Asceho výběr střípků životních

Osobní sdílení od členů, detailní popisy jejich životních osudů, vyprávění zajímavých příběhů, případně kazuistiky a příběhy z druhé ruky - příběhy zneužitých, životopisy slavných pedofilů ap.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2429 x
Oceněn: 2243 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 27.12.2015 22:07:38

Vážení GL přátelé, vážení čtenáři!

Na následujících řádcích vám pro poučení bude vyjeven příběh pedofila, přesněji řečeno téměř kriminálního pedofila, který se po bouřlivém mládí a dozrávání snad přeci jen ve svém sebeovládání polepšil. Jde o můj životopis.

Jsem starší váženou osobou. Soudě podle reakcí svého okolí, zejména starších žen, vzorně jsem vychoval své děti jakožto otec samoživitel. Mnoho lidí se na mne obrací se žádostmi o pomoc i svými starostmi. Jsem empatický, ale přísný, tedy nikoliv pochlebovačný rádce…

Bohužel, v mladších letech jsem měl značné problémy s ovládáním své pedofilní sexuální orientace. Sklouzl jsem i za hranu zákona a byl odsouzen. Přitom jsem přišel o velikou lásku, o úžasné zaměstnání, o dům, o pověst a zůstal zcela sám…

Prožil jsem příběhy, které bych sám v pozdějším věku, jakožto rodič, nejspíš nechtěl slyšet. Rozhodl jsem se, že když už se tak stalo, dal bych tyto své zkušenosti k dispozici komunitě, aby ostatní viděli na skutečném životním příběhu, kde číhají úskalí a jak snadné je podlehnout volání touhy, aniž si to jedinec v první chvíli vůbec uvědomuje. Čtenář může jasně identifikovat ony osudové okamžiky, vžít se do myšlení pedofila – a vyvarovat se podobných chyb.

Pár technických poznámek

Životopis bude podán formou postupně tvořené knihy. Proto prosím ty čtenáře, kteří budou chtít diskutovat k čemukoliv, co je v příbězích zaujme, aby tak činili v tomto vláknu: Diskuse k Asceho Střípkům.

Malá část mého životopisu byla krátce publikována na jednom spřáteleném pedowebu. Avšak zde, na Pedonii, půjdeme více do hloubky a také znatelně více poodhalíme roušku tajemství.

Životopis nebude psán chronologickou formou, ale po jednotlivých příbězích. Tedy občas budeme provádět skoky v čase. Smyslem tohoto způsobu psaní je to, aby čtenář vnímal jednotlivé příběhy vcelku, nerozmělněné množstvím jiných událostí.

Obvykle používám spisovnou češtinu (doufám). V realitě tomu tak samozřejmě nebylo. Prosím o prominutí některých krkolomných formulací – je obtížné popsat reálnou situaci, aniž použiji expresivní výrazy, které v reálu padly a aniž podrobně popíšu děj, protože to by zas pro změnu mohlo být až příliš provokativní…

Půjde o velmi intimní věci. Přeci jen musím chránit některé osoby, popřípadě i sebe, proto jsem v textu občas něco drobně zkreslil. Pochopitelně tak, aby příběh nikdy neztratil realitu. Dokonce pro zmatení případného čtenáře, který mě v některé mé životní etapě znal a mohl by tedy „zavětřit“, jsem někdy dva příběhy spojil do jednoho. Tedy např. některá dívka v příběhu odpovídá dvěma reálným dívkám. Má to i výhodu v tom, že ačkoliv podstata zůstává stejná, text se zbytečně nenafukuje. Důležitá poznámka: Toto se v žádném případě netýká příběhu o Jítě, byť by se to logicky přímo nabízelo. Náhoda někdy dokáže takové věci, že jeden zůstane v úžasu stát a jen civět. Jíťa je světlo mého života a příběh jsem zapsal přesně tak, jak jej nosím ve svém srdci…

Při čtení nechť laskavý čtenář nezapomene, že příběh začíná v polovině šedesátých let minulého století. Tehdy byla spousta věcí jinak, než je dnes. Např. neexistovaly mobily, neexistoval internet, jiné bylo oblékání (do 16 let jsem si vystačil s trenýrkami a trikem – pokud se nešlo „do města“), do předškolního věku se děti i na oficiálních koupalištích pohybovaly zcela nahé, líčení ve věku základní školy by dotyčnou dívku automaticky zařadilo do kategorie poběhlic, prostě bylo naprosto nepředstavitelné, atd.

Během života jsem si nevedl žádné standardní deníky. U značné části svých prožitků si nejsem jistý jejich přesným časovým umístěním (zejména letopočtem). Zkrátka si dobře vybavuji, co se stalo, své pocity, ale jestli to bylo v roce X anebo v roce X+1, tím už si často nejsem jistý. Je pravda, že některé události by se daly zařadit poměrně přesně, protože na jejich dokreslení je zmíněna nějaká událost, která je historicky unikátní, a tedy dohledatelná. Ale považuji to za nepodstatné.

Často nemohu uvést pravá jména postav, které se v příbězích vyskytují. Byť mě to nesmírně mrzí, musel jsem přejmenovat i jednu z klíčových osob mého života – Alenka není skutečné jméno. Naproti tomu v jiných naprosto zásadních příbězích, jsou důležité postavy uvedeny pod pravým jménem (třeba příběh o Jítě).

Slovníček pojmů a vysvětlivek:

  • Slovní spojení se slovem „ráj“, jako třeba „poslat ji do ráje“, apod. značí dosažení orgasmu pomocí masturbace. Nikdy tím není myšlena soulož (koitální styk).
  • Spojení se slovem „žena“, jako např. „vzít si ji jako ženu“ či „učinit svoji ženu šťastnou“ popisuje soulož (koitální styk).
  • „Vůně na ruce“, apod. značí, že jsem dotyčnou dívku či ženu intenzivně osahával přímo na genitálu (ne přes látku)… souvislost je jistě laskavému čtenáři zřejmá.
  • Orální sex obvykle není v tomto textu popisován, byť k němu nezřídka docházelo. Pokud tomu tak bylo, pak převážně tak, že akceptorem byla partnerka. Pokud bych byl akceptorem já (méně časté), bylo by to v textu zřetelněji naznačeno. Jak například mnou prováděný orální sex může být podán v textu: „…mohl bych si vzít všechno. I tak jsem si ale bral velmi, velmi mnoho.“ Náznak je v tom stupňování (dvakrát slovo „velmi“, přičemž i z předchozího vyprávění by mělo vyplynout, že nejspíš nemám na mysli masturbaci, ale něco ještě silnějšího, ale nikoliv soulož).
  • Z vysvětlivek u odrážky orální sex může čtenář částečně usoudit na můj žebříček hodnot vrcholových sexuálních prožitků: masturbace → orální sex → soulož (číselně 90, resp. 95, resp. 100).
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2429 x
Oceněn: 2243 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 22.1.2016 0:38:34

Asce se představuje…


Moje matka mě počala v 17 letech, otci bylo 25. Byl jsem chtěné dítě.

Mladí milenci - moji budoucí rodiče se scházívali na romantickém pahorku. Z jedné strany strmě skalisky spadal ke křivolaké stuze řeky, která dala jméno nedaleké osadě Na Černé řece. Za řekou se do dálky táhly rozlehlé pláně, tu a tam poseté různobarevnými políčky tehdejších sedláků… Ten výhled musel být doslova kouzelný a místo samo jako kdyby dýchalo nejen vůní mnoha horských květin, ale i mocnou energií… Nuž, dobře si to otec, když balil tu svoji překrásnou šestnáctku, zaonačil…

Obě rodiny mých rodičů měly v tehdejším komunistickém režimu určitý neblahý cejch, jak vyplyne z dalšího povídání.

Matka pocházela z prosté chudé rodiny bez otce – ten byl tabu. Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že hned zkraje II. světové války narukoval do německé armády a padl, ale to je jen moje dedukce. Tedy babička z této strany je Češka a onen dědeček nejspíš Němec. Byli to prostí lidé. Již tak od mých osmi, devíti let se na mě obraceli jakožto na autoritu pro nejrůznější názory a rozhodnutí. Zřejmě takto se mi pod kůži dostala moje preferovaná životní role šedé eminence*, která mi vyhovuje mnohem více, než přímá výkonná řídicí funkce, ve které bývám příliš agresivní.

*Poznámka:
Otec Josef, vlastním jménem François-Joseph Le Clerc du Tremblay de Maffliers byl vlivným francouzským kapucínem, známým jako šedá eminence kardinála Richeleua. Chodil stále bos a v prostém šedém řádovém rouchu, a proto se mu začalo ironicky říkat „šedá eminence“. Výraz se později stal ustáleným označením pro osobu, která není veřejnosti známá, ale ze zákulisí výrazně ovlivňuje politické dění.

Rodina mého otce byla ze středních poměrů, starší příbuzní měli vesměs i vyšší vzdělání. Zřejmě toto bylo důvodem k tomu, aby komunističtí pohlaváři a jejich různí poskoci, zejména na počátku padesátých let minulého století, naši rodinu šikanovali. Postupně bylo mnoho členů širší rodiny zavřeno do komunistických lágrů. Šlo vesměs o menší tresty, nejtragičtější tak bylo úplné zničení pracovní kariéry. Můj budoucí otec si tak místo pobytu v lavicích gymnázia a mimořádně slibné sportovní dráhy tenisty užil nejprve vězení pro mladistvé a poté nucené práce se sbíječkou v hlubinných dolech Ostravska. Když byl ze „služeb“ oddílů PTP propuštěn, měl to akorát, aby se v dřevařském závodě kdesi na konci světa seznámil s jednou moc hezkou mladinkou dělnicí…

Nyní k mojí osobě

Myslím, že moje povaha je poněkud komplikovaná. Jsem velmi otevřený, ale současně stejně uzavřený. Ta uzavřenost je někdy až tak silná, že se téměř blíží k hranici nějaké duševní choroby. Mám vybudovaný svůj vlastní vnitřní svět – se svými zákony, institucemi, osobami, geografickými prvky, hlavní město má pojmenované ulice… Nezřídka i v běžném rozhovoru používám vlastní názvy, takže neznalého asi poněkud matu, ale moji blízcí už tato jména používají se mnou. Do lesa na dřevo tak jezdíme do Severních hor, na výlet se jede přes Velký kaskádový kopec, Malý psí kopec, anebo dokonce přes Mlžnou horu…

Narodil jsem se jako nezkrotný rebel. Divoký, dominantní, akční… Současně jako jemný, vnímavý, citlivý, ale někdy až přecitlivělý. Bláznivá kombinace…

V mém životě se staly dvě klíčové události, které mou vrozenou povahou silně zacloumaly. Nejprve jsem v šesti letech utrpěl nenápadný úraz, který ale „zlatá horda“ s oficiálním jménem Staphylococcus aureus, dokázala změnit v téměř dokonanou zkázu. Skoro celý rok jsem proležel v nemocnici, zkraje na pomezí života a smrti. To jednomu rebelovi docela dost spadne hřebínek… Druhou událostí, o mnoho let později, bylo úplné převzetí výchovy mých malých dětí. Snažil jsem se je vychovat bez manželky, bez babiček… tak, aby z nich byli slušní a pracovití lidé. Ten pomyslný hřebínek, co se už nyní válel někde v prachu cesty, nově nalézáme kdesi na dně Macochy…

Mám svoje vlastní svátky. Ty slavím hlouběji než státní či církevní. Pokud to jen trochu jde, pak takového svátečního večera zapálím svíčku, udělám si svařené víno či připravím jiný lahodný mok a medituji. V mysli si přehrávám onu událost, přemýšlím, jak bych se zachoval dnes, jaké poučení mi událost dala do života, jak můj život změnila, ale také rozebírám i svůj současný život. Je to zkrátka takové hlubší pozastavení v překotně se valící lavině každodenních událostí…

  • 15. leden ..... Den zamyšlení s křížem a vzdání úcty (společná modlitba s Lenkou a setkání s Dagmarou)
  • 3. březen ..... První den samostatnosti (vyhoštění z domova)
  • 10. březen ..... Den uzavření sňatku s Jíťou
  • 31. květen ..... Konec Mise EXOCET
  • 21. červenec ..... První noc s Evou (od této chvíle se stala mojí „doživotní“ tajnou přítelkyní)
  • 14. srpen ..... Slavnost hvězdy Ascella (od tohoto večera jsem Jíťu považoval za svoji dívku)
  • 17. září ..... První schůzka s Reginou (od tohoto večera jsem ji považoval za svoji dívku)
  • 1. prosinec ..... Den smutku (úmrtí otce)

Těmito svátky také vzdávám poctu některým dívkám, které můj život významným způsobem formovaly. Především je to dívka – největší láska mého života, Jíťa. Neméně vzdávám hold i Regině, té dívce, která mne povznesla také opravdu vysoko, dívce, se kterou jsme plánovali svatbu a která v onom období v mém srdci zastínila i Jíťu. Regina mě naučila být lepším člověkem a její láska na mě měla nesmírně pozitivní vliv. Její následná zrada mě pak sice doslova sestřelila, nebyl jsem v tu chvíli dokonce daleko k dobrovolnému ukončení své pozemské pouti, ale odpustil jsem jí…

Nedílnou součástí slavnostního večera je moje osobní vlajka:

Obrázek

Vytvořil jsem si ji ještě jako žák základní školy. Její vzhled se ovšem v čase vyvíjel. Místo čtyřcípé hvězdy byl původně v kříži umístěn můj osobní znak a jako poslední byl přidán nápis.

Vysvětlení:
Bílý pruh spolu s ohraničujícími černými čarami představují životní cestu, která stoupá od okamžiku narození ke zralosti. Na tuto cestu svítí šťastná hvězda životní lásky. Modré paprsky hvězdy mají tvar bojového kříže. Nápis je sice česky, ale je psán písmem Tengwar.

Vlajku nazývám také Vlajkou smíření. Je tím myšleno dosažení rovnováhy mezi mým rebelstvím, které je představováno bojovým křížem, a mezi nápisem na životní cestě, který je vyjádřením mé poslední mise. Tou poslední misí je výchova mých dětí, kvůli které jsem se musel vzdát mnoha věcí, včetně podstatné části onoho rebelství.

Symbolická řeč bojového kříže (vyjádření rebelství):
„Chtěli by nás učit dobrým mravům, ale nemůže se jim to zdařit – my jsme bozi!“

Často si k meditaci pouštím temnou hudbu. Několik písní, které mám obzvlášť rád. U některých raději ani nechtějte znát jejich texty. Oslavují hrdiny, se kterými mám některé společné vlastnosti. Osamění. Osamění hraničáře, tam blízko temnoty… Ty písně otevírají jinak pečlivě zamčená dvířka zla. Zlo je krásné. Je to síla. Energie. Aktivita. Pokrok… Svíčka hoří a odráží se v obrazu bohyně Hecate…

Na závěr si pouštím skladbu Sometimes od Deathline International. Tak nahlas, že skoro vibrují okenní tabule. Je to taková moje hymna. Při refrénu doslova prociťuji, jak do mě proudí energie. Je to mocný chorál. Povstávám, abych vzdal úctu svým svatým…
Se závěrečnými tóny se uzavírají dvířka zla. Zlo již není potřebné. Bojovník Asce je připraven…

phpBB [audio]


Sexuologické úvahy

Nevím, kdy bych „správně MĚL zjistit“, že jsem pedofil. Zato vím přesně, kdy jsem si pedofilní orientaci konečně a jednoznačně přiznal. Bylo to v době, kdy už jsem měl za sebou několik počinů, které, pokud by absentovala notná dávka štěstíčka, by mne spolehlivě uvrhly do vězení. Bylo mi dost přes 20 let. Na katedře vysoké školy, kde jsem pracoval jako pomocná vědecká síla, se vyřazovaly nepotřebné knihy. Mohl jsem si cokoliv z té hromady knih určených do sběru vybrat, a tak se mi do ruky dostala také útlá knížečka fotografií dávného předního fotografa jménem Henri Cartier-Bresson, mimochodem vydaná v roce mého narození. Zde pod číslem 8 je zachycen dle komentáře tento obraz: „Paříž. Průvod u Madeleiny o Božím těle.“ Jde o průvod asi čtyřletých děcek s jeptiškami – sestupují ze schodů a ruce mají sepjaté k modlitbě. Podíval jsem se na ten obraz a už neodtrhl oči od třetí dívenky odspodu. Jen jsem hleděl a hleděl a hleděl… A hledím občas dodnes… Zde už nešlo uvnitř sebe hledat výmluvy typu: „Ano, Sáře bylo 12, ale nebudeme přeci lpět na nějakém tom roku, že… Ano, Irence bylo jen 10, ale však to bylo jen takové škádlení…“ Nyní bylo najednou vše jasné a průzračné, jako když stoupne mlha nad krajinou, ze které byly předtím rozeznatelné jen obrysy… Možná se mi i trochu ulevilo. Už nebylo nad čím spekulovat…

Přítel Plyšáček mi ten obraz na netu našel:

Obrázek
odkaz a zdroj: http://www.christies.com

Z raného dětství mám dva velmi zvláštní prožitky:

S tím prvním si po celý život nevím rady. Pamatuji si, jak mě matka kojila. Kousek vedle matky seděla jiná žena a také kojila. Zažíval jsem při tom velmi silné pocity. Pozitivní, a to vysloveně z prsů matky i té druhé ženy. Částečně bych to přirovnal k tomu, jako kdybych dnes měl k dispozici obzvlášť krásné prsy nějaké mladé dívky, ale tenkrát tam bylo ještě něco jiného, silnějšího, co nedokáži identifikovat. Druhý, souběžný, ale negativní pocit byl z přítomnosti druhého dítěte. Celé to bylo tak silné, že si to pamatuji celý život jako něco mimořádného. Nevím, kdo byla ta druhá žena, ani nevím, zda to druhé dítě mohla být moje dětská kamarádka Alenka (bude o ní řeč později).

S druhým prožitkem, resp. v tomto případě celým souborem prožitků, jsem měl dlouho problém. Až nyní se objevují úvahy o tzv. epigenetické dědičnosti, která by snad mohla být zodpovědná za dědičnost znaků nezapsaných přímo v kódu DNA, ale mohla by předávat část informace týkající se např. osobnostních vlastností předka. Jde mi o to, že již v tak raném věku, kam až sahá moje paměť, jsem praktikoval takové sexuální hrátky, jejichž znalost jsem prostě v tomto věku nemohl odnikud načerpat. Ten věk je rozhodně menší než čtyři roky. Už tenkrát k nám chodívala Alenka a to, co jsme spolu prováděli, to bych u dospělých nazval opravdovým „hardcore“. Pro ilustraci bych uvedl „čůrací“ praktiky. Vždycky jsem za to dostal od matky nařezáno, ale…

Asceho životní motto

Podáváš ruku… a světlo… a meče v očích přitom máš

  • Podaná ruka: Asce je kdykoliv ochoten komukoliv pomoci. Nejen radou, ale často i hmotně…
  • Světlo: Jde o „světlo“ vzdělávání. Toto je pro mne tak charakteristické, že se to bojím sem napsat, abych nebyl ihned rozpoznán. Prostě neustále mám potřebu někoho vzdělávat, učit, tlačit k sebevzdělávání. Moje první hospodyně byla úžasná žena (prosím, nezaměnit s druhou hospodyní) – ale nevzali jsme se, řekla mi, že určitě si nebude dodělávat maturitu, že je taková, jaká je – a našla si prostého obyčejného chlapa…
  • Meče: Jde o symbolické vyjádření stavu, životního přístupu k potenciálním partnerkám. Po seznámení zaujmu jakýsi obranný vyčkávací postoj. Čekám na zřetelný prvotní signál „druhé strany“. Jistě jsem takto přišel o mnoho příležitostí, jak zahájit hlubší vztah. Zato ale když ten signál dorazí…
Ilustrace tohoto mého bdělého vyčkávání (Luis Royo, Subversive Beauty: Eastern Cross):

Obrázek
Zdroj
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2429 x
Oceněn: 2243 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 27.1.2016 18:19:44

Moje dětská přítelkyně Alenka


Úvod

V dávných dobách, o kterých nyní píšu, bylo mnoho věcí jinak než dnes. Už jsem se o tom zmiňoval v úvodu. Zde se ale zaměřím spíše na své okolí než na společenské poměry.

Obývali jsme velký dům po Němcích. Původně patřil obchodníkovi, který byl po skončení II. světové války odsunut. Podle dochovaných materiálů zde také dříve v podnájmu sídlila místní pobočka nechvalně proslulé NSDAP, neboli Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, strany v jejímž čele stál Adolf Hitler. Jak vidno, dům byl tak velký, že ani bohatý obchodník jej nedokázal využívat celý. K domu přináležela rozsáhlá zděná hospodářská stavení s krásnými klenutými místnostmi a obrovským členitým půdním prostorem na seno – později učiněný ráj mladého rebela Asceho. Naše rodina, resp. prarodiče a rodiče využívali dva byty v prvním patře, tak zvaný starý a nový byt. Mezi těmito dvěma byty byla obrovská čtvercová chodba, kde se v zimě dalo náramně řádit. Pokud jsem použil slovo „využívali“, musím ještě dodat, že to bylo malinko zamotanější. Obvykle jsme všichni byli u prarodičů, ale já měl na spaní velký pokoj v novém bytě. V novém bytě byl také obrovský obývací pokoj s nádherným starožitným nábytkem z kombinace mahagonu a ebenu, kde se konaly všechny oslavy včetně trávení vánočních svátků.

Děda s babičkou se velmi přátelili s podobně starou rodinou. Byli to zajímaví lidé, jen škoda, že jsem to tenkrát neuměl docenit. Kdybych je důkladně vyzpovídal, zejména starého pána, mohl bych psát doslova romány – takto vím jen pár útržků z jejich zajímavého života. Moji prarodiče měli dva syny – mého otce a strýce, o kterém ještě bude řeč – pro jednoduchost jej budu jmenovat prostě Strýc. Také spřátelená rodina měla dva potomky ve věku mého otce a Strýce - byl to syn a dcera. O mladém pánovi již nebude ve Střípcích hovořeno, pamatuji si jej matně, ale jako přátelského. Ještě když jsem byl maličký, tak utekl na Západ a více jsem o něm již neslyšel. Tehdy slečna „teta“ Milada byla doslova jako moje druhá matka. Zato nikoliv jako, ale opravdovou matkou, byla Alence, dívence, která byla o dva roky mladší než já. Milada byla naprostý rebel, divoká dívka či mladá žena, nespoutaná, často na dlouhé týdny utíkala z domova. Z jednoho takového výletu přišla obdařena stále se zvětšujícím bříškem – a já pár měsíců poté získal nerozlučnou přítelkyni Alenku. Milada tedy byla svobodnou matkou, což v tehdejší době byl velký společenský hendikep – na rozdíl od dneška, kdy by byla z důvodu mně neznámého, považována za osobu zasluhující obzvláštní úctu…

Obě rodiny se často navštěvovaly. Všichni jsme se scházívali v našem velikém domě, ale já jsem v předškolním věku mnohdy pobýval i u těchto přátel doma. Chodíval jsem tam na „nudlu“ – stará „teta“ mi dělávala úžasné nudle s mákem, které jsem doslova zbožňoval. A také jsem tam měl Alenku… Přátelé obývali malý domek až na konci našeho města, kde pro nás malé končil svět a kde se dalo neskutečně řádit. Dnes tam stojí panelové sídliště…

Vyrůstání s Alenkou

S Alenkou jsme se vídávali téměř denně. Když jsem byl starší, ale zejména po smrti starší generace těchto rodinných přátel, chodila Alenka výhradně za mnou, téměř nikdy já za ní. Skoro každé naše setkání obsahovalo kromě hraní, blbnutí, povídání si, pomáhání mi při práci, kterou jsem doma musel vykonávat, i sexuální hrátky (ale nikdy soulož). Alenka byla ústřední postavou mého dětství a časného dospívání.

Já jsem byl vždy „kápo“ party vrstevníků, měl jsem jasnou vůdčí roli. Party byly většinou mnou přísně hierarchicky organizovány. Nebudu zde popisovat, jaké lumpárny jsme prováděli, i když někdy děkuji osudu, že mě třeba nezavřeli do vězení už v 15 či 16 letech (no, oni by mě zavřeli, ale přišla neobvykle rozsáhlá amnestie, a to včetně abolice)… Píšu to kvůli tomu, abych zdůraznil určitý kontrast: Alenka nebyla členkou těchto part. Nikdy. Vždycky přišla tak, aby mě měla jen pro sebe. Pokud to nebylo možné, tak zas odešla a přišla jindy. Přitom mi nikdy nevyčítala, pokud jsem se jí nemohl nebo nechtěl věnovat. A vlastně mi nevyčítala nikdy nic, i když někdy bych si za své chování zasloužil pár facek. Jenže to vím až teď…

Tu a tam se stalo, že Alenka přišla, přitulila se, povídali jsme si, ale neměla náladu na nic erotického. V takovém případě jsem na ní naléhal tak dlouho, až si lehla a chovala se jako spící panna – mohl jsem si dělat, co jsem chtěl, přičemž ona se nijak nebránila, ale ani nespolupracovala. To mě pochopitelně nebavilo, byl jsem rozmrzelý a dával jsem jí to dost neurvale najevo. Občas jsem zachytil její pohled, ale nerozuměl jsem mu…

Alenko, sluníčko mého dětství, já už teď vím, co jsi mi těma tvýma kukadlama říkala. Alenko, je mi to moc líto, prosím, promiň mi to. Já už vím, co to bylo: „Nechci to, ale přesto si to vezmi, dovolím ti to, protože ty jsi moje světlo a já za tím světlem půjdu kamkoliv!“. A já, místo toho, abych pochopil, že mi dáváš tolik, kolik už nikdy v životě nemůžu od nikoho dostat, jsem byl zlý…

Alenka kromě mě neměla žádné jiné trvalejší kamarády. Kluky vůbec ne a holky jen krátkodobě. A to se domnívám, že u těch holek to bylo jenom proto, aby mi dotyčnou pak přivedla… To jsme řádívali ve třech, různě laškovali, lechtali se, „prali se“, z legrace se pokoušeli jeden druhému stáhnout nějakou část oblečení… Když už bylo jasné, že ta dívka bude svolná k něčemu víc, o čemž neomylně vypovídala mokrá skvrna mezi jejíma nohama, tak Alenka rychle odešla, aby se dotyčná před ní nestyděla. Postupně jsem si pak dívku ještě více připravoval, lehce jí dráždil a čekal v tomto stavu, dokud Alenka zas nepřišla zpět. To už bývala dívka tak natěšená, že bylo prakticky jisté, že bude chtít v hrátkách pokračovat i v přítomnosti Alenky. Ta si lehla hned vedle kamarádky a pozorovala, jak ji masturbuji. Když dívka ležela tak, že neměla příslušný výhled, tak jsem brával Alenčinu ruku a vyměnil ji za svojí. Alenka tak chvilku masturbovala svoji kamarádku. Ta to ale nikdy nesměla vědět. Tyto dívky byly nejčastěji v Alenčině věku. Jednou jsme ale měli také 4letou dívenku. To byl úžasný zážitek, protože Alenka se před ní nestyděla za to, že si s ní hraje, a opravdu se úplně „odvázala“. Vím, že většině mužů se líbí pokoukání na lesbické milování, ale já mám jaksi o důvod víc, protože v různých obměnách jsem si toto s Alenkou a jejími kamarádkami mohl vychutnávat již od mala…

Jak jsme postupně byli starší, zahrnovali jsme do sexuálních her i různé „nápady“. Dnes bych to označil jako lehké S/M praktiky. Alenka byla v těchto hrách, ale vlastně i obecně, submisivní. Bylo to pleskání lžící na pupík či na intimní místa nebo zadeček, různě aplikované kolíčky na prádlo, vetření zubní pasty do nejcitlivějších míst, apod. Když už měla Alenka prsa, dělávali jsme to, že jsem jí na ně propisovací tužkou kreslil různé značky, třeba opakovaně obtaženou hustě vinutou spirálu od paty prsu až k bradavce, sluníčko (bradavka) a jeho bohaté a tučně vytažené paprsky. Princip této hry spočíval v tom, jak si ty kresby asi obtížně a přitom nenápadně bude muset doma odstranit. Občas došlo i na špendlíky…

Zpětně si uvědomuji krásu možnosti v průběhu let sledovat vývoj děvčete od úplně plochého hrudníčku až po hezky vyvinutou slečnu… Laskavý čtenář jistě pochopil, že nejen vývoj hrudníku, že…

Ve 14 a půl letech Alenka nastoupila ke studiu na střední škole v dalekém městě. Když po měsíci přijela domů na víkend, přišla za mnou, a tiše řekla: „Našla jsem si kluka“. Zmocnil se mě pocit, jako kdybych stál na popravišti, a místo slov jsem slyšel, jak do popravčí pušky zaklapl zásobník… Podíval jsem se jí do očí a bylo mi jasné, že je po všem, že jí musím „propustit“. Zanedlouho potom Alenka přišla do jiného stavu, což mi také přišla osobně říci. Otěhotnění Alenky vyšetřovala policie, ale došla k závěru, že nelze spolehlivě určit, zda k příslušnému pohlavnímu styku došlo ještě před dovršením patnáctého roku věku či až po něm, a tak věc odložila. Myslím si, že lékař, který pro policii vypracovával příslušnou zprávu, nejspíš poznal, že to bylo ve 14 letech, ale zřejmě to byl rozumný muž…

Alenka si svého partnera později vzala za muže. Úřady jí kvůli tomuto aktu musely zplnoletnit. Alenka se přivdávala do rodiny svého nadcházejícího muže, do cizího města. Prosadila si, že den před svatbou pro mě přijelo auto – no, to tedy bylo překvapení – přivezlo mě k nim a ráno jsem jí šel na svatbu svědčit. Od té doby se spolu vídáme nejvýše jednou do roka, někdy se nevidíme i několik let. I když jsme spolu třeba sami a hezky si povídáme, na naše dřívější hrátky nepadne ani sebemenší narážka, je to prostě absolutní tabu…

Naposledy jsem se s Alenkou viděl na konci roku. Zavzpomínali jsme na staré časy. Samozřejmě s vynecháním jistých choulostivých témat. Za chvíli jsem pozoroval, že moje již dospělé děti nám doslova visí na rtech, protože mě znají coby usedlého, slušného a rozvážného pána, a nyní se dozvídají takové rebelie… Jo, jo, jako kdyby přítomnost na chviličku ozářil kousek té bezstarostné divočiny, kterou jsme kdysi žili…

Dodatek pro věrné čtenáře

Když jsem byl v předškolním věku, nechápal jsem, že existují i takové věci, které zrovna nevidím. Na tuto příhodu si pamatuji jako dnes, protože v jejím závěru jsem dostal pořádně nařezáno. Mohly mi být tak čtyři roky, tedy Alence dva. Na velké chodbě poblíž dveří do starého bytu seděla Alenka na nočníku, protože dostala za úkol vyčůrat se, než budeme odveleni do postele. Alenka v té době u nás často spávala, někdy také proto, že její matka Milada prostě zrovna dlela na nějakém „výletě“.

Přišel jsem k Alence a řekl jsem jí, aby dala nožičky od sebe, že si s ní budu hrát a ona mi přitom počůrá ruku. Alence se takový nápad líbil, protože už jsem si s ní rukou hrával mnohokrát, takže věděla, že může očekávat příjemné pocity. Vtom ze dveří vyběhla moje matka a vynadala mi. Chybně se domnívala, že tím mne odradí od dalších aktivit a zašla zpět k prarodičům. Chyba lávky. Opět jsem se za hlasitého instruování Alenky chystal provést svůj plán – a zase znovu vyběhla matka. Dostal jsem pořádný lepanec. Pamatuji se, že mě naštval nejen ten pohlavek, ale hlavně to, že matka vidí přes dveře. Přeci jsem si dával pozor, aby mě nemohla vidět, pečlivě jsem ověřil, že dveře jsou zavřené a stejně matka věděla, co chci udělat. Vůbec jsem nechápal, že přes dveře sice není vidět, ale SLYŠET. Matka usoudila, že Alence se nejspíš nechce čůrat a uložila nás oba do postelí v pokoji v novém bytě. Já už měl postel jako dospělý a byl jsem na to náležitě pyšný. Alenka spala v mé dětské postýlce s ohrádkou, ke které jsem se jako „velký“ již s radostí nehlásil…

Zalezl jsem si k Alence pod deku a dal jí nožičky od sebe. Pak jsem jí rukou hladil na buchtičce. Dodnes jsem lehce „mimo“, když si vzpomenu na tu slast, když Alenka začala čůrat. Nepopsatelné… Alenka si pak vlezla spolu se mnou do mé postele, protože v té její se opravdu spát nedalo. Co jsem ovšem podcenil, bylo to, že nás po nějaké chvíli moje matka přijde zkontrolovat. Totálně pročůraná postel jí pochopitelně neušla – a já dostal pořádný nářez. Zajímavé je, že matka viníka identifikovala neomylně… Zvláštní…

Upozornění

Další, poněkud choulostivější a ne pro každé oko snesitelné povídání o Alence, najdou členové Clubu Pedonia ve VIP sekci ve vláknu Asceho obzvlášť ostrohranné střípky.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2429 x
Oceněn: 2243 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 5.2.2016 0:18:01

Malý Asce 10 měsíců v nemocnici


Ještě během šestého roku věku jsem těžce onemocněl. Později jsem se dozvěděl, že lékaři našim řekli, aby se připravili na nejhorší. No, ale přežil jsem to…

Začalo to docela nenápadně. Takový řetězec náhod. Bylo pozdní odpoledne jednoho krásného srpnového dne. Pamatuji se, že už jsem měl poněkolikáté ovoněné ruce Alenčinou vůní, myslím, že i nějaké to „čůrací blbnutí“ bylo, a tak vzhůru za dalším adrenalinem. Rebel Asce. Jakožto velký chlap – za necelé dva týdny jsem měl jít poprvé do školy, jsem dostal nápad, že tajně sám vyrazím na náměstí. Samozřejmě jsem neměl dovoleno opouštět naši ohromnou zahradu, ale proč se hned na vše ptát rodičů, kteří mají plno práce, že… V centrálním parku, který tvoří největší díl náměstí, byly ale jen starší děti. Sedl jsem si na opěradlo lavičky jako na pozorovatelnu, abych pronikl do „děje“ a mohl se pak nějak zapojit. Po nějaké chvíli ke mně přišel asi tak o pět let starší kluk a nařídil mi, abych tu lavičku přeskočil. Ascemu něco nařizovat? Asi pěkná blbost, ne? Kluk se naštval a strčil do mě. Jak jsem pozadu letěl přes opěradlo, podvědomě jsem se snažil přetočit, ale dokončil jsem jen půl otočky. Při dopadu jsem v kyčli ucítil ostrou bolest. Později jsem viděl, že ze země v místě mého kyčle koukala horní část velkého kamene. Nemohl jsem vstát. Ležel jsem tam nějakou dobu, když onen kluk ke mně přišel a řekl mi, že jestli nevstanu, tak mi dá do huby. No, nevstal jsem, kluk raději odešel a s ním i ostatní děti. Asi tak po hodině mě tam našla matka, která pátrala, proč jsem nepřišel na večeři, a od Alenky se dozvěděla, kam jsem utekl. To už jsem se třásl zimou…

Domů jsem se doslova došoural, matka mi při tom nadávala, že jsem zase neposlechl a zdrhnul… Postupně se mi šlo stále lépe, i když to bolelo. Ale ráno jsem už z postele nevstal. Večer jsem měl horečku. Další ráno se přidaly vidiny, pamatuji se, že jsem křičel, že mě koušou psi. Naši zavolali lékaře. Ten přišel, prohlédl mě a konstatoval, že je to jasná angína. Kdybych psal fantasy literaturu a ne životopis, tak bych použil formulaci ve stylu: „A tam, kdesi v jiné dimenzi, si jistá entita pana doktora s entitou Staphylococcus aureus potřásli rukama na znamení dobře odvedené práce.“ Horečka se stále zvyšovala…

Příběhy z první nemocnice (6 – 7 let věku)

Když mě záchranka přivezla do nemocnice, blouznil jsem a křičel na své vidiny. Ty obrazy si dodnes pamatuji. Údajně jsem měl tak vysoké horečky, že nepostačovala stupnice na teploměru, snad někde okolo 44°C. Nepřítel pomalu stavěl tribunu pro oslavný projev na téma, jak přišel, viděl a zvítězil… Ale já jsem byl už tehdy bojovník… Ale to moje vítězství bylo Pyrrhovo… Už nikdy vše nebylo jako dřív…

V nemocnici jsem byl skoro celý rok. Naši za mnou jezdili jednou za měsíc, návštěvy byly krátké – a nikdy s sebou nevzali Alenku, i když jsem je o to moc prosil. To mě hrozně mrzelo, brečel jsem po ní. No, dneska to chápu, těžko jí mohli sebou vzít, byly jí tenkrát 4 roky…

Jak mě chlapi učili…

Nevím proč, ale převážnou část léčby jsem strávil připoutaný na lůžku na dospělém oddělení nemocnice. Přitom nemocnice měla i dětské oddělení, a to hned vedle, na stejném patře budovy. Jestli to bylo kvůli tomu, když umřu, tak aby to nebylo mezi dětmi, to nevím. Chlapi na pokoji byli ale obvykle fajn, spoustu věcí mě naučili, často jsme si povídali o dospěláckých věcech. A že jsem jich a jejich příbuzných za ten rok poznal… Taky mě asi trochu rozmazlovali – dostával jsem třeba různé mlsky, kterých jsem jinak od našich měl jen poskrovnu.

Jednou přišla na přetřes problematika okolo menzes. Od té doby jsem byl gynekologický přeborník a všemu jsem rozuměl. Zkrátka některým ženám uvnitř toho, čím se čůrá, narostou na stopkách takové útvary, co mají tvar měsíčků – odtud se tomuto jevu také říká „měsíčky“. Když nějaké ženě narostou tyto měsíčky, pak „TO“ nejde. Ale není to nakažlivé a po pár dnech to samo přejde…

Do té nemocnice za mnou docházel pan učitel (samozřejmě i za jinými dětmi). Nepamatuju si to přesně, ale myslím, že to bývalo v pondělí a ve středu. Mám utkvělý pocit, že jsem ho měl rád a že i on měl rád mě. Ale vždycky na mě hartusil, protože jsem nikdy neměl udělané úkoly. Nevím proč mu to tak vadilo, když jsem měl naprosto neprůstřelnou omluvu, že jsem to nestihl, že na to bylo málo času… No, bodejť bych mu „neprděl“ na jeho Mílu s masomlejnkem („Mí-la me-le ma-so“ – jedna z legendárních vět starých slabikářů), když já už četl romány a detektivky od chlapů spolupacientů.

Jak mě chlapi učili… manipulovat se ženami

Na oddělení byla jedna obzvlášť protivná, pedantická, postarší sestra. Pořád podle ní bylo něco špatně, často křičela, mračila se…
Jednou přišla za starším spolupacientem také jeho vnučka a přinesla krásnou kytičku konvalinek, kterou pro dědečka natrhala. Jiný spolupacient dostal na tehdejší dobu luxusní (Tuzex?) drobné bonbónky zabalené do různobarevných blyštivých pozlátek.
Chlapi mě naučili nějaký proslov – dokonce mě z toho zkoušeli… Pak jsme společně do skleničky od čaje naaranžovali kytičku konvalinek proloženou těmi blýskavými bonbónky. Myslím, že výsledek byl perfektní, kytička vypadala opravdu nádherně.
Čekání na sestru. Když hrozil čas, kdy by sestra mohla přijít, tak po chlapech jako by se zem slehla, nechali mě v tom samotného… no, srdce jsem měl až v krku. Netrvalo dlouho a sestra, nakvašená jako obvykle, vtrhla do pokoje, zběžně se rozhlédla a začala něco „řešit“ pod postelemi. Oslovil jsem ji, že bych jí chtěl předat malý dárek – aniž zvedla oči, odbyla mě slovy, že na nějaké krámy není zvědavá. Řekl jsem jí, že když by nechtěla tu kytičku, tak ať si vezme aspoň to, co je uvnitř. To už zareagovala, přišla k mému nočnímu stolku a nevěřícně se zeptala, jestli jsem myslel tu krásnou kytičku a jestli je opravdu pro ni. Řekl jsem, že rozhodně pro ni. Když tady nemám maminku, tak je bezva, že je tady ona, že mi maminku připomíná a že vím, že jí zlobím, ale že už se polepším a že už budu jen hodný a že jí mám taky rád, a že, a že … Pohladila mě po vlasech a všiml jsem si, že brečí… Od té doby, i kdybych snad pokoj převrátil vzhůru nohama, tak jsem měl pohodu, sestra samý úsměv, legrácky, občas mi i přinesla, co doma upekla…

Další dny, další spolupacienti

Na pokoji se pacienti střídali, občas bylo poloprázdno, ale párkrát se i stalo, že jsem tam byl sám – a to mi pak bylo teskno. Nejhorší byly Vánoce. Všechny pacienty z mého pokoje před Vánoci propustili natrvalo nebo dočasně domů, jen já tam zbyl. Sestry se snažily, sehnaly pro mě stromek a ozdobily ho – takže erární stromek byl na dětském oddělení na chodbě a pak jeden speciálně, pravděpodobně z iniciativy nemocničního personálu, byl pro mě v mém pokoji. Ale bylo mi přesto smutno, moc smutno…

Ne na všechny spolupacienty vzpomínám rád. Leželi jsme na pokoji zrovna jen dva, když k nám přidělili nového pacienta. Byl to relativně mladý muž – věk cca 18 až 20 let. Byl to zlý člověk. Vždycky si počkal, až budeme na pokoji sami a pak mi ubližoval. I zneužíval. Během toho, co mi dělal, mi vždy barvitě líčil, co špatného mi provede, kdybych „cekl“, což mělo platit až do smrti smrťoucí. Ne, neplatí, kašlu na tebe, někde si shnij, možná i téhle vzpomínky je pro tebe škoda…
Já jsem nemohl utéct, byl jsem připoutaný na posteli. Když to probírám zpětně, třeba by se mi něco z toho mohlo líbit, ale on to dělal tak, aby to bolelo – spíš než pedofil byl asi sadista… Pokud jsem „dobrovolně“ nenastrčil zadeček, tak do mě píchal špendlíkem… Ne, nebylo to poznat, denně jsem dostával několik injekcí do různých částí těla… Naštěstí tam byl jen několik dní…

Dětské hrátky

Trocha toho dětského sexu v nemocnici jednoho potěší – anebo taky ne anebo přeci jen jo…
Jednou si takhle čtu, nikde nikdo a najednou slyším před dveřmi dětské hihňání. Po chvilce vtrhla do pokoje parta různě starých děcek z dětského oddělení. Takový postarší kluk mi řekl, že tu knížku teď nebudu potřebovat, sebral mi ji a ještě s jedním takovým grázlíkem mě chytili za ruce. Byla tam moc hezká holčička, tak šestiletá jako já. Ta mi vyhrnula noční košilku a pindíka mi za huronského smíchu celé party zasypala někde ukořistěným dětským pudrem. Pak mi košilku zase shrnula, přikryla mě a parta zvesela odběhla páchat zase nějakou jinou lumpárničku.
No, tohle bylo tedy ponížení! Já, místní celebrita, a teď tohle… byl to naprosto nečekaný a zvláštní pocit. Možná dokonce zlom v mém životě. Poprvé (a nikoliv zdaleka naposledy) jsem prožil něco, co mě psychicky trhá – jak strašně to ponížení nenávidím, jak strašně to nechci – a současně po tom zoufale toužím, chci, moc chci, aby se to stalo znovu. Ten pocit si naprosto dokonale vybavuju.
Opakovalo se to ještě jednou. Ovšem když jsem viděl tu holčičku s krabičkou pudru, dostavil se zas ten zvláštní pocit. Automaticky jsem si vytáhl košilku…
Povedenou partičku zas jindy napadlo, že by mě ta holčička mohla znásilnit, že to bude děsná švanda. Znásilnění mělo spočívat v tom, že si na mě lehne a dá mi pusu. Ostatně tak se dělají děti, že… Ale když bude mít na sobě pořád noční košilku, tak z toho snad dítě nebude… nebo jo…? To by jí přeci pak mamka asi zabila…? Výtečníci pochopitelně nevěděli, že už několik měsíců před mým nástupem do nemocnice jsme si hráli s Alenkou na tatínka a na maminku, či provozovali ještě pikantnější aktivity, a že se mi to hraní moc líbilo. To „znásilnění“ mi proto opravdu nijak nevadilo a naopak jsem si ho pěkně užíval. To je otrávilo, takže pak už dali pokoj. Zato holčička, samozřejmě bez pudru, za mnou přiběhla ještě párkrát, dokud ji nepropustili … Já prostě tu dívčí vůni na rukách miluju…

Upozornění pro členy Clubu Pedonia

Další, poněkud choulostivější a ne pro každé oko snesitelné podrobnosti o tom, jak jsem byl zneužíván spolupacientem, najdou členové Clubu Pedonia ve VIP sekci ve vláknu Asceho obzvlášť ostrohranné střípky.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2429 x
Oceněn: 2243 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 10.2.2016 13:05:44

Malý Asce opět po nemocnicích...


Recidiva nemoci o dva roky později (8 let věku)

Jiná nemocnice. Ležel jsem zas připoutaný, ale tentokrát na dětském oddělení.

Na pokoji byl takový čilý hošík, pořád někde pobíhal… Bylo mu asi tak 6 let. Namluvil jsem mu – a zde mám opravdu špatné svědomí – že pokud se má rychleji vyléčit a jít domů, tak musí dostat ještě nějaké injekce, že sestřičky nemají tolik času, ale já bych mu je klidně dal. Já vím, tohle nebylo fér. Však se za to stydím…
Hošík na základě mého pokynu vyžebral na sesterně starou skoro nefunkční stříkačku (pochopitelně bez jehly, ale tu jsme ani nepotřebovali). No a já jsem mu tou stříkačkou do zadečku vstřikoval vodu nebo čaj. Šlo to sice špatně, ale šlo. A vždy, když se párkrát po sobě „zadařilo“, tak hošíka začalo tlačit bříško a musel běžet na záchod. A já z toho měl legraci…

Recidiva nemoci ještě o další dva roky později (10 let věku)

Opět jiná nemocnice. Hurá – tentokrát nejsem připoutaný a můžu běhat všude, kde to jde (i nejde). Dva propojené dětské pokoje, celkem asi deset postelí, sesterna daleko – ideální místo pro řádění a blbnutí všeho druhu. Na „dvojpokoji“ byli dva chlapci ve věku cca 14 let, pak já ve věku 10 let a čtyři holčičky ve věku cca 6 až 8 let...

Jedna parta

Kluci dostali „báječný“ nápad. Budeme jedna parta – oni budou pochopitelně velet a my budeme vojáci (jak se ovšem ukázalo vzápětí, tak spíš sluhové). Abychom mohli být přijati do party, tak musíme podstoupit přijímací rituál. No, už jen to slovo „rituál“ – sice jsme nevěděli, co to znamená, ale jak to zní – „RITUÁL“… Byli jsme z toho nadšení…

Museli jsme si lehnout každý do své postele, vyhrnout noční košilku nad pas, dát ruce pod hlavu a zůstat tak ležet. Kluci pak obcházeli jednotlivá lůžka a polévkovou lžící dávali pupendo (pleskali tou lžící do pupíku). Začali u holek. Podle toho jak ta která ječela, tak to bylo 3 až 5 lehčích až středně silných plesknutí. Jak se blížili ke mně, strašně mě to vzrušovalo – toto je u mě velmi opečovávaná vzpomínka. „Hele on mu stojí!“ To si dvě holčičky nechtěly nechat ujít a neukázněně se přiběhly podívat. „To by nám ten jeho … překážel, podrž mu ho!“ řekl jeden z chlapců druhému. Nevím, co by mu tak asi překáželo, bylo mi deset let… Ale to nikdo, ani já, nijak neřešil. Já jsem se „vznášel v jiných dimenzích“, jen jsem se rukama, místo abych je měl pod hlavou, křečovitě chytil okrajů postele. A pak už rány dopadaly a já ani nemukal. Spousta ran. Tak krásně to štípalo! Nádherné! Kluci toho nechali, až jim to konání samotným připadlo blbé – můj pupík a jeho široké okolí bylo úplně rudé, ale moje duše se potulovala někde moc, moc daleko…

Další „úžasný“ nápad. Nejprve jsem musel vypít spoustu čaje. Pak mě kluci přivázali na židli a přes hlavu mi přehodili moji noční košilku, takže od pasu dolů jsem byl nahý. Pak kluci a starší holky hrály karty, mladší holky blbly, skákaly po postelích a mlátily se polštáři. Když už se mi chtělo nesnesitelně čůrat, tak jsem žadonil, ať už mě rozvážou. No, to jsem si tedy pomohl… Naopak se ke mně všichni seběhli, dobírali si mě a ještě mě začali lochtat. Takže jsem se k všeobecnému obveselení před všemi důkladně počůral. Bože, ta slast z takového ponížení před holkami… (Toto fakt nechápu, jsem dominantní typ).

Kluci byli postupně propuštěni domů, tak přepínáme pomyslnou páku do polohy „kápo“. Jakožto nově ustanovený velitel, jsem si to zařídil opravdu jinak, než mí předchůdci. Žádné svazování, žádné pupendo. Ani náznak nějakého nucení k čemukoliv. Prostě jsme neskutečně řádili, blbnuli, hráli si. Některé hry byly erotického rázu nebo k té erotice samovolně sklouzly – hráli jsme si na doktory, na maminku s tatínkem, nebo se jen různě lochtali a osahávali… Někdy jsem pro pobavení „publika“ s nějakou holčinou předváděl „manželství“ (tak jsme si označovali soulož). Samozřejmě k opravdové souloži to mělo nesmírně daleko, prostě jsme jen nazí leželi na sobě a dělali různé pohyby, většinou jsem při tom ani neměl ztopořený penis. Ale i tak to bylo hezké… Výsledkem bývalo, že co chvíli mi na rukách ulpěla ona božsky nádherná dívčí vůně – každou chvíli od jiné dívky. Toto jsem si opravdu užíval… Prostě to nemělo chybu… Nevím, jak ty starší kluky tohle předtím mohlo nenapadnout. Inu, někdo má svaly, někdo zas voňavé ruce…

Upozornění pro členy Clubu Pedonia

Další, poněkud choulostivější a ne pro každé oko snesitelné podrobnosti o hrátkách mezi oněmi dvěma staršími kluky, mnou a zřejmě pedofilně orientovanou mladinkou zdravotní sestřičkou, najdou členové Clubu Pedonia ve VIP sekci ve vláknu Asceho obzvlášť ostrohranné střípky.

Katka

Zanedlouho k nám přibyla Katka, asi 13letá dívka. Holky zas blbly s polštáři nebo „řešily“ nějaké panenky a já si zatím s nově přibyvší spolupacientkou povídal. Dělalo mi strašně dobře, že Katka, taková velká ženská, co už evidentně má prsa, mě bere vážně. Druhý den ji vezli na těžkou operaci páteře. Než ji po mnoha hodinách přivezli zpátky, tak na její lůžko sestry nainstalovaly takovou zvláštní sádrovou formu, zřejmě udělanou podle těla Katky. Když Katku přivezli, musel jsem se otočit, protože ji přendávali z vozíku do té formy na posteli nahou. Pak ji jen přikryli dekou, a tak už to bylo po celou dobu, než jsem byl já z léčení propuštěn (odcházel jsem domů dříve než Katka).

Pro Katku asi byla tato část jejího života noční můrou. Nemohla se nijak pohnout, ani se poškrábat, prostě nic. Když potřebovala na záchod, tak to přišly dvě, někdy i tři sestry a byla to – pokud mohu posoudit, asi dost komplikovaná záležitost (mě vždy v takové chvíli sestry z pokoje vyhodily).

Netrvalo dlouho a Katka mě začala prosit, abych jí občas někde poškrábal. Zatoulaný vlásek v obličeji, krk, bok, to bylo asi nejčastější. Jestli laskavý čtenář očekává, že to postupně jaksi sklouzlo… očekává bohužel zcela správně. Ježíši, co sem pletu nějaké „bohužel“! Já z toho byl prostě nadšený! Katka přitom opravdu poškrábat potřebovala a navíc, celé ty dny bez hnutí, ta příšerná nuda, a ještě k tomu jsme nepochybně sdíleli vzájemné sympatie… Myslím, že svou „troškou do mlýna“ přispělo i to, že bylo parné léto (tenkrát samozřejmě nebyly žádné klimatizace).

Když mi dovolila, abych se podíval na její prsa, tak páni, to tedy bylo něco. Nikdy jsem předtím nic takového neviděl… A pak už to postupně nabíralo stále větší a větší spád. Katka vzdala nějaké předstírání cudnosti, když už jsem stejně všechno viděl a všude si sáhl a začala mi tichounkým šeptem dávat přesné instrukce, s průběhem času čím dál detailnější, co a jak mám dělat, aby někde v nebeských rajských zahradách aspoň na chvilku mohla zapomenout na svůj těžký úděl. A ještě ke všemu, to co jsem se naučil od Katky, jsem si mohl bezprostředně prověřit na ostatních holčinách, které dokonce někdy ty Katčiny rajské pocity pozorovaly a byly zvědavé….
Celkově vzato, myslím, že moje technika dívčí masturbace od nějaké doby nemusí být úplně špatná… Nedá mi, abych se zde samolibě opětovně nepochlubil jinde zmíněnou SMS, kterou jsem před cca měsícem dostal od jisté nyní již mladé ženy: „Ale musím přiznat, že mi to nikdo neudělal tak dobře a rychle jako ty…“

Pochopitelně s přihlédnutím k okolnostem, tj. že šlo o nemocnici a že jsme tam nebyli na výletě, to byl jinak, dovolím si předpokládat, že nejen pro mě, docela krásný kus života. I když Katka, ta to měla moc, moc těžké, ale snad jsme jí to všichni aspoň trochu usnadnili. Cítil jsem, že si celá naše „banda“ rozumíme a že je nám spolu prima. Doufám, že laskavý čtenář nenabyl dojmu, že to bylo jen kvůli těm erotickým hrátkám. Ano, ty k tomu také patřily, ale jako podstatnější cítím to, že jsme si povídali, hráli si spolu, ten kdo mohl, vyřádil se třeba při bitvách s polštáři či plyšáky, půjčovali jsme si hračky, když někdo dostal nějaké mlsání od svých návštěv, podělil se s ostatními a spousty dalších větších či menších vzájemných laskavostí. Prostě se to tak tehdy sešlo…

Dodatek – zotročení Katky

V nemocnici vše probíhalo podle přesně dodržovaného harmonogramu. Bylo tedy prakticky jisté, kdy bude čas na řádění a blbnutí, aniž budeme odhaleni a dostaneme vynadáno. Tím pádem i masturbování Katky nabylo naprosté pravidelnosti. Bylo zřejmé, že Katka už se na ten okamžik vždycky těší. Jednou jsem dostal nápad – svůj prst, řádně navlhčený a voňavý Katkou, jsem přiblížil k jejím rtům, aby se ochutnala. To rezolutně odmítla. Hlavou sice mohla hýbat jen málo, ale pevně sevřené rty a doprovodná citoslovce dávala jasnou odpověď. Katku jsem přikryl a šel blbnout s holčinami do vedlejšího pokoje. Druhý den v ten „správný čas“ jsem si demonstrativně četl a dělal jakoby nic. Katka už to nevydržela a řekla si o poškrábání. Když jsem jí poškrábal nohu, jak chtěla, tak jsem se otočil, že odejdu. Katka zašeptala něco ve smyslu: „Nechtěl bys…“ Řekl jsem jí, že ne, protože mě vůbec neposlouchá a tedy „to“ mě pak vůbec nebaví… a dál jsem odcházel. Katka řekla, no, skoro až vykřikla, takovým dost nešťastným tónem a nahlas: „Já už budu…“ a po kratičké pauze zašeptala „…poslušná.“ Tedy páni… tohle, to tedy zas bylo něco! Ten slastný pocit vítězství, ten chutná i po tolika letech. Pochopte, ona byla v mých očích, řečeno terminologií hráčů – nejméně o level výš, než já! Na druhou stranu, po pomyslném biči, musí ten stejně pomyslný cukr být opravdu sladký. Hodně sladký! I na to, jak jsem skoro dostal křeč do ruky, si pamatuji dobře. No, během pár dnů jsme ještě do hrátek zapojili ukořistěný kolík na prádlo (nesmírně cenná kořist), pak zubní pastu na citlivá místa, …

Z nemocnice jsem byl propuštěn několik dní před invazí vojsk do naší země. Byl jsem do Katky neskutečně zamilovaný, dokonce jsem si trochu vymýšlel, že mám ještě nějaké bolesti a chtěl jsem si pobyt v nemocnici prodloužit. Pochopitelně mi to neprošlo… Zůstal jsem pak ještě nějaký čas u tetičky ve stejném městě. Mezi lidmi se proslýchalo, že „spojenecký“ tank střílel z kulometu i na naší nemocnici. Pamatuji se, že jsem kvůli tomu příšerně vyváděl, brečel jsem a dožadoval se toho, že se musím za Katkou podívat, jestli se jí nic nestalo. Tetička se strýcem mě museli zamykat, abych neutekl…

Upozornění pro členy Clubu Pedonia

Další, poněkud choulostivější a ne pro každé oko snesitelné podrobnosti o hrátkách s Katkou, najdou členové Clubu Pedonia ve VIP sekci ve vláknu Asceho obzvlášť ostrohranné střípky.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2429 x
Oceněn: 2243 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 17.2.2016 18:49:08

V textu se vracíme v čase – z mých jedenácti let na sedm a postupně putujeme časem...

Se spolužáky ze Ztracené osady


Po návratu z první nemocnice, tedy v sedmi letech, jsem začal chodit rovnou do druhé třídy. Škola mi uznala výuku v nemocnici. Když mě matka přivedla první školní den před školu, překvapilo mě velké množství děcek, která se různě překřikovala, běhala sem a tam… Měl jsem z toho trochu strach, byl jsem pořád velice zesláblý. V běžných dětských strkanicích bych těžko obstál. Matka mě předala soudružce učitelce a ta mě odvedla do třídy, která zatím byla prázdná. Mohl jsem si vybrat, do jaké lavice si sednu. Tak jak tenkrát bývalo na prvním stupni běžné, byly na lavicích již připravené učebnice, sešity a další pomůcky, které poskytoval stát. Rozhlédl jsem se po místnosti a vybral si místo přibližně v jejím středu.

Spolužáci se na mě „vrhli“ hned o první přestávce. Nejvíc je zajímalo, jaké to bylo v nemocnici. Moc jsem je svým vyprávěním asi nezaujal, protože jsem pochopitelně nechtěl mluvit o tom, až jak tvrdé to pro mě ve skutečnosti bylo. Odloučení, pobyt mezi samými dospělými, málo návštěv, žádná milující matka nebo tatínek, co vás vezme do lesa… plno bolesti, jak vlastní, tak okolo mě… No, ale postupně jsem si pochopitelně kamarády našel…

Zajímavý vztah jsem navázal s několika sourozenci, kteří se vyskytovali v různých třídách naší školy. Později jsem se dozvěděl, že další zbytek jejich rodinného „týmu“ chodí do nedaleké zvláštní školy. Kamarádstvím bych to úplně nenazval, ale přesto jsme se spolu často bavívali – ve třídě i před školou. Byli snědí, ale ne Romové, nejspíš měli za Roma nějakého předka – babičku či dědečka (?), byli divocí, neučili se, občas přišli do školy špinaví či roztrhaní nebo obojí naráz – anebo také nepřišli vůbec. Velice mi imponovalo, jak jsou svobodní. Dělali jen to, co chtěli anebo popřípadě jen to nejnutnější z toho, co museli – za dřívějšího režimu i oni museli jisté standardy dodržovat, protože úřady by se s nimi nepáraly tak jako dnes a slovo aktivista nejspíš ještě nebylo ani vymyšleno… Jmenujme ty lidičky pro naše potřeby jejich zdejší přezdívkou - Italové.

Jelikož jsem již od časného mládí mívával občas nápady poněkud, jak to jen říci, no, zkusme slovo „nestandardní“, tak jsem i doma tu a tam narazil. Někdy i na těžkou ruku svého otce… Tak takhle, po zlém, to s mladým rebelem nepůjde – to jistě musíte uznat. Takže jsem již v sedmi letech poprvé utekl z domova. Asi je jasné, proč to píši v této kapitolce – utíkal jsem do rodiny právě těchto spolužáků.

Můj útěk nebyl útěkem v tom pravém smyslu – totiž ujel jsem na koloběžce… Italové bydleli ve vesničce, která byla vzdálena od mého bydliště asi 6 kilometrů. To jsem si na té koloběžce tedy dal! No, ale pro získání svobody přeci musí člověk něco obětovat! Když jsem do té vesnice, kde jsem mimochodem předtím nikdy nebyl, konečně dorazil, nesmírně se mi líbila. Samé polozbořené kamenné statky po Němcích, propadlé střechy, rozbitá okna, vytrhané dveře… Většina domů zela prázdnotou. Ježíši, tady by se hrály bojové hry, no prostě jedna báseň. Na plácku, který zřejmě dříve býval návsí, jsem spatřil spolužáky. Vřele jsme se přivítali a oni mne hned pozvali k nim domů.

Páni, to bylo něco! Byl jsem doslova nadšený. Obývák, do kterého se šlo rovnou z venku, byla prostorná místnost s podlahou z udusané hlíny. Uprostřed stál asi 4 metry dlouhý stůl z obyčejných hoblovaných fošen, doplněný ze dvou stran lavicemi ze stejného materiálu. Rovnou v obýváku bylo také umyvadlo, do kterého vedla trubka s obyčejným technickým kohoutem. Odpad z umyvadla byl vyřešen silnější hadicí, která mizela asi půl metru širokou dírou ve zdi kamsi na dvorek. Nad umyvadlem visel cíp něčeho, co kdysi zřejmě bylo zrcadlem. Komín nejspíš nefungoval, takže trubka od kamen vedla ven rozbitým oknem. V jednom rohu jsem zahlédl cosi jako zbytky prken, co zřejmě původně byly celou podlahou, ale nejspíš postupně místnost prostřednictvím kamínek opustily… Úžasné, úžasné, úžasné! Považte, žádné zouvání!

Dostal jsem i večeři. Také ta na mě udělala velkolepý dojem. Doma bych dostal chléb s máslem a mlékem. Strašné! Zde byl samotný chléb, bez toho hnusného másla a místo mléka voda! Konečně jsem si mohl večerní jídlo také vychutnat! Jak jsem těm Italům záviděl…

Domů jsem se vrátil potmě a dostal jsem tak nařezáno, že si na to dodneška pamatuji. No, nicméně mezi sedmým a devátým rokem věku jsem utekl ještě dvakrát – jednou zase k Italům, kam si pro mě otec dojel. Jindy jsem se rozhodl, že se vydám na vandr kolem světa, měl jsem 2 koruny a předpokládal jsem, že se budu živit prací, ale také jsem byl polapen…

Všichni moji spolužáci z této rodiny se postupně přesunuli na zvláštní školu. Já jsem pak navíc střední i vysokou školu studoval v jiném městě, kde jsem poté i několik let pracoval. Takže jsem je již záhy v dětských letech přestal vídat a potkávat jsme se znovu začali, až když jsem se vrátil - to mi bylo asi 30 let. To už dávno byli na úspěšné dráze sociálně slabých, občas zavřených v kriminále, někteří chodili dost nedbale oblečení… Nebylo zas takové terno, že se ke mně hlasitě hlásili. Většinou jsou to drobní chlapíci typického vzhledu bezdomovce, málo mytí, nečesaní… A ještě ke všemu jsou si podobní, takže nikdy nevím, s kterým z nich se zrovna bavím. Zajímavé je, že syn jednoho z nich je vyšší postavy a vysloveně elegán, na kterého se ženy lepí jak mouchy na mucholapku. Zatímco mucholapka je pro mouchu „konečná“, zde záleží, kdy dotyčné ženě dojdou peníze. Tito Italové včetně svých dětí tvoří jádro naší specifické komunity sociálně slabých. Bydlí spolu s dalšími podobnými postavičkami v jedné ubytovně na kraji našeho města. Té budově nikdo z okolí neřekne jinak, než Dům hrůzy.

Jak jsem napsal, kdykoliv se s některým Italem potkám, vehementně se ke mně hlásí. Občas se s nimi zastavím, prohodíme pár slov, někdy přijmu nabízený „lahváč“, jindy „upustím“ padesátku či stovku, aby se dožili nové výplaty sociálních dávek…

Před nějakými léty jsem si k nim v parku přisedl na lavičku, popíjeli jsme „Kozlíka“ a vzpomínali na mládí. Okolo nás se tam motal takový malý psík. Říkám: „Hele, odkdy máte tu pouliční směsku?“ Jeden přísedící, označme jej jako Ital1, mi povídá: „Moc se nesměj, to bys koukal, co ten psík umí za kousky…“ Do řeči mu skočil jeho bratr, Ital2: „Brácho, kušuj! Nezapomeň, že tady Asce je pán…“ Ital1 na to opáčil: „Jakej pán, vždyť pije Kozlíka s našincem a chodil i k nám do rodiny, tak o co ti jde…?“ Pak se otočil ke mně: „Zajdi, budeš čubrnět!“ Já: „Víš, že nemám čas do vašeho domu zajít ani za Ivou. Od té doby, co mi dělá hospodyni, mě pořád zve, abych se podíval, jak má vzorně uklizeno i doma…“ Ital1: „Vykašli se na Ivu, říkám ti, že to, co uvidíš u nás, jsi ještě neviděl. Hádám, že z toho budeš hotovej! A jestli jsi poctivej chlap, jako že jsi vždycky bejval, tak to přiznáš a vyvalíš tác…“

Poznámky:

Zmíněný „syn jednoho z nich, vyšší postavy a vysloveně elegán“ byl v té době manželem mojí hospodyně Ivy, a tedy otčím její dcery Terky. V duchu jsem mu říkával Otčím22, přičemž to číslo 22 má jistý konkrétní význam v centimetrech.

Předpokládám, že laskavý čtenář ví, že slangové slovní spojení „vyvalíš tác“ znamená, že mám dotyčného obdarovat tisícikorunou. Nu, dal jsem mu jí – za to, co mi Italové ve svém bytečku ukázali, by jistě nejeden soukmenovec byl ochoten zaplatit i mnohem víc. Ostatně, i když jsem si zanedlouho poté také zařídil život nádherně, to, co předvedli Italové, mělo takovou sílu, že dodnes si nejedné noci ono představení přehrávám v mysli při jisté bohulibé činnosti…

Upozornění pro členy Clubu Pedonia

Další, poněkud choulostivější a ne pro každé oko snesitelné podrobnosti o "uměleckém vystoupení" Terky v bytě Italů, najdou členové Clubu Pedonia ve VIP sekci ve vláknu Asceho obzvlášť ostrohranné střípky.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2429 x
Oceněn: 2243 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 24.2.2016 23:56:22

Prázdninová sestřenka



Po několik let k nám do rodiny na prázdniny přijížděla malá sestřenka. Byla to hezounká, doslova rozkošná pihatá dívenka o 4 roky mladší než já. Jestli si to dobře pamatuji, tak poprvé u nás prázdniny trávila, když mi bylo osm let. Kdy to bylo naposledy, to vím dost dobře - byly to stejné prázdniny, jejichž skončení ukončilo i můj pravidelný sexuální život s Alenkou. To mi tedy bylo 16 let.

Když u nás byla sestřenka na prázdninách, tak Alenka u nás mohla častokrát i spát. Naši nás obvykle „vyhodili“ do neobývané části domu (po prarodičích), kde byla ložnice se dvěma manželskými postelemi a jednou postelí zvlášť. Holky měly spát na manželském dvoulůžku a já na té separátní posteli. No, to tedy jistě… Je moc krásné mít každou ruku ovoněnou od jiné společnice… No, dospělí zkrátka některé věci nechápou…

V té staré ložnici jsme opravdu řádívali jak draci. Skákali po postelích, mlátili se polštáři, běhali, různě na sebe doráželi – a samozřejmě věnovali se mnoha erotickým hrátkám. Ty vůbec byly o prázdninách velmi časté. Vzhledem k prostorové dispozici domu to dovádění naši slyšeli jen naprosto výjimečně – pokud šli někam pryč hlavní chodbou domu a to ještě přes dvoje dveře. To jsme pak byli hlasitě napomínáni. Je zvláštní, že naše nikdy nenapadlo, že naopak by ve střehu měli být, pokud nás vůbec neslyší…

Kromě hraní na naší obrovské zahradě s celým komplexem bunkrů, jsme se chodívali i koupat. Sestřenky rodina patřila k bohatším, a tak jsme k místnímu velkému rybníku vyráželi i s nafukovacím lehátkem. To zde jen tak někdo neměl, byli jsme asi v naší lokalitě první. Měli jsme svůj tajný plácek, kam jsme chodívali a kde nás nikdo nerušil. Byla to taková malá plážička s přírodním pískem, okolo ní bylo rákosí a za ní „Les duchů“. Proč jsme mu dali takový název? Byl velmi hustý, takový nějak zapomenutý, neobhospodařovaný. Bylo v něm mnoho zvláštních stromů – různě pokroucené, s několikanásobnými kmeny, srostlice… Také zde byly pro nás tajemné kameny – velké balvany, z nichž dvěma jsme dokonce dali svá jména: Vlčí kámen, ležící placák asi dva krát tři metry a kolmo do země zapuštěný o něco menší Mohylový kámen… Ve vodě bylo plno starých pařezů. Prostě bylo to zde úžasně členité a přitom schované, nikdo jiný sem prakticky nechodil. To pravé místo pro erotiku, když už jsme byli vyčerpáni bojovými hrami ve vodě…

Prázdniny, které následovaly po mém pobytu v nemocnici, kde jsem byl Erikou i Katkou zasvěcen do tajů, bez kterých bych se nejspíš měl ještě nějaký ten rok obejít, znamenaly tak říkajíc vyšší level i do hrátek mezi mnou, Alenkou a sestřenkou. Když si vzpomenu zrovna na ty poslední, tak to už byl opravdový hardcore… Pro připomenutí – mně bylo 16, Alence 14 a sestřence 12 let. Pane bože, ty úžasné věci, které jsem holky naučil dělat spolu… Jo, to bylo pokoukáníčko! Ale stále platilo, že jsem myslel na uspokojení dívek a ne na sebe. Tedy s děvčaty jsem se líbal, osahával je, lízal, masturboval je, i čůrání bylo… To vše jsme dělali ve dvojičkách i společně dohromady… Ale nikdy jsem nepožadoval, aby holky uspokojovaly mne, ani jsme spolu nikdy nesouložili. Prostě jsem si důkladně užíval těch nádherných těl a poté odešel stranou, abych nebyl viděn, třeba do oné výše zmíněné samostatné postele ve staré ložnici, a tam jsem k blaženému stavu dospěl sám při myšlenkách na právě prožité…

Se sestřenkou jsem se později intimně „potkával“ ještě v jejích 14 letech a v jejích 16 letech. To už ale bylo v jiném městě a bez Alenky. Byla to sice pro mě krásná potkávání, ale nějak jsem i tehdy zapomněl, že taková slečna už asi očekává krapet víc, než jen masturbaci, když už „mě k sobě pustí“… Škoda, mohl jsem si tohoto rozkošného ovoce natrhat více. Dnes vůbec nechápu, proč mě to tehdy nenapadlo – mohl bych mít snadný „bod“ za pannu…

Perlička:
Z pověření jejích rodičů jsem jezdíval na střední školu, kde sestřenka studovala, a to na její třídní schůzky. Připadal jsem si strašně důležitý, když jsem jednal s vyučujícími, sliboval jim, že sestřenku doučím, co je třeba, pak informace předával rodičům - tedy poněkud upravené informace… Sestřenka byla velmi milá a uměla ocenit moji snahu… Ovšem opravdu jsem jí pak potřebnou školní látku vysvětlil a dokonce zkontroloval, že už ji umí.

V 18 letech se sestřenka provdala za důstojníka armády. To znamenalo, že ihned dostali byt, o čemž by si ostatní novomanželé mohli nechat jedině tak zdát. Měli spolu dvě děti. Po osmi letech manželství se rozvedli, a to z iniciativy muže. Sestřenka pak vychovávala děti sama. Krátce po změně režimu přestala pracovat (za minulého režimu by to byl trestný čin – pokud by nebylo jiné zajištění) a dala se na dráhu „socky“. Obchází různé úřady a lékaře a předstírá nemoci, aby získala invalidní důchod, což se jí dosud, pokud vím, nepodařilo.

Bunkry ze Střípků

Občas v textech Střípků narazíme na zmínku o našich dětských bunkrech, tajných stezkách, apod. Myslím, že nadešel čas, trochu vám toto osvětlit.

Systém bunkrů na seníku
Obrázek

Celkový pohled na dvůr, zahradu i neužívané sousední pozemky s našimi skrýšemi
Obrázek
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2429 x
Oceněn: 2243 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 2.3.2016 17:40:43

Matka, otec a jejich pomnožení


Můj otec mě bezpochyby měl rád. Ovšem „práce“ s dítětem, jako je třeba mazlení, povídání si, hraní si, to tedy opravdu nebyl jeho šálek kávy…

Vlastně si nevzpomínám ani na nějaké mazlení se svojí matkou. To mi přijde velice zvláštní, protože naopak si pamatuji svoji – vysloveně cítím nutnost napsat slovo „erotickou“, vzrušenost z kojení. Tuto epizodu, kdy jsem matku jakožto její kojenec vnímal jako sexuální objekt, jsem popsal dříve. Vůbec nechápu, jak je něco takového možné…

Když to vezmu logicky, je divné, že zpětně necítím nějakou výraznou rodičovskou lásku. Byl jsem přeci chtěné dítě, rodiče se milovali… Jako pravděpodobné vysvětlení vidím ono obrovské odloučení, kdy jsem byl nejprve v šesti letech více než deset měsíců v nemocnici a poté každý rok zhruba dva měsíce, a to až do mých deseti let. Byl jsem od rodiny odloučený, odtržený, po návratu zase rebel, zkrátka potížista… Takže nejspíš je to tak, že naši mě milovali, ale pak, díky nemoci, se postupně vše pokazilo a mně v paměti zůstaly jen novější vzpomínky, kde už je rodičovské lásky poskrovnu…

Moje matka v den svých 19. narozenin s malým Ascem v náruči
Obrázek

Když jsem měl pár dnů před jedenáctými narozeninami, tak se naši rozvedli. Matka si našla přítele o deset let mladšího, než byla ona sama a posléze s ním přišla do jiného stavu. Onen mladý muž byl voják konající povinnou dvouletou vojenskou službu, a jemuž mladá panička poskytovala vítané zpestření vycházek. Smutnou ironií je, že ke svým schůzkám hříšníci využívali mnou vybudovanou „infrastrukturu“, viz Situační plán pevností v dřívějším příspěvku.“ Vojáček se bleskově protáhl zahradní brankou a ihned zmizel v houští. Poté po Jižní magistrále, dokonale krytý velmi hustou vegetací, dospěl na plácek Magistrálního bunkru. Ten byl jen pár metrů od sušáků, kam mladá paní ve smluvenou hodinu šla pověsit prádlo. Pak stačilo jen tiše hvízdnout a na dece, v dokonalém maskování okolní přírodou, mohly začít radovánky…

Rozvodový soud měl problém, co se mnou. Otec mě nechtěl, protože právě žil nápadem na emigraci a vstup do Francouzské cizinecké legie, tudíž děcko by mu jaksi pro tento záměr nepřišlo vhod. Matka mě nechtěla, protože se bála, že se mnou si ji její mladinký nápadník nevezme. No, soud mě nakonec svěřil do péče otci, protože ten přeci jen o mě nestál méně, než o mě nestála vlastní matka. Hm, vždycky když slyším něco o mateřských citech…

I dnes si pamatuji, jak jsem v té době citově strádal. Když jsem pobýval v nemocnici a byl o samotě, bez rodičů, alespoň jsem se k nim mohl v mysli upínat a těšit se na ně, až mě propustí z léčby. Nyní jsem byl doma, s rodiči, a přesto bez nich. Bylo pro mne obrovským štěstím, že v té ponuré atmosféře mi na životní cestičku svítilo intenzivní světélko mojí Alenky. Nikdy nebudu schopen opětovat Alence všechno, co pro mne kdy udělala… Je to smutné…

Abych přišel na jiné myšlenky, zvýšil jsem svoje budovatelské úsilí na bunkrech. V té době jsem vytvořil síť skrýší na neudržované sousední parcele, která patřila našemu městu. Na pozemku rostlo mnoho mohutných listnatých stromů – lípy, javory, jasany, jilmy, … Bylo zde plno křovin, mezi nimiž téměř zanikaly staré mnohokmenné bezinky, lopuchy, samozřejmě neproniknutelná džungle kopřiv… V souladu s tím, co se dělo doma a co se odráželo v mých chmurách, jsem dal tomuto místu jméno Ztracený svět. Na konci oné divočiny byly bez ladu a skladu nakupeny obrovské balvany ze zbořeného stavení a mezi nimi i několik pečlivě opracovaných. Jeden z nich byl obrovským placákem s velkým otvorem uprostřed, ve kterém se držela voda – odtud název Zříceniny u chladné vody. Často jsem tady sedával, sám, rozjímal o životě a snil svoje sny o harmonickém domově, kde je máma a táta, kde se máme všichni rádi…

Krátce po rozvodu, už v době, kdy moje matka s námi nebydlela, se stala věc, která se opravdu stát neměla a která mě citově poznamenala na celý zbytek života. Pravděpodobně tato příhoda stojí i za prvopočátkem mého negativistického postoje k dospělým ženám. Nu, co se tehdy vlastně stalo. Táta mi dal pár korun na kino. Vybral jsem si místečko někde vepředu, ale do promítání zbývalo ještě dost času a sál byl poloprázdný. Rozhlížel jsem se, jestli nebude někde nějaký kamarád. V tom jsem si všiml, že v jedné z prostředních řad postává moje máma. Rozběhl jsem se k ní. Matka byla pootočená ode mne, a tak, jak jsem k ní běžel, radostně jsem volal: „Mami, mami…“ Když jsem celý nadšený k mamce doběhl, tak ta se na mě otočila a chladným hlasem řekla: „Tady nemůžeš sedět, já tady držím dětem“ a zase se pootočila ode mne. Dětmi zřejmě myslela různé malé příbuzné z nové rodiny. Zůstal jsem tam stát jako opařený. Čekal jsem nějaké přivinutí, objetí, pohlazení, vlastně ani nevím, prostě nějakou něžnost – přeci jsem běžel za matkou, která mne nějaký čas neviděla… Ta vlastně už cizí žena jen porovnávala nějaké drobnosti na sedadlech, aby se jevily jako obsazené a ani se už na mne nepodívala. Po chvilce jsem se smutně došoural zpět na své původní sedadlo. Ani už nevím, co v tom kině vlastně tenkrát dávali…

Po několika dalších měsících si také můj otec přivedl novou partnerku – mou nevlastní matku. Ta byla jen o osm let starší než já. No, když má někdo potřebu ukázat bývalé manželce, že také není žádné „ořezávátko“, tak ať to stojí za to, že… Nevlastní matka ke mně chovala upřímný a neskrývaný cit – intenzivní nenávist. Asi jsem jí v rodině překážel. Bylo to krušné dospívání v této rodině ovládané onou mladou ženou, k níž slovo macecha sedělo, jak kdyby jej vymysleli zrovna podle ní.

Snažil jsem se být doma co nejméně, většinu času jsem trávil s kamarády jako kápo party v různých bunkrech a jiných skrýších. Bylo to něco na způsob nového života. Celému území, kde jsem se svojí budovatelskou činností angažoval, jsem podle toho dal jméno Druhá republika. Ve svém hlavním sídle, které se postupně měnilo z bunkru Svatý Pedro přes Poslední štaci až k několika místnostem, které jsem si zabral v našem velikém domě, přičemž mi toto bylo tolerováno, jsem měl vše potřebné, abych kdykoliv mohl alespoň dočasně opustit rodinu. Měl jsem k dispozici zásoby potravin, nádobí, přikrývky…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2429 x
Oceněn: 2243 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 10.3.2016 0:45:08

Dotyky zla


Přesný počátek tohoto příběhu si bohužel již nejsem schopen vybavit, ale pokud by si dal někdo tu úmornou práci, dohledat by se dal. Myslím, že to mohlo být asi tak na přelomu mého dvanáctého a třináctého roku věku. Spadá tedy do období, kdy již dávno pevnou rukou v naší domácnosti vládla mladá žena, má nevlastní matka a současně do doby, kdy jsem již s Alenkou praktikoval „nápady“ (lehké S/M hrátky).

V naší rodině jsme odebírali noviny. Nejsem si zcela jistý, ale domnívám se, že to bylo Rudé právo. Dospělí si dělávali legraci: „Rudé právo, každé ráno, největší a nejčtenější!“ No, v podstatě to byla pravda, skutečně to byly rozměrově veliké noviny a jiné se daly sehnat jen přes známosti – toto byl totiž tzv. Orgán ústředního výboru komunistické strany Československa, tedy médium, přes které Vládnoucí pěst dělnické třídy ovlivňovala masy. Podstatnou část obsahu tak tvořily články, které čtenáře vychovávaly k obrazu Strany, tak, aby se mu pod kůži zažral názor, že ti na západ od nás jsou zlí lidé, zkrátka imperialisti. I dostal jakýsi redaktor nápad, že konkrétně a do detailu začne popisovat zvěrstva, která páchali američtí vojáci ve Vietnamu. Mnoho těch věcí, zejména tehdy, kdy násilí představovalo jen kratochvíli vojákům, jejichž psychika byla směsí nadřazenosti a strachu, bylo příliš silných a nezdůvodnitelných i pro některé velitele, a tak probíhala vyšetřování. Jak už to tak bývá, spisy unikly méně povolaným a po nějaké době se dostaly i k onomu českému redaktorovi Rudého práva. Noviny jsme odebírali léta, ale v předmětné době jsem je četl již prakticky jen já.

Takže si jednoho dne v klidu čtu „svoje“ Rudé právo, když tu jsem narazil na článek o zmíněných zvěrstvech. Po pár řádcích nezbytného redakčního úvodu do problematiky, začalo jít, jak jsem rychle pochopil, do tuhého. Tak tohle byl pro mladého klučinu opravdu těžký kalibr. Už po prvním odstavečku popisujícím praktiky z výpovědí vojáků, se mi dělaly doslova mžitky před očima. Po dalším odstavci jsem se už třásl po celém těle. Na svoje roky už jsem měl za sebou leccos, ale když jsem si představoval to, co čtu, bylo to pro mě tak silné, že jsem článek napoprvé ani nedočetl. Něco za polovinou textu jsem se v podstatě zhroutil. Ihned jsem s novinami běžel do postele a onanoval a onanoval… Když jsem se jakž takž zklidnil, začal jsem číst znovu. Vzal jsem to opět od počátku, abych si vše dokonale vychutnal. Přidal jsem ale odstaveček navíc a opět jsem se pustil do mohutné masturbace. Takto jsem pokračoval, až jsem nakonec na několikátý pokus celý text dočetl. Na konci článku byla kritická větička: „Pokračování příště.“

Samozřejmě po těch letech netuším, který popis byl v první části a který zas v dalších, ani kolik jich vlastně bylo. Jak uvidíme dále, kromě časové prodlevy mezi onou událostí a dneškem se přihodila ještě jedna záležitost, která vše ještě zesílila. Jako kdyby se ty věci na mě lepily jak hřebíky na magnet… Já jsem v té době také Alenku mučil, ale pochopitelně na základě její dobrovolnosti, a prostě proto, že ji bolest vzrušovala. Jenže mým vrcholným číslem bylo podélné vpichování špendlíků do velkých stydkých pysků, takže ty se jevily jako by byly posypány barevnými kuličkami – totiž vyčnívajícími hlavičkami špendlíků. To co jsem ale četl v Rudém právu, to nebylo vůbec o dobrovolnosti, ony praktiky jistě nezřídka končily pro oběť zcela fatálně a byl to zkrátka naprosto jiný level… Ale já byl vzrušením naprosto bez sebe. Článek jsem vystřihl a schoval si jej pod polštář. Úplně jsem běsnil, abych dostal další noviny opravdu jako první, aby je náhodou otec či nevlastní matka nepoužili na podpal v kamnech… Nakonec těch výstřižků byla pěkná hromádka. Úplně fascinovaně jsem se k nim vracel, znovu a znovu to pročítal, zkoušel si ty věci představovat… Některým pasážím jsem ne zcela rozuměl, takže jsem odhadoval, o co asi tak mohlo jít. Například po přečtení úryvku: „…pověsili jsme ji hlavou dolů a pak jsme jí pochvu naplnili terpentýnem…“ jsem předpokládal, že je to něco podobného, jako když jsem Alence dovnitř, kam až to šlo, vtíral zubní pastu, možná, že to jen bude o něco pálivější. No, po absolutoriu postgraduálního studia z toxikologie o mnoho let později vím, že si ani nejde představit tu nezměrnou, strašlivou, krutě ostrou bolest, v jaké ta dívka nejspíš několik dní umírala… Jenže to jsem tehdy nevěděl, pochopitelně…

Jednou nosnou dějovou linií bylo to, že parta nudících se vojáků zblázněných válkou, a tudíž zcela bez zábran, navštívila někoho, kdo by v našich podmínkách byl označen starostou vesnice. Ovšem vesnicí se v daném vietnamském kontextu myslelo obrovské nakupení chýší o velikosti asi tak našeho okresního města. Tomuto člověku bez obalu oznámili, že by si rádi zaskotačili s nějakými děvčaty. Pochopitelně byli rázně vykázáni. Tvářili se, že tedy odchází, avšak na ochodu sdělili, že navštíví jeho rodinu, protože jistě má nějaké dcery, které by se jim mohly líbit… Dotyčný Vietnamec, zřejmě vědom si toho, že tak jako tak není šance vyváznout z této situace bez úhony, vydal nějaké pokyny svému kolegovi. Ten rychle odešel, ale zanedlouho se vrátil, vyměnil si pár slov s tlumočníkem povedené partičky, tu odvedl do nějaké chýše a poté je opět opustil. V chýši bylo zhruba dvakrát tolik dívek než příchozích vojáků a byly ve věku 12 až 14 let. No, představím-li si takovou dvanáctiletou Vietnamku…

Když si vojáci do sytosti užili znásilňování přítomných dívek, napadl je zákeřný trik. Obvinili dívky z pokusu o vraždu, okořenili to historkou o tom, že nejspíš šlo o špionky partyzánské organizace Vietkong (doufám, že to moc nekomolím) a odvedli je s sebou. V táboře je potom „vyslýchali.“ Některé nebohé dívky se zřejmě v důsledku krutých bolestí i „přiznaly“ a uvedly další „spolupracovnice“, takže v důsledku toho se jelo do vesnice už s velkým komandem, zatýkali se další obyvatelé, „kupodivu“ ponejvíce mladé dívky…

Abychom si my, obyvatelé země se socialistickým zřízením, uvědomili, jak máme být vděčni svému režimu za to, že nás chrání před lidskými zrůdami, rovná se Američany, redaktor podrobně popsal, respektive přeložil a opsal, vícero těchto praktik. Myslím, že potřeba informovat je jedna věc, ale dopodrobna popisovat mučení a utrpení, je dost jiná věc. Text vyšel v deníku s milionovým nákladem, a tedy rozhodně se dalo předpokládat, že jej mohou číst i mladší čtenáři. Jsem hluboce přesvědčen, že tyto články se na mojí psychice dost významně podepsaly. Je pravda, že u mne padly doslova na úrodnou půdu, ale v mém věku to bylo až moc silné. Je skoro s podivem, že to se mnou sice důkladně zacloumalo, ale nakonec mne to nepoložilo. Nicméně dodnes to vnímám jako něco mimořádného.

V textu se psalo i o mučení mužů, což mne až tak „nebralo“, naopak mi týraných bylo líto, avšak přeci i zde se redaktorovi podařilo nachytat mne tak říkajíc na švestkách a dostat mne z lidsky soucitné do sadisticko-erotické polohy. Šlo o případ, kdy mladému chlapci do přirození, celou délkou penisu, natlačili tlustý drát. Druhým kusem drátu mu probodli jazyk a oba dráty pak připojili k elektrickému proudu. Odstavec pak dále popisoval utrpení tohoto nebožáka a neopomněl zdůraznit, že mu přirození postupně nateklo na dvojnásobek původního objemu… A to měl ten muž obrovské štěstí, protože když se probral z mdlob, tak mu jen ty dráty kleštěmi odštípli, nakopli jej k odchodu a nechali utéct. Takže po nějakém drobnějším chirurgickém zákroku nejspíš žil dál…

Dívky obvykle dopadly podle článku o dost hůře, a také se mnou tyto popisy opravdu „cvičily“. Bez nadsázky musím říci, že jsem chvílemi byl na pokraji mdlob ze vzrušení. Jako příklad bych zkusil uvést mučení prsů. Voják ve výslechu popisoval, jak dívce s kuželovitými prsy oblékali něco jako podprsenku. Výslovně ale uváděl, že na rozdíl od podprsenky, která má prsy podpírat, toto byl spíše takový pás, který prsy mačkal. Vlastně to bylo něco jako podprsenka, která místo košíčků má rovné plochy. Vzadu na zádech byly přezky, kterými jí pás vší silou utahovali, až dívka naříkala – prsy měla opravdu hodně zmáčknuté. Od pásu vedl elektrický kablík. Voják si zprvu myslel, že v pásu jsou někde elektrody, protože když jeho kolega připojil proud, dívka začala naříkat a po malé chvilce velice křičet. Když však ucítil zápach páleného masa, pochopil, že jde o topné spirály. Dívka zanedlouho omdlela. Vojákův kolega, který byl zároveň lékařem tábora, pravil, že je potřeba, aby si holčina trochu užila a buď sám, nebo s pomocí jiných vojáků, ji opakovaně z mdlob probírali. Proud nepřerušovali, ani když byla dívka zrovna v bezvědomí. Topný pás dívce odejmuli za poměrně dlouhou dobu. Část kůže prsů na něm zůstala přiškvařená, jiná část zase tvořila silnou zuhelnatělou krustu. Lékař ji opatrně odstranil. Dívčiny prsy byly nyní bez bradavek a podstatnou část tvořilo živé maso, vlastně takové masové pytlíky. Nějakou dobu dívku nechali být. Potom však k ní znovu přišli a bavili se tím, že jí do obnaženého masa prsů píchali různými předměty. Děvče silně naříkalo. I toto však jednomu vojákovi bylo málo, a tak po nějaké chvíli přišel s konvicí vroucí vody a ony pytlíky živého masa děvčeti tou vroucí vodou poléval…

Neuvedl jsem záměrně ty nejkrutější věci. Neumíte si představit, co ty texty se mnou dělaly. Onanoval jsem jako smyslů zbavený. Několik týdnů jsem tomu věnoval prakticky veškerý volný čas. Noc co noc jsem téměř nespal. Vždy, když jsem měl po orgasmu, tak se dostavilo úplné „vystřízlivění“ a někdy jsem se i rozbrečel, jak mi těch dívek bylo líto. Avšak za chvíli už jsem zase mocně masturboval při myšlenkách na ony příběhy a při představě, že bych také mohl nějaké mladé dívce opalovat prsy nebo přirození zapalovačem, jako ti američtí vojáci…

Jediné štěstí, že v realitě mě na S/M hrátkách s Alenkou nejvíce bavilo to, jak se dobrovolně a láskyplně odevzdávala. To, že jsme tu její bolest téměř spoluprociťovali, protože jsem Alenku velice miloval. A samozřejmě bych jí nikdy neublížil doopravdy. Zaplať pánbůh za Alenku…

Ačkoliv to nebylo běžné, dříve, než jsem jednoho následujícího dne přišel z odpolední výuky, nevlastní matka se rozhodla, že mi převlékne postel. Bylo to zvláštní, protože v té době jsem to na základě jejího pokynu již dávno dělával sám. No, co macecha nalezla pod polštářem, je jistě čtenáři jasné, že… Když jsem vešel domů, hned mi došlo, že něco není v pořádku. A také bylo zřejmé, co. U stolu seděl otec s nevlastní matkou a mezi nimi hromádka novinových výstřižků… Následoval dost vyhrocený několikahodinový výslech, během kterého nevlastní matka co chvíli vykřikovala, že s takovým zlým člověkem, jako jsem já, nemůže být v jednom bytě, že je mladá ženská a bůhví co bych jí mohl udělat, že o takových nenapravitelných grázlech slyšela… Zkrátka prý nejvyšší čas, abych byl dán do dětského domova… Otec mě nesměle bránil, že to přeci vyšlo v novinách… Na druhou stranu zase neustále naléhal, abych mu podrobně vysvětlil, proč jsem si ty výstřižky pořizoval, proč jsem je měl v posteli a proč a proč… Moc jsem toho podvečera nenamluvil, celé to sezení vyznělo do trapného ztracena. Jediný výsledek tak byl, že nevlastní matka ještě více „odkryla karty“ ve vztahu ke mně.

Uplynulo několik roků. To už jsem studoval na střední škole a bylo mi něco přes 16 let. Dost jsem v té době citově strádal, protože Alenka již měla známost se svým budoucím manželem a také mi bylo jasné, že ani Prázdninovou sestřenku jen tak neuvidím… Soustředil jsem se na vůdcovství v partě vrstevníků. Byl jsem dost divoký, obtížně zvladatelný, prostě živel. Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem se nedostal do vězení – přišla totiž mimořádně rozsáhlá amnestie s abolicí, takže jsem nebyl ani vyhozen ze školy, což by pro mne jinak mělo fatální následky. Nu a jednou si takhle povídám před zahájením výuky se spolužáky, ostatně jako obvykle, když tu jeden kamarád teprve dosupěl do třídy, a to obložen různými zavazadly. Pochopitelně nás to všechny zaujalo. Ukázalo se, že kamarád nutně potřebuje nějaké peníze, a tak se rozhodl, že bude přivážet různé věci, které by snad mohl zpeněžit, tedy že bude provozovat jakýsi mini bleší trh. No byly to opravdu roztodivnosti. Jako extrém bych jmenoval šuplík od stolu a špičkou jistě byla také židle, kterou vezl narvaným meziměstským autobusem. Jednou dotáhl obrovský kufr plný západních časopisů. Byly to u nás naprosto nevídané věci. Barevné, lesklé, některé německé, jiné anglické, ze všech možných oblastí života – populární hudba včetně vyobrazení světoznámých skupin, magazíny pro dámy i pány, ale také vědecké tituly… Dodnes nevím, kde takový pel – mel mohl sehnat.

Se spolužáky jsme si zapůjčili různé výtisky, abychom se postupně dobrali, zda vůbec a pokud, tak kdo co koupí. Samozřejmě jsme k listování využívali nejen přestávek, ale tajně jsme šidili i výuku. Asi uprostřed hodiny ke mně zezadu dorazil časopis, ve kterém již byl papírek od jiného spolužáka, že jej kupuje – no, je tu opravdu moc hezká polonahá slečna, pomyslel jsem si uznale. Ale za to bych těch pár korun, co jsem měl našetřeno, opravdu nedal. Nicméně časopisem jsem i tak zalistoval. No a pak se dostavil známý pocit se mžitky před očima. Byla zde barevná dvoustrana s jakýmsi experimentem, ve skutečnosti ale sadistická scéna. Jádrem článku byly čtyři barevné fotografie. Na první byl zachycen ležící oslík s končetinami svázanými do jednoho místa, takže měl dobře vystrčenou „prdelku“. Druhá fotografie zabírala téhož oslíka, ale nyní měl hlavu vztyčenou a jakoby vyděšeně se díval směrem ke zmíněné prdelce. Třetí fotografie zachycovala scénu jako druhá, ale z větší dálky, takže byl zabrán mnohem větší kus prostoru. Bylo tím pádem vidět, že k oslíkovi, přesně k oné jeho zmíněné zadnici, se blíží velký krokodýl. Na čtvrté fotografii pak byl oslík, který evidentně řičí bolestí, přičemž mu chybí celá zadní část, tedy ona prdelka. Byla čistě užrána, téměř žádná krev, žádné jiné poškození oslíkova těla, prostě jen chyběla ta prdelka a bylo vidět živé maso, ze kterého byla odebrána obrovská porce. Krokodýl již na fotce nebyl. Pane bože, to bylo pro mne vzrušující. Navíc jsem si ihned vzpomněl na onu Vietnamskou dívku a její „masové pytlíky.“ Měl jsem zase obrovské problémy to ustát. Bohužel, spolužáka a jeho nahotinku jsem přeplatit nedokázal. Pomyslel jsem si, že bych z časopisu obrázek slečny vyňal, dal mu jej, mne zas až tolik nezajímal, ale to bych musel přiznat, o co mi jde, a to jsem nechtěl.

Nicméně kamarád a prodejce v jedné osobě mne nejspíš tak jako tak prokoukl, protože za mnou přišel a řekl mi, že by mne možná mohlo zajímat toto – a podával mi jiný časopis. Listoval jsem tedy tímto magazínem, byl anglicky psaný, různé reklamy, nezdálo se mi tam nic zajímavého, někde za půlkou pár mizerných malých černobílých fotek v jinak barevné publikaci… Cože? Podíval jsem se podrobněji a měl jsem potíže udržet se na nohou. Bylo to jiné podání onoho článku, který na pokračování před pár lety vyšel v Rudém právu a který mne tenkrát tak sebral, zde navíc doplněný několika fotografiemi, které si pořídili vojáci, kteří se těch mučení přímo zúčastnili. Bohužel, kamarád nasadil takovou cenu, že jsem ji nezvládl. Byl dobrým a krutým obchodníkem. Zaplatil jsem mu pro mne velké peníze již jen za to, že mi ten magazín na 14 dní zapůjčil, abych si pro mne zajímavé pasáže mohl přeložit. Musel jsem si kvůli tomu vypůjčit velký slovník… Pravda je, že se mi po těch letech trochu plete, co bylo v Rudém právu a co v anglickém magazínu, ale některé příhody si pamatuji tak, jako bych je měl zrovna před očima…

No, naštěstí součástí oné pro mne krutě vysoké finanční transakce nebyla jen zmíněná zápůjčka, ale i koupě jednoho čísla nesmírně renomovaného vědeckého časopisu, jenž spolužáky vcelku nezajímal, ale který také velmi významně ovlivnil můj život. Byl zde rozsáhlý článek nositele Nobelovy ceny o velmi speciálních a vysoce odborných záležitostech týkajících se subatomární hmoty. Toto mne také velice bavilo, v té době jsem si již pořídil více odborných knih a o vědu jsem se hodně zajímal. Bylo to dobře, trochu to krotilo mé jiné aktivity, které se někdy dotýkaly, ba překračovaly zákonné meze… Základ zmíněného článku jsem uplatnil v písemné části maturity z českého jazyka – předsedou komise byl fyzik z jiné školy a při ústních zkouškách si mne vzal stranou a téměř dvě hodiny jsme si o tom tématu spolu vykládali. Dále jsem ony poznatky využil ve své odborné práci na vysoké škole, pak ještě jednou v praxi… Myslím, že nakonec šlo o dobře investované peníze, ne?
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2429 x
Oceněn: 2243 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 16.3.2016 15:33:22

Pan doktor pedofil


Bylo mi 12 let. Horký letní den…
Měl jsem za úkol prodat v místní výkupně rybíz z naší zahrady. Skvělá práce! Než na vás přijde řada, tak stojíte hodiny ve frontě se samými babkami. Přesně to pravé pro mladého rebela (dnes by se řeklo dítě s ADHD).
Vyjel jsem z chodby s kárkou naloženou kýbly a hrnci s rybízem. U pasu jsem měl velkou dýku, protože ještě před chvílí probíhala porada mojí bandy a já jakožto velitel tu dýku měl coby takovou velitelskou rekvizitu. Ovšem venku, pokud byl na obzoru policajt, tak jsem ji musel schovávat, zabavil by mi ji. Mimochodem – uměl jsem touto dýkou docela dobře vrhat na cíl. Ovšem v té kombinaci s rybízem to bylo celé úplně ujeté…

U zdi s plakáty stál takový postarší slušně oblečený pán, asi tak okolo 40 let věku. Když jsem se přiblížil se svým prapodivným vozidlem, pán povídá, jestli bych mu něco neporadil. No, proč ne, že. Sice stále něco říkal, ale vůbec jsem nevyrozuměl, co vlastně potřebuje poradit. Tak jsem ho upozornil, že musím jet, jinak mi ten rybíz už pak ani nemusí vykoupit – pokud na mne nepřijde řada do zavírací doby. On na to, že všechen ten rybíz ode mě koupí, ale teď momentálně ho nemá kam dát, tak abych ho zavezl zase zpátky do domu, že druhý den si pro něj přijde. Chtěl jsem samozřejmě vědět, jestli má peníze. Pán na to, že u sebe ne, ale zajdeme společně k němu, tam mi zaplatí a navíc mi dá pěkný dárek, který mu zbyl po synovci. Dodnes nevím, proč mu dárek zbyl po synovci, ani co to vlastně mělo být. No a představte si, že já šel…

Šli jsme dlouho. Přišli jsme k chatkové osadě. Řekl mi, abych chvilku počkal, že něco donese a pak zmizel mezi jednotlivými chatkami. Opravdu se za pár okamžiků vrátil a dával mi peníze – byl to několikanásobek toho, co bych býval ve výkupu za rybíz dostal. Řekl jsem mu to, on odpověděl, že to nevadí, abych si ty peníze nechal, ale že to spolu musíme oslavit. V ruce držel láhev s vodkou. Odvedl mě do lesíka, který byl ještě o několik set metrů dál. Tam jsme si sedli do mechu a povídali si. Vodky do mě mnoho nedostal, ale trošku přeci. Důležitě jsem mu vykládal o tom, že jsem velitel, co všechno v bandě provádíme, že už mám holku… On zas zavedl řeč na to, že je lékař, a že když mám tu holku, tak by mě prohlédl, jestli jsem od ní nechytil nějakou nákazu, protože to se často stává, uvnitř pochvy že bývají různé bakterie a ty potom napadnou penis, jenom se o tom nemluví, a že to je nebezpečné, když se taková nákaza neléčí, a že, a že… To mě trochu zarazilo. Věřil jsem mu, když je ten lékař. Samozřejmě jsem jeho povolání nijak neměl a ani nemohl mít ověřeno, prostě jsem mu věřil. Nákazu bych nechtěl mít, to opravdu ne. Vůbec mi v tu chvíli nedošlo, že jsem mu nikdy neřekl, že s Alenkou nesouložím, jen si s ní hraju rukou, zatímco on neustále hovoří o penisu.

Mezitím se už pomalinku začalo stmívat. Nakonec mě přemluvil, že se na mě podívá a vyšetří mě. Lehl jsem si. No, upřímně řečeno, nebylo to zpočátku až tak nepříjemné. Naopak. Cítil jsem lehké vzrušení, ale současně ve mně hlodala myšlenka, že to moje vzrušení je nepatřičné – pan doktor mě vyšetřuje a já se chovám takto nemožně… To se však rychle změnilo, protože pan doktor začal „vyšetřovat“ ústy. I to by mu nejspíš u mě prošlo, jenomže z nějakého nepochopitelného důvodu začal stiskávat zuby a to bolelo. Vytrhl jsem se, byť docela bolestivě, posadil se a upravil. Přitom jsem podrážděně říkal, že tohle ne… Pan „léčitel“ se mě zeptal, jestli se nebojím, když se už stmívá. Myslel jsem, že je to začátek nové konverzace, že si zase začneme hezky povídat. Řekl jsem, že se nebojím, že mám pro strach uděláno, protože mám svoji dýku. Tu jsem vyndal z pouzdra, ukázal jsem mu ji a položil vedle sebe do mechu. V tu chvíli jsem jakoby uviděl prudké bílé světlo a ztratil vědomí. Láhev vodky se mi roztříštila o hlavu a zbylý pahýl, který s rukou pana doktora ještě setrvačností pokračoval v pohybu, mi rozřízl rameno. Když jsem se probral, klečel pan doktor nad mojí hlavou a snažil se strčit svůj penis do mých úst. Snažil jsem se otočit hlavu, abych mu v tom zabránil. Jak laskavý čtenář jistě poznal, jsem pro leccos, ale penis do úst, to opravdu ne a navíc za této situace… Ale znovu jsem omdlel. Různě jsem se několikrát probíral a zase podléhal mdlobám. I když mdloby byly stále mělčí a vědomí se postupně vracelo, pan doktor přeci jen dosáhl svého…

Jakmile pan doktor „vystřízlivěl“ z vyvrcholení, rychle se oblékl a spěchal pryč. Nebyl jsem po tom úderu, který bych dle slov lékaře i vyšetřovatelů, vlastně vůbec neměl přežít, v moc dobré kondici… Škoda… Letící dýku není slyšet… Dýka jen panu doktorovi do hloubky prořízla pažní sval a zapadla kamsi do podrostu. Uslyšel jsem výkřik, zvuky rychlého útěku a pak už byl klid.

Když jsem se trochu uklidnil, opatrně jsem si vyndal nějaké střepy z vlasů. Aspoň, že ten nápoj byla zrovna vodka, takže rány současně dezinfikovala. Začal jsem se trochu ohmatávat, abych zjistil, jak na tom vlastně jsem. Po sáhnutí do vlasů jsem měl na ruce plno krve, a jak jsem se na tu kapající krev podíval, tak jsem znovu krátce omdlel. Když jsem znovu nabyl vědomí, rány bolely a pálily, občas se mi ještě dělaly trochu mžitky před očima…
Byla už tma, ale aspoň že svítil měsíc…
Na policejní stanici jsem šel dlouho. Když jsem tam konečně dorazil a začal něco nesouvisle plácat o přepadení, nabídli mi cigaretu. Tu jsem odmítl. Cítil jsem, že mi nevěří. Že si myslí, že jsem se trochu namaskoval a přišel jim vyprávět pohádky, abych měl omluvu, proč jsem nepřišel včas domů. Nicméně odvezli mě k lékaři na pohotovost. Lékař mi vyčistil rány, to jsem tedy chvilkami až brečel bolestí, a sešil je. Pak něco stranou vykládal těm policistům – vyrozuměl jsem, že jim říká, že tohle jsem asi opravdu nenamaskoval…

Den úchylů – říkal jsem nebo aspoň naznačil snad něco ve smyslu análního styku? Jistě že ne! Proč mi u všech všudy tedy lékař ještě vyšetřuje konečník? Ach jo…

Policisté mě znovu odvezli na služebnu a sáhodlouze se sepisoval protokol. Strašné. Jednak zapisovatel neuměl na psacím stroji zapisovat, jednak už se mi chtělo hrozně spát a samozřejmě jsem se styděl… No, když jsme ten výslech konečně dopatlali, tak vzali auto, ostrého služebního vlčáka, čtyři do toho vozu naskákali, mě tam taky natlačili a jelo se na místo činu. Musím říct, že ten vlčák na zadní plošině vozu mě těžce znervózňoval…

Policisté z nějakého mně neznámého důvodu nejspíš předpokládali, že když mě dovezou na okraj lesa, který jsem znal velice málo, jinou komunikací a z jiného směru, než jsem ten večer do něj přišel a potmě, tak že prostě vystoupím z auta, rázným pochodovým krokem vyjdeme, po pár metrech „vyblejsknou“ předmětný plácek a jede se do hajan. Samozřejmě jsem se vůbec nemohl zorientovat a po lese jsme bloudili sem a tam. Policisté už byli velice naštvaní, ale já to přece nedělal schválně.
Po nějaké chvíli jsme přišli na malou mýtinu, kde stály dva stany. To se pochopitelně nesmělo. Se zběsilým řevem: „Veřejná bezpečnost, jménem zákona se legitimujte“ nebo něco v tom smyslu, se policisté vrhli na ty stany, mlátili do nich obušky, současně se do nich dobývali, k tomu zuřivě štěkal ten služební vlčák… Připadal jsem si jak v nějakém filmu o gestapu. Z jednoho stanu se nějak vyškrábali dva kluci (cca 16 let?), schytali pár ran a byli hrubě postrčeni stranou. Z druhého stanu částečně vylezli a částečně byli hrubě vytaženi kluk a holka (klukovi, z mého pohledu skoro pánovi, mohlo být 18, holce tak 16 let). Kluk chtěl bránit svoji slečnu – dostal těžkou nakládačku obušky, holka hystericky ječela. Pak toho kluka odtáhli k těm dalším dvěma, a aby neměli nějaké „roupy“, tak je hlídal policista s vrčícím vlčákem tvářícím se, že v nejbližší sekundě je naráz všechny tři roztrhá a sežere. Dva policisté chytili tu ječící dívku za ruce. Jak na ní teď pořádně svítili, všiml jsem si, že má na sobě jen malinkaté kalhotky, a to ještě v půli stehen, nahoře nic, tedy kromě velkých prsou. Zřejmě jsme přišli zrovna v okamžiku, kdy se milovali a ona si už nestačila vzít oblečení. Jeden policista mi vrazil do ruky baterku, ať svítím. Dva tu dívku drželi tak, že byla ohnutá v pase. Aby se aspoň nějak držela ve stoje, měla trochu rozkročené nohy. Taková prsa a tak velké ženské přirození jsem dosud neviděl. Pak ten policista, co mi dal do ruky baterku, začal nebohou dívku mlátit pendrekem – jednou do zad, nejvíce přes zadek a jednou i přes stehna. Dívka střídavě ječela, brečela a křičela bolestí. Měl jsem z toho úžasný požitek. Panebože, ta rozkoš, když jí pendrek dopadl na zadek. Jak se ta prdelka krásně zavlnila… Hned několikrát…
Vůbec nikdy před tím by mě nenapadlo, že mě vzruší dívat se na tak kruté bití mladé ženy. Intenzivně jsem si přál, aby jí policista ten pendrek vrazil mezi nohy. Bohužel, on neměl žádnou fantazii – nebo spíš si byl vědom toho, že by pak měl zásadní problém…
Když už se policisté vyřádili, nechali u té čtveřice mladých lidí onoho policistu se psem a my pokračovali v pátrání po „místě doličném“. Po delší době jsme to opravdu našli.

Závěr příhody s panem doktorem

Já jsem si ještě užil výslechů na kriminálce (s novým protokolem), u soudního znalce (nevím, proč mi zas, po dvou týdnech od činu, prohledával konečník, který nikde nebyl ve spisu zmíněn – asi je svět doslova našlapaný úchyly…), u soudu a znovu u znalce (tentokrát bez prohledávání konečníku), protože pan doktor se odvolal. Naštěstí u odvolacího soudu už jsem nebyl.

Pan doktor asi nakonec nebyl úplně rád za naše seznámení. No, já taky ne. Když jsme se viděli u toho prvního stání, cosi na mě vykřikoval o mladém násilníkovi, co ho chtěl zavraždit a zmrzačil mu ruku - než mu to zatrhli. Dostal „přidělen“ úvazek něco přes osm a půl roku. Jak to dopadlo na odvolání, už jsem se nedozvěděl a ani po tom nikdy nepátral.

Odnesl jsem si ponaučení, že kdyby se mi něco podobného stalo příště, dám si raději pár facek než jít na policii. Ty výslechy (tedy pardon – svědecké výpovědi) a znalecké posudky pro mě byly horší trauma, než to, co se stalo – s výjimkou té rány do hlavy. Kdyby pan doktor nebyl úplný vypatlanec a jen si mě přidržel, rozhodně by to na mé psychice zanechalo méně stop, než to, jak jsem podrobně musel všechno pořád znovu a znovu a před tolika lidmi popisovat. V dnešní době je údajně všechno jiné a propracovanější, tedy k oběti šetrnější, ale to mně už moc nepomůže. Přiznám se, že toho pána dodnes vůbec nechápu – anebo nebyl ani tak pedofil jako sadista? Přeci musel poznat, že když šel na mě manipulativně, po dobrém, že měl značný úspěch, a tedy že zanedlouho, dejme tomu po takovém jednom, dvou dnech, by si se mnou mohl doslova dělat, co by chtěl…

Dodatek v temnějším odstínu šedi

Byl jsem pozván k nějakému řízení. Myslel jsem, že zase budeme doplňovat, co už bylo dávno doplněno, a děsil jsem se, jestli mi zas někdo bude čučet do konečníku. Ale mýlil jsem se. Šlo o to stanování v lese. Naši lesní „přátelé“ totiž byli obviněni z napadení veřejného činitele. Právník těch mladých lidí zřejmě vznesl námitku nepřiměřenosti zásahu a já byl svědek. Jelikož jsem byl mladistvý, tak u toho svědčení seděla nějaká paní, která mě údajně měla případně zastupovat – dnes bych řekl, že ze sociálky, jak se to ovšem tehdy jmenovalo, si už ani nepamatuji. Měl jsem popsat, co se vlastně stalo a co si o tom myslím.

V tu chvíli jsem byl vzrušením bez sebe. Líčil jsem, jak to bití dívky bylo vlastně nezbytné, protože se chovala naprosto nepříčetně a hrozilo, že „zblázní“ i toho psa nebo si něco udělá. Tedy zklidnění bylo v jejím zájmu, a že vlastně vzhledem k okolnostem ještě postupovali policisté šetrně. Snažil jsem se co nejvíc hájit ty mladíky, ale co nejvíc potopit tu dívku. Strašně jsem si přál, aby šla do vězení. Myslím, že úspěch mého konání nebyl naštěstí valný, že šlo vlastně jenom o jakousi formalitu a o všem bylo víceméně rozhodnuto dopředu – nezapomeňme, že byl jiný režim…

Dodnes mi vrtá hlavou, proč jsem to takto pociťoval. Jistou teorii mám. Přemýšlím o tom už proto, že později jsem se k několika mladým dospělým ženám zachoval tak, že jsem jejich sebevědomí doslova zašlapal do země. Je pravda, že to bylo vždy, když jsem cítil, že mi nějakým způsobem ublížily. I tak ale těžko chápu, proč ta má reakce byla až tak moc tvrdá… Ponížil jsem je takovým způsobem, který jen tak asi nemá obdoby a o kterém jsem ani nikdy neslyšel… Když si uvědomím, jak jsem si to doslova vychutnával a že místo toho, abych se za to přinejmenším styděl, tak to naopak vnímám s pocitem hrdosti, tak mám určitou obavu o svou duši… Mám za to, že toto moje ojedinělé chování vůči dospělým či skoro dospělým ženám je taková podvědomá zpětná reakce na to, jak mne odepsala moje vlastní matka (viz příhoda v kině). Popřípadě co k tomu ještě „přihodila“ nevlastní matka – dětství a dospívání v rodině, kde vás nejdůležitější člen bytostně nenávidí a k tomu to, co mi provedla po otcově smrti…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2429 x
Oceněn: 2243 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 23.3.2016 23:00:50

Nekamarád


Na úvod tohoto příběhu považuji za potřebné zdůraznit časovou osu. Děj se odehrává dva roky po příhodě s pedofilním doktorem a za situace, kdy jsem se intenzivně přátelil s Alenkou a o prázdninách i se sestřenkou. Jinak a názorněji řečeno, bylo mi čtrnáct let.

Byl konec června, parný den. Seděl jsem sám na zemi ve stínu obrovského jilmu na konci naší veliké zahrady. Jako téměř vždy v letních dnech, měl jsem na sobě červené trenýrky a triko. Tenkrát to bylo takové univerzální chlapecké oblečení „na ven“. Kousek vedle mě seděl na zadních náš pejsek, vyplazený jazyk a oddychoval. Bylo opravdu doslova na padnutí.

Okolo plotu procházel starší kluk, myslím něco přes šestnáct. Znal jsem ho, ale nikdy jsme spolu nijak nekamarádili. Dnes se ale zastavil a začali jsme si povídat. Zajímalo mě, jaké je to na střední škole a vůbec, dělalo mi dobře, že se se mnou baví jako rovný s rovným. Pozval jsem ho dovnitř, ať se nepraží na tom sluníčku na chodníku. Sedl si na bobek mezi mě a pejska. Chvilku jsme jen tak konverzovali o ničem, když najednou povídá: „Jé, hele…“ Podíval jsem se, co vidí, a spatřil jsem, jak našemu pejskovi „stojí“. Kluk začal nenuceně, jako by to byla nejběžnější činnost pod sluncem, pejska masturbovat. Pejsek držel, až jsem si myslel, jestli to není převlečená ovečka, či ho někdo nevyměnil za sádrový model, jen ještě víc začal oddychovat.

Jak jsem se na to díval, nesmírně mě to vzrušilo. Když si kluk vyhrál s pejskem, otočil se na mě. Nejspíš mi chtěl něco říci ohledně právě dokončené činnosti, ale když uviděl, že pod mými trenýrkami došlo k jisté velmi nápadné změně, zasmál se a řekl: „A hele, my tu máme ještě jednoho pejska!“ Pak stejně nenuceně, jako to udělal u pejska, prostrčil ruku mými trenýrkami a začal mě masturbovat. Páni, to bylo úžasné! Takhle se nechat… Byl jsem vzrušením doslova mimo. Když mě udělal, řekl: „Jako správný pejsek musíš také zaštěkat!“ Okamžitě jsem mu vyhověl: „Haf, haf, haf!“ „Tohle je nějaké zaštěkání? Nahlas!“ „Haf, haf, haf!“ teď se to rozléhalo na celé kolo. „Vidíš, jaký jsi šikovný,“ zasmál se a odešel. Zanechal mě se zmatenými myšlenkami, mokrými trenýrkami a klidně si odešel…

Upozornění pro členy Clubu Pedonia

Další, pro mne velmi choulostivé, až přímo ponižující pokračování příběhu, najdou členové Clubu Pedonia ve VIP sekci ve vláknu Asceho obzvlášť ostrohranné střípky. Omlouvám se tedy tímto ostatním členům a prosím je o pochopení, protože jde o věci, které bych nerad sděloval širšímu okruhu čtenářů. Ostýchám se o tom mluvit i s nejbližšími, a proto jsem rád, že jsem nakonec našel po létech odvahu to pro sebe a své lepší sebepoznání sepsat...
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2429 x
Oceněn: 2243 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 1.4.2016 0:55:41

Budovatelky Poslední štace


Asi nejdivočejší prázdniny, jaké jsem kdy prožil. Bylo mi patnáct let. Pro připomenutí čtenářům – stále jsem se scházel a miloval s Alenkou, na velkou část prázdnin k nám jezdívala Prázdninová sestřenka, to jsme pak blbnuli a mazlívali se ve třech. Vloni k nám poprvé na zahradu pod stan přijela návštěva - postarší manželé se dvěma dcerami a ještě jednou jejich kamarádkou. Tato dívka ale měla nosánek pěkně nahoru, bylo evidentní, že v tom dívčím triu je jakousi neformální vůdkyní a jakékoliv kontakty s nimi končily tím, že dávala okatě najevo, že s takovým obyčejným klukem, jako jsem já, se přeci nebudou zahazovat. A tak jsme se prakticky nestýkali. I letos byli ohlášeni…

Již delší dobu jsem přemýšlel o tom, že pro deštivé dny a bezpečné blbnutí s holkami mi chybí vhodný prostor. Bunkr Svatý Pedro, který byl ideální pro nás s Alenkou, když jsme byli mladší, nyní sloužil spíše již jen jako úkryt pro různé věci a pomůcky, ať již takové, které jsme používali při hraní, k pobytu v našich skrýších či sloužily pro mne jako nouzová zásoba pro případ útěku z domova. Nový bunkr by tedy měl být také pod střechou, čili na seníku, alias v našem názvosloví na Taem Ykeny, měl by být tak prostorný, abychom v něm pohodlně mohli ležet tři vedle sebe a v neposlední řadě umístěn tak, že kdyby se k němu někdo blížil, my bychom o něm věděli a on o nás ne, přičemž by byla možnost ukrýt jednu nebo více osob způsobem, že i pokud by návštěvník vlezl dovnitř, neměl by o nich potuchy.

Přišlo mi, že vhodným prostorem by mohla být část šestého, sedmého a osmého dílce, tedy na konci seníku. Vytýčil jsem si zde prostor o délce tři metry a přibližně stejné šířce, přičemž vlastní „obytná místnost“ by měla rozměry dva krát dva metry. Ještě dávno před prázdninami jsem všude možně sháněl vyhozená, ale použitelná prkna. Pokud ta v sobě měla z předchozího použití nějaké staré hřebíky, ty jsem vytloukal a pečlivě rovnal… Něco málo dalších potřebných věcí jsem dokoupil za drobné částky z kapesného, takže jsem opět obětovával svačiny, které jsem si za toto kapesné měl pořizovat. Nu, skutečně jsem tenkrát míval zcela jinou postavu než dnes… Bunkr měl být na konci Taem Ykeny a navíc mi bylo jasné, že díky mému věku to je již naposledy, co něco takového podnikám, vymyslel jsem proto pro svoji novou skrýš jméno Poslední štace.

Krátce po začátku prázdnin dorazila výše zmíněná ohlášená návštěva. Tentokrát ale přijeli jen rodiče a jejich dvě dcery, tedy žádná nafrněná fiflena. Přijel ale také můj strýc, o kterém již dříve byla zmínka a kterého jmenuji prostě Strýc. Ten byl kamarádem manželského páru návštěvy, a jakožto bratr mého otce je tak dobře propojoval s mými rodiči. Dalo se očekávat, že dospělí nyní budou chtít trávit čas spíše pospolu, často v restauraci, a rádi se omladiny zbaví. Jelikož s dívkami nepřijela ona jejich parťačka, mohl jsem se těšit, že se s nimi letos budu moci kamarádit. No, tedy raději opravdu jen kamarádit – od loňska se pro mne změnilo to, že nyní jsem již trestně odpovědný… Ta trestní odpovědnost mě sice v mysli trápila, ale že by pro rebela Asceho představovala nějakou zásadní překážku? Hm, uvidíme…

Takže nové kamarádky. Starší Darině bylo 13 let, měla středně dlouhé špinavě blond vlasy, modré oči, velmi hezkou postavu (něco mezi štíhlá a plnoštíhlá), pod trikem se rýsovaly lákavé „dvojky“… Darina byla trochu podobná Alence – stejný věk, prakticky stejná výška, podobné celkové vyznění postavy, i když Alenka byla přeci jen o něco štíhlejší, holky měly stejnou barvu vlasů, ale Alenka o něco kratší… Mladší Ingrid bylo 9 let. Byla štíhlounká, ale nikoliv hubená, měla hezké rovné špinavě blond vlasy skoro až k pasu, plochý hrudníček, dlouhé nohy zakončené úžasně klenutým zadečkem… Přiznám se, že starší Darina se mi dost líbila. Navíc s takovou třináctkou bych opět v partě zabodoval. Kdyby se mi podařilo Darinu sbalit, až bych potom klukům vyprávěl, jaké to je, mít v ruce takové „kozy“, kluci by záviděli a zobali z ruky…

Protože dospěláci předpokládali, že budou denně pařit dlouho do noci, tak aby se holky samy na zahradě nebály, postavil jsem si vedle stanu návštěvy stan pro sebe. I můj stan byl prostorný, protože se dalo předpokládat, že když jsou u nás ubytovány nějaké dívky, bude moci u nás tu a tam přespat i Alenka. Alenčině matce to bylo pochopitelně podáno v poněkud poupravené podobě – Alenka bude spát ve stanu s dívkami, já separátně a dospěláci v bytě mých rodičů…

První dva dny mohla Alenka vždy zaběhnout až večer, a to ještě krátce. Stačilo to jen na vzájemné seznámení dívek - bylo vidět, že si v pohodě „sedly“. Ovšem beztak se žádný večerní potlach při svíčce na seníku nekonal. Natož nějaké noční výpravy. Bylo krásné počasí, a tak jsem s holkami byl celý den u rybníka. Od dospěláků jsme „vyfasovali“ jídlo a pití na celý den, sbalili ručníky a hurá do vody. Řádili jsme jak pominutí, s nějakým cachtáním jsme se nespokojili, a tak jsme si házeli malým míčkem, honili a chytali se ve vodě, všelijak jeden druhého potápěli… Tolik nádherných příležitostí jak mít Darinu co nejvíce přimáčknutou na svém těle, jak se jí dotýkat, občas i na zadečku či na prsou – to pak ječela a cákala na mě vodu… Plno smíchu, zábavy… Co chvíli jsme se museli vydýchat ve stínu nádherných stromů na měkoučké dlouhé lesní trávě. Trochu mě mrzelo, že to pak Darina brávala do ruky knížku a četla si. V těchto chvílích jsem musel vzít zavděk Ingrid. Ta byla doslova k neutahání, pořád by se honila, blbnula, když jsem ji chytil, tak jsem ji lochtal… No, bylo to hezké, ale co naplat, já bych mnohem raději v náručí svíral Darinu, protože ta pro mne představovala potenciální partnerku, zatímco Ingrid jen sympatický doprovod potenciální partnerky…

Další dny bylo poněkud horší počasí. Nebyla sice zima, ale bylo zataženo a občas sprchlo jemnou přeháňkou. Panečku, jak se nyní seník hodil. Darina ale měla problém se z Náměstí bunkrů vyšplhat nahoru – ten problém spočíval ve strachu, ne v tom, že by to fyzicky nezvládala. Zato Ingrid byla rozená Tarzanka, stačilo jí rukou ukázat kam, a už tam byla. No, pomáhat Darině na žebřík nebylo vůbec nepříjemné, obzvlášť když jsem jí nějakou chvíli přitom držel za zadeček. Nakonec jsem ale přeci jen žebřík vzdal a šli jsme delší, avšak schůdnější cestou přes bunkr Svatý Pedro a Spojovací můstek. Když jsme dorazili na První dílec, Ingrid nikde. No jasně, ta šibalka byla schovaná na nejvyšším bodě seníku, na Rozhledně. Trochu to pak připomínalo dialog ze známé české pohádky: „Polez dolu!“ „Polez ty nahoru!“ Jenže pro mne na rozdíl od princátka nepředstavovalo žádnou potíž ono „nahoru“ zrealizovat. A tak jsme se s Ingrid kochali rozhledem po širokém okolí. Rozhledna byla plošinou kousek pod vrcholem střechy. Některé střešní tašky jsme měli nadzvednuty tak, že neležely na horním okraji spodnější řady, ale byl zde úzký průhled. Zvenku nebylo nic poznat, avšak pozorovatel na Rozhledně měl úžasný výhled. Ingrid mrštně přelézala z jedné strany plošiny na druhou, chvilkami mi přišlo, že až moc bezstarostně, a tak jsem ji raději co chvíli přidržoval v pase. Poslední, co bych totiž chtěl, aby se díky mně něco nemilého přihodilo sestře dívky, jejíž srdce bych rád získal…

Po chvilce mi došlo, že se asi Darina na Prvním dílci sama nudí, a tak jsem konečně přesvědčil Ingrid, že slezeme. Zajímavé je, že dolů jí to zas tak moc dobře nešlo, a tak jsem ji musel držet v náruči. Jen jsem si pomyslel, že i když jsem v dost dobré fyzické kondici, tak to, co by se mi líbilo mnohem více, totiž takto snášet po žebříku onu o kousek vedle v seně sedící třináctku, tak s ní bych tohle asi nedal… Nejvyšší čas pustit se do nějaké práce…

Stavba Poslední štace začíná. Vyměřuji, běhám s plánkem, řezu, tluču… Holky mi podávají materiál, přidržují… Jde nám to jedna báseň. Výborné je, že v případě potřeby můžu Ingrid poslat pro něco dolů, protože jí nedělá potíže z hlavního žebříku slézt až na dvůr, vzít požadované a zase se vyšplhat nahoru. Neodmlouvá, je vidět, že ji společná práce baví. Když Ingrid na dvoře pátrá po „věci doličné“, jsem s Darinou na seníku sám, mohu si k ní přisednout, zkoušet vzít ji okolo ramen, okolo pasu… Ale prsa si ta potvůrka hlídá, nemám šanci… ach jo…

K večeru přišla Alenka. To už bylo na seníku dost šero, a tak jsme se sesedli na Prvním dílci a povídali si, co kdo dnešního pošmourného dne zažil. Za chvilku ale byly Darina s Ingrid volány na večeři. Na mě se jako obvykle zapomnělo, tak jsem ještě zůstal s Alenkou. Sedli jsme si k sobě, objal jsem si ji v pase a dali jsme si krásnou pusu. Netrvalo dlouho a něžně jsem svoji kamarádku uložil do voňavého sena, vynahradil si neúspěšné pokusy o polaskání Darininých prsů Alenčinou vstřícností, ruka mi pak sjela dolů… Když se Alenka vrátila z ráje zpátky na seník, láskyplně jsem ji opusinkoval... Znovu jsme si sedli k sobě a povídali si. Já přitom lehce huhňal, protože jsem měl obličej v dlaních – ne proto, že bych snad tímto gestem dával najevo nějaké starosti, ale proto, abych si náležitě vychutnal Alenčinu vůni, která mi na rukách ulpěla… „Alenko, nebude ti vadit, když se budu věnovat také té holce, co je tu na návštěvě?“ „Ale Asce, přeci je ti dopředu jasné, že budu žárlivostí šílet a zrovna tak je ti dopředu jasné, že ti stejně u mě projde úplně všechno. Ostatně dobře jsem si všimla, jak ta holčina je do tebe zakoukaná, jak tě nespustí z očí a přitom v nich má takové ty plamínky…“ „No když ona má větší prsa než ty…“ „Cože? Ty jsi úplně mimo! Ne Darina, ale Ingrid je do tebe zamilovaná!“ „Ingrid? No, to mě vůbec nenapadlo, vždyť je to ještě mládě…“ Alenka se zasmála: „Kdybych nevěděla, co jsme spolu dělali už od mateřské školky, tak bych ti to snad i věřila, vtipálku…“ No, tohle je tedy smůla. Když už mám takovou chápající kamarádku jako je Alenka, která mi všechno dovolí, musí se do mě zamilovat devítka, zatímco vytoužené třináctileté kozy se popásají na nějaké vzdálené stepi… ach jo…
Alenka mi řekla, že dneska u nás přespí. Zjistil jsem, že také nevečeřela, a tak jsem se vypravil trochu vyplenit domácí ledničku. Na seník jsem přinesl chléb, velký kus salámu a kousek sýra. Mojí nerozlučnou pomůckou, velkou dýkou, kterou jsem často nosil u pasu, jsem na trámu ohraničujícím dílec nakrájel na kostičky sýr se salámem a potom pro vyčištění ostří i chléb. Ještě jsme ani nedojedli, když se ze dvora ozval hlásek Ingrid: „My už musíme do stanu, přijdete za námi? Mohli bychom si zahrát třeba karty…“

Ve stanu se svítilo dvěma svíčkami postavenými v hlubokých talířích poblíž jeho „zádi“. Holky byly v pyžamech, což nás s Alenkou poněkud překvapilo, protože my, pokud jsme někdy spali ve stanu, tak to bývalo v lehké teplákové soupravě a nikoliv v oblečení, v jakém se nocuje doma. Sedl jsem si mezi Darinu a Ingrid. No, upřímně, nejraději bych seděl mezi Alenkou a Darinou, abych měl po ruce oboje poprsí – Alenčino nádherné a Dariny sice nevím jaké, ale větší… Jenomže jsem na základě toho, co mi řekla Alenka, nechtěl, aby se Ingrid cítila jako nějaký odkopnutý míč. Pokud by Alenka měla pravdu, může se na mě Ingrid přitisknout, mohu ji obejmout, pohladit, tím jí pozvednu sebevědomí, ale pochopitelně nemusím myslet na nějakou erotiku. Je mi jen prostě nesmírně nepříjemné, když by mladá dívka měla smutnit kvůli tomu, že je někomu naprosto lhostejná…

Posléze pro nás začala být samotná karetní hra poněkud nudnou, a tak jsme poznenáhlu přecházeli k blbnutí. Začalo to neukázněností při rozdávání, takže někdo dostal více karet, pak jsme se o ně tahali, karty jsme si různě otáčeli… Při laškování jsem se snažil věnovat se oběma návštěvnicím, ale tak, abych Darině sáhl na prsa či na jiná zajímavá místa a u Ingrid přesně naopak, tedy abych se intimním místům vyhnul. Netrvalo to dlouho a věděl jsem, že Darina nemá pod vestičkou pyžámka podprsenku… Když se nám v jednu chvíli podařilo shodit a tím pádem uhasit obě svíčky, tak jsem si přeci jen to Dariny poprsí prozkoumal důkladněji. No, byla to pěkná šibalka. Nechala mě přesně tak dlouho, abych „pochopil, kde je kvalita“, ale současně tak krátce, abych dostal jasně na srozuměnou, že si nemohu myslet, že osahávání jejích prsů od teď snad bude činnost, kterou budu moci provozovat, jak se mi zlíbí…

Po čase se rodiče holek z nějakého důvodu rozhodli, že půjdou na inspekční návštěvu. Nevím, kolik bylo hodin, ale jistě to bylo po půlnoci. Jazyk se dospělákům sice pletl, ale bohužel ne natolik, aby nás nedokázali zahnat každého, kam patří a s tím, že odteď je noční klid a konec zábavy. Tak jsme se rozloučili a s Alenkou si zalezli do našeho stanu…

Alenka se ještě chvíli tak nějak divně vrtěla, ale pak již zavládlo naprosté ticho. To ticho bylo takové zvláštní. Pomalu se ve mně rozlézal podivný neuchopitelný pocit, kterému jsem nerozuměl. Uvědomil jsem si, že mi začíná topořet penis. Své pocity jsem nechápal, ale ani jsem nedostal moc příležitostí nad tím hloubat. Alenka si našla moji ruku, vzala ji do své a zavedla na svoje bříško. Byla nahá. Úplně nahá. Natočil jsem se k ní. Jednou rukou jsem sjel dolů. Alenka měla nohy od sebe. Ucítil jsem horko a vlhko… Současně se přitiskly naše rty. Této noci jsme spolu objevili kouzlo používání jazyka při líbání, ale vůbec nevím, jak k tomu došlo a kdo s tím vlastně začal. Nejspíš trochu náhoda, trochu experimentování… Dostal jsem úžasný nápad. Stále jsem svou kamarádku lehce dráždil, ale líbání jsem přerušoval krátkými úseky, kdy jsem jí šeptal do ouška. V malých dávkách a pomalým, tichým hlasem jsem jí líčil, jak by pro ni bylo nádherné lesbické milování s Darinou. Představoval jsem si, co jsem kdy dělal s ní, tedy s Alenkou, ale převáděl jsem to na myšlenky, že Alenka totéž dělá Darině. Používal jsem vulgarismy, superlativy a detaily, jako třeba: „Představ si tu její velikou…, jak jí rozevíráš…“ S Alenkou ty kombinace technik doslova cvičily. Dosud jsem měl velkou část Alenčiny duše – nyní mi odevzdala naprosto vše. Začala polohlasně vzlykat: „Lásko, moje lásko, moc moc tě miluju…“ Toto jsem od ní dosud nikdy neslyšel. Vlastně mám pocit, že tak procítěné vyznání lásky jsem do té chvíle neslyšel nikdy a během dalšího života bych podobná spočítal na jedné ruce…

Po Alenčině procítěném vyznání jsem jí slíbal všechny slzičky z tváří a dlouho ji hladil po vlasech. Tohle bylo pro mne nesmírně silné a povznášející. Já vím, že to, co jsme spolu dělali, bylo zakázané. Nebojím se žádného soudu a případný trest jsem ochoten nést – ale soudit smí jen ti, kteří sami procítili velkou lásku…

Erotika se znovu o svá práva začala hlásit až po delší chvíli. Opět jsem sjel rukou do Alenčina klína… Zašeptal jsem jí: „Počůrej se při tom…“ Odvětila mi: „Lásko, udělám cokoliv, co budeš chtít, ale tohle potom těžko zamaskujeme a budeme mít problémy. Co kdybychom šli do staré ložnice? Já bych to pak uklidila…“ No, slovo „šli“ není tak úplně výstižné. Drželi jsme se za ruce a utíkali jsme, jako kdyby záleželo na každé vteřině. Co se dělo ve staré ložnici, raději ani nebudu popisovat. Je tu ale jedna zvláštnost. Bylo by to v dané situaci naprosto přirozené a myslím, že z obou stran bylo navíc doslova hmatatelné, jak to chceme. Mám na mysli pocit, že spolu chceme souložit, že to oba chceme opravdově a že to patří k naší lásce. Přesto se tak nestalo. Tato noc mi dala mnoho – objevil jsem kouzlo líbání s jazykem, dostalo se mi úžasného vyznání lásky, ale své první opravdové soulože jsem se nedočkal. Vůbec nevím, proč se tak nestalo. A také nevím, jak by můj život pokračoval, kdyby se tak stalo. Nejspíš by po čase přišel průšvih, který by kormidlo mého života nasměroval někam úplně jinam…

Když jsem se ráno probudil, Alenka už vedle mě neležela. Ale co se dalo uklidit, to zvládla. Trochu mě mrzelo, že po takové úžasné noci se se mnou ani nerozloučila a také mi bylo líto, že jsem se nevzbudil, abych jí s tím úklidem pomohl…

Alenka za mnou zaskočila na pár okamžiků během dopoledne. Když jsem ji uviděl, úplně jsem se zhrozil. Byla celá uplakaná, potlučená, samá modřina. Doma dostala neskutečně nařezáno. Opravdu surově. Alenka mi nelhala - problém byl v tom, že večer řekla: „Dneska u vás přespím“ a nikoliv: „Dneska u vás SMÍM přespat.“ Takže vlastně jakoby utekla z domova. Je pravděpodobné, že to nejspíš nijak neplánovala, ale pochopila, že bych se třeba vážně mohl zamilovat do Dariny a možná ji pak opustil. Nevadilo by jí, kdybych měl obě, tedy Darinu i jí, ale nechtěla připustit, abych měl jen Darinu. Tak se rozhodla raději si vše pohlídat. Bože, Alenko, jak ty jsi úžasná, jak moc ti dlužím…

Alenčini rodiče se sami zalekli toho, jak až moc ji zbili. Jejich emoce byly sice pochopitelné, ale na druhou stranu takhle surově ji zmlátit bylo jasně přehnané. Vše tak zafungovalo s opačným efektem, než by jinak bylo nejspíš logické. Alenka u nás mohla spát každý den až do konce pobytu naší návštěvy. Přes den sice musela často jít vypomoci domů, ale i tak s námi bývala většinu oněch dní.

Alenčin úmysl se vydařil. Opravdu jsem usilování o Darinu prakticky vzdal. Sice pravda, při různých hrátkách ve vodě, v lese i ve stanu jsem si tu a tam sáhl na nádheru, kterou se pyšnila na své hrudi, dokonce jsem ty prsy prozkoumal i nejedním pohledem rozeného výzkumníka, ale to bylo všechno. Bylo mi jasné, že Darinu k hrátkám ve třech ve vymezeném čase nesvedu a priorita pro mne byla nezarmoutit Alenku. Ovšem Ingrid, to byl jiný šálek kávy. Každý můj dotek si evidentně vykládala tak, že opětuji její tužby, takže to vypadalo, že je stále více do mne zamilovaná…

Zrekapitulujme si situaci. Neustále jsme se věnovali společným aktivitám, z nichž ale Darina pro únavu nezřídka odpadávala a šla si někam stranou číst. Pak tu máme bisexuální Alenku, která je do mne zamilovaná a dále zde máme Ingrid, která je velmi hravá a také do mne zamilovaná. Alence i mně se Ingrid velmi líbí, i když pravda, pokud by byla možnost volby, dali bychom přednost Darině či ještě lépe oběma najednou. Alenka necítí Ingrid jako svoji konkurenci… Nejspíš nemusím dál pokračovat, aby bylo jasné, jak to celé dopadlo… Mimochodem s Ingrid se přátelsky stýkám po celý svůj další život, zatímco s Darinou se jen tu a tam pozdravíme.

No, ale shrňme si i ta rizika, která jsme podstupovali. Když rodiče holek, zmoženi alkoholem, hluboko po půlnoci šli spát do stanu a současně tak probudili své dcery, Ingrid toho využila a běžela se vyčůrat. Ovšem místo k rodičům, kteří mezi tím již chrápali opileckým spánkem, se „vrátila“ do stanu se mnou a Alenkou. Co by se asi tak stalo, kdyby některý z rodičů „nechrápal opileckým spánkem“, ale vtrhl k nám s baterkou pro svoji dceru? To, co by uviděl, bychom rozhodně těžko vysvětlovali… Pokud jsme si hráli na některé malé plážičce u vody, již bez Dariny, co kdyby nás sledovaly nějaké oči, o kterých bychom nevěděli, třeba dalekohledem? A takových riskantních okamžiků bylo nepočítaně. Někdy se sám divím, že jsem neshnil v nějakém vězení… ach jo…

Upozornění pro členy Clubu Pedonia

Autorské poznámky k příspěvku, tj. několik dokreslujících informací a úvah, najdou členové Clubu Pedonia ve VIP sekci ve vláknu Asceho obzvlášť ostrohranné střípky. Omlouvám se tedy tímto ostatním členům a prosím je o pochopení, protože jde o věci, které bych nerad sděloval širšímu okruhu čtenářů.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2429 x
Oceněn: 2243 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 8.4.2016 1:08:54

Léčba závislosti na Alence


Tento díl navazuje na kapitolku „Divoké prázdniny pokračují…“, která je součástí Ostrohranných střípků v Clubu Pedonia. Myslím, že však může být publikován i samostatně, protože ta návaznost na předchozí děj je jen velmi volná…

Tak tedy prázdniny skončily. Byly úžasné, ale také mi daly psychicky pořádně zabrat. Neustálý strach z toho, kdy mě kdo načapá s nějakou tou mojí „under“, mě přeci jen deptal. Přesto, že jsem tenkrát býval opravdu lehkomyslný a obavy byly neustále ředěny mnoha aktivitami, takže na nějaké velké rozmýšlení zas nebylo tolik času, přeci jen…

S koncem prázdnin se konečně zase dala pořádně dohromady moje parta, protože kluci se vrátili od různých babiček, tetiček, zájezdů a já nevím jakých ještě jiných pobytů mimo naše město. Byl jsem celý pýchou bez sebe, když zírali na nový velitelský bunkr Poslední štace. Přestože schůzky party několikrát do týdne mi zabíraly nějaký ten čas, tak již na rozdíl od prázdnin jsem nemusel pro nikoho vymýšlet program na celé dny, jak tomu bylo u letních návštěv. A tak si mě trudné myšlenky mohly nalézt mnohem snáze. Pomalu jsem se klonil k úvaze, že bych se měl s Alenkou rozejít. Ale jak, když za prvé jsem s ní vlastně nechodil, za druhé jsem ji miloval a za třetí bylo pro mne naprosto nepředstavitelné, že bych jí zradil a tak jí svým chováním ublížil. Už jenom představa, že by kvůli mně byla smutná… Jako již tolikrát, tak rozhřešení, jak to má být s Alenkou, vymyslela paní Náhoda.

Naši občas pořádali ve velkém pokoji s krbem dost honosné večírky pro různé známé. Mladá paní, moje nevlastní matka, se zkrátka chtěla bavit. A můj otec měl také zábavu velmi rád. Oba klidně nechali chátrat celý podstatný díl domu, jen aby se nemuseli rozptylovat v užívání si života. Pokud se taková „chlastačka“ konala, tak jsem míval povinnost dělat barmana a obsluhovat hosty. K dispozici jsem měl barový stolek s různými alkoholickými nápoji, ledničkou s pivem a vínem, vařičem a konvicí pro přípravu kávy, různé sušenky, … nádobí, … Také jsem občas pořizoval z párty fotografie. Někdy to bylo fajn a samotnému se mi to líbilo, popovídal jsem si se spoustou lidí, občas i zajímavých…

Jednoho pošmourného říjnového dne si naši mimo jiné hosty pozvali také dva manžele ve věku asi 35 let. Byli to čerství dosídlenci - rumunští Slováci. Dostali povolení díky náboru do místní firmy, která byla sice nevelká, ale pro režim poměrně důležitá. Protože šlo o nábor povolený z nejvyšších míst, noví spoluobčané dostali okamžitě i služební byt, což by jinak nebylo vůbec jednoduché. No, on to nebyl ani tak byt jako takový, ale vlastně starý kamenný dům, v ne moc dobrém stavu, kde ještě fungoval onen jeden byt… Pilo se, popíjelo, radovalo, juchalo, na lidové písně došlo… Většině hostů se již mírně motal jazyk… Dosídlenci se s nešťastným výrazem zvedli, že budou muset jít. Bylo vidět, jak rádi by zůstali, i ostatní účastníci večírku je přemlouvali. No ale prý to nejde, protože doma zanechali samotnou jejich jedinou dceru a ta se v té strašidelné barabizně, navíc takto pozdě v noci, jistě sama bojí. Můj otec dostal spásný nápad, že bych za tou dívkou mohl zaskočit, aby nebyla sama. Počkal bych tam, dokud by se její rodiče nevrátili. Ještě dodal, že moje služby už tu nějak zastanou, abych klidně šel. Návštěvnice, matka oné dívky, zajásala, že vlastně Jitka tady ještě nemá skoro žádné kamarády, tak se aspoň začne seznamovat…

No, proč ne, že. V duchu jsem si omílal takovou zvláštní říkanku: „Kéž by jí bylo 11, hlavně aby jí nebylo 11, kéž by byla tlustá a šeredná, kéž by to byla princezna…“ Dům jsem si odemkl klíčem, který mi vnutila návštěva. Když jsem po starých dřevěných a notně rozvrzaných schodech došel do patra, před dveře bytu, trochu jsem zaváhal. Měl jsem klíč, ale došlo mi, že kdybych si odemkl a vešel dovnitř, asi bych tu dívku vyděsil k smrti. Raději jsem nahlas zaklepal, a když jsem uslyšel její trochu vyděšený hlas vyslovit větu: „Kdo je,“ tak jsem se představil a vysvětlil, proč přicházím. Děvče odemklo. Nu, ihned jsme se poznali. Byla to nová spolužačka ze stejného ročníku jako já, tedy z devítky, ale z jiné třídy…

Představuji vám moji novou přítelkyni Jitku:
Je jí 15 let, má středně dlouhé tmavě hnědé vlasy, hnědé oči, je štíhlá, ale s nádherně klenutým zadečkem, velmi podobným tomu, jako měla Ingrid. Je o malinko menší výšky než já… Moc hezká dívka…

Povídali jsme si dlouho do noci. Je zajímavé, že jsme měli pořád o čem, přestože nikdy dříve jsme spolu nehovořili a viděli jsme se jen letmo párkrát na školní chodbě. Někdy po půlnoci se mě Jitka zeptala, zda nemám hlad, a jelikož jsem měl, přešli jsme do kuchyně. Byla radost tu dívku pozorovat při práci. Udělala mi vajíčka na cibulce a slanině, ozdobila to petrželkou, nakrájela chléb, nalila mi k tomu pivo, protože jsem přeci chlap… Pane bože, tohle je prostě dívka snů… Ale ještě než jsem dojedl, uslyšeli jsme halasící Jitčiny rodiče, jak se ve značném veselí vrací domů. Když viděli, že jím, pochválili svoji dceru za pohostinnost… Rychle jsem dojedl a pádil domů… Po cestě jsem si nadával, že jsem se s Jitkou nijak pořádně nerozloučil, ani si s ní nedomluvil žádnou další schůzku…

Ráno ve škole to bylo docela kruté, protože se mi chtělo spát. Přeci jen, než jsem se dostal do postele, bylo skoro ke druhé hodině ranní… O první přestávce si tak zasmušile sedím v lavici a přemýšlím, že jakmile skončí výuka, zalezu do postele a eliminuji tak spánkový deficit, když tu se doslova jako víla vedle mne zjevila Jitka. A že prý jen tak zaskočila, protože jsem jí večer ani neřekl, jestli mi to jídlo od ní vlastně chutnalo. Měl jsem strašnou chuť jí říci, že nikdy jsem nic lepšího nejedl, protože mi to uvařila ona, víla, o které sním… No, ale neřekl jsem to. Nicméně i tak jsme si hezky až do zvonění povídali. A další přestávku zase a pak zase… To už to zaregistrovali moji kamarádi a různě se na mně pošklebovali… Dělalo mi to náramně dobře… Také jsem tentokrát nezapomněl Jitku pozvat ke mně domů… Spánkový deficit zkrátka ostrouhal, že…

Když Jitka přišla, už se skoro stmívalo. Byl říjen, ale kupodivu nebyla bůhví jak velká zima. Pozval jsem tedy Jitku na seník. To už jsem měl v Poslední štaci zavedenou i elektřinu – nebudu raději rozepisovat jakým způsobem, lehčí povahy by to mohly těžce snášet, ale měl. Usadil jsem svoji kamarádku do sena na Prvním dílci a udělal jsem nám kávu – přinesl jsem ji z „minikuchyňky“ v Poslední štaci a hrníčky jsem položil na vodorovný trám dílce. Myslím, že to udělalo docela dobrý dojem. K té kávě jsme si zapálili svíčku… Aby nám nebyla zima, tak jsme se přitulili… Objal jsem si ji v pase…

Některý další den o školní přestávce, když opět u mne u lavice byla Jitka na návštěvě, za mou přišla také Alenka. Byl jsem z toho celý nesvůj a navíc jsem udělal, co jsem neměl – podíval jsem se Alence do očí. Uviděl jsem tam veliký smutek. Tohle opravdu zabolelo. Nebylo potřeba žádných slov, svoji dětskou kamarádku jsem přeci znal lépe než sebe… Přesto Alenka smutně promluvila, vlastně se mě zeptala: „Já bych dnes mohla, ale ty už asi nechceš, abych večer přišla, viď?“ Úplně mě to rozhodilo a to možná bylo důvodem, proč jsem zareagoval dost ošklivě. Hrubě jsem se na ni obořil, že to opravdu nechci… Večer na seníku jsem měl toho dne již několikáté rande s Jitkou. Na chvíli s námi byli i kluci z party, než jsem je vystrnadil, abych měl Jitku pro sebe. Bylo to nádherné. Rozvíjelo se něco krásného…

Některý další den o velké přestávce, kdy jsme nesměli být ve třídě, jsem si všiml Alenky. Byla doslova jak hromádka neštěstí. Jitka zrovna nebyla nikde na dohled. Přišel jsem k Alence. Smutně se na mně podívala a pak zase sklopila oči. Jen jsme tak stáli vedle sebe… Zazvonilo…

Večer opět setkání na seníku. Krásná přítelkyně Jitka, parta kluků, kteří mě uznávají za vůdce… Ale tentokrát jsem kluky neodehnal. A ani další den a ani pak… Jitka byla opravdu moc hezká a tak na ni kluci doráželi. Přitom se po očku dívali, co já na to. Postupně se osmělovali… Asi za týden si Jitku jeden kamarád odvedl někam na procházku… Vůbec jsem nerozuměl sám sobě. Jitka byla krásná, milá, pracovitá… A já se jí takhle vzdal…

Další den jsem udělal něco, co jsem běžně nedělával. Zaklepal jsem u Alenčiných rodičů a požádal je, jestli půjde Alenka ven. Když jsem si ji odváděl k nám domů, byla už tma, a tak jsem ji vzal za ruku. Mlčeli jsme. Nakonec jsem přeci jen řekl to nejnutnější, co bylo třeba říci: „Rozešel jsem se s Jitkou. Na Taem Ykeny patříš ty, protože jedině tebe mám ve svém srdci, víš, Alenko…“
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2429 x
Oceněn: 2243 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 24.4.2016 1:20:47

Velká klubovna


Před koncem toho roku měl otec důležité jednání s firmou Jednota, spotřební družstvo, která měla dosud pro svoji prodejnu textilu pronajaté celé spodní patro našeho velikého domu. Vlastně ta prodejna textilu byla pokračováním tradice, protože předtím ji zde provozoval původní majitel domu, a to spolu se svým příbuzným, přičemž oba byli odsunuti jakožto sudetští Němci po II. světové válce. Tedy že šlo o Němce, aby jeden hádal z křišťálové koule, ale zřejmě opravdu jak pan Skrbek, tak pan Kvítek, totiž pardon, Kwietek, odsunuti byli. Krátce po „Vítězném únoru“, který se nápadně z dnešní perspektivy podobá prohranému, dům koupil můj dědeček. Když v našem městě po válce dosídlenci postupně znovu obnovovali život, rozjeli i původní obchody a služby. No, netrvalo to dlouho a vše bylo znárodněno, nicméně spotřební družstvo převzalo jen zboží a s majiteli domů uzavřelo nájemní smlouvy. Tak tomu bylo i u nás.

Za života mého dědečka vše probíhalo ke vzájemné spokojenosti obou smluvních stran. Ovšem když hospodaření převzal můj otec, v té době již ženatý s mojí nevlastní matkou, vztahy s nájemcem se rychle zhoršovaly. Otec jen bral peníze, ale nic neinvestoval, nechtěl nic opravovat… Vše vyvrcholilo, když Jednota chtěla prodejnu zmodernizovat, sice nádherné, ale tehdy nemoderní výkladní skříně zrušit, udělat obrovské skleněné průhledy a mnoho dalších úprav. Už to vypadalo, že prodejna u nás skončí, ale nakonec se přeci jen strany dohodly. My jsme snížili výrazně nájemné. Naproti tomu nájemce se zavázal uvolnit dvě místnosti, což otce nezajímalo, a opravu si provést zcela na své náklady, zčásti ze slev na nájemném, což otce zajímalo. Otec tedy dostával méně než dříve, ale nemusel hnout ani prstem…

Je neuvěřitelné, jak tyto „dospělácké hrátky“, které se mne nijak netýkaly, naprosto zásadním způsobem ovlivnily můj život. Přesněji řečeno, jak jej ovlivnila neskutečná kombinace náhod plynoucích z oné modernizace prodejny, pospolu s mojí pubertální drzostí…

Družstvo Jednota se rozhodlo, že v našem domě už nebude nabízet textil, který se zde prodával několik století, ale že novým sortimentem bude ovoce a zelenina. Abych okolo toho nechodil jako okolo horké kaše, řekněme si rovnou, že tato, pro mne zdánlivě bezvýznamná skutečnost, mě zbavila panictví, což ovšem bude popsáno až v další části Střípků. Jak uvidíme, důležité bylo to, že se mi podařilo pro své využití získat ony dvě uvolněné místnosti, ale ještě významnější se ukázala ta změna sortimentu. Kdykoliv si na ty náhody vzpomenu, musím se i po tolika letech pousmát…

Zedníci najatí družstvem Jednota si s prací hlavu nelámali. Udělali vše přesně tak, jak jim řekli. Otce to zas pro změnu nezajímalo. Takže výsledkem bylo, že do nově uvolněných místností se nedalo nikudy dostat. Ke dvěma, desítky let zazděným dveřím, přibyly dvoje nově zazděné dveře. Prostě Švejkovina – jen nevím, čí přesně…

Zašel jsem za otcem, zda bych si z těch dvou místností nemohl udělat klubovnu, abych mohl i v zimě někde být s kluky a nemuseli jsme tak zlobit v bytě. Na to velmi dobře slyšela nevlastní matka – ostatně právě proto jsem věc tak postavil, že… Obdržel jsem svolení. Byl jsem nadšením bez sebe.

S partou jsme to rozjeli již koncem ledna. Začátek byl takový, že jsme se do své budoucí klubovny museli nejprve doslova probourat. Když jsem byl poprvé uvnitř, připadal jsem si jak ve špatném snu. Místnosti sloužily zřejmě dlouhá předlouhá léta jako odkladiště nepoužitelného bordelu. Ve větší místnosti ho bylo do metrové výše. Pel mel všeho možného i nemožného, například funkční sešívačka Kin 406 s malým odštípnutým kouskem základny – mám ji zrovna vedle sebe, protože ji používám celá ta léta, co jsem ji vyhrabal z bordelu po „jednoťácích“. Zbytky dřeva k topení – ty se nám velmi hodily. Ale většinou staré papíry, nepoužívané cenovky, lejstra… Něco z toho šlo dát do sběru, a tak jsme si vydělali trochu peněz. Půjčili jsme si míchačku, sháněli materiál, dřevo na otop, protože vzhledem k ročnímu období jsme používali na přípravu malty horkou vodu… Při zednických pracích jsme se tajně posilovali a zahřívali krácenými zásobami alkoholu našich rodičů. Práce nám šla dobře od ruky, dílo se dařilo. Ve svých patnácti letech jsem již měl mnoho znalostí z elektrikářského řemesla, a tak jsem sám zvládl kompletní elektroinstalaci a napojení na domovní rozvod…

Chtěl bych zmínit následující, podle mne velmi zvláštní, příhodu. Z nové klubovny a z toho, jak pokračují práce, jsem měl takovou radost, že jsem se chlubil i doma. Zmínil jsem, že na lustr do velké místnosti nemám, ale že jsem dostal nápad, že bych z lesa u rybníka přinesl nízký, přesto velmi rozměrný pařez, kterého jsem si všiml již v létě, a vyrobil lustr z něj. Nevlastní matka se na mne tak zvláštně podívala a nabídla se, že by mi pomohla s vydolováním pařezu a s tím, jak jej přinést takovou dálku až domů. Byl jsem v takové euforii, že mě chování nevlastní matky ani nijak nezarazilo. Takhle přátelsky se ke mně běžně nechovala… No jo, ty ženské… Když jsme přeskakovali potůček, tak se nevlastní matka zabořila do rozbahněného břehu. Měla holínky, takže se nijak nenamočila, ale musel jsem jí podat ruku, abych ji vytáhl. A nějak nám ty podané ruce v sobě vydržely… Tak tohle byl opravdu zvláštní okamžik. Za ruku jsem si vedl mladou ženu, která mne nenávidí. Vedl jsem si ji, jako kdyby to byla Alenka, jenže to nebyla Alenka, ale macecha. Šli jsme takto ruku v ruce mlčky asi pět minut, než jsme dorazili na místo. Pak jsme se pustili do práce, vzájemně si pomáhali, přitom se často přátelsky dotýkali… Nikdy se už nic takového neopakovalo. Ani v náznaku. A nenávist mojí nevlastní matky také nijak nepolevila… Jak jsem řekl – opravdu zvláštní… Nové svítidlo mělo dvě dvojice žárovek – dvě standardní a dvě červené pro intimní atmosféru. Pochopitelně, že obě dvojice žárovek se daly rozsvěcovat nezávisle na sobě…

Bohužel, přes veškerou snahu, jak získat peníze na materiál, šetrnost při práci, přesto, že mnoho věcí jsme dostali od příbuzných a známých, tak nám chybělo mnoho z toho, co jsme ještě potřebovali. Napadla mne dost velká hloupost. Jaksi jsem „navštívil“ dvě staveniště a jeden sklad místní stavební firmy a prostě si potřebné vzal. Přitom v tehdejším režimu tzv. rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví byl obzvlášť přísně trestaný paragraf. Rozkrádal sice kde kdo, ale pokud byl někdo polapen, tresty byly neskutečně přísné. Nu a jak se později ukázalo, jeden kamarád nebyl až zas takový kamarád… Než se vše vyšetřilo, to už mi bylo šestnáct let, hrozil mi kriminál. Ono by ostatně stačilo jen vyloučení ze studia, aby to dost radikálně proměnilo můj budoucí život, že… Natož kriminál. Je pravda, že jsem těžce nesl, že v plné ceně byl započítán i ten materiál, který jsem sice vzal, ale který byl nešetrně opomenut či přímo vyhozen, např. cihly, přes které jezdily nákladní vozy, v příkopu vyhozené dlažební kostky, apod. Ovšem to nikoho nezajímalo. Prostě mi napočetli vše a ještě si přidali navíc to, co doma opečovávali stavební dělníci. No, já byl udán, oni ne… Mimochodem, dodnes si pamatuji vítězný výraz onoho místního policajta, který jako první mne v této souvislosti vyšetřoval. Někteří lidé jsou zvláštní… Ostatně s tímto policistou jsme se ve Střípcích již setkali – je to ten, co mlátil nebohou dívku v příběhu „Pan doktor pedofil“. Ale tfuj, tfuj, tfuj… Tentokrát se na mně štěstíčko nejen pousmálo, ale doslova zazářilo jak sluníčko. Prezident republiky vyhlásil nečekanou a nebývale rozsáhlou amnestii včetně abolice, navíc se zvláštním důrazem na mladistvé. Takže mi přišlo rozhodnutí, že veškeré řízení se proti mně zastavuje a že se na mne hledí, jako bych nic nespáchal – tudíž ani žádný dopad na studium. Hurá…

Zpět ke klubovně. Otec mi dovolil k jádru klubovny připojit ještě místnost z přilehlé hospodářské budovy a sklep, který je pod druhou místností klubovny a který není propojen s ostatními domovními sklepy. Díky oné hospodářské budově jsme měli vstup do sklepa přes „naše území“, vše tak bylo krásně propojeno. Bohužel tato hospodářská budova byla v naprosto dezolátním stavu. Vymyslel jsem tedy, že z ní udělám „Trampskou klubovnu“ – něco jen pro poněkud drsnější povahy. S kluky jsme rozebrali napůl propadlé klenutí i zbytek prkenné podlahy na půdě nad ním. Tím vznikla místnost, jejíž strop tvořila střecha, všechny trámy byly tzv. přiznané. Nevypadalo to vůbec špatně. Je pravda, že tímto aktem jsem ztratil možnost tajně opouštět oknem starou ložnici, prolézt střechou a po prknech nad zmíněnou místností se dostat na Taem Ykeny (seník). Ale Trampská klubovna dostala přednost. Okna a dveře zde v té době už neexistovaly a i zeď okolo nich byla ve špatném stavu, a to včetně nosných oblouků. Naštěstí se nám nabídl otec jednoho našeho člena, skvělý zedník, a zdarma nám vše vyspravil. Dokonce použil i svůj vlastní cement. Okno i dveře jsme po opravě zdí již neosazovali – jednak jsme na to neměli peníze a jednak jsme chtěli nechat tento prostor otevřený – vlastně jsme tak vytvořili něco na způsob pergoly. V členitém rohu s výklenkem a komínem jsme zbudovali veliký krb.

Po opravě Trampské klubovny nám zbylo mnoho kamenů a starých cihel, které jsme neměli kam dát. Dostal jsem nápad, že z našeho sklepa vytvoříme Katakomby. A tak jsme po starých křivolakých schodech nosili metráky a metráky kamení, cihel, trochu místní zeminy, která je směsí písku a jílu, takže se z ní dá udělat pro naše účely postačující pojivo. Samozřejmě se ukázalo, že po zpracování odpadového materiálu z Trampské klubovny nám pro náš záměr ještě nějaký chybí. A tak jsme tahali další hromady z Náměstí bunkrů, kde byl také propadlý strop… Vytvořili jsme falešné zdi s různými zatáčkami a výklenky… Smyslem toho bylo provázet zde děvčata, nejlépe se zavázanýma očima, protože to prostředí bylo celé takové strašidelné… K tomu účelu jsme v našich zdech měli otvory, kudy se dala protáhnout ruka a již tak vyděšené dívce dotekem v „prázdné“ chodbě způsobit další šok… Inu, kdo někdy zkusil „balit“ vyděšenou dívku, ví, o jaké náhlé přítulnosti zde mluvím, že… Do výklenků jsme umístili figuríny, které družstevníci z Jednoty vyhodili a „zaživa zazdili“, protože, na rozdíl od velké prodejny s textilem, tak v menší prodejně se zeleninou jaksi nebudou potřebné. A tím jsme se nepatrně přiblížili k tomu, proč bylo tak důležité, aby Jednota změnila v našem domě prodávaný sortiment. Ano, jde o ty figuríny… Více o nich příště…

Pokud čtenář nabyl dojmu, že po dobudování naší úžasné klubovny ztratily pevnosti na Taem Ykeny svůj význam, tak se mýlí. Na seníku jsme mohli být, pokud byla aspoň trochu přijatelná teplota. V klubovně kdykoliv, protože jsme zde topili v peci, kterou jsme používali jako krb. Jenže na opravy, vylepšování i vlastní provoz jsme potřebovali peníze. A kde je pořád brát? Vymyslel jsem něco jako „podnikatelský plán“. V létě jsem obcházel levné hospody a dával se do řeči s trempíky. Velmi často jsme se domluvili a já jim klubovnu pronajímal. Pronajímala se jak Velká klubovna, tak Trampská klubovna, občas byl dokonce takový zájem, že jsme pronajímali i první a druhý dílec na Taem Ykeny. Takže jsme léto zase trávili v Poslední štaci… Mimochodem – trempové bývali úžasní lidé. Často jsme spolu tlachali dlouho do noci, přitom si v krbu opékali buřty, popíjelo se pivko…

Velká a Trampská klubovna
Obrázek
Zdroj: Asceho soukromý archiv

Katakomby
Obrázek
Zdroj: Asceho soukromý archiv
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2429 x
Oceněn: 2243 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 26.4.2016 23:19:50

V hlavní roli stará panna a …


(úvodní část příběhu)

Nadpis neberte tak doslova – panna, o které bude za chviličku řeč, sice byla stará, ale přesto velmi dobře zachovalá. No, ale ještě je třeba dodat, že se nejedná o pannu ve smyslu staré osoby ženského pohlaví, která nikdy neměla sexuální styk, ale o figurínu, kterou zanechala Jednota v místnostech, které opustila, a kterou jsem spolu s jejími dvěma družkami „adoptoval“. Pro další povídání je důležité to, že některé části figurín byly rozebíratelné, z čehož je opět podstatné to, že byl odendávací díl ruky se zápěstím. Tato část figuríny byla vyrobena z pryže a měla namodralou barvu, což byl rozdíl od zbytku těla, které bylo z jiného materiálu a mělo lak v tělové barvě. Zdálky tak figurína skutečně připomínala nahou ženu. Mimochodem na prsech si výrobce dal záležet, byly opravdu krásné, i když jakožto pro dané účely nepotřebné, chyběly bradavky. Ono zmíněné zápěstí se k paži připojovalo ocelovou tyčkou, která z něj trčela a která byla opatřena výřezem, který po zasunutí tyčky do paže a pootočení zapadl na příslušné místo a tím ruku zafixoval. V provozu pak byly ruce opatřovány nejrůznějšími rukavičkami, takže ten, kdo si prohlížel oblečení, které figurína ve výkladní skříni prezentovala, neměl potuchy o umrlčí barvě její ruky…

Rychle jsem přišel na to, že když si ruku od figuríny vypůjčím, je možno s ní perfektně zlobit holky. Ocelovou tyčku jsem si zasunul do rukávu, těsně před vlastní falešnou rukou ji sevřel svými prsty a přes tuto část pak přetáhl konec rukávu. Na první pohled vše vypadalo, jako kdyby ta namodralá, zřejmě již odumřelá končetina, byla moje vlastní. Pak jsem přišel zezadu k nic netušící spolužačce a plácl ji přes zadek. Než jsem stačil obdržet lepanec, tak jsem k obraně vytasil onu zrůdnost. Děvče obvykle hystericky vřískalo a s hrůzou v očích popoběhlo, zatímco ti, kdo již věděli, se pochopitelně řehtali na celé kolo… No, pravda, ne vždy to mělo takto hladký průběh, protože když jsem svůj trik chtěl vyzkoušet nejprve u nás doma na Alence, tak sice zaječela, ale než jsem stačil zareagovat, tak jsem dostal dva lepance tak rychle, že jsem ani nemrkl. A pak jsme se řehtali spolu. Alenka sice byla vůči mně submisivní, ale…

Jak jsem naznačil, hlavní část mojí zábavy s „chcíplou rukou“ se odehrávala ve škole, proto bych se trochu u tohoto prostředí zastavil. Především je třeba zdůraznit dvě kontrastní skutečnosti – byl jsem jedním z nejzlobivějších žáků a byl jsem jedním z nejlepších žáků školy. V deváté třídě jsem se již hluboce zajímal o různé vědecké disciplíny, studoval odbornou literaturu… a pak deptal nepřipravené učitele. Byl jsem tak drzý, že dnes zpětně vůbec nechápu, jak mi to všechno mohlo procházet. Z obou oblastí, tedy té odborné i té morální, bych pro ilustraci čtenářům nadhodil po jedné příhodě.

V učebnici byla kapitola, jejíž problematika ležela na pomezí oborů fyziky, chemie a biologie, a která byla podána takovým způsobem, aby tyto poznatky žáci byli schopni pochopit. S tím bych neměl žádný problém. Potíž byla v tom, že autor zjednodušoval tak, až se dostal za hranu reality. Tak by prostě ty věci opravdu fungovat nemohly. Na předmět jsme měli mladou paní učitelku, které nápadně rostlo bříško, což však jistě nebylo z blafů, které nám vařili ve školní jídelně. Přihlásil jsem se, a když jsem s postřehnutelnou obavou v očích paní učitelky byl vyvolán, na nic jsem nečekal a odebral jsem se k tabuli a tam začal dokazovat, že nám předkládá úplné nesmysly. Spolužáci už mě a mé kousky znali, a tak se bavili po svém – část se věnovala volné zábavě, část se kochala rozpaky paní učitelky. Bylo zřejmé, že ta moc nechápe, co jí na tabuli předvádím, protože měla našprtán text z učebnice, už ten nechápala a teď já tady do ní s nějakými složitostmi. Ona by přitom raději už byla na plánované mateřské dovolené… Konverzace mezi mnou a vyučující se postupně přiostřovala, pochopitelně k všeobecnému pobavení spolužáků. Neopomněl jsem mimo jiných invektiv také zdůraznit, že látku by měli učit jen ti, kteří tomu rozumí a mají k vědě nějaký vztah. To už paní učitelka psychicky nezvládla, počastovala mě několika hrubými nadávkami a utekla ze třídy. Celá událost měla dozvuk v ředitelně. Ovšem nedal jsem se. Škola poté konzultovala záležitost s nějakým odborným pracovištěm na jisté univerzitě. Výsledkem bylo to, že paní učitelka se mi před třídou musela omluvit. Jestliže před tím nic moc, tak nyní byla její autorita před žáky naprosto v troskách… Dokonale jsem si to vychutnával. Dobře si to pamatuji, jen dnes pro toto svoje chování mám navíc i vysvětlení. Prostě dospělé ženy jsou v mém myšlení v principu zlé a podřadné bytosti…

Druhá příhoda se týká učitele muže. Ve své domácí pracovně jsem vyrobil sirovodíkovou vodu. To je kapalina vzhledově podobná obyčejné vodě, ale nesmírně intenzivně zapáchající po zkažených vejcích. Zrovna jsme byli v učebně, kde nebyla tekoucí voda, ale jen plechový „lavór“ s vodou pro potřeby mazání tabule. Tuto vodu jsem těsně před zvoněním obohatil o svůj nevábně zapáchající výrobek. Aj, aj! Místo očekávané paní učitelky s bříškem přišel pan učitel češtiny. Již při pozdravu vestoje s námi zažertoval ve smyslu, že jsme snad všichni měli ke svačině vejce… No, zápach to byl zřetelný, ale dalo se to snést. Zatím. Po nějaké chvíli bylo potřeba smazat tabuli, služba byla vyzvána, a tak se chopila této své běžné činnosti. Jenže tím se sirovodíkem kontaminovaná voda dostala na obrovskou plochu tabule – rázem se ve třídě nedalo dýchat. Okamžitě se musela otevřít všechna okna, což v lednu nebylo také úplně bez následků. V podstatě jsme byli ve stále nedýchatelném smradu a ještě k tomu celí zmrzlí… Pan učitel nebyl žádný hlupák, začalo mu být jasné, odkud vítr, pardon, smrad fouká. Takže si mě jednoznačným pohybem ukazováku přivolal k sobě a spustil: „Asce, tvoje chování již nějaký čas překračuje rozumné meze. Zvažuji, že zajdu k vám domů…“ Podíval jsem se mu do očí a s naprostým klidem mu odvětil: „Ano, já budu rád, když přijdete. Je potřeba naštípat dříví a mně se takovou obyčejnou prací nechce ztrácet čas.“ Pan učitel mě převezl. Opětoval můj hluboký pohled do očí a pak v pohodě odpověděl: „No, já myslím, že jsi pochopil, co jsem ti chtěl říci. Teď makej na výměně té vody za čistou, koukej důkladně umýt tabuli a jedeme dál…“ To na mne udělalo obrovský dojem. Žádné nadávky, rozčilování, bouchání dveřmi, ale jen jasné, strohé a sebevědomě vyslovené smysluplné příkazy. Uposlechl jsem, současně jsem vydal rozkazy svým parťákům a skutečně do konce hodiny bylo prakticky vše jako by se nic nestalo. Spolužáci mě většinou obdivovali, jiní měli radost, že se neučilo, vyjadřovali mi uznání, jak jsem to tomu učiteli nandal. Já to ale cítil jinak. Nandal to on mně. Od té doby se stal mým nejoblíbenějším kantorem, hodně mě naučil, prostě jsem ho uznával a po celý svůj život na něj vzpomínám s láskou…

Ještě bych měl osvětlit, jak to v naší třídě, potažmo však celé škole, bylo s „mocenským“ rozložením mezi žactvem. V podstatě existovaly dvě silné party, ostatní byly bezvýznamné, pomíjivé a neorganizované skupinky či různé dvojičky, jednotlivci. Tedy shrnuto, dominovala dvě uskupení. Jednomu jsem šéfoval já a jednomu mládenec, kterému jsme podle jisté postavy z Rychlých šípů a v souvislosti s tím, že jeho příjmení znělo nikoliv přímo shodně, ale podobně, přezdívali Krysa. Jeho parta byla složena z dětí, které dojížděly do školy v našem městě z přilehlých obcí a tak nám odpoledne již nijak „nezacláněla“. Naneštěstí jádro obou uskupení bylo v jedné a téže, tj. naší třídě. Většinou jsme spolu nebojovali, ale různé drobné incidenty se tu a tam objevily. Když bylo potřeba, měl jsem na Krysu určitou páku, aby jeho parta dělala to, co se mi zrovna hodilo – byly to bouchací kuličky. Měl jsem sice jen velmi málo potřebných surovin, ale přeci jen jsem měl možnost si je vyrábět, recepis jsem dokonce obohatil o svoje vlastní prvky. Na toto zboží Krysa slyšel, protože odpoledne, tam v té jeho vísce, pak s bouchacími kuličkami byl mezi svými kluky za poloboha…

Tak a nyní máme k dispozici dostatek informací, abychom se mohli dobře orientovat v prostředí, kde se bude odehrávat vlastní příběh. A vážení čtenáři, půjde opravdu do tuhého – obrazně i doslovně… Upřímně řečeno, původně jsem o tom ani nechtěl psát, ale beru to jako takovou svoji odpověď hackerům. Nemohu se jim postavit v jejich destrukční snaze, mojí odpovědí je publikování i těch částí mého životopisu, které původně měly být zapomenuty…

Pokračování příště…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2429 x
Oceněn: 2243 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 6.5.2016 1:31:18

V hlavní roli stará panna a mladá…


(druhá část příběhu)

V úvodní části příběhu jsme do mozaiky mého tehdejšího duševna přidali další střípek. Čtenář již zřejmě chápe, že jsem citově velmi strádal, což jsem ventiloval tím, že jsem své chování překlápěl do druhé roviny – místo zkroušenosti, smutku či zádumčivosti, jichž jsem si však naplno „užíval“ o samotě, jsem na veřejnosti působil jako nepřekonatelný suverén, drzý fracek, kápo… Ti, kdo čtou i Ostrohranné střípky, také chápou roli Alenky v mém psychickém rozpoložení, ví, že ta role je obojaká – velmi pozitivní, uklidňující, motivující mě být lepším, ale znají i onu odvrácenou tvář… Prosím, přistupme k dalšímu textu s vědomím této mojí psychické rozpolcenosti…

Na začátku druhého pololetí nám byla představena nová paní učitelka. Tedy ne učitelka ve všech rovinách toho slova, ale nějaká zvláštní kombinace mezi praktikantkou a učitelkou. Vlastně nám to ani nebylo pořádně vysvětleno, ostatně proč také, že. Již ze vzhledu té mladé ženy se dalo vytušit, že nemůže být absolventkou řádné pětileté vysoké školy (tehdy žádné bakalářské studium neexistovalo). Takže nejspíš praktikantka, což by nebylo nic divného, to na naší škole bylo nikoliv sice běžným, ale ani vzácným jevem. Jenže tomu zase neodpovídala samostatnost nové vyučující. Další zvláštností bylo, že se již ve výuce neobjevila paní učitelka s bříškem, o které byla řeč v první části příběhu. Tenkrát bylo zvykem, že ženy pracovaly až těsně do porodu. Tedy to, že původní paní učitelka zůstala doma asi tak o čtyři měsíce dříve, by znamenalo nějaké opravdu závažné zdravotní komplikace, které tehdy ale bývaly mimořádně vzácné – anebo hodně spřáteleného lékaře, který by takovou nemocenskou napsal. Dnes to interpretuji tak, že paní učitelka prostě využila možnost, tedy nějakého toho gynekologa, a prostě před námi utekla. Možná dokonce hlavně přede mnou. Je-li tomu tak, pak se za své tehdejší chování hluboce stydím a dodatečně se omlouvám. V pozdějším věku jsem poznal kantory, kteří byli ještě mnohem horšími odborníky na svůj předmět a navíc se s nimi nedalo vyjít ani po lidské stránce…

Novou paní učitelku budu ve Střípcích jmenovat jako Květoslavu – předpokládám, že takové jméno vyjadřuje dostatečnou vážnost, abych jej mohl použít pro mě „funkčně nadřízenou“ osobu. Kvůli Květoslavě byly přeházeny úvazky vyučovacích předmětů. Nejspíš z důvodu, že jí nebyla svěřena výuka fyziky, ale zase naopak zbylému jedinému fyzikáři odčerpala část hodin matematiky. Po paní učitelce s bříškem pak převzala veškerou výuku chemie. Jako pravděpodobné se mi jeví, že škola, která v té době již tak měla kritický podstav učitelů, byla odchodem „bříškové“ vyučující doslova zaskočena, a musela někoho sehnat ber kde ber…

Květoslava evidentně neměla žádnou pedagogickou praxi – později jsem zjistil, že v mateřské škole. Z látky, kterou vyučovala, neznala prakticky vůbec nic. Kázeň u žáků si neuměla zjednat ani nějakým omylem. Nezbývá mi než říci, že paní učitelka s bříškem, kterou jsem prve jakožto kantorku „poplival“, proti ní byla učiněný Komenský. A za této situace Květoslavě přidělili nemalou část jejího úvazku do devátých tříd. No, to se jí tedy někdo pěkně pomstil… Jestliže jsem původní vyučující opravoval ve specifických případech, skoro bych řekl okrajových, nyní to ovšem bylo něco zcela jiného. Květoslava dělala při výkladu tolik chyb, že by nás možná více naučila, kdyby jen dozorovala, abychom si třeba nevypíchli oko či při blbnutí neprovedli nějakou jinou nepředloženost. Prostě to už se nedalo jen tak přejít. Výkřiky o tom, že třeba příklad na tabuli je špatně, už měly i ambicióznější spolužačky, které mířily na gymnázium a čekaly je náročné přijímací zkoušky. Po krátkém čase už jsem se ani nehlásil, prostě jsem vstal, přešel k tabuli, smazal text Květoslavy a napsal správné řešení. Myslím, že se ta mladá žena musela cítit strašně. Ale, proboha, proč tu práci brala? A proč jí nepřidělili mladší ročníky?

Bylo chvilku před zvoněním a já ještě „oblažoval“ sedmačky svojí „chcíplou rukou“. No, už to nebylo ono, skoro všichni tuto moji pomůcku vypůjčenou ze staré figuríny znali, ale proč se aspoň pod touto záminkou nevnutit do Alenčiny třídy, že? Nyní už byl nejvyšší čas přesunout se zpět do své třídy, protože měla následovat fyzika, na kterou jsme měli úžasného pana učitele. Doslova jsme jej milovali – jeho výklad byl jasný, srozumitelný, přiměřeně náročný, hodně se věnoval experimentům, byl velmi přísný, ale naprosto spravedlivý. Když někdo výjimečně zazlobil, v klidu k němu přišel, dal mu pořádný záhlavec a byl klid. Nikdy nikdo si nestěžoval – navíc ani spolužáci by jej nepodpořili. Důležité bylo, že tím lepancem se vše „vynulovalo“ a pan učitel se na vás zase díval jako na žáka, kterého má rád.

Tak tedy vyběhnu na chodbu. Bylo zde ještě pár děcek, ačkoliv být nemělo, ale vzhledem k personální poddimenzovanosti školy se dozory poněkud odbývaly. Koukám, že po chodbě kráčí učitelka Květoslava. Zase asi někde nezvládla hodinu a hádám, že než na tabuli dopsala něco, co stejně všichni již ignorovali, tak se pořádně zdržela. Nesla ohromný balík desek se všemi možnými písemkami, o kterých zřejmě předpokládala, že je při samostatné práci žáků postupně bude opravovat. Jelikož jí žáci díky neskutečnému vyrušování a hluku nedali oddychu, štos složek jí pomalu narůstal. Nevím, proč to pořád s sebou nosila. Teď ji navíc zastavily holky z druhé devítky s tím, že jejich třídní učitel říkal, že něco špatně zapsala do třídní knihy, tak až u nich bude mít hodinu, jestli by to neopravila. No nevím, proč jí to nemohly říci, až na té hodině bude, ale mně se hodilo, že Květoslavu zastavily. Přišel jsem k ní zezadu a vedle desek s písemkami, okolo krku směrem nad její prsa, prostrčil jsem „chcíplou ruku“. Bylo to pěkně drzé. Ovšem efekt byl úchvatný! Květoslava hystericky vyjekla, rozhodila ruce a trochu popoběhla. Písemky a další doklady se rozletěly do různých směrů. Vzápětí zazvonilo. Kamarádka Jitka, o které byla řeč dříve a která byla jednou z těch deváťaček, se na mě osopila: „Tedy Asce, ty jsi fakt jasný puberťák!“ A zaťukala si přitom významně na čelo. Většina ostatních děcek se však řehtala na celé kolo. Pomalu začali z různých směrů, podle jednotlivých kabinetů, přicházet vyučující a přihlížející žáci se rozutekli, kam kdo patřil. Když procházel fyzikář, řekl jsem mu, že soudružce učitelce se rozsypaly písemky a že bych jí s tím pomohl. Pokynul mi, že ano, ostatně byl jsem premiant a bylo jasné, že nebudu mít problém zameškanou látku dohnat. Květoslava do té doby stála, naprosto neschopná slova. Když všichni odešli, klekla si k největšímu shluku papírů a snažila se nějakým způsobem je sbírat. Ale klepaly se jí ruce, takže po chvilce jí zase písemky vypadly. Nečekal jsem, že můj trik na ni zabere až takhle silně. Holky normálně hysterčily, ale po chviličce jsem vždy měl co dělat, abych nějakou neschytal a po pár okamžicích už dotyčná prakticky o ničem nevěděla. Ale Květoslava se třásla po celém těle, a když jí ty papíry znovu vypadly, tak se rozbrečela. Bylo mi jí upřímně líto, ale co dělat, události zpátky vzít nejde. Přidřepl jsem si k ní na bobek a snažil se jí nějak utěšit: „Soudružko, promiňte, já jsem nevěděl, že to dopadne až takhle. Já vám s tím pomůžu.“ Začal jsem sbírat listy papíru: „A hele, tady je ta písemka, co jste říkala, že jí ještě nemáte opravenou, ale ona je opravená…“ Tázavě jsem se podíval na Květoslavu. Ta jen vzlykala: „Když, když já jsem zjistila, že jsem to opravila podle výsledků k jiným příkladům…“ „Aha, takže všichni opravení mají pětku,“ napůl jsem se tázal a napůl konstatoval. „No, právě…“ „Ach jo, no víte co, já vám za ten kanadský žertík pomůžu i s tou opravou. Ale hlavně už nebrečte.“ „Já vůbec nebrečím,“ vzlykala plačící Květoslava. „Když mě je jen líto, že se mi nic nedaří a… a nikdo mě tu nemá rád… a všichni mě zlobí… a nejvíc ty…“ Musel jsem se té řeči usmát. Vůbec netuším, kde se ve mně vzal ten nápad, ale přiklekl jsem až ke Květoslavě, uchopil jsem její neposlušné vlasy, které jí spadly do obličeje, dal je na stranu, otřel jí prstem slzičky a přitom jsem ji tišil: „Pšt, už to bude dobré… Neboj se, já ti se vším pomůžu…“ Přešel jsem do tykání, dotýkal se jejích vlasů a obličeje, jako kdyby to byla nějaká moje kamarádka. A ona ani nedutala…
Usoudil jsem, že nejlepší bude, když písemky prostě posbírám na jednu kopici, odneseme to do kabinetu a až tam to roztřídíme. Když jsem měl ty papíry více méně na úhledné hromádce, zatížil jsem je onou svojí namodralou hračkou, vzal jsem je jednou rukou a zapřel proti své hrudi. Druhou rukou jsem vzal za ruku Květoslavu a odvedl ji do jejího kabinetu. Myslím, že v jejím psychickém rozpoložení, kterému se lidově říká „být na dně“, byl pro ni vrcholový výkon to, že aspoň kabinet odemkla.

Papíry jsem položil na stůl. Z hromádky písemek jsem se podíval na tu hromádku neštěstí, co stála vedle mne a pak jsem si Květoslavu prostě a jednoduše přitáhl do náruče. Objímal jsem tu hezkou mladou ženu a měl jsem z toho také na duši pořádný zmatek. Byla to dospělá žena – tedy něco podřadného, zlého, odpudivého. Byla to trpící bytost, a té je třeba pomáhat. A jak se ke mně tiskla, tak mne neskutečně eroticky přitahovala. Až tak, že jsem si musel dávat pozor, aby to na mně nebylo poznat… Hrál jsem si s jejími vlasy, měla je neposedné – velmi jemné, světle hnědé, rovné a skoro až k pasu. Její velká, ale evidentně pevná ňadra jsem zřetelně v tom objetí cítil na své hrudi. Šeptal jsem jí: „Ty jsi taková nešťastná kytička, viď? Ale neboj, já ti se vším pomůžu. A taky dohlédnu, aby už tě děcka tolik nezlobila. Ale teď musíme setřít ty slzičky, takhle bys nemohla k takovým vlčákům, jako je naše třída.“ No, pravda, na tváři už byly jen zbytky slziček, ale i tak jsem si dal záležet a pomalu a něžně jsem jí je slíbal. Květoslava měla přivřené oči a držela jako ovečka. Páni, ono to funguje!

Nejraději bych se s Květoslavou takhle objímal do skonání světa, ale došlo mi, že na to, abych jí účinně pomohl, se teď musíme pořádně ohánět. Rozdělil jsem úkoly. Sedli jsme za stůl a třídili – podle tříd, podle opraveno – neopraveno… Bylo toho spousta a bylo již jasné, že to nelze do konce Květoslaviny volné vyučovací hodiny stihnout. Vzal jsem tedy učebnici a vyptal se, co u nás má na programu v hodině probrat. Ach jo, když ona tomu rozumí opravdu jen povrchně, s příklady by asi byl problém. Poradil jsem jí, co má ve třídě říci…

O přestávce jsem zašel nejprve za Krysou: „Mám pro tebe nabídku.“ „No, vo co jde?“ „Měl bys zájem o bouchací kuličky? Měl bych možnost vyrobit určitou, řekněme ne úplně malou várku.“ „Jo, pokud jde vo bouchací udělátka, tak to víš, že by zájem byl. Za Krysou jdeš zkrátka na jistotu. Jenže tydle, ty buráčky, se jaksi nedostávají…“ „No, však zrovna o tom hovořím, kdybys mi pořád neskákal do řeči. Ach jo, ty vaše móresy od vás z Vidlákova…“ „Hele, Asce, nech si ty svý legrácky a vyklop, co za čertovinu tady na jednoho zkoušíš!“ „Dobrá, jsme chlapi a jsme oba honorace, tak snad je ti jasné, že to je jen mezi náma. Žádný další uši. Takže jak samozřejmě víš, tak máme novou chemikářku…“ „No, bodejť bych to nevěděl, bože, ty jsi pako… Jo, je to dobrá kost a má pořádný kozy… Co s ní jako má bejt?“ „No, v rámci mého představování chcíplé ruky se mnou zavedla řeč, že kdyby byl ve třídách klid, že bych si třeba mohl vzít nějaké chemikálie. Tedy ne zas nějak moc, aby nebyl průšvih, ale i tak až dost… Takže bouchací kuličky by byly pro tebe zadara. Jestli bereš, tak bleskem oběhni svoje parťáky a při hodině bude klídek jak na hřbitově…“ Samozřejmě i já jsem obešel svoje spřízněnce…

První hodina, co se Květoslava proměnila na Kytičku, začíná. Většina žáků vzorně povstáním zdraví soudružku učitelku. Ti zbylí nevěřícně zírají na Krysu, pak na Asceho a jejich parťáky a rychle se k pozdravu také přidávají. Květoslava zapsala do třídnice a provedla ostatní formální úkony – ve třídě byl na devítku a ještě k tomu poslední vyučovací hodinu opravdu ne zcela běžný klid. Soudružka učitelka se pak postavila před třídu a povídá: „Milí žáci, váš spolužák Asce za mnou přišel a poprosil mne, zda by mohl provést takový experiment – tuto hodinu matematiky by odučil za mne. A já jsem ráda souhlasila. Tak tedy, mladý soudruhu učiteli Asce, třída je vaše!“ Látky na výklad nebylo mnoho, o to více se měly počítat příklady. A to mě bavilo, cítil jsem se jako ryba ve vodě. Holky, budoucí gymnaziánky, měly spoustu dotazů. Byl jsem doslova nadšený…

Po obědě jsem s Květoslavou krátce zašel do kabinetu pro částečně roztříděné písemky a pokračovali jsme do jejího bytečku. Byl to pro podobné případy, tedy pro začínající učitele, v podkroví školy zhotovený malý 1 + KK s příslušenstvím. Květoslava udělala čaj, zasedli jsme ke stolku, ona třídila a já opravoval písemky. Přitom jsme si povídali. Dozvěděl jsem se, že jí je devatenáct let, vystudovala střední pedagogickou školu, což značí, že může pracovat jako učitelka v mateřské školce. Zde také nastoupila a s předškoláky radostně trávila svůj pracovní čas. Bavilo jí to. Jenže když naše škola zoufale hledala nějakého pedagoga, napadlo Květoslavina strýčka, jinak vyššího funkcionáře Komunistické, alias Všemocné strany, že by tuto práci mohla zastávat jeho neteřinka. Zapracovala by se a po čase by nikdo ani neremcal, že nemá předepsané vysokoškolské vzdělání. Přitom platově by byla někde jinde, než v mateřince. A tak skončila mezi námi vlčáky…

Blížil se čas večeře, a tak jsem potřeboval zajít domů. Ne, že bych nutně musel doma nějakou večeři dostat, nezřídka mě nevlastní matka odbyla tím, abych si vzal něco v lednici, tedy nějaký salám či párek, ale bylo nutné, abych se aspoň ukázal. Řekl jsem tedy Květoslavě, že si odskočím na chvíli domů, ale potom že budeme pokračovat v práci. Dala mi klíče, abych se ze školy mohl dostat, protože budova již bývala touto dobou pochopitelně zamčená. Zpátky od vchodu až na půdu by se sama bála, tak mi raději ty klíče svěřila s tím, abych ji zamkl i v bytě. Zvláštní situace, když tak o tom po létech přemýšlím. Co kdyby mě třeba naši nepustili zpět?

Doma jsem se dovolil, že budu spát u kamaráda, popadl dva rohlíky, pár koleček salámu a běžel zpátky do školy. Když Květoslava zjistila, co jsem večeřel, vzala dva plátky masa, naklepala a okořenila je a udělala nám je „na přírodno“ na pánvičce. Na talíři maso ozdobila kolečky cibule, hořčicí a kyselou okurkou. Hm, to je servis, liboval jsem si…

No jo, je to sice krásné, když se vám taková žena věnuje, ale práce se sama neudělá, že. Bohužel bylo jasné, že ani do konce večera vše nezvládneme opravit. Určil jsem tedy strategii, co, kdy a jak. Také jsem Květoslavě navrhl, aby některé písemky, zejména tu, kterou úplně při opravování zpackala, prostě vyhodila. Asi nebude nikdo moc protestovat, zejména když řekne, že práce nedopadla dobře, ale jako vstřícné gesto ji anuluje. Také jsem musel myslet na Krysu a jemu slíbené bouchací kuličky. Proto jsem Květoslavě jednoduše oznámil, že si vezmu nějaké chemikálie. Měla trochu strach, ale já se neptal, prostě jsem oznamoval. Sešli jsme do kabinetu, kde jsem si připravil hromadu věcí, a to nejen chemikálie, ale i chemické sklo a další pomůcky, kterými jsem chtěl dovybavit svoji domácí laboratoř. Květoslava při mém snášení věcí na hromádku k pozdějšímu odnesení poněkud trpěla, ale již jsem znal, jak na ni. Drze jsem k ní přišel, poplácal ji po zadečku a prohlásil: „Klid, mladá, všechno mám pod kontrolou!“ Připomínám, že Květoslava byla o čtyři roky starší než já…

Když jsme se vrátili do bytečku, měl jsem trochu rozvernou náladu. Jenom chemikálií na bouchací kuličky jsem měl na roky, o ostatním ani nemluvě. Mimochodem, některé pomůcky mám dodnes. V rámci zmíněné rozjařenosti jsem skočil do postele a chtěl po Květoslavě hodit polštář. Snažila se mi v tom zabránit, ale protože jí rychle došlo, že mi nemůže překazit to, abych ten polštář odundal, začala škemrat. Bylo mi to divné – no, poměrně rychle jsem ale z údivu přešel do pobavené nálady, zatímco Květoslava byla v obličeji červená jako rak. Anebo jako ta velká mrkev, která se pod polštářem ukrývala a jež při bližším ohledání měla opravdu výrazně jinou vůni, než ona zelenina obvykle mívá…

Přitáhl jsem si ji k sobě a dali jsme si krásný polibek… No a pak ještě další a další… A pak už to zas nemusíte všechno znát úplně dopodrobna, ne? Prostě ještě pár kouzelných okamžiků, pár láskyplných objetí, ještě nějaká ta chvíle něžností a … a Asce přestal být panicem… Bylo to tak krásné, že jsem ani netušil, že to tak krásné být může. Ta kytička byla úžasně odevzdaná a přesto současně talentovanou paní učitelkou, takže tohle zaškolení v umění lásky mě psychicky katapultovalo někam do nebeských výšin… A ráno jsme měli problém přijít včas na výuku…

Další dny jsem u Květoslavy přespával tak zhruba třikrát do týdne. Na víkendy ovšem jezdila domů, což bylo asi padesát kilometrů vlakem. Tehdy jedna cesta trvala tři hodiny…

Postupně jsem se svojí láskou probíral potřebné učivo, aby si nedělala před žáky ostudu, opravili jsme všechny písemky, dali do pořádku „úřední“ agendu… Ze své odborné literatury jsem nastudoval opravdu špičkové, doslova kouzelnické chemické pokusy a pak jsem je předváděl při Květoslaviných hodinách chemie, jakožto „demonstrátor“ soudružky učitelky. Byly to tak zajímavé věci, že se na to postupně chodili dívat i někteří další učitelé a žáci byli doslova u vytržení. Dokonce bylo rozhodnuto, že se část pokusů předvede i v sedmých třídách, kde chemii ještě neměli – u Alenky mě to obzvlášť bavilo. Inu, tenkrát školní sbírky chemikálií vypadaly značně jinak než dnes. A předpisy také. Nu, ve století dítěte jej musíme zkrátka chránit i před osobními prožitky, a tak se dnešním žákům v lepším případě takové pokusy promítají z filmového záznamu…

Svátek práce, tedy první květen, byl za minulého režimu naprosto zásadní svátek. Dokonce se sledovala účast. Byly povinné a dokonale organizované mohutné manifestace. Tentokrát onen den připadl na začátek týdne. Květoslava mi řekla, že se bude účastnit u nich, již s ohledem na svého strýčka funkcionáře.

Následující běžný školní den přišel ráno do třídy pan ředitel a oznámil nám, že se třídy do odvolání budou podle potřeby slučovat, protože soudružka učitelka Květoslava bohužel ze zdravotních důvodů s okamžitou platností musela na naší škole skončit. No, vidíte to. Potvora, ani se se mnou nerozloučila…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2429 x
Oceněn: 2243 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 30.5.2016 23:04:58

Zase ten sousední pozemek…


V minulém Střípku jsem napsal zhruba toto:
Asce píše:… když jsem začal zevrubně psát o sousedním pozemku, uvědomil jsem si, že jsem na něm prožil ještě dvě zvláštní příhody… Ta starší je z mládí, ale musím si ujasnit, kolik mi vlastně bylo… Vzpomněl jsem si na to asi proto, že v obou záležitostech je tam také čůrání malé holky a je to stejný pozemek - tak se mi to nějak při psaní o Klárce vybavilo…

Nyní, poněkud opožděně, laskavému čtenáři předkládám onen starší příběh. Hodně jsem o tom přemýšlel a dospěl jsem k názoru, že o mně vypovídá o dost více, než některé jiné příběhy, které jsou třeba i delší, figuruje v nich více osob, obzvláště pak hezkých dívek… Ano, tento je výmluvnější – bohužel. Přiznám se, že některé pasáže popisovaného kratičkého úseku odpoledne bych raději zapomněl…

Bylo mi přibližně devět let, tj. již dávno jsem byl vůdcem naší místní klučičí party. Příběh se odehrává v teplém, ne však horkém, měsíci před prázdninami, tedy někdy na přelomu dubna a května. V každém případě byl ještě školní rok, přičemž jako svrchní oblečení jsme měli dlouhé kalhoty a košili, nikoliv triko, ale ani svetr.

Naším zvykem bylo, že jsme po skončení školy šli nějakou dobu lelkovat k nám na zahradu či na sousední pozemky – z jedné strany naší zahrady bylo neproniknutelné roští (Zříceniny u chladné vody), z druhé strany zarostlá nepoužívaná zahrada (to je onen předmětný sousední pozemek) a směrem dál již bylo pole, které bylo od zmíněných parcel odděleno úzkou prašnou a málo užívanou cestou. Spíše jsme zde jen tak klábosili, nechtělo se nám rozejít, ale nic zásadního jsme podnikat nemohli, protože jsme byli v oblečení do školy. Nakonec jsme se přeci rozloučili, abychom každý z nás byli doma počastováni nějakou tou prací. Poté jsme se scházívali v různém složení, jak se kdo uvolnil, a to tak okolo páté odpolední. To už jsme pak řádili, jak kluci našeho věku řádívají…

V domě, ke kterému patří sousední pozemek, je několik bytů. V tehdejší době nebyly často obsazeny všechny, a tak zde dočasně bydlívali jednotlivci i rodiny, které k nám zavál osud, a to po dobu, než zjistili, že jinde jim bude lépe, či než našli lepší bydlení. Toho času se přistěhoval nový soused. Byl to asi tak třicetiletý chlap, tesař. Zřejmě měl ideu, že zde zůstane natrvalo, protože se ihned pustil do stavby velkého altánu. Jak jsem napsal, tato zahrada byla odzadu zcela otevřená, bez plotu, a tak nebyl problém tam zacházet. Párkrát jsem za tím pánem šel a povídal si s ním. Byl docela fajn, vysvětloval mi, jak správně opracovat trámy, jak postupovat při stavbě tohoto druhu, ale také jsme zabrousili na to, že zanedlouho za ním přijede zbytek rodiny a budou zde mít svůj nový domov. Občas jsem mu podal nějaký hřebík či nářadí a podobně. Bylo mi s ním dobře. Dokonce si pamatuji, že jsem litoval, že si takto jako rovný s rovným, jak jsem to tehdy vnímal, nepovídám se svým otcem…

Jednou si s kluky zase po škole klábosíme na konci naší zahrady, když tu jsme si všimli, že u sousedů jsou dvě děcka – oproti nám asi tak o dva roky mladší hošík, tedy zhruba sedmiletý, a nějaká holčička, zcela jistě ve věku mateřské školky, těžko říci, kolik jí bylo přesně - snad čtyři, snad pět. Zaběhli jsme k nim a zjistili, že jsou to děcka onoho pána, s kterým jsem si občas povídával.

Někdo z mých parťáků navrhl, že když je tu chlapec nový, měli bychom ho uvítat po indiánsku, tedy mučením u kůlu, protože tak to přeci bylo i s Old Shatterhandem na Divokém západě. Chlapec více méně souhlasil – nevím, nakolik měl strach nesouhlasit, nakolik byl zvědavý a nakolik chtěl, aby s námi byl zadobře, nejspíš od každého kousek. Přivázali jsme ho povalujícím se utrženým kusem provazu, který zřejmě původně patřil prádelní šňůře, ke vzrostlé jabloni ještě po původních německých obyvatelích. Hm, ale co dál? Kdosi se nechal inspirovat tím, že po polní cestě, asi dvacet metrů od nás, projel koňský povoz jednoho z mála soukromých zemědělců, kteří si svoje živobytí zachovali navzdory tlakům ke kolektivizaci. Jeden z koníků se jaksi neovládl a upustil na cestu pořádný koláč z obsahu svých vnitřností. No, úžasný nápad! Přiběhli jsme k tomu lejnu, ale jak jsme se na tu čerstvou nevábnou hromádku dívali, kluky opouštělo nadšení z toho, že bychom chlapce tím měli nějak pomatlat, pomalovat, či co. No, mě nadšení neopustilo, ba právě naopak. Dalo to sice poměrně práci, ale nakonec se mi přeci jen část trusu podařilo napíchnout na klacek. A už jsem s tím šupajdil k vězni. Kluci zvědavě přihlíželi, zda onou nechutností budu klučinovi jenom výhružně šermovat před obličejem, či co s tím vlastně mám v úmyslu. Celou dobu se mezi námi pletla ta holčička, která evidentně vše považovala za jakési skvělé akční divadlo…

Hoch měl zřejmě po vyučování déle než my, takže již byl v teplácích. Nedalo pochopitelně žádnou práci mu je odchlípnout, a to i s trenkami. To už ovšem chlapec pochopil, že mu tu smradlavou a mazlavou věc chci hodit do oblečení, a tak začal pořádně vyvádět. Křičel jak pominutý na celé kolo. Kluci dostali strach a zrazovali mě od mého úmyslu. Pamatuji si svůj pocit, jak mi toto jejich chování bylo divné – vždyť to dění bylo přeci nesmírně vzrušující a k tomu nadmíru zábavné. Hoch začal hlasitě křičet o pomoc, což moji parťáci vyhodnotili jako závažné a rozutekli se. Zbyl jsem tak já, holčička, její řvoucí brácha, uvázaný ke stromu, a ona zapáchající věc…

Já jsem byl vysloveně vzrušený z toho, co chci udělat, a opravdu jsem se té myšlenky nehodlal vzdát – řev neřev. Opatrně jsem hochovi konec klacku s napíchnutým lejnem zavedl pod trenky, pak seshora přes látku tu hroudu přidržel a klacek vytáhl. Poté jsem přes látku vše vmanévroval až pod varlata a pořádně mu je promačkal. Hoch vřískal tentokrát částečně i bolestí, přičemž to, jak sebou škubal, spolu s mým vymačkáváním, mu ten výkal důkladně rozmazalo po intimních partiích. Byl jsem ze svého díla nadšený a vůbec jsem nedokázal pochopit, proč se kluci závěrečného finále nezúčastnili…

Hoch se rozbrečel, ale aspoň už nevolal o pomoc. Nejspíš usoudil, že je to stejně marné, a navíc já již na něj dále nikterak nedorážel, protože jsem se kochal tím smradem, který vycházel z jeho kalhot. Zajímavé je, že jeho malá sestřička vše se zájmem sledovala, ale nijak mi nebránila, neprotestovala a ještě ke všemu se mě vůbec nebála, takže celou dobu byla poblíž místa dění. Spíše co chvíli zvědavě přihlížela, co se to zajímavého s jejím bratříčkem děje. Když se hoch více méně zklidnil, pravda, za neustálého vzlykání, do kterého opakovaně sděloval, že to doma řekne, tak jsem jej pomalu rozvázal. Když byl volný, zavolal na sestřičku, že jdou domů, jenže ta se k žádnému odchodu neměla…

Povídám: „Kam by chodila, vždyť mi zrovna chce ukázat, jakou má krásnou pulinu!“ Otočil jsem se na děvčátko: „Viď, že jí máš krásnou a že mi ji chceš ukázat…“ A dívka si skutečně začala stahovat tepláčky. Z jejího výrazu bylo naprosto jasné, jak se jí líbí, že se může předvést. Hoch ovšem začal předvádět něco na způsob hysterického záchvatu: „To nesmíš! Nedělej to! Pojď okamžitě domů!“ Poskakoval nějakých pět metrů od nás, blíž si zřejmě netroufal, asi měl strach, jestli bych ho znovu nepřivázal, a proto raději jen pokřikoval. Když viděl, že nemá úspěch, tak se rozběhl domů, aby přivedl někoho dospělého. Holčička dokončila stahování tepláčků a také kalhotek. Rozkročila se, co jí ono oblečení, stažené až ke kotníkům, dovolovalo, a mírně se prohnula dozadu. Skutečně mi své přirození nádherně vystavila. Ulomil jsem větvičku tak, aby měla na konci zahnutou „odbočku“. Toto udělátko jsem dívce prostrčil mezi nohy, zavedl mírně vzhůru a jezdil sem a tam, tedy ve stydké rýze, ale i na „jazýček“ se dostalo. Bylo úplně hmatatelné, jak se to dívce líbí. Upřímně řečeno, ačkoliv tenkrát mě to vůbec nenapadlo, dnes si kladu otázku, jak to, že jí to spíše nebolelo. Pravda, šlo o jabloňovou větévku s plodonošem, který je takový „naducaný“ a nemá žádné ostré části, ale i tak. Zeptal jsem se dívenky, jestli chce být krásná, až bude dospělá. Dívka pochopitelně odpověděla, že ano. Vysvětlil jsem jí, že pro to se ovšem musí také něco udělat a jedna z důležitých věcí je, aby nikdy nečůrala vsedě, ale jedině ve stoje. A že je to ona, tak zkontroluji, jestli to dělá správně. Natáhl jsem jí kalhotky, dokonce pořádně nahoru, aby byla jejich látka dobře napnutá. Děvčátko krásně drželo. Tepláčky jsme nechali stažené na kotníčcích. No, dalo to z její strany trochu práce, z mé zase přeci jen nějaký ten strach, jestli hoch opravdu už někoho nepřivede, ale nakonec se zadařilo. Dívka začala čůrat. Část nazlátlého proudu protékala kalhotkami a svlažovala zejména ony tepláčky, část se jí roztékala po stehnech. Nepopsatelný zážitek. Když se holčička důkladně počůrala, pomohl jsem jí obléci mokré tepláčky a poslal jsem ji domů, aby nenastydla.

Pamatuji se, že jsem ale přeci jen měl trochu nahnáno. O několik dní později jsem na sousední zahradě uviděl pana tesaře, otce obou dětí – ty tam ale nebyly. Tesař si sedl na trám a otevřel pivko. Pozdravil jsem jej a on se na mě usmál. Osmělil jsem se tedy, přišel za ním a přisedl si k němu. Nabídl mi napít se od něj trochu piva a já jako „velký chlap“ si pořádně z láhve nahnul. Bylo vidět, že pán je nějaký smutný. Rozhovořil se – jeho žena tady bydlet nechce, a tak, až ho zaměstnavatel uvolní, tak se zase odstěhuje. Do té doby tady bude sám.

No, byl bych raději, kdyby se ten příběh nikdy nestal. Jenže on se stal. Ten pán mi byl velmi sympatický, téměř bych řekl, že můj kamarád, a já mu provedu takovou prasárnu se synem. Už to, že mě to hošíkovo ponížení vysloveně vzrušovalo, mě rozesmutňuje. Nechci takový být. A to, jak jsem manipuloval tím děvčátkem, to také není nic, čím bych se měl chlubit. A nic na tom nemění ani to, že to dopadlo asi dobře. Holčička byla spokojená a hošík pravděpodobně ze studu nakonec nežaloval…
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2429 x
Oceněn: 2243 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 5.6.2016 17:37:37

Z císařské Via Appia do Bažiny zapomnění


Připomeňme si, že navazujeme na moji etapu života, kdy se mi v podstatě dařilo, na co jsem sáhl. Jestli laskavého čtenáře u slova „sáhl“ napadl jistý dvojsmysl - ano, lze použít i ten. Samozřejmě ani nyní nebyl můj život jedna idyla. Nevlastní matka se starala, abych se nevznášel v nějakých oblacích, a absence citu od vlastních rodičů také moji psychiku zrovna nehýčkala. Avšak měl jsem milující a milovanou Alenku, tu a tam jsem byl obklopen jejími kamarádkami, dívkami z letních pobytů u nás, vedl jsem partu kluků, měl uznání spolužáků, téměř bych řekl, že respekt u řady dospělých a – a za milenku hezkou vyučující, mladinkou, ale dospělou Květoslavu, o které kluci snili při večerním usínání, a šíleli, když náhodou neměla podprsenku, takže se při chůzi její prsy vyzývavě pohupovaly, přičemž díky tření o látku navíc výrazně vystupovaly bradavky …

U vyučující Květoslavy bych se ještě chvilku pozdržel. Snad by mi odpustila, že po těch zhruba čtyřiceti letech porušuji slib absolutní mlčenlivosti. Předpokládám, že právě vzhledem k časovému odstupu, i kdyby ji náhodou někdo díky mým textům identifikoval, tak že by to bylo již jen pro pousmání. No, nebudeme si nic nalhávat. Byť jsem před kluky mlčel jako hrob – a že by mi to nahnalo prestižních „bodů“, tak Alenku jsem záhy podrobně informoval. Čtenář mne již zná, takže i kdybych to nenapsal, tak by nejspíš dokázal odhadnout, že jsme s Alenkou spřádali plány, jak mít Květoslavu dohromady. Jenže dospělá vyučující je přeci jen jiný level než Alenčiny kamarádky, se kterými jsme prostě blbnuli tak dlouho, až to přešlo do erotických hrátek. Dříve než jsem dokázal vymyslet, jak to navléknout, tak Květoslava zmizela z mého života. Ten její odchod, připomínající spíše útěk, mi občas také vrtá hlavou. Jak jsem dříve napsal, stalo se tak po plánované návštěvě jejího mocného strýčka v den prvomájových oslav. Mám dvě teorie. Jedna praví, že strýčkovi řekla, že ta výuka ji naprosto psychicky drtí, že to nezvládá a že je vlastně před zhroucením. Strýček to vzal absolutně vážně a ihned a razantně konal. Vlastně už neteřinku do našeho města nepustil. Druhá teorie vychází z toho, že Květoslava si mi stěžovala, že jisté choulostivé návrhy jí opakovaně a stále otevřeněji dělá ředitel naší školy. Je možné, že ten si počkal ve své kanceláři, aby večer mohl jednoduše zajít na návštěvu k mladé osamělé a jistě se nudící dívce. Než stačil zaklepat, ze zvuků pronikajících přes dveře pochopil, že jeho předpoklady jsou ty tam, že by byl jaksi nadbytečný. Podle této verze si pak Květoslavu zavolal druhý den, což byl současně den odjezdu Květoslavy domů a na zmíněnou prvomájovou oslavu, k sobě „na kobereček“ a dal jí pověstný nůž na krk: „Když ne já, velkomožný pan ředitel, tak rozhodně ne ten pokakaný žáček!“ No a pak by následovala vlastně podobná dohra u strýčka jako v první variantě. Nevím, nic moc jiného mě nenapadá.

Malinko se také pozdržím u toho, jak jsem Květoslavu vlastně sbalil. Je to sice v příběhu popsáno, ale jelikož se mne na to ještě jeden přítel přesto zeptal, tak bych dovysvětlil ony hrátky s urovnáváním vlásků. Je to test na reakci dívky, která se mi líbí, tedy jakési ověření, jak mne vnímá. Naučil jsem se to postupně díky Alence a jejím kamarádkám a používám to do dneška. Pokud bych nebyl v intimní sféře vítán, dívka při pokusu o urovnání vlásků uhne hlavou, prostě nenechá si to líbit. Někdy může být reakce až prudká, s odstrčením ruky, ale to je naprosto výjimečné. Častější, pokud nejste ten správný typ, je odtažení hlavy. Pokud naopak vítán jste, dívka si to líbit nechá, v ideálním případě je hlavou mírně nápomocna. V takovém případě těmi prsty ruky, které nesvírají ony, ať již opravdu či fiktivně, neposlušné vlasy, současně a jakoby mimochodem, lehounce pohladím tvář či ouško, někdy krk. Přitom samozřejmě dívku bedlivě pozoruji a obvykle získám jasnou představu, že pokud budou ostatní podmínky příznivé, že se nechá „sbalit“. V případě, že dotyčná opravdu o mne nestojí, ani pak není žádný problém – prostě jde o nevinné gesto, které sice nebylo akceptováno, ale jistě nikoho nepohoršilo. U Květoslavy hrálo rozhodující úlohu to, že byla v daný okamžik naprosto psychicky na dně, a i když jsem byl tak říkajíc spolutvůrcem tohoto dna, projevil jsem soucit a ochotu pomoci. Myslím si, že i kdyby toto nepostačovalo, že pak tu je ještě ta okolnost, že Květoslava byla natolik ve stresu, že jakýkoliv další odpor či vzdor nebyla schopna v tuto chvíli zvládnout. K tomu přidejme moji akčnost - někdo by možná řekl drzost, cílevědomost při řešení aktuálního problému, a Květoslavinu submisivitu, a je jasné, že jinak, než jejím připoutáním ke mně to nemohlo skončit.

Výše píši, že občas Květoslava nenosila podprsenku, což u jejích velkých prsů činilo chlapcům značné psychické problémy. No, činilo by je to i mně, jistě by mě nejeden večer bolela ruka při masturbačních představách o této mladé ženě, nebýt té shody náhod, že jsem byl u ní při jejím psychickém kolapsu a navíc jsem ji z něj efektivně dokázal vyvést. Možná, kdyby byl zrovna přítomen pan ředitel, dostal bych facku a on večer od Květoslavy voňavou odměnu, ale náhoda to zařídila jinak. Skoro jsem chtěl napsat, že v můj prospěch. Ale upřímně řečeno si nejsem tak úplně jistý, jestli nakonec ten poměr s Květoslavou, tak jak se vyvinul a z ničeho nic skončil, pro mne byl či nebyl psychicky přínosný či naopak. Nu, ale zpět k té podprsence. Ona Květoslava někdy nenosila nejen podprsenku, ale pod delší sukní ani kalhotky. Je pravda, že ráno, když jsem jí toto nařizoval, tak měla tendenci remcat, ale nakonec mě vždycky poslechla. Skutečně byla velmi submisivní. Nejvíc mě bavilo, když už měla kalhotky pod sukní oblečené a musela si je na moje neodbytné přání dodatečně svléknout. Občas jsem měl její spodní prádlo ve své školní tašce a kochal jsem se tím, jakou mám nad Květoslavou moc. Navíc to bylo velmi praktické – trávil jsem s ní mnoho času v kabinetu při přípravě chemických pokusů, jak jsem dříve již také popsal, a tak i zde nezřídka přišla chuť na trochu toho pomazlení…

O následujících prázdninách k nám nepřijela žádná návštěva - tedy kromě sestřenky. Prázdniny byly krásné. Samozřejmě - sestřenka byla ve svých jedenácti letech přesně tak vyvinutá, „normál“ by řekl nevyvinutá, že mě to neskutečně rajcovalo.

Přesto, že bych měl být psychicky na výši, po prázdninách se stal pravý opak. Nastoupil jsem ke studiu na gymnáziu, kam jsem dojížděl, a najednou jsem se začal cítit nesmírně osamělý. Kluci z party se rozběhli po učilištích, o víkendech pak podle své odbornosti začali chodit - buď sami, či s někým zkušenějším, na „melouchy“, takže parta se úplně rozpadla. Alenka byla nucena věnovat se ještě více než dosud mladším sourozencům, a proto jsme se vídali jen málo. O tom, že by navíc přivedla nějakou kamarádku, už nemohlo být řeči vůbec. Holky v mé gymnazijní třídě mne nepřitahovaly a naopak já jim byl spíše pro legraci. Nevím, jestli nějak vycítily, že bych přednost dal mladším? Také jsem měl nějaké zdravotní komplikace, k tomu ono dojíždění... Zkrátka neměl jsem vůbec chuť se učit a bylo mi naprosto jedno, jaké mám známky. A ty začaly být na pováženou. No aspoň, že nevlastní matce jsem způsobil trochu té radosti, protože s každým upozorněním na můj špatný prospěch mohla radostně vykřikovat cosi o tom, že to vždycky říkala, že jsem budižkničemu, na gymnáziu jen zabírám místo schopnějším, a tak podobně. S kluky ve třídě jsem neměl problémy, žádné konflikty, ale také žádné kamarády. Brali mě asi tak, že toto je ten blbeček, ale je náš, a tak ho máme rádi. Nevím, do jaké míry přispívalo k oné roli také to, že jeden spolužák měl za tatínka známého lékaře, ten zas soudce, další ředitele či aspoň náměstka, zatímco já jen dělníka… Do toho v tomto a následujícím roce přibylo moje soudní popotahování, o kterém byla již řeč dříve – to sice ve škole nikdo nevěděl, ale mne to pochopitelně psychicky tížilo…

O dalších letních prázdninách jsem se připravoval na reparát z ruského jazyka. Tedy už mi ve škole opravdu teklo do bot. Ale upřímně řečeno, dost jsem na to kašlal. Říkal jsem si, však to nějak dopadne, zkrátka byl jsem zralý tak na pomyslný ručník do ringu – anebo na ránu pěstí mezi oči, abych se jaksi „restartoval“. Sestřenka tentokrát přijela na menší část prázdnin, ale aspoň, že si Alenka na toto období doma tvrdě vydupala, že bude moci u nás být velmi často, a to i s nocováním. Musím říci, že čtrnáctiletá Alenka a dvanáctiletá sestřenka, páni, to byl opravdový hardcore. Pravda, iniciaci jsem vždy musel zahájit já, holky se ostýchaly, ale jakmile jsem je rukou vzrušil, pak už to byla „první liga“. Ježíši, to bylo tak nádherné, pozorovat je spolu…

Když sestřenka odjela, tak i Alenka byla zpět polapena coby pomocnice v domácnosti. Matka s partnerem stavěli rodinný dům a oba tím byli velmi vytíženi, takže na Alenku v podstatě zbylo táhnout celý běžný provoz jejich domácnosti. Já osaměl s učebnicí ruštiny. Jednou jsem si právě po obědě vyjel na kole na výlet k nedalekému rybníku. Jak jsem přijížděl k plážičce, vidím, že právě odtud odchází dvě docela hezké dívky ve věku asi třináct let. Minul jsem je, ale pak se mi to nějak rozleželo v hlavě a řekl jsem si, že jsem je měl oslovit a něco si zkusit začít. Otočil jsem se tedy a jel po oné polní cestě plné záludných balvanů zpět za nimi. Přemýšlel jsem, že je předjedu, zastavím se před nimi, počkám, až ke mně dojdou, zatím si je důkladněji prohlédnu a pokusím se je oslovit. Jak jsem se k nim zezadu blížil, jedna z dívek nejspíš uslyšela šramot kola a ukročila, abych mohl projet – zrovna tam, kam jsem ovšem mířil. Už se s tím nedalo nic dělat, naštěstí jsem jel pomalu, ale i tak jsme se spolu vyváleli v prachu. Trochu jsem se uhodil, ale to mě nijak netrápilo, hlavně že dívka byla v pořádku – jen poněkud zaprášená. Náš rozhovor tak započal poměrně neformálně. Jeden druhému jsme se omlouvali, že za to můžeme a že nás to mrzí… Dozvěděl jsem se, že právě přijely se svými rodinami na rekreaci, ještě se vybaluje, ale ony že si jen na chvilku odskočily porozhlédnout se a musí být rychle zpět. Domluvili jsme se, že až budou mít odpoledne čas, že mě navštíví v mé klubovně. Vysvětlil jsem jim cestu a s tím jsme se rozloučili.

Holky skutečně něco po třetí odpolední dorazily. Bohužel se mezi tím zatáhlo, a tak se nedalo jít koupat. No, žádné neštěstí, řekl jsem si – však od čeho je klubovna, tentokrát zrovna neobsazená nějakými trampíky v podnájmu. Hezky jsme klábosili, zdálo se mi to s nimi fajn. Něco po páté se holky zvedly, že půjdou na večeři - ostatně stejně je to se mnou nuda, ani cigarety nemám. Přiznám se, že jsem úplně zkoprněl. Jedna z dívek se ještě zeptala, jestli nevím, kde jsou zde nějací kluci. Tak tohle jsem nečekal. Opravdu pořádný trapas. Moc mě to mrzelo, obzvlášť, když jsem skutečně ony dívky o nějaký den později z dálky viděl ve společnosti kluků ze základky - pochopitelně všichni „statečně“ pokuřovali. Slyšel jsem smích - doufám, že to aspoň nebylo na můj účet…

V následujících dnech jsem o této příhodě hodně přemýšlel. Bylo mi to opravdu líto a začal jsem uvažovat v tom smyslu, že jsem úplně neschopný. Že nedokážu zaujmout ani puberťačky, přičemž jsem ještě do nedávna měl o sobě v tomto ohledu přesně opačné mínění. Bral jsem to tak, že pokud se s dívkou neznám dávno, jako třeba s Alenkou či sestřenkou, či pokud mi ji nepřivede Alenka až pod nos, jak to dělávala se svými spolužačkami, pak že jsem naprosto mimo, neschopný, odvařený, budižkničemu, jak by řekla nevlastní matka… Pochopitelně Květoslavu jsem také započítával do své neschopnosti, protože nebýt obrovské náhody a jejího stresu, tak bych si také ani neškrtnul… No, nyní jsem byl v tom stresu sám.

Reparát z ruského jazyka byl naprosto příšerný. Moje znalosti gramatiky byly takové, že jak zkoušející, tak přísedící, se již nemohly udržet a zcela nepokrytě se hlasitě mým výrokům smály. Tak už jsem pak pro jistotu ani nic neříkal. Když vypršel čas, obě profesorky se na sebe podívaly – je to jasné, tak slabý výkon ještě nezažily. Ruštinářka mi řekla, že jsem reparát neudělal, ale že z formálního hlediska se ještě musí jít jakoby s paní přísedící poradit a pak mi přijdou výsledek oznámit oficiálně. Čekal jsem dlouho. Když konečně obě vyučující dorazily, postavil jsem se v lavici, abych vestoje vyslechl závěrečný ortel a dal sbohem této škole, protože naši by mi ročník opakovat nedovolili. Po jisté pauze promluvila ruštinářka a suše mi sdělila, že postupuji do dalšího ročníku. Když jsem se na ní podíval – nejspíš pohledem idiota, kterému právě přinesli jeho oblíbenou hračku, tak upřesnila, že pan ředitel přes její odpor, jakožto i přes odpor paní přísedící, prosadil, že zkoušku jsem vykonal s prospěchem „vyhověl“. A ona musí pochopitelně rozhodnutí pana ředitele, byť s ním naprosto nesouhlasí, respektovat. Pro čtenáře musím dodat, že zde zapůsobilo ono: „Je to blbeček, ale náš, a tak ho máme rádi,“ a to nejspíš doma z úst mého spolužáka, syna pana ředitele gymnázia. Poněkud trapně je mi z toho i nyní, protože svět je tak malý, že mladší sestra onoho mého spolužáka je kantorkou na stejném gymnáziu, což je opět stejné gymnázium, kam chodí moje dcera Niki, a tak si toto na mě pěkně vyposlechla…

Po skončení těchto prázdnin se se mnou rozešla Alenka, jak již bylo popsáno v jednom z prvních Střípků. Myslel jsem, že to všechno ani už neunesu. Stáhl jsem se do sebe, ve škole hrál roli zmíněného blbečka, doma pak šel cestou nejmenšího odporu. Kupoval jsem si a četl odbornou literaturu a laboroval si ve své domácí laboratoři, k čemuž jsem měl kromě chemikálií nakoupených ze skromných prostředků i zásoby od Květoslavy. Ven jsem skoro nechodil, a když, tak sám do některého z přírodních bunkrů, kde jsem seděl a rozjímal. Spolužáci balili holky ze třídy či z mladších ročníků, ale já se ostýchal. Najednou jako bych měl v sobě nějaký blok či co, prostě jsem měl doslova hrůzu, že bych měl nějakou dívku oslovit – strach z odmítnutí, z ostudy…

Poznámka:
Paní ruštinářka nejen, že na mě nezanevřela, ale výrazně mi pomohla i při maturitě. Pravda je, že jsem se později částečně vzpamatoval a alespoň z přírodovědných předmětů podával excelentní výkony, tak jako dříve na základce. Nejspíš to pojala tak, že kvůli ruštině by byla škoda zahodit můj talent pro jiné předměty. Děkuji.
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2429 x
Oceněn: 2243 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 10.7.2016 16:24:06

Vnitřně komplexní soli, top kvark a ledová princezna Erika II.


První část - úvod s náhledem do mé tehdejší životní situace

Předchozí kapitolu mého života jsem uváděl slovy:
„Navazujeme na moji etapu života, kdy se mi v podstatě dařilo, na co jsem sáhl. Samozřejmě ani nyní nebyl můj život jedna idyla. Nevlastní matka se starala, abych se nevznášel v nějakých oblacích, a absence citu od vlastních rodičů také moji psychiku zrovna nehýčkala. Avšak měl jsem milující a milovanou Alenku, tu a tam jsem byl obklopen jejími kamarádkami, také dívkami z letních pobytů u nás, vedl jsem partu kluků, měl uznání spolužáků, téměř bych řekl, že respekt u řady dospělých a – a za milenku hezkou vyučující, mladinkou, ale dospělou Květoslavu, o které moji vrstevníci mohli jen snít při večerním usínání.“

Nu, jakými slovy předchozí kapitola začínala jsme si tedy připomenuli. Ale jak ji shrnout? Řekněme si rovnou, že nic moc pozitivního zaznít nemůže. Je pravda, že objektivně, ve srovnání třeba s mými spolužáky, jsem měl mnohem horší podmínky, a to jak v podobě materiálního, tak psychického zázemí, ale já prostě přestal bojovat. Jako bych vůbec nebyl sám sebou. Zejména v první polovině mého pobytu na gymnáziu jsem rezignoval na vše, můj přístup ke studiu byl naprosto katastrofální, uzavřel jsem se do sebe, nikam jsem nechodil a jen se neustále točil v kruhu stále stejných depresivních úvah. Připomeňme, že se se mnou rozešla moje do té doby nerozlučná přítelkyně Alenka. Až nyní jsem si uvědomil, že můj vztah k Alence byla vlastně závislost. To kvůli ní jsem si ani nenašel žádnou jinou dívku k trvalejšímu vztahu, a ty krátkodobější známosti s ní vždy sdílel, aby se necítila osamocená. Ve stejné době zemřel můj dědeček, který měl možnost tu a tam se mě alespoň trochu zastat proti nevlastní matce. Po popisovaném trapasu s dvěma puberťačkami v klubovně jsem ve vztahu k dívkám znejistěl a stranil jsem se jich. V popisované době moje nevlastní matka dala mému otci synáčka. Jestliže dosud jsem jí byl na obtíž, nyní už jsem překážel úplně – a tak se mnou bylo zacházeno. Teď nevím, jestli bych se neměl začervenat – vždyť nevlastní matka mi sháněla oblečení, pomůcky do školy jako je aktovka a další věci… No pravda, sháněla - co kde vyřazeného objevila a zadarmo to dostala. Takže když už se nějaká taška jejím mladším příbuzným rozpadala a chtěli ji vyhodit, pro mne musela být ještě dobrá. Oblečení byla směs nesourodého pel – mel, včetně různých šedivých vest po důchodcích. Chodil jsem oblečený jak žebrák. Pravda, oproti mým spolužákům jsem žebrák byl, ale takto zvýrazněno mě to celá ta léta nesmírně deptalo. Jak jsem se asi tak cítil – v ošklivé vytahané vestě „důchodkyni“, věčně ospalý či unavený (ráno jsem vyjížděl v pět a domů se vracel v půl šesté večer), nenaučený, bez pomůcek, úkolů… Pravda, za některé věci jsem si mohl sám, ale jak jsem řekl, já prostě rezignoval na vše.

Vždy, když se po létech podívám na některé výroční foto mé třídy z té doby, tak je mi pak z toho smutno. Fotografie je doslova zaplněna sebevědomými mladými lidmi, jen někde na okraji se hrbí jakýsi bezdomovec v plandavé vestě po dědečkovi. Určitý zlom u mne nastal, když jsem si uvědomil, že přes moji odtažitost vůči kolektivu a to, jak jsem do něj vůbec nezapadal, se spolužáci domluvili a společně vyvinuli úsilí k tomu, aby mi, aniž bych o tom měl sebemenší potuchy, zařídili u ředitele školy protekci. Díky ní jsem dříve zmíněný reparát z ruštiny úspěšně složil, a to navzdory mým naprostým neznalostem tohoto jazyka. Jistě, hlavní zásluhu měl syn našeho ředitele, ale na nápad nepřišel sám, a také svému otci takto argumentoval – tedy že nejde jen o jeho názor.

Již v dalším školním roce jsem alespoň z ničeho nepropadal a reprezentoval gymnázium na olympiádě. Také jsem vypracoval a před třídou přednesl velmi zajímavou studii chemického názvosloví, kde jsem vymyslel a navrhoval některé alternativní přístupy, jak zejména u heterocyklických sloučenin dosáhnout zjednodušení. Nevím, ale možná je škoda, že tato práce zapadla.

V onom roce se ovšem činil také úřední šiml, který vymýšlel autobusové spoje. Takže se mi dojíždění ještě zkomplikovalo. Nyní autobus zastavil ve vesničce asi deset kilometrů před mým městem, kde byla velká křižovatka silnic, a zde čekal hodinu na přípoj z jiného směru. Řidič nenechal cestující sedět ve voze, a tak někteří šli stopovat, někteří – a já také, napochodovali do místní hospody na čaj. Začal jsem tu hodinku využívat k učení, takže až zas taková ztráta času to pak vlastně nebyla. Ovšem již po pár prvních dnech si ke mně začala přisedávat o několik let starší blondýna typicky ženských tvarů – no, proč to tak zaobalovat, zkrátka měla velká prsa. Bylo mi divné, proč si nesedla k jinému stolku, v tuto odpolední hodinu byla restaurace skoro prázdná, byli jsme tu jen my, dojíždějící. Zprvu mi to bylo dokonce trochu nepříjemné. Ta mladá žena však šveholila a šveholila, již po dvou třech setkáních bych snad mohl psát její životopis. Bylo to přeci jen rozptýlení, a tak jsem nakonec za ni byl rád. Před tím jsem ji neznal, nicméně zkusil jsem se přeptat a dozvěděl jsem se, že je duševně nemocná, takže se v některých situacích v podstatě chová jako malé, nezodpovědné děcko. Já bych se bez ní nudil, ona zase byla ráda, že ji neodháním jako obtížný hmyz, což, jak jsem z její řeči vyrozuměl, se jí stávalo často, a tak slovo dalo slovo – byl červen, většinou teplo, a tak místo do restaurace jsme spolu posléze již zacházeli do nedalekého háječku. Nebyla vůbec ošklivá, to ani náhodou, přesto se mi zas až tak moc nelíbila, a také zřejmě proto, že jsem si na ní poněkud zbaběle mohl vylít své frustrace, dělal jsem s ní opravdu dost perverzní věci. Je zajímavé, že jsem si s ní mohl dělat prakticky cokoliv, ale po souloži nijak netoužila a já ani nenaléhal. Ostatně tolik času zas nebylo a já jej raději využíval tím, že jsem ji mučil. Vzpomínám na ni rád, protože to byla moje první žena, do jejíž pochvy jsem mohl a také dokázal zasunout celou ruku (pro jistotu: prosím neplést ruku s paží). Tato praktika byla pro naše schůzky taková typická – v nejširším místě ruky to šlo velmi ztuha, hodně ji to bolelo, ale současně nesmírně vzrušovalo. Velice mě bavilo týrat její velké prsy. Její afektivní porucha v tzv. plusové fázi jí neustále dávala silnou potřebu nových a nových a nejlépe silných vjemů, takže se nechala vmanévrovat do mnoha pro mne zábavných aktivit. Jako příklad bych uvedl to, že musela poskakovat tak, aby jí prsy létaly a se silným plesknutím zase dopadaly na hruď. Ale to je opravdu jen jedna z mnoha legrácek, kterých jsem si s touto mladou ženou užíval. Asi to nebylo úplně správné, takto využívat její snížené rozhodovací schopnosti, ale pravda je, že mne to dost psychicky postavilo na nohy. Spolužáci sice balili mnohem atraktivnější holky ze třídy i nižších ročníků, já si zase užíval sexu způsobem, o němž většina z nich dosud neměla ponětí…

Poznámky:

  • Zmíněnou slečnu jsem si užíval jen do konce školního roku, tedy ani ne měsíc. V dalším mém školním roce už zmíněným autobusem nejezdila.
  • Od té doby jsem ji po zbytek života nepotkal, až nyní asi před rokem. Je to poměrně logické, já jsem velkou část života strávil v jiných místech naší vlasti, a když už jsem zakotvil zpět, tak stejně po městě moc nechodím. Navíc dotyčná žena bydlí ve vesnici poblíž našeho města, ne přímo v něm. Nicméně potřebovala s něčím poradit, a kdosi ji nasměroval ke mně. Když vešla, pozdravila mě: „Ahoj, Asce, jak se dnes máš?“ A pak započala hovor, jako kdybychom se viděli naposledy snad včera a nedokončili jsme nějaké načaté téma. Chvilku mi to trvalo, než jsem se rozvzpomněl, ale pak už bylo vše jasné – i pod nánosem let se dala odhadnout původní postava, ale zejména řeč, gesta… Poněkud trapné je, že zatímco ta žena se ke mně chovala tak, jako bych ji provázel celým jejím životem, tak já si nepamatuji ani její jméno… Ach jo…
  • Ironií osudu je, že aniž jsem o tom zprvu věděl, za manželku jsem si namluvil mladou ženu s přesně stejnou diagnózou. Bipolární afektivní porucha se v chování obvykle projevuje takovou hodně protáhlou sinusoidou, takže nezřídka je postižený jedinec vlastně naprosto v normálu. Zato v příslušných vrcholech křivky to pak opravdu stojí za to – bohužel obvykle myšleno v negativním slova smyslu. Kdesi ve Střípcích jsem se sebevědomě vyjádřil v tom duchu, že s manželkou jsme prováděli takový hardcore, že kdyby o tom měli ponětí tvůrci pornofilmů, ze zoufalství nad svojí neschopností by šli raději hrát kuličky za Vatikán či kopat mičudou za ČR. Nyní již víte proč asi – můj sklon k perverzním hrátkám v kombinaci s euforickou fází afektivní poruchy ženy…

Pokračování příště
Uživatelský avatar
Asce
Administrátor
Příspěvky: 719
Registrován: 16.12.2015 18:13:48
Pohlaví: muž
Povolání: IT služby
Líbí se mi: dívky (GL)
... ve věku od: 4
... až do věku: 13
Děkoval: 2429 x
Oceněn: 2243 x

Asceho výběr střípků životních

Příspěvekod Asce » 21.7.2016 22:24:13

Vnitřně komplexní soli, top kvark a ledová princezna Erika II.


…pokračování

Nyní už jsme na časové ose v bodě, kdy jsem neskutečnou shodou okolností vlastnil velmi rozsáhlý odborný článek publikovaný v časopise Scientific American. Byl od špičkového jaderného fyzika Victora F. Weisskopfa a pojednával o základních stavebních kamenech hmoty, tenkrát teprve nedávno předpovězených, přesněji řečeno matematicky propočítaných částicích druhového jména kvark. Bylo to patnáct stran A4 malého písma, navíc anglicky, ale to mi v tu chvíli nijak nevadilo, protože tohle, tohle bylo opravdu něco. Kvarková teorie mě úplně pohltila. Studovat tento článek, ať již text či mnohé teoreticky náročné diagramy, a vyvozovat si z tohoto materiálu své vlastní závěry, bylo pro mne tak vzrušující, jako by snad šlo o sex. Tak jistě, neměl jsem při onom studiu pochopitelně ztopořený penis ani jiné projevy sexuálního vzrušení, ale přesto jsem byl – jiným druhem vzrušení, zcela bez sebe. Ostatně o pár odstavců dále se ke kvarkům ještě vrátíme, protože svoji roli sehrály i u mé maturity. Abych zmíněný článek získal, musel jsem použít veškeré svoje aktuální úspory. Nu co, obvykle jsem si za ně v hlavním městě jednou za půl roku kupoval chemikálie či chemické sklo, tak protentokrát moje láska k přírodním vědám nasměrovala moje těžce naškudlené penízky do literatury týkající se nejmodernějších poznatků teorie elementárních částic.

Několik měsíců před tím jsme dočasně na výuku chemie dostali jednoho vynikajícího vědce z nedaleké univerzity. Bylo to proto, že naše vyučující, kterou byla kvalitní, ale stárnoucí a bezdětná pedagožka, neočekávaně přišla do jiného stavu. Těhotenství bylo rizikové, a tak prakticky ze dne na den musela jít na dlouhodobý pobyt do nemocnice. Gymnázium žádné rezervy vyučujících nemělo, a tak se s žádostí o výpomoc obrátilo na „spřátelenou“ vysokou školu. Mladý vědec byl naprostým pedagogickým antitalentem. Ovšem jeho znalosti a schopnost předávat je špičkově systematickým způsobem, to mě naprosto uchvátilo. Pan „profesor“ si mě vzal do první lavice, ostatní studenty zanechal jejich osudu a v podstatě učil jen mne. Spolužáci hráli karty, šachy, piškvorky, někdo se učil na jiné předměty, ve třídě to pochopitelně hučelo jak v úlu, ale nikdo to „neřešil“. Po několika takových seancích už vyučující na třídu rezignoval zcela, a tak, aby nás mí spolužáci nerušili hlukem, vzal mne do laboratoře, kde jsme prováděli spoustu skvělých experimentů. Ty ale nebyly samoúčelné, nýbrž byly vybrány tak, aby teoretický výklad vhodně doplňovaly.

Musím říci, že jsem v tomto období absorboval jak mnoho nových obecných poznatků, tak své dovednosti experimentátora – samouka dramaticky vylepšil. Na rozdíl od mé domácí laboratoře, zde jsem nemusel řešit cenu chemikálií či použitého náčiní, ale šlo jen o to, abych se všestranně zdokonalil. Abych se doma nenudil, tak mi pan profesor zapůjčil z učitelské knihovny skvělou knihu o analytické chemii. Tato kniha společně s článkem o kvarcích, který je zmíněn výše, se stala dost významnou součástí mého následujícího života. Nemohu to nazvat jinak, než osudová setkání s literaturou. V knize se rozebíraly organické sloučeniny s jistými výjimečnými druhy vazeb svých řetězců s funkčními skupinami na centrální kovový atom – jde o takzvané vnitřně komplexní soli. Celá „zamotaná“ struktura je pak stabilizována zvláštním silovým polem, které se zformuje díky značnému množství dílčích součástí, oněch funkčních skupin, poskytujících komplexu vazebné elektrony. Zmíněný „siloprostor“ se odborně nazývá ligandové pole. Kniha mne doslova nadchla. Jenže nezapomeňme, že se pohybujeme v časovém rámci minulého režimu – tedy knihu nebylo možno žádným způsobem získat. Rozhodl jsem se tedy, že si ji opíšu. Šlo o několik set stran textu, včetně složitých tabulek. A tak jsem se pustil do úmorné práce…

Krátce po vánocích se mi již často objevovaly velmi silné bolesti břicha. Ty jsem sice míval již delší dobu - rozhodně více než rok, ale nyní se stávaly téměř nesnesitelnými. Nevlastní matka rozhodla, že tak jako tak simuluji, ale pro jistotu že mě bude léčit česnekovou pastou. Česnek je totiž vynikající léčivý prostředek a i když, podle jejího názoru, by účinná ozdravná kúra pro moji osobu spočívala v tom, abych už konečně vypadl z „její“ domácnosti, tak díky její neskonalé laskavosti, kterou si pochopitelně nezasloužím, použijeme drahý česnek. Jak se rychle – a pochopitelně zcela samozřejmě, ukázalo, tak po požití sebemenší dávky „léčivé“ pasty se mi bolesti ještě více zintenzivnily a pokud jsem vzal pastu v okamžiku, kdy jsem zrovna netrpěl, tak bolest mílovými kroky přikvačila. Ovšem nevlastní matka toto brala jako nesmysl, můj výmysl, jako sabotáž její dobré vůle, ostatně jako vždycky, a současně jako důkaz mého simulantství. Jelikož mi již v tuto chvíli bylo 18 let, tajně jsem se nechal objednat ke specialistovi. Paní doktorka se mému podezření vyčtenému z literatury nejprve vysmála. Tak mladý a žaludeční vředy? Neexistuje. Když ale viděla, jak jsem z jejího výroku zdrcený a jak naproti ní ve své staré vestě důchodkyni sedím jako hromádka neštěstí, protože jsem od ní očekával pomoc a ne výsměch, tak přeci jen rozhodla, že mne pošle na pozorování do nemocnice. Zde nad rozhodnutím paní doktorky kroutili hlavou a pousmívali se, nicméně do testů se pustili. Zjistili akutní vředovou chorobu žaludku a dvanácterníku – ne, že bych nad tímto svým psychickým vítězstvím jásal. Jednak nikdy nepotěší, když vám někdo skutečně potvrdí chorobu, a jednak jsem dostal vynadáno, proč jsem s „tím“ nepřišel daleko dříve… Kdybych netrpěl takovými bolestmi, nejspíš bych to bral jako takový lékařský černý humor. No jo, léta stresů a naprosto špatné a chudé stravy, nedostatečný spánek díky brzkému vstávání... Co jiného se dalo čekat, že…

Nemocnice byla pacienty doslova přeplněna. V žádném pokoji pro mne místečko nenalezli, a tak jednoduše vzali postel s kolečky, běžně určenou k převážení pacientů, zavezli ji ke straně chodby, k oknu – a ejhle, už jsem měl kde přebývat. Okenní parapet mi alespoň z malé části nahrazoval noční stolek, neboť luxus standardního stolečku se šuplíčkem a přihrádkou jsem mohl pacientům na pokojích jen závidět. Musím říci, že to, že jsem ležel na chodbě, mi vůbec nevadilo – ba právě naopak. Měl jsem neustále dokonalý přehled, co se děje. A jelikož se často i dělo, tak jsem se vůbec nenudil. Pravda, některé „dění“, to když okolo mne odváželi pacienta zahaleného prostěradlem z pokoje, kterému se přezdívalo Kaple, to bych si raději býval odpustil…

Díky „chodebnímu“ pobytu jsem měl možnost již velmi záhy si všimnout moc hezké mladinké sestřičky, která na oddělení sloužila. A nejen všimnout, ale protože pochopitelně po chodbě během své služby chodila velmi často, tak i důkladně prohlédnout. Rychle ve mně asociovala vzpomínky na jednu její dávnou kolegyňku z mého léčení v Praze. Byla jí i malinko typově podobná. Jmenovala se Erika.

Poznámky:
  • Netušil jsem, že tuto příhodu budu někdy publikovat. Proto jsem si jméno Eriky v jednom předchozím Střípku „vypůjčil“ pro onu pražskou sestřičku, která mne kdysi zneužívala. Nyní – a není to poprvé a naposledy, mám tedy v těch jménech poněkud chaos. Erika byla v mém životě chronologicky druhou sestřičkou, o které píši a které jsem toto jméno buď ve Střípcích přisoudil, či skutečně byla jeho nositelkou. Pro odlišení ji proto v nadpisu příběhu jmenuji Erika II., ve vlastním textu však budu přesto hovořit jen o Erice.
  • Je neskutečné, jak se některé motivy v mém životě v různých variacích opakují. Někdy si říkám, zda je to opravdu jen slepá náhoda. Totiž Erika nejen, že byla typově podobná zmíněné pražské sestřičce, ale také dívce, která později doslova převrátila můj svět vzhůru nohama – v tom dobrém, i v tom špatném smyslu. O této dívce, která se jmenovala Regina, jsem se často zmiňoval zejména na jistém sesterském fóru, takže někteří čtenáři již vědí, o kom je řeč…

Jako hlavní využití hromady volného času, který jsem v nemocnici měl, jsem si stanovil pokračovat v opisování knihy o vnitřně komplexních solích. Byla to piplačka, ale chcete-li dosáhnout svého cíle, jinak než trpělivou prací to nejde. Stránka za stránkou…

Také jsem se vždy těšil, až zase bude mít službu mladá sestřička a budu moci po ní pokukovat. Inu v nemocnici každé zpestření dobré, že. Netrvalo nijak dlouho a s Erikou jsme se na sebe začali usmívat. Už jsem si kolikrát říkal, že bych ji měl zkusit oslovit a dát se s ní do řeči, ale pořád jsem k tomu nenalézal odvahu. Vždy, když procházela okolo, neustále jsem se sám před sebou vymlouval ve stylu „proč zrovna nyní, raději příště, teď by to určitě nebylo vhodné…"

Ráno, hned po vizitě, jsem se rozhodl vytvořit rozsáhlou tabulku podle přepisované knihy. Upřímně řečeno, nevím, proč jsem měl potřebu udělat to zrovna v nemocnici, přestože doma či při suplování ve škole bych k tomu měl daleko lepší podmínky. Na posteli se rýsuje opravdu špatně. Nicméně rozložil jsem pravítka a další rýsovací potřeby a jal se rozměřovat, spojovat, vytahovat záhlaví silnějšími čarami, a podobně. Úplně jsem se do svého díla ponořil. Tu slyším příjemný hlas: „Co to tu podnikáš?“ Cítil jsem, jak rudnu, protože to, že mě Erika osloví sama, jsem vůbec nečekal. Začal jsem jí vysvětlovat, co a proč dělám a tréma ze mě postupně opadala. Erika mi řekla, že nyní si se mnou nemůže povídat moc dlouho, protože musí donést nějaký materiál ze skladu, ale jestli chci, tak že jí to mohu dopovídat později. Sice jsem nedokázal rozpoznat, zda jde o zdvořilé ukončení zdvořilostního rozhovoru či o příslib toho, že se skutečně u mne zastaví, až to půjde, ale doufal jsem v to druhé a měl z toho dost dobrou náladu. Ta mi ovšem nevydržela dlouho…

Ještě během mého rýsování se k mé posteli přihrnula postarší a poněkud kredenciózní sestra a na lakovanou zeď nad mým lůžkem postupně přilepila dvě mírně ošuntělé papírové cedulky: „Dieta“ a „Nesnídá“. No, bezva! Doma jsem neměl stravu nic moc a ve škole jsem místo obědů kupoval jeden rohlík, abych ušetřil na pomůcky do své laboratoře, no a zde v nemocnici to vypadá na aplikaci úsloví „Z bláta do louže“. Že by byli spolčeni s nevlastní matkou? Jistě že ne, to jen mé myšlenky začaly nabírat truchlivý nádech…

Opět změna nálady – zastavila se u mne Erika. Trochu jsme zažertovali na téma mé budoucí chudinské výživy, ale pak zase musela rychle odběhnout. Odpoledne přikvačila jiná sestra a píchla mi injekci. Prý, že tyto budu dostávat od nynějška již pravidelně. Pane bože, to byla bolest. Byl jsem v poněkud mladším věku častým hostem nemocnic. Všechny injekce, které jsem do té doby kdy dostal, bych dávno neuměl spočítat, ale toto jsem dosud, a dlužno říci, že ani poté, nikdy nezažil. Myslím, že účinná látka byla rozpuštěna v nějaké olejové bázi a že tu bolest způsobovala právě aplikace onoho nosného média, ale ať tak, či úplně jinak, bolestí jsem měl slzy na krajíčku. Nebyl jsem schopen se ani pohnout, a tak jsem ležel na břiše. Ještě k tomu jsem se musel tvářit statečně, protože, jak už jsem napsal, dnes měla službu také Erika, a rozhodně bych před ní nechtěl vypadat jako nějaká třasořitka. Název té injekce si již nepamatuji, respektive to, co si pamatuji, se mi nikde nepodařilo dohledat – v mysli mi utkvělo něco jako „Stafana“, ale je klidně možné, že jsem si to za ty roky spojil s něčím úplně jiným. Asi tak po půl hodině pomalu intenzita bolesti začala klesat a po další čtvrthodince jsem se zmohl již i na opatrnou chůzi. Dostával jsem i jiné léky, ať již tablety, tak opět injekce. Ovšem oné pomůcce, kterou jistojistě za zprostředkování mé nevlastní matky, protože jinak si to neumím představit, si musela nemocnice nepochybně vypůjčit od mistrů středověké tortury, se nic jiného ani zdaleka neblížilo. Samozřejmě to tak není, je mi to jasné - těmi příměry spíše naznačuji mé tehdejší duševní rozpoložení…

Po nějaké chvíli, v době, kdy se provoz nemocnice poněkud zklidnil, za mnou přišla Erika. Tentokrát si přisedla na mou postel. To, že jsem „bydlel“ na chodbě, se opět projevilo pozitivním způsobem. Kdyby bylo zapotřebí, Erika by bleskově mohla být zase „v pracovním procesu“, a navíc, protože jsme byli každému na očích, nikdo by si nemohl myslet, že se snad odehrává něco nepatřičného. A tak jsem si s tou křehkou krasotinkou v nemocniční uniformě povídal snad hodinku. Hlavním tématem bylo, jak mne lituje, že musím tak moc trpět, ale že se nedá nic dělat, že je to potřeba, abych se vyléčil… Také jsem si ji při této příležitosti prohlédl ještě důkladněji, než kdy před tím. Sesterským způsobem sesponkované a čepečkem uvězněné vlasy dávaly jen tušit, jak asi musí být nádherné, když jsou volně rozpuštěné – temně zrzavé, nejspíš dost dlouhé… Tmavé zelenohnědé oči plné života a bože, ta její ústa…

V následujících dnech jsme s Erikou byli u sebe stále častěji… Jednou přišla odněkud zvenku, kde byl silný mráz – zvesela ke mně přiběhla a svoje pořádně prokřehlé ruce mi přiložila na tvář. Studilo to jako hrom, ale její dlaně jsem ještě překryl svými a řekl jí: „Prosím roztaj, moje ledová princezno…“ Erika se rychle rozhlédla, a pak mi vlepila krásnou pusu. Ještě jsem stačil postřehnout, jak se začervenala a potom rychle odběhla…

Všiml jsem si, že, mimo jiných věcí, tak také použité ampule od látek aplikovaných injekčně, sestry nosí do jakéhosi kumbálku. Na dveřích neměl nic napsáno a byl hned vedle záchodu pro pacienty. Ze zvědavosti jsem nakoukl. Zjistil jsem, že nejspíš to byla původně jakási malinká převlékárna, nyní spíše používaná jako „mezisklad“ odpadu, který nepodléhal zkáze a nemusel tak být likvidován neprodleně. Byl zde také záchod. Od Eriky jsem posléze vyzvěděl, že jej mohu klidně používat – to mi udělalo docela radost, přeci jen toaleta, kde může kdokoliv netrpělivě brát za kliku nebo naopak já zde co chvíli marně lomcuji dveřmi, není to, co by mě naplňovalo blahem. V kumbálku byl ale také stolek s propan-butanovým vařičem, nějaké nepoužívané šatní skříňky a různé harampádí. Dostal jsem nápad – zmíněné injekční ampule musí být bezpochyby z chemického skla, protože účinné látky chrání před vlivem vzdušného kyslíku či před vytěkáním tak, že po naplnění jsou zataveny. Ve své domácí laboratoři bych je pak mohl používat místo drahých zkumavek a nemusel bych se pak bát více experimentovat při vyšších teplotách. Tajně jsem pronikl do nemocniční údržby a přemluvil údržbáře, aby mi půjčil ostrý trojhranný pilník menších rozměrů. Byla s ním řeč, a tak po chvíli jsem se vracel se vzácnou relikvií. Po cestě jsem to ještě vzal přes kantýnu, kde jsem, tuším za dvacet haléřů, zakoupil krabičku zápalek. A pak už jsem se pustil do díla. Hranou pilníku jsem nařízl ampuli tak, aby po odlomení přebytečné části vznikla pravidelná nádobka typu zkumavky. Ampule byly různých velikostí, a tak jsem si je dopředu roztřídil. Ostré hrany jsem pak otavil na hořáku propan-butanového vařiče… Mimochodem, dodnes mám těchto „zkumavek“ ještě více než dvacet.

Najednou se otevřely dveře. Byl jsem si vědom, že mé počínání je poněkud „ilegální“, a tak jsem se pořádně lekl. Byla to Erika s další várkou ampulek. Trochu se na mě zamračila a vysvětlovala mi, že tohle rozhodně nesmím, že by z toho mohl být průšvih. Co teď? Svého „laboratorního nádobí“ jsem se rozhodně nehodlal vzdát, ale pohněvat si Eriku? Tak to nikdy, to opravdu ne! Ty protichůdné pocity se ve mně prolínaly, mísily a hnětly… No, skončilo to tak, že Erika mě vzala za ruku a odvedla k mé posteli, kde mi potom domlouvala… Dávno nevím, a vlastně si nejsem jistý, zda jsem to věděl alespoň tehdy, co mi vlastně říkala – já se prostě topil v jejích hlubokých očích a prožíval neskonalou slast, že ji stále držím za ruku…

Toho dne v podvečer přivezli na příjem velmi starého pána. Také pro něj neměli místo na pokoji, a tak jej ubytovali na stejném typu postele jako mne. Jeho postel zaparkovali podél zdi těsně za tou mojí. Pánovi bylo 86 let. Byl velmi silný, což bylo zřetelné již z toho, jak jej ukládali na lůžko. Podle jeho slov jej hospitalizovali kvůli vodě na srdci.

Jakmile se provoz nemocnice zase zklidnil, začali jsme si s pánem povídat. Vyprávěl o svém mládí. O tom, jak žili v malé chaloupce postavené z kamenů postupně pracně přivlečených z chudého políčka. Podlaha z udusané hlíny. Teplo bylo drahé, a tak se v zimě topilo jen kvůli vaření oběda. Vařila stará babička, která při tom ještě hlídala nejmenší děti – ty, co nebyly schopné vykonávat nějakou užitečnou práci. Ostatní se plahočili někde na poli, v lese či při nejrůznějších příležitostných přivýdělcích – dnes bychom řekli brigádách, ve městě. Děcka běžně běhala bosky, na větší dálku či v zimě se používaly dřeváky. Spali všelijak – rodiče s nejmenšími děcky okolo sebe v manželské posteli, babička se dvěma proti sobě položenými dítky v jiné posteli, dorostenci na lavicích, někdo na troše slámy na podlaze. Spalo se ve stejném oblečení, jako se žilo přes den. Také dek bylo málo, takže platilo, že jedna deka rovná se jedna postel a ostatní se museli spokojit s kabátem či jen pytlovinovou látkou. Koupání, samozřejmě kromě potoka v létě, neznali, mytí probíhalo v neděli ráno, to se výjimečně topilo dříve – jak pro teplo, tak pro ohřev vody ve velkém hrnci. Myli se všichni postupně v jakémsi velikém lavóru, v jedné vodě, do které se postupně přidávala další horká. Myli se v té samé místnosti, kde se bydlelo. Ti dospívající či dospělí, kteří by něco neměli vidět, se prostě museli na chvíli otočit… Povídali jsme si hluboko přes půlnoc…

Ráno, dříve než obvykle, se okolo lůžka starého pána zastavil lékař a vůbec jsem „na poměry“ zaznamenal neobvyklý rozruch. Současně, přes protesty nějakého jiného pacienta, tohoto přemístili do pokoje s všeříkajícím názvem Kaple. Starému pánovi tak ve standardním pokoji připravili poněkud důstojnější místo k léčbě. Ihned také přivlekli „kapačku“… Když mne na jezdící posteli starý pán míjel, usmáli jsme se na sebe a já mu řekl, že jej brzy u lůžka navštívím, abychom pokračovali v nesmírně zajímavém rozhovoru. Pán mi smutně odpověděl: „Chlapče, rád bych, ale myslím, že už to nedopovídáme…“ a ještě se trpce pousmál. Asi hodinu poté začal personál doslova v poklusu k pánovi běhat – přivezli i nějaké přístroje. Lékaři, sestry, všichni najednou kmitali. A zakázali mi, abych se do pokoje zašel podívat, co se děje. Krátce nato starý pán zemřel. Nedokázal jsem to ustát. Brečel jsem jak malé dítě. Konečně jsem našel člověka, se kterým jsem si krásně rozuměl – a on umře. Bylo mi nanic z tohohle světa, ze kterého dobří lidé odchází a zlí zůstávají… Bylo mi moc líto starého pána. Bylo mi líto, že už mi nebude moci předat další část svého životního příběhu… A slzy mi kapaly na polštář. Já, dospělý mladý chlap… Naštěstí odpoledne se u mne zase na dlouhou chvíli zastavila Erika. Byla milá, utěšovala mne… a přišlo mi, že tak trochu i já ji, protože jsme se vzájemně hladili po tvářích, po rukou…

Nemocniční život šel pomalu dál. Pacienta, který byl původně přes své protesty, že není smrtelně nemocný, kvůli starému pánovi přemístěn do Kaple, zase vrátili zpět na jeho dřívější lůžko. Také já jsem se již ze smutné události oklepal a přes Eriččiny námitky zase začal opracovávat odpadní ampule a vytvářet z nich zkumavky. Jedna z větších ampulí měla dlouhý ostrý neodlomený hrot. Chtěl jsem jej odpilovat, ale nešikovně mi sjel a po celé délce ukazováku druhé ruky mi rozřízl kůži. Rána sice nebyla hluboká, ale velmi krvácela. Rychle jsem ji překryl nějakým toaletním papírem a utíkal k sesterně. Zde jsem gestikulací na sebe upozornil Eriku. Ta vyšla, a když pochopila, co se asi tak stalo, zahnala mě zpět do kumbálku s tím, že ihned přijde. Vskutku u mne byla rychlostí blesku. Ránu mi pro jistotu omyla proudem vody, ale řez byl čistý, takže už jen dovedně přiložila kousky gázy, lehce ovinula obinadlem a zalepila náplastí. Při tom mi vyčinila, že jsem neposlušný rebel, ale pak ji napadlo, jestli se mi nedělá špatně z pohledu na krev… Nu, nedělalo, ale i tak jsem se jí pro jistotu chytil. Následoval hluboký pohled do očí a zničehonic se naše ústa spojila v dlouhém a nádherném polibku. A pak věci nabraly překotný spád. Moje neovázaná ruka klouže přes Eriččiny malé prsy, pak dál dolů… Musím říci, že přes všechno nepohodlí v kumbálku, to, že jsem měl jednu ruku téměř vyřazenou, strach, že někdo přijde, a co já vím, jaké ještě potíže, bylo pomilování s Erikou překrásné. Bylo nádherné pozorovat, jak je nesmírně vnímavá na erotiku a jak s ní doteky na těch správných místech doslova „cvičí“. Mít možnost procítit, jak se vám taková dívka doslova odevzdává, je skutečným rájem na zemi. Takovým, který vám dá zapomenout na všechno to zlé, co osud jinak přináší…

Po nějaké chvíli, kdy už jsem zase byl ve své „chodební“ posteli a radostně si v hlavě stále kolem dokola promítal to nádherné, co se v kumbálku odehrálo, přišla ke mně Erika. Ale byla smutná, měla červené oči - zřejmě ještě před okamžikem plakala.
„Moje ledová princezno, copak je, něco jsem udělal špatně?“ ptal jsem se jí zčásti starostlivě a zčásti smutně. „Ne, ty ne, Asce, ale to já jsem udělala všechno špatně. Víš, já jsem zadaná, v létě se budu vdávat. A ty naopak odjedeš studovat někam na vysokou školu a stejně bys malou Eriku nemohl vzít s sebou…“ vzlykala Erika a už zase plakala. Ještě nějakou dobu jsme bezvýchodnost naší situace rozebírali. Bylo to smutné, ale zároveň jsem cítil, že Erice na mně záleží, a to mě přeci jen hřálo u srdíčka. Nakonec jsme došli k závěru, že do konce mého pobytu v nemocnici bude Erika dál moje ledová princezna a potom se budeme snažit, abychom se již neviděli, a tak se zbytečně netrýznili. No musím říci, že kumbálek jsme od té chvíle navštěvovali, jak jen to šlo, a že jsme tam rozhodně nezaháleli. Sestry, které sloužily stejnou směnu s Erikou, na mě občas významně pomrkávaly. Bylo logické, že už jim došlo, co se děje, a asi nám vcelku přály. Naštěstí žádná nebyla z okruhu Eriččina nastávajícího manžela… Sex s Erikou byl jednoduše řečeno úžasný. Samozřejmě, že mi bylo moc líto, že se ta kouzelná víla nestane mojí životní partnerkou, ale řekli jsme si to na rovinu, takže to aspoň tolik nebolelo…

Moje bývalé sebevědomí, ztracené s nástupem na gymnázium, se díky Erice najednou začalo rychle vracet zpět. Již krátce po návratu z nemocnice jsem z naškudlených peněz místo chemikálií koupil něco slušného na sebe. O následujících prázdninách jsem si našel velmi náročnou, ale dobře placenou brigádu a opět – za vydělané peníze jsem nekoupil laboratorní přístroj, jak jsem plánoval původně, ale plno hezkého oblečení. To mě ještě dále posílilo na duši…

Asce, vítej zpět!

Dodatek – Moje maturita


Ve slohové práci z českého jazyka jsem psal o své teorii, kterou jsem na základě studia knihy o vnitřně komplexních solích, resp. z ní vzaté analogie, vyslovil - o možnosti existence atomových jader, ve kterých je některý nukleon nahrazen hyperonem. Hyperon je částice, která obsahuje kromě kvarku „u“ (up-kvark), respektive kvarku „d“ (down-kvark) - což jsou stavební kameny všech atomových jader tvořících viditelný vesmír, včetně nás samých - navíc tzv. podivný kvark „s“ (strange-kvark). Z toho, co jsem o kvarcích z článku ve Scientific American nastudoval, mi bylo jasné, že hyperony jsou velmi nestabilní. Ale řekl jsem si, že kdyby v atomovém jádře existovalo silové pole, které by dokázalo své součásti stabilizovat, analogicky jako tomu je u vnitřně komplexních solí díky ligandovému poli, pak by taková jádra snad existovat mohla. Že v atomovém jádře takové pole skutečně existuje, je potvrzeno tím, že neutron, který je důležitou součástí většiny atomových jader, je jakožto volná částice také nestabilní – rozpadá se s poločasem rozpadu přibližně 15 minut. Ovšem v jádře má díky oné stabilizaci jaderným polem životnost neomezenou. Proč takové úvahy? Nejen velikost kladného náboje jádra je důležitá pro vlastnosti atomu a potažmo dále pak molekul. Neméně důležité je také to, jak přesně prostorově je onen náboj rozložen. Malá změna částicového složení jádra při zachování jeho celkového náboje může za určitých okolností ovlivnit uspořádání elektronového obalu atomu a dodat mu tak jiné vlastnosti – lze si pak představit celé nové „chemie“, dávající vznik látkám s neobvyklými vlastnostmi, netušeným materiálům…

V den mé maturity si předseda maturitní komise, kterým byl fyzik z jiného gymnázia, procházel písemné práce studentů, kteří měli být toho dne podrobeni své životní zkoušce. Přitom narazil na mé úvahy na téma kvarků a hyperjader. Od té doby jej ve zkušebně dvě hodiny neviděli, protože si mě zavolal a na chodbě jsme spolu zaujatě diskutovali o jaderné fyzice. Inu, byl to srdcař pro přírodní vědy jako já, a tak jsme si zkrátka kápli do noty.

Došli jsme k závěru, že teorie kvarků je nádherná a tudíž prostě MUSÍ být pravdivá. Usoudili jsme, že jejím prubířským kamenem bude to, zda se podaří objevit nejtěžší ze všech předpovězených kvarků, tedy „t“ (top-kvark, někdy též zvaný pravdivý, neboli truth-kvark). Konstatovali jsme, že energie potřebná pro vytvoření této částice je tak obrovská, že se ji nejspíš nikdy nepodaří lidstvu dosáhnout, a teorii tak definitivně potvrdit.

Debatu jsme museli ukončit, protože již jsem si měl jít vylosovat otázku z ruského jazyka. Laskavý čtenář si jistě pamatuje moje peripetie ohledně tohoto předmětu a tak je mu jasné, že i přes značnou snahu, abych se na maturitu slušně připravil, tato zkouška byla pro mne velký problém. No, jak se rychle ukázalo, paní profesorka se rozhodla neponechat nic náhodě a výrazně mi pomoci. Pravda je, že bych chtěl vědět, čím jsem si to zasloužil. Asi ve sboru a posléze možná i od předsedy maturitní komise dostala naznačeno, že by bylo škoda nechat mě bez maturity, když mám talent pro přírodní vědy. Rád bych se býval někdy dozvěděl, nakolik to, co udělala, bylo i její vlastní přesvědčení, nebo jen kolegialita vůči přání vyučujících přírodovědných předmětů. V každém případě, místo toho, abych si vylosoval třeba pohovořit o ruských spisovatelích ixypsylontého století a jejich dílech, samozřejmě myšleno pohovořit o nich rusky, tak já rovnou dostal znění tématu, tedy bez losování. Bylo to to nejlehčí, co bylo k dispozici. Vlastně bych měl říci bezkonkurenčně nejlehčí – téma se jmenovalo „Naše město“…

Takže Asce má maturitu v kapse a může pomýšlet na další životní mety…

Poznámky:
  • Top-kvark byl objeven o více než 20 let později, a to v roce 1995 ve Fermiho laboratoři v Chicagu v USA.
  • V současné době je známo více než 30 hyperjader. Bohužel, všechna jsou nestabilní – ta dosud známá mají střední dobu života menší než desetinu miliardtiny sekundy.

Zpět na “ŽIVOTNÍ PŘÍBĚHY”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 hostů