jsem vyšetřovala právě já. Šlo o znásilnění, ale jaksi přesto na slečně nezanechalo žádné psychické následky, zatímco podle pana doktora váš romantický příběh, u nějž se v popisu jeho průběhu s Reginou vůbec nelišíte, ji psychicky, a to dokonce těžce, poznamenal? Aspoň vidíte, s jakými diletanty já tady musím pracovat…“

Poznámka:

S Reginou jsem samozřejmě probíral otázku jejího panenství. Řekla mi, že když jsme se spolu seznámili, což bylo ještě v jejích čtrnácti letech, byl jsem její čtvrtý sexuální partner, který „si ho do ní zasunul“. Třetí v pořadí byl nějaký student, za kterým chodila na kolej a který skončil studium a opustil město v červnu předmětného roku. My pak spolu začali chodit v září. Druhý v pořadí byl mládenec, který si na ni jednoho večera počkal u schodů v jejich paneláku, tam ji zatáhl do kouta a znásilnil. To byl ten člověk, o kterém mluvila vyšetřovatelka. Regina mi řekla, že sama neví, jak ten pocit charakterizovat, protože se jí to nelíbilo i líbilo zároveň. Ale takto násilně se jí to s ním stalo jen jednou a ona to nechala „plavat“. Už i proto, že pak s ním souložila ještě dvakrát, a to pokaždé při příležitosti toho, že on pro ni v partě připravil něco naprosto výjimečného, něco, co ji neskutečně rajcovalo, takže se mu poddala spontánně. O těchto podrobnostech ale vyšetřovatelka evidentně nevěděla, a já ji do nich rozhodně neměl zájem zasvěcovat. Regina byla ale nakonec přeci jen na toho mládence naštvaná, ale to z jiného důvodu, než bylo ono znásilnění. Ten pitomec měl více násilných mravnostních deliktů. Když to na něj prasklo a na konci výslechu se ho zeptali, jestli nemá ještě něco, co by chtěl sdělit, tak jim sám dobrovolně, aniž na to byl tázán, odvyprávěl svůj příběh od panelákových schodů s Reginou – které tehdy bylo tuším třináct. Takže musela jít vypovídat na policii, dozvěděli se to rodiče a byla z toho docela polízanice. Rodiče se zlobili, proč jim nic neřekla, že to neoznámila… Kdo Reginu připravil o panenství, jsem se však nikdy nedozvěděl. Bylo vidět, že ji to trápí, ale neřekla mi to a já raději nenaléhal. Myslím, že mám ale hypotézu, která je tak pravděpodobná, jako že po neděli přijde pondělí. Ovšem došlo mi to až při onom mém druhém výslechu… Také to laskavého čtenáře napadlo?

Totiž najednou se mi v hlavě propojilo to, jak vždy přibližně jednou do měsíce Regina nepřišla do školy, přičemž měla od otce omluvenku, že dceru postihla náhlá nevolnost. Ovšem po nějakém čase mi sama Regina řekla, že to naopak otce postihuje nevolnost a ona ošetřuje jeho, což však nelze napsat do omluvenky. V každém případě ti dva byli spolu sami doma. Pravda, to by nemuselo ještě nic znamenat. Ale když si k tomu přidám onen výstup pana Vlka na třídní schůzce, který byl evidentně žárlivou scénou… A různé narážky či přebrepty Reginy, které se najednou také začaly jevit v jiném světle… Vzpomněl jsem si, jak se jednou Regina začervenala a rychle opravovala po větě, že „otec to také umí dobře…“ Dnes jsem hluboce přesvědčen, že Reginu o poctivost připravil její otec, a to ještě před jejím jedenáctým rokem věku, protože od důchodců, kteří ji zneužívali právě od jedenácti, jsem věděl, že když s tím začali, tak Regina již nebyla pannou. A také jsem přesvědčen, že ona mě celou dobu s otcem podváděla, byť asi ne systematicky, ale přeci jen. Tudíž dobře věděla, že otec je do ní zamilovaný, takže je nemožné, abychom mu náš vztah vyjevili - což jsem si já představoval a ona mi to naopak rozmlouvala. Je pravděpodobné, že Regina mě opravdu milovala, v čemž jí ale příležitostný sex s otcem nebránil, stejně jako mně nebránily v hluboké lásce k Regině hrátky s Passiflorou. Jenže její otec byl ješitný despota a vše zničil. Zajímalo by mne, jak to mezi nimi pokračovalo dál – tedy pokud je moje teorie vůbec pravdivá, že…

Úderné svazy nepřítele byly zastaveny deset kilometrů před branami Hlavního města narychlo povolanými posledními zbytky oddílů Thermopylské legie.

Opět promluvila paní vyšetřovatelka: „Nevěšte hlavu, mám pro vás jednu opravdu dobrou zprávu. Pravda, mohla jsem vám ji říci hned před začátkem tohoto výslechu, ale raději jsem chtěla počkat, jak budete dnes spolupracovat. Nechala jsem vaše obvinění – a bylo mi to schváleno – překvalifikovat na méně závažné. Je tedy velmi pravděpodobné, že vzhledem k vašemu dosud bezúhonnému životu vyváznete s podmínkou.“
Pochopil jsem, že je z mé strany očekáván projev nějakého nadšení. Snažil jsem se usmát, ale vůbec mi to nešlo. Opřel jsem se lokty o hranu stolu a pokrčenými palci zatlačoval slzy, které se mi draly do očí. V duchu jsem si opakoval: „Regino, lásko moje…“ Po několika vteřinách jsem se jakž takž vzchopil a tichým hlasem poděkoval…
Ještě mi paní vyšetřovatelka sdělila, že pro jistotu, ostatně stejně by si to nejspíš státní zástupce vyžádal, budu předvolán na sexuologické vyšetření, tak abych pak nebyl překvapený…

Dohodl jsem, že vzhledem k mému stěhování do místa trvalého bydliště, pokud by bylo třeba ještě něco do protokolu doplnit, bude spis předán k tamní kriminální policii. Popřál jsem paní vyšetřovatelce vše dobré a poděkoval za vlídné zacházení. Ona mi, což mne docela překvapilo, popřála hodně životního štěstí a doslova řekla, že mi drží palce. Ještě jsem si neodpustil jednu drobnost, pozorovatel znalý mé osoby by jistě nebyl nijak překvapen – přišel jsem ke květináči a lehce jsem se dotknul krásného, ale dosud se teprve rozvíjejícího listu Syngonia a poté udělal gesto „palec vzhůru“…

Vrchní velitelství, hovoří generál Ascella: „Nepřítel pro tuto chvíli zastavil veškeré bojové operace. Linie naší obrany se nakonec ustálila na patnáctém kilometru. Nepřítel umožnil návrat zbytků našich oddílů zpět za bojovou linii. Toto gesto oceňujeme. Nastal čas, abychom vzdali úctu i svému nepříteli.“

…Tak, poslední aktuální a ne úplně lehká věc. Rozloučení s paní bytnou. Samozřejmě už před stěhováním jsem ji seznámil s tím, že mám jistý delikátní problém a odcházím z města pryč. Nyní už ale ten odchod nabyl reálné podoby. Poděkoval jsem nejlépe, jak jsem mohl, za možnost bydlet v její krásné vilce i za chvíle strávené při společných setkáních a práci. Zvlášť jsem ocenil její velkorysou, ale nyní mnou nevyužitou nabídku na to, že mi vilku odkáže. Paní Jana mi odpověděla, že je jí mého odchodu nesmírně líto, že už si představovala, jak její dům ožije, až si tu krásnou dívku, kterou samozřejmě nepřehlédla, vezmu za ženu a budou se tu batolit naše děcka. Že se těšila, že by na sklonku života mohla být užitečná, že by nám ta děcka třeba i pohlídala a naopak, že my bychom ji měli rádi jako takovou babičku a případně jí občas vypomohli, až už by jednou nemohla… Bylo to takové spontánní, najednou jsem tu starou paní objal. Také proto, aby neviděla, že se mi lesknou oči, protože několik slz jsem prostě neuhlídal…

Sbalil jsem do batůžku pár posledních drobností a za pár minut po rozloučení odjel…

Upozornění pro čtenáře

Životní příběhy budou podávány formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Seznam příspěvků tvořících Střípky - ať již Asceho memoáry či různé drobné příhody všedního dne, nalezne čtenář zde: Rozcestník Asceho životních příběhů

Přehled dívek z publikovaných příběhů a jejich klasifikace je k dispozici zde: Asceho typologie dívek ze Střípků

Zpět na “ŽIVOTNÍ PŘÍBĚHY”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 hostů